MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky Aktivizace seniorů jako téma budoucnosti Diplomová práce Brno 2011 Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Sayoud Solárová, Ph.D. Autor práce: Bc. Kristýna Štamberková

2 Anotace Diplomová práce Aktivizace seniorů jako téma budoucnosti pojednává o rizicích sociálního vyloučení seniorů, o moţnostech péče o ně a především o vyuţití volného času. Práce se také věnuje problematice přizpůsobování se ţivotu ve stáří a výhodám sociálních sluţeb pro seniory. Cílem práce je zjistit faktory, které významně ovlivňují aktivitu v ţivotě seniorů. Praktická část vychází z kvantitativního výzkumu s kvalitativními prvky, zakotvené teorie na základě dat získaných z dotazníků a rozhovorů. Jako doplňující informace je přiloţen dotazník pro ošetřující personál. Annotation Diploma thesis Activation of seniors as a future topic deals with risks of senior s social exclusion, choice of care and first of all about usage of free time. Publication attend to complication with adaptation to eldery life and advantages od using social services for seniors. Target of thesis is to discover some factors, which are important for activities in senior s life. Practical part comes out from quantitative research with qualitative elements based on informations acquired in questionnaries and interviews. As a completing information is appended some questionnary for attending staff. Klíčová slova Stárnutí, stáří, aktivizace, sociální exkluze, péče o seniory Keywords Ageing process, eldery, activation, social exklusion, care for seniors

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 1.dubna 2011 Kristýna Štamberková

4 Poděkování Upřímně děkuji PhDr. Kateřině Sayoud Solárové, Ph.D. za odborné vedení, její cenné rady, pomoc a pochopení při zpracování mé diplomové práce. Také bych chtěla poděkovat všem ostatním, kteří mě jakkoli podpořili ve snaze úspěšně dokončit započatou práci, především sociální pracovnici, která byla vţdy ochotná poskytnout mi vţdy potřebné materiály i ve svém volném čase a také mým přátelům a rodině za trpělivost a důleţité rady.

5 Obsah ÚVOD 6 1 STÁRNUTÍ 1.1 Pojem stárnutí a stáří Změny přicházející během stárnutí Ageismus a mezigenerační solidarita Sociální izolace ve stáří 16 2 PÉČE O SENIORY 2.1 Domácí péče Institucionální péče Sluţby pro seniory a jejich rodiny 24 3 AKTIVIZACE SENIORŮ 3.1 Pojem a cíle aktivizace Moţnosti aktivizace Techniky práce se seniory 33 4 AKTIVIZACE SENIORŮ JAKO TÉMA BUDOUCNOSTI (VÝZKUM) 4.1 Stanovení cíle, hypotéza a medotd výzkumného šetření Charakterisitka techniky výzkumného šetření Interpretace výsledků výzkumného šetření Závěry a doporučení výzkumného šetření 41 ZÁVĚR 58 SHRNUTÍ 60 RESUMÉ 60 POUŢITÁ LITERATURA 61 PŘILOHY 65

6 ÚVOD Stáří se stává přímou zkušeností stále většího počtu lidí. Je uţ všeobecně známo, ţe populace demograficky stárne a proto je nutné přijmout řadu opatření, která pomohou ţít starším lidem zdravěji a aktivněji. Právě tato skutečnost ovlivnila mé rozhodnutí vybrat si toto téma pro diplomovou práci - Aktivizace seniorů jako téma budoucnosti. Panika, strach ze stáří a z konce ţivota, které některé z nás zachvátí, však nejsou reakcí na to, ţe se nám objevují bílé vlasy či vrásky kolem očí, ale panika nad tím, ţe se nám náš vlastní, dosavadní ţivot nelíbil, a ţe jiţ nemáme čas ho napravit. Je to reakce na to, ţe jsme se zapomněli připravit na své stáří a najednou nevíme co s ním. Tématika vylučování či sociální izolace jedinců, případně celých skupin, je stále velmi aktuální. Dokonce ještě získává na významu tím více, čím větší skupina obyvatel je jí, byť nepřímo, ohroţena. Takto ohroţenou skupinou jsou bezesporu také senioři lidé, kteří dosáhli věku nazývaným stářím. Umění stárnout je pro nás i uměním ţít. Aktivita v ţivotě starých lidí je velmi důleţitá nejen pro udrţení dobré kondice a zdraví, ale také pro pocit spokojenosti, uţitečnosti a sounáleţitosti s okolím. Dnes se eviduje mnoho moţností vyţití vhodného pro seniory, stačí si vybrat, co komu nejlépe vyhovuje. Od kultury a vzdělávání, přes zájezdy aţ ke sportu. I přes všechny tyto moţnosti a nabídky se najdou jedinci, kteří se z nějakého důvodu nezapojují, nechtějí nic a nikoho. Pokud je ale člověk schopen drţet krok a dále se aktivně zajímat o dění kolem sebe, bude pro něj snazší čelit situacím, které během procesu stárnutí bude zaţívat, a bude se tak na vlastní stáří lépe adaptovat. Další velký problém je samota a izolace. Je velmi těţké vyrovnat se se ztrátou partnera, na kterého jsme byli celý ţivot zvyklí. Obranou je mít stále nějaký svůj program, své aktivity, koníčky nebo zvíře. Kaţdý dle svých moţností a chuti. O tom, jak se nám bude ve stáří dařit, rozhoduje mnoho vzájemně se doplňujících činitelů. Patří k nim třeba osobnost kaţdého z nás, ţivotní postoje, zkušenosti získané během ţivota, materiální zabezpečení a v neposlední řadě také zdraví. 6

7 Cílem této diplomové práce je objasnit faktory celkově ovlivňující aktivizaci. Senioři jsou lidé jako my všichni, byli jako my a my budeme jimi, pokud se doţijeme vysokého věku. Toto téma se týká nás všech, všichni jednou budeme potřebovat procvičovat tělo i mysl. Diplomová práce obsahuje dvě části: teoretickou a praktickou. V teoretické části bych ráda pomocí odborných publikací přiblíţila problematiku stárnutí všeobecně a moţností dnešních seniorů. Vycházím ze společenských změn, které s sebou stárnutí populace přináší. Zmiňuji také sociální izolaci, která je podle mě jeden z významných problémů špatné nebo ţádné aktivizace seniorů. Ve výzkumné části se metodou kvantitativního výzkumu s kvalitativnímu prvky pokusím odpovědět na tyto výzkumné otázky: 1: Má spolubydlení s druhou osobou či osobami vliv na míru a rozmanitost aktivizace? 2: Má délka pobytu vliv na využití nabízených služeb? 3: Ovlivňuje míru aktivizace dobrý vztah s rodinou a častost jejich návštěv? 4: Má stupeň závislosti vliv na aktivizaci klienta? Pouţila jsem tyto techniky sběru dat: dotazníky doplněné rozhovory, jak se samotnými seniory, tak s odborným personálem, abych doplnila ne vţdy zřejmé odpovědi seniorů. Získaná data jsou dále zpracována a interpretována v jednoduchých grafech a kontingenčních tabulkách. 7

8 1. Stárnutí MOTTO: "Stáří je dnes opuštěnější než kdysi." /Josef Charvát/ 1.1 Pojem stárnutí a stáří Absolutně i relativně přibývá starých lidí a současně se snižuje relativní podíl dětí a mládeže. Proto mluvíme o absolutním stárnutím populace a stejně o relativním stárnutí populace, což znamená vzestup podílu starých osob na celkovém počtu obyvatel. Věková pyramida nebo-li strom života stále rozšiřuje svoji korunu, ale zároveň se zužuje kmen základna (Jedlička, V. 1991, s. 171). Stárnutí je přirozený proces všech ţivých organizmů. Je to řada změn, které mají stránku biologickou, psychologickou a sociální. Výsledkem stárnutí je přirozené stáří se všemi jeho důsledky ve smyslu negativním i pozitivním. V projevech stárnutí jsou velké rozdíly mezi vrstevníky, proto nelze paušalizovat všechny seniory jako homogenní skupinu. Lidský věk se vlivem zkvalitňujících ţivotních podmínek a stoupající úrovně medicíny stále prodluţuje. Za maximální věkovou hranici se za ideálních podmínek povaţuje 120 let, podle dalších autorů aţ 125 let. "Druhou stranou mince prodlužování lidského život je nárůst starých nesoběstačných osob a osob dlouhodobě nemocných. Choroby starých osob mají odlišný průběh, mají sklon k recidivám, komplikacím a často přecházejí do chronicity. Často také dochází u seniorů ke kumulování jednotlivých nemocí. Narůstá tak počet osob dlouhodobě nemocných, kteří přežívají díky úrovni medicíny" (Wolf, J. 1982, s.59). Stárnutím z vývojového hlediska je moţné nazvat přechodné období mezi dospělostí a vlastním stářím jako takovým. Je procesem, jehoţ projevy a změny přicházejí v různou dobu jednotlivých ţivotních fází a pokračují rozdílnou rychlostí. Zpravidla se jím rozumí souhrn změn ve struktuře a funkcích organismu jedince, které podmiňují jeho snazší zranitelnost a celkový pokles schopností a výkonnosti jedince (Langmeier, J., Krejčířová, D. 2006). Stárnutí je ústupem po dosaţení vrcholu anatomického i funkčního růstu organismu (Pacovský, V. 1997). 8

9 Zatímco dříve jedinec stárnul rychle, stejně jako dříve dospíval, a celý jeho ţivotní cyklus proběhl za dobu, která byla o polovinu aţ o dvě třetiny kratší, neţ je dnešní věk člověka, v současné době je tomu právě naopak. Jedinec stárne pomaleji, déle, ale bohuţel, a to je nutno konstatovat, stárne také více hlouběji, intenzivněji. Neumírá na těţká zranění v boji či práci, cholery či neštovice, ale na úplné opotřebení vlastního těla, selhání srdce, mozkové příhody a celkové tělesné vysílení (Wolf, J. 1982). "Člověk se liší od živočichů mimo jiné tím, že nežije jen v přítomnosti, ale že si stále uvědomuje svou minulost i budoucnost. Vzpomíná, hodnotí, co bylo, a poučen tím jedná v přítomnosti a plánuje svůj zítřek, svoji budoucnost. Žije stále ve třech dimenzích a vědomí těchto dimenzí ho provází celý život. Jejich proporce se však během života mění a tím se mění i jejich význam" (Wolf, J. 1982, s.13). Stáří Věk je významným znakem společenských rozdílů v každé společnosti. Všude se s některými lidmi zachází s ohledem na jejich věk jinak než s druhými a zároveň se od nich očekává, že se budou chovat společensky uznávaným způsobem a přijmou role své věkové kategorie. (Pacovský, V. 1997, str.14) Rozhodnutí, je-li určitý člověk starý či ještě nikoli, není lehké. Především nezáleţí jenom na datu narození, tedy na kalendářním věku. Jsou mezi námi lidé narození před sedmdesáti nebo i více léty a přece jsou pohybliví, čilí a výkonní jako lidé středního věku. A naopak jsou tu lidé poměrně mladí, které uţ nic nebaví, ničím se nezabývají, hledají na sobě příznaky nejrůznějších nemocí a trápí se přemýšlením o svém osudu. Máme prostě staré mladíky a mladé staříky. Rozdíl mezi kalendářním a biologickým věkem můţe být značný (Pokorná,A. 2010). 9

10 Vymezení pojmu stáří O stáří, o jeho kvalitě rozhodujeme mnohem dřív, než se přihlásí ke své faktické vládě nad námi. A stáří, to daleké, které se nás vůbec netýká, doléhá každodenně tím víc a tím naléhavěji, čím méně jsme ochotni se k němu znát. (Haškovcová, 1989, str.9) Přestoţe, nebo moţná právě proto, ţe počet lidí doţívajících se vysokého věku v naší společnosti výrazně stoupl a se starými lidmi přijde člověk do kontaktu téměř kaţdodenně, zůstávají ve společnosti zakořeněné určité předsudky a negativní postoje vůči seniorům. Čím větší je při vzájemném setkávání se věkový rozdíl, tím pravděpodobnější je, ţe zástupci mladších generací budou negativně hodnotit ty dříve narozené. Stáří je jednou z etap v ţivotě člověka. Kaţdá z těchto ţivotních etap je charakteristická určitými vývojovými funkčními znaky a změnami organismu. Můţeme říci, ţe stáří je posledním vývojovým stádiem. Souvisí se všemi stádii předchozími, neboť to jaký jsme vedli ţivot v minulosti výrazně ovlivňuje jaké budeme mít stáří (Wolf, J. 1982). Zatím si jen málokdo představuje důchodce jako zcela soběstačného a činorodého jedince se spoustou zálib a v dobrém zdravotním stavu. Pořád v naší společnosti přetrvává obraz starého, nemocného a závislého člověka, který má sklony k infantilnosti a vyţaduje od státu finanční zajištění. Mladí lidé se většinou domnívají, ţe to jediné, co můţe ještě důchodce udělat, je podporovat svou rodinu, starat se o vnoučata a nezabírat místo mladším. Stáří a prodluţování délky ţivota je v mnoha případech prezentováno jako velká ekonomická zátěţ společnosti, která bude v budoucnosti znamenat sloţitý problém. Tento typ postoje je však zcela jednostranný, jelikoţ sniţování úmrtnosti lidí bychom měli spíše chápat jako velký úspěch civilizačního vývoje. (Pokorná,A.2010) Do popředí zájmu se dostávají aktivity a programy, které mají vést k zabezpečení péče pro nemocné a závislé jedince a ke zlepšení jejich zdravotního stavu prostřednictvím kvalitní péče. Opatření zaměřená na seniory by měla vycházet z potřeb a zejména přání samotných seniorů tak, aby vedla prostřednictvím smysluplných volnočasových aktivit k prodluţování aktivního ţivota seniorů. 10

11 Staří lidé mají oprávněný nárok ţít ve společnosti přátelské ke kaţdému bez rozdílu věku, ţít ţivot nezávislý, pokud to není moţné tak vyuţít moţností péče a pomoci. Účastnit se aktivně ţivota společnosti, uplatňovat se v ní a uţívat jejích zdrojů, zkrátka ţít důstojný ţivot za důstojných podmínek. (Pokorná, A. 2010) Zvlášť významnou úlohu určitě hrají sociální faktory, mezi které můţeme zařadit ţivotní podmínky, způsob bydlení, finanční zabezpečení i ţivotní krize v předcházejícím období. Kaţdý průběh stárnutí je velmi individuální a záleţí pouze na nás samotných, jak s ním naloţíme (Wolf, J. 1982). Hlavní změny pozorované obecně u stárnoucích lidí stručně zmíním v následujících bodech. Kaţdý člověk stárne jinak rychle, proto se také všichni nedoţíváme stejného věku. Přidruţí-li se během ţivota nějaká onemocnění, projevy stárnutí se zrychlují. Jak píše Haškovcová, H. (1989) zevnějšek seniorů prodělal mnoho změn, stárnutí a přicházející stáří je čitelné ve tváři, gestech i v chůzi a ani psychická stránka osobnosti není ušetřena involučních procesů. Rozdělení věku podle fyziologického stavu organismu: (Kalvach, Z. 2004) 1. chronologický věk - skutečný, kalendářní - tento věk se počítá od data narození a nemusí souhlasit s věkem biologickým 2. funkční věk - biologický - nemusí souhlasit s věkem chronologickým, ale odpovídá skutečnému stavu organismu po stránce biologické, psychické a sociální. Při posuzování člověka má větší výpovědní hodnotu, neţ věk chronologický. Srovnání pohledů na stáří od několika vybraných autorů J. Alan vymezuje stáří oproti mládí: Zatímco mládí je obdobím, v němţ převaţuje sklon měnit svět, stáří je s ním osobně spojeno a má tendenci ho hájit. Dominantním rysem mládí je aktivita a důraz na čin, ve stáří převládá hodnocení a zvaţování. Motivem duchovního stavu ke společnosti je v mládí touha vyznat se v ní a v sobě, ve stáří je důraz přesunut na snahu vyznat se v sobě a ve svém vztahu ke světu. Socializačním problémem pro mládí je přizpůsobení, pro stáří spíše vyrovnání. (Alan, J. 1989, str. 386) 11

12 J. Langmeier definuje stáří takto: Stáří je obdobím po 65. roce ţivota - organismus slábne, je čím dál náchylnější k nemocem a úrazům (oslabení hladiny vápníku v kostech, kornatění cév, úbytek důleţitých enzymů, u ţen menopauza, atd.). Proţívání starých lidí směřuje k introverzi a melancholii. (Langmeier, J. 1998, str. 50) Z. Kalvach Stáří je obecným označením pozdních fází ontogeneze, přirozeného průběhu ţivota. Je důsledkem a projevem geneticky podmíněných involučních procesů, modifikovaných dalšími faktory (především chorobami, ţivotním způsobem a ţivotními podmínkami) a je spojeno s řadou významných sociálních změn (osamostatnění dětí, penzionování a jiné změny sociálních rolí). (Kalvach, Z. 1997, str.18) J. Ort chápe stáří jako projev věku. Stává se statusovou charakteristikou, s níţ je spojeno předepsané chování, neboli role. Některé role se s odchodem do důchodu opouštějí a i tím se mění naše aspirace. S touto změnou by měla přijít nová očekávání ze strany společnosti a jejích institucí tedy společnost by měla být připravena na aktivní seniory. (Ort, J. 2004, str. 23) 1.2. Změny přicházející během stárnutí Kalvach, Z. (2004) dělí příznaky stárnutí a stáří na: změny fyzické, u kterých jde především o úbytek fyzických sil a výkonnosti, sniţuje se hmotnost a ubývá svalové hmoty. Dále se zpomaluje látková výměna, sniţuje se spotřeba kyslíku, zpomaluje se syntéza bílkovin. Kůţe je vrásčitá, ztenčuje se, ztrácí elasticitu, vlasy šediví a vypadávají, odvápňují se kosti, je zvýšená náchylnost k úrazům, zhoršují se funkce a kapacita jednotlivých orgánů - srdce, ledvin, plic. Podstatné je i sníţení sekrece ţláz s vnitřní sekrecí, činnost některých ţláz ustává úplně, nervový systém je méně odolný vůči zátěţovým situacím, ubývá mozkových buněk a chrup se stává defektní, častá je i paradentóza. Tělesné změny můţeme povaţovat za naprosto normální projev stárnutí, ale některé mohou negativně ovlivňovat psychický stav seniora. Těţší a déle trvající vybavování si slov způsobující pomalejší slovní projev můţe například vést k vyhýbání se komunikaci a tím i společnosti lidí. (Petříková, A., Čornačičová, R. 2004) 12

13 Ke změnám fyzickým dále patří změny smyslové, coţ znamená zhoršení smyslového vnímání - sluch, zrak, čich, chuť, hmat, vnímání tlaku na kůţi a tělesné teploty. Velmi podstatné jsou i změny psychické, které se vyznačují sníţením výbavnosti a vštípivosti paměti, menší nápaditostí, vynalézavostí. Zpomalí se psychomotorické tempo, úkoly řeší člověk pomaleji, lpí na tradicích, projevuje se zde větší únavnost, citová labilita a nestabilita některých psychických funkcí - jazykové dovednosti, intelekt. U stárnoucího člověka dochází také ke změnám v citovém proţívání. Některé události uţ jej tak nevzrušují, v extrémních případech můţe tento úbytek dojít aţ na hranici apatie. Naopak u jiných jedinců můţe intenzita proţívání s věkem narůstat a můţe u něj docházet k silným vnějším projevům emocí (Pacovský, V. 1997). Během stárnutí dochází k slábnutí výkonu v různých schopností, staří lidé jsou hůře přizpůsobiví, okolní svět je pro ně často hektický a těţko se v něm orientují, proto mohou reagovat uzavíráním se do svého soukromí. Celková schopnost psychické adaptability klesá. Staří lidé bývají nejistí v neznámém prostředí právě tak jako v rozhovoru s neznámými lidmi. (Haškovcová, H. 1989, str.97) Staří lidé mají rádi určitý vlastní stereotyp. Hodnoty starého člověka se mění, často se obrací k duchovnu. Celková introvertizace a příklon k duchovnímu životu všeho druhu jsou pro stárnoucího člověka typické. (Haškovcová, H. 1989, str. 110). S tímto úzce souvisejí i změny sociálního postavení, jako je např. odchod do důchodu, změna ekonomického zabezpečení, mění se vztahy v rodině pocity izolace, závislosti na druhých, neprospěšnosti. Dá se říci, ţe je to největší změna, která s sebou přináší odchod do důchodu, zejména proto, ţe přichází v podstatě naráz ve velmi krátkém čase. Ať se na něj člověk těší nebo ne, musí si nově uspořádat svůj ţivot. 13

14 S předstihem deseti let říkávají, že se těší do penze. Když se ale odchod do důchodu stane reálně blízkým, začnou se bránit, a to z pravidla velmi energicky a často i efektivně. Uvádějí nejrůznější racionální i zracionalizované důvody proto, aby mohli setrvat v pracovním procesu. (Haškovcová, H. 1989, str. 24) Při odchodu ze zaměstnání na plný úvazek do důchodu můţe u jedinců docházet k pocitům ztráty prestiţe. Zmizí pravidelná práce, omezí se kontakty s lidmi, které dříve jakoby přicházely samy, mimochodem. Mnoho vztahů a vazeb je nutné budovat. Odchod ze zaměstnání, ve kterém člověk tráví valnou většinu dne i týdne, do důchodu je také náročný po manţelsko-partnerské stránce. Manţelé jsou rázem vystaveni spoustě společného času, který nezřídka neumí trávit společně. Na povrch mohou vyplouvat problémy, na které dříve nepřišlo z nedostatku společně tráveného času. Najednou si na druhém všímáme objektivně nevýznamných vad, které nás nicméně mohou velmi dráţdit. Často dochází k tzv. Ponorkovému syndromu, zvyšuje se riziko konfliktů. Ideální prevencí jsou společné aktivity budované jiţ v produktivní části ţivota jedince. Čeho se starým lidem nedostává nejvíce je úcta a respekt okolí. Tyto podmínky samotným seniorům značně komplikují a ztěţují adaptaci na vlastní stáří. Často přebírají stereotypy a mýty o stáří zaţité z vlastního dosavadního ţivota. Měl by být zdůrazňován pozitivní obraz stáří a vytvářena příznivá společenská atmosféra. S řešením této problematiky je třeba začít co nejdříve, aby lidé, kteří budou brzy vstupovat do důchodu, a tak se tedy v očích společnosti stávat oficiálně starými, přijali nový pohled na své stáří a aby mladí brali jako samozřejmost osobu nezávislého a zkušeného seniora (Wolf, J. 1982). 14

15 1.3. Ageismus a mezigenerační solidarita S rostoucí střední délkou ţivota v západní civilizaci je nutné otevřít i u nás toto tabuizované téma. To, ţe se o něm nemluví, neznamená, ţe neexistuje. Se vznikem kultu mládí vzniká i opačný extrém ageismus. Jde o slovo, které nemá český ekvivalent. Pojem je odvozen od anglického slova age, které znamená věk, stáří. Ageismus je potom společenský předsudek vůči stáří. (Tošnerová,T.2002) Dnes je termín ageismus definovaný šíře. Zahrnuje předsudky a negativní představy o starých lidech nebo projevy diskriminace vůči staršímu člověku nebo skupině starších (Tošnerová, T. 2002). Hovoříme o stereotypech, kdy v záporném stereotypu jsou vynechány příznivé charakteristiky. Jedná se o výroky a postoje bez pravdivého základu, ale se zdáním, ţe mají v jádru pravdu. Některé projevy diskriminace jsou zřejmé, některé v podtextu nevyslovené. Tošnerová, 2002 uvádí: Ageismus věková diskriminace postihující především staré lidi; můţe vést k věkové segregaci, vyčleňování ze společnosti; je podporován ekonomicko-sociálními problémy a společenskými představami podceňujícími stáří. Předsudek kriticky nezhodnocený úsudek (vycházející z myšlenkových stereotypů), který je silně ovlivněný tradicí, osobní zkušeností, respektive emocemi a z něj plynoucí postoj, názor přijatý jedincem (skupinou). Stereotyp v psychologii a sociologii ustálený a navyklý vzorec myšlení nebo chování; soubor představ, které mají příslušníci společenské skupiny o sobě (autostereotyp) nebo o jiných (heterostereotyp), sociální stereotyp obsahuje hodnotící, často iracionální soudy, mívá blízko k předsudkům (rasovým, etnickým ap.). Změna individuálního i sociálního stereotypu je nesnadná, je provázena negativními emocemi. Ageismus je odlišný od jiných ismů, jako je sexismus, rasismus atd. Věková klasifikace není statická, jednotlivec postupuje přes jednotlivé ţivotní cykly, klasifikace je charakterizovaná neustálou změnou, zatímco ostatní systémy jsou konstantní, např. rod, rasa.(tošnerová, T. 2002) 15

16 Postoje ke stárnutí a stáří se v nás utváří a formují jiţ od dětství. Záleţí také na tom, jaké vzory si neseme z nukleárních rodin, jak se naši rodiče chovají k vlastním rodičům a jaký nám tím dávají příklad do ţivota. Co současné dítě může odezřít, pochopit, co formuje jeho vztah ke starým lidem, a tudíž ke stáří? Vidí, slyší a cítí; vidí, jak staří lidé vypadají, slyší, co se o nich říká v dobrém i ve zlém, často cítí velký rozpor. Záleží na rodičích, jakou interpretaci viděnému a slyšenému v emotivní rovině dají. (Haškovcová, H. 1989, srt. 17) 1.4 Sociální inkluze a exkluze Jak popisuje P. Mareš, (2004) je to stav, kdy jedinec nebo skupina jedinců neparticipuje plně na ekonomickém, politickém a sociálním ţivotě společnosti anebo kdy jejich přístup k příjmům a ostatním zdrojům jim neumoţňuje dosáhnout ţivotního standardu, který je v dané společnosti, v níţ ţijí, povaţován za přijatelný, a dosáhnout takové míry participace na ţivotě společnosti, která je pro plnoprávné členy této společnosti uznána za ţádoucí. Sociální dimenze vyloučení je často vymezována dle frekvence a schopnosti kontaktu s příbuznými, přáteli a širším okolím. Rozsah sociální sítě a z ní plynoucí rozsah sociálního kapitálu můţe být jedním z faktorů prohlubující dopad sociálního vyloučení. Na tento jev poukazuje Mareš, P. (2006), který uvádí, ţe Mezi ohroženými sociální exkluzí nacházíme nižší sociální kapitál indikovaný sníženou důvěrou k ostatním i ke společnosti. Sociální vyloučení se neprojevuje pouze na makrosociální úrovni, ale vztahuje se k mikrostrukturální rovině v komunitách. Podle P. Mareše (2006) jádro konceptu sociální exkluze spočívá v tom, ţe vlastně vyloučení jedinci i sociální kolektivy se nepodílejí stejnou měrou jako ostatní na (hmotných i nehmotných) zdrojích společnosti a také na jejich redistribuci, coţ vede nejen k jejich chudobě (vyloučení ze standardu ţivota, ţivotních šancí, konzumních aspirací, ze zdravotní péče), ale i k sociální či kulturní izolaci. "Jde o proces, jenž je zbavuje práv a povinností, které jsou spojeny s plnoprávným členstvím ve společnosti. O proces vydělování jedinců i sociálních kategorií z organizací či komunit, z nichž je složena společnost, a z jejího morálního řádu. Proces, který ničí lidské schopnosti a životní šance a bývá doprovázen demoralizací beznadějí, apatií a zoufalstvím (Mareš, P. 2000, s. 261). 16

17 Mnoha seniorům, ať uţ z jakýchkoliv příčin, nezbývá neţ se uchýlit do sluţeb institucionalizované péče. Ta můţe pomoci riziko exkluze zmenšit nebo naopak přispět k prohloubení vyloučení a to tím, ţe je daný člověk vytrţen ze svého prostředí, segregován do prostředí domovů pro seniory a uzavřen do podmínek, které jedinci přináší mnohé problémy z hlediska změny ţivotního stylu (Pokorná, A. 2010, s. 18). Pacovský, V. (1997) spatřuje příčiny sociální izolace, resp. sociálního vyloučení seniorů z hlediska individuální úrovně, jejichţ východiskem je životní situace jednotlivce. (Ţivotní situace klienta představuje komplex různorodých specifických okolností - charakteristiky jedinců nebo skupin a charakteristiky prostředí, ve kterém tito jedinci a skupiny ţijí), jejichţ zvládání podmiňuje rovnováhu mezi klientem a jeho sociálním prostředím. Lze ji tudíţ chápat jako výsledek interakce mezi jedincem a jeho prostředím. Pacovský, V. (1997) mezi příčinami zmiňuje sociálně rizikovou osobnost, tj. jedince s déletrvající anamnézou sociálních těţkostí (staří bezdomovci, lidé vyššího věku propuštění z vězení apod.). Dále Pacovský, V. (1997) upozorňuje na propojenost sociálních a psychických příčin a uţívá souhrnné označení psychosociální faktory, mezi něţ řadí odchod do důchodu a jeho autonomní hodnocení jako ztráty a prohry, zklamání ze ztráty společenských rolí, nízké sebehodnocení, deficit motivace k fyzickým a psychickým aktivitám, nepřipravenost na stáří. 17

18 2. Péče o seniory Před více než třiceti lety prohlásil prezident Spojených států John F. Kennedy, že měřítkem společnosti je úroveň její péče o nejslabší občany. Toto krédo přimělo mnoho západních společností ke zkoumání vlastních postojů, zákonů a zvyků při práci zabezpečující lepší život osob s postižením. Dodržování lidských práv je pro seberealizaci a osobní blaho postižených a starých občanů nezbytné. Slova prezidenta Kennedyho naznačují, že takovou inkluzí zvyšujeme humanitu naší společnosti (Mühlpachr, P. 2004, s.108) Domácí péče Domácí péče Síla vztahů k blízkým lidem se ve stáří většinou nijak nemění a význam rodiny s věkem naopak stoupá; stejně jako v dětství je člověk i ve stáří více ohroţen sociální izolací či emoční deprivací. Proto je péče v domácím prostředí pro seniory jednoznačně nejvýhodnější. Poskytování domácí péče je upraveno řadou právních norem, zvlášť pak zákonem č.108/2006 Sb. o sociálních sluţbách. Pokud se v rodině rozhodnete, že se o svého blízkého postaráte sami,je to určitě dobře. Každý člověk je šťastný doma, a ne v ústavním zařízení. Je třeba ale počítat s tím, že péče o ležícího člověka j vysilující služba a musíte se na ni dobře připravit. Lidé často neznají základní principy ošetřovatelské péče a neví o možnostech, které lze využít. V městské Nemocnici Milosrdných bratří proto budeme ve spolupráci s Odborem sociální péče Magistrátu města Brna pořádat kurzy ošetřovatelské péče pro rodinné příslušníky. Vedle ošetřovatelství budou zahrnovat i psychologii, protože domácí péče je často velmi náročná i psychicky (Rychnovský, 2007, s.2). Péče o osobu blízkou prostřednictvím rodinného příslušníka je pro seniora nejlepší variantou. Nicméně pro pečujícího je velmi náročná jak fyzicky, tak i psychicky. Ve většině případů to znamená odchod ze zaměstnání a s tím spojenou nutnost ţádat o příspěvek na péči, který je vţdy adresován osobě, o kterou je pečováno. Výše příspěvku se pohybuje u dospělého od 2.000,-Kč do ,-Kč dle stupně zdravotního postiţení. Příspěvek lze vyuţít na výdaje vzniklé v rámci péče o osobu 18

19 blízkou, tzn. při péči zajištěné rodinným příslušníkem nebo sociální sluţbou (Misconiová, 2006). Domácí péče - Home care Domácí péče je propojenou formou zdravotní a sociální péče, včetně péče laické, poskytované potřebnému klientovi na základě rozhodnutí ošetřujícího lékaře v jeho vlastním sociálním prostředí. Jejím posláním je zajistit v rámci primární péče ve vlastním sociálním prostředí klienta takový rozsah a kvalitu potřebné zdravotní a sociální péče, který je dle aktuálních podmínek, poznatků vědy a výzkumu moţný tak, aby k hospitalizaci klienta nebo jeho umístění do ústavu sociální péče docházelo jen kdyţ je to nezbytně nutné. Tento princip předpokládá i vlastní aktivní přístup klienta a jeho blízkých v procesu rozhodování při řešení problému, ale současně počítá i s jejich aktivní spolupráci při poskytování péče. Jednoduše řečeno - jedná se o pomoc k svépomoci. Klient a jeho blízcí nejen spolurozhodují, ale také se spolupodílí na poskytování péče. (Bednář,J. 2010) V rámci této domácí péče jsou klient i jeho blízcí řádnými členy týmu se společným cílem, kterým je zlepšení kvality ţivota klienta i jeho blízkých. I toto je nezastupitelné pozitivum systému domácí péče (Kohutová,H. 2010). 1. Cíle domácí péče: Především by měla domácí péče zajistit maximální rozsah, dostupnost, kvalitu a efektivitu zdravotní péče a pomoci klientům, kterým je tato péče poskytovaná na základě doporučení k tomu příslušným lékařem, a to v jejich vlastním sociálním prostředí. Další z důleţitých cílů je eliminovat vliv infekčních nákaz, které mohou být v různých hromadných zařízeních někdy osudové (Bednář, J.2010). 2. Definice domácí péče: Domácí péčí je zdravotní péče poskytovaná pacientům na základě doporučení registrujícího praktického lékaře, registrujícího praktického lékaře pro děti a dorost nebo ošetřujícího lékaře při hospitalizaci v jejich vlastním sociálním prostředí. Domácí 19

20 péče je zaměřena zejména na udrţení a podporu zdraví, navrácení zdraví a rozvoj soběstačnosti, zmírňování utrpení nevyléčitelně nemocného člověka a zajištění klidného umírání a smrti (Bednář, J.2010). 3. Vymezení činnosti domácí péče: Poskytovatelé domácí péče samostatně vykonávají domácí péči, indikovanou praktickým a ošetřujícím lékařem a dále spolupracují s orgány státní správy a samosprávy, s nevládními organizacemi a dalšími subjekty ve zdravotní a sociální sféře (Bednář, J. 2010). Mezi formy domácí péče patří např. domácí hospitalizace pooperačních a poúrazových stavů, dlouhodobá péče při chronických onemocněních, péče při gastroenterologických onemocněních péče o atonie, metabolická onemocnění diabetes mellitus II (amputace, slepota), neurologická onemocnění péče po ictu, Parkinsonova ch.,alzheimerova ch, onkologická onemocnění, psychická onemocnění a v neposlední řadě i domácí hospicová péče preterminální a terminální stadium (Kohutová, J. 2010) Institucionální péče Institucionální (ústavní) sociální péče se dostala v naší zemi do popředí po roce Do této doby byla tato péče téměř tabu, stát neměl zájem na zviditelňování postiţených a starých osob. Úroveň péče v ústavech byla velmi nízká, a to nejen co do materiálního vybavení, ale také po personální stránce. Neuplatňovala se zde lidská práva pro postiţené osoby jako je zdraví, bezpečnost, sociální jistota, výchova a vzdělávání, zaměstnávání a pracovní příleţitosti, akceptace rodinného ţivota, občanské souţití, vlastní volba, samostatné rozhodování a nezávislost. Institucionální péče ve stávající podobě se jiţ přeţila, protoţe jsou velké domovy nevyhnutelně poněkud dehumanizující. V České republice je více neţ 600 domovů pro osoby se zdravotním postiţením, mezi nimi i domovy specializované na zrakově, tělesně a mentálně postiţené. (Kohutová,J. 2010) 20