Analýza tvorby cílů dětských domovů v ČR

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Analýza tvorby cílů dětských domovů v ČR Jitka Mertlíková Brno 2008

2 PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu své bakalářské práce PhDr. Jiřímu Winklerovi, PhD. za odborné vedení, pomoc a cenné podněty. Zároveň děkuji svému okolí za podporu a výdrž. 2

3 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně, v knihovně Fakulty sociálních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. Jitka Mertlíková 3

4 Obsah 1 Úvod 6 2 Cíle práce Poznávací cíl Symbolický cíl Aplikační cíl 10 3 Dítě a jeho postavení v naší společnosti 11 4 Systém náhradní péče o dítě v ČR Systém náhradní péče Náhradní rodinná péče Náhradní ústavní péče Historie ústavní péče Systém náhradní ústavní péče Dětské domovy Historie dětských domovů u nás Dětské domovy podle zákona č. 109/2002 Sb Cíle dětských domovů Cíle a základní hodnotová východiska dětských domovů odvozená ze zákona 109/2002 Sb Cíle jako předpoklad fungování sociálního programu Cíle jako základní jednotky programů Vztah sociálního problému a cílů sociálního programu Tvorba sociálního programu jako odpovědi na sociální problém 27 6 Proces tvorby rozhodnutí, plánování a implementace sociálních programů Fáze přijetí a tvorby programů Formulace a tvorba cílů Implementace sociálních programů Přístup shora dolů (top down) a implementační deficit Přístup zdola nahoru (bottom up) a nezávislost tvorby cílů 33 7 Metodika Kvalitativní výzkumná strategie Metoda a technika sběru dat Vedlejší výzkumné otázky 36 8 Výzkumná část Pozice subjektu v systému NÚP Cíle stanovené pro dětské domovy subjekty systému náhradní ústavní péče 42 4

5 8.3 Role při implementaci cílů Náhled na cílovou skupinu Zpětná vazba 48 9 Závěr a doporučení Doporučení Bibliografie Anotace Rejstřík jmenný Rejstřík věcný 59 Přílohy 61 Příloha 1 Struktura rozhovorů 61 Příloha 2 Rozdělení domovů na rodinný a internátní typ 62 Dětské domovy internátního typu 62 Dětské domovy rodinného typu 63 5

6 1 Úvod V České republice se nachází zhruba dětí v náhradní ústavní péči. Toto číslo je alarmující, jestliže jej porovnáme například se situací ve Velké Británii, kde je v ústavní péči zhruba dětí (Svobodová, Vrtbovská, Bártová, 2002) při celkovém počtu obyvatel cca 50 mil, což je zhruba sedmnáctkrát méně než u nás. Ale problémem není pouze počet umístěných dětí v náhradní ústavní péči (NÚP). Také organizační struktura náhradní péče o dítě (NPoD), a tedy i náhradní ústavní péče, v sobě skrývá mnoho nedostatků. Jedním z kritických bodů našeho systému je situace, kdy ústavní péče spadá pod tři resorty ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které si péči o děti mezi sebou dělí. Často se pak mohou subjekty NPoD dostat do situace, kdy pravá ruka neví, co dělá levá ruka. Od roku 1981 se ústavní výchova řídila pouze vyhláškou, avšak od roku 2002 nastupuje první právní úprava řešící tuto problematiku na úrovni zákona (Vacková, 2006) - zákon 109/2002 Sb. 1, který v sobě již obsahuje inovační prvky 2. Je nutné si také uvědomit, že sociální politika je specifická cílevědomá lidská činnost, která se při své tvorbě i realizaci podstatně opírá o veřejné akceptování. (Winkler, 2002: 14) Je tedy potřeba obecné podpory nástrojů sociální politiky, které řeší sociální problémy. Setkáváme se však s obecnou kritikou ústavní péče za její odosobněný přístup, určitou mechaničnost a zkostnatělost. Jak již poukazuje Winkler, proměnám se instituce brání. Mají svou autonomii, která se projevuje ve stabilizační funkci symbolických systémů... Pokud jsou instituce důvěryhodné v tom, jak ospravedlňují a vysvětlují politické procesy, jedinci mají zájem na relativní stabilitě institucionálních pravidel. Pokud svou důvěryhodnost ztrácí, jedinci se jimi přestávají řídit nebo je proměňují (Winkler, 2002: 42). Po roce 1989 se česká společnost dostala do víru změn. Ačkoliv proces restrukturalizace náhradní péče o dítě byl započat již dříve, nyní se dostal do nových rozměrů. Vznik neziskových organizací upozorňujících 1 Dalšími právními předpisy upravujícími zřizování a činnost zařízení ústavní výchovy jsou zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání ve znění pozdějších předpisů (tzv. školský zákon) a vyhláška MŠMT č. 438/2006 Sb. upravující podrobnosti výkonu ústavní péče ve školských zařízení 2 inovačními prvky je myšleno především zrušení rozdělení dětských domovů na rodinný a internátní typ, 6

7 na práva a situaci dětí, medializace různých případů apod. nastartovaly celospolečenskou diskuzi o možnostech NPoD. Do této diskuse zasahuje mnoho zainteresovaných subjektů politici, odborní experti, ekonomové, úředníci, psychologové, sociální pracovníci, média a samozřejmě také veřejnost. Na počátku všeho dění musí být určité pohnutky, které dávají věci do pohybu základní myšlenky, idee. Hlavní ideou ústavní péče je pomoci dětem a rodinám, které nemají schopnosti výchovy, možnosti či snahu se dostatečně postarat o děti tak, aby jim byly zajištěny podmínky pro kvalitní a plnohodnotný život. K naplnění hlavních ideí NPoD je nutné si stanovit cíle, které jasně definují směr intervence k dosažení řešení sociálního problému. K tomu, aby mohly být řádně stanoveny cíle, je potřeba, aby byl dobře definován sociální problém. (Rossi, Freeman, Lipsey, 1999: 137) 3 Je obtížné najít metodiky či koncepce o ústavní péči, které by byly nápomocny pracovníkům v ústavech. Zaměřuji se především na dětské domovy, které se řídí podle zákona v jeho platném znění, příkazů ministra školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), avšak přímá metodika na způsoby vedení dětí či zařízení podle mých zjištění chybí. Toto mé tvrzení je podloženo telefonátem na odbor speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT, kde mi bylo sděleno, že celorepublikové metodiky neexistují a tato funkce je delegována na krajské úřady. Ty vytvářejí dlouhodobé záměry, které řeší i problematiku ústavní péče (dětských domovů), avšak v rovině už nastalých problémů a nevytváří metodiky, z nichž by se dalo obecně při práci s dětmi vycházet. Je otázkou, do jaké míry je takovýchto metodik potřeba, avšak je jisté, že jakýkoliv dokument může pracovníkům pomoci k zefektivnění jejich práce. Umístěním do zařízení by mělo dítě získat pocit jistoty a bezpečí, mít možnost návratu do původní rodiny a s rodinou být v co nejužším kontaktu. (Vacková, 2006: 30) Celá problematika ukazuje na rozporuplnosti systému, což dává prostor pro přičemž je povinností domovů transformace na rodinné buňky apod. 3 Ten je spatřován především v situaci, kdy rodiče z určitých důvodů nemůžou, nechtějí či neumí jinak pečovat o své děti. Hlavní idea se tedy překrývá s cíly NPoD, kde největší snahou je pomoci dětem a jejich rodinám, aby situaci, která je společností vnímána jako nevyhovující pro zdravý vývoj a rozvoj dítěte, si rodina uvědomila zodpovědnost svých rozhodnutí. Pokud však nedojde ke zodpovědnému postoji rodiny k problematické situaci, přichází na řadu NPoD, která však nemusí být konečným řešením pro rodinu ani pro dítě. V rámci sociálních intervencí je snaha, aby se dítě, pokud je to možno, vrátilo zpět do své rodiny po dosažení vhodného stavu. Jestliže nelze dosáhnout změny v rodině z důvodu úmrtí rodičů, zbavení rodičovských práv a svéprávnosti rodiče, pak je nutné, aby došlo k definování konečného řešení individuálního problému. V případě, kdy dojde k náhradní péči o dítě, by cílem měla být pomoc rodinám v uvědomění si potřeby vyřešit vzniklý problém, který brání efektivnímu fungování rodiny jako celku. 7

8 kladení otázek. Otázek je mnoho, avšak v rámci této práce se budu soustředit na vliv zainteresovaných subjektů na cíle dětských domovů. Odpoutávám se od umisťování dítěte do ústavní péče, neboť polemika nad samotným procesem by vydala na celou publikaci. 8

9 2 Cíle práce 2.1 Poznávací cíl Jako poznávací cíl (či základní výzkumnou otázku) jsem si zvolila tuto otázku: Jak jsou cíle dětských domovů ovlivňovány subjekty náhradní ústavní péče? Uvědomuji si, že v této oblasti působí různé subjekty na odlišných úrovních s diferenciovaným vlivem. 2.2 Symbolický cíl Svou prací bych ráda upozornila na situaci dětí, které se nacházejí v náhradní ústavní péči, která jim má nahradit rodinu. Nechci se ve své práci zaměřit na negativa pobytu v ústavní péči, spíše se chci soustředit na situaci, která je dnes v ústavech náhradní péče o dítě (v dětských domovech) běžná. Česká republika je upozorňována mezinárodními organizacemi na vysoké počty dětí v náhradní ústavní péči. Důležité je tedy se zaměřit, proč je ústavní péče kritizována co je na ni tak špatného a důvody, proč by tato péče neměla být upřednostňována. Otázkou tedy je, zda se jedná o problematiku tvorby jejich cílů nebo způsobů uvádění cílů do praxe dětských domovů. Mým záměrem je upozornit nejen pracovníky dětských domovů na možnosti dalšího směřování vývoje péče o dítě, ale i sociální politiky, kteří mají politický potenciál intervenovat do problematiky seshora. Náležitá příprava legislativy a její uvedení do praxe dokáže připravit odborné kapacity ke zvládnutí stanovených úkolů a cílů v náhradní péči o dítě. V případě neřešení problému dochází k nedokonalému využívání lidského zdroje těchto dětí, který je deformován důsledkem pobytu v ústavních zařízeních. V našem státě se setkáváme s jistou neorganizovaností náhradní péče o dítě, neboť tato agenda je rozdělena do kompetencí tří ministerstev (ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zdravotnictví). Rozdrobenost systému zabraňuje možnosti efektivní práce s dětmi, neboť se každý resort řídí podle vlastních specifických cílů a není zajištěna kontinuita odborné práce s dětmi. Nejen tyto strukturální tlaky vnímám jako jednu ze závažných překážek v implementaci cílů dětských domovů. Proto se chci především zaměřit na 9

10 vliv intervenujících subjektů na cíle dětských domovů. 2.3 Aplikační cíl Tato práce by mohla nabídnout komplexní náhled na dětské domovy jako předmět diskuze o možnostech jejich inovace. Dalším z úmyslů tvorby této práce je dosažení zvýšení zájmu aplikování metodik péče o dítě v dětských domovech, které mohou nabídnout tápajícím pracovníkům směry v péči o děti. Především mám na mysli rámcové zastřešení, které nebude vycházet pouze ze zákona, ale budou se na něm podílet odborníci z více oborů, jejichž náplní je problematika dětí. Takovýto multiteam by v rámci komunikace navrhl možnosti zkvalitnění a potřeby péče o dítě. Poznatky by měly být především o cílech a možnostech jejich naplňování, stejně tak i o úskalích, které se mohou v rámci implementačního procesu objevit. K tomu se můžou nejlépe vyjádřit odborníci v praxi, kteří se s realizací cílů dětských domovů setkávají v jejich každodenní práci. Požadované informace tedy mají být především o vztazích mezi subjekty, jejich vlastních názorech, možnostech a zájmu se podílet na aplikaci cílů dětských domovů do praxe. Praktické zavedení mého záměru bych aplikovala skrze supervizní semináře s pracovníky jednotlivých zařízení. Předpokladem je, že z těchto setkání by vyšly náměty na další propracování metodik a směrnic, které by upřesnily role jednotlivých institucí a byly by v nich zohledněny požadavky zainteresovaných subjektů. Výsledkem této činnosti by měly být návrhy na zefektivnění práce a naplnění cílů. 10

11 3 Dítě a jeho postavení v naší společnosti Dítě potřebuje věřit tomu, že svět má smysl, že život je dobrý a že je to dar. Když mu tuhle iluzi vezmete moc brzo a zasadíte mu do dušičky semena beznaděje, odrovnáte ho na celý život. Děti se samy vyrovnají, když poporostou, s tím, že svět není jednoduchý, černobílý, že život není jako v knížkách, ve filmu, že pravda může být lží a lež pravdou. Nejdůležitější je u nich podporovat myšlení ne jenom to racionální, to kalkulantské, ale myšlení hlavou a srdcem. Jiří Žáček Proč se naše společnost stará o děti, o kterých se domníváme, že nevyrůstají ve vhodném prostředí? Dítě nemá možnost si vybrat do jakého století, země, vyznání, rasy a sociální vrstvy apod. se narodí. Také proto je potřeba děti chránit, neboť ztěží se dokáží dostatečně aktivně bránit proti nepravostem, které na nich mohou být páchány. Podobný náhled má na problematiku i Oldřich Matoušek (1999: 20): Aby dítěte mohlo v klidu vyrůst, aby si osvojilo, co si osvojit má, potřebuje uzavřené, stále prostředí chráněné před vnějším chaotickým světem, dům nebo byt. Dítě ještě nemá dovednosti, jež by mu umožnily obstát v komplexním prostředí velkého světa. Dítěti se daří dobře v prostředí omezeném jen na několik pečujících osob, na několik místností, na nejbližší okolí bydliště. Uvědomění o této problematice neprobíhá pouze na státní úrovni. Mezi mezinárodními dokumenty, které se především zasadily o prosazení a ratifikaci dětských práv, patří Deklarace práv dítěte 4 z roku 1959 a Úmluva o právech dítěte z roku Dalšími dokumenty, angažujícími se v této problematice, jsou Evropská úmluva o výkonu práv dětí, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv a svobod a další. V ČR se opíráme také o zákon o rodině a zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Úmluva o právech dítěte vychází ze zásady Tři P : provision, zahrnující přežití a rozvoj dětí, zajišťování či zabezpečování vývoje dětí, protection, neboli ochrana dětí a participation, tedy účast dětí na životě společnosti a jejich právní subjektivita. (Bittner et al., 2007: 10) V první části Úmluvy o právech dítěte je 11

12 dítěte. 7 Cíle, jež si jednotlivé organizace dávají za smysl své práce, se v mnohém neliší. charakterizováno, co si můžeme pod pojmem dítě představit: Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. 5 Zároveň velký důraz je v obou dokumentech kladen na kvalitu života dětí: Valné shromáždění prohlašuje tuto Deklaraci práv dítěte, aby děti mohly prožít šťastné dětství, užívat práv a svobod zde uvedených ku prospěchu vlastnímu i prospěchu společnosti a vyzývá rodiče... 6 Dále určují základní práva, která nesmí být dětem odepřena 1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj Hlavními prioritami je pro ně kvalita života dětí. V každé kultuře však kvalitě života přidáváme jiné parametry, které musí splňovat, abychom se domnívali, že je zajištěno to nejlepší, co je možné. Proto různé tradice předurčují také diferenciaci systému náhradní péče o dítě. 8 V systému náhradní péče o dítě je potřeba se zamýšlet především nad potřebami dítěte. V nastalé situaci je nutno hledat a určit nejvhodnější východisko z nevyhovující situace dítěte. K řešení by měly přistupovat jednotlivé subjekty, které nabízí určité pohledy řešení dané problematiky. I dočasné řešení může být východiskem, pokud je k němu přistupováno jako k nouzovému. Musí být však stále sledováno, aby se došlo k uspokojivému stavu při změně okolností, které umožní případné nahrazení stávajících podmínek vhodnější variantou. 4 dostupné na 5 Úmluva o právech dítěte, 104/1991 Sb., str. 2, část I, čl.1. 6 Deklarace práv dítěte 7 Deklarace práv dítěte, čl. 6 8 I přestože je mezinárodní osvěta o dětských právech obsáhlá, existují i v rámci států organizace, jejichž cílem je chránit děti a zároveň je samotné upozornit, na co právo mají. Mezi ně bezesporu řadíme i státní správu, která má tuto agendu na starosti. 12

13 4 Systém náhradní péče o dítě v ČR Nyní se dostáváme k samotnému systému náhradní péče o dítě v ČR. Cílovou skupinou náhradní péče se stávají děti, jejichž rodiče se o ně z nějakého důvodu nemůžou, nechtějí či neumí starat. Podle Helsinského výboru (Bubleová, Kovařík, 2001) pouze 2% dětí jsou úplnými sirotky, avšak ty vyrůstají většinou u někoho z příbuzných 9. V případě, že nelze zabezpečit vyhovující prostředí pro dítě ve vlastní rodině, přichází na řadu náhradní péče. V širším slova smyslu můžeme do náhradní péče o dítě zahrnout také veškeré instituce a subjekty, které na péči o dítě participují (např. odbor péče o dítě, církevní organizace, státní a soukromé neziskové organizace, které podporují rozvoj a kvalitní život dětí ohrožených především sociální exkluzí). V užší pojetí lze chápat náhradní péči o dítě jako systém subjektů, který dělíme na náhradní rodinou péči a náhradní ústavní péči. Lze zde také rozeznat programovou (sociální programy) a systémovou úroveň (zázemí, zákony, finance apod.). Hlavním obecně platným cílem 10 NPoD je pomoc dítěti a jeho rodině, aby se dokázali vyrovnat se svými nedostatky a případně zlepšit své prostředí natolik, aby se dítě mohlo navrátit nazpět do své rodiny. Pokud nelze žádoucího stavu dosáhnout, hledají se jiné cesty, jak dítěti zajistit nejpřijatelnější prostředí pro jeho vývoj a rozvoj. Nejčastějšími důvody pro přeřazení dítěte do náhradní péče či vzniku zájmu o dítě ze strany subjektů péče jsou (Svobodová, Vrtbovská, Bártová, 2002: 14): 1. nezvládnutá výchova 2. zanedbávání, zneužívání a týrání dětí 3. trestná činnost rodičů 4. alkoholismus rodičů 5. nízká sociální úroveň rodiny (často se objevuje jako sekundární příčina) 6. prostituce matky 7. osiření. (1 nejčastější, 7 nejméně časté) 9 tato situace vychází především z pokrevní tradice mezi rodinami, kdy příbuzní tuto péči nepřejímají jako povinnost ze zákona, ale jako rodovou morální povinnost 10 na základě rozhovorů s ředitelkou DD Broumov a Dagmar viz seminární práce z předmětu Evaluační výzkum I., (rukopis nepublikován) 13

14 4.1 Systém náhradní péče Již v Úmluvě o právech dítěte se setkáváme s vymezením situace, kdy je stát povinen zajistit dítěti ochranu před nepříznivými životními podmínkami. 11 V českém právním řádě je náhradní péče ukotvena na základě zákonů, které jsou nedílnou součástí našeho právního systému. I zde jsou zdůrazněna práva dítěte, která mu musí být zachována bez jakéhokoliv rozdílu, v jakém prostředí vyrůstá. Je mu umožňován rozvoj tělesných, duševních a citových schopností a sociálních dovedností 12, jsou mu zaručována všeobecná lidská práva na život, svoboda projevu a podobně. Nezapomíná se však, že vedle práv dítěte jsou také definovány jeho povinnosti (viz platné zákonné normy). Pokud není možné, aby dítě nadále setrvalo ve svém dosavadním prostředí, nastupuje náhradní péče. Obecně se uznává, že náhradní výchovná péče je pro dítě tím lepší, čím více se podobá rodině. (Matoušek, 2003a: 115) V České republice jsou poskytovány dětem bez rodinného zázemí následující typy služeb náhradní výchovné péče: 1. Náhradní rodinná péče - osvojení - svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče - poručenství - pěstounská péče 2. Náhradní ústavní výchova - kojenecké ústavy - dětské domovy do 3 let - dětské psychiatrické léčebny a oddělení dětské psychiatrie - diagnostické ústavy - dětské domovy - dětský domov se školou - výchovné ústavy Dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí takovému dítěti v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím náhradní péči. 3. Tato péče může mezi jiným zahrnovat předání do výchovy...a v nutných případech umístění do vhodného zařízení péče o děti... čl Zákon č. 109/2002 Sb. 14

15 - ústavy sociální péče pro mládež Náhradní rodinná péče Již z názvu můžeme usuzovat primární snahu tohoto typu o co nejdůvěrnější přiblížení se ke klasické rodině. Do tohoto systému náhradní péče o dítě řadíme osvojení, svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, poručenství a pěstounskou péči. Tento typ náhradní péče je upravován především zákonem č. 94/1963 Sb.. Náhradní rodinná péče je forma péče o dítě, kdy je dítě vychováváno náhradními rodiči v prostředí, které co nejvíce připomíná přirozené prostředí rodiny. Opuštěné děti byly přijímány do nových náhradních rodin už odedávna. Děti byly svými novými rodiči vyvoleny. V dnešní době se však nacházíme v situaci, kdy noví rodiče jsou vybírání pro opuštěné děti a ne naopak. Podle Úmluvy o právech dítěte má zájem dítěte přednost před zájmy rodičů, a proto by mělo být nejvyšší metou dosažení spokojenosti dítěte. Přehled typů náhradní rodinné péče (rozdělení dle Dr. J. Kovaříka, 1996) 14 Adopce Pěstounská péče (dále PP) 1. zrušitelná, tj. adopce 1. stupně 2. nezrušitelná, tj. adopce 2. stupně individuální PP skupinová PP příbuzní cizí osoby ( klasická PP jako dlouhodobé řešení) prarodiče jiní rodinné buňky (pěstounské páry) SOS dětské vesničky (matka pěstounka) 4.3 Náhradní ústavní péče Pokud není možné dítě umístit do některého z typů náhradní rodinné péče dítě není 13 Z toho diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav patří pod rezort MŠMT. 14 cit. dle Bubleová,

16 právně volné, nedovoluje tomu zdravotní stav apod. 15, pak musí být nalezeno řešení náhradní. Jako jeden možný typ péče přichází na řadu ústavní výchova. Kromě ochrany dítěte před nevhodnými vlivy, které byly soudně nebo v období před soudním řízením definovány jako nevyhovující, má na děti pobyt v ústavním prostředí nesporně silné negativní dopady. Nejednou dochází k položení si otázky, do jaké míry je ústavní péče potřebná, pokud z ní vycházejí často nevyrovnané děti a mladiství, kteří pak mají problémy s vypořádáním se s vlastním životem v důsledku pobytu v ústavní péči. Můžeme se tedy ptát, zda jsou cíle dětských domovů neadekvátní k potřebám dětí v nich umístěných nebo dochází k deficitu v jejich naplňování. Prvním předpokladem pochopení problematiky je přiblížení pojmu ústavní péče její historii, důvody vzniku a tedy i cíle, se kterými byla ustanovena, a také teorií tvorby a implementace cílů sociálních programů Historie ústavní péče V dějinách se setkáváme s mnoha okamžiky, které předurčují vznik něčeho nového. Něco starého zaniká a něco nového vzniká. Tak je tomu i s ústavní péčí, která zde neexistuje od prvopočátku společnosti. V jednotlivých etapách společenského vývoje se internace lidí odehrávala v úzkém sepětí s politickou a ekonomickou situací a kulturní úrovní té které doby. (Mühlpachr, 2001: 9) Postupně se tedy vyvíjí náhled na osobu jedince. Všechny aspekty vývoje mají vliv na nynější stav a podobu institucionální péče. Kvalitativní sociální změna v internační problematice středověku vedla k zakládání specializovaných xenodochiálních místností. Původní xenodochium z prvního století křesťanství byl útulek, forma pomoci, pohostinství, které klášter nebo chrám poskytoval pocestným, poutníkům, žebrákům, starcům, sirotkům,...xenodochia se v raném feudálním řádu vyvinula z prvotních diakonií, útulků první doby křesťanství...vznikala potřeba profesionálních ošetřovatelů. (Mühlpachr, 2001: 12) 15 dalšími aspekty intervenujícími do možnosti umístit dítě do náhradní péče o dítě jsou podle Matějčka a kol. také (1999: 73): biologické činitele si dítě samo už svou existencí vnáší do života, a tedy i do náhradní rodiny vývojové faktory představují dynamický prvek v indikační úvaze sociální činitele znamenají vztah dítěte k společenskému prostředí situační činitelé zahrnují především vnější podmínky života dítěte každý indikační činitel má však i svou určitou závažnost, svůj význam, svou specifickou hodnotu. 16

17 V období renesance se dostáváme k další metě ústavní péče, která je spojena se zájmem nemocné a sociálně handicapované jedince uklidit, aby nebyli většinové společnosti na obtíž. Během vývoje se na tomto poli vystřídalo mnoho filozofií a náhledů na jedince, kteří se stali objekty zájmu institucionální péče, až k dnešní filozofii, kdy je kladen důraz především na co nejvyšší možnou míru naplnění fyzických a psychických potřeb klientů institucionální péče. Otázkou je, do jaké míry se tyto cíle daří naplňovat Systém náhradní ústavní péče Ústavní výchova je nařizována na základě zákona č. 94/1963 Sb., o rodině a měla by být opatřením nařizovaným v zájmu dítěte a pro jeho ochranu. Ústavní výchova se od ochranné výchovy liší v charakteristice dětí, které jsou do ní umisťovány. Ústavní výchova je nařizována dětem, které nevykazují závažné poruchy chování a nedopouštějí se trestné činnosti (Hodnocení, 2007: 4). Na území České republiky se na fungování náhradní ústavní péče podílejí tři orgány státní správy Ministerstvo zdravotnictví, které zajišťuje péči pro děti do tří let, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které má na starosti diagnostické ústavy, DD od 3 let, DD se školou a výchovné ústavy. Ministerstvo práce a sociálních věcí má ve své kompetenci ústavy sociální péče a spadá pod něj Odbor sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Systém více orgánů může mluvit o propracovanosti systému, který se snaží optimalizovat péči o klienty prostřednictvím specializovaných pracovišť. Avšak spletitá síť ústavní péče může být právě touto propracovaností nepřehledná a jeden resort často neví, co dělá ten druhý jedno tělo, avšak tři mozky. (Bittner et al., 2007) Dochází pak ke komunikačním šumům, které dělají péči komplikovanou a pro laiky i odborníky zbytečně nepřehlednou. Všechny resorty se snaží v rámci spolupráce prosadit především své cíle a výsledkem pak mohou být rozhodnutí, která nevyhovují nikomu a přitom všem. V další samostatné podkapitole se zaměřím na dětské domovy, neboť jsou pro tento výzkum stěžejní. 17

18 4.4 Dětské domovy Jedná se o zařízení pro děti zpravidla ve věku 3 až 18 let s nařízenou ústavní výchovou, které nemají poruchy chování. Zároveň jsou zde také umisťovány nezletilé matky s jejich dětmi. Zajišťují výchovnou, hmotnou a sociální péči o mládež, která nemůže být ze závažných důvodů vychovávána ve vlastní rodině. Jsou zde především proklamovány výchovné, vzdělávací a sociální 16 prvky přístupu k dětem. Velký důraz se klade na individuální přístup, který je zdůrazněn již v prvním odstavci paragrafu zákona č. 109/2002, Sb., jenž tuto oblast spravuje. 17 Nejvíce dětí končí v zařízeních dětských domovů jak v systému celé náhradní péče, tak i v systému náhradní ústavní péče (opomeneme-li ústavy sociální péče, kam by měly být umisťovány zdravotně handicapované děti) Umisťování dětí a mladistvých do náhradní rodinné, ústavní a ochranné výchovy typ výchovy do ústavní výchovy do péče jiných občanů než rodičů osvojení do péče budoucích osvojitelů do péče budoucích pěstounů do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc neumístěné děti a mladiství do chranné výchovy Graf č.1 Zdroj: MPSV: Statistická ročenka z oblasti práce a soc. věcí 2006, str. 164 Děti jsou do dětských domovů umisťovány z různých důvodů a na návrh různorodých institucí či subjektů. Podle údajů některých výzkumů může za umístění dětí do náhradní péče o dítě v 50% špatná sociální situace rodičů. (Bittner et al., 2007) 16 zákon č. 109/2002 Sb., 12 ods.1 18

19 4.4.1 Historie dětských domovů u nás Historie dětských domovů na našem území není krátkodobým trendem. Již školský zákon z roku 1869 zřizuje ústavy pro děti vyžadující veřejnou péči. Zpočátku to byly především chudobince, sirotčince a útulky, které zakládali majetní lidé, jenž soucítili s osudy těchto dětí. Převládala náboženská výchova. Děti pracovaly ve prospěch ústavu, školní výuce nebyla věnována dostatečná péče. (Buriánová, Švancar, 1988: 162) Na konci 19. století se do systému zakládání ústavů dostává veřejný prvek. Dalšími zakladateli se postupně staly také charitativní spolky. 18 Pojem dětské domovy se dostává do podvědomí obyvatel a odborníků až v tomto období, kdy se okresní péče o mládež snažila o cílené vybudování sítě dětských domovů na pokrokovějším základě. Život v těchto dětských domovech, vyrůstajících na ideje malých ústavů, měl ve své podstatě připomínat velkou rodinu, kdy se pěstounka a zároveň správkyně starala o 15 až 25 dětí. (Buriánová, Švancar, 1988) Největšími problémy v péči o děti v těchto dětských domovech byla nízká kvalifikace pěstounek a jejich nedostatečný počet. Jejich hlavními cíli i nadále bylo především zaopatření. Zvrat nastává po druhé světové válce, kdy se ústavní výchova dostává pod patronát národních výborů (rok 1949) a není finančně závislá pouze na dobročinnosti, ale dostává se jí právního a materiálního zajištění. Dětské domovy jsou zařazeny do školské soustavy a tato pozice předurčuje budoucí vývoj. V roce 1970 je vydána Ministerstvem školství ČSR koncepce nového rozdělení dětských domovů 19. Tato transformace se týkala především rozdělení dětských domovů na internátní a rodinný typ. Po významných odborných publikacích našich předních psychologů (Langmeier, Matějček a další) se dostává do podvědomí společnosti dlouhodobá neúnosnost kolektivních zařízení, ve kterých je individualita dětí posunuta až za obecné zájmy kolektivu a pracovníků zařízení. Z prvotních cílů zabezpečit děti před hmotným strádáním se postupným 17 Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb. zákon č. 109/2002 Sb., Tak např. v roce 1908 již bylo v Čechách 77 a na Moravě ještě v roce 1936 bylo vedle veřejných okresních dětských domovů 34 útulků pro děti a sirotčinců vydržovaných různými institucemi soukromými a církevními a 10 sirotčinců městských. (Burianová, Švancar, 1988: 162) 19 K její praktické realizaci napomohlo vydání organizační směrnice a metodického návodu Dětské domovy, výchovné a diagnostické ústavy č.j / ze dne 28.prosince 1971 Ministerstvem školství ČSR a zároveň publikací pomáhající ve zorientování se v novém systému organizace dětských domovů je také text Věroslava Valenty Aplikace rodinné výchovy v činnosti dětského domova, který byl 19

20 vývojem dostává péče o děti do stavu, kdy je již hmotné zabezpečení jakýmsi standardem a nyní přichází na řadu vyřešit jejich citovou stránku. Přes cíl fyzické záchrany dítěte se péče o dítě posunula k cíli o naplnění potřeb psychických a sociálních. Jako jeden z hlavních bodů pro tvorbu nových cílů dětských domovů a jejich následnou implementaci vnímám rozdělení DD na internátní a rodinný typ. Neboť právě dětské domovy rodinného typu mají za cíl se co nejvíce přiblížit prostředí rodiny a nahradit dítěti i citové zázemí, které se mu ve vysokokapacitních ústavech nedostávalo. Proto považuji za potřebné uvést hlavní charakteristiku těchto dvou typů zařízení Rozdělení dětských domovů na DD rodinného a internátního typu Jejich hlavním rozdílným prvkem je struktura péče o děti. V domovech rodinného typu jsou děti rozděleny do skupin, které tvoří rodiny. Výhodou tohoto systému je možnost zachování sourozeneckých skupin a v rámci nich zachování a podpora již vzniklých citových vazeb. Každá skupina má své vychovatele, kteří se o ně starají. Bydlí ve své samostatné bytové jednotce. V dřívější době byla tato forma spíše pouze na papíře než v praxi (Svobodová, Vrtbovská, Bártová, 2002), avšak postupně přecházejí dětské domovy na tento způsob organizace domova. Děti se zde učí, jak funguje domácnost, podílejí se na jejím chodu a zapojují se i do vztahových poměrů vůči členům své náhradní rodiny. Děti jsou vzdělávány ve školách, které nejsou primárně součástí dětského domova. Výhodou tohoto vzdělávání mimo ústav je především zapojení dětí do obecného kolektivu třídy, která není tvořena pouze dětmi z ústavu, avšak také dětmi zvenku. Již v organizačních směrnicích a metodickém návodu z roku se setkáváme s rozdělením dětských domovů na rodinný a internátní typ. (Dětské domovy, 1974) Od začátku transformace dětských domovů již uběhla delší doba, avšak postupná přeměna internátního typu dětských domovů dodnes nekončí. Jedněmi z překážek, které nedovolují rychlejší změnu, jsou nedostatek financí a chybějící lidské kapacity. Ustanovení doporučení přejít na domovy rodinného typu má za cíl zlepšit úroveň vydán přímo explicitně pro dětské domovy. 20 Ministerstvo školství ČSR: Dětské domovy, výchovně a diagnostické ústavy Organizační směrnice a metodický návod 20