Obsah 4-5. Odpověď na nové hrozby bezpečnosti 6-7. Vznik aliance 8-9. Konec studené války Činnost NATO 12-13

Transkript

1 NATO v 21. století

2 Obsah 4-5 Odpověď na nové hrozby bezpečnosti 6-7 Vznik aliance 8-9 Konec studené války Činnost NATO Upevňování bezpečnosti v rámci partnerství Rozšíření NATO NATO na Balkáně 18 Další aktivity NATO 19 Transatlantické vztahy Transformace Aliance Vstříc budoucnosti

3 Atlantická aliance Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) představuje transatlantický svazek, který spojuje Evropu se Severní Amerikou v mimořádnou obrannou a bezpečnostní alianci. Základním a trvalým posláním NATO, stanoveným ve Washingtonské smlouvě, je zajišťování svobody a bezpečnosti všech svých členů politickými a vojenskými prostředky. NATO zabezpečuje kolektivní obranu členských států od svého založení v roce Aliance byla rovněž založena jako hlavní konzultační fórum pro otázky bezpečnosti svých členů, a jako základní opora míru a stability v euroatlantickém prostoru. Po ukončení studené války si NATO vytýčilo nové zásadní cíle, a to zvláště vytváření bezpečnostních partnerství s demokratickými státy Evropy, včetně Kavkazu a střední Asie. V reakci na změny v celkovém bezpečnostním prostředí se Aliance rozhodla převzít další, neméně důležité, závazky, které zahrnují nestabilitu způsobenou určitými regionálními a etnickými konflikty a nebezpečím pocházejícím z euroatlantické oblasti. Dnes se Aliance podílí na mnohem širším spektru aktivit, které jsou zaměřeny na rozvoj spolupráce s Ruskou federací, Ukrajinou a dalšími nečlenskými státy Aliance, a na proaktivní konfrontaci s novými problémy bezpečnosti 21.století, které klade mezinárodní terorismus a proliferace zbraní hromadného ničení. V zájmu zajištění efektivnosti na úseku obrany a bezpečnosti v tomto novém a rychle se měnícím bezpečnostním prostředí se Aliance rozhodla pro průběžnou transformaci, která se týká všech aspektů její činnosti a zahrnuje nová poslání, nová členství, nové schopnosti, nová partnerství a nové pracovní metody. 3

4 Odpověď hrozby na nové bezpečnosti Teroristické útoky proti Spojeným státům americkým dne 11.září 2001, kdy civilní letadla byla použita jako zbraně hromadného ničení, podaly důkaz o charakteru změny bezpečnostního prostředí od konce studené války a o zranitelnosti moderní společnosti novými druhy nebezpečí. V reakci na tyto činy spojenecké státy poprvé v historii Aliance uplatnily ustanovení článku 5 Washingtonské smlouvy týkající se kolektivní obrany NATO, a v těchto kritických chvílích poskytly USA politickou a praktickou podporu. Kromě toho, od té doby pomáhají Spojeným státům v odpovědi na teroristické útoky, a podnikly řadu opatření ke zdokonalení schopnosti NATO čelit hrozbám mezinárodního terorismu. Události 11.září 2001 byly ohromným šokem pro celou Alianci; NATO však začalo přizpůsobovat pracovní metody a postupy změnám bezpečnostního prostředí již před několika lety. V roce 1999 schválily členské státy Aliance nový Strategický koncept. Tento akt, vytyčující hrozící nebezpečí pro Alianci a způsob jak jim vzdorovat, kvalifikoval bezpečnostní hrozby jako směřující k mnoha cílům a těžko předvídatelné a věnoval mimořádnou pozornost hrozbám, které tvoří proliferace zbraní hromadného ničení a jejich nosiče. Strategický koncept rovněž zdůrazňuje, že bezpečnost států Aliance může být ohrožena jinými hrozbami velmi rozsáhlého původu, jako například teroristickými akcemi, sabotážemi, organizovaným zločinem, nebo vážným narušením systému funkce životně důležitých zdrojů. V rámci přípravy na střetnutí s podobnými nebezpečími podnikla Aliance sérií opatření zaměřených na zdokonalení vojenských schopností a zvýšení úrovně spolupráce mezi členskými státy, s partnerskými zeměmi a ostatními mezinárodními organizacemi. Tyto akce zahrnují tzv. Iniciativu k obranným schopnostem (DCI), program na vysoké úrovni zavedený v roce 1999 v rámci modernizace vojenských schopností úměrně k novému bezpečnostnímu prostředí; otevření Střediska pro zbraně hromadného ničení (WMDC) v roce 2000, kde se spojenci podílejí o informace na úseku zbraní hromadného ničení a snaží se o koordinaci nejadekvátnějších koncepcí; a v neposlední řadě rozvoj programu Evropské Cvičení v podmínkách chemického útoku

5 NATO V 21. STOLETI za tragický den 11.září, a proti Talibanu, režimu přechovávajícímu tyto teroristy, jednak v rámci Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci (ISAF) při mírových operacích v Kábulu. Navíc, na žádost členských států aktivně se podílejících na tomto poslání a za účelem zajištění celkové kontinuity mise převzalo NATO odpovědnost za vedení ISAF. V současné době Aliance studuje další možnosti podobných operací mimo euroatlantický prostor. Zasedání Severoatlantické rady během summitu v Praze bezpečnostní a obranné identity (ESDI) uvnitř Aliance v zájmu převzetí důležitějších povinností a závazků na úrovni bezpečnosti a obrany ze strany evropských členů NATO. Teroristické akce 11.září 2001 zvýšily naléhavost a důležitost těchto opatření. V jejich důsledku provedlo NATO komplexní přezkoumání všech svých aktivit a pracovních postupů. Tato revize vyvrcholila souborem reforem, iniciativ a programů, které byly schváleny nejvyššími představiteli Aliance během summitu v Praze, v listopadu Ve stejnou dobu, 14 spojeneckých států rozmístilo své ozbrojené síly na území Afghánistánu jednak na podporu operace vedené Spojenými státy proti teroristické skupině Al-Qaida odpovědné Ačkoli se členské státy NATO občas nemohly dohodnout na nejvhodnějších způsobech odpovědi na nové druhy nebezpečí, všechny se shodují v tom, že tyto hrozby pocházejí z oblasti mimo euroatlantický prostor, a že nemohou být zvládnuty jednou jedinou organizací, ani spoleháním na obranné struktury určené ke vzdorování konvenčním vojenským konfliktům. Vedle spolupráce s jinými kompetentními organizacemi se musí Aliance rovněž přizpůsobit konfrontaci s novými a různorodými úkoly. Spojenectví NATO založené na geografické definovatelnosti nebezpečí se proměnilo na spojenectví založené na skutečnosti, že současné hrozby již nejsou limitovány pouze zeměpisnou polohou a prognózou, a proto je připraveno jim čelit kdykoliv a kdekoliv nastanou. V zájmu budování bezpečnějšího prostředí NATO neustále prohlubuje a upevňuje vztahy s důležitými mezinárodními organizacemi, zejména s Evropskou unií, Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizací spojených národů, Světovou zdravotnickou organizací, a s nečlenskými státy, zvláště s Ruskou federací, Ukrajinou a partnerskými státy euroatlantického prostoru a rozsáhlé oblasti Středozemního moře. 5

6 NATO V 21. STOLETI Vznik aliance Po druhé světové válce se východní a západní Evropa sama rozdělila ideologickými a politickými prostředky studené války. Východní Evropa se dostala pod nadvládu Sovětského svazu. V roce 1949, dvanáct států dvou kontinentů rozdělených Atlantikem vytvořilo Organizaci Severoatlantické smlouvy jako hráz proti nebezpečí ze strany Sovětského svazu, který by se mohl snažit rozšířit svoji moc ve východní Evropě na další státy tohoto kontinentu. V letech 1947 až 1952 Marshallův plán zajistil stabilizaci západoevropského hospodářství. Úlohou NATO jako politické a vojenské Aliance bylo zabezpečení společné obrany proti jakékoliv formě agrese a vytvoření bezpečného prostředí pro rozvoj demokracie a ekonomický růst. Slovy tehdejšího amerického prezidenta, Harryho S. Trumana, Marshallův plán a NATO byly dvě poloviny jednoho ořechu. Zakládající členové NATO - Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené státy americké a Velká Británie - se smluvně zavázaly vzájemnou pomocí v případě vojenské agrese proti jednomu z nich. Vzniklým závazkem Severní Ameriky bránit území smluvních států dala Aliance světu najevo, že každý pokus o politický nebo vojenský nátlak na západní Evropu je předem odsouzen k nezdaru. Současně Aliance zajišťovala, že národní obranné koncepce členských států se budou postupně stávat integrovanější a vzájemně závislejší. Rozdělená Evropa Řízená střela z dob studené války

7 Na počátku 50. let se zdálo, že vývoj mezinárodní situace vrcholící propuknutím války v Koreji potvrzuje západní obavy z expanzivních plánů Sovětského svazu. V souladu s touto skutečností členské státy NATO zvýšily úsilí o rozvoj vojenských struktur potřebných pro plnění závazků společné obrany. Přítomnost amerických a kanadských vojenských jednotek na evropském kontinentu, na žádost západoevropských vlád, pomáhala vždy k odrazení Sovětského svazu od představ, že by jakýkoliv pokus o napadení mohl být úspěšný. Postupem času k Alianci přistoupily další státy. Roku 1952 vstoupilo do NATO Řecko a Turecko, o tři roky později následovala tehdejší Německá spolková republika, a roku 1982 Španělsko. Díky Alianci, západní Evropa a Severní Amerika nejenom společně hájily svojí nezávislost, ale rovněž dosáhly bezprecedentní úrovně stability. Bezpečnost zajišťovaná v rámci NATO byla popisována jako kyslík blahobytu, a vytvořila základ rozvoje evropské ekonomické spolupráce a integrace. Na počátku devadesátých let tato koncepce napomohla ukončení studené války, což znamenalo zánik rozdělené Evropy. Zasedání Severoatlantické rady v Paříži Podpis Washingtonské smlouvy 7

8 Konec studené války Po dobu studené války byly role a účel NATO jasně vymezeny existencí hrozby, kterou představoval Sovětský svaz. Počátkem devadesátých let, na naléhání osvobodivšich se zemí východní Evropy, byla oficiálně vypovězena Varšavská smlouva, a rovněž došlo k definitivnímu zhroucení Sovětského svazu. Po odchodu tradičních nepřátel ze světové scény se někteří političtí pozorovatelé domnívali, že rovněž existence NATO již není nutná, a že by se měly v budoucnosti výrazně snížit náklady na obranu a investice do ozbrojených sil. V důsledku rozpadu Sovětského svazu řada spojenců NATO skutečně podstatně omezila výdaje na obranu, někteří z nich až o 25 %. Bohužel, naděje na stále rostoucí mírové ovzduší však byly až příliš optimistické. Již zanedlouho se ukázalo, že i když konec studené války odstranil nebezpečí vojenské invaze, nestabilita v některých částech Evropy vzrostla. Na území rozpadlé Jugoslávie a v některých oblastech zaniklého Sovětského svazu vypuklo mnoho regionálních konfliktů hrozících rozšířením, zpravidla podněcovaných spory na základě etnických růzností. Za této situace všechny členské státy NATO rychle dospěly k závěru, že jejich závazek ke společné obraně a spolupráci v rámci NATO je i nadále nejspolehlivější zárukou jejich bezpečnosti. Ačkoliv nebezpečí přímé vojenské invaze se vzdálilo, bylo třeba zavést nové formy politické a vojenské spolupráce v zájmu zachování míru a stability v Evropě, a zabránění eskalace regionálních konfliktů po skončení studené války. V té době byly nevyhnutelné důležité interní reformy v zájmu přizpůsobení vojenských Konec berlínské zdi

9 NATO V 21. STOLETI struktur a kapacit novým úkolům jako jsou řízení krizových situací, operace pro nastolení míru a operace pro udržení míru, které se připojily k hlavnímu poslání - plnění základních obranných povinností Aliance. V reakci na nově vzniklé problémy bezpečnosti se NATO vyvinulo z původně těsně semknuté Aliance odpovědné za společnou obranu v centrální orgán partnerství národů úzce spolupracujících v rozsáhlé a náročné oblasti bezpečnosti. Dozor nad udržováním míru v konfliktních oblastech Bývalý generální tajemník NATO Manfred Wörner při setkání s tehdejším sovětským prezidentem Michajlem Gorbačovem 9

10 Činnost NATO Jedním ze stěžejních klíčů stability Aliance je její postup při rozhodování, který je založen na společném konsenzu. Všechna rozhodnutí musí být totiž jednomyslná. Z toho vyplývá, že každému důležitému usnesení předcházejí často zdlouhavé konzultace a diskuse. Pro externího pozorovatele se může tento postup zdát pomalý a nepružný; má však dvě velké přednosti: za prvé je respektována suverenita a nezávislost každého členského státu, za druhé má dosažené rozhodnutí plnou podporu všech členských států a záruku realizace. Nejdůležitějším rozhodujícím orgánem v NATO je Severoatlantická rada, ve které je každý členský stát zastoupen svým stálým zástupcem ve funkci velvyslance. Velvyslanec je v čele národní delegace složené z diplomatických úředníků a poradců z oblasti vojenské obrany. Rada zasedá na úrovni velvyslanců nejméně jednou týdně, ale Příprava ke startu Severoatlantická rada při jednání NATO V 21. STOLETI

11 i častěji. Schází se pravidelně rovněž na úrovni ministrů zahraničních věcí, ministrů obrany a, vyjímečně, na úrovni nejvyšších státních představitelů a předsedů vlád. V čele NATO stojí generální tajemník jmenovaný na období přibližně čtyř let. Do této funkce je zpravidla jmenován renomovaný státník s mezinárodními zkušenostmi pocházející z jedné z členských zemí. Generální tajemník předsedá zasedáním Severoatlantické rady a ostatních významných orgánů NATO, a snaží se přispívat k souladu názorů mezi členskými státy. Řídí rovněž mezinárodní sekretariát s přibližně zaměstnanci, který zajišťuje běžný, každodenní provoz Aliance. NATO nemá k dispozici vlastní ozbrojené složky. Většina ozbrojených sil, jsoucích k dispozici Alianci, zůstává pod národním velením a správou až do chvíle, kdy je členské státy pověří určitým posláním zahrnujícím úkoly počínaje kolektivní obranou až po nové operace v rámci udržení míru a na podporu míru. Úkolem politických a vojenských struktur NATO je zajišťování včasného plánování, které je potřebné národním ozbrojeným silám pro umožnění výkonu svěřených misí a rovněž provádění organizačních opatření nezbytných pro společné velení, řízení, výcvik a odbornou přípravu. Ženisté v akci při stavbě mostu Španělský pilot 11

12 Upevňování bezpečnosti v rámci partnerství Mnohé z důležitých problémů, které vedly k rozdělení Evropy během studené války vyplývaly z ideologického, politického a vojenského antagonismu mezi Východem a Západem. Od dramatických změn, jež provázely konec studené války, vyvinulo NATO celou řadu nových iniciativ k posílení bezpečnosti a stability založením institucí za účelem dialogu, budování důvěry a spolupráce jak mezi bývalými protivníky, tak mezi Evropou a jejími sousedy v rozsáhlé oblasti Středozemního moře. Jedním z prvních kroků v tomto směru bylo založení Rady severoatlantické spolupráce (NACC) v roce Tento orgán, který byl mezitím přejmenován na Radu euroatlantického partnerství (EAPC), se stal hlavním fórem konzultací a spolupráce mezi NATO a nečlenskými státy v euroatlantické oblasti. V roce 1994 přišlo NATO s iniciativou známou pod názvem Partnerství pro mír (PfP). Jedná se o program, který má účastnickým zemím pomoci s restrukturalizací jejich ozbrojených sil takovým způsobem, aby jim bylo umožněno zastávat vlastní roli v demokratické společnosti a účastňovat se mírových operací pod vedením NATO. Program je přizpůsoben individuálním potřebám jednotlivých zemí a nabízí možnosti praktické spolupráce v četných oblastech, a rovněž umožňuje účastníkům si svobodně Akt podpisu přistoupení k Partnerství pro mír Kontrolní stanoviště

13 NATO V 21. STOLETI zvolit, do jaké míry program využijí pro otázky bezpečnosti v zájmu své vlastní země. Náplň programu zahrnuje celou škálu aktivit, od vojenských cvičení až po semináře a odbornou přípravu. Zvláštní důraz je přitom kladen na zprůhlednění struktur vojenských sil a na vlastní demokratický dohled a kontrolu. Zkušenosti získané v rámci programu Partnerství pro mír významně napomohly spolupráci mezi zeměmi, jejichž příslušníci tvoří sbory mírových sil, jako jsou například Stabilizační síly (SFOR) v Bosně a Hercegovině nebo Kosovské mírové síly (KFOR). V roce 1995 zahájilo NATO Středomořský dialog se šesti státy rozsáhlého středomořského regionu - Egyptem, Izraelem, Jordánskem, Mauretánií, Marokem a Tuniskem. Tento program, do něhož se v roce 2000 zapojilo i Alžírsko, má za cíl budovat dobré vztahy a zlepšovat vzájemné porozumění v oblasti Středozemního moře, a přispívat k regionální bezpečnosti a stabilitě. Účastníci tohoto programu jsou zváni k pravidelné účasti na kurzech ve Vojenském institutu NATO v německém Oberammergau a na Vojenské akademii NATO v Římě. V roce 1997, NATO a Ruská federace, a NATO a Ukrajina založily bilaterální vztahy na oficiální bázi. Byly podepsány bilaterální dohody, které položily základy k budoucím vztahům mezi NATO a jmenovanými státy. Jako prostředek k usnadnění pravidelných konzultací a diskusí nad otázkami bezpečnosti byla založena Stálá společná rada NATO-Ruská federace a Komise NATO-Ukrajina. Na vzájemných setkáních se v jejich rámci řeší celá řada problémů, od mírových snah na Balkáně počínaje, přes řízení krizových situací a nešíření zbraní hromadného ničení, až po změny obranných systémů, ochranu životního prostředí a civilní nouzová plánování. V roce 2002, NATO a Ruská federace daly vznik hlubšímu a pevnějšímu vztahu založením Rady NATO-Ruská federace, která nahradila Stálou společnou radu NATO-Ruská federace. Tato nová forma vzájemnosti zahrnuje mnohem více než pouhou změnu názvu, a dává vztahu zcela novou bázi. Rada se stala novým fórem, kterého se zúčastní všechny státy jako rovnocenní partneři, za řízení generálního tajemníka NATO. Za hlavní oblasti spolupráce si vytýčila boj proti terorismu, řízení krizových situací a zákaz proliferace zbraní hromadného ničení. Stejně jako na úrovni Severoatlantické rady budou i v Radě NATO-Ruská federace schvalována veškerá rozhodnutí cestou konsenzu. Diskuze během zasedání Euroatlantické rady Partnerství 13

14 Rozšíření NATO Na počátku devadesátých let několik zemí střední a východní Evropy dospělo k názoru, že jejich budoucnost bude nejlépe zajištěna členstvím v NATO, a vyslovily svůj zájem stát se jeho řádnými členy. Tři bývalé partnerské státy Aliance - Česká republika, Maďarsko a Polsko - byly přijaty v březnu 1999, čímž celkový počet členů vzrostl na 19 států. Na vrcholném zasedání Aliance v Praze, v listopadu 2002, dalších sedm států - Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko - bylo přizváno k zahájení vstupních rozhovorů. K Alianci oficiálně přistoupily koncem března NATO V 21. STOLETI Těchto sedm nových členů a další kandidátské státy NATO plně využily programu Akční plán členství (MAP), který byl zahájen v roce 1999 s cílem pomoci zainteresovaným partnerským zemím s přípravou na řádné aktivní členství. Plán nabízí kandidátům praktické a odborné poradenství a konkrétně zaměřenou pomoc v různých oblastech aktivní činnosti. Od uchazečů se očekává, že dosáhnou určitých specifických politických cílů, které zahrnují mírová řešení územních sporů, úctu k demokratickým principům a zákonnosti, a demokratickou kontrolu ozbrojených sil. Účast na tomto programu sice není ještě zárukou budoucího členství v Alianci, ale pomáhá kandidátským zemím přizpůsobit jejich ozbrojené síly a připravit se na povinnosti a odpovědnosti, které z případného členství vyplývají. Nejvyšší představitelé členských států NATO a bývalý generální tajemník Javier Solana během summitu ve Washingtonu. Noví spojenci během mírové operace.

15 Vlády členských států NATO daly jasně najevo, že rozšíření Aliance není samotným cílem, nýbrž že se jedná o způsob jak rozšířit zónu bezpečnosti a zajistit větší stabilitu v Evropě. Celkový proces rozšiřování NATO přispívá k odvracení konfliktů, jelikož již samotná vyhlídka na členství v Alianci je pro kandidáty podnětem k řešení případných sporů se sousedními státy, k prosazování reforem a procesu demokratizace. Nové členské státy by se však neměly pouze těšit z výhod jenž poskytuje členství, ale měly by být rovněž schopny přispívat k celkové bezpečnosti všech členů Aliance. Slavnostní obřad vztyčování státních vlajek nových členských států Podpis vstupních protokolů 15

16 NATO na balkáně V důsledku rozpadu bývalé Jugoslávie soustředila Aliance mnoho pozornosti a aktivity na Balkán. NATO zde za účelem zastavení nebo odvrácení konfliktů intervenovalo vojensky celkem třikrát - v roce 1995 v Bosně a Hercegovině, v roce 1999 v Kosovu, a v roce 2001 v bývalé jugoslávské republice Makedonie* - v současné době NATO vede dvě mírové mise prostřednictvím Stabilizačních sil (SFOR) v Bosně a Hercegovině, a Kosovských mírových sil (KFOR) v jihosrbské provincii Kosovo. Obě mise se snaží o zabezpečení bezpečného prostředí, ve kterém všichni občané, bez ohledu na svůj etnický původ, mohou žít v míru, a ve kterém se může, s mezinárodní pomoci, plně rozvíjet demokracie. Mírové síly NATO dorazily do Bosny a Hercegoviny v prosinci roku 1995 a do Kosova v červnu 1999, společně s ozbrojenými silami mnoha partnerských států, včetně Ruské federace a Ukrajiny. V obou oblastech se NATO velmi aktivně účastnilo operací s cílem zastavit rozsáhlé boje. V Bosně a Hercegovině vedli spojenci vzdušné operace proti bosenskosrbským silám v srpnu a v září Tato akce napomohla ke změně situace mezi válčícími stranami na pevnině, a přiměla vedení Bosenských Srbů k přijetí mírového řešení, které bylo dohodnuto v Daytonu, v americkém státě Ohio. Jednotky SFOR obdržely mandát OSN k tomu, aby nejen udržovaly mír v Bosně a Hercegovině, ale aby jej, bude-li zapotřebí, rovněž vynucovaly. Úměrně s konsolidací bezpečnostní situace byly vojenské jednotky postupně z Bosny a Hercegoviny stahovány. Současně se změnil charakter jejich činnosti. Dnes SFOR aktivně pomáhá uprchlíkům a vysídlencům k návratu do jejich domovů, a rovněž se snaží předávat osoby podezřelé z válečných zločinů příslušným soudním orgánům. V zájmu zabránění novému konfliktu se útvary SFOR podílí na reorganizaci bosenských ozbrojených sil, jež byly na konci války etnicky rozděleny na tři znepřátelené armády (Bosenští Muslimové, Chorvaté a Srbové). Vojenská intervence NATO v Kosovu následovala po více než roční eskalaci násilí, jež hrozilo zachvácením celé oblasti. Bělehrad v této době opakovaně a flagrantně porušoval všechny rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které vyzývaly k zastavení represálií na kosovském obyvatelstvu albánského původu. V březnu 1999 se členské státy Hlídka v Kosovu

17 NATO V 21. STOLETI o bezpodmínečném a bezpečném návratu uprchlíků a vysídlenců, a ujištění všech konfliktních stran o dobré vůli ke spolupráci na politické dohodě o Kosovu. Příslušník francouzského mírového sboru v Sarajevu Aliance rozhodly zahájit vzdušné operace proti vojenským a polovojenským strukturám jugoslávské vlády, která byla za tyto represálie odpovědná. Rozhodnutí bylo přijato poté, kdy byly vyčerpány všechny ostatní možnosti, a kdy mírové rozhovory opětovně selhaly v důsledku neústupnosti bělehradské vlády. Tváří v tvář neschopnosti Rady bezpečnosti OSN dosáhnout prosazení příslušných rezolucí nabyly členské státy Aliance přesvědčení, že jedinou možností, jak zastavit humanitární katastrofu a znovunastolit stabilitu v této oblasti, je uchýlit se k vojenskému zásahu. Vzdušné operace trvaly celkem 78 dní. Ačkoliv intervenci Aliance doprovázely intenzívní politické rozhovory, zůstává zřejmé, že tato operace dosáhla splnění základních podmínek potřebných k obnově míru. Těmito podmínkami bylo ukončení všech vojenských akcí stran zúčastněných na konfliktu, stažení jugoslávské armády, srbské policie a polovojenských jednotek z Kosova, dohoda o rozmístění mezinárodních mírových sil v Kosovu, dohoda Mandát mírových sil KFOR vychází jednak z Vojensko-technické dohody podepsané mezi zástupci NATO a jugoslávskými veliteli, jednak z rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244; oba akty jsou z června roku Posláním jednotek KFOR je zabránit novým nepřátelským střetům, zajistit bezpečné prostředí a demilitarizovat Kosovskou osvobozeneckou armádu. Kromě toho, tyto jednotky pod velením NATO asistují mezinárodním humanitárním akcím a v zájmu zajištění stabilního prostředí pro budoucí rozvoj provincie spolupracují s mezinárodními civilními organizacemi a s Misí prozatímní správy OSN v Kosovu (UNMIK). V srpnu roku 2001 reagovalo NATO na žádost prezidenta bývalé jugoslávské republiky Makedonie* týkající se odzbrojení albánských bojových skupin, jejichž akce ohrožovaly bezpečnost a stabilitu v zemi. Po následující operaci bylo mezi zástupci albánské komunity a makedonské vlády, za prostřednictví zvláštních vyslanců různých mezinárodních organizací, zvláště NATO a USA, dosaženo politického řešení. Během této operace příslušníků vojsk NATO odebralo za 30 dní přes kusů zbraní. Tato akce za nevelké účasti spojeneckých jednotek pomohla odvrátit civilní válku a připravila půdu pro národní smíření a rekonstrukci země. Na žádost Skopje však jednotky NATO zůstaly nadále v bývalé jugoslávské republice Makedonie* za účelem poskytování ochrany pozorovatelům Evropské unie a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, a to do konce března 2003, kdy mise končí. * Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem. 17

18 Další aktivity NATO Mediální krytí NATO se pochopitelně soustřeďuje na diplomacii na vysoké úrovni, vrcholná zasedání Aliance a vojenské akce. Převážná část činnosti Aliance se však odehrává daleko od záře televizních kamer. NATO se každý den podílí na mnoha projektech, které pomáhají zdokonalit evropské bezpečnostní prostředí. Mezi ně patří například pomoc při reorganizaci armád zemí východní Evropy, příprava programů k přeškolení bývalých důstojníků na civilní profese, asistence při odminování terénů a likvidace arsenálů zastaralého zbrojního materiálu. NATO V 21. STOLETI NATO se dále aktivně účastní koordinace humanitární pomoci. V roce 1999 Aliance otevřela Euroatlantické koordinační středisko pro odstraňování následků katastrof (EADRCC), jehož prostřednictvím může NATO koordinovat nouzové pohotovostní a humanitární operace při přírodních a technických katastrofách. V roce 1999 se Aliance například velmi aktivně podílela na koordinaci pomoci utečencům prchajícím před boji v Kosovu, poskytla pomoc obětem záplav a zemětřesení v různých zemích, zvláště v četných oblastech střední Evropy při letních povodních v roce 2002, pomohla Turecku připravit civilní nouzová opatření k ochraně obyvatelstva před případným útokem zbraněmi hromadného ničení během války v Iráku v roce NATO má svůj vlastní vědecký program, který podporuje spolupráci mezi civilními vědeckými pracovníky členských a partnerských zemí Aliance. Přibližně vědců se každým rokem zúčastňuje, různými formami spolupráce, četných akcí a projektů, které jsou zajišťovány tímto programem a zahrnují iniciativy týkající se například zdokonalení počítačových sítí nebo rozšíření přístupu do internetové sítě pro výzkumná pracoviště na Kavkaze a ve střední Asii. Kromě toho, v souvislosti s přesunem sfér prioritních zájmů NATO v důsledku teroristických útoků z 11.září 2001 se vědecký program orientoval na zajišťování spolupráce v oblasti výzkumných projektů týkajících se obrany před terorismem a odvetných opatření vůči ostatním nebezpečím moderní společnosti. Výcvik v podmínkách civilní nouzové situace Průzkum Černého moře financovaný ze zdrojů NATO

19 Transatlantické vztahy Reuters světě. Zároveň se zánikem politického rozdělení v Evropě a s rozvojem společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie se Evropa postupně stávala prominentním aktérem v mezinárodních otázkách. V tomto směru koncem března 2003 převzala Evropská unie misi NATO v bývalé jugoslávské republice Makedonie*. Jaap de Hoop Scheffer a Státní tajemník pro zahraničí USA, Colin Powell Vztahy mezi Evropou a Severní Amerikou byly vždy středem zájmů Aliance. V průběhu let se stejně jako všechny konstruktivní vztahy samozřejmě měnily, kladně i záporně, a vždy se vyvíjely v reakci na externí okolnosti. Po druhé světové válce se evropské hospodářství nacházelo ve stavu ochromení a evropští členové NATO byli tudíž silně závislí na Spojených státech. Prezident Harry S.Truman a další vlivní američtí politici měli při zrodu NATO v úmyslu nejenom postavit na nohy prosperujícího a demokratického evropského partnera, ale rovněž pomoci vybudovat strukturu, která bude sloužit oprávněným bezpečnostním zájmům Severní Ameriky. Iniciativa a vůdčí role Spojených států byly katalyzátorem hospodářské a vojenské obnovy starého kontinentu a přispěly k soustředění tvůrčích sil pro obnovu a smír Evropy, a rovněž vytvořily základní podmínky pro následný vznik a rozvoji Evropské unie. Závazek, který každý spojenecký stát činí při vstupu do NATO vůči všem ostatním členům je zakotven v ustanoveních článku 5 Washingtonské smlouvy. Tento článek zavazuje k obraně každého členského státu v případě vojenské agrese proti některému z nich, a původně byl formulován jako stanovení povinnosti Severní Ameriky bránit členské státy západní Evropy. Tento článek 5 byl poprvé v historii NATO aplikován v reakci na teroristické útoky na Spojené státy dne 11.září Od tohoto dne, evropští spojenci a Kanada se snaží, každý podle svých schopností, pomáhat USA a podílet se na boji s terorismem. Dnes evropští a severoameričtí spojenci tvoří rozsáhlé transatlantické společenství, zabývající se politickými, ekonomickými a bezpečnostními otázkami. Toto společenství je založeno na vzájemné závislosti, společných hodnotách a společných zájmech. Ačkoliv různost národních stanovisek někdy zapříčiní, že všichni spojenci vždy nesouhlasí s určitým postupem, byť v jejich společném zájmu, cílem NATO je usnadnit, kdykoli je to možné, vzájemné konzultace a diskuze za účelem dosažení konečného konsenzu. Členské státy pracují společně na stále náročnějších transatlantických úkolech, od zabezpečování trvalého míru v jihovýchodní Evropě a stabilizaci situace v nových demokratických státech až po boj s mezinárodním terorismem a prevenci před šířením zbraní hromadného ničení. V dalších letech, postupně jak se Evropa rozvíjela, sílila a sjednocovala, transatlantické vztahy se vyvíjely v závislosti na situaci ve * Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem. 19

20 Transformace Aliance Vzhledem k pokračujícím změnám bezpečnostního prostředí je Aliance nucena se sama přizpůsobit a transformovat, chce-li zůstat nadále účinným orgánem. Musí nalézt novou rovnováhu mezi plněním svých tradičních úkolů soustředěných na Evropu, a konfrontací s novými celosvětovými hrozbami. Rovněž musí nabýt specifické vojenské způsobilosti, které jí umožní plnit nová poslání, zvláště schopnost rychlé a pružné reakce na nové hrozby. Pražský summit uvedl do pohybu transformační proces ve všech oblastech s jistotou, že NATO je schopné účinné konfrontace s hrozbami 21.století, stejně jako tomu bylo s hrozbami v minulosti. Role NATO v boji proti terorismu byla upřesněna během summitu v Praze orientací na rozvoj vojenské protiteroristické koncepce, specifické vojenské schopnosti nezbytné k realizaci tohoto nového poslání, na dohodu na Akčním plánu partnerství proti terorismu, a odhodlání jednat v zájmu podpory mezinárodního společenství. Tato opatření byla podkladem pro následné akce, zvláště pro převzetí odpovědnosti za řízení útvarů ISAF v Afghánistánu a podporu Polska při administrativní správě jedné oblasti Iráku. Na pražském summitu učinila Aliance rovněž specifické politické závazky v zájmu zdokonalení schopností v klíčových oblastech nezbytných pro moderní vojenské operace. Po jejich splnění, tento tzv. Pražský závazek ke schopnostem zčtyřnásobí v Evropě počet velkých vojenských transportních letounů, vytvoří útvar leteckých tankerů, zajistí ochranné Příslušníci mírových jednotek ISAF hlídkují nad Kábulem Inaugurace Velitelství spojeneckých sil pro transformaci

21 NATO V 21. STOLETI Tankování za letu prostředky proti chemickému, radiologickému, biologickému a nukleárnímu zasažení jednotkám nejvyšší pohotovosti NATO, a zvýší zásoby vzdušné munice s vysoce přesným naváděním neamerické výroby o přibližně 40 procent. Ve stejné době spojenci schválili vytvoření technicky špičkově vybaveného útvaru pod názvem Síly reakce NATO (NATO Response Force), schopného rychlých přesunů kdekoliv, a rovněž plnění úlohy katalyzátoru zdokonalení vojenských schopností Aliance prosazujícího jejich průběžnou transformaci. Aliance také schválila koncepci nové, skrovnější a účinnější velitelské struktury. V budoucnosti bude NATO disponovat strategickým operačním velením v Belgii, a strategickým transformačním velením ve Spojených státech amerických, s přítomností v Evropě. Velení v USA bude pověřeno probíhající transformací vojenských schopností Aliance. Od března roku 2004 tvoří NATO celkem 26 členských států. Organizační a pracovní metody existující od padesátých let, kdy Aliance čítala pouze 12 států, zůstaly téměř v celém rozsahu nezměněny. Všechny členské státy se dnes shodují na nutnosti větší flexibility a podstatného snížení byrokratických struktur v zájmu nabytí účinné operativnosti v novém strategickém prostředí. Pražský summit se na tento problém zaměřil s velkým důrazem. Celkový počet výborů, oficiálně 467, byl snížen o 30 procent. V kompetenci podřízených výborů bude nyní větší pravomoc na úseku rozhodování, a Severoatlantická rada se bude moci soustředit především na strategické otázky, udržujíce si však celkovou odpovědnost za hlavní rozhodovací procesy Aliance. Procedury zasedání na ministerských úrovních byly zjednodušeny v zájmu získání více času pro věcné výměny názorů. Tyto změny sledují vytvoření moderní a efektivní pracovněorganizační struktury uvnitř celé Aliance. Četné reorganizační procesy, iniciativy a programy, schválené během summitu v Praze, budou tvořit hlavní náplň činnosti Aliance po několik příštích let; mimořádná pozornost bude soustředěna na realistická a dosažitelná opatření nezbytná pro zajištění bezpečnosti státních území, obyvatelstva a ozbrojených sil členských států NATO vůči všem hrozbám a nebezpečím. 21

22 Vstříc budoucnosti Z obranného svazku založeného v roce 1949 prošlo NATO do počátku 21.století pozoruhodným vývojem. Během více než půl století své existence se Aliance, ale rovněž i celý okolní svět, vyvíjely způsobem, který žádný ze zakladatelů NATO nemohl předvídat. NATO se rovněž vývíjelo z instituce, která bránila západní Evropu po čtyři desetiletí studené války, a která dohlížela na nově se tvořící Evropu v období přechodného demokratického procesu devadesátých let. Vzhledem k integraci nových členských statů je dnes proces plynulé adaptace, v zájmu uspokojení všech členů, aniž by došlo k narušení způsobilosti Aliance k rozhodování ve stanovené formě, nevyhnutelný. V závislosti na pokračujících změnách strategického prostředí bude muset intenzita vývoje Aliance stoupnout, aby mohla účinně čelit novým hrozbám. I když se povaha nebezpečí a způsoby reakce na ně ze strany NATO mění, základní principy spolupráce uvnitř Aliance zůstávají věrné ustanovením Washingtonské smlouvy. NATO poskytuje politicko-vojenský transatlantický rámec řízení úkolů na poli bezpečnosti, spojujíce evropské a americké zájmy a vyrovnávajíce zájmy jednotlivých členských statů. Cvičení na širém moři

23 NATO V 21. STOLETI Pokračující transformace NATO je součástí procesu zvýšení úrovně bezpečnosti členských států Aliance a budoucí stability a prosperity euroatlantického prostoru ve svém celku. Na základě usnesení pražského summitu zvýšili spojenci úsilí o adaptaci NATO na následující hlavní úkoly: obrana společných hodnot, zejména dodržování demokratických zásad a lidských práv; boj proti mezinárodnímu terorismu a nebezpečí proliferace zbraní hromadného ničení; budování bezpečnostních vazeb s Ruskou federací a Ukrajinou; další rozvoj základů pro úzkou spolupráci s ostatními partnerskými státy; a v neposlední řadě být účinným činitelem pří řízení krizových situací zabezpečujícím nešíření regionálních konfliktů za hranice sousedních států nebo ohrožování jejich stability. Tento úkol je velmi komplexní a náročný a závisí na reakci a podpoře veřejnosti, stejnou měrou v členských i partnerských zemích, která odmítá politiku nepřátelství a konfliktů a je odhodlána vytvářet bezpečné prostředí založené na vzájemném porozumění a spolupráci v zájmu budoucích generací. Generální tajemník NATO, Jaap de Hoop Scheffer Nové horizonty 23

24 NATO Public Diplomacy Division / Division Diplomatie publique de l OTAN 1110 Brussels / Bruxelles Belgium / Belgique Web site: Site web: natodoc@hq.nato.int NATO Tato brožura je určena široké veřejnosti jako stručný úvod k poslání NATO. Podrobnější informace o NATO lze konzultovat na webové stránce NATO21CZE0304