Otázka: Odpověď: Speciálními metodami animoterapie jsou: Hipoterapie terapie s vyuţitím koní. Canisterapie terapie s vyuţitím psů

Transkript

1 Otázka: Dobrý den, chtěl bych se zeptat, co je to animoterapie a konkrétně se zaměřit na kanisterapii. S tímto termínem se setkávám velmi často, ale vysvětlení se liší. Děkuji za odpověď. Odpověď: Animoterapie pochází z anglického slova animal zvíře, podle jiných názorů z latinského anima duše. Jedná se o léčení pomocí zvířat. Vyuţívá pozitivního působení zvířat na emocionální a fyzické zdraví člověka. Speciálními metodami animoterapie jsou: Hipoterapie terapie s vyuţitím koní Canisterapie terapie s vyuţitím psů Felinoterapie terapie s vyuţitím koček. Odborníci zatím přesně nevědí, jak přesně působí kontakt se zvířetem na lidský organismus. Z prací některých vědců vyplívá, ţe citový vztah ke zvířeti pomáhá uvolňovat interferón, který dokáţe posílit imunitní systém. Také se spekuluje, ţe animoterapie ovlivňuje endorfiny, které zvyšují práh bolesti. Zvířata jsou schopné poskytnou člověku empatii, respekt a lásku. Pokud se toto všechno kombinuje s dotykem, vzniká ideální stav a pro člověka velká podpora nejen po psychické, ale také po fyzické stránce. Podle lidí, kteří se věnují parapsychologii dochází k interakci energetických polí pacienta a zvířete. V České republice se Animoterapie teprvs atává oborem, který se rozvíjí a je stále nejen lékaři podceňován. V USA tvoří animoterapie rovnocenou součást psychoterapie a je i tak vnímána nejen pacienty, ale také odborníky. U nás neustále převládá tendence, ţe i u nevyléčitelných pacientů je zakázáno mít u sebe zvířata. Dokonce někdy i u terminálně nemocného pacienta je zakázáno, rozloučit se s domácím mazlíčkem. U těţce nemocných pacientů, jejichţ primárním problémem není psychický problém se prostřednictvím hlazezením zvířete a verbální a neverbální komunikaci se zvířetem aktivují vnitřní zdroje. Je dokázáno z výzkumů, ţe s urychluje nejen rekonvalescence, ale i klesá nemocnost.

2 Všechny druhy animoterapie mají zásadní význam pro klienty. Není neobvyklé, ţe animoterapeut a jeho pes jsou pro klienta jedinou "návštěvou z venku" a suplují tak roli rodinných příslušníků. Animoterapie rozvíjí jemnou motoriku, podněcuje verbální a neverbální komunikaci. U některých klientů dokonce dokáţe zlepšit orientaci v čase a prostoru. Pokud se systematicky a dlouhodobě pracuje, dokáţe zvíře napomoct koncentraci paměti. Ze sociálního hlediska lze animoterapií dosáhnout sociálního cítění, poznávání a rozvíjí i citovou sloţku. Pouţití animoterapie v rehabilitaci je především působení na jemnou motoriku, v polohování, relaxaci. Kde je to třeba je moţno i pomocí zvířat podněcovat ke hře a pohybu. Dále lze této terapii i připisovat velký vliv na psychiku, coţ přispívá k duševní rovnováze a motivaci. Nejlepších úspěchů dosahuje animoterapie u tělesně postiţených, např. u dětské mozkové obrny, lehké mozkové dysfunkce, svalové dystrofie Konkrétní úspěchy jsou u autistů, u kterých dlouhodobým a systematickým působením můţe zvíře plnit komunikační kanál mezi jejich světem a okolním prostředím. Věková škála klientů vyuţívající animoterapii je opravdu široká. Od kojenců aţ po seniory. Prostředí, kde se dá vyuţít animoterapie je také velmi široké. Jedná se o sociální ústavy, vzdělávací a zdravotnická zařízení, ale i třeba domácí prostředí klienta. Klienty mohou být také lidé celkově zdraví, kteří se ocitli v nepříznivé ţivotní situaci. Například jsou evakuováni mimo domov v důsledku přírodní katastrofy, nehody nebo teroristického útoku, lidé momentálně přebývající v azylových domech apod. V těchto případech se canisterapie vyuţívá především k odbourání stresu. Pro provozování úspěšné terapie je nutné mít osobu vedoucí zvíře a také odborníka, který vede klienta. Tento odborník se nazývá terapeut. Ve výjimečných případech terapeut vede klienta i zvíře. Kanisterapie V canisterapii není rozhodující rasa psa, ale především jeho charakter a výchova. Samozřejmě existují vhodnější nebo méně vhodná plemena, je třeba vědět, ţe psy lze naučit i přetvářce.

3 Zkušený chovatel je schopen vycvičit téměř kaţdého psa tak, aby byl schopen absolvovat canisterapeutické zkoušky. Pes a člověk vytvářejí jednu část, která je součástí léčebného týmu. Tou druhou je samotný pacient. Canisterapeutický pes se můţe na léčebném procesu podílet denně maximálně dvě aţ tři hodiny, terapeutická jednotka by neměla přesáhnout třicet minut. Důleţitých faktorem je nálada psa a chuť věnovat se práci se zdravotně postiţenými. Totéţ platí o lidech. Proto zkušení terapeuté, pracující s lidmi a se zvířaty, se snaţí nevnucovat svou péči člověku ani zvířeti. Psi pro canisterapii jsou vybírají jiţ ve štěněcím věku podle vlastností a charakteru, a jsou vychováváni, v ţádném případě drezurováni. Je to podobné jako u lidí. Dokonale vycvičený hudebník s absolutním sluchem, který bude hrát "bez srdce", je jen výborný řemeslník, nikoliv umělec. Vycvičený pes s vadným charakterem můţe při špatném vychování nevypočitatelně zaútočit. Je to šelma, která můţe jednat a také jedná podle vrozených vzorců vlastních dané rase psa. Kvalitní chovatel se vţdy pozná podle toho, ţe si sám vybírá klienty, kterým prodává štěňátka, a také podle toho, ţe se ke psům chová jako k partnerům. Štěně od kvalitního chovatele můţe stát od několika set aţ po desítky tisíc korun. Štěně vyţaduje pravidelné odčervení a dodrţení očkovacího kalendáře. Kaţdý chovatel by si měl být vědom moţnosti a způsobu přenosu některých infekčních a parazitárních emocí ze zvířete na člověka (antropozoonózy). Ostatní péče se odvíjí podle cílů stanovených v rámci léčebného nebo jiného vyuţití psa (asistence, pedagogika atd.). Jeho výchova začíná od momentu narození, kdy se učí vybojovat si místo ve své psí smečce při kojení. Největší chybou je, kdyţ ho chovatel nenaučí chování v komunitě dalších psů, pak je bázlivý a ustrašený. Musí pochopit, který ze psů je nadřazený a jaké je jeho vlastní postavení. Pes je vţdy obrazem svého pána, stejně jako děti jsou obrazem rodiny. Pes jako terapeut musí znát své postavení a roli v rodině, musí respektovat vůdce v lidské smečce a podřídit se její hierarchii. Musí poslouchat i to nejmenší dítě v rodině. Nikdy nelze připustit, aby se tam pes cítil jako vůdce. K psovi patří i jeho majitel. Jestliţe se jako člověk nehodí k práci se zdravotně postiţenými a nemocnými lidmi nebo se na ni necítí, nemůţeme počítat ani s jeho sebelépe vycvičeným a vedeným psem."

4 Jak psi pomáhají Pravidelně z pronikají z televizní obrazovky informace o tom,jak pes hledá zraněné pod troskami, pozná blíţící se záchvat, stává se očima pro slepce, dokáţe nás uklidnit. Ve skutečnosti za takovým činem stojí velká práce, která se týká výcviku psa. Stále častěji se pes stává nástrojem, který pomáhá nejen ve zdravotnických nebo sociální oborech, ale také se stává spolupracovníkem policistů, záchranářů i jiných profesí. Psi se s úspěchem uplatňují například jako pomocná psychoterapeutická metoda v případech, kdy jiné metody nejsou účinné nebo pouţitelné. Jedná se např. o navazování kontaktu s pacienty, jeţ obtíţně komunikují a při práci s citově deprivovanými a artistickými dětmi, mentálně postiţenými, v logopedické a rehabilitační praxi, při výskytu apatie, u dlouhodobě nemocných dětí i dospělých nebo jako součást komplexní terapie v geriatrii. Psi by ovšem nezvládli sami všechny úkoly, které na ně canisterapie klade, bez pomoci lidí, jimţ se u canisterapie říká canisterapeuti. Jsou to dobrovolníci, kteří ve svém volném čase se svými psy navštěvují různá sociální zařízení pro děti i dospělé, kteří trpí psychickými poruchami, depresemi, jsou tělesně postiţení nebo se cítí opuštění a smutní. Takoví lidé vnímají psa jako kamaráda, který je má rád takové, jací jsou, můţou si s ním hrát a mazlit se s ním. Pomáhají s péčí o pejska, a to vede k vytváření pocitu odpovědnosti, ale také zvýšení sebevědomí, protoţe jejich osobnost je v této činnosti důleţitá. Ne kaţdý pes je pochopitelně na canisterapii vhodný. Nezáleţí tak příliš na rase psa, ale na jeho povaze. Pro canisterapeutické psy je důleţité, aby v jakékoliv situaci budili důvěru klientů i personálu, musí být ovladatelní, přátelští, dobře socializovaní, zvyklí na hluk, různé prostředí a mnoţství lidí kolem. Důvěru musí ovšem budit i psovod, neboť on a pes tvoří nerozlučný tým. Psovod musí mít komunikační schopnosti, takt, dobrý vztah ke psovi i k lidem. Pes vyuţívaný pro canisterapii by měl mít také příslušnou zkoušku. Jak psi lidem škodí Pokud by se mělo hovořit o škodě způsobené psem, tak by se jednalo především o to, ţe nás pes ohroţuje nevědomky. Problém nastane, pokud je pes nositelem klíštěte. Přenos klíštěte ze psa na člověka je častý. Psi nosí klíšťata do domu a člověk se můţe nakazit encefalitidou nebo boreliozou. Příčinou můţe být to, kdyţ se snaţíme psovi klíště vyndat a nedodrţíme určitá hygienická pravidla. Někdy se stává problémem to, kdyţ o klíštěti nevíme a omylem ho rozmáčkneme. Pes je

5 samozřejmě i nositel blech, které jsou přenosné i na člověka. Pokud pes spí s člověkem v posteli můţe tato situace nastat velmi lehce. Blechy jsou samozřejmě přenašeči různých chorob. Pes je obecně nositel parazitů. Ve výkalech vylučuje škrkavky. Vajíčka škrkavek jsou vůči okolnímu prostředí odolná. Paraziti se mohou dostat do lidského těla třeba tím, kdyţ člověk uklízí výkaly. Po kaţdé této činnosti by mělo dojít k důkladné hygieně rukou. Veškeré prostory, které jsou infikovány výkaly umýt a dezinfikovat vhodným přípravkem. Samostatnou kapitolou jsou psi a jejich srst, která můţe u alergiků způsobovat problémy. Jako řešení se nabízí chovat plemena, která nezpůsobují tak často alergie. Především se jedná o peruánského naháče nebo o čínského chocholatého psa. Volba plemena psa z tohoto hlediska je důleţitá hlavně, pokud jsou v blízkosti malé děti. Nejdříve je vhodné otestovat, jestli dítě psa snese, např. návštěvou u lidí, kteří vlastní psa. Pokud si rodina na psa zvykne a dojde k alergiím u dětí, je sloţité pak psa odloţit. Pes jako většina zvířat můţe přenášet i pro člověka smrtelné choroby. V tomto případě vzteklinu. Velký problém nastane, pokud je člověk pokousán cizím psem a jeho majitel není schopen prokázat, ţe byl pes očkován proti vzteklině. Pokousaný pak musí podstoupit očkování a řadu vyšetření k vyloučení tohoto smrtelného onemocnění. Dle zákona je očkování proti vzteklině povinné, přesto ho někteří majitelé zanedbávají. Otázka: Dobrý den, učí 20 let v jiných oborech neţ zdravotnických. Měla jsem nemocnou maminku, která trpěla onkologickým onemocněním. Bohuţel zemřela v nemocnici, často mi lékaři nabízeli péči v hospicovém zařízení, ale nikdy mi neřekli nic konkrétního. Proto bych se ráda zeptala, co je to hospic, jaké jsou moţnosti péče o umírající pacienty. Odpověď: Myšlenka hospice Hospic je specifické zařízení, které poskytuje paliativní péči, která se zaměřuje na klienta, jako jedinečnou neopakovatelnou holistickou bytostí. Při této péči se nejedná o léčbu, jako spíše se zde zaměřujeme na řešení symptomů, které mohou provázet pacienty

6 v terminálním stádiu ţivota. Při praktickém poskytování hospicové péče to znamená, ţe se pečující zaměřuje především na tišení bolesti, řešení psychických a sociálních problémů provázející onemocnění a léčbu. Důleţité je uvědomění si, ţe dříve, neţ klient začne vyuţívat hospicovou péči, došlo k vyčerpání všech moţností léčby. Z tohoto vyplívá, ţe hospic je určen pro klienty v terminálním stádiu ţivota. Zde lékař ani sestra neslibuje vyléčení, ale úlevu a klidný odchod. Zároveň se nesmí stát, ţe by kdokoliv, kdo poskytuje hospicovou péči bral člověku jakoukoliv naději. Před vstupem do hospicu musí být klient informován o svém zdravotním stavu. Jestli se takto nestane, dochází k problematičtější péči o klienta i rodinné příslušníky, současně se stává náročnější práce i pro samotný ošetřovatelský personál. Obecně myšlenka hospicové péče vychází z úcty k člověku. V hospici se velká část péče věnuje i duchovní stránce klienta, coţ velmi často chybí při poskytování paliativní péče na standardním oddělení nemocnice. Zároveň, ale není podmínkou pro přijetí klienta do hospicu jeho náboţenské vyznání. Samozřejmostí v hospici při poskytování paliativní péče je přítomnost nejen teologa, ale také sociálního pracovníka, psychologa a dalších specialistů. Paliativní péče tak dostává rozměr multidisciplinární péče o klienta. V zemích, kde je rozvinutý systém paliativní péče a hospiců je podle výzkumu výrazné zlepšení péče o umírající klienty i v nemocnicích. Paliativní a hospicová péče se začíná učit na Vyšších odborných a Vysokých školách oborů ošetřovatelství. Ze sester se stávají jiţ specialisti na poskytování paliativní péče. Obecně lze hospicovou péči rozdělit do základních forem: Domácí hospicová péče: - Jedná se, pokud je to moţné o zpravidla nejideálnější péči o klienta v terminálním stádiu. Tato péče však nemusí být vţdy dostačující. - V České republice se jedná stále o problematiku, která není dostatečně rozvinutá. - Poţadavkem je dostatečné rodinné zázemí, hrozí přetíţení pečovatele, kdy se mohou unavit a vyčerpat. Stacionáře denní potřeby: - Jedná se o systém, kdy pacient ráno dochází do stacionáře a večer se vrací. - Je to ideální kompromis při poskytování hospicové péče, kdy klient má dostačující odbornou péči přes den a večer můţe být se svými blízkými.

7 - Opět je náročné pro pečovatele denní odvoz do hospice a domů. - Oproti předchozímu způsobu poskytování péče je výhodou, ţe pečovatel můţe relativně normálně vykonávat své povolání a nedochází k takovému opotřebování pečovatele. Lůžková hospicová péče: - Vyuţívá se v případě, kdy předchozí dvě varianty nejsou při poskytování paliativní péče dostačující - Při péči o pacienta v terminálním stádiu je moţné, ţe domácí nebo Stacionární péče není výhodná vzhledem k celkovému zdravotnímu stavu klienta. - Lůţkovou péči v hospici lze také pouţít dočasně, pokud je poskytována domácí péče a pečovatel jiţ cítí únavu a potřebuje např. odjet na dovolenou se zotavit. Důleţité je uvědomění si, ţe základem filosofie hospicu je úcta k ţivotu. Hospicová péče se stává garantem toho, ţe klient nebude v ţádném případě trpět nesnesitelnou bolestí. Důraz musí být kladen i na lidskou důstojnost a na to, ţe v posledních chvílích člověk nezůstane osamocen. Další důraz se klade na kvalitu ţivota nemocného do posledních chvil ţivota. Samozřejmostí se stává, ţe péče je zaměřená i na rodinné příslušníky a to i po smrti klienta. Poskytování hospicové péče v České republice Z hlediska historie je zlomový bod v 70. Letech 20. Století, kdy se ve Velké Británii ustanovilo pět zásad rozvoje oboru. Tyto zásady po roce 1989 přejímá i Česká republika a začíná se jimi řídit. Jedná se o tyto zásady: - Zaloţení oddělení paliativní (hospicové) medicíny, která provádí komplexní multidisciplinární péči, včetně vysoce odborné lékařské péče. - Vyškolení lékařů a sester v tomto oboru, kteří pracují jako součást multidisciplinárního paliativního týmu. - Zaloţení paliativních hospicových oddělení v nemocnicích.

8 - Rozvinutí konzultačních sluţeb v oblasti paliativní medicíny ve všeobecných nemocnicích. - Výuka všech lékařů a sester, ale i dalších pracovníků v základech multidisciplinární paliativní péče. V České republice, stejně jako v celém bývalém východním bloku, do roku 1989 byla poskytována paliativní péče nahodile nesystematicky a péče o umírající klienty byla spíše doménou standardních lůţkových oddělení, popř. léčeben dlouhodobě nemocných. Péče o klienty v terminálním stádiu nebyla dostačující, veškerá starost se více méně soustředila na biologické potřeby. Z tohoto hlediska nebylo na klienta pohlíţeno jako na holistickou bytost. Také vzdělání lékařů a sester v této oblasti bylo jen velmi okrajové. Učebnice z této doby popisují umírání jako akt, který je třeba respektovat a veškerá popisovaná ošetřovatelská péče je zaměřená převáţně na péči o tělo neţ o ducha. Po roce 1989 se začala rozvíjet paliativní péče i u nás a začaly vznikat první hospice. Také vzdělávání v oblasti paliativní péče se začalo více prosazovat. Dnes jiţ je samozřejmostí nejen při vysokoškolském studiu. V současné době má Česká republika k dispozici zhruba 30 zařízení, kde je poskytována kvalitní péče. Podrobně se lze dozvědět o aktuální situaci na webových stránkách Péče zaměřená na umírajícího klienta Ţivotní horizont umírajících klientů je vymezen týdny či měsíci. Terminálně nemocné pacienty ohroţuje nemoc po celé jejich bio-psycho-sociálně-spirituální stránce. Hospicové hnutí musí být na všechny tyto problémy připraveno a musí být schopno je řešit. Z psychosociálních a spirituálních problémů je v hospicích nutno zajistit péči především o: - Psychické potřeby o Klienti v psychických krizích nebo zátěţových situacích mohou proţívat těţké deprese, depresivní reakce, často se sklonem k sebevraţdě, neklidné a zmatené stavy, těţkou nespavost. - Sociální potřeby o Klienti v sociálních krizích nebo zátěţových situacích se mohou setkat s narušením rodinných vztahů, nemoţnost o klienta pečovat těmi

9 nejbliţšími, zanedbávání ze strany rodinných příslušníků, narušení partnerských vztahů. - Spirituální potřeby o V zátěţových situacích můţe dojít k odmítnutí duchovna z důvodu zklamání, bolesti, beznaděje. Nebo naopak z ateisty se můţe stát věřící člověk. I spirituální potřeby musejí být samozřejmě uspokojeny. Z biologických potřeb v terminálním stádiu klienta je dle výzkumu nejčastější problematika dle priorit taková: Řešení bolesti, hospitalizace x ambulantně, paliativní zmírňování symptomů nemoci, popř. léčby, chronické nebo akutní střevní obstrukce, dušnost, pocit dušnosti, abnormální lámavost kostí (např. důsledkem metastáz), poruchy látkové výměny, terminální selhání orgánů, nebezpečí těţkého nadměrného krvácení, poškození pokoţky a sliznice (tumory, vředy, rány, dekubity). Hospicová péče se odlišuje nejen u kaţdého případu. Existují i určité zvláštnosti u terminálních onemocnění, především se zřetelem na onkologický a ne-onkologický původ. Mnoho lidí nemůţe, přes veškerou snahu, zemřít doma. Často při zhoršení stavu lékař odesílá klienta do nemocnice aniţ by se respektovalo přání pacienta. Proto je důleţité vědět, co si klient přeje. 1. Péče zaměřená na rodinné příslušníky Rodinný příslušníci a přátelé bývají umíráním milovaného člověka zasaţeny často více neţ klient sám. Trpí s umírajícím, předjímají ztrátu a jsou konfrontováni s vlastní smrtelností a s tím spojenou nejistotou a strachem. Obecně je podle výzkumů provedených v hospicích rozšířená zkušenost, ţe umírající člověk představuje často menší problém neţ rodinní příslušníci. Zde by bylo vhodné uvést jedno přísloví: Při vlastní smrti člověk jen umírá, ale při smrti druhého musí ţít! Péči potřebují všichni zúčastnění. Strastiplný proces

10 rozvolňování úzkých vazeb ukončený smrtí je moţné překonat pouze společně, postiţení lidé spolu s pečujícími dohromady. Nejčastějším problémem příbuzných umírajících klienta je strach: o Strach z nejistoty o Pro dnešní dobu je charakteristické vytěsnění umírání z kaţdodenního ţivota. Mnozí lidé se domnívají, ţe budou muset proţít umírání blízkého člověka doma a upřednostňují umírajícího svěřit do péče instituce. Strach a obavy bývají často tísnivější neţ je samotná realita, o Jiţ toto vědomí můţe pomoci a povzbudit k přijetí skutečnosti o Podaří-li se poznatky o umírání, smrti a smutku začlenit do všedního ţivota, dosáhne se tím mnohého. o Nejlépe se dá čelit strachu jasnými informacemi. o Strach z utrpení o Mnozí lidé si s utrpením spojují bolesti, o velkou úlevu přinášejí znalosti o moţnostech moderní léčby bolesti, o slib lékařů a sester v hospicích, ţe učiní vše proto, aby umírající netrpěl ţádnou bolestí, značně přispívá k povzbuzení rodinných příslušníků, o vysvobození od fyzické bolesti znamená zmírnění utrpení pro všechny zasaţené. o Strach ze ztráty o Zaţít smrt blízkého člověka vţdy znamená bolestné odloučení, o často k takovému odloučení dochází jiţ při umírání (ošetřovatelé a lékaři mají tendenci odtahovat příbuzné od klienta), o důleţitá je komunikace mezi všemi zúčastněnými. o Strach ze selhání o Pocity selhání vyvolané smutkem se dají zmírnit, zeslabí-li se samy příčiny smutku, o patří sem i příleţitost k tomu, aby se mohli příbuzní vhodným způsobem rozloučit. Mgr. Patrik Burda

11