1 / /2013. Sociální sítě jsou fenoménem dnešní doby

Transkript

1 informační bulletin 1 /2013 Milí čtenáři našeho Bulletinu, dostává se Vám do rukou první číslo Informačního bulletinu Úřadu pro ochranu osobních údajů v roce 2013, kterým se tentokrát obracíme především k učitelům, vychovatelům, také k rodičům, ke všem, kdo s dětmi a mladými lidmi pracují a vychovávají je, současně však chceme oslovit i studenty a širší čtenářskou obec. Tématem jsou sociální sítě, především Facebook, a to z pohledu ochrany osobních údajů a soukromí. Smyslem není od užívání sociálních sítí odrazovat, ale poukázat na možná rizika, která přinášejí. Chceme upozornit na skutečnost, že ochrana osobních údajů a soukromí v době dnešních invazivních technologií je nezbytná a zapomínat na ni, či ji podceňovat, může mít nedozírné a někdy i fatální následky. Bulletin je sestaven z článků odborníků různých profesí souvisejících s životem na sociál - ních sítích. Oslovili jsme je s cílem přinést názory, pohledy na sociální sítě, dát prostor zajímavým postojům a zkušenostem poněkud komplexněji, i když ochrana osobních údajů, jakožto základní předpoklad ochrany soukromí, je pro nás prvořadá. Mnoho dalších úhlů pohledů, které přináší toto číslo bulletinu, více či méně právě s ochranou soukromí souvisí. Každý z nás má právo vědět, kdo a jak s našimi osobními údaji nakládá. Mnohé ale zůstává v našich rukou: Naučit se v on-line prostředí bezpečně a jistě pohybovat a to čím dříve, tím lépe se stává imperativem pro život, pokud si nepřejeme, aby byl nepozorovaně manipulován a neztráceli jsme sílu pro svobodu vlastních rozhodnutí. Informační a komunikační technologie, internetová a mediální gramotnost se do výuky zařazují a v různých formách se ve školách vyučují. Úřad vnímá, že úloha učitelů i v procesu této výuky je nezastupitelná. Proto toto číslo Informačního bulletinu věnuje především jim. Na nich namnoze záleží, zda si naše civilizace zachová v nezmrzačené podobě hodnoty, k nimž se po staletí propracovávala a mezi něž patří základní lidská práva, kam ochrana soukromí spadá. mn Sociální sítě jsou fenoménem dnešní doby Je to dobrý sluha, ale zlý pán. A takto je třeba k nim přistupovat. Je třeba vědět, jak si z nich toho sluhu učinit. Znamená to především využívat přinejmenším všech možností, které pomohou zabezpečit osobní údaje, alespoň v rozsahu, který sociální sítě nabízejí. A pokud je to na můj vkus málo, soukromí je pro mne cennější a chci si je chránit dokonaleji, měl bych jít od té služby pryč a najít si jiný prostředek, který splní má životní očekávání. Patří k nim opravdu přesvědčení, že stovky kontaktů, které získávám prostřednictvím sociálních sítí, jsou přátelé, které určitě každý z nás k životu potřebuje? Důležité ovšem také je, zda uživatelé těch sítí skutečně mají potřebné znalosti a nabízenou ochranu soukromí umí využít. Někdy mám dojem, že jsme svědky absurdní situace: Sociální sítě se využívají zcela intuitivně, zejména mladými lidmi. Je to podobné, jako bychom si sedli za volant, aniž jsme se naučili řídit Opravdu by mě zajímalo, zda rodiče i učitelé vědí o tom, nakolik generace jejich následovníků skutečně získala tu novou gramotnost práce na počítači; je to s ní stejné jako to, že umíme 1

2 číst, psát a počítat někdo lépe, někdo hůře, ale úplně negramotní nejsme A je to tak isprací na počítači? Úřad pro ochranu osobních údajů sice přijímá každoročně tisíce stížností, ale musím říct, že to, že by si někdo stěžoval, že byl poškozen na svém soukromí kvůli tomu, jak se choval na sociální síti, s tím se nesetkáváme. Ale přitom máme informace o vážných následcích z používání sociálních sítí S údivem ale také zjišťujeme, s jak velkou lehkomyslností se lidé vůči svému soukromí chovají víme, že dokonce jsou schopni podepsat různé dokumenty, ba i smlouvy, aniž si je pořádně přečtou Velmi často je pak čeká nepříjemné překvapení. Proto bych si přál, aby obezřetnost, zdravý rozum a jistota, že máme právo vědět, co a kdo s našimi osobními údaji dělá a nač je potřebuje, byly pro mladou generaci samozřejmé jako vzduch. Aby samozřejmostí bylo přesvědčení, že podepsat jakýkoli dokument můžeme, ale přečíst ho musíme, aby se nám dostalo pod kůži vědomí toho, že jednou ztracené soukromí což je na sociálních sítích tak snadné se nedá nikdy vrátit. RNDr. Igor Němec předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů Generace nové gramotnosti Tento Informační bulletin reflektuje z různého úhlu pohledu užívání sociálních sítí především generací mladých lidí, kteří jsou na prahu profesionálních aktivit. Není pochyb o tom, že mnozí z této generace raketově vystartovali ke svým profesionálním úspěchům právě díky mimořádné znalosti a schopnosti pracovat s novými komunikačními prostředky a díky svému smyslu pro přednosti nových komunikačních technologií a technických prostředků, jímž rozhodně předčí větší část generace rodičů, tím spíše prarodičů. Bylo by směšné říci, že právě jim má být věnována péče vzhledem k užívání sociálních sítí a ochraně soukromí při této aktivitě. S největší pravděpodobností právě ti největší počítačoví kosíci si docela dobře dokážou poradit sami i když ve vztahu k ochraně soukromí mnozí také přistoupí na myšlenku, že žádné soukromí neexistuje a zajímat je nemůže. V takovém případě nezbývá než jim přát, aby se nikdy nedostali do situace, kdy je ztratí a nebude návratu. Většina ale není těch nadprůměrně schopných, a přesto, až se jednou octnou téměř v jakékoliv profesní sféře, bez užívání nových komunikačních prostředků se neobejdou. A také tato méně počítačům propadlá, nebo méně na počítač orientovaná většina si přeje být plnohodnotnou součástí své generace; a k tomu, jak většinově přiznává, využívání sociálních sítí neodmyslitelně patří. Úřad pro ochranu osobních údajů z hlediska jeho poslání nemůže nezajímat, nakolik právě ochrana soukromí je familiární, samozřejmou součástí života té generace, která se tak neodmyslitelně pohybuje v prostředí sociálních sítí, které jsou pro ztrátu soukromí jak dělané i když dělané jsou původně pro něco úplně jiného. Tohle konstatování není žádnou provokací, jen podnětem pro zamyšlení, zda lehkomyslnost z neznalosti nedokáže jednou doběhnout svobodu rozhodování o tom, co má být o mé osobě snadno všeobecně známo. Proto je důležité vědět, jak každý z nás dokáže uhlídat informace o sobě samém, tedy sledovat pohyb svých osobních údajů ve virtuálním světě. Snažili jsme se v rámci naší každoroční soutěže Moje soukromí! Nekoukat, nešťourat! zeptat mladých lidí, jak na té síti nejhladovější po osobních údajích na Facebooku umějí využít alespoň těch možností, které jí pro ochranu soukromí nabízí. Mnoho odpovědí jsme nedostali, to je třeba přiznat. Ono právě zodpovězení téhle otázky je rozhodně méně zábavné, než byla zadání předcházejících ročníků soutěže. Málo platné lidská většina se chce především bavit, a v tom není mladá generace výjimkou, spíše naopak. Přesto ale odpovědi, které k nám přišly, jsou zajímavé a přikládáme je k tomuto Informační bulletinu. Snad jako inspiraci, o čem s mladou generací také hovořit. 2

3 Rozhodli jsme se tedy, že právě tento bulletin věnujeme především učitelům samozřejmě rodičům vůbec není vstup zakázán a nabídneme jim jeho prostřednictvím možnost klást si na základě publikovaných příspěvků otázky, jak to vypadá se znalostí jejich svěřenců z hlediska jejich pedagogické praxe. A jako pomůcka k tomu může také posloužit příspěvek, který jsme vložili do Studentského diáře 2013/2014 Dobré rady nad zlato! Jak si chránit soukromí na Facebooku. Tento bulletin bude distribuován spolu se Studentským diářem. Je třeba říci, že Dobré rady nad zlato jsou věnovány především těm, kdo nepatří rozhodně mezi počítačové maniaky a kosíky Kdyby se náhodou ukázalo, že i pro ně to vademecum po Facebooku žádnou radou není, že je zvládají jako triviální samozřejmost, bude upřímné potěšení na naší straně. Dopřejte nám je, prosím, a dejte nám vědět, že jsme se hluboce mýlili. Naše adresa: posta@uoou.cz. A sdělení opatřete označením TISK. Těšíme se na Vaši spolupráci, vážení pedagogové i rodičové. PhDr. Hana Štěpánková tisková mluvčí Úřadu pro ochranu osobních údajů SOUKROMÍ NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH Sociální sítě jako ukradené soukromí Během posledních pěti let výrazně narostlo užívání internetu, sociálních médií a také inteligentních telefonů takzvaných smartphonů. Nová technologická zařízení přinesla ohromnou změnu způsobu komunikace mezi lidmi, zlepšila dosažitelnost druhých, rychlost výměny informací, kapacitu dat přenášených komunikačními kanály a navýšila objem video-informací a informací založených na vizuální komunikaci. Přínos nových médií a sociálních médií Nová média a sociální sítě náš život v mnohém zkvalitnila. Díky tak oblíbenému Facebooku můžeme dohledat kontakty na dávno zapomenuté spolužáky, zjistit, jak se daří předchozím partnerům a rychle a flexibilně pozvat na oslavu narozenin či sobotní výlet. Nová média tak do lidské komunikace přinesla novou kvalitu a spolu s klasikem mediálních teorií Denni - sem McQuailem lze tvrdit, že jsou extenzí možností člověka. Nemusíme nudit návštěvu dvouhodinovým prohlížením fotoalba, stačí fotografie vystavit na sociální síti a kdo z přátel bude mít chuť, stráví nad fotografiemi tolik času, kolik uzná za vhodné. Navíc v současné době narůstá množství single domácností a nová média a sociální sítě pomáhají zahánět samotu a umožňují nám se operativně spojit s přáteli, kteří jsou ve stejné chvíli připojeni k inter - netu, a se kterými si můžeme povídat v chatroomu. Začátky masového užívání internetu byly odborníky vynášeny do oblak pro demokratický charakter nového média. Jeho užívání bylo spojováno s představou možnosti silnější participace jednotlivců na veřejné diskusi a vyjednávání v důležitých tématech. Komunikace prostřednictvím internetu není centralizovaná, jako je tomu u komunikace prostřednictvím tradičních médií tisku, rozhlasu, televize. Komunikační kanály jsou otevřenější a umožňují každému, kdo má přístup k internetu, podílet se na produkci obsahů a také na jejich spotřebě. Tyto dvě, dříve oddělené role produkce a percepce se propojily a lidé mezi nimi mnohem rychleji přecházejí. V jedné chvíli pasivně konzumuji video umístěné na YouTube a v následující píši komentář na svůj blog. Teoretici tak začali používat termín prosumers propojující pojmy producers (producenti) a consumers (uživatelé). 3

4 Jedno z očekávání komunikačních odborníků také předpokládalo v souvislosti s internetem nové podoby politické komunikace a zavádění přímé, nikoliv reprezentativní demokracie. Lidé budou moci rychle a přímo hlasovat o veřejných otázkách, problémech a jejich řešení a postupně bude nahrazována zastupitelská demokracie demokracií přímou. Až později se ukázalo, že tato optimistická změna nepůjde tak rychle a internet bude využit jen některými, spíše politickými hnutími. Z evropských zemí v oblasti využití internetu ve volbách pak došlo nejdále Estonsko, které uplatnilo prvky internetového hlasování již v několika volbách. Postupem času se ukázalo, že optimismus šíření internetu byl přehnaný a, že i u nejbohatších zemí světa existují výrazné rozdíly mezi lidmi v užívání nových médií a v přístupnosti nových technologií. Začalo se mluvit o digital gap digitální propasti, označující rozdíly v užívání nových médií z hlediska sociodemografické charakteristiky lidí. Užívání internetu a smartphonů (inteligentních telefonů) je stále spíše otázkou mladšího obyvatelstva, obyvatelstva s vyšším vzděláním, s vyššími příjmy a také spíše obyvatelstva městského, než žijícího v menších obcích. Tak alespoň mluví současné statistiky (viz např. data uveřejňovaná na Postupně se také objevily kauzy ukazující, že internet a nová média mohou být využity pro šíření rasismu a pornografie mladistvých. Decentralizovaný charakter nových médií pak vede také k obtížnější kontrole těchto médií a obtížnější regulaci. Nebezpečí a hrozby sociálních médií Po počátečním optimismu spojeným s užíváním internetu a sociálních médií se začaly objevovat první mraky a první kritiky. V posledních letech přišli (zejména) američtí psychologové (např. Rosen) se zjištěním, že nadužívání nových médií a inteligentních telefonů může přinášet také řadu negativních účinků. Nejčastěji se mluví o několika typech psychických poruch spojených s nadužíváním těchto médií: 1) Obsesivní jednání spojené s neustálým nutkáním kontrolovat během dne mobilní telefon. Uživatelé mají tendenci jej při cestě do práce neustále nahmatávat v kapse, opakovaně sledovat, zda nepřišla nová sms či . Večeře v restauraci s přáteli pak začíná manifestním vyložením svých přístrojů na stůl a průběžnou kontrolou zařízení během jídla. U silných uživatelů byly odhaleny případy, kdy má uživatel pocit, že mu telefon zvonil, nebo že zaslechl oznámení příchozí sms zprávy aniž by to byla pravda. 2) Narcismus spojený s nadužíváním některých sociálních sítí, jako je Facebook. Tato komunikační platforma je přímo založena na manifestaci vlastní zajímavosti. Vybízí, abychom o sobě psali, sdíleli své fotografie a informovali, jak se zrovna cítíme. Řada silných uživatelů Facebooku si dokonce vybírá místa trávení volného času podle toho, jestli jsou dostatečně telematická a zajímavá pro fotografie později umístěné na Facebook. 3) Poruchy pozornosti a hyperaktivita. Užívání nových médií je v poslední době čím dál více spojováno s takzvaným multitaskingem prováděním několika komunikačních úloh zaráz. Tento jev narůstá zejména mezi mladými uživateli internetu a spočívá v tom, že uživatelé mají zpravidla otevřeno několik různých oken od sledování videa, přes vedení konverzace v chatroomu po psaní seminární práce, mezi kterými v rychlém sledu přecházejí. Toto rychlé střídání různých komunikačních kontextů tedy komunikačních událostí se zcela odlišnými funkcemi znamená také rychlou a zkratkovitou mentální činnost. V podstatě mysli nenecháme spočinout na jednom tématu, ale nutíme ji rychle přecházet mezi různými komunikačními úlohami. Některé psychologické výzkumy zjistily, že intenzivní multitasking a nadužívání nových médií vede k poruchám soustředění a pozornosti a neschopnosti provádět dlouhodobě činnost zaměřenou na jeden úkol (Rosen). To může vést k poruchám učení a dalším problémům v každodenním životě mládeže a studentstva a neschopnosti řešit složitější mentální úlohy vyžadující dlouhodobé soustředění. 4) Zmno - žení mentálních identit. Dalším ze závažných problémů, které mohou vyplývat z užívání nových médií, souvisí zejména s intenzivním hraním počítačových her, případně užívá- 4

5 ním prostředí, která uživateli umožňují vytváření a prožívání několika různých identit. V případě dlouhodobého trávení času v kůži vytvořených postav může docházet k problému uživatele rozeznávat realitu od počítačové skutečnosti a mít problémy s přechody z jedné do druhé a problémy rozpoznávat svou pravou identitu od identit umělých (Rosen). Součástí pak může být i problém určitého znecitlivění vůči reálnému světu, emocionální vyhasnutí a snížení empatie, což může mít někdy až fatální následky na sociální chování jednotlivce. 5) Sdílení soukromých dat a ochrana informací. Internetová komunikace obsahuje více než jiné způsoby komunikace typ interakce, označovaný teoretiky (Bordewijkem a Khaanem) jako registrace. Ta je založena na shromažďování informací o uživatelích formou různých on-line formulářů a databází, které musíme vyplnit, abychom byli puštěni dále. Do internetových formulářů vyplňujeme často citlivá data o sobě samotných, která jsou posléze často využívána pro marketingové účely dané společnosti. Při opakované návštěvě takovýchto webových stránek nás uvítají přímo personalizovaným obsahem, který odpovídá na naše potřeby, zájmy a preference. Na podobném principu shromažďování osobních dat fungují sociální sítě včetně Facebooku. Jen s tím rozdílem, že sem umisťujeme osobní informace dobrovolně. Ochrana osobních údajů a Facebook Facebook a další sociální sítě jsou prostředí, kterému řada uživatelů svěřuje velkou část svého soukromí. Společnost je přitom založena na tom, že některé skutečnosti zůstávají skryty ve sféře soukromé či intimní a jsou přístupné buď jen těm nejbližším kolem nás, nebo vůbec nikomu a necháváme si je pro sebe, zatímco jiné informace slouží k naší prezentaci ve sféře veřejné. Ke smazávání hranic mezi říší soukromí a říší veřejnou výrazně přispěla elektronická média zejména během 2. poloviny 20. století a sociální média tento posun ještě dotvořila. Některé informace, které jsou na sociální sítě uživateli vystaveny, jsou přitom snadno zneužitelné ať už v momentě jejich zveřejnění, nebo ve vzdálenější budoucnosti. Uživatelé se většinou domnívají, že mají svůj facebookový profil dostatečně chráněn, nicméně málokdy vědí, kdo je v síti přátel jejich facebookových přátel a často také ne všechny přátele návštěvníky facebookových stránek znají dostatečně. S oblibou pak vystavují své fotografie ze soukromí, prozrazující s kým jsou v jak intenzivním kontaktu a v jak intenzivní vztahu, jaká je jejich osobní sociální síť. Časté jsou také případy, kdy uživatelé vystavují fotografie ze situací, které jsou v jejich stávající sociální roli ještě přijatelné divoký studentský večírek, které se však mohou stát problémem nebo škraloupem v jiné sociální roli po několika letech například při hledání nové práce při komunikaci s novým zaměstnavatelem. Mohou pak vést k jejich velmi negativnímu vnímání nebo dokonce odmítnutí. Uživatelé Facebooku, zejména ti mladší, často nepočítají s tím, v jaké situaci budou v blízké či vzdálenější budoucnosti a jestli jim jejich dřívější zveřejněné soukromí nemůže výrazněji uškodit. Problém vycházející z ledabyle zveřejněných informací ale může přijít mnohem rychleji. Například zdánlivě lapidární informace o tom, kde se v dané chvíli pohybujeme. Pokud dlouhodoběji opustíme domov, vyjedeme na dovolenou a prostřednictvím Facebooku to vykřičíme celému světu může tato informace zapůsobit jako pozvánka pro zloděje do nechráněné domácnosti (často i s informací, kdy se hodláme vrátit například fotografií doprovozenou výkřikem: konečně, dva týdny Chorvatsko! ). Vystavené fotografie domácnosti pak dovysvětlí, jak máme domácnost vybavenou a vůbec jak jsme na tom po ekonomické stránce. Možností zneužití osobních informací je ale celá řada a každá zveřejněná soukromá informace nás může dostávat do nevýhodného postavení. Složitou otázkou, kterou si uživatelé zpravidla vůbec nepokládají také je, komu vlastně informace, fotografie, videa a další materiály po zveřejnění na facebookových stránkách vlastně patří. Vše nasvědčuje tomu, že materiály umístěné na Facebooku poté automaticky patří vlastníkům této sociální sítě a mohou s nimi pracovat bez naší kontroly. Ve vzduchu tak visí hypotetická otázka, jestli se za pár let neobjeví fotografie z našeho studentského flámu, 5

6 v pro nás nepřijatelné situaci, nebo zda s citlivými osobními údaji dokonce nebude někdo obchodovat. Sociální média a Facebook nám mohou v mnohém usnadňovat komunikaci, činit ji cílenější, rychlejší a efektivnější. Neměli bychom ale zapomínat, že jde o komunikaci otevřenou a snadno zneužitelnou a měli bychom v každém případě dvakrát zvážit, co na sociálních sítích sdílíme, zda víme s kým a jestli je zabezpečení sdíleného prostoru opravdu dostatečné. Tomáš Trampota, Ph.D. Tomáš Trampota je ředitelem Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který zastřešuje obory žurnalistika, mediální studia a marketingová komunikace a public relations. Autor se zabývá vývojovými trendy moderních médií, současným českým mediálním systémem a systémovými teoriemi médií. Přednáší také na New York University v Praze předmět Introduction to media criticism. Je autorem knih Zpravodajství a Metody výzkumu médií a řady článků a odborných statí. V předchozích letech byl předsedou sítě pro střední a východní Evropu (CEE Network) největší evropské asociace pro vzdělávání a výzkum v oblasti komunikace (European Communication Research and Education Association) a proděkanem Fakulty sociálních věd UK pro vnější vztahy. Internet, soukromí druhých a vyrušování sebe samého Využívání digitálních komunikačních technologií ať už se jedná o mobilní telefon, Facebook či internet obecně nabývá mezi teenagery skutečně masivních rozměrů. Již několik let užívají tyto technologie prakticky všichni teenageři (okolo 95 %) a objem takto tráveného času neustále roste (v roce 2008, ještě před nástupem levného a rychlého mobilního připojení, strávili čeští teenageři na internetu průměrně 16 hodin týdně, přičemž na základě zkušenosti z USA se můžeme domnívat, že se tento čas v posledních pěti letech významně zvýšil). 1) Po éře pokrouceného, realitě neodpovídajícího nadšení a strašení nad úžasnými přínosy či hrozbami internetu přišel čas na hledání střízlivých odpovědí na otázku, co dnešní děti získávají a co ztrácí díky tomu, že značná část jejich dospívání probíhá prostřednictvím virtuální, útržkovité a vždy dostupné komunikace. Jistě nelze popřít pozitivní a dnes již daty poměrně dobře podložený přínos on-line technologií pro koordinaci a udržování prostorem rozdělených blízkých vztahů, pro schopnost udržet si kontakt s daleko rozsáhlejší sítí známých a pro získávání informací či opory, a to zejména při důležitých rozhodnutích a v důležitých životních chvílích. Neměli bychom však zapomínat na to, že tyto skutečnosti mají i své odvrácené, temnější stránky. Podle převládajícího životního stylu se dnes nemálo rodičů zaštiťuje představou, že jejich děti dospívají jaksi samy od sebe, aniž by si příliš připouštěli fakt, že jde o složitý proces zrání, v jehož průběhu si dítě interakcí s prostředím utváří soubor představ o tom, co je normální a co je zdravý rozum, a to i v tak elementárních případech jako jsou schopnosti utvářet a udržovat si vztahy, bezprostředně komunikovat a respektovat soukromí druhých. Na tomto základě se pak utváří určité sebepojetí a představy o světě a jeho pravidlech. Které problémové aspekty užívání digitálních komunikačních technologií dětmi a teenagery bychom tedy měli mít na paměti? Velká pozornost bývá věnována nedostatečnému smyslu pro vlastní soukromí při sdílení osobních informací a rizikům z toho plynoucích, ať už jde o rizika zneužití těchto informací týkající se celé rodiny (např. informace o tom, kdy jedeme s rodinou na dovolenou) nebo o tzv. kybergrooming (postupné získání důvěry a zneužití dítěte). Zde bych chtěl stručně upozornit na dva související problémy, které souvisejí s intenzivním využíváním tzv. sociálních sítí (např. Facebook) a které jsou daleko subtilnější, méně patrné a týkají se podstatně větší části uživatelů. Z výzkumu amerických teenagerů z roku 2007, zaměřeného na užívání Facebooku, vyplynulo mimo jiné, že teenageři užívající tzv. sociální sítě více inklinují k poskytování svých osobních údajů i v off-line světě. Protože původně hlavní funkcí Facebooku je zveřejňová- 6

7 ní společných fotografií, odkazuje toto zjištění i k posouvání hranic v oblasti respektu k soukromí druhých. Nemusíme chodit až k odstrašujícím příkladům matek, které z radosti nad svou ratolestí zveřejňují její nahé fotografie, či sdílejí fotografie (vždy důvěrného) dopisu z letního tábora. Typický uživatel Facebooku je tímto prostředím postupně socializován až do stavu, kdy mu připadne normální zveřejňovat fotografie druhých, aniž by se jich předem zeptal, zda jim to nevadí. Pokud nejde o choulostivé situace, proč by také mělo? Odpověď na tuto otázku není samozřejmá; pokud bychom s teenagery měli hovořit na téma problémů spojených s užíváním sociálních sítí, neměli bychom zapomenout na téma předpokladu, že se na otázku vlastního soukromí všichni dívají stejně. Hranice toho, co už je chápáno jako osobní, intimní či choulostivé totiž není nikde pevně vepsána a jejím postupným překračováním se může posouvat až do extrémů, které nám stále boudou připadat normální. U dospělého člověka je tento problém něčím k pousmání, naléhavějšího významu ovšem nabývá u těch, kdo se respektu ke druhým teprve učí. Druhým problémem, který částečně s otázkou soukromí souvisí, je intenzivní využívání digitálních komunikačních prostředků, a to zejména laptopů, během výuky. Českou republiku snad teprve čeká příliv opatření, která se uplatňují na stále větším množství amerických středních a vysokých škol: úplný zákaz mobilních telefonů, tabletů a laptopů ve vyučování. Základní důvody jsou dva: za prvé, při klasickém frontálním způsobu výuky může vyučující jen obtížně kontrolovat činnost studenta, a to nikoli vzhledem k němu samému, ale především vzhledem k těm, kteří sedí za ním. Pokud před studentem se zájmem o výklad sedí několik studentů hrajících hry či sledujících vtipy a fotografie na Facebooku, je to i při vysoké motivaci soustředit se na výklad vyučujícího velmi rušivé a přitahující pozornost. Osobně jsem i přes reptání dotčených studentů zákaz laptopů ve výuce zavedl a nevšiml jsem si žádných negativních efektů týkajících se kvality výuky. Druhý důvod hovořící ve prospěch zákazu laptopů a mobilních telefonů při výuce je to, že narušují pozornost jejich uživatele a snižují tím celkovou kvalitu výuky. 2) Formální vzdělání má za cíl naučit nejen určitému penzu znalostí, ale i schopnostem sebedisciplíny, respektu vůči autoritě a schopnosti soustředit se delší dobu na jednu činnost. Střídání učení s psaním SMS a sledováním statusů na Facebooku v horizontu několika málo minut vedou k rozvoji myšlení, které již není schopné soustředit se po delší okamžik na jednu činnost. Tento závěr podporuje série výzkumů amerických neurologů, kteří porovnávali schopnost soustředění u dětí, a zjistili nižší úroveň této schopnosti u dětí věnujících se často svému mobilnímu telefonu a internetu. 3) Obecným doporučením je pokusit se vysvětlit, že má větší smysl využívat tuto technologii pouze v určený čas a že i když učení na zítřejší test lze zvládnout při paralelním poslouchání hudby, hraní tahové on-line hry a sledování Facebooku, spočívá přínos učení se na test ivněčem jiném, než je samotná známka. Mgr. Petr Lupač Petr Lupač působí na katedře sociologie na FF UK, kde přednáší kurzy Obecná sociologie, Socio - logie médií, Teorie difúze inovací a Internet a společnost. Absolvoval studijní a výzkumné pobyty na Kansas State University, New York University a University of Liverpool, v minulosti působil také na FHS UK a v Ústavu morální a politické filosofie AV ČR. V současnosti je vedoucím projektu "Světový projekt o Internetu Česká republika II: Analýza sociálních a politických aspektů nerovného užívání Internetu". Je členem World Internet projekt, Masarykovy české sociologické společnosti a Association of Internet Researchers. Zabývá se obecnou sociologií, sociologií vědy a techniky a sociologií masových a nových médií. Poznámky: 1) Údaje užité v tomto článku pocházejí z Českého statistického úřadu, z projektu Světový projekt o Internetu Česká republika a z měření užívání Internetu v rámci amerického výzkumného centra Pew Internet & Americal Life Project. 2) Negativní vliv užívání laptopů při výuce na výkon studenta a objem zapamatovaných informací opakovaně potvrdil soubor experimentálních studií; starší přehledový článek lze nalézt v Psychology Today z 9. července ) Podrobněji o této problematice referoval časopis TIME 27. března 2006 a deník New York Times 21. listopadu

8 NÁZORY PEDAGOGICKÝCH ODBORNÍKŮ On-line svět a škola Informační a komunikační technologie (ICT) pronikly do nejrůznějších oblastí našich činností soukromých, pracovních i občanských a opravdu není možnost, že by oblast vzdělávání minuly. Naopak, technologie patří mezi hlavní činitele ovlivňující vývoj lidské společnosti, a to včetně vzdělávání. Máme relativně jasno, jak chránit žáky před nástrahami a problémy, se kterými by se mohli setkat v reálném světě. Jsou zpracované programy, postupy a metodická doporučení. Ve virtuálním světě on-line sítí je situace mnohem náročnější. Než začneme problém řešit, měli bychom si uvědomit tři základní věci: 1. Hlavní rozdíl mezi žákem a učitelem není v tom, kdo z nich je obratnější v používání ICT. Tvrzení, že žáci toho umí více než učitelé nebo že se žáci naučí používat technologie sami, intuitivně, a tudíž ICT není nutné věnovat ve škole až takovou pozornost, jsou vysloveně škodlivá. A navíc vlastně nejsou ani pravda. V některých dílčích dovednostech samozřejmě platí, že žák toho umí víc než učitel. Ale není to pravidlo a navíc to většinou vypovídá o nedostatcích v dovednostech učitele, nikoli o kvalitě znalostí a dovedností žáka. Hlavní rozdíl mezi žákem a učitelem spočívá v přístupu, s jakým se k ICT staví. Pro dnešní děti jsou technologie součástí světa, do kterého se narodily. Jejich přirozeností je poznávání a učení a ani složitost systému nebo zařízení je neodrazuje, protože ji díky své nezkušenosti nevnímají. Jsou připravené používat počítač a všechno, k čemu jeho prostřednictvím získají přístup, stejně jako řídit auto (nejlépe teď hned a samy). V tomto ohledu je dospělý tváří v tvář novinkám v nevýhodě, leccos si už vyzkoušel a ví, že v některých situacích není snadné se s porozuměním orientovat tak, aby z toho byl užitek a výsledkem byla spokojenost. Proto dospělý (nejen učitel) zvažuje, zda v konkrétním případě investovat energii do dalších pokusů a nového poznávání. 2. Vcelku rozumný se jeví předpoklad, že vývoj nových technologií se nezastaví. Nikdy tedy nedostaneme příležitost v klidu dohnat, co nám nyní v oblasti ICT uniká, i kdybychom chtěli. Naopak, nové poznatky a technologie budou přibývat, postupy a názory se budou často měnit. S tím je potřeba se smířit. A potom hledat cesty, jak žáky na život ve světě ovlivněném proměnlivými technologiemi připravit. 3. Využíváním nových ICT se mění povaha i struktura našich činností, zpravidla se nejprve nastavují nové pracovní procesy a teprve pak, dříve či později, i nová společenská pravidla, jež s využíváním nových technologií bezprostředně souvisejí. Na určitý čas panuje určitá anarchie, stav bez pravidel, kterými by se uživatelé řídili. Chvíli trvá, než se společenské konvence usadí i v novém prostředí. I na to je nutné žáky připravovat. Co přináší internet do škol? 1. Současná digitální multimediální zařízení rozšiřují nevídaným způsobem možnosti učitele jak žákům zpřístupnit učivo a dovést je k zamýšleným dovednostem prakticky ve všech předmětech. Prostřednictvím internetu jsou dostupné textové, obrazové, zvukové a video informace a výukové materiály, stejně jako je možný kontakt s jinými žáky, školami, osobnostmi, či odborníky. Internet umožňuje přistupovat ke školním výukovým materiálům kdykoli a odkudkoli a snadno komunikovat žákům a rodičům s učiteli. 8

9 2. Učitel, který postupně a promyšleně rozvíjí schopnost žáků určit jak, kdy a proč je účelné ICT použít a vede žáky k bezpečnému a zodpovědnému používání dostupných ICT při školní práci, vybavuje své žáky kompetencemi dnes už nezbytnými pro život v naší společnosti. Je zřejmé, že k ochraně bezpečí žáků nestačí pouze nastavit pravidla používání ICT ve škole a jít pouze cestou zákazů a omezení využití ICT ve škole. Je stále běžnější, že žáci mají vlastní zařízení (notebooky, tablety, mobily ) schopné se připojit k internetu. A internet je stále dostupnější na nejrůznějších místech, nejen doma nebo ve škole, ale i v knihovnách, internetových kavárnách, dokonce v hromadné dopravě. Pravidla a omezení jsou ve škole nezbytná, ale žáky je třeba připravit na situace, kterým budou čelit v nechráněném světě. Pro konkrétní představu několik čísel ze statistik Českého statistického úřadu Informační společnost v číslech 2013 ( n Domácnosti ČR s osobním počítačem v roce 2012: s dětmi 91,1%; bez dětí 58,5%; n Domácnosti v ČR s připojením k internetu v roce 2012: s dětmi 89,6%; bez dětí 56,5%. Co by měly školy pro on-line bezpečí svých žáků udělat? 1. Začlenit celou problematiku do výuky! Aby žáci měli pod vedením a dohledem učitele příležitost při učení a při školní práci využívat možnosti, které jim nabízí internet a sociální sítě (respektive kontrolovaná prostředí s prvky sociálních sítí). V praxi si tak budou vytvářet žádoucí návyky a budou se učit předcházet rizikům. 2. Začlenit problematiku on-line bezpečí a využití sociálních sítí do školních vzdělávacích programů, protože je nutné, aby i tato výuka probíhala koordinovaně, plánovaně, napříč všemi předměty a s ohledem na schopnosti a věk žáků. 3. Podporovat rozvoj profesionálních znalostí a dovedností učitelů a vedení škol, aby byli schopni tuto problematiku ve škole řešit, začlenit ji do své výuky a vhodně reagovat na problémy a otázky žáků, které by se mohly ve výuce, ve škole vyskytnout.. 4. Začlenit postupy zajišťující bezpečné užívání internetu žáky a bezpečné chování on-line do školních pravidel a do života školy. 5. Zajistit účinné zabezpečení školních technologií a infrastruktury. On-line bezpečí a sociální sítě v rámcových vzdělávacích programech (RVP) On-line bezpečí a výhody a rizika využívání sociálních sítí by měly být součástí především osobnostní a sociální výchovy, mediální výchovy, výchovy ke zdraví a ICT, ale vedení žáků k zodpovědnému a bezpečnému chování on-line je záležitostí každého učitele, který on-line technologie ve výuce využívá. Je potřeba si uvědomit, že se technologie mění a stále nabízejí nové možnosti využití (a tedy i potenciálně rizikové situace) v rychlejším tempu, než kdy pravděpodobně budou probíhat cykly revizí rámcových vzdělávacích programů. Proto je nutné se problematice věnovat neustále, pojmenovávat rizika a reagovat na ně i přesto, že nejsou jmenovitě po- 9

10 psána v RVP. Implicitně se objevují v RVP všude tam, kde se řeší ochrana soukromí, ochrana zdraví, prevence sociálně patologických jevů, osobní bezpečí apod. Mgr. Daniela Růžičková Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků Daniela Růžičková pracuje v Národním ústavu pro vzdělávání (NÚV) jako didaktička ICT a odborná garantka Sektorové rady pro IT a elektronické komunikace v projektu Národní soustava kvalifikací. Zaměřuje se na didaktické inovace v oblasti ICT a podporu začleňování ICT do výuky a života školy vůbec. Dříve pracovala jako manažerka aktivity e-learning projektu Metodika II. a podílela se na vývoji prostředí na Metodickém portálu ( ve kterém by učitelé mohli využívat e-learnin gové kurzy v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Než nastoupila do NÚV, pracovala jako učitelka (Matematika, ICT) a zástupkyně ředitelky na základní škole zaměřené na výuku cizích jazyků. Na škole působila jako koordinátorka/metodička ICT a v těžkém období zrodu školního vzdělávacího programu a prvních roků výuky podle něj i jako koordinátorka ŠVP (Školní vzdělávací program). S dětmi nás spojuje otevřenost Představte si následující situaci: mladý třináctiletý muž nebo slečna jdou po pražském Václavském náměstí, eventuálně po jiném světovém bulváru, a koho potkají, tomu vtisknou do ruky vizitku kartičku se svým jménem, telefonem, ovou adresou. S některými lidmi se i na památku vyfotí Připadá vám něco takového směšné? Otevřenost, s jakou se mladí lidé pohybují v sociálních sítích, je úžasná snad proto, že při komunikaci ve virtuálním prostředí nemusíte být ostýchaví, informace se tam šíří rychlostí blesku a digitální stopa, kterou tam zanecháváte, má trochu charakter hollywoodského chodníku slávy. Ale naše chování a běžná komunikace (a sociální sítě jsou přece součástí naší každodennosti) mají určitá pravidla. Potvrzuje mi to mimo jiné i působení v jednom z projektů vratimovského Domu dětí a mládeže, který financovala Evropská unie. Když bylo v roce 2009 založeno Centrum dětské komunikace Vratimov, byly sociální sítě alespoň v Česku na začátku svého boomu. Při tvorbě programů pro děti, které využívaly velmi dobré technické vybavení, jsme se samozřejmě nemohli vyhnout ani tzv. bezpečnému internetu, tedy i chování na sítích. Našemu týmu trvalo chvíli, než jsme se shodli na tom, že například Facebook plně vyhovuje touze mladých lidí po tom někam patřit, dát o sobě světu vědět a přitom nejen používat svůj jazyk, ale také například vidět kladnou reakci na svůj příspěvek a zůstat jakoby ve stínu, v anonymitě a bez nějaké zjevné odpovědnosti za to, co publikuji. A hlavně než jsme si připomněli, že zákazy tady vůbec nepomáhají a nic nezmůžou. Tohle všechno bylo známo sice i v době našeho mládí, novodobé technologie ale daly všemu závratnou rychlost. Jakoby zůstalo stranou, že čas od času každý z nás řekne vědomě či nevědomky polopravdu, nebo prostě jenom komentuje událost ze svého pohledu a hlavně že to, co mohu já, mohou i jiní. Velkou odbornou pomocí při mediálních ochutnávkách z pohledu bezpečného internetu nám byly dva projekty: olomoucké E-bezpečí (projekt Pedagogické fakulty UP) a Saferinternet (projekt Národního centra bezpečnějšího internetu). Našli jsme na jejich webových stránkách mimo jiné i pravidla internetového chování netiketu a další pojmy, které jsme spolu s dětmi rozebírali a mediálně zpracovávali. Kyberšikana, kybergrooming, kyberstalking, hoax, spam, phishing a podobně. Snažili jsme se o našich zjištěních informovat i rodičovskou veřejnost, ale bez valné odezvy. Soustředili jsme se tedy na děti, mladé lidi, studenty. Co se nám osvědčilo, a praktikujeme to dodnes, byly rozmluvy a diskuse nad vybranými tématy. Při našich mediálních setkáních se pracovalo v malých tvůrčích týmech, které měly za úkol například vytvořit prezentaci o možnostech sociálních sítí. Zájem dětí se soustředil především na Facebook. Není nic nesnadného zjistit, jak si vytvořit profil, jak ho zabezpečit, co uvádět a neuvádět. Všichni dovedli také přesně vyjmenovat, jak se na sociálních sítích 10

11 chovat. Pak jsme se my, dospělí, začali dotazovat a takhle vypadala jedna z našich častých rozmluv: Od kolika let můžeš být na Facebooku? Od 13. Kolik ti je? Dvanáct. A jak to, že jsi na Facebooku? Protože jsem tam napsal, že je mi 36. Dělají to tak všichni. Pojďme se tedy podívat na tvůj profil, jestli opravdu dodržuješ to, co jsi popsal. Otevřeme ho na interaktivní tabuli. Jak to? To nemůžete!!! Nerozumíme, co nemůžeme? No jako otevřít můj profil před ostatními! Ale tvůj profil v této chvíli vidí třeba lidí a to ti nevadí? Domníváme se, že i když podobná setkání měla otevřený konec, tedy byla bez konkrétního závěru, vedla k zamyšlení. A to bylo a je velmi cenné. Poznali jsme to při dalších mediálních hodinách, kdy se mluvilo třeba o počítačových hrách, hlavně těch online, nebo spamerech, reklamních sděleních, internetovém obchodování, ale také o krádežích identity. Prvkem, který nás s dětmi spojoval, byla otevřenost. Pochopily, že je nechceme za každou cenu poučovat, ale že jim zprostředkováváme informace, se kterými by měly počítat. Zkusili jsme také udělat názornou ukázku toho, jak snadné je v sociálních sítích klamat. Náš kolega, čtyřicátník, si vytvořil profil jako Martina 15 a začal chatovat. Vybrali jsme náhodně několik jmen žáků z okolních škol, které s námi spolupracovaly a naše Martina 15 začala s dětmi komunikovat. Po určité době jedna z dívek napsala, že nemůže nikde sehnat určitou knihu o koních. Martina 15 jí odpověděla, že tu knihu má, a když dotyčná sdělí svůj telefon, určitě se spolu domluví. A stalo se. Nezveřejňovali jsme ani jméno té dívky, ani další podrobnosti, stačilo tenkrát ukázat konkrétně, kdo byla vlastně Martina 15. Přesvědčili jsme se, že získat osobní údaje od některých mladých lidí, je velmi snadné. A že nestačí, aby jenom věděli, jak se chránit. Ten problém je mnohem hlubší a souvisí také s rodičovskou kontrolou, respektive s tím, jak velký zájem rodiče o svého potomka mají, jak vypadají jejich společné chvíle, jak vypadá jejich komunikace. A totéž ve školách a dalších institucích. Co se týče novodobých mediálních technologií, má většina mládeže totiž velké znalosti, ale spoustě z nich chybí zkušenost, kterou by dospělý svět snad měl povinně zprostředkovávat. Eva Bělohlavá, Dům dětí a mládeže Vratimov Eva Bělohlavá působí jako pedagog volného času specializující se bezmála 20 let na mediální výchovu. Absolventku Fakulty žurnalistiky UK provázejí média a dětská mediální tvorba většinu jejího pracovního života. A to nejen jako spolupracovnici Domu dětí a mládeže Vratimov, který v Centru dětské komunikace učí zájemce zacházet s médii. Eva Bělohlavá v poslední době také vyučuje předmět Komunikativní dovednosti na ostravské VOŠ Jana Amose Komenského obor Mediální komunikace. Jak chránit osobnost on-line učitele O ochraně osobních údajů uživatelů internetu slyšíme dnes a denně. Média nás bombardují případy vážného porušování zásad etického chování v on-line prostředí a výjimkou není ani porušení zákonů takovou činností, kterou již nelze považovat pouze za přestupek, ale spíše za zločin. Právě školní prostředí, kde děti přirozeně testují hranice možného, bývá na takové chování docela bohaté. Ve své práci učitele učitelů se často setkávám s převládajícím názorem, že internet, a sociální sítě zvláště, vlastně nic dobrého nepřinášejí, a proto bychom se měli maximálně snažit žáky před těmito převratnými výdobytky civilizace ochránit. Myslím, že je nezbytné se nad touto problematikou trochu zamyslet. Budeme-li si ochranu představovat tak, že budeme dětem ve využití technologií bránit, musíme se smířit se všemi důsledky, které takové opatření přináší. Technologiím se podařilo do života mimo školy již zcela proniknout a práce s nimi patří k základním kompetencím každého obyvatele ekonomicky vyspělých zemí. Snahou jejich působení eliminovat tak vzniká situace, v níž se školy stávají skanzenem a dělají se tam věci, které velmi často ne- 11

12 mají se životem mimo školu i s praxí, do níž jednou absolventi přijdou, nic společného. Pokračováním v podobné politice se školy vystavují silnému nebezpečí, že se občané začnou ptát, k čemu školy vlastně jsou. Nerad bych se dočkal stavu, kdy by jediným rozumným důvodem školní docházky bylo hlídání dětí v době, kdy jsou rodiče zaneprázdněni prací. Je mimořádně obtížné většinu učitelů přesvědčit, že je zcela nezbytné, aby se snažili technologie do školní praxe zavádět. K největším překážkám patří pravděpodobně to, že to po nich nikdo přímo nežádá, jsou nedostatečně vybaveni a navíc to vůbec není jednoduché. Vyžaduje to poměrně specifické znalosti, které nejsou tradičními programy vzdělávání učitelů vyučovány. Získat v roli učitele plnohodnotnou kvalifikaci v oblasti technologií dnes znamená aktualizovat své znalosti se stejnou rychlostí, s jakou se vyvíjejí samotné technologie. Tradiční studium může tuto snahu pouze iniciovat. Každý pak již musí pokračovat sám. Bez přístupu k nejnovějším poznatkům se neobejde. Ve skutečnosti to znamená nutnost zvládnout funkci sociálních sítí, pomocí nichž se lze spojit s těmi učiteli, které Hippel nazývá čelnými (Hippelova technologická inovace ve školství) 1). Ti jsou dnes v naprosté většině případů ochotni se se svými znalostmi s ostatními podělit (na př. Pepoušův nápadník) 2). Je samozřejmě velmi prospěšné, když se učitel neomezuje na domácí prostředí a snaží se být propojen mezinárodně. Učitelé jsou dosud (podle Prenského) 3) považováni v technologiemi ovládaném prostoru většinou za imigranty. Zvláště, vnímají-li je tak i žáci, je to stav neudržitelný. Výuka se totiž stále více přesouvá do on-line prostředí a realizuje neformálními cestami. Učitel musí být schopen školní činnost propojit s tím, co žáci dělají on-line. Již to není jen o tom, vyvěsit zadání úkolu na web a přijímat jeho splnění mailem. Nelíbí-li se nám, co naše děti dělají na sociálních sítích, musíme se snažit to pozitivně ovlivňovat. A tak dnes bude vlastně každý učitel řešit problém, který velmi přiléhavě popisuje profesor vzdělávacích technologií David White z Oxfordu. Má se stát spíše on-line návštěvníkem nebo rezidentem? 4) I návštěvník je dnes již schopen odeslat mail, stáhnout soubor či najít vlakové spojení. Používá sice nástroje internetu, ale nezanechává po sobě žádné stopy. Většinou se bojí, že by někdo mohl to, co po něm někde na internetu zůstane, nějak zneužít proti němu. Podobný strach vídám často dokonce i u našich studentů učitelství. Žáci se chovají docela jinak. Většina z nich touží po tom, mít svůj profil na sociálních sítích a být tam přítomen i v době, kdy nemůže být on-line. Jsou jednoznačně on-line rezidenty se všemi riziky, které z toho vyplývají. Připomenu hlavně docela hloupou snahu předhánět se v množství kontaktů, sníženou schopnost vnímat význam delších textů, snadné získání závislosti na potřebě soustavné kontroly novinek (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena) 5) a veřejností asi nejvíce diskutovaný nedostatek sebekontroly při publikování osobních údajů a fotografií. Zásadní otázkou ale je, do jaké míry mohou učitelé přispět ke zlepšení současné často negativně vnímané situace. Jedno vím docela jistě zákazem užívat mobilní technologie či zveřejňovat vlastní práce, fotky či videa žáků, u nichž není možné přímé zjištění osobních dat (příjmení, adresa apod.), situaci nepomůžeme. Problematiku velmi přesně popisuje Julie Cunningham (viz Děti bez jména a bez tváře)6), když říká: Naším úkolem je pomáhat dětem pochopit všechny důsledky, které on-line aktivity přinášejí. Přece z nich nechceme vychovat anonymní uživatele. Anonymita vede k nedostatku zodpovědnosti u dětí i u dospělých. Hlavní doporučení, co dělat, je ve skutečnosti stejné pro žáky i pro učitele. Je třeba svou osobnost v roli rezidenta, neboli svou digitální stopu vytvářet cílevědomě. Vzhledem k tomu, že na internetu musíme vždy počítat s tím, že se nic neztratí (Nezapomínejme zapomínat 7), Brewster Kahle a jeho stroj na cestování časem) 8) ), je třeba si toto uvědomovat od počátku svého virtuálního pobytu tam. Je až příliš mnoho případů, kdy někdo zveřejnil něco, čeho později litoval (Facebookoví šílenci na HBO) 9). Na druhou stranu to neznamená, že se máme za všech okolností bát cokoli o sobě prozradit. Učitel může mít nějaký výchovný vliv na on-line prostředí jen tehdy, nebojí-li se své názory sdělit veřejně. Musí si stanovit určitou míru toho, jak moc dovolí veřejnosti vstupo- 12

13 vat do svého života. White na tomto místě ještě připomíná, že může být tato hranice závislá na roli, v níž se nacházíme jiná pro kontakt s přáteli a jiná pro žáky, ale to bych moc nedoporučoval. Riziko zneužití tajných informací sdělovaných pouze přátelům, je značné. S plným vědomím toho, že já sám patřím nepochybně k těm sdílnějším učitelům, zkusím svou vlastní míru otevřenosti ukázat na konkrétní citaci z kanálu 10) předmětu Vzdělávací technologie 21. století 11), který od letošního roku učím na UK Praha PedF. Je to komentář k doporučovanému americkému portálu Personalize Learning 12) z : Hned první video, na které narazíte (Water Music Video) mi připomnělo mou vlastní cestu za poznáním. Chtěl jsem se na základce stát zvukařem a působil hned v několika kapelách spolužáků. Někdy v 7. třídě (tuhá normalizace v roce 1970) jsme dostali docela dobrý nápad a nahráli asi 15 min. pásmo o Leninovi. Potřebovali jsme podporu od školy, kde jsme měli zkušebnu. Právě nastoupil nový kádrově prověřený ředitel. Umíte si možná představit, jak se mu to hodilo. Posílal mě s tou nahrávkou od třídy ke třídě, kde jsem to pouštěl v hodinách OV. Vlastně ze mě vyrobil lokální hvězdu se všemi důsledky, které z toho později vzešly (češtinářka se jediná marně pokoušela mi dát 3). Později na průmyslovce to ale nikdo nevěděl, a já poprvé v životě dostal 4. Chtěl jsem vlastně říci jen to, že vlastní tvorba má nezastupitelné místo již ve škole a že dnešní možnosti jsou nesrovnatelně lepší, než dříve. Technologie ale nejsou cílem. Většina špičkových učitelů světa dnes určitou část osobních informací zcela záměrně a kontrolovaně svému okolí sděluje. Dozvíte se většinou, v které oblasti bydlí, jak velkou mají rodinu, oblíbené jsou informace o domácích mazlíčcích či různých zájmech a hobby. Na závadu nejsou ani informace o nějakých dalších veřejných aktivitách dotyčného. Schopnost posoudit, co je vhodné zveřejnit, jednoznačně patří do kategorie kompetencí, které jsou stále častěji označovány jako síťová gramotnost. A tu je nutno pěstovat jak u žáků, tak u učitelů. Závěrem bych chtěl ještě připomenout, že všechna zde formulovaná doporučení mají smysl pouze tehdy, když nikdo z nás nebude lhostejný k jakémukoli porušování pravidel. Něco ve smyslu etického kodexu chování na internetu (Etický kodex pro práci žáků a učitelů s informacemi) 13) musí mít každá škola a jeho dodržování musí bezpodmínečně vymáhat. Jsem přesvědčen, že nejlepší prevencí je nulová tolerance k přečinům. Doporučuji ředitelům škol neváhat a při sebemenším podezření volat policii. Tu tímto prosím, aby svou roli v podobných případech vnímala též výchovně a vyšla učitelům vstříc. Nejlepší prevencí negativních jevů je nekompromisní potrestání viníků. Ale i vyšetřování samotné a přítomnost policie ve škole může být pro mnohé poučením. Děkuji. Ing. Bořivoj Brdička, Ph.D. Bořivoj Brdička se zabývá vzdělávacími technologiemi již 30 let. Byl u toho, když byly do našich škol dodávány první 8 bitové počítače, a od té doby se věnuje zjišťování, jak má být tato technika co nejvhodněji využita ve výuce. Snaží se s problematikou seznamovat veřejnost a především učitele, a to hlavně prostřednictvím Učitelského spomocníka na portálu RVP ( V současné době působí na Katedře informačních technologií a technické výchovy UK Praha, PedF, kde učí celou řadu na didaktiku ICT orientovaných předmětů v různých typech oborového i neoborového studia. Poznámky: Odkazy na internetové adresy v textu: 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13) ; 13

14 KRIMINALITA A JEJÍ PREVENCE V ON-LINE PROSTŘEDÍ Vybraná bezpečnostní rizika a virtuální prostředí O sociálních sítích toho bylo napsáno mnoho. Od výhradně pozitivních reakcí až po ty extrémně skeptické a zatracující tento fenomén jako úpadek reálných sociálních vazeb. U nás pak je asi nejčastěji skloňovaná v této souvislosti právě sociální síť Facebook. Ne náhodou. Tak jako každá země či region má určitá specifika a daří se tam různým konkrétním produktům či službám, tak právě v České republice je jednou z těch nejfrekventovanějších služeb sociálních sítí právě již zmíněná síť Facebook. Penetrace v naší společnosti již překonala pomyslné bariéry určité její vyhraněné části a stejně bylo překonáno i technologické rozhraní, kdy pro využití bylo zlomem implementování do mobilních zařízení a provázání do téměř on-line symbiózy. Nehodlám zde popisovat jednotlivé funkcionality dané sociální sítě, ale spíše se pokusím o zdravý nadhled a s ohledem na oblast, s níž se setkávám, i o zprostředkování pohledu ve vztahu k bezpečnostním rizikům a zejména páchané trestné činnosti spjaté s tímto fenoménem. Tedy spíše spjaté s některými osobami zneužívajícími službu, abych byl přesný. Z bezpečnostního pohledu se skrývá v takto koncipovaných službách několik typů rizik. Tou první skupinou rizika je samotný uživatel, který může být samozřejmě poměrně zásadním nebezpečím sám sobě. Ne tedy v absolutním smyslu, ale spíše ve smyslu neznalosti ať již podmínek či samotné funkcionality služby. Celé to začíná ve chvíli, kdy uživatel danou službu začíná využívat. Málokterý uživatel si detailně přečte a seznámí se plně s podmínkami, které se ke službě vážou. Není u nás nic zvláštního, a s tímto se setkáváme při práci často, že uživatelský profil využívají osoby mladší 13 let, i když v podmínkách je jasně definováno, že službu Facebook nesmí využívat nikdo mladší tohoto věku. Stejně tak je třeba si uvědomit, že k veškerému obsahu a informacím, které uživatel v síti uvádí, i když jsou stále jeho majetkem, dává nevýhradně, přenosně, převoditelně, celosvětově, bezúplatně právo využívat je společností Facebook. Podle míry nastavení soukromí a nastavením aplikací pak tyto dále zpřístupňuje veřejně, ať již je to v menší skupině tvořené definovanými přáteli anebo neomezeně komukoliv, kdo volně k uživatelově informaci přistoupí. Díky právě mobilním aplikacím a díky předpokládanému sdílení je možné, aby uživatel uváděl nejen přímo jím sdělované informace, ale i ostatní jím například ve smartphonu informace vytvářené. Videa, fotografie, automatické zaznamenávání GPS polohy atd. Uživatel si nemusí často ani uvědomit, že si nastavil sdílení fotografií a, že něco takového si kdy nastavil, se dozví, až z reakce okolí, které komentuje fotografie, u nichž rozhodně nestál o jejich zveřejnění. Dané opomenutí může mít i vážnější následky, kdy uživatel sděluje o sobě citlivé informace bez omezení. Souhrn daných informací je pak vhodným vodítkem pro tipování vloupání do objektů, kdy je zřejmé zázemí, vybavenost nemovitosti uživatele, až po sdílené informace, kde se uživatel momentálně nachází. Pachatelé, kteří si takto tipují možná vloupání, pak netipují vždy jen jednorázově, ale jsou zaznamenány i případy, kdy své jednání delší dobu plánovali. V takových případech pak předstírali jinou identitu a komunikovali s obětí, případně se stali i virtuálním přítelem oběti. Nejvíce sdílnou skupinou jsou pak právě děti, přes jejichž profily je možné mnoho informací napřímo získat a ty i v další komunikaci jsou otevřené. Druhou skupinou rizika jsou podvržené informace a profily. Stejně jako i v jiných místech internetu, platí i na sociální síti Facebook, byť na venek působí více osobně, že ne každá informace a každá osoba je reálná. Vhodným příkladem toho pak může být situace, kdy stačí založit stránku s deklarací, že z členů dané skupiny bude vždy každý týden vylosováno deset, kteří vyhrají mobilní telefon. S touto vidinou se hlásí další a další 14

15 uživatelé na stránky jako členové a po dostatečném načerpání příznivců se změní status. V lepším případě se stránka změnila v podporu politika, v tom horším se pak může změnit v extrémistickou propagandu hlásající rasovou či národnostní nenávist. Významné pak jsou i podvržené profily, které jsou cíleně vytvořeny k zesměšnění toho, za koho se vydávají. Často se toto objevuje jako součást šikany osoby, tzv. kyberšikana. Netýká se to však jen dětí, jak by se mohlo zdát. V rámci policie bylo řešeno dost případů, kde takto byly atakovány dospělé osoby. Obdobně vytvoření podvrženého profilu bývá zneužíváno i k podvodným účelům, kdy pachatelé využívají identity cizí osoby a jejich vazeb na okolí a nejčastěji žádají o pomoc reálné přátele či známé a dostávají se touto cestou k finančnímu profitu. Tento typ případů zneužití s cílem získání finančního profitu má největší poměrné zastoupení. Není to ale jen díky ekonomické stagnaci a inflaci, ale je to způsobeno i přecházením pachatelů běžných podvodů do prostředí virtuálního světa. Třetí skupinou rizika je zneužití a ovládnutí účtu cizí osoby, kdy, ať už za využití nějaké hackerské techniky, anebo tzv. sociálním inženýrstvím, získá pachatel přístupové heslo k profilu a může se nejen dostat ke všem citlivým informacím, které uživatel ani nemusel s nikým sdílet, ale je schopen pod jeho identitou vystupovat věrohodně ke svému okolí. V takových případech pak chování pachatele může mít několik podob. Od toho, že žádá výkupné za zpět předání účtu, přes případy, kdy činí podvodná jednání jménem poškozeného, až k tomu, že jen získá veškeré citlivé informace o uživateli, které pak jinak zneužije či poskytne jiné osobě. Ať již jsou možná zneužití sociální sítě jakákoliv, je vždy třeba mít na paměti, že při využívání služeb v síti internet absolutní soukromí neexistuje, a to i často vlastní vinou poškozeného. Cokoliv je umístěno na internet a zejména pak na sociálních sítích, byť to je zdánlivě označeno jako soukromé či určeno pouze pro omezenou skupinu lidí, tzv. "přátel" nebo "přátel přátel", je ve skutečnosti ve veřejně přístupném prostoru. Např. kdokoli z "virtuálních přátel" může udělat obraz obrazovky či zkopírovat obsah "soukromého" obsahu profilu a ten poslat dál, anebo ho vyvěsit anonymně někde na blogu apod. A garantované soukromí se zhroutí. Proto je nutné neustále vyvíjet osvětovou činnost a doplňovat vzdělávání zejména pro mladé lidi, aby si uvědomili i možná rizika pro své soukromí či soukromí svých blízkých, pokud vstupují do virtuálního světa. Také nesmíme zapomínat, že pokud publikujeme jakýkoliv obsah nebo informace s použitím nastavení "Veřejné" na serveru Facebook, znamená to, že povolujeme všem, včetně osob mimo službu Facebook, přístup k těmto informacím, jejich použití a jejich spojení s námi, a to nejen ke jménům a profilovým fotografiím. Samotný Facebook na své stránce uvádí, že je třeba mít na paměti, že jakékoli informace které na jejich síti sdílíme, ať už v komentářích, poznámkách nebo video chatu, mohou být kopírovány, vkládány a šířeny způsobem, jakým jste to neměli ani v úmyslu. plk. Mgr. Karel Kuchařík Karel Kuchařík je vedoucím odboru informační kriminality Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR. Od roku 1995 je policistou Policie ČR, kde začínal v rámci vyšetřování hospodářské trestné činnosti. Následně se věnoval vyšetřování rozsáhlé hospodářské trestné činnosti a vyšetřování organizovaného zločinu. Po vzniku specializace informační kriminality u Policie ČR přešel na tento úsek, kde je od roku Vystudoval Policejní akademii v Praze a Akadémiu policajného zboru SROV. Absolvoval mnoho zahraničních výcvikových kurzů specializovaných na problematiku informačních technologií zneužívaných při páchání trestné činnosti. Aktivně se účastní specializovaných konferencí, přednášek a má i publikační aktivity zaměřené na oblast bezpečnosti v informačních technologiích a na zejména tzv. kyberzločin. Poznámka od autora textu: Policie ČR za minulý rok řešila okolo dvou tisíc případů trestné činnosti, která byla spáchána výhradně v síti internet a s využitím informačních technologií. Vedle toho jsou ale samozřejmě i další případy, kde Policie ČR ve stovkách případů řeší dokazování i v síti internet. Pokud jde o sociální sítě a zejména sociální síť Facebook, zaznamenala Policie ČR za posledních 152 dnů roku na provozované tvz. policejní horké lince 475 avizovaných případů, přičemž v letošním roce za prvních 111 dní jsme měli již hlášeno 532 případů. Je tedy viditelný neustálý nárůst 15

16 případů v souvislosti se sociální sítí Facebook, v letošním roce řešíme denně o 53% více případů spojených s provozem sociální sítě Facebook, nežli jsme řešili v roce minulém, což činí téměř pět případů každý den sedm dní v týdnu. Projekt E-Synergie vědeckovýzkumná síť pro rizika elektronické komunikace Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR již několik let intenzivně spolupracuje s Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci (PdF UP). V letech 2009 a 2010 odborníci PdF UP vedli odborné semináře E-bezpečí, které zaměřili na problematiku prevence nebezpečných komunikačních jevů, tzv. kyberšikany. V rámci tohoto projektu byli proškoleni policisté preventivně informačních skupin a také specialisté Služby kriminální policie a vyšetřování, kteří pracují na problematice mládeže, a to ze všech krajských ředitelství Policie ČR. Projekt E-bezpečí se v roce 2009 umístil mezi oceněnými projekty v rámci národního kola Evropské ceny prevence kriminality. V roce 2010 PdF UP předložila projekt E-Synergie v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost na základě výzvy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a požádala odbor prevence kriminality o partnerství. Dalšími partnery projektu jsou Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje a Vodafone Czech Republic a. s. Projekt je zaměřen na rizika spojená s virtuální komunikací v kyberprostoru a prevenci kriminality, která je s tím spojená. Hlavní úkoly Ministerstva vnitra v rámci projektu mají vzdělávací charakter, v průběhu projektu se předpokládá proškolit 150 studentů PdF UP a 20 akademických pracovníků. Jsou organizovány stáže, odborné praxe, interaktivní workshopy, odborné konference a zajišťuje se také propagace tohoto projektu i prostřednictvím Evropské sítě prevence kriminality. Stáže studentů Pedagogické fakulty UP Olomouc na Ministerstvu vnitra probíhají v prostorách Muzea Policie ČR. Studenti absolvují přednášky na různá témata např.: činnost policie v oblasti informační kriminality, vzdělávání policistů, vyšetřování informační kriminality se zaměřením na děti, legislativa v oblasti kybernetického prostředí, Národní koordinační mechanismus pátrání po pohřešovaných dětech, problematika platebního styku v rámci sítě internet, rizika na sociálních sítích, situační prevence městské kamerové systémy a ochrana osobních údajů, základy bezpečného chování na internetu na základě zkušeností Policie ČR atd. V rámci projektu se studenti účastní podobných akcí i u ostatních partnerů projektu. Získávají tak nové poznatky, které by při běžné výuce v rámci vysoké školy nedostali. Informační a komunikační technologie jsou fascinující nástroje, které umožňují navazovat virtuální vztahy, vytvářet virtuální skupiny lidí, kteří by se v běžném reálném životě nesetkali. Ne každý uživatel internetu je však důvěryhodný, díky anonymitě uživatelů internetu lze jen velmi těžce odhadnout, kdo se nachází na druhé straně. Pro ochranu v kyberprostoru je vhodné vystupovat pod obecnou přezdívkou, je důležité neuvádět nikde své jméno, příjmení či adresu, fotografie své nebo své rodiny, podle nichž vás může kdokoliv vystopovat. Je důležité si také uvědomit, že údaje o vás se dají poskládat z různých zdrojů. Výzkumy z posledních let ukazují, že obětí kyberšikany v ČR se stává zhruba 47% nezletilých. Rapidně se zvyšuje také počet případů stalkingu, kyberstalkingu a rizikové komunikace na internetu, končící často sexuálním zneužitím oběti. Nárůst těchto nebezpečných jevů je zaznamenáván v celém světě. Na prevenci by se měly podílet všechny složky, které se podílí na výchově dítěte, tedy rodina, škola i celá společnost. Tak jako se připravují děti na nástrahy skutečného světa, musí se naučit i překonávat problémy, se kterými se mohou setkat ve světě virtuálním. Mgr. Iva Fürbacherová Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra 16

17 Poznámka: Více informací je k dispozici na webových stránkách projektu E-Synergie: nebo na stránkách projektu E-Bezpečí: Iva Fürbacherová nastoupila na Ministerstvo vnitra v roce 1994 a od roku 2002 působí na odboru prevence kriminality. V současné době se kromě kyberšikany věnuje problematice obětí trestných činů, a to především dětem, které se staly obětí závažné trestné činnosti, většinou mravnostního charakteru. Má na starosti specifický projekt speciálních výslechových místností pro dětské oběti a svědky závažné trestné činnosti, jehož cílem je především snižování sekundární viktimizace u obětí. Je absolventkou Masarykovy univerzity v Brně, obor sociální pedagogika. S rozvojem internetu rostou i jeho potenciální rizika Děti se dnes rodí do prostředí, kde se nerozlišuje reálný a virtuální svět. Často jim ještě před jejich narozením rodiče založí profil na sociálních sítích a poté, co přijdou na svět, jsou obklopeny prostředím, jehož součástí je internet a samozřejmostí je on-line komunikace. Tito internetoví domorodci, neboli Generace Z, jak jsou nazýváni, užívají internet již od svých 3 4 let, jak ukazuje řada výzkumů. Děti tráví v prostředí on-line dvakrát tolik času, než si jejich rodiče myslí. Mnoho z nich na internetu naráží na materiály zachycující sebepoškozování, násilnou pornografii, krutost ke zvířatům či stránky propagující poruchy příjmu potravy. Více než čtvrtina z nich doznává, že předstírá vyšší věk než je jejich skutečný k získání oprávnění vstupu na určité webové stránky. Výzkum provedený na vzorku 825 dětí ve věku 7 až 16 let a 1127 rodičů, který byl nedávno zveřejněn na webových stránkách Netmums, například ukazuje, že děti tráví tolik času online, že každé třetí má problémy s off-line aktivitami, které vyžadují koncentraci jako je například čtení knih. Průzkum ukázal, že rodiče jsou si zřídka kdy vědomi toho, co jejich děti na internetu dělají. Zatímco tři čtvrtiny rodičů věří, že jejich děti tráví on-line méně než jednu hodinu denně, dle výpovědí dětí je to ve skutečnosti v průměru dvě hodiny. Ačkoliv dvě třetiny dětí říká, že se setkalo s některým z negativních jevů na internetu, pouze 22 % rodičů si je toho vědomo. Rodiče často věří, že škola tyto nedostatky napraví a jejich ratolesti změní. Bohužel děti jsou na internetu i ve škole a on-line komunikaci se svými vrstevníky považují za důležitější než výuku. Učitelé sami se stávají obětí kyberšikany často jim jsou vytvářeny falešné profily, kde jsou vystaveni posměchu, aniž by o tom věděli, protože většina pedagogů profil na sociálních sítích nemá. Otázka odstranění falešných urážlivých profilů na sociálních sítích není triviální. Například Facebook dnes celosvětově i u nás nejpoužívanější sociální síť, poskytuje možnost nahlásit falešný profil. Ovšem pokud počet těchto hlášení a stížností na falešný profil nedosáhne statistické významnosti, stěžující se zpravidla odstranění, a někdy ani reakce od Facebooku, nedočká. V tomto smyslu je podstatně účinnější obrátit se na Horkou linku ( která je provozována v rámci projektu Saferinternet ( Horká linka má přímý kontakt s příslušným oddělením Facebooku v Irsku a po ověření, že hlášení falešného profilu je opodstatněné, řeší operátoři horké linky odstranění takového profilu zpravidla do 24 hodin. Měsíčně tak úspěšně vyřeší desítky podobných žádostí, jak ukazují statistiky dostupné na zmíněných stránkách Horké linky. Falešné profily na sociálních sítích jsou často využívány k šikaně na internetu (kyberšikana). Rodiče si často ani nevšimnou, že jejich dítě je šikanované a pokud ano, mají snahu řešit problém ve škole. Školy mají v této oblasti omezené pravomoci, protože kyberšikana neprobíhá ve škole a není časově omezena vyučovací dobou. Odehrává se v on-line prostředí, navíc rodiče pachatelů kyberšikany mohou problém podceňovat a nereagují tak, aby agresi zabránili. V takovém případě je škola zdánlivě bezmocná. Pedagogové si často neuvě - domují, že podobné problémy lze řešit ve spolupráci s orgánem sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD). 17

18 Zajímavé poznatky z práce sociálních pracovníků a jejich zkušenostmi s internetem přináší mezinárodní projekt SocialWeb-SocialWork ( který je zaměřen na vzdělávání sociálních pracovníků, kteří pracují s dětmi ze znevýhodněných rodin. Tyto děti mohou být, a často také jsou, mnohem více vystaveny rizikům internetu jako je kyberšikana, ale také zneužívání k výrobě dětské pornografie, apod. Dokonce i žák z dobře situované rodiny na elitní škole se může cítit v prostředí ještě lépe situovaných žáků znevýhodněn, může se stát obětí šikany nebo jejím podněcovatelem, může být vystaven i dalším rizikům a hrozbám. Nejlepším řešením pro otázky škodlivých projevů pro dnes dětmi a mládeží velmi populární prostředí sociálních sítí (Facebooku), se kterými si škola často neví rady, je znalost základních a standardních postupů a nasazení systémů bezpečné práce s on-line technolo giemi a prevence internetové kriminality ve škole. Velmi pomoci v této oblasti může mezinárodní projekt esafety Label ( který je určen přímo školám. Na stránkách projektu, který nyní prochází svou pilotní fází, najdou pracovníci škol důležité informace, které jim pomohou předcházet a řešit problémy, související s bezpečným využíváním on-line technologií ve škole. Pokud má škola zájem, může absolvovat hodnotící test, který vychází z evropských standardů, a na základě jeho výsledků si ověřit úroveň své práce v této oblasti. Na základě výsledků testu získá škola certifikát bezpečného on-line prostředí (esafety Label) nebo plán, jak nastavit školní on-line prostředí a bezpečnost práce s on-line technologiemi ve škole, aby podobný certifikát získala. Tento individuální akční plán obsahuje návod, jak vytvořit bezpečné, technicky vybavené prostředí pro své zaměstnance a žáky. Internet se neustále vyvíjí, obohacuje své uživatele o nové možnosti získávání informací, nových kontaktů a zábavy. Bohužel přináší i nové hrozby. Kromě dnes zatím nejpopulárnějšího Facebooku se objevují stále nové sociální sítě přinášející i nová rizika, například Ask.fm. Samozřejmě, co do počtu uživatelů nemá zatím ani zdaleka na Facebook ani Google+, ale velmi roste jeho obliba, zejména mezi mladými uživateli internetu. Ask.fm je specifická síť, kde lidé využívají možnost zadávat libovolné otázky a odpovídat nebo vyhledávat odpovědi na ně a to zcela anonymně. Otázky mohou být v textovém nebo video formátu a zúčastnění mohou svobodně prohlížet profily jiných lidí a zadávat otázky přímo jim. Služba je to velmi jednoduchá můžete se ptát jednotlivců nebo položit otázku všem uživatelům, můžete také reagovat na všechny poznámky, které následují. Hlavní devizou sítě je zdání úplné anonymity. Fakt, že se každý může ptát na cokoliv zcela anonymně a bez skrupulí, je největším vábidlem. Také proto je mezi tématy sex, sprostota, obtěžování dovedené až do šikany. Nebezpečí sítě spočívá v její vysoké integraci do ostatních sociálních sítí jako Facebook, Twitter, apod., kde mohou být dotazy a odpovědi zalajkovány, zobrazeny v profilech, apod. Zde jsou také hranice oné zaručené anonymity. Ochrana soukromí navíc nepatří k prioritám sítě otázky a odpovědi na ně vidí všichni dokonce i neregistrovaní uživatelé. Nejde nastavit úroveň ochrany soukromí, chybí rady pro začínající a mladé uživatele, jak se vyhnout možným problémům. Zakazovat přístup k síti je naprosto zbytečné kdo chce zabránit v přístupu na ni svým dětem, svěřencům, žákům vystavuje se nebezpečí, že to budou před ním skrývat a nesvěří se, pokud se dostanou do potíží. Nejlepším řešením je ukázat, že taková síť existuje a jaké problémy může způsobit zdánlivě neškodná, na první pohled anonymní zábava. Na internetu nelze nikomu zaručit anonymitu, a to zejména, když jsou anonymní služby propojeny s osobními profily uživatelů Facebooku a jiných sociálních sítí. Nejúčinnějším preventivním opatřením je nastavit pravidla, kterými se děti mají řídit na síti, a také udržet jejich důvěru. Jenom tak nebudou své problémy skrývat, ale mohou je včas řešit a tím i předcházet jejich často hrozivým důsledkům. Přestože internet je platformou, bez které bychom si náš dnešní život jen těžko dokázali představit, je nutné si uvědomovat rizika, která jeho intenzivní využívání přináší především pro cílovou skupinu dětí a mládeže. Jiří Palyza Národní centrum bezpečnějšího internetu 18

19 Jiří Palyza je výkonným ředitelem neziskové organizace Národní centrum bezpečnějšího internetu (NCBI). Vystudoval obor Technická kybernetika na FEL ČVUT a po dlouholetém působení v oblasti vydavatelských aktivit zaměřených na informační a komunikační technologie se věnuje od r činnosti pro NCBI, kde má kromě podpory každodenního chodu organizace na starosti obsahovou podporu webových prezentací NCBI a souvisejících projektů. Národní centrum bezpečnějšího internetu je neziskové nevládní sdružení, jehož cílem je zvyšovat povědomí o možných hrozbách on-line komunikace, propagovat pozitivní obsah a zodpovědné chování na internetu, pomáhat v nesnázích zejména mladým uživatelům internetu a bránit šíření materiálů se zneužívanými dětmi (dětské pornografie) na internetu. NCBI se snaží poukazovat na škodlivý obsah a projevy nevhodného, rizikového chování v on-line prostředí a také poradit, jak se takovým případům vyhnout. Odkazy na jednotlivé projekty NCBI: Internet, sociální sítě a Linka bezpečí Nepříjemné zážitky na internetu se začaly objevovat jako téma hovorů na Lince bezpečí v roce I když média věnují rizikům používání internetu stále více prostoru, na Lince bezpečí se počet hovorů o internetu za 6 let zdesetinásobil. V minulém roce nás kontaktovalo kvůli tomuto tématu více než 300 klientů. Smutnou zkušenost z Linky bezpečí kopíruje paradoxní výsledek výzkumu společnosti AVG, který odhalil, že uživatelé internetu si nedělají těžkou hlavu se zveřejňováním intimních fotografií na sociálních sítích a naopak jsou nedůvěřiví vůči relativně bezpečným aplikacím, jako je např. internetové bankovnictví. Prevence je důležitá Každý dospělý by měl vědět, co jeho dítě/žáka může na internetu ohrozit a jak se v takovém případě bránit. Mnozí dospělí si ale myslí, že si s dětmi nemohou o internetu povídat, protože mu dostatečně nerozumí. To by ale nemělo být překážkou. Požádejte své dítě, ať vám ukáže, co s počítačem dovede. Zeptejte se na to, co chcete vědět. Poučíte se a ještě navíc zjistíte, co potomka baví a čím se zabývá. Nezapomeňte také, že i když vaše děti a žáci surfují po webu a používají termíny, které neznáte, v něčem máte určitě navrch. Znalosti společenských norem a například schopnost posoudit věrohodnost textu či nabídky se získávají věkem. Právě takové zkušenosti mohou často pomoci předejít závažnému problému. Jako pedagog máte dvě možnosti. Samostudiem dohnat důležité informace nebo pozvat do školy odborníky, kteří vám s výukou o internetu mohou pomoct. Mnoho institucí či organizací pořádá programy pro žáky různého věku, které jsou zaměřeny právě na prevenci internetové kriminality a podporu bezpečného chování na internetu. Nabídku vzdělávacích programů, metodické materiály a užitečné informace lze najít také na specializovaných webech. Doporučujeme zejména: n n n Rodičům, pedagogům, vychovatelům a všem dalším osobám, které se o internetovou bezpečnost zajímají, doporučujeme publikaci Sdružení Linka bezpečí Děti a online rizika, která se právě touto problematikou zabývá. Publikace je volně ke stažení na stránkách Linky bezpečí. Sdružení Linka bezpečí nabízí školám projekt Linka bezpečí ve vaší třídě. V bloku nazvaném Já a virtuální svět se žáci interaktivní formou seznámí s nejdůležitějšími pravidly bezpečného pohybu na internetu. Více informací o projektu Linka bezpečí ve vaší třídě naleznete na stránkách Linky bezpečí. 19

20 Když už se dostanu do problémů aneb Kde hledat pomoc Jak děti, tak i dospělí, se mohou na internetu dostat do situace, s níž si neví rady, potřebují pomoc nebo podporu. Rozhodně není třeba si v takovou chvíli něco vyčítat, stydět se nebo přemýšlet o vlastní neschopnosti. Je jasné, že detailně sledovat rozvoj internetu, moderních technologií a vědět, jak přesně reagovat, pokud se objeví problém, je práce pro odborníky. Pro všechny ostatní, zvlášť pokud mají zodpovědnost za děti nebo mládež, je ale zásadní vědět, kde hledat pomoc. O některých tématech se píše i mluví velmi těžce nebo vzbuzují velký strach. Právě proto organizace poskytující pomoc pracují často i se zcela anonymní klientelou. Zavolejte nám / Napište nám Rodičovská linka je linka důvěry provozovaná Sdružením Linka bezpečí. Na telefonním čísle je k dispozici v pracovních dnech, a to od pondělí do čtvrtka od 13 do 19 hodin, v pátek od 9 do 15 hodin. Volání je zpoplatněno zvýhodněným tarifem 1,60 Kč/min. Své služby poskytuje Rodičovská linka anonymně, není proto nutné sdělovat jakékoli osobní údaje. Pracovníci Rodičovské linky nabízejí rodinné, výchovné a sociálně-právní poradenství rodičům, prarodičům i pedagogům a disponují také kontakty na další odborná pracoviště a instituce. ová poradna Rodičovské linky je k dispozici na adrese pomoc@rodicovskalinka.cz. Nabízí zdarma ové poradenství ve stejných oblastech, jako linka telefonická a garantuje odpověď do tří pracovních dnů. Obraťte se na administrátory Webové stránky, servery i sociální sítě mají provozovatele a také správce. I jejich zájmem je zajistit, aby se na jimi provozovaných stránkách nenacházel nevhodný nebo škodlivý obsah. Kontakt na administrátory by měl být součástí každé stránky, nebojte se jej využít. Kontaktujte Horkou linku Horká linka je webová služba určená pro nahlašování nelegálního a nevhodného obsahu internetu. Pokud jste narazili například na stránky vyzývající k nenávisti a xenofobii, materiály obsahující dětskou pornografii, explicitní obrazy násilí nebo jakýkoli další nezákonný materiál, nahlaste je. Na Horkou linku se můžete obrátit i v případě, že si nejste jisti, zda je materiál skutečně závadný. Speciálně vyškolení pracovníci Horké linky informace vyhodnotí, a pokud je třeba, předají příslušným orgánům podněty k řešení situace. Valná většina dětí a dospívajících dnes intenzivně využívá Facebook. Webové stránky Horké linky nabízejí také mnoho návodů a odkazů, jak řešit problémy spojené právě s touto sociální sítí. V České republice v současné době existují dvě horké linky, na které se dá oznámit závadný nebo nezákonný obsah: n Horká linka Policie ČR se specializuje na internetovou kriminalitu, dětskou pornografii apod. n Horká linka Saferinternet, která kromě jiného nabízí přímou spolupráci s Facebookem. A kam se mohou obrátit děti a studenti? Pokud si na výuku o bezpečném internetu netroufáte, nemáte možnost pozvat si k realizaci výukového programu odborníky, zůstává vám ještě jedna možnost. Předejte vašim žákům informace o tom, kam se mají obrátit v případě, že se na internetu dostanou do problémů. Nejdostupnější pomoc obětem internetové kriminality nabízí Linka bezpečí, která je určena pro děti do 18 let a pro studenty denního studia až do 26 let. Kontaktovat Linku bezpečí lze: 20