Rakovnický historický sborník

Save this PDF as:
 WORD  PNG  TXT  JPG

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Rakovnický historický sborník"

Transkript

1 Rakovnický historický sborník XI/2014 Státní oblastní archiv v Praze - Státní okresní archiv Rakovník

2 Obálka: Celkový pohled na Rakovník od jihozápadu. Fridrich Bernhard Werner, po roce 1726, perokresba Státní okresní archiv Rakovník ISBN ISSN

3 Obsah Jiří Kolbek Historický pohled do vývoje květeny a vegetace Rakovnicka...7 Kateřina Zenklová Správa města Rakovníka v pozdním středověku...63 Martin Šanda Mšecký zámek podruhé aneb střípky z historie...87 Jan Krško Otazníky kolem Husova pobytu na Krakovci Zprávy Resumé Seznam zkratek

4

5 Vážení čtenáři, předkládáme Vám nové, již jedenácté pokračování Rakovnického historického sborníku. V předcházejících číslech jsme se pokusili prezentovat řadu událostí z minulosti našeho kraje a ukázat, že regionální historie má ve vědeckém světě své nezastupitelné místo. Při výběrů článků proto vždy dbáme na erudovanost jejich autorů, aby vyslovené závěry dotvářely poznání vývoje naší vlasti. Domníváme se však, že výzkum minulých dob nesmíme omezovat jen na vlastní historiografii. Chceme proto do našeho sborníku zahrnout i výsledky jiných vědeckých disciplín. Nikoliv náhodou proto zveřejňujeme práci našeho předního botanika doc. RNDr. Jiřího Kolbeka, CSc., o vývoji vegetace Rakovnicka. V Kolbekově článku samozřejmě respektujeme způsob citace v daném oboru. Nemenší závažnost mají nicméně i další články. Text pracovnice Národního archivu Mgr. Kateřiny Zenklové poodkrývá dosud jen okrajově zpracovanou problematiku pozdního středověku v Rakovníku. Historik umění Mgr. Martin Šanda přibližuje další výzkum mšeckého zámku. Sérii článků pak uzavírá rakovnický archivář PhDr. Jan Krško novými skutečnostmi z Husova pobytu na Krakovci. Vedle exkursů do jiných vědeckých disciplín se čtenář namísto obvyklých anotací a recenzí seznámí se zprávami o důležitých kulturně vzdělávacích počinech zdejšího archivu a muzea. Renata Mayerová 5

6 6

7 Jiří Kolbek Historický pohled do vývoje květeny a vegetace Rakovnicka Úvod Rostlinstvo (vegetace) a květena (flóra) každé krajiny se formuje pod tlakem mnoha faktorů, někdy celá tisíciletí i mnohem déle, jindy mohou být změny v čase velmi krátké. Krajina Rakovnicka, jejíž plochu pokrývá dosud značná část lesů a přírodě blízkých vegetačních typů, je v mnohém ohledu a ve srovnání s podobnými středoevropskými krajinami zvláštností. Jistě, o každé krajině se nechá říci, že je zvláštní, specifická a neopakovatelná, ale již ne to, že se v ní zachovalo značné množství přirozených typů vegetace, které v kombinaci s rostlinnými společenstvy podmíněnými člověkem vytvářejí velký soubor nejrozmanitějších vegetačních jednotek a jsou domovinou odlišných skupin rostlinných druhů. Vysoká pestrost je umocněna přírodními faktory: geologií, geomorfologií, klimatem, hydrologií, půdami, orientací a sklonem stanovišť, nadmořskou výškou a v neposlední řadě dlouhodobým vlivem člověka. Na prvním místě je nutno jmenovat výraznou geologickou pestrost. Stačí projít jen několik desítek kilometrů dlouhý úsek od Jesenice do Džbánu anebo od Džbánu přes Rakovník na Křivoklátsko a všímat si, jak se rychle mění různé geologické podklady. Významným faktorem, který zvyšuje rozdíly ve vegetaci a květeně na stejném geologickém podkladu, je orientace stanovišť, tj. jejich poloha vůči různým světovým stranám. To má za následek existenci značně odlišných ekologických podmínek: svahy obrácené k jihu jsou podstatně teplejší a často i sušší, v zimě (zvláště na strmých svazích) jen s malou vrstvou sněhové pokrývky, nebo dokonce bez ní, zatímco svahy severní bývají obvykle chladnější a vlhčí. Také hluboce zaříznutá a úzká údolí vodotečí jsou často velmi chladná, a tak můžeme i na malých vzdálenostech pozorovat význačné přírodní jevy formující rostlinstvo jako inverzi vegetačních stupňů neboli zvrat vegetačních pásem. K těmto přírodním faktorům přistupují a kombinují se s nimi další vlivy a výše zmíněné faktory stejně významné. Makroklima je na celém území dosti heterogenní, ale pro utváření vegetace má význam klima lokální, tj. klima menších celků až malých ploch (mezoklima a mikroklima). Důležitým prvkem ve vývoji a utváření vegetace a květeny byl v historických dobách vliv stád zvěře a její shromažďování v určitých lokalitách. V době po osídlení krajiny člověkem se nejprve pozvolna a potom stále rychleji projevoval hospodářský vliv, který pozměnil celé rozsáhlé oblasti v krajině. Lužní lesy kolem Berounky a větších toků často 7

8 zcela zmizely. Plochy na parovinách na senilním reliéfu a na mírných svazích byly většinou odlesněny a přeměněny na pole, louky a pastviny. Tam, kde lesní porosty zůstaly, již dávno nemají to složení a strukturu, kterou by měly, pokud by nezasáhl člověk. Lesní hospodářství změnilo složení dřevin, mnohde byly původní dřeviny úplně vytlačeny a nahrazeny nepůvodními, nebo dokonce jejich monokulturami s negativním dopadem na bylinný kryt a na mnohých místech nastartovaným procesem půdní degradace. Dnešní krajinu můžeme v současnosti, díky rozvinutým metodám přírodních věd, již poznat existuje řada přírodovědných metod k jejímu (po)odhalení a mnohé části naší republiky jsou tak již prozkoumány z určitého hlediska podrobně. Jak to ale vypadalo předtím, než člověk začal zachycovat a popisovat krajinu a v ní probíhající procesy a než si začal vůbec uvědomovat svůj vliv na její tvorbu? A jak to asi vypadalo předtím, než se objevil člověk, nebo jak by to vypadalo, kdyby tu člověk nežil nebo najednou zmizel? Takové otázky jsou snadno pochopitelné, ale odpověď rozhodně není jednoduchá a trvalo mnoho let, než přírodní vědy dospěly do fáze, kdy za využití poznatků ze všech přírodních odvětví se mohlo začít na takové otázky odpovídat. Nejdříve je však nutné alespoň přiblížit současné přírodní podmínky Rakovnicka, které jsou výsledkem velmi dlouhodobých přírodních pochodů. Přírodní prostředí Rakovnicka Vymezení a základní charakteristika území Jako Rakovnicko můžeme označit oblast na rozhraní středních a západních Čech, ležící mezi Českým krasem na východě, na jihu až ke Zbirožsku, Rokycansku na jihozápadě, oblastí Jesenicka na západě a s jižní částí pohoří Džbán na severu. Tím, jak byla zakládána v období středověku nová sídla a odlesňovala se krajina, byla tímto jménem stále častěji označována poměrně vysoce lesnatá (na jihu, severu a západě) těžko prostupná krajina a pro zemědělské hospodaření nepříliš vhodné území kolem rozvíjejícího se královského města Rakovníka. Profil a velikost území se během věků měnily, a vymezit přesné hranice pro užívané pojmenování během středověku je proto obtížné. Středem území však po celé období až do novověku zůstávalo město Rakovník s dosud vysoce lesnatou a kopcovitou, silně rozbrázděnou krajinou v širokém okolí. Nejvyšší nadmořské výšky dosahují vrcholy Těchovín (617 m), Vlastec (612 m), Krušná hora (609 m), Lhotský vrch (606 m), Plavečský vrch (603 m), Velíz (595 m), Vysoký Tok (546 m), Štulec (539 m), Džbán (536 m), Louštín (535 m), Krtské skály (525 m). Rakovnicko reprezentuje z biologického a krajinně-ekologického hle diska pahorkatinný stupeň střední Evropy. Geologie Rakovnicko je geologicky velmi pestré a střídají se zde horniny kvartérního stáří se svahovými hlínami a objevují se četné horniny s výrazným vlivem na vegetaci. Na západě je to masív silikátových hornin, tvořený staršími prvohorními vyvřelinami, žulami, vzácněji rulami a jinými horninami jesenického pásma. Na severu se táhne výrazný křídový útvar, z něhož nejdůležitější jsou jílovce, slíny, vápnité jílovce (opuky) a vápnité 8

9 pískovce. Mocnost vrstev tady dosahuje desítek metrů. Opukový útvar Džbánu je lemovaný slinitými horninami křídovými (mladší druhohory) a permokarbonskými hlinitojílovitými sedimenty (svrchní červené souvrství, mladší prvohory), které pronikají na vlastní Rakovnicko a Jesenicko. Ve střední části vystupují písčité a jílovité karbonské sedimenty a neogenní štěrky Rakovnické pánve a jižněji horniny algonkického stáří, břidlice, paleoandezity a paleoryolity, vzácněji i silicity (buližníky). Kolem Berounky jsou vytvořeny i pestřejší facie převážně hlubinných bazických sopečných hornin spilitů. V širším okolí se vyskytují rovněž tmavé kamencové a pyritové břidlice. Menší prameništní slatiny se nacházejí v karbonském území na severu a ve Džbánu, kde vytváří pěnovce. Zvláštností oblasti jsou vápnité vysráženiny při některých pramenech vytékajících ze silikátových hornin Křivoklátska. V oblasti kambrických andezitů jsou to malá ložiska pramenných vápenců pěnovců. Z proterozoických břidlic místy vystupují prameny usazující pěnovce s vysokým obsahem sádrovce (Kolbek et al. 1997). Geomorfologie Rakovnický okres tvoří z geomorfologického hlediska útvary Rakovnické plošiny (Balatka 1972), která je rozbrázděna četnými vodními toky, na jihu přecházející do Křivoklátské vrchoviny s výrazným fenoménem řeky Berounky a četnými přítoky. Meandry řeky a větších potoků vystavily svahy různé expozici a v kombinaci s různými horninami vytvořily přečetná stanoviště pro velmi rozdílnou květenu a vegetaci. Velmi vzácně se na území uplatňují rašelinné sedimenty pánevního charakteru. Na severu Rakovnicka vystupuje křídový útvar Džbánu, kde byly zachovány v údolích, ale i na svahových prameništích již zmíněné vápnité slatiny. Na terénní tvary modelované mladým kvartérním odnosem se vážou významné ekologické fenomény, které podstatně zvyšují stanovištní diverzitu i druhové bohatství květeny a vegetace Rakovnicka: (A) fenomén říční, který je plně rozvinut v kaňonovitém údolí Berounky, odkud zasahuje do některých větších postranních údolí (Rakovnický potok, Javornice). Jeho pestrost podmiňují čerstvé výchozy různých hornin vystupující v rozmanitých polohách od stinných inverzních roklí po exponované skalní hrany a stěny s různou orientací vůči světovým stranám. Údolí řeky Berounky tvoří osu oblasti a zároveň vytváří podmínky pro velkou rozmanitost organismů a jejich společenstev (Kolbek et al. 1997). (B) fenomén vrcholový rovněž charakterizují čerstvé a časté skalní výchozy hornin s různou orientací včetně vlastního temene. Velkou roli zde hraje směr převládajících větrů. Značné rozdíly vykazují vrcholy na vulkanitech (diabasy, spility), na jihu a jihovýchodě buližníkové kamýky (silicity), na západě vzácně lesem nezarostlé žulové vrcholky Jesenicka a ve Džbánu je suplují stěny a polohy bílých strání. Na vrcholový fenomén se vážou otevřené plošky (patches) s xerofilními (suchomilnými) společenstvy a keřovými lemy označované na Křivoklátsku termínem pleše s bohatou reliktní vegetací. Pro buližníky jsou charakteristické fragmenty reliktních borů s dubem zimním (Quercus petraea). Na vyvřelinách se setkáme jak s velice chudými společenstvy několika acidofilních druhů, tak se suchomilnými trávníky, které připomínají druhově ochuzené až bohaté skalní stepi. 9

10 (C) pozoruhodnými geomorfologickými útvary jsou zmíněné bílé stráně Džbánu, vzniklé řícením opukových bloků a doprovodnými soliflukčními jevy, které vytvářely podmínky pro uchování bezlesí i v dávné minulosti, kdy byla tato krajina jinak zcela zalesněná. Na těchto plochách našla svoje refugia v době úplného zalesnění řada rostlinných druhů, jistě i hmyzu a ostatních živočichů. Půdy vrcholů těchto strání a bloků bývají většinou odvápněné, takže na nich nalézáme, jinak v této oblasti s převažující vápnomilnou květenou, řadu acidofilních druhů. (D) v nejzápadnější části Rakovnicka, na Jesenicku, jsou zvláštností rozsáhlá balvaniště, vzniklá pomalým rozpadem žul na svazích, ve kterých se kumuloval listový opad a vznikala lokální stanoviště s bohatší květenou než na okolních skalních substrátech a kamenitých vrcholech. (E) z dalších terénních tvarů mají ještě značný význam pánevní sníženiny v pramenných oblastech potoků, které často představují mrazové kotliny s opožděným nástupem jarní vegetace, eliminací řady teplomilnějších druhů a naopak s výskytem submontánních až montánních druhů a s celkově nižším teplotním požitkem během vegetační sezóny. Podobná situace v zařízlých údolích potoků vytváří podmínky pro vznik zvratu vegetačních pásem inverze. Půdy V souladu s mírně teplým a místy až teplým podnebím s nízkými srážkami převládají na Rakovnicku hnědé lesní půdy zastoupené různými typy podle povahy substrátu i lokálního klimatu. Největší plochy zaujímají typické kambizemě vyvinuté na mírně zvlněných plošinách. Na karbonském podkladu se vyskytují živinami chudé kambizemě dystrické (oligotrofní půdy). Na hlubších hlinitých pokryvech se ostrůvkovitě vyvinuly luvizemě, zatímco pravé hnědozemě tvoří většinou jen plošně nevelké lemy v nižších polohách na plochých sprašových a prachovicových závějích. Místy přecházejí do luvizemí (hnědozemě luvizemní) (Kolbek et al. 1997). Hnědé lesní půdy kryjí většinu plochy Rakovnicka, ostatní půdní typy jsou zastoupené jen omezeně. Největší rozsah zaujímají primární pseudogleje. Vyznačují se střídavým zamokřením srážkovou vodou v deštivých obdobích a v době tání. Semiterestrické půdy jsou vázané na údolní dna. Na větších tocích jsou vyvinuté nivní hlinité sedimenty ovlivněné dynamikou vodního toku (střídavé záplavy) fluvizemě. V menších údolích se slabými vodními toky a na trvale zamokřených místech převládají gleje ovlivněné trvale vysokou hladinou spodní vody. Malé ostrůvky rendzinových půd prosycené pěnovcovým vápnem se tvoří i při pramenech usazujících uhličitan vápenatý. Organozemě, přesněji prameništní slatiny, nacházíme v nejsevernější části oblasti (Kolbek et al. 1997). Z hlediska výskytu flóry i vegetace mají prvořadý význam mělké humózní A/C půdy na čerstvých horninách. Na silikátových a nevápnitých substrátech jsou to rankery, typické půdy skalních stepí na skalnatých stráních ve velkých údolích. Na vrcholech kambrických vulkanitů vystupují v drobných ostrůvcích poměrně úživné rankery. Výjimečně se setkáváme ve středu a na jihu Rakovnicka i s humusokarbonátovými půdami typu pararendzin, vyvinutými na diabasech, častějších však na opukách Džbánu. Na vápnitých 10

11 podkladech tohoto geologického útvaru to jsou mělké humusokarbonátové rendziny s bohatým skeletem na svazích a pod opukovými stěnami. Protorankery a protorendziny se vyskytují v celé oblasti na balvanitých a štěrkovitých sutích, skalních stupních a plošinkách tvořených téměř výhradně humusem pocházejícím z opadu okolních listnáčů, které umožňují existenci poměrně bohaté vegetace a drobné fauny, a to i na živiny velice chudých substrátech. Co se týče acidity, půdy vykazují převážně slabě kyselou reakci 5,6 6,5 ph, na chudších substrátech místy až kyselou, tj. 4,6 5,5 ph. Zásadité půdy lze nalézt roztroušené na malých ploškách bazických hlubinných vulkanitů Křivoklátska (Kolbek et al. 1997) a velkoplošně (7,2 ph a více) na opukách Džbánu (Houda 1969). V souladu s mírně teplým a místy až teplým podnebím s celkově nízkými srážkami převládaly na Rakovnicku hnědé lesní půdy, zastoupené různými typy podle povahy substrátu a lokálního klimatu. Ostatní půdní typy byly zastoupeny jen omezeně a pro zemědělství měly z bonitního hlediska význam jen v nivě řeky a nivách větších potoků (tady však po vykácení některých ploch lužních lesů existovaly z důvodu záplav jen louky), dále na jihovýchodě oblasti, kde byly částečně překryty úživnějšími sprašovými nebo vápnitými převějemi a v oblasti permokarbonských podkladů, obecně vhodných pro různé typy obhospodařování. Na většině území však převážně vykazují slabě kyselou půdní reakci, na chudších substrátech místy až kyselou. Zásadité půdy byly zcela výjimečné (Džbánsko). Avšak v protikladu k půdám na mělkých a skalnatých substrátech měly nevápnité půdy na parovinách (senilním reliéfu většinou vzdálenému od říčního údolí) často málo propustné podloží (hlinitojílovité); bývaly tedy zamokřované, nevzdušné a chudé na živiny. Pro středověké zemědělství byly proto také méně vhodné (Kolbek 2014). Hydrologie Rakovnicko je rozbrázděno četnými toky, z nichž největší je Berounka, která je páteří celého území a protéká napříč jižní polovinou území, které odvodňuje. Rozdíl nadmořských výšek mezi hladinou řeky a okolní krajinou, umocňovaný často strmými svahy, vytváří výrazný údolní fenomén. Berounka vtéká do oblasti v nadmořské výšce 256 m u Zvíkovce a opouští ji v ca 230 m západně Nižbora. Ve střední oblasti vytváří výrazný meandr. Průměrný průtok dosahuje v Křivoklátě 31,8 m 3 /s (Vlček et al. 1984, Louček 1968). Berounka patří mezi řeky, které vynikají kolísavými vodními stavy. Velké vody měly v Křivoklátě průtok až 1360 m 3 /s, což je více než čtyřicetinásobek průměrného průtoku (Louček 1968). Tyto velmi vysoké průtoky se však objevují za mnoho let (padesátiletá, stoletá voda). Maximální denní průtoky Berounky v Křivoklátě se pohybovaly v rozmezí let mezi 76 až 648 m 3 /s (sec. Rydlo 1999). Severní část Rakovnicka je odvodňována Ohří. Z větších potoků nebo říček jsou nejdůležitější Javornice, Rakovnický a Lánský potok, Klíčava a Vůznice; menší pak Modřejovický, Sádecký, Tyterský, Zbirožský a Úpořský potok, Klucná a Habrový potok; menší pak Skryjský potok a Žloukava (Kolbek et al. 1997), na samém východě potom Loděnice. Ze džbánských toků je pro Rakovnicko nejdůleži- 11

12 tější Hřivický, Černocký a Tuchlovický potok. Na středu a západě je význačný Lišanský, Očihovecký a Luční potok. Území je však protkáno řadou menších toků. Klima Klimaticky spadá území většinou do mírně teplé oblasti, okrsku mírně teplého, mírně suchého až mírně vlhkého, převážně s mírnou zimou (Vesecký et al. 1958, Quitt 1971). Klima Rakovnicka je teplotně normální, ale srážkově extrémní, vzhledem k nízkému úhrnu srážek (Nechleba 1935, Nováková 1979). Jde tedy o území suché, kdy se projevuje zejména závětří Krušných hor (Rein 1954). Roční průměrný úhrn srážek se pohybuje v rozmezí ca mm; nejvyšší roční úhrny dosáhly hodnot 808 mm, nejnižší 318 mm (Vesecký et al. 1961). Nejvíce srážek spadne v letních měsících, v zimě jsou minimální. Ve vegetačním období spadne však jen 350 mm srážek, z toho nejvíce v červenci: 75 mm (Vesecký et al. 1958). V Rakovníku jsou průměrné roční srážky jen 486 mm, a to v rozpětí mm, zaznamenané v různých letech, a průměrná teplota 7,8 C (Houda 1969, Kolbek et al. 1997). Průměrná roční teplota se pohybuje od 6,9 C (Lány) do 8,2 C (Křivoklát), ve vegetačním období (duben až říjen) mezi 12,9 až 14,4 C. Džbánsko má mírnou zimu a mírné léto s průměrnými ročními teplotami 8,3 8,9 C a relativně nízký roční průměr srážek v rozmezí mm. Průměr srážek na jednotlivých lokalitách ve Džbánu se pohybuje v rozpětí 486 mm (Velká Černoc), 524 mm (Krušovice), 531 (Mšec) až 561 mm (Kounov) (Houda 1969). V západní části území jsou známy údaje z Petrovic s průměrnými ročními teplotami 7,3 C a průměrnými ročními srážkami 512 mm (Žižková 1981). Převládající směr větru je západní a jihozápadní (Vesecký et al. 1961), což má velký význam pro vytváření nádeštných poloh a kondenzaci mlh. Délka vegetačního období se pohybuje mezi 150 až 160 dny. Velmi důležité pro vegetaci jsou anomálie projevující se v mezo- a mikroklimatu stanovišť. V kaňonovitých partiích údolí se projevuje teplotní inverze, kdy dna jsou studená a vrcholky teplé, což podmiňuje zvrat vegetačních pásem, hodnoty teplot jsou jiné a neodpovídají udávaným průměrům. Na stanovištích skalních ostrožen s teplomilnou bylinnou vegetací nebo reliktními bory se výrazně zvyšuje v radiačních dnech výpar i teplota proti okolním lesním porostům. Zatímco dna údolí jsou studená a vlhká, horní poloviny svahů nad nimi jsou podstatně sušší a teplejší, a to i při severních expozicích. Expozice západního a jižního kvadrantu tyto rozdíly ještě prohlubují. Rovněž dobře patrné jsou expoziční rozdíly (např. protilehlých svahů) vykazující odlišné klimatické charakteristiky. Mikroklima velmi blízkých stanovišť tak může být velmi odlišné (Kolbek et al. 1980). Toto generelní schéma klimatu však selhává, protože se více než často objevovaly každoroční extrémy. Území patří mezi velmi suché oblasti Čech, zvláště jeho severozápadní část leží v dešťovém stínu Krušných hor; srážky se pohybují zřetelně pod předpokládaným průměrem. V současnosti (minulost můžeme jen těžko doložit) nejsou výjimkou roky, kdy za rok naprší jen 350 mm srážek. Není však důvod si myslet, že v minulosti tomu bylo výrazně jinak. Takový úhrn srážek je však na samé hranici existence lesa a v souvislosti s velmi mělkými půdami na svazích je jeho zachování možné jen díky velkým souvislým plochám a udržení relativně vlhčího mezoklimatu. Tak tomu bylo pravděpodobně i v dávno minulých obdobích, kdy se na území objevilo první osídlení. 12

13 Od celkového průměru se odlišuje jako nejvlhčí jihozápadní, nejvyšší část území a relativně suchá a teplá část na jihovýchodě, přiléhající k Českému krasu, a nejstudenější na severozápadě a západě. Klimatickou variabilitu a kolísání podtrhovaly ještě expoziční rozdíly (např. protilehlých svahů). Mikroklima i velmi blízkých stanovišť tak bylo vždy velmi odlišné a na mnoha místech nepříliš vhodné pro zemědělství (Kolbek 2014). Krátký nástin květeny a vegetace Rakovnicka současnosti Poznámka: Vědecká jména rostlin, jména rostlinných společenstev (vegetačních jednotek) a česká jména rostlin odpovídají následujícím příručkám Neuhäuslová et Kolbek (1982), Moravec et al. (1995) a Kubát et al. (2002). Květena a vegetace Rakovnicka jsou otevřenými a dynamickými systémy, ve kterých se nepřetržitě, ale s různou intenzitou mění kvalita i kvantita druhového složení a rostlinných společenstev. Z posledních ca 200 až 250 let trvání botanického průzkumu bylo odsud uváděno asi 1300 druhů a ca 100 kříženců planě rostoucích cévnatých rostlin. Obecně rozšířených na celém území je asi 300, hojně roztroušených a roztroušených ca 425, vzácných 450, z nichž některé se vyskytují jen na několika málo lokalitách. Mylně uváděných bylo 14 druhů a zbytek jsou druhy introdukované a zavlečené (Mladý et Kolbek 1990). Tento názor však platil jen do nedávné doby, kdy intenzita výzkumu Rakovnicka nebyla vysoká, řekněme spíše sporadická, a týkala se většinou jen vybraných částí a lokalit. Tak jen intenzivní výzkum vegetace a květeny CHKO Křivoklátsko, tedy jen necelé třetiny Rakovnicka (Kolbek et al. 1999a, b, 2001a, b, 2003), prokázal v současnosti výskyt ca 1600 taxonů cévnatých rostlin. Je sice pravda, že celá chráněná oblast do našeho území nespadá, ale vzhledem k odlišnému přírodnímu prostředí celého rozsáhlého území Rakovnicka je zřejmé, že počet taxonů bude mnohem vyšší než dříve uváděný. Tak lze předpokládat, že na území Rakovnicka sensu lato se v současnosti vyskytuje více než 2000 taxonů cévnatých rostlin. Díky členitému terénu i zvláštnostem v historickém vývoji obhospodařování krajiny v širším okolí Rakovníka, na Jesenicku, Džbánsku a Křivoklátsku, se zachovaly na relativně velkých plochách přirozené lesní porosty nebo porosty blízké přirozeným. Významnou hodnotu lze v současnosti spatřit i v cenných polokulturních porostech luk z období před intenzivního obhospodařování a některých uměle vytvořených ekosystémů, které poskytly útočiště pro výskyt vzácných druhů rostlin a některých náhradních typů vegetace. Přirozenou vegetaci, až na výjimky, představovaly lesní porosty, které celkově zaujímaly značnou část území. Jde především o rozsáhlé doubravy (Quercetalia robori-petraeae), dubohabřiny (Carpinion betuli), květnaté a okroticové bučiny (Fagion sylvaticae), bikové bučiny (Luzulo-Fagion) i teplomilné doubravy (Quercion pubescenti-petraeae) s přirozeným druhovým složením, dosud zachované na Křivoklátsku a ve Džbánu, a porosty acidofilních doubrav na Jesenicku (Genisto germanicae-quercion), o porosty na prudších a nepřístupných svazích údolí Berounky a jejích přítoků, reliktní bory na výchozech skal. Na písčitých substrátech převažovaly světlé borové doubravy s acidofilním podrostem. Z nelesní vegetace je možné do značné míry za přirozenou označit travinobylinná xerotermní společenstva tzv. křivoklátských pleší, kalci- 13

14 filní společenstva prudkých severních svahů s pěchavou vápnomilnou (Sesleria albicans) a dalších bezlesých ploch, obvykle temen některých vrcholů s mělkými půdami a vystupujícím skalním podkladem. Sem náleží i skalní žulové rozsypy na Jesenicku a slinité stráně Džbánu se soliflukčními jevy. Dále sem lze přiřadit i vegetaci strmých skalních stěn, z velké části i společenstva teplomilných lemů, z malé části pak keřová společenstva na sutích pod skalami a společenstva kamenitých sutí a balvanišť. Rovněž přirozeně působí na některých místech poněkud sporá vodní a pobřežní vegetace Berounky a jejích přítoků, ale i četných vodních ploch Jesenicka. Zvláštní pozornost si zasluhuje vegetace bažin, rašelinišť a slatinišť, která dlouhou dobu pro obtížnost obhospodařování odolávala vlivu člověka prakticky až do poloviny minulého století, kdy však byla výrazně negativně zasažena a někde nenávratně a zbytečně zničena, jako např. u Olešné a v širším okolí Na Borech (Kolbek 2011b). Rakovnicko a zvláště pak geologicky a stanovištně velmi pestré Křivoklátsko měly příznivé předpoklady pro uchování reliktů z různých fází vývoje v poledové době. Různé složky současné vegetace, resp. celých biocenóz, se v tomto území objevují v různých obdobích. Doubravy všeho druhu a ušlechtilé listnáče (javory - Acer, lípy - Tilia, jilmy - Ulmus a jasan - Fraxinus, podobně i olše - Alnus a zřejmě i muk - Sorbus aria a břek - Sorbus torminalis) se rozšířily ještě před všeobecným nástupem buku (Fagus sylvatica) a jedle (Abies alba), které později zaujaly největší plochy a zatlačily dub (Quercus sp.) a jeho průvodce jednak na sušší vrcholy, jednak do nižších teplých a sušších poloh. Přirozeně v nich převládal dub zimní (Quercus petraea), habr (Carpinus betulus), ale dřevinná složka byla obecně velmi bohatá (líska - Corylus avellana, javor - Acer, lípa - Tilia, zimolez obecný - Lonicera xylosteum, růže - Rosa, hloh - Crataegus, svída krvavá - Swida sanguinea aj.). Ve složení bylinného patra převažovaly jaterník podléška (Hepatica nobilis), sasanka hajní (Anemone nemorosa), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), plicník tmavý (Pulmonaria obscura), svízel lesní (Galium sylvaticum), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), konvalinka vonná (Convallaria majalis), lipnice hajní (Poa nemoralis), v teplejších porostech kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), hrachor černý (Lathyrus niger), hrachor lecha (Lathyrus vernus), mochna bílá (Potentilla alba), bukvice lesní (Betonica officinalis), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), smolnička obecná (Steris viscaria), lilie zlatohlavá (Lilium martagon) atd. Habrové doubravy se vyskytovaly jak na hlubokých hnědozemních půdách parovin, tak i na mělkých skeletovitých půdách svahů, kde měly charakter zakrslých doubrav. Byly v nich zastoupeny četné druhy bylin na eutrofních až mezotrofních půdách, zatímco na minerálně slabých a kyselých horninách a půdách převládaly acidofilní druhy, které se v současnosti objevují i v degradovaných typech lesů. Ve vyšších polohách nebo na severních svazích a v chladnějších polohách dominovaly bučiny a jedlobučiny. Jen zřídka do nich pronikaly i jiné dřeviny jako dub zimní a lípy. Při plném zápoji vytvářely většinou stinné porosty, jejichž světelné poměry se měnily při vývratech a rozpadu starých stromů. Na nejbohatších opukových substrátech ve Džbánu se vytvořily okroticové bučiny s řadou v současnosti vzácných druhů jako okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), okrotice červená (Cephalanthera rubra), 14

15 střevičník pantoflíček (Cypripedium calceolus), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha) aj. Jen velmi vzácně, maloplošně a druhově ochuzené se nalézaly i v polohách hlubinných vyvřelin Křivoklátska. Květnaté bučiny se vytvořily i na minerálně příznivějším podkladu s úživnější půdou roztroušeně na celém Rakovnicku (nejvíce u Petrohradu, Drahouše a Řeřich, od Nového Domu k Rudě a Lánům) s mnoha lesními druhy (kyčelnice cibulkonosná - Dentaria bulbifera, kyčelnice devítilistá - Dentaria enneaphyllos, lýkovec jedovatý - Daphne mezereum, kopytník evropský - Asarum europaeum, ječmenka evropská - Hordelymus europaeus, samorostlík klasnatý - Actaea spicata, věsenka nachová - Prenanthes purpurea, kostřava lesní - Festuca sylvatica, kokořík mnohokvětý - Polygonatum multiflorum, rulík zlomocný - Atropa bella-donna aj.). Kyselé a minerálně slabé a málo úživné substráty hostily acidofilní bučiny s chudým podrostem, který někde i zcela chyběl. Vyskytovaly se v nich metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), bika bělavá (Luzula luzuloides), borůvka (Vaccinium myrtillus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pstroček dvoulistý (Majanthemum bifolium). Lépe byla na tom jen roklinová a suťová lesní společenstva. Vyskytují se dodnes na strmých stráních, kde je těžba a jejich obhospodařování obtížné. V tomto případě člověk pochopil, že tvoří významnou část ochranných lesů a že by jejich vytěžení znamenalo rozsáhlé sesuvy svahů. Takové lesy jsou na jedné straně ekologicky velmi vyrovnané, např. v režimu vlhkosti, a na straně druhé se vyskytují od úpatí v roklinách až k vrcholům plošin, takže je jejich ekologické rozpětí velmi široké, a proto v nich také nalézáme hojnost lesních druhů středoevropské pahorkatiny. Ve stromovém patře nalézáme téměř všechny naše rozšířené domácí dřeviny a také jilmy (Ulmus sp.), mizející z naší přírody. Právě v takových společenstvech se udržela ponejvíce ještě jedle bělokorá (Abies alba), silně ubývající dřevina (např. stráně pod Kostelíkem), nebo tis červený (Taxus baccata) v jedné z nejbohatších populací v ČR. V bylinném patře se vyskytují hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum) a pitulník horský (Galeobdolon montanum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), různé druhy kapradin, břečťan popínavý (Hedera helix), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus) a také měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva) a udatna lesní (Aruncus vulgaris). Kolem vodotečí a na nivě Berounky se vyskytovaly obvykle druhově bohaté lužní lesy, často jen jako liniové porosty, v kterých dominovaly vrby (Salix sp.), jilm vaz a jilm drsný (Ulmus laevis a Ulmus glabra), olše lepkavá (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), v keřovém patře kalina obecná (Viburnum opulus) a chmel otáčivý (Humulus lupulus) a četné další. V bylinném patře se hojně objevovaly na jaře kvetoucí geofyty (křivatec žlutý a luční - Gagea lutea, Gagea pratensis, sněženka podsněžník - Galanthus nivalis, bledule jarní - Leucojum vernum, orsej jarní - Ficaria bulbifera, dymnivka dutá Corydalis cava) doplněné rychle rostoucími ostřicemi (Carex sp.), blatouchem bahenním (Caltha palustris), mokrýšem střídavolistým (Chrysosplenium alternifolium), řeřišničníkem Hallerovým (Cardaminopsis halleri), rozrazilem horským (Veronica montana), ptačincem hajním (Stellaria nemorum), tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria) a mnoha dalšími. Luhy patřily k nejbohatším lesům Rakovnicka, protože se zde setkávaly druhy téměř všech lesních a mokřadních společenstev. 15

16 S nástupem člověka se objevila antropogenní vegetace, která je v současnosti představována velkou částí hospodářských lesů, výsadby borovice, smrku, dále doubravy, z kterých byl postupně eliminován habr, ze všech lesů pak odstraňovaná jedle a přechod k jednolité skladbě stromového patra. Bylinné patro těchto lesů však zůstává v některých případech jen málo nebo mírně pozměněné. V ostatních umělých porostech zejména Jesenicka a Rakovnicka, ale i Křivoklátska a méně pak ve Džbánu je jejich bylinný kryt silně narušen, nebo dokonce dlouholetým obhospodařováním zcela změněn. Zcela antropickou vegetaci představuje veškerá orná půda s monocenózami kulturních plodin a s doprovodnými segetálními (polními) společenstvy, dále veškerá ruderální společenstva, ale i parky, sady a porosty v intravilánech. Z lesních společenstev jsou to všechny monokultury stanovištně nevhodných nebo cizorodých dřevin (borovice, smrk, modřín, vejmutovka, dub červený, dub bažinný aj.) a zcela již zdomácnělá společenstva akátin. Fytogeografické členění Rakovnicka výsledek historického vývoje Výsledkem dlouhodobých historických, geologických a klimatických tlaků je složení květeny a rostlinstva, probíhající neustále i v současnosti, a to jak na rozsáhlých územích, tak na konkrétních malých lokalitách. To znamená, že flóra a vegetace nemají staticky neměnný obsah, ale jsou dynamickým systémem, v kterém neustále, ale s různou intenzitou probíhá změna. Výsledkem těchto tlaků je určité složení květeny a struktura vegetace v regionech s podobným působením těchto i dalších ekologických faktorů. Tyto regiony pak můžeme definovat jako celky se stejným nebo podobným složením květeny a vegetace. Květena Rakovnicka podobně jako květena ČR je součástí středoevropské provincie eurosibiřské podoblasti Holarktidy a je ovlivněna prvky ponticko-panonské provincie. Vzhledem k nadmořským výškám se tu v bučinném a doubravním vegetačním stupni uplatňují hlavně středoevropské prvky hercynského typu se značným podílem typů subatlantských, výjimečně prvky boreální a subboreální, a v nejteplejších částech území nacházíme termofyta xerotermní květeny. Ze tří základních fytogeografických jednotek členění (fytochorionů) ČR (termofytikum, mezofytikum a oreofytikum) jsou na Rakovnicku zastoupeny fytogeografické okresy mezofytika s převládající květenou temperátního pásma a zonální vegetací, ve které je klimaxem (vrcholným stádiem sukcese vývoje rostlinstva) opadavý listnatý les reprezentovaný dubohabřinami a bučinami. Menším podílem se uplatňují fytogeografické okresy termofytika s extrazonálními prvky subkontinentálního charakteru zastoupené v nejnižších polohách pahorkatiny půdními a skalními termofyty (Mladý et Kolbek 1990). Převládající složkou květeny území jsou druhy obecně rozšířené v celé střední Evropě v podmínkách, které v příslušných nadmořských výškách odpovídají srážkám a teplotě makro- a mezoklimatu. Tyto druhy tvoří hlavní složku mezofytní vegetace. V různých částech území jsou však vlivem reliéfu (příkré svahy a skály orientované k jihu), na úživnějších podkladech (slíny, opuky, diabasy, spility, sprašové hlíny), v inverzních 16

17 chladových roklích (hluboká údolí toků) a v údolních polohách s trvale zvýšenou hladinou spodní vody na nepropustném podloží (dno Rakovnické kotliny a severní část Křivoklátska) vytvořeny odlišné extrémní stanovištní podmínky příznivé jednak pro výskyt termofyt, jednak podhorských a horských druhů a dalších druhů se specifickými nároky na ekologii stanoviště: písčité (psamofilní), vápnomilné (kalcifilní), rašelinné a slatinné druhy. Diverzitu ve složení květeny určují právě tyto druhy a jejich koncentrace, nebo naopak jejich absence ve výskytu v určitých částech území za extrémních stanovištních podmínek. Zákonitosti v rozšíření jednotlivých rostlinných druhů a jejich skupin s podobnými ekologickými nároky jsou podkladem pro fytogeografické členění na územní celky, které se vyznačují určitým stupněm homogenity druhového složení a tvoří fytogeografické okresy. Převážná část našeho území náleží k fytogeografickému obvodu mezofytikum s následujícími fytogeografickými okresy: / fyt. okr. 30 Jesenicko-rakovnická plošina s fyt. podokresy 30a Jesenická plošina, 30b Rakovnická kotlina, / fyt. okr. 32 Křivoklátsko, Menší část území je součástí fytogeografického obvodu termofytikum s fytogeografickými okresy: / fyt. okr. 6 Džbán, / drobné přesahy fyt. okr. 2 Střední Poohří s fyt. podokresem 2b Podbořanská kotlina (v okolí Vlkova, Vrbice a Jesenice), / fyt. okr. 8 Český kras (u Trubína a Trubské, již mimo hranici území) navazující na fyt. okr. 32 Křivoklátsko. Charakteristika základních fytogeografických okresů Fytogeografický okres 6 Džbán Převažují sedimenty křídového útvaru s odvápněnými (degradovanými) plošinami a s hlubokými jednostrannými erozními roklemi s údolími, jejichž dna jsou zaříznutá do karbonského podloží. Charakteristickými typy vegetace jsou společenstva vápnitých slínů, opukových hran a strání na výchozech cenomanských pískovců, na svahových pramenných horizontech a na údolních loukách slatinného charakteru. Mnohá stanoviště mají reliktní ráz s většími až rozsáhlými plochami lesní vegetace, kde převažují druhově bohaté vápnomilné okroticové bučiny (Cephalanthero-Fagetum), v nižších polohách v současnosti často lidskou činností podmíněné dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum) a teplomilné doubravy (Quercion pubescenti-petraeae), pronikající sem z Českého středohoří. K význačným druhům tohoto velmi bohatého regionu náleží: oměj pestrý (Aconitum variegatum), oměj vlčí mor (Aconitum vulparia), zvonovec liliovitý (Adenophora liliifolia), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), sasanka lesní (Anemone sylvestris), medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi), hvězdnice chlumní (Aster ame- 17

18 llus), kozinec zrnitý (Astragalus cicer), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), ostřice Davallova (Carex davalliana), ostřice chabá (Carex flacca), ostřice šupinoplodá (Carex lepidocarpa), ostřice plstnatá (Carex tomentosa), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), okrotice červená (Cephalanthera rubra), višeň křovištní (Cerasus fruticosa), zimostrázek alpský (Chamaebuxus alpestris), korálice trojklanná (Corallorhiza trifida), čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis), střevičník pantoflíček (Cypripedium calceolus), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), pcháč panonský (Cirsium pannonicum), kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens), kruštík bahenní (Epipactis palustris), trýzel vonný (Erysimum odoratum), hořeček brvitý (Gentianella ciliata), kakost lesní (Geranium sylvaticum), oman vrbolistý (Inula salicina), bradáček vejčitý (Listera ovata), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), vstavač nachový (Orchis purpurea), devětsil bílý (Petasites albus), mázdřinec rakouský (Pleurospermum austriacum), mochna bílá (Potentilla alba), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), dub šipák (Quercus pubescens), růže galská (Rosa gallica), růže májová (Rosa majalis), čistec německý (Stachys germanica), ledenec přímořský (Tetragonolobus maritimus), žluťucha menší (Thalictrum minus), lněnka zobánkatá (Thesium rostratum), kohátka kalíškatá (Tofieldia calyculata), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), bařička bahenní (Triglochin palustris), kýchavice černá (Veratrum nigrum), kalina tušalaj (Viburnum lantana), dříve udáván i mečík bahenní (Gladiolus palustris). Výjimečný je výskyt horských prvků v chladových kotlinách, tzv. dolech, jako jednokvítek velekvětý (Moneses uniflora), podbělice alpská (Homogyne alpina), vranec jedlový (Huperzia selago). Vysoký podíl na složení květeny Džbánu mají teplomilné druhy (termofyta). Chybí tady však celá řada druhů, které sem z Křivoklátska a Rakovnicka již nepronikají, jako kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), dymnivka dutá (Corydalis cava), dymnivka bobovitá (Corydalis intermedia), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), penízek modravý (Thlaspi caerulescens), rozrazil horský (Veronica montana), smolnička obecná (Steris viscaria), udatna lesní (Aruncus vulgaris), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), zábělník bahenní (Comarum palustre). Předěl mezi Džbánem a Jesenicko-rakovnickou plošinou tvoří hlinito-jílovité permokarbonské uloženiny, tzv. chmelištní půdy nebo červenky, půdy vyšší bonitní povahy, zemědělsky na Rakovnicku asi nejvíce využívané. Přirozená vegetace v těchto polohách ovšem chybí. Tato část patří větší mírou již do následujícího fytogeografického okresu (Mladý et Kolbek 1990). Džbánsko lze tedy charakterizovat výskytem vápnitých opuk, pískovců a slínů, bohaté vápnomilné květeny a vegetace, přítomností slatin, absencí psamofytních (písčitých) druhů a skalních bloků s tvrdými geologickými substráty a na ně vázanou vegetací a květenou. Fytogeografický okres 30 Jesenicko-rakovnická plošina Geologický podklad západní části tvoří krystalinikum čistecko-jesenického masívu. V podokresu Rakovnická kotlina převažují sedimenty karbonského a permského stáří. Na krystaliniku, s výjimkou spilitových ostrůvků u Podbořánek a u Drahouše, jsou vyvinuty málo úživné půdy. Podobně je tomu na měkkých a karbonských usazeninách a na neogenních štěrcích, zvláště mimo les trvale vystavených denudaci a erozi, kte- 18

19 ré modelují převážně nevýrazný terén s malou reliéfovou energií. Přirozenými porosty na zemědělském půdním fondu byly v minulosti (na základě rekonstrukce, Mikyška et al. 1968) acidofilní doubravy, příp. borové doubravy. Zbytky přírodě blízké vegetace se maloplošně zachovaly na písčitých půdách, na sprašových návějích a zrašelinělých údolních aluviích. Lokálně (Jesenicko, Novostrašecko) se uplatňuje rybniční květena. Podle vlastností podkladu lokálně chybí skalní květena a význačnější termofyty, které pronikají ve směru hřbetnice mezi dvěma větvemi Rakovnické kotliny od severozápadu z Podbořanska, popřípadě v novější době podle železniční tratě ze Žatecka. Z význačnějších druhů (včetně podhorských a horských) se tu vyskytují: řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), chundelka metlice (Apera spica-venti), arnika horská (Arnica montana *), kozinec zrnatý (Astragalus cicer, vzácně), ďáblík bahenní (Calla palustris), vřes obecný (Calluna vulgaris), ostřice přioblá (Carex diandra), ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa), zimostrázek alpský (Chamaebuxus alpestris), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), zábělník bahenní (Comarum palustre), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii), hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides), šáchor Micheliův (Dichostylis micheliana), plavuník zploštělý (Diphasiastrum complanatum *), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), pýr prostřední (Elytrigia intermedia), přeslička luční (Equisetum pratense *), kostřava drsnolistá (Festuca trachyphylla), kručinka barvířská (Genista tinctoria), hořec křížatý (Gentiana cruciata *), kuklík potoční (Geum rivale), kosatec sibiřský (Iris sibirica), bezosetka štětinovitá (Isolepis setacea), sítina kostrbatá (Juncus squarrosus), hrachor horský (Lathyrus linifolius), bledule jarní (Leucojum vernum), černýš lesní (Melampyrum sylvaticum *), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), tučnice obecná (Pinguicula vulgaris *), prvosenka vyšší (Primula elatior), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), rozchodník huňatý (Sedum villosum *), srpice barvířská (Serratula tinctoria), čertkus luční (Succisa pratensis), mateřídouška časná (Thymus praecox, vzácně), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea *), violka bažinná (Viola palustris), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica) a na štěrkopíscích (např. v okolí Svojetína, Šanova a na Hlavačově u Lužné) vřes obecný (Calluna vulgaris), paličkovec šedavý (Corynephorus canescens *), smil písečný (Helichrysum arenarium), třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum), růže galská (Rosa gallica), mateřídouška úzkolistá (Thymus serpyllum *), jetel žíhaný (Trifolium striatum). V nedávné době u Lužné a Olešné ještě rostl zimozelen okoličnatý (Chimaphila umbellata *) a na zrašelinělých lukách byly hojné ostřice nedošáchor (Carex pseudocyperus), tolije bahenní (Parnassia palustris), hadí mord nízký (Scorzonera humilis), upolín nejvyšší (Trollius altissimus) a violka bahenní (Viola palustris), na suchých písčitých místech i mrvka myší ocásek (Vulpia myuros). Na slatiništi Červená louka byly autorem tohoto příspěvku nalezeny vzácné druhy, jako tučnice obecná (Pinguicula vulgaris *), vstavač májový (Dactylorhiza majalis), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii), sítina článkovaná velkohlavá (Juncus articulatus subsp. macrocephalus *), ostřice Davallova (Carex davalliana), všivec bahenní (Pedicularis palustris), všivec lesní (Pedicularis sylvatica), zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare), kostival český (Symphytum bohemicum), hruštička okrouhlolistá (Pyrola rotundifolia) (Kolbek 2009, 2011). Z tohoto území byl dříve dokonce uváděn výskyt rojovníku bahenního (Ledum palustre *, Gebhart et 19

20 al. 1949) a hořce hořepníku (Gentiana pneumonathe) (Stříbrský 1940). Některé z těchto druhů (*) svým rozšířením již nezasahují do fytochorionu Křivoklátsko nebo se vyskytují jen na jeho hranici (Mladý et Kolbek 1990, Kolbek et al. 1999a). Rakovnicko-jesenickou plošinu lze charakterizovat písčitými a jílovitými karbonskými sedimenty a neogenními štěrky s ojedinělými rašelinnými ekotopy, přítomností psamofytních druhů, potlačením vápnomilných druhů a přítomností rybniční a vodní květeny. Fytogeografický okres 32 Křivoklátsko Členitý reliéf Křivoklátska podmiňuje výskyt termicky a vlhkostně odlišných ekotopů s jejich značnou diverzitou umocněnou jejich maloplošností, která umožňuje migraci taxonů (Mladý 1990). V hlubokém údolí Berounky se vyskytují ekotopy s extrémními stanovištními podmínkami. Patří k nim skalní kulisy a ostrožny orientované většinou k jihu, vzácně i k severu, a chladové kotliny v údolích potoků. Uplatňuje se tu výrazně zvrat vegetačních stupňů: termofyty jsou rozšířeny na vrcholových částech terénních útvarů, zatímco montánní typy jsou soustředěny v dolních částech svahů a při dnech inverzních roklí (Kolbek et al. 1997). Většinu území dosud zaujímají lesní porosty, z nichž mnohé si zachovaly polopřirozený charakter. Lesní společenstva, která jsou páteří oblasti, jsou v některých částech dosud zachovalá nebo mají přirozený podrost, a lze je tedy klasifikovat. Z klimaxových vegetačních typů zde převládají dubohabřiny a ve vyšších polohách bučiny. V bylinném patře lesních porostů jsou vysokým podílem zastoupeny taxony význačných druhových skupin indikující společenstva bučin, dubohabřin, ale i jedlin a subxerotermních doubrav (Mladý et Kolbek 1985, 1990). Na suťových proudech na svazích a při dnech inverzních roklin jsou časté prvky roklinových a suťových lesů, kolem toků prvky olšin (Kolbek et al. 1997, 2001a, 2003). V oblasti byla identifikována a klasifikována společenstva vrbových křovin a fragmentů stromových vrbin, mokřadních olšin a bažinných vrbin, lužních lesů, dubohabřin, suťových a roklinových lesů, bučin, jedlin a jedlových doubrav, teplomilných doubrav i acidofilních doubrav, acidofilních i bazifilních borů, rašelinných březin a také strukturálně i složením stálá společenstva akátin (Kolbek et al. 2003). Z nelesních prvků je nápadná koncentrace xerotermních taxonů společenstev skalních štěrbin a pionýrských skalních společenstev jižních svahů na silikátových substrátech. Naopak druhy travino-bylinných společenstev karbonátových substrátů se vzhledem k převládajícímu podkladu vyskytují jen ve fragmentech (Kolbek et Petříček 1989). Osou území je hluboké údolí Berounky, ve kterém se na velkoplošně vystupujícím skalním podkladu s členitým reliéfem vhloubeným do algonkické paroviny vyskytují ekotopy s extrémními stanovištními podmínkami. Patří k nim skalní kulisy a ostrožny orientované k jihu a chladové (inverzní) kotliny v údolí toků. Většinu území zaujímá les; mnohé listnaté porosty si dodnes zachovaly svůj přirozený charakter. Chybějí zde druhy rašelinných a písečných ekotopů, s výjimkou výskytu některých druhů západního migrantu na štěrkopískových terasách. Četná naleziště jsou reliktního charakteru (Mladý et Kolbek 1990, Kolbek et al. 1997, 2001b, 2003). 20

21 V bylinném patře lesních porostů i mimo les jsou vysokým podílem zastoupeny taxony význačných druhových skupin, indikující společenstva bučin, habrových doubrav a svahových subxerofilních doubrav na kyselém podkladu. Některé kalcikolní druhy a termofyty Džbánu a Českého krasu buď úplně chybějí, nebo se vyskytují jen na diabasech při jihozápadní hranici Křivoklátska, ojediněle na prachovicích (hořeček brvitý - Gentianella ciliata, pcháč panonský - Cirsium pannonicum). Rovněž v území obecně nerostou některé náročnější termofyty, druhy výrazně kalcifilních, písčitých a rašelinných ekotopů jako čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis), střevičník pantoflíček (Cypripedium calceolus), kýchavice černá (Veratrum nigrum), medvědice lékařská (Arctostaphyllos uva- -ursi), mateřídouška úzkolistá (Thymus serpyllum), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), plavuník zploštělý (Diphasiastrum complanatum), aj. V bylinném patře lesních porostů i mimo les jsou vysokým podílem zastoupeny taxony význačných druhových skupin, indikující společenstva bučin, habrových doubrav a svahových subxerofilních doubrav na kyselém podkladu. Z chorologicky významných druhů v území rostou nebo byly udávány: česnek tuhý (Allium strictum), česnek medvědí (Allium ursinum), udatna lesní (Aruncus vulgaris), tařice skalní (Aurinia saxatilis), dymnivka dutá (Corydalis cava), dymnivka bobovitá (Corydalis intermedia), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), hvozdík pyšný (Dianthus superbus subsp. superbus), kostřava lesní (Festuca altissima), svízel hercynský (Galium saxatile), hořeček baltský (Gentianella baltica), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), zimolez černý (Lonicera nigra), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), strdivka zbarvená (Melica picta), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), zahořanka žlutá (Orthantha lutea), lipnice bádenská (Poa badensis), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), prvosenka vyšší (Primula elatior), kavyl Ivanův (Stipa joannis), lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata), lomikámen trsnatý křehký (Saxifraga rosacea subsp. sponhemica), pěchava vápnomilná (Sesleria albicans), zevar nejmenší (Sparganium minimum), tis červený (Taxus baccata), penízek namodralý (Thlaspi caerulescens), rozrazil horský (Veronica montana) a kapradinka skalní (Woodsia ilvensis). V území obecně nerostou některé náročnější termofyty, druhy písčitých a rašelinných ekotopů (Kolbek et al. 1999a, 2001a, b, 2003, 2011a). Křivoklátsko lze charakterizovat výskytem břidlic algonkické paroviny, potlačením prvků rašelinných ekotopů a prvků slatin, absencí psamofytních druhů, slabším zastoupením rybniční a vodní flóry (vyjma toku Berounky) a slabším výskytem kalcifytů (vápnomilných druhů) v důsledku nedostatku vhodných substrátů. Vysoká hodnota současné křivoklátské přírody má své kořeny ve šťastném spojení dvou významných skutečností: (1) prozíravé vůle panovníka vedoucí k ochraně lesů a krajiny a (2) přírodních podmínek, které byly ve srovnání s okolními územími jen málo vhodné pro intenzivnější hospodářskou činnost. 21

22 Vývoj v nejmladší geologické minulosti Příroda Rakovnicka se do současné podoby vyvíjela asi od sklonku terciéru, kdy se začal vytvářet současnosti blízký reliéf krajiny. V pozdním pliocénu byla již založena dnešní říční síť, nevytvořily se však zatím údolní zářezy a modelace reliéfu byla ještě podstatně méně výrazná. Lze předpokládat, že zejména na sever od Berounky zasahovaly až na Křivoklátsko uložené horniny mladší křídy pískovce a slínovce (opuky), které dnes souvisle vystupují až ve Džbánu a na Kladensku, nepochybně však zasahovaly dále k jihu (Louštín a Žalý, cf. Ložek 1999). Rakovnicko bylo v té době asi daleko jednotvárnější; tvořilo mírně zvlněnou pahorkatinu bez markantnějších skalních výchozů. K podrobnější interpretaci však nemáme žádné doklady. Teprve v mladší polovině kvartéru, ca v posledním miliónu let, nabývala příroda těch rysů, jak je známe dnes. Tento vývoj probíhal etapovitě v rámci kvartérního klimatického, sedimentačního a půdotvorného cyklu, který měl hluboký dopad na živou přírodu vzhledem k prudkým výkyvům podnebí, jež označujeme jako doby ledové (glaciály) a meziledové (interglaciály). Z hlediska současného stavu je ovšem rozhodující až časový úsek zhruba posledních 15 tisíciletí, tedy vývoj od konce vrcholu poslední doby ledové do současnosti, zejména pak v období holocénu, které zahrnuje posledních 10 tisíciletí, kdy převládlo podnebí obdobné dnešnímu a kdy přírodu začal rovněž ovlivňovat člověk (Ložek 1999). Rysem pleistocénu bylo opakování teplých interglaciálů a velmi studených glaciálů. Interglaciály se vyznačovaly teplým a vlhkým podnebím odpovídajícím dnešku, na vrcholu však nezřídka teplejším a především vlhčím. Výsledkem byl bohatý rozvoj lesní vegetace a intenzivní vývoj půd. Glaciály byly naopak charakterizovány velmi drsným podnebím, kdy převládaly podmínky nevhodné pro rozvoj lesa. Velmi drsné klima, velké výkyvy teplot a vlhkosti i sporá pustinná vegetace podporovaly zvětrávání, odnos a akumulaci hornin. V údolích se ukládal štěrkopísek, na svazích přemísťovala soliflukce zvětraliny a v údolích a na plošinách se usazovaly nánosy prachu. Eolická sedimentace se nejvíce projevila v mladší polovině glaciálů, ale podmínky byly nepříznivé pro půdotvorné pochody (Ložek 1999). Vývoj směřující k současným poměrům nastává až v období pozdního glaciálu, během tisíciletí př. n. l. Podnebí však zůstalo ještě velmi chladné; jen postupně se oteplovalo. Borovice, bříza a jalovec, které zde rostly již v pozdním glaciálu, byly zatlačeny na skalnaté vrcholy a skalní hrany, druhotně se však rychle šířily na odlesněné plochy. Společenstva skalních stepí se zde rovněž vyskytovala již na sklonku glaciálu, s druhy náročnými na teplo, které přicházely až v době velkého postglaciálního oteplení (třemdava bílá - Dictamnus albus, dřín - Cornus mas). Společenstva chladnějších skal, především porosty pěchavy s lomikamenem vždyživým (Saxifraga paniculata), lze pokládat za relikt, který zde přetrval i vrchol glaciálu. Rovněž smrk se zde mohl zachovat jako relikt za staršího holocénu. Současné období (holocén) nastalo v 9. tisíciletí př. n. l. příchodem náročnějších druhů flóry i fauny v preboreálu a šířením dubu a lísky. Krajina však měla nadále parkovitý ráz. Asi v polovině 8. tisíciletí př. n. l. přešel preboreál do boreálu se současným prudkým 22

23 vzestupem teploty. Mizela pionýrská vegetace a šířily se lesy s převahou dubu a listnáčů (lípy, jilmy, javory). Vliv člověka na přírodu zůstával stále zanedbatelný a lidská společnost ji nebyla schopna zatím měnit a narušovat. Zásadní význam pro utváření přírody mělo klimatické optimum ve středním holocénu. Jeho starší úsek (atlantik, 6. a 5. tisíciletí př. n. l.) zahrnoval období maximální vlhkosti, mladší úsek (epiatlantik, 4000 až 1250 př. n. l.) byl obdobím největšího rozvoje lesů, které se utvářely do současné podoby. Konec boreálu a starší atlantik byly charakterizovány vyšší teplotou, která přesahovala o 2 3 o C současný průměr, což bylo dáno především mírnějšími zimami a vysokým úhrnem ročních srážek. Lesy obsadily rychle vhodná stanoviště; vedle dubu byly hojné další listnáče a poprvé se objevil buk. Atlantik byl nejen vlhkým a teplým, ale i vyrovnaným podnebím. Na Křivoklátsku probíhal vývoj dosud nerušeně, na převážně ostatním území Rakovnicka nastaly ale podstatné změny. Tyto oblasti kolonizovaly s různou intenzitou v mladší době kamenné (neolitu) první rolníci. Vznikly pole, pastviny, osady a minulá přirozená krajina s převahou lesa se změnila na mozaiku lesních a otevřených ploch. Začínaly sem pronikat nové druhy, především plevele a organismy vázané na lidskou společnost. Období epiatlantiku bylo rovněž vlhké a teplé, bylo však přerušováno suchými výkyvy s nevyrovnaným klimatem. Šířil se buk, jedle, habr a lesy nabývaly současné podoby. I na dosud málo osídlené Křivoklátsko začali pronikat pravěcí lidé; osídlení bylo však řídké a dopad na přírodu jen lokální. Klimaticky nevyrovnané období subboreálu se však vyznačovalo hustějším osídlením v západní, severní až jihovýchodní oblasti. V následujícím subatlantiku se mírně ochladilo a některé náročnější druhy ustoupily (Ložek 1999). Současný početní stav taxonů cévnatých rostlin, jejich rozšíření a kvantitativní zastoupení je výsledkem florogenetických změn v postglaciálu a zčásti i pleistocénu za posledních ca let, tj. v nejmladším období vývoje přírody. V období od poslední pozdní fáze glaciálu až po subrecent rozlišujeme celkem osm klimaticky odlišných časových úseků (Ložek 1980), které nebyly stejně příznivé pro šíření a pronikání rostlinných taxonů do nezaledněných částí střední Evropy a jejich glaciálních refugií. V prvních obdobích probíhala postglaciální migrace květeny spontánně a bez zásadního vlivu člověka. Před ca 8000 lety začal první zemědělec intenzivně ovlivňovat přírodu, a to redukcí lesních porostů jejich kácením a přeměnou na zemědělskou půdu. Vtiskl jí tak nový směr vývoje, který se během let stále zintenzivňoval a ve svém důsledku nejen měnil krajinu jako přírodní celek, ale záměrně či bezděčně sem byly zavlékány taxony, které by sem přirozenou migrací nemohly proniknout. Takový stav trval několik tisíciletí a dalším vývojem a stále intenzivnějším tlakem člověka na přírodu vznikala před ca 1500 lety již krajina kulturního rázu, stále však ještě blízká přirozenému stavu přírody. Taková krajina byla již strukturálně odlišná a složená kromě přirozené lesní vegetace rovněž podílem lučních, pastvinných a polních porostů, které byly uměle vytvářeny ve stabilním uspořádání a poměru s přirozeně rozšířenými lesními porosty. S přibývajícím počtem obyvatel se zvyšoval tlak na krajinu a její ekosystémy, a tak se také zvyšoval stupeň ovlivnění celého přírodního prostředí. Ke změnám ve složení květeny a vegetace přispěla nejen výstavba hradů, hradišť a obecně sídelních prostor, ale i rybníků, cest nebo spíše 23

24 stezek, pronikání do rozsáhlých lesních celků za účelem těžby dřeva a vznik útvarů do té doby na Rakovnicku spíše se jen sporadicky vyskytujících, jako jsou již zmíněné louky, a přirozené přírodě zcela neznámých, jako jsou polní kultury a záměrně udržované pastviny. V té době dochází se zvýšeným pohybem obyvatelstva k nezáměrnému zavlékání dalších skupin taxonů, označovaných souborně jako druhy plevelné ruderální (Mladý et Kolbek 1990). S přibývajícím počtem obyvatel se zvětšovaly i plochy obhospodařovaných pozemků. Na rovinatých částech pobřežních aluvií vznikaly nové louky, na parovinách a méně svažitém terénu pole, na stráních v blízkosti sídel pak pastviny a sady, které se rozšiřovaly až do středověku. Podstatný vliv na květenu a vegetaci měl od poloviny 18. století zásah do lesních porostů, který se projevoval zavedením cíleného hospodaření, vytvářením lesních kultur a výsadbou dřevin, které měly větší hospodářský užitek. V nižších polohách se zpočátku začalo s výsadbou borovice lesní (Pinus sylvestris), později pak hlavně smrku ztepilého (Picea abies), v menší míře i modřínu (Larix decidua), a to na úkor porostů přirozeně rozšířených listnatých dřevin s velmi častou jedlí bělokorou (Abies alba), v okolí Berounky i vzácného tisu (Taxus baccata). Vliv na vysokou spotřebu dřevní hmoty měl nejen stále se zvětšující počet obyvatel v druhé polovině 19. století, výstavba nových sídel, ale i silně se rozvíjející důlní činnost a výstavba železnic. To ve svém důsledku znamenalo značný úbytek hlavně dubových a bukových lesů, které byly nahrazovány výsadbou nepůvodního rychle rostoucího smrku. Tento trend se spolu se zvýšenou intenzitou přenesl až do období první republiky a zesílil po 2. světové válce, navíc posílen melioračními zásahy (odvodňováním krajiny), stále vzrůstající chemizací v zemědělství za současného prudkého zvyšování znečistění životního prostředí v celém jeho rozsahu (vody, půdy, ovzduší). Tento trend více či méně pokračuje až do současnosti, kdy je sice obyvatelstvo informováno o existujícím nebezpečí, negativním vlivu na zdraví, ale náprava i těch nejhorších chyb probíhá velmi pomalu a v některých směrech vůbec ne. Navíc se objevily další negativní trendy, jako je nepřiměřená zástavba orné půdy, stále vznikající nové asfaltové a betonové plochy a další odlesňování, které nedovolí následně půdě pojmout srážkovou vodu. Intenzita povodní a změna klimatu jsou jen reakcí na negativně se projevující celkovou změnu životního prostředí, kterou si však většina obyvatel dosud nechce připustit. Takový vliv na přírodní prostředí měl za následek i změnu ve floristickém složení, která byla markantní zejména po roce 1970, kdy zanikla mnohá po staletí udržovaná stanoviště jako ostrůvky zeleně na zemědělské půdě, meze a pramenné polohy, dále se zmenšily plochy luk a pastvin, a to v rozsahu a v tak krátkém čase, jaký v minulosti neměl obdoby. I tento proces probíhá s různou intenzitou dodnes, kdy jsou zbytky přírodě blízkých porostů ohroženy rekultivacemi na neobdělávaných plochách. Na celém území Rakovnicka (i když ne v takové míře jako jinde) byla tak nezvratně narušena mozaikovitá struktura krajiny s příslušným výskytem rostlinných druhů odpovídajícím přirozeným geologickým, geomorfologickým, pedologickým a hydrologickým podmínkám, a tudíž byla otevřena cesta pro velkoplošnou invazi nepůvodních druhů. To má za násle- 24

25 dek jistou uniformitu ve složení vegetace a květeny za současné destabilizace přirozených procesů a struktur v krajině (Mladý et Kolbek 1990). Dřívější představa o vegetaci Rakovnicka v období před nástupem člověka Pro pochopení stavu a podrobného rozšíření rostlinstva (vegetace) v historické době, kdy na území Rakovnicka ještě nepůsobil člověk, máme k dispozici výjimečnou pomůcku geobotanickou mapu republiky v měřítku 1: (Mikyška et al. 1968, 1972). Jednotky rostlinná společenstva odrážejí ekologické nároky stanovišť. Textová část mapy, pokud ji interpretujeme pro území Rakovnicka, poskytuje obraz o variabilitě vegetace, která zahrnuje: mokré a podmáčené lesy, dubohabřiny, suťové a roklinové lesy, okroticové, květnaté a acidofilní bučiny, jedliny, subxerofilní doubravy, acidofilní doubravy a jedlodoubravy, reliktní bory skalních stanovišť, rašelinné březiny a primární xerotermní travinná společenstva skal. Svým výškovým rozpětím patří území Rakovnicka ke dvěma výškovým stupňům kolinnímu a submontánnímu. Kolinní stupeň byl a na mnoha místech je dosud charakterizován černýšovými dubohabřinami (Melampyro nemorosi-carpinetum), které svou typickou jednotkou představují klimatický klimax středně úživných mezických stanovišť na minerálně středně silných horninách s mezotrofní (až eutrofní) hnědozemí. Ostatní jednotky představují odchylky podmíněné reliéfem, expozicí a vodním režimem. Teplotně zvýhodněny byly teplomilné doubravy Džbánska (Quercion pubescenti- -petraeae) a dubohabřiny s kostřavou různolistou (Festuca heterophylla) nebo prvosenkou jarní (Primula veris) vázané na jižní svahy. Chladnější polohy severní svahy, popř. zaříznutá údolí preferovaly dubohabřiny s jedlí bělokorou (Abies alba). Na polohy s občasným přemokřením díky pseudooglejení byla vázána dubohabřina s bezkolencem rákosovitým (Molinia arundinacea). Bikové dubohabřiny s bikou bělavou (Luzula luzuloides) byly vázány na chudší půdy. Bikové, popř. jedlové doubravy představovaly edafický (půdní) klimax na minerálně slabých horninách s oligotrofní hnědozemí. Podobnou paralelu nalézáme v submontánním stupni, kde lipové bučiny představovaly klimatický klimax na minerálně středně silných horninách s mezotrofní hnědozemí a bikové bučiny tvořily edafický klimax na minerálně slabých horninách. Hranice mezi dubohabřinami (Melampyro nemorosi-carpinetum) a lipovými bučinami (Tilio cordatae-fagetum) probíhá v současnosti zhruba v rozmezí vrstevnic m. V modelovaném reliéfu stoupá tato hranice na jižních a jihozápadních svazích až nad 500 m n. m., kdežto na svazích orientovaných k severu, zejména spadají-li do údolí, klesá až k vrstevnici 330 m. Je třeba podotknout, že výšková hranice se během historických dob měnila v závislosti na vývoji zejména klimatických podmínek oblasti a v posledním klimatickém období i vlivem člověka. Dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum) převažovaly plošně na mírně modelovaném reliéfu. Ve výrazněji modelovaném reliéfu, např. v údolí Berounky a větších vodotečí, tvořily mozaiku s bikovými doubravami (Luzulo albidae-quercetum) a s lipovými i bikovými bučinami (Tilio cordatae-fagetum, Luzulo-Fagetum), ve Džbánu 25

26 s okroticovými bučinami (Cephalanthero-Fagetum). Bikové doubravy (Luzulo albidae- -Quercetum), resp. jedlové doubravy (Abieto-Quercetum), které jsou obdobou dubohabřin na minerálně slabých substrátech, zaujímaly větší plochu tam, kde byl jejich výskyt kromě chudého substrátu podmíněn též ochuzováním o živiny pravidelným odvíváním opadu převládajícími větry (hojně na Jesenicku), ale mohly lokálně vznikat i na odvápněných substrátech parovin (vzácně ve Džbánu, častěji na západ od Rakovníka). Okroticové bučiny (Cephalanthero-Fagetum) patřily k nejbohatšímu typu bučin v našich podmínkách a byly vázány na Rakovnicku jen na Džbán, a to na svahy relativně teplejších a úživnějších opukových substrátů se stabilizovaným půdním chemizmem a dostatečnou zásobou mineralizovaného humusu. Lipové bučiny (Tilio cordatae-fagetum) převažovaly na mírném až svažitém reliéfu. Kromě toho převládaly na elevacích a severních svazích členitého reliéfu křivoklátsko-rokycanského pásma ve vyšších polohách se středně silným minerálním substrátem, nebo kde se hromadila vrstva listového opadu s tvorbou humusu (východně a jihovýchodně od Rakovníka). Bikové bučiny (Luzulo- Fagetum) střídaly lipové a okroticové bučiny na minerálně slabých substrátech. Jejich zastoupení v porovnání s lipovými a okroticovými bučinami je plošně nižší než zastoupení bikových a jedlových doubrav v porovnání s dubohabřinami. Výskyt bikových bučin (Lánsko a východně Rakovníka) je podmíněn především chudostí substrátu; ochuzování stanoviště odvíváním opadu hraje jen druhořadou roli. Ostatní trvalá společenstva zastupují klimaxovou vegetaci na stanovištích obohacených o mimosrážkovou vodu (údolní polohy), nebo sukcesní stadia. Za trvalá společenstva na podmáčených nebo zaplavovaných místech lze považovat ptačincové olšiny (Stellario-Alnetum glutinosae), ostřicové jaseniny (Carici remotae-fraxinetum) a nerozlišené lužní lesy (Alno-Ulmion). Dalšími topograficky podmíněnými trvalými společenstvy byly bezkolencové doubravy (Molinio arundinaceae-quercetum) a bikové jedliny (Luzulo pilosae-abietetum) vázané na občasné přemokření půdy stagnující srážkovou vodou. Olšiny s ostřicí prodlouženou nebo ostrou představovaly trvalá společenstva na místech s trvale stagnující vodou. Javořiny, ať již habrová (Aceri-Carpinetum), měsíčnicová (Lunario-Aceretum), nebo udatnová (Arunco-Aceretum), představovaly subklimaxy podmíněné topograficky skeletem, svahovým ronem, bohatými svahovinami hluboce zaříznutých údolí a roklí, suťovými kuželi, popř. specifickým vodním režimem při úpatí roklinových svahů. Tařicová a pěchavová skalní společenstva (Alysso-Festucion pallentis, Seslerio- Festucion pallentis) představovala dlouhodobě blokovaná sukcesní stádia vegetace. Břeková (Sorbo-Quercetum) a smolničková doubrava (Viscario-Quercetum), podobně jako lišejníkový bor (Cladonio rangiferinae-pinetum sylvestris), byly jejich edaficky podmíněnými pokročilejšími sukcesními stádii, která se již blížila k subklimaxu; i ony byly dlouhodobě blokovány reliéfem. Pro srovnání je třeba uvést skutečnost, že mapa reálné (současné) vegetace vytvořená na základě současného rozšíření rostlinstva zahrnuje podstatně větší množství vegetačních jednotek, z nichž však valná část je podmíněna: (1) buď ovlivněním nebo pozměněním lidskou činností, nebo 26

27 (2) záměrným vytvořením a udržováním (polní a lesní kultury apod.). Tento současný stav ale neodpovídá přirozenému rozšíření a ekologickým podmínkám stanovišť v minulosti, a nelze jej tedy použít k historické interpretaci uplynulých klimatických období (Kolbek et Blažková 1988). Cesty k odhalení minulosti na základě nových poznatků 1 Pylové analýzy doklady rostlinstva dávnověku Pro poznání květeny historických dob jsou důležité údaje paleobotanické, které na základě přítomnosti pylu dokládají předpokládanou četnost rostlinných druhů. Výsledky tohoto výzkumu publikovali z Rakovnicka např. Puchmajerová (1948) a Dohnal et al. (1965). Jde většinou o pylové analýzy, příp. o identifikaci vzorků makrozbytků odebraných z profilů humolitů lučních a lesních rašelinišť, event. slatinišť, a dále o určení zbytků rostlinného původu z archeologických nálezů (Mladý et Kolbek 1990, Kolbek et al. 1999a). Rakovnicko má pro posuzování vývoje vegetace na základě palynologických metod jeden nepříjemný nedostatek, a tím je malý výskyt rašelinišť nebo slatinišť. Jsou tu jen Prameny Klíčavy jižně železniční stanice Řevničov, lokalita u Třtice (Sušilka), značně poničená nejhodnotnější část slatiniště Červená louka východně Olešné a zcela zničené rašeliniště jižně silnice mezi obcemi Rynholec a Vašírov. Nemůžeme se opřít ani o severněji položená území (České středohoří, Žatecko a Slánsko), kde je situace ještě horší a vhodné profily se nevyskytují vůbec. Z palynologického průzkumu lokalit rašeliniště na Pramenech Klíčavy a rašeliniště Červená louka u Olešné (Rybníčková et Rybníček 1999) vyplynulo, že jejich stáří a vývoj jsou téměř shodné. Sedimenty se totiž začaly usazovat už v období pozdního glaciálu. Nejstarším zjištěným obdobím je mladší dryas ( let př. n. l.), kdy tu byl ostřicovo-mechový mokřad s keříčkovitými vrbami a řadou bylin. Z těch to byly např. tolie bahenní (Parnassia palustris), blatouch (Caltha), devětsil (Petasites), tužebník (Filipendula), kozlík (Valeriana), zábělník bahenní (Comarum palustre) a řada dalších. Ukazuje se, že v okolí mokřadů nebyl v té době zapojený les, ale patrně jen roztroušené borovice (Pinus sylvestris) a bříza (Betula). Pravidelně se vyskytoval jalovec (Juniperus) a bříza (Betula). V preboreálu ( let př. n. l.) se poměr pylu dřevin výrazně zvýšil, tzn. že došlo již ke zformování souvislé lesní vegetace. Dominantím druhem byla borovice (Pinus). Z bylin se rozšířila např. přeslička (Equisetum) a kapraďorosty. V boreálu ( let př. n. l.) začalo převládat relativně teplé a suché období s mnoha přirozenými požáry. Z bylin se vyskytovaly hlavně trávy a ostřice a dominovala borovice (Pinus), ale objevuje se pyl jilmu (Ulmus), dubu (Quercus), lípy (Tilia) a lísky (Corylus avellana), tedy dřevin listnatého lesa. Další data máme k dispozici až z období subboreálu, a to z Červené louky ( let př. n. l.), kde převládal smíšený teplomilný listnatý les s dominující borovicí (Pinus) a dubem (Quercus), hojnou lípou (Tilia), jilmem (Ulmus), lískou (Corylus avellana) a jasanem (Fraxinus). Objevuje se pyl smrku 27

28 (Picea abies) a zajímavé je, že zcela chybí buk (Fagus sylvatica) a je přítomno jen málo jedle (Abies alba). Ze staršího subatlantiku ( let př. n. l.) chybí doklady, a tak na boreální vrstvy nasedají přímo vrstvy mladšího subatlantiku, v kterém následuje nástup vegetace podobné dnešní. Ustoupily listnaté dřeviny (zachoval se jen dub - Quercus a líska - Corylus avellana), hojná zůstala borovice (Pinus) a objevuje se buk (Fagus) a jedle (Abies alba). Patrně zde chyběl zcela habr (Carpinus) a začal se opět šířit jalovec (Juniperus). Pylový diagram ze slatiniště Červená louka (Rybníčková et Rybníček 1999) je uveden v prvním díle vegetace Křivoklátska (Kolbek et al. 1999b). Počátky pozdněglaciální a holocénní vegetace u Rynholce palynologicky zpracovala Břízová (1999) s následujícím datováním. V pozdním glaciálu rozlišila období nejstaršího dryasu (15000/ let př. n. l.), kdy krajina byla patrně v té době bezlesá nebo na lesy chudá. Řídce zde rostly borovice a stromovité břízy. Zjištěna byla i borovice limba (Pinus cembra) a bříza trpasličí (Betula nana), objevil se rákos (Phragmites), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), přeslička (Equisetum) a řada dalších zástupců. Chladné a suché období indikuje i výskyt chvojníku (Ephedra). V období Bölling ( let př. n. l.) se šířily borové porosty s jalovcem a břízou. Začala mizet limba (Pinus cembra), bříza trpasličí (Betula nana), jalovec (Juniperus) a vrby (Salix sp.). Objevila se lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) a ojediněle i dub (Quercus) a olše (Alnus). Ve starším dryasu ( let př. n. l.) došlo k ochlazení a v krajině poklesla dřevinná složka. Objevuje se ale jalovec (Juniperus) a rakytník řešetlákovitý (Hippohaë rhamnoides). Na podmáčených místech rostly keříčkové vrby (Salix sp.). Ojediněle se objevila líska (Corylus avellana) a svída krvavá (Swida sanguinea), z bylin pak mokřadní typy (ostřice Carex sp., hojně tužebník - Filipendula) a světlomilné druhy jako devaterník (Helianthemum) a mnoho dalších. Byl také zaznamenán pyl jirnice (Polemonium). V další fázi (Alleröd, let př. n. l.) došlo k výraznému oteplení. Šířily se borové porosty s jalovcem (Juniperus), přestala se však objevovat borovice limba (Pinus cembra). Nově se objevil topol (Populus), líska (Corylus avellana), jilm (Ulmus), dub (Quercus), olše (Alnus), smrk (Picea), habr (Carpinus). V mladším dryasu ( let př. n. l.) měla krajina ráz nezapojených porostů borovice (Pinus), na rašeliništích s břízou trpasličí (Betula nana) a vrbami (Salix sp.), zatímco náročnější dřeviny v tomto chladnějším období chyběly. Lze prokázat jen ojediněle dub (Quercus), častěji se vyskytovaly líska (Corylus avellana) a jilm (Ulmus). Vlhčiny zarůstaly rákosem (Phragmites). V holocénu ( let př. n. l.) bylo území pokryto světlými borovými lesy a břízami. Během tohoto období však začínají převládat lesní formace s řadou náročnějších dřevin. Jalovec (Juniperus) byl vytlačen lískou (Corylus avellana), ve vyšších polohách se začal uplatňovat na podmáčených stanovištích smrk (Picea). Objevuje se i společenstvo teplomilnějších dřevin. Na vlhkých místech vznikaly bažiny, sušší vegetace měla ráz tundry. V časném holocénu docházelo již k výraznému oteplování a zvlhčování klimatu, a tak se začaly vytvářet zapojenější lesy s kapradinami. Pylový diagram z lokality Rynholec (Břízová 1999) je rovněž uveden v prvním díle vegetace Křivoklátska (Kolbek et al. 1999b). 28

29 Rašeliništěm u Rynholce se zabýval rovněž Pokorný (2003), který rozšířil dosud zajímavá zjištění: závěr pozdního glaciálu (mladší dryas) a preboreál (ca let př. n. l.) charakterizuje naprostá dominance borovice lesní (Pinus sylvestris), která spolu s břízou (Betula) zaujímala většinu stanovišť. Existovala v té době vysoká frekvence požárů, která udržovala dlouhodobý stabilní stav. Nelze však doložit, jakou roli na vznik požárů měl mezolitický lovec a sběrač. V boreálním období (ca let př. n. l.) se charakter makroklimatu již podobal současnému stavu (Ložek 1973, 1999) a zvyšoval se podíl mezofilních dřevin smíšených doubrav (jilm - Ulmus, dub - Quercus, lípa - Tilia a nepatrně též javor - Acer). Nastupuje rovněž líska (Corylus avellana) a olše (Alnus). Začal se projevovat nástup smrku (Picea), zřejmě na edaficky vhodných lokalitách, jako jsou mrazové kotliny a zvlhčená místa. V období atlantiku (ca let př. n. l.) se dominantně uplatňují společenstva smíšených doubrav a ubývá borovice lesní (Pinus sylvestris). Rovnováha lesní vegetace je nestabilní, pravděpodobně i v důsledku požárů, jejichž původ mohl být již antropogenní, protože v té době začíná neolitické osídlení člověkem (objevují se plevele a obiloviny). Dokladem je i křivka výskytu hasivky orličí (Pteridium aquilinum), která se po požárech v borových lesích šíří i v současnosti. V archeologické periodě bronzových kultur v subboreálu (ca let př. n. l.) dominují společenstva smíšených doubrav a borovice (Pinus sylvestris) je na ústupu. V pylovém záznamu nebyly zjištěny obiloviny, markantně stoupá podíl smrku (Picea), který mohl pronikat až na pozdější stanoviště jedlin a bučin. Jeho podíl na mokrých stanovištích má stoupající tendenci. Ve starším atlantiku (ca 900 let př. n. l let n. l.) došlo k hlubokým změnám v lesní vegetaci. Zvýšila se úloha dubu (Quercus), na začátku období prudce stoupá křivka buku (Fagus) a jedle (Abies) a klesá zastoupení borovice (Pinus sylvestris). Expanze buku (Fagus) je pravděpodobně v souvislosti s prosvětlením lesních porostů vlivem lidské činnosti, zejména s lesní pastvou a s těžbou dřeva pro výrobu dřevěného uhlí při zpracování železné rudy. Podobnou situaci lze předpokládat u jedle (Abies), která měla schopnost zmlazovat na kalamitních pasekách i na opuštěných polích uvnitř lesů. V mladším atlantiku (ca 1200 n. l. do současnosti) došlo k silnému hospodářskému tlaku na lesní porosty, a to středověkou kolonizací krajiny, která měla vliv na plochu lesů i jejich strukturu. V okolí rynholeckého slatiniště mizí hlavně jilm (Ulmus) a jasan (Fraxinus), klesá podíl buku (Fagus), smrku (Picea), dubu (Quercus), lísky (Corylus avellana) a stoupá podíl borovice (Pinus sylvestris). Zjednodušený procentický pylový diagram z lokality Rynholec (Pokorný 2003) je uveden v třetím díle vegetace Křivoklátska (Kolbek et al. 2003). 2 Podpůrné metody odhalení: historické dokumenty vývoj druhové skladby lesů Středověký vliv člověka Doklady z historie vývoje lesů Rakovnicka jsou zatím známy jen z Křivoklátska, kde byly podrobně prostudovány (Jelínek et al. 2003). Křivoklátsko se rozprostírá na části kdysi širokého, pralesy cele zaujatého zeměpanského území. Až do současnosti dosahuje lesnatost území vysokého stupně (Kolbek et al. 1997). Rychlost a intenzita zalid- 29

30 ňování krajiny a v závislosti na tom též ústup lesů na méně úrodné a hůře přístupné lokality neprobíhaly jenom podle orografických a stanovištních faktorů jako v jiných částech Rakovnicka, ale významným činitelem byla v historických dobách vůle panovníka. Křivoklátsko bylo odedávna (prokazatelně už od 11. století) využíváno nejprve pražskými knížaty a později českými králi jako honbiště (Jelínek et al. 2003). Lov zvěře byl hospodářskou nutností, měla-li být dvorní kuchyně pravidelně zásobována zvěřinou a královští koželuzi vybavováni kůžemi. Nebylo v zájmu vrchnosti, aby Praze blízké honbiště bylo hustě osídlováno a tím zmenšována honební plocha a rušena zvěř jak lidmi, tak pasoucím se dobytkem. Ve zdejších poměrech docházelo uprostřed pralesních pustin k vzniku izolovaných dvorců, kde z vůle panovníka sídlili hospodáři ( lovečtí mani ) se svými rodinami a čeledí. Jejich povinností bylo pečovat o zvěř, chránit ji proti škůdcům a v době lovu ji nahánět. Loveckým družinám musili po dobu vícedenních honů poskytovat také stravu a přístřeší. Okolí těchto dvorců nebylo nadmíru klučeno, ale velikost prostoru se řídila četností hospodářovy rodiny; snaha o využívání co nejširšího zemědělského prostoru nebyla však aktuální. Vedle loveckých manů tu byli ještě svobodní manové, kteří plnili úlohu obránců hradů a hrádků. V držbě měli obvykle menší statky s poplužním dvorem a nemnoha poddanými. Tyto statky, situované zpravidla mimo areál kompaktního lesního komplexu, daly později vznik dnešním vesnicím. Z důležitých majitelů a historických mezníků můžeme připomenout (Jelínek et al. 2003): Jan Adolf Schwarzenberg měl vřelý vztah k lesům, a proto i Křivoklátu bylo tuze pomoženo. Zavedl ve zdejších lesích pořádek, omezil pastvu dobytka v okrajových partiích pralesů, zavedl systém do dosud libovolného milíření a vydal řadu instrukcí k ochraně i obnově lesů. Známý je jeho výrok, že nejskvostnější drahokam v české koruně jsou její lesy. Roku 1685 císař Leopold I. prodal celé panství hrabatům z Valdštejna. Za nových majitelů se ve způsobu hospodaření v lesích mnoho nezměnilo. Lesní hospodářství bylo ovšem nadále podřízeno myslivosti, když si panovník při prodeji panství vymínil právo lovu v lesích křivoklátských. Valdštejnové se zaměřili na zemědělství; zakládali nové dvory a rozšiřovali stávající, mnohdy i na úkor starých dvorů manských. Omezovali naturální služebnosti, pokud nebyly v urbářích písemně zajištěny, a vesměs lesní svobody rušili nebo je alespoň zpoplatňovali. Roku 1735, sňatkem princezny Anny-Marie, přešlo Křivoklátsko na Fürstenbergy. Způsob hospodaření se ze setrvačnosti opět příliš nezměnil, neboť nové prvky se do řízení statků prosazovaly jen pozvolna. Rokem 1795 pominula podřízenost lesů vrchnímu úřadu, když na Křivoklát byl povolán lesmistr Alster. Společně s lesním taxátorem Bohutínským a ředitelem nižborských železáren Nittingerem vytvořili trojici vynikajících lesníků, kteří zavedli na celém panství moderní způsob hospodaření. Fürstenbergům zůstalo křivoklátské panství až do 20. století, kdy v roce 1921 vykoupilo nově vzniklé Československo zámek Lány se třemi přilehlými lesními revíry. Zbytek fürstenberských velkostatků v Čechách získala ČSR r v rámci první pozemkové reformy. Zbirožské panství se postupně utvářelo kolem stejnojmenného hradu. První písemná zmínka je z r Z hlediska hospodaření v lesích je důležité, že v r se stal 30

31 novým majitelem zbirožských lesů kníže Josef Colloredo-Mansfeld. Hned od počátku věnoval obnově lesů mimořádnou pozornost. Roku 1882 vydává obsáhlou zalesňovací instrukci, kde nabádá lesní personál k řádnému vedení lesních školek (SOA Křivoklát Karton 68 fond VS Zbiroh). Síje měla být použita hlavně na volných plochách po vyklučení pařezů. Na příhodných stanovištích neměla být opomíjena borovice. Na návětrné okraje přikazuje kultivaci dubů, buků a javorů v pruzích nebo ve skupinových směsích. Od tvorby monokultur mělo být upuštěno stejně tak, jako se borovice neměla mísit do smrko-jedlových porostů (Jelínek et al. 2003). Z těchto nařízení je patrné vysoké ekologické cítění pro krajinu. Za 2. světové války byl Colloredům majetek zkonfiskován, když odmítli přijmout říšsko-německé občanství. Po r získal panství zpět Jeroným Colloredo-Mansfeld, který zavedl v lesích pořádek, nechal upravit cesty, odstranit polomy a všeobecně dbal o to, aby les byl vizitkou dobrého hospodáře (Jelínek et al. 2003). Jeho upřímné snahy o zvelebení tohoto krásného koutu Křivoklátska mnohokrát konzultoval s autorem tohoto článku (Kolbek 2011a). Lesy byly prapůvodně zásobárnou užitků, na nichž brali lidé společně podíl, aniž se starali o jejich obnovu. Lesy měly pro místní obyvatele vždy největší hospodářský význam a představovaly hlavní potenciál bohatství pro majitele a zdroj práce a obživy pro usedlíky. Jejich význam v současnosti podtrhuje pozitivní vliv na život obyvatel a ostatní živočišnou složku krajiny. Během věků se s přibývajícím počtem obyvatelstva měnila společenská diferenciace a tím i vztah ke zdrojům životních potřeb. Zájmy sociálně se tříbící společnosti vyvolávaly potřebu vrchnostenského dozoru, který v našich poměrech už od 11. století (!) zajišťovali strážci lesů zvaní lesní a hajní. V dostupných písemnostech vzdálenější minulosti neexistuje ucelené pojednání o porostní skladbě lesů a sledování vývoje druhové skladby. Od 16. století jsou písemnosti ještě stále málo obsažné, zato častější a hlavně lépe lokalizovatelné. Časem totiž došlo k tomu, že lesy byly v zájmu zlepšování péče o zvěř organizačně rozčleněny na menší ochranné okrsky, jimž vládli myslivci usazení v nově postavených myslivnách uprostřed lesních komplexů. Pro Křivoklátsko se zachoval jeden z prvních pramenů toho druhu česky psaný královský dokument z r. 1386, v němž Václav IV. povoluje Jírovi z Roztok bráti v bukovských lesích [rozuměj v okolí obce Buková] dříví k pálení, stavbě i opravám na hradě Krakovci. Z historické doby nacházíme první informace jen o užitkových rostlinách, zvláště o lesních dřevinách v hospodářských instrukcích z 2. poloviny 16. století (sec. Nechleba 1928a, b, Svoboda 1943). Pořádek ve zdejších lesích byl však zaveden až velmi pozdě (17. století). Byla omezena pastva dobytka v okrajových partiích pralesů, zaveden systém do dosud libovolného milíření a vydána řada instrukcí k ochraně i obnově lesů. Lesní hospodářství bylo podřízeno myslivosti, když si panovník při prodeji panství vymínil právo lovu v lesích. Až v pozdější době se majitelé zaměřili na zemědělství; zakládali nové dvory a rozšiřovali stávající, mnohdy i na úkor starých dvorů manských. Omezovali naturální služebnosti, pokud nebyly v urbářích písemně zajištěny, a vesměs lesní svobody rušili nebo je alespoň zpoplatňovali. Od 16. století jsou písemnosti stále málo obsažné, zato častější a hlavně lépe lokalizovatelné. Lesy byly v zájmu zlepšování péče o zvěř organizačně rozčleněny na menší 31

32 okrsky, jimž vládli myslivci usazení v nově postavených myslivnách uprostřed lesních komplexů. Přestože hlavní činností myslivců byla péče o zvěř, v jejich hlášení se objevují i problémy lesnické; např. roku 1529 referuje hejtman Albrecht z Vřesovic (SUA Praha fond Stará manipul. P90/33), že při vsích Skryje a Broumy jsou rozlehlé lesy dubové, jedlové i borové se stromy mnohdy tak silnými, že je ani obejmout nelze. Šlo o mýtně zralé lesy se stromy 100, 200 i více let starými. Urbář z r (SUA Praha fond Stará manipul. L39/154) zase uvádí, že při vsi Kublově je na míli (asi 7,5 km) daleko drahně lesů dubových a jedlových. Povšechná zpráva z r (SUA Praha fond Stará manipul. P90/5) konstatuje o křivoklátských lesích, že nejvíc zastoupenými dřevinami jsou duby, jedle, které kvapem mizejí, pak borovice, také buky a habry, méně javory, jilmy, olše a jasany. Posouzení druhové skladby uvádí obsah sumáře, který byl sestaven (Jelínek et al. 2003) z revírních výdajových protokolů za léta 1710 a 1711 (Svoboda 1943) nebo soupis veškerých kmenů splavených po Berounce do Prahy v roce 1715 (Vereinschrift für Forst, Jagd. und Naturkunde, 1849): Dřevina počet kmenů % jedle borovice buk dub bříza habr jiné Tato sestava si nečiní nárok, že by mohla reprezentovat druhovou skladbu křivoklátských lesů. Podstatné je však její svědectví v tom, že stejně jako v jiných listinách, ani ve výdajových protokolech se nenalézá smrk. Nechleba (1940) však jeho existenci zde potvrzuje. Také ředitel železáren Nittinger už daleko dříve jmenuje dvě lokality se smrky. Svoboda (1943) v díle o křivoklátských lesích smrk zmiňuje a tvrdí, že v oblasti buko-jedlové nemůže smrk bez účinné podpory člověkem v konkurenčním boji obstát, a proto se vyskytuje jen na stanovištích buku nevyhovujících. Při těchto úvahách by se ale neměla vylučovat možnost, že byl smrk v minulosti evidován společně s jedlí. Starší vědecký název pro smrk Abies picea vs. současné jméno Picea abies, Picea excelsa připomíná spíše jedli (Abies alba) a v našem pohraničí mu Němci říkali Tonebám (spisovně Tannenbaum), ať šlo o jedli, či smrk (Tanne = jedle). Jedním jménem tak mohl být označován smrk i jedle, když ještě v nedávné minulosti se v německých písemnostech mnohdy nerozlišoval buk (Rotbuche) od habru (Weisbuche). V hospodářské evidenci se smrk začíná výrazněji objevovat už koncem 18. století, když svůj progresivní nástup zahajuje ve století devatenáctém. V té době už smrk pronikavě zaujal listnatá a jedlová stanoviště, což velmi efektně prokazuje dvojice map prostoru Křivoklátsko z roku

33 a 1895 (Jelínek et al. 2003). Podle berniční taxace z r bylo na Křivoklátsku následující zastoupení lesních dřevin: 65 % listnáče a 35 % jehličnany (tj. borovice a jedle). V r je z Křivoklátska uváděno 15 18(!) jedinců smrku. Podstatný zásah znamenalo tedy zavádění smrkových a borových monokultur zhruba od konce 18. století, převážně okrajové zásahy do lesů lesní pastvou a hrabáním steliva, výmladkové hospodaření, pálení dřevěného uhlí a v tomto století rozsáhlý ústup jedle, krutě postižené zejména velkým suchem r (Renner 1931, Svoboda 1943). Jak bylo již výše uvedeno, smrk nebyl v té době na Křivoklátsku evidován a není důvod se domnívat, že v jiných částech Rakovnicka tomu bylo jinak, i když lze připustit, že výsadba smrku probíhala v různých částech s různou intenzitou. V okolí Rakovníka pak do složení lesů zasáhla stejným způsobem preferovaná borovice lesní (Pinus sylvestris), která tady v minulosti sice v různém poměru k listnáčům rostla, ale v porostech byla obecně méně zapojená, než je tomu v současnosti (Kolbek ined.). Podrobnější (v kratších časových etapách i s popisem druhové skladby) a instruktivnější je vývojová řada map pro prostor Vlastec Těchovín. Uspokojivě prezentuje upřednostňování jehličnanů (zejména smrku) následující přehled (Jelínek et al. 2003): jehličnany listnáče směsi Rok % zastoupení Postupně však ubývalo listnatých lesů. Na plošný úbytek listnáčů měla nepochybně vliv i záměrná likvidace starých a přestárlých bučin během 19. století (Jelínek et al. 2003). Byly mýceny jednak z důvodů ekonomických, aby se předešlo eventuálnímu znehodnocování porostních zásob hnilobou kmenů, jednak musely přenechat svůj prostor novým zemědělským objektům. Trvalému odlesnění padly za oběť většinou listnaté porosty v krajině výškově méně rozrůzněné, jak je názorně vidět v okolí dvora Amálie, kde byla velkoplošně rozšířena společenstva bezkolencových doubrav (Molinio arundinaceae- -Quercetum). Překvapivá je zvětšující se plocha břízy (Betula pendula); její nárůst byl nepochybně podmíněn změnou životních podmínek vyhovujících její nenáročnosti. Do 15. století byla v růstu odkázána na světlé okraje tehdy kompaktních pralesů nebo na větší kalamitní plochy a zdevastované holiny. Bříza snášela tvrdší ekologické podmínky prostředí daleko lépe než ostatní dřeviny, nebyla napadána škůdci a neohrožovala ji ani zvěř. Bez významu nezůstal ani anemochorní (větrem šířený) rozptyl semen. Navíc byla protěžována člověkem, neboť jako rychle rostoucí dřevina brzy poskytovala materiál řemeslníkům (koláři) (Jelínek et al. 2003). Z historické doby nacházíme první informace jen o užitkových rostlinách, zvláště o lesních dřevinách v hospodářských instrukcích z 2. poloviny 16. století (sec. Nechleba 1928a, b, Svoboda 1943). 33

34 Zhoubné následky třicetileté války se projevily všeobecnou hospodářskou stagnací. Rozvoj průmyslu (hamernictví, hutnictví, sklářství) a růst feudálních velkostatků obohacovaných o přidružené disciplíny (ovčáctví, pivovarnictví, uhlířství) předpokládaly možnost exploatace surovinových zdrojů a rozšiřování půdního fondu k zemědělské produkci. Obojí mohl poskytovat jen les se svými dřevnými zásobami, nerostným bohatstvím a půdním rezervoárem. Proto docházelo koncem 17. a během 18. století k likvidaci porostních zásob vyúsťující mnohdy v drancování lesů, zejména za éry zástavních pánů z Lichtenštejna. Ti smýtili rozměrné plochy lesů, aby dříví proměňovali milířováním v uhlí, které za drahé peníze prodávali erárním hutím a dvorům v blízkém okolí. O stavu lesů z počátku 19. století nás např. informuje popis Spojených kamerálních panství Zbiroh z roku 1802: Lesy tehdy sestávaly z 20 % z listnáčů duby (Quercus sp.), buk lesní (Fagus sylvatica), břízy (Betula sp., pravděpodobně však bříza bělokorá - Betula pendula), méně už javory (Acer), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), olše lepkavá (Alnus glutinosa), osika (Populus tremula). 80 % plochy zaujímaly tehdy už jehličnany borovice lesní (Pinus sylvestris), jedle (Abies alba), smrk (Picea abies) a jen málo dovážený modřín opadavý (Larix decidua). Porosty byly dobře zapojené (57 %), rozvolněné (14 %) a řediny (29 %). Dovídáme se, že na hlinito-písčitých půdách se dobře dařilo všem dřevinám, které v minulosti nepostrádaly pěstební péči. Duby (Quercus sp.) a buk lesní (Fagus sylvatica) tvořily v mnoha případech smíšené porosty; pokud byly v nepatrném množství vtroušeny v jehličnatých porostech, ztrácely veškerou šanci k zdárnému vývoji. Hojně se vyskytovala bříza (zřejmě Betula pendula), která zaujímala téměř celou polovinu výměry všech listnáčů, protože její dřevo se výtečně hodilo k milířování a bylo velmi hledaným obchodním artiklem. Středověký ráz krajiny Ve středověku patřilo Křivoklátsko, a široce pojaté Rakovnicko, ve srovnání např. s Pražskou kotlinou, Polabím, Českým středohořím a bezprostředním okolím Rakovníka, k málo až velmi málo osídleným oblastem. Kromě pravěkého hradiště u Stradonic na jihovýchodním okraji oblasti je známo hradiště u Branova Propadlý zámek na pravém břehu Berounky proti Nezabudicím, dále hradiště Rovina, tvrze u Oráčova a Dub u Svojetína aj. Ve středověku zde vznikly hrady Křivoklát, Žebrák, Točník, Hlavačov, Pravda, Džbán a menší hrádky Kozí Hrádek, Týřov, Krakovec, Jivno, Jinčov a zámky v Lánech, Zbirohu, Nižboru, na Dřevíči a Leontýnský zámek. Bez zajímavosti nejsou ani dehtářské pece v Krásné dolině na severu území u obce Lužná pocházející již ze století (Kolbek et al. 1997). Ani Jesenicko a okolí Blatna nepatřily k hojně osídleným oblastem, o čemž svědčí vzdálenosti mezi usedlostmi a rozlohy lesních komplexů. Ve Džbánu bylo osídlení hustší, vázané na údolí nebo paroviny, ale i zde se zachovaly značné rozlohy lesních porostů, dodnes s cenným druhovým složením. Největší osídlení se soustředilo na Rakovnickou kotlinu do blízkosti města. Tady byla přirozená vegetace tedy nejvíce pozměněna. Zcela výjimečným územím zůstává však Křivoklátsko, z historických důvodů masivní lidské expanze a následné exploatace ušetřené. 34

35 Nejpozoruhodnějším jevem Křivoklátska byla vysoká lesnatost dosahující ve středověku zřejmě více než 90 % (i v současnosti je značně vysoká se %; Kolbek et al. 2003), která činila území těžko prostupným, v některých částech zcela neprostupným. Příčinu lze hledat jednak v absenci osídlení v prehistorii, kdy kromě staršího a středního neolitu zde neexistovalo prakticky žádné osídlení, a to se významně nezvýšilo ani ve středověku, kdy se okolní (zejména křivoklátské) lesy staly oblíbeným místem pobytu českých knížat a králů. Nevhodnost osidlovat tuto krajinu pramenila z možnosti jen velmi omezeného hospodaření, kdy kamenité, neplodné a často velmi svažité půdy v kombinaci s nízkými srážkami, a tedy s relativně suchou krajinou, neposkytovaly dostatek obživy. Hustota osídlení se významně nezvýšila ani ve středověku. Křivoklátské lesy byly navíc královským majestátem před rozšiřováním zemědělství chráněny, a to zejména pro lov a lesní požitky (Kolbek et al. 1997). Specifické bylo i poslání Křivoklátska, oproti vlastnímu Rakovnicku, jako královské honitby, které je patrné i ze způsobu využívání lesů a rozložení vesnic, tvořících vesměs izolované ostrovy uvnitř lesních komplexů, obklopené ve většině jen drobnými enklávami polních kultur (Petříček et Kolbek 1990). Větší polní kultury nebyly zakládány např. ani v blízkosti Týřova, Dřevíče, Jivna, i když menší políčka tam, podle výskytu některých plevelů a terénních úprav, pravděpodobně existovala (Kolbek et al. 2003). Vesnice však vznikaly sporadicky i na západě oblasti a v okolí Jesenice, kde byl příčinou jejich menšího výskytu zejména nevhodný terén pro obhospodařování (skalnatý substrát na svazích, zamokřená údolí a méně úživná půda). Do údolních poloh teplejšího a na úživnější půdy bohatšího Džbánu pronikalo lidské osídlení pravděpodobně z území živných půd teplejšího a lidnatějšího okraje Českého středohoří Lounska (Rakovský 1558). Většinu území v období středověku ovšem zaujímaly lesní porosty přirozeného charakteru. V okolí sídel byly lesy podstatně více využívány a měly charakter nejspíše polopřirozený, až antropogenně podmíněný, který se s osídlením rozšiřoval. Tak tomu mohlo být však jen na rovinách či mírně zvlněném terénu. Doubravy a s nimi listnáče jako javory, lípy, jilmy a jasan, stejně jako olše a zřejmě i muk a břek, se zde rozšířily před všeobecným nástupem buku a jedle, tedy ještě před příchodem člověka. Tyto dřeviny později zaujaly největší plochy a zatlačily dub a jeho průvodce jednak na sušší vrcholy, jednak do nižších teplých a sušších poloh. Smrk se zde mohl zachovat jen jako relikt ze staršího holocénu, o čemž svědčí již jen jednotlivé exempláře zdravých, rovných a hluboce zavětvených jedinců v inverzních roklích některých přítoků řeky. Ve středověku zde převládaly jedlobučiny a bučiny, místy i kyselé doubravy; v nižších polohách se hospodářsky využívané porosty postupně měnily na dubohabřiny. Suťové proudy na svazích a při dnech inverzních roklin ovládly roklinové a suťové lesy, kolem toků olšiny a na skalních ostrozích a svazích teplomilné doubravy a maloplošně i reliktní bory. Tyto posledně jmenované lesní typy zůstaly hospodářsky nevyužívané a ve své struktuře se až do novověku prakticky neměnily. Cílená obnova a pěstování lesa se začaly projevovat až v pozdním středověku, a to jen na některých rovinatějších a tak přístupnějších místech. Výsadba a úspěšné uchycení stromků však bylo limitováno zejména nedostatečnými srážkami celého Rakovnicka, a tak bylo většinou málo rentabilní. Holiny byly proto ponechává- 35

36 ny samovolnému zarůstání bez jakékoli péče. Z nelesních porostů byla nápadnější jen koncentrace skalního bezlesí. Ve středověku se ale také začínaly uplatňovat člověkem podmíněné (záměrně systémem hospodaření udržované) typy vegetace, a to především jako polní kultury, pastviny a později i louky. Celkové působení na krajinu však bylo ještě minimální (Kolbek 2014). Takto zachovaná přirozená, polopřirozená a přírodě blízká vegetace pahorkatinného stupně existovala v Čechách i ve středověku již vzácněji. Její udržení bylo možné především historickými důvody a nevhodnými podmínkami pro hospodaření. Celé údolí Berounky a jejích přítoků, kopců Jesenicka, Rakovnicka a hojně též Džbánska, se vyznačovalo velkou svažitostí, značnými rozdíly v nadmořských výškách a doprovodnými jevy jako erozí, soliflukcí a svahovým ronem většinou již tak mělkých a kamenitých půd, neschůdností a omezením až vyloučením obhospodařování. Vyloučeny byly i zamokřené a trvale podmáčené hlinitojílovité polohy celé oblasti pro obtížnost a neefektivnost hospodaření, na loukách a pastvinách pro špatnou kvalitu píce, stejně tak písčité svahy centrálního Rakovnicka pro suchost a neúrodnost půd. Louky a pozdější sporé polní kultury mohly sice vznikat v nivě řeky na nejkvalitnějších půdách, ale byly zde vystaveny značně kolísavým průtokům neregulovaného toku, jarním a často i letním záplavám patrným dodnes, které pravidelně ničily úrodu a měnily tok řeky. Vysoce členitý reliéf s mnoha stržemi, inverzními roklemi a svahy nedovoloval ve středověku většinu plochy zemědělsky využívat a mimo paroviny zasahovat i do lesních porostů. Kácení a odvoz dřeva, sběr lesních plodů na prudkých svazích byly nerentabilní a lesnictví, tj. výsadba a pěstování lesů v těchto podmínkách a té době, neexistovalo. Zmíněný říční fenomén v kombinaci s rychle se střídajícími podmínkami prostředí (zejména geologickým podkladem, změnou orientace ke světovým stranám a sklonem svahů) a historické důvody ochrany celistvosti a neporušenosti území jako královské honitby vedly proto v důsledku i k zachování zcela výjimečného bohatství druhů a jejich společenstev (Kolbek 2014). Tak bylo polaření té doby omezeno na paroviny a senilní reliéf oblasti. Lesy, které byly ve středověku doménou nejen Křivoklátska, ale celého Rakovnicka, jsou v některých částech zachovalé i dnes a i přes změněné složení stromového patra mají často alespoň zčásti přirozený podrost. Měly pro místní obyvatele vždy největší hospodářský význam a představovaly hlavní potenciál bohatství pro majitele a zdroj práce a obživy pro usedlíky. Dubohabřiny a různé typy jedlobučin charakterizovaly kolinní (nižší) stupeň; jejich porosty byly ve středověku, díky sílícímu hospodářskému využívání, měněny na dubohabřiny, místy až teplomilné doubravy. Květnaté bučiny a jedlobučiny převládaly v submontánním (vyšším) stupni. Je však více než pravděpodobné, že ve středověku byla hranice rozšíření těchto lesních typů posunuta do nižších poloh. Charakteristické rysy středověké krajiny Rakovnicka 1/ Z hlediska výběru území pro panovnické záměry lze ocenit ekologickou vzdělanost tehdejších vládců při výběru Křivoklátska. Diverzita (pestrost) podmínek prostředí odrážela i diverzitu vegetace a na ni vázanou zvěř. Pro území nebylo určující ze- 36

37 mědělství, ale zachování obrovských lesních komplexů na živinami slabších půdách pro lov a sběr lesních plodů, stejně jako zásoba dřeva. Svoji úlohu sehrála jistě i poloha, tj. dosažitelnost od sídelního města a malebnost krajiny, kde se střídaly kopce, svahy, údolí, rokle a nivy s rozsáhlými a až neprostupnými lesními komplexy (Kolbek 2014). Jinak tomu bylo na ostatním území Rakovnicka, kde rozlohou menší plochy byly v držení jak řady majitelů, tak obecním. Tady byl určující hospodářský požitek a les byl především prostředkem k získání paliva, stavebního materiálu a prostorem pro pastvu dobytka. To výrazně měnilo jeho strukturu a složení stromového patra, následně i podrostu. Značné plochy, lépe přístupné a obhospodařovatelné, byly odlesňovány a přeměněny na zemědělsky využívané. Lov a zachování souvislých ploch lesa bylo vedlejší. Tento proces byl nejrychlejší v Rakovnické kotlině a v údolních a rovinatých polohách Džbánu. 2/ Klima bylo drsné se značným gradientem teplot i na blízkých lokalitách; ve vegetačním období s malým množstvím srážek, často na hranici existence lesa. Některé substráty vody nezadržovaly (písky v okolí Rakovníka), jiné (slíny Džbánu, permokarbonské usazeniny) ji těžko vstřebávaly a byly málo vzdušné. 3/ Pro širší uplatnění zemědělství byly půdy poměrně málo kvalitní zejména v jižní části. Na svažitých polohách se vyznačovaly často mělkým horizontem, značným obsahem skeletu a naopak malým obsahem humusu. Na parovinách Džbánu a červenkách obsahovaly sice vyšší podíl minerálů, ale vysoký podíl jílovité substance vedl k podmáčení a vytváření bezodtokých depresí (Jesenicko). Krajina nebyla příliš vhodná pro pěstování náročnějších odrůd ovoce a zeleniny (vyjma teplejšího Džbánu). 4/ Zemědělství na Křivoklátsku bylo jen drobné, jen co dostačovalo pro čeleď, a soustředěné jen kolem malých sídel na náhorních parovinách a v nivě řeky (tady jen louky). Pole byla kamenitá, suchá, nevápenité půdy s malým obsahem živin. Zemědělské enklávy byly maloplošné (Jelínek et al. 2003). V okolí Rakovníka a na Jesenicku jsou půdy o něco úrodnější, ale bonitně nejkvalitnější půdy jsou vázány na Džbán. Tady se objevovaly i první polní plevele. 5/ V přírodě existovala, proti současnosti, podstatně větší uniformnost lesních komplexů, které zároveň ovládaly daleko větší prostory. Tento stav byl po mnohá staletí stabilní a měnil se jen vlivem klimatických výkyvů. Drobení lesních celků ve středověku, vytváření nadměrných zemědělských enkláv, nových sídel a další z toho vyplývající zásahy narušovaly celistvost území a nebyly na Křivoklátsku v zájmu panovníka. Na ostatním území se celky drobily vlivem změn majitelů a jejich hospodářských zájmů; větší lesní celky zůstávaly delší dobu méně dotčené v nepřístupných polohách nebo v zájmu majitelů (Jesenicko, Džbán). 6/ Ve středověkém území převažoval jako dominanta ve vyšších a středních polohách buk lesní (Fagus sylvatica, Křivoklátsko, Lánsko, většina území Džbánu, svahové polohy Jesenicka), v jihovýchodní a západní části a nižších polohách dub zimní (Quercus petraea), v nivě Berounky dub letní (Quercus robur) a jilm drsný (Ulmus glabra), který pronikal i na kamenité svahy a suťové polohy. Na prudkých svazích v údolí byly časté javory, habr, lípy a jedle. Jedle (Abies alba), na rozdíl od současnosti, však byla přítomna téměř ve všech lesích (někde velmi hojně) a plošně po celém území (Kolbek et al. 2003). 37

38 7/ V přístupných lesích se páslo, hrabalo se stelivo a sbíralo klestí. Lesní pastva (ovce, kozy, hovězí dobytek, koně, prasata) vyvolávala pře např. mezi rakovnickými konšely a purkrabím Křivoklátu (Renner 1931). V často využívaných lesích docházelo tak k degradaci půdy a částečné přeměně bučin a jedlobučin na dubohabřiny, doubravy a lískové křoviny. Bučiny tak ustupovaly do vyšších poloh a na méně přístupná stanoviště. Na kamenitých mělkých půdách vznikaly podmínky pro šíření prvků subtermofilních (suchých a teplých) doubrav. Jejich současný výskyt na Křivoklátsku byl např. na lokalitě Červený kříž, u Rakovníka částečně Na Hané podpořen právě lesní pastvou a pařezinovým způsobem obhospodařování. 8/ Některé části lesa a krajiny však zůstávaly i nadále téměř nepostižené lidskou činností, např. širší území Zbirožského potoka, Lípy, Sirské hory, kde rozsáhlé lesy střídaly prudké svahy a rokle. Krajina byla v některých místech neprůchodná i z hlediska rozsáhlých bažin, např. kolem horní a střední části Zbirožského potoka, kolem Lánského potoka, na Belšance apod. Luh a niva kolem řeky byly velmi často (i několikrát ročně) zaplavovány. Řeka však měla velmi kolísavý průtok a v létě byla naopak špatně splavná pro nízký stav vody a kameny (Kolbek et al. 1999b). Řada potoků však byla pstružných (Rakovnický, Zbirožský, Tyterský, Úpořský, Habrový, Klíčava, Vůznice). Přírodě blízké jsou i polohy starých bučin ve Džbánu a balvanité polohy Jesenicka. Bory kolem Rakovníka (od Hlavačova k Lužné) jsou většinou produktem lidské činnosti, kdy byla lesnicky upřednostňována borovice lesní (Pinus sylvestris) před dubem a ostatními listnáči. To mělo za následek prosvětlení stanovišť a udržení dosud některých původních psamofilních druhů. 9/ Člověk sehrál již ve středověku významnou roli zavlečením řady rostlin do okolí hradů, hradišť a vesnických sídel, např. pelyněk metlatý a pravý (Artemisia scoparia, Artemisia absinthium), užanka lékařská (Cynoglossum officinale), strošek pomněnkový (Lappula squarrosa), brčál barvínek (Vinca minor) aj. V krajině té doby naopak chyběly druhy, které se staly její běžnou součástí až v novověku, jako např. netýkavka malokvětá a žlaznatá (Impatiens parviflora, Impatiens glandulifera), vrbovka žlaznatá (Epilobium ciliatum), akát (Robinia pseudacacia), zlatobýl kanadský a obrovský (Solidago canadensis, Solidago gigantea) a desítky dalších, veřejnosti známých. S rozšiřováním sídel a lidské činnosti souvisel pak další nárůst synantropních (člověkem podmíněných) vegetačních typů vázaných na intravilán a kulturní krajinu (Kolbek 2006). Středověk a současnost srovnání dvou etap vývoje Ve středověku existovalo v území pravděpodobně několik základních přirozených typů vegetace (extrapolováno z geobotanické mapy a mapy potenciální přirozené vegetace, Mikyška et al. 1972, Kolbek, Moravec et al. 1995), které zahrnovaly: mokré a podmáčené lesy, dubohabřiny, suťové a roklinové lesy, bučiny, jedlobučiny, jedliny, subxerofilní doubravy, acidofilní doubravy a jedlodoubravy, reliktní bory skalních stanovišť, rašelinné březiny a bezlesá travinná společenstva skal, vzácně i málo zalesněné polohy rašelinišť a okrajů suchých borů na píscích. Objevily se však nové, původní krajině cizí typy, které vznikaly působením člověka: rostlinstvo intravilánů sídel, polí, pastvin a luk. 38

39 Změnu zaznamenaly i lesy. Výběrovým způsobem těžby se měnily nejvíce jedlobučiny a jedliny na jiné typy bučin. Dubohabřiny, jedlodoubravy a doubravy nižších poloh byly pravděpodobně pozměňovány nejvíce a jejich plochy byly rozšiřovány pastvou dobytka, sběrem steliva a pařezinovým hospodářstvím (Kolbek 2014). Lesní pastva dobytka a sběr steliva byly častým způsobem obhospodařování zvláště v okolí usedlostí a Rakovníka, který dokonce vedl spory s křivoklátským panstvím o přístup do lesů (cf. např. Renner 1931). Navíc se hranice těchto lesů posouvaly i do vyšších nadmořských výšek. Ve srovnání se současností však byla celková variabilita a množství typů vegetace mnohem nižší. S rozšiřujícím se hospodařením začaly do území pronikat i nepůvodní druhy rostlin a živočichů za současného mizení některých původních druhů. Celkové množství např. rostlinných druhů však stoupalo (Kolbek 2006). Středověká vegetace území měla ve srovnání se současností podstatně menší variabilitu, ale byla zřetelně méně zatížena (Kolbek 2006): (1) ovlivněním nebo pozměněním lidskou činností nebo (2) záměrným vytvořením a udržováním (polní a lesní kultury apod.). Předpokládaný stav lesů ve středověku a současný stav se nápadně liší: 1) značným plošným rozsahem bučin a jedlobučin, 2) menšími plochami doubrav a dubohabřin. Změnu v novověku zapříčinil: rozsáhlý vznik polních kultur, intravilánu a doprovodné vegetace, přeměna části přirozených lesů na lesy kulturní, degradace stanovišť a odlesňování. O vysokých přírodních kvalitách středního toku Berounky a Rakovnicka se ovšem ví už dávno, ale plošné, a tudíž i kvantifikovatelné vyjádření mohlo dát jen kartografické zhodnocení celé údolní plochy v porovnání s celou oblastí. Mělo ukázat i stupeň zachovalosti přirozené vegetace s možností vyhodnocení kvalit jednotlivých vybraných územních celků. Rozšíření rostlinstva bylo proto nejprve mapováno jako vegetace rekonstruovaná a později na území CHKO Křivoklátsko jako potenciální přirozená vegetace (Kolbek, Moravec et al. 1995, Kolbek et al. 1997), vyjadřující vyvážený přírodní stav za předpokladu naprostého vyloučení dalšího lidského vlivu (na většině území tedy vegetace lesní). Cílem bylo využití v lesnické i krajinářské praxi a snaha změnit současné porosty kulturních dřevin v porosty odpovídající co nejvíce přirozeným podmínkám na celé ploše oblasti. Užité měřítko 1: pro celé území CHKO je již dostatečně podrobné a zobrazuje i drobné detaily v rozšíření vegetace. Tyto podklady byly pro srovnání doplněny navíc mapou reálné (aktuální, současné) vegetace části území ve velmi podrobném měřítku 1: (Kolbek et Blažková 1988) a zpracována veškerá (současná) reálná vegetace (Kolbek et al. 1999b, 2001b, 2003). Cílem bylo rovněž zdokumentovat roli člověka a jeho vlivu na strukturu a diverzitu (pestrost) vegetace. K tomu porovnání reálného (současného) a potenciálního stavu (předpokládaný stav vegetace, pokud by v území nepůsobil člověk) na základě zjištěných materiálů z obou studií výborně po- 39

40 sloužilo. Zároveň byla na celém území provedena úplná inventarizace všech syntaxonů (jednotek) reálné vegetace, vyjadřující skutečný současný stav porostů k datu mapování. Složení a struktura vegetace, které slouží k jejímu poznání a definování, je založena na vegetační morfologii, vertikálním a horizontálním aspektu a definici životních forem jako forem adaptace (přizpůsobení). Vedle těchto parametrů hrají pak nejdůležitější roli synekologické charakteristiky. K těmto charakteristikám přistupuje hodnocení azonálnosti a zonálnosti vegetace, resp. jejích jednotek (Kolbek 2006). Výsledkem je fyziognomická a strukturální analýza vegetace (Bruno et al. 1965). Základním parametrem důkazem o existenci druhového složení na analyzované ploše je floristická analýza vegetace. V České republice a v Evropě vůbec převažuje princip fytocenologického snímkování, založený na curyšsko-montpellierské metodě (Braun-Blanquet 1964) zohledňující pokryvnost a abundanci (početnost populace určitého druhu), použitý i při tvorbě mapy potenciální přirozené vegetace Křivoklátska. Pro klasifikaci vegetace bylo užito floristického kritéria (na základě determinace dominant, edifikátorů druhů budujících vegetaci a diagnostických druhů), které je definováno jako fakt, že v přírodě existují reálné skupiny rostlin, které označujeme jako sociologické skupiny druhů. Floristické kritérium je v jakékoli době neustále v konfrontaci s ekologickými podmínkami prostředí, zejména s vlastnostmi geologického substrátu, půdy, klimatickými faktory a v mikroměřítku i s ostatními podmínkami stanoviště, tj. jeho sklonu, orientaci vůči světovým stranám a hydrické povaze půdy. Charakteristickým znakem floristické klasifikace je možnost statistického zpracování dat, které umožňuje objektivizaci pohledu na tento proces (Kolbek 2006). Základním rozhodnutím je stanovení měřítka mapy. Z toho vychází i možný stupeň generalizace. Mapy malých měřítek odrážejí vysoký stupeň generalizace a používají hrubé zrno (viz Geobotanická mapa ČSSR, Mikyška et al. 1972). Velká měřítka naopak jsou schopna vyjádřit lokální scénu (mapa Křivoklátska, Kolbek, Moravec et al 1995). Ze srovnání rozdílů současné vegetace (reálné, aktuální) a potenciální přirozené vegetace (s toutéž krajinou, v které by ale historicky nepůsobil člověk) vyplynulo (Kolbek 2006, 2011a): 1/ Největší úbytek plochy přirozených lesů, proti potenciálnímu stavu vegetace, byl zjištěn u druhově bohatých dubohabřin. 2/ Největší zvětšení plochy bylo zaznamenáno pro xerofilní a termofilní (suchomilné a teplomilné) doubravy. Porovnání úbytku, resp. zvětšení plochy vegetace nabízí následující vysvětlení: a/ zřetelně ubyla společenstva s vysokou organizační strukturou a eutrofní řady (zcela zmizely lužní lesy kolem řeky, značně omezeny nebo přeměněny byly i luhy menších toků, druhově bohaté dubohabřiny, bučiny, částečně i suťové lesy apod.), b/ plocha se naopak zvětšila u společenstev na nižší organizační úrovni, na kyselejších a sušších stanovištích (xerofilní a druhově chudé acidofilní doubravy, trávníky a jejich komplexy). Ve srovnání středověké přirozené a současné vegetace vyniknou takové skupiny vegetace a flóry, jejichž výskyt je v současnosti vázán na přímý či nepřímý vliv člověka. Zcela 40

41 chyběly některé typy ruderální (rumištní) a segetální (polní) vegetace vázané na menší obdělávané plochy. Plošně byly značně omezeny i louky a umělé nádrže. Vliv člověka se však stále intenzivněji promítal i do lesní vegetace, kde hospodařením docházelo k rozpadu přirozených celků a k výměně některých dominant (např. jedle a buku za dub a habr). Není pochyb o tom, že bez vlivu člověka by naprostou většinu středoevropského prostoru přirozeně pokrývaly lesy. A nejinak by tomu bylo i na Rakovnicku. V nadmořských výškách pod trvalou hranicí lesa byla tehdejší nelesní vegetace původně vázána jen na přirozené skalní stěny, stojaté a tekoucí vody a stanoviště s extrémními teplotami a nedostatkem vlhkosti, nadměrným zamokřením, ale pravděpodobně i jiných extrémních faktorů např. koncentrace velké zvěře. Téměř všechny typy nelesní středověké vegetace Rakovnicka našly ekvivalenty i v krajině s rozličně silným antropickým tlakem, i když s odlišným kvalitativním zastoupením. Společenstva skal začala vytvářet analogy na zdech a vegetace slepých a mrtvých ramen řek ve vegetaci umělých vodních nádrží. Travinná společenstva se profilovala do luční vegetace pod trvalým vlivem člověka. Nejvíce utrpěla vegetace bažin, rašelinišť, slatinišť, pobřeží, mokrých luk, všeobecně mokřin všech stupňů (Kolbek 2006). V krajině Rakovnicka se tento posun ve středověku zvolna mění s různou intenzitou v jednotlivých oblastech z původních integrovaných jednodušších a rozsáhlých ucelených struktur do forem a struktur složitějších a krajinářsky roztříštěných (Kolbek 2014). Ve srovnání s krajinami v Čechách podstatně více osídlenými probíhá však tento proces na Rakovnicku ve zřetelně menší formě a intenzitě. Udržení krajinného rázu speciálně pak Křivoklátska bylo možné především historickými důvody a malými předpoklady pro velkoplošnější zemědělské a na mnoha místech i lesnické hospodaření. Vysoce členitý reliéf s mnoha stržemi, inverzními roklemi a svahy, neplodné a kamenité půdy, sucho a celkově drsnější klima nedovolovaly středověkými nástroji na mnoha místech obvykle hospodařit. Rychlost a intenzita zalidňování krajiny a v závislosti na tom též ústup lesů na méně úrodné a hůře přístupné lokality neprobíhaly na Křivoklátsku však jenom podle orografických a stanovištních podmínek. Významným činitelem byla vůle panovníka. Příroda Rakovnicka, Jesenicka a Džbánu se vůči Křivoklátsku vyvíjela na základě těchto historických skutečností nejen jiným tempem, ale zcela odlišně kvalitativně. Byla podstatně více a dříve zasažena přeměnou z přirozeného a přírodě blízkého prostředí do prostředí kulturního, kde je hledání historických souvislostí podstatně těžší v důsledku obecného nedostatku pro srovnání dochovaných přirozených struktur v přírodě, tak i doložených historických pramenů. 3 Výsledná rekonstrukce vegetace pokus o interpretaci rostlinstva dávnověku Pravděpodobné rozšíření vegetace v dobách, kdy v naší krajině ještě nepůsobil člověk, zobrazuje geobotanická mapa, která byla vyhotovena skupinou odborníků Geobotanického oddělení Botanického ústavu Akademie věd pod vedením dr. Mikyšky 41

42 v r v měřítku 1: (Mikyška et al. 1972). Pro část našeho území, přesněji pro CHKO Křivoklátsko, máme však dnes již k dispozici mapu podrobnější v měřítku 1:50 000, která vznikla na témže pracovišti v roce 1995 jako první takto podrobná mapa chráněné krajinné oblasti na světě (Kolbek, Moravec et al. 1995) a byla rovněž doplněna syntetizujícím anglicko-českým textem (Kolbek et al. 1997). Obě tyto mapy zobrazují rozšíření vegetačních typů na základě ekologických podmínek území a vazby rostlinných druhů indikující příslušnou vegetaci v minulosti. Jsou tedy vlastně syntézou všech ekologických podmínek prostředí, jejichž soubor je charakteristický právě pro výskyt určitého typu vegetace. Znamená to, že byly použity informace z geologie, geomorfologie, hydrologie, klimatu, pedologie, stanovištních podmínek (jako expozice, sklon, nadmořská výška), které jsou ve svém souhrnu odrazem právě konkrétní vegetační jednotky. Největší plochu našeho území v minulosti zaujímaly lesy a jejich společenstva, zatímco společenstva bezlesí byla rozšířena jen v nepatrném procentu výskytu vázaném na stanoviště, kde pro rozšíření lesa nebyly vhodné podmínky. To byly např. skalní výchozy (vysoké skály s mělkou půdou), sesuvné polohy strání (soliflukční jevy na tzv. bílých stráních Džbánu, např. Milské a Pochválovské stráni), pánevní rašelinné sedimenty (rašeliniště u Olešné, východně Rynholce a severně Vašírova, na Třtici), kde vzhledem k vysoké hladině spodní vody a specifickým fyzikálně-chemickým vlastnostem substrátu byl výskyt dřevin omezen a vegetace zřejmě trvale rozvolněná. Rakovnicko bylo tedy převážně lesnatým územím s nepatrnými plochami bez lesní vegetace zejména kolem Berounky a na výše zmíněných lokalitách. Jak to tedy v dávných dobách, kdy se na Rakovnicku ještě nevyskytoval člověk, vypadalo? Největší část okolí Rakovníka zaujímaly bikové doubravy (Luzulo albidae-quercetum), které pokrývaly prostor od Lubné k Lužné severně k Lišanům, Mutějovicím, Kounovu, západně pak k Janovu, Svojetínu, odtud se jejich hranice stáčela směrem k Podbořanům až na úroveň Blšan, jižně na Kryry, Petrohrad, Stebno, Blatno, Žihli, východně na Zdeslav, úzkým pruhem až ke Hvozdu a Pavlíkovu. Menší plochy byly doloženy od Stochova k Tuchlovicím a jižně až k Bělči, Kamenným Žehrovicím a přes Žilinu k Bratronicím. Tato plocha však nebyla zcela souvislá; na ekologicky příznivějších stanovištích, např. jižně Hořoviček, Strojetic a jihozápadně Malé Černoci, byly menší a souvislejší plochy subxerofilních mochnových doubrav (Potentillo albae-quercetum) a příbuzných typů. Takové doubravy se vyskytovaly častěji ve Džbánu od Krušovic přes Řevničov a Mutějovice až k Domoušicím a po svazích kolem Pochvalova ke Kalivodům až k Novému Strašecí a Rynholci. Dalším vegetačním typem byly okroticové bučiny (květnaté vápnomilné bučiny, Cephalanthero-Fagetum) s výskytem na Rakovnicku hojně jen ve Džbánu na severních svazích téměř všude (často však později člověkem pozměněné), na jižních expozicích v nižších polohách mohly být doprovázeny dubohabrovými háji (Melampyro nemorosi- -Carpinetum), které ve větších plochách byly rozšířeny také od Svojetína po Soběchleby, dále severně Zavidova přes Příčinu až k Senci a odtud podél Rakovnického potoka široce pronikaly na Křivoklátsko, kde se však střídaly s květnatými lipovými (Tilio cordatae- 42

43 -Fagetum) a acidofilními bikovými bučinami (Luzulo-Fagetum). Bikové bučiny byly však nejvíce rozšířené západně a jižně Blatna a na severu Křivoklátska jihovýchodně Lužné. V širokém prostoru kolem Jesenice se bikové bučiny střídaly s lipovými bučinami a acidofilními doubravami v okolí Chotěšova, Drahouše a Velké Chmelištné. Celý široký prostor Rakovnicka byl kolem vodotečí lemován luhy a olšinami. Olšiny (Stellario-Alnetum glutinosae a další příbuzné jednotky) se však vyskytovaly i na místech s vodonosnými horizonty mimo okolí potoků, např. jižně Řevničova, v okolí Ostrovce a při severním okraji dnešní Lánské obory. Šipákové doubravy (Quercion pubescenti-petraeae) se vyskytovaly v území jen vzácně v úzkém pruhu severně Kounova, severně Řevničova a západně Kalivod. Nepoměrně hojnější jsou na severu v přilehlém Českém středohoří a v Českém krasu východně Berouna. Tyto jednotky lze vyčíst i z geobotanické mapy (Mikyška et al. 1968, 1972). Největší pestrost vegetace a k tomu nutné podklady máme k dispozici z Křivoklátska, kde bylo rozlišeno 33 vegetačních typů, které tady osidlovaly dávnou krajinu (Kolbek, Moravec et al. 1995, Kolbek et al. 1997). Na území Rakovnicka se však vyskytovaly i další maloplošné typy lesů, které pro užitá měřítka map nebylo možné zaznamenat a které jsem doplnil terénním šetřením v létech 1980 až do současnosti (Kolbek ined.): / Větší ostrůvky bažinných olšin (Carici elongatae-alnetum, Carici acutiformis-alnetum) v terénních depresích s více méně stagnující vodou až mírně pohyblivou podzemní vodou v blízkosti nebo úrovni půdního povrchu. Osídlovaly podmáčené aluviální polohy s obvykle stagnující podzemní vodou a vyskytovaly se v severní části Křivoklátska v okolí Rudy a Lužné, kolem Lán, částečně kolem obce Podmokly a Nového Jáchymova; mnohem častější však ve Džbánu. / Jako lužní lesy bývají označovány hygrofilní až mezohygrofilní listnaté, velmi zřídka též jehličnato-listnaté porosty s příměsí smrku (Picea abies), pravidelně nebo občas přeplavené záplavovou vodou obohacující půdu o importované živiny. Velký význam má i často výrazně kolísající podzemní voda, místy vystupující nad půdní povrch a dočasně jej přeplavující. Lužní lesy (Alno-Ulmion) se vyskytovaly pouze na nivách úrodných náplavů v okolí Berounky, které jsou dnes zcela zničené a jejich nepatrné zbytky připomíná jen stromové patro vrb, olší a jilmů. / Lužní olšovo-jasanové porosty (ptačincové olšiny, Stellario-Alnetum glutinosae) se vyskytovaly v úzkých údolích kolinního a suprakolinního stupně území. Fytocenózy tvořily většinou světlé galeriové porosty s nepravidelným, často skupinovitým uspořádáním dřevin. Vyskytovaly se a dodnes bohatě vyskytují na úzkých potočních aluviích v celém prostoru, např. hojně v okolí Zbirožského a Úpořského potoka, Vůznici, u Jablečna, kde zůstaly nejlépe zachovány. V člověkem pozměněné formě se vyskytují dodnes na některých místech kolem Rakovnického potoka a kolem potoků stékajících ze Džbánu. / Ostřicové jaseniny (Carici remotae-fraxinetum) se vyskytovaly jako (olšovo-)jasanové, příp. olšové lužní porosty, vázané na prameništní polohy terénních depresí a břehů potoků či svahových pramenišť s pohyblivou podzemní vodou. Byly časté v polohách terénních depresí, kolem břehů potoků a na svahových prameništích, hojně např. 43

44 v širokém prostoru kolem říčky Klíčavy, pod nádražím Řevničov, ve Džbánu, ale byly ostrůvkovitě zastoupeny na celém Rakovnicku. Převládajícím druhem v současnosti je však ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), která tvoří druhově chudé porosty vznikající v místech, kde dochází ke zhutnění půd. / Černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-carpinetum) byly jednou z nejrozsáhlejších plošných jednotek a vyskytovaly se na Rakovnicku a na svazích kolem Rakovnického potoka v nejméně šesti podjednotkách kolem Rakovníka, Panošího Újezda, Křivoklátu, u Lašovic, Městečka, v okolí Hradiště, Skryjí, Hracholusk až k Hudlicím, na Lípě u Podmokel, na Týřovické skále, u Nižboru, severovýchodně Rakovníka (Haná), v okolí Broum a Kublova. V současnosti jsou nahrazeny převážně výsadbou kultur jehličnanů a staly se hospodářskými lesy. Na stanovištích jednotky dobře prosperuje dub (zpravidla dub zimní, v polohách M.-C. molinietosum i dub letní), příp. i habr, lípa či přimíšené javory a třešeň, ve vyšších polohách pak buk a jedle. Zejména dub a buk tvoří na vlhkostně odpovídajících stanovištích kvalitní vysokokmenné porosty. Vzhledem k úrodnosti půd byly polohy jednotky částečně přeměněny na zemědělsky využívané pozemky, částečně i na borové, příp. smrkové kultury. Smrk zde sice vykazuje uspokojivý růst, jeho porosty jsou však velmi labilní a často trpí různými škůdci i větrnými polomy (viz smrkové kalamity v posledních letech). Borové kultury jsou sice relativně stabilnější, jejich pěstování má však za následek postupnou degradaci půd. Černýšové dubohabřiny tvořily jádro lesů kolinního stupně Rakovnicka. V současnosti jsou zachovány ojedinělé přirozené porosty v chráněných územích. Časté jsou výmladkové porosty, blízké přirozeným, zejména na prudších svazích a skeletovité půdě. Na svazích a kamenitých půdách je třeba trvale zachovat přirozenou skladbu dřevin. / Habrové javořiny (Aceri-Carpinetum) zahrnují suťové lesy ve výškovém stupni habrových doubrav s výskytem na strmých a obvykle i stinných svazích v údolí Berounky, v krásných a dosud zachovalých porostech od Týřovic k Roztokům na obou stranách řeky a jejích přítoků (Vůznice, Klíčavy, Rakovnického a Modřejovického potoka, Javornice, Zbirožského a Úpořského potoka), ale také u Ostrovce a na Vlastci. Příbuzné typy těchto lesů byly přítomny na žulových rozpadech Jesenicka a pod svahovými osypy ve Džbánu. Tyto edaficky a mezoklimaticky podmíněné svahové suťové lesy stupně habrových doubrav tvořily většinu porostů na strmých svazích se suťovými proudy nebo na erozně exponovaných svážných půdách s nestabilním půdním povrchem. / Měsíčničové javořiny (Lunario-Aceretum) jsou roklinovým lesem s dominantní měsíčnicí vytrvalou (Lunaria rediviva). Vyskytovaly se na Rakovnicku jen velmi maloplošně, ale díky nepřístupnému terénu se někde zachovaly do současnosti (Úpořský potok, na Klíčavě u Zbečna, u Žloukovic) a ve Džbánu. Tento maloplošný roklinový les se vyskytoval vzácně na zastíněných balvanitých rozpadech v úzkých inverzních údolích. Půdy na minerálně silných horninách (spilitech a paleoandezitech) jsou plně zásobeny bázemi a mají dostatek minerálních rezerv; jsou proto značně odolné vůči degradaci. / Udatnové javořiny (Arunco-Aceretum) byly velmi maloplošné úzce specializované lesní společenstvo v úzkých a zastíněných roklích, často těsně nad potokem, např. na Klíčavě, v okolí Úpořského a Rakovnického potoka (U sedmi vodopádů), Javornici, ji- 44

45 hozápadně Čertovy skály, jižně Písařova vrchu, a jižně Žloukovic, ve Džbánu. Představují typický roklinový les s úzkou ekologickou vazbou na erozně silně exponované spodní části stinných svahů nad vodními toky v úzkých, zaříznutých údolích. Charakteristickým znakem svahových půd je periodický ron půdních partikulí v nejsvrchnější části A-horizontu. Fytocenózy zaujímají vždy jen malé plochy. V krajině zastávaly důležitou funkci biologické stabilizace silně erodovaných údolních zářezů a spodních částí svahů nad vodními toky. / Květnaté lipové bučiny (Tilio cordatae-fagetum) se vyskytovaly velkoplošně ve vyšších polohách Rakovnicka na živnějších substrátech v podhorském stupni. V území na pravém břehu Berounky byl jejich výskyt soustředěn na hřbety celého křivoklátsko-rokycanského pásma. Na levém břehu řeky se vyskytovaly u Hřebečníků, u Velké Bukové a velkoplošně v prostoru Lánské pahorkatiny východně od Rakovníka. Tvoří klimaxové květnaté submontánní bučiny na mezo- až eutrofních půdách. Funkce porostů spočívá především ve stabilizaci režimu bází v silikátových půdách patřících k mezotrofní hnědozemi. Vysoká účinnost tohoto ekosystému v recyklaci bází a minerálních živin se projevuje rovněž v přirozené biologické ochraně životního prostředí proti imisím, a to neutralizací kyselosti srážek v korunovém prostoru ionty Ca uvolňovanými z listů. / Okroticové bučiny (Cephalanthero-Fagetum) se ve vyvinutých formách vyskytovaly často jen ve Džbánu, kde byly a dosud jsou jedním z převládajících a nejcennějších typů tohoto území i celého Rakovnicka. Tyto květnaté vápnomilné bučiny se vyskytují na karbonátových horninách většinou v podhorském stupni. Jediný, lesnickými vlivy již do jisté míry narušený porost této jednotky, se vyskytuje také na Křivoklátsku, a to v okrajovém postavení a v netypických, spíše kuriózních stanovištních podmínkách (na bazickém silikátovém vulkanitu diabasu obohaceném kalcitem), které v České republice patrně nemají obdoby. / Bikové bučiny (Luzulo-Fagetum) představovaly druhově chudé acidofilní bučiny na minerálně chudých substrátech, často v mozaice s lipovými bučinami. Velkoplošně byly zjištěny severovýchodně od Rakovníka, v Lánské pahorkatině, u Leontýnského zámku, od Kublova až ke Trubské, u Velké Bukové a částečně v údolí Tyterského potoka. Jejich výskyt byl pravděpodobný i na svazích kopců Jesenicka. Jedná se o druhově chudé acidofilní podhorské bučiny na minerálně slabých horninách reprezentující edafický klimax submontánního stupně. Bikové bučiny na mělkých kamenitých půdách na návětrných stanovištích trpěly nejen ochuzováním o minerální živiny, ale i nadměrnou výsušností v suchých létech. Proto vykazují vesměs horší bonitu než na rovinách a mírných svazích a vyznačovaly se pomalejším růstem a netvárnými kmeny buku. / Přesličkové (ostřicové) jedliny (Carici remotae-abietetum) se vyskytovaly velmi lokálně, pravděpodobně na celém území Rakovnicka, ale jen velmi maloplošně v depresích se stagnující vodou. Porosty tvořily zamokřené jedliny na těžkých, málo propustných půdách v drobných terénních pokleslinách a pramenných mísách se sníženým odtokem. V současnosti jsou tyto porosty přeměněny většinou na smrkové monokultury. Centrum jednotky bylo pravděpodobně na permokarbonských sedimentech kolem Řevničova, 45

46 Krupé, Kolešovic, v okolí Milostína, u Krt a Blatna, u Rudy, na Lánsku, ale většinou jen jako menších porostů uvnitř jiných lesů. / Bikové jedliny (Luzulo pilosae-abietetum) se vyskytovaly na periodicky zamokřovaných půdách na těžkých sedimentech. Tvořily je lokálně podmíněné jedliny, rozšířené intrazonálně na střídavě vlhkých nebo periodicky zamokřovaných půdách, na těžkých, hlinitých nebo jílovitých sedimentech. V současnosti se přirozeně nezachovaly žádné porosty této jednotky. Předpokládaný výskyt byl u Podmokel, na úpatí Těchovína, u Panošího Újezda, Svinařova a Hřebečníků a na těžkých permokarbonských sedimentech u Bělče, Lán, u Velké Bukové a jílovitých uloženinách Jesenicka. / Metlicové jedliny (Deschampsio flexuosae-abietetum) tvořily les s chudým podrostem na strmých svazích s mělkými a kamenitými půdami na minerálně slabých horninách na západních a severozápadních svazích Tyterského, Všetatského, Slabeckého potoka a Javornice. Mohly se lokálně vyskytovat při vrcholových hranách žulových rozpadů Jesenicka. Tvořily je přirozené acidofilní jedliny rozšířené jako lokálně podmíněné společenstvo na prudkých svazích inverzních údolí na oligotrofních skeletovitých hnědozemích. Tyto jedliny rozšířené na strmých svazích údolí měly v krajině důležitou půdoochrannou a protierozní funkci na extrémních, erozně exponovaných polohách, které snadno podléhaly svahovému splachu. Okrajové části porostů na stanovištích druhotně otevřených západním větrům byly poškozovány vývraty. Horizontální zvrstvení geologického podkladu (břidlic) podporovalo uléhání půdní spodiny a znesnadňuje prokořenění. Spolu s chudostí půd přispívala tato skutečnost k omezení konkurence náročnějších listnatých dřevin. Na stanovištích vystupovala do popředí zpevňovací funkce jedle, která je svým kořenovým systémem schopna pronikat i do spodních, ulehlých horizontů půdního profilu. / Břekové doubravy (Sorbo torminalis-quercetum) byly lesním společenstvem slunných svahů chudších substrátů soustředěným zejména na svahy kolem Berounky i mimo říční a potoční síť na Zbirožském, Úpořském a Rakovnickém potoce, Javornici, v údolí Klucné, u Panošího Újezda. Teplomilné břekové doubravy chudších substrátů na slunných svazích tvořil dominantní dub zimní (Quercus petraea), subdominantami byly habr (Carpinus betulus) a borovice lesní (Pinus sylvestris). Vzácněji se vyskytují teplomilné dřeviny jako muk (Sorbus aria) a břek (S. torminalis). Společenstvo mělo v krajině významnou půdoochrannou a protierozní funkci. / Kamejkové doubravy (Torilido-Quercetum petraeae, syn. Lithospermo-Quercetum) představovaly teplomilné doubravy suťových poloh, vázané na výslunné svahy živnějších substrátů. Hojnější, ale maloplošně rozšířené byly jen na opukových sutích Džbánu, kde jsou lokalizovatelné dodnes, a vzácné na Křivoklátsku v oblasti Krkavčin a Týřovické skály. Častější byly na sutích Českého středohoří. Společenstvo tvoří teplomilná doubrava se středně až dobře vyvinutým stromovým patrem. Dominantní postavení má často dub zimní (Quercus petraea) ve stromovém patře, provázený, vzhledem k ekologickým podmínkám stanoviště, jasanem (Fraxinus excelsior) nebo habrem (Carpinus betulus). Stromové patro však nedosahuje vysokého vzrůstu. 46

47 / Mochnové doubravy (Potentillo albae-quercetum) představovaly teplomilné doubravy se subkontinentálním rozšířením s dominantním dubem zimním (Quercus petraea), charakterizované bohatým bylinným patrem, světlými a teplými lesními porosty. Vyskytovaly se na hlubších, těžších, slehlých a střídavě zamokřovaných stanovištích v oblasti permokarbonských hlín Rakovnicka, nejspíše jako lemová jednotka na úpatí Džbánu a anomálně i na silně skeletovitých a mělkých hnědozemních půdách v okolí zámku Dřevíč, na Červeném kříži, u Karlova a Nižboru. Fytocenózy mochnových doubrav byly již velmi dlouho vystaveny silnému antropickému vlivu. Ten se projevil nejen ve změně dřevinné skladby porostů (vyšší podíl až monokultury borovice, výsadba smrku a modřínu), ale i v odstraňování křovin a v lesní pastvě, příp. i hrabání steliva. Jak ukazují dlouhodobé výzkumy, vede současné přerušení lidské činnosti v porostech mochnových doubrav k jejich přeměně v habrové doubravy. / Vřesové doubravy (Calluno-Quercetum) reprezentovaly velmi chudé acidofilní doubravy s vřesem (Calluna vulgaris) a s maloplošným výskytem (Přílepská skála, u Krt, na Jesenicku na hranách skal, severně Rakovníka na Hlavačově, Senecké hoře, Pavlíkovských vršcích, Na Borech). Porosty reprezentovala druhově chudá doubrava na mělkých silikátových skalnatých substrátech, kde tvořily velmi řídké porosty s dominantním dubem zimním (Quercus petraea) nebo borovicí lesní (Pinus sylvestris), s případnou příměsí břízy bělokoré (Betula pendula). Růst dřevin byl zejména zpomalen extrémními ekologickými poměry (kyselý, mělký substrát s vysokým množstvím skeletu, vysychavost). / Smolničkové doubravy (Viscario-Quercetum) představovaly acidofilní subxerofilní doubravy s výskytem na horních hranách a svazích. Byly hojnější na Jesenicku na hranách a v okolí žulových skal, vzácněji u Hlavačova, v okolí Klíčavy, na Týřovické skále, v údolí Klucné, Zbirožského, Úpořského, Skryjského a Rakovnického potoka, u Chlumu a Lašovic, u Podmokel. Představovaly acidofilní, druhově středně bohatou doubravu až borovou doubravu na mělkých, silikátových, skalnatých substrátech. Ve společenstvu se střetávaly druhy skalních stanovišť s druhy acidofilních lesních porostů. Významná byla rovněž vysoká diverzita mechového patra. Fytocenózy plní významnou funkci půdoochrannou na strmých, skalnatých svazích s mělkou půdou. Pro křivolaký růst dřevin a nedostatečně kvalitní dřevní hmotu se nehodí k využívání v lesním hospodářství. / Bikové doubravy (Luzulo albidae-quercetum) představovaly acidofilní lesní společenstva na minerálně slabších substrátech; byly jednou z nejrozšířenějších lesních jednotek širokého okolí Rakovníka. Tyto acidofilní doubravy reprezentovaly les na občas vysýchavých kambizemích nebo parahnědozemních půdách minerálně slabších substrátů. Porosty patřily ke středním až nižším bonitním třídám. V jejich přirozeném složení převažoval dub zimní (Quercus petraea) a s malým podílem dalších dřevin např. buk lesní (Fagus sylvatica) v chladnějších polohách, dále bříza bělokorá (Betula pendula) pronikající zejména do světlých porostů, a z melioračních dřevin habr (Carpinus betulus) a lípa srdčitá (Tilia cordata). / Jedlové doubravy (Abieti-Quercetum) tvořily acidofilní dubové porosty se stálým a hojnějším zastoupením jedle (Abies alba), dosud znatelné u Všetat a Podmokel. Vysoce 47

48 pravděpodobný byl i výskyt na Jesenicku v okolí žulových rozpadů skal. Ve smíšených porostech dominovala jedle bělokorá (Abies alba) a dub zimní (Quercus petraea) s bylinným podrostem s převahou acidofilních druhů. Centrum rozšíření tohoto společenstva leželo v pahorkatinném stupni v nadmořských výškách 350 až 450 m, kde tvořilo edafický klimax na minerálně chudých horninách. / Bezkolencové doubravy (Molinio arundinaceae-quercetum) tvořily acidofilní dubové lesy vázané na pseudoglejové půdy terénních depresí a s výskytem bezkolence rákosovitého (Molinia arundinacea), doložitelné v současnosti v okolí Nového Domu, Kublova a Karlovy Vsi. Jejich předpokládaný, ale maloplošný výskyt mohl být na celém území v prostorech acidofilních doubrav, např. Na Borech, u Jesenice, Blatna a Petrohradu. Tvořily je světlé acidofilní doubravy, vázané na pseudooglejené půdy terénních depresí. Fyziognomii společenstva určoval dominantní dub letní (Quercus robur), řidčeji dub zimní (Quercus petraea). Předpokladem jejich existence bylo zachování přirozeného vodního režimu půd, charakterizovaného střídavou vlhkostí a jejich dočasným vysycháním. / Lišejníkové bory (Cladonio-Pinetum) byly velmi chudým acidofilním borem skalních výchozů slabých hornin na těžko větratelných tvrdých silicitech (buližnících) a některých paleoryolitech. Na Rakovnicku byly doloženy z Javornice, svahů Slabeckého, Tyterského a Zbirožského potoka, s předpokládaným drobným výskytem na Senecké hoře. Již mimo území pak na Zbirožsku. Byly to přirozené lišejníkové bory s redukovaným bylinným patrem, tvořící blokovaná stadia na minerálně chudých, těžce větratelných horninách. Celkový ráz porostů byl charakterizován nízkým, netvárným, řídce zapojeným stromovým patrem, silně redukovaným bylinným patrem a bohatě vyvinutým mechovým patrem, v jehož aspektu převládají lišejníky rodu Cladonia. Ve společenstvu byly nalezeny poměrně vzácné subatlantské druhy Dicranum spurium a Cladonia portentosa. Přirozené lišejníkové bory plnily v krajině důležitou úlohu biologické stabilizace erozně exponovaných stanovišť. / Jestřábníkové bory (Hieracio pallidi-pinetum) byly reliktní jednotkou extrémních, suchých a teplých skalních stanovišť s maloplošným výskytem na paleoryolitech, paleoandezitech a hlubinných vyvřelinách. Stromové patro bylo rozvolněné a velmi světlé. Vyskytují se dodnes na drobných lokalitách v okolí Berounky u Branova, na Kněžské skále, nad Nezabudickým mlýnem, na Babě u Častonic, na Valachově u Skřivaně. Porosty představují řídký skalní reliktní bor s dominantní borovicí lesní (Pinus sylvestris), kondominantním dubem zimním (Quercus petraea) a v některých porostech přímíšenou břízou bělokorou (Betula pendula). Porosty plnily významnou půdoochrannou funkci na strmých svazích a erozně exponovaných mělkých půdách. Vyskytují se v nich autochtonní typy borovice lesní, dubu zimního, jeřábů a dalších dřevin. / Bor s řeřišníkem skalním (Cardaminopsio petraeae-pinetum) byl reliktním acidofilním borem s výskytem řeřišníku skalního (Cardaminopsis petraea). Toto lesní společenstvo bylo prokázáno v České republice dosud jen na jediné lokalitě, a to na skalách u Hamru severovýchodně od Rakovníka, jako významný vegetační unikát Rakovnicka (Kolbek 2003). Častější je mimo území ČR na předalpských svazích (Voralpen). Toto 48

49 druhově chudé, skalní společenstvo s dominantní borovicí lesní (Pinus sylvestris) je vázané na strmé skalnaté svahy s mělkou a skeletovitou rankerovou půdou na proterozoické břidlici. Nevysoké stromové patro je otevřené a světlé (dosahuje zápoje jen %). / Rašelinné březiny (Betulion pubescentis) zahrnovaly vzácné primární porosty na podmáčených a zrašelinělých půdách ve velmi maloplošných porostech s břízou pýřitou (Betula pubescens). Šlo o archaická, snadno zranitelná společenstva z širšího okolí rašeliniště Prameny Klíčavy a rybníka Horní Kracle. Mohly se vyskytovat i v prostoru Jesenických rybníků a v okolí Tisu u Blatna. Porosty tvoří světlá, rozvolněná březina s příměsí olše lepkavé (Alnus glutinosa) a smrku (Picea abies) ve stromovém patře a bylinným patrem s vysokou pokryvností, v němž převládají ostřice, trávy a úzkolisté byliny. Dominantní bříza pýřitá (Betula pubescens) vytváří nevelké skupiny; její kmeny dosahují výšky až 10 m, zřídka jsou vyšší. Většina drobných porostů této jednotky byla v současnosti nahrazena kulturními výsadbami, většinou smrku nebo borovice, a jejich specifické složení je tak setřeno. Většinu porostů, které byly známy ještě z nedávné minulosti (70. léta minulého století, J. Kolbek ined.) ze širšího okolí rybníku Horní Kracle a rašeliniště PR Prameny Klíčavy (cf. Kolbek, Moravec et al. 1995, Kolbek et al. 2003), nahradily smrkové, popř. boro-smrkové kultury. Nepatrné zbytky s velmi heterogenním složením jsou patrně posledními, které se v této oblasti dochovaly. Z nelesních společenstev se mohla uplatňovat v jinak lesní krajině pouze společenstva strmých skal se zablokovanou sukcesí (vývojem), která z edafických důvodů nemohla zarůst lesními dřevinami: / Pěchavová skalní společenstva (Seslerio-Festucion pallentis) s výskytem na severních expozicích karbonátových substrátů, pod odlomy opukových stěn Džbánu a na strmých svazích Berounky od Roztok k Račicím a v údolí Klucné. V širším okolí Rakovníka a na Jesenicku chybí. Převážně bylinná skalní společenstva minerálně silnějších, karbonátových substrátů. Stanovištěm jsou příkré skály s expozicemi převážně severního a západního kvadrantu a omezeným přímým slunečním svitem. Půdy se vyznačují vysokým obsahem skeletu, malou mocností, dobrým režimem vlhkosti, surovými formami humusu a aciditou kolem neutrálu. / Tařicová skalní společenstva (Alysso-Festucion pallentis) a společenstva s kostřavou valiskou (Festucion valesiacae) s maloplošným výskytem převážně na jižních svazích skal s velmi mělkou a silně skeletovitou půdou. Tato společenstva se vyskytovala na skalách mezi obcemi Roztoky a Nezabudice, u Račic, na Týřovické, Kněžské a Čertově skále, Na Babě u Roztok apod. Bylinná skalní společenstva silikátových substrátů. Stanovištěm jsou obvykle příkré skály, skalní stupně a svahy převážně jižních expozic s primitivní, jen několik centimetrů mocnou A-C půdou a vysokým podílem skeletu (protoranker, ranker). Stanoviště se vyznačují velkou erozí, silným osluněním, suchem a extrémními změnami teploty a vlhkosti. / Společenstvo kamenných moří s lomikamenem trsnatým (Festuco ovinae-saxifragetum decipientis): společenstvo kamenité sutě na severozápadních svazích Štulce. Jediná lokalita v CHKO Křivoklátsko je vázaná na výskyt ventarol (Kolbek 1983), tj. vyústě- 49

50 ní systému puklin v suti s pohybem vzduchu. V České republice se vyskytuje zejména v Českém středohoří, v Českém krasu, na střední Vltavě, vzácněji i jinde. Vliv obhospodařování na diverzitu a kvalitu vegetace Ve srovnání rekonstruované (historické vegetace bez vlivu člověka) a reálné (aktuální) vegetace přirozeně vyniknou takové skupiny rostlinných druhů, jejichž výskyt je v současnosti vázán na silný antropogenní vliv (vliv člověka), přímý či nepřímý (neúmyslný). U rekonstruované vegetace zcela chyběly typy ruderální (synantropní, vegetace plevelů) a segetální (polní), značně plošně byla omezena i vegetace travinná (chyběly uměle založené louky a pastviny v nižších polohách) a neexistovala vegetace umělých nádrží. Současný antropogenní (lidský) vliv se promítá i do lesní vegetace, kde vlivem značných umělých zásahů dochází k rozpadu přirozených celků s původní převahou edifikátorů (druhů budujících) středoevropské lesní vegetace, dochází k degradaci (narušení hodnoty) porostů nebo velmi často k nahrazení kulturami lesních dřevin (často i nepůvodními) nebo preferencí vybrané dřeviny (Kolbek 2006). Není pochyb o tom, že bez vlivu člověka by naprostou většinu středoevropského prostoru přirozeně pokrývaly lesy (Neuhäusl 1984). Nelesní (bezlesá) přirozená vegetace by byla vázána hlavně na alpinské polohy vysokohor. Diskutabilní v tomto směru by bylo jen určení hranice nadmořské výšky lesa a bezlesí. V nadmořských výškách pod trvalou hranicí lesa byla nelesní vegetace prokazatelně vázána jen na přirozené skalní stěny, stojaté a tekoucí vody a na stanoviště s extrémními teplotami a nedostatkem vlhkosti, ale pravděpodobně i na jiné extrémní faktory např. koncentrace zvěře. Ty se podařilo prokázat na místech se sprašovým profilem bez příznaků degradace hnědozemním procesem (např. v Českém středohoří pod kopcem Raná, mikromorfologický půdní profil, Kolbek ined.). Všechny typy historické nelesní vegetace našly však ekvivalenty v současnosti i v krajině se silným antropickým (lidským) tlakem. Štěrbinová společenstva skal vytvořila analogy na zdech, vegetace slepých a mrtvých ramen řek ve vegetaci vodních nádrží a stepní suchomilná a teplomilná vegetace v různě xericky podmíněné luční vegetaci pod trvalým vlivem člověka a sukcesně (přirozeným vývojem) zablokované vegetaci strmých svahů převážně jižních expozic v nižších nadmořských výškách, přirozeně porostlé termofilními lesy a křovinami. Antropogenní vliv v historických dobách ovlivňoval napřed a v prvé řadě počty přirozených populací živočichů: lovem zvěře, rybářstvím, čižbou, včelařstvím (vybíráním medu), a to podstatně více než samotnou změnu vegetačního krytu. Až později k těmto činnostem přistoupily různé formy obhospodařování, jako kácení lesů, vypalování, milíření, pastva, sběr steliva, sběr lesních plodů, vysekávání trávy, pěstování kulturních plodin k obživě, odvodňování, orba apod. (Kolbek 2014). Vytvoření podmínek k úspěšné ecesi (nástupu, trvalému uchycení) segetální vegetace a bezděky rovněž vytvořením podmínek pro ruderální (plevelovou) vegetaci. Ruku v ruce s těmito zásahy do přirozených ekosystémů přišla rapidní změna v počtu jedinců, a to nejprve preferencí nebo vyhlazováním populací živočichů (vybití predátorů, přezvěření) a změna podmínek pro rostlinné druhy, např. preferencí dřevin v lesích pro pěstební účely. Takové zásahy, 50

51 spolu s melioracemi a chemizacemi, již nastartovaly přímý vliv na změny přirozených podmínek, měly vliv na nepřirozené změny ekologických podmínek stanovišť ve velmi krátké době a do té doby téměř neexistujících. V neposlední řadě bylo důsledkem záměrné i bezděké zavlečení rostlin a živočichů, které prožíváme v současné době se stále se zvyšující intenzitou a negativními dopady. Některé z těchto forem antropogenních vlivů označujeme (čistě z antropocentrického hlediska) za druhy řízeného i neřízeného způsobu obhospodařování. Všechny jsou jednoznačně sílícím faktorem přeměn přírodního prostředí v prostředí označovaném jako kulturní, které je však ve svém důsledku zcela destruktivním z pohledu primárního a přirozeného. Z hlediska srovnání obou typů vegetací (historické i současné) vede současný trend vývoje ke stále výrazněji odlišnému náhradnímu, v souvislostech k determinačně (vztahově a určením) obtížnějšímu, dynamičtějšímu, a tedy z hlediska vegetace a květeny na ploše krajiny neobyčejně roztříštěnému až chaotickému (Kolbek 2006). Specifika druhů antropogenního vlivu se projevila v současnosti v řadě oblastí, pro přírodu dříve neznámých (Kolbek 2006): - intravilán, jeho výstavba a doprovodné procesy (rumiště, skládky), - vznikem dopravních cest (silnice, železnice, vodní toky v nové funkci jako dopravní cesta), - pěstebním územím (pole, louky, zahrady, rybníky a v neposlední řadě kulturní lesy), - těžbou (doly, pískovny, cihelny, lomy, odvalové haldy). Tato specifikace neměla jen lokální vliv, ale založila zcela nový typ krajiny a tedy i stanovišť, na nichž a prostřednictvím nichž migrovaly domácí, zavlečené i naší přírodě cizí organismy za současné změny celkové trofie (úrodnosti) prostředí k degradaci (poklesu kvality) či eutrofizaci (nadbytku živin) (Solomon et Shugart 1993, Kolbek 2006). Všechny tyto antropogenní vlivy se promítaly do postupného narůstání diverzity (rozmanitosti) vegetačních typů, (byť i některé přitom zanikají), do narůstání počtu vegetačních jednotek a jejich počtu. Zdůvodnění vychází z faktů, že zatímco u historické (rekonstruované) vegetace, vznikající bez přičinění člověka, byly nejdůležitějšími faktory ekologické podmínky stanoviště a vzájemné sociologické tlaky společenstev, u reálné (aktuální, současné) vegetace lze kromě těchto faktorů za nejdůležitější označit druhy managementu (obhospodařování) a formy a směry antropogenního tlaku. Jednoznačným výsledkem tedy je, že vegetace vzniklá v historických dobách a vegetace, která by zde rostla, pokud by v krajině nepůsobil člověk, je, co se týče počtu druhů i vegetačních typů, nesrovnatelně chudší. Současná (reálná) vegetace je tedy druhově i typově mnohem bohatší o druhy a vegetační typy, které by se bez působení člověka nemohly na Rakovnicku vyskytnout. Je však také pravda, že zatímco reálnou vegetaci můžeme dokumentovat (doložit současnými daty), zůstane úvaha o rekonstruované vegetaci do jisté míry jen pravděpodobnostním výsledkem. Nemožnost odhadnout objektivně míru pravděpodobnosti je tedy největší potíží při prokazování věrohodnosti historicky vzdálené vegetace, protože čím delší doba uplynula, tím méně máme důvěryhodných dokladů (Kolbek 2006). 51

52 Závěr Je zcela prokazatelné, že příroda a s ní květena a vegetace na území dnešního Rakovnicka prošly v dávno historických dobách velmi proměnlivým vývojem a tento vývoj probíhal v relativně dlouhých časových obdobích: od tundrové květeny a vegetace přešel k organizačně složitějšímu uspořádání, které zakončil stupeň nejvyšší, vznik lesních ekosystémů, jež stojí na samotném vrcholu vegetace Země. V nižších polohách před nástupem člověka (a v dnešní době, pokud by na území nežil člověk) převládaly lesy složené na svazích a v mírně modelovaném terénu pravděpodobně z dubu zimního (Quercus petraea) a habru (Carpinus betulus), a to jako doubravy a habrové doubravy v mnoha vegetačních variantách. Ty byly rozlišeny podle ekologických podmínek jednotlivých stanovišť, nejen od velmi bohatého po druhově chudý podrost podle úživnosti substrátu, ale i podle jeho výhřevnosti, tj. orientace vůči světovým stranám, která se spolu s klimatem měnila. Jedním z nejčastějších typů lesa na Rakovnicku byly kyselé doubravy na minerálně slabých substrátech jako žuly Jesenicka, na některých slabších horninách proterozoika (algonkium) a mladších prvohor (karbon, perm) v okolí Rakovníka. Teplomilné doubravy byly omezeny jen na svahy orientované k jihu a západu, a to ve větší míře na skalnaté svahy středně silných nebo silnějších hornin v různých obměnách na Křivoklátsku a ve Džbánu. Habrové doubravy se profilovaly na mírně zvlněném terénu různě silných substrátů s lepší zásobou vody v půdě a listovým opadem s kvalitnější tvorbou humusu. Všechny tyto lesy měly s různou intenzitou vtroušenou jedli bělokorou (Abies alba) a různý podíl borovice lesní (Pinus sylvestris), který se zvyšoval na sušších a písčitějších stanovištích (např. písky Hlavačova) a na skalních stanovištích, kde existovaly dlouhodobě (někde i do současnosti) prosvětlené reliktní bory nebo druhově chudé lišejníkové bory. Borovice byla rovněž trvale přítomna v různých typech doubrav a na rašeliništích nebo slatiništích, kde se střídala s olší lepkavou (Alnus glutinosa). Jedle byla proti současnosti hojnou dřevinou téměř ve všech typech lesů a vytvářela dokonce se svou vysokou dominancí samostatné jedliny, jak na hranách skal a návětrných svazích, tak i na těžkých podmáčených a jílovitých půdách v bezodtokých depresích (sníženinách) terénu. Ve vyšších polohách tyto lesy přecházely do bučin a jedlobučin a podle trofických podmínek stanovišť existovaly tři základní typy: kyselé bučiny na minerálně slabých substrátech, květnaté lipové bučiny na minerálně silnějších substrátech (oba typy s různou intenzitou výskytu ve všech oblastech Rakovnicka) a okroticové bučiny vázané jen na opukové území Džbánu. Na kamenitých svazích a v roklích s půdním ronem převládaly suťové a roklinové lesy, které se na mnohých místech zachovaly dodnes díky nepřístupnosti terénu a nemožnosti těžby. Významnou dřevinou v těchto porostech Křivoklátska je tis červený (Taxus baccata). Kolem vodních toků to byla škála aluviální vegetace, která kolem největšího toku Rakovnicka, řeky Berounky, byla na široké nivě pod stálým vlivem destruktivních jarních i letních povodní a celkově silnému kolísání hladiny vody. Byl to les, v kterém dominoval jilm vaz a jilm drsný (Ulmus laevis, Ulmus glabra), dub letní (Quercus robur) a řada našich stromů i keřů a který prožíval pod tlakem nejrychlejší změny, aby se ale stále vracel k druhově bohatému lužnímu lesu. V území zcela chyběl modřín (Larix decidua) a smrk ztepilý (Picea abies) byl zřejmě 52

53 soustředěn jen na slabé populace kolem potoků v inverzních roklích, kde se dosud zachoval snad jen v desítkách exemplářů v původním, vzácném a velmi cenném ekotypu, tj. dědičně přizpůsobeným jedincům vzniklým na těchto stanovištích. Je tedy odlišný od vysazovaných nevhodných kultur trpících červenou hnilobou a suchem oblasti. Tento nastíněný stav by se byl měnil zřejmě dále jen vlivem klimatických a obecně ekologických podmínek krajiny, pokud by do tohoto vývoje nezasáhl člověk. Ve srovnání s dnešními změnami podmíněnými do značné části právě člověkem, to byly změny pomalé. Jeho role byla sice zpočátku nevýznamná, ale časem se zvětšovala, zrychlovala a přerostla v soustavný sílící tlak na přírodu. Ten zpočátku měnil jen hospodářsky vhodnější plochy, většinou za účelem pastvy a polaření. V posledních ca dvou až třech stoletích zasáhl silně i do lesů a v posledním století mění nejen celkový ráz krajiny, ale má vliv na trofii, mezoklima a mikroklima krajiny. Dnešní stav vegetace a květeny Rakovnicka je tedy výsledkem historických vývojových změn a současného antropogenního tlaku. Změny lze očekávat i v budoucnosti a nezbývá než doufat, že nebudou jen negativní. Závisí na vědomí společnosti, že příroda kolem nás je neoddiskutovatelným domovem, který nelze beztrestně vykořisťovat a měnit. Poděkování Chtěl bych poděkovat všem kolegům, kteří se zúčastnili projektu zpracování vegetace a květeny Křivoklátska a jsou uvedeni v citovaných publikacích. Z tohoto velkého okruhu spolupracovníků však musím jmenovitě vzpomenout ing. J. Jelínka, který s neuvěřitelnou pílí shromáždil historické podklady k vývoji lesů, RNDr. F. Mladého, s kterým jsem prožil mnoho příjemných hodin při společných exkurzích za květenou, a RNDr. J. Moravce, DrSc., který mě s péčí sobě vlastní uvedl do problematiky mapování a klasifikace vegetace a pomohl revidovat mapu potenciální přirozené vegetace Křivoklátska. Literatura Balatka B. (1972): Geomorfologické členění ČSR. In: Studia Geogr., Brno, 23: Braun-Blanquet J. (1964): Pflanzensoziologie. Grundzüge der Vegetationskunde. 3. Aufl. Springer Verlag, Wienna, New York, 865 pp. Bruno F., Furnari F. et Sibilio E. (1965): Saggio comparativo tra vegetazione e suolo del versante sud-est di M. Portella (Gran Sasso d Italia). Ann. Bot., Roma, 28; fasc. 2. Břízová E. (1999): Počátky pozdněglaciální a holocénní vegetace u Rynholce. In: Kolbek J. [ed.] et al., Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 1. Vývoj krajiny a vegetace, vodní, pobřežní a luční společenstva, AOPK et Bot. Úst. AV ČR, Praha et Průhonice, p Dohnal Z., Kunst M., Mejstřík V., Raučina Š. et Vydra V. (1965): Československá rašeliniště a slatiniště. NČSAV, Praha, 332 pp. Gebhart A., Rataj K. et Osvald V. (1949): K výskytu hmyzu rovnokřídlého, brouků a motýlů na Rakovnicku. Věstn. Mus. Spol. Král. Města Rakovníka a Polit. Okr. Rakovn., Rakovník, 33(1948):

54 Houda J. (1969): Džbán. Ochranářská studie. Kultur. Správa ONV Louny, 171 pp. Jelínek J., Kolbek J., Vítek O. et Bílek O. (2003): Historický průzkum vývoje lesů CHKO Křivoklátsko. In: Kolbek J. et al., Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 3. Společenstva lesů, křovin, pramenišť, balvanišť a acidofilních lemů, Academia, Praha, p Kolbek J. (1983): Geobotanické poznámky k výskytu Saxifraga rosacea v okolí ventarol na Křivoklátsku. Zpr. Čs. Bot. Společ., Praha, 18: Kolbek J. (2006): Vliv managementu na konstrukci vegetačních map velkoplošného chráněného území: příklad CHKO a BR Křivoklátsko. Habilitační práce, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, ÚŽP, p App. Kolbek J. (2009): Floristické složení přírodní rezervace Červená louka u Rakovníka v kontextu 45 let. Muzeum a Současnost, Roztoky, ser. natur. 24: Kolbek J. (2011a): Květena a vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko současný stav poznání botanického výzkumu. Bohemia Centralis, Praha, 31: et 574. Kolbek J. (2011b): Rostlinná společenstva a vyhodnocení změn v přírodní rezervaci Červená louka u Rakovníka v kontextu 45 let. Muzeum a Současnost, Roztoky, ser. natur. 26: Kolbek J. (2014): Die natürlichen Lebensräume des Pürglitzer Jagdforsts. In: Fajt J., Hörsch M. et Razím V. [eds], Křivoklát Pürglitz. Jagd, Wald, Herrscherrepräsentation, Studia Jagellonica Lipsiensia 17, Jan Thorbecke Verlag, Ostfildern, p Kolbek J. et al. (1997): Potential natural vegetation of the Biosphere Reserve Křivoklátsko. Potenciální přirozená vegetace Biosférické rezervace Křivoklátsko. Academia, Praha, p. 234 pp color photos. Kolbek J. et al. (1999a): Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 1. Vývoj krajiny a vegetace, vodní, pobřežní a luční společenstva. Praha, 232 pp. Kolbek J. et al. (2001a): Květena Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 2. Rozbor a syntéza. Praha, 123 pp. Kolbek J. et al. (2001b): Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 2. Společenstva skal, strání, sutí, primitivních půd, vřesovišť, termofilních lemů a synantropní vegetace. Academia, Praha, 364 pp. incl. 48 color photos. Kolbek J. et al. (2003): Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 3. Společenstva lesů, křovin, pramenišť, balvanišť a acidofilních lemů. Academia, Praha, 380 pp. Kolbek J. et Blažková D. (1988): Tvorba mapy potenciální přirozené a aktuální vegetace zátopové oblasti CHKO Křivoklátsko na základě leteckých snímků. Cílový projekt základního výzkumu, Sborn. ref. porady řešitelů Březůvky, II: Kolbek J., Hroudová Z. et Hrouda L. (1980): Vegetační poměry vrchu Baba u Křivoklátu. Studie ČSAV, Praha, No. 1:

55 Kolbek J., Mladý F., Petříček V. et al. (1999b): Květena Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 1. Mapy rozšíření cévnatých rostlin. Praha, 300 pp. Kolbek J. et Moravec J. [eds] et al. (1995): Map of potential natural vegetation of the Biosphere Reserve Křivoklátsko Mapa potenciální přirozené vegetace Biosférické rezervace Křivoklátsko. ed. Botanický ústav AV ČR, Průhonice. [12 color maps] Kolbek J. et Petříček V. (1989): Výzkum fytogenofondu v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. 1. etapa. Bohemia Centralis, Praha, 18: Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. et Štěpánek J. [eds] (2002): Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha, 928 pp. Louček D. (1968): Československé toky a jejich povaha. In: Československá vlastivěda I, Příroda 1: Ložek V. (1973): Příroda ve čtvrtohorách. Academia, Praha, 372 pp. Ložek V. (1980): Vývoj přírody středních Čech v nejmladší geologické minulosti. Studie ČSAV, Praha, No. 1: Ložek V. (1999): Časný holocén velké migrace, nástup lesa a teplomilných druhů. Ochr. Přír., Praha, 54: Mikyška R. et al. (1968): Geobotanická mapa ČSSR 1. České země. Vegetace ČSSR, Praha, A2: 204 pp. [textová část] Mikyška R. et al. (1972): Geobotanická mapa ČSSR 1. České země. Academia, Praha [soubor map 1: ] Mladý F. (1990): Fytogeografický výzkum CHKO Křivoklátsko. In: Rivola M. et al., Současný stav a cíle botanického výzkumu CHKO Křivoklátsko, Praha, p Mladý F. et Kolbek J. (1985): Skupiny druhů pro ochranářskou a chorologickou indikaci v CHKO Křivoklátsko a zbývající části okresu Rakovník. Bohemia Centralis, Praha, 14: Mladý F. et Kolbek J. (1990): Rostlinný genofond Rakovnicka. Základní informace. ČSOP Silvatica, Rakovník, 91 pp. Moravec J. et al. (1995): Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. Ed. 2. Severočes. Přírod., Litoměřice, Suppl. 1/(1995), 206 pp. Nechleba A. (1928a): Počátky lesní kultury na Křivoklátsku. Sborn. Čs. Akad. Zeměd., Praha, 3: Nechleba A. (1928b): Počátky lesní kultury na Křivoklátsku. Lesn. Práce, Praha, 7: Nechleba A. (1935): Kdysi vlhké Rokytensko, dnes suché Rakovnicko. Věstn. Mus. Spol. Král. Měst. Rakovníka a Polit. Okr. Rakovnického, Rakovník, 25: Nechleba A. (1940): Příčiny postupného vymírání domorodého smrku na Křivoklátsku, v době alluviální. Lesn. Práce, Písek, 19: Neuhäusl R. (1984): Umweltgemässe natürliche Vegetation, ihre Kartierung und Nutzung für den Umweltschutz. Preslia, Praha, 56:

56 Neuhäuslová Z. et Kolbek J. [eds] (1982): Seznam vyšších rostlin, mechorostů a lišejníků střední Evropy užitých v bance geobotanických dat BÚ ČSAV. Bot. Úst. ČSAV, Průhonice, 224 pp. Nováková E. (1979): Klima v geoekologické typizaci. Závěr. Zpr., Úst. Krajin. Ekol. ČSAV, Praha. Petříček V. et Kolbek J. (1990): Reprezentativní síť maloplošných chráněných území sosiekoregionu Křivoklátská vrchovina. In: Rivola M. et al., Současný stav a cíle botanického výzkumu CHKO Křivoklátsko, Praha, p Pokorný P. (2003): Rynholec: Nová sonda do postglaciálního vývoje vegetace na severním pomezí Křivoklátska. In: Kolbek J. [ed.] et al., Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 3. Společenstva lesů, křovin, pramenišť, balvanišť a acidofilních lemů, Academia, Praha, p Puchmajerová M. (1948): Rašeliniště na Rakovnicku. Zprávy Výzk. Úst. Lesn. ČSR, Praha, 1: Quitt E. (1971): Klimatické oblasti Československa. In: Studia Geogr., Brno, 16: Rakovský M. (1558): Descriptio orbis Lunae. ms. [zpracoval B. Lůžek 1964, Louny; sec. Kolbek J. (1978): Die Festucetalia valesiacae-gesellschaften im Ostteil des Gebirges České středohoří (Böhmisches Mittelgebirge) 2. Synökologie, Sukzession und syntaxonomische Ergänzungen. Folia Geobot. Phytotax., Praha, 13: ] Rein F. (1954): Poznámky k přibývání srážek s rostoucí nadmořskou výškou. II. vlivy návětří a závětří v severní části středních Čech. Meteor. Zpr., Praha, 7/3: Renner J. (1931): Rakovník XIX. století. Mus. Spol. Města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, 165 pp. Rybníčková E. et Rybníček K. (1999): Pylové analýzy ze severozápadní části Křivoklátska. In: Kolbek J. [ed.] et al., Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 1. Vývoj krajiny a vegetace, vodní, pobřežní a luční společenstva, AOPK et Bot. Úst. AV ČR, Praha et Průhonice, p Rydlo J. (1999): Vodní vegetace. In: Kolbek J. [ed.] et al., Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko 1. Vývoj krajiny a vegetace, vodní, pobřežní a luční společenstva, AOPK et Bot. Úst. AV ČR, Praha et Průhonice, p Solomon A. M. et Shugart H. H. [eds] (1993): Vegetation dynamic and global change. Chapman et Hall, N. Y., London. Stříbrský J. (1940): Rostlinstvo rakovnicko-křivoklátského kraje. Věstn. Mus. Spol. Král. Měst. Rakovníka a Polit. Okr. Rakovnického, Rakovník, 30: Svoboda P. (1943): Křivoklátské lesy, dějiny jejich dřevin a porostů. Studia Bot. Čechica, Praha, 5: Vesecký A. et al. (1958): Atlas podnebí Československé republiky. Praha. Vesecký A. et al. (1961): Atlas podnebí Československé socialistické republiky. Tabulky. Praha, 412 pp. Vlček V. et al. (1984): Zeměpisný lexikon ČSR. Vodní toky a nádrže. Praha. Žižková E. (1981): Popis klimatických poměrů Rakovnicka se zřetelem na hospodářskou činnost. Ústav krajinné ekologie, Praha, p

57 Tvrdé, pomalu a těžce rozpadavé horniny uvnitř snadněji zvětrávaných podkladů jsou stanovišti prastarých forem chudé vegetace na Jesenicku a Křivoklátsku, jejichž složení a struktura se neměnily celá tisíciletí. Nedostatek vody, živin a nepatrná hloubka stále erodované půdy jsou dodnes životním prostředím jen malého počtu rostlinných druhů (foto Jiří Kolbek) 57

58 Iniciální stádia vegetace byla v historických dobách bez přítomnosti člověka soustředěna jen na neustále se odlamující skalní bloky a erodovanou primitivní půdu vystavenou nepříznivým klimatickým podmínkám. Říkáme jim zablokovaná sukcesní stádia, která se ke strukturálně složitějším vegetačním typům vyvíjela po celá tisíciletí (foto Jiří Kolbek) 58

59 Kapradinová balvaniště jsou pozůstatkem vlhkých a chladných období, kdy se vlivem mrazu rozpadal skalní podklad snadněji. Dnes jsou tato balvaniště spolu s příbuznými pleistocénními sutěmi stanovišti řady vzácných druhů rostlin a živočichů, zejména hmyzu. Na některých takových sutích se vzácně vytvořily i ventaroly, které v létě suť ochlazují a v zimě oteplují a dávají vznik mimořádným formám vegetace (foto Jiří Kolbek) Vodní a pobřežní vegetaci vytvářelo ve všech obdobích dynamické prostředí toků a proto je značně proměnlivá v čase i prostoru (foto Jiří Kolbek) 59

60 Bučiny tvořily na území širokého okolí Rakovníka mohutný, rozsáhlý a dominantní vegetační systém od výskytu na oligotrofních (živinami chudých) substrátech Jesenicka, Křivoklátska a východně Rakovníka, až po druhově bohaté bučiny na troficky velmi živných substrátech obsahující uhličitan vápenatý jako jsou opuky Džbánska (foto Jiří Kolbek) 60

61 Dnešní složení a struktura dubohabřin Rakovnicka jsou výsledkem obvykle různé intenzity hospodaření člověka v minulosti i současnosti, zejména výběrové těžby dřeva, sběru steliva, lesní pastvy apod. V závislosti na tomto vlivu, geologickém podkladu a mezoklimatických podmínkách jsou však velmi variabilní a s celkově bohatým druhovým složením (foto Jiří Kolbek) Obrovskou životní sílu lesní vegetace nezastavil v historických dobách ani velmi mělký a vysychavý půdní profil na skalním podkladu, po dlouhá období s nepatrným obsahem vody a živin a stále probíhající erozí (foto Jiří Kolbek) 61

62 Křivoklátské pleše jsou jen málo narušeným přírodním prostředím, konzervovaným po mnoho let v údolí Berounky. Drsné životní podmínky podmínily výběr přežívajících organismů z rostlinné i živočišné říše a vytvořily rovnováhu jen v malé míře narušenou člověkem (foto Jiří Kolbek) 62

63 Kateřina Zenklová Správa města Rakovníka v pozdním středověku Na základě materiálů dochovaných ve Státním okresním archivu Rakovník ve fondu Archiv města Rakovník, tj. městských knih, listin, spisového materiálu a účtů, je možné alespoň částečně sledovat fungování městské správy Rakovníka, a to z několika hledisek. V materiálech jsou zachyceny městské orgány z hlediska jejich vzniku, personálního složení, způsobu úřadování a kompetencí. Podobným způsobem je v materiálech zaznamenáno fungování městského soudnictví. Jsou zde zachyceny některé typy soudů, termíny jejich zasedání, předsedající osoby a řešené záležitosti. V poněkud omezenější míře je možné sledovat fungování městské kanceláře a její produkce písemností. Celkově pak materiál poskytuje náhled do fungování městské správy v českých zemích v pozdním středověku a lze jej uvést do souvislosti s celkovou správou země. Představitelé městské správy Materiály zachycují měnící se složení orgánů městské správy. V jejím čele městské správy stál do konce 14. století rychtář (judex) jakožto zástupce panovníka ve městě. Předsedal městské radě, která byla tvořena dvanácti konšely. Městské knihy zachycují probíhající boj o kompetence mezi rychtářem a městskou radou a postupný úpadek rychtářova vlivu v souvislosti s oslabením moci panovníka v proběhu husitských válek. Od začátku 15. století městská rada nabývá vedoucího postavení a od druhé poloviny 15. století se rychtářova funkce stává již v podstatě pouze poradní a rychtář je podřízený radě. Tuto skutečnost sledujeme především na základě intitulací jednotlivých zápisů v knihách a pořadí zaznamenávání jednotlivých členů městské správy. Obecně můžeme sledovat postupnou změnu ve způsobu vedení těchto záznamů, kdy na přelomu 14. a 15. století rychtářovo jméno mizí z prvního místa a je stále častěji nahrazováno jménem purkmistra (magister civium) jakožto předsedajícího člena městské rady, ačkoli je patrné, že tento vývoj nebyl zcela plynulý, jelikož i ve druhé polovině 15. století se občas setkáváme se jménem rychtáře uvedeným na prvním místě. Nakolik pouhé pořadí, v jakém byla zapisována jména rychtářů a purkmistrů, může dokládat skutečný stav míry jejich moci, není zcela prokazatelné a jiné doklady o tomto poměru se ve zkoumaných rakovnických městských knihách nevyskytují. Nicméně obecně lze říci, že od poloviny 15. století se do čela městské správy dostává městská rada, tvořená dvanácti konšely (jurati consules), kteří se vždy po měsíci střídali ve vedoucí funkci purkmistra. Tento proces byl až na výjimky dovršen ve druhé polovině 15. a na počátku 16. století, kdy rychtářovo jméno ze zápisů mizí úplně. 63

64 Městská rada bývá v zápisech v městských knihách zaznamenávána několika způsoby. Nejčastěji je údaj o tom, že jednání proběhlo před rychtářem, purkmistrem a konšely, uveden v intitulacích zápisů, přičemž někdy jsou tyto osoby zaznamenány jmenovitě. V rámci dispozice pak bývá uvedeno, že jednání se konalo před plnou radou. Rychtář, purkmistr a konšelé rovněž v některých případech vystupují v roli svědků a jejich jména jsou uvedena ve svědečné řadě. V případě zápisů testamentů vystupovali někdy členové městské rady rovněž v roli poručníků. 1) V knihách trhových a finančních, které byly vedeny chronologicky, jsou představitelé městské správy zaznamenáni pokaždé v nadpisech k jednotlivým obdobím. Takto je vždy uvedeno jméno úřadujícího purkmistra a rychtáře, přičemž i zde je patrný ústup rychtářovy moci, neboť rychtář bývá uváděn až na druhém místě, od druhé poloviny 15. století se začíná vyskytovat nepravidelně a nakonec jeho jméno ze zápisů mizí úplně. Ve finančních knihách se členové městské správy objevují i v rubrikách příjmů a výdajů, kde jsou záznamy platu, který dostával purkmistr, konšelé a obecní starší. V rejstřících hlavních počtů jsou kromě toho jmenovitě uvedeni všichni členové městské rady a vyúčtování jejich financí na konci jejich funkčního období. Doklady o tom, že městská rada tvořená purkmistrem a konšely působila od poloviny 15. století v čele městské správy, a tudíž zastupovala město navenek, nacházíme i v panovnických listinách, dochovaných ve fondu. Pokud jde o evidenci konkrétních členů městské správy, poskytují nám materiály pouze částečné informace, a jejich podrobnost se liší jednak v průběhu doby, a jednak v rámci jednotlivých knih. V pamětní knize z let (1523) 2) se obsažnost údajů o rychtáři a městské radě liší v jednotlivých zápisech. V některých zápisech jsou uvedeni jmenovitě všichni konšelé, kteří v radě zasedali, ve starších zápisech často i rychtář. Z jiných zápisů pouze víme, že pořízení se konalo před purkmistrem a radou, ale bez uvedení jejich jmen, a v některých zápisech zmínka o nich chybí úplně. Toto by mohlo mít souvislost i s důležitostí zápisu a možná i s jeho cenou, protože ne všichni si nechali pořídit dlouhý a výpravný zápis, obsahující všechny údaje. Kniha proto poskytuje o personálním složení městské rady jen neúplný přehled. Zápisy trestního soudnictví, zaznamenané později na prázdné stránky pamětní knihy, neobsahují o městské radě příliš informací, a pokud se o ní zmiňují, omezují se většinou na zmínku o purkmistrovi a radě bez uvedení jejich jmen, jen výjimečně je zaznamenáno jméno purkmistra. Památná kniha z let ve sledovaném období nepřináší až na výjimku jednoho zápisu o konkrétních osobách žádné informace, neboť se jedná o zápisy výpovědí na útrpném právu a osoby, podílející se na vzniku zápisu, nejsou zmiňovány. Jmény jsou uváděni pouze vyslýchané osoby. Výjimku tvoří první zápis, kde jsou jakožto městské orgány jmenovitě uvedeni purkmistr a jeden z přísežných konšelů, kteří žádali radu Starého Města Pražského o právní naučení. Z obyvatel města jsou v tomto zápise jmenovitě zmíněny pouze žalující a žalovaná strana. 1) SOkA Rakovník, AMR, inv. č. 367, kniha č. 352, Kniha testamentů , např. fol. 2v, fol. 28r. 2) Tamtéž, inv. č. 79, kniha č. 64, Kniha památná (1523). 64

65 Poměrně dobrou evidenci purkmistrů podává i trhová kniha z let ) Purkmistr bývá zpravidla jmenovitě uváděn v nadpisech k jednotlivým termínům konání zahájeného soudu. Kniha byla vedena od roku 1455 a jméno rychtáře je v nadpisech uváděno poměrně často až do 90. let 15. století, ale vždy za jménem úřadujícího purkmistra. Takový sled může být znakem toho, že rychtář se v Rakovníce jako v ostatních městech postupně stal spíše výkonným orgánem rady, takže při zasedání zahájeného soudu figuroval, ačkoli mu předsedal purkmistr. Zároveň však fakt, že byl rychtář poměrně často a dlouho uváděn v nadpisech, může také znamenat, že jeho role při zasedání zahájeného soudu v Rakovníce ani v pohusitské době nebyla zanedbatelná. Například roku 1481 jsou uváděni purkmistr Václav Kornhauz, 4) purkmistr Jan Kytlice a rychtář Václav Škavrda, 5) purkmistr Jan Drabik a rychtář Matouš Kornhauz, 6) znovu Jan Kytlice, 7) rychtář Matouš Kornhauz 8) a purkmistr Jakub Doleator. 9) V trhové knize z let ) jsou představitelé městské správy uváděni několika způsoby. Stejně jako v případě první trhové knihy jsou v rámci každého termínu zasedání zahájeného soudu uváděny nadpisy, jejichž obsažnost se liší, nicméně alespoň v některých z nich jsou jmenovitě uvedeni úřadující purkmistr a rychtář. Výjimečně je místo nadpisu jméno úřadujícího purkmistra zapojeno do úvodu textu ( za úřadu a purkmistrství pana Petra Psynovic ). 11) Druhým způsobem zaznamenávání představitelů městské správy jsou intitulace složitějších zápisů, nicméně na rozdíl od zápisů ve starších knihách zde zpravidla nejsou uváděni jmenovitě a intitulace se omezuje na pouhé My purkmistr a rada města Rakovníka. V knize testamentů z let ) jsou představitelé městské správy evidováni poměrně důsledně. Jsou většinou konkrétně jmenováni v intitulaci zápisů 13) a rovněž jsou v zápisech jmenovitě uváděni i na dalších místech jakožto svědkové a poručníci právního pořízení. 14) Výjimečně je jako svědek závěti uveden rychtář, 15) přičemž je zajímavé, že například Vít Veliký, který byl roku 1520 uveden jako rychtář, je roku 1525 zaznamenán jako svědek závěti a je označen jako spoluradní. 16) 3) Tamtéž, inv. č. 341, kniha č. 326, Trhová kniha ) Tamtéž, fol. 66r. 5) Tamtéž, fol. 67r. 6) Tamtéž, fol. 68v. 7) Tamtéž, fol. 69v. 8) Rychtáře Matouše Kornhauze k roku 1481 uvádí i Jan Renner v edici Nejstarší kronika královského města Rakovníka , Rakovník, s. 30, ačkoli Václava Škavrdu neuvádí. 9) Tamtéž, inv. č. 341, kniha č. 326, Trhová kniha ) Tamtéž, inv. č. 342, kniha č. 327, Trhová kniha, ) Tamtéž, fol. 3r. 12) Tamtéž, inv. č. 367, kniha č. 352, Kniha testamentů ) Tamtéž, např. fol. 2v. My Petr Psynovic, toho času purkmistr, urozený Martin Kornhauz, Duchek Kolatz, Blaha Kohaut, Silvester Sladovník, Václav Brzecztan, Mikuláš Ronuosek, Martin Sliwka, Mikuláš Bradacz, Vít Rakusovicz, Mikuláš Cziapek, Endres Řezník, konšelé přísežní města Rakovníka. 14) Tamtéž, fol. 2v. 15) Tamtéž, fol. 13r. Rok 1515, Bohuslav Trnka toho roku rychtář ; fol. 27v rok 1520, Vít Veliký toho roku rychtář. 16) Tamtéž, fol. 38r. 65

66 Na rozdíl od předchozích knih nenacházíme žádné záznamy jmen představitelů městské zprávy v protokolech právních pří, vedených v letech ) V zápisech jsou uvedeny pouze jejich funkce ( pan purkmistr a páni konšelé ). Oproti tomu obsažným pramenem pro zkoumání působení rychtáře a složení a práci městské rady jsou finanční knihy. V knize příjmů a výdajů obce z let ) jsou v nadpisech k jednotlivým obdobím vyúčtování uváděna jména purkmistrů. V knize příjmů a výdajů z let ) je situace dokonce ještě lepší, neboť jsou v nadpisech zaznamenávána nejen jména purkmistrů, ale i některých konšelů. Z formulace nadpisů vyplývá, že vyúčtování příjmů a výdajů prováděl purkmistr na konci svého funkčního období za dohledu budoucího purkmistra a konšelů, jejichž jména jsou rovněž zaznamenána. 20) V této souvislosti bývá v nadpisech zmínka i o obnově rady křivoklátským hejtmanem, který je také zpravidla uváděn jmenovitě. 21) Kromě nadpisů je velmi často budoucí purkmistr jmenovitě zmíněn i v rubrice výdajů, kde bývá poslední položka věnována obnosu, který obdržel pro svůj budoucí úřad. V rejstřících berně a královského úroku 22) je v nadpisu pro každé období uvedeno jméno purkmistra, který vedl výběr peněz, a konšela, který s výběrem pomáhal. Na konci každého období poté navíc bývá uveden i jmenovitý seznam členů městské rady, tj. purkmistra a konšelů, za jejichž úřadování byly peníze vybírány, ačkoli tento seznam není vždy úplný. Rychtář se zde objevuje jen v souvislosti s placením královského úroku, aniž by byl uváděn jménem. Rejstříky hlavních počtů zaznamenávají velmi dobře jména členů městské rady v období od roku 1515 do roku ) Jména purkmistrů a některých konšelů jsou stejně jako v ostatních finančních knihách uváděna v nadpisech ke každému vyúčtování, v tomto případě prováděném vždy po měsíci. Poté vždy následuje jmenovitý soupis členů městské rady a vyúčtování jejich financí. Tato kniha nám tudíž poskytuje velmi dobrou informaci nejen o jménech jednotlivých radních, ale i o jejich střídání ve funkci purkmistra. Kromě toho tato kniha obsahuje vyúčtování jednotlivých městských úřadů, ačkoli úředníci jsou jmenovitě uváděni jen výjimečně. Celkově lze říci, že ve sledovaném období, tj. od roku 1348 do roku 1526, výpovědní hodnota pramenů, pokud jde o zachycení jmen členů městské správy, kolísá. Kompletní personální složení lze rekonstruovat pouze v některých obdobích, zejména na přelomu 14. a 15. století, a v první polovině století šestnáctého. V obdobích, kdy nejsou zachycena jména všech členů městské rady, jsou zaznamenávána alespoň jména purkmistrů, o nichž tudíž máme lepší přehled. 17) Tamtéž, inv. č. 316, kniha č. 301, Protokoly právních pří (kniha ortelů radních), ) Tamtéž, inv. č. 1382, kniha č. 641, Kniha příjmů a výdajů obce, s. 19) Tamtéž, inv. č. 1383, kniha č. 642, Kniha příjmů a výdajů obce ) Tamtéž, fol. 3r. Item Petr Psynovic udělal jest počet z příjmů a vydání za úřadu svého před Janem Řezníkem purkmistrem budoucím, Mikulášem Czapkem, Blahau Kohautem, a nezůstává obci nic ani obec jemu. Toto je výjimečný příklad česky psaného nadpisu. 21) Tamtéž, např. fol. 2r Noviter delecti consules per nobilem ac strenuum dominum Georgium Kfelerz ex Iasskow capitaneum in Hradek die divini Galli abbatis anno legis gratie 1515 quoru recepta tradita que in feritus sub notatur Petrus Rubin consulum primus hec accepit. 22) Tamtéž, inv. č. 1461, kniha č. 720, Rejstříky berně a královského úroku, ) Tamtéž, inv. č. 1390, kniha č. 649, Rejstříky hlavních počtů

67 Kromě městské rady se v některých zápisech trestního soudnictví objevují i zmínky o přítomnosti zmocněnce křivoklátského hejtmana u výslechů vězňů. 24) Z toho vyplývá jisté omezení správní samostatnosti Rakovníka a jeho podřízení Křivoklátu. O omezení samostatnosti správy města ze strany panovníka a křivoklátského hejtmana vypovídá i listina Vladislava II. z 12. září 1493, jíž panovník potvrdil křivoklátskému hejtmanu Jiřímu z Násilé vlastnictví domu v Rakovníce. Listina je dokladem panovnického zásahu do správy města, a dokládá poměrně vlivné postavení křivoklátského hejtmana, neboť obsahuje kladné vyřízení žádosti o vyjmutí domu křivoklátského hejtmana z městského práva a o jeho osvobození od všech povinností, které měli ostatní obyvatelé města, tj. od placení daní, šosů a poplatků, od poskytování vojenské pomoci a od dalších povinností. Představitelům města Rakovníka, tj. purkmistrovi, konšelům a obci, nařídil panovník toto rozhodnutí respektovat. Křivoklátští hejtmani bývají v pramenech zpravidla zachycováni jmenovitě. Dalším dokladem o podřízeném vztahu Rakovníka vůči Křivoklátu je nedatovaná listina Vladislava Jagellonského, která tento vztah dále upravuje. Obyvatelé Rakovníka byli zproštěni placení dávek Křivoklátu z poplužního dvora, popluží a pozemků k němu příslušejících. Místo toho byla zavedena povinnost odevzdávat Křivoklátu každý rok na Štědrý den dva kapouny, nebo místo každého kapouna po 15 groších míšeňských. Kromě toho bylo obyvatelům Rakovníka povoleno užívat dřevo z křivoklátských lesů a lovit zde ptáky. Stav podřízenosti Křivoklátu městu nevyhovoval, a proto se představitelé Rakovníka, tj. purkmistr, konšelé a velká obec snažili dosáhnout zlepšení postavení města jeho povýšením mezi města královská, o což žádali krále Ludvíka Jagellonského již před rokem 1526, 25) ačkoli v této době jejich snaha ještě nebyla úspěšná. Další složku městské správy tvořil sbor obecních starších a valná schůze všech měšťanů, nazývaná velká obec. O činnosti těchto orgánů se v materiálech vyskytuje podstatně méně dokladů než o městské radě. Zmínky o obecních starších nacházíme především v knize testamentů, kde bývá v zápisech uvedeno, že zástupci obecních starších byli spolu se zástupci městské rady přítomni při sepisování závětí. Kromě toho ve městě působily i specializované úřady, resp. úředníci. O těchto úřednících nacházíme doklady pouze v knize příjmů a vydání z let ) a v rejstřících hlavních počtů z let ) Tyto prameny nám přinášejí pouze výčet těchto úřadů a soupis jejich financí, které úředníci odevzdávali městské radě. Další informace o fungování těchto úřadů bohužel v pramenech nenacházíme. V rejstřících hlavních počtů je v rámci každého období uveden soupis úřadů, ačkoli ne v každém období jsou úřady uvedeny všechny. Někdy jsou tito úředníci uvedeni jmenovitě, ale ne vždy. Jednalo se o úředníky solní, pšeničné, piva bílého, vážné, cihelné, spuštění a lovení rybníka Velikého, spuštění a lovení rybníka Kornhauzovského, spuštění a lovení rybníka Prdatky, spuštění, lovení a prodávání ryb z rybníku Bartoňovského, 24) Tamtéž, inv. č. 79, kniha č. 64, Kniha památná (1523), fol. 120r. 25) Tamtéž, inv. č. 786 Král, arcikníže a místodržící , žádost obce ke králi Ludvíkovi Jagellonskému, před r ) Tamtéž, inv. č. 1383, kniha č. 642, Kniha příjmů a výdajů obce ) Tamtéž, inv. č. 1390, kniha č. 649, Rejstříky hlavních počtů

68 lovení a prodávání ryb v rybníku pod maštalemi, úředníky volené k vydávání peněz a placení dělníkům všem při díle brány vysoké, úředníky haltéřů v příkopu u kostela, hospodáře obecního domu a o další úředníky, uvedení jmény bez upřesnění jejich agendy. Každý z těchto úřadů zastávali většinou dva úředníci, s výjimkou úředníků bílého piva, kterých bylo v každém období zaznamenáno většinou od čtyři do šesti. V knize příjmů a výdajů obce jsou tito úředníci uváděni v rubrice příjmů, z čehož vyplývá, že příjmy z těchto úřadů byly odevzdávány městské radě. Ačkoli v rejstřících hlavních počtů ani v knize příjmů a výdajů obce nenacházíme o těchto úřednících další informace, můžeme pozorovat, jak se ve zřizování těchto úřadů odráželo fungování města. Zejména je zde patrný velký význam rybolovu a pivovarnictví a rovněž je zde jako i v dalších sledovaných městských knihách zachyceno, jak závažnou událostí byla v této době v Rakovníce stavba městské brány. Obnovy rady Městská rada byla volena vždy na jeden rok. Po uplynutí této doby probíhala pokaždé volba rady nové, tzv. obnova, a to tím způsobem, že odstupující radní navrhli vždy po dvou kandidátech do nové rady, přičemž mohli navrhnout i sebe. Návrh byl předložen křivoklátskému hejtmanovi, který měl pravomoc rozhodovat o složení budoucí rady, a to tak, že část členů byla vybrána ze staré rady, část z obecních starších a obce. U příležitosti obnovy rady křivoklátský hejtman rovněž kontroloval hospodaření původní rady na základě finančních knih. O této praxi nacházíme doklady především v Knize příjmů a výdajů obce z let ), kde je jméno křivoklátského hejtmana uváděno v nadpisech pro vyúčtování za jednotlivá období, a rovněž jsou zaznamenány četné doklady o platu pro hejtmana za obnovy rady nebo účty za hejtmanovo pohoštění u příležitosti obnovy. Obnovy rady byly slavnostní událostí, o čemž svědčí také záznamy o platu pro žáky, kteří při této příležitosti zpívali. 29) Způsob úřadování, kompetence Městská rada byla orgánem politické, finanční a hospodářské správy města a po husitských válkách získala v souvislosti s omezením moci rychtáře i soudní pravomoc. Její zasedání se konalo na radnici, kam přicházeli měšťané ohlašovat záležitosti sporného i nesporného soudnictví. V oblasti nesporného soudnictví bylo v kompetenci městské rady potvrzovat právní platnost různých smluv, které mezi sebou uzavírali obyvatelé města. Před městskou radou musely být ohlašovány závěti a další majetkové převody související s dědictvím, přičemž městská rada mohla například nařídit, aby byl z dědictví nejprve učiněn dar na záduší, než bude majetek předán dědicům. 30) Otázkou dědictví se zabývá i listina Ladislava Pohrobka ze 7. června 1454, která povoluje rakovnickým měšťanům svobodně vlastnit a odkazovat majetek, a v případě úmrtí bez závěti má dědictví 28) Tamtéž, inv. č. 1383, kniha č. 642, Kniha příjmů a výdajů obce ) Tamtéž, inv. č. 1383, kniha č. 642, Kniha příjmů a výdajů obce ) Tamtéž, inv. č. 79, kniha č. 64, Kniha památná (1523). 68

69 připadnout nejbližším příbuzným. Je zde však rovněž zdůrazněno, že obyvatelé města měli povinnost platit obci z nemovitého majetku stanovené dávky. Mezi další záležitosti, které byly ohlašovány před městskou radou, patřily dluhy, ať už se jednalo o stanovení podmínek a termínů splácení, nebo o potvrzení o zaplacení dlužné částky. 31) Nejčastější záležitosti nesporného soudnictví, které městská rada řešila, byly převody nemovitého majetku mezi jednotlivými obyvateli města a smlouvy upravující podmínky jeho užívání. Smlouvy se uzavíraly například o tom, kudy bude odváděna voda ze sladovny, 32) nebo o užívání mlýnské strouhy. 33) Rovněž se objevují záznamy, že před městskou radou byly ohlašovány převody majetku mezi manžely nebo jinými rodinnými příslušníky. Městská rada také měla pravomoc zplnoletit sirotky, aby se mohli ujmout dědictví, a potvrzovala obyvatelům města různé výsady a dříve uzavřené smlouvy. V mnoha případech byla městská rada aktivním účastníkem transakce. Poskytovala obyvatelům města pozemky a udílela jim povolení ke stavbě, 34) přičemž k postavení domu musela dát svolení nejen městská rada a obec, ale i královský úředník, sídlící na Křivoklátě. 35) Městská rada sama rovněž kupovala od obyvatel pozemky 36) a prováděla směny s obyvateli, a to zejména když se jednalo o cesty, které od nich buď kupovala, nebo vyměňovala za pozemky. Městská rada rovněž dohlížela například na městské cesty. Mohla přimět vlastníky, aby cestu přes svůj pozemek zpřístupnili ( propustili ), 37) přičemž za ochotu uvolnit cestu dostal majitel od městské rady určitou odměnu. 38) V některých případech byla městská rada vázána na souhlas obce, jak je patrno z formulace, objevující se v zápisu v knize trhové z let : od pána purkmistra a konšelův s povolením vší obce, kterou čteme v případě výměny vlastnictví nemovitostí. 39) Záznamy o záležitostech nesporného soudnictví nacházíme v knize památné z let a v knihách trhových. Dědické záležitosti jsou kromě toho zaznamenány i v knize testamentů. Městská rada měla pravomoc vynášet rozsudky i v oblasti sporného soudnictví, ačkoli v některých případech se na vynesení rozsudku podílel i křivoklátský hejtman. 40) Proti rozhodnutí Rakovnické městské rady bylo možné se odvolat k vyšší instanci, kterou tvořila rada Starého Města Pražského. Ta rovněž poskytovala rakovnické městské radě na vyžádání právní naučení ve složitějších případech. Nejčastějšími spory, které městská rada řešila, byla obvinění z krádeží, pomluvy nebo spory o dědictví v případě, že někdo zemřel bez závěti. Účastníky těchto sporů byli obyvatelé města, ale i příslušníci šlechty nebo představitelé městské správy jiných měst, konkrétně Žatce. 41) Rozsudky 31) Tamtéž. 32) Tamtéž, inv. č. 341, kniha č. 326, Trhová kniha ) Tamtéž, fol. 71r. 34) Tamtéž, fol. 68r, fol. 71v. 35) Tamtéž, fol. 67r. 36) Tamtéž, fol. 74r. 37) Tamtéž, fol. 120v. 38) Tamtéž, fol. 120v. 39) Tamtéž, fol. 112r. 40) Tamtéž, inv. č. 342, kniha č. 327, Trhová kniha, ) Tamtéž, inv. č. 316, kniha č. 301, Protokoly právních pří (kniha ortelů radních),

70 městské rady byly závazné a za jejich neuposlechnutí se trestalo. 42) Přípustné bylo pouze již výše zmíněné odvolání k radě Starého Města Pražského. Nacházíme i doklady o tom, že za soudní řízení a zápis se platilo a městská rada dohlížela na to, aby byl poplatek řádně uhrazen. 43) Doklady o řešení záležitostí sporného soudnictví v Rakovníce nacházíme v knihách památných a protokolech právních pří. Kromě městských knih nacházíme záznam o případu sporného soudnictví i v rámci spisového materiálu. Jedná se o půhon k soudu z roku 1515, který dokládá spor města Rakovníka se šlechticem Volfem z Gutštejna. 44) Městská rada města Rakovníka žalovala Volfa z Gutštejna pro neoprávněné vybírání cla v Zavidově. Spor byl projednáván před zemským soudem a zaznamenán do dnes již nedochovaného půhonného kvaternu desek zemských z roku Rozsudek byl vynesen ve prospěch Rakovníka. V pohusitské době převzala městská rada po rychtáři pravomoci v trestním soudnictví. Prováděla výslechy vězňů, přičemž byli většinou přítomní všichni konšelé. Kromě zápisů v městských knihách nacházíme zápisy trestního soudnictví ve formě spisového materiálu. Jedná se o 27 listů menšího formátu, obsahujících zápisy výpovědí na útrpném právu, které mají stejnou podobu jako zápisy v knihách. 45) Časté jsou případy propuštění vězně, za něhož se přimluvily vlivné osoby. O propuštění rozhodoval křivoklátský hejtman, který k tomu měl pravomoc od krále, nicméně na základě záznamů v památné knize z let je možné se domnívat, že na tomto rozhodování se mohla do jisté míry podílet i rada, která rovněž stanovovala podmínky propuštění. Většinou se jednalo o povinnost složení přísahy, že se dotyčná osoba již nikdy nedopustí trestného činu. Stejně jako u zápisů výslechů na útrpném právu, i v případě propuštění vězně se kromě zápisů v knihách s takovým záznamem setkáváme i v rámci spisového materiálu. 46) Další kompetencí městské rady bylo přijímání osob za poddané nebo služebníky. Zmínku o této skutečnosti nacházíme pouze v jednom dokumentu v rámci spisového materiálu, ale nejsou zde uvedeny další podrobnosti o vztahu těchto osob k městské radě ani o činnosti, kterou vykonávaly. 47) Městská rada měla na starosti i finanční hospodaření města, kde měla kompetence v několika oblastech. Jednak získávala příjmy z různých zdrojů, například z provozu šenku, ze specializovaných úřadů nebo z uhrazených dluhů jednotlivých radních. Kromě toho také městská rada vybírala clo, placené v Rakovníce a Mutějovicích z dobytka, železa a krámných věcí. Právo na vybírání tohoto cla prodal rakovnické městské radě a obci Jindřich Albrecht z Kolovrat a na Krakovci za 300 kop grošů, jak bylo potvrzeno Vladislavem Jagellonským v listině z 23. dubna Je možné, že rakovnická měst- 42) Tamtéž, inv. č. 342, kniha č. 327, Trhová kniha, , fol. 297r. 43) Tamtéž, fol. 298r. 44) Tamtéž, inv. č. 806, Sporné a trestní záležitosti, město pohání k soudu Volfa z Guttsteina pro neoprávněné vybírání cla v Zavidově, ) Tamtéž, inv. č. 806, Sporné a trestní záležitosti, lístky se zápisy výslechů na útrpném právu, bez data, pol. 15. stol. 46) Tamtéž, AM Rakovník, inv. č. 806, Sporné a trestní záležitosti, fragment zápisů o loupežnících Jana z Hradiště a o poddaných, ) Tamtéž. 70

71 ská rada vybírala clo i v jiných lokalitách, neboť v rámci spisového materiálu je uložen dokument, který popisuje spor městské rady se šlechticem Volfem z Gutštejna o vybírání cla v Zavidově. Spor byl řešen před zemským soudem, který rozhodl ve prospěch Rakovníka. Kromě toho nacházíme i zmínku o výběru poplatků od řemeslníků ze Žatce, Loun, Slaného, Blšan, Prahy a Lokte, kteří prodávali své zboží v Rakovníce na trhu. 48) Z těchto financí městská rada hradila různé obecní výdaje a také výdaje pro městské radní, které měly ovšem někdy spíše soukromý charakter. 49) Často se rovněž objevují účty za pivo, víno, ryby a maso, které konšelé spotřebovali ke snídani a k obědu během zasedání rady. Doklad o odběru piva městskou radou a rychtářem nacházíme i ve zlomku účetního dokumentu ve spisové formě, a to v Soupisu várek a platů z nich, kde je mezi odběrateli piva i rychtář ( panu rychtáři ) a radnice ( do rathauzu ). 50) Na základě záznamů v knihách příjmů a výdajů lze do určité míry sledovat péči městské rady o město. Městská rada například poskytovala plat a další příspěvky faráři a též financovala vybavení fary a poskytovala vánoční příspěvky chudým ve špitálu. 51) Kromě toho najímala řemeslníky na opravy veřejných budov a platila dalším osobám, pracujícím pro obec, například kováři, zámečníkovi, pastýři nebo rasovi od vyčištění nečistot po městě. 52) Ve finančních knihách se dobře odrážejí důležité události v životě města, jako byla stavba městské brány. Městská rada poskytovala plat osobám, pracujícím s kamenem, ať už v souvislosti s jeho těžbou, nebo se stavbou samotné brány, a rovněž se zde vyskytuje mnoho účtů za materiál jako takový, zejména za kámen a vápno. Z finančních knih je rovněž patrný význam rybolovu. V Rakovníce bylo několik rybníků a výlov každého z nich mělo na starosti několik specializovaných úředníků. Časté jsou záznamy o platech radním, kteří byli výlovu rybníků přítomni, a účty za ryby, které městská rada kupovala. Na základě účtů z finančních knih můžeme rovněž předpokládat, že v Rakovníce na přelomu 15. a 16. století fungovala škola. Objevují se zde záznamy platu pro žáky a rektora, kteří zpívali při obnovách rady a dodávali městské radě minuce. 53) Časté výdaje rakovnické městské rady tvořily dary pro křivoklátského hejtmana, jimiž se městská rada snažila získat pro Rakovník určité výhody, například snížení počtu vyžadovaných žoldnéřů, kteří měli jít do války proti Turkům. 54) Významnou kompetencí městské rady v oblasti finanční správy byl výběr daní a dávek částečně odváděných králi a částečně využitých na obecní potřeby, tzv. královského úroku (censu). Městská rada byla sice pověřena vybíráním těchto dávek, ale vybraná suma musela být odevzdána křivoklátskému hejtmanovi. V knize příjmů a výdajů z let dokonce nacházíme záznam o tom, že purkmistr Petr Psina nosil na Křivoklát sumu královskou, tj. královský úrok. 55) Křivoklátský hejtman pak rozhodoval o tom, jak 48) Tamtéž, inv. č. 804 Berní záležitosti, pravděpodobně cedule s poznámkami výběrčího daní, bez data. 49) Tamtéž, inv. č. 1383, kniha č. 642, Kniha příjmů a výdajů obce , fol. 64v. 50) Tamtéž, inv. č. 802 Hospodářství obce, dlužní záležitosti , soupis várek a platů z nich, bez data. 51) Tamtéž, inv. č. 1383, kniha č. 642, Kniha příjmů a výdajů obce , fol. 34r. 52) Tamtéž, fol. 8v. 53) Tamtéž, inv. č. 1383, kniha č. 642, Kniha příjmů a výdajů obce ) Tamtéž, fol. 61r. 55) Tamtéž, fol. 32r. 71

72 velká část z vybraných peněz bude odevzdána králi a jakou si budou moci rakovničtí ponechat na úhradu městských výdajů. I z toho důvodu se městská rada snažila získat si hejtmanovu přízeň různými dary. 56) Na obecní potřeby byla většinou směřována spíš část z berně než z královského úroku, z něhož bylo odevzdáváno téměř vše králi. Výdaje z berně jsou v rejstřících zcela obvyklé, zatímco výdajů z královského úroku je podstatně méně a většinou se omezují pouze na odměnu pro písaře a konšely, kteří se podíleli na výběru. Kromě fungování správy městských financí reflektují účetní knihy i finanční a majetkové postavení jednotlivých obyvatel města, rozdíly mezi nimi a z toho plynoucí určitou hierarchii. Dávky se vybíraly v několika termínech, nejčastěji na sv. Jiří a na sv. Havla. Zmínky o tom nacházíme nejen ve finančních knihách, ale i v listině Ludvíka Jagellonského z 19. srpna Touto listinou král potvrdil, že získal od Rakovníka půjčku 100 kop grošů, a jako způsob splátky stanovil, že si obyvatelé Rakovníka mají tuto částku strhnout z daní, které platili právě na sv. Jiří a sv. Havla. Po uplynutí funkčního období byli všichni radní i specializovaní úředníci povinni podat vyúčtování svého finančního hospodaření. Velký důraz byl kladen na evidenci případných dluhů členů městské správy vůči městu a naopak. Kromě členů městské rady existovaly v rámci rakovnické městské správy rovněž specializované úřady, resp. úředníci. Konkrétně to byli úředníci solní, pšeniční, piva bílého, vážní, cihelní, spuštění a lovení rybníka Velikého, spuštění a lovení rybníka Kornhauzovského, spuštění a lovení rybníka Prdatky, spuštění, lovení a prodávání ryb z rybníku Bartoňovského, lovení a prodávání ryb v rybníku pod maštalemi, úředníci volení k vydávání peněz a placení dělníkům všem při díle brány vysoké, úředníci haltéřů v příkopu u kostela, hospodáři obecního domu a další úředníci bez upřesnění jejich agendy. Každý úřad byl vykonáván zpravidla dvěma úředníky, s výjimkou úředníků bílého piva, kterých bylo v každém období zaznamenáno většinou čtyři až šest. Ve zřizování těchto úřadů se do určité míry odráží fungování města. Zejména je zde patrný velký význam rybolovu a pivovarnictví a rovněž se zde jako i v účtech odráží, jak velkou a významnou událostí byla v Rakovníce stavba městské brány. Údaje o finančním hospodaření městské rady jsou zaznamenány v knihách příjmů a výdajů, rejstřících berně a úroku a v rejstřících hlavních počtů. Kromě toho se ve fondu nacházejí zlomky dvou účetních dokumentů ve spisové podobě. První z nich rovněž dokládá význam pivovarnictví v Rakovníce, neboť se jedná o část soupisu várek piva a platů z nich. Městské soudnictví Existovalo několik typů městských soudů, nicméně ve sledovaných pramenech se setkáváme pouze s tzv. zahájeným soudem. Ve starší době spadalo soudnictví do kompetence rychtáře, nicméně po husitských válkách převzala soudní pravomoc rada a soudy se začaly konat za předsednictví purkmistra na radnici, zatímco rychtář zde působil jen jako jakýsi soudní poradce. V souvislosti s tím také došlo k postupnému úpadku význa- 56) Tamtéž, inv. č. 1461, kniha č. 720, Rejstříky berně a královského úroku, , fol. 50r. 72

73 mu zahájených soudů a záležitosti sporného soudnictví byly stále častěji řešeny v jiných termínech zasedání městské rady. Název zahájený soud (judicium bannitum, judicium bannitum et contestatum) souvisí se slavnostním ceremoniálem, jímž byly tyto soudy zahajovány. Celkové vedení soudního zasedání bylo zejména v předhusitské době velmi formální a každá záležitost musela být předtím, než vstoupila v platnost, ohlášena ( provolána ) na několika soudech po sobě, aby mohli případní odpůrci přednést námitky proti provedení právního pořízení. Doklady o této praxi nacházíme v knize trhové z let , kde je na závěr každého zápisu uvedeno, o kolikátý zahájený soud v pořadí se jednalo. V pohusitské době však zahájené soudy v souvislosti s ústupem rychtářovy moci ztrácely na významu a konaly se jen velmi zřídka, většinou pouze jednou až dvakrát do roka. Na zahájených soudech (a po úpadku jejich významu v pohusitské době i v dalších termínech zasedání městské rady) byly řešeny záležitosti nesporného soudnictví, které byly zaznamenány v knize památné z let a knihách trhových. Jednalo se převážně o převody nemovitého majetku mezi obyvateli města a smlouvy o různých záležitostech. Jak již bylo zmíněno výše, kromě případů nesporného soudnictví, projednávaných před zahájeným soudem a posléze v dalších termínech zasedání městské rady, spadalo do kompetence městské rady i soudnictví sporné, přičemž městská rada měla za úkol vydávat rozhodnutí v případě sporů obyvatel Rakovníka, popřípadě obyvatel jiných měst nebo šlechticů, přičemž soudcem těchto sporů byla buď rada sama, nebo křivoklátský hejtman, popřípadě městská rada Starého Města Pražského jakožto vyšší instance. Trestní soudnictví vykonával ve městě ve starší době rychtář, v době pohusitské přešla tato pravomoc na radu. Do oblasti trestního soudnictví spadaly výslechy na útrpném právu a vydávání rozsudků, popřípadě udělování milosti v trestních záležitostech. Topografie města Díky rejstříkům berně a královského úroku můžeme získat určitou představu o topografii města a jeho struktuře, neboť jsou v nich poplatníci uvedeni v seznamech, řazených nejprve podle městských částí a až poté podle povolání. Nejprve je uvedeno náměstí (circulus) a po něm další části města, a to předměstí Bezděkov, Blatno (Blatensis vicus), ulice Lubenská (Lubnensis vicus), Svatojilská (Sancti Egidi vicus), Lišanská (Lissanensis vicus) a Hrnčířská (Lutifigulorum vicus). Zda označení circulus zahrnovalo skutečně pouze náměstí, nebo jádro města tvořené náměstím a přilehlými objekty, není z této knihy zcela jasné. Při pohledu na moderní mapu Rakovníka a rozmístění dnešního Bezděkova a ulic Lubenská a Lišanská, které jsou od historického centra poměrně vzdáleny, se však zdá pravděpodobné, že pojmem circulus bylo označováno celé jádro města, tedy vlastní město, k němuž kromě náměstí patřily i další ulice a objekty, které nebyly v rejstříku zahrnuty jmenovitě. Předměstí pak patrně navazovala na toto jádro. 73

74 Obyvatelé města Kromě topografie města nám rejstříky berně a královského úroku částečně poskytují informace i o společenském složení města. Na náměstí se pravděpodobně začínalo s výběrem berní a dalších dávek a jak je patrno ze soupisu obyvatel, kteří na náměstí žili, byla to prestižní adresa. Například zde nacházíme téměř všechny členy městské rady. Po výčtu městských částí následuje soupis obyvatel podle jednotlivých zaměstnání, a to dědiční hospodáři (hereditarii), mlynáři, resp. mlýny (molendina), řezníci (carnifices), pekaři (pistores), a řemeslníci (artifices). Někteří obyvatelé jsou v seznamu uvedeni na více místech, například jednou podle místa bydliště, jednou podle povolání. Pokud však jde o kompletní strukturu města, jeho sociální složení a společenskou a majetkovou hierarchii, není výpovědní hodnota tohoto pramene příliš velká. Je tomu tak zejména z toho důvodu, že do rejstříků berně a úroku nebyli pravděpodobně zaznamenáváni všichni obyvatelé. 57) Vynecháni mohli být například ti, kteří nevykonávali řemeslo nebo neměli dostatečný majetek, z něhož by platili daně, nebo neměli ve městě reprezentativní postavení, jako například majitelé nebo nájemci domů, jimž náležela povinnost platit berně. Tato skutečnost vyplývá z rejstříku celkem jednoznačně, protože v některých případech nejsou uvedena jména obyvatel jako jednotlivců, ale pouze v souvislosti s jejich domem. 58) Samozřejmě není jednoznačné, zda označení domu jménem jeho majitele se skutečně vztahovalo k majiteli současnému, nebo zda se jednalo o zažité označení domu například podle některého z majitelů předchozích. Důležité ale je, že berně a úrok platil pouze majitel nebo nájemce domu, ale o ostatních obyvatelích daného domu není v rejstříku zmínka, třebaže možná na daně majiteli také přispívali. Proto nelze ani tuto celkem obsáhlou knihu považovat za skutečně spolehlivý pramen k poznání celé struktury města a počtu jeho obyvatel. Z evidence obyvatel ve finančních knihách, ač je z naznačených důvodů poněkud limitována, si můžeme utvořit alespoň rámcovou představu o sociálním složení města. Už ze struktury rejstříků berně a úroku můžeme pozorovat jistou hierarchii města a zejména majetkové rozvrstvení obyvatel. Jako v jiných středověkých městech i v Rakovníce platilo, že na náměstí sídlily nejbohatší a nejvlivnější osoby, které se podílely na městské správě. To lze vyčíst ze soupisu obyvatel náměstí, kde jsou uváděny osoby, které nacházíme na jiných místech jako příslušníky městské rady. Například k roku 1436 je zde uveden Mikuláš Ovsík, Jan Luženský, Martin Ženíšek, Hučhavel, Hanuš Pátek, Hostan, Jan Pohan, který je v tomto případě uveden i v nadpise jako výběrčí, Ryntflaš a další. 59) 57) Z prací věnovaných tomuto tématu lze uvést například Knihy počtů města Brna z let , vydal Bedřich Mendl, Brno 1935; Městské úřední knihy z Archivu města Brna : katalog. I. svazek, Knihy městského hospodaření. 1., Knihy početní. a), Komorní počty , Brno, 1999; nebo práce Ludmily Sulitkové Městské úřední knihy z Archivu města Brna : katalog. II. svazek, Knihy městského hospodaření. 1., Knihy početní. b), Radní počty , Brno: Archiv města Brna, 2001; Městské úřední knihy z Archivu města Brna : katalog. III. svazek, 1.c), Knihy městského hospodaření. Knihy početní. Počty města a jeho zařízení , Brno: Archiv města Brna, ) SOkA Rakovník, AMR, inv. č. 1461, kniha č. 720, Rejstříky berně a královského úroku, , fol. 13r. Například domus Mathie. 59) Tamtéž, fol. 4r a v. 74

75 Dále ve městě sídlili dědiční hospodáři, kteří také vlastnili značný majetek, jak můžeme usuzovat podle výše odváděných daní. U některých z nich je uvedeno, že vlastnili pole nebo louky, proto je pravděpodobné, že sídlili spíše na předměstích, ačkoli to v rejstříku specifikováno není. Odpovídalo by to ale praxi jiných středověkých měst, kde se na předměstích nacházely hospodářské pozemky jednotlivých měšťanů. Poměrně významná byla rovněž povolání zaznamenaná v rejstříku, konkrétně mlynáři, řezníci, pekaři a tzv. řemeslníci, což byl patrně zastřešující termín pro zbývající povolání. Z ostatních finančních knih vyplývá i značná důležitost osob vařících pivo, které bylo pravidelně dodáváno městské radě, a vlastníků lázní, které stály na náměstí v blízkosti kostela 60) a byly rovněž městskou radou hojně využívány. Významnou osobou ve městě byl farář, který dostával pravidelně plat a občas i jiné dary od městské rady. V rubrikách výdajů v knihách příjmů a výdajů obce se plat pro něj objevuje pravidelně na jednom z prvních míst. Rakovník byl městem závislým na Křivoklátu. Pokud byl hrad v držení krále, podléhal Rakovník přímo královské moci, v době zástavy pak zástavnímu držiteli. Ze zápisů v městských knihách je vidět vliv křivoklátského pána ve městě, ať už ve formě darů a poct pro pojištění jeho přízně, evidovaných ve finančních knihách, nebo v zápisech sporného i nesporného soudnictví v knihách památných, kde křivoklátský hejtman nebo purkrabí zasahoval do pravomocí města, například v oblasti trestního práva, kde měl pravomoc rozhodovat o propuštění vězňů, nebo v oblasti sporného soudnictví, kde působil jako rozhodčí některých sporů. Kromě výše uvedených osob musely v Rakovníce existovat další vrstvy obyvatelstva pravděpodobně nejpočetnější které se do zápisů v městských knihách nedostaly, a to pro nedostatečný majetek a vliv. O těchto lidech nám městské knihy až na jednotlivé výjimky například v zápisech trestního soudnictví nic neříkají, nicméně pro vytvoření ucelené představy o středověkém městě musíme počítat s tím, že tvořili podstatnou součást městské struktury. Na rozdíl od členů městské rady jsou obyvatelé města v knihách zaznamenáváni jmenovitě velmi často. Jména byla zpravidla jediným způsobem jejich identifikace, tudíž známe jména mnoha měšťanů ze zápisů nesporného, sporného i trestního soudnictví v knihách památných, trhových a knize testamentů. Tyto knihy nám přinášejí nejen informace o jménech obyvatel města, ale i o jejich rodinných, společenských a pracovních a majetkových vztazích, místech bydliště, povoláních apod. Ve finančních knihách jsou jména obyvatel měst zaznamenána také, i když v menší míře, a na rozdíl od ostatních knih o nich knihy finanční neobsahují prakticky žádné další údaje. Nejobsáhlejší jsou v tomto ohledu Rejstříky berně a královského úroku, protože obsahují jmenovité seznamy majitelů domů, a poté i jmenovité seznamy příslušníků některých řemesel. Ačkoli prameny, dochované v rakovnickém archivu, zachycují poměrně mnoho jmen a údajů o obyvatelích města a představitelích jeho správy, tyto údaje nemohou být nikdy kompletní. Pro jejich doplnění pak mohou sloužit náhodně dochované zmínky v materiálech jiné provenience. Například v soudních aktech z let nalézáme jména rakovnického děkana Racka, oltářníka Alberta, rychtáře Hermana, učitele Drahoslava ze 60) Tamtéž, fol. 16v. Balneum sub ecclesia. 75

76 Želevic a několika rakovnických měšťanů, kteří působili jako svědci v různých soudních jednáních. 61) Městská kancelář Nemáme konkrétní podklady ke zjištění, zda v Rakovníce ve sledované době existovala skutečná městská kancelář, popřípadě jak byla rozvinutá. Na základě paleografického rozboru můžeme stanovit přibližný počet písařů, nikoli však rozdělení jejich práce nebo okolnosti, za kterých do knih zapisovali. Poměrně velká paleografická rozmanitost knih svědčí o tom, že do knihy zapisovalo více písařů současně. Je možné, že zde působil radní písař a mladší písař jako jeho pomocník, ale konkrétní zmínky o tom nenacházíme. Také je nutno počítat s možností, že ne všichni písaři byli skutečně zaměstnáni jako stálí městští písaři. Mohlo se jednat i o písaře ve službách bohatších soukromých osob, nebo o vrchnostenské písaře například v případě zápisů, které se týkaly křivoklátského hejtmana. Toto vysvětlení by přicházelo v úvahu v případě příležitostných zápisů rukou, které se v knize nevyskytují pravidelně po delší časové období. Důvodů pro tyto příležitostné zápisy mohlo být mnoho, včetně nemoci nebo odchodu písaře z města z nejrůznějších důvodů, mohl být stálý písař zastoupen jiným. Žádné skutečné okolnosti a důvody změn písařů v knihách uvedeny nejsou. Některé písařské ruce však můžeme sledovat po delší časové období, někdy i několik desítek let, takže existence stálého radního písaře v Rakovníce je pravděpodobná. O městské kanceláři jako takové v knihách konkrétní informace uvedeny nejsou. Větší počet písařů, kteří se často střídali, by mohl více svědčit o jisté neustálenosti městské kanceláře než o její rozvinutosti. Nicméně v Rakovníce bylo vedeno několik typů specializovaných městských knih pro jednotlivé typy agend, a to pro finanční záležitosti a pro záležitosti sporného, nesporného i trestního soudnictví, a každá z těchto knih vykazuje poměrně ustálené formy vedení. To by mohlo poukazovat na jistou organizaci písařské práce, a tudíž by to nasvědčovalo pravděpodobnosti existence kanceláře alespoň v jednoduché podobě. Například kniha památná má specifickou strukturu vedení, kde zápisy nejsou řazeny chronologicky, ale abecedně. Tuto strukturu dodržovali čtyři písaři a teprve ve druhé polovině 15. století došlo k jejímu porušení. I ostatní knihy jsou poměrně pevně strukturovány. Zápisy v nich jsou vesměs řazeny chronologicky, každé období má nadpis stylizovaný v ustálených formulacích, a ačkoli jsou vidět drobné rozdíly mezi jednotlivými písaři, základní formy zapisování do knih byly vždy dodržovány. K úkolům písaře v Rakovníce patřilo kromě vedení městských knih i vyhotovování listin 62) a pořizování záznamů příjmů a výdajů při výběru berní a královského úroku. Písař zapisoval nejrůznější druhy právních pořízení, ale zda například při zapisování 61) Tadra Ferdinand (ed.), Soudní akta konsistoře Pražské, (Acta judiciaria consistorii Pragensis), V. ( ), Praha 1899, s , 87, 119, 121, 145, 146, 163, 170, 171, 176, 179, ) Zajímavý a poněkud neobvyklý doklad, z nějž je také možné usuzovat, že městský písař vyhotovoval i městské listiny, nalézáme na fol. 29v trhové knihy z let v zápisu z roku Písař zde nejprve napsal Waczek Mlynarz tiemto lystem zastavuge, poté slovo lystem škrtl a přepsal na zapisem. Zřejmě byl tedy zvyklý psát listinné formulace, a omylem tak uvedl i zápis do knihy. 76

77 závětí, svědectví apod. doprovázel konšely do domů osob, jichž se jednání týkalo, nebo zda se všechna jednání konala před městským soudem nebo radou, z městských knih nevyplývá, neboť záznamy o sepisování závětí byly pořizovány až v městské radě. V případě zápisů trestního soudnictví existovala v některých středověkých městech funkce zvláštního, tzv. krevního písaře, který zapisoval výpovědi vězňů. Záznamy výpovědí na útrpném právu byly v Rakovníce zapisovány jednak do městských knih, jednak na volné lístky. Proto je možné usuzovat, že tyto zápisy byly pořizovány přímo při výslechu. Zda v Rakovníce skutečně existovala zvláštní funkce krevního písaře, není z pramenů patrné. Jan Renner sice tohoto termínu užívá v nadpisu k přepisům některých z těchto záznamů, 63) nicméně lístky se zápisy výslechů na útrpném právu jsou psány rukama několika písařů, kteří koncipovali i jiné typy zápisů v městských knihách. Jak již bylo výše zmíněno, v Rakovníce působilo více písařů současně. Někteří zapisovali do několika knih, jiní pouze do jedné. Jména písařů uváděna zpravidla nejsou. Výjimku tvoří pouze několik záznamů v rejstříku berně a královského úroku, kde je v rubrice výdajů několikrát uveden plat pro písaře označovaného Wenceslao Cerdonis. Přesto toto jméno nelze spolehlivě přiřadit ke konkrétní písařské ruce, protože v téže době zapisovalo do knihy několik písařů současně. Z toho důvodu muselo být použito označování písařů velkými písmeny abecedy. Rostislav Nový ve své Studii o nejstarších rakovnických městských knihách označil první čtyři písaře knihy památné z let písmeny A D. Na toto značení jsem při označování dalších písařů navázala. Po vyčerpání písmen abecedy jsem použila kombinace písmen a číslice 1. Knihy se částečně časově překrývají. V několika případech lze pozorovat totožné písařské ruce ve stejném období v několika knihách. Ve sledovaném období, tj. od počátku vedení nejstarší pamětní knihy roku 1384 do roku 1526, se v deseti městských knihách a ve spisovém materiálu vystřídalo asi písařských rukou, ačkoli jejich přesný počet stanovit nelze, neboť není možné spolehlivě určit, zda drobné rozdíly v písmu některých zápisů skutečně znamenají změnu písařské ruky, nebo zda jsou způsobeny například časovým odstupem nebo jinými faktory, které mohly ovlivnit rukopis téhož písaře. Stejně tak nemůžeme zejména ve starší době s jistotou stanovit, zda velmi podobně vyhlížející zápisy jsou skutečně dílem též osoby, neboť všichni písaři zachovávali při psaní stejná pravidla a způsob psaní do určité míry potlačoval individuální rysy. Některé dokumenty dochované v archivu byly psány jinými písaři a jinde než v prostředí rakovnické městské rady. Jedná se zejména o panovnické listiny rakovnickou radou přijaté. Kromě toho se mezi materiály nachází soupis várek piva a platů z nich, který nebyl psán žádnou z písařských rukou, objevujících se v ostatním materiálu, a vzhledem k tomu, že písmo budí dojem nepříliš zkušeného písaře, je možné, že dokument byl pořízen jednou z osob, podílejících se na výrobě a distribuci piva, a provádějící evidenci jeho prodeje. 63) SOkA Rakovník, AMR, inv. č. 806, Sporné a trestní záležitosti, lístky se zápisy výslechů na útrpném právu, bez data, pol. 15. stol. Rennerovy přepisy jsou uloženy spolu s materiálem. 77

78 Písemnosti městské správy Městské knihy Městská správa produkovala několik druhů písemností a pořizovala záznamy o právních jednáních. Nejlépe dochovanými písemnými prameny jsou městské knihy. Do sledovaného období spadá deset rakovnických městských knih, a to kniha památná z let , kniha památná z let , kniha trhová z let , kniha trhová z let , kniha testamentů z let , protokoly právních pří (kniha ortelů radních) z let , kniha příjmů a výdajů obce z let , kniha příjmů a výdajů obce z let , rejstříky berně a královského úroku, a rejstříky hlavních počtů z let Kniha památná z let má dvě části. V letech sloužila pro zápisy nesporného a částečně i sporného soudnictví. Byly do ní zapisovány majetkové transakce, sirotčí zápisy, zápisy dluhů projednávaných před městským soudem, zápisy věna, různé smlouvy mezi obyvateli města, seznam svěcenců na kněžství, 64) odkazy a záležitosti sporného soudnictví. 65) Od roku 1448 do 20. let. 16. století sem pak byly zaznamenávány záležitosti trestního soudnictví a kniha začala být označována jako knihy černé. 66) Ojediněle se vyskytují i zápisy mladší, pravděpodobně ze čtyřicátých let 16. století, připsané dodatečně na některé prázdné stránky. Početně však v knize převažují zápisy soudnictví nesporného. Kniha byla rozdělena na oddíly podle písmen abecedy, jimiž jsou jednotlivá folia nadepsána. Právní pořízení pak byla do knihy zapisována podle počátečních písmen jmen jednajících osob, nicméně od této praxe bylo upuštěno roku 1428, kdy začaly být zápisy řazeny chronologicky bez ohledu na dělení. Podobně jako v případě první památné knihy jsou v knize památné z let obsaženy dva typy zápisů, a to trestního soudnictví a od roku 1530 sporného a nesporného soudnictví. Kniha je tedy zčásti knihou černou a zčásti knihou památnou. Trhová kniha obsahuje zápisy nesporného soudnictví, zejména převody nemovitostí obyvatel města a jeho okolí. Kniha je členěna po letech a v rámci jednotlivých let podle termínů zahájených soudů. Kniha trhová z let je rozdělena na dvě části. První část je výrazně obsáhlejší, pochází z let a obsahuje zápisy nesporného soudnictví, pořizované před zahájeným soudem. Jedná se zejména o převody nemovitého majetku. Druhá část knihy obsahuje zápisy sporného soudnictví z let , ve sledovaném období zejména odvolání pomluv a smírná narovnání. Kniha testamentů z let obsahuje zápisy závětí rakovnických měšťanů, které byly pořizovány za účasti několika konšelů a příslušníků obecních starších. Ti potom o sepsání závěti podali zprávu při zasedání městské rady, kde byl také učiněn zápis. 64) Tamtéž, inv. č. 79, kniha č. 64, Kniha památná (1523). 65) Tamtéž, fol. 2r, 13r, 17v. 66) Tamtéž, fol. 37r. 78

79 Protokoly právních pří z let obsahují záznamy o různých záležitostech sporného soudnictví, týkajících se obyvatel města a jeho okolí, a rozsudky vynesené radou Starého Města Pražského jakožto odvolací instancí. Kniha příjmů a výdajů obce z let sloužila jako kniha finanční, obsahuje tudíž zápisy peněz vybíraných od obyvatel města a poté vydávaných na obecní potřeby. Kniha příjmů a výdajů obce z let byla vedena jednotlivými konšely, kteří měli na starosti správu městských financí, a byly do ní zaznamenávány příjmy a výdaje městské rady za jednotlivé měsíce. Rejstříky berně a královského úroku z let jsou nejstarší dochovanou rakovnickou účetní knihou. Byly sem zapisovány dávky, které bylo město povinno platit panovníkovi. Jednalo se o zvláštní plat zvaný královský úrok (census, šos, nebo pomocné), který byl stanoven již v privilegiu Jana Lucemburského z roku ) Pravděpodobně roku 1436 začal být kromě této dávky vybírán ještě další poplatek, a to berně. 68) Kromě toho byly do knihy zapisovány i výdaje, které městská rada platila z vybraných peněz. Na závěr každé rubriky bývají uvedeny celkové sumy. Rejstříky hlavních počtů z let obsahují vyúčtování peněz jednotlivých konšelů za období jejich správy městských financí a vyúčtování jednotlivých specializovaných úřadů. Listiny Kromě městských knih produkovala městská kancelář i listiny, jejichž příjemci byli jednotliví obyvatelé města. Tyto listiny se v archivu nedochovaly, nicméně o jejich produkci nacházíme četné zmínky v zápisech v městských knihách, konkrétně v knize trhové z let , knize testamentů z let , v knize příjmů a výdajů obce z let a v rejstřících hlavních počtů z let Právní pořízení musela být oznámena před městskou institucí, aby nabyla právní platnosti, ale písemný zápis povinný nebyl. Záleželo na jednotlivých osobách, zda si nechají o pořízení vyhotovit písemný záznam do městské knihy, listinu, nebo obojí. Některé zápisy v knihách proto obsahují zmínky o tom, že kromě zápisu byla o dané záležitosti vyhotovena ještě listina nebo chirograf (cedule řezaná). Chirografy byly často zhotovovány v případě dluhů, kdy dlužník i věřitel obdrželi jednu část specifickým způsobem rozdělené listiny. Způsob rozdělení sloužil jako ověřovací prostředek, neboť pravost každé části listiny se ověřovala jejich složením v místě rozdělení. Zmínka o vyhotovení listiny nebo chirografu, která byla v zápisech uváděna, patrně sloužila jako další způsob ověření. Dalším dokladem o produkci listin jsou jejich opisy v některých zápisech. Jedná se převážně o opisy starších listin, vydaných pro předky rakovnických obyvatel, které sloužily jako potvrzení jejich platnosti. Listiny jsou v zápisech opisovány v plném znění a zá- 67) Codex iuris municicpalis II., s 181 Onus siquidem annui census pertetui ipsi ciuitati ac ciuibus intercluso censu iudici ciuitatis eiusdem taxatum relatu repperimus, vt predicitur, vsque ad summam triginta et quatuor marcarum grossorum denariorum pro marca qualibet computandis, cuius summe medietatem in die beati Vrbani pape, reliquam vero partem in die beati Galli annis isngulis nobis, aut cui deputatum duxerimus, dicti ciues soluere tenebuntur 68) Studie Rostislava Nového, s

80 pis kromě toho obsahuje i informaci o psací látce a způsobu ověření listiny. Většinou se jednalo o pergamenové listiny s přivěšenou pečetí města Rakovníka. 69) Zápisy v tomto případě slouží jako doklad nejen o produkci listin městskou kanceláří, ale i o užívání městské pečeti. Zajímavé je, že rozdíl mezi vyhotovením listiny a potvrzením její platnosti v zápisu mohl být i několik set let. 70) Jiným typem dokladu o produkci listin v městské kanceláři jsou záznamy ve finančních knihách, kde nacházíme účty za platy pro posly, kteří byli vysíláni s listinami do jiných měst a na Křivoklát. To svědčí nejen o produkci listin, ale i o diplomatickém kontaktu Rakovníka s jinými městy. Kromě toho se v knize příjmů a výdajů obce z let objevují účty za papír a červený pečetní vosk, což je důležitý doklad o diplomatické činnosti města a rovněž o zlepšení postavení Rakovníka v této době, neboť již mohlo město užívat červený vosk. Ve finančních knihách se rovněž objevují záznamy o platu pro písaře, i když těchto záznamů je překvapivě málo. Samotné listiny vydávané městkou kanceláří pro jednotlivé měšťany sice v archivu dochovány nejsou, ale nachází se zde několik listin panovnických, vztahujících se k Rakovníku, ačkoli i ty jsou dochovány převážně v novověkých opisech. Mezi nimi se nachází i listina vydaná Rakovníkem jako žádost panovníkovi. Celkem se ve fondu Archiv města Rakovník nachází 8 listin, resp. jejich opisů nebo výpisů. Jedná se o výpis z privilegia krále Ladislava rakovnickým měšťanům ze 7. června 1454, opis majestátu Vladislava II. křivoklátskému hejtmanu Jiřímu z Násilé z 12. září 1493, nedatovaný výpis z majestátu Vladislava Jagellonského, týkající se poplužního dvora, opis listiny Vladislava Jagellonského z 23. dubna 1501, listina Vladislava Jagellonského ohledně pomoci proti Turkům, vydaná po 7. březnu 1501, listina Vladislava Jagellonského o zřízení Rakovnického a Podbrdského landfrýdu z roku 1506, listina Ludvíka Jagellonského, potvrzující půjčku 100 kop grošů z 19. srpna 1520, a nedatovaná žádost obce ke králi Ludvíkovi Jagellonskému, vydaná před rokem Privilegium Ladislava Pohrobka ze 7. června 1454 se ve fondu dochovalo v nedatovaném novověkém výpisu. Tímto privilegiem Ladislav Pohrobek potvrdil rakovnickým měšťanům právo vlastnit movitý i nemovitý majetek, povolil jim s ním svobodně nakládat a v případě úmrtí bez závěti povolil dědictví nejbližších příbuzných. Majestátem z 19. září 1493, který se ve fondu dochoval v pěti novověkých opisech, potvrdil Vladislav II. křivoklátskému hejtmanu Jiřímu z Násilé vlastnictví domu v Rakovníce. Dále se ve fondu nachází nedatovaný novověký výpis z majestátu Vladislava Jagellonského, jímž Vladislav zprostil obyvatele Rakovníka placení dávek, které platili Křivoklátu z poplužního dvora, popluží a pozemků k němu příslušejících. Místo toho byla zavedena povinnost odevzdávat Křivoklátu každý rok na Štědrý den dva kapouny, nebo místo každého kapouna po 15 groších míšeňských. Kromě toho byla současným 69) Tamtéž, inv. č. 342, kniha č. 327, Trhová kniha, ) Tamtéž, fol. 54r. 80

81 i budoucím obyvatelům Rakovníka udělena další výsada, a to povolení brát a sekat dřevo na podpal z křivoklátských lesů. Také jim bylo povoleno stavět ploty na ptáky a čihadla. Listina Vladislava Jagellonského z 23. dubna 1501 je dochována rovněž v opise, který nicméně napodobuje úpravu i formální znaky listiny. Vladislav Jagellonský touto listinou povolil Jindřichu Albrechtovi z Kolovrat a na Krakovci prodat za 300 kop grošů českých rakovnické městské radě a obci právo na vybírání cla v Rakovníce a v Mutějovicích. Listina Vladislava Jagellonského z doby po 7. březnu Obsahem listiny je oznámení o svolání sněmu, na němž se měla města králi schválit tažení proti Turkům. Do Rakovníka byla listina zaslána patrně proto, že zde mělo být oznámení o konání sněmu ohlášeno na trhu. Rakovník ještě nebyl královským městem, tudíž se jeho zástupci nemohli účastnit sněmu samotného. Listina Vladislava Jagellonského z 3. listopadu 1506 je jako jedna z mála listin ve fondu dochována v originále. Touto listinou Vladislav Jagellonský ustanovil landfrýd v Rakovnickém a Podbrdském kraji. Listina Ludvíka Jagellonského z 19. srpna 1520 se rovněž dochovala v originále, dokonce i se zbytkem přitištěné pečeti. Touto listinou Ludvík Jagellonský potvrdil, že mu purkmistr a rada města Rakovníka půjčili 100 kop grošů českých. Splátka měla být provedena tím způsobem, že si rakovničtí měšťané mohli dlužnou částku strhnout z daní, které platili králi každý rok na svatého Jiří a na svatého Havla. Poslední listina se od předchozích liší tím, že jejím vydavatelem nebyl panovník, ale město. Jedná se o žádost Rakovníka králi Ludvíku Jagellonskému o povýšení mezi královská města. Spisy Spisový materiál je ve fondu dochován pouze ve zlomcích. Zachovány jsou jednotlivé spisy týkající se sporného a trestního soudnictví. Jak již bylo zmíněno výše, jedná se o lístky se zápisy výslechů na útrpném právu z poloviny 15. století, které mají stejnou podobu jako zápisy trestního soudnictví v památných knihách. Druhý dokument, který se nachází mezi spisovým materiálem, je označený jako Fragment zápisů o loupežnících Jana z Hradiště a o poddaných z let Jedná se o dokument obsahující několik různých zápisů. První je zápis trestního soudnictví, týkající se propuštění vězně. Další záznamy mají stejnou podobu a týkají se žádostí různých osob, aby byly přijaty městskou radou za poddané nebo služebníky, ačkoli další údaje o těchto osobách uvedeny nejsou. Mezi spisovým materiálem je rovněž uložen dokument, pořízený patrně jako výpis z půhonného kvaternu desek zemských z roku 1519, který popisuje spor města Rakovníka se šlechticem Volfem z Gutštejna o právo vybírat clo v Zavidově, přičemž nález zemského soudu byl učiněn ve prospěch Rakovníka. Účty Na rozdíl od poměrně dobře zachovaných účetních knih je účetní materiál ve spisové podobě dochován ve fondu pouze ve zlomcích a pro sledované období jsou relevantní 81

82 pouze dva dokumenty. Jedná se o soupis várek a platů z nich a cedule s poznámkami výběrčího daní. Soupis várek piva a platů z nich 71) je neúplně dochovaný dokument, pocházející patrně z druhé poloviny 15. století. Z původně většího celku se dochoval pouze jeden dvoulist, na němž je uveden rozpis várek piva podle dat, kdy byly svařeny, a seznamy odběratelů piva, u nichž jsou poznamenány zaplacené částky. Druhým dokumentem, spadajícím do sledovaného období, je nedatovaný jednolistový zlomek dokumentu, identifikovaného jako cedule s poznámkami výběrčího daní. 72) Jeho písmo a celková úprava se velmi podobají úpravě Rejstříku berně a královského úroku z let , a proto je možné, že jeho vznik spadá do tohoto období. Podle poznámky archiváře Jana Rennera, která je u dokumentu přiložena, se jedná o ceduli výběrčích, kteří na trhu (jarmarku) v Rakovníku vybírali poplatky od řemeslníků ze Žatce, Loun, Slaného, Blšan a Prahy. 73) Renner opomíjí Loket, který se v dokumentu rovněž vyskytuje. Text dokumentu je rozdělen na šest oddílů, z nichž každý je nadepsán názvem příslušné lokality ( Zatenses, Lunští, Slánští, ze Blšan, z Lokte a z Prahy ). Pod každým nadpisem následují seznamy jmen a někdy i povolání osob, od nichž byly peníze vybírány, a výše vybraných částek. Na reversu jsou uvedeny celkové sumy. Význam městských knih a spisového materiálu pro studium života ve středověkém městě Městské knihy a písemnosti jsou obrazem nejen znalosti písma, jazyků a stylistických dovedností písařů, ale do jisté míry i úrovně vzdělanosti a kulturní vyspělosti měšťanů v českém středověkém městě vůbec. V některých záznamech v městských knihách nacházíme zmínky o existenci školy, resp. učiteli a o žácích. V Rakovníce nejpozději na přelomu 15. a 16. století. Městské knihy a spisy jsou produktem městské správy, a tudíž pramenem k poznání jejího fungování. Poskytují nám určitou představu o regulaci života obyvatel ze strany městských orgánů. Ve struktuře městských orgánů a jejich fungování docházelo v průběhu doby ke změnám. V městských knihách můžeme pozorovat ústup moci rychtáře ve prospěch městské rady v oblasti správy i soudnictví. Kromě toho se v knihách odrážejí někdy značně komplikované společenské a rodinné vazby a vztahy mezi jednotlivými obyvateli, zejména v zápisech smluv a závětí. Ačkoli je třeba mít na paměti, že městské knihy a spisy nemohou poskytovat kompletní obraz o všech aspektech života ve městě a jejich vypovídací hodnota je značně variabilní, jsou nesmírně cenným pramenem pro poznání alespoň určitých aspektů fungování správy středověkého města a života v něm vůbec. 71) Tamtéž, inv. č. 802 Hospodářství obce, dlužní záležitosti , soupis várek a platů z nich, bez data. 72) Tamtéž, inv. č. 804 Berní záležitosti, pravděpodobně cedule s poznámkami výběrčího daní, bez data 73) Tamtéž. 82

83 Kniha památná, (SOkA Rakovník, AMR) 83

84 Trhová kniha, (SOkA Rakovník, AMR) 84

85 Kniha příjmů a výdajů obce, (SOkA Rakovník, AMR) 85

86 Rejstříky berně a královského úroku, (SOkA Rakovník, AMR) 86

87 Martin Šanda Mšecký zámek podruhé aneb střípky z historie V čísle IX/2012 Rakovnického historického sborníku publikoval autor tohoto článku jiný dosti rozsáhlý článek 1) věnovaný stavebním proměnám mšeckého zámku. Ten byl založen především na poznatcích učiněných v rámci přípravy diplomové práce 2). Teprve v průběhu zpracovávání článku byl dotyčný osloven s nabídkou na zpracování stavebně- -historického průzkumu zámecké budovy. 3) Zjištění prováděného průzkumu bylo proto možné v rámci korektur do hotového článku vtělit pouze částečně. Výběr dalších zajímavých poznatků tudíž přináší až toto číslo Rakovnického historického sborníku. Majitelé mšeckého zámku Základem poznání minulosti mšeckého šlechtického sídla a jeho majitelů před tím, než jej ve druhé polovině 17. století koupili Schwarzenberkové, stále zůstávají výsledky bádání Augusta Sedláčka. Vedle práce na svém mnohosvazkovém díle Hrady, zámky a tvrze České Sedláček zpracoval i podrobnou kolovratskou genealogii. 4) Sedláčkovy stále platné závěry je ovšem dnes díky následnému bádání možné místy poněkud doplnit či korigovat. Vladykové ze Mšece První zmínka o Mšeci pochází z let , kdy zde seděl Dcheř ze Mšece (Dcherz de Mssecz). Další zmínky o Mšeci pochází z doby po polovině 14. století a souvisejí s existencí farního kostela. 5) Jméno lokality je mimochodem dle Profouse přímo odvozeno ze zdrobněliny slova mech (mšec), podobně jako je například slovo týnec zdrobnělinou slova týn. 6) Proč ovšem bylo pro název lokality použito slova, znamenajícího malý mech či mešek, není zřejmé. 1) Martin ŠANDA, Stavební proměny mšeckého zámku, Rakovnický historický sborník, 9, 2012, s ) M. ŠANDA, Antonio Ehorto Martinelli jako Schwarzenberský knížecí architekt a stavitel, diplomová práce, UDU FF UK Praha, Dostupná on-line: 3) M. ŠANDA, Zámek Mšec - stavebně-historický průzkum, Čelákovice Zde uvedena veškerá další literatura k tématu, dostupný on-line: přílohy v komprimované podobě dostupné zde: 4) František GRUNT, Počátek a vzestup pánů z Kolovrat v západních Čechách, Minulostí západočeského kraje 37, 2002, s Ze Sedláčkova pera pochází i příslušné heslo v Ottově slovníku naučném, viz: Sčk [August Sedláček], heslo z Kolovrat, in: J. Otto a kol., Ottův slovník naučný, Díl 14: Kartel kraj. 1899, s ) Karel KUČA, Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku IV, Ml-Pan, Praha 2000, s ) Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách, III díl, Praha 1951, s

88 Kolovratové Zřejmě na počátku šedesátých let 14. století získal Mšec Albrecht z Kolovrat 7) (poprvé zmiňovaný r. 1347, 1391), neboť je roku 1361 uveden jako majitel Mšece a Žehrovic. 8) Ačkoli bývá tento člen rodu Kolovratů označován za jeho zakladatele, ve skutečnosti jsou Kolovratové doloženi už v první polovině 13. století, kdy je zmíněn Mladota z Kolovrat. 9) Albrecht pocházel z Kolovrat u Prahy, byl královským maršálkem a v letech též hejtmanem Vogtlandu, což byla neveliká ale důležitá oblast v nynějším Sasku, která se ve druhé polovině 14. století dostala pod správu českých panovníků. Ve Mšeci vybudoval Albrecht někdy v šedesátých letech 14. století nové šlechtické sídlo, poprvé zmíněné zřejmě roku 1368, kdy se Albrecht píše de Cornus. 10) Obdobně jako řada dalších v té době budovaných šlechtických sídel totiž i Albrechtovo sídlo dostalo jméno nikoli podle českého názvu lokality, ale v podobě módního německého novotvaru. Ten buďto znamená sýpku či špýchar (Kornhaus), případě dům pro uchovávání loveckých potřeb (Garnhaus). 11) Volba lokality sousedící s křivoklátským panstvím nebyla u muže aktivně působícího na královském dvoře jistě náhodná a lze ji bez větších rozpaků vysvětlit právě vazbou na nedaleký Křivoklát, hlavní hrad královského loveckého hvozdu. V pramenech je mšecké kolovratské sídlo střídavě označované jako hrad či tvrz. Roku 1373 založil Albrecht při svém starším šlechtickém sídle v nedalekém Ročově (u něhož roku 1352 založil též město) augustiniánský klášter, ve kterém byl po své smrti i pochován. 12) Albrechtův majetek zdědili jeho čtyři synové, kteří se také stali zakladateli čtyř kolovratských větví. Albrecht mladší je zakladatelem Libštejnských z Kolovrat, Mikuláš Konrhauzských z Kolovrat, Purkart Bezružických z Kolovrat a Herbort Mašťovských z Kolovrat. 13) Podle zpráv Starých letopisů českých počal roku 1388 Makrvart z Vartenberka válku proti králi Václavovi a začal v zemi lůpiti. Václav proto nechal obléhat Žleby a po jejich dobytí zajal Markvarta, který následně ve vězení hořem umřel. Žleby, a také Rohozec a Zbiroh nechal Václav rozbořit a následně rozkázal k Kornhůzu přitrhnuti, dobýt jej a rozbořit, neb s něho velmi zemi škodili. 14) Markvartova vzpoura, již Letopisy nazývají válkou proti novému králi Václavovi, spočívala v akcích namířených proti lužickým městům, především v přepadávání a olupová- 7) Přehledný, bohužel ne zcela spolehlivý rodokmen kolovratů zpracoval Borůvka, viz: Vlastimil BORŮVKA, Rodopis rodu pánů z Kolovrat, in: Dějiny Rychnova nad Kněžnou a rodu pánů Kolovrat, Praha 2000, s Genealogie Kolovratů je přístupná i na webové stránce: kolowrat1.html. Osobě Albrechta z Kolovrat se věnoval František Grunt, viz F. GRUNT, Albrecht I. z Kolovrat, zakladatel rodové slávy, Marginalia Historica IV, Praha Litomyšl 2001, s Týž autor publikoval i cennou práci o Kolovratech v západních Čechách: F. GRUNT, Počátek, s ) August SEDLÁČEK, Hrady zámky a tvrze v Čechách, díl VIII - Rakovnicko a Slánsko, Praha 1891, s ) F. GRUNT, Počátek, s ) A. PROFOUS, Místní, s ) Jan SVOBODA Vladimír ŠMILAUER, Místní jména v Čechách, V. díl (Dodatky), Praha 1960 s ) Pavel VLČEK Petr SOMMER Dušan FOLTÝN, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s ) F. GRUNT, Počátek, s ) František ŠTĚDRÝ, Byl hrad Kornhaus Ješkovi z Kolovrat r rozbořen?, Sborník Historického kroužku, 26/1925, s

89 Mšecký zámek, pohled od východu z prostoru zámeckého parku (SOkA Rakovník) ní lužických kupců. Markvart přitom podle všeho ve sporu, který z počátku řešil soud, byl v právu a města mu měla podle rozhodnutí soudu vyplatit pět set kop pražských grošů. K tomu ovšem přes královu osobní intervenci nedošlo, a Markvart se tudíž zřejmě rozhodl dotyčnou částku takříkajíc vymáhat osobně. Celá záležitost trvala šest let, od roku 1382 do roku Až roku 1390 král proti Markvartovi vyhlásil zemskou hotovost, která postupně dobyla Hrubý Rohozec, Zbirohy a nakonec i Žleby, na nichž byl Markvart zajat. Následně byl uvržen do vězení, z něhož byl propuštěn v dubnu Krátce nato ovšem umírá. Tato událost, v době Václavova otce Karla téměř nemyslitelná, nám dobře ilustruje značnou vyhrocenost situace v tehdejších Čechách. Pochopitelně ji způsobovala především reálná neschopnost Václava IV. obdobné konflikty účinně řešit. 15) Jak ovšem s celým tímto dějem souvisí dobytí a rozboření mšeckého šlechtického sídla není vůbec jasné. Protože neznáme přesně rok rozboření mšeckého sídla, nejsme s to ani určit, proti komu konkrétně byla celá akce namířena. Situaci navíc spíše komplikuje než vysvětluje další zpráva z roku Ta nám sice říká, že i služebníci Albrechta z Kolovrat přepadávali kupce a další cestující osoby, žádná z uvedených akcí ale zřejmě nebyla namířena proti lužickým městům. Zaznamenána je totiž opakovaná krádež koní v Praze i na dalších místech, oloupení příslušníků plaského kláštera a obecně noční přepadávání pocestných na silnicích a cestách. 16) V tomto případě se tudíž asi opravdu 15) Jiří SPĚVÁČEK, Václav IV , Praha 1986, s ) F. ŠTĚDRÝ, Byl, s

90 jednalo o využití tehdejší vyhrocené situace k obyčejnému lapkovství. Mohlo jít ovšem i o snahu poškodit krále, neboť ten byl přirozeně odpovědný i za bezpečnost v království. Ve zprávě z roku 1402 však kupodivu není vůbec zmíněno vyvrácení mšeckého sídla, a netušíme tudíž, jestli jde o v obou případech o tutéž událost, a můžeme-li tedy údaje obou zdrojů kombinovat. Majitelem Mšece byl v době, kdy se Markvart k lapkovství uchyloval, Albrecht starší z Kolovrat. Ten ovšem působil v králových službách téměř až do své smrti, neboť ještě ve sporu mezi Václavem IV. a míšeňským markrabětem Vilémem I. roku 1389 hrál dosti důležitou roli jednoho ze smírců obou znesvářených stran. 17) Představa, že by právě on zároveň posílal své muže přepadat pocestné, nezní zcela pravděpodobně, byť ji nelze ani úplně vyloučit. August Sedláček tudíž nadhazuje možnost, že mohlo jít o Albrechtova stejnojmenného syna. 18) To by jím ovšem musel být Albrecht mladší Libštejnský z Kolovrat (poprvé zmiňovaný r. 1369, 1416), v letech doložený jako hejtman Vogtlandu, v letech jako hejtman loketského kraje, v letech jako nejvyšší kancléř Václava IV. V tomto případě působí představa lapkovství snad ještě nepravděpodobněji, už jen pro souvislé angažmá v královských službách. Albrecht mladší z Kolovrat navíc, na rozdíl od svého otce, neměl se Mšecem Žehrovicemi či Ročovem majetkově mnoho společného. Těžištěm jeho působení byly západní Čechy (Krašov, později Libštejn). 19) Jako zcela nepravděpodobná se ovšem zdá i možnost, že by Albrecht starší z Kolovrat měl dva dospělé syny jménem Albrecht. Díky dataci mladší zprávy se jako nejpravděpodobnější nabízí možnost, že se celá věc udála až někdy kolem roku 1402, kdy už byl více než deset let mrtvý nejen Albrecht starší z Kolovrat, ale i další držitel Mšece, Albrechtův syn Mikuláš Žehrovský z Kolovrat ( 1393). V neklidné době devadesátých let 14. století, kdy země stála prakticky na pokraji občanské války, už si ovšem lze představit ledacos. Ostatně, i zjevně relativně předčasná smrt Mikuláše z Kolovrat s nějakými takovými událostmi může souviset. Roku 1396 jsou jako sirotci a dědicové Mikulášova majetku zmíněni jeho dva synové, Albrecht ( kol. r. 1416) a Jan ( kol. r. 1437). Ti si po nabytí plnoletosti majetek rozdělili tak, že Albrecht získal Žehrovice a Jan Mšec. Jejich poručníkem byl strýc Herbort Mašťovský z Kolovrat. Ten je v Rožmberské popravčí knize k roku 1406 zmíněn jako iniciátor obsazení předtím lapky využívaného hradu Stajice (u Maršova, okres Benešov), z něhož potom Herbortovi lidé, patrně pod maskou neznámých lapků, cíleně škodili Rožmberkům. Ačkoli zde asi šlo spíše o nějaké vyřizování účtů mezi dvěma příslušníky šlechtických rodů, zřejmě to dokládá, že si Herbort s činěním násilí nedělal přílišné starosti, ať už při tom byl v právu nebo nikoliv. Dost dobře to mohl být právě on, kdo ze Mšece podnikal či organizoval loupežná přepadení. 20) Po smrti Jana Kornhauzského k Kolovrat panství zdědila dcera Eliška, manželka husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé. Synové Zbyněk (poprvé zmiňovaný r. 1455, 17) J. SPĚVÁČEK, Václav, s. 202; F. GRUNT, Albrecht I., s ) A. SEDLÁČEK, Hrady, s ) F. GRUNT, Počátek,, s ) A. SEDLÁČEK, Hrady, s ; Sčk [August Sedláček], heslo z Kolovrat, in: J. Otto a kol., Ottův slovník naučný, Díl 14: Kartel kraj. 1899, s. 602; F. ŠTĚDRÝ, Byl, s

91 od roku 1481 přísedící komorního soudu, 1511) a Jan (zmiňovaný mezi lety ) na první pohled poněkud překvapivě, ale v kontextu tehdejších událostí zcela pochopitelně, užívali nikoli otcův predikát z Dubé, ale po matce získaný přídomek Kornhauzští z Kolovrat. Potupně popravený radikální husita a bývalý husitský hejtman Jan Roháč byl totiž po svém zajetí na hradě Sion u Kutné Hory prohlášen za zemského škůdce. Právě Zbyněk, jehož druhou manželkou byla také nositelka přídomku z Dubé jménem Kateřina, se stal dalším držitelem Mšece, ovšem jeho hospodaření zřejmě nebylo příliš šťastné. Roku 1501 postoupil panství synovi Jindřichovi ( 1521), přičemž k tomuto postoupení patrně nedošlo zcela dobrovolně. Spory mezi otcem a synem měly soudní dohru a trvaly i později. Ani Jindřichovo hospodaření ovšem nebylo dobré, a mšecké panství se tudíž, velmi pravděpodobně jako splátka dluhu, dostalo nejpozději roku 1506 do držení Jindřichova blízkého příbuzného Mikuláše Žehrovského z Kolovrat, roku 1502 zmiňovaného v roli hejtmana slánského kraje, a v letech dokonce v prestižním úřadě karlštejnského purkrabího. Tím zmínky o Kornhauzských z Kolovrat mizí nejen ze Mšece, ale z archivních zpráv vůbec. Ani Žehrovští z Kolovrat si ovšem Mšec neudrželi dlouho, neboť Mikuláš je posledním známým mužským příslušníkem této kolovratské větve. 21) Dědicem Mšece se stala patrně Mikulášova dcera Anna. Ta se později stala manželkou Jana III. Popela z Lobkovic ( 1569), nejvyššího českého hofmistra. Jejím poručníkem se stal příbuzný z bezdružické větve, Jiří Buštěhradský z Kolovrat (syn Jana Bezdružického z Kolovrat), v letech doložený jako nejvyšší sudí (poprvé zmíněný roku 1481, 1526). Mšec i Žehrovice zjevně nějakým způsobem získal do vlastnictví a patrně také obýval, neboť se kromě Bezdružic, držených ovšem v nedílu s ostatními bratry, psal právě po Kornhauzu a Žehrovicích. Jiří neměl vlastní potomky, a proto svůj majetek odkázal synovci Janovi Bezdružickému z Kolovrat (jedinému synovi Jiřího staršího bratra Jetřicha). Jan se roku 1511 zapsal na univerzitu v Lipsku, roku 1523 působil jako královský rada a přísedící komorního soudu a roku 1525 jako královský podkomoří. Roku 1526 však zahynul v bitvě u Moháče. Jiří navíc svou závěť doplnil podmínkou, podle níž mohla majetek doživotně užívat jeho manželka, Eliška z Fictum, která zemřela až roku 1539 nebo ) V letech se v pramenech jako pán na Kornhauze objevuje Václav Budovec z Budova, patrně děd ( 1541) či strýc známého a významného politika, spisovatele, příznivce a člena Jednoty bratrské Václava Budovce z Budova, popraveného roku 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Budovec však držel Mšec zřejmě pouze v zástavě. 23) Jiřího závěť se naplnila až po Eliščině smrti, kdy majetek zdědil Janův syn Jetřich (poprvé zmíněný 1527, 1538 hejtman slánského kraje, 1547). Ten ovšem dle Sedláčka velikou část statku promrhal. Jako bezdětný odkázal Jetřich majetek svým třem strýcům, bratřím Bezdružickým z Kolovrat. Janovi (poprvé zmiňovaný 1514, ) A. SEDLÁČEK, Hrady, s ; Sčk [August Sedláček], heslo z Kolovrat, in: J. Otto a kol., Ottův slovník naučný, Díl 14: Kartel kraj. 1899, s ) Ibidem. 23) A. SEDLÁČEK, Hrady, s a Sčk [August Sedláček], heslo Budovcové z Budova, in: J. Otto a kol., Ottův slovník naučný, Díl 4: Bianchi-Giovini bžunda s

92 komoří a přísedící zemského soudu, 1544 hejtman žateckého kraje, 1556), Vladislavovi (poprvé zmíněný 1515, 1575) a Ludvíkovi ( doložený jako hejtman Nového Města pražského, apelační rada, 1554/55). Bratři si zděděný majetek roku 1548 rozdělili, přičemž Mšec, konkrétně zámek Kornhauz se dvorem a městečkem získal, spolu s vesnicemi Milý, Srby, Lhota, Žehrovice, Třtice, Honice, Třebichovice, Hořešovice, Loděnice a Kačice, nejmladší Ludvík. Navíc získal právo vyplatit zastavené vesnice Pozdeň a Bdín. K tomu ovšem zřejmě nedošlo, Ludvík byl naopak nucen mnohé ze zmíněného majetku prodávat. Jednotlivé části panství prodával i Ludvíkův syn Jan (poprvé zmíněn 1534, císařský rada, doložený jako apelační rada, hejtman chrudimského kraje, prezident nad apelacemi, 1604), který roku 1569 nesmírně ztenčené mšecké panství (vedle samotného zámku, dvora a městečka obsahovalo už pouze dvůr v Třtici) prodal Bedřichovi Míčanovi z Klinšejna. Janovu životní dráhu přesto nelze označit za neúspěšnou, neboť vedle kariérního postupu nakonec získal i určitý majetek. Po prodeji Mšece koupil panství Záběhlice u Prahy a sňatkem s druhou manželkou Bohunkou Zárubovnou z Hustiřan, ovdovělou Žehušickou ( 1583) získal i panství Bystré (u Poličky), kde vybudoval dodnes dochovaný renesanční zámek. Kromě toho držel panství Hrochův Týnec a Bezděkov. Rozprodávání majetku v šedesátých letech 16. století tak lze chápat spíše jako investici podporující Janův společenský vzestup než jako doklad špatného hospodaření. 24) Shrneme-li zprávy o kolovratské držbě, máme opakované doklady o vybudování a rezidenčním využívání mšeckého šlechtického sídla Albrechtem z Kolovrat. Sporná a složitá je otázka jeho následného dobytí a rozboření. Jak bylo tehdy běžné, nebylo zřejmě sídlo zničeno zcela, ale jen poškozeno tak, aby nebylo možné jej hájit. K jeho obnově došlo spíše až po rozdělení majetku mezi syny Mikuláše Žehrovského z Kolovrat, někdy v prvních desetiletích 15. století, přičemž pro Jana a jeho potomky byl Mšec evidentně sídlem hlavním. V průběhu 16. století dochází v souvislosti se změnami majitelů (byť stále v rámci rozvětvené rodiny Kolovratů) zřejmě částečně ke ztrátě rezidenční funkce. Panství ovšem bylo v následujícím období patrně zastavováno, takže Mšec mohl plnit rezidenční funkci v rámci zástavy. Příslušníky rodu Kolovratů byl jako rezidenční opět využíván zřejmě až ve druhé polovině 16. století. Kolovratší majitelé Mšece patřili k poměrně dobře situované šlechtě a pravidelně zastávali různé, často i velmi prestižní úřady. Mičanové z Klinštejna Bedřich Míčan z Klinštejna panství koupil roku 1569 za 5875 kop českých grošů, přičemž už předtím vlastnil Žehrovice. O jeho zámožnosti svědčí nejen Sedláčkem zmiňovaný velkorysý dar v podobě řetězu z korunního zlata manželce Apolonii, ale také částka kop pražských grošů, kterou jí na Mšeci nechal zapsat a která sama o sobě převyšuje kupní cenu posledními Kolovraty ztenčeného mšeckého panství. Velkorysá je 24) A. SEDLÁČEK, Hrady, s ; Sčk [August Sedláček], heslo z Kolovrat, in: J. Otto a kol., Ottův slovník naučný, Díl 14: Kartel kraj. 1899, s

93 ovšem i částka kop míšeňských, kterou Bedřich věnoval synu Janovi. Mšecké panství rozhojnil i o další majetek, vedle už zmíněných Žehrovic také o Velké Hořešovice. 25) Štampachové ze Štampachu Zvětšení a jistě i zvelebení panství, možná i samotného zámku, odráží suma kop míšeňských grošů, za niž jej roku 1585 získal Matyáš Štampach ze Štampachu. O tomto muži zatím příliš nevíme, přestože se jedná o poměrně zajímavou osobnost, která by si hlubší historické zpracování rozhodně zasloužila. Dle Paprockého byl roku 1566 přítomen vojenským operacím u města Ráb a zúčastnil se i několika cest do Itálie a Francie. V císařských službách působil v Čechách i v Říši. Štampach se přitom na vzniku Paprockého Diadochu sbíráním informací o svém rodu údajně sám podílel a přirozeně poskytl i informace o vlastní osobě. 26) Z popisu v Diadochu sice není přesně jasné, jakou roli Štampach v cizině plnil, ale je zjevné, že dosáhl slušného jmění. Zřejmě se jednalo o určitou kombinaci vojenských a úřednických či diplomatických úkolů, vykonávaných z větší části v císařských službách. Nelze přitom přehlédnout, že vymezené časové rozhraní se vcelku kryje s dobou vlády Maxmiliána II. Habsburského. Po návratu do Čech Štampach působil jako hejtman Slánského kraje a údajně i jako císařský rada. Kolem roku 1584 sňatkem s Evou z Rejchu, ovdovělou Hruškovou ( 1591) získal Srbeč s tvrzí a farním kostelem a Hřivčice (okres Louny). To byl patrně impuls i k zakoupení sousedního Mšece. Majetek dále rozhojnil nákupem Kalivod (1596), Přerubenic (1597) a Mašťova (okres Chomutov, 1613). Společenský vzestup nepochybně odráží jeho druhý sňatek (po r. 1591) s Barborou Hasištejnskou z Lobkovic, dcerou císařského rady, nejvyššího sudího (1570) a nejvyššího komořího (1576), Bohuslava Felixe Hasištejského z Lobkovic. 27) Dle Sedláčka 28) Štampach výrazně zvelebil samotný Mšec. Vedle nového zvonu do kostela a vybudování školy je v popisu z roku 1613 zmíněna zásadní přestavba zámku, který tehdy byl naskrze, a to od nejmenšího až do největšího s nemalým nákladem znova vystavěn. Při zámku (Štampach) zřídil zahradu kořennou, vedle umění zahradnického všelijakým kořením a kvítím pěkně vysázenou, též besídka (lusthaus) při samém zámku velice nákladně vystavěná, obora pro vysokou zvěř též nákladná blízko zámku a konečně luhy bažantí. 29) Ferdinand Velc tento Sedláčkův popis ještě doplňuje. Zámek prý zdobil nápis s malbou, různou zvěř představující a dále Velc uvádí, že v obývacích místnostech zámku nalézala se sbírka různých mincí, klenotů, mezi nimiž zlaté řetězy, stříbrné konvice, poháry, misky, umývadla atd., dále zbrojnice, pozůstávající z množství dlouhých a krátkých pušek, pancířů, helem, tapírů, dýk atd., kterých ve svém mládí sám upotřeboval. Kromě 25) A. SEDLÁČEK, Hrady, s. 159; Ferdinand VELC, Mšec Kornhaus, Nové Strašecí 1935 (2. vydání), s ) Bartoloměj PATROCKÝ z HLOHOL, Diadochos id est successio, druhý svazek, Praha 1602, s ), k dispozici online: 27) Sčk [August Sedláček], heslo Štampach, in: J. Otto a kol., Ottův slovník naučný, Díl 24: Staroženské Šyl s. 760; F. VELC, Mšec, s. 28; A. SEDLÁČEK, Hrady, s ) Sedláček ve svém díle necituje odkazy na prameny, pouze na literaturu, jeho tvrzení tudíž často nelze ověřit, ovšem zpravidla jsou spolehlivá. 29) A. SEDLÁČEK, Hrady, s

94 toho zmiňuje i knihovnu, rodinné listiny a mnoho jiných cenných věcí. 30) Tento popis působí dosti přesvědčivě a dobře by doplňoval naši představu o Štampachově pozoruhodné osobnosti. Neznáme ovšem zdroj Velcových informací, což jejich hodnověrnost dosti snižuje, nemluvě přímo o zjevných omylech. Například stavitel Fortini, jehož Velc zmiňuje také, ve skutečnosti ve Mšeci působil až na počátku 18. století, přičemž pro 16. století žádný stavitel tohoto jména není doložen ani nikde jinde v Čechách. 31) Omylem je také popis renesanční podoby zámku, založený na nerealizovaných plánech přestavby zámku z druhé poloviny 17. století. Protože Matyáš neměl vlastního potomka, rozhodl, že majetek zdědí vždy nejstarší a zároveň nejbližší strýc. Po Matyášovi tedy panství roku 1613 zdědil synovec Jan Reichart, který ovšem zemřel hned roku Na sklonku 16. století působil jako člen diplomatických misí do Moskvy a Cařihradu. Podle Matyášova ustanovení pak panství zdědil nikoli Reichartův syn, ale nejstarší synovec Jan Jindřich. Ten na mšeckém zámku mj. hostil zimního krále Fridricha Falckého a stavovské povstání podpořil i vojensky. Není tedy divu, že po bělohorských událostech, konkrétně roku 1621, došlo ke konfiskaci poloviny mšeckého panství, přičemž ovšem fakticky ztratil Jan Jindřich panství celé. To bylo obratem zastaveno Elišce Popelové z Lobkovic. Z té doby pochází odhad panství na částku kop míšenských. Ani Eliška si ovšem panství neužívala dlouho, fakticky zřejmě pouze několik měsíců, neboť bylo vzápětí věnováno jako splátka dosti astronomického dluhu téměř zlatých, Vratislavovi hraběti z Fürstenberka ( ) s tím, že si císař na panství vyhradil myslivost. V letech ovšem došlo k saskému vpádu do Čech, při němž se do Mšece vrátil také roku 1628 do Annabergu pro víru odešlý Jan Jindřich Štampach ze Štampachu. Po návratu císařských byl držby restituovaného mšeckého panství pochopitelně zbaven. Argumentoval ovšem nárokem na polovinu panství. Jistě účelově byl tedy roku 1634, pro údajnou krutost vůči mšeckému správci, odsouzen ke ztrátě majetku celého. 32) Fürstenberkové Vratislav vlastnil panství pouze deset let. Vdova Lavinie rozená Gonzagová ( 1639) si roku 1634 u císaře Ferdinanda vymohla zápis mšeckého panství do desk zemských a hned poté (roku 1635) si vzala za muže hraběte Otu Bedřicha Harracha ( ). Po předčasné smrti obou manželů vypukl o panství spor mezi dědici Vratislava z Fürstenberka (tj. Laviinými, zčásti ovšem nevlastními, dětmi z prvního manželství) a dědici Harrachovými (respektive jejich poručníky). Panství nakonec získali Fürstenberkové. Nejstarší Albrecht II. ( ) i mladší František Vratislav ( ) ovšem záhy zemřeli, a panství tudíž zdědila dcera Marie Eleonora ( ), provdaná za hraběte 30) F. VELC, Mšec, s. 31. Zápis působí autentickým dojmem a patrně vychází z nějaké archiválie, možná soupisu majetku, který však dnes žel nemáme k dispozici. 31) Hesla Fortini in: Pavel VLČEK (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004., s ) Bartoloměj PATROCKÝ z HLOHOL, Diadochos, s ; A. SEDLÁČEK, Hrady, s. 159; Sčk [August Sedláček], heslo Štampach, in: J. Otto a kol., Ottův slovník naučný, Díl 24: Staroženské Šyl s

95 Františka Viléma z Hohenemsu ( 1662). Ta jej v roce manželovy smrti prodala Janu Adolfovi ze Schwarzenberka. 33) Schwarzenberkové Důvodem zakoupení mšeckého panství Schwarzenberky byla nepochybně snaha rozšířit sousední křivoklátské panství, které měli Schwarzenberkové v letech pronajaté a usilovali o jeho koupi. Křivoklát však nakonec získali Valdštejnové, kteří za panství nabídli vyšší cenu. 34) Mšec přesto zůstal ve Schwarzenberské držbě až do období první republiky, kdy rod prakticky o celý mšecký majetek přišel při pozemkové reformě. Renesanční sídlo Stavebním proměnám mšeckého zámku byl věnován už první článek v tomto periodiku v roce ). Témuž tématu byl v roce 2014 věnován i článek publikovaný v časopise Památky středních Čech, tentokrát zacílený především na postižení renesanční podoby. 36) Na tomto místě se proto omezme pouze na základní shrnutí celé problematiky a na drobná doplnění. 37) Proběhlý stavebně-historický průzkum jednoznačně nepotvrdil hypotézu, podle níž mohlo být středověkou tvrzí později odstraněné východní křídlo. Na druhou stranu ji ani nevyvrátil a podle všeho jde stále o nejpravděpodobnější možnost. Definitivní soud by ovšem v této otázce mohla vynést jedině archeologie. Ztotožnění zdiva této středověké tvrze s později odstraněným východním křídlem napovídá na plánech doložená dispozice trojdílného jednotraktu o třech podlažích. První rene- Schwarzenberský znak nad západním průčelím zámku z roku 1906 (SOkA Rakovník) 33) A. SEDLÁČEK, Hrady, s ) Jan ČERNÝ, Archiv městečka Mšec (úvod inventáře), SOkA Rakovník 2012, s ) Martin ŠANDA, Stavební, s ) Martin Šanda, Renesanční podoba zámku ve Mšeci, Památky středních Čech, 2/2014, s ) Pro zjednodušení poznámkového aparátu nebude v následujícím textu na stavebně-histrický průzkum objektu (viz pozn. 3) konkrétně odkazováno. Obecně celý následující text ovšem z této práce vychází. Odkazováno bude pouze na jednotlivé stavební plány, a to ve zjednodušené podobě. 95

96 sanční fází mšeckého zámku by pak bylo doplnění stávajícího severního křídla, které je renesanční novostavbou. Tím vznikl zámecký objekt o dvou vzájemně kolmých křídlech, velmi pravděpodobně přímo navazující na plochu západně od něj umístěného hospodářského dvora. Pro podobné řešení menšího renesančního zámku, umístěného při jedné straně či v nároží rozsáhlého hospodářského dvora, máme k dispozici četné a dosti těsné analogie. Přístavba by pak z hlediska funkčního schématu zámecké budovy znamenala jednak zvětšení majitelem využívané obytné plochy ve východním křídle, dále vybudování poměrně velkého sálu v křídle severním a nakonec vybudování reprezentativního renesančního schodiště, velmi funkčně vsunutého mezi sál a obytné místnosti. Chronologickou následnost obou křídel dosti přesvědčivě dokládá mladší plánová dokumentace. Už první renesanční fázi lze snad datovat do štampachovského období, ovšem rozhodně nelze vyloučit ani vznik dřívější, v době držby Bedřicha Mičana z Klinštejna či za posledních Kolovratů. Jedinými chronologicky citlivějšími prvky, datovatelnými do posledních desetiletí 16. či počátku 17. století, je totiž zdvojený renesanční portál v nádvoří zámku a navazující schodiště severního křídla. Oba prvky ovšem mohly být také vloženy do už existujícího renesančního objektu. Druhou renesanční fází je vybudování novostavby jižního a západního křídla, které zámek proměnilo v uzavřený čtyřkřídlý objekt s reprezentativní vstupní branou, věží, arkádovým ochozem, kaplí atp. I zde lze najít přesvědčivé doklady pro chronologickou následnost severního a západního křídla. Tato přístavba by dobře odrážela společenský růst majitele, konkrétně jej lze spojit s druhým sňatkem, kterým se Štampach dostal do blízkosti příslušníků nejpřednějších českých šlechtických rodin. To by vysvětlovalo komunikační neprovázání obou částí zámku i dojem určité překotnosti, daný především neosovostí věže a průjezdu vůči zámeckému průčelí, nedůslednému uplatnění arkády atp. Nově přistavěná křídla lze navíc číst doslova jako seznam statusotvorných prvků. Právě uzavřené čtyřkřídlé nádvoří, arkádový ochoz, věž, erbem majitele zdobenou vstupní bránu, kapli lze považovat za prvky, jimiž se Štampachovo sídlo chtělo sídlům vysoké šlechty podobat. Velkým ambicím investora odpovídá i velikost jednotlivých prostor i ve značně pozměněné a přestavěné podobě dodnes překvapující svou až marnotratnou velkorysostí. Že zde však ambice stavebníka byly větší než jeho reálné možnosti, napovídá citelný rozpor mezi vysokou kvalitou návrhu a jeho řemeslně dosti rozpačitým provedením. Vedle určité neumělosti tehdejších zedníků zarazí navíc i značná technologická nekvalita renesančních omítek a malt, nesmírně písčitých a obsahujících velice málo vápna. Starší autorův předpoklad, podle něhož mohlo být počítáno s doplněním arkády po celém obvodu nádvoří či alespoň symetricky po jeho třech stranách, 38) lze dnes označit za velmi nepravděpodobný. Původní dispozice průzkumem identifikovaných renesančních sklepů pod severní částí západního křídla by totiž neumožnila pokračování arkádové chodby západním směrem tak, jak to bylo později provedeno při barokní přestavbě. Z toho zjevně vyplývá, že plánem z roku ) doložený rozsah renesanční arkádové 38) Martin ŠANDA, Stavební, s ) SOA Třeboň, Dominik Spineta (?), půdorys přízemí mšeckého zámku se zakreslením změn, patrně

97 chodby byl také rozsahem původně zamýšleným. Totéž se týká i navazujícího šnekového schodiště, dříve autorem tohoto textu označeného za zjevné provizorium 40). I to bylo naopak téměř jistě jako hlavní schodiště celého zámku nejen používáno, ale i od počátku plánováno. Toto schodiště, které mimochodem mohlo dobře zpřístupňovat i zmíněné sklepy (pokud ovšem nebyly spíše přístupny samostatným přímým schodištěm z průjezdu či nádvoří), bylo zřejmě poměrně masivním prvkem, neboť podle zmíněného plánu jeho průměr odpovídal šířce arkádové chodby. Analogií by zde mohlo být jen o několik desítek let mladší mohutné oválné schodiště hraběcí části Valdštejnského paláce, případně po roce 1620 vybudované šnekové schodiště vimperského zámku, které bylo také zamýšleno jako hlavní zámecké schodiště. Při popsané architektonické náročnosti mšecké zámecké budovy by obdobné řešení, opět asi inspirované tvorbou rudolfínských architektů (např tzv. Matematická věž), nebylo úplně překvapivé. Šnekové schodiště by navíc bylo s to dobře vyrovnat rozdílné úrovně obou části zámecké budovy. Absence arkády na severní straně nádvoří by navíc znamenala i víceméně osové vyústění průjezdu, asymetrický tudíž byl průjezd a nad ním umístěná věž pouze vůči hlavnímu průčelí. Sugestivně zní lákavá hypotéza, že by dodnes dochovaná zeď, zdánlivě nelogicky navazující na hlavní průčelí od severu, mohla být pozůstatkem původně symetricky komponovaného průčelí. Tuto představu žel zpochybňuje fakt, že tato třemi, dnes z části zazděnými nikami členěná zeď, byla někdy v 18. století prokazatelně využita ke zřízení později odstraněného přístavku, obsahujícího klenutý sklep. Zda vznikla až při této přestavbě, nebo byla pro zřízení sklepa naopak využita starší renesanční konstrukce, dnes nedokážeme říci. Život na zámku Proběhlý stavebně-historický průzkum v kombinaci s výpovědí bohatě dochovaných stavebních spisů a plánové dokumentace ze schwarzenberského období umožňují velmi dobře zodpovědět i mnoha návštěvníky našich hradů a zámků oblíbenou a často kladenou otázku, jak se na zámku žilo? Knížecí apartmá Přestože byl zámek ve schwarzenberském období užíván především knížecími úředníky, bylo jeho neodmyslitelnou součástí i knížecí apartmá. V barokním období se minimálně v ideové rovině jednalo o naprosto samozřejmou součást každého knížecího zámku 41) a v případě Schwarzenberků byl tento předpoklad vskutku splněn u drtivé většiny sídel. Disponoval jím například i poměrně skromný zámek v Chýnově. Ve Mšeci bylo knížecímu apartmá a souvisejícím prostorám vyhrazeno celé první patro západního a jižního křídla. Nejspíše na severním konci západního křídla, téměř nad kuchyní, mohla být umístěna jídelna, ke které od severu přiléhala ještě jedna, o něco menší místnost, použitelná například jako společenský salon. Dvě drobnější místnosti v podvěží měly 40) Martin ŠANDA, Stavební, s ) Petr MAŤA, Svět české aristokracie ( ), Praha 2004, zvl. s

98 Knížecí apartmá na plánu z roku Hypotetické určení místnosti: (zleva) salon, jídelna, obslužné místnosti v podvěží, antecamera (?), pracovna (v nároží), ložnice se zakresleným lůžkem. (SOA Třeboň, Pavel Ignác Bayer) zřejmě spíše obslužný charakter (komora, pokoj komorníka) a disponovaly také dvojicí záchodů. Směrem k jihu následovalo zřejmě vlastní knížecí apartmá. Jeho první místností byl vždy předpokoj neboli antecamera, zpravidla největší pokoj celého apartmá, sloužící jako určitá čekárna knížecích návštěvníků. K vlastnímu přijímání návštěv sloužil navazující pokoj, camera, jemuž v případě Mšece ještě předcházela další menší místnost, snad druhý předpokoj. Příjímací pokoj fungoval zároveň jako knížecí pracovna a teoreticky šlo o hlavní obytný prostor každého apartmá. Za ním už zpravidla následovala pouze ložnice, jejíž polohu máme ve Mšeci doloženou plánem z roku 1720, 42) na němž je zakreslena pozice knížecího lůžka. Kupodivu v jeho blízkosti nenacházíme drobnou místnost komorníka a není zde ani další záchod. Popsaná sestava místností dokládá, že apartmá nebylo využíváno příliš často, neboť je řešeno poněkud neprakticky a při častějším pobytu vznešených majitelů by jistě doznalo určitých úprav. Zároveň je ovšem poměrně velkorysé, což jistě souvisí se značnou velikostí Štampachem vybudovaného sídla. Jakému účelu sloužila čtveřice rozměrných vytápěných místností v jižním křídle, nevíme. Mohlo zde být umístěno apartmá kněžny, neboť pro ně v rámci zámecké dispozice jinde zkrátka není vhodné místo, ale spíše se jednalo o hostinské pokoje. Lze totiž předpokládat, že pobyty vrchnosti na mšeckém zámku souvisely v barokním období především s hony, což je zábava, k níž si kníže jistě přizval spíše další urozené pány nežli manželku a děti. V případě jejich přítomnosti by je navíc jistě bylo možné ubytovat i v hostinských pokojích. Širší součástí knížecího apartmá byla drobná kaple, zřízená na východním konci arkádové chodby v jižním křídle. Jednalo se spíše o kapli soukromou, určenou 42) SOA Třeboň, Pavel Ignác Bayer, schválený plán úprav přízemí a prvního patra mšeckého zámku,

99 především k tichému osobnímu rozjímání, byť zde samozřejmě příležitostně bohoslužby slouženy být mohly. 43) Obdobná drobná kaple byla v barokním období samozřejmou součástí téměř každého šlechtického sídla. Stačí připomenout například zcela shodně umístěnou kapli ve schwarzenberském loveckém zámku Ohrada. Bez zajímavosti není ani plánem doložené starší řešení. Podle orientace na plánu zakreslených dveřních nik se do reprezentativních místností jižního i západního křídla vstupovalo právě z místa, v němž byla roku 1720 zřizována ložnice. Sled místností knížecího apartmá byl tedy původně opačný, největší místností apartmánu byla ložnice a tomu odpovídá i umístění záchodu a hypotetického pokoje komorníka. Jak často bylo knížecí apartmá využíváno, nevíme. Mšec rozhodně nepatřil k hlavním schwarzenberským sídlům. Vedle Vídně, kde byli členové rodu minimálně po část roku vázáni službou u císařského dvora, využívali především zámky Třeboň a Hluboká. Po získání eggenberského dědictví pak také Krumlov. Minimálně v období honů ovšem vrchnost Mšec snad navštěvovala. Zajímavou okolností je ovšem fakt, že mezi lety 1791 a 1831, tj. po dobu čtyřiceti let, nebylo knížecí apartmá vůbec využíváno, neboť bylo po proběhlé přestavbě ve stavebně nedokončeném stavu. Chyběly zde příčky a rozhodně nebylo obyvatelné. K pobytu knížete snad sloužily dvě ponechané barokní místnosti na severním konci západního křídla. V severnější z nich byl navíc patrně po roce 1791 zřízen záchod. 44) Až po roce 1831 bylo apartmá znovuvybudováno, a to opět v prvním patře, v jižní polovině jeho severního křídla a navazující části křídla jižního. Nebylo už ovšem řešeno barokním způsobem jako samostatné apartmá knížete, doplňované v jiné části zámku (ve Mšeci ovšem nedoloženým) apartmá kněžny, nýbrž jako jediné apartmá knížecích manželů s dvojicí ložnic. K ložnici knížete, vybavené kamny a záchodem, přiléhal od severu pokoj komorníka a šatna. Z druhé strany navazovala jídelna a salon, umístěný v jihozápadním nároží. Ze salonu byl v jižním křídle přístupný kabinet kněžny a za ním ložnice, opět vybavená kamny a záchodem. Jídelna zde zjevně plnila roli nástupního prostoru apartmá podobně jako v případě apartmá barokního předpokoj. Fakt, že se zde z jídelny vstupovalo rovnou do ložnice knížete, ovšem dobře dokládá značně méně formální způsoby přijímání hostů v 19. století. V navazující východní části jižního křídla pak byla i v tomto období situována řada blíže neoznačených pokojů, zčásti snad hostinských. Součástí knížecích pokojů byla i čtveřice nových místností v přízemí, s horními pokoji propojená snad hned od roku 1831 šnekovým schodištěm, u nichž lze opět uvažovat o jejich využití pro ubytování urozených hostů. 45) Tuto úpravu lze spojit s tím, že panství bylo od roku 1829 spravováno přímo princem Janem Adolfem II. ze Schwarzenberka. Součástí jím prováděných úprav areálu byla i rozsáhlá obnova zámeckého parku, s nímž byly knížecí pokoje v pří- 43) SOA Třeboň, Pavel Ignác Bayer, schválený plán úprav přízemí a prvního patra mšeckého zámku, 1720; tamtéž, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, ) Také v místě plánovaného apartmá byly dle plánů z r a 1831 vyzděny dvě obytné místnosti. O jejich využití ovšem zatím mnoho nevíme. 45) SOA Třeboň, Václav Rulf, neschválený plán úprav mšeckého zámku, 1820; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož,

100 zemí jižního křídla nově propojeny přímým vstupem s navazujícím vnějším schodištěm. Minimálně do roku 1833, kdy se po smrti svého otce Jan Adolf ujal celého majetku, patrně Mšec navštěvoval dosti často a je dost možné, že mu pozornost věnoval i později. Někdy v sedmdesátých letech 19. století bylo apartmá vybaveno novými, doposud zčásti dochovanými truhlářskými prvky (okna a okenice, dveře, dřevěné obložení). V patře jižního křídla už byly v té době umístěny zřejmě pouze hostinské pokoje. Samotné knížecí apartmá zaujímalo přízemí téhož křídla. Zřejmě na konci 19. století však i tyto prostory začaly sloužit jako kanceláře velkostatku a apartmá se opět stěhovalo do patra. 46) Z roku 1908 pochází plán, podle nějž mělo knížecí apartmá v patře nově zaujímat pouze východní polovinu jižního křídla, zatímco jeho polovinu západní zaujal prakticky shodně velký byt správce. Oba byty přitom byly citelně menší než byt ředitele panství, zaujímající prakticky dvě třetiny plochy západního křídla. 47) Knížecí apartmá a další reprezentativní prostory zaujímaly v časech baroka podstatnou část piana nobile (prvního patra). Ačkoli mu teoreticky náleželo podobně významné místo i později, docházelo k jeho zmenšování a přesouvání, především ve prospěch úřednických bytů a kanceláří. Přesuny a zmenšování plochy v 19. a na počátku 20. století zřejmě vypovídají mnohé o faktické nepotřebě takto rozsáhlého apartmá. Navíc lze vysledovat zjevný rozdíl oproti době barokní, kdy byla poloha apartmá jasně fixovaná a v podstatě předem daná, neboť na uspořádání a podobu šlechtických sídel se v té době vztahovala dosti přísná a striktní pravidla. Jako by v 19. a 20. století byl kníže už spíše jen bohatým nájemníkem, který má sice stále privilegované postavení, ale přitom se musí přizpůsobovat potřebám správy panství, a dokonce potřebám úředníků samotných. Byty úředníků Suverénně největší plochu zámeckých místností zaujímaly ve Mšeci úřednické byty. V barokním období jich bylo zaznamenáno celkem šest a podobný počet lze napočítat i po přestavbě zámku po roce 1791, respektive Už v plánu z roku ) lze dle související zprávy 49) dobře identifikovat byt hejtmana, situovaný v jižní polovině přízemí západního (vstupního) křídla. Jednalo se o klasické trojprostorové schéma. 50) Střední část dispozice bytu zaujímá síň, zde provedená už v mladší variantě, tedy nikoli jako rozlehlý, univerzálně využitelný pracovní či skladovací prostor, nýbrž jako prostor dosti úzký a zjevně sloužící především komunikaci. Ze síně je tenkými příčkami vydělena černá kuchyně. Zakreslená situace působí dojmem dodatečně obezděného topeniště s dřevohliněným dymníkem. K síni přiléhají z obou stran kachlovými kamny vytápěné 46) SOA Praha, f. Velkostatek Smečno, sbírka map a plánů, František Kohout, plány mšeckého zámku se zakreslením navržených změn; SOA Třeboň, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, ) SOA Třeboň, Josef Krippauer, plán na zřízení bytu správce a knížecího apartmá v prvním patře jižního křídla mšeckého zámku, ) SOA Třeboň, Dominik Spineta (?), půdorys přízemí mšeckého zámku se zakreslením změn, patrně ) A. SEDLÁČEK, Hrady, s ) Původ trojprostorového schématu sahá obecně až do středověku a v lidovém prostředí jej běžně nacházíme ještě na počátku dvacátého století. Zpravidla sestává ze střední síně a dvou obytných místností po stranách. 100

101 Situace knížecích prostor na nákresu roku 1831 (SOA Třeboň, Václav Rulf) 101

102 Vlevo byt správce, vpravo knížecí apartmá, plán z roku 1908 (SOA Třeboň, Josef Krippauer) místnosti, z nichž ta větší, čtvercová, byla přístupna i přímo z arkádové chodby, a sloužila tudíž nejspíše jako hejtmanova úřadovna. Menší, obdélná, místnost situovaná v jihozápadním zámeckém nároží pak mohla fungovat jako hlavní obytná místnost celého bytu. Popsaná trojprostorová dispozice je v případě hejtmanova bytu obohacena ještě o trojici nevytápěných komor, dvou menších a jedné velmi rozlehlé, pravděpodobně určených nikoliv ke skladování hejtmanova osobního majetku, nýbrž předmětů a materiálu, jimiž disponoval jakožto hlavní správce mšeckého panství i samotného zámku. 51) Umístění bytu ve vstupním křídle v přízemí hned vedle průjezdu, jímž se do zámku vstupovalo, dobře ilustruje právě tuto hejtmanovu roli. To se nezměnilo ani roku 1791, kdy je hejtman v plánu poprvé uveden jako ředitel panství. Jeho byt byl po přestavbě na konci 18. století ještě zvětšen a obsahoval celkem pět různě velkých vytápěných místností, rozlehlou kuchyni s rozměrným zděným topeništěm doplněným dymníkem a s přilehlou komorou. Z hejtmanova bytu byl navíc přístupný i rozlehlý sklep. 52) K přesunu bytu ředitele panství došlo až v pokročilém 19. století. Roku 1883 jej nacházíme v prvním patře, kde vyplňoval téměř celou plochu západního křídla. 53) Opět tedy došlo k dalšímu zvětšení plochy už tak značně rozlehlého bytu. V průběhu 17. a především v 18. století lze i ve Mšeci zaznamenat obecný trend růstu významu panských úředníků, což se následně projevilo i postupným růstem plochy jejich bytů. V této době hejtmana obvykle významem, a tudíž i plochou svých bytů téměř dostihovali především dva knížecí úředníci důchodní a kontribuční správce. Jejich vzrůstající význam 51) SOA Třeboň, Pavel Ignác Bayer, schválený plán úprav přízemí a prvního patra mšeckého zámku, ) SOA Třeboň, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, ) SOA Třeboň, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn,

103 je pochopitelný, neboť šlo o muže, kteří měli v rámci správy panství na starosti finance, a to nejen ty knížecí, nýbrž i výběr a evidenci panovníkovi odevzdávaných pravidelných i mimořádných daní. 54) V rámci mšeckého zámku můžeme však lokalizovat pouze byt správce důchodního. Roku 1791 obýval po roce 1720 vybudovaný trojprostorový byt v prvním patře severního křídla a shodný byt, ovšem po roce 1791 citelně zvětšený, užíval i v roce 1820 a Roku 1883 je pak důchodní správce uváděn v bytě prakticky shodné dispozice, ovšem umístěném o podlaží výš, tj. ve druhém patře. 55) Také byt důchodního správce obsahuje v 18. století dvě vytápěné místnosti, jednu z nich citelně větší, a dále kuchyni. Na plánu z roku 1791 zde kupodivu chybí topeniště s dymníkem, ovšem patrně se jedná pouze o chybu v plánu, neboť naprostou absenci kuchyně si zde lze těžko představit. 56) Po zvětšení bytu na konci 18. století byla ovšem tato kuchyně jistě zrušena. Zvětšený byt byl totiž obohacen o dvě místnosti, vytápěný pokoj a kuchyni, náležejí předtím bytu ležícímu ve východním křídle. 57) Zvětšení bytu se ovšem projevilo také tím, že jeden pokoj, minimálně dle popisu z roku 1831, obýval písař či písaři. Roku 1791 byl přitom písařský pokoj umístěn v rámci jinak pro špatný stav neobývaného bytu ve druhém patře východního křídla. Pro úplnost ale ještě dodejme, že roku 1820 je pokoj pro oba kancelářské písaře uveden ve východní části přízemí severního křídla a překvapivě je v témže plánu zaznamenán ještě jeden další pokoj pro důchodního a obročního písaře, a to v místnosti vydělené příčkou ze zámecké kuchyně. 58) Ve Mšeci kupodivu nelze na žádném plánu identifikovat byt kontribučního správce. Ve druhém patře se nacházející byt téže dispozice, jako má byt důchodního správce v patře prvém, ovšem obývá správce obroční. 59) Tento úředník měl na starosti obilní hospodářství. Z toho lze vydedukovat, že ve Mšeci, který patřil svou velikostí spíše k menším panstvím, byly úřady důchodního a kontribučního správce sloučeny do funkce jediné; význam obročního správce tím zřejmě poněkud vzrostl a ten tak v hierarchii vlastně 54) Tento způsob, kdy správu země realizoval panovník nikoli přímo vlastními úřady, ale zprostředkovaně prostřednictvím vrchnostenských úředníků, byl praktikován až překvapivě dlouho. Konkrétně do zásadní reformy státní správy, realizované v polovině 19. století. 55) SOA Třeboň, Pavel Ignác Bayer, schválený plán úprav přízemí a prvního patra mšeckého zámku, 1720; tamtéž, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791; tamtéž, Václav Rulf, neschválený plán úprav mšeckého zámku, 1820; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož, 1831; tamtéž, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, ) Kuchyně je zaznamená ve shodném bytě o podlaží výše, vize plán z roku 1791 (SOA Třeboň, Kolář, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791). 57) Tamtéž, Václav Rulf, neschválený plán úprav mšeckého zámku, 1820; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož, 1831; tamtéž, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, ) Tamtéž, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož, 1831; tamtéž, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, ) Druhé patro zaznamenávají pouze plány z roku 1791 a 1820 (tamtéž, Kolář, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož, 1831; tamtéž, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, 1883). V obou případech je zde zaznamenán byt důchodního. Až plán z roku 1883 jej neuvádí, což patrně souvisí se změnami způsobnými reformou státní správy a zrušením patrimoniálního systému. 103

104 Vlevo od průjezdu zámecká kuchyně (při realizaci umístěná v nároží), vpravo byt hejtmana, plán z roku 1720 (SOA Třeboň, Pavel Ignác Bayer) zaujal místo, běžně vyhrazené kontribučnímu správci. To je snad dáno i tím, že mšecké panství patřilo k zemědělsky dosti intenzivně využívaným. 60) Z výše napsaného je patrné, že pro byty panských úředníků, především pro byt hejtmana (později ředitele panství), platí pozoruhodný stabilitas loci. Místo hejtmanova bytu se nezměnilo nejméně po dobu 200 let, a to navzdory provedené novostavbě příslušné části zámku. Podobnou stabilitu místa můžeme sledovat i v případě bytu důchodního správce a do jisté míry i u bytu správce obročního. Důvodem dočasné či trvalé změny místa úřednického bytu mohla být nejpravděpodobněji situace, kdy bylo nutné ubytovat navíc úředníky ve výslužbě. Tuto situaci zaznamenáváme roku 1791, kdy jeden z obou úřednických bytů v prvním patře, konkrétně ten ve východním křídle, obýval ředitel panství ve výslužbě. 61) Kromě hejtmana, úředníků a jejich písařů, zaznamenáváme v 19. století na mšeckém zámku ještě byt knížecího lesníka. Roku 1831 se jedná o menší byt v prvním patře západního křídla, roku 1883 pak také o menší byt, vytvořený z části bývalého bytu ředitele panství v přízemí západního křídla. V poněkud odlišné podobě je jeho byt zaznamenán i roku Kromě toho obývá roku 1883 celý rozlehlý byt v prvním patře severního křídla vdova po vrchním knížecím lesníkovi. 62) 60) Za cennou konzultaci velice děkuji paní Ivaně Ebelové. 61) Tamtéž, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož, 1831; tamtéž, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, ) Tamtéž, Václav Rulf, neschválený plán úprav mšeckého zámku, 1820; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož, 1831; tamtéž, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, 1883; SOA Praha, f. Velkostatek Smečno, sbírka map a plánů, František Kohout, plány mšeckého zámku se zakreslením navržených změn. 104

105 Hejtmanské pokoje v situaci z roku 1791(SOA Třeboň, Josef Kolář) Kanceláře úředníků a archiv S výjimkou hypoteticky určené kanceláře hejtmana v rámci jeho bytu nám přesnější lokalizaci úřednických kanceláří zprostředkovává až plán z roku Dobře patrné jsou zde celkem tři, ve dvou sousedících místnostech vedle sebe ležící úřednická pracoviště, vymezená dřevěnými přepážkami, patrně ve formě balustrády. Shodnou situaci, byť ne tak názorně zachycenou, nalézáme i v plánech z roku 1820, 1831, a dokonce ještě Rozdílem je ovšem předělení větší místnosti zděnou příčkou na dvě, respektive tři menší prostory. Popisek plánu z roku 1820 nám osvětluje konkrétní využití kanceláří. Původně dvě místnosti se třemi přepážkami, později přeměněné na tři menší samostatné kancelářské místnosti, totiž využívali (od jihu) ředitel panství, obroční a důchodní správce. Obdobně jako byt hejtmana, i kancelář byla příhodně umístěná hned vedle průjezdu, jímž poddaní do zámku vstupovali. Na tomto místě byla situována téměř určitě už od přestavby po roce 1720 a najdeme ji zde i po zrušení patrimoniálního systému, neboť ji tu uvádí ještě plán z roku Kancelář ředitele panství byla ovšem dle plánu z roku 1831 dočasně nahrazena pokojem pro hosty. 63) Jak však naznačují mladší vpisky 63) SOA Třeboň, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791; tamtéž, Václav Rulf, neschválený plán úprav mšeckého zámku, 1820; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož, 1831; tamtéž, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn,

106 Úřednické byty na plánu z roku 1791, vlevo byt ředitele panství ve výslužbě, vpravo byt obročního správce (SOA Třeboň, Josef Kolář) Zámecká kuchyň a kanceláře na plánu z roku 1791(SOA Třeboň, Josef Kolář) 106

107 a také plán z roku 1904, byly kancelářské místnosti někdy před tímto datem nově využity jako byt kancelářského sluhy a kanceláře se přesunuly do mnohem rozsáhlejších prostor v přízemí jižního křídla. To jistě odráží především nárůst administrativy na konci 19. a ve 20. století. Oba plány v nových prostorech shodně uvádějí (od východu) stavební kancelář, důchodenský úřad, hospodářskou (zemědělskou) kancelář a kancelář ředitele panství. Plán z roku 1904 navíc v nejsevernější místnosti bytu knížecího lesníka předpokládá i jeho kancelář. 64) Přirozeným důsledkem dlouholeté činnosti úředníků bylo vytvoření dosti obsáhlého spisového materiálu. Ten byl nejprve ukládán nesystematicky, zčásti nepochybně přímo v kanceláři zčásti jistě na dalších místech. V průběhu 18. století, především v jeho druhé polovině začala být schwarzenberskými archiváři zvažována a posléze i připravována zásadní archivní reforma, která spočívala nejen v utřídění veškerých písemných materiálů uložených na jednotlivých panstvích podle jednotného pořádacího systému, ale také v jejich systematickém uložení ve vhodných, pouze pro tento účel vybraných a přizpůsobených prostorách. Klíčová směrnice závazná pro všechna panství byla vydána roku 1793 a v následujících třiceti letech byla postupně na všech schwarzenberských panstvích uskutečněna. Mezi lety byly jako poslední ze schwarzenberských panství uspořádány archivy na tzv. dolních panstvích, jejichž součástí bylo vedle Postoloprt, Lovosic, Vršovic, Jinonic či Citolib také panství Mšec. 65) To ostatně opět odráží i historické plány, které roku 1791 prostor pro archiv ještě neznají, ovšem roku 1820 už jej uvádějí, a to dokonce dvojmo. Zaznamenán je totiž jednak existující archiv, patrně provizorně umístěný v jedné z klenutých místností v přízemí jižního křídla (třetí od jihu), a dále archiv plánovaný, a to ve dvou místnostech uprostřed západního křídla v patře. Zde ovšem nakonec zjevně realizován nebyl a i roku 1831 je ve schváleném stavebním plánu uveden na původním místě. Někdy poté, dosti pravděpodobně přímo v rámci zmíněným plánem schválených stavebních úprav, byl přesunut do těsné blízkosti kanceláří, na místo původní barokní zámecké kuchyně. Zaznamenán je zde roku 1883 i 1904 a pravděpodobně v této místnosti byl situován až do konce schwarzenberské držby mšeckého zámku. 66) S přesunutím archivu na nové místo souvisely dosti rozsáhlé stavební úpravy. Především došlo k vybourání mohutného kuchyňského topeniště i nad ním umístěného dymníku, odstraněna byla i relativně nedávno vložená příčka dělící místnost na dvě menší. Změnit bylo nutné i způsob přikládání do kamen v sousední kanceláři, neboť to se původně dělo otopným otvorem z kuchyně. Byla proto vyzděna dodnes dochovaná otopná chodbička, jejíž drobná zazděná dvířka nalezneme v přilehlé chodbě. Na výhod- 64) SOA Třeboň, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, 1883; SOA Praha, f. Velkostatek Smečno, sbírka map a plánů, František Kohout, plány mšeckého zámku se zakreslením navržených změn. 65) Jiří ZÁLOHA, Několik poznámek ke vzniku a k zásadám pořádacího systému velkostatkových fondů schwarzenberské provenience, Sborník archivních prací XXVI, 1976, č. 1, s ) SOA Třeboň, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, 1883; tamtéž, Václav Rulf, neschválený plán úprav mšeckého zámku, 1820; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož,

108 Kuchyň a kanceláře na plánu z roku1831(soa Třeboň, Václav Rulf) nější místo byl přesunut i výrazně zvětšený vstup, který byl nově opatřen rozměrnými, plechem pobitými jednokřídlými dveřmi. Současně byl na přilehlou chodbu přesunut i relativně nedávno vybudovaný záchod. Součástí archivu byl i od severu k zámecké budově přiléhající archivní sklep, o jehož existenci kupodivu vypovídá pouze plán na jeho demolici z roku Původně tento prostor ovšem zřejmě sloužil zámecké kuchyni. 67) Zámecká kuchyně a příprava jídla obecně Jak už bylo zmíněno, nacházela se barokní kuchyně už od přestavby po roce 1720 v rozměrné klenuté místnosti vedle kanceláře. K vaření zde dle plánu z roku 1791 sloužilo rozměrné topeniště v podobě zděného, ze tří stran přístupného hranolového bloku o rozměrech cca 3,5 x 2 m, na kterém byl rozděláván otevřený oheň. Kromě přirozeně se nabízejícího pečení na rožni se na takovém vyvýšeném ohništi samozřejmě také vařilo, a to většinou v hrncích opatřených třemi nožkami a dlouhým držátkem, případně v zavěšených kovových kotlích. Zmíněné trojnožky bývaly už od středověku většinou keramické, v raném novověku na šlechtických sídlech ovšem můžeme uvažovat i o kovových variantách takového nádobí. 67) SOA Třeboň, J. Klíma, plány na úpravu dřevníků a demolici bývalého archivu při mšeckém zámku,

109 Archiv a kanceláře na plánu z roku 1883 (SOA Třeboň, Jan Šterbík) K odvodu kouře sloužil dřevohliněný dymník, který měl rozměry cca 4 x 4 metry. Spodní hrana dymníku byla tvořena masivním trámem, respektive dvojicí trámů a volný roh této nosné konstrukce býval zpravidla zavěšen ke stropu kovovým táhlem. Dymník se směrem vzhůru zužoval a plynule na něj navazoval široký průlezný komín. 68) Někdy po roce 1791 došlo k předělení zámecké kuchyně příčkou na dvě menší místnosti, z nichž západnější dle popisu sloužila jako pokoj kuchaře. Obytné funkci odpovídá v nice zazděného bočního okna nově zřízený záchod. Přestavěno bylo i vlastní topeniště, které mělo nyní poněkud odlišný tvar, a změnu prodělal i dymník, nyní řešený jako konstrukce vynášená jediným trámem, zazděným oběma konci do protilehlých stěn. 69) Výše popsaná úprava ovšem nefungovala dlouho. Jak už víme, byl v dané místnosti někdy po roce 1831 zřízen archiv. Zámecká kuchyně byla tudíž přesunuta do bývalé stáje v přízemí severního křídla. Změna si vyžádala prodloužení staršího komína až do přízemí, což bylo pravděpodobně spojeno s jeho dosti zásadní přestavbou. Nově zřízená kuchyně byla navíc podle všeho vybavena takřka revoluční novinkou, sporákem s rozsáhlou top- 68) SOA Třeboň, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791; tamtéž, Pavel Ignác Bayer, schválený plán úprav přízemí a prvního patra mšeckého zámku, ) Tamtéž, Václav Rulf, neschválený plán úprav mšeckého zámku, 1820; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož,

110 Přesunutá zámecké kuchyně na plánu z roku 1883 (SOA Třeboň, Václav Rufl) nou plochou tvořenou kovovými pláty. Vaření se díky této inovaci stalo nejen podstatně rychlejším, ale také čistším a bezpečnějším. Sporák je zde, pravděpodobně poněkud dodatečně, zaznamenán už v plánu z roku 1831 a najdeme jej v nezměněné poloze i v plánech z roku 1883 a Popisek zde ovšem roku 1883 uvádí komoru na sýry. Tento rozpor může znamenat buď to to, že došlo ke zrušení knížecí kuchyně, nebo spíše to, že daná prostora měla dvojí využití. Ostatně možná obdobně, jako v plánu z roku 1820 uvedené využití pokoje vedle kuchyně pro ubytování písaře. Využití knížecí kuchyně se totiž vázalo pravděpodobně pouze na občasnou přítomnost urozených majitelů a jinak k vaření využívána nebyla. 70) Umístění starší barokní kuchyně v těsné blízkosti schodiště do patra i do sklepa dobře odpovídalo těsné vazbě jednak na jídelnu v prvním patře, kam bylo třeba teplé připravené pokrmy neprodleně dopravit, a dále na lednici a další skladovací prostory ve sklepě. Ke skladování potravin ovšem mohla sloužit i klenutá místnost mezi schodištěm a stájí v přízemí, stejně jako výše zmíněný, k zámku přistavěný sklípek, využitý později také archivem. Z tohoto hlediska byla poloha nové kuchyně o něco méně výhodná, neboť vazba na schodiště i sklep nebyla tak bezprostřední a připravené pokrmy bylo zřejmě nutné nosit přes zámecké nádvoří. Bezprostřední vazba archivu na kancelář byla ovšem zjevně pociťována jako důležitější, protože souvisela s běžným fungováním panství, zatímco knížecí kuchyně byla využívána pouze nárazově. 70) SOA Praha, f. Velkostatek Smečno, sbírka map a plánů, František Kohout, plány mšeckého zámku se zakreslením navržených změn; SOA Třeboň, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn,

111 I panští úředníci pochopitelně disponovali ve svých bytech kuchyněmi. Ty byly řešeny obdobně jako kuchyně knížecí, ovšem v přiměřeně menších dimenzích. Po knížecí kuchyni největší byla kuchyně hejtmanova, což může souviset nejen s tehdy naprosto samozřejmou snahou vyjádřit hierarchii jednotlivých úředníků i v tak užitkových zařízeních, jakými kuchyně a její topeniště je, ale také možnou povinností vařit i pro některé níže postavené členy zámeckého personálu. Podobnou povinnost ostatně můžeme vůči písařům předpokládat i u důchodního a obročního správce. Také kuchyně úřednických bytů byly vybaveny zděnými topeništi. Ne všechny ovšem měly i dřevohliněný dymník. Trojice bytů jižního křídla byla totiž roku 1791 zakreslena s kuchyněmi řešenými jako klasické černé kuchyně. K odvodu kouře v nich namísto dymníku slouží celá plocha klenby, na niž opět plynule navazuje průlezný komín. 71) Jak nám opět dokládá plán z roku 1883, i v úřednických bytech byly v průběhu 19. století kuchyně zásadně inovovány sporáky. Kromě toho zaujmou kuchyně této doby též zjevně nově vybudovanými pecemi na chleba a jemné pečivo. Oválný vnitřní prostor pece dosahoval rozměrů cca 1 x 1,5 m. Jejich neexistence na plánech ze staršího období může naznačovat, že tyto chlebové pece byly v předchozím období umístěny ve zděné hmotě topenišť. Samozřejmě je možné i to, že byli obyvatelé úřednických bytů ve starším období prostě odkázáni na produkci zámecké pekárny, kterou bychom mohli nejspíše hledat někde v hospodářském dvoře. Naopak zcela jisté je, že činnost takové zámecké či obecní pekárny vysvětluje zmizení veškerých chlebových pecí na plánu z roku 1904, kdy v kuchyních nacházíme už pouze sporáky. 72) Lednice a sklepy Pro uchovávání potravin bylo i na mšeckém zámku využíváno lednice. Ačkoli zde mohla být zřízena už dříve, její současné, zčásti dochované provedení pochází podle všeho opět z přestavby po roce Celou situaci nám, vedle konstrukcí dochovaných na místě, opět dobře dokumentují historické plány. 73) K fungování lednice byl samozřejmě potřeba led, který se do zámku přivážel v zimním období. Dvířky krytým otvorem v boku průjezdu byl led šikmou šachtou shazován do drobné sklepní místnůstky a odtud zřejmě odnášen několik metrů dlouhou chodbou do jiné menší místnosti, 74) ve které byl v objemu několika krychlových metrů naskládán. Led v tomto množství v přirozeně chladném sklepním prostoru okolní zdivo natolik ochladil, že zde teplota za optimálních podmínek ani v létě nevystoupala nad nulu. Protože byl prostor s naskládaným ledem průduchy propojen s okolními sklepními místnosti, i zde zůstávala teplota na úrovni 71) SOA Třeboň, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791; tamtéž, Pavel Ignác Bayer, schválený plán úprav přízemí a prvního patra mšeckého zámku, ) SOA Praha, f. Velkostatek Smečno, sbírka map a plánů, František Kohout, plány mšeckého zámku se zakreslením navržených změn; SOA Třeboň, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, ) Ibidem. 74) Úplně vyloučit nelze ani možnost, že byl naskládán přímo v místnosti pod shozem, ovšem ta se zdá pro fungování lednice dosti daleko od míst, která měla být chlazena. 111

112 pouze několika stupňů nad nulou, a tudíž zde bylo možné na poměrně velké ploše uchovávat potraviny téměř ideálně chlazené. Zajímavou úpravou, která patrně někdy na přelomu 19. a 20. století doplnila zdejší sklepní prostory, bylo vytvoření několika dvířky uzavíratelných nik s policemi. Protože niky byly vloženy do stěny sousedící s chlazeným prostorem, jistě i v nich bylo dosti chladno. Jako velmi pravděpodobný se tedy jeví závěr, že tyto uzavíratelné a jistě i uzamykatelné niky byly používány nejspíše k ukládání vína, případně dalších dražších, chladné prostředí vyžadujících potravin či nápojů. Chlazení piva v této části sklepa pak dokládá projekt na zřízení výtahu na pivo z roku ) Vytápění a komíny Vytápění zámecké budovy se dělo především kachlovými kamny. I v tomto případě nám jejich tvar a umístění odhalují, vedle dochovaných reliktů otopného systému, také historické plány. Ve starších plánech můžeme dobře identifikovat jednotlivé obdélné bloky kachlových kamen, zčásti snad ještě renesančních, zčásti jistě pocházejících i z barokního období. Jednalo se ve všech případech o nepřímo vytápěná kamna, k jejichž nakládání dlouhými poleny sloužily otopné otvory či drobné otopné chodbičky, přístupné zpravidla z chodby. Dobře patrná je i tehdy obvyklá snaha přikládat palivo z jedné chodbičky pokud možno do vícerých kamnových těles. V určitých místech tak mohlo dojít k připojení až trojích kamen k jediné otopné chodbičce. Široké průlezné komíny pak byly budovány buďto nad jednotlivými přikládacími otvory, nebo nad otopnými chodbičkami. Technicky velmi obdobně byla řešena ještě kachlová kamna pořizovaná v rámci přestavby po roce Místnosti v patře byly vytápěny vysokými a úzkými válcovými klasicistními kamny, pro jejichž umístění byly v příslušných koutech místností vytvořeny dodnes dochované půlválcové niky. Místnosti v přízemí byly ovšem opět vybaveny levnějšími kamny obdélnými. I v tomto případě bylo ještě použito nepřímé přikládání z chodby pomocí otopných chodbiček. 76) Pozoruhodné bývalo řešení renesančních a barokních komínů v prostoru krovu. Z estetických i praktických důvodů bylo výhodné vyústit komín vždy v hřebeni střechy. Proto bývají komíny často vedeny šikmo, někdy prostě opřeny o trámy krovu, jindy důmyslně vynášeny pomocí klenutých konstrukcí. Někdy dochází i ke spojování vícerých proti sobě šikmo vedených komínových sopouchů, které se tudíž opírají o sebe a nad střechou působí dojmem komínu jediného. Ve mšeckém zámku se nám dochovala pouze jednodušší varianta tohoto řešení, kdy byl komín v prostoru krovu veden šikmo, původně asi nesen konstrukcí krovu. Dnes, po klasicistní úpravě a rozšíření, jej vynáší mladší klasicistní zděná příčka. Oproti výše popsaným barokním řešením byly ve Mšeci řešeny 75) SOA Praha, f. Velkostatek Smečno, sbírka map a plánů, František Kohout, plány mšeckého zámku se zakreslením navržených změn; SOA Třeboň, František Kohout, plán výtahu na pivo při mšeckém zámku 1890; tamtéž, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, ) SOA Třeboň, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791; tamtéž, Pavel Ignác Bayer, schválený plán úprav přízemí a prvního patra mšeckého zámku, 1720; tamtéž, Václav Rulf, neschválený plán úprav mšeckého zámku, 1820; tamtéž, Václav Rulf, schválený plán téhož,

113 komíny v rámci klasicistní přestavby markantně odlišně. Už nejsou v úrovni krovu vyváděny směrem k hřebeni, ale ústí nad střechu vždy přímo. Zároveň jsou ovšem stále ještě utvářeny tak, že v linii mezitraktové zdi pokud možno kalhotově spojují dva komínové sopouchy do jednoho, a to s vyzděným prostorem mezi nimi, což samozřejmě jednak konstrukci komína zpevňuje, a jednak zároveň snižuje množství komínů viditelných nad střechou. Zcela zvláštní situace nastala u klasicistního komína vedoucího z bývalé stáje, do níž byla v 19. Století přemístěna zámecká kuchyně. Starší barokní komín byl totiž veden mezitraktovou zdí. Sopouch z kuchyně v přízemí ovšem musel být veden v obvodové stěně. Protože mezi oběma komínovými sopouchy procházela v prvním i druhém patře chodba a vstup do velkého pokoje, byly mezi oba komínové sopouchy vloženy v prvním i druhém patře zpevňující klenuté pasy. Oba cca dva metry vzdálené sopouchy se tudíž v jediný komín spojují až v úrovni krovu. Ze všech plány doložených kachlových kamen zůstala na zámku do dnešních dnů jediná. Nachází se v jedné místnosti jižního křídla, jsou béžově glazovaná, ozdobená secesním dekorem a pocházejí podle všeho z prvních desetiletí 20. století. Kromě kachlových kamen ovšem plány z konce 19. a počátku 20. století dokládají i hojné použití drobnějších, zřejmě litinových kamen, která byla ke komínům často připojena dlouhými kovovými rourami. 77) S dovolením záchody Provedený stavebně-historický průzkum mšeckého zámku zaznamenal také podstatné relikty několika zařízení, při jejichž popisu barokní úředních zpravidla nejprve psali výše uvedenou omluvnou vsuvku (dále následuje jeho knížecí milosti s dovolením záchod). Dvojici patrně ještě barokních záchodů lze zaznamenat na chodbách bytů v severním křídle. Jednalo se o dosti mělkou niku, původně jistě uzavíranou dřevěnými dvířky a odvětrávanou drobným okénkem. Na rozdíl od starších, ze zdiva vysunutých prevétů ovšem odpad oním charakteristickým otvorem v dřevěné lavici nepadal volně ven, ale odcházel svislou šachtou provedenou v síle zdiva, ne nepodobnou komínovému sopouchu. V úrovni paty zdiva taková šachta ústila do nějakého většího zakrytého průlezného kanálu, jímž odpad daný objekt opouštěl. Oba zmíněné záchody byly dosti podstatně upravovány v 19. a ještě i ve 20. století. Mimo jiné byla jejich plocha rozšířena směrem do chodby přizdívkou. Uzavírány byly už běžnými dveřmi. Dochoval se nám ovšem ještě třetí, formálně příbuzný záchod, vytvořený patrně po roce ) Nachází se v nejsevernější místnosti západního křídla v patře a později patrně nebyl příliš upravován. Umístěn je v severovýchodním rohu, v němž je v masivním obvodovém zdivu vytvořena obdélná nika. Na tu navazuje další drobná půlkruhově zaklenutá nika se zaoblenými kouty, v níž bylo umístěno samotné 77) SOA Praha, f. Velkostatek Smečno, sbírka map a plánů, František Kohout, plány mšeckého zámku se zakreslením navržených změn; SOA Třeboň, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, ) V plánu z roku 1791 ještě není, na rozdíl od předchozích dvou, zaznamenán (SOA Třeboň, Josef Kolář, schválený plán úprav mšeckého zámku, 1791). 113

114 Jeden z dochovaných záchodů barokního typu, vzniklý patrně po roce 1791 (foto M. Šanda) sedátko s odpadním otvorem. Prostor opět odvětrává drobné okénko. Tato menší nika byla dle dochované drážky a obdélného vybrání uzavírána dvířky, jež však ve chvíli použití musela být otevřena. Větší niku pak kryly další dveře, které byly, vzhledem k poloze niky v koutě, umístěny šikmo. Už odlišně jsou řešeny záchody vybudované v 19. století. Mají větší plochu, takže už nejde o drobné niky, ale o regulérní byť malé místnůstky, zpravidla jsou uzavírány dveřmi a obvykle bývají umístěny v prostoru chodby. Několikrát pro ně bylo využito zaslepených okenních či dveřních nik. Markantní je také růst jejich počtu. Určitou kuriozitou jsou v tomto směru záchody vybudované v rámci klasicistní přestavby v severním křídle, které kryla drobná, křížová quasirenesanční klenbička s hřebínky. 79) Počet záchodů se ještě zvýšil ve druhé polovině 19. století, kdy byly umístěny například i ve dvou místnůstkách pod vnějšími schody, vedoucími z nádvoří do patra jižního křídla. Jen o málo později, zřejmě v osmdesátých či devadesátých letech 19. století, je pak vybudován charakteristický záchodový rizalit v jihozápadním koutě nádvoří, který obsahoval v přízemí i v patře po jednom záchodu. V patře byl navíc tento počet zvýšen někdy na počátku 20. století na dva. Není bez zajímavosti, že záchody pro celou budovu byly po zřízení školy v zámecké budově v padesátých letech 20. století vybudovány právě na tomto místě. Nejstarší keramický záchod, a to včetně nádržky na splachování a ve vedlejší místnosti umístěné keramické mušle, pak nacházíme v plánu z roku ) 79) Jedná se zřejmě o specifickou reakci provádějícího zedníka na obnovované renesanční klenby na schodišti a v navazujících chodbách téhož křídla. 80) Tytéž změny jsou, jistě dodatečně, zakresleny i na plánu z roku Další splachovací záchod je pak projektován v rámci knížecího apartmá v patře v roce 1908: SOA Praha, f. Velkostatek Smečno, sbírka map a plánů, František Kohout, plány mšeckého zámku se zakreslením navržených změn; SOA Třeboň, Jan Šterbík, plány mšeckého zámku s řadou dodatečně zakreslených změn, 1883; SOA Třeboň, Josef Krippauer, plán na zřízení bytu správce a knížecího apartmá v prvním patře jižního křídla mšeckého zámku,

115 Závěr Je zřejmé, že provedený stavebně-historický průzkum přinesl poměrně zajímavé výsledky a mšecký zámek je přes svou nenápadnost, i díky dobře dochovaným archivním pramenům, velmi vděčným tématem studia. Vedle oblastí vysloveně historických, jakými je především otázka majitelů mšeckého panství či rozboření mšeckého hradu na přelomu 14 a 15. století, poskytuje přirozeně vhodnou látku i pro historiky umění. Sem spadá jak problematika ve Mšeci působících architektů a stavitelů, tak v článku přiblížená otázka rekonstrukce renesanční podoby tohoto sídla. Zámek ovšem zjevně přináší i nesmírně bohatý a snad i zajímavý materiál ke studiu každodennosti. Hotový a objednavateli odevzdaný elaborát stavebně-historického průzkumu či na jeho základě napsaný článek samozřejmě ani v nejmenším neznamenají úplné vyčerpání tématu. Spíše opak je pravdou. Nesmírně bohaté schwarzenberské archivní fondy si rozhodně zaslouží další podrobné bádání, které může předložené závěry v mnohém doplnit a obohatit, případně i korigovat nebo zcela zásadně pozměnit. I to je úděl našeho bádání o minulosti. Nikdy není ukončené a definitivní. Právě naopak, stále nás může něčím překvapit. 115

116 116

117 Jan Krško Otazníky kolem Husova pobytu na Krakovci Mezi všeobecně známé peripetie Husova života patří mistrův pobyt na Krakovci. Zachycuje jej i slavný Vávrův film, třebaže v něm jméno hradu nikdy nezazní. Každý si však vybaví dojemnou scénu, kdy se Hus před fiktivní siluetou krakoveckého sídla loučí se svými nejdražšími, aby se vydal na poslední cestu do Kostnice. Zástupy zdejších sedláků přišly pozdravit milovaného kněze a vyjádřit mu díky za nesčetná kázání o nápravě církevních poměrů. První díl husitské trilogie však není jediným tvůrčím počinem, v němž mistr Jan po vzoru apoštolů prochází širokým okolím Krakovce a šíří obrodné myšlenky. O zdejším Husově aktivním působení hovoří většina popularizační i odborné literatury. 1) Ve stejném duchu se nesou husovské slavnosti, které se na Krakovci s určitými přestávkami konají od konce 19. století. 2) Tento názor na charakter Husova pobytu nevznikl samozřejmě ze vzduchoprázdna. 3) Odkazuje se na určitou pramennou základnu, přičemž významné místo zaujímá soubor kronikářských a analistických textů známý jako Staré letopisy české. Často citovaná pa- 1) Hodnocení ze strany celostátní historiografie si přiblížíme níže. Zde uvádím výčet regionální tvorby. Ta vnímá Husův pobyt na Krakovci shodně: Jan RENNER, Popis politického a školního okresu Rakovnického, Rakovník 1902, s. 333; Kamila SPALOVÁ, Hrad Krakovec, Praha 1929; Bedřich SCHWARZ, Dějiny památného hradu Krakovce u Rakovníka v Čechách, Rakovník 1929, s. 3 4; Jaroslav JANATA, Mistr Jan Hus na Krakovci, Rakovnická regionální revue 2, 1969, č. 3, s ; č. 4, s. 6 7; týž, Mistr Jan Hus na Krakovci, Plasy 1960; Karel MEJSTŘÍK, Mistr Jan Hus a husitská tradice na Rakovnicku. Vlastivědný sborník 3, , č. 5, s Historik Václav Kočka se ve své tvorbě snažil vycházet z primárních pramenů. V případě Husova pobytu ale použil jen edice a literaturu. Hranice poznání tedy nemohl nijak posunout: Václav KOČKA, Dějiny hradu Krakovce (Červeného zámku), Rakovník 1912, s ; týž, Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936, s ; Stejný přístup objevujeme v dosud nejrozsáhlejší práci o husitství na Rakovnicku (Jaroslav KOS, Rakovnicko v husitském revolučním hnutí, Praha 1974). Její autor ideově přebírá koncepci Josefa Macka a první projevy reformního hnutí vykládá jako důsledek všeobecné krize feudalismu. Následně se v rámci oblasti snaží identifikovat selsko-plebejské křídlo a měšťanskou opozici. Spolupráci různých husitských skupin od druhé poloviny 20. let 15. století vnímá jako zradu na revolučních ideálech a návrat k feudalismu. Výrazně zkostnatělý pohled budil averzi již v době vzniku publikace. Není proto divu, že se kniha z povědomí veřejnosti záhy vytratila. Dílo se přitom opírá o četnou pramennou základnu regionální i centrální provenience. Současný badatel ocení především informace o existenci různých traktátů zdejších duchovních. 2) Problematikou Husových oslav na Krakovci se zabývá: Jan KRŠKO, Husovy oslavy CČS na Krakovci z historického hlediska. Rakovník 1999; Oldřich HOREK, Historie Církve československé v Rakovníku. Medailonky osobností I. ( ), Rakovník 2000; týž, Historie Církve československé v Rakovníku. Události Obrazová kronika , Rakovník Řada aspektů slavností nicméně na své zpracování teprve čeká. 3) Utrakvistický kněz Václav Rosa získal v 16. století Husův rukopis a označil je jako soubor mistrových kázání na Krakovci. Ve skutečnosti zde šlo o část jeho známé postily (František Michálek BARTOŠ, Domnělá kázání Husova pronesená na Krakovci, Jihočeský sborník historický 17, 1948, č. 4, s. 107). 117

118 sáž popisuje nejen Husovu činnost na Krakovci, ale rozebírá celou Janovu venkovskou anabázi: Tomu srozuměv mistr Hus, vyjel jest z Prahy a jel na Kozí na tvrz blíž od Ústí Sezemova. V tom kraji jsa, mnoho lida k sobě přivinul svým kázáním a na té tvrzi mnoho kázání česky popsal a odtud pak jel do jiného kraje, na Krakovec, blíž k hradu Křivoklátu. Tu jsa, vyjížděl do městeček, do vsí kázat a zvláště kde zvěděl posvícení neb který sňatek, tam jel a kudyž se kolivěk obrátil, tam po něm lidé v zástupech šli a jeli a na vozech se se všech stran k němu vezli. Tu byl tak dlouho, až pak odtud jel do Konstancie. 4) Není snad jasnějšího důkazu o charakteru Husova života na Krakovci? S daným tvrzením však musíme konfrontovat fakt, že původní jádro Starých letopisů se o Janově mimopražském pobytu vůbec nezmiňuje. 5) Husův život na venkově nalezneme až v rukopisech označovaných jako E, K, G a H, které pocházejí z konce 15. století a z první třetiny následujícího věku. Celou věc nicméně popisují bez konkrétních míst: A pak i mistr Hus vyjel z Prahy a po krajinách kázal a kudy se kolivěk obrátil, všudy jeho rádi lide viděli a poslúchali a kdež ho zvěděli, s vozy se k němu na kázání brali. 6) Názvy lokalit se objevují v jiných rukopisech. S jihočeským působištěm se setkáme v pramenech O a Sa. Zatímco rukopis Sa uvádí jen skutečnost Husova odchodu na Kozí Hrádek, text O je sdílnější. Informuje, jak Hus v blízkosti Hrádku sloužil ve stodole mše, kázal proti papeži a křtil děti v rybníce. Po úspěšné misijní práci se navrací do Prahy, aby se vypravil do Kostnice. Krakoveckou epizodu přitom zpráva zcela opomíjí. 7) Obě místa Husova venkovského pobytu připomínají rukopisy R, T a L. Myslíme tím výše zmíněný text o mistrově práci na Krakovci a jeho odchodu do Kostnice. Nejstarší z těchto rukopisů je R, který přibližuje české dějiny do nástupu krále Vladislava 4) V tomto případě vycházíme z ediční verze úryvku: Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527 čili Pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané, (ed.) František PALACKÝ, Praha 1829, s. 19. V novější době se o zpřístupnění pramene pokusili Jaroslav Kašpar a Jaroslav Porák. Jejich zásahy však narušily originalitu textu a znemožnily vědecké využití práce (Ze starých letopisů českých, (edd.) Jaroslav KAŠPAR Jaroslav PORÁK, Praha 1980, s. 38). Význam tak má především výčet jednotlivých rukopisů a stav jejich studia (tamtéž, s ). 5) Nejstarší vrstvu letopisů přiblížili: Staré letopisy české (texty nejstarší vrstvy), (edd.) Alena ČERNÁ Petr ČORNEJ Markéta KLOSOVÁ, Praha Jde o devět textů: CT1, Q, A, a, V, D, Dač, X, CT2. V práci najdeme rovněž kritické zhodnocení předchozích edičních počinů. Problematiky jsem se dotkl již dříve: J. KRŠKO, Ve víru, či ve stínu husitské revoluce? In: Pavlíkov v proměnách času, Pavlíkov 2014, s ) Národní knihovna České republiky, Staré letopisy české, Kronika Bartoška z Drahenic a záznamy k rokům 1479 a 1490, sign. XIX C 21, fol. 58r; Knihovna Národního muzea v Praze, Právní sborník Jana Trubače, Staré letopisy text K, sign. IV E 28, fol. 134v; Staré letopisy české z rukopisu křížovnického, (edd.) Miloslav KAŇÁK František ŠIMEK, Praha 1959, s ) Knihovna Národního muzea v Praze, Vyšehradský sborník právní, Staré letopisy, text O, sign. V E 89, fol. 222v; tamtéž, Staré letopisy, text Sa, sign. V E 43, fol. 46v. 118

119 Jagellonského v roce ) K sepsání textu muselo dojít nepříliš dlouho po této korunovaci. Od Husovy doby nicméně uplynuly takřka tři čtvrtě století, ovlivněné navíc válečnými pohromami. Nabízí se tak otázka, odkud autor informace o Krakovci čerpal. Mohlo ještě existovat vědomí o místě Husova pobytu? Popisoval tvůrce rukopisu opravdu reálné události, či chtěl jen podle svého nejlepšího svědomí dokreslit životopis svatého mučedníka? Podat příběh apoštola, který šíří poznanou pravdu mezi prostým lidem, aby pak odešel prokázat věrnost Bohu před mocnosti tohoto světa? 9) Míru pochybností zvyšuje skutečnost, že v žádné středověké a raně novověké písemnosti regionálního charakteru se mi vazby Husa ke Krakovci nepodařilo nalézt. Určitá ideová proklamace by se dala očekávat při tvorbě záznamu o koupi Krakovce husitským městem Louny v roce Chápu však, že lounský zapisovatel transakce nechtěl vzpomínkou na působení milovaného Jana rušit úřední ráz protokolu. 10) Informaci o Husově vztahu ke Krakovci nenalezneme ani ve spisech města Rakovníka, které se pro období raného novověku dochovaly v nezvyklé šíři. Naše překvapení se týká především souboru kopiářů z 16. století. Reformně založení měšťané by jistě při korespondenci s majiteli Krakovce neopomněli připomenout posvátnost půdy jejich hradu. V předbělohorské době se totiž i vlastníci hradu s měšťany ve víře shodovali. 11) Než se pokusíme na dané výtky reagovat, přibližme si ostatní prameny a fakta spojující Husa s Krakovcem. Začněme mistrovým příchodem na hrad. Většina laické i odborné literatury vztahuje tuto událost k 15. červenci ) Odkazuje se přitom na letmou zprávu rukopisu Národní knihovny: Anno Domini Mccccxii sabbato in die Sixti Magister Johanes Hus venit Pragam et cum magna comitiva clientum in Divisione Apostolorum recesserat. 13) Dotyčnou větu zpřístupnil Palacký, který ji s ohledem na rok 1412 na Krakovec nevztáhl. 14) S pochybnostmi o dataci přišel až Václav Vladivoj Tomek. Hus podle něj nemohl na den Rozeslání Apoštolů 15. července 1412 odejít z Prahy, protože nebyl dosud 8) Biblioteka Uniwersytecka we Wrocławiu, Kronika česká, sign. M 1306, fol. 229r. Rukopis R zpřístupňuje: Staré letopisy české z vratislavského rukopisu, (ed.) František ŠIMEK, Praha 1937, s. 13. Další dva texty vznikly až v průběhu 16. století: Národní knihovna České republiky, Staré letopisy české (rukopis T), sign. Osek 95, fol. 19v 20r; Knihovna Národního muzea v Praze, Staré letopisy. Text L, sign. III B 12, fol. 19v 20r. Z rukopisů čerpal i Václav Hájek z Libočan, který vše doplnil příběhem o názorovém střetu Jana Husa se sedlákem u Chlístova. Této imaginární události chci v budoucnu věnovat samostatný článek (Václav HÁJEK Z LIBOČAN, Kronika česká, Praha 1541, fol. 370r). Text najdeme i v obou novějších edicích: Václav HÁJEK Z LIBOČAN, Kronika česká, (ed.) Jaroslav KOLÁR, Praha 1981, s. 530; Václav, HÁJEK Z LIBOČAN, Kronika česká, (ed.) Jan LINKA, Praha 2013, s ) V této souvislosti si připomeňme význam Husova kultu pro předbělohorskou dobu: Petr ČORNEJ, Husův kult v 15. a 16. století, Muzejní a vlastivědná práce. Časopis společnosti přátel starožitností 33, 1995, č. 4, s ; Umění české reformace ( ), Praha ) SOkA Louny, f. Archiv města Louny, Soudní kniha , sign. IC 6, inv. č. 369, fol ) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník. K otázce konfesijní orientace vlastníku Krakovce: V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s ) August Sedláček naproti tomu klade Husův příchod na Krakovec již do roku 1413: August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království českého VIII. Rakovnicko a Slánsko, Praha 1891, s ) Národní knihovna České republiky, Textus varii, sign. X H 17, fol. I r. 14) Documenta Mag. Joannis Hus, (ed.) František PALACKÝ, Praha 1869, s. 737; srv. F. PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě III/1, Praha 1850, s

120 vyhlášen interdikt. Zapisovatel jistě udělal chybu a přepsal se o dva roky. 15) Tomkovy vývody převzal Václav Novotný a z časového údaje stanovil počátek Husova pobytu na Krakovci. 16) Text přitom žádnou konkrétní lokalitu neuvádí. V rukopise se navíc za větou nachází dovětek, jenž v Palackého edici chybí: Anno Domini Mccccxiiii Magister Johanes venit ad ostensionem reliquiarum. 17) Husova návštěva Prahy u příležitosti ukazování ostatku v Kapli Božího těla se ale váže k 20. dubnu ) Proč by tato zpráva následovala za informací o odchodu mistra Jana na Krakovec 15. července stejného roku? Logicky vzato by měla navazovat na starší události roku Nemohla první věta popisovat krátkodobou Husovu cestu ještě před vyhlášením interdiktu? Stejné otazníky jako počátek Husova pobytu na Krakovci budí i jeho závěr. Hus měl na hradě s určitými přestávkami pobývat až do svého odjezdu do Kostnice 11. října Stoupenci tohoto tvrzení se odkazují na dílo Petra z Mladoňovic. Konkrétně hovoříme o úryvku: Illis omnibus, sicut prefertur, prehabitis, dictus M. Johannes Hus in comitiva nobilium dominorum Wenceslai de Duba et Johannis de Chlum veniendi Constanciam iter arripuit, et hoc feria quinta ante festum sancti Galli, anno Domini Mccccxiiii. 19) V textu opět nenajdeme o Krakovci ani zmínku. 20) V rukopisu Národního muzea však na tuto zprávu navazuje stručný dovětek, který dosavadní edice vynechaly: Recessus Magister Johanes Hus de Praga ad Constanciam. Informace o Husově odchodu z Prahy nebyla s největší pravděpodobností dodatečným vpiskem, nýbrž autorovým shrnutím předchozího odstavce. Pro naše bádání jistě závažné zjištění, uvážíme-li, že rukopis lze po paleografické stránce zařadit minimálně do poloviny 15. století. 21) Myšlenka o Husově odchodu z Prahy do Kostnice se již v naší historiografii objevila. Vyřkl ji v jednom ze svých pozdějších vydání Dějin národu českého František Palacký. Své stanovisko vysvětluje tím, že pro krakoveckou variantu nenalezše na to nižádného starého důkazu. 22) Palacký přitom nijak nezpochybňuje autentičnost úryvku z letopisů. 23) Naopak zcela opomíjí dovětek z rukopisu Petra z Mladoňovic. Koneckonců jej ani neuvádí ve své edici. 24) 15) Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy III, Praha 1875, s. 551; týž, Dějepis města Prahy III, Praha 1893 /2 vyd./, s ) Václav NOVOTNÝ, M. Jan Hus. Život a dílo I 2, Praha 1921, s ) Národní knihovna České republiky, Textus varii, sign. X H 17, fol. I r. Tomek sice tuto větu cituje, nedává ji však do souvislosti s předchozím textem (V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy III, Praha 1875, s. 548; týž, Dějepis města Prahy III, Praha 1893 /2 vyd./, s. 551). 18) František ŠMAHEL, Husitská revoluce II. Kořeny české reformace, Praha 1996, s. 271; týž, Jan Hus. Život a dílo, Praha 2013, s ) Zpřístupnění textu: Documenta Mag. Joannis, s. 244; Fontes rerum Bohemicarum. Prameny dějin českých VIII. Historické spisy Petra z Mladoňovic a jiné zprávy a paměti o M. Janovi Husovi a M. Jeronýmovi z Prahy, (ed.) Václav NOVOTNÝ, Praha 1932, s. 29. Český překlad: Ze zpráv a kronik doby husitské, (ed.) Ivan HLAVÁČEK, Praha 1981, s ) Vedle zprávy Petra z Mladoňovic se historiografie odkazuje i na dílo Mikuláše z Drážďan. Ani zde se však jméno Krakovce neobjevuje: Qui tandem citatus A. D. Mccccxiiii feria V ante Galli iter arripuit eundi ad Constanciam (Národní knihovna České republiky, Textus varii, sign. III G 8, fol. 76v). 21) Knihovna Národního muzea v Praze, Spůsob concili Konstantského, sign. VIII F 38, s ) Palackého stanovisko se objevuje v poznámce č. 264 (F. PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě III/1, Praha 1877 /3. vyd./, s. 182). V prvním vydání tato informace chybí. 23) Tamtéž, s ) Documenta Mag. Joannis, s

121 Informace z Petrova díla nicméně sama o sobě mýtus Husova posledního českého působiště neboří. Jako protiargument stojí Janova korespondence, která je zčásti spojována s Krakovcem. Na lehkou váhu nesmíme brát především mistrův list Pražanům z přelomu září a října roku ) V obecném povědomí zůstává, že Hus se během srpna 1414 vrátil do Prahy. Na sklonku září pak opět odcestoval na Krakovec. Mistr se skutečně v souvislosti s chystanou cestou do Kostnice objevil znovu v Praze. Ve snaze získat osvědčení o své pravověrnosti nechal 26. srpna 1414 rozvěsit po Praze vyhlášky. Vyzýval v nich každého, kdo pochybuje o jeho názorech, aby vše oznámil arcibiskupovi Konrádu z Vechty. Jelikož nikdo žádné námitky nevznesl, pokusil se Hus svého představeného k vydání kladného hodnocení přimět. Mistrovo úsilí sice v Konrádově případě skončilo neúspěšně, avšak podobný dokument obdržel 30. srpna od inkvizitora biskupa Mikuláše. O dva dny později mu kladné vyjádření vystavuje pražská univerzita. 26) Husova přítomnost v Praze je nezpochybnitelná také 20. září v době konání zemského soudu. Jan Hus se na tuto instituci obrátil s žádostí, aby přinutila arcibiskupa ke změně postoje. Tlaku stavovské obce nakonec Konrád ustupuje a prohlašuje, že osobně na Husovi žádné provinění neshledává. Mistru Janovi už nic nebránilo vrátit se na Krakovec a činit v poklidu honosného sídla poslední přípravy na koncil. Položme si však otázku, zda taková cesta na venkov měla nějaký smysl. Husovi šlechtičtí příznivci vložili arcibiskupovo stanovisko do listu s datem 7. října, což bylo jen pár dnů před mistrovým odchodem do Kostnice. 27) Můžeme se více než domnívat, že Jan Hus chtěl mít o způsobu koncipování písemnosti bezprostřední informace. Hus si pro koncil připravoval své promluvy, které se snažil podložit přesnými odkazy na jednotlivé autority. 28) K tomu potřeboval řadu rukopisných titulů, které na Krakovci nemohly být k dispozici. Stačí si vzpomenout na charakter některých Husových venkovských spisů jako například traktát O manželství. 29) Jan až do svého odjezdu marně čekal na Zikmundův glejt. 30) Pro převzetí takového dokumentu by bylo vhodnější metropole než odlehlé sídlo. Již samotné cestování mezi Prahou a Krakovcem znamenalo zbytečnou ztrátu času, který Hus v době příprav velmi potřeboval. V Praze možná vedl i další nám neznámá jednání, aby získal pro své slyšení na koncilu co nejlepší pozice. Výše uvedené argumenty zdánlivě kolidují s Husovým listem Pražanům sepsaným někdy po svatém Václavu Bohumil Mareš ve své edici Husovy korespondence právě na základě tohoto listu odmítl vývody Palackého o odchodu Husa na koncil z Prahy. Proč by mistr sepisoval list, když se mohl rozloučit ústně? 31) Hus však v písemnosti řeší zcela jiné věci. Omlouvá se Pražanům, že jim nestihl při kázání oznámit podstatu obvinění a osoby, které proti němu vystupovaly. Při vědomí hrozícího nebezpečí pak Hus 25) Knihovna Národního muzea v Praze, Spůsob concili Konstantského, sign. VIII F 38, s ) F. ŠMAHEL, Husitská, s. 272; týž, Jan, s ) Jiří KEJŘ, Husův proces, Praha 2000, s. 139; F. ŠMAHEL, Husitská, s ) Husova výzbroj do Kostnice, (edd.) František DOBIÁŠ Amedeo MOLNÁR, Praha 1965; F. ŠMAHEL, Jan, s ) Magistri Iohannis Hus IV. Drobné spisy české, Praha 1985, s ) F. ŠMAHEL, Jan, s. 178; týž, Husitská, s. 273; V. NOVOTNÝ, M. Jan Hus. Život, s ) Listy Husovy, (ed.) Bohumil MAREŠ, Praha 1891, s

122 poznamenal, že ho do smrti v Praze nikdo neuvidí. List měl deklarativní podobu určenou široké veřejnosti. Existence písemnosti nikterak nevylučovala, že se Jan při odjezdu se svými blízkými rozloučí ještě osobně. List se totiž prostřednictvím Husových nepřátel dostal na koncil, kde se dočkal nesprávného překladu do latiny. Petr z Mladoňovic se křivdu rozhodl napravit a jeho původní české znění zapracoval do svého díla. V rukopisu se opis listu nachází jen pár odstavců pod informací o Husově odchodu z Prahy. 32) Nesmíme opomenout ani skutečnost, že na rozdíl od Mareše se další editor listů Václav Novotný klonil k pražské variantě vzniku pramene. 33) Novotný kupodivu s Krakovcem spojuje Husův dopis králi Zikmundovi z 1. září V textu se totiž objevuje majitel hradu Jindřich Lefl z Lažan. Mistr však Jindřicha zmiňuje jen v souvislosti se svým rozhodnutím dostavit se na koncil. 34) Navíc si v tuto dobu vyřizoval potvrzení o pravověrnosti od univerzity. 35) Stejné pochybnosti budí Husův list k Pražanům, který měl na Krakovci vzniknout v pozdním létě roku Odborný svět se přitom opírá o nedatovaný text křížovnického rukopisu. Dopis je zde navíc zařazen do souboru listů odeslaných z Kostnice. 36) Stěží nás proto překvapí, že první edice písemnosti tuto skutečnost akceptuje. 37) Pochybnosti vyjádřil až Karel Jaromír Erben. Posunul vznik listu do roku 1413, neboť se o koncilu vůbec nezmiňuje. Navíc jej ani neobsahuje dílo Petra z Mladoňovic. 38) František Palacký s tímto tvrzením principiálně souhlasil, nicméně text datoval rokem ) Místo sepsání listu řešil až Václav Novotný, přičemž je s otazníkem přisoudil ke Krakovci. List tak měl v očích odborného světa přibližovat Husův pobyt na Krakovci, aniž by pro to existovaly jakékoliv přímé důkazy. 40) Důležitou roli při hledání vztahu mistra Jana ke Krakovci hraje Husovo dílo známé dnes jako Knížky proti knězi kuchmistrovi. Ve spisu se Hus brání útokům kněze, jenž duchovenské poslání zaměnil za výnosnější místo správce kuchyně: Také slyším, že praví kněz kuchmistr, bych byl z jiného kraje vyhnán. Divím se, že smí tak mluviti, ano toho nenie. Neviem, kterak poslouchá písma, jenž die: Z úst tvých nepocházej, jediné pravda. Ale věděti má kněz kuchmistr, že velmi mne žádají v tom kraji, v němž sem kázal, v městech i ve vsech i na polích i na hradiech i pod hrady i v lese pod lipú u hradu, jenž slove Kozí. 32) Knihovna Národního muzea v Praze, Spůsob concili Konstantského, sign. VIII F 38, s V edici: Fontes rerum Bohemicarum. Prameny dějin českých, s ; Ze zpráv a kronik, s ) M. Jana Husi korespondence a dokumenty, (ed.) Václav NOVOTNÝ, Praha 1920, s Bohumil Ryba se ve své edici u tohoto listu k místu původu nevyjadřuje (Sto listů M. Jana Husi, (ed.) Bohumil RYBA, Praha 1949, s ). 34) M. Jana Husi korespondence, s Český překlad: Ze zpráv a kronik, s ) F. ŠMAHEL, Jan, s ) Písemnost deponoval řád křížovníků v Národní knihovně: Národní knihovna České republiky, Textus varii opisy kázání, sign. XXII A 4, s ) Epištoly M. Jana Husa, kteréž psal svým věrným v žaláři, Časopis českého muzeum 12, 1848, č. 1, sv. 4, s ) Mistra Jana Husi sebrané spisy české z nejstarších pramenů III., (ed.) Karel Jaromír ERBEN, Praha 1868, s a ) Documenta Mag. Joannis, s Podobně i další: Sto listů, s ; Listy Husovy, s ) M. Jana Husi korespondence, s ; V. NOVOTNÝ, Listy Husovy. Poznámky kritické a chronologické, Praha 1898, s

123 A oznámiv jim pravdu Boží, již sem do jiného kraje se přibral, pro to, abych tu pravdu také ohlásil. A potom, dá-li Pán buoh, opět poujdu do jiného kraje. 41) Tato často citovaná pasáž se dává do souvislosti se zprávou ze Starých letopisů českých. 42) Autenticitu Knížek však na rozdíl od druhého pramene plně respektujeme. 43) Hus zde jen vyjadřuje přání šířit své názory jako na Kozím Hrádku. Situace se nicméně vyvíjela jinak, než mistr předpokládal. Příprava na koncil omezila Janův krakovecký pobyt na pár týdnů. Neměl tedy velké možnosti hlásat své učení mezi místními obyvateli. Potřeba důležitých jednání jej záhy donutila k návratu do Prahy. Tento hendikep zřejmě přispěl ke skutečnosti, že na rozdíl od jihočeského působiště nepatřilo okolí Krakovce k oporám husitské revoluce. Vždyť nějakou místní obdobu Tábora bychom zde hledali marně. 44) Podobně jako v ostatních pramenech není ani v Knížkách Krakovec nikde zmiňován. Zůstává nám jen relativně pozdní rukopis Starých letopisů českých. Naskýtá se proto otázka, zda Hus nepobýval na zcela jiném místě. Kněz kuchmistr, který vystupuje v Husově díle, sloužil na hradě blíže neznámého pana Ctibora. Většina literatury dotyčného šlechtice ztotožňuje s majitelem Kozího Hrádku. 45) Zběhlý duchovní však mohl pracovat i na nedaleké Bechyni pod purkrabím Ctiborem z Černčic. 46) Text Knížek spíše vyznívá v tom smyslu, že nezdárný kněz působil v místě aktuálního Husova pobytu. V okolí Krakovce se mi však žádného šlechtice se jménem Ctibor pro danou dobu najít nepodařilo. Bechyňský hrad přitom v roce 1414 získává právě Husův hostitel Jindřich Lefl z Lažan. 47) Po koupi nového sídla se Jindřich stěhuje do jižních Čech a Krakovec spravuje purkrabí. V roce 1416 krakovecký purkrabí Jan z Radkova zastupuje majitele hradu při řešení dědické záležitosti v deskách dvorských. 48) Hus mohl teoreticky pobývat i na třetím majetku Lefla z Lažan, v prostorách náchodského hradu. 49) Vcelku smělé úvahy nicméně nelze nijak potvrdit. Písemnosti z náchodského a bechyňského panství se totiž vesměs 41) Knihovna Národního muzea v Praze, Knížky tyto sepsal Mistr Jan hus Proti kňezy kuchmistrowi, sign. 25 E 16. Edice a popis spisu: Magistri Iohannis, s. 20 a ) Jan SEDLÁK, M. Jan Hus, Praha 1915, s. 299; V. NOVOTNÝ, M. Jan Hus. Život, s ) Věrohodnost díla nesnižuje ani fakt, že se originál nedochoval. K dispozici máme jen tisk z roku 1509 (Knihovna Národního muzea v Praze, Knížky tyto sepsal Mistr Jan hus Proti kňezy kuchmistrowi, sign. 25 E 16). 44) Regionální tvorba se naopak snažila Rakovnicko prezentovat coby oblast s hlubokou husitskou tradicí. Blíže: J. KRŠKO, Ve víru, s ) Magistri Iohannis, s ) Kozí Hrádek jako sídlo drobné šlechty zřejmě postrádal rozsáhlejší kuchyň vyžadující početnější personál (F. ŠMAHEL, Jan, s. 156; srv. Tomáš, DURDÍK, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000, s ). 47) Národní archiv Praha, f. Desky dvorské , inv. č. 61 kvatern trhový 61, s ; tamtéž, inv. č. 15 třetí kniha provolací , s. 218; A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království českého VII. Písecko. Praha 1890, s. 22. K chybám Sedláčka: Viktor POHANKA, Cesta Husova ochránce do služeb Zikmunda Lucemburského. Poznámky ke dvorské kariéře Jindřicha Lefla z Lažan, Historica Olomucensia 41, 2012, s ) Národní archiv Praha, f. Desky dvorské , inv. č. 15 třetí kniha provolací , s ) V. POHANKA, Cesta, s

124 dochovaly až z mladší doby. 50) K výjimkám patří listina dokládající purkrabský úřad Ctibora z Černčic. 51) Hus ale po svém odjezdu z Kozího Hrádku mohl zavítat zcela jinam. Naše přesvědčení o venkovském pobytu u Lefla z Lažan vychází z Janova listu z Kostnice, v němž dotyčnému šlechtici a jeho manželce děkuje za prokázané dobrodiní. 52) Hus ale třeba využil Leflovy pohostinnosti v Praze. Oba zde intenzivně řešili cestu do Kostnice a kontakt s dvorem byl v této době více než potřebný. Koneckonců první písemně doložený pobyt Lefla z Lažan v Čechách v roce 1414 je až ze září. 53) Nastolením jistých otázek nechci nahrazovat představu Husova aktivního působení na Krakovci jinou umělou konstrukcí. Různými spekulacemi se snažím ukázat na fakt, kdy kombinací často nesouvisejících pramenů vznikl mýtus o jedné epoše Janova života. Zrodila se legenda, jež obsáhla i školní učebnice a podnes ovlivňuje kulturní klima na Rakovnicku. 50) SOA Zámrsk, f. Velkostatek Náchod ; SOkA Náchod, f. Archiv města Náchod ). SOA Třeboň, f. Velkostatek Bechyně ; SOkA Tábor, f. Archiv města Bechyně V případě písemností města Náchod se z Husovy doby dochovala jediná listina. Zbytek zanikl při požáru roku ) Listina sice pochází z roku 1447, odkazuje se však na starší svědectví: SOA Třeboň, f. Cizí statky Třeboň, kart. 5, inv. č. 35, sign. Bechyně II 183, Ctibor z Černčic vyznává, že měšťané bechyňští jsou v okruhu čtyř mil od města osvobozeni od mýta. 52) Knihovna Národního muzea v Praze, Spůsob concili Konstantského, sign. VIII F 38, s. 87. Palacký list chybně datoval: Documenta Mag. Joannis, s Nesprávný údaj převzal i Mareš (Listy Husovy, s ). Opravil Novotný: M. Jana Husi korespondence, s ) V. POHANKA, Cesta, s

125 Zprávy Výstava Sto let Bílého domu v Rakovníku Ve dnech 4. září až 5. října 2014 proběhla ve výstavní síni na rakovnické radnici výstava Sto let Bílého domu v Rakovníku, kterou Státní okresní archiv Rakovník uspořádal ve spolupráci se zdejší Rabasovou galerií a Národním technickým muzeem v Praze. Na 23 výstavních panelech jsem se snažil návštěvníkům přiblížit sto let fungování rakovnické Sokolovny, architektonicky zajímavě řešeného objektu, který byl postaven z režných bílých cihel v letech , a to nejen k tomu, aby zde mohli cvičit místní sokolové, ale především jako první velké rakovnické multifunkční zařízení, určené ke sportovnímu, ale i kulturnímu a společenskému vyžití všech zdejších občanů. Rakovnická Sokolovna totiž v minulosti nefungovala jen jako tělocvična, nýbrž také jako divadlo, kino, koncertní, a dokonce i výstavní sál. Návštěvníci se tak mohli seznámit nejen s okolnostmi kolem vlastní výstavby dnes již chátrající historické památky, okořeněnými stavebně-technickou dokumentací, vypra- 125

126 covanou projektantem stavby, významným českým architektem Otakarem Novotným (uložena ve spisovně Městského úřadu Rakovník), ale také například se zajímavými dobovými pohlednicemi nebo s málo známými fotografiemi z Národního technického muzea v Praze. Veřejnosti však byly představeny ještě mnohé další dokumenty, převážně z archivních fondů a sbírek Státního okresního archivu Rakovník, které zachycují bohatý sportovní, kulturní a společenský život, jaký se v této budově a k ní patřícímu areálu, v uplynulých sto letech odehrál. Luboš Smitka Nová expozice v Muzeu T. G. M. Rakovník Bitva u Rakovníka 1620 V roce 2010 proběhla v rakovnickém muzeu výstava k připomenutí 390. výročí srážky císařsko ligistických a stavovských vojsk u Rakovníka, proběhlé dva dny před bitvou na Bílé hoře, přesněji ve dnech 27. října až 6. listopadu Následující rok muzeum ve spolupráci s dalšími subjekty vydalo populárně naučnou publikaci Bitva u Rakovníka 1620, která shromáždila veškeré poznatky a prameny prezentované na výstavě do knižní podoby. Velký a neutuchající zájem návštěvníků muzea i široké veřejnosti o regionální historickou událost s nadregionálním významem a dopadem se stal impulsem pro záměr vytvořit expozici dlouhodobého charakteru, jež by byla průběžně doplňována o nové nálezy a poznatky z pokračujících archeologických průzkumů bojiště a vojenského tábora. Z desetidenního pobytu znepřáteleného císařsko ligistického a královského stavovského 126

127 vojska se zachovala v terénu v bezprostředním okolí města dosud patrná linie polních opevnění, odkud pochází nálezy značného množství olověných kulí, součástí výzbroje a výstroje, ale i osobních předmětů, mincí, plaket, knoflíků, přezek atd., jež vypovídají o vybavení armád, které se ve svém pochodu na Prahu nečekaně na několik dní zastavily u Rakovníka. Expozice s řadou interaktivních prvků, jako je dotykový monitor s doplňujícími informacemi (fotografická dokumentace, mapy, plány), rozměrný model bojiště s postavením vojsk těsně před jejich odchodem od Rakovníka na Bílou horu, zvukové a vizuální efekty navozující atmosféru bitvy, ražení dobové mince, skládání kostek s podobami vojáků a fotopoint s jezdeckým portrétem velitele císařské armády K. B. Buquoye, je tak dalším a především dlouhodobým počinem muzea k prezentaci města v širším evropském historickém kontextu. Neúspěch rozpačité rakovnické zastávky nespokojených a unavených armád obou stran měl totiž za přímý následek dohru na Bílé hoře, jejíž dopad byl celoevropský. To byl také jistě důvod, proč se o rakovnických událostech ve stínu bělohorské bitvy v literatuře mnoho nedočteme. Než mohla nová moderní expozice vzniknout, bylo zapotřebí se tématu dlouhodobě věnovat z různých úhlů pohledu. Badatelský projekt muzea se tak záhy stal mezioborovým počinem, na němž se podílel tým odborníků jako je Václav Matoušek (FHS UK Praha), Ladislav Čepička (Vimperské muzeum), Jiří Roub (ČVUT Praha), Jan Török (Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích), Zdeněk Munzar (VHÚ Praha), Radim Dufek (Muzeum města Brna), Kamil Smíšek (Národní muzeum), Jan Čibera, Jiří Klepač, Heřman Jezero. Nesmíme zapomínat také na spolupracovníky z řad neprofesionálních badatelů a nadšenců, kteří se ve svém volném čase účastnili systematických 127

128 terénních průzkumů, jako je Lukáš Horák, Pavel Šnobl, Petr Hradec, Maraxp, Miroslav Kratochvíl, Václav Pelc, členové občanského sdružení Archeo LP 2010, ale také kolegové archeologové z dalších institucí jako David Daněček (Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy), Kamil Smíšek (Národní muzeum) a Zdeněk Šámal (dobrovolník Muzea T. G. M. Rakovník). Autorkami libreta a scénáře jsou archeoložky Muzea T. G. M. Rakovník Mgr. Kateřina Blažková a Mgr. Jana Bezáková, které zároveň vedou archeologické průzkumy. Na textech se vedle zmiňovaných autorek podíleli také soukromý badatel Ing. Pavel Hrnčiřík, PhD. (VŠCHT Praha) a archivář PhDr. Jan Černý (SOkA Rakovník). Moderní architektonické řešení navrhl akad. arch. Miloslav Čejka (Studio FAM architektonický atelier, Praha). Za mimořádně působivou grafickou sazbou a tiskem stojí Pavla Zimmermannová (Lokša Prepress s. r. o., Rakovník). Na výrobě a technické realizaci se podíleli firmy Vetamber s. r. o. (Praha), ERIMP (Rakovník), Jiří Švancar (Lány), Sklenářství Pavel Vodrážka (Rakovník), zaměstnanci Muzea T. G. M. Rakovník a Sbor rakovnických ostrostřelců. Trojrozměrný model bojiště vyšel z dílny Tomáše a Báry Přistoupilových (Praha) a výroba mince je dílem mincíře Ladislava Pokorného (Desná). O výrobu filmového dokumentu se postaral Zdeněk Šámal a Klára Svobodová a nahrávku dopisů Fridricha Falckého psaných z Rakovníka manželce Alžbětě vytvořil spolu se Zdeňkem Šámalem Jiří Suk. Za profesionální konzervaci železných nálezů vděčíme Západočeskému muzeu v Plzni, konzervaci stříbrných mincí zajistilo Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Expozice je koncipována jako dvojjazyčná, překlad do angličtiny obstarala firma ALFA CZ Překladatelský servis (Praha) a korektury veškerých textů Eva Povolná (Rakovník). Expozice vznikla za finanční podpory Středočeského kraje a města Rakovník a byla slavnostně otevřena 7. května 2015 v předvečer tradiční akce Vysoká brána, kdy město Rakovník otevírá své brány turistům. Na její vznik navázala a především k její prezentaci se vztahovala také řada doprovodných akcí v průběhu roku, jako je tematická muzejní noc (30. května 2015), letní příměstský tábor ( ) a Mezinárodní den archeologie (17. října 2015). Kateřina Blažková Husův kvodlibet v Pavlíkově Blížící se datum 600. výročí pobytu Jana Husa na Krakovci rozhodně nenechávalo zdejší veřejnost chladnou. Řada odborných a vzdělávacích institucí zorganizovala k události kulturní akce. Stranou samozřejmě nemohl zůstat ani Státní okresní archiv Rakovník. V létě 2014 skončila práce na monografii k dějinám městyse Pavlíkov, která se opírala o širokou škálu středověkých a raně novověkých pramenů. Kniha též obsahovala důležité poznatky o Husově žáku Mikuláši z Pavlíkova. Dobré vztahy mezi Mikulášem a Husem se promítly do kvodlitební disputace, která měla být obhajobou viklefismu na univerzitě. Mikuláš na rozdíl od řady jiných mistrů účast na kvodlibetu přislíbil, čímž podpořil reformní stranu. V Husově kvodlibetu z roku 1411 vystupoval Mikuláš pod pseudonymem Terrencius Publius a odpovídal na otázku Utrum potest propositio, stante significacione eius primaria, de veritate in falsitatem mutari vel e con- 128

129 verso (Zda může věta změnit svou pravdivostní hodnotu beze změny svého původního významu). Ve spolupráci s vedením pavlíkovského městyse se archiv rozhodl připravit k této postavě výstavu. Vedle regionálních pramenů chtěl veřejnosti prezentovat i zápis již zmíněné kvodlibetní disputace. Pramen uchovává Knihovna Národního muzea, která jej zapůjčuje za velice přísných bezpečnostních podmínek. Vedle prostorových záležitostí jde především o převoz archiválie autorizovanou dopravní firmou. Pro připravovanou výstavu využil archiv atraktivních prostor pavlíkovské galerie Anderle, takže pracovníci muzea zapůjčení schválili. Exponát však mohl být prezentován jen několik hodin. Náklady na převoz financovalo ministerstvo školství. Státní okresní archiv totiž 129