Jak maximálně využít svůj HNĚV? 1/5

Transkript

1 Neděle , RZ Jak maximálně využít svůj hněv? Pavel Trefný? Hněváte se někdy? Hněval se někdy někdo na vás? Předpokládám, že ano, protože, kdybyste mi řekli, že ne, stejně bych vám moc nevěřil, protože žijeme ve světě, který není dokonalý, který je v mnohém porušený a v nepořádku a tak máme každý den mnoho příležitostí k tomu, abychom se hněvali.? Je to správné, že se hněváme? Je hněv správný? Může být na hněvu vůbec něco dobrého? Existuje správný způsob jak svůj hněv projevit, tak aby to bylo dobré pro všechny? Ano i ne... Je hněv, který je oprávněný, ale i hněv, který není spravedlivý?/oprávněný?.? Hněvá se Bůh? Bible mluví o tom, že ano! Žalmista dokonce říká, že každý den má Bůh proč vzplanout hněvem. (Ž 7,12) Boha nejlépe poznáme, když se podíváme na Pána Ježíše. On sám řekl, kdo vidí mne, vidí Otce!? Hněval se Pán Ježíš? Napadnou vás nějaké situace? (muž s ochrnutou rukou, vyhnání penězoměnců z chrámu...) Proč se hněval? Tvrdost jejich srdcí, neláska, lhostejnost k těm, kteří, chtěli hledat boha a oni jim to znemožňovali... (J,2,14-17) V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště. Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: Horlivost pro tvůj dům mne stráví.? Co se děje, když se hněváme? Slovník popisuje hněv jako silnou vášeň nebo nelibou emoci obvykle odpor vyvolaný pocitem, že nám někdo ublížil nebo nás urazil. Jedná se o celý shluk emocí, do kterých je zapojeno i naše tělo, mysl a vůle. Hněv je reakce na nějakou událost či situaci v životě, která nás podráždí, způsobí nám bolest, frustraci nebo v nás vzbudí jiný nelibý pocit. Je živen emocemi jako je zklamání, pocit ublížení, odmítnutí či trapnosti. Hněv staví člověka proti osobě, místu věci, která tuto emoci roznítila. Je opakem pocitu lásky. Láska nás k druhému přitahuje, zatímco hněv nás staví proti němu. Také tělo se však účastní prožitku hněvu. Nervový systém začne uvolňovat adrenalin, adrenální žlázy uvolní další dva typy hormonů, ty ovlivní srdeční frekvenci, krevní tlak, funkci plic a činnost zažívacího ústrojí, takže člověku se nahrne krev do obličeje, začne se mu bouřit žaludek a někdy začne zatínat pěsti. Tyto tělesné změny vedou u lidí k pocitu, že se zalykají hněvem a nejsou schopni ho ovládnout. Je to tak, že nemůžeme ovládnout to, co probíhá v našem těle, ale můžeme ovládnout duševní a tělesné reakce na hněv. Budeme o tom ještě mluvit.? Kde se hněv bere? Kde se vůbec vzal? Jaký je jeho prapůvod? Jaký je vůbec jeho smysl? V sekulární literatuře v naturalistickém pojetí člověka se předpokládá, že se vyvinul během evoluce jako určitá technika přežití již v raném vývojovém stádiu člověka. Předpokládá se, že hněvem vybavila příroda člověka, aby dokázal zareagovat v okamžicích nebezpečí. Osobně však myslím, že lidská schopnost se hněvat má svůj původ v Boží přirozenosti. Byli jsme stvořeni, k tomu, abychom byli Božím obrazem (Gn ). Jak už jsem citoval žalmistu: Bůh má denně spoustu důvodů proč vzplanout hněvem. Ve starém zákoně se můžeme hodně dočíst o Božím hněvu, je zmiňován na 375 místech, ale i nový zákon ho zmiňuje. Četli jsme o tom, jak se rozhněval Ježíš. Boží hněv má svůj původ v Boží lásce a Boží spravedlnosti nebo jinak řečeno v jeho svatosti. Bůh miluje svoje stvoření a chce pro něj pouze dobré. Když tedy Bůh vidí zlo a nespravedlnost, hněvá se! Je to jeho neměnný postoj vůči zlu a hříchu. My jakožto Boží obraz, přestože do určité míry již pokřivený, neseme tuto schopnost hněvat se a i nám do určité míry záleží na právu a spravedlnosti, a proto vždy, když se setkáme s něčím, co považujeme nebo pociťujeme za nesprávné, začneme pociťovat hněv. Hněv tedy sám o sobě není zlý. Není to hřích, není to součást naší padlé přirozenosti. Hněv neznamená, že v našem životě působí satan. Spíše naopak, znamená to, že navzdory našemu padlému stavu nám stále ještě záleží na tom, aby se věci děly správně a spravedlivě. Takže spíš bychom Bohu mohli děkovat za schopnost prožívat hněv, protože kdybychom ho neprožívali, když se děje nějaké bezpráví nebo nespravedlnost, znamenalo by to, že jsme už úplně ztratili smysl pro morálku. Vede nás to ale k druhé závažné otázce:? Co je smyslem hněvu? Co Bůh lidským hněvem zamýšlel? Je určen k tomu, aby nás ve chvíli, kdy se setkáme s nespravedlností, motivoval k pozitivnímu jednání, podloženému láskou, tak abychom se tu špatnost snažili napravit. Hněv nás nemá vést k tomu, abychom lidem, kteří nám možná ukřivdili, provedli něco zlého, ani nás neopravňuje říkat, nebo dělat něco špatného svým bližním. Účelem hněvu je nás motivovat k pozitivnímu, laskavému jednání, po kterém budou věci lepší, než byly před tím. Například ke zrušení otroctví, nebo rasové segregaci v USA došlo díky tomu, že se toto zlo rozhněvalo Williema Wilberforce, Martina Luthera Kinga a další, tak, že o něm nemohli mlčet a burcovali svědomí svých národů až k jejich zrušení došlo. Hněv je jako červené světlo na desce automobilu. Upozorňuje nás na něco, co vyžaduje naši pozornost a co nemáme ignorovat. Hněv může být silným pozitivním impulzem a stimulem, kteří nás pohne k jednání podloženém láskou, kterým můžeme napravit nesprávné věci a odstranit bezpráví. To je jeho pravý smysl Jak maximálně využít svůj HNĚV? 1/5

2 X Může se však z něj také stát zuřivá (a zlá) nekontrolovaná síla. Potíž je, že nám v zápalu zlosti pozitivní cíle hněvu unikají, zapomeneme, že máme věci napravovat a nakonec ještě vše zhoršíme. Špatné reakce na hněv Existují v podstatě dvě základní nesprávné reakce na hněv, které se dají popsat, jako exploze a imlpoze. Exploze, tedy že člověk především vybuchne navenek a má to ničivé účinky na jeho okolí. Nejen, že zraní člověka, vůči němuž je namířeno, ale také ničí sebeúctu osoby, která se neovládá. Lidé v zápalu hněvivých výbuchů říkají a dělají věci, kterých pak později litují. Slovní a fyzické útoky nakonec ničí vztahy. Mezi psychology byla kdysi populární myšlenka, aby člověk dal svému hněvu průchod agresivním chováním, které není namířeno na druhého člověka např.: bití do boxovacího pytle, polštářů a podobně. Další výzkum však naznačuje, že když člověk své zlostné pocity projevuje agresivním chováním, jeho hněv tím neodezní. Ale pravděpodobně vybuchne v budoucnu znovu. Výbuch ať slovní či fyzický je však nepřijatelným způsobem, jak nakládat s hněvem. A protože se vzorec hněvivého chování buduje léta, může takovému výbušnému člověku pomoci nejlépe ten, kdo v jeho životě zaujímá důležité místo, vyvine-li na něj tlak, aby vyhledal pomoc. Členové a přátelé takového člověka se musí naučit, jak zlostného člověka přimět, aby se ze svých destruktivních reakcí na hněv zodpovídal. Příklad desetileté dcery, která odešla, příklad manželky, která odešla. Druhou negativní reakcí na hněv, která má však stejně ničivé účinky je imploze, nebo-li pokud člověk v sobě hněv dusí a ten se tam pak hromadí. Implozivní hněv se tak snadno nepozná, protože ho člověk drží v sobě.. Začíná mlčením a uzavření se do sebe, ale časem vede k zášti, zahořklosti a nakonec až k nenávisti. Takováto reakce bývá lákavá pro křesťany, které učili, že hněv je sám o sobě hříšný. Začíná to většinou nejprve popřením hněvu, kterým však ve skutečnosti hněv neodstraníme! Druhou a nejrozšířenější reakcí je uzavření se do sebe. Přiznají sobě i druhým, že se hněvají, ale odtáhnou se od člověka nebo situace, která hněv vyvolala. Snad mě časem ten hněv přejde, uklidňuje se rozhněvaný. Pokud se člověk který se ho dotkl zeptá zda se něco děje, odpovědí bude, že ne, proč by se něco mělo dít? A pokud se ptá dále, nejspíše se dočká odpovědi, že hněvající se člověk je jen unavený. Takovéto uzavření se a vyhýbání může trvat den, ale také roky. Dotyčný se navenek snaží působit dojmem, že ho nic netrápí, ale hněv se nakonec stejně projeví i když třeba jinak. Ještě jiným řešením bývá někdy, že člověk projeví svůj hněv jinde. Jakoby ho přesměruje a tak místo na šéfa, kterému se to bojí říci do očí, vynadá dětem, nebo se pohádá s manželkou... ale to jen vyvolá další hněv v lidech vůči nimž se dotyčný hrubě chová a vůbec to neřeší původní situaci. Původní hněv tím člověk nezpracuje a ten stále v jeho nitru čeká, až ho dotyčný zpracuje pozitivněji. Třetí charakteristickým rysem imlpozivního hněvu je přemítání nad událostmi, které hněv vyvolaly. V mysli člověka se původní scéna přihrává stále znovu jako kazeta. Problémem je, že se vše odehrává pouze v jeho mysli a člověk svůj hněv nikdy nezpracuje s osobou, které se to týká a nebo s poradcem či důvěryhodným přítelem. Hněv pak přechází v zášť. Potlačování hněvu vede kromě psychologického i k fyzickému stresu. Existují prokazatelné spojitosti s mezi potlačovaným hněvem a vysokým tlakem, zánětem tlustého střeva, migrénami a srdečními chorobami. Ještě daleko větší dopad to však má na emocionální zdraví člověka. Hněv zadržovaný uvnitř vede nakonec k zášti, zahořklosti a často k nenávisti. Bible všechny tyto věci jednoznačně odmítá a považuje je za hříšnou reakci na hněv. Pavel nám dal jasný pokyn, abychom hněv rychle zpracovali a nedopustili, aby v nás zůstával po západu slunce. Podstatným principem je to, že v sobě hněv nemáme držet. Když to děláme, poskytujeme místo ďáblu a připravujeme v sobě jakýsi opěrný bod, prostředí pro další hřích. Hněv odpočívá v lůnu bláznů (Př 7,9), říká Šalamoun, moudří se hledí, aby rychle zmizel. Hněv by měl být pouze návštěvníkem našeho srdce a nikdy ne jeho obyvatelem.? Jak tedy na hněv správně/ pozitivně reagovat? Předpokládejme, že se hněváte na někoho s kým vás pojí dlouhodobý vztah. Předpokládejme dále, že je váš hněv oprávněný (o neoprávněném se ještě zmíním) tedy vyvolaný skutečně nesprávným jednání druhé osoby vůči vám. Gary navrhuje pět kroků: (1) vědomě si přiznat, že se hněvám, (2) zdržet se bezprostřední reakce, (3) lokalizovat ohnisko svého hněvu, (4) rozebrat svoje možnosti a (5) podniknout konstruktivní kroky. (1) Nejprve si vědomě přiznejte, že se hněváte. Pocit hněvu se objevuje náhle a my často slovně nebo fyzicky okamžitě reagujeme, aniž si předtím vědomě připustíme, co se v našem nitru odehrává. Když si nejprve sami sobě přiznáme, že se hněváme, bude mnohem pravděpodobnější, že zareagujeme pozitivně. Řekněte si (vyslovte to nahlas): Zlobím se kvůli tomu a tomu! Co s tím teď udělám? Nejenže si uvědomíte hněv, ale nastíníte rozdíl mezi svým hněvem a kroky, které podniknete. Umožníte tak i zapojení rozumu ve chvíli, kdy se hněváte. Hněvat se není hřích. Ap.Pavel říká: Hněváte-li se, nehřešte. (Ef 4,26) (2) Zdržte se bezprostřední reakce. Zkrotit svoji bezprostřední reakci není totéž jako hromadit hněv v sobě. Znamená to, že odmítneme jednat tak, jak jednáme obvykle, když se zlobíme. Šalamoun napsal: Hlupák soptí, co mu dech stačí, ale moudrý se vždycky ovládne. (Př 29,11) Jeden spisovatel napsal: Promluv v hněvu a proneseš nejlepší řeč, které budeš kdy litovat. To už pak jde vždy špatně vrátit. Vyhněte se tedy obvyklým leč destruktivním reakcím jako je slovní nebo fyzické projevování hněvu nebo naopak uzavření se do sebe a mlčení. Odmítněte Jak maximálně využít svůj HNĚV? 2/5

3 reagovat tak jak většinou reagujete, když se zlobíte. Když počkáte, pomůže vám to vyvarovat se výroků, nebo kroků, kterých byste později litovali. Znáte tu radu: Když jsi rozčilený, počítej do deseti. Někteří se potřebují naučit počítat do sta nebo do tisíce. Navrhuje počítat nahlas a pokud jste v přítomnosti člověka, na kterého se hněváte, raději odejděte. Jde o čas, který vám poskytne příležitost ovládnout emoce, abyste mohli situaci řešit pozitivně. (3) Udržíte-li pod kontrolou bezprostřední reakci, určete ohnisko svého hněvu. Nejdůležitějším je přijít na to, co špatného vám způsobil člověk, na něhož se zlobíte. Čím vám ublížil? Která slova nebo činy druhého člověka vás rozhněvaly? Pokud vám dotyčný skutečně ublížil, určete, čím se provinil. Potom zvažte nakolik je provinění vážné. Existují menší a větší prohřešky a každý z nich vyžaduje jinou odezvu. Někdy pomáhá ohodnotit závažnost stupnicí od Někdy to může například partnerovi pomoci, na co se má připravit, až s ním budete mluvit. (4) Rozeberte jaké máte možnosti. Možností je mnoho: Můžete mu za jeho nespravedlivé, nelaskavé, nevlídné, bezmyšlenkovité, bezohledné chování vynadat. Můžete také vytáhnout všechny hříchy z minulosti, které vás napadnou. Můžete dokonce použít nadávky, abyste dotyčnému ukázali, jak moc se vás jeho chování dotklo. Můžete mu vrazit pohlavek, nebo na něj vzít baseballovou pálku. Můžete to pustit z hlavy s tím, že ho v duchu urazíte: Je to hlupák, ubožák, ignorant, ani se o tom s ním nebudu bavit nemíním ztrácet čas. Nebo se můžete pokusit o pomstu a od dotyčného se izolovat... Nezapomeňte však na základní smysl hněvu a položte si ke zmíněným nápadům dvě otázky: Je toto řešení pozitivní a je vedeno láskou? Může jednání o kterém uvažuji špatnost nějak vyřešit a vztahu pomoci? Je to to nejlepší pro člověka, na kterého se hněvám? Z křesťanského pohledu existují možnosti v podstatě dvě: Dotyčného v lásce konfrontovat a nebo se rozhodnout, že křivdu přehlédneme. (A) Nejprve k té druhé možnosti. V některých situacích dojdeme k závěru, že konfrontovat člověka, který to udělal, pomůže jen málo nebo vůbec. Proto se rozhodnu křivdu přijmout a dotyčného přenechat Bohu. Není to totéž jako hněv hromadit. Znamená to předat hněv Bohu, vzdát se práva na pomstu a nepřipustit. Bible tomu říká shovívavost. Znamená to přenechat spravedlnost Bohu, aby s ním naložil, jak on uzná za vhodné. Rozhodnete se nestat vězněm nepravosti, které se druhý vůči vám dopustil. Například dojdete k závěru, že nadřízený je bezohledný, nerozumný člověk a když s ním promluvíte, bude to pravděpodobně ještě horší. Uvědomíte si, že musíte živit rodinu a že v tuto chvíli se zaměstnání shání těžko a tak se rozhodnete to nechat být. Považujete své jednání za nejlepší pro to, abyste holi žít dál. Váš vztah s nadřízeným se tím nezlepší, ale dá vám to svobodu investovat emocionální a fyzické síly do produktivnějších činností.. (B) Mnohem častěji, ale bývá moudřejší reakcí na hněv s láskou konfrontovat člověka, který vám ublížil a snažit se najít řešení. Ježíš říká: Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, pokárej ho a bude-li toho litovat, odpusť mu. Pokárat doslova znamená vložit na něj břemeno tedy situaci mu předložit a jasně na ní upozornit. Zároveň je třeba si být vědom toho, že se můžu mýlit. Otevřeně poukážete na to, že se zlobíte, ale připustíte, že situaci možná nevnímáte dokonale, a také, že chcete, aby se problém vyřešil. Dáte tím druhému příležitost, (1) aby vám sdělil informace, které možná nevíte a na celou situaci vrhnou úplně nové světlo, (2) aby vám vysvětlil pohnutky pro to co udělal nebo řekl a (3) nebo aby jasně přiznal, že to co udělal nebylo správné a požádal vás o odpuštění. Ke konfrontaci nemá nikdy docházet, abychom dotyčného odsoudili, ale abychom obnovili vztah do té míry, aby byl opravdový a otevřený a byla v něm láska. (5) Krokem je tedy konstruktivně jednat. Pokud jsme se rozhodli křivdu přejít, měli bychom o tom mluvit s Bohem: Pane víš co se stalo, víš, jak se mne to dotklo a jak se zlobím. Opravdu si ale myslím, že v této situaci udělám nejlépe, když tu křivdu přijmu a toho člověka přenechám tobě. Ty víš nejen to co udělal, ale znáš jeho pohnutky. Vím, že jsi spravedlivý Bůh a tak ti důvěřuji, že s ním uděláš to co bude pro něj nejlepší. Také ti přenechávám svůj hněv. Pomoz mi aby mne neovládaly myšlenky a pocity, které se zřejmě dostaví. Nechci, aby byla tato událost na překážku tomu, aby můj život mohl být užitečný a dobrý. Děkuji ti, že jsem tvoje dítě a že se o mne postaráš. Pokud se vám budou vracet pocity ublížení a hněvu, přenechte je znovu Bohu. Rozhodnete-li se druhého člověka v lásce konfrontovat, vyzývá nás ap.pavel, abychom to dělali v duchu mírnosti, a dali si pozor sami na sebe, abychom také nepodlehli pokušení (Gal 6,1) Vyslechněte si jeho vysvětlení; můžete získat nový pohled na to, co dotyčný udělal a co ho k tomu vedlo. Vždy ale existuje možnost, že dotyčný popře, že by jednal nesprávně i když víte, že se tak zachoval. Pokud je to vážná věc a jste si jisti fakty, musíte si uvědomit, že se s tím člověkem nemůžete smířit. Nevyznaný hřích rozbíjí vztahy s lidmi i s Bohem. Odmítá-li člověk zabývat se svou vinou, nemůže nás s ním už pojit vřelý vztah. A vy musíte vzít na vědomí, že se rozhodl ve vašem vztahu nepokračovat. Musíme, je pak nechat být a modlit se za ně. Pokud přizná, že udělal něco nesprávného a požádá vás o odpuštění, odpusťte mu. Nespravedlivý (pokřivený) hněv. Naším problémem je, že ne každý náš hněv je správný. Po pádu člověka od Boha, máme sklon všechny Boží dary zdeformovat. Vše dobré je člověk schopen zničit a zneužít. A není to on sám, ale i Boží nepřítel ďábel se snaží pokřivit původní dobrý záměr s hněvem. Jednou z nejsilnějších lží je přimět nás, abychom si mysleli, že veškerý Jak maximálně využít svůj HNĚV? 3/5

4 náš hněv je vždy stejně oprávněný. Že když máme pocit, že nám někdo ublížil, tak nám ublížil a v podstatě, že když se hněváme, jsme vždy v právu. Existuje však oprávněný hněv, kdy nám někdo vědomě ukřivdí, ublíží... a neoprávněný hněv, který spustí pouhé zklamání, nesplněné přání, zmařená snaha, špatná nálada... s spousta dalších věcí, které nemají s morálními přestupky nic společného.? Jak poznáme, že je náš hněv pokřivený? Pokřivený hněv se liší v tom, že nikdo nic špatného nespáchal,je způsobený domnělým proviněním. My máme pouze pocit křivdy. Základní dvě otázky by měly znít: K jakému nesprávnému jednání došlo? A Jsem si jist, že znám všechna fakta? Zkoumání hněvu nás někdy povede k tomu, že člověku na něhož se hněváme položíme nějaké otázky. Pokud chápeme, že nemusíme znát všechna fakta, povede nás to k tomu, abychom nedělali ukvapené závěry, ale fakta si zjistili. Co ho vyvolává: Lidé, kteří se nás nějak dotknou, stres, únava, nerealistická očekávání, zmařená snaha... Jak jej rozeznat: Hněv je živen pocity frustrace nebo zklamání. Co dělat: Pozdržte hněv a shromážděte informace, abyste jej mohli zpracovat.? Jak zacházet se špatným hněvem? Jedná se o hněv, který je neoprávněný, kdy docházíme k nesprávnému závěru, že nám někdo ublížil. Pramení z naší padlé přirozenosti, která je často sobecká a povýšenecká. (1) Předání informace: Začneme s tím, že druhému řekneme to, co prožíváme a co nám vadí, ale tak abychom ho neodsoudili. Požádejte ho, zda byste si o tom mohli promluvit. Dbejte na to, abyste se nezaměřovali na dotyčnou osobu, ale na událost, která ve vás pocity vyvolala. Také nám pomůže pokud si uvědomíme, že se vůči nám nedopustil žádného nemorálního skutku, ale možná vám jen znepříjemnil život. (2) Shromážděte informace: Co se stalo? Pravděpodobně neznáme všechna fakta důležité je zjistit i z pohledu druhého člověka co se stalo a proč. (3) Dospět k porozumění. Vyjádřete s čím se potýkáte a pak si vyslechněte, co vám druhý odpoví. Buďte upřímní. Často je náš hněv pokřivený, ale stejně se jej nedokážeme jen tak zbavit a smířit se s tím co druhý udělal. Důležité je pochopit proč druhý takto jedná a druhý potřebuje pochopit proč se cítím, jak se cítím. Požádat druhého o pochopení a sdílet se o tom, co konkrétního vyvolává můj hněv? (4) Požádejte o změnu. V mezilidských vztazích se stává, že určité chování druhé lidi dráždí a výsledkem bývá často hněv. Ten je ve většině případů pokřivený v tom smyslu, že chování druhého člověka není morálně nesprávné dotyčný se vůči nám nedopustil ničeho zlého. Pokud se však jedná o blízkého člověka se kterým trávíme mnoho času, bývá někdy užitečné snažit se požádat o změnu. Požádat! X Na vyžadování, ani manipulaci nereaguje dobře nikdo z nás. Pokud však cítíme, že si nás druhý člověk váží a má nás rád, je většina z nás ochotna něco změnit, pokud to je vyjádřeno jako prosba a ne požadavek. Hněvání se na Boha Tváří tvář tragédii zažívají i křesťané hněv vůči Bohu. Cítí se, jako by je Bůh opustil a nechápou proč to Bůh dopustil. Je-li Bůh všemohoucí a mohl tyto události odvrátit, vynoří se přirozeně otázky o tom, proč Bůh něco neudělal. Víme z bible, že Bůh se nedopouští žádné špatnosti, ale emocionálně zakoušíme hněv. Job je dobrým příkladem člověka, který nevěděl proč Bůh na něj dopustil všechny rány, které ho potkaly a na Boha se hněval. Vidíme-li Joba, jasně vidíme, že Bůh takový hněv neodsuzuje. (1) Řekněte o svém hněvu Bohu. Mluvte bez zábran o svých pocitech. Bůh chce jako soucitný otec vyslechnout, co vás trápí. Zároveň vám jako váš svrchovaný Pán pomůže pochopit svůj názor na situaci nebo vás požádá, abyste mu prostě důvěřovali. Důležité je ale zůstat s ním v komunikaci/kontaktu a Bohu svůj hněv přednést. (2) Věnujte pozornost tomu, jak k vám Bůh možná promlouvá. Naslouchejte Božímu hlasu nedostane-li se nám vysvětlení? Rozhodněte se Bohu důvěřovat, i když dané situaci nerozumíte, s tím, že Bůh o vás ví a použije si to k uskutečnění svých dobrých záměrů. (3) Pokračujte v Boží službě (možná nové). Dokud jsme naživu, Bůh pro nás má stále naději a budoucnost, záměr, skrze který můžeme uskutečňovat jeho dobré plány. Kainova cesta: hněv vůči Bohu přenesl na svého bratra, kterého zabil! X Job/ Eliáš, kteří naslouchali Bohu... Hněvání se na sebe (1) Přiznejte si svůj hněv. Vyjádřete to v modlitbě Bohu. (2) Prozkoumejte svůj hněv. Je oprávněný nebo se zatěžujete zbytečnou vinou a pocity studu? (3) Je-li opodstatněný, vyznejte své provinění Bohu a přijměte jeho odpuštění. (4) Rozhodněte se sami sobě odpustit, nezahrnujte se výčitkami. Ať je Bůh v modlitbě svědkem toho, že jste si odpustili. (5) Poučte se ze svých selhání. Podnikněte pozitivní kroky a zajistěte, aby se už takový přehmat nekonal. Jak maximálně využít svůj HNĚV? 4/5

5 ? Jak jednat v přítomnosti rozhněvaného člověka? (1) Naslouchejte mu. Dotyčného vyslechnout a snažit se pochopit situaci z jeho pohledu. (2) Naslouchejte mu. Až ho vyslechnete, požádejte ho, aby vám zopakoval, jak situaci vnímá. Ukážete tím, že skutečně chcete pochopit, co se stalo a že jeho hněv neodsuzujete. (3) Naslouchejte mu. Pokládejte dodatečné otázky, abyste si ujasnili situaci. Aby ze sebe rozhněvaný člověk dostal všechno co má na srdci, vyžaduje to tři nebo čtyři naslouchací kola. (4) Snažte se pochopit jeho situaci. Ptejte se sami sebe, zda byste se ve stejné situaci také nezlobili. (5) Projevte pochopení pro jeho situaci. Mluvte se soucitem. Potvrďte dotyčnému, že jeho hněvivé pocity jsou legitimní. (6) Podělte se s dotyčným o jakékoli informace, které mohou na problém vrhnout světlo. V tomto bodě mu můžete pomoci si uvědomit, že jste mu neukřivdili. (7) Vyznejte, čím jste mu ublížili a snažte se napravit křivdu, které jste se dopustili. Tento krok podnikněte tehdy, pokud je hněv dotyčného opodstatněný a vy jste mu nějak ublížili. Většina materiálu převzata z knihy: Hněv, Návrat domů. Jak maximálně využít svůj HNĚV? 5/5