Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2006

Transkript

1 Tomáš Halík: Prolínání světů 1 Tomáš Halík Prolínání světů Ze ˇzivota světových náboˇzenství Nakladatelství Lidové noviny, Praha, Kdysi se jednoho rabína ptali jeho ˇzáci: Proč Bůh strpí ateismus? A on jim odpověděl: Abyste v kaˇzdém okamˇziku stali při potřebných, jako by všechno, ale opravdu všechno záleˇzelo jen na vás. Zároveň byste se však měli modlit a doufat vědouce, ˇze všechno leˇzí v Boˇzích rukou. Pomáhejte tedy, jako by ˇzádného Boha nebylo; ale modlete se s plným vědomím jeho všemohoucnosti a pokud moˇzno obojí zároveň. 11 (...) Vzájemné poznání a pochopení je první předpoklad pokojného souˇzití. 11 Všichni si ve vztahu k náboˇzenstvím neseme vědomě či nevědomě s sebou své tradice, své zkušenosti, svou víru či nevíru i své předsudky. Nikdo z nás není absolutně nezaujatý, zcela neutrální; kaˇzdý člověk, věřící (tak či onak), i nevěřící (tak či onak) je situován, má svou (nutně omezenou) perspektivu. Nikdo nestojí v jakémsi bodě nula mimo všechny tradice a nad nimi, aby mohl s jakýmsi boˇzským nadhledem hovořit o všech náboˇzenstvích pronášet např. dnes tak populární soudy o tom, ˇze všechna náboˇzenství jsou si rovna, všechna jsou v jádře stejná apod. Kdo toto smí tvrdit, kdo to ví? Kdo zná všechna náboženství natolik, aby toto směl bohorovně prohlašovat? Je poctivější reflektovat a upřímně přiznat svou pozici, svou perspektivu pohledu, uvědomit si její omezení a postupně rozšiřovat svůj horizont dialogem s věřícími jiných náboˇzenství a s lidmi z jiných kultur; pokusit se alespoň na chvilku podívat se také na sebe a svou tradici očima těch druhých. 12 jeden buddhistický mnich To [, že jste křest an a katolický kněz,] je, jako kdybyste hrál na jiný nástroj, než hraju já; ale i když nehrajeme na stejný nástroj či ve stejném orchestru, oba máme rádi hudbu a můžeme si daleko lépe rozumět navzájem než s těmi, kteří nemají hudební sluch a ˇzádné hudbě se nevěnují. 12 (...) Být někde doma ve světě náboženství neznamená nutně být slepý či nespravedlivý vůči tomu, co je za hranicemi mého vlastního domova; tak jako být patriotem ještě neznamená být xenofobním šovinistou. 12 (...) Pokládat pozitivistickou odtaˇzitost od náboˇzenství za nejlepší záruku vědecké objektivity při studiu náboˇzenství je prostě pověra, protoˇze ten, kdo má vlastní náboˇzenskou zkušenost, můˇze v principu lépe rozumět těm, kdo mají odlišnou či jinak vyjádřenou; můˇze lépe pochopit náboˇzenskost těch druhých neˇz ten, kdo je náboˇzensky amuzikální. 14 Pluralita a pestrost náboženství představovala a představuje pro mnohé velký problém. Báli sejí vždy fundamentalisté a fanatici, náboˇzenští šovinisté; konfrontace s odlišně věřícími je ohroˇzovala, protoˇze otřásala jejich příliš samozřejmými, prvoplánovými a jednobarevnými jistotami. Ale i osvícenci, zhrozeni ukrutnostmi náboˇzenských válek, pramenících ze sporů zastánců různých náboˇzenství či různých denominací, chtěli pluralitu náboˇzenství odstranit návratem k původnímu, nezkaˇzenému, jednotnému přirozenému náboˇzenství rozumu a humanity. Avšak nebylo kam se navracet: takové humanitní náboˇzenství nikdy a nikde neexistovalo a patrně navěky zůstane jen kuriozitou v muzeu lidských utopií. 14 (...) Každý lidský akt víry, srdce i rozumu se odehrává v určitém kulturním kontextu a je jím poznamenán. 14 Různost náboˇzenství připomíná různost jazyků. Některá náboˇzenství jako jazyky jsou nám bliˇzší a srozumitelnější neˇz jiná; i zde stupeň porozumění záleˇzí jak na prostředí, v němˇz jsme vyrůstali, tak na naší ˇzivotní zkušenosti

2 Tomáš Halík: Prolínání světů 2 a schopnosti a ochotě se učit. Podobně jako jazyky se náboženství v mnohém liší např. svou rozšířeností či šíří výrazových prostředků. Stejně jako pokusy překonat různost jazyků vytvářením umělých jazyků, tak i pokusy prosadit náboˇzenské obdoby esperanta jsou odsouzeny k nezdaru. Existují samozřejmě moˇznosti překladů, avšak i ony mají své problémy: kaˇzdý jazyk a kaˇzdé náboˇzenství je specificky zabarveným výkladem světa, nikoliv pouhým nástrojem předem existujícího a na jazyku a kultuře nezávislého chápání světa myšlení se děje v jazyce a v modelech kulturních tradic. Mnoho výrazových prvků určitého náboˇzenství má podobně jako mnoho slov v určitém jazyce své specifické významové pole a při překladech, v jiném kontextu, dochází k větším či menším posunům. Jazykový překlad je vˇzdy zároveň interpretací, pohybujeme se v rovině analogií, nikoliv zcela přesných ekvivalentů to ví kaˇzdý zkušený překladatel a jazykovědec, a něco podobného a to by měl zas vědět kaˇzdý religionista se děje i při setkávání různých náboˇzenství. Dnes tolik propagovaný mezináboˇzenský dialog je mnohem obtíˇznější úkol, neˇz se na první pohled zdá. 16 Když evropští vzdělanci začali šířit teorii sekularizace a s ní spojené očekávání, že role náboženství bude s postupem modernizace stále slábnout, až snad zmizí ze světa docela zmýlili se tak fatálně také proto, že opět při úvahách o náboˇzenství měli na mysli víceméně jen to, s čím měli sami bezprostřední zkušenost: totiˇz křest anské církevní instituce v západo- a středoevropské měšt anské společnosti své doby. Tento jeden z mnoha tvarů křest anství skutečně churavěl a jeho vliv coby instituce veřejné kontroly společenských norem na Západě skutečně tehdy klesal (a mnohde dodnes klesá). Řada evropských myslitelů se stala falešnými proroky konce náboˇzenství také proto, ˇze zapomněla, ˇze náboˇzenství je jev daleko širší a pestřejší (tito povětšinou antiklerikálně zaměření vzdělanci paradoxně nekriticky přejali úzce klerikální chápání náboˇzenství), a také kvůli pyšnému eurocentristickému předsudku, ˇze k tomu, co se právě děje v Evropě, musí nutně dojít s jistým zpožděním na celém světě. 20 Skutečný dialog vždy vzbudí víc otázek než odpovědí a vede člověka často k tomu, že dodatečně přemýšlí hlouběji o věcech, které byly pro něho dosud samozřejmé a které až při rozhovoru s druhými poprvé uviděl v jiném světle, jakoby novýma (cizíma) očima. To ovšem přináší jak nové šance, tak i nová rizika člověk může to dosud nereflektované hlouběji pochopit a přijmout, nebo to naopak zpochybnit či opustit. 21 Kdyˇz jsem přemýšlel o první námitce, nakolik je náboˇzenství viditelné a zachytitelné optikou televizního pořadu, napadlo mne: Copak se neskrývá v samém jádru náboˇzenství paradoxní snaha zviditelnit nezobrazitelné a vyslovit nepojmenovatelné? 22 Mnohá náboˇzenství se pokládají za zjevená ; opírají se o přesvědčení, ˇze ono pratajemství samo není vůči nám lidem lhostejně uzavřené, není nepřístupné, ˇze samo vyvíjí iniciativu směrem k nám, chce se sdělit a sdílet, zjevuje se, umoˇzňuje nám, abychom mu rozuměli a komunikovali s ním. Avšak i v rámci zjevených náboˇzenství nalézáme u jejich vykladačů, teologů a mystiků neustálé připomínání toho, ˇze ani Zjevení jednoduše neruší vznešenost a hloubku tohoto tajemství; na této zemi poznáváme božské vždy jen částečně, jako v zrcadle a v hádankách (smíme-li citovat svatého Pavla). Most mezi tímto tajemstvím a lidskou myslí tvoří symboly a zaměňovat symbol za to, k čemu poukazuje, ( plést si prst ukazující na měsíc s měsícem samým, smím-li citovat duchovní mistry Východu) bývá pokládáno za zdroj nejnebezpečnějšího hříchu proti víře totiž hříchu idolatrie, pověry, modloslužby. 30 Je (...) zajímavé sledovat, jak sekulární společnosti a programově ateistické reˇzimy musely rychle sáhnout k nějaké náhraˇzce zapomenutých či potlačovaných, nebo přímo zakázaných náboˇzenských obřadů vítání občánků místo křtu v komunistických zemích, Jugendweihe místo biřmování či konfirmace v bývalém NDR, občanské sňatky a pohřby od jakobínských pokusů o republikánskou liturgii po dnešní praxi sekulárních společností, státní slavnosti k uctění památky padlých apod. Je pozoruhodné studovat, nakolik tyto rituální novotvary někdy dosti komicky kopírovaly tradiční náboženské obřady či leckdy nevědomky sklouzly k nápodobě ještě starších, archaických rituálů a symbolů přírodních náboženství. Vykořenit náboženství z lidské duše, kultury a společnosti není tak lehký úkol, jak si představovali někteří plánovači a inženýři nových zítřků a nebe na zemi. 33 Když apoštol Pavel prosadil zásadu, že ti, kteří se obrátili ke křest anství z pohanství, nemusí podstupovat obřízku, znamenalo to, že mladé křest anství přestalo být pouze ˇzidovskou sektou. Podle Pavlova učení ti, kteří uvěřili v Krista a přijali křest, se tím stali novým lidem, a pak uˇz nezáleˇzí na tom, byl-li přistupující Žid nebo pohan, je-li muˇz či ˇzena, bohatý či chudý, otrok či svobodný. Křest anství tím radikálně zrelativizovalo všechny dosavadní kulturní a sociální hranice coˇz byla patrně jedna z příčin jeho podivuhodného rozšíření.

3 Tomáš Halík: Prolínání světů 3 35 Na námitku, ˇze by dítě nemělo být křtěno a vedeno k víře vůbec, aby se respektovala jeho svoboda, lze odpovědět, ˇze náboˇzensky a hodnotově zcela neutrální výchova neexistuje. Víra je jako jazyk není moˇzné neučit dítě ˇzádnému jazyku a čekat do jeho dospělosti. Dítě se spontánně učí jazyku svých rodičů a svého prostředí; v mnoha věcech musí rodiče učinit jménem svých dětí a pro ně řadu rozhodnutí, předcházejících jejich vlastnímu svobodnému rozhodování. Je-li jazykem rodiny křest anství, pak je jistě křest a křest anská výchova dětí logickou součástí této skutečnosti; nakonec ovšem dítě samo, až dospěje, muže a musí k ní říci bud své ano či ne. 52 Napříč civilizacemi se setkáváme s identifikací jména a jeho nositele; zmocnit se jména (člověka, démona, boha) znamená mít klíče od jeho tajemství, mít nad ním moc, moci ho přivolat či postavit do své sluˇzby. 58 Láska ke Knize knih a náboˇzenská povinnost stále studovat nesnadné texty, vyˇzadující rozumový výklad, jistě měla vliv na příslovečnou dychtivost Židů číst a poznávat, na jejich vztah ke kultuře a k vědě k oblasti, do níˇz právě mnozí Židé tak výrazně přispěli a stále přispívají (viz počet Nobelových cen udělených vědcům ˇzidovského původu). 62 (...) Křest anskému myšlení nepochybně prospěla zkouška ohněm, když bylo jako žádné jiné náboženství v dějinách vystaveno nadlouho palbě osvícenské racionální kritiky a když posléze sama křest anská teologie si osvojila principy kritického myšlení v pohledu na svá vlastní východiska zdá se, že dnešní křest anství je opravdu podstatně dospělejší než jeho premoderní podoba. Může však dnešní křest anství tuto svou zralost opravdu věrohodně prokázat a můˇze tuto zkušenost nabídnout i jiným náboˇzenstvím? Neznamenal onen obrat v křest anském myšlení posled- ních dvou staletí tragický rozkol mezi akademickou teologií a lidovou zboˇzností? Nemají nakonec pravdu ti islámští (a konzervativně křest anští) teologové, kteří tvrdí, ˇze západní křest anství svou otevřeností vůči kritickému myšlení spáchalo kulturní sebevraˇzdu ztratilo svou identitu a rozpustilo se v sekulární kultuře? 65 Vzpomeňme na slova papeže Jana Pavla II.: Víra bez rozumu i rozum bez víry mohou být nebezpečné.. Ano, víra bez rozumu můˇze být nebezpečná, to je velké poučení z dějin náboˇzenství můˇze vést jak k pověrčivosti, lehkověrnosti a idolatrii (odvěkým největším protikladům a nepřátelům zralé víry), tak k fanatismu a fanatismus pak leckdy sklouzává k nenávisti a násilí. Ale i rozum bez oné pradůvěry, která je srdcem náboˇzenství, a bez spirituální a etické dimenze ˇzivota, která je s náboˇzenstvím bytostně spojena, by byl příliš jednostranný a i tato jednostrannost, jako jakákoliv jiná jednostrannost, můˇze být nebezpečná. 94 Naše doba má paradoxní vztah ke smrti. Na jedné straně smrt často banalizuje: kolik smrtí a kolik mrtvých můžeme vidět kaˇzdý večer na televizní obrazovce, jak v hororových a akčních filmech, přeplněných vraˇzdami a upíry, tak v kaˇzdodenních zprávách! Ale zároveň skutečnou smrt tatáˇz civilizace nejraději úzkostlivě odklízí za plenty nemocnic. 102 Vypráví se, ˇze Buddhu jednou navštívila zoufalá ˇzena, která ho ˇzádala, aby přivedl znovu k ˇzivotu její dítě. Buddha ji vyzval, aby mu přinesla hořčičné semínko musí však být z domu, kde ještě nikdo nikdy nezemřel. Žena takový dům nenašla. Všude se setkávala s lidmi, kteří utrpěli nějakou ztrátu jako ona. Soucit s utrpením ostatních zmírnil její vlastní hoře. Tak ji Buddha přivedl k poznání, že smrt patří k životu a že jen tehdy, bude-li brát život, jaký je, může vstoupit na ušlechtilou osmidílnou stezku. 108 Eliade se celoˇzivotně zabýval zjevením, ukazováním se posvátného hierofanií. Posvátné se ukazuje skrze symboly skrze skutečnosti uvnitř světa, které (a v tom spočívá velký paradox) zároveň zůstávají tím, čím jsou (např. kamenem), a zároveň mohou být čímsi jiným ; poukazují za sebe a nad sebe. Těm, kteří mají náboženskou zkušenost, tvrdí Eliade, se celá příroda může odhalit jako posvátná skutečnost: Kosmos ve svém celku se může stát hierofanií Poustevníci, kteří se uchylovali na poušt, tam nešli proto, aby tam měli klid, jak si to asi většina lidí dnes představuje. Byla to rekreace v poněkud jiném smyslu: opravdové re-creatio, znovustvoření, proměna člověka v jinou bytost. Poušt byla chápána jako místo obydlené démony a poustevníci tam s nimi přicházeli jako boˇzí atleti svést zápas takříkajíc na jejich vlastním hřišti. Snad kaˇzdý, kdo má nějakou zkušenost z pobytu na poušti, ví, o čem je řeč. Na poušti si člověk uvědomí lidskou bezmocnost, vydanost. V mezní situaci samoty a mlčení, zesílené postem a bděním, se v člověku ozývá mnohé z toho, co

4 Tomáš Halík: Prolínání světů 4 v běžném životě přehlušuje rozptýlením všeho druhu, hlukem, zábavou, přemírou jídla a pití. Zde všechno potlačené tryská na povrch leckdy vskutku s démonickou uhrančivostí a naléhavostí jako džin z odzátkované nádoby. Modlitba na poušti často není sladké prodlévání v útěšném přítmí, nýbrˇz opravdový zápas, křik z hlubin duše vystavené podobně jako tělo ˇzáru, před nímˇz nelze uniknout. Příběh o Jeˇzíšově pokušení se těˇzko mohl odehrát jinde neˇz na poušti. Poušt, jak víme z mnoha biblických textů i z vyprávění o proroku Muhammadovi, je oblíbeným místem Boží pedagogiky: tam vedl svůj lid, tam vedl své vyvolené, aby mluvil k jejich srdci. Poušt je místem poznání Boha také proto, ˇze syrovou a náročnou cestou vede k sebepoznání, k odloˇzení všech iluzí a masek. 117 Ohromnou přitaˇzlivost mladého křest anství lze těˇzko ze sociologického hlediska vysvětlit jediným faktorem. Některým imponovala dobře zorganizovaná charita či diakonie sít sociální péče křest anských obcí, jiné přesvědčilo hrdinství a odhodlanost mučedníků. Vzdělané vrstvy, které uˇz nebraly příliš váˇzně římské státní náboˇzenství, tíhly uˇz dávno k filozofickému monoteismu a nezřídka se z tohoto důvodu zajímaly o ˇzidovství prostřednictvím křest anství se k hebrejskému Bohu nyní otevřela nová cesta, nekomplikovaná spletí židovských rituálních předpisů a svou etikou blízká populárním stoikům. Rozhodující byla však zřejmě velkorysá univerzalita, zaznívající ze slov Pavlovy interpretace nové křest anské existence: Nezáleží už na tom, je-li kdo Žid nebo pohan, muž nebo žena, otrok či člověk svobodný jsme nyní nové stvoření v Kristu, čas zřejmě nažral pro tuto novou identitu, překračující všechny dosavadní kulturní a sociální hranice. Ohromný prostor, politicky vytýčený imperiální ctiˇzádostí Říma a kulturně určený mocným vlivem helénského myšlení, se začal naplňovat novým duchem, novým světovým náboˇzenstvím. Křest anství se poprvé úspěšně rekontextualizovalo : přešlo z kontextu ˇzidovství do kontextu helénsko-rímské civilizace(...). 119 Jedna z mnišských zásad zní: udrˇzuj v ˇzivotě řád a řád podrˇzí tebe. 135 Svatý Benedikt označil za matku všech ctností discretio, umění rozvážně rozlišovat hodnoty. 137 Ti, kteří chválí západní civilizaci za její sekulární a pluralitní charakter, za oddělení církve a státu, náboˇzenství a politiky jeˇz Západ podstatně odlišuje např. od islámských zemí, si často neuvědomují, ˇze k tomuto stavu paradoxně přispěl emancipační zápas středověkých papeˇzů, kteří odmítli být císařskými domácími kaplany. 138 čelný představitel českého protestantismu V protestantském prostředí vždycky reformní hnutí vyústila v rozdělení a vznik nové církve; v katolickém prostředí ve vznik nového řádu uvnitř církve. 138 (...) Pestrost řádů a rozmanitost osobností jejich zakladatelů byla pro mne vždy nejvýmluvnější ukázkou vnitřní plurality katolické církve. 139 Filozof Raimond Panikkar napsal knihu, která mne kdysi upoutala uˇz svým titulem: Objevit v sobě mnicha. Panikkar tvrdí, ˇze mnich ve všech kulturách reprezentuje jeden rozměr lidské existence. Mnich je podle tohoto autora člověk, jehož celý život směřuje k jednomu jedinému, k tomu, co chápe jako nejvyšší cíl života, a jenž se tomu plně odevzdává tím, že se zříká všeho, co není k dosažení tohoto cíle naprosto nezbytné. 140 Kláštery a jejich obyvatelé vˇzdy také budili odpor, i kdyˇz zpravidla nikomu neubliˇzovali. Moˇzná provokovali a provokují posměch, nenávist, či alespoň nedůvěru hlavně u těch, kteří lpějí právě na těch věcech, kterých se řeholníci dobrovolně vzdávají. Mniši nás provokují tím, ˇze svou existencí ukazují, ˇze člověk se vlastně můˇze obejít bez ledasčeho, co vtíravé reklamy konzumního světa vydávají za hodnoty nepostradatelné a absolutní. Mniši je relativizují dokazují, že ne samým chlebem živ je člověk. Tyto klidné bytosti nás možná zneklidňují tím, že ukazují kamsi dál, za horizont našich jistot. Možná také v této provokaci spočívá jejich trvalý význam. 142 Nietzsche Kaˇzdé vnímání samo je uˇz interpretací.

5 Tomáš Halík: Prolínání světů Jung Skutečnéje to, co působí. 143 Buddhismus se někdy označuje za náboˇzenství bez boha, či dokonce ateistické náboˇzenství ; tvrdí se, zeje spíše filozofií neˇz náboˇzenstvím. Toto označení je velmi sporné; přesnější je říci, ˇze Buddha sám a buddhismus otázku existence a povahy Boha spíše neřeší, vyhýbá se teologickým definicím a teoriím, a pro mnichy povaˇzuje dokonce tento směr uvaˇzování za zavádějící: Člověk se má zabývat tím, jak zastavit poˇzár domu, a ne se ptát, kdo byl jeho stavitelem.. (Pro srovnání: Jeˇzíš sice opakovaně mluví o svém nebeském Otci a u svých posluchačů předpokládá celý kontext ˇzidovské víry v Hospodina, ale i v jeho kázáních bychom marně hledali nějakou systematickou teologickou nauku o Bohu, jeho podstatě a vlastnostech; i v Jeˇzíšových promluvách je hlavní důraz kladen na to, co má dělat člověk, který chce vejít do ˇzivota věčného. I Jeˇzíšova kázání a podobenství nechávají většinou řeč o Bohu zahalenou do ˇzidovsky diskrétních opisů, do pouˇzívání trpného rodu passivum divinum, např. dostane se vám místo Bůh vám dá, budete nasyceni místo Bůh vás nasytí apod. Přesto nikoho asi ani nenapadne povaˇzovat proto Jeˇzíše za ateistu.) 159 (...) Jedna okrajová poznámka v díle Dionýsa Areopagity, která mne kdysi fascinovala, že totiž nepodobná a nenáležitá zobrazení posvátných věcí chrání před idolatrií, jinými slovy: v chrámě má být vždy nějaký detail, který má rušivý, komický, neslušný či jinak nepatřičný charakter, aby tak byl věřící upozorněn, že ještě není v nebi, a aby byl uchráněn vůči pokušení k modlosluˇzbě. 160 Dívá-li se nestranný historik náboˇzenství na vývoj protestantismu, přizná mu jistě mnohé zásluhy na intelektuálním a teologickém poli; avšak těˇzko se zbaví dojmu, ˇze reformace za chvályhodnou snahu navrátit se k prostotě prvotního křest anství a vymezit se proti přebujelosti středověké religiozity zaplatila tragickou daň v mnoha oblastech náboˇzenské kultury (spirituality, mystiky, liturgie, náboˇzenského umění apod.) znamenala z mého pohledu ochuzení neˇz obohacení křest anské tradice. Zjednodušení někdy bohuˇzel přinášelo také ztrátu krásy, šíře a hloubky; na vnější podobě mnoha protestantských církevních staveb a formě bohosluˇzeb, postrádajících věky precizovanou liturgickou kulturu s významovým bohatstvím jejích četných symbolů, je to dosti patrné. 161 V naší zemi znemoˇznila desetiletí komunistické diktatury rozvinout moderní církevní architekturu, a mnohé z kostelů, které narychlo vyrostly po roce 1989, příliš nesvědčí o tom, ˇze by si církev uchovala svůj tradiční smysl pro krásu. Nemohu si pomoci: estetika náboˇzenského prostředí vˇzdy prozrazuje velmi mnoho o duchovní hloubce a opravdovosti; dominance prostřednosti a kýče není jen prohřeškem proti dobrému vkusu, nýbrˇz téˇz znepokojujícím signálem úpadku v oblasti spirituality. Kde je víra spojena s autentickým duchovním hledáním a s ním spojenými zápasy, má také její umělecký výraz často strhující dynamiku; kde se proměňuje v povrchní ideologii, tam se umění, které ji má propagovat, slouˇzit a ilustrovat, zákonitě propadá do banality a kýče. 162 Sigmund Freud, jemuž vytýkali, že se příliš zabývá bahnem pudovosti, ležícím v temných kobkách nevědomí, včetně pudu agresivity a destrukce, napsal v jednom dopise: Což nevíte, že jsem musel hrát d ábla, aby jiní z toho, co jsem vytěžil, mohli postavit nádherné katedrály?. 164 (...) Je bohuˇzel i dnes časté, ˇze lidé tomu, čemu nerozumějí, prostě upírají smysl, pokládají to příliš rychle za nesmyslné. 165 (...) V aramejštině, řeči, kterou mluvil Jeˇzíš, se Bůh nazývá Alaha. 197 Hans Küng Nemůˇzeme jednoduše srovnávat indické lidové náboˇzenství s ideálním křest anstvím. Čestné by bylo srovnávat lidová náboˇzenství navzájem, konkrétně třeba hinduistický chrám s katolickým barokním kostelem. Pak bychom si moˇzná povšimli následujícího: Pokud pojmem bůh rozumíme všechny boˇzské bytosti, jeˇz člověk vzýváním, modlitbou, chvalozpěvy a dary uctívá, pak i mnozí křest ané fakticky věří ve více bohů. S tím rozdílem, ˇze

6 Tomáš Halík: Prolínání světů 6 tyto božské bytosti nazývají svatý, anděl, matka Boží a podobně, kdežto Indové jim říkají dévové, bohové nižšího řádu. Když však slovem bůh rozumíme prapočáteční, absolutní, všeobjímající božství, pak i hinduisté věří v jednoho Boha, v Absolutno, jež je ovšem podle okolností spojováno se zcela určitou a viditelnou podobou právě Višnua, Sivý či Šakti. 200 Právě tichá meditace beze slov a představ je formou modlitby, v níž jsou si patrně mystici všech velkých náboženských tradic nejblíže. Dnes se na různých místech světa konají setkání, kde spolu mlčky meditují například buddhističtí mniši a řeholníci katolických rozjímavých řádů. Je to kromě jiného důleˇzitý signál do našeho hlučného světa, plného konfliktů a násilí, tam, kde docházejí slova, je moˇzné ještě komunikovat mlčením, spíš srdcem neˇz ústy a rozumem. 204 (...) Stálicí [buddhistických] poutních míst zřejmě velkoryse překračující hranice mezi jednotlivými náboˇzenstvími a kulturami je náboˇzenský kýč. Na stáncích, jimiˇz jsou poutní místa několikanásobně obvinuta, můˇzete dostat nástěnné hodiny s Buddhou s pravidelně se smršt ující neonovou svatozáří a bezpočet podobných hrůzných vynálezů. Pán Jeˇzíš, vyvedený v pestrých barvách na pohlednici, koketně mrkající z kříˇze, chvíli ˇzivý, chvíli mrtvý, jak jsem ho viděl prodávat na svatopetrském náměstí v Římě a o rok později na jednom z našich poutních míst, by se sem náramně hodil. 208 Úcta k relikviím je charakteristická pro křest anský středověk: křest anství je náboˇzenstvím vtělení a ostatky těl světců dokládají, ˇze tito nebeští přátelé věřících byli lidé z masa a kostí: věřící zajímá jejich lidský ˇzivotní příběh, předávaný legendami. Pouhé abstraktní ideje by těˇzko mohly být předmětem slavení; úcta k světcům činí z křest anství náboˇzenství s mnoha lidskými tvářemi. 209 (...) Pastorační péče v Lurdech je dnes orientována (...) [takto:] zdejší knězi vysvětlují poutníkům nejprve starou zásadu, ˇze v zázraky je moˇzné doufat, avšak nelze s nimi kalkulovat a vynutit si je mnoˇzstvím modliteb či jiných zásluh. Říkají jim také, ˇze neexistují jen tělesné nemoci, nýbrˇz i vnitřní zranění, ˇze tělesná, duševní a duchovní stránka člověka jsou spolu úzce propojeny. Někdy traumata duševní a duchovní povahy i nezpracované problémy morálního charakteru se mohou promítnout do oblasti tělesného zdraví a naopak také tělesné nemoci a handicapy se leckdy podpisují do povahy člověka, ovlivňují jeho duševní i duchovní život. Péče o duchovní sféru lidského života tak může přinést své ovoce i v ostatních rozměrech osobnosti člověka. Nemusí jít nutně o zmizení tělesných obtíží někdo načerpá při své pouti sílu trpělivěji nést svůj kříž, nalézt nový vztah ke své nemoci, vnitřně zpracovat utrpení a obětovat, proměňovat bolest v duchovní energii. Náboˇzenství nabízejí mnoho způsobů, jak se vyrovnat s utrpením. 213 Chut někdy moudře signalizuje to, co náš organismus potřebuje pro své zdraví a rovnováhu, i kdyˇz si to rozumem neuvědomujeme. Latinský výraz pro moudrost, sapientia, nikoliv náhodou souvisí se slovesem sapere, chutnat, vychutnávat. Moudrý není ten, kdo nasbíral přemnoho vědomostí a ˇzivotních záˇzitků, nýbrˇz ten, kdo je také strávil, kdo je dovede vychutnat, rozlišit a ocenit jejich vnitřní kvalitu, kdo jim skutečně porozuměl. 214 (...) Jídlo a pití ovlivňuje i naše nálady a duševní rozpoložení. Ne náhodou je řeč, popisující naše duševní stavy a také mezilidské vztahy, plná metafor, odvozených z jídla a jeho trávení: potřebujeme ve svém ˇzivotě ledacos strávit, překousnout, zaˇzít, do nějaké práce jsme se zakousli nebo jsme do ní zaˇzráni, někoho bychom snědli samou láskou a někdo či něco nám naopak leˇzí v ˇzaludku. 216 Jídelní předpisy vedou Židy do společnosti Židů., vysvětlují někteří rabíni. 216 Známá anekdota o tom, jak Žid odmítne ve vlaku náhodnému neˇzidovskému spolucestujícímu odpovědět na otázku, kolik je hodin, a vysvětluje to rizikem nekonečného množství dalších možných kroků, které by pak mohly nastat v jejich komunikaci a které by eventuelně mohly skončit tím, že by si tázající se pán, který ani nemá své vlastní hodinky, chtěl nakonec vzít dceru dotazovaného za ženu, celkem výstižně karikuje tento způsob talmudistického uvažování. 222 Určitá část lidí v moderním světě, která se většinou nehlásí k ˇzádnému z tradičních náboˇzenství, si právě z různých diet, z programů zdravé výˇzivy a z kultu zdraví udělala své vlastní pseudonáboˇzenství, specifický soubor přesvědčení

7 Tomáš Halík: Prolínání světů 7 a rituálů; tito lidé zas úzkostlivě rozlišují předepsané a zakázané pokrmy, dodržují svéráznou askezi, vhodné a nevhodné doby pro přijímání pokrmu a vykonávají nejrůznější osobní či skupinové obřady, spojené s jídlem. Cíl těchto aktivit kterým někdy věnují nepředstavitelné mnoˇzství času a energie však uˇz neleˇzí v oblasti ducha, nýbrˇz zůstává v rovině těla, v obavách o jeho zdraví či štíhlou linii; někdy ovšem se sem přimísí i trocha gnostických představ o tom, jak různé druhy diet vysvobodí člověka ze všech strastí a problémů. 231 Umění bytostně souvisí s náboženstvím, zejména ve svých počátcích: snad všechny druhy, umění, hudba, zpěv, tanec i výtvarná díla, se původně vynořily z náboženského kultu, z bohoslužby, a byly po tisíciletí její důležitou součástí a neodmyslitelným doprovodem. Dějiny umění a dějiny náboˇzenství prakticky nelze od sebe navzájem oddělit. Avšak kdyˇz se v osvícenství stává kultura (a v jejím rámci umění) jevem emancipujícím se od náboˇzenství a náboˇzenství se začíná také poprvé chápat jako jeden dílčí sektor ˇzivota mezi ostatními (a tím zákonitě upadá jeho vliv a význam, který spočíval právě v tom, ˇze náboˇzenství všechny ostatní sektory ˇzivota spojovalo a vykládalo), můˇze se umění ucházet o náboˇzenskou roli. 231 Praˇzské Národní divadlo zlatá kaplička nad Vltavou bylo (...) nejen svatostánkem umění, nýbrˇz i chrámem kultu národa. Svědčí o tom jak hrdý zlatý nápis nad jevištěm Národ sobě, tak dojemné legendy o tom, jak si tuto nádhernou budovu vybudoval malý národ zcela sám z troníčků chudých chalupníků (taktně zamlčující, ˇze nejštědřejším sponzorem byl rakouský císař Franz Josef). 233 Komunistická totalita se brzy stala tragickou karikaturou církví se svými ikonami a kultem svých světců, se svými koncily a inkvizičními procesy, hony na čarodějnice, se svými obřady, svátky a procesími. Ve svých zločinech dokázali komunisté hravě předstihnout nejtemnější rysy středověkého křest anství, avšak v tom pozitivním a velkém církev napodobit nedokázali nedali světu ˇzádného Augustina, Františka z Assisi ani Matku Terezu, nevytvořili ˇzádnou Boˇzskou komedii, Bachovy chorály či svatopetrskou baziliku; v duchovní, mravní a kulturní oblasti po nich nezůstalo nic, co by bylo moˇzné počítat k trvalým hodnotám lidských dějin. Zbyly jen potoky krve: Kdekoliv přišel komunismus k moci v nejrůznějších kulturních kontextech od východu a středu Evropy po činu, Mongolsko, Kambodˇzu či Kubu, všude se opakovalo stejné schéma: od krásných slibů k nejstrašnějším zločinům, k potlačení veškeré duchovní svobody a ničení kulturního bohatství, přepisování dějin, decimace inteligence, zastrašující vykonstruované soudní procesy se zrádci a odpadlíky a nakonec šedá, nudná, nevýkonná, hospodářsky zaostalá a kulturně stagnující společnost, neschopná nabídnout vlastní mladé generaci jakýkoliv přesvědčivý impuls jak v oblasti intelektuální a morální, tak nakonec ani v oblasti materiální. V procesu globalizace se koncem osmdesátých let dvacátého století prakticky všechny komunistické reˇzimy zalkly v ostrém větru konkurence; státem plánované hospodářství a cenzurou omezované myšlení nemohlo obstát na mezinárodním trhu zboˇzí i idejí; rychlému pohybu lidí i informací, který usnadnily nové technologie, nemohly zabránit ˇzádné čínské, berlínské či kremelské zdi. 234 Popkoncerty nabízejí kult hvězd, zážitky extáze a mystické sounáležitosti s davem; najdeme tu i mnoho známých liturgických prvků rituální gesta či tajemné prolínání světla, tmy a dýmu. Šamani a ˇzreci dávných kultů by se tu cítili jako doma. Religionistickému pohledu by nemělo uniknout, jak některé hvězdy populární hudby velice v tom vyniká zpěvačka s příznačným pseudonymem Madonna cíleně uˇzívají blasfemickým způsobem tradičních náboˇzenských symbolů a jak řada heavymetalových skupin se vyˇzívá v symbolice satanistických sekt. Kdyˇz uˇz selˇzou všechny způsoby, jak upoutat pozornost, je vˇzdy ještě moˇzné sáhnout k náboˇzenství jeho symboly spolehlivě fascinují a elektrizují, provokují síly, leˇzící hluboko v kolektivním nevědomí a to i ve svých převrácených a karikaturních verzích. 234 Pseudonáboˇzenská funkce sportu je také vděčným předmětem zájmu psychologů a sociologů. V jedné studii se popisuje pohled z přistávající helikoptéry nad večerní Paříˇzí, zachycující osvětlené prostranství, na němˇz jedenáct proti jedenácti rituálně oděných muˇzů pohybuje podle starých pravidel posvátným kulatým předmětem, zatímco přihlíˇzející dav upadá do tranzu a vydává nepopsatelné skřeky. Uplatníme-li na fotbalové utkání tytéˇz kategorie, jimiˇz antropologové popisovali náboˇzenské rituály divochů, kde najdeme skutečně podstatný rozdíl? 236 (...) Skok do černobílého světa sekty není projevem náboˇzenského heroismu, nýbrˇz spíše nelegitimním útěkem před náročným ˇzivotem ve svobodě s jeho tíhou totiˇz s nutností stále znovu činit nenaprogramovaná zodpovědná rozhodnutí.

8 Tomáš Halík: Prolínání světů (...) Často opakované prohlášení dalajlámy, ˇze neradí západním lidem, aby se stali buddhisty, nýbrˇz aby brali váˇzně své vlastní náboˇzenství. 239 Řada mladých lidí v našem západním světě, kterým nikdo neukázal jinou cestu ke zkušenosti extatického překročení šedé kaˇzdodennosti, hledá pomocí drog vědomě či neuvědoměle právě takové záˇzitky. A na malou chvíli můˇze stav vytržení skutečně zaˇzít ovšem často za něj zaplatí strašlivou daň v podobě závislosti a postupného rozpadu osobnosti. 240 (...) Náboˇzenstvím moderního Západu ve smyslu oné integrující a skutečnost interpretující síly byla zhruba do poloviny 20. století věda. Pak věda tuto roli ztratila: stala se příliš komplikovanou a specializovanou na to, aby mohla poskytovat srozumitelnou ˇzivotní orientaci pro obyčejného člověka. Tvrdím, ˇze náboˇzenstvím současného Západu jsou média. Právě média nejvlivněji interpretují svět a skládají náš obraz světa dohromady jako mozaiku: co víme o politice, kultuře, vědě, sportu a koneckonců i o náboˇzenství, víme dnes z valné části právě prostřednictvím médií. Média slouží jako rozhodčí ve věci pravdy a vážnosti: něco pokládáme za pravdivé, protože jsme to viděli na vlastní oči na televizní obrazovce, a za důležité, protože to bylo uvedeno jako první ze zpráv. Média nabízejí společný jazyk, sdílené příběhy a symboly ovlivňují styl myšlení a života lidí. Toto všechno patří k základním rysům odvěké sociální role náboˇzenství. Média ovšem nejsou jen pasivním zrcadlením skutečnosti, jak nám chtějí někteří producenti médií namluvit: média ji vykládají a tím ji spoluutvářejí. Mají nesmírný psychologicko-pedagogický, morální a tím i politický vliv tím představují moc. (...) 244 Ano, je třeba trpělivě naslouchat druhým a snaˇzit se jim porozumět a lépe je poznat avšak dialog nastává aˇz tehdy, kdyˇz také my hovoříme a druzí naslouchají. Snaˇzit se jen vzájemně přizpůsobit, napodobovat jeden druhého, opakovat jen to, co říká druhý, nebo zůstat pouze u toho, co máme společné, to by neučinilo dialog opravdu cenným a plodným. 244 (...)Ti, kteří jsou k současné praxi mezináboˇzenského dialogu zdrˇzenliví a kritičtí, upozorňují (nikoliv neoprávněně) na to, ˇze city sympatie k těm druhým a pocit, ˇze je nám přece spolu tak dobře, leckdy příliš rychle zastiňují otázku pravdy, hodnoty víry. Ani láska a svoboda neobstojí bez pravdy; setkání vyznavačů různých náboˇzenství musí mít hlubší kořen, neˇz jsou emoce, byt by šlo o emoce upřímné a velmi pozitivní. Dobrácké vzájemné poklepávání na ramena, spojené s tichým laciným výprodejem vlastní identity, by bylo jen karikaturou dialogu a ve skutečnosti zmařením jeho nejvlastnější šance. Opomenout, dát do závorky, či dokonce negovat nárok vlastní víry na to, ˇze vyjadřuje pravdu a ˇze tato pravda má charakter váˇzného závazku, by mělo byt učiněno z nejušlechtilejších pohnutek velmi špatné následky. Kdyby věřící nebral váˇzně své náboˇzenství, kdyby nebyl přesvědčen, ˇze jeho víra vyjadřuje pravdu, ˇze je pravdivá, nemohl by být brán váˇzně ani druhými; paradoxně by pak nemohl být brán váˇzně ani jeho deklarovaný respekt k podobnému nároku jeho partnera a jeho náboˇzenství. Vztah víry k pravdě není něčím, nad čím bychom mohli lehkomyslně mávnout rukou. 244 Kdyby partneři dialogu rezignovali na moˇznost překročit horizont své subjektivní pravdy (resp. subjektivních pravd), pak by to znamenalo, ˇze zapomněli na hlavní smysl a cíl dialogu. 245 Partneři skutečného dialogu nijak nebagatelizují otázku pravdy: právě proto, že pravdu pokládají za hodnotu tak zásadní a tak hlubokou, cítí se zavázáni kaˇzdému dopřát svobodu hledat ji podle vlastního svědomí a rozumu. Respektují různost cest a stanovisek, ale nezůstávají u konstatování této rozdílnosti, nýbrˇz právě v dialogu, v konfrontaci různých stanovisek a duchovních zkušeností se snaˇzí společně překročit horizont toho, co jiˇz poznali, a nechat víc zazářit světlo pravdy byt jsou si vědomi, ˇze na této zemi a uvnitř dějin nebudou schopni toto světlo úplně poznat a cele obsáhnout, ˇze se nikdy nemohou stát majiteli pravdy. Pravda je kniha, kterou nikdo z nás ještě nedočetl do konce. Opakovat si stále tuto uˇzitečnou a moudrou větu neznamená rezignovat na poznání, nýbrˇz horlivě číst dál také s pomocí dialogu s ostatními.

9 Tomáš Halík: Prolínání světů Místo relativismu, rezignujícího na poznání za horizontem subjektivního mínění, je třeba hájit perspektivismus, který uznává, ˇze mé vidění a poznání je nutně ohraničeno a poznamenáno místem, kde stojím a odkud se dívám, všemi dějinnými, kulturními, sociálními a psychologickými vlivy, jimˇz jsem (často nevědomky) vystaven, ˇze už mé vidění je vždy již interpretací; zároveň je však dychtivě otevřený dialogu s druhými, který umoˇzní vˇzdy alespoň trochu rozšiřovat své poznání jistou participací na zkušenosti a perspektivě druhého. 246 Omezenost jednotlivého věřícího byla vˇzdy známa; právě proto zdůrazňovaly mnohé školy monoteistických nábo- ˇzenství autoritu celku věřících (v křest anství církve a její hierarchie, v islámu celku muslimů ummy a její ulamá; v ˇzidovství tomu odpovídá pojem vyvoleného národa a do jisté míry i autorita jeho učitelů) a autoritu posvátných Písem. 247 Absolutní pravda není iluze, nýbrˇz tajemství(...). 263 Kdyby lidské poznání bylo jen pasivním voskem, do něhoˇz se dokonale otiskuje boˇzské sebesdělení, takˇze uˇz zde není ˇzádný prostor pro další tázání, hledání, meditaci, interpretaci, pro růst ve víře a také pro pochybnosti a omyly, pak by skutečně jakýkoliv mezináboˇzenský dialog (ale i veškerá teologie a duchovní zrání) byly něčím zcela zbytečným pak by jediným myslitelným kontaktem s jinak věřícími bylo úsilí o jejich obrácení či zápas s nimi. Nelze nevidět, ˇze v mnoha náboˇzenských skupinách napříč denominacím najdeme mnohé, kteří mají otázku vztahu náboˇzenství a pravdy, a vztahu vlastní víry a víry druhých takto jednoduše vyřešenou. Avšak lze argumentovat tím, ˇze Bůh neukončil lidské dějiny také proto, ˇze sám nechtěl zacházet s člověkem jako s voskem, neˇzivým materiálem, nýbrˇz jako se svobodným partnerem ˇze víra zůstává neskončeným dialogem Boha s lidmi, a proto zůstává otevřen i prostor pro dialog o víře uprostřed lidské rodiny. 264 Oddanost pravdě musí být spojena s respektem ke svobodě druhých hledat ji podle svého vlastního svědomí. 265 Osvícenská snaha radikálně odseknout náboˇzenství a politiku odloučením církve od státu nepochybně přinesla spoustu dobrých plodů pro svobodu Západu, svobodu občanské společnosti i církví samotných a model svobodné církve ve svobodném státě je bezesporu následováníhodný. Avšak představa, že tento model je celosvětově uplatnitelným, a i na Západě samém trvale udržitelným konečným řešením vztahu náboženství a politiky, je neobyčejně naivní. Mimo křest anstvím utvářený civilizační prostor je tento model nepouˇzitelný prostě proto, ˇze ostatní náboˇzenství nemají církev, neznají instituci, která by mohla reprezentovat náboˇzenský ˇzivot, zahrnovala celek věřících a byla přitom zřetelně oddělitelná od celku společnosti a státu, takˇze by mohla být pro stát protějškem a partnerem. Žid i muslim (a natoˇz vyznavači východních duchovních cest) chápou svou náboˇzenskou identitu, svou přináleˇzitost k svému náboˇzenství docela jinak neˇz prostřednictvím členství v nějaké církvi. (...) 266 Jeden z prvních a nejgeniálnějších teoretiků demokracie, Alexis de Tocqueville, tvrdil, ˇze demokracie a svobodná společnost bytostně potřebuje jako svůj doprovod náboˇzenství: zatímco diktatura můˇze násilím přinutit občany respektovat zákony, svobodná společnost je odkázána na vnitřní etickou motivaci lidí, o níˇz po staletí systematicky pečuje právě náboženství. 269 Zneuˇzít lze jakoukoliv myšlenku a o ˇzádném z velkých, staletími a mnoha zeměmi procházejících náboˇzenství, obtíˇzených vším, co zřejmě patří k člověku, nelze vynášet jednoduché soudy bez přihlédnutí ke konkrétnímu dějinnému kontextu. Je to právě společenský kontext, na němž záleží, kterou stránku onoho vždy ambivalentního a mnohovrstevného jevu, jímž každé náboženství je, určití aktéři politického dění použijí. 270 Fundamentalismus vlastně ohroˇzuje samu podstatu náboˇzenství, totiˇz zacházení se symboly jakoˇzto symboly; fundamentalismus zachází se symboly prvoplánově jako s jednorozměrnými fakty. Primitivní osvícenský ateismus a fundamentalismus sdílejí paradoxně velmi podobnou představu o náboženství, sdílejí povrchně prvoplánový přístup k náboženství rozdíl je jen v tom, že takto chápane náboženství jedni odmítají a druzí hájí. Začátky moderní teologické hermeneutiky souvisejí se snahou zachránit svět symbolů jak před materialismem pozitivistů, tak před materialismem fundamentalismu. Fundamentalismus odmítá hermeneutický, interpretující přístup

10 Tomáš Halík: Prolínání světů 10 k náboženství (zejména k tradici a Písmu) jakožto liberalismus a modernismus, jakožto nebezpečný krok k jeho destrukci a znevážení; domnívá se, že jde o laciný výprodej tradice a nelegitimní kompromis s duchem doby. Motivem fundamentalistických postojů je tato úzkost sebe sama pak fundamentalismus chápe jako snahu obhájit a zachovat věrnost vůči tradici. Avšak ve skutečnosti je fundamentalismus bytostně antitradiční, jakkoliv se tradice stále dovolává. Nechápe a popírá totiž hlavní smysl tradice, spočívající v tom, že tradice je proud neustálých reinterpretací. Tradice uchovává smysl určitého náboženského učení a praxe tím, že v měnícím se světě mění do určité míry jeho formu jinak by kvůli lpění na formě smysl přestal být postupně vůbec přístupný, srozumitelný, a tudíˇz věrohodný. Fundamentalismus má náboženská fakta za něco, co už žádnou interpretaci nepotřebuje. 271 Při bliˇzším pohledu rozeznáme psychologické motivy fundamentalistických postojů, zejména strach o vlastní integritu a snahu potlačit vlastní pochybnosti. K fundamentalistickým postojům se uchylují většinou lidé, kteří se setkali s alternativními pohledy na svět takovým způsobem, ˇze toto setkání v nich vyvolalo kognitivní disonanci, zmatek, pochyby a úzkost a tyto problémy se snaˇzí řešit staˇzením se k dřívějším stadiím své religiozity, k jistotám dávných dob či jistotám svého dětství a mládí nebo k prvotní euforii po vlastní konverzi. Často jsou vlastní pochybnosti a pokušení odstraňovány metodou projekce promítají si obraz odpadlíka, zrádce a nepřítele víry na druhé, zejména na liberálněji smýšlející členy vlastní komunity. Odtud může pramenit spojení fundamentalismu s agresivitou a vést most přechodu od fundamentalismu k fanatismu a násilí. Překonat sklon k fundamentalismu lze snad jedině v procesu náboˇzenské výchovy poukazem na schopnost zralé víry unést pochybnosti a nejistoty fundamentalista, zopakujme ještě jednou, není člověkem bez pochybnosti, nýbrˇz spíše někým, kdo je neschopen pochyby unést. Stano Krajči, typeset by LATEX