+ doplňková studie Chrastava a Velké Hamry u Tanvaldu doplňková studie Česká Lípa...37

Transkript

1 Zpráva ze stacionárního výzkumu realizovaného společností Člověk v Tísni - spol. při ČT ve vybraných lokalitách zohledňující situaci Romů vzhledem k proběhlé nebo probíhající migraci z území Slovenska; zahrnující analýzu současných integračních opatření veřejné správy vůči obyvatelům vybraných sociálně vyloučených lokalit a identifikaci potřeb a možností otevření pracovního trhu pro současné a potenciální slovenské migranty ze sociálně znevýhodněných lokalit etnického charakteru. Prosinec /62

2 Obsah: Lokalita Liberec doplňková studie Chrastava a Velké Hamry u Tanvaldu...16 Lokalita Bílina doplňková studie Česká Lípa...37 Lokalita Předlice Ústí nad Labem /62

3 Lokalita LIBEREC (+ doplňkové studie: Chrastava, Velké Hamry u Tanvaldu) Vypracoval: Mgr. Štěpán Bolf Úvodní poznámka zpracovatele: Svůj úkol jsem realizoval v lokalitě města Liberec v říjnu a listopadu Nedisponoval jsem zde kontakty z předchozí praxe, bylo nutno je vybudovat. V omezeném čase jsem měl nejprve ambici dopracovat se objektivního pohledu na dění ve městě. V následujícím textu jde ale nakonec spíš o kompilaci názorů, konstatování skutečností a dojmy z nich. Předkládaný text je surovina, určená nutně k dalšímu přepracování, pokud bude následovat dlouhodobý pobyt ve stejném terénu. Fyzická deskripce Krajské statutární město Liberec patří s cca obyvatel k největším aglomeracím severu Čech. Z tohoto počtu tvoří romskou menšinu kvalifikovaným odhadem cca osob 1. Počet Romů, žijících v současnosti v celém liberecké kraji, nelze přesně určit, údaje se pohybují mezi cca osob s největším zastoupením ve frýdlantském výběžku (Frýdlant, Nové Město pod Smrkem). Z průmyslových odvětví je v Liberci a v celém kraji tradičně nejrozvinutější textilní průmysl. Novějším odvětvím je zde automobilový průmysl (hlavně interiéry aut) a samozřejmě stavebnictví. V Liberci se k dnešku z důvodů, které budou dále popsány, prakticky nenacházejí typické sociálně vyloučené lokality či romská ghetta ve smyslu celých městských čtvrtí. Skutečnost je taková, že lokality takového typu jsou rozesety po celém městě. Jediná tradiční romská čtvrť, která kdy v Liberci byla, vznikla postupným osidlováním od konce druhé světové války do osmdesátých let minulého století v centru města ve staré zástavbě v části Nové Město. Pomyslné hranice této lokality tvořilo z JZ směru Soukenné náměstí (dnes je zde obchodní centrum), z JV směru ulice Na rybníčku až po Jungmannovu a Chrastavskou ulici na SV a po Sokolskou ulici na S. Západní hranici romské čtvrti tvořila Pražská ulice a náměstí dr. E.Beneše. Místní obyvatelé vzpomínají na doby, kdy tu bydleli prakticky pouze Romové. Dnes jsou domy v centru odprodávány soukromým zájemcům a 1 Tento údaj uvádějí coby reálný odhad jak oficiální místa (pobočky magistrátu, krajský úřad, TSP), tak jsem se s ním během výzkumu mnohokrát setkal při rozhovorech s informátory. 3/62

4 Romové, kteří mají často problémy s placením nájmu a služeb či novým majitelům podepisují smlouvy, které umožní jejich pozdější vystěhování, jsou odtud postupně vysídlováni. Jiné domy už buď byly demolovány nebo jsou určeny k demolici v blízké budoucnosti. Budovy v okolí Papírové ulice, kde žilo nejvíce libereckých Romů, jsou dnes téměř vybydleny. Toto místo (tzv. Papírák) má vůbec pověst nejdivočejší lokality Liberce: údajně se sem stahují narkomani, i za denního světla se tu obchoduje s drogami. Na několika libereckých panelových sídlištích jsou Romové zastoupeni více než v jiných částech města (městská část Rochlice s ulicemi Dobiášova a Burianova, městská část Perštýn s ulicemi Broumovská a Sametová, část Vesec), jinde ve starší zástavbě v bytech se soukromým majitelem (Františkov s ulicí Vojanovou a části čtvrti Hanychov). Atributy sociálně vyloučených lokalit/prostor má k dnešnímu datu v Liberci hlavně několik ubytoven. Sem se nejčastěji uchylují vystěhované rodiny, které nemají dostatečné finance na nájemní bydlení (viz dále). Většina ubytoven patří soukromým majitelům, často stejným, kterým město prodalo domy s nájemními byty (podnikatel A.K. vlastní údajně 1/3 města, podnikatel pan U. kromě ubytovny Kovák v Chrastavě vlastní několik obytných domů v Liberci, např. ve čtvrti Františkov). Ubytovna Sokolská v centru města je v majetku města, ale ve správě realitní kanceláře RealByt, dříve monopolní správcovské firmy města Liberce. Jediná ubytovna pak zůstala kompletně v majetku a ve správě města. Je to objekt s holobyty v periferní městské čtvrti Kateřinky. Ten je sociálně i prostorově izolován: dostupný je pouze jedním městským autobusem, v objektu vládne přísný domovní řád a sankce za jeho nedodržování je neprodloužení nájemní smlouvy. Samostatnou kapitolou je pak zmíněná ubytovna Kovák, tedy objekt bývalého internátu v městečku Chrastava poblíž Liberce. Protože se na jeho fungování dobře projevují problémy celého kraje, věnujeme i Kováku díl pozornosti. Faktory sociálního vyloučení Faktorem, který nejvýznamněji ovlivňuje situaci sociálně slabých obyvatel Liberce nejsilněji, je bytová politika města, resp. kompletní privatizace bytového fondu, ke které se pravicové vedení Liberce rozhodlo v polovině devadesátých let minulého století. Z původního bytového fondu, který na počátku privatizace v roce 1994 tvořilo cca bytových jednotek, v říjnu 2004 v majetku města zbývá posledních bytů 2. I z těch bude část privatizována. Jde vesměs již o hůře prodejné byty v objektech, které vyžadují velké investice do 2 Údaje týkající se bytové politiky města pocházejí převážně z konzultací s vedoucí oddělení bytů MML (říjen listopad 2004). 4/62

5 oprav. Jsou tudíž nabízeny formou tzv. blokové privatizace, kdy zájemce musí odkoupit blok bytů i s nebytovými prostory, často ve více objektech. Navíc u některých objektů ve středu města dosud odbor územního plánování města nerozhodl o rekonstrukci či demolici. Finálním stavem, ke kterému bytová politika města směřuje, je úplné rozprodání obecních bytů a zůstatek pouze asi 900 bytů, vesměs bytových jednotek v domech s pečovatelskou službou a bezbariérových domech. S masivním úbytkem bytů se v polovině roku 2003 přestaly přijímat žádosti o byty do pořadníku. Stav je zastaven na počtu 960 žadatelů a nepočítá se s tím, že by v budoucnu město další žádosti přijímalo. Pravdou je, že ani nebude co přidělovat. Prvních 50 žadatelů je v pravidelných intervalech zveřejňováno (v zakódované podobě) na bytovém oddělení, jejich místo v pořadí není pevně dané a odvíjí se podle situace v rodinách (pravidla přidělování bytů se řídí směrnicí rady města viz příloha). Žádost je nutno pravidelně obnovovat. Vždy jistá část žadatelů, která na tuto povinnost zapomene a není zastižena na poslední uvedené adrese, z pořadníku vypadává. Zaměstnanci oddělení bytů magistrátu města Liberce (dále MML) podle slov vedoucí odkazují nové mladé rodiny na soukromé vlastníky nemovitostí, resp. na správcovské firmy, které jsou majitelem pověřeny správou nemovitostí. Nájem v soukromých bytech stojí od 7 do 9 tisíc podle velikosti. Fakticky má bytová situace v Liberci takový reálný dopad, že nemajetná mladá rodina, která není schopna složit kauci majiteli (a liberečtí soukromníci ji vesměs ve výši obvykle 1-3 měsíčních nájmů - nekompromisně vyžadují) je takto donucena zůstat ve vícegenerační domácnosti s rodiči i s rodinami svých sourozenců. V akutním případě, kdy už soužití není možné, se taková rodina stěhuje na ubytovnu. Bydlení tam je velmi drahé: dospělá osoba platí měsíčně cca 3.000,- korun, dítě polovinu, navíc rodina ubytovaná dočasně na ubytovně nemá od sociálky nárok na příspěvek na bydlení. Většina ubytoven má nevyhovující sociální zařízení. V několika případech, které jsme během výzkumu zaznamenali, vedly problémy s byty v Liberci k migraci do jiných lokalit ČR se vstřícnější bytovou politikou (Vysočina, Praha, České Budějovice a Jižní Čechy, v jednom případě dokonce k odchodu za příbuznými na Slovensko). Vedoucí sociálního odboru města Liberce potvrzuje, že bytová politika města v nedávné minulosti absolutně nepočítala se sociálními dopady. Dnes vede k větším výdajům při hrazení nákladů na domácnost (s dražším nájmem, který je v soukromých bytech, více rodin žádá o příspěvek na bydlení). Zatím pouze ve fázi teoretických příprav je komunitní plán sociálních služeb v Liberci (viz přiložený dokument Realizace Komunitního plánu. Na jeho přípravě se podílí vícero subjektů, nicméně jeho záměr 5/62

6 byl teprve nedávno schválen zastupitelstvem. Z několika stran jsme slyšeli ujištění, že primárním cílem komunitního plánu bude výstavba sociálních bytů. Město Liberec totiž v současnosti žádné sociální byty nemá. (Ne)zaměstnanost sociálně vyloučených v Liberci Oficiální nabídka práce pro skupinu lidí, která nás zajímá, je nejen v celém kraji, ale i v oblasti města Liberce značně limitována. Počet uchazečů na jedno pracovní místo v kraji je aktuálně 5,36. Míra nezaměstnanosti v samotném Liberci byla v letošním říjnu 8 %. Jiná je ale situace ve skupině sociálně slabých. Odhady se shodují na cca 80-90% nezaměstnanosti lidí z vyloučených lokalit. Faktem je, že většina sociálně slabších obyvatel Liberce nemá uzavřený oficiální pracovní poměr. Nabízené nekvalifikované práce jsou hodnoceny tak nízkou mzdou (cca 8000,- za plný úvazek), že se nezaměstnaným nevyplácí odejít ze systému sociální péče státu. Na tato místa naopak ochotně nastupují zaměstnanci z řad pracovních migrantů (Ukrajinci, Slováci), pro které je i tento nedostatečný plat po převodu na vlastní měnu lukrativní. Největším oficiálním zaměstnavatelem libereckých Romů jsou Technické služby, od roku 1997 akciová společnost (viz dále). Obyvatelé krizových lokalit se ale valnou většinou podílejí na trhu s černou prací. Úřad práce v Liberci deklaruje, že si je vědom zhoršeného postavení nekvalifikovaných pracovních sil na pracovním trhu. V rámci aktivní politiky zaměstnanosti, na kterou v roce 2004 MPSV pro liberecký kraj vyčlenilo ,- korun, podniká ÚP některé kroky. Nejčastěji jsou uváděny rekvalifikační kurzy. Kromě těch klasických, které nalezneme v různých obdobách i v jiných krajích, se v době realizace našeho monitoringu dostalo i mediálního ohlasu rekvalifikačnímu kursu pro budoucí zdravotní asistenty, který liberecký ÚP organizoval spolu s kladenským občanským sdružením AISIS. Kurz je výjimečný tím, že je určen výhradně pro Romy. Z nákladů cca 1 milionu korun byl zajištěn rekvalifikační kurs pro 10 uchazečů z Liberecka a dalších 10 z Jablonecka, kteří kurzem zdárně prošli a nyní (prosinec 2004) absolvují tříměsíční stáže ve zdravotnicích zařízeních. ÚP hodnotí kurz bezvýhradně pozitivně, pochvaluje si spolupráci s AISIS i s místními romskými předáky, kteří na výběru uchazečů pracovali. Problémy ale vyplouvají na povrch až při hlubším proniknutí do celé záležitosti. Souvisí především s výběrem uchazečů a s komunikací s nimi: na výběru se podílelo zdejší Romské komunitní centrum (viz dále), na schůzkách před zahájením kurzů ale nebylo uchazečům dostatečně objasněno, že u tohoto kurzu není přímá návaznost v podobě pracovního místa. Organizátoři kurzu rovněž zanedbali komunikaci se zdravotnickými 6/62

7 zařízeními, pro které byly uchazeči školeni - údajně si začali zjišťovat kontaktní informace na tato zařízení až poté, co kurz odstartoval. Kraj jako zřizovatel těchto cílových zařízení navíc o kurz neprojevil dostatečný zájem. Přesto krajský romský poradce (viz dále) deklaruje podíl svůj a svých lidí z Romského komunitního centra (dále RKC) na celém kurzu, v kontrastu k rezervovanému postoji samotného RKC, které se k akci staví odtažitě právě kvůli předchozím zkušenostem, kdy úspěšní absolventi kurzů marně sháněli uplatnění. Problém organizace kurzů, kdy pro realizátora akce končí vyškolením uchazečů a nepostará se o jejich uplatnění, je velkým limitem jinak pozitivního dopadu rekvalifikací. Druhým nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti jsou veřejně prospěšné práce, ty však nejsou v současnosti ve městě Liberci realizovány vůbec. Přitom z celkového rozpočtu APZ tvoří finance na VPP výrazný podíl: ,- korun. ÚP rozhoduje podle stupně ohrožení, tudíž většina prostředků (cca 60% z celkové částky) směřuje do nejproblematičtějšího regionu libereckého kraje, kterým je Frýdlantsko s 16% nezaměstnaností. V Liberci v současné době není jediný zaměstnavatel, který by měl zájem zaměstnávat sociálně slabé občany na VPP. Jinde obvyklý zaměstnavatel tohoto typu pracovníků Technické služby přešly v Liberci do rukou soukromého majitele, staly se akciovou spolčeností, která má především zájem na komerčním zisku, který jí zajišťují přímé platby z magistrátu. Na Technické služby ani na jiné zaměstnavatele není činěn tlak ve smyslu prosazování veřejného zájmu formou vypisování míst VPP. V Liberci pracuje řada menších romských podnikatelů vesměs v oblasti stavebních prací. Zaměstnávají přednostně členy svých rodin, někdy v pracovních partách lze najít i Neromy usnadňuje to získání zakázky. Práci (s jednou čestnou výjimkou) nezískávají formou výběrových řízení, ale výhradně přes síť známých a jejich doporučení. V poslední době, kdy je stále složitější dostat se k práci, se rozmáhá metoda vyjednávání zakázek načerno: firma vykoná domluvenou práci, ale nefakturuje za ní platba proběhne hotově třeba i v několika termínech, stejně tak jsou hned hotově vypláceni zaměstnanci firmy. Zadavatel pak nechává vystavit falešné faktury. Romští podnikatelé necítí vůbec žádnou podporu města. Faktem je, že v roce 2002 proběhl pokus o navázání komunikace v tomto směru, iniciovaný RKC. Šlo o snahu, která měla vést k dohodě o přednostním přidělování některých typů zakázek místním romským podnikatelům. Jeden z romských podnikatelů však zpronevěřil městem svěřené finance. Od té doby se město k podobným akcím staví odmítavě. 7/62

8 Školy Většina dětí ze sociálně vyloučených lokalit Liberce (centrum, Kateřinky, Rochlice, Vesec, Františkov) dochází do zvláštní školy v Orlí ulici v centru města. Je to jedna ze dvou zvláštních škol ve městě (druhá ZvŠ v Gollově ulici na Perštýně téměř bez romských dětí). Letos byly se školou v Orlí sloučeny další dvě ZvŠ. Škola má nyní kapacitu 180 dětí, která je nyní téměř naplněna. Romské děti tvoří cca 50% žáků školy, zbytek dětí je pak většinou ze sociálně znevýhodněného prostředí sociálně slabé rodiny alkoholiků, gamblerů, neúplné rodiny. Dříve časté záškoláctví omezuje nové opatření, které umožňuje při určitém počtu neomluvených zameškaných hodin sáhnout rodičům na sociální dávky: Tohle opatření funguje. Je to jediné, co může s některými lidmi pohnout: sáhnout jim na prachy, říká romský asistent na škole v Orlí. Reálné šance absolventů této školy jsou na učňovských oborech. U chlapců je to zedník, zámečník a kuchař, u dívek kuchařka, zahradnice nebo švadlena. Škola v loňském školním roce sledovala úspěšnost dětí, vycházejících 9.třídu a došla k tomu, že z celkového počtu 18 absolventů jich 15 studuje na učňovských oborech, 2 žákyně se dostaly na SOU textilní a dodnes tam studují, což je hodnoceno školou jako velký úspěch (obvyklý je nástup, ale po měsíci ukončení studia). Dětem z Orlí ani nejsou doporučovány jiné školy, praxe ukazuje, že jim dělá problém cizí jazyk jeho přítomnost v osnovách absolventy ZvŠ z určitých oborů vždy vytřídí. Přesto škola nemá mezi zdejšími Romy nejlepší pověst: Nechci aby moje dítě chodilo do Orlí, říká Romka z Františkova. Moje děti se tam mezi ostatními zkazí. Ale co mám dělat? Tady ve škole ve Františkově mi řekli, že cikánský děti berou v Orlí. Jiná Romka, která se svými dětmi pobývala několik let v Anglii, než byla deportována zpět do ČR, říká: Moje dcera chodila v Anglii do normální školy. Dařilo se jí tam dobře, všechno stíhala i angličtinu. Když nás vrátili, dali ji rovnou do Orlí. Vidím na ní, že se hodně zhoršila. V Anglii z ní mohlo něco být a tady? Handicap dětí, které odešly s rodiči do Anglie a pak jsou deportovány zpět, se podle romského asistenta skutečně projevuje: Ty děti jsou fyzicky na 7.třídu, myšlenkově ale na 3.třídu. Školu končí v 7.třídě. Jejich uplatnění je pak nulové. Podle odhadů školy tvoří tyto děti až 5% z celkového počtu dětí v Orlí. RKC se letos snažilo zřídit na některé ze zdejších škol přípravný ročník pro děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Uspělo až u osmé oslovené základní školy a i ta pouze poskytla prostor, od RKC vyžaduje nájem 7 000,- Kč a RKC musí poskytnout pedagoga. Vedení škol nechápou smysl přípravek, vidí 8/62

9 v nich nástroj pozitivní diskriminace. Lidé ze sousedství jedné z oslovených škol dokonce zorganizovali petici, která se vyslovovala proti zřízení přípravky. Vnitřní členění sociálně vyloučené populace Co se týče vnitřního členění romského společenství ve městě Liberci, základním je pro ně důrazné vymezení vůči obyvatelům sousedního Jablonce. To jsou jiní Romové než my jsou od Humenného, říkají liberečtí Romové, přičemž většina ze starousedlických rodin (ty, které přišly hned v první migrační vlně hned po 2.světové válce) pochází z východoslovenských Michalovců a okolních osad (např. Vrbnica, Senné, Pavlovce) a považuje se Východňáre, druhá část pak z jihovýchodního Slovenska (Nové Zámky) o sobě hovoří jako o Maďarech. Jako další diferenciační znak vůči jabloneckým Romům uvádějí liberečtí Romové časté užívání romštiny v běžné řeči jabloneckých. Konečně v Liberci nežijí žádné olašské (Vlašiko Roma) rodiny, zatímco v Jablonci mají Olaši silné početní zastoupení, fungují zde olašské firmy (rodina M.). Pro vnitřní strukturu společenství libereckých Romů je pak klíčové právě dělení na početně silnější skupinu Východňárů, resp. Rumungrů a na méně zastoupené Maďare. Obě skupiny mezi sebou rozlišují. Rozdíl je jednak v řeči (jiný důraz v řeči na samohlásky) tak v celkovém vystupování: s rody Maďarů (rodiny A., B., C.) jsou více spojovány problémy, bývá jim častěji připisován nižší status tzv. degešů a o tom, zda nezaslouženě, by bylo možno s úspěchem polemizovat (početný klan bratrů C. prý terorizuje celý Liberec, rodina B.. údajně problematizuje život nájemníkům v sociálně krizové lokalitě Hamrštejn). Podle neověřených informací patří k rodům s jakousi autoritou v Liberci cca 6-8 starousedlických fajt 3. Jsou to následující: Torákovi, Danišovi, Makuňovi, Kančiovi, Grajcarovi, dále Ondovi a Kotlárovi. Mezi těmito rody jsou i rody původně ze Západního Slovenska. Západňáre v Liberci tvoří sice nijak početnou, přesto ale vlivnou skupinu. Mezi lokality, kam jednoznačně vedou příbuzenské vztahy fajt Romů z Liberce, patří Praha, Ústí nad Labem, ale i Hradec Králové a Litomyšl (rodiny z centra města), stejně jako Teplice (rodiny z Hamrštejna) i v Hranicích na Moravě (Františkov). O lokalitách na Slovensku již byla řeč jsou to lokality původu. 3 Výčet závisí na dotázaných, kterých v tomto případě byl omezený počet. Domnívám se, že jiný výzkumník s jinými kontakty v lokalitě by došel k seznamu, který by s tímto zde uvedeným protnul jen v některých případech. 9/62

10 V Liberci jsou více než v kterýchkoli jiných lokalitách ČR, kde jsme pracovali, obvyklé interetnické sňatky. Smíšených česko-romských párů tu lze potkat bezpočet. Starší generace to vysvětlují následovně: Všichni sem přišli až po válce. Nejsou tu staré křivdy. Znaky rozpadu rodinných solidárních sítí Až do nedávné doby patřila silná rodina, která pomůže svým členům v nesnázích, typickým prvkem romského společenství, respektive rysem jeho sociální struktury. Poznatky výzkumu nasvědčují tomu, že postupně dochází k rozpadu těchto vazeb. Nejhorší je, že jsem tady všichni v domě jedna rodina, konstatuje paní R., která spolu se svým mužem (vlastním vzdáleným příbuzným) a dvěma vnoučaty bydlí v bytě u soukromého vlastníka ve Františkově. Na patře se mnou bydlí sestra, o patro níž sestřenice a tety. Hovoří o nenávisti a závisti, všichni si tu vidí až do talíře. Jeden ze členů rodiny, bratr paní R. se etabloval v gádžovské společnosti: vzal si gádžovskou ženu a dnes má po Liberci tři obchody se zeleninou. Ostatní z rodiny mu nemůžou přijít na jméno. Nezná se k nám. Když jdeme kolem jeho krámu, nedá našim dětem ani pomeranč. Už radši chodíme jinou cestou. Podle všeho jsou za tímto rozpadem především majetkové rozdíly. O ochablých rodinných vazbách svědčí ale i výpovědi Romů, kteří mají zkušenost z pobytu v cizině: Od příbuzných se pomoci nedočkám. Spíš mi volají, ať nejezdím, že práce není. Nechtějí mě mít na krku. Pomůžou spíš cizí, vypráví muž (23) se zkušeností ročního pobytu v Anglii. Migrace do lokality Pracovní migrace do libereckého kraje i do lokality města je zdaleka nejčetnější. Podle cizinecké policie je v této skupině migrantů nejvíce zastoupena ukrajinská menšina. V počtu větším než tisíc jedinců tito pracují v místních firmách, část jich je denně odvážena za prací do jiných měst, např. v Mladé Boleslavi pracují ve Škodovce. Většina Ukrajinců má oficiální kontrakt se zaměstnavatelem na dobu určitou. Přivydělávání si bokem prací načerno patří ke koloritu, závisí ale na schopnostech jedinců či pracovních part. Participace Ukrajinců na životě města je jinak minimální. Obývají část ubytoven (Sokolská, Košická) a lacinějších hotelů (např. Česká beseda), trend současnosti je ale jiný. Čeští zaměstnavatelé či zprostředkovatelé práce pro jejich ubytování pronajímají nemovitosti hlavně v periferních oblastech města. Ještě větší nárůst dnes vykazuje ubytování skupin dělníků v pronajatých soukromých bytech. Soužití s dělníků s nájemníky v panelových 10/62

11 domech často přináší problémy město muselo řešit konflikty na Dělnické ulici. Někteří Ukrajinci spolupracují s místním podsvětím, většinou se jedná o drobnější kšefty s kradeným zbožím. Slováci tvoří druhou největší skupinu pracovních migrantů do Liberce. Pracují spíše už menších zaměstnavatelů, převážně v oboru stavebních prací. Podnikatelé se obvykle domlouvají přímo se stálými pracovními partami ze Slovenska. Pokud jde o Romy, kteří tvoří zhruba polovinu ze Slováků, kteří do Liberce přicházejí za prací, jedná se často o slovenskou příbuzenskou větev širší rodiny. I u gádžovských part jde ale vždy o prověřené pracovní party. Za finanční příspěvek na cestu ze Slovenska do Čech jsou tito schopni se během jediného dne, podle potřeby zaměstnavatele, přesunout např. z Východního Slovenska až na sever Čech. Jde o sezónní práce a v naprosté většině o práci načerno. Některé větší firmy po vzájemné dohodě zaměstnávaly v minulosti Slováky na časově omezené brigády, které nebyly trestně postižitelné. Po vypršení časového úseku, po který je brigáda u jednoho zaměstnavatele povolena, se brigádníci přesunovali k dalšímu zaměstnavateli a takto kolovaly po firmách ve městě a okolí. Počet pracovních migrantů ze Slovenska do Liberce, z nichž část tvoří Romové, odhadují zasvěcení informátoři na několik stovek. Rodinná migrace slovenských Romů do Liberce existuje, ale není nijak početná a má spíše krátkodobý charakter. Rodiny zde nejsou přijaty do systému sociálních dávek a po čase se vrací zpět na Slovensko. V letošním roce takhle do Liberce dorazilo cca 8 rodin (rodiče + děti), pobývaly u svých příbuzných na bytě a po čase, když hostitelské rodině došly prostředky a trpělivost, se vracely zpět na Slovensko. V obavách ze sankcí se tyto rodiny obvykle drží stranou, nekontaktují terénní pracovníky s žádostí o pomoc. Monitoring zaznamenal případ rodinné pracovní migrace z osady v okolí Michalovců, kdy bratr se syny přijel pomoci sestře, žijící od sedmdesátých let v Liberci, s rekonstrukcí bytu. Po 14 dnech se rodina vrátila zpět na Slovensko. Během pobytu zde stihli fušku udělali novou koupelnu jednomu zdejšímu podnikateli. Šlo víceméně o výjimečný případ: Jsme všichni zedníci. Doma od obce dostáváme práci. Máme svůj zděný dům. V naší vesnici nepoznáte kde bydlí gádžo a kde Cigán, vyprávěl otec. Jistý podíl ve skupině migrantů mají i studenti Technické univerzity v Liberci. V této skupině patří k nejčetněji zastoupeným právě Slováci. Část se jich po ukončení studií usazuje v Liberci. Migrace z lokality V posledních měsících (počínaje květnem 2004) přibylo v Liberci romských rodin, které odcházejí do Západní Evropy téměř výhradně do Anglie již nikoli do azylu, ale za prací. Migračními centry libereckých Romů v Anglii jsou Londýn, Leeds a především město Bradford v Severní Anglii, kde mají liberecké (a 11/62

12 jablonecké) rodiny dostatek živých kontaktů z předchozích migračních vln a tudíž i lepší možnost získat práci. Prvotním impulsem k odchodu z Liberce byly pro ty rodiny, s jejichž členy jsme se při práci setkali, neúnosné problémy s bydlením (dluhy a velmi reálná hrozba vystěhování) spolu s vidinou lepších zítřků, zprostředkovanou příbuznými či známými, kterým se v Anglii daří. Pokud to struktura rodiny dovoluje, první odjíždějí muži (rodina L. z ubytovny Sokolská), vydělají peníze, jejichž část posílají domů rodině na nájem a životní náklady. V ideálním případě, když to okolnosti v Anglii dovolí, následuje přesun celé rodiny. Rozpočet na cestu jednoho mužského člena rodiny je ale poměrně vysoký, našetřit si na cestu znamená půjčit si a pracovat na černo a ještě část výdělku dávat stranou. Jeden migrant potřebuje na cestu cca 1.000,- liber (60.000,- korun): akontace na byt v Anglii činí přibližně 300 liber (obvyklé je společné bydlení více mužů v jednom nájemním bytě), zbytek na životní náklady v prvních měsících při shánění práce, kdy je např. vlastní auto nutností. Vlnu odchodů libereckých Romů lze očekávat po novém roce: během monitoringu jsme hovořili s několika rodinami, které se k tomuto kroku chystají hned po vánočních svátcích v lednu Z řad navrátivších se migrantů, kteří v cizině neuspěli, ale po návratu doma zpětně vyinkasovali sociální dávky v desetitisícových částkách, se dříve rekrutovali úžerníci, kteří půjčovali ostatním na úrok. Dnes o takových praktikách nikdo z oslovených informátorů nevěděl. Půjčky + lichva V rámci širších rodin se peníze běžně půjčují, nicméně naše poznatky nasvědčují tomu, že většinou bezúročně a po menších částkách. Navracení těchto drobných půjček se ne vždy vyžaduje. Rozdíl mezi námi Cigány a vámi gádži je v tom, že když Cigán půjčí Cigánovi z rodiny, tak se počítá s tím, že peníze nedostane zpátky. Vy gádžové tohle nechápete, sdělil nám jeden z informátorů. Nenarazili jsme na konkrétní informace o lichvářích, kteří by svoji činnost provozovali v Liberci. Nicméně některé skutečnosti nasvědčují tomu, že lichvářským úrokem podmiňují půjčky peněz členům vlastní rodiny její statusově výše postavení členové (podnikatelé). Takový je případ rodiny s kořeny jižní části Slovenska, která se v rámci místního romského společenství netěší dobré pověsti. Důkazy v tomto směru však, vzhledem k nedostatku času, výzkum nepřinesl. Všichni romští informátoři, které jsme kontaktovali (s čestnou výjimkou aktivistů), měli osobní zkušenost s půjčkami od firmy Provident Financial, která má kancelář v centru města. Jde o jednorázové zkušenosti: problémy se splácením velkých úroků odrazují od dalšího využívání služeb firmy Provident Financial. 12/62

13 K půjčkám u firmy Provident Financial se rodiny odhodlávají většinou pod tlakem po návratu z Anglie, při konfliktu v rodině, ale i před vánočními svátky. Prostituce Liberec neleží na frekventované dopravní tepně spojující ČR s Německem. Česko-německo-polské pomezí je oblastí spíše zasvěcenou turistice a hlavně zimním sportům. I z toho důvodu je tu výskyt pouliční prostituce téměř nulový 4. Podle informací z vícero zdrojů je prostituce organizována skrytě, v barech a hotelích po celém městě. Prostituování není doménou romských žen, věnují se jí stejně tak Ukrajinky i Češky. Přesto jsme během výzkumu narazili na případ romské ženy z Košic, která i s dítětem vyhledala pomoc charitativního azylového domu a která byla do Čech přivezena svými příbuznými za účelem prostituce. Od rodiny se ale po hádkách odloučila. V azylovém domě pobývala pouze několik dní. Pak odešla bez udání další adresy. Některé zdroje hovoří o výskytu prostituce mezi libereckými narkomany. Zdejší drogová scéna, do které je zapojena i vietnamská komunita, je rozsáhlá. Mezi ženami závislými hlavně na pervitinu je výrazné procento dívek. Ty, pokud se jim nedostává peněz, nabízejí sexuální služby svým dealerům a drogovým bossům, často z řad Vietnamců. Tyto akce se odehrávají v soukromých bytech. V současné době má zdejší K-centrum podezření, že Vietnamci v Liberci začínají s prodejem heroinu. Jako pikantní se nám jeví fenomén, který nazvěme domácí prostituce. Opakovaně jsem se setkali s informacemi o romských rodinách, jejichž ženské členky přivydělávají do rodinného rozpočtu nabízením velmi laciných sexuálních služeb libereckým mužům, a to i mužům důchodového věku. Rozšířené zvěsti o této praxi, které ale mohou mít povahu předávaného stereotypu, jsou spojovány především s lokalitou bývalého romského ghetta v centru města. Terénní sociální práce v Liberci TSP je zajišťována dvěma sítěmi: sítí magistrátní (8 osob, respektive 6 aktivních terénních sociálních pracovníků/6 Romů) a sítí pracovníků Člověka v tísni (3 osoby/2 Romové + 1 Neromka). Do organizace terénní sociální práce nezasahuje romský krajský koordinátor při krajském úřadě ing. Jozef Holek. Bohužel těmto aktivitám ani nezajišťuje finanční podporu z kraje, i když by z titulu své funkce mohl. Magistrát města 4 Zástupce ředitele Městské policie, ředitel cizinecké policie, informátoři se v tomto shodují. 13/62

14 už 5 let finančně podporuje činnost RKC na třídě Milady Horákové. V roce 2004 na jeho provoz vyčlenil částku kolem 1,2 milionu korun. Centrum zároveň poskytuje prostory obč. sdružení Liberecké romské sdružení - personálně propojeno s RKC (jeho vedoucí Miroslav Kotlár) i odborem sociálních věcí MML, které získává peníze na projekty, realizované v rámci centra z různých zdrojů (krajský úřad, OSF atd.). V centru jsou provozovány zájmové kroužky hlavně pro děti (hudba, zpěv, tanec, doučování, fotbal, posilovna) i bezplatná právní poradna pro dospělé, zajišťovaná právníkem/externistou. Vzhledem k lokalizaci centra i personálnímu složení pracovníků centra patří cca 70% pravidelných klientů centra k obyvatelům blízkých čtvrtí Rochlice, Perštýn a Vesec 5. Do samotného centra města, kde TSP vykonává jeden pracovník ČvT, RKC expandovalo až letos během prázdnin, zatím bez větších úspěchů. 6 terénních pracovníků RKC dochází pravidelně do klientských rodin a řeší především problémy spojené s bydlením a sociálními dávkami, k náročnějším konzultacím pak zvou klienty přímo do Centra. Ačkoli se nebrání pomáhat i Neromům, ti jeho služeb využívají minimálně. Vedení RKC deklaruje vlastní členění klientské základny. Protože nepostrádá zajímavost, uvádíme ho zde. Nejméně klientů pochází ze skupiny tzv. asimilovaných Romů. Jde o majoritním podmínkám přizpůsobené starousedlické rodiny, které žijí jako gádžové a jejich romství se projevuje jedině při společných setkáních, na svatbách, pohřbech a oslavách. Naopak nejpočetnější skupinu klientů tvoří schopné romské rodiny, které se dokáží zorientovat v podmínkách nastavených majoritou, jsou sto zajistit si souběžně s příjmem ze sociálních dávek i příjmy z práce načerno. Zároveň se tito nejhlasitěji domáhají pomoci od proromských organizací včetně RKC. Tato skupina má ale při konkrétním dotazu problém přesně formulovat svůj problém, určit oblast, ve které potřebuje pomoci. Třetí skupinu tvoří skutečně sociálně slabí Romové, kteří potřebují asistenci, bez které jsou naprosto bezradní. Část z nich stačí například v komunikaci s úřady nasměrovat a dále si pomohou sami. Větší část této skupiny ale zůstává stálými klienty, kteří nedokážou sami za sebe přijmout zodpovědnost. Klienti vnímají práci RKC různě, podle toho jestli jim jeho zaměstnanci pomohli nebo ne. Protože ale nejčastějším přáním, se kterým lidé do RKC přicházejí, je nereálný požadavek na lepší byt, převládá kritika. Vedoucí Centra nevychází do terénu, ale věnuje se koordinaci a administraci činnosti Centra a sdružení, což si řada klientů vykládá jako nečinnost a nezájem o jejich problémy. Extrémem je případ paní Š., která rozeslala stížnost na nečinnost RKC a zejména jeho vedení na všechny důležitá místa magistrátu včetně primátora. Vedení RKC svoji činnost obhájilo, ale na autorku stížnosti podalo trestní oznámení pro pomluvu. Vedoucí 5 Údaj pochází od vedoucího RKC. 14/62

15 RKC vidí za stížností snahu po diskreditaci Centra a paní Š. mohla být pouze prostředníkem, který k tomu byl zneužit. Magistrát práci RKC bez výjimky chválí bylo by s podivem kdyby tomu tak nebylo, protože je sám jeho zřizovatelem. Jen výjimečně se lze setkat s výhradami v tom smyslu, že se věnuje více péči o děti než poradenství pro dospělé, které má být jeho rovnocennou náplní. Zaměstnanci spol. Člověk v tísni se zaměstnanci RKC spolupracují. Romské komunitní centrum mělo až do nástupu společnosti Člověk v tísni do Liberce v roce 2002 prakticky monopol na proromské aktivity včetně terénní sociální práce. Navíc personální propojením s odborem sociální péče magistrátu, který schvaluje granty pro sociální oblast, pozici RKC jen upevňovalo. Během výzkumu jsme nenarazili na žádné další romské sdružení, které by ve městě aktivně pracovalo. Neziskové organizace v Liberci Zhruba 40 občanských sdružení zaštiťuje ANNOLK (Asociace nestátních neziskových organizací libereckého kraje). Ta má pomáhat v získávání prostředků z rozpočtu krajského úřadu. Centrum občanských iniciativ (COI), financované z rozpočtu magistrátu, pak poskytuje prostor jiným neziskovým organizacím včetně ANNOLK a pomáhá při zakládání dalších sdružení, školí zájemce. Žádné sdružení v rámci ANNOLK se nevěnuje terénní práci ve vyloučených lokalitách v Liberci. Významným zdrojem financí pro neziskový sektor na Liberecku jsou kromě příspěvků měst a kraje i nadační fondy velkých podniků a firem. Zatímco největší stavební firma ve městě SYNER přispívá ze svého nadačního fondu především na sportovní aktivity ve městě (které generují potřebu výstavby nových areálů), nadace jabloneckého podniku PRECIOSA (2 závody v Liberci) má celkem 7 fondů včetně fondu humanitárního a sociálního, ze kterého jsou financovány například zařízení na pomoc postiženým a lidem, vyžadujícím zvláštní péči. Nadace EURONISA, založená Sborem Jednoty bratrské v Liberci v roce 1995 a zaměřená na podporu kultury a vzdělávání v Euroregionu Nisa, přispěla v roce 2004 kromě mnoha jiných i částkou ,- na činnost Libereckého romského sdružení. 15/62

16 Doplňkové studie 1. Chrastava Městečko Chrastava se nachází 5 kilometrů SZ směrem od Liberce. Má cca obyvatel, z toho je přibližně 500 Romů. Jak vyprávějí pamětníci, soužití zdejších Romů a Neromů bylo do roku 1989 víceméně bezproblémové, starousedlické romské rodiny žily asimilovaným způsobem života. Zhruba v roce 1994 byla do soukromého vlastnictví prodána budova bývalého internátu, tzv. Kovák. Majitelé zde začaly ubytovávat rodiny z celého kraje. Současný majitel tu pak ubytovává sociálně slabé a problémové rodiny (neplatiče v obecních a soukromých bytech, rodiny vystěhované z jiných ubytoven pro neplacení nájmu) z měst libereckého kraje (Hrádek nad Nisou, Česká Lípa, Nový Bor, Nové Město pod Smrkem) i z celé ČR (jsou tu rodiny z Děčína, Ústí nad Labem), žije tu jen minimum rodin z Chrastavy a Liberce. Pověst Kováku jako skutečně posledního útočiště se rozšířila velmi rychle. K atraktivitě Kováku pro tuto skupinu lidí přispívá fakt, že podle smluv mezi městem a majitelem ubytovny dostávají nájemci ubytovny od státu příspěvek na bydlení, což je v jiných podobných objektech nemyslitelné. Protože majitel projevil opakovaně shovívavost ke splácení nájmu, následovala řetězová reakce: do ubytovny se nastěhovalo tolik nájemníků, že dvojnásobně překročili ubytovací kapacitu (ta je 92 lůžek) a začaly se kumulovat problémy s placením nájmu. Majitel nezvládá a zřejmě ani není ochoten zabezpečit nutné opravy objektu. Správou ubytovny pověřil jednoho ze zdejších nájemníků, který mu dlužil na nájmu a touto formou si dluh odpracovává. Jsem spíš bachař než správce, říká a skutečně: jeho hlavním úkolem je hlídat, aby zbytky zařízení domu nebyly rozkradeny. Takto zmizel kotel na topení, ztrácejí se zařízení z bytů (jeden nově nastěhovaný nájemník hned první den přišel o televizi, později byla nalezena v bytě jeho souseda). Vládne tu naprostá anarchie. Dalšími zaměstnanci majitele jsou dva chrastavští vymahači, kteří spolu se správcem vybírají nájemné. Problémem ubytovny je také elektřina: lidé tu topí přímotopy, což je nápor na spotřebu energie. Elektrický proud neustále vypadává nebo přinejlepším poblikává, což vytváří zajímavý psychedelický efekt v domácnostech. Kováku se dostalo nechtěné mediální pozornosti docela nedávno, kdy zde zemřelo malé dítě na meningokok. 16/62

17 Majitel se dostal do vleklého sporu s městem. To by nejraději ubytovnu nechalo zavřít. Podniká pro to všechny kroky (posílá hygienické a bezpečnostní kontroly, píše udání na živnostenský úřad kvůli nesrovnalostem), majitel se zatím úspěšně brání. Musí ale počet nájemníků přizpůsobit ubytovací kapacitě tzn. vyhazuje z bytů na ulici přednostně neplatiče. Menší části nájemníků se dostává sociální péče od TP ČvT. Většina nájemníků je ale mimo síť sociální asistence. Na ubytovně dříve bydleli také dělníci ze Slovenska a s Ukrajiny, nyní si ale hledají lepší bydlení v alespoň spoře zařízených ubytovnách či soukromých bytech. Při současné situaci, která je krizová, se nám jeví jako rozumný krok ubytovnu zavřít. Město Chrastava nemá snahu a zřejmě ani kapacitu na to, aby zajistilo potřebnou sociální práci v lokalitě a pokud se o to nepokusí jiné humanitární organizace, hrozí zde neustálé kumulování problémů. Život lidí v některých domácnostech na Kováku hraničí s lidskou důstojností. Navíc existence Kováku umožňuje městům z blízkého i vzdáleného okolí alibisticky sem delegovat svůj problém v podobě nepřizpůsobivé rodiny a nesnažit se o nápravu ve vlastní lokalitě. 2. Velké Hamry u Tanvaldu Ve skoro třítisícovém městečku cca 15 kilometrů jihovýchodně od Jablonce nad Nisou jsou podle názoru městského úřadu 6 dvě lokality, které vyhovují kritériím sociálního vyloučení. První je komplex budov na kraji města v části zvané Bohdalovice. Celkem 4 budovy, které město odprodalo soukromému vlastníkovi, obývají z větší části rodiny závislé na sociálních dávkách, nejde ale pouze o Romy (zde během výzkumu navázán jen orientační kontakt). Druhou lokalitou jsou tzv. kasárna na hlavní silnici na kraji obce směrem na Tanvald. Jedná se o patrovou budovu se čtyřmi vchody, kterou město rovněž odprodalo soukromému majiteli (paní. V.) a dnes ji obývají výhradně Romové. Dohromady zde žije 8 oddělených domácností. Objekt na první pohled zaujme tím, že vchody do domu, které vedly přímo na hlavní ulici, nechala současná majitelka s požehnáním městského úřadu zazdít. Nájemníci musí nyní dům obcházet a využívat pouze zadních vchodů ze dvora. Důvodem k zazdění byla podle majitelky a města bezpečnost dětí, které vbíhaly do ulice. Nájemníci se ale cítí poníženi: Starosta se stydí za Cigány, tak se s paní V. domluvil. Takhle jsme míň vidět. Faktem je, 6 Konzultováno se zdejší vedoucí sociálního odboru. 17/62

18 že opatření zhoršilo hygienické podmínky v domě: špína z bahnitého dvora, ohraničeného kůlnami, se roznáší po domě. Většina nájemníků kasáren dluží za odvoz odpadu, který se zde hromadí. Nájemníky zde tvoří vesměs členové dvou rodů: rozvětvené příbuzenstvo rodu Bílých a Červeňákových. Tyto rody mají příbuzenské vazby na blízkou Desnou, sousední Tanvald, Jablonec nad Nisou, ale také stále udržují živé vazby na lokality původu na Východní Slovensko na osady z okolí Sabinova (Miĺpoš, Lipany) a Prešova (Ostrovany). Informátorskou rodinou v lokalitě pro nás byla rodina pana X.. Ta se do Velkých Hamrů přistěhovala v roce 1987 z osady Miľpoš u Sabinova. Od svého příchodu ze Slovenska bydlí rodina v objektu kasáren. Vystřídala zde několik bytů, než se před třemi lety, po úmrtí gádžovské nájemnice, přestěhovala do současného bytu 3+1 (vznikl spojením dvou bytů a přebudováním spojovací chodby na kuchyň). Domácnost pana X. je trojgenerační: kromě pana a paní X. zde žijí jejich tři děti (13, 10 a 7) a jedna dcera paní X. (svobodná matka, 22 let) z prvního manželství se dvěma malými dětmi. Ta má v bytě pro sebe vyhrazen zvláštní pokoj a rodičům přispívá na nájem. Další děti pana X. i děti paní X. (dříve Z.) z předchozích vztahů žijí v dalších bytech ve stejném domě mají své rodiny, tudíž hospodaří samostatně. I nájemníci dalších bytů jsou vesměs příbuzní pana X., jeho vlastní i nevlastní bratři a bratranci s rodinami. Jeden z bytů obývají rodiče pana X.. Čilý provoz, neustálé vzájemné navštěvování a půjčování věcí, zařízení domácností patří ke koloritu života zde. Všichni dospělí nájemníci domu jsou bez zaměstnání. Provoz jednotlivých domácností je hrazen primárně z podpor a dávek. Nájem bytu se pohybuje od 3.000,- do 5.000,- Kč (podle plochy bytu) včetně energií. Peníze na nájmy jsou posílány přímo na účet majitelky resp. elektrárny, proto zdejším nájemníkům nevznikají dluhy. Příjmy nepostačují na běžné náklady rodin. Většina práceschopných mužů vyhledává práci načerno. Příležitostí k ní je v Hamrech málo: podnikatelé z okolí sem sice čas od času zajíždějí hledat zájemce o fušky, ale protože jde stále o stejné firmy, které často za práci neplatí, zájem o práci u nich mezi místními opadl. K práci v jiných lokalitách se zdejší obyvatelé dostávají jen výjimečně. Dalším zdrojem financí jsou půjčky. Probíhají mezi jednotlivými domácnostmi, jde ale o bezúročnou výpomoc po menších částkách v rámci vzájemně příbuzných segmentů širší rodiny. V době naší návštěvy se několik rodin včetně hostitelů vlivem právě probíhající televizní kampaně vydalo žádat o půjčku do České spořitelny. Zájemci se vraceli rozezlení a zklamáni, protože jim půjčka coby nezaměstnaným pochopitelně nebyla přiznána. Do Velkých Hamrů přibyly zhruba před rokem dvě dívky z Lipan u Sabinova, které si tu během jedné z krátkodobých návštěv našly partnery. Žijí se synovci pana X. na hromádce. Nepobírají žádné dávky sociální podpory, jejich muži je zatím živí. Svatby se zatím nechystají. Příbuzní (otec + bratři) obou dívek 18/62

19 nepravidelně přijíždějí na návštěvy. V poslední době jsou návštěvy řidší, protože lipanští příbuzní si mohou stále méně dovolit finančně náročnou cestu. Do Hamrů přijíždějí také další příbuzní z osady v Miľpoši (bratr paní Z., jeho syn, bratr pana X.). Nepřijíždějí za prací, kterou hamerští nedokážou zařídit, ale jde o krátkodobou vždy zhruba týdenní návštěvu. Podle všeho se návštěvy vrací na Slovensko s bazarovou elektroniku, kterou za úplatu získávají od synovců pana X. a na Slovensku ji výhodněji prodávají. 19/62

20 Lokalita: BÍLINA (+ doplňková studie: Česká Lípa) Vypracoval: Mgr. Bronislav Podlaha 1. Náčrt historie romského osídlení Před druhou světovou válkou obývalo toto severočeské důlní město z 80% obyvatelstvo německé národnosti, po jehož odsunu se do uvolněných domů organizovaně stěhují pracovní síly z českého vnitrozemí a slovenského východu. V prvním případě je poptávka především po hornických profesích a školených stavařích, v případě druhém po neškolených dělnících, potřebných při budování infrastruktury související s rozmáhající se těžbou hnědého uhlí a růstem tepelných elektráren. Příliv pracovních sil pak pokračuje prakticky do osmdesátých let. Pamětníci a městská kronika datují příchod prvních Romů do města do období druhé poloviny čtyřicátých let. V této souvislosti je opakovaně zmiňována rodina Karchňákových (1947? 1950?) z Humenného. Ta zde zřejmě, soudě dle jejího výlučného postavení v paměti informátorů, zůstává nějaký čas jedinou romskou rodinou, až následně přibývají rodiny další, a to tak, že postupně. Při vší snaze nelze rozlišit, a to ani v řádu desetiletí, nějaké migrační vlny východoslovenských Romů do Bíliny. Informace informátorů jsou značně rozporuplné, někteří hovoří o jedné vlně (poválečná, spíše v padesátých nežli ve čtyřicátých letech), jiní o vlnách dvou (poválečná a v letech sedmdesátých, kdy se konaly na Slovensku masivní pracovní nábory do českých a moravských uhelných revírů, kdy tato druhá vlna bývá označována za primárně pracovní a až sekundárně její část za sedentarizační), další o pozvolném nárůstu až do začátku let sedmdesátých, odkdy se počet romských rodin zvyšuje už jen buď z vlastních zdrojů nebo migrací v rámci regionu, a konečně jeden informátor datuje největší příliv Romů ze Slovenska do let osmdesátých, což koresponduje s údaji kronikáře. Zaměříme-li se na údaje v městské kronice, pak k největšímu přírůstku romských rodin v Bílině dochází v 60. letech a pak až v 80. letech. Z kroniky ale není zcela jasné, odkud se tu nové rodiny vzaly. Kronikář se na některých místech zmiňuje jak o migraci ze Slovenska, tak ale i o přesunech z okolních obcí ustupujících těžbě, ponejvíce však nechává udávaná čísla bez komentáře. V drtivé většině případů je výchozí domovskou lokalitou bílinských Romů (a to jak z první tak z jakýchkoli jiných vln ) Poprad a jeho okolí (především Gánovce), z čehož plyne i vysoká míra pokrevní příbuznosti jednotlivých rodin, případně jejich hustá sňatková provázanost, ať už realizovaná před odchodem ze 20/62