Test Fordu Tourneo Connect s rampou pro vozíčkáře: pro ženu s dítětem je ideální strana 32

Transkript

1 Koupí tohoto časopisu podpoříte Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 3/2015 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Test Fordu Tourneo Connect s rampou pro vozíčkáře: pro ženu s dítětem je ideální strana 32

2

3 EDITORIAL Kdo ušetří Jeden z lékařů, kteří mají ordinaci na horách, vypráví o ženě, s níž se potkává na lyžích; v běžecké stopě je prý víc než doma. Když se v jeho ordinaci objevila a chtěla dobrozdání pro posudkového lékaře, protože žádala o invalidní důchod, projevil údiv. Ještě víc se však divil v okamžiku, když dozvěděl, že pokud zdatné lyžařce vymyšlenou diagnózu nepotvrdí, tak to nevadí, protože ona má v Praze známého posudkového doktora, který vše zařídí. Je to jeden z důvodů, proč mají posudkoví lékaři tak špatnou pověst? Proč se o nich říká, že jsou to buď zkrachovalí doktoři, nebo měli v minulosti průšvih? Proč je internet plný nářků na jejich rozhodnutí? Vždyť jsou známy i případy, kdy je nespokojení pacienti brutálně napadli, protože údajně neposoudili stupeň invalidity podle jejich očekávání. Rozzuřený muž například vloni pěstmi a kopanci zranil posudkového lékaře v Jablonci nad Nisou. Posudkoví doktoři v Příbrami se zase bojí chlapíka, který na ně křičí, že má papíry na hlavu, takže za své činy není zodpovědný a bude se jim mstít. Jde nepochybně o žhavé téma, a proto se mu obšírně věnujeme. Přinášíme i zážitky kolegy Radka Musílka, který žádal o zvýšení příspěvku na péči. Vše vyústilo v návštěvu posudkových lékařů na ministerstvu práce a sociálních věcí, kde před komisí vysvětloval, že ačkoli je od narození na vozíku, kam jeho paměť sahá, revizního ani posudkového lékaře nikdy neviděl. Víc v reportáži Ministerské sudičky na stranách 12 a 13. Temné vody pověsti posudkových lékařů poněkud čeří internista a geriatr Zdeněk Kalvach. Má letité zkušenosti z III. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a tvrdí, že posudkové lékařství má nízkou prestiž a mnozí je považují za přívěsek velké medicíny proto, že v posudkovém řízení a vystavování posudkových podkladů se řídí spíše očekáváním a pocity jednou nadřízených orgánů, jindy pacientů a jejich rodin. A že v šetření nešetří pacienty, ale čas, takže mnohdy jim postačí první dojem. Více v rozhovoru na stranách 8 až 11. V Česku je na 500 posudkových lékařů. Vydají za rok zhruba posudků, na osm tisíc z nich ale přijde stížnost. Pokud nebudeme s jejich rozhodnutím spokojeni, nezbude než poslední číslo navyšovat. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek obsah Dobré zprávy Obchodník Bez bariér Jak založit sociální podnik INSPO 2015 Bytový grant Stipendium Neuro-Euro 4 5 Anketa Myslíte si, že je současný stav posudkového lékařství vyhovující? 6 Téma: posudkoví lékaři Zdeněk Kalvach: Léčíme diagnózy, nikoli lidi 8 11 Ministerské sudičky Více, či méně handicapovaný? Vraťme systém lidem Asistenti pedagoga Pokud chceme společnou školu, musíme ji podporovat Na cestách Švýcarské hory jsou pro každého Konto Bariéry Melantrichova 5, Praha 1 Charita podle zahraničních vzorů 23 Umělci Konta Bariéry Tři otazníky Jiřího Anderle Nové technologie Slyšet web Příběh Konta Bariéry Roky magistra Jiřího Poradna Lékaři důchody III. stupně posuzují individuálně Auto Moto Test: Ford Tourneo Connect s rampou pro vozíčkáře Tip na výlet Pelhřimovské kuriózní muzeum Vaše fotografie Zvláštní světlo 37 Křížovka o ceny 38 Zdeněk Kalvach: Léčíme diagnózy, nikoli lidi str. 8 Na cestách Švýcarské hory jsou pro každého str. 20 příběh konta bariéry Roky magistra Jiřího str. 28 Nové technologie Slyšet web str. 26 Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek ( jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: ) Redakce: Zdeněk Jirků ( zdenek.jirku@muzes.cz), Štěpán Beneš ( stepan.benes@muzes.cz), Radek Musílek ( radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch ( jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová ( katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, Praha 1 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN Toto číslo vychází v březnu Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Partneři redakce: 3

4 DOBRÉ ZPRÁVY časopis pro ty, kteří se nevzdávají Obchodník Bez bariér Nejlepším obchodníkem bez bariér se stalo Tesco. Konto Bariéry bylo odborným garantem a organizátorem soutěže Obchodník bez bariér, který byl vybrán na základě průzkumu mezi postiženými. Metodického vedení se ujala společnost INCOMA GfK. Z odpovědí respondentů (s různými typy postižení) nevyplynula jen jména prodejen, které se snaží vycházet postiženým vstříc a umožnit jim plnohodnotné nakupování. Hodnocení ukázalo také prodejny a jiná zařízení, které mají v tomto směru ještě značné rezervy. Vítězové: 1. Tesco 2. Lidl Kladně byly dále hodnoceny prodejny Globus a Billa. Foto: archiv Obecně lépe uspěly velké nové moderní prodejny a nákupní centra. Jsou bezbariérové, mají široké uličky i možnost parkování, ale někdy je v nich problém s orientací. Faktory, které usnadňují nákup v prodejnách (v pořadí podle počtu zmínek): bezbariérový přístup a pohyb po prodejně ochota a vstřícnost personálu novinkou letošního roku je často zmiňovaná asistence při nákupu, kterou některé prodejny handicapovaným nabízejí široké uličky mezi regály dobře přístupná bezbariérová WC stále více je jmenována možnost on-line nákupu z bezpečí domova a jeho doručení vyhrazené a bezproblémové parkování v bezprostřední blízkosti prodejen/zařízení Jak založit sociální podnik P3 People, Planet, Profit, o. p. s., pořádá sérii seminářů Jak založit sociální podnik. Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. Kdo uvažuje o založení sociální firmy, může jít na speciální seminář. Foto: Ladislav Polnický Děje se tak v rámci projektu Sociálním podnikáním ke zvýšení profesionality a transparentnosti neziskových organizací, který je financován fondem pro nestátní neziskové organizace (NNO). Součástí kurzů je i následné individuální poradenství. Semináře se uskuteční: března 2015 v Ostravě NNO, které poskytují sociální služby osobám s mentálním postižením března 2015 v Praze NNO, které poskytují sociální služby osobám s duševním onemocněním března 2015 v Brně NNO, které poskytují sociální služby osobám s mentálním postižením března 2015 v Ústí nad Labem NNO, které poskytují sociální služby osobám s mentálním postižením dubna 2015 v Českých Budějovicích NNO, které poskytují sociální služby osobám s duševním onemocněním dubna 2015 v Praze NNO, které poskytují sociální služby osobám s duševním onemocněním dubna 2015 v Pardubicích NNO, které poskytují sociální služby osobám s duševním onemocněním Semináře jsou poskytovány zdarma. Kontaktní osobou je Gabriela Kurková, gabriela. kurkova@p-p-p.cz, INSPO 2015 Konference o informačních technologiích je letos už popatnácté. Foto: archiv Patnáctý ročník konference INSPO o informačních a komunikačních technologiích pro osoby se specifickými potřebami se uskuteční v sobotu 28. března 2015 v Kongresovém centru Praha. Pořádající BMI sdružení zveřejnilo předběžný program a zahájilo registraci. V dopoledním společném programu a odpoledne ve třech sekcích zazní na tři desítky přednášek, které představí nové aplikace, projekty či programy pomáhající lidem s nejrůznějším zdravotním postižením. Již tradičně budou na konferenci vyhlášeny výsledky literární soutěže Internet a můj handicap. Významnou novinkou bude předání Ceny Nadace Vodafone Rafael za ICT inovace pro důstojnější život lidí se zdravotním postižením. Bytový grant Ministerstvo pro místní rozvoj vyzývá k předkládání žádostí o dotaci ze státního rozpočtu z prostředků podprogramu Podpora výstavby podporovaných bytů. O nevratnou dotaci na vznik pečovatelských a vstupních bytů mohou žádat obce, fyzické osoby podnikající a právnické osoby. Žádosti lze podávat do 13. března V případě výstavby bytů je dotace poskytována ve výši max Kč na jeden upravitelný byt (pečovatelský a vstupní) a max Kč na vstupní byt nesplňující parametry upravitelnosti. Vstupní byt může vzniknout také koupí nebo vydražením. V takovém případě je možné získat 80 % po- 4

5 Z REDAKČNÍ POŠTY Ministerský grant poskytne dotaci na podporované byty. Foto: archiv řizovacích nákladů, nejvýše však Kč na jeden byt, doplnila ministryně. Dotace je nařízením de minimis omezena na eur. Rozpočet podprogramu je zatím 160 milionů Kč. V rámci výzvy je uveřejněno pro informaci také znění nového dotačního titulu Komunitní dům seniorů, zkráceně Kodus. Kodus je bytový dům, který může obsahovat pouze podporované upravitelné byty, nebytové prostory sloužící k zabezpečení funkcí bytového domu a povinně též sdílené prostory mající za účel podporu komunitního způsobu života seniorů. Stipendium Neuro-Euro Nadace Charty 77 Konto Míša vyhlašuje stipendium Neuro-Euro. Do výběrového řízení se mohou přihlásit pracovníci neurovědních oborů, vysokoškoláci i středoškoláci. Věková hranice byla výjimečně zvýšena na 40 let. Uzávěrka je 31. března. Tento vzdělávací projekt vypisovaný Nadací Charty 77 od roku 2000 napomáhá financovat odbornou stáž mladým neurovědcům na předních klinických pracovištích v Evropské unii a podporuje vědeckou a klinickou spolupráci odborníků v rámci Evropy. Stipendium vzniklo původně jako součást projektu Konto MÍŠA, z jehož výnosů a z finanční jistiny je financováno. Vybraní stážisté obdrží stipendium 1300 eur. Uzávěrka pro přijetí přihlášek je 31. března. Více informací u Agáty Markové, agata. markova@bariery.cz, tel.: a na webu v sekci Projekty. Prezident Zeman o inkluzi Rubriku Dopisy tentokrát věnujeme čtenářským reakcím na výroky prezidenta Miloše Zemana o inkluzi. Připomeňme si jeho slova: Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Ale sám se domnívám, a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny, že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě, než tehdy, když jsou zasazeny do většinové komunity. Dětská krutost je jedna z nejstrašnějších, dětská krutost zvaná šikana je možná ještě horší než krutost dospělých. Když jsou tyto děti takzvaně integrovány, když dochází k takzvané inkluzi, tak jsou oběťmi pohrdání, šikany a tak dále. Hrozně miluju multikulturalismus, já si myslím, že si to vymysleli blázniví intelektuálové z pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole, a když, tak do ní nakoukli na půl hodiny a ještě se jim předváděla Potěmkinova vesnice. Jsem proti inkluzi a vím, že multikulturalisté mě napadnou, že jsem rasista. Vůbec ne. Z hlediska duševní pohody těch dětí je daleko lepší, když budou existovat ono se tomu říká praktická třída, protože to je méně dehonestující než předchozí známý název. Takže chcete-li znát můj názor, vůbec se mi to nelíbí a jsem proti tomu. Přinášíme reakce čtenářů, k výroku Miloše Zemana se veřejně vyjádřila i ředitelka Konta Bariéry Božena Jirků. Vážená redakce, jistě nejsem jediná, kdo vám pošle rozhořčený týkající se prezidenta Zemana. Záměrně se přitom vyhýbám slovům našeho pana prezidenta, protože si tohle spojení vůbec nezaslouží. Nevím, jestli tak rád provokuje, jestli si kontroverzi svých slov neuvědomuje nebo jeho nervový systém už není v pořádku, ale každopádně by měl mít na svá ústa zbrojní pas. Pobuřující výroky o (ne)inkluzi postižených dětí jsou bohužel další z četných důkazů. Nedovedu si představit, že by něco takového pronesla hlava státu ve skandinávských zemích, kde je začleňování lidí s různými odlišnostmi věc téměř posvátná. A i kdyby už se něco takového stalo, určitě by se pobouřená veřejnost dočkala omluvy. U nás však máme tak trochu jinou politickou kulturu a tak trochu jiného prezidenta. Jen mě děsí, že nejde jen o toho jednoho pána. Někdo ho totiž musel také zvolit. s nedávným výrokem prezidenta Miloše Zemana souhlasit. Totiž že dětem s postižením musí být dobře mezi svými. Do určité míry má pravdu, neplatí to však absolutně. Děti, s nimiž pracuji já, by opravdu v běžném dravém kolektivu pravděpodobně neuspěly. Tady u nás jsou takříkajíc za větrem. Znám ale i řadu dětí, většinou s méně závažnými typy postižení, které se v integraci úspěšně začlenily. Jejich osobnímu rozvoji inkluze moc pomohla, proto nemohu s prezidentovými slovy souhlasit v absolutním pojetí. Vím, jak je situace každého dítěte individuální. Ani my, kteří s nimi denně pracujeme, nedokážeme vždy s určitostí říci, co je pro koho to nejlepší. Mění se to v průběhu času. Dneska je mu lépe ve speciální škole, zítra to může být jinak. Stejně tomu může být i naopak. Integrace se nemusí podařit a speciální škola může být záchranou. V prezidentových slovech jistá míra pravdivosti je a možná by nevyvolala takovou nevoli, kdyby už dříve neudělal tolik problematických kroků. Především měl ale říci, že to platí jen pro někoho. S pozdravem Jitka Poláková, Praha Vážená redakce, dovedu si poměrně dobře představit, jaké k vám teď chodí rozhořčené dopisy, když prezident Miloš Zeman zpochybnil nedotknutelnou modlu inkluze. Dovolím si proto jít trochu proti proudu a přednést argumenty proti jeho kritice. Ani ve Francii nejsou všichni Charlie. Prezidentův výrok byl možná neobratně formulován, ale následná hysterická reakce zcela zastínila věcný obsah jeho slov. V zásadě pojmenoval problém, se kterým se inkluze potýká. Děti s postižením se v ní nemusí cítit lépe. Je samozřejmě otázka, jaké jsou naše priority. Společnost orientovaná na výkon jistě upřednostní výkonného postiženého z inkluze před spokojeným postiženým ze speciální školy. Vím, že to teď zjednodušuji, ale zamysleme se nad tím, zda nám jde vždy především o dobro dítěte, nebo se někdy spíš prosazuje ideový koncept, který nemusí být nejvhodnějším řešením. Prezidentovi se vytýká, že generálně a šmahem odsoudil začleňování dětí s postižením. Zcela se přehlíží, že řekl: děti, které jsou určitým způsobem handicapovány. To přece neznamená všechny a jistě se shodneme, že pro děti s určitými handicapy inkluze opravdu šťastným řešením není. Nebo snad prosazujeme inkluzi šmahem, tedy stejně plošně a neindividuálně, jako to vytýkáme prezidentovu výroku? Ať už si myslíme cokoliv, můžeme být rádi, že díky jeho slovům se otevřela veřejná diskuse, a to i pro lidi, kteří o inkluzi dosud ani nepřemýšleli. S úctou Josef Hronovský, Jihlava S pozdravem Karolína Klasová, Praha Nadace Charty 77 podpoří odborníky z neurovědních oborů. Foto: archiv Milí přátelé, již patnáct let pracuji ve speciální škole pro děti s kombinovaným postižením. Mohlo by se tedy zdát, že budu Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. 5

6 ANKETA časopis pro ty, kteří se nevzdávají Milan Kubek prezident České lékařské komory Michaela Marksová ministryně práce a sociálních věcí Martin Jan Stránský Kancelář ombudsmana pro zdraví Alena Tonová sociální pracovnice Arkadie, o.p.s. Snažil jsem se cíleně hovořit s několika posudkovými lékaři a současně se ptát i některých svých pacientů, kteří mají přiznaný invalidní důchod. Zarazilo mě, jak diametrálně se pohledy i pocity obou skupin liší. Posudkoví lékaři mají pocit, že platné zákony a vyhlášky jsou příliš benevolentní a kvůli tomu dochází k plošnému zneužívání sociálních dávek, což jsou schopni dokladovat na řadě příkladů. Přesto si myslím, že podvodníků a zneužívačů je mezi lidmi jen menšina. Na jejich chování však slušní lidé doplácejí. Pacienti na straně druhé si stěžují na byrokratičnost a necitlivost rozhodování podle stejných právních norem, které oni považují za příliš tvrdé. A také oni jsou schopni dokladovat své tvrzení na příkladech těžce postižených osob, kterým byly invalidní důchody zkráceny či odebrány. I oni mají jistě kus pravdy, ale přesto si dovolím tvrdit, že většina posudkových lékařů se snaží pracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Systému by ale jistě neškodilo více lidskosti a méně byrokracie. Posudkové lékařství je oblast, kde bývalý ministr Drábek napáchal snad největší škody. Za dobu, kdy jsem na ministerstvu, se na mě obrátila spousta lidí, kteří měli špatnou zkušenost s posuzováním svého zdravotního stavu. Častokrát se totiž stávalo, že na jejich handicap nebyl při posuzování brán ohled, protože postižení neodpovídalo některým kritériím. Posudkoví lékaři také mohli po sociální reformě minulé vlády rozhodovat takzvaně od stolu, tedy například pro snížení stupně závislosti nemuseli posuzovanou osobu ani vidět. Rozhodli jsme se tedy posuzování zlidštit a přiblížit realitě. Již od 15. listopadu minulého roku tedy platí nová metodika, která by měla rychle napravit dosavadní stav, aby nemohlo docházet k případům, kdy například postiženým lidem, trvale připoutaným na lůžko, nebyl přidělen nejvyšší stupeň u příspěvku na péči. Myslíte si, že je současný stav posudkového lékařství vyhovující? Přes zjednodušení, které přinesla sociální reforma v roce 2012, se domnívám, že naprosto vyhovující není. Posuzování schopnosti zvládat základní životní potřeby podle deseti obecných oblastí vyloučilo možnost přihlédnout k variabilitě schopností v závislosti na míře postižení u každého jedince. Stává se tak, že je lidem na vozíku škrtnuta péče o zdraví, a to i přes to, že bez pomoci druhého nejsou například schopni pravidelně kontrolovat pokožku hýždí, která je ohrožena dekubity. U tetraplegiků stačí, že se domluví ústně, nepočítá se s tím, že nejsou schopni písemné komunikace, a často ani telefonické dohody bez pomoci někoho jiného. Každý je tedy v závislosti na posudku zaškatulkován do jednoho ze čtyř stupňů závislosti. To vůbec nemusí odpovídat skutečnému stavu postiženého. Mnohem účinnější by bylo, kdyby posudky vytvářeli specialisté v oborech, které se dotýkají pacienta, jako se to dělá např. v Rakousku anebo v USA, kde jsou podrobně mapovány specifické funkce a schopnosti těla. Obrací se na nás veliká řada osob se zdravotním postižením, kterým pomáháme zejména při podávání různých žádostí a odvolání. Své hodnocení současného stavu tedy opíráme o konkrétní zkušenosti nás a našich klientů. Z praxe víme, že žadatelé nejsou dostatečně informováni o možnosti být přítomen při jednání posudkové komise. Pokud o přítomnost u jednání komise požádají, často bývají podrobeni vyšetření odborným lékařem, jehož závěry leckdy přímo odporují výsledkům odborných vyšetření specialistů, které žadatel navštěvuje. Jako nejproblematičtější se však jeví posuzování zdravotního stavu u příspěvku na péči. Zde dochází k častým rozporům mezi závěry sociálních pracovníků a posudkových lékařů. Domníváme se, že při posuzování nelze vynechat ani oblast sociální, ani zdravotní; očekávali bychom tudíž rovnocennou spolupráci těchto oborů. DOBRÉ ZPRÁVY Bydlení pro všechny. Klienti Domova pro mentálně postižené ve Stodu na Plzeňsku se pomalu stěhují do bytů a domů chráněného bydlení v okolí. Jde o jeden z výsledků pětiletého projektu na přechod od velkých pečovatelských zařízení sociálních služeb na menší a samostatnější prostory. Nové bydlení s podporou pečovatelů najde přibližně 140 klientů zdejšího ústavu. Obavy zatím panují hlavně o finanční stránku: prostředky vyčleněné ze státního rozpočtu s novými podmínkami nepočítají, pomoci by měla dotace z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Kavárna mezi světy. Kavárna Pontes v Písku, stojící na břehu Otavy, byla před několika lety opravena po katastrofálních povodních. S podporou evropských peněz dnes integrační kavárna zaměstnává šest zdravotně postižených z devíti zaměstnanců a je místem, kde se podle jejích majitelů potkávají oba světy: zdravých i handicapovaných. Kavárna při zaměstnávání spolupracuje s místním občanským sdružením Mesada i s úřadem práce; zájem o místo v kavárně z řad handicapovaných je stále několikanásobně větší, než se daří uspokojit: v regionu marně hledá vhodné uplatnění na 200 zdravotně postižených. Sbírka pomohla. Přes čtrnáct tisíc korun a hromadu darů vynesla charitativní sbírka a benefiční koncert Keenan B Night pro Domov osob se zdravotním postižením v Kunovicích. Do sbírky, kterou uspořádala rodina a přátelé Petra Halušky (jehož oblíbené metalové hudební skupiny na koncertě zahrály), kterého před čtyřmi roky přejel na parkovišti u obchodního domu jiný mladík, se zapojili lidé ze širokého okolí a vedle peněz navozili na sběrná místa dvě auta darů. Na hrad bez bariér. Hrad nad městysem Svojanov, oblíbené výletní místo, se dočkal zpřístupnění. Vozíčkáři i návštěvníci se sníženou schopností pohybu se do prostor opravené památky i do stylových pokojů dostanou díky schodolezu. Pomůcka zpřístupňuje trasu A, na které bylo jinak nutné překonat třiatřicet schodů. Školení, jak schodolez bezpečně obsluhovat, absolvovala většina zaměstnanců hradu, jeho zakoupení pak umožnila vedle dalších oprav mimořádně vyvedená návštěvnická sezona. (šb) 6

7 Nově můžete časopis Můžeš i poslouchat! Audioverze časopisu v elektronické podobě je určena jednak slabozrakým či nevidomým a jednak k poslechu z mobilu či jiného přehrávače MP3, při jízdě autem, o víkendu či na dovolené, poslouchat ji lze i z počítače. Reportáže a další články pro vás namlouvají Jan Kačer, Nina Divíšková, Roman Hájek a Martin Kubačák. Audioverzi naleznete zdarma ve službě Audiotéka. K dispozici bude vždy první den v měsíci, tedy ve chvíli, kdy vychází tištěný Můžeš. Audioverzi lze aktivovat na Podrobné informace na lince zákaznické podpory Audiotéky a ové adrese podpora@audioteka.cz Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Koupí tohoto časopisu podpoříte so í u p ča K o h o to ří te to d p o po muz es.cz ČA SO tli vý vý Č a sopis pro t y, kteří se ne v zdáva jí u tis k Kč 30 ř / P ed pla tit elé 20 Kč 2/2015 PI S PR O TY T, K EŘ E Í S N Z EV DÁ VA JÍ 3/ ww w.m uzes.cz Jednotlivý výtisk 30 kč / Předplatitelé 20 kč Ča Jana Juřičková: Zdravotní sestra na vozíku Ne strana 24 ct 32 ne na stra on o C ře: lní rne íčká ideá u To voz m je u ord pro ěte t F ou dít Tesramp nu s s o že pr Jed w. ww no p is pi vid s pr o ty Tv zvuořím ků po a v dle ůn í stra so na om ás, k t eř oc í s e ha řk 16 ne vz am dá ar va jí ian 1/ 20 Ko to u p í p o h o to d p ča o ří so te p is 15 Na ma Jed ch al no ov á: tli vý vý tis k 3 0 kč / P ř ed pla tit u elé 20 kč M01 _20 15.i ndd :15 5 Objednávám předplatné časopisu Můžeš 1 AM 9:02 /201 2/13 JMÉNO a příjmení: M02_2015.indd 1 ulice: 1/16/2015 5:50:51 PM číslo popisné: 12/1 7/ :54 :06 ndd AM 1 15.i _20 M03 roční předplatné za 240 Kč název organizace: PSČ: město: dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady: složenkou převodem ( uveďte jméno a celou adresu) fakturou telefon: číslo účtu: /0800 Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, Praha 1 Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. Chcete roční př -li změnit n edplatné a dvoulet zvýhodněné é, konta ktujt bezplatn ou linku e České p o šty 302

8 Téma: posudkoví lékaři Otevřeně o letitém problému posudkovém lékařství. Systém je podle názoru mnoha pacientů byrokratický. Náprava by přitom nemusela stát miliardy. Zdeněk Kalvach: Léčíme diagnózy, nikoli lidi Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Setkáváte se často s nářky na praxi posudkových lékařů? Ano. Ale není to tak jednoduché. Především tu jasně vidíme obraz české medicíny. Je málo zaměřená na skutečně funkční hodnocení stavu člověka. Zkrátka všechno se točí kolem konkrétní diagnózy. Kdo má velkou diagnózu, řekněme nádor, přidělí se mu vetší benefit, kdo má menší, přestože jeho skutečný funkční stav je horší, má smůlu. Špičkový onkolog profesor Vorlíček např. mluví o jakési i posudkové fascinaci rakovinou, která ovšem buď člověka zahubí, nebo ho po úspěšné léčbě velmi často nechává funkčně zdravého přesto bývá silným argumentem pro přiznání invalidity. Naopak lidé se závažně limitujícími projevy méně děsivých diagnóz bývají posudkově znevýhodněni. A za druhé posudkové lékařství je zřejmě nedobře postaveno, metodicky vedeno a kontrolováno. Je příčinou zařazení posudkového lékařství do resortu práce a sociálních věcí? Nevím. Vychází se z toho, že lékař neumí správní agendu, právní agendu ani předpisy sociální péče, takže musí být někdo medicínsky gramotný, kdo primárně umí tu ekonomicko-byrokraticko-administrativně- -právní problematiku. Ten sice neumí ani umět nemůže celé posudkové kompendium, ale na základě podkladů je schopen kvalifikovaně rozhodnout. Vychází se z toho, že kvalitu a objektivitu podkladů pro posudkového lékaře zajistí kombinace alespoň dvou odborných stanovisek, nálezů dvou různých odborníků. Při posuzování pojistných událostí (invalidity) jde o praktického lékaře plus lékaře-specialistu, u příspěvků na péči o praktického lékaře a sociálního pracovníka, který by měl být schopen dobře posoudit právě funkční postižení. Dobře, ale to je systémová zásada, často ovšem nenaplněná praxí. Zejména sociální pracovník zase jenom vyplňuje předem daný formulář, ale na vyjádření konkrétního stavu kolonky nezbývají To souvisí s nízkou úrovní funkční (právě tak jako geriatrické) gramotnosti českého zdravotnictví. Jistě máme skvělá pracoviště, která pěstují funkční diagnostiku až na špičkové úrovni ICF (Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví), např. Rehabilitační kliniku 1. lékařské fakulty UK, právě tak jako máme pracoviště pěstující ucelené geriatrické hodnocení a enabling uschopňující geriatrii, např. Gerontologické centrum či geriatrické Geriatrie není jen o stáří, ale především o člověku a lidech kolem něj, říká Z. Kalvach. 8

9 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9

10 Téma: posudkoví lékaři Často nefunguje ani kolegialita mezi lékaři odborná, komunikační, a mnohdy ani lidská ani lékař se v pozici pacienta leckdy nedočká vysvětlení. oddělení Pod Petřínem v Praze nebo Geriatrickou kliniku v Hradci Králové, ale jde o pověstné ostrůvky pozitivní deviace systém a běžná praxe zůstaly nedotčeny. I posudkoví lékaři pak často mají právě jen diagnózy a prognostické dojmy, nikoliv kvalitní funkční zhodnocení. Často, aby byl klid, se v posudkovém řízení i při vystavování podkladů spíše plní očekávání a pocity jednou nadřízených orgánů, jindy pacientů a jejich rodin, často se v šetření nešetří pacient, ale čas, a tak se popíše první dojem. Důsledkem je zřejmě častá nepravdivost popisu skutečného stavu pacientů, a to oběma směry těžké stavy nedostanou podporu, kterou by potřebovaly, různí aktivní a neodbytní šikulové parazitují info Co je funkční hodnocení? Funkční hodnocení by mělo popsat nejen diagnózy pacienta, ale také omezení, která působí, a posouzen by měl být i celkový funkční stav pacienta, což je zvláště důležité u geriatrických pacientů, neboť ve stáří se disabilita uvolňuje z vazby na konkrétních (tzv. indexových) chorobách. Tedy např. nic neříká diagnostický závěr cévní mozková příhoda s levostranným postižením (na CT to a to tam a tam). Potřebné je doplnit, zda je ten člověk schopen chodit, používat postiženou paži, zda je či není upoutaný na lůžko atd. U geriatrické křehkosti jde o popis zvládání aktivit denního života nebo o využívání tzv. multikauzálních geriatrických syndromů např. instability s pády (formuluje rizika, potřebu intervencí, vhodný režim, kompenzační pomůcky, úpravu prostředí apod.). na systému. Taková hra na jakoby. Jako by se vyšetřuje, i když se nevyšetřuje, jako by se trpělo, i když se netrpí Ale přitom má naše medicína v mnoha oborech špičkovou úroveň. A člověk by řekl, že dosáhnout mezinárodního věhlasu v kardiologii nebo léčení popálenin je mnohem těžší než zracionalizovat systém posudkové péče. To je mnohem složitější. Vytvořit dvě, pět či osm excelentních center nemusí být tak komplikované. Peníze se účelově vyčlení, sponzoři se rádi blýsknou, pro ministerstvo je to snadno spravovatelné. Zatímco medicína všedního dne je o spoustě malých výdajů, neatraktivních činností, o mnoha lidech, kde nestačí jedna špičková osobnost. Pár velmi talentovaných lékařů najdete, kde ale najít ty tisíce zdravotních, sociálních nebo zdravotně-sociálních pracovníků, které musí někdo vychovat, metodicky řídit, a také slušně zaplatit. A navíc z toho nejsou tituly před jménem a za jménem, a už vůbec ne politická sláva. Takže posudkové lékařství a vůbec vše, kde se prolíná medicína a sociální péče i práce, a dokonce celá oblast primární péče a komunitních služeb, má nízkou prestiž, je na okraji zájmu, je považováno za jakýsi přívěsek velké medicíny. Přitom trend ve vyspělých zemích je přesně opačný. Posílení praktických lékařů, redefinování primární péče, vytváření komunitních sítí, kde se potkávají lékaři různých oborů s kvalifikovanými sociálními pracovníky, práce přímo v terénu, mezi postiženými, seniory, dlouhodobě nemocnými. Toto ale naše zdravotnictví neumí. Je strnulé, chlubí se excelentními výkony, ale třeba na narůstající počet seniorů se tváří bezradně. Jako bychom neuměli vytvářet řetězec, který nejen zachraňuje, léčí, ale také rehabilituje a vrací lidi pokud možno do sociálně stabilizované situace. Když špičkový neurochirurg zachrání člověka po nehodě a nepřijde včas pořádná rehabilitace, vlastně ztrácíte umění záchranky, neurochirurga i rehabilitačního pracovníka, a nakonec příliš často skončíte u invalidního důchodu, tedy u posudkového lékaře, v horším případě v LDN. A zvyšujete zátěž napjatého státního rozpočtu mandatorními výdaji zbytečně indukovanými v systému, který sám sobě hatí brilantní výkony a produkuje Lékař: Funkční hodnocení se nevejde do tabulek. 10

11 časopis pro ty, kteří se nevzdávají zbytečné ztráty práceschopnosti a mnohdy i soběstačnosti. Ale jakou má pacient šanci se vzepřít? Požadovat jiný přístup formálně jistě má. Může žádat revizi rozhodnutí lékaře, i posudkového. Ovšem ví to vůbec a chce to? Dodnes fungující systém byl založen už velmi dávno a nepočítá se samostatným člověkem, který by se ozval lékaři, primáři, úředníkovi a řekl promiňte, ale já při vší úctě nesouhlasím s vaším závěrem a žádám kvalifikované přezkoumání. Lidé tak vychováni nejsou, a dokonce ani dnes jim sebevědomí nikdo nezvyšuje. Vždyť často nefunguje ani kolegialita mezi lékaři odborná, komunikační, a mnohdy ani lidská ani lékař se v pozici pacienta leckdy nedočká vysvětlení, diskuse, uplatnění svého názoru. Systém byl paternalistický a obávám se, že znovu do paternalismu, a možná ještě bezohlednějšího, tuhne. Lidskost a osobní zodpovědnost nejsou žádoucně doplňovány, ale nebezpečně nahrazovány slepými standardy. Nedávno jsem si přečetl, že nahlas říkáte: Neschopnost prolnutí zdravotnických služeb do sociálních je důsledkem ne existence veřejného zdravotnictví public health. Proč, když je většina nemocnic a dalších zdravotnických zařízení v rukou státu nebo samospráv? Obávám se, že skutečné ucelené veřejné zdravotnictví (public health) nemáme. Ústav sociálního lékařství a organizace zdravotnictví byl jako relikt totality zrušen, experiment s Institutem zdravotní politiky se ekonomicky nezdařil, pracoviště sociálního lékařství na lékařských fakultách se většinou soustředí na rutinní pregraduální výuku a dílčí problematiku (někde na etiku, jinde na ekonomiku či právo), podstatná část utváření veřejného zdravotnictví byla předána zdravotním pojišťovnám Takže nemáme platformu, která by byla mimo jiné i advokátem pacientů, která by lobbovala za veřejný zájem, za optimální uspořádání služeb z hlediska občanů, především křehkých a znevýhodněných lidí. Kdo má dnes zájem na inovacích a reformách přežitých přístupů v jejich zájmu? Na koho se dnes mají obrátit? V jednotlivém případě třeba i na soud, ale o systémové změně vlastně není s kým jednat. Např. v liberálních USA mají profesoři veřejného zdravotnictví vysokou prestiž, kterou nezávisle na poskytovatelích péče info Kdo je MUDr. Zdeněk Kalvach CSc Internista a geriatr. Dlouho dobu pracoval na III.interní klinice VFN v Praze, nyní je ambulantním specialistou. Publikoval množství odborných prací, autor a spoluautor významných monografií. Aktivně působí v odborných společnostech. i na státu využívají k analýzám a doporučením nutných změn systému či medicínského myšlení. Takové veřejné zdravotnictví by bylo pochopitelně nevýhodné pro politiky, protože naše zdravotnická politika se neúměrně více stará o toky financí a fungování zdravotnických institucí (včetně pověstného zkvalitňování materiálně-technické základny) než o problémy pacientů a veřejného zdraví. A mnohdy se aktuální vládní politiky nekoncepčně otáčejí od jednoho akutního problému ke druhému, a stejně s nimi se otáčí i politika sociální. Dochází k fragmentaci a rozbití návaznosti nejen medicíny, ale také zdravotnického řízení. Jako obvykle se problémy nejprve Systém byl paternalistický a obávám se, že znovu do paternalismu, a možná ještě bezohlednějšího, tuhne. Lidskost a osobní zodpovědnost nejsou žádoucně doplňovány, ale nebezpečně nahrazovány slepými standardy. dotknou nekřehčích a nejméně odolných pacientů, a tedy ranku posudkového lékařství, geriatrie, následné a dlouhodobé péče Kde tedy začít s letitým problémem posudkové péče? O tom jsem mluvil na začátku. Parametry její účinnosti musí být nastaveny na skutečně funkční stav člověka, na nějaký cíl. Pokusit se snížit formalismus a byrokratismus, otočit se od papírů k pacientům, přestat s nekonečnými přezkumy lidí, kteří mají opravdu nevyléčitelnou chorobu nebo nevratné postižení, zlepšit metodické vedení jak samu metodiku, tak sjednocování posudkové praxe výsledky posuzování obdobných případů nemohou přece být, jako dnes, diametrálně odlišné u různých poboček lékařské posudkové služby. Systém by měl více pracovat s nelékařskými profesemi (např. s ergoterapeuty), a také je třeba se konečně se rozhodnout, zda nadále poskytovat příspěvky na péči velmi mnoha žadatelům, byť v minimální výši jakéhosi přilepšení nekryjícího reálné náklady skutečných služeb, nebo jen lidem se skutečně těžkým postižením, ale zato ve větší výši umožňující skutečné krytí potřeb a usnadnění těžkého života. Často, aby byl klid, se v posudkovém řízení i při vystavování podkladů spíše plní očekávání a pocity jednou nadřízených orgánů, jindy pacientů a jejich rodin, často se v šetření nešetří pacient, ale čas, a tak se popíše první dojem. 11

12 Téma: posudkoví lékaři Žádost o zvýšení příspěvku na péči vyústila v návštěvu ministerstva. Posudková komise byla podle názoru žadatele objektivní. Celá anabáze žádostí vedla ke konečnému úspěchu. Ministerské sudičky Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH Existují veličiny, které člověka ovlivňují, i když je v životě neviděl. Řekněme třeba gravitace. Mnozí lidé s postižením by do téhle kategorie mohli klidně zahrnout i revizní a posudkové lékaře. Všichni víme, že jsou, do života nám rozhodně zasahují, ale málokdo je viděl. Přinejmenším se zdá, že sedí dobře skryti v labyrintu svých úřadů za devatero horami papírů a moři lékařských zpráv. Obraz člověka se v tomto světě skládá především z písmen a čísel. Reální žadatelé z masa a kostí do těchto míst zavítají jen zřídka. Třetí pokus Možná přeháním, ale takový obraz jsem si utvořil na základě svých zkušeností. Na vozíku jsem od narození. A kam moje paměť sahá, revizního ani posudkového lékaře jsem neviděl. Což by samo o sobě nebyl takový problém, kdyby z toho ale nevyplývalo, že neviděli ani oni mě. Vždy mi ovšem poskytli dostatek hmatatelných důkazů o své existenci v podobě různých rozhodnutí. V paměti pochopitelně utkvěla hlavně ta zamítavá stanoviska. Spravedlivě však musím dodat, že v drtivé většině případů převažují schválení mých záležitostí. Největší anabázi jsem zažil se svou žádostí o zvýšení příspěvku na péči. A právě v jejím rámci se mi nedávno poštěstilo zavítat před posudkovou komisi na ministerstvu práce a sociálních věcí. Už od zavedení systému příspěvků na péči slýchám ze všech stran: Cože, ty jsi na vozíku a máš jen první stupeň? Hlavou nad tím kroutila řada mých kamarádů se stejným postižením (ale vyšším příspěvkem), sociální pracovnice z České asociace paraplegiků i poslankyně parlamentu. Jediný, kdo nad tím hlavou nekroutil, byli pracovníci městského úřadu a úřadu práce, u nichž jsem pravidelně podával své žádosti. Třikrát se stejně zamítavým stanoviskem. Až jsem se skrze odvolání nakonec propracoval k již zmíněné komisi na ministerstvu. A musím říci, že šlo o zážitek svého druhu. Na kolenou před ministerstvem Když mi přišel kýžený dopis s pozvánkou, pocítil jsem radost. Žiju totiž v optimistické představě, že při osobním setkání si lidé dokáží různé věci vysvětlit, a především je lépe pochopit. V tomto případě reálné dopady postižení na každodenní fungování paraplegika na vozíku. Mou radost hned vystřídalo zklamání, protože určený termín jsem musel z neodkladných důvodů odmítnout. Z telefonu bylo patrné, že jsem dotyčné úřednici opravdu neudělal radost. Především měla starost, aby stihli v zákonné lhůtě učinit rozhodnutí. Tato úzkostlivá péče o čas mě vcelku pobavila, protože od podání mé žádosti v té chvíli uplynulo už přes půl roku. Nicméně k vzájemné spokojenosti jsme vyhovující datum našli. Do pražské Podskalské ulice, kde stojí jedna z budov MPSV, jsem se vypravil v doprovodu své manželky a osmnáctiměsíčního syna. Parkovací místo pro vozíčkáře před vchodem bylo volné, ale jaksi chyběl nájezd na chodník. Přes vysoký obrubník mi tedy pomohla žena, což mi ušetřilo několik desítek metrů nepříjemné jízdy po hrubém dláždění. Náš potomek se mezitím rozplácnul přímo před vstupním schodištěm. Dost to připomínalo vyznavače nějakého kultu, který v posvátné úctě před významným chrámem padl na kolena a počal se klanět. Vstup do budovy, resp. do jejího suterénu, už bezbariérový byl. Stranou od hlavního vchodu jsou menší dveře, u kterých jsme si zvonkem přivolali strážného. Ten nám ochotně přišel otevřít. Ocitli jsme se na chodbě, která nepůsobila úplně přívětivě. Hlavní dojem bych vyjádřil slovem: tmavá. Řekl bych, že za dob první republiky, kdy tahle mohutná budova zářila novotou, do těchto míst zavítal možná tak poslíček hledající podzemní archiv. Cestou se přitom pozdravil s kotelníkem. Je vidět, že bezbariérový vstup byl vybudován dodatečně a prostor původně sloužil jiným účelům. Nelze však popřít přítomnost veškerých nutných náležitostí v podobě nájezdu a bezbariérové toalety. Tváří v tvář U příslušných dveří už bylo uvedeno mé jméno. Usadili jsme se na dřevěnou lavici. Náš syn se však rychle osmělil. Začal prostor obcházet a zkoumat, zároveň při tom konzumoval mandarinku. V tomto okamžiku se objevila dáma, která se velmi formálním způsobem otázala, zda jsem pan magistr. Odvětil jsem: Ano, jsem pan Musílek. Dotyčná úřednice odměřeně pohlédla na dítě 12

13 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Žiju v optimistické představě, že při osobním setkání si lidé dokáží různé věci vysvětlit, a především je lépe pochopit. SLOUPEK Lii Vašíčkové pochodující s jídlem v ručičce, načež mi sdělila, ať ještě chvíli počkám. Po chvíli jsem byl vyzván ke vstupu do kanceláře. Na dotaz, zda mám jít i se ženou a dítětem, opáčila, že to snad nebude nutné. V podtextu bylo cítit jisté pohoršení, jak mohu takto důležitý akt narušovat přítomností batolete. Najednou si Obrubník a mohutné zdi úřadu působí neprostupně. Dovnitř jsem se ale dostal. připadám jako v nějakém filmu ze sedmdesátých či osmdesátých let. Ostatně v té době musela tato žena svou kariéru začínat. Formálnost, upjatost a koneckonců i vizáž úřednice dob minulých. Vím, že různé instituce mají svůj vlastní mikrosvět s vlastními pravidly a časoprostorem. Ale tentokrát se mi to zdálo už trochu mimo dnešek, ať je jakýkoliv. Uvnitř seděly další dvě ženy podobného věku, dokonce v bílých pláštích. Z mého pohledu ten oděv reprezentoval pouhý atribut nebo sílu zvyku jejich lékařského postavení, funkční opodstatnění neměl vůbec žádné. Jedině ještě víc podtrhoval zvláštní atmosféru celého prostředí. Dámy vlastně vypadaly jako tři sudičky za stolem. Před sebou měly mnou dodané lékařské zprávy a další dokumenty včetně doporučení z České asociace paraplegiků CZEPA, která mi se žádostí velmi pomohla, za což tímto děkuji. Byl jsem vyzván, abych vysvětlil, v čem se můj zdravotní stav proti dřívějšku změnil, když žádám o zvýšení příspěvku. Odpustil jsem si invektivu, že mě kdysi někdo od stolu prostě někam zařadil a po mém zdravotním stavu vůbec nepátral. Místo toho jsem vysvětlil svou zdravotní situaci. Následovala řada otázek různého druhu. Od lékařských přes sociální až po ryze praktické třeba jakou mám doma postel nebo jak se koupu. Nakonec došlo i na fyzické vyšetření, což mě trochu překvapilo, protože jsem očekával pouhý rozhovor. Ale odbylo se to na vozíku bez přesedání na lehátko. Prohlídku mé tělesné schránky provedla paní doktorka, která do té doby vypadala, že brzy usne. Při vyšetření ale ožila a vyklubala se z ní velmi milá dáma, která byla zjevně na mé straně. Nijak můj stav nezpochybňovala, naopak, měla pochopení. Dojem z celé návštěvy mi vylepšila o sto procent. Posudkový lékař pro mě najednou získal tvář, a to dokonce tvář milou. Po krátké poradě v mé nepřítomnosti mi sudičky sdělily, že doporučí zvýšení mého příspěvku na péči o jeden stupeň. Po pár týdnech jsem dostal poštou konečné rozhodnutí potvrzující tento výrok. Takže happy end. Jen zatím stále čekám, kdy se zvýšení projeví i reálně. Dosud mi stále chodí částka za první stupeň. Oni mi nepřiznali důchod... Mám medicínu velmi ráda, ale přiznám se, že bych posudkovým lékařem nechtěla být. Je to práce velmi potřebná, náročná, ale současně i nevděčná. Jsem zvyklá se pacientovi věnovat, sama jej vyšetřit, hledat, kudy by cesta mohla jít dále. Součástí vyšetření je rozhovor o ostatních chorobách, ale i o pracovní situaci, bydlení a zázemí pacienta. A v rozhovoru se najednou dovídám, že pacient má vedle choroby, kvůli níž přichází, i řadu problémů neshody v rodině, někdo je rozvedený nebo se rozvádět bude, práce, která jej neuspokojuje nebo si málo v ní vydělá, v některém případě bez práce a ve věku přes 50 let s horší možností si nalézt práci novou a bez chuti si ji vůbec hledat, nespokojenost se životem a bez perspektivy něco změnit Není málo pacientů, u nichž se všechny problémy sčítají a vedou ke snaze o dlouhodobou pracovní neschopnost nebo o invalidní důchod. Člověk není jen soma = tělo, ale je i psyche = duše. Pojem psychosomatika označuje vzájemné propojení těla a duše. Jako každá nemoc duše se projeví na těle, tak i každá nemoc těla se projeví na duši. Na jedné straně se vysoké, náročné pracovní tempo a stres mohou projevit chorobou, nespokojenost duše, ať jsou její příčiny jakékoliv a bez ohledu na to, zda jsou zřejmé či skryté, se zase výrazně promítá do našeho těla. Určitě všichni známe ve svém okolí někoho, kdo svou celkově složitou situaci řešil útěkem do nemoci a snahou získat důchod. Není u nás zvykem ani běžné, abychom hledali pomoc, když se nám nakupí problémy, které zvládáme obtížně či je téměř nezvládáme. Když řeknu někomu, že by potřeboval pomoc psychologa, tak mi odpoví, že není blázen. Psycholog situaci nevyřeší, ale má kvalifikaci na to, aby pomohl člověku nalézt možnosti a způsoby, jak situaci zvládnout. A je na každém, kterou cestou se rozhodne jít. Když je situace jasná, např. člověk po úrazu páteře s mobilitou na vozíku, tak posudkový lékař může s klidným svědomím důchod přiznat. Ale co v situaci, kdy pacient obtíže uvádí velké, ale lékařské zprávy, které má posudkový lékař k dispozici, nehovoří jednoznačně? Slyšela jsem již dost lidí zlobit se na posudkového lékaře, že jejich situaci špatně posoudil. Proto se dnes snažím nabídnout i pohled tzv. z druhé strany. Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry. 13

14 Téma: posudkoví lékaři Zahraniční zkušenosti se hodně liší. Nejjednodušší systém mají v Norsku. Státní pomoc však obvykle nestačí. Více, či méně handicapovaný? Text: Štěpán Beneš Foto: respondenti Vozíčkářka Izrael (z důvodů právě probíhajícího soudního řízení o přiznání odpovídajících dávek si nepřeje zveřejnit své jméno) O veškerou problematiku spojenou s handicapem se v Izraeli stará vládou spravovaný Národní institut zdravotního pojištění (National Insurance Institute of Israel). Pojištění mají všichni Izraelci bez výjimek. Postižení se pak dělí na pracovní úrazy nebo obecné postižení, zahrnující všechny možné diagnózy. Ať už jde o první nebo druhou kategorii, vždy musíte jít na pobočku národního institutu, kde vás vyšetří lékařská komise, u níž absolvujete i krátký pohovor. Komise pak posoudí, jak vážné postižení je a nakolik vás limituje, a na základě tohoto určí procentní rozsah handicapu. Pak vyměří odpovídající měsíční podporu, a buď vám poskytnou svého pečovatele, nebo vám dají peníze navíc na vlastního asistenta. Pokud handicap přesáhne určité procento, myslím, že to je 40, můžete také dostat stipendium na vysokou školu. Velmi frustrující je však žádat o vozík. Žádost o něj schvaluje ministerstvo zdravotnictví, a pokud ji schválí, peníze jdou z Národního institutu zdravotního pojištění. Problém je, že vždy jde o malou částku; já jsem třeba dostala asi 600 eur, což na pořádný vozík samozřejmě nestačí. Hodně lidí si tu nedokáže za vozík doplatit, a tak jsou odsouzeni k ježdění na nevyhovujících pomůckách. Vozíčkářům také národní institut proplácí autoškolu, omezením je však poměrně úzký seznam diagnóz. Kdo se do něj nestrefí, nárok nemá, i když používá vozík. Velkým problémem je také byrokracie. Někdy trvá i půl roku, než na vás přijde před komisí řada. Já jsem třeba čtyři roky po nehodě a stále nemám všechny benefity, na které bych měla mít nárok. Na každý benefit je samostatná komise a proces, jednotlivá oddělení spolu nekomunikují. Zcela jiná situace je, pokud se zraníte ve vojenské službě. O takové lidi se stará rovnou ministerstvo obrany (spadají tam i lidé, kteří přišli k úrazu při teroristickém útoku). Mají sice také posudkovou komisi, jsou ale mnohem štědřejší. Mezi místními je oblíbený vtip, že pokud se vám má v životě něco stát, doufejte, že to bude v armádě. Polina Rožkova je se systémem v Lotyšsku víceméně spokojena. Jako sportovkyně má na pomůcky přednostní nárok, s problémy se však setkala při žádosti pro svoji maminku. Polina Rožkova vozíčkářka, Lotyšsko V Lotyšsku rozlišujeme tři stupně postižení: 1. vážné zdravotní problémy, 2. střední problémy, 3. prakticky zdravý člověk s lehkým handicapem. Já mohu mluvit jen ze své zkušenosti po úrazu páteře. Když se taková věc přihodí, lékař v rehabilitačním ústavu vyplní všechny potřebné dokumenty a jako svůj první dostanete obyčejný vozík, neaktivní. Když studujete nebo pracujete, můžete mít vozíky dva: jeden skládací a jeden s pevným rámem. Na ty obyčejnější máte nárok jednou za tři roky, na aktivnější lehčí vozíky pak jednou za čtyři roky. Pomůcky patří státu; pokud je nepotřebujete 14

15 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Rune Lorentsen jezdí po Norsku ve speciálně upravené dodávce s plošinou. Norsko na ně přispívá prakticky všem vozíčkářům. nebo nechcete, nemůžete je prodat. Stát je ale financuje celé. První skupina, tedy lidé s těžším handicapem, dostává vozík automaticky, druhá skupina už však musí svou žádost zdůvodnit. Obvykle stačí, aby odborný lékař důvody vypsal do žádosti. Máme v systému také nějaké novinky jednou za sedm let si můžete koupit vozík, jakýkoli chcete, a ten pak prodat, když jej nepotřebujete. Na takový přispívá stát jen zčásti, vy musíte zaplatit minimálně 275 eur. Nevím o nikom, kdo by měl při žádosti o kompenzační pomůcky nějaké potíže, největším problémem je však dlouhá čekací doba. Vyplněním a odesláním žádosti se dostáváte do pořadníku, vyřízení vašeho případu může pak trvat i přes rok. S jednou výjimkou: když je člověk sportovec a má žádost podepsanou od místního paralympijského výboru, jde na řadu přednostně. Máme také spoustu organizací, které prodávají použité vybavení, vozíky, chodítka i jiné. Ty pomohou, pokud nemůžete čekat. Rune Lorentsen vozíčkář, Norsko Jakmile člověk potřebuje v Norsku svůj první vozík nebo jakoukoli jinou pomůcku, stačí mu doporučení od doktora, fyzioterapeuta nebo jiného odborníka podle diagnózy. Lékař doporučení zašle na patřičná místa a vy pak bez dalšího přezkoumávání dostanete, co potřebujete. Když žádáte podruhé, je to navíc ještě jednodušší, protože vaše jméno je už zavedeno v systému. Jediný případ, kdy se posuzuje znovu, je v žádostech o opravdu velmi drahé vybavení. Takových případů ale skutečně moc není. S účinností od nového roku můžeme žádat také o speciální sportovní vybavení, jako je monoski, sportovní vozík a podobně. Pokud je žadateli víc než 28 let, musí si na sportovní vybavení mírně doplácet, ne však více než 400 eur. Co se týká aut, je norský systém rozdělený na dvě skupiny. První skupina zahrnuje handicapované, kteří nepotřebují invalidní vozík. Ti dostávají asi eur na nové auto a vybavení, které k jeho řízení potřebují. Na částku mají nárok, pokud pracují, každých osm let, pokud nepracují, každých 11 let. Druhá skupina zahrnuje handicapované, kteří využívají k pohybu invalidní vozík, a je tedy jasné, že potřebují speciálně upravenou dodávku s elektrickou plošinou. Taková auta jsou v Norsku velmi drahá, stojí více než eur plus výdaje na úpravu. Pokud jsou vaše příjmy (společně s manželkou) pod určitou hranicí, dostanete takové auto včetně úprav úplně zdarma. Když vyděláváte hodně, musíte si něco doplatit, obvykle však ne víc než eur. Každý v Norsku musí také platit spoluúčast na léky, za chození k lékařům atd. Nad 250 eur za rok už to ale máte zdarma. Já osobně mám jen dobré zkušenosti; jsem spokojený, mám vše, co potřebuji. Každé dva roky žádám o nový mechanický vozík, aktuálně mám tři: jeden na pohyb doma, jeden na ven a jeden na sport, na curling. Aktuálně mám požádáno o speciální motorové kolo, které se připojí k vozíku a pomůže mi do kopců. Maciej Karaś vozíčkář, Polsko V Polsku musí každý handicapovaný každé tři roky navštívit speciální posudkovou komisi a mít s sebou materiály, které dokazují, že handicap stále má, tedy co nejvíce odborných posudků od lékařů. Nikdo se tomu nevyhne, dokonce ani lidé po amputacích. Na druhou stranu: komise vás skutečně vyšetří, a teprve pak rozhodne. Když už má člověk handicap posvěcený posudkovou komisí, může si zažádat o pomůcky. Když potřebuji vozík, jdu ke svému lékaři a ten mi vypíše všechny dokumenty. Následně je pošle na úřad spolu s potvrzením od komise, že mám handicap. Stát mi pak dá asi 1000 eur, což na vyhovující aktivní vozík pochopitelně nestačí. Stát mi také přispívá na cévky, na každou mi dává asi 7 centů, jedna přitom stojí 32 centů. Někdo se obrací o pomoc na soukromé nadace. Největší problém asi je, že medicínské vybavení je drahé a stát přispívá jen menší částkou. Také se stává, že komise někdy posoudí případ nesprávně. Mám známého, který je po nešťastném skoku do jezera tetraplegik. U komise byl upřímný a řekl pravdu: že je nezávislý, řídí auto, jezdí autobusem nic jiného mu ostatně ani nezbývá. Komise pak rozhodla dát mu méně peněz, než by mu právem náleželo. Maciej je curlingovým reprezentantem. V Polsku dostane na vozík přibližně tolik, co našinec od zdravotní pojišťovny. 15

16 Téma: posudkoví lékaři Představitelé české rehabilitační medicíny se zamýšlejí nad posudkovou praxí. Je cílem úřední rozhodnutí, nebo zlepšený život? Cesty k nápravě jsou podle jejich názoru známé. Vraťme systém lidem Profesor Jan Pfeiffer je žijící legenda, ovšem dodnes připravená pomáhat. Třeba i v Jedličkově ústavu a školách. Text: Jan Pfeiffer, Olga Švestková Foto: Jan Šilpoch Vraťme se do let po první světové válce, která přinesla ohromné množství válečných invalidů. Američané tehdy začali s organizovanou rehabilitací s cílem vrátit tyto lidi do života, a pokud možno i do práce. V roce 1918 tak vznikl v USA první zákon o rehabilitaci. K nám se pojem rehabilitace dostal až poté, ovšem někdo ji musel zaplatit. Tak vznikla potřeba odborného posouzení stavu invalidů a určení jejich nároků. Postupně se tato disciplína stala i předmětem vědeckého zkoumání a výuky na lékařských fakultách. Při všeobecně vysoké úrovni naší medicíny se tak vytvořila naše rehabilitační škola a posudkovému lékařství se dostalo i mezinárodního uznání. O tom existuje velké množství veřejných ocenění a citací v odborných časopisech i knihách. Když se po druhé světové válce stal celý systém zdravotní a sociální péče všeobecně dostupným, vysoká úroveň se udržela. Byla vydána třídílná publikace, která shrnuje mnohaleté zkušeností vynikajících specialistů, Kompendium posudkové medicíny. Ale bohužel naposledy vyšla v roce Od té doby nic Problémy mají dlouhou historii Postupně se posudkové lékařství značně byrokratizovalo; už nešlo o individuální info Kdo je prof. MUDr. Jan Pfeiffer, DrSc. Emeritní přednosta Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, poradce ministra zdravotnictví. Kdo je doc. MUDr. Olga Švestková, Ph.D. Přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze. Členka mnoha mezinárodních odborných společností. 16

17 časopis pro ty, kteří se nevzdávají SLOUPEK Jiřiny Šiklové Lidské osudy se nedají vyjádřit desetibodovou stupnicí ve formuláři. Situace, která formálně vypadá dobře, je často v konkrétním případě bolestivá, někdy dokonce i ponižující. posouzení postiženého nebo nemocného, ale šlo o naplňování nejrůznějších tabulek a předpisů, které nebyly s to postihnout konkrétního člověka. Tento proces nenápadně pokračoval i po změně společenských poměrů v roce 1989, dokonce by se dalo říci, že byl posílen nesystémovými představami i např. omezením oboru sociálního lékařství na fakultách. Tím jsme se odchýlili od trendů ve vyspělých zemích, kde sociální aspekt medicíny neustále roste a je úzce spojen s koncepcí rehabilitace. My máme systém podřízený resortu práce a sociálních věcí, systém, ve kterém posudkový lékař neposuzuje člověka, ale písemné podklady od kolegů. Takže je spíš, nebo především, úředníkem Je možné tento stav změnit? Naše fakulta i další pracoviště v republice se o změnu k lepšímu snaží. Především si potřebujeme udělat pořádek v pojmech. Existuje mezinárodní klasifikace funkčních schopností disability a zdraví, kterou jsme sice přijali, ale v praxi se velmi málo uplatňuje. Jedině tak můžeme naprosto individuálně posoudit stav člověka, jeho potřeby, a pochopitelně i nevyhovět, když jsou požadavky pacienta neoprávněné. Současný bodovací systém tohle neumí. A to už nemluvíme o citlivosti jednotlivých případů, o objektivním strachu mnoha postižených ozvat se a žádat svá práva. Lidské osudy se nedají vyjádřit desetibodovou stupnicí ve formuláři. Situace, která formálně vypadá dobře, je často v konkrétním případě bolestivá, někdy dokonce i ponižující. Přitom současná rehabilitační medicína nabízí nejen významné zlepšení funkčního stavu, ale mnohdy také vyléčení, návrat do společnosti, návrat sebevědomí nemocného. Není právě toto nejdůležitější? Medicína by uměla, ale Málo si uvědomujeme, že včasná, dobře promyšlená a dobře vedená rehabilitace Mezinárodně uznávaná Olga Švestková vede kliniku, ale posudkové praxi se věnuje dál. Dobře tedy ví, kudy vede cesta k lepšímu stavu systému. je i z hlediska společenských nákladů nejekonomičtější! Mnohdy je však dána přednost zdánlivé úspoře. Dávky od zdravotních pojišťoven i ze sociálního systému (dlouhodobé sociální dávky a podpory) pacienty/klienty nemotivují, aby zlepšili svůj stav. Známe mnoho posudkových lékařů a nemůžeme říci, že by byli se současným systémem spokojeni. I je totiž tlačí do nesamostatné role úředníků, kteří jen hlídají výdaje. Vědí, že jsou mnohdy cílem útoků z řad veřejnosti. Takže i posudkoví lékaři by jistě zásadní změnu přivítali. Potřebujeme k ní vědecko-výzkumné práce? V roce 2010 byl usnesením vlády přijat Národní plán rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období let U tohoto docela dobrého plánu bych začal. Co se splnilo, co nesplnilo a co překonal čas? Ať si vláda odpoví na tyto otázky sama. My bychom už předem řekli, že minimálně požadavek rovných příležitostí pro všechny dotčené občany, tedy požadavek na vysoce kvalifikované posouzení jejich funkčních schopností a vysoce odpovědné rozhodnutí o pomoci, kterou jim společnost poskytne, zatím naplněn nebyl. Mezititulky a redakční úprava zj Lékař přítel, nebo ostrý úředník? Pan doktor ti určitě pomůže, jen pěkně drž hlavičku a otevři pusu, říkáme svému potomkovi, abychom vzbudili důvěru k lékaři, či dnes spíš lékařce, v jehož péči se od svého narození nacházíme. V dospělosti svému lékaři říkáme i ty nejdůvěrnější informace a intimní problémy. Důvěra v pomoc lékaře také léčí! Když je na tom hodně špatně blízký člověk, díváme se upřeně do tváře lékařům, abychom i z jejich výrazu odhadli, jak vážné nebezpečí mu hrozí. Stárneme, lékaři se sice střídají, ale jejich autorita a důvěra v bílé pláště trvá. A najednou se tento postoj změní. Lékař před námi nesedí jako ten, kdo nám pomáhá, ale jako zástupce instituce pojišťovny, firmy, podniku, ve kterém pracujeme, a vlastně nás tak trochu soudí. Nejen posuzuje! Soudí, posuzuje a má rozhodnout, zda jsme opravdu tak nemocní, že potřebujeme trvalou či dočasnou finanční pomoc, nebo zda to jen tak hrajeme a zkoušíme, zda bychom mohli pobírat sociální dávky a nechodit do práce, a třeba místo toho pracovat na svém domku nebo si alespoň doma pořádně uklidit či udělat nějakou tu fušku. Všichni to známe a skoro každý z nás ve svém dětství říkal lékaři či rodičům, že ho ještě bolí hlava a má teplotu jen proto, aby nemusel jít do školy. To jsme ale byli malí a nezodpovědní. Dnes jsme zodpovědní? Z posudkového lékaře přítele, důvěrníka, se náhle stává ten, kdo sleduje i zájmy svého zaměstnavatele a je za to placen. Vzniká v nás nedůvěra. Jsme již opravdu tak zdraví, jak lékař říká? Dlouho budovaná důvěra v bílé pláště, která s podporou rodičů vznikala již v našem dětství, je najednou otřesena. Z hlediska zájmu státu a občanů jako celku, a také zájmu pojišťoven, je to pochopitelné. Přece nebudou platit sociální dávky těm, kteří mohou pracovat, a dávat drahé pomůcky lidem, kteří je nutně nepotřebují. Kdyby posudkoví lékaři nepostupovali odpovědně, doplatili bychom na to všichni. Přesto je naše primární důvěra v lékaře trochu otřesena. Chápu obě strany. Vím, že to jinak nejde, ale sama bych tohle posuzovat a rozhodovat nechtěla. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. 17

18 Asistenti pedagoga Ve školství chybí víc než peníze. Do běžných škol chodí více než polovina dětí s postižením. Učitelé potřebují i fungující kariérní systém. Pokud chceme společnou školu, musíme ji podporovat Text: Tomáš Feřtek Foto: archiv autora V článku Co nám to ten ministr udělal? (Můžeš 11/2014) se dlouholetý ředitel Jedličkova ústavu a škol a člen rady Konta Bariéry Jan Pičman zamýšlel nad úlohou asistentů pedagogů ve školách. Jako reakci na jeho text přinášíme další názor na integraci a inkluzi ve školách od publicisty, novináře a spisovatele Tomáše Feřtka, který se věnuje propagaci vzdělávání v obecně prospěšné společnosti EDUin. V ČR chodí do běžných škol více než polovina dětí s nějakým postižením. To je vzhledem ke slabé systémové podpoře slušný úspěch. Koresponduji s jednou paní učitelkou z města na pomezí Čech a Moravy. Učí dvacet let na prvním stupni, má ve třídě skoro třicet žáků, už několik let pracuje s dívkou s vadou zraku. Postupně ale v její třídě přibývalo dětí, které měly nějaké další speciální vzdělávací potřeby. Což přeloženo znamená nejčastěji poruchy chování a učení. Začalo to prý být nezvladatelné. Žádala o rozdělení třídy, ale vedení školy řeklo, že na podobné opatření nemá peníze. A tak paní učitelka, která jinak integraci dětí s problémem do běžných tříd jednoznačně podporuje, skončila po dvou letech snažení v dlouhodobé pracovní neschopnosti. A nakonec šla do školy oznámit, že se už nevrátí, že si raději najde jiné zaměstnání. Prý se jí hodně ulevilo. Chybí nejen peníze na asistenty Nejde o ojedinělý příběh. Takových si učitelé mezi sebou vyprávějí desítky. A je to jeden z důvodů, proč jsou k individuální integraci dětí i inkluzivní společné škole tak rezervovaní. Obávají se, že pokud by část dětí, které dnes směřují do praktických a speciálních škol, dorazila do jejich třídy, situaci nezvládnou. A mají pravdu. Neexistuje prakticky žádná podpora učitelské profese, nemáme kariérní řád, který by odměňoval kvalifikovanější a motivovanější učitele, nemáme způsob financování, který by na děti se speciálními potřebami v běžné škole pamatoval, nemáme učitelské mentory, kteří by uměli radit ve složitých výchovných a vzdělávacích situacích, nemáme speciální pedagogy a mediátory, kteří by zvládali Publicista Tomáš Feřtek patří k brilantním znalcům českého školství. komunikaci s hraničními žáky a občas i s problematickými rodiči. Samozřejmě, i za této situace je možné integrovat do běžné školy dítě s nějakým problémem, ale jak ukazují zde otištěné příběhy, není to nic jednoduchého. Asistent, svatá osoba bez nároků Asistenti pedagoga, kteří mají učiteli pomoci zvládnout situaci, velmi dobře ilustrují náš současný přístup k problému. Obecně říkáme: ano, integraci chceme a podporujeme. Reálně jsou ale peníze na integrované děti tak malé, že je těžké sehnat na místo asistenta opravdu kvalifikovaného člověka. Takže nejčastěji jde o dívky po střední škole, které takové místo vezmou, než si najdou něco lepšího. Navíc asistent téměř nikdy nemá celý úvazek, takže už tak malý plat se smrskne na polovinu nebo třetinu. A i když máte asistentský úvazek třeba jenom třetinový nebo poloviční, nemůžete dělat najednou asistenta třeba dvěma nebo třem dětem, protože vyučování je jen jedno dopolední. Celý problém ještě komplikuje fakt, že rozlišujeme mezi osobními asistenty, kteří by měli pomáhat dětem jen s jejich obsluhou, a asistenty pedagoga s učitelskou kvalifikací. A aby toho nebylo málo, tak o penězích na asistenty rozhodují kraje, takže v každém z nich jsou ty peníze jiné, navíc z roku na rok nejisté. Kolik kvalitních lidí pro takovou práci lze najít za tak mizerných podmínek? Nedostatečnou podporu často suplují maminky, které rezignují na své zaměstnání a stanou se osobním školním asistentem svého dítěte. Ve skutečnosti se tak opět děti dělí na chudé a bohaté. Pokud na to rodiče mají, může se matka věnovat jen dítěti, u chudších to v úvahu nepřipadá. A to jsme ještě nezačali mluvit o stavebních úpravách, které si integrace dítěte s nějakým problémem vyžádá, a stejné je to i se specializovanými pomůckami. Kde je vlastně cíl Lze se za takové situace učitelům divit, že jsou k řečem o inkluzi a společné škole rezervovaní? I ti, kteří se snaží, neustále narážejí. Reakcí na tento stav je silné volání po zachování praktických a speciálních škol. Proto se tak vášnivě diskutovalo o paragrafu školského zákona, který by potenciálně umožnil poslat do takové školy každého, kdo nevyhovuje standardu a normě. Pokud na tom chceme něco změnit, je dobré si hned na začátku ujasnit, kde je vlastně cíl, k němuž směřujeme, a jaká k němu vede cesta. 18

19 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Právě přijímaná novela školského zákona je krok dobrým směrem. Podpora dětí už není vázána na diagnózu, každé dítě je zařazeno do jednoho ze čtyř stupňů podpory. Rušení praktických, případně speciálních škol a víceletých gymnázií (tentýž problém na opačné straně spektra) rozhodně není na pořadu dne. Už proto, že by to opravdu na mnoha školách způsobilo kalamitu a fakticky zablokovalo cestu ke společné základní škole, kam by mohlo chodit dejme tomu % populačního ročníku. Nicméně je dobré říci, že takový cíl existuje. Prostě proto, že v posledním dvacetiletí jsou nejúspěšnější právě ty vzdělávací systémy, které vsadily na společnou školu a silnou podporu dětí s nadprůměrným či podprůměrným talentem v nějaké oblasti, případně s nějakým handicapem. Ukazuje se, že každé prodloužení společné školní docházky zvyšuje skóre v mezinárodních srovnáních, posiluje společenskou soudržnost a většinově i spokojenost rodičů faktických klientů systému. Ty obdivované a úspěšné vzdělávací systémy obvykle zařízení podobná našim praktickým školám vůbec neznají a i ty speciální jsou omezeny na minimum. Slouží jen těm dětem, které opravdu nejsou schopny absolvovat vzdělávání v běžných školách hlavního proudu, a speciální škola je schopna poskytnout jim podporu, kterou jinde zajistit neumějí. V tuto chvíli chodí v ČR do běžných škol více než polovina dětí s nějakým postižením. To je vzhledem ke slabé systémové podpoře slušný úspěch. Rozumná cesta tedy je zlepšovat podpůrná opatření, umožnit školám, aby dosáhly na peníze pro asistenty, aby měly k dispozici učitelský mentoring, aby měly jistotu, že na podporu, kterou dítěti poskytnou letos, dostanou peníze i příští rok. Pokud to tak bude, část žáků praktických a speciálních škol se bude postupně přesunovat do škol hlavního proudu. Až pak, až bude jasné, že praktických a speciálních škol máme zbytečně moc, uvažujme o jejich omezování. Dělat to úřední cestou dříve znamená jen zablokovat cestu k inkluzi. Čeká nás obtížný krok Právě přijímaná novela školského zákona je krok dobrým směrem. Podpora dětí už není vázána na diagnózu, každé dítě je zařazeno do jednoho ze čtyř stupňů podpory. Navíc na ni dosáhnou všechny školy, nejen ty praktické a speciální. To umožní pečovat o děti, ať už si vyberou kterýkoli typ školy. A podstatné je, že díky oněm čtyřem kategoriím bude možné získat podporu i na hraniční případy, které z ní dříve často vypadly. Přesto není jisté, jestli nakonec půjde o úspěch. Samo zpřístupnění podpory je důležité, ale pokud nebude ihned následovat nový systém financování škol, v realitě se nic podstatného nezmění. Stejně tak není na obzoru opravdu fungující kariérní systém, který by zohlednil náročnost práce konkrétního učitele a uměl odměnit to, že se vzdělává, že je aktivní, že dělá práci navíc například má ve třídě dítě s handicapem. A už vůbec to nevypadá, že bychom připravovali systém učitelského mentoringu, bez něhož se stále komplikovanější situace základních škol nezlepší. Hlavní riziko spočívá v tom, že jde o opatření vyžadující společenský konsenzus, jejž by bylo třeba zavést najednou a ve vzájemné provázanosti. A to je mimořádně složité. Pokud se to nepodaří, budou mít politici sice argument, že udělali pro inkluzi to či ono, ale ke společné škole, stejně jako k uspokojivé péči o děti s problémem, budeme mít pořád víceméně stejně daleko. 19

20 na cestách Švýcarská horská centra mají trasy pro vozíčkáře a lanovky v létě zdarma. Svatý Mořic nabízí luxus, nechybí však ani dostupné ubytování. V Davosu se vozíčkáři svezou na ledu nejen v zimě. Švýcarské hory jsou Text: Petr Buček Foto: autor Země proslulá největším počtem alpských čtyřtisícových vrcholů umí svou krásnou horskou přírodu nabídnout také lidem s postižením. Co mohou vozíčkáři podniknout v Davosu či ve Svatém Mořici? Švýcarský frank sice nepatří k nejlevnějším měnám a náklady na pobyt v této alpské zemi jsou vyšší než v Rakousku, švýcarské hory však nabízejí největší krásy alpské krajiny. Neplatí ani, že by to do Švýcarska bylo z Česka moc daleko. Východní kanton Graubünden leží hned za hranicemi s Rakouskem a Německem. Například do Davosu lze z Prahy dojet autem za šest až sedm hodin. Nejlepší cestování po Švýcarsku nabízejí vlaky. Vyrazit je možné například na výlet vlakem Bernina Express, který překonává vysoké hory a sjíždí až na jih, kde zasněžené vrcholky najednou vystřídají palmy. Bezproblémové svezení slibují vozíčkářům i autobusy. A také provozovatelé lanovek odvezou handicapované většinou v kabinkách za krásnými výhledy na alpské vrcholy. Lanovky jsou navíc v létě ve Svatém Mořici nebo Davosu pro ubytované zcela zdarma. Hotel s rolls-roycem Svatý Mořic patří spolu s Zermattem k symbolům švýcarského horského luxusu. Na ulicích se především ve Svatém Mořici procházejí návštěvníci v drahém oblečení a před největším zdejším hotelem, kterým je Badrutt Palace se svými typickými velkými věžemi, parkuje nový model značky Rolls-Royce. Nepřijel s ním nikdo z návštěvníků (jejich drahá auta stojí v garážích). Tento Rolls-Royce Phantom používá hotelový řidič například k vyzvedávání hotelových hostů na místním vlakovém nádraží. Jako všude ve Švýcarsku, i tady platí, že si lze vybírat mezi ubytováním všech cenových kategorií. V bývalé lázeňské části Svatého Mořice, která nese označení Bad a leží na protějším břehu jezera naproti luxusnímu Badrutt Palace, stojí moderní mládežnická, a především bezbariérová ubytovna. Švýcarské hostely přitom skýtají komfortní a cenově dostupné ubytování s možností polopenze. V jejich nabídce nechybí ani dvoulůžkové pokoje se sociálním zařízením. A právě hostel ve Svatém Mořici reprezentuje novou vlnu švýcarských ubytoven, pro které je typická výrazná moderní architektura. Nedaleko Davosu stojí letní zábavní park Madrisa-Land. Jeho atrakce jsou i pro handicapované. 20