Udržitelné stavění a navrhování staveb a sídelních struktur Poznatky z případových studií rozvoje, úpadku a obnovy průmyslových lokalit

Transkript

1 Udržitelné stavění a navrhování staveb a sídelních struktur Poznatky z případových studií rozvoje, úpadku a obnovy průmyslových lokalit Inovativní produkt v rámci projektu OPPA Praha Adaptabilita: Vzděláváním k rozvoji environmentálně vyspělých staveb Modul 5- Udržitelné stavění a navrhování staveb Ing. arch. Michal Šourek et al. Ing. arch. Veronika Opletalová Blanka Součková Ing. Tomáš Sklenář Ing. Stanislav Vaverčák Ing. arch. Alexandr Verner

2 2

3 OBSAH 1. ÚVOD 4 2. PAROSTROJNÍ PIVOVAR V HUMPOLCI RINGHOFFER TATRA A.S., ZÁVOD BEROUN HOSTINSKÝ PIVOVAR AKCIOVÁ SPOLEČNOST, KOSTELEC NAD ČERNÝMI LESY PRÁVOVARNÍ MĚŠŤANSTVO V HRADCI KRÁLOVÉ ČESKOMORAVSKÁ KOLBEN DANĚK AKC. SPOL., PRAHA KARLÍN ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 124 3

4 ANOTACE Česká republika se stejně jako řada dalších zemí, které spojuje historie industriální moderny, potýká s problémy, odvozenými od masivního výskytu tak zvaných brownfieldů. Lokality minulé průmyslové výroby, kterou tak či onak postihl nebo akutně ohrožuje úpadek, okupují strategické polohy i rozsáhlá území ve struktuře sídel i krajiny. Existuje řada habituálních i administrativních klasifikací brownfieldů, jen málo jsou mezi nimi ovšem přítomny aspekty udržitelného rozvoje. Náhled na brownfield nebo průmyslový odkaz jako na projekt, který se projevil jako neudržitelný, je při tom evidentní stejně jako potenciál užitečnosti takového náhledu při hledání řešení problému a předcházení jeho vzniku. Tato práce je příspěvkem k překonání deficitu nahlížení brownfieldů v kontextu trvale udržitelného rozvoje. Jádrem práce jsou případové studie objektů - průmyslových areálů, které jednak mapují vývoj materiálních a ekonomických charakteristik v procesech rozvoje, úpadku a zaznamenávají další charakteristiky a milníky, které tyto procesy doprovázejí a vymezují. Přínosem rozvíjeného náhledu mají být poznatky, které mohou nebo by měly nalézat uplatnění v zadáních a při navrhování takových praktických opatření ve vztahu k brownfieldům včetně brownfieldů teprve perspektivních, která by mohla podpořit či obnovit udržitelnost rozvoje dotčených území a stavebních struktur. 4

5 1. ÚVOD Objekty a lokality minulé či nezadržitelně upadající průmyslové výroby jsou častým jevem (nejen) českých měst i krajiny konce dvacátého a počátku jednadvacátého století. Vedle zchátralých, dožívajících, opouštěných i opuštěných továren a technologických komplexů zahrnuje tento fenomén také areály minulé těžební činnosti a zázemí dopravní infrastruktury. Minulé funkce těchto enkláv se často stávají nepotřebnými v souvislosti s rozvojem technologií a globálními společensko-ekonomickými proměnami, vyloučeny ovšem nejsou ani specifické příčiny úpadku výroby. Podobná je i situace opuštěných zemědělských statků a dalších staveb zázemí zemědělské prvovýroby. Hovoří se někdy o industriálním dědictví, jindy o průmyslových či stavebních úhorech. První pojmenování implikuje hodnoty, druhé naopak jejich ztrátu. Jedná se přitom stále o totéž: zpravidla o území a budovy v něm, které ztratily svůj původní účel a nový nenalezly, jsou nevyužívané, opuštěné a zanedbané, často jsou zdrojem či ohniskem sociálně patologických jevů, bezpečnostních a hygienických rizik; škodí lidem i životnímu prostředí. Souběžně se ovšem diskutuje o jejich rozvojovém potenciálu a o zachování kvalit, které reprezentují. Takové charakteristiky postihují významný podíl urbanizovaného, respektive aktivitami člověka formovaného území ekonomicky rozvinutých zemí v celosvětovém měřítku, nezanedbatelná je i rozloha a četnost výskytu stavební činností vytvořených a následně opuštěných enkláv v krajině, tak zvaných exurbií. V ČR odhady uvádějí 20 až 30 tisíc hektarů, které jsou označovány jako brownfieldy, další lokality procházejí úpadkem a jejich perspektiva je negativní. Přírůstek ploch průmyslových úhorů převyšuje rozlohu lokalit, regenerovaných či rekultivovaných ve stejném období. Vznikání a existence stavebních struktur, které pozbyly svoji funkci, byly opuštěny a v tomto stavu setrvávají, jsou jevem stejně starým jako budování lidských sídel. Svého druhu byly brownfieldy např. opuštěné hrady, tvrze, chrámové komplexy i jejich rozvalin. Jako problém začaly být tyto i jiné opuštěné a chátrající enklávy vnímány, teprve když nabyly značných rozměrů a současně začaly ležet před očima široké veřejnosti, protože se začaly vyskytovat v územích s vysokou koncentrací komerčních či občanských aktivit. Tato změna lokalizace a vnímání stavebních pozůstatků minulých aktivit je spojena s průmyslovou revolucí, potažmo s proměnami výrobní základny a s rozvojem průmyslových a dopravních technologií, které často ve vlnách přinášel průmyslový rozvoj a pokrok v technice, vědě, ale i v sociální oblasti a veřejné hygieně, v mezinárodních vztazích a obchodu. Druhořadým, ale v konečném důsledku rovněž významným motivem zviditelnění se brownfieldů jako problému byla ve společnostech, které v principu sledují veřejný zájem, a které se na něj snaží reagovat společným veřejným plánováním rozvoje měst a krajiny. Třetím impulsem pro nastartování zvýšeného a leckdy i efektivního zájmu o problematiku stavebních úhorů byl nárůst, respektive vznik reálné tržní hodnoty pozemků minulé industriální produkce. Situace, kdy pozemky brownfieldů začaly poprvé být vnímány jako aktivum výrazné hodnoty nejen v rovině účetní, teoretické či ryze spekulativní, ale jako aktivum skutečně likvidní či likviditě se blížící. 5

6 Ponecháme-li stranou jiné odlišnosti třeba pomíjivost, často programově vetknutá do struktury průmyslových staveb i areálů, stavební pozůstatky minulé průmyslové výroby se od ostatních, vesměs starších úhorů, jednou nazývaných ruiny, později brownfield, odlišují jednak četností, intenzitou výskytu v zastavěných územích i v krajině, jednak rychlostí a hromadností úpadku, který je postihl a který kulminoval celkem nedávno, po druhé světové válce od padesátých let v Západní Evropě a Severní Americe, v devadesátých letech v zemích tzv. Východního Bloku, když i do nich dospěla do té doby politickoekonomickým systémem uměle oddalovaná změna výrobních struktur signalizující konec industriální éry. Nepřehlédnutelné místo a zastoupení průmyslových úhorů v českých městech i krajině konce dvacátého a počátku jednadvacátého století bylo již připomenuto, nejčastěji se jedná o zpustlá území či kontaminované pozemky, jiné získaly označení průmyslový odkaz a jsou dokumentovány jejich stavební, výrobní, někdy i společenská historie, která je předmětem bádání. Další vzácně překonaly kritickou etapu svého života, prošly konverzí či modernizací, jsou funkční a produktivní součástí, urbánní či krajinné struktury a slouží účelu, který je někdy původní, někdy inovovaný, modernizovaný, a jindy zcela nový Alternativy scénářů rozvoje enkláv průmyslového odkazu Všechny uvedené scénáře životní dráhy výrobních enkláv jsou přítomné a zřetelné jak ve skutečnosti, tak v tematické literatuře populární i odborné. Vedle sebe existují a jsou dokumentované paralelní historie, které z velmi podobných, ne-li totožných východisek dospívají k diametrálně odlišným stavům, výsledkům. Některé výrobní enklávy si navzdory technologickým revolucím, proměnám trhu, ekonomiky i společnosti zachovávají výrobní funkci, inovují technologii, stavební struktury udržují v dobrém stavu a jen postupně, bez dramatických zásahů je modernizují. Jiné vstaly z popela, prošly konverzí a naplňují nový účel a další ne a ne nalézt nové využití a k němu potřebné investiční prostředky a stávají se ruinami, které fyzicky mizí v zapomnění, někdy vlivem času, povětrnosti a vandalů, jindy řízenou razantní akcí developera. To vše se vyskytuje cetris paribus aniž by byly na první pohled patrné rozdíly, které se staly příčinou tak rozdílných osudů, alespoň pokud se habituálních charakteristik a kategorií týče. Důvody negativních, ztrátových a neúspěšných scénářů, které převažují v dosavadní praxi, se ovšem vždy "najdou" a jsou pojmenovány. Velmi často jsou to nevhodné prostorové danosti stavebních struktur, situační podmínky a energetické danosti. Únosnost a spolehlivost konstrukcí je často označena za pochybnou nebo nedostatečnou pro nový účel, aniž by ovšem byly prověřeny skutečné vlastnosti jednotlivých konstrukčních prvků a možnosti jejich zlepšení, sanace či substituce. Oblíbené je i tvrzení o nákladovém schodku, kdy rekonstrukce a dostavba prý vejde dráž, než demolice a novostavba. Srovnání různých případů průmyslových úhorů a jejich historií však poskytuje sotva nějaké argumenty ve prospěch připomenutých habituálních vzorců. Skutečnosti, které byly označeny za příčiny úpadku jedné průmyslové enklávy, se často objevují u jiné, aniž by jí bránily v úspěšném rozvoji či konverzi, nebo jsou dokonce identifikovány jako její stimuly. 6

7 Tvrzení o masivním a náhlém propadu výroby, ztrátě funkce a úpadku industriálních areálů jako o důsledku jejich typologie, specifických vlastností jejich stavební substance nebo jiných jejich tvrdých daností se při pečlivém a nepředpojatém zkoumání často ukazuje jako nepodložené, pravděpodobně mylné a hlavně zavádějící, ba škodlivé, pokud se potenciálu jejich regenerace týče. Větší část průmyslového odkazu, který leží ladem a (potichu) se vzdal naděje na revitalizaci, je z hlediska dispozičně-prostorového a konstrukčního stejně jako z hlediska polohy v sídelní struktuře velmi dobře konvertovatelná pro účely rezidenční, kancelářské, výukové. Překážky je třeba hledat v oblasti znalostí a kulturně determinovaných postojů: ilustrativní je například (v řadě případů prokazatelně falešné) dogma nákladového schodku konverzí, nebo distorzní daňové systémy, které odrazují stavebníky a vlastníky od recyklací budov a nijak je nemotivují k efektivnímu využití urbánních úhorů. Úvahu zasluhuje také hypertrofovaná kodifikace stavitelství, která spíše než ochraně veřejného zájmu nebo zdraví a bezpečnosti osob slouží partikulárním zájmům výrobců stavebních materiálů a technologických zařízení a administrativně omezuje možnosti, pokud rovnou nevylučuje nové využití vysloužilých výrobních objektů. Připomenuté i další tendence a mýty současně tabuizují industriální odkaz z pohledu architektonické tvorby. Opuštěná průmyslová budova je vnímána jako stavební struktura možná sympatická, se kterou se ale nedá nic dělat. Většina architektů nemá vyjasněný přístup k průmyslovému odkazu a ani o něj neusiluje. Pokud se přece pustí do industriálního dědictví, děje se tak často bez odpovídající průpravy. Nezralý náhled pak umocní přehnaně restriktivní, kontraproduktivní technická legislativa, a důsledkem je pokud ne vyložený neúspěch nejde to tedy mnohdy alespoň rozpačitý výsledek. Ten pak dá zapravdu již zmíněným falešným dogmatům a předsudkům. Na vině je i výpadek společenské poptávky po kvalitní architektuře, respektive ztráta chápání a očekávání společensko-kulturních kvalit prostředí, vytvářeného stavební činností člověka, jejíž nástup se časově shoduje s boomem průmyslových úhorů. Je třeba ptát se po příčinách tohoto úpadku. Architektura jako tvůrčí, kulturně-společenská disciplína měla a má dobré předpoklady pochopit a zvládnout odeznívání modernity a nástup postmoderních náhledů a přístupů. Podstata toho, co zmizelo v souvislosti s industriálním dědictvím, je spíše duch moderny než slavná éra průmyslu sice jen v některých ohledech, ale právě ve vztahu k průmyslu jako k významnému zaměstnavateli, potažmo poskytovateli sociálních jistot. Architektura ovšem doposud jen krátce spočinula na povrchu postmoderní doby, aniž by pronikla k jejímu jádru a vyrovnala se s její esencí. Zatím nenalezla adekvátní reakci na nálady, životní postoje i pocity nezávaznosti, přelétavosti a pomíjivosti. Neumí se radovat, pokud by se jí podařilo být neinvazivní či dočasná. Ani ve zběžném výčtu příležitostí či nabídek nových přístupů ke stavebním, urbánním a krajinným pozůstatkům minulé průmyslové produkce nesmí konečně chybět nezralé, ne-li absentující náhledy urbanistické. Východiskem zachování a revitalizace industriálního dědictví je jeho znovu-zařazení do sídelní soustavy. Není-li nalezena, respektive vytvořena vhodná, dostatečně významná, funkční a důstojná pozice průmyslového odkazu ve struktuře měst a krajiny, veškeré další kroky na jeho záchranu (o oživení nemluvě) jsou v konečném důsledku marné nebo jen málo účinné a investice do nich vkládané přicházejí vniveč. Je to důležitá otázka vztahu udržitelného rozvoje sídelní struktury a vize trvale 7

8 udržitelného života. Urbanizmus jako disciplína společenská i technická zároveň ji začíná vnímat teprve v poslední době. Bližší pohled na recentní situaci průmyslového odkazu odhaluje některé příčiny jeho nevalné současné kondice i perspektiv. Především je to absence kvantitativního a obecné porovnání umožňujícího vyjádření hodnot industriálního odkazu. Schází údaje, metoda, ale i snaha o jejich nalezení a stanovení. Průmyslové památky v tomto ohledu zaostávají za tradičními památkami stavební historie, které se přece jen stávají předmětem volného trhu, jehož hloubka a aktivita opravňují považovat výsledky jednotlivých transakcí za objektivitě se blížící. Trh průmyslovými úhory je příliš mělký, okruh jeho účastníků je omezený a transakce na něm velmi často podléhají mimotržním vlivům. Dosažené ceny pak korelují s cenou vyčištěného pozemku, s náklady na jeho vyčištění a s finančním vyjádřením společenské podpory projektu, k němuž má být transakce úvodem. V souvislostech prostředí, vytvářeného stavební činností člověka, a jeho rozvoje se pak průmyslový odkaz často ocitá v konkurenčním postavení k otázkám energetické efektivity staveb, využití obnovitelných zdrojů a ochrany přírody. Všechny tyto oblasti, dokonce i posledně jmenovaná z nich, se v uplynulých třiceti letech staly obory lukrativního podnikání, těšícího se vesměs podpoře společnosti. Pokud průmyslové dědictví v tomto smyslu vůbec něčeho dosáhlo, je to relativně zanedbatelné, a v každém ohledu nesoustavné. Jeho propad na žebříčku společenského zájmu pak dále prohlubuje absence lobbystické podpory hledání, ochrany a využití stavebních pozůstatků vysloužilých výrobních objektů a areálů. O potenciálu vlivu podpory zájmových podnikatelských skupin asi není pochyb, industriálního dědictví se však netýká. Příčinou je neexistence ekonomické motivace na straně průmyslového odkazu, kontrastující s atraktivitou perspektiv podnikání v oboru energetické efektivity staveb, obnovitelných zdrojů energie a omezování některých druhů působení člověka na přírodu, kterou umocňuje masivní veřejná finanční podpora Diverzita náhledů na průmyslový odkaz a deficit jeho vnímání v kontextu udržitelného rozvoje Stavební pozůstatky industriálních entit jsou dnes již celkem často vnímány jako připomínka minulosti, která by měla být uchována v paměti. Snaha o zachování, spíše ochota strpět setrvání průmyslového odkazu je nejčastěji nesena postmoderními životními postoji a zlíbením v pitoreskní estetice opuštěných a chátrajících výrobních objektů, u pamětníků vstupuje do hry nostalgie. Nadšenci a část akademické sféry začleňují takové intuitivní náhledy do souvislostí historie techniky a podnikání, průmyslové archeologie, sběratelství (starožitností) či památkové celistvosti. V ekonomické praxi však argumenty této povahy stále prohrávají s prvoplánovými požadavky finančních výnosů, energetických úspor a ochrany přírody. Příčinou negativní bilance je převažující tendence vnímat uváděné důvody pro zachování stavebních pozůstatků epochy průmyslové moderny jako subjektivní a méně závažné v kontextu problémů, kterým čelí současnost. Materiální hodnoty stavební substance průmyslových úhorů jsou bagatelizovány, pokud nejsou rovnou vnímány jako negativní. Důsledkem těchto tendencí je probíhající ztráta hodnot, které neumíme vyčíslit, 8

9 na rozdíl od těch energetických, ale i tak zvaných environmentálních. Cosi ztrácíme, ale nevíme, jakou to má skutečnou hodnotu, natož jak moc nám to bude scházet. Bohatá, poměrně dobře dostupná a vcelku úplná dokumentace historie a podob průmyslového odkazu i úhorů v jednotlivých vývojových etapách je předmětem sběru i studií od sedmdesátých let minulého století v Československu, později v České republice. Poloha hodnotové analýzy jednak stavebního odkazu samotného, jednak procesů jeho úpadku, případně revitalizace či konverze, je v těchto pracích zastoupena nedostatečně. Práce se soustředí na průvodní jevy spíše než na skutečné charakteristiky fenoménu i jednotlivých případů průmyslového odkazu; jen v zanedbatelné míře zařazují problematiku industriálního dědictví do kontextu (trvale) udržitelného rozvoje lidských sídel a krajiny. Z rámce dosavadních úvah a přístupů je prakticky vyloučen potenciál kreativního přístupu, kvalita, resp. přínos architektonického či urbanistického návrhu pro proveditelnost regenerace nejsou brány v potaz ani zastoupeny mezi parametry regeneračního potenciálu objektu či areálu industriálního dědictví. Východiska a přístupy sociologické a demografické, ekonomické, environmentální či kulturní jsou v tomto ohledu respektovány jen o málo více. Vzácná hodnocení se vyhýbají polohám hodnotovým a ještě více kvantitativním: omezují se na kvalitu a vycházejí z pocitů spíše, než z objektivizovatelných měření a propočtů. Široké pojetí řadí problematiku průmyslových úhorů do kontextu epochy průmyslové moderny a jejího odeznívání a konce. Změna výrobních struktur, která je jejich projevem, bývá označována jako generální příčina úpadku industriálních enkláv. Zevrubné, a zejména multidisciplinární studium však odhaluje a případové studie této práce potvrzují nepřesnost, ba zavádějící povahu tak obecného, univerzálního závěru. Odložený a střihový nástup změn, označovaných jako konec industriální éry, specifický pro Českou republiku a některé další země tak zvaného Východního Bloku vytváří ideální podmínky pro studium této problematiky. Jistě, technologie se změnily, zanikla celá odvětví. Přesto některé průmyslové podniky svoji výrobu udržely a rozvinuly, stavební substance jiných v krátké době nalezly nové využití a byly úspěšně konvertovány, zatímco jiné zůstávají dlouhodobě opuštěné a nezadržitelně chátrají, aniž by byly zřejmé podstatné rozdíly v jejich stavební struktuře, technologickém vybavení, prostorových dispozicích nebo poloze. Příčiny rozdílných osudů enkláv minulé průmyslové produkce zřejmě spočívají nejen v oblasti materiálních, stavebně-technických, energetických, či prostorových podmínek; teorie dědictví průmyslové minulosti i praktická péče o něj však doposud věnují jen nesoustavnou, pokud vůbec nějakou pozornost kulturně-společenským hlediskům, ať už by se mělo jednat o východiska a pohnutky sociální, kulturní v civilizačním slova smyslu, znalostní, ekonomické, demografické, etické či jiné povahy. Dialektika náhledu na pozůstatky minulé industriální produkce již byla zmíněna. V dosavadní teorii i v praktických postojích je jejím vyústěním dualismus, který není zdaleka jen pojmový. Prakticky vedle sebe, jen s omezenými průniky jsou rozvíjeny dva teoretické rámce, probíhá dvojí výzkum, odlišná je i praxe. Spíše negativně konotující termín brownfield více zdomácněl v podnikatelské, a také politické sféře. Pozitivní hodnoty, které již z názoru označuje průmyslové dědictví, jsou častěji předmětem zájmu milovníků historie, akademických kruhů, a konečně také institucionální památkové péče. Svůj výzkum mají ovšem i brownfieldy, mnohdy se míjí s výzkumem industriálního odkazu. 9

10 Brownfield je problém kontaminace a deprivace, industriální odkaz má kvality technicko- i umělecko-historické, a oslovuje svojí specifickou estetikou Brownfield Existující teoretické práce, zabývající se problematikou brownfieldů, se vesměs věnují vymezení pojmu brownfieldu pro studijní či administrativní účely, jejich evidenci, hledání klasifikačních kritérií a klasifikaci existujících brownfieldů, hledání okolností a parametrů, které určují regenerační potenciál jednotlivého brownfieldu, okrajově pak vlivem brownfieldů a jejich regenerace na rozvoj měst. Definice pojmu brownfield jsou hledány a formulovány jednak jako východisko teoretických prací a zkoumání fenoménu, jednak jako atribut, podmiňující různé, zpravidla finanční formy intervence veřejného sektoru v procesech regenerace; v druhém případě dochází zpravidla k legislativnímu zakotvení definice. Existující definice se liší jednak podle účelu, jednak regionálně, zejména ve vztahu k legislativnímu zakotvení se definice pojmu brownfield liší v jednotlivých zemích, vesměs se však shodují v tom, že jsou omezeny na popis současného stavu, neberou v potaz proces, okolnosti či souvislosti vzniku konkrétního brownfieldu. Jako brownfield, průmyslový či urbánní úhor, a v tom i průmyslový odkaz bývá označována stavební nebo územní struktura, která z velké části nebo zcela ztratila svoji provozní náplň, je dlouhodobě nevyužívána, využívána pouze minoritně nebo k bagatelním účelům (přijměme termín podužívána ), její údržba je dlouhodobě zanedbávána a v důsledku toho je stavebně zchátralá a zpustlá takovým způsobem, že se z žádného úhlu pohledu nemůže jednat o patinu či návrat k přirozenému přírodnímu stavu, často (ale ne vždy) jsou její pozemky kontaminované, často je zdrojem hygienického či zdravotního ohrožení, často je jejím průvodním jevem zvýšený výskyt sociálně patologických jevů. Uvedené charakteristiky nemusí být přítomny všechny, podstatné je, že stav brownfieldu je považován za cosi negativního a nežádoucího, co by mělo být eliminováno potud lhostejno, zda revitalizací, regenerací, přestavbou či návratem, uvedením do stavu, blížícího se přirozenému přírodnímu nebo takový stav suplujícího. Ono podužívání může být parametrem jak kvantitativním, tak kvalitativním, nebo oběma současně. První evidence brownfieldů jsou pořizovány například ve Velké Británii od devadesátých let 20. století (od roku 1998 doplňují národní registr jednotlivé obce), ve Francii cca o desetiletí dříve (Raport Lacaze 1980), v ČR proběhla jako první inventarizace brownfieldů na severní Moravě a v severních Čechách (tedy v regionech s největším výskytem brownfieldů), celostátní evidence potom v letech (z prostředků Phare); správcem této evidence je agentura Czechinvest. Příspěvek evidenčního a metodického aparátu praktickému procesu regenerace a revitalizace brownfieldů se až doposud ukazuje jako malý. Ve prospěch kritického názoru svědčí jednak velmi nízké tempo ubývání jednotlivých položek z databáze, jednak vlažný zájem potenciálních investorů a developerů o databáze samotné, daný snad zažitými procesy fungování trhu nemovitostí i praxí akviziční činnosti. Existující databáze brownfieldů v ČR tedy poskytuje relativně věrný obraz, pokud se rozměrů a některých charakteristik tohoto problému týče, aniž by zřetelně přispívala k jeho 10

11 eliminaci. Hledání klasifikačních kritérií a klasifikace existujících brownfieldů probíhají v návaznosti na evidenci brownfieldů a soustředí se na územně technické a polohové parametry jednotlivých enkláv, jejich rozměry, vlastnické poměry, typologický druh předchozího využití, výskyt, resp. intenzitu a povahu kontaminace, stavebně technický stav budov a objektů, které se na území úhoru nacházejí. Obdobně jako definice pojmu brownfieldu i používaná klasifikační kritéria se omezují na aktuální stav nemovitosti a nezajímají se příliš o proces ani o okolnosti procesu vzniku úhoru. Z popsaného přístupu se částečně vymyká pouze kritérium typologického druhu předchozího využití enklávy. Ani ono uplatňováno jako výlučně typologická kategorie, bez společensko-ekonomických, sociálních nebo jiných časových souvislostí, nemá schopnost postihnout dostatečně proces vzniku, historii úhoru. Také práce, zabývající se problematikou brownfieldů se zvláštním zřetelem k perspektivám jejich regenerace, se rozhodující měrou omezují na kategorie, vztahující se ke statutu quo enklávy. Ty se do značné míry překrývají s kritérii klasifikačními: jsou to opět parametry územně technické, polohové (geografické polohy), rozměrové, typologické ve vztahu k předchozímu využití enklávy, výskytu, resp. intenzity a povahy kontaminace, vlastnických vztahů, stavebně technického stav budov a objektů, které se na území brownfieldu nacházejí. V souladu s definicemi a klasifikací brownfieldů, i jejich regenerační potenciál je v teorii až do současnosti nahlížen jednak staticky, v zásadě mimo kontext rozvojových procesů, jednak jako cosi daného vis maior = nezávislého na přístupu a jednání účastníků regeneračního procesu. Částečnou výjimkou v posledně uvedeném ohledu je vliv, přisuzovaný veřejnoprávnímu sektoru. I ten je však převážně redukován na oblast finanční podpory regeneračních projektů. Vedle uvedených statických a vesměs územnětechnických kategorií pracuje existující teorie ještě s parametrem aktivity a realizačního (především finančního) potenciálu veřejnoprávního sektoru, především správ na úrovni státu, regionu, města či lokality, ve vztahu k regeneraci či revitalizaci brownfieldů. Teorie, zabývající vztahem brownfieldů a jejich regenerace na jedné straně a rozvojem měst na straně druhé je ve svých východiscích, vymezení pojmu, evidence, klasifikace, a hodnocení regeneračnímu potenciálu, vesměs poplatná již popsaným přístupům. Fenomén brownfieldů je chápán jako existující do značné míry nezávisle na sídelní struktuře, mimo ni a naopak. Charakteristicky je vztah úhorů a jejich regeneračního potenciálu na jedné straně a územního plánovaní na straně druhé chápán jako vztah jednosměrný, jako vztah východiska či dokonce podkladu a jeho uplatnění. Nejprve má být analyzován na základě shora uvedených východisek regenerační potenciál brownfieldu, aby následně byl uplatněn jako podklad pro zpracování územně plánovací dokumentace, respektive se stal součástí územně plánovacích podkladů; opačný směr (potenciálního) působení do úvah nevstupuje Průmyslové dědictví Náhled industriálního odkazu je doménou odborníků i nadšenců, které zpravidla spojuje zázemí architektonického nebo umělecko-historického vzdělání. Tomu přirozeně odpovídá orientace a soustředění jejich zájmu. Profilovým produktem je stavebně historický průzkum, interpretující sumu dostupných aspektů i příběhů historie stavební entity, která 11

12 hostila industriální produkci nebo byla jejím nástrojem. Sledován je vývoj architektonickostavebních typů a vzorů i kariéry jejich tvůrců. Společensko-kulturním, ekonomickopolitickým, podniko-hospodářským či sociálním okolnostem jejich vzniku, rozvoje a úpadku je věnována jen epizodní pozornost, pokud vůbec nějaká. Apologetové průmyslového dědictví sami sebe parafrázují jako sběratele starožitností, argumentují silou obrazu industriálního odkazu, obecnou potřebou zachování a kontextu. Ač často vzděláním i profesí architekti, jen malou a nesoustavnou pozornost věnují technologiím a východiskům zachování, za které plédují, a pokud přece, kreativnímu procesu architektonické tvorby v těchto souvislostech dávají jen malá důvěra i vážnost. Protagonistou pozitivního náhledu na pozůstatky průmyslové minulosti je v České republice od roku 2002 Výzkumné centrum průmyslového dědictví fakulty architektury ČVUT v Praze. Jeho pilotním, zastřešujícím projektem je Registr (průmyslového dědictví); databáze objektů, která je jednou ze tří vzájemně integrovaných složek Registru, představuje od svého zprovoznění v roce 2003 paralelu a zároveň protiváhu databáze brownfieldů, spravované Czechinvestem. Zaměření Registru a obsah jeho položek jsou beze zbytku poplatné glosované charakteristice a zaměření Výzkumného centra. V principu se jedná o stavebně-historické průzkumy, případně umělecko-historické, technickohistorické či architektonické analýzy evidovaných objektů (nebo areálů). Registr měl ke konci roku záznamů. To je odraz úctyhodné práce zapojených badatelů, na druhou stranu, v plošném porovnání, při vědomí omezené vypovídací schopnosti takového srovnání, eviduje Registr snad ani ne desetinu obsahu databáze brownfieldů, administrované Czechinvestem. Orientace jedné evidence na stavebně-historické hodnoty, druhé na negativní vlastnosti a působení úhorů, jakkoliv mají stejné východisko, přináší jen částečné zdůvodnění takového nepoměru Analýza a formulace problému Jen útržkovitě a teprve v poslední době je fenomén brownfieldů a jejich regenerací či revitalizací nahlížen v kontextu udržitelného rozvoje. Nehledě na deformaci takového vnímání pod vlivem recentní doktríny, ovládané a rozvíjené převážně environmentálními aktivisty a energetiky, respektive podnikateli v oboru úspor energií a jejich podpory z veřejných prostředků, v úvahách o průmyslových úhorech či průmyslovém odkazu jsou až na výjimky nepřítomny společenské procesy a střety zájmů při tvorbě a přivlastňování hodnot prostředí, vytvářeného stavení či jinou obdobnou činností člověka. Problematika udržitelného rozvoje průmyslového dědictví je redukována na témata překlenutí nepodloženého, v realitě často pravděpodobně neexistujícího nákladového schodku jejich rekonstrukcí, případně na otázky energetických parametrů provozu regenerovaných či konvertovaných objektů průmyslového odkazu: z trojice tak zvaných pilířů trvale udržitelného rozvoje v souvislosti se stavebním odkazem industriální éry jeden, environmentální, vstupuje do úvah ve velmi zploštěné podobě, druhý ekonomický formují koluze stavebního průmyslu a tradiční energetiky, a třetí sociální je nepřítomný zcela, teprve v poslední době rozvíjená kategorie sustainable intelligence snad může otevírat tuto oblast, jejíž důležitost a zásadní význam teprve začínají být tušeny. 12

13 Náhled na průmyslový úhor jako na projekt, který ztratil udržitelnost, byl již připomenut a zdá se bát evidentní: podporu tezí recentní doktríny a agendy trvale udržitelného rozvoje či zařazení do jejich kategorií však doposud postrádá. Úvahy o stavebním odkazu průmyslové éry v souvislostech trvale udržitelného rozvoje pak ovšem musí předejít formulace teoretických východisek, mají-li tyto úvahy být soustavné a mají-li směřovat k verifikovatelné teorii a k poznatkům, užitečným pro praxi. Definice trvale udržitelného rozvoje je známá a obecně přijímaná od 90. let dvacátého století, význam pojmu udržitelný projekt stejně jako atributy udržitelné stavební struktury, která vykazuje trvale udržitelný rozvoj jsou však leda habituální, spíše pouze intuitivní. Ambicí této studie je empirický výzkum a přenos jeho výsledků do praxe 1.6. Cíl, metoda a struktura práce Cílem studie je přispět k překonání deficitu nahlížení brownfieldů či průmyslového odkazu v kontextu trvale udržitelného rozvoje, a na takto vytvořeném zatím spíše empirickém základu formulovat zásady, které v praxi tvorby prostředí, vytvářeného stavební činností člověka, nakládání s ním a přivlastňování si jeho hodnot podporují udržitelný rozvoj nebo alespoň zachování jednotlivých entit tohoto prostředí. Neméně prospěšné samozřejmě mohou být i poznatky opačné povahy, pojmenování rozhodujících jevů, procesů a postupů, které ohrožují udržitelný rozvoj i samu existenci stavebních, potažmo výrobních struktur. Uplatnění takových poznatků v praxi plánování rozvoje sídelních struktur a architektonické tvorby je východiskem kvalitnějších, protože ekonomicky i společensky efektivnějších řešení. Jejich ovládnutí poskytuje účastníkům těchto procesů konkurenční výhodu na trh služeb. V zájmu posouzení validity různých "pohotových" argumentů, které habituálně obhajují scénáře negativního vývoje průmyslových úhorů a zániku průmyslového odkazu se ukazuje jako nanejvýš užitečné podrobit empirickému výzkumu nejen jednotlivé případy průmyslových, potažmo stavebních úhorů, ale také soubory případů, ilustrujících různé vývojové scénáře. Nalezení společných znaků a naopak zásadně odlišných východisek scénářů společné i rozdílné povahy, vzájemné porovnání těchto okolností a jejich seřazení do komplexních struktur je příslibem cenných znalostí, užitečných při formulaci zadání i samotném nakládání s brownfieldy. Jako další krok se nabízí analýza specifikovaných kauzálních okolností a skutečností, smiřující k identifikaci základních kategorií a jejich zařazení do teoretického rámce. Čím širší soubor a čím více různorodé scénáře tím lépe pro tento účel z tohoto hlediska. Tato studie pracuje se souborem několika případů průmyslového odkazu minulosti. Soubor pokrývá kompletní spektrum alternativ vývojových scénářů, jeho jednotlivé případy reprezentují strojírenství, průmysl zpracování zemědělských plodin a pivovarnictví, vše velmi typické pro Čechy. Jednotlivé případy jsou situovány v Praze, Hradci Králové, Humpolci, Kostelci nad Černými lesy a Berouně. Pokrývají tedy celé velikostní spektrum sídel s výjimkou těch nejmenších jednotek. Soubor případů a komparace, které jsou v jeho rámci k dispozici, jistě nejsou vyčerpávající. Autoři studie jsou nicméně přesvědčeni, že výsledky jejich práce přinášejí řadu poznatků, které jsou užitečné i nové zároveň. Kvalita 13

14 získaných poznatků zároveň motivuje jednak k dalšímu zkoumání problematiky průmyslových pozůstatků způsobem, který byl uplatněn v této studii, jednak k následné analýze fundamentálních kategorií příčin a východisek procesů rozvoje, úpadku a obnovy enkláv průmyslového odkazu a k formulaci teoretického rámce, v němž tyto kategorie působí. Tato studie se ovšem omezuje na oblast empirického zkoumání, teoretická nadstavba zůstává úkolem dalšího, navazujícího studia. Případové studie průmyslových podniků a současně areálů, které jsou jádrem této práce, mapují vývoj materiálních a ekonomických charakteristik v procesech rozvoje, úpadku a obnovy sledovaných lokalit, jednak zkoumají, které další charakteristiky tyto procesy vykazují. Předmětem zájmu je tak historie průmyslových podniků, případně jejich pozůstatků jednak z hlediska jejich stavebního a investičního rozvoje, případně stavu, jednak z hlediska výrobně-ekonomického, rozvoje podnikání a inovací. Práce se soustředí na aspekty, charakteristiky a okolnosti, které tyto historie provázejí, mohou je ovlivňovat a formovat a které jsou společné různým případům nebo naopak tyto případy zřetelně odlišují. Pro jednu i druhou skupinu je rozhodující předpoklad vlivu, pozitivního či negativního, na vývoj stavební enklávy k zachování, rozvoji, případně transformaci funkcí, pro které byla vybudována a kterým v minulosti sloužila nebo naopak k jejich úpadku a zániku. Metodou práce je tedy sběr údajů, jejich strukturovaná komparace a pouze předběžná analýza. Především empirická práce má i normativní ambice. Jejich východiskem je úvodem připomenutá a osvětlená novost náhledu a přístupu. Úvod do studia doposud jen málo probádané problematiky sleduje kritérium přehlednosti. To přirozeně limituje rozsah studie, úspornost v úvodním popisu skutečnosti i kritickém rozboru dosavadních náhledů na problematiku je jeho průmětem. Empirickému zaměření studie odpovídá spíše předběžná, intuitivní formulace problému, kterým se práce zabývá, na nezbytný rozsah se omezí i pojednání o teoretickém rámci a souvislostech zkoumání. Výstupem případových studií, které představují těžiště práce, je především soubor empirických údajů. Empirické poznatky zatím nejsou teoreticky zpracovány, nejsou formulovány podstatné hypotézy, natož, aby je případové studie verifikovaly. To vše je ponecháno k dalšímu bádání a zpracování, pokud se téma a zaměření práce ukážou jako nosné. Ze stejného důvodu ani předběžné závěry ze získaných poznatků a diskuse k nim nevytvářejí celistvou soustavu, ale zůstávají přiřazeny vždy k případové studii, která je jejich východiskem. Jednotlivé případy průmyslových enkláv jsou řazeny za sebou sestupně podle míry udržitelnosti, potenciálu či schopnosti udržitelného rozvoje, jaké u nich byly vyhodnoceny. Míra trvalé udržitelnosti rozvoje, kterou jednotlivá entita průmyslového odkazu vykázala nebo vykazuje, byla ovšem hodnocena spíše intuitivně, jak jinak, vzhledem k neexistenci odpovídajícího teoretického aparátu: leccos však nasvědčuje správnosti, přiléhavosti použitého hodnocení, a tedy i stanoveného pořadí. Ukazuje se, že takové pořadí konvenuje i potřebě vzájemných odkazů. To se zdá být přirozené, případy, které se projevují jako udržitelnější, nabízejí reference, příklady, ba návody pro ty méně udržitelné. Na druhou stranu to může působit dojmem, jako by udržitelné historie nepotřebovaly komentář, jako by byly přirozené, spontánní. Opak je zřejmě pravdou; absence, nebo 14

15 zdánlivá nepotřebnost komentářů k historiím udržitelného rozvoje enkláv minulé průmyslové produkce je spíše důsledkem nedostatku pozitivně teoretického, strukturovaného náhledu na rozvoj prostředí, vytvářeného stavební činností člověka, alespoň pokud se týče náhledu v kontextu trvale udržitelného rozvoje, o normativní teorii trvale udržitelného rozvoje lidských sídel a sídelních struktur nemluvě. Jednotlivé případy mají rozdílnou podrobnost zpracování, odlišuje se i zaměření průzkumu a hodnocení. Podrobnost případové studie i těžiště jejího zájmu jistě ovlivnila dostupnost dat. Kromě ní, a snad i před ní jsou to ale specifické aspekty případů, které takto usměrnily hloubku a orientaci bádání především směrem k poznatkům, které slibují největší přínos pro praxi, a do budoucna snad i pro teorii. Kritériem je průkaznost závěrů (byť předběžných, jak už bylo uvedeno), jejich užitečnost a srozumitelnost výpovědi. Autoři věří, že odlišnost zpracování jednotlivých případů není na úkor celistvosti práce, naopak umožňuje na poměrně úzkém souboru prověřit, ukázat a předběžně analyzovat pokud možno úplný soubor aspektů komplexní problematiky, zasahující do řady různých oborů. Jednotlivé případové studie tak současně reprezentují různé náhledy na problematiku. Každá z případových studií je obsahem jedné kapitoly této práce; kapitola je pojmenována zpravidla názvem, který podnik nesl naposledy před znárodněním či jinou formou převzetí kontroly nad podnikem státem, ať už k nim došlo po okupaci České republiky Německem na konci třicátých let dvacátého století, nebo v následující dekádě v rámci socializace národního hospodářství. Takový název byl zvolen na základě úvahy, že všechny podniky, které jsou objekty případových studií, je nesly v etapě, která představuje závěr a svého druhu vyvrcholení relativně suverénního vývoje, usměrňovaného především relativně svobodnými trhy všech druhů na místní, regionální, případně národní či globální úrovni, specificky pak kulturním, sociálním a ekonomickým kapitálem vlastníků, vedení podniků a jejich pracovníků. Názvy, které podniky přijímaly v následujících etapách, charakteristických masivními intervencemi státu, jejichž primární východiska nebyla ani ekonomická, ani sociálně-kulturní, často mají pramálo společného s podstatou a posláním podniku stejně jako s lokalitou. Formálně svobodnými, tržními se podmínky staly v České republice opět po roce 1989: v této etapě ale jednak některé ze studovaných entit už neexistovaly jako alespoň základním způsobem fungující podnik, jednak faktické podmínky tohoto období, prakticky až do současnosti, mají daleko do tržních v legálním smyslu. K tomu přistupuje i otázka, ke které tato práce ovšem nemá kompetenci zaujmout stanovisko, totiž do jaké míry skutečně poklesla intenzita státních a nadnárodních, případně jiných vis maior intervencí ve srovnání s předchozím obdobím, byť ve vztahu ke specifickým případům, a do jaké míry se jen změnila východiska a způsoby legalizace takových intervencí. Případové studie ukážou jak podstatná omezení fungování relevantních trhů, tak i partikulární mimotržní intervence, které ovlivňují rozvoj výrobních podniků i stavebních enkláv minulé produkce po roce 1989 až do současnosti. V každém případě, poslední svobodný název studovaného podniku autoři považují za nejčastěji přiléhavý z pohledu objektivního vývoje entity, a proto se ho přidrží pro pojmenování podniku i jeho stavební struktury. 15

16 1.7. Okruh teorie trvale udržitelného života Brundtland Report (World Comission on Environment and Development) v roce 1987 definoval jako trvale udržitelný takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích, a aniž by se to dělo na úkor jiných národů; udržitelný život při tom má být udržitelným rozvojem mimo ekonomický rámec. Na nejrůznějších úrovních byla od té doby přijata řada dílče odlišných definic udržitelného života či rozvoje existenciálních jako připomenutá definice WCED i genetických operacionálních, které však vesměs trpí tím, že byly vytvořeny pro podporu aktivistických či politických cílů: jako východisko objektivního přístupu zůstává nejlépe použitelná definice WCED; té je třeba ovšem doplnit mezi východiska udržitelného života kulturně-civilizační hodnoty, aby se existující politická, aktivistická i podnikatelská agenda stala legitimní vědeckou teorií. Tato práce se zabývá otázkami, které bezprostředně souvisejí s udržitelností projektu průmyslového, výrobního podniku, jehož součástí je i jeho hmotná struktura včetně stavební. Je třeba přijmout definici udržitelného projektu, respektive projektu schopného (trvale) udržitelného rozvoje; udržitelnost projektu je pak jeho schopností rozvíjet se (trvale) udržitelným způsobem. Obdobně definici trvale udržitelného rozvoje podle Brundtland Report udržitelným projektem tedy budiž takový projekt, který dlouhodobě v měnícím se komplexu podmínek, zahrnujícím mimo jiné proměnlivé okolnosti společenské a kulturní, ekonomické, demografické, a environmentální - produkuje zboží nebo služby, které uspokojují různorodé potřeby společnosti včetně potřeb sociálních, jmenovitě, nikoliv však výlučně výdělku či obživy; objem produkce, jehož mírou je objem a kvalita uspokojovaných potřeb, je při tom v poměru k velikosti a kvalitě území, které podnik zabírá, a jeho stavební struktury obdobný objemu produkce jiných podniků, pracujících ve stejné době v obdobných podmínkách; produkce probíhá způsobem, který neohrožuje příští produkci, která ovšem může mít jinou povahu, a materiální substance podniku, zejména jeho stavební a technologická struktura, při ní úspěšně překonává opotřebení, stárnutí a jeho projevy ať už svojí trvanlivostí a odolností, nebo obměnou a přeměnou. Je zřejmé, že uvedená definice udržitelnosti výrobního podniku má daleko k preciznosti. To je ovšem zákonitý důsledek nedostatečnosti teoretické základny problematiky průmyslového odkazu, potažmo brownfieldů. Ukazuje se, že je třeba vybudovat odpovídající komplexní teoretický aparát, pokud má být nalezena efektivní soustava nahlížení na průmyslové dědictví a úhory, která je předpokladem nalezení cest a metod jejich efektivního zachování a udržitelného rozvoje. Takový úkol zřejmě vyžaduje zapojení nových, doposud opomíjených východisek a znalostních. V každém případě však dalece přesahuje rámec této empiricky orientované práce, pro jejíž potřeby nedokonale formulovaná, a snad i konstruovaná definice nicméně postačí. 16

17 2. PAROSTROJNÍ PIVOVAR V HUMPOLCI První dochovaný záznam o vsi Gumpoldsdorf či Gumpoldsfeld je z roku 1178 v souvislosti s majetky Soběslava II, významná je zmínka z roku 1233 o kostele Sv. Mikuláše, založeném želivskými premonstráty. Z Prahy přes Želiv a Jihlavu vedla na Moravu důležitá stezka Via Humpolecensis a v tehdejším Humpolci bylo na této stezce vybíráno clo, které snad přispělo k poměrně brzké přeměně původně zemědělské osady v město. V době husitských válek se celá oblast stává krajem kalicha, na nedalekém vrchu Melechov probíhají setkání husitů v čele s humpoleckým rodákem Janem Želivským. Od středověku je město postupně v majetku řady šlechtických rodů až do roku 1809, kdy se stává svobodným městem. Roku 1848 se říšským poslancem za město Humpolec stává Karel Havlíček Borovský. V období středověku se Humpolec stává významným v těžbě stříbra, roku 1560 je založen soukenický cech a soukenická a textilní výroba se stává rozhodující pro místní ekonomiku až do meziválečného období, od kterého se dominantními postupně stávají kovodělný průmysl, strojírenství, dřevozpracující průmysl, elektrotechnický průmysl a stavebnictví. V 19. století zaměstnávaly textilní podniky ve městě na 2 tisíce lidí, po roce 1990 však textilní výroba ve městě prakticky zaniká. Potravinářský průmysl, jmenovitě pivovarnictví, je s městem spojeno v obecném povědomí po celé České republice, z hlediska struktury pracovních příležitostí ve městě však podstatný význam nemá. Další rozvoj města po polovině 19. století negativně ovlivňuje trasa hlavní železniční tratě mezi Prahou a Moravou, která se městu vyhýbá. Vybudování lokální tratě do Havlíčkova Brodu roku 1896 je jen chabou nápravou. Počet obyvatel Humpolce stoupá od 60. let 19. století z osmi tisíc na maximum 9 tisíc kolem roku 1900, pak soustavně klesá až na 7 a půl tisíce v padesátých letech. Maxima přes 11 tisíc dosahuje počet obyvatel města na počátku devadesátých let 20. století, od té doby má mírnou negativní tendenci Výroba piva v Humpolci První doklad o vaření piva v Humpolci se datuje rokem Nešlo tehdy ještě o pivovar jako takový, ale o vaření piva v některých měšťanských domech. Pivovar jako takový je archivně doložen z roku Jednalo se o tři malé pivovárky, které za vaření odváděly daň. V roce 1597 byly menší pivovárky nahrazeny jedním pivovarem v rámci panství Herálec. V tomto období vařil pivovar ročně 2 tisíce hektolitrů. V roce 1690 se pivovar poprvé uvádí v novém místě ve městě Humpolec Parostrojní pivovar v Humpolci Herálecké panství bylo v roce 1752 z důvodu dluhů prodáno, novým majitelem se stal uherský šlechtic baron Jakub z Neffzerun, který v roce 1756 již prokazatelně na dnešním místě založil nový panský pivovar. Mezi lety 1848 a 1884 pivovar značně chátrá, Herálecké panství se mění na velkostatek a jeho majitelé se často střídají. Po roce 1884 nastala pro pivovar nová éra rozmachu. Majitelem velkostatku a tedy i pivovaru se stal dr. Gustav R. Gross, který byl také ředitelem severozápadní dráhy a za pomoci sládka Fr. Satrana 17

18 přestavěl pivovar na moderní podnik. Přestavba pivovaru pokračovala i po prodeji rodině Milnerů v roce Na krajské výstavě roku 1904 získává vystavené pivo z Parostrojního pivovaru v Humpolci čestný diplom s právem ražení zlaté medaile. Obr. 1:diplom, udělený humpoleckému pivu na krajské výstavě v r. 1904, firemní grafika z téhož období Za vlastnictví rodiny Milnerů byl v pivovaru před 1. světovou válkou instalován parní kotel, vybudovány nové dílny a bednárna. Od té doby již roční produkce piva trvale překračovala hektolitrů. Ve 30. letech pivovar zaměstnává 40 stálých zaměstnanců. V době 2. světové války pivovar vlastní Marie Terezie Fügnerová, dcera manželů Milnerových. Pivovar udržuje velmi dobrou jakost výroby, pivo se prodávalo na Humpolecku, Německobrodsku, Ledečsku i Pelhřimovsku. Marier Terezie Fügnerová byla říšskou občankou na základě zákona o říšském občanství, přijatého v Německu ve třicátých letech 20. století. V květnu 1945 i s manželem odjíždí z heráleckého zámku neznámo kam, o jejím případném návratu do Humpolce nebo do České republiky nejsou žádné zprávy. Pivovar je spolu se statkem na základě Benešových dekretů zkonfiskován a v roce 1949 přeměněn na komunální podnik. V roce 1952 je pivovar začleněn do národního podniku Horácké pivovary Jihlava a po územní reorganizaci v roce 1960 přeřazen do národního podniku Pivovary České Budějovice. Během existence pivovaru v rámci národního, posléze státního podniku byly řešeny pouze potřeby mechanizace a bezpečnosti, areál pivovaru se již nerozšiřuje a neprobíhají v něm ani podstatné stavební ani technologické intervence. V posledních letech existence humpoleckého pivovaru v rámci státního podniku vedení podniku v Českých Budějovicích již nepočítalo s dalším rozvojem a nastal celkový úpadek výrobního závodu, a spolu s ním i pokles kvality i výstavu piva: zatímco v průběhu sedmdesátých let činily roční výstavy již stabilně přes 40 tisíc hektolitrů, v posledním roce státního podniku v roce 1991 činil výstav pivovaru pouhých 26 tisíc hektolitrů. Proces útlumu výroby je pro menší regionální pivovary na sklonku socialistické éry stejně typický, jako dlouhodobé zanedbávání technologického rozvoje i pouhé stavební údržby. Útlum je při tom eufemismem skutečného úpadku, který byl důsledkem vyčerpání centrálně řízeného socialistického hospodářství: vyčerpání všech rezerv, které si socialistické podniky přivlastnily z výdobytků minulé podnikatelské činnosti znárodňovaných podniků a ze kterých doposud žily, bylo primární motivací optimalizace a centralizace výrobních kapacit spíše než deklarovaná, vesměs falešná a v každém případě opožděná snaha o návrat k alespoň některým principům trhu. Dlouhodobé zanedbávání 18

19 investic do rozvoje, ba i do prosté údržby se nakonec neukázalo jako rozhodující: to potvrzují případy podniků, úspěšně privatizovaných nebo jinak ekonomicky transformovaných po roce 1989; uvedenou podstatu úpadku ilustrují i některé z případových studií, které uvádí tato práce. Obr 2: Jihočeské pivovary, České Budějovice, závod Humpolec před regenerací Skomírající humpolecký pivovar 26. října 1991 vydražili Stanislav Bernard, Josef Vávra a Rudolf Šmejkal v tzv. malé privatizaci. Vznikl tak první soukromý pivovar na území tehdejšího Československa, který záhy přijal název Rodinný pivovar BERNARD. V roce 2000 se podnik stal akciovou společností, do které v roce 2001 vstoupil strategický zahraniční investor. Okolnosti těchto změn stejně jako dostupné hospodářské výsledky pivovaru svědčí o tom, že revitalizace Parostrojního pivovaru v Humpolci prostřednictvím malé privatizace je úspěšná, a že podnik je úspěšný i v současnosti, na rozdíl od jiných privatizačních projektů, jejichž historii až do současnosti není možné hodnotit takto jednoznačně pozitivně. Obr. 3: Rodinný pivovar BERNARD po regeneraci Nemluvě o rozšíření a inovativnosti sortimentu, pivovar do současnosti zvýšil výstav na téměř osminásobek ve srovnání s vrcholy produkce národního či státního podniku (dosavadní rekord byl vytvořen v červenci 2013, kdy měsíční výstav dosáhl hektolitrů, když špičky produkce v sedmdesátých letech 20. století činily 45 tisíc hektolitrů ročně). Pozoru hodné je, že takového nárůstu produkce bylo dosaženo prakticky bez jakékoliv prostorové expanze. Rodinný pivovar BERNARD a.s. vaří pivo ve stejném areálu, ve kterém v sedmdesátých letech vařil pivo humpolecký závod Jihočeských pivovarů České Budějovice. Více k situaci zástavby a území pivovaru ve stavební historii pivovaru, na tomto místě je pouze třeba připomenout, že v roce 2000 Rodinný pivovar BERNARD a.s. jako jediný akcionář založil Sladovnu BERNARD a.s., která má jediný závod v Rajhradu u Brna a 19

20 v současnosti produkuje přes 6 tisíc tun sladu ročně. Zásobuje tak zřejmě nejen mateřský pivovar, který vymístěním přípravy klíčové suroviny mimo plochu výrobního závodu zřejmě řešil rozvoj výrobních kapacit a vše nasvědčuje tomu, že řešení je úspěšné jak z hlediska výroby piva, tak z hlediska odvozeného podnikatelského projektu, výroby sladu také pro trh, nejen pro vlastní potřebu. Obr. 4: Sladovna Bernard, Rajhrad Ilustrace ukazují, že i Sladovna BERNARD v Rajhradu u Brna je úspěšnou regenerací, spíše revitalizací staršího výrobního objektu. Vzhledem k estetickým i stavebně-konstrukčním aspektům původní stavební substance je současný stav dokonce atraktivnější z hlediska sběratelského či kvality zachovaného průmyslového odkazu, než areál a objekty mateřského závodu v Humpolci. Při zběžném pohledu je třeba ocenit neokázalý přístup k rekonstrukci, který způsobem velmi příhodným k výrobní funkci respektuje a zdařile rozvíjí architektonické hodnoty původní stavby, aniž by upadal do sentimentu Produkce pivovaru Produkce pivovaru je důležitým a ve srovnání s jinými druhy produkce je potěšitelné, že kvantitativním a objektivním ukazatelem prosperity podniku. V kontextu teoretického rámce je možné předběžně konstatovat souvztažnost prosperity a schopnosti trvale udržitelného rozvoje projektu, i když se zřejmě jedná o vztah volný, elastický. Úpadek produkce výrobního podniku není sice bezprostředním projevem poklesu či ztráty schopnosti projektu rozvíjet se udržitelným způsobem, ale signalizuje ohrožení této schopnosti, naopak vzestup produkce nemusí nutně znamenat trvale udržitelný rozvoj podniku, ale rozhodně není kontradikcí takového rozvoje. roky majitel: hraběnka Gabriela Thun-Hohensteinová sládek: Jan Baumann do roku 1880, Jan Tichý rok výstav (hl.)