ZRNÍČKO. Svazek 11, číslo 10 říjen 2011

Transkript

1 ZRNÍČKO Svazek 11, číslo 10 říjen 2011 Nepotlačovat, ale sublimovat Podle příkazu Božího máme milovat z celého srdce a ze všech sil. Nesmí být tedy žádná z našich vnitřních schopností znevažována a tím méně potlačována. Ale aby nám mohly sloužit, musíme je poznat, přijmout a vést. Našim současníkům připadá téžké normálně snášet svůj citový fond. Cit se buď mstí, protože byl zklamán a působí zmatek, nebo porušuje schopnost usuzování a jednáni, protože se ocitl na scestí a je nekontrolovaný. Vůle, které se někdy připisuje neomezená moc, nic nezmůže bez inteligence a především bez hluboké shody s cítěním. Zkrátka: jen když jsou všechny schopnosti v dokonalém souladu sjednoceny v Kristu, může být člověk v rovnováze a vést zdravý a opravdový duchovní život. - Všem stupňům tvého bytí odpovídají životní síly. Žádná z nich není špatná. Nepotlačuj je. Protože jsou však poznamenány hříchem, nemůžeš je nechat jim samým. - Ztratí-li se domácí zvíře v pustině, opět zdivočí. Přenecháš-li své síly jejich vlastní iniciativě, přivedou tě do stavu zdivočení. - Voda spoutaná přehradou se stává mohutným zdrojem síly. Stane se životodárnou silou, je-li rozvedena zavodňovacími kanály. Jsou-li všechny tvé vitální síly sjednoceny a vedeny tvým duchem, mohou sloužit podle tvého ideálu a víry. - Domníváš-li se, že je strom příliš vysoký a ořežeš ho, spodní větve zesílí, zmohutní a přebují. Když se zmrzačíš shora, zmohutní tvé spodní síly. - Musíš zvolit směr, kterým se chceš rozvíjet: nahoru nebo dolů? - Odmítneš-li jediného Boha, budeš zbožňovat modly. Nebudeš-li pěstovat svého ducha, budeš žít jen z dojmů. Uzavřeš-li se citu, budeš vydán pudům. - Neobětuj se proto, aby ses stal tvrdým, abys zocelil svou vůli, aby ses stal někým, neboť pýcha brzy vypřáhne tvé dobré úmysly a podvedené síly budou hledat méněcennou náhražku. - Ctnostné chování je často jen potlačováním; bylo by lépe hledět méně na vnější korektnost a více na vnitřní čistotu. - Nespokojuj se tím, že ořežeš planý strom, naroubuj ho, aby nesl ovoce. Nespokojuj se sebezapíráním ; sublimuj své síly, aby v tobě rozvinuly člověka a křesťana. - Zapíráš-li se, pak jen z lásky.

2 Obětuješ-li se, čiň tak pro své bratry a svého Boha. Umrtvuješ-li se, čiň tak, abys žil v Kristu. Smrt má cenu jen pro vzkříšení. - Ze všech schopností tě zneklidňuje citovost ( Citová schopnost umožňuje tělu, aby se vzrušovalo vzdálenými a subtilními vnějšími projevy a aby se dalo proniknout určitým druhem neklidu, nad kterým vědomí již nemá moc. /Louis Lavelle, L'erreur de Narcisse" (Narcisův omyl), str. 89/). Nepohrdej jí, vždyť představuje neobyčejné bohatství; umožňuje ti: abys byl uchvácen krásným divadlem, nebo utrpením bližního, aby tě vzrušilo umělecké dílo, nebo abys sdílel radostný zážitek se svým přítelem, abys snadno navázal kontakt s druhými a dobře porozuměl událostem a osobám, abys poznal mocnou výzvu darovat se v citové náklonnosti. Tvá citovost a tvá inteligence musí však být jako dva přátelé, kteří jdou společnou cestou, aby si vzájemně dodávali hloubku a přímost, která by jim chyběla, kdyby šel každý sám. - Ztlučeš-li psa pokaždé, když zaštěká, schová se příště už na tvůj pohled co nejrychleji do boudy. Budeš-li svou citovost trvale potlačovat, stáhne se v tobě a těžko ji budeš volat ven. - Jedná-li se s dítětem tvrdě a nespravedlivě, stane se prolhaným, uzavřeným a bude krást. Své kousky bude provádět tajně. Dej tedy pozor na svou citovost; jednáš-li s ní hrubě, přejde do ilegality, aniž se zřekla činností. - Je-li tvé cítění odsouzeno ke skrytému boji, buď: potlačí rozum a zabrání mu, aby zdravě uvažoval nebo nabídne služby špatným náklonnostem tvého charakteru: (velikášství, vůlí po moci, násilí, smyslnosti), aby je posílilo, a jednoho dne pak propukne neočekávané drama. - Ze strachu před obtížemi dítě zavírá oči. Je na okamžik uklidněno, ale překážka trvá. Když to, co jsi pocítil, nevezmeš na vědomí, protože tě to polekalo, pak svůj cit neodstraníš, nýbrž potlačuješ. - Rána, kterou z falešného hrdinství, nebo ze zbytečného studu zakrýváš, místo abys ji řádně ošetřil, se rozšíří a infikuje. Musí být prohlédnuta a léčena. Jsi-li ve svém cítění zraněn nějakou výtkou, nedostatkem jemnocitu, nevěrou, nezdarem není třeba, aby ses za své pohnutí styděl, není na něm nic špatného; nehraj si na silného tím, že rozrušení zapíráš; není slabostí, nepřecházej je tím, že jím pohrdáš; není jen tak bez významu. Obnaž upřímně svou ránu, hledej její příčinu; jen tak ji můžeš správně ošetřit. - Vše, co jsi pocítil - ať radost nebo utrpení - je v tobě. Tvůj rozum to musí čestně vzít na vědomí, a ty to pak musíš přijmout, protože jen pod touto podmínkou budeš moci odmítnout to, co odmítnout musíš. - Dokud se řeka nevrátí do svého řečiště, není možno obdělávat zaplavené území. Když tvá citovost zaplaví vše, bude brzdit tvé uvažování, soudnost i celý způsob života tak dlouho, dokud ji nevykážeš na její místo. - Fotbaloví hráči při tréninku opakují jisté fáze předchozího zápasu, aby je kritizovali. Pozorný vychovatel hovoří se svým žákem o jeho chování za určitých životních okolností proto, aby ho formoval. 2

3 Chceš-li svou citovost utvářet, musíš si přesně všimnout, jaké místo zaujímá v tvém životě a usilovat pak o to, aby se vrátila na své správné místo. - Nějaká událost nebo nějaký člověk se tě dotkl, či dokonce tě vyvedl z rovnováhy; zastav se a objektivně zkoumej událost, která se tě dotkla i svou první reakcí na ní, a přitom si všimni, jaký podíl na této reakcí měl rozum a jaký cítění; přijmi upřímné tuto událost i tuto reakci; a konečně, posuď a rozhodni, jaké chování máš - podle své představy (ideálu) a víry - v takovém případě zaujmout (Je-li to možné, prováděj takové cvičení písemně, dvakrát nebo třikrát týdně.). - Nespokojuj se tím, že vezmeš svůj život na vědomí a přijmeš výkyvy svého cítění. Obětuj vše Bohu, radosti i utrpení, dokonce i hříchy. Pak se nebudeš ničit, nýbrž rozvíjet a budeš svůj život stále více spojovat s Bohem. (Na citovém bohatství je nejpodivuhodnější to, že se zdá být něčím konečně platným, v čem duše spočine; ve skutečnosti je však vzrušením, které je určeno k tomu, aby vyvolalo akt duše /Lavelle/) - Pravý duchovní život nepozůstává v tom, že chybí citovost, nýbrž že je v něm zcela usměrňována rozumem a očišťována milostí, takže už není překážkou pro setkání s Bohem. - Kristus nepřišel, aby tvé síly ničil. Přišel, aby je uvedl v soulad a aby je zbožštil. - Své bratry a svého Boha máš milovat z celého srdce, všemi silami a z celé své bytosti", ale ze své zbožštěné bytosti. - A jenom z Boha svou pociťuj rozkoš, vždyť touhu tvého srdce ti naplní! (Žalm 37,4). (Michael Quoist) Duchu Stvořitele, obnov mě. Duchu lásky, dej mi věrnost. Duchu pravdy, vzdal ode mě lež a pokrytectví. Duchu moudrosti, doveď mě k pravému poznání. Duchu síly, posilni mě. Duchu světla, rozjasni mě. Duchu, který všechno oživuješ a všemu dáváš pohyb, Duchu pokoje, obnov svět. 3

4 Světec na říjen Jako světce na říjen jsme vybrali sv. Františka Borgiáše. Obyvatelé města Gandía na španělské Costa Branca mezi Valencií a Alicante slaví každý rok od 9. do 20. října velký pestrý svátek. Po 12 dní vzpomínají svého městského patrona, někdejšího vícekrále Katalanie a velkého světce Františka de Borja y Aragon. Čtvrtého vévodu z Gandíe přijal ještě osobně zakladatel řádu Ignác z Loyoly do Tovaryšstva Ježíšova, založeného v r Po létech byl František jmenován generálním komisařem Portugalska a Španělska. Avšak než se František de Borja y Aragon dostal do této životní fáze a potom v r byl dokonce zvolen řádovým generálem, prošel dlouhou a pro něj obtížnou cestou. František spatřil světlo světa 28. října 1510 jako syn vévody z Gandíe a Jany z Aragonie. Po časné smrti své matky se František dostal na další vychování ke svému strýci, arcibiskupu ze Zaragozy. Vévodský syn vstoupil v 17 letech do dvorní služby ke Karlu V. a jeho manželce Izabele. Tady u dvora František poznal i svou pozdější manželku Eleonoru de Castro, Iza-belinu dvorní dámu. V roce 1539 se život Františka de Borja zásadně změnil. Spoluprožil předčasnou smrt Izabely a byl hluboce otřesen. Rozhodl se zasvětit další svůj život Bohu. Avšak krátce nato byl jmenován vícekrálem Katalanie a musel zprvu všecky své plány odsunout. Po čtyřech letech se František představil Ignácovi z Loyoly a tajně u něho prodělal exercicie. V roce 1546 vstoupil, aniž se o tom někdo dověděl, do jezuitského řádu. František, který mezitím měl se svou manželkou osm dětí, chtěl napřed vidět svou rodinu zaopatřenu a uspořádat své vládní záležitosti, než oznámí svůj krok. Tak žil v nitru svého srdce po čtyři roky jako řeholník, navenek jako vévoda z Gandíe. Ve věku 40 let se nakonec František projevil, r přijal kněžské svěcení. Ve své funkci generálního komisaře od r velmi přispěl k vývoji jezuitského řádu ve Španělsku a podporoval Tovaryšstvo Ježíšovo také při novém zakládání v jiných zemích. Po mnoha radostech, ale i četných útocích od závistivých a nepřejících protivníků byl František de Borgia v r jmenován třetím řádovým generálem jezuitů. Sedm let vykonával vévoda a mnich pro řád velké věci. Za něho se jezuité uchytili především ve střední a jižní Americe. Po naplněném životě zemřel František de Borja 1. října 1572 v Římě. Svůj poslední odpočinek našel v jezuitském kostele v Madridě, který dal postavit jeho vnuk František z Lermy k uctivému uchovávání ostatků. Papež Klement X. prohlásil Františka de Borju za svatého 12. dubna Znázorňování: František de Borja je znázorňován v jezuitském hábitu, u sebe má knihu, umrlčí lebku, vévodský klobouk nebo korunu. Sv. František je patronem proti zemětřesení. (Podle Rok se svatými) 4

5 Když tě Bůh osloví a dá ti pověření "Vážení kolegové, paní vedoucí, sestro či bratře v Kristu!" Cítíte ten tón oslovení? Velmi neosobní, úřední. Kdosi se na kohosi obrací, ale příliš zdvořile a formálně. Co následuje? Věc se odloží stranou. Na programu jsou jiné priority. Pokud chcete uspět, potřebujete mít s člověkem vybudovaný vztah. Samozřejmě, ne předem kalkulující, ale prověřený ve zkouškách, potvrzený zkušeností. Nezávislý na osobních výhodách. Nemanipulovaný, nezneužívajúci - čistý a krásný. A pak se ten kdosi ohlásí, osloví vás křestním jménem, požádá o náročný úkol, a vy se do toho pustíte ještě ten večer. Neodoláte, protože vztah vás hluboce motivuje. Na druhé straně vám ani dotyčný jen tak neudělí důvěru a nesvěří kompetenci, když nezabere "část jeho srdce". Když nejste, takříkajíc jeho krevní skupinou. Srdce, které přemýšlí S Božím pověřením je to podobně. Pokud Bohu patří místo v našem srdci, saháme po každé příležitosti a zachycujeme i sebemenší podnět, abychom s velkým rozechvěním objevili své poslání. Bible nám přibližuje jen známá velká dějinná Boží pověření, ale kdoví jak k nim došlo? Ve skutečnosti se možná vyvíjela tím nejpřirozenějším způsobem. Ze Šimona se stal Petr, ze Saula Pavel, z Abrama Abraham, ze Sarai Sára, a nedávno i z Karla Jan Pavel II. Změna jména vždy symbolizovala důvěrné Boží oslovení, hluboké zasažení do lidského nitra. Neděje se však automaticky, ale jako vyústění dlouhého rozhovoru lásky. Často i v podobě strastiplného zápasu o vzájemný vztah, při kterém srdce nezůstává nedotčené, bez jizev. Postupně se však tvaruje, scitlivuje se na duchovní impulsy, přemýšlí, uvažuje, potýká se s životními zkušenostmi, stále bdí a pomalu se sladce poddává vnitřnímu hlasu. Bůh používá tento subjektivní způsob, když svěřuje člověku roli ve světě. Důvěrný tón, familiární oslovení, přiblížení k "ty". Propast mezi ním a stvořením překlene mostem existenciálního vztahu. Nepřikazuje, nenařizuje, netlačí na člověka, zahrnuje ho pozorností a projevuje mu úctu. Označí ho. Nedává mu najevo svou svrchovanou moc. K našemu překvapení mlčí, i kdybychom čekali, že promluví. Uchvacuje spíše nečekaností své reakce. Jediné Boží volání Když Bůh oslovuje, člověk nejprve nerozumí, klade mu otázky, prožívá nejistotu. Brání se, má strach, že jde jen o jakési subjektivní výplody, neboť Bůh mluví zevnitř bytosti. Používá naše touhy, naše zážitky, naše rány, naše představy, všechno, co jsme do té doby načerpali přirozenou cestou do našeho já. Jeho hlas je důmyslně zakomponován v naší osobnosti. Ale zároveň cítí, že ho jiné neuspokojí a vnější radost nenaplní, pouze přibližování se k Bohu. Nakonec se mu vše kolem, každá událost a situace stává jediným Božím voláním. Oslovení se děje ve zdánlivé pasivitě člověka. Nezřídka se utáhne, potřebuje si dát v hlavě věci dohromady. Pán však oslovuje pro tuto dobu a pro aktuální prostředí. Útěk od světa by byl zpronevěřením se. Světci se přibližovali k člověku, praví mystikové se stávali oporou lidí, národů, Církve. Boží pověření směřuje vždy do středu společenství, neboť plyne ze zkušenosti osobního vztahu. Nemusí se však nutně projevovat aktivismem. Poslání na lůžku Jedna z moderních mystičiek minulého století Francouzka Marta Robinová byla upoutána na lůžko 35 let. Člověk by si myslel, že zůstane sama a postupně ztratí všechna přátelství. Ale ona se naopak stávala stále společenštější bytostí. Ve své malé pokojíku přijímala mnoho hostů. Žila jejich starostmi, ponořovala se do jejich problémů, radila jim ve vší laskavosti, těšila je, zahrnovala velkoryse pozorností. Nikde se tak dobře necítili jako v přítomnosti této osůbky se 5

6 zchátralý tělem, ale s takovou živou psychikou až to zarážalo. Vlévala energii do všech zdravých kolem sebe, ačkoli sama trpěla nedostatkem. Dostala poslání, o jakém se jí nezdálo. Když ji zastihlo ochrnutí, myslela si, že je ztracena pro jakoukoliv Boží službu. Postupně předávala Bohu vše - ruce, nohy, oči. Zůstalo jí jen srdce, které už dávno patřilo Pánu. Z tohoto osobního vztahu se zrodila její nová identita, poslání pro svět. Navštěvovali ji se zájmem takoví velikáni jako Jean Guitton. Začalo to přitom prozaickým způsobem - každodenním prožíváním své situace s Ježíšem. Jeho osoba se stala jejím programem od rána do večera. S ním pracovala, přemýšlela, trpěla, jemu se stěžovala, před ním skládala své slabosti a otevírala své nitro. Nikdo ji tak dobře neznal. A ona se mu stále větší upřímností předávala. Bůh si vybral slovo Poslání, to je v první řadě odevzdání svého života Bohu, ne kontrola nad ním. Ale už samotný fakt předání plyne z vnitřního Božího oslovení. Člověk se na něj připravuje touhou a čekáním, někdy bolestnou zkušeností své hraniční situace. Dokud nevstoupí Bůh. Obyčejně používá slovo. Jsou to věty, myšlenky, slovo přítele, které se ozve přesně v daném čase a aktuální situaci. Téměř vždy pocítíme, že přichází shora. Že přerůstá samotnou funkci vyjádření, možnosti přítele, stává se čímsi nevšedním, dosud nepoznaným. Slovo je výsostným nosičem Boží komunikace. Vždyť proto i oslovení. Nejde však pouze o jednoduché slovo, je to slovo v otázce. Člověk ví, že vyžaduje z jeho strany reakci, odpověď, zaujetí postoje, od kterého se bude odvíjet další řízení. Zde vstupuje do hry všechno dosavadní nabyté vědomí, jakési duchovní předpolí, lidská zralost a svoboda říci navzdory všemu "ne". Bát se nového, nevstupovat do rizika způsobí, že Boží dotek zůstává bez odpovědi. Boží oslovení a pověření vždy respektuje svobodu. V podstatě je zcela závislé na ní, na souhlasu člověka. Proto zasahuje na hlubší úrovni bytosti, kde rozum a city se již nerozchází, jsou ve shodě a přivádějí člověka k nadšenému "ano". Člověk je sebou, když objeví své poslání Dimenzi slova jako tvůrčího principu, jako osobnost utvářejícího dotyku rozvinuli více personalističtí myslitelé. Paul Tillich a Ferdinand Ebner ji rozpracovali jako ontologii slova, vycházející z Božího Slova, z božského Logu. Slovo jako nositel významu zasahuje všechny stránky lidského duchovního života, celou osobnost. Mluví ke svobodné bytosti, k centru rozhodování. Tillich tvrdí, že Bůh skrze Slovo vstoupil do dialogu s člověkem tak, že ho respektuje, že ho potvrzuje a zároveň utváří jeho bytí. "Bůh stvořil člověka tak, že k němu mluvil, utvořil jej Slovem," vysvětluje Ebner. Boží Slovo považuje za největší sílu ducha a lidské slova mají svou sílu jen díky účasti na Božím Slově. Řeč chápe Ebner nejen v popisném významu, ale jako prostředek, který nám otevírá novou skutečnost, pokud jsme jí schopni naslouchat. Oslovení a odpověď jsou podle něj rozhodujícími událostmi v životě člověka. K podobnému závěru dospěli i další personalisté Martin Buber a Emmanuel Levina. V jejich chápání pouze ve vztahu k Bohu, který oslovuje člověka slovem, může člověk poznat sebe jako toho, kdo opravdu je, jako někoho, koho Boží Slovo povolává. Člověk se stává sám sebou až před Boží tváří. Boží oslovení zakládá naši identitu, předává nám pověření, roli, kterou pokud naplňujeme, dospíváme k vlastní lidskosti. Bůh nás trpělivě oslovuje stále. I dnes. Jen ztichněme v srdci a naslouchejme jeho hlasu, objevme v sobě opravdového člověka. (podle KN) 6

7 CO JE TO ČAS? Chcete-li zjistit, co znamená jeden rok, zeptejte se studenta, který propadl u závěrečné zkoušky. Chcete-li zjistit, co znamená jeden měsíc, zeptejte se matky, které se narodilo dítě o jeden měsíc dříve. Chcete-li zjistit, co znamená jeden týden, zeptejte se redaktora týdeníku. Chcete-li zjistit, co znamená jeden den, zeptejte se horníka, který celý den pracuje v dole. Chcete-li zjistit, co znamená jedna hodina, zeptejte se milenců, kteří na sebe čekají. Chcete-li zjistit, co znamená jedna minuta, zeptejte se někoho, komu ujel vlak, autobus nebo uletělo letadlo. Chcete-li zjistit, co znamená jedna sekunda, zeptejte se někoho, kdo přežil autonehodu. Chcete-li zjistit, co znamená jedna tisícina vteřiny, zeptejte se vítěze zlaté medaile na olympijských hrách. Čas na nikoho nečeká Prožívej plně každý okamžik svého života. A nejlépe ho oceníš s někým blízkým Jan XXIII: Desatero pokoje: Jen pro dnešek se budu snažit prožít den, aniž bych chtěl vyřešit problém svého života najednou. Jen pro dnešek budu co nejpečlivěji dbát na své vystupování, abych se choval důstojně, nebudu nikoho kritizovat a už vůbec se nebudu snažit nikoho korigovat nebo napravovat... Jenom sám sebe. Jen pro dnešek budu Šťasten v jistotě, že jsem stvořen pro štěstí... Nejen na onom, ale také na tomto světě. Jen pro dnešek se přizpůsobím okolnostem, aniž bych vyžadoval, aby se okolnosti přizpůsobovali mým přáním. Jen pro dnešek věnuji deset minut svého času dobré četbě. Dobrá četba je pro život duše stejně nutná jako je výživa nutná pro život těla. Jen pro dnešek vykonám dobrý skutek a nebudu nikomu o tom vyprávět. Jen pro dnešek vykonám něco, do čeho se mi vůbec nechce. A kdybych se snad cítil uražen, dám si pozor, aby to nikdo nezpozoroval. Jen pro dnešek si připravím přesný program. Možná jej přesně nedodržím, ale určím si jej. A budu se chránit před dvěma zly: před chvatem a nerozhodností. Jen pro dnešek budu pevně věřit, že dobrotivá Boží prozřetelnost se o mne stará, jako by mimo mne nebylo nikoho na světě. Budu tomu věřit, i kdyby okolnosti nasvědčovaly o opaku. Jen pro dnešek nebudu mít strach. Obzvláště nebudu mít strach radovat se ze všeho, co je krásné, a věřit v dobrotu. Je mi dáno po dobu dvanácti hodin vykonávat dobro - kdybych si myslel, že mám konat radost po celý život, vzalo by mi to odvahu. 7

8 Poznej, kdy přichází tvůj čas Kardinála Špidlíka se jednou zeptali, zda se dokáže soustředit na celou modlitbu žalmů z breviáře. Kardinál se na chvíli zamyslel a řekl: "modlící se člověk nedokáže vždy vnímat vše, co je napsáno v Žalmech, ale pokaždé může vnímat něco. Cosi, co ho v těch Žalmech vyruší, povzbudí nebo naplní." Netýká se to však jen modlitby. Pokud člověk něco čte nebo poslouchá, nezapamatuje si celý text (výjimkou je učení nazpaměť). V paměti mu zůstane to, co je mu blízké, co je aktuální pro jeho život. Někdy jen jedno slovo z celého textu. Tak se to stalo i mně, když jsem četl z Lukášova evangelia příběh o starém Simeonovi, který očekával v chrámu Mesiáše. Text byl delší a přesto, že jsem si ho četl vícekrát, zastavil jsem při jednom slově. Při tom, které vyslovil Simeon: "Nyní " V tom momentě jsem si lépe uvědomil, jak důležité je poznat, kdy přichází ten správný čas v našem životě. Při hledání nám může pomoci právě zmíněný úryvek o obětování Pána. Přišel čas dodržet zákon V Knize Leviticus čteme: "Hospodin řekl Mojžíšovi: Mluv k Izraelcům. Pokud nějaká žena porodí chlapce, je sedm dní nečistá, když se očistí, přinesou knězi ročního beránka. Kdyby však neměla beránka, ať přinesou dvě hrdličky nebo dvě holoubata "(Lev 12). Kniha Leviticus dostala podle mínění odborníků svou podobu až kolem roku 470 před Kristem. Zaujal mě ten čas. Téměř pět set let staré pravidlo berou Josef a Marie vážně. V Lukášově evangeliu, které popisuje obětování Ježíše, vůbec nenacházíme nějakou polemiku, či pochybnost u Josefa a Marie, zda mají dodržet tento předpis. Evangelista píše stroze a jasně. "Když uplynuly podle Mojžíšova zákona dny jejich očišťování, přinesli jej do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v zákoně Páně " Rád bych zdůraznil, že Josefa a Marii nemůžeme považovat za nějaké fanatiky či lidí bez svobodné vůle. Jejich vyzrálost a svobodu v rozhodování jsme mohli vnímat v okamžiku početí. Tehdy oba učiní rozhodnutí, které není obvyklé pro tehdejší časy, spíše naopak. Maria, zasnoubená žena, říká "ano" plánu, který nemá prokonzultovaný se svým mužem. Přesto Josef nedá Marii ukamenovat a ani jí nedává rozlukový list. Měl na to plné právo a zákon mu to umožňoval v situaci, kdy zjistí, že jemu zasnoubená žena je v požehnaném stavu. Josef s Marií byli citliví na Mojžíšův zákon. Snaží se ho co nejvěrněji naplnit. Nepřicházejí s žádnými novelizacemi, změnami. Přicházejí s duchem respektu a uznání aktuálnosti zákona i v jejich čase a rovněž pro ně jako rodiče Mesiáše. Vždy hledali způsob, jak co nejvěrněji naplnit slova Zákona. Tento jejich přístup nás přivádí ke konfrontaci s naším postojem vůči zákonům. Josef s Marií totiž respektují nejen náboženské předpisy, ale řídí se i společenskými zákony (přesto, že je Maria před porodem, jdou na sčítání lidu). Jak je to dnes? Vždyť i my křesťané nejednou zpochybňujeme zákony a pravidla. Ať už jde o ty pracovní, státní, církevní, či Boží. Říkáme: "Já nemusím dodržovat zákon. Já ho cítím - vnímám jinak." Jenže právě v tomto obraze Josefa a Marie, kteří obětují Dítě Ježíše, se setkáváme s otázkou Boha: "Kdy přijde čas zákona ve tvém životě?" 8

9 Přišel čas Simeona - vybrat to důležité Skupina vysokoškolských absolventů se záviděníhodnou kariérami přišla na návštěvu za svým profesorem z univerzity. Řeč se zvrtla na stížnosti na stres doma i v práci. Profesor nabídl svým studentům kávu, odešel do kuchyně a vrátil se s konvicí a sbírkou nejrůznějších šálků - porcelánových, umělohmotných, skleněných, starých i moderních, levných i drahých, a řekl jim, ať se obslouží. Když už všichni seděli se šálkem kávy, začal: "Podívejte, všechny ty pěkné a drahé šálky jste si rozebrali a na tácku zbyly už jen ty levné a ošarpané. Přestože je normální, že chcete pro sebe to nejlepší, zároveň je to hlavní zdroj vašich problémů a stresu. To, o co vám všem v podstatě šlo, byla totiž káva, ne šálky. Podvědomě jste si vybírali ty nejkrásnější šálky a stejně podvědomě jste je porovnávaly se šálky těch druhých. A teď uvažujte: život je káva, vaše práce, peníze a společenské uznání jsou jen šálky. Jsou to pouze prostředky, které udržují život, ale nemění jeho kvalitu. Někdy, když se soustředíme pouze na ten šálek, zapomeneme si vychutnat kávu, kterou v ní dostáváme." Tento příběh krásné odhaluje postavu Simeona. Tak jako profesor i Simeon poukazuje na to podstatné. Vychází ze zástupu lidí a ukazuje na Božího služebníka. Zajisté bylo v tom okamžiku v jeruzalémském chrámě mnoho lidí. Zbožných i hledajících, mladých i vyzrálejších. Nebyli však naplněni Duchem Svatým, aby poznali to důležité. To, že tak blízko nich přechází "světlo k osvícení pohanům a slávě Izraele". Příliš byli zahledění do svých cílů a představ. Hledali Boha, odpovědi na své situace, děkovali, ale nedokázali prožít všechno, co mohli v tom okamžiku obětování Pána dostat. Když si dnes člověk sedne k internetu, rychle najde odpovědi na své hledání: umí si vybrat svítidla, matrace či svatebního fotografa. Toto vše je šálek. Postava Simeona nás volá zamyslet se, jak vybrat to podstatné v životě a pro život. Nejprve si přitom musíme zodpovědět otázku: "Věřím v život věčný? Věřím, že mě k tomu životu povolává Bůh?" S jakou lehkostí odpovídáme na tuto otázku při obnově křestních slibů. Ale v realitě života to vypadá jinak, jako bychom byli přesvědčeni, že život máme pouze zde na této zemi. Máme pocit, že musíme všechno stihnout teď. Jinak náš život nebude naplněn. Zamilovali jsme se do přítomnosti a zapomněli jsme na příslib budoucnosti. I zde platí to známé: "To čiňte, ale na tamto nezapomínejte." Bereme šálek za šálkem, měníme modernější za kvalitnější, ale i tak se jednou zastavíme. Nejlépe to vidíme u našich přání. Zatímco v prvních letech života přejeme dítěti, aby rostlo, později člověku přejeme, aby byl zdravý a svěží. A na prahu smrti my křesťané přejeme pouze jedno - nebe. Až tehdy si jasně uvědomujeme pravdivost Simeonových slov. Největší radost a klid člověku může přinést jedině Bůh. Proto nejdůleži je právě setkání s ním. Ještě jedno poučení přichází s pohledem na Simeona. Michel Quoist v knize Bůh mě čeká píše: "Být křesťanem znamená potkat Ježíše z Nazareta. Poznávat ho, důvěřovat jeho slovům, milovat ho. Znamená to také uznávat ho v životě a zapojit se s ním do jeho tajemství stvoření a vykupitelského vtělení." A dále pokračuje: "Bylo by velmi pokrytecké prosit každý večer Otce na nebesích, aby lidé a společnost byly spravedlivější a přátelštější a celý den proto nic neudělat. Pokud jsem velmi často sklíčený, je to proto, že mou činnost dostatečně nevede víra. Pouštím se do boje příliš lidsky. Jednám sám, nedávám své úsilí Bohu, dokonce ani nepomyslím na to, že Bůh mě volá přímo uprostřed života, abych pracoval s ním." Vybrat to důležité pro křesťana tedy nejednou může být i to, že přestane být "obětavější, spravedlivější, aktivnější jako Bůh". Právě naše nadměrná aktivita nám znemožňuje vidět Boha. Pozorujeme 9

10 pouze naše úsilí poznamenané stresem a napětím. Muž Simeon, jak píše Lukáš ve svém evangeliu, je veden Duchem Svatým. Nespěchá, koná pouze z jeho vnuknutí. Přišel čas Anny - to je můj čas Před časem jsem se na internetu díval na jedno domácí video. Mladý muž v teple svého domova sledoval přes okno nějakou ženu, jak nemůže vyjet autem ze sněhu. Natáčel její neúspěšné pokusy s vozidlem a přitom to komentoval. Žena řidička zkoušela různými způsoby se vysvobodit ze sněhu, ale zjevně se jí to nedařilo. Konec byl však tragický. Žena po marných pokusech zvolila nešťastné řešení: zařadila rychlost a pokoušela se tlačit vozidlo pravděpodobně v naději, že do něj naskočí zpět, když se pohne. Výsledkem bylo auto v sousedově plotě. Po shlédnutí tohoto videa se objevily různé komentáře na adresu ženy - řidičky. Mě osobně zaujal komentář člověka, který upozornil na jinou věc. Muž, který sledoval tuto ženu z domu, místo toho, aby se jí snažil pomoci, natočil její nemohoucnost a ještě to i zavěsil na internet. Ukázal tak mnohým, jak tato žena nezvládla situaci. Přitom si vůbec neuvědomil, že i on ji nezvládl. Nepoznal čas, kdy mohl projevit svou lidskost, ochotu. Když čteme Lukášovo evangelium dále, dostáváme se k postavě prorokyně Anny, dceři Fanuelově. Ženě, která od smrti manžela až do pokročilého věku zůstává v chrámě, kde v modlitbě a půstu slouží Bohu. Nacházíme v ní člověka, který poznává svůj čas a svou roli. Při pohledu na tuto ženu mi přicházejí na mysl slova, která jsem jednou četl: "To, čím jsi, je Boží dar pro tebe. To, čím se staneš, je tvůj dar pro Boha." Anna se zjevně chce stát darem pro Boha. To, co mu obětuje, je její čas. Celý. Nic pro ni není přednější, než setrvávat v Boží blízkosti. Obraz prorokyně Anny nám klade otázku: "Kdy přijde tvůj čas? Čas, který odevzdáš Bohu?" Mnohokrát si to odkládáme na později. Na důchod. Na období, kdy nás nebude honit práce, stres a napětí. Jenže nejednou nás naše pohodlnost přemůže. Nedá nám šanci vrátit se k Bohu. Bohužel, nemůžeme si zakrývat oči a nevidět, že i u nás už chybí modlící se matky, ba i stařenky. Mámy a babičky, které s růžencem v ruce prosí za odpuštění hříchů svých dětí a vnoučat. Ty, které prosí Boha, aby "provazy lásky všechny přitáhl k sobě". Přestali jsme snad cítit odpovědnost za Boží dar, který jsme dostali v dětech a jejich nesmrtelných duších? Právě ty modlitby matek, otců, babiček ukázaly, na čem stála jejich rodina v minulosti. Jejich jednota, odhodlání i věrnost v osobních závazcích. I toto vyzařuje z Anny: přišel čas, kdy potřebujeme modlící se a obětující se věřící. Možná si řeknete, to jsou staré biblické postavy. Dnes se přece žije jinak. Nestíháme mnohé věci, natož modlitbu a Boha. Nedávno mi na jedné návštěvě kromě dobrého jídla a kvalitního vína hostitelé nabídli i něco jiného. Zkušenost společné modlitby. V jednom okamžiku jsme v obývacím pokoji zůstali tři chlapi. Najednou jeden z nich, 37-letý muž lékař, z ničeho nic začal: "Pojďme se pomodlit růženec." Podívali jsme se na sebe a beze slov jsme se připravili na modlitbu. Až doma jsem si uvědomil, jaké to bylo pro mě silné. Jak jsme po jednom návrhu poznali čas, ve kterém nás všechny tři Bůh povolal k modlitbě. Josef a Marie, Simeon i Anna nás inspirují poznat svůj čas. Kdy přijde tvůj (váš) čas? (podle KN) 10

11 MÙJ PØÍTEL NEVÌREC Je to zvláštní chlapík. Když řekne, že přijde tehdy a tehdy, tam a tam - buďte jisti, že tam bude, i kdyby trakaře padaly. Na rozdíl od mých věřících přátel - některých - kteří tam určitě nepřijdou, i když trakaře padat nebudou. Je to takový medvěd. Nikdy neublíží, ale někdy má pocit, že ublížil, tak se omlouvá nemotorně a něžně, a přitom se za všechno to trochu stydí. Na rozdíl od mých některých přátel, kteří pokládají za samozřejmost, že jim musím všechno prominout: "Prosím vás, když už vy ne, tak kdo by měl odpouštět?" Nepamatuji se, že by byl o někom mluvil, či dokonce někoho pomlouval. Jako by mu lidé představovali nějaký neurčitý celek, který má rád a nerad by jej rozebíral, protože by jej nedal dohromady. A to by byl nešťastný. Na rozdíl od některých mých věřících přátel, kteří velice rádi rozebírají a dohromady to dát neumějí, ale ani na to nemyslí. Ten nevěrec je - představte si to - zbožný! Má takovou divnou úctu ke všemu dobrému, úctu k pravdě a cosi dojímavého před věcmi neznámými. Patří tam Bůh? Nevím. Mám některé pobožné přátele, kteří všechno už dávno vědí, mají na všechno neomylné recepty. Jak by ne, vždyť si tykají s Pánem Bohem! Nikdy mi neřekl, že mne má rád. Já mu to také nesmím říci: měl bych dojem, že on má dojem, že ho chci nějak podplatit. A tak jsme jako dvě podvojné hvězdy, které kolem sebe krouží, protože je přitahuje síla, která zároveň dělí. Ta síla je asi svoboda. A mám zase jiné přátele, kteří mě ujišťují, že mne mají rádi, ale mihnou se kolem jako kometa. Objevují se nepravidelně, zpravidla když něco ode mne potřebují. Je nevěrec. Ví, ze věřím, že toužím, aby věřil také on. To mu nijak nevadí, protože je nesmírně dobrý. Ale zde je zvlášť citlivý: o této věci prostě nesmím mluvit. Ani se nepokouším. Moji věřící přátelé mi to zazlívají: "To je od tebe náboženská lhostejnost, nebo zbabělost. - Dej mu twdý úder, ať se mu rozsvítí. - To máš tak malý strach o jeho nesmrtelnou duši? - Musíme přece naléhat včas i nevčas. - Podívej se, jak jsou útoční" (a teď jmenují nějaké náboženské společnosti). Tak podobně mi radí. Nedovedu se zachovat podle těchto rad. Vzpomínám na Krista - a jaksi se mi to nerýmuje s jeho trpělivou láskou, s jeho moudrostí a s jeho smyslem pro "čas příhodný". Ale chtěl jsem se zeptat: nevidíte kolem sebe také takové přátele? Z knihy "Pět cest k radosti" - J. Zvěřina Přítel je ten, kdo zná tvou minulost, věří ve tvou budoucnost a má tě rád takového, jaký jsi dnes. 11

12 Jako ve filmu - jen na vlastní oči Pod pojmem červená stužka se mnohým vybaví kampaň Červené stužky. Nic v životě člověka nevzniká náhodou a nevznikla tak ani kampaň, jejímž hlavním cílem je zvýšení odborné informovanosti o viru HIV a AIDS, jakož i prohloubení pohledu na utrpení, které onemocnění přináší. U zrodu nového díla obvykle stojí něco, co je nám blízké. V případě kampaně Červené stužky je to jihoafrická Mise sv. Jana v Barbertone, kde o svůj život bojují nemocní na AIDS. Stala se stanicí utrpení a bolesti, ale zároveň místem malých andělů, jejichž životní zkouška je povzbuzením pro všechny, kteří se zapojují do kampaně Červené stužky. Setkání s filmovými hrdiny V barbertonské misi působí mezinárodní komunita sester. Dvě sestry jsou z americké provincie, jedna z indické delegatůry, ze Slovenska pochází sestra Františka Olexová, známá z dokumentárního filmu Andělé. Když jsme po dvoudenním cestování spolu s provinciální představenou Magdalenou Sumilasovou ve večerních hodinách překročili neustále otevřenou bránu Mise sv. Jana v Barbertone, zůstala jsem v úžasu. Vše je jako ve filmu! Pouze děti, které byly v Andělech malé, mají dnes už let. Momentálně se sestry 24 hodin denně starají o devět velkých a 24 malých dětí. Všechny jsou tam na základě sociálního rozhodnutí a většina z nich už nemá rodiče. Sestry věnují dětem maximální péči, a to nejen po terapeutické stránce, ale především v oblasti rozvoje intelektu a schopnosti žít a bojovat s nemocí, za kterou nemohou. Školní děti navštěvují školu v misii, učí se všechny předměty tak, jako ostatní děti v jejich věku. Většina dětí bere antiretrovirální terapii - léčbu zpomalující nástup konečného stadia nákazy HIV, kterým je již plně rozvinutý AIDS. Předem vykopané hroby Když jsme během našeho pobytu objevovali nádheru africké přírody - vodopády či kaňon řeky Blyde - potkávali jsme mnoho turistů. V Krugerově národním parku s rozlohou jako půl Slovenska se nám podařilo vidět tzv. velkou pětku - slona, buvola, leoparda, lva a nosorožce přímo v živé přírodě. Jihoafričané si přírodu nesmírně chrání, nikde nebylo vidět rozházené odpadky a dodržování předpisů bylo v parku samozřejmostí. Při cestování jsme si uvědomovali, že Jihoafrická republika je domovem lidí různé barvy pleti, náboženství, kultur i životního stylu, mezi nimiž vládne vzájemná úcta a tolerance. Obyvatelé mají stále v úctě Nelsona Mandelu, bývalého prezidenta JAR a jednoho z hlavních bojovníků proti apartheidu. Účast na mši v barbertonské černošské čtvrti Emjandini v jazyce zulu patří mezi nezapomenutelné zážitky. Víra tamních obyvatel byla upřímná a jejich zpěv doplňovala jemná 12

13 taneční dynamika. Hlubokou stopu ve mně zanechal hřbitov, na kterém byly již předem vykopané hroby, protože úmrtí na AIDS ustavičně přibývá právě v Emjandini. Fotbalisté Děti v misii milují fotbal a fandí dokonce i slovenským fotbalistům. Znají jméno Hamšík, ale i jména dalších slovenských hráčů. Navzdory své nemoci hrají fotbal s plným nasazením, ba někdy s nasazením vlastního života. Surprisovi poškodila nemoc plíce tak, že dýchá pouze jednou čtvrtinou, ale nikdo by to nezpozoroval. Fotbalový zápas, na který jsme se zvědavostí přišli, začal sice dopoledne, ale už bylo poměrně horko. Další nasazení života. Bylo však o co bojovat, neboť vítězný pohár byl úžasný. Turnaj se začal modlitbou a zpěvem jihoafrické státní hymny. Hráči byli rozděleni do družstev podle fotbalových dresů. A které družstvo vyhrálo? No přece to, ve kterém byl Surprise! Viktor je zase chlapec plný života a právě oslavoval 11. narozeniny. Jak oslavenec si při slavnostní večeři vybral hlavní menu a u stolu s ním seděli jeho přátelé. Na narozeninovou oslavu přijali pozvání i jeho dobrodinci. Obrovskou radost mu udělal dárek - tričko oblíbeného afrického fotbalového klubu. Po večeři jsme si hráli s malými dětmi. Spolu se sestrou Reenou přinesly všechny hračky, skládačky, autíčka a najednou to všechno začalo troubit, výskat a žvatlat. Byla to skutečně veselá oslava. Sestra Denise nás jedno odpoledne provedla barbertonskou nemocnicí a navštívili jsme i oddělení antiretrovirální terapie. Nemocnici navštěvují nejchudší obyvatelé a kromě ní jsou ve městě ještě dvě soukromé kliniky. Obdivovala jsem zdravotnický personál. Jeho členové totiž vědí, že pracují v rizikové oblasti Afriky a denně jsou ve styku s krví, kterou se přenáší nákaza HIV. Křížek na dobrou noc Večer před naším odjezdem si děti připravily hudební koncert - zpívaly, hrály, v jejich rukou se střídaly buben, flétna, trubka a jiné nástroje. Rozloučení na dobrou noc vypadá v misii takto: každý každému popřeje zvlášť dobrou noc, vzájemně se obejmou a dají si křížek na čelo. Naše loučení na konci pobytu nebylo snadné, ale byli jsme vděční za čas, který jsme v misii prožili. Sestry děkují za každou formu pomoci, zvláště jsou vděčné školám, které se zapojily do kampaně Červené stužky a které jim do JAR poslaly balíky s dárky. Díky také patří úspěšnému benefičního Koncertu pro anděly, během kterého se nejen vybraly finance, ale především se mluvilo o utrpení nemocných AIDS. I nadále prosíme o modlitbu za nemocné děti, za naše sestry a požehnání pro celou Misii sv. Jana v Barbertone. (podle KN) 23. října je ve všech kostelích konána sbírka na misie. Nezapomínejme na své chudé bratry a sestry v Kristu a pamatujme, že pravá láska roste dáváním,, ale umenšuje se sobectvím. 13

14 Jak mluvit s dětmi o Bohu Rodinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách Modlitba a život v Boží přítomnosti Na dnešek jsme si slíbili, že si něco povíme o tom, jak různě můžeme mluvit k Bohu: A víte, jak je to úžasné, když v tom máme takovou volnost, že nemusíme přísně zachovávat nějaké zvlášť předepsané způsoby? Vždyť jste už možná viděli v televizi, jak se kdysi chodilo ke králi. To se nedalo jen tak přijít, sednout si a mluvit, o čem bychom chtěli. Předem se musel člověk přesně naučit, jak má vejít, kde zůstat stát, kdy, co a jak se smí říci. Ani dnes to není jednoduché. Kdyby vás tak pozvali někde na hrad, též byste se museli napřed naučit, jak, kdy, co máte mluvit. A s nejvyšším Pánem - Stvořitelem vesmíru můžeme mluvit kdykoliv a nemusíme nějak zvlášť vybírat slova a způsoby. Vždyť jsme si stejně již mnohokrát s Bohem vykládali. Byla to něco složitého a těžkého? Bylo potřeba se něčemu zvlášť učit nebo něco nacvičovat? Když se lidé ptali Ježíše, jak se mají modlit, co jim řekl? Pamatujete si to přece, ne? Že mají být někde, kde je nebude nic vyrušovat a že mají Boha oslovit "Otče". A víte, čemu se to velmi podobá? Dítěti, které si hrálo v písku, a když uvidělo přicházet otce, nechalo hry a rozběhlo se k němu. Dítě, které otce miluje a těší se na setkání s ním, bez rozmyšlení nechá vše ostatní, kamarády, hru, knihu anebo televizi. Když si chci důvěrně porozprávět, nesmí mne nic vyrušovat. To je přece jasné. Takže když se chci modlit, když se chci opravdu soustředit na to, že jsem blízko Bohu, když mu chci něco říci, nemohu si současně hrát anebo se dívat na film. A když se velmi těším na ten rozhovor, na tu chvíli setkání, nebude mi těžké opustit všechno ostatní. Martínkův tatínek byl přeložen do vzdáleného města. Než tam dostali byt, jezdil tatínek domů jen na sobotu a neděli. V pátek k večeru se Martin už ani nepohnul od okna, aby hned uviděl, až tatínek přijede. Žádná hračka ho v tu chvíli nebavila. Když konečně uviděl tatínkovo auto, běžel rychle ven. A potom už jen netrpělivě čekal, kdy si konečně tatínek sedne do křesla, aby mu mohl vylézt na klín a aby si mohli do sytosti porozprávět. A jak se hněval, když je něco.vyrušilo. Tak nějak by to mělo být, když se jdeme modlit. Kdybychom si uvědomili, jak je to vzácné, že si můžeme vyprávět s Bohem, určitě by nám nebylo těžké zavřít knihu, odložit hračku, vypnout televizor. Tehdy by stačilo představit si, že zazvonil nějaký významný člověk a chce mluvit právě se mnou. Což bych hned nevyskočil, což bych měl takové výmluvy, jaké obyčejně mívám, když se mi nechce modlit? Vzpomeňte si však, jak se to dítě potom vrátilo na písek společně s otcem. A že se znovu zabralo do hry. Ba dařilo se mu lépe, protože byl blízko otec a se zájmem ho sledoval. Ani Martínek neproseděl tatínkovi na kolenou celou sobotu a neděli. Když mu už všechno řekl a ukázal, hrál si dál. Ale též trochu jinak než během týdne. Měl větší chuť do všeho, protože věděl, že je tatínek blízko. I pohádka v televizi se mu zdála pěknější, když při dívání měl 14

15 opřenou hlavu o tatínkovo rameno. Takže ty dva dni dělal všechno, co dělal předtím. Otcova přítomnost ho nerušila, neobrala ho o žádnou radost. Naopak, ty chvilky, kdy se podíval na otce, anebo mu řekl nějaké slůvko, dodávaly mu větší chuť a odvahu. I takto se mohu modlit, kdykoliv si na chvíli uvědomím, že Bůh je zde, se mnou. Například takto: "Že je pěkný tento výkres?" Anebo: "Jak se těším, že jsi se mnou a máš mě rád." "Tak se mi nechce psát úloha, ale Ty budeš mít radost, když ji hezky napíšu, viď? Dnes byl dobrý oběd. Lituji každého, kdo nemá co jíst. Prosím tě, pomoz všem hladovějícím. Je mi smutno, protože není nikdo doma. Jsem rád, že vím o Tobě a mohu s Tebou kdykoliv mluvit. Chtěl bych, aby to věděly všechny děti!" "To jsem neměl dělat! Hněváš se na mě? Prosím Tě, odpusť mi. Nebylo to ode mne hezké. Velmi mě to mrzí." Tak a podobně můžete mluvit stokrát za den s Bohem. To si jen tak pomyslíte a už to je. Ani to nikdo nepostřehne, takže to bude vlastně jakési vaše tajemství. A vzácné tajemství. Kamarádím se s Bohem, kdykoliv mu něco řeknu a ti okolo mě nic netuší. Jako kdybych měl malinkou vysílačku, do které se nemusí ani mluvit, stačí si to jen pomyslet. Že je to lehké! Zkuste to a uvidíte, jak je to ohromné! A nemusíte si nic zvláštního vymýšlet, co při tom máte mluvit. I kdybyste nic neřekli, jen byste si s radostí uvědomili, že je Bůh zde. Můžete také říkat vždy totéž, například: "Mám Tě rád", anebo něco podobného. To je nejkrásnější a nejlepší modlitba. Jenže, řeknu vám, co si vymyslela Blaženka. Nerada se modlila. Když ji maminka ráno anebo večer připomenula modlitbu, měla vždy nějakou výmluvu. Právě tehdy chtěla dělat něco jiného. Když se dověděla, že se může modlit i takto a kdykoliv, třeba jednou myšlenkou, hned se toho chytila. Ale jak! Večer si lehla do postele s pohádkovou knížkou. Když jí maminka připomenula, že se ještě nepomodlila, odpověděla, že se modlila celý den. A nyní se jí prý nechce, protože má krásnou knížku. Co říkáte, děti, bylo to správné? Uměly byste vysvětlit Blažence, proč to nebylo správné? Vzpomeňte si na toho Martina. Zkusíme si jeho příběh trochu změnit. Martin by se v pátek večer díval například na televizi a při otcově příchodu by se ani nepohnul od obrazovky. Vůbec by se mu nechtělo tatínka obejmout, posedět a popovídat si s ním. Ani ráno by si ho nevšiml, nepozdravil by ho, ale hned by si začal hrát. Co myslíte, mohl by si potom hrát cely den s takovým šťastným pocitem, že otec je zde a pozoruje ho? Mohl by mít radost z jeho blízkosti, když předtím mu nestál za to, aby na chvíli zanechal hry? Uvažujte o tom. Přijdete na to, že Bohu musíme nějak dokázat, že ho máme raději než všechno ostatní na světě. A jak jinak než tak, že kvůli němu ochotně zanecháme čehokoliv. Jen tak se staneme do té míry jeho přáteli, že si na něj často přes den vzpomeneme. Pak budeme mít vždy radost z jeho blízkosti. V souvislosti s přirovnáním otec-bůh je třeba upozornit na nutnost citlivého a diferencovaného přístupu v případech, kdy děti nemohou mít dobrý vztah k svému otci. Stále přibývá dětí, u kterých pojem "otec" nevyhnutelně vyvolává hrůzu anebo i odpor. Vyučující se musí přizpůsobit tomuto stavu. Nabízejí se dvě možnosti. Jedna by byla stavět na touze takového dítěte přece jen mít dobrého starostlivého a laskavého otce. Tuto potřebu pak zaměřit na Boha a ukázat dítěti, že Bůh je jiný, že uspokojuje všechny jeho touhy. Druhá možnost je vyhnout se v takovém případě co nejvíc vztahu člověk-bůh Otec a zaměřit se na budování vztahu ke Kristu jako k příteli. Potřeba přátelství je u dětí veliká. Při přechodu do puberty se dokonce stává dominantní. Tedy "nemusím poslouchat Otce", ale "CHCI to, co chce můj Kamarád." S dětmi, které mají výslovně negativní postoj k otci, musíme však úplně otevřeně promluvit o tomto jejich problému. Nenásilně a taktně je přivést k správnému křesťanskému postoji i při tomto mimořádně silném pocitu křivdy a nenávisti. My dospělí 15

16 přece velmi dobře víme z vlastní zkušenosti, že nejtíživěji se odpouští tomu, kdo je nám nejbližší. Když se nám podaří dosáhnout, aby se dítě dokázalo modlit za nenáviděného rodiče a chtít jeho záchranu, vychovali jsme opravdového křesťana. Ježíš řekl: "Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím." (Mt 11,28) 35. Farizeové Po tom všem, co už víte o Ježíši, jistě se vám zdá, že ho každý musel mít rád. Vždyť přece kudy chodil, všude dělal jen dobře. Pomáhal trpícím, byl laskavý k chudákům, milosrdný ke hříšníkům, měl rád děti. Jak je tedy možné, že ho ukřižovali? O tom přece víte, vždyť jste viděli určitě křiž. Tedy musel mít nepřátele. Kdo to mohl být? A proč ho tak strašně nenáviděli, že chtěli jeho smrt? Snad proto, že dělal dobré věci? Budu vám vyprávět jedno Ježíšovo podobenství o farizeji a celníkovi, abyste tomu trochu rozuměli. Kdo je to celník, to už víte. Vždyť i Zacheus byl celníkem. Celníci byli úředníci, kteří vybírali od lidi daně a poplatky. Proto nebyli oblíbení. Ale nejen proto. Většinou totiž vybírali víc, než bylo předepsáno a tím vlastně lidi okrádali. Ale nevíte asi, kdo to byl farizej. Dnes je slovo "farizej" něco jako nadávka. Když se někdo přetvařuje, když se ukazuje lepším, než ve skutečnosti je, když se vytahuje nad druhými, říká se, že je farizej. Toto slovo pochází z doby, kdy žil Ježíš. Farizeové byli zvlášť zbožní lidé. Někteří i upřímně tak, jak se to Bohu líbí. Ale většinou příliš úzkostlivě dodržovali každý zákon a předpis. To by však nebylo nic zlého. Jenže oni to dělali tak, aby je lidé viděli a chválili je. Přitom pohrdali každým, kdo to tak přesně nemohl dodržovat. Byl například předpis o tom, kdy se mají umývat ruce a nádoby, ve kterých se vařilo. I to je jistě rozumné a správné. Ale pastýři, kteří bývali ve dne, v noci kdesi daleko na pastvinách to přece nemohli tak přesně zachovávat podle předpisu. A tak jimi farizeové pohrdali a mysleli si, že je pro to umývání má Bůh raději než pastýře. Ježíš to viděl a nelíbilo se mu to. Proto vyprávěl jednou tento příběh. Vešel do chámu farizej. Pyšně se postavil na takové místo, aby ho všichni viděli. Přišel i celník. Ten ale zůstal jen v koutě chrámu, tam si klekl, neodvážil se ani oči zvednout, jen šeptal: "Bože, smiluj se nade mnou, protože jsem hříšník." Farizej se však modlil takto: "Děkuji ti Bože, že nejsem jako druzí lidé, kteří kradou, jako například tam ten celník. Vždyť přece víš, jak přesně zachovávám všechny předpisy." Co myslíte, děti, čí modlitba se více líbila Bohu? Ježíš to sám řekl, že celníkova. Jemu Bůh odpustil, ale farizeovi ne. Jenže ten farizej ani o žádné odpuštění neprosil. Myslel si totiž, že ho nepotřebuje. Byl přesvědčeny, že všechno dělá nejlépe. A že zachováváním těch vnějších předpisů se musí líbit Bohu. Bohu se ale nijak nelíbí, když se někdo vytahuje nad druhé, když vidí chyby jen na druhých. Toto Ježíšovo podobenství slyšeli i farizeové a cítili, že Ježíš má pravdu. Ale právě to jim velmi vadilo. Vždyť jste to už určitě zažili, jak to nepříjemně píchne, když nám někdo vytýká 16

17 nějakou nepěknou vlastnost. Člověk se obyčejně zlobí na toho, kdo mu to poví. A tak se i farizeové rozzlobili na Ježíše. Ale Ježíš přece musel mluvit pravdu! Musel říci lidem, co se Bohu nelíbí. Ať se to někomu líbilo anebo ne. A tak někdy musel povědět velmi tvrdá slova. Ba několikrát jim až vyhrožoval strašným slovem "běda!" Řekl, že běda bude těm, co se navenek dělají spravedlivými, ale ve skutečnosti jsou plní zla a nenávisti. Běda těm, co se starají jen o čistotu všelijakých nádob a nestarají se o ty, kteří potřebují pomoc. Vždyť si pamatujete na podobenství o boháči a Lazarovi. I to vyprávěl Ježíš proto, aby ukázal, co čeká ty, kteří vidí jen sebe a svůj prospěch. Velmi přísně se stavěl Ježíš proti těm, kteří nikomu nechtějí nic dát. Kteří se nedovedou podělit s druhými. Kteří nechtějí vidět nikoho plakat, protože se bojí, že by museli pomoci. Běda jim, protože je Ježíš nevezme s sebou k svému Otci. Tam nemají co hledat. Bohu se takoví lidé protiví. Za Ježíšem chodilo mnoho lidí. Nejvíc bylo těch, co potřebovali jeho pomoc. Tedy nemocní, smutní, chudí. A ti ho rádi poslouchali, ti ho potřebovali. Ale byli mezi nimi i boháči. A ti se cítili uražení, když slyšeli podobenství o boháčovi, který byl zavržen. Když zase mluvil o milosrdném Samaritánovi, cítili se dotčení všichni, kteří si nevšímali trpících. Ti, co viděli, jak se Ježíš zachoval k celníkovi Zacheovi, se též hněvali. Vždyť kdo s tím mohl souhlasit, aby šel Ježíš na návštěvu k takovému zloději! Oni se považovali za lepší a proto nemohli snést, že Ježíš nepřišel k nim. Určitě si pamatujete také na to, jak Ježíš zahanbil všechny, kteří chtěli ukamenovat zlou ženu. Ani ti se tehdy necítili příjemně. A určitě je to pobouřilo. Možná začali přemýšlet, jak by se mohli Ježíšovi pomstít. No a po tomto podobenství o farizeovi a celníkovi se všichni farizeové strašně urazili. Oni se přece cítili dokonalí. I ostatní lidé je za takové považovali. A tu se najednou někdo opováží říct, že Bohu je milejší nějaký zloděj. To přece nemohli snést. Tak se stalo, že Ježíš měl i nepřátele, kteří se ho chtěli za každou cenu zbavit. Ale jak? Potřebovali najít na něm něco, z čeho by ho mohli obvinit před vrchností. Sledovali tedy každé jeho slovo a každý jeho krok. Jak to bylo dále, to se dovíte příště. Pokračování příště 17

18 NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Dežo Ursíny (4. října května 1995) Každá doba má své hrdiny, ikony, které ovlivnily myšlení lidí, udávali nové trendy, nové vize. Na slovenské hudební scéně jich bylo několik. Ale nad nimi vyčnívá ještě někdo, hrdina hrdinů, člověk, před kterým měli i ti největší muzikanti respekt a úctu. Člověk, který k sobě přitahoval celé své okolí jako magnet, a co pohltil, to nezničil, naopak, dotvářel a zdokonaloval obvykle neobyčejný Dežo Ursíny muzikant, scénárista, režisér, dramaturg zkrátka velikán. Narodil se v Bratislavě, kde strávil i většinu svého života. Lidé často vzpomínají na své první auto, první pusu, první byt. Ale Dežo vzpomínal na svou první kytaru. Měl tehdy jedenáct roků a dostal ji od svých rodičů. Později, na střední škole elektrotechnické, zažil svůj první kontakt s bigbítem a jeho setkání s touto hudbou bylo osudné. Stal se členem kapely Fontána, ale největší přelom přišel v roce 1964 vstupem do kapely The Beatmen. Netrvalo dlouho a Dežův talent a vrozené vůdcovství přetvořili řadového člena na frontmana, vnesl do kapely nový zvuk, melodičnost a vytvořil z ní skutečnou legendu. Bigbít v srdci Následovala série koncertů doma i v zahraničí, hrávali i za "železnou oponou", vyhrávali festivalové soutěže a vydávali hit za hitem. Ale Dežo nebyl jen jedinečným umělcem, byl i výjimečnou a silnou osobností, s níž nedokázal vydržet každý. A proto se kapela kvůli konfliktům rozpadla. Netrvalo však dlouho a spojením sil Ursínyho a Fedora Fresia vznikla další kultovní skupina The Soulman. Přicházely desky, hráli na koncertech, festivalech a název po malých úpravách změnil na The New Soulman, až se nakonec cesty členů skupiny rozešly. Dežo se setkal s mladým začínajícím talentem Jarem Filipem a v roce 1970 založil kapelu Provisorium. Hudba a film V té době byl již Dežo studentem na Fakultě filmové a televizní dramaturgie na VŠMU a do jeho života se kromě hudby vkradl i dokumentární film. Fascinovali ho lidé, jejich osudy a vznikaly krátké dokumenty Bez počasí. Zelená, Na cestě domů, komponoval hudbu k filmům Kariéra, Neberte nám princeznu, Vlakári, Zakázané uvolnění stal se z něho širokospektrální umělec uznávaný současníky. Život Deža Ursínyho byl opravdu plný a hodnotný. A životní styl, který si zvolil, byl typický pro mladé umělce těch dob: dlouhé probdělé nocí v zakouřených kavárničkách, koncert a následné party jednoduše život novodobého bítnika - bezstarostný, a požitkářsky žitý pro konkrétní chvíli. Byl to sice život pobuřující, ale talent, který mu byl dán, rozvinul Dežo na úplné maximum a žil pro své sny pro svou tvorbu. 18

19 Času je málo a voda stoupá Přišel však listopad 1989, Něžná revoluce, do níž se zapojila většina našich umělců, jen Dežo zůstal mimo celé dění. Ne však z vlastního rozhodnutí. V té době mu diagnostikovali rakovinu ústní dutiny a on se podrobil náročným vyšetřením a léčbě. Zkušenosti z pobytu v nemocnici byly pro něj natolik frustrující a depresivní, že se rozhodl se zákeřnou nemocí bojovat za každou cenu. Z někdejšího bohéma, který většinu svého volného času trávil u skleničky, se najednou stal člověk, který začal dodržovat přísnou životosprávu, přešel na makrobiotickou stravu, meditoval, běhal v roce 1990 se zdálo, že je z nejhoršího venku. A tak se plný energie vrhl opět do tvorby. Výsledkem byl celovečerní film O rakovině a naději, ve kterém zachytil boj pacientů s rakovinou, a v té době vydal i brilantní album Ten stejný tanec, na kterém s ním mimo jiné dále spolupracoval Jaro Filip a přibyl Andrej Šeban. V roce 1992 natočil film Dům matky Terezy, později dokument z psychiatrické léčebny Obrázky z výletu za plot blázince a koncem října 1994 vyšlo jeho poslední album Příběh. Poslední dokumentární počin s názvem Interrupce, eutanazie, trest smrti, sebevražda, který tvořil v lednu 1995, však nemohl dokončit (dokončili ho po jeho smrti pod názvem Času je málo a voda stoupá). Zdravotní stav se mu rapidně zhoršil, kvůli čemuž dokonce vyhledal pomoc u známých léčitelů na Filipínách, ale boj s nemocí prohrál. Dežo Ursíny zemřel 2. května 1995 ve svém bratislavském bytě. Jeho odchodem přišla slovenská kulturní scéna nejen o výjimečného umělce, ale také o velikána, který dodnes ovlivňuje tvorbu současných režisérů, scénáristů, dramaturgů, textařů, skladatelů (podle KN) Z vašich dopisů: Na podzim roku 2010, v listopadu, naše dcera Monika posílala tři nafouknuté balónky s dopisem pro Ježíška. Byl to krásný pocit, když balónky vzlétly. Podle vyprávění nedolétnou ale moc daleko. Přesto nás Ježíšek potěšil a obdaroval. Za osm měsíců přišel Monice dopis ze Slovenska. Chceme se o tuto radost podělit se Zrníčkem. Bohdálkovi, Bošovice Milá Monika! Nie som sice Ježiško, ale on možno chcel, aby tvoj list niekto našiel a odpísal Ti v jeho mene. Volám sa Veronika Vrábľová a mȏj ocko našiel v lese tvoju obálku spolu s listom pre Ježiška. Je už sice ďaleko od Vianoc, ale ja dúfam, že sa Ti splnili všetky Tvoje sny. Tvoj list pre Ježiška zaletel veľmi ďaleko, až na sever Slovenska do obce Zákamenné. Spolu s ockom sme na internete zistili, že letel až 180 km. Celá moja rodina Ti praje hlavne veľa zdravia, o ktorom si v liste písala a posielame Ti aj takého malého macka na spanie. Ahoj. Veronika 19

20 Duchovní cvičení mě vždy učiní pokornějším Každý z nás má svůj vlastní bohatý, komplexní vnitřní svět myšlenek, vzpomínek, pocitů, tužeb. Jejich složení je pro každého osobitné. Nic v našem životě se neděje tak, že by se to nějakým způsobem nezaznamenalo na těle i na duši. Většina naší minulé zkušenosti zůstává pohřbena hluboko v paměti, takže není více dostupná vědomí. Tyto skryté vzpomínky však neustále ovlivňují způsob, jakým jednáme a reagujeme. Spřátelit se s koněm Je skutečně zarážející, jak málo pozornosti věnujeme svému vnitřnímu životu - tomu podstatnému klíči k našemu chování. Jsme jako jezdec na divokém koni. Kůň se vzpíná, řehtá, vyhazuje kopyty, ale my nemáme ani potuchy, proč se takto chová. "Nevím, co to do mě vešlo, netuším, proč jsem to udělal," říkáme a všechnu svou energii a vynalézavost spotřebujeme na to, abychom se "udrželi v sedle". Samozřejmě, vyžaduje to pochopit a spřátelit se s koněm pod sebou, ale my považujeme takový přístup přinejmenším za zvrácený, nedůstojný, nehodný člověka. V našem společensky únosném chování a smýšlení musí být kůň ignorován a my musíme jezdit s hlavou vysoko vzhůru, se zaťatými zuby a s bičem v ruce. Dokonce i v náboženských kruzích je slyšet takovou radu: "Nevšímej si svých emocí." Tím koněm je náš vnitřní život, zdroj našeho směrování a energie na cestu životem. Emocí a kvality si nevšímáme na úkor kvantity a měřitelnosti, které se pro nás staly posvátnými. Pokud si však tyto zanedbané emoce neuvědomíme a nespřátelíme se s nimi, tak nás zničí. Máme tendenci ignorovat své vlastní prožívání, protože se nám nelíbí, co tam nacházíme. Například matku, která prožívá odmítavé pocity vůči svému dítěti, to zahanbuje, a proto si je ani nepřiznává. Tváří se, že nic takového neprožívá, projevuje vůči svému dítěti neexistující city a sebe samu ujišťuje, jaká je ukázková matka. Neuvědomená nelibost si najde své vyjádření a dítě to citlivě vnímá. Matka se může stát hyperprotektivní, vlastnickou a dominantní a může citově vydírat dítě způsobem: "Jak můžeš být tak nevděčný po tom všem, co jsem ti obětovala?" Ve skutečnosti ničí své dítě. Pokud by si matka byla přiznala své negativní pocity vůči dítěti, poznala by, že jsou v jistém období přirozené a že mohou být nepodstatné ve srovnání s hlubšími láskyplnými pocity. Ne potlačit, ale uzdravit Pokud se vnitřní život ignoruje, vždy se na povrch prodírá násilí v nějaké formě - fyzické či psychické nemoci jednotlivce, nebo jako společenský neklid, ba i konflikt. Náš poklad je ukryt v našem vnitřním životě. Právě on ovlivňuje způsob, jakým vnímáme svět kolem nás, jak na něj reagujeme, a pak determinuje naše rozhodnutí i činy. Máme silné sklony tento vnitřní život potlačovat, ignorovat až ničit. Vnitřní život však ve skutečnosti nemůžeme zničit. Ignorován se chce dobýt do našeho sluchu a vědomého vjemu, a proto se projevuje výbuchy různé formy a intenzity. V náboženském jazyce se tento vnitřní život nazývá "duše" a jindy "spiritualita", to znamená umění poznat duši, uzdravit ji a 20

21 harmonizovat její rozličné tendence a síly. Náboženský život by nás měl povzbuzovat, abychom se nebáli uvědomovat si svůj vnitřní život, který je zdrojem síly a moudrosti, a měl by nás učit, jak s ním zacházet přátelsky. Nejprve si naladit duši Takové činnosti vnímání, poznávání a uvědomování si svého vnitřního duchovního já v kontextu základního životadárného vztahu s Bohem se věnují duchovní cvičení. Výraz má svůj původ u sv. Ignáce z Loyoly: "Duchovní cvičení slouží k přemáhání sebe sama a uspořádání vlastního života tak, aby se člověk nerozhodoval pod vlivem nějaké nezřízené náklonností. Umožňují zpytovat svědomí, rozjímat, kontemplovat, modlit se ústně i v duchu. Neboť jako procházet se, kráčet a běžet jsou tělesná cvičení, právě tak se jmenují duchovními cvičeními všechny způsoby přípravy a naladění duše, aby se zbavila všech nezřízených náklonností a hledala a našla Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse své duše "(Ignác z Loyoly: DC 21 a 1). Duchovní cvičení lze provést několika způsoby od krátkodobých obnov a lidových misií přes cvičení v běžném každodenním životě až po formy týdnů a měsíců v odloučenosti a samotě. Tomu, kdo má více času a touží po každém možném pokroku, doporučuje sv. Ignác absolvovat celá duchovní cvičení v takovém pořádku, jak následují. V nich obvykle duše tím více pokročí, čím více se odloučí od všech přátel a známých a od každé pozemské starosti. Z takové odloučenosti podle něj vyplývají tři hlavní výhody: Když se člověk odloučí od různých přátel a známých a také od mnoha nedobře uspořádaných věcí, aby sloužil Bohu, našemu Pánu, získá nemalé zásluhy před Boží velebností. Když už je takto odloučený a nemá mysl rozdělenou na mnohé věci, může věnovat veškerou pozornost jen jednomu, totiž službě svému Stvořiteli a pokroku své duše, volnější užívat své přirozené schopnosti na usilovné hledání toho, po čem tak velmi touží. A konečně čím více je naše duše samotná a odloučená, tím je disponovanější přiblížit se a spojit se se svým Stvořitelem a Pánem, a čím více se s ním spojuje, tím více se uzpůsobuje přijmout milosti a dary od jeho božské a nejvyšší dobroty (srov. DC 20). Dárce, který touží dát sebe Cílem a smyslem duchovních cvičení je pochopit, kdo jsme ve vztahu k Bohu, a hledat Boží vůli. Není totiž jiné cesty, která vede k Bohu, než "konat jeho vůli". Ignác z Loyoly je prakticky jediný teolog duchovního života, který nabízí ucelený soubor prostředků, jak ho dosáhnout. Boží vůli částečně známe prostřednictvím Zákona, ale v běžném životě není vždy jednoduché určit, kde je hranice mezi dobrem a zlem. A navíc mnohé otázky týkající se našeho osudu přesahují kategorie příkazů a zákazů: Vdát se, oženit se, nebo ne? Jakou profesionální dráhu si vybrat? Pro co konkrétně se rozhodnout? Přivést na svět dítě? Přijmout či odmítnout ten či jiný závazek? Kdysi v takových otázkách rozhodovala autorita: příroda nebo nutnost, rodiče, představení. Jejich rozhodnutí se interpretovala jako Boží vůle. Ignác, ačkoli nikdy nepohrdne ani zákonem, ani autoritou, musel najít svou životní cestu bez toho, aby se mohl odvolat na lidské autority. Jistý druh duchovního instinktu odmítá, pokud se zákon nebo autorita prosazuje zvenčí. Zákon se dá uskutečnit, pouze pokud je milován. Boží vůli skutečně přijmu, jen pokud ji pochopím jako dar, který naplňuje moje očekávání a v němž poznávám ruku Dárce, který "touží dát mi sebe sama" (DC 234). Boží vůle se nedá najít jinak, pouze v setkání s Bohem, v zážitku a zkušenosti Boha. Aby se však člověk disponoval na toto setkání, ve kterém iniciativu sám Bůh má, navrhuje Ignác nejobyčejnější prostředek - cvičení. 21

22 Tělo ve službě ducha Cvičení je v čase a prostoru ohraničená chvíle života na určeném místě s instruktorem, který navrhuje a doprovází cvičence, aby dosáhl nenucenost a lehkost. Cvičení je třeba vícekrát opakovat. Duchovní cvičení je něco podobného: návrh, provedení, zpětný pohled, opakování. Tělo zde zastává svou roli, ale ve službě ducha. Duchovní cvičení se opírá o vnější událost - o Boží slovo, scénu z evangelia, úsek ze života, obraz, film a všechny duševní činnosti, ale takovým způsobem, že vnější událost proniká do srdce, aby člověk mohl pozorovat odpovědi, které v něm vyvolá, a vytěžit z toho užitek. Duchovní cvičení směřuje k výsledku, který se hodnotí při zpětném pohledu. Člověk si uvědomí, že vnitřní prostor a čas jsou dějištěm událostí, jejichž intenzitu nelze srovnat s tím, co se od něj žádalo udělat. Lidské srdce se tehdy stává místem srážky náklonností a sil: sil života, které ho táhnou "nahoru", a sil smrti, které ho strhávají "dolů". V tom všem se projevuje činnost Boha, který přichází na konci vnitřních vzdorů a úzkostí, a to v takové míře, až v některých chvílích člověk zakouší, že "Bůh komunikuje svobodně a přímo se svým stvořením a stvoření se svým Stvořitelem" (DC 15). Ovoce dává Bůh Mnohé, dokud nezískají takovou zkušenost, možná podráždí rady a procedury, které Ignác "namnožit" v Duchovních cvičeních: postoj těla, kontrola dýchání, sestavení místa, prosba o milost a jiné. Obávají se, že je to obere o svobodu a spontánnost. Pochopitelně, jde o disciplínu modlitby, ale její výsledek není, jako kdyby šlo jen o techniku, ovocem našich úsilí. Ovoce dává svobodně Bůh. Ignác vypracoval a předložil návod, který má jediný cíl - disponovat se pro přijetí vztahu Boha k nám, najít a přijmout jeho vůli tak, aby Bůh mohl se mnou svobodně jednat. Různé formy duchovních cvičení mají svou tradici už od apoštolských dob, i když se tak přímo nenazývají: jde zejména o mnohé katecheze otců, zejména mystagogické katecheze. Návody pro praxi duchovního života najdeme v homiliích Augustina z Hippo. I téměř celá hesychastická praxe (východní křesťanské mystiky) modlitby srdcem, monastické lectio divina, které se v současnosti těší své renesanci, jsou také formami duchovních cvičení. Od 17. století vznikají mnohé novější formy pro široké lidové vrstvy věřících: novény sv. Alfonse z Liguori, příprava zasvěcení se Panně Marii od Grignona z Montfortu, denní obětování se a zasvěcení Božskému Srdci, korunka Božího milosrdenství a mnohé další formy lidové zbožnosti. Několik řeholních komunit a hnutí nabízejí dnes svým členům své typické formy duchovních obnov. Rovněž existují publikace s každodenními duchovními zastaveními od Kempenského Následování Krista přes Filoteu Františka Saleského, vyprávění ruského poutníka, různé životopisy Ježíše Krista až po krátké kalendářové, rozhlasové, televizní a internetová zamyšlení. Tyto tvůrčí formy duchovních cvičení slouží témuž cíli - ustavičně hledat Pána, prohlubovat touhu po něm a objevovat vlastní poslání. U mě osobně je to vždy zážitek hořícího keře (srov. Ex 3). A přestože jsem duchovní cvičení vykonal bezmála třicetkrát, setkání s živým Bohem mi pokaždé radikálně změní život, vyjasňuje mi cestu, sytí mě nadějí a dělá mě mnohem pokornějším. (podle KN) 22

23 Dar lásky 10. Láska je starostlivá Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. (Ef 5,28) Uvažujte o těchto dvou scénářích. Mužovo starší auto začne mít vážné problémy, tak ho vezme k automechanikovi. Ten mu po prohlídce řekne, že auto potřebuje generálku, což by zatížilo jeho omezený rozpočet. Muž se tedy rozhodne auta zbavit a své finance raději investovat do nového. Zní to rozumně, že? Jiný muž, strojník, si nešťastnou náhodou poraní ruku při práci. Spěchá do nemocnice, dá si ji zrentgenovat a zjistí, že má zlomených mnoho kostí. Ačkoliv je nešťastný a unavený, rozhodne se použít své úspory na to, aby mu kosti spravili a zasádrovali, a během následujících měsíců s obavami čeká, zda se ruka zahojí. I to vám pravděpodobně připadá jako rozumné. Problémem naší kultury je, že k manželství obvykle přistupujeme jako v prvním scénáři. Když se náš vztah dostane do potíží, cítíme nutkání vyměnit manžela či manželku za "novější model". Ale ti, co takto uvažují, nechápou význam pouta mezi manžely. Pravda je taková, že manželství je spíše jako druhý scénář. Jsme jeden součástí druhého. Pokud byste si poranili ruku, určitě byste si ji neodřezali, ale zaplatili byste, kolik byste si mohli dovolit, za co nejlepší léčbu. To proto, že vaše ruka je pro vás neocenitelná. Je součástí toho, čím jste. A tak je to i s vaším životním partnerem. Manželství je krásné tajemství, které vytvořil Bůh, když spojil dva životy do jednoho. Nemá jen psychologickou, ale i duchovní a emocionální stránku. Dělíte se o dům, o postel, o příjmení. Vaše identity se spojily do jedné. Když se vašemu partnerovi stane tragédie, prožíváte ji i vy. Pokud uspějete v práci, radujete se oba. Ale někde cestou začínáte pociťovat zklamání a říkáte si, že jste si vzali nedokonalou osobu. To však nic nemění na skutečnosti, že váš partner je stále vaší součástí. V Ef 5,28-29 se píše: "Tak i muži mají milovat své ženy jako svá vlastní těla. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe samého. Vždyť nikdy nikdo neměl své tělo v nenávisti, ale živí ho a opatruje." Tyto verše mluví o manželích, ale všimněte si, že oba se považují za jedno tělo. Svým blízkým musíme věnovat stejnou péči, jako sami sobě. Když projevíte lásku tomu druhému, projevíte ji i sobě. Tato mince má i opačnou stranu. Pokud se nepěkně zachováte k manželovi či manželce, uděláte špatně i sobě. Vaše životy jsou nyní propojeny. Váš partner nemůže prožívat radost nebo bolest, požehnání či prokletí, aniž by to neovlivnilo i vás. Pokud na něj zaútočíte, jako byste zaútočili na vlastní tělo. Je načase, abyste umožnili lásce změnit vaše myšlení. Musíte si uvědomit, že váš manžel či manželka jsou vaší součástí stejně jako vaše ruka, oko či srdce. I ona potřebuje lásku a péči. A pokud jí něco způsobí bolest nebo utrpení, měli byste se o ni postarat se stejnou láskou a 23

24 něhou, jako to děláte se svým zraněným tělem. Pokud je on nějakým způsobem zraněn, měla byste se považovat za nástroj, který pomáhá vnést do jeho života uzdravování. V tomto světle pouvažujte o tom, jak přistupujete k tělu vašeho manžela či manželky. Ceníte si ho jako svého vlastního? Přistupujete k němu s úctou a něhou? Spojuje vás požitek? Nebo se u vás cítí v rozpacích a trapně? Stejně jako si ceníte své oči, ruce a nohy, i je byste měli vnímat jako drahocenný dar. Nedovolte, aby kultura kolem vás určovala hodnotu vašeho manželství. Porovnávat ho s něčím, co lze odhodit nebo nahradit, znamená zneuctít záměr, jaký s ním má Bůh. Bylo by to, jako kdybyste si amputovali končetinu. Měl by to však být obraz lásky mezi dvěma nedokonalými lidmi, kteří se navzdory nedokonalosti rozhodli jeden druhého milovat. Vždy, když se manžel podívá do manželčiných očí, měl by pamatovat na to, že "kdo miluje svou manželku, miluje sám sebe". A manželka by měla uvažovat o tom, že když miluje jeho, miluje i samu sebe a ctí si sebe samu. Když koukáte na své partnery, díváte na část sebe samých. Takže se k nim chovejte hezky. Mluvte o nich s úctou. Starejte se o svou životní lásku a dobře ji opatrujte. Úkol pro tento měsíc: S čím byste dnes mohli vyjít svému manželovi či manželce vstříc? Můžete něco vyřídit či přinést? Namasírovat jim záda nebo nohy? Pomoci při domácích pracích? Zvolte si gesto, které říká: " Starostlivě o tebe pečuji!" a udělejte to s úsměvem. Jak jste se rozhodli vyjádřit svoji starostlivou péči o svého partnera? Co jste se naučili při této zkušenosti? Ježíš se ho zeptal:»co chceš, abych pro tebe udělal?«* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * (Mk 10,51) Povaha činné lásky je zjevná z toho, že se opírá o jisté prvky všem druhům lásky. Je to starostlivost, úcta, odpovědnost a poznání. (Erich Fromm) Starostlivost je jako cenný poklad, který člověk ukazuje jen těm, které miluje. (Africké přísloví) Cíl Jeden muž přišel po smrti před Boha. Bůh ho přijal s úsměvem, ale tak nějak divně pohlížel za něj. Boží úsměv se změnil v podivný smutek a pak se Bůh zeptal člověka: Ale ty jsi přišel sám? 24

25 Jako dobři zahradníci Věnovat se zahradničení znamená naučit se umění pěstovat život. Nejen život rostlin, ale i život naší rodiny a našich dětí může růst jako květ živený láskyplnou péčí, uvědoměním a reflexí. Zahradničit ale znamená: Mít plán. Není nic lepšího, než přispět k rozkvětu života. Dát život je něco, co naplní život uspokojením a štěstím. Rostlina není ani dobrá ani špatná: chce žít! Ale bez plánu to nejde. V životě, podobně jako v zahradničení, potřebujeme vědět, jaký směr chceme sledovat. Jednou stanovené cíle si napište na papír, aby se vám je podařilo dotáhnout do konce. Rozhodnout se. Nechat růst cokoli živého znamená vzít na sebe velkou, ale krásnou odpovědnost. Živá bytost má mimořádné možnosti rozvoje. Každý živý organismus je jedinečný a roste podle svého osobního vývoje. Respektovat druhého je podstatné. Abychom pokročili, je třeba se naučit soustředit a pak neotálet, ale jednat. Rostlina je objektem práce napořád, i když v různých fázích. Připravit půdu. Rostlině je třeba nabídnout prostor, kde může být sama sebou. Každá rostlina potřebuje vhodné místo: rodina je místem citů, místem, kde je lidem společně dobře, náš domov. Dítě potřebuje pro svůj růst cítit, že ho jeho rodiče chtěli, že ho mají rádi takové, jaké je, přijímají ho s jeho schopnostmi a chybami. Že jsou přítomni, že ho doprovázejí, respektují, že ho berou? Dítě, které má otce neschopného poslat je večer spát, si nemyslí, že je pod tátovou ochranou. To je nemožné. Jestliže můj táta není ani schopen, abych ho poslouchal já, který mám pět let, jak by mě mohl ochránit od zlodějů, z kterých mám v noci takový strach? Zajistit vodu. Půda může být úrodná, ale pokud se nezalévá, nic nemůže vyrůst a vzkvétat. Komunikace je pro lidské bytosti tím, čím je voda pro rostliny. Někteří rodiče podceňují důležitost komunikace a nevěnují ji dostatečnou pozornost. Komunikovat s dětmi znamená na prvním místě naslouchat: vynaložit úsilí, abychom pochopili, co chtějí skutečně říci. Starat se o světlo. Aby mohly rostliny růst v celé své síle a kráse, potřebují světlo. Každá rostlina hledá zdroj světla, a pokud je nedostatečný, rostlina chřadne. Světlo, které slouží lidské mysli a srdci, je souhrn kultury, vědomostí, morálního smyslu, umění, ctností, citlivosti a nadání. A spirituality. Může se samozřejmě žít jen s málem světla, v tom případě bude ale rostlina strádat a vyvíjet se pod své možnosti. Pracovat s nadšením. Umění zahradničit je čistá radost a nadšení je živnou půdou radosti, protože nás naplňuje pozitivní energií. Pravé štěstí neznamená vyhrát, ale dělat pokroky. Včera večer jsem byl skutečně spokojený: šel jsem ven se svým otcem, představil mě svým přátelům a řekl o mě, že jsem hodný syn. (Ondřej, 17 let) Osvobodit se od plevele. Půda, voda a světlo jsou podstatné prvky, ale ne dostačující. Dobrý zahradník ví, že musí křehké rostlinky chránit před plevelem, který hrozí, že ho udusí. Dobří rodiče se snaží ochránit děti od špatných vlivů. Růst je postupný proces. Samostatnost se získává krok za krokem. Cvičit se v trpělivosti. Zahradničení nás učí respektovat rychlost, přetvářet myšlenku v projekt s jasnými cíli, prozkoumat půdu, abychom pochopili její vlastnosti, použít správné nářadí, zalévat rostliny a v klidu očekávat okamžik rozkvětu. Pokud respektujeme tuto rychlostní tabulku také v jiných oblastech života, uvidíme život v rozpuku. (podle Salesiánského magazínu) 25

26 Jak se zkoncentrovat na modlitbu a přizvat i ostatní Vážená redakce, v duchovní oblasti si často připomínáme důležitost modlitby. Praktikuji ji však obvykle pozdě večer, když jsem unavená. Poraďte mi, jak se soustředit na modlitbu a jak k ní přizvat manžela, který je pouze na cestě k víře. Děkuji za odpověď. GABRIELA Milá Gabrielo, můžeme žít s lidmi bez toho, abychom se s nimi povídali? Ano, je to možné, ale na jak nízké úrovni by byl náš život a vzájemné vztahy. Dnes často zaznívají prohlášení, že vše je o informacích, o komunikaci. Tuto paralelu můžeme aplikovat i na vztah s Bohem. Absence dialogu tam přináší ještě větší škody. Pokud se každý lidský vztah, i s Bohem, rozvíjí vzájemným kontaktem, pak modlitba jako rozhovor s ním je životní potřebou. Tak, jako se připravujeme na setkání s člověkem, tak je třeba se disponovat i na Pána. Před rozhovorem s ním se doporučuje uvědomit si Boží přítomnost, "neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme" (Sk 17,28). Dopředu si uvažme, s kým si jdeme povídat. S Otcem, který naklání svůj sluch, aby nás poslouchal. Svatá Terezie definuje modlitbu jako důvěrný vztah přátelství, rozhovor mezi čtyřma očima s tím, o kterém víme, že nás miluje. Tento postoj víry nás vede, abychom zvolili přiměřený přístup k modlitbě. Na jedné straně je to Boží činnost, neboť Bůh nás neustále vyzývá k dialogu s ním, na druhé straně lidská činnost, kterou ovlivňuje únava, roztržitost a podobně. Nedoporučuje se nechávat si větší část modlitby na pozdní večer, neboť je přirozené, že nemáme už sílu a naše mysl se obtížněji koncentruje. Zvýšit soustředěnost mysli se dá například tím, že se díváme na jeden bod před sebou - na kříž nebo vhodný sakrální obraz, případně obrázek, který nám pomůže pozvedat mysl k Bohu a i přes nečistou mysl začít rozhovor s ním. Čekat, až by byla naše mysl čistá, je někdy přímo nedosažitelné. Navzdory roztržitosti se snažme soustředit se na důvěrný rozhovor s Pánem, o kterém víme, že nás miluje i takové nedokonalé. Utečme se k němu v jakémkoliv stavu, aby v něm naše mysl i duše spočinula. K tomu nám může pomoci sebekázeň. Cvičme se v soustředění. Modlitba vždy vyžaduje vnitřní harmonii a klid. Učitelka modlitby sv. Terezie, která navzdory dlouhotrvajícím potížím zůstala věrná modlitbě, prohlásila, že i jedna hodina z těch, ve kterých jí pak Pán dal okusit svou přítomnost, byla pro ni bohatou odměnou za všechna trápení, které dlouhou dobu snášela, jen aby v ní vytrvala. To je odkaz i pro vás, milá Gabrielo, abyste navzdory překážkám v modlitbě vytrvala a zůstala věrná každodennímu dialogu s Bohem. Romano Guardini tvrdí, že žádné potíže, podstoupené pro tento cíl, nejsou marné. Kdyby se i celý čas určený pro modlitbu zužitkoval na snahu soustředit se, byl by využit dobře. Samotná soustředěnost je v podstatě již modlitbou. Ve dnech nepokojů, nemoci a vyčerpanosti je třeba uspokojit i s takovou "kvalitou" modlitby, nebo lépe by bylo přesunout čas modlitby na podvečer. Milá Gabrielo, ptali jste se také, jak přizvat k modlitbě vašeho manžela, začátečníka ve víře. Doporučuji vám, abyste nejprve mluvila Bohu o něm a až potom manželovi o Bohu. Vytrvejte v modlitbě za své nejbližší a věřte, že jednou přijmou vaše pozvání na setkání s Bohem ve společné modlitbě. Odměnou bude radost, pokoj a požehnání rodiny, jaké může dát pouze Bůh. (podle KN) 26

27 Modlitba Anděl Páně, odkdy se modlí a proč Vážená redakce, díky televiznímu přenosu se každou neděli v poledne (mimo velikonoční období) modlím Anděl Páně s papežem Benediktem XVI. a věřícími, kteří přicházejí na Náměstí sv. Petra ve Vatikánu. Mohli byste napsat o této modlitbě, kdo a kdy ji sestavil, proč se odříkává v poledne? Zároveň nevím, kdy se tuto modlitbu máme modlit v kostele, protože mši svatou v pracovních dnech máme v Děkuji. MARIE Milá Marie, s vaší otázkou souvisí svátek Zvěstování Páně, který podle liturgického kalendáře katolické církve slavíme 25. března. Východní církev tento svátek zdůraznila již kolem roku 550, v západní církvi jeho slavení zavedl papež sv. Sergius I. ( ). Až do Druhého vatikánského koncilu měl tento svátek výrazně mariánský charakter. Po koncilu se sice úzce spojuje s Pannou Marií, ale jeho charakter je kristocentrický. Pozornost se soustřeďuje na skutečnost Kristova vtělení ve vztahu k otevřenosti Panny Marie na toto dílo Boží lásky a ve vyjádření její souhlasného fiat. Církev slaví velké tajemství Božího vtělení. Tuto pravdu obsahuje hluboká modlitba Anděl Páně. Dějiny světa dosahují svého vrcholu ve chvíli, kdy se Boží Syn stává člověkem. Slovo se stalo tělem, aby přebývalo mezi námi (srov. Jan 1,14). Při tomto vrcholu lidských dějin nezastupitelné místo zaujímá Panna z Nazareta, když Bohu dává pokorné a rozhodné fiat - ať se stane, jak chce Bůh. Maria je připravena naplnit Boží záměr. Ve svobodě svého rozhodnutí se stává spolupracovnicí v Kristově díle vykoupení. Boží služebník Jan Pavel II. při setkání s věřícími na vatikánském náměstí sv. Petra 22. října 1978 řekl: "Dějiny spásy dosahují vrcholu a zároveň se nově začínají ve svém definitivním rozměru, když Panna z Nazareta přijímá andělské zvěstování a vyslovuje slova ať se mi stane podle tvého slova (srov. Lk 1,38). V té chvíli začíná tímto způsobem existovat Církev." Papež tak představil modlitbu Anděl Páně jako modlitbu Církve, k níž jsou věřící svolávání třikrát do dne, obvykle hlasem zvonů, aby si připomněli hluboký význam Kristova vtělení pro dějiny spásy, jakož i pro osobní spásu každého z nás. Jan Pavel II. spojil církevní aspekt této modlitby s praktikováním osobní víry, která lidi vzájemně sjednocuje a dává účast na tajemství Kristova vtělení. Spojujeme se také mezi sebou navzájem duchovním způsobem, myslíme na sebe a zároveň se sjednocujeme s celým společenstvím Církve. Milá Marie, ptala jste se i na původ modlitby Anděl Páně. Sahá do období pontifikátu papeže Kalixta III. ( ), který v dobách tureckých nájezdů přikázal svolávat křesťany na společnou modlitbu na oběd hlasem zvonů. Postupně se tato modlitba přednášela nejen poledne, ale i ráno a večer. Její text vychází z Lukášova evangelia (srov. Lk 1, 26-38). Doporučuje se, aby tato modlitba modlila v příslušném čase dne a sloužila k posvěcení věřících, kteří mohou neustále prožívat radost z Kristova vtělení pro spásu všech lidí a přijmou Mariin příklad plnit Boží vůli. Pokud se ve vašem kostele účastníte slavení mše svaté odpoledne, je vhodné, abyste se společně s věřícími pomodlila Anděl Páně po jejím skončení. (podle KN) 27

28 Pod tvou ochranu Dne 25. května 1935 oslavovalo japonské město Sendai třísté výročí smrti svého nejslavnějšího muže. Jmenoval se Daimyoa Date Masamune. On pozval do svého kraje první hlasatele evangelia. Pod vedením blahoslaveného Ludvíka Sotela tam vyvíjeli bohatou a plodnou činnost. Povyprávím vám, co jsem v Obihiro zažil při jubilejní oslavě Daimyoa. Věřící věděli, že jsem důkladněji studoval život a dílo Daimyoa, proto mě poprosili, abych měl o něm přednášku. Rád jsem jim vyhověl. Po přednášce mě jeden neznámý pán poprosil, abych ho přišel navštívit. Když jsem přišel do jeho domu, přinesl po srdečném přivítání Mariinu sošku, uloženou ve schránce ze slonoviny. Překvapeně jsem se zeptal, jestli něco neví o jejím původu. Usměv mu pohrával na tváři, když mi vyprávěl: Jak jste včera říkal v přednášce, Daimyoa Date Masamune byl velkým přítelem a ochráncem křesťanů. Až za jeho nástupců vypuklo i v severním Japonsku zuřivé pronásledování. Křesťané, které nechytli, utekli do hor nebo na ostrov Jezo, který se dnes jmenuje Hokaido. I dnes po nich existuje čtvrt Date Mombetsu ve městě Muroran. Obyvatelé těchto měst už nic neví o křesťanství, ale vloni tam objevili mnoho památek z křesťanských dob. Já pocházím také odtamtud a od svého dědečka jsem dostal tuto sošku, když jsem šel po gymnáziu studovat do Tokia na univerzitu. Tu můj hostitel vytáhl sošku ze schránky a podal mi ji. Pozorně jsem si ji prohlédl. Bylo to umělecké dílo starodávného stylu. Už i trochu ztmavla. Podle tahů obličeje musel být autorem domácí sochař. Na podstavci byl nedokonalý latinský nápis: Sub tuum praesidium confugimus, Sancta Dei Genetrix - Pod tvou ochranu se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Domácí pán pokračoval: Když mi dědeček dával tuto sošku, řekl: Dobře ji opatruj! Ty jsi náš dědic, a tedy i ochránce tohoto prastarého pokladu naší rodiny. Když budeš jeho věrným strážcem, budeš šťastný, když se zpronevěříš, budeš nešťastný. Říkal to vážně, přímo slavnostně. Plním jeho odkaz, i když v této sošce vidím jenom památný předmět. Dozvěděl jste se od dědečka nějaké údaje o původu této sošky? Ano, vyprávěl mi o ní. Jednoho zimního večera, když sourozenci již spali, vzal mě do svého pokoje, zapálil svíci a potichu mne vyzval, abych si klekl. Odemkl truhlu a začal se prohrabávat šaty. Vytáhl tuto schránku. Položil ji na stůl, sedl si a i mně nabídl židli. Dědečkovo chování mi připadalo divné. Díval se na schránku jako při vytržení. Rty se mu pohybovali, asi se modlil. Netroufal jsem se ho vyrušit. Potom mě chytil za ruku, přivinul mě k sobě a zašeptal: Už máš tolik let, že ti mohu prozradit naše rodinné tajemství. Tvůj otec zemřel dřív, než jsem mu to mohl říct. Já cítím blízko svoji smrt, a proto musím ustanovit dalšího strážce tohoto pokladu. Buď důstojným potomkem svých předků! Opatruj, co jim bylo tak svaté! Uctivě otevřel schránku, vyndal sošku, sepnul ruce a sklonil hlavu. V onen večer jsem poprvé viděl obsah schránky. Dřív jsem o schránce nic nevěděl. Po krátké tiché pokloně se mě dědeček zeptal: Víš, co to je? Nebude to naše budhistická dvojctihodná bohyně Hotoke? vyzvídal jsem. Ne, ne! To je Birchen Santa Maria. Už více jak pět generací je předmětem posvátné úcty v naší rodině. Nemůžu ti o tom moc říct. Tento klenot se nikomu neukazuje a o jeho existenci může vědět jen jeden z rodiny. Ze zkušenosti vím, že Birchen Santa Maria je dobrý duch, který ochraňuje naši rodinu. I já děkuji za svůj život této Birchen Santa Maria. Rodiče mi brzy zemřeli. 28

29 Vychoval mě dědeček a mé dvě starší sestry. Onemocněl jsem a jednou večer, když se můj stav zhoršil a už nikdo nevěřil, že se zachráním, poslal dědeček sousedku, co mě ošetřovala, domů a s ní i obě sestry. Potom mne vytáhl z postele, oblékl do svátečních šatů a přinesl mě před tuto truhlu. Odsunul ji od stěny, ve které byl malý výklenek a za brokátovou záclonkou byla tato soška. Byl to nezapomenutelný zážitek. Dědeček se s úctou poklonil, klekl si, objal mě a přitiskl k sobě a se vzlykem zašeptal: Birchen Santa Maria! Ty víš, že od dávných těžkých dob ti poskytujeme bezpečný úkryt. Shlédni na moji bolest a zachraň toto dítě, neboť v něm je budoucnost naší rodiny. Pokud už musí smrt zavítat k nám do rodiny, obětuji svůj život za uzdravení tohoto dítěte. Potom se odmlčel a upřeně hleděl na sošku. Zmocnila se mne neodolatelná ospalost a řekl jsem: Ďědečku, chce se mi moc spát. Zanes mě do postele!ˇ Radostný úsměv mu přelétl po vpadnutých tvářích a hlasitě povzdechl: Díky, díky, že jsi mě vyslyšela! Zahalil výklenek, přisunul truhlu ke stěně, opatrně mě vysvlékl a uložil mě do postele. Pohladil mě po tváři, popřál mi sladký spánek a odešel ven. Určitě jsem spal dlouho, protože slunce bylo už vysoko, když jsem se probudil. Vedle mě klečely obě sestry a plakaly. Včera se bály o můj život a nyní nade mnou plakaly. Chtěl jsem je potěšit: Neplačte! Já se uzdravím. Dědeček se za mě modlil. Ony však začaly ještě víc plakat a starší sestra, přemáhajíce velký žal, řekla: Tuto noc náš dědeček umřel. Byl jsem jenom chlapcem, ale pochopil jsem velikost jeho nabídky svého života za můj. Birchen Santa Maria vyslyšela jeho prosbu. Zmocnil se mě strach před mocí bytosti, o které jsem do té doby nic nevěděl, a nikdy jsem se neodvážil přiblížit k místu, kde byla soška ukrytá. Jen později, když se dům opravoval a bylo nebezpečí, že ji objeví, bázlivě jsem ji vzal a ukryl ve své truhle na šaty. Takto mi to vyprávěl dědeček krátce před smrtí. Stiskl mi ruku a skoro výhružně pokračoval: Dokud žiji, chraň se jí dotknout nebo ji někomu ukázat. Až zemřu, nedávej ji nikomu do rukou! Potom dědeček vzal schránku a znovu ji skryl pod šaty. Když domácí pán skončil, uviděl jsem na jeho tváři, že prožívá jakousi vnitřní úzkost. Proto jsem se ho zeptal: Mimo mne jste tuto sošku nikomu neukázal? Ne, myslím, že vůbec nikomu. Ale bojím se pomsty předků. A proč jste právě mně vyzradil toto tajemství? Tu domácí pán vstal, několikrát prošel místností, konečně se přede mnou zastavil a odpověděl mi: Víte, chtěl jsem si to už jednou vyjasnit s tou Birchen Santa Maria. Kdo to vlastně je? Včera večer jste při přednášce třikrát vylovil její jméno a pokaždé jste udělal hlavou úklon. Vy to musíte vědět. Proto jsem vám prozradil tajemství svých předků. Jasně jsem si uvědomil, že mám před sebou potomka dávných křesťanů a že v jeho duši působí milost Boží. Uklidnil jsem ho a vyprávěl jsem mu o Panně Marii. Sledoval moje slova s velkým zájmem. Povzbudil jsem ho: Děkujte Birchen Santa Maria, že s takovou láskou ochraňovala ty, kteří ochraňovali její sošku. Doporučuji vám, abyste se i nadále modlil slova napsaná na podstavci sošky: Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Naučím vás ještě jednu modlitbu, abyste se ji často modlil, pokud možno denně. A nadiktoval jsem mu Zdrávas, který si pozorně zapsal do zápisníku. Když jsme došli na Amen, hluboce se přede mnou uklonil a dojatý mi řekl: Děkuji Vám, neboť jste mi vnesl pokoj do duše. Prosím Vás, pomodlete se poprvé se mnou i vy před touto soškou, která slyšela již tolik vzdechů a viděla tolik slz mých předků, když je navštívilo utrpení. I nyní mne dojímá, když si vzpomenu, jak jsem se s potomkem pronásledovaných křesťanů v Japonsku modlil: Zdrávas Maria, milosti plná 29

30 Růženec v rukách vojáků Jednou po obědě roku 1944 se generál Leclerc procházel sám na břehu řeky Djon, která se vlévá do řeky Kongo. Přiblížil se k němu černoch a pozdravil ho. Dobrý den, pane generále. Dobrý den, příteli. Když černoch viděl generálovu srdečnost, dodal si odvahy a zeptal se ho: Pane Generále, proč jste sám tady venku, zatímco jsou vaši přátelé uvnitř na hostině? Generál mu položil ruku na rameno: Podívej, mám před sebou velký úkol. Abych ho mohl splnit, potřebuji hodně pomoci. Proto se modlím - a otevřel ruku, ve které svíral růženec. Jeden přítel velkého maršála Lyauteya uviděl na maršálově stole modlitební knížku a růženec. Přítelům pohled doprovázelo překvapení. Maršál si toho všimnul a s úsměvem mu řekl: Nediv se! Když dosáhneš mého věku, uvidíš, že je třeba se něčeho pevně chytnout. Já jsem se zachytil svého růžence a lituji jenom toho, že jsem tak neudělal už dávno. Druhý den po pohřbu maršála De Lattre de Tassigny noviny napsaly: Dřív než zemřel, položili kolem jeho smrtelné postele nejvýznamější vzpomínky na jeho slavnou kariéru: maršálskou čapku, na které se lesklo pět hvězd, široký pás vyznamenání Čestné legie a meč, kterým bránil naši vlast. Nic nemohlo lépe vyvolat před očima Francie, ponořené do smutku, epopeji tohoto hrdinného vojáka. Ale maršálovy oči, dřív než se navždy zavřely, se nezastavily na těchto znameních pozemské slávy. Maršál dal přednost jinému znamení, které má mnohem větší cenu před Božím soudem. Jeho studené ruce se otevřely naposledy, aby přijaly ne maršálskou hůl, ale prostý růženec. Tento velký generál, kterému se líbily nádherné vojenské defilé, který se dokázal obklopit i decentním přepychem, nechtěl, aby na jeho mrtvé tělo položili vyznamenání. Jedinou jeho dekorací byl růženec. V očích těchto vojáků nebyl růženec modlitbou dobrou jen pro děti nebo staré babky Každého z nás čekají životní boje. Je moudré následovat příklad těchto odvážných mužů. "Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými." (Sk 1,14) Růženec je modlitbou, která líčí Marii v jejím spojení s Kristem a jeho vykupitelským posláním. Zároveň je to modlitba k Marii, k naší nejlepší přímluvkyni u jejího Syna. Konečně je růženec modlitbou, v níž hovoříme s Marií zvláštním způsobem, tak jako se apoštolové společně s ní modlili ve večeřadle, když se připravovali na seslání Ducha svatého. (Jan Pavel II.) 30