HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč. vladimir fedosejev šedesát let supraphonu mariinské divadlo v sankt petěrburgu

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč vladimir fedosejev šedesát let supraphonu mariinské divadlo v sankt petěrburgu

2 Sobota 16. září Prof. Dr. Peter-Horst Neumann: Rückert a Mahler odpoledne ve spolupráci se Společností Friedricha Rückerta a sázení mahlerovských růží Rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce autobus zdarma od hotelu Gustav Mahler v Jihlavě Pondělí 18. září 2006 V. ročník Rock, jazz a klasika koncert pro mládež Epoque Quartet Hotel Gustav Mahler, Jihlava Mozart, Dvořák, Bruckner Epoque Quartet, Jitka Hosprová viola Hotel Gustav Mahler refektář, Jihlava Úterý 19. září Smetana, Šostakovič Alžběta Poláčková soprán, ArteMiss trio Kostel sv. Víta, Pelhřimov music festival Středa 20. září Stamic, Benda, Vivaldi Denisa Veškrnová kytara, Dita Urbánková- -Čeledová flétna, Komorní filharmonie Vysočina, Jiří Jakeš dirigent Horácké divadlo Jihlava Smetana, Šostakovič Alžběta Poláčková soprán, ArteMiss trio Kamenný sál Zámku, Třebíč Pondělí 25. září 2006 Úterý 12. září Hudební festival MAHLER JIHLAVA Ozvěny Výstava fotografií z minulých ročníků festivalu Muzeum Vysočiny Jihlava, Masarykovo nám. 57/58 Pátek 15. září Slavnostní vystoupení mažoretek na náměstí, Dechový orchestr ZUŠ Jihlava Tuttti Petr Píša, Jan Nosek dirigenti Masarykovo náměstí Jihlava Zahájení festivalu a otevření stálé expozice Gustav Mahler a Jihlava Dům Gustava Mahlera, Znojemská ulice 4, Jihlava Mahler Symfonie č. 5 Slovenská filharmónia, Peter Feranec dirigent Dělnický dům, Jihlava Smetana, Šostakovič ArteMiss trio Neděle 1. října 2006 Hotel Gustav Mahler, Jihlava Vivaldi, Dvořák Pěvecké sdružení Campanula Jihlava, Pavel Jirák sbormistr, Pěvecký sbor firmy BOSCH, BOSCH-Sinfonie-Orchester, Ulrich Walddörfer dirigent Chrám sv. Ignáce, Jihlava Neděle 5. listopadu 2006 BENEFICE Mozart Requiem Anna Hlavenková, Veronika Fialová, Richard Samek, Jozef Benci, Pěvecké sdružení Campanula Jihlava, Pavel Jirák sbormistr, Musica bohemica, Jaroslav Krček dirigent Chrám sv. Ignáce, Jihlava Změna programu vyhrazena. Pořádá Občanské sdružení Mahler 2000 Společnost Gustava Mahlera a ArcoDiva management pod záštitou statutárního města Jihlavy a kraje Vysočina předprodej vstupenek: Turistické informační centrum, Masarykovo nám. 2, Jihlava, tel.: , infojihlava@ji.cz Knihkupectví JITKA, Komenského 16, Jihlava, tel.: Hotel Gustav Mahler, Křížová 4, Jihlava, tel.: Občanské sdružení Mahler 2000 Společnost Gustava Mahlera, Balbínova 14, Praha 2, tel.: , gmahler@arcodiva.cz, Spolek Dům Gustava Mahlera, Znojemská 4, Jihlava, tel.: , info@dum-gustava-mahlera.cz (přímé objednávky) generální partner: hlavní partneři: partneři: mediální partneři: Hudební rozhledy Český rozhlas 3 Vltava Jihlavské listy

3 obsah 1 V rámci letošního 16. ročníku Mezinárodního hudebního festiva lu Pražský podzim vystoupí Čajkovského symfonický orchestr z Moskvy, který bude řídit Vladimir Fedosejev. Svoji profe sionální kariéru zahájil v roce 1971, kdy jej legendární Jevgenij Mravinskij pozval k dirigování Leningradské filharmonie. O tři roky později se pak stal uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Moskevského (dnes Čajkovského) rozhlasového symfonického orchestru. Pracoval však i s celou řadou dalších významných těles a je rovněž hlavním hostujícím dirigentem curyšské opery, kde slavil velké úspěchy např. svým nastudováním oper Giuseppe Verdiho. Na dvou koncertech Pražského podzimu přednese díla Dmitrije Šostakoviče a P. I. Čajkovského. strana 3 V letošním roce slaví naše nejvýznamnější vydavatelská firma Supraphon šedesát let od svého založení. Trojice článků, kterou jsme pro vás, vážení čtenáři, připravili na měsíce září, říjen a listopad, se bude věnovat především oboru gramofonových desek (i když to nebyla zdaleka jediná aktivita, kterou se tato firma během své existence zabývala) a to ještě v prvé řadě oblasti tzv. vážné hudby. Seznámíme vás však nejen s různými peripetiemi, jimiž Supraphon prošel, ale rovněž přitom vyzkoušíme vaše znalosti a rozhled v tomto oboru, protože s každým textem bude spojena vždy i jedna soutěžní otázka. Pokud pokaždé celkem tedy třikrát odpovíte správně, budete v listopadu zařazeni do velkého slosování o celých 60 cédéček! strana 8 Dnešní budova Mariinského divadla v St. Petěrburgu, které po celou dobu své existence soupeří v Rusku o prvenství s Velkým divadlem v Moskvě, byla otevřena roku 1860 a již tehdy se stala nejvýznamnější petrohradskou operní scénou. Do doby, než byla po stavena, se totiž od roku 1783 (kdy carevna Kateřina II. v Sankt Pe těrburgu povolila provozovat operní žánr vedle komedií a tragédií) opery hrály v několika víceméně provizorních budovách. Ve Velkém (kamenném) divadle, jehož zahajovacím představením se stala Paisiellova opera Svět na měsíci, v nové budově Velkého divadla, která byla otevřena premiérou Glinkovy opery Život za cara a od roku 1850 i v Těatr Cirk, na jehož místě bylo Mariinské divadlo postaveno. strana 30 Období 16. století může na první pohled budit zdání poměrně klidné epochy. Na území českého království se skutečně tolik neválčilo, ale náboženské napětí, které naše země provázelo od husitských válek, se v jeho průběhu naopak v určitých vlnách zesilovalo. Hudební život ve městech se tehdy soustřeďoval především kolem kostela. Již od 15. století však měla církev v českých zemích velmi omezené prostředky na zaměstnávání profesionálních hudebníků. Proto začala růst úloha laiků z řad měšťanstva, posilovaná i jejich snadnějším přístupem ke vzdělání. Kolem roku 1490 vznikají první literátská bratrstva, která se v průběhu 16. století stala v českých utrakvistických a katolických městech, kulturně orientovaných na Prahu, téměř masovou záležitostí strana 50 ROZHOVORy 3 Zastavení s Vladimirem Fedosejevem 5 Kytarista Pavel Seidl UDÁLOSTI 8 Šedesát let Supraphonu FESTIVALY, KONCERTY 10 Pražské Proms převážně filmové 11 Hudební klenoty z Prahy 12 Výjimečné Bystřické zámecké slavnosti 14 Zlaté Hory a Bravo, Mozart! HORIZONT 20 Hudba a film v Karlových Varech 21 Colours of Ostrava DIVADLO OPERA BALET MUZIKÁL 24 Dokořán podruhé 25 Opera pod hradem Loket 26 Závěr baletní sezony patřil dětem ZAHRANIČÍ 30 Světová operní divadla IX. Mariinské divadlo v Sankt Petěrburku 32 Lugano Open-air na baltském pobřeží 41 Montpellier Danse 2006 STUDIE, KOMENTÁŘE 46 Zlatá éra české opery IX. Aby se nezapomnělo Lubomír Havlák 50 Co snad nevíte o starší české hudbě IX. Hudba české renesance KNIHY 52 Antonín Matzner a kol.: Šedesát Pražských jar SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 54 S Petrofem od kolébky 55 Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách IX. Milan Oubrecht 58 Hudební nástroje evropského středověku IX. Aerofony hranové REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 Od firmy k firmě 62 Recenze CD

4 2 editorial vážení a milí ČtenáŘi, musím se přiznat, že ankety a to jakéhokoliv druhu včetně průzkumů veřejného mínění před volbami zrovna příliš v lásce nemám. Jsou po mém soudu vždy poněkud ošidné a do značné míry i značně zkreslující a dovolím si dokonce tvrdit, že i ono tzv. veřejné mínění často ovlivňující. Z tohoto důvodu mne příliš nenadchla ani anketa o největšího Čecha, kde mi jako poněkud úsměvné (a typicky české) připadaly následné diskuse o tom, zda mezi elitu tohoto národa patří cizinec Karel IV. Víceméně recesistická volba Járy Cimrmana se mi pak v tomto kontextu zase až tak příliš humorná nezdála, ba právě naopak. Spíše mne vyděsila, stejně jako mne občas zalije chladná hrůza z odpovědí, kterých se leckdy dočkáme v televizním pořadu Nikdo není dokonalý. Ale abych nebyla v úvodu stále jen negativistická, tak po pravdě dodávám, že jeden počin z těch, k nimž jsem se doposud tak okázale stavěla zády, mi připadal vtipný a celkovou atmosféru naší doby navíc přesně vystihující: a sice výzva jednoho z médií k občanům, aby se vyjádřili k momentální povolební situaci tím způsobem, že mají navrhnout, kterou z historických či smyšlených postav by dosadili do nové české vlády. Pochopitelně, jak se dalo (vzhledem k naší národní tradici i současnému stavu patřičného rezortu) očekávat, tak např. horkým kandidátem na ministra obrany se stal Josef Švejk. Poněkud vážněji postupovali občané v případu druhého z nešťastných ministerstev ministerstva školství, kdy houfně povolávali z hrobu Jana Amose Komenského. Pokud se týká ministerstva kultury, i zde se objevila celá plejáda navržených adeptů, kteří by se podle našich spoluobčanů mohli postavit do jeho čela. Když jsem si však představila všechny, kteří se na tomto postu již vystřídali po roce 1989, napadla mne v duchu tak trochu kacířská myšlenka: A proč ne hudebník? Vždyť hudba je ten nejuniverzálnější jazyk, možná by mu porozuměli i politici. A jak kdysi napsal velký německý básník Christian Morgenstern: Všechny opravdu velké básně jsou variacemi na píseň osudu, ať už je to maestoso, allegro nebo scherzo. K tomu snad už není ani co dodávat, a tak se přenesme k dalšímu tématu, alespoň stručnému představení našeho nového, již zářijového čísla. Většina z vás jej patrně dostane do rukou až v době, kdy bude na příjemné dny slastného odpočinku během dovolené již pouze vzpomínat, a tak doufám, že vám tento nelehký návrat do pracovního procesu byť jen zčásti ulehčíme a zpříjemníme, protože i tentokrát si budete moci vybírat z nemalého množství nejrůznějších materiálů. Tak například řadu zajímavých informací přinášejí hned oba úvodní rozhovory, v nichž jejich autoři zpovídají mezinárodně uznávaného dirigenta, který s Čajkovského symfonickým orchestrem vystoupí na letošním Pražském podzimu, Vladimira Fedosejeva, a vzhledem k sedmnácti letům, prožitým v Holandsku, především v zahraničí uznávaného kytaristu Pavla Seidla, s nímž se mohli posluchači setkat minulý měsíc na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově. Hodnocení nejvýznamnějších hudebních událostí pak přináší rubrika Festivaly, koncerty, kde mj. najdete Pražské Proms, Bystřické zámecké slavnosti či shrnující text o IV. ročníku Interpretačních kurzů Antonína Kubálka, probíhajících každoročně ve Zlatých Horách. Horizont tentokrát přináší zajímavosti hned ze dvou výjimečných událostí: z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a z multižánrového svátku hudby nazvaného Colours of Ostrava, kterého se zúčastnilo kolem návštěvníků! Nechybí samozřejmě ani bohatá rubrika divadelní, kde kromě festivalu Dokořán pro hudební divadlo najdete rovněž článek o Loketském kulturním létě či o baletní pohádce z pera Vladimíra Franze s názvem Zlatovláska. Nezapomněli jsme však pochopitelně ani na pravidelné čtenáře našich seriálů, pro které máme připraveno např. další pokračování řady Světová operní divadla, kde s námi tentokrát autor zavítá do slavného Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu, či oblíbeného cyklu Zlatá éra české opery, v němž nám Josef Herman představí tenoristu Lubomíra Havláka. Opět bohatá je i rubrika Zahraničí, ve které se podíváme do Lugana, Frankfurtu, Osnabrücku, Ženevy, Stralsundu, Berlína, Mnichova či Montpellier a můžete se těšit i na další díly bloků Co snad nevíte o starší české hudbě, kde se vydáme do epochy renesance, a Pohled do světa houslařského řemesla, který je tentokrát věnován výrobě smyčců v dílnách Milana a Luboše Oubrechtových. Zcela mimořádný prostor jsme tentokrát věnovali ve Zprávách ze zahraničí skvělému dívčímu sboru Jitro, který si z čínského Xiamenu přivezl v červenci tři zlaté a jednu stříbrnou medaili! Jako stěžejní událost, o níž budeme psát na pokračování dokonce hned třikrát, jsme pak vybrali šedesátileté výročí naší nejvýznamnější vydavatelské firmy Supraphon, se kterou zároveň k této příležitosti vypisujeme i Slavnostní čtenářskou soutěž. Pokud na její otázky odpovíte třikrát správně a budete vylosováni, můžete vyhrát celých šedesát cédéček! Určitě tedy je, o co se snažit, tak nezapomeňte sledovat soutěž pravidelně! Rovněž v příštím čísle bude z čeho vybírat, tentokrát však prozradíme pouze jedno téma: Salcburské slavnosti 2006, kde v interpretaci a režii špičkových umělců zaznělo kromě jiného i všech dvaadvacet oper letošního jubilanta Wolfganga Amadea Mozarta! Krásné babí léto přeje Hana Jarolímková, šéfredaktorka HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo ročník 59 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Lubomír Brabec, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Milan Hořínek, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) tel. redakce: (+420) (+420) tel. sekretariát: (+420) fax: (+420) rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box Praha 4 tel.: (+420) fax: (+420) SMS: (+420) send@send.cz, Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box Bratislava tel.: (+421) ,-2 časopisy (+421) ,-3 předplatné fax: (+421) predplatne@press.sk casopisy@press.sk, Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, Praha 10 tel.: (+420) fax: (+420) Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně Vladimir Fedosejev Foto archiv

5 zastavení s vladimirem fedosejevem Lenka Plchová V rámci letošního 16. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim vystoupí Čajkovského symfonický orchestr z Moskvy, který bude řídit světoznámý dirigent Vladimir Fedosejev. První z koncertů 19. září bude věnován poctě ruskému skladateli Dmitriji Šostakovičovi, jenž by se letos v září dožil 100 let. Na koncertě zazní jeho hudba k filmu Pět dní pět nocí a slavná Leningradská symfonie č. 7. Následující večer bude složen z děl Petra Iljiče Čajkovského výběr z cyklu Roční období, symfonická báseň Francesca da Rimini a suita z baletu Šípková Růženka. Vladimir Fedosejev patří mezi nejvýznamnější dirigenty současnosti. Jeho profesionální kariéra začala v roce 1971, kdy jej legendární Jevgenij Mravinskij pozval k dirigování Leningradské filharmonie. V roce 1974 se stal uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Moskevského rozhlasového symfonického orchestru, který dnes nese jméno skladatele Čajkovského. V mezidobí však V. Fedosejev pracoval s mnohými jinými orchestry a je rovněž hlavním hostujícím dirigentem curyšské opery, kde slavil úspěchy svým nastudováním Verdiho oper. Položili jsme Vladimiru Fedosejevovi před jeho příletem do Prahy několik otázek. Narodil jste se v Leningradě a vaše kariéra začala ve spolupráci s Leningradskou filharmonií a Jevgenijem Mravinským. Co tento krok pro vás znamenal jako pro mladého začínajícího dirigenta? rozhovory Leningrad mně poskytl první závažné umělecké zážitky. Tady jsem založil základy své symfonické činnosti, když mne Jevgenij Mravinskij pozval, abych dirigoval Leningradskou filharmonii. Byl to veliký člověk. Co mne vždy velmi ovlivňovalo, bylo to, že vnímal svou osobnost tragičtěji a pokorněji, než jak ji posuzovali ti ostatní. Jeho vnitřní život měl na mne vždy silnější vliv než jeho vnější vnímání. Díky Mravinskému jsem pro sebe objevil nové kvality orchestrálního zvuku, v němž se každý hráč pokládá za část organického celku a hudební myšlení jej nutí vnímat jednotlivé detaily. Záhy poté, co jste byl jmenován šéfdirigentem Moskevského rozhlasového symfonického orchestru, přišla přímá rozhlasová vysílání a natáčení. Jak jste se vyrovnal s rozdílem mezi koncerty a rozhlasovou prací? Práce v rozhlase s sebou nese vždy velmi závažnou odpovědnost. Kdykoliv stanete před mikrofonem, uvědomíte si, jak vysokou profesionální úroveň muzikantů mikrofon vyžaduje. V přímém vysílání vždy existuje vysoké riziko chyby. Pokud jde o rozhlasový záznam, jde především o přesnost a intonaci. Ani jediná špatná nota! Všechny orchestry, jež pracují pro rozhlas na celém světě, žel jich ve světě ubývá a ubývá, mají, myslím, vyšší kvality než klasické filharmonické orchestry. Každý záznam je vysoká škola, jež zkouší mistrovství orchestru i dirigenta. Nicméně nahrávka má i své negativní stránky jednou je střih a druhou nepřítomnost publika. V tom je rozdíl mezi živým koncertem a studiem. Současnou snahou je pořizovat živé nahrávky z veřejných koncertů, kde cítíte dech sálu. Takové nahrávky se pyšní neopakovatelnou atmosférou sálu a přímým vztahem mezi účinkujícími a posluchači, mezi scénou a sálem. 3 Vladimir Fedosejev foto archiv

6 4 rozhovory Často jste s orchestrem cestoval po celém světě. Snažíte se přizpůsobit zvuk a výraz tělesa novému publiku, nebo si zachováváte svůj styl? Jaký je ostatně rozdíl mezi ruským a rakouským publikem, jež znáte nejlépe? V každém městě na světě existuje jiné publikum se svými tradicemi, nicméně s velmi vřelým vztahem k našemu orchestru. Například ve Vídni se setkáte se dvěma druhy publika. Jedním jsou trvalí příznivci a milovníci symfonické hudby, znalí a vzdělaní, velcí vyznavači klasické hudby, jež je možno nazvat profesionálními posluchači. Výborně se vyznají v tradicích interpretačního umění, znají historii a vývoj orchestru a jsou mně velmi blízcí. Ostatně jsme o takové publikum bojovali 15 let. Druhým pohledem k vám vstupují turisté, jež jsou ve svém vkusu nevyzpytatelní. Pokud jde o ruské publikum, musíme o něj znovu a znovu pečovat. Mění se generace a naše společnost prožívá veliké změny. Mění se i národní mentalita. V umění se prosazuje politika hvězdného jména a účinnost reklamní kampaně často na úkor umělecké úrovně. I v této situaci se snažíme udržovat vysokou uměleckou úroveň. Nejde nám o vnější účinek, nýbrž o kvalitu především v přípravě programů. Dělíte své muzikantské srdce mezi Petrohrad, Moskvu a Vídeň, kde jste hudebním ředitelem Vídeňských symfoniků. Jaký je rozdíl mezi ruskými a rakouskými muzikanty? Nazývají mne provozním dirigentem. Nezávisle na tom, s jakým orchestrem ve světě pracuji, se především snažím pochopit atmosféru kolektivu. Samozřejmě můžeme hovořit o různých interpretačních školách a zvycích. Tak například pokud jde o smyčcové nástroje, ruská škola je vysoce ceněna, naopak pokud se jedná o dřevěné dechové nástroje, dominuje francouzská škola a v žestích vládne německá tradice. Nezávisle na tradicích a osobitosti orchestrů musí na zkouškách vládnout atmosféra vzájemného porozumění a úcty. Vždy se snažím vyzývat muzikanty k přemýšlení a účasti v uměleckém procesu. To je základ účinné tvůrčí práce. Pokud k němu přidáte lásku k práci a k přípravě na ni, máte základ úspěchu, ať pracujete s jakýmkoliv orchestrem. Během své kariéry jste řídil většinu nejvýznamnějších světových orchestrů, jakými jsou Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Filharmonie z Kolína nad Rýnem, lipský Gewandhaus, Berlínská filharmonie, curyšský orchestr Tonhalle a všechny významné pařížské orchestry. Řídil jste orchestry v Tokiu, Clevelandu, Detroitu a Pittsburghu. Stále snášíte cestovat, vidět nové tváře v orchestru a spát v jiném městě? Ano, jsem prostě všude. Žiji v Moskvě, ve Vídni, v Curychu a v letadle a zatím na tom nehodlám nic měnit. Vladimir Fedosejev Jste rovněž uznávaným operním dirigentem. Jako hlavní hostující dirigent jste v Curychu nastudoval Verdiho Attilu, Maškarní ples i Otella, Glinkova Ivana Susanina i Musorgského Chovanštinu. Jaký je pro vás rozdíl mezi koncertní scénou a divadelním orchestřištěm? Řídit operní představení je velmi odpovědná práce. Pokud při symfonickém koncertě odpovídám za zvuk orchestru, pak v operním představení mám na svědomí několik uměleckých skupin. Soudobá opera přitom ztrácí svou tvář. Nejprve byla epocha primadon, poté začali dominovat dirigenti a dnes se žezla ujali režiséři. Velmi často je představení závislé na režisérově talentu. Pokud je pologramotný, nezná historii a tradici, pak spíše představení naruší svými zásahy. Na scéně se pak odehrává plošné klišé. Samozřejmě, že můžete děj přenést do jiného století, nicméně máte-li talent a nápady a respektujete hudbu, proč ne? Myslím, že dnes může operu spasit pouze celosvětové setkání ředitelů operních domů, režisérů a dirigentů, jež by stanovilo cestu dalšího vývoje tohoto žánru. Řídil jste operní orchestry v milánské Scale, ve Vídeňské státní opeře, v Teatro Comunale ve Florencii, v Římě a Bologni. Nejste frustrován jako řada vašich kolegů novými zvyky operních hvězd, jež se snaží přijet v nejlepším případě pouze na generální zkoušku a odjet jinam hned po představení? Jsem zcela kategoricky proti tomuto přístupu. Sólista, on či ona, hvězda, nemůže být pouhým formálním interpretem. Zpěvák musí představením žít. Aby pochopil pojetí dirigenta i režiséra a stal se součástí dění na scéně, musí zkoušet nejenom drama, ale i hudbu. Formální vstup jakési superstar, jež přijede na poslední chvíli, může zničit práci celého týmu a naprosto diskreditovat celé představení. Vaše nahrávky ruské hudby se staly rodinným zlatem v rámci světové klasické hudby. Pomáhá vám rozhlasová zkušenost při nahrávání? Určitě moc. Zkušenost, ať už jakákoliv, umělecká, lidská se úročí léty života a časem. Pokud jde o čas Nebyl jsem v Praze více než 20 let. V tom je mnoho příčin. Nicméně nikdy nezapomenu, že jsem svou první rozhlasovou nahrávku pořídil s Pražskými rozhlasovými symfoniky a vždy se skláním před Čechami, zemí Janáčka i Dvořáka, tak hluboce národních tvůrců. Ve svých dopisech Dvořák často opakuje slova Bůh, láska, vlast. Mohlo by to vypadat jako pouhé prohlášení, nicméně svou nadnárodností, jež netratí osobitost a celosvětovou sílu, je vaše hudba vřelá a blízká jakémukoliv srdci v jakémkoliv sále na světě. foto archiv

7 pavel seidl: hudební představu si musíš vytvořit sám, jinak tóny zůstanou prázdné Veronika Dušková Pavel Seidl o sobě říká, že se vždy snažil jít v životě i v hudbě za svobodou a že se mu dařilo a daří jen občas. Na vysoké umělecké škole se mu nelíbilo upřednostňování marxismuleninismu a vojenské přípravy před hudbou. V roce 1987 emigroval do Holandska, které podvědomě miloval, a ujistil se, že udělal dobře. V začátcích mu hodně pomohli umělci a jeho vlastní renomé. Po 17 letech se vrátil zpátky do Čech. Dnes žije nedaleko Prahy, na vysněném místě u řeky. Pavel Steidl je světoznámý kytarista, který měl letos na 15. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov recitál v Maškarním sále. Kromě toho, že je vynikající umělec, je velmi komunikativní a veselý člověk. Co pro vás znamená kytara? Nástroj, skrze který pronikám do hudby. Lepší by bylo říci, co pro mě znamená hudba. Myslím si, že hudba je pro mě způsob, jak se stát svobodným. A tím nechci říct, že by to měly být jen tóny nebo skladby. Nezáleží na tom, co hraji, ale jak to hraji. Hudba je pro mě třináctou komnatou, vyjádřením svobody tam, kde už nestačí slova. Velice podobně se o hudbě vyjadřuje Štěpán Rak. Se Štěpánem jsem se o tom nikdy nebavil a to mě učil tři roky na vysoké škole, možná na to tehdy nebyla ta správná doba. Jsem přesvědčen, že každý člověk, který se zabývá uměním, se dopracuje ke stejnému pohledu. Kdy jste se rozhodl, že budete kytaristou? Moment, kdy se člověk rozhodne, kdy pocítí, že ten nástroj miluje, by si měl uvědomit každý muzikant. Většinou to bývá, když slyšíte hrát nějakého umělce a najednou si řeknete, tohle to chci také dělat. Ten moment si dobře pamatuji. Po letech hraní zjišťuji, že jsem se nesnažil o nic jiného, než hrát jako ten pán, kterého jsem tenkrát slyšel z nahrávky. Přitom zněla z jiného pokoje, nebyla kvalitní, ale on to hrál tak krásně, že jsem byl v tu chvíli ztracený a rozhodl jsem se pro kytaru. Kolik vám bylo? Asi 12 let. Tenkrát jsem hrál jako každý písničky na kytaru a můj bratr na banjo. Už v 10 letech jsem vystupoval v naší společné kapele, country bandu v Chomutově. Hrál jsem na mandolínu, banjo i kontrabas, zpíval jsem a to jsem ještě neuměl noty, všechno jsem zvládal sluchem a očima. Byl to nejkrásnější začátek, jaký si může hudebník představit. Noty jsem se naučil až ve třinácti, kdy už jsem byl rozhodnutý dělat klasickou kytaru. Nikdy jsem to slovo neměl rád, je to velmi zavádějící. Mám štěstí, že ve svém životě potkávám vynikající umělce. Například Carlo Dominico je úžasný člověk, fantastický rybář. Jednou mi řekl krásnou věc, kterou jsem vlastně cítil, ale neuměl ji pojmenovat: Jsou jenom tři druhy hudby: hudba pro tělo, hudba pro mozek a hudba pro duši. A ta nejlepší hudba má v sobě všechny tři typy najednou. Kytaru poznávám stále a zdá se mi čím dál tím víc živější, ale to je do jiného rozhovoru Kolik máte kytar? Kytar mám hodně. Kytara se pořád vyvíjí, je to nástroj, který nás lidi provází od doby, kdy člověk dal tětivu na luk. rozhovory 5 A je zajímavé, že kytara i podobně jako luk reaguje. V jejím vývoji mě před lety hodně zaujalo období italského romantismu, byla to tzv. díra na trhu. Začal jsem tuto hudbu hrát na romantickou kytaru, objevil jsem její kouzlo. Současnou tvorbu hraji na současné kytary, i proto mám více nástrojů. Někdy se taky kytara unaví, a tak ji na rok položím. Vy poznáte, že je kytara unavená? Jasně. To byste viděla, jak po roce hraje. Často létám z kontinentu na kontinent, je to náročné. A teď si představte, jak je to náročné pro ten nástroj. Když ve světě vidím nějaký hezký kousek, neodolám. Ten svůj ale stále ještě hledám Cvičíte každý den? Ano a rád. Mě to baví. Pro mě to není práce, ale nádhera. Jak probíhala vaše studentská léta? Abych řekl pravdu, jen některé momenty a ty nejsou výrazné, nejsou přehlušeny následujícími léty. Já se totiž v minulosti moc neráchám, myslím si, že je důležité soustředit se na současnost, ale konzervatoř jako taková, to byla krásná léta. Akademie se mi příliš nelíbila, díky tehdejšímu systému. Víceméně jsem se začal učit, až když jsem odešel do zahraničí, měl jsem oči dokořán, seznámil jsem se s mistry, od některých jsem dostal hodinu a od jiných správnou radu v pravou chvíli. Hudbě se učíme celý život, to nikdy nekončí. Jaké byly vaše začátky v Holandsku? První rok jsem byl odkázán na pomoc státu, druhý rok jsem už měl pracovní povolení, začal jsem učit a tím jsem učil sám sebe, získal jsem místo na jedné dobré hudební škole, založil jsem si privátní třídu, pak jsem začal i více koncertovat, mohl jsem navázat na určité renomé z minulosti. Už jsem byl vítězem jedné z nejslavnějších a největších světových soutěží, Radio France v Paříži, to bylo v roce 1982, tím jsem si získal respekt. S koncerty jsem se začal znovu nacházet, cítit se svobodněji, u nás se situace také vylepšila, kontakt s Českem se začal obnovovat, ale vrátil jsem se, až když jsem měl tolik koncertů, že jsem se musel rozhodnout, čemu se budu vlastně věnovat, zda práci pedagogické, či koncertní. Rozhodl jsem se pro koncerty, pak už bylo jedno, jestli žiji v Holandsku, nebo tady. A nakonec bydlím tam, kde jsem chtěl jako dítě vždycky bydlet. To je nedaleko Prahy, u Berounky, blízko lesů Jste tam spokojený? Myslím, že ano, jsem rád, když jsem alespoň týden na jednom místě, přibližně 70% svého času totiž trávím ve světě na cestách. Co děláte doma nejraději, jak trávíte své volno, nebo dokonce dovolenou? Někdy si udělám 3 4 hodinky dovolené a to rád chodím po lese, jdu do přírody, posadím se k někomu, kdo chytá ryby a chytám je s ním (smích) Jinak ale opravdu rád hraji na kytaru, cvičím a jsem blízko přírody. Je velice důležité nepřestat mít rád svůj nástroj. Nesmí převažovat honění se za kariérou. V Holandsku jsem stál před rozhodnutím stát se něčím jiným, třeba řezníkem nebo kuchařem, já rád vařím, ale kytaru jsem neopustil a tak jsme životem proplouvali spolu. Kytara mě nakonec pomohla přenést se i přes ty nejtěžší chvíle. Nikdy jsem o kariéru neusiloval, nestojím o to, pracuji bez manažera, nepíšu nikam dopisy, že bych tam chtěl hrát, a nabídky přicházejí samy. Všechno jde přirozenou cestou. Vím, že to taky jednou může skončit, ale teď si musím dát pozor na to, abych měl hudbu pořád rád.

8 Naše léky vás vrací do hry

9 rozhovory 7 Jak jste se naučil jazyk? Až v Holandsku během několika měsíců jsem pochytil základy, pak jsem začal číst a sledovat televizi a četl jsem také holandské knížky a přátelé mě opravovali. Učil jsem se z kontaktu s lidmi, nechodil jsem do žádné školy, stejně tak jsem se naučil i psát. Před měsícem jsem měl v Holandsku koncert po dvou letech a bylo to úžasné, nezapomněl jsem řeč, bylo vyprodáno, přišli všichni známí. Jaké je Holandsko? Přemýšlím, že si tam opět pořídím byt. Holanďané jsou v průměru nejinteligentnější národ v Evropě, jsou upřímní, vždy víte, na čem s nimi jste. Vždycky jsem bydlel na farmě, nemám rád město. Se sedláky jsem vycházel stejně jako s kolegy či s dětmi, které jsem učil, bylo to úžasné. Důvod, proč jsem odešel zpět, byla ta Berounka. Teď jsem zjistil, že můžu bydlet tady i tam a možná ještě odjedu do Mexika (úsměv). Lákají mě tam učit na nějaké škole, já se tam cítím dobře, stejně tak jako v celé Jižní Americe. Vedro mi nevadí, naopak, tělo, svaly jsou prohřáté, pružné. Více mi vadí zima, ta letošní byla dlouhá a bude ještě hůř. Snažíte se jako pedagog vyhnout chybám, které se vám nelíbily na vašich učitelích? Ano, ale rozdíl je učit děti bez motivace a lidi, kteří už vědí, co chtějí, ale zatím to z nástroje neumějí dostat. Takovým žákům pomáhám rád objevit to, co sami chtějí. Znám ty pocity z vlastní zkušenosti. Co jsem se třeba natrápil hrou na mikrofon. Celé noci jsem točil ve studiu a pořád jsem objevoval mechanizmus techniky, aby to znělo tak, jak si to představuji. Ale žáka nemohu naučit vše. Každému z nich vždy říkám: Tu hudební fantazii, představu si musíš vytvořit sám, jinak tóny zůstanou prázdné. Máte dodnes svého profesora? Mám lidi, na které se obracím, když něco potřebuji. Za mimořádné štěstí považuji, že jsem potkal velké umělce, například kubánského skladatele Leo Browera nebo Johna Williamse. Je mi s nimi dobře, poslouchám je, povídám si s nimi. Třeba na konzervatoři jsem se hodně naučil od Milana Zelenky, po hodinách jsme chodili na pivo a on vyprávěl, jak kdo hrál. Tak by to mělo být, učitel a žák, to je zvláštní spojení. Po konzervatoři na mě zapůsobil zase z jiného úhlu Štěpán Rak, pak třeba Bohumil Hrabal, jezdil jsem k němu, to mi bylo devatenáct, on vyprávěl, já hrál, tím jsem se od něj moc naučil. Jak často hrajete v České republice? Málo, i když tento rok je to lepší. Možná je to tím, že si cíleně nebuduji mediální image, mě to nebaví a nevidím v tom smysl. Ve světě vás znají velice dobře. Ano, asi ano, hodně hraji venku, na festivalech. Teď mě hodně potěšila kniha o světových kytaristech, která vyšla v rámci kytarového festivalu v Cordobě. Je tam na prvním místě Tomatito, pak je Bob Dina, a pak obrátíte stránku a tam jsem já krásné, že ano. Tak si říkám, že jsem se asi někam se svým nástrojem dostal, ale nesmím na to myslet, to bych se lekl a přestal hrát. Už jste někdy hrál na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov? Hrál jsem tam asi před čtyřmi léty, měl jsem taky kytarový recitál, bohužel, Čechů moc nepřišlo, zato tam seděli Holanďané. Přitom ve světě mám všude vyprodané sály, naposledy v Glasgow. Pavel Seidl Podle čeho jste vybíral repertoár? Je mi jedno, co hraji, důležité je, jak. Zazněla hudba, kterou mám rád, která mě zajímá, kterou se učím. Vybral jsem díla skladatelů různých období, takže jsem přijel se dvěma kytarami, v první polovině jsem hrál starší skladby a ve druhé novější. Vy také skládáte odkdy? Odmalička, psal jsem si skladbičky, písničky Vystupujete pravidelně na festivalech? Ano, je jich moc, vystupuji na festivalech po celém světě. Teď byl zajímavý festival v Argentině, to je největší kytarový festival na světě. Má asi 500 vystupujících umělců, maximálně tria. Trvá pět dní a během nich obletím téměř celou Argentinu. Je to hrozně zajímavé, úžasné, fantastické. Poznáte publikum z druhého konce planety. Nebo festival na Kubě. Když pominete tamější situaci, poznáte hudebníky jací jsou to lidé, jak chápou hudbu, to je neuvěřitelné. Co jim dám, to hned dostávám nazpátek, to je úžasné. Festival v Krumlově se mi také zapsal do paměti, to je nádherné místo, mám pocit, že tam pánbůh zabodl prstíček a řekl, tady udělejte festival. Každému cizinci, který touží vidět Prahu, říkám: a jeďte také do Českého Krumlova. Myslím si, že Český Krumlov je nejkrásnější české město, nemohu si pomoci, je to nádhera, navíc má atmosféru nějakého mexického města, ty obchůdky, hospůdky, to je nejkrásnější místo, kde může takový festival být. Jaké máte sny a přání do budoucna? Nemám raději si je nedělám, nemám přání co chci mír a klid. foto archiv

10 8 události šedesát let supraphonu Jiří Pilka Naše tři výroční články, které jsme pro vás připravili na měsíce září, říjen a listopad, se soustředí především na obor gramofonových desek (i když to někdy nebyla jediná aktivita, kterou se firma Supraphon zabývala) a to ještě hlavně na oblast tzv. vážné hudby. Produkce popu, jazzu, rocku a dalších podobných žánrů, stejně jako jedinečné nahrávky mluveného slova, si jednou vyžádají specializované články odborníků. I. Slibný start ( ) Gramofonové firmy byly na počátku 20. století hlavně obchodními společnostmi, ale po druhé světové válce stále výrazněji formovaly kulturní prostředí každé země. Svůj podíl na těchto procesech má i naše země, jakkoli je malá a nemůže se srovnávat s výrobními giganty Ameriky a velkých evropských států. Supraphon na ploše šesti desetiletí prošel mnoha proměnami, kterým se budeme postupně věnovat. Vrátíme se nejprve do minulosti, abychom krátce nahlédli na to, co vzniku této firmy předcházelo. Již v roce 1929 získala pražská obchodní společnost Ravitas práva na prodej výrobků německé společnosti Ultraphon. Ta vydávala také gramodesky s etiketou Supraphon. V roce 1930 vznikla konkurenční společnost Esta zkratka vycházející ze jména zakladatele Emila Starého vyhlásil Ultraphon bankrot a Ravitas koupil jeho aktiva. Tehdy si nechal pro Českou republiku registrovat značku Ultraphon a s určitými výjimkami i značku Supraphon. Na domácím trhu působily tehdy i další společnosti jako Parlophon, Odeon, ale dlouho v konkurenci neobstály. Udržely se pouze The Gramophon Company s labely Columbia a His Master s Voice. Je nutno konstatovat, že tyto firmy občas nabízely i zajímavé tituly české vážné hudby. Například zachytily umění houslisty Jana Kubelíka, dirigenta Václava Talicha, měly edici duchovní hudby Musica sacra aj. Po druhé světové válce vstoupila do hry politika, již v roce 1945 ovládli ministerstvo informací komunisté a prosazovali svoje koncepce i v oblasti hudby. Gramofonový průmysl byl zestátněn a o značný majetek přišla řada dosavadních společností. Znárodněním k l. lednu 1946 vznikly Gramofonové závody národní podnik, pro export se po třech letech užívala dříve známá značka Supraphon. Poprvé se objevilo dodnes užívané logo lev s lyrou. Vývoj měl ještě mnoho odboček a variant, které však není nutné podrobně sledovat. V čele tehdejšího podniku stál hudební skladatel Jan Seidl jako ředitel. Setrval do roku Nahrávalo se tehdy ještě starou technikou na vosky. K dispozici byly šelakové oboustranné gramofonové desky, na jejichž jednu stranu bylo možno natočit kolem 5 minut hudby, u menšího formátu kolem 3 minut. Přenosky gramofonů potřebovaly kovové jehly, které se musely pro každou desku vyměnit. První změnu přinesl rok 1950, kdy se při natáčení přecházelo z vosků na magnetofonové pásky. Zlom nastal především v roce To se do prodeje dostaly první nerozbitné dlouhohrající desky, dnes známé ještě pod titulem LP elpíčka. Mnozí z nás jich mají doma ještě celou řádku. Výrobu realizovala od roku 1951 továrna v Loděnicích nedaleko Prahy. Elpíčka neměla zpočátku dobrou kvalitu, ale postupně se podařilo výrobu zorganizovat tak, že československá produkce byla schopna vstoupit úspěšně na zahraniční trhy. Vývozem byla ovšem pověřena jen firma Artia. Po únoru 1948, po komunistickém puči, byla v nabídce gramofonových desek řada politicky orientovaných titulů: masové písně, kantáty (například Seidlův Odkaz Julia Fučíka nebo Dobiášova kantáta Buduj vlast, posílíš mír), skladby oslavující Velkou říjnovou revoluci, Vítězný únor, dále produkce souborů lidové tvořivosti a také desky folklorní. Z této doby musíme vyzdvihnout velké album Musica antiqua bohemica, byl to první závažný pokus o vhled do historie české hudby. Komplet standardních desek z roku 1948 byl určen jako pocta k výročí Karlovy univerzity. Z dnešního pohledu na starou hudbu by skoro žádná z nahrávek výrazněji neobstála, ale v tehdejší době působily mnohé z nich jako objev. Velký podíl na tomto edičním činu měl dr. Ladislav Vachulka. Pro cizinu se vydávala i záslužná řada Musica nova s tvorbou současných českých a slovenských skladatelů. Supraphon se poměrně brzy dočkal také zahraničního ocenění. Jedním z titulů, který získal světově prestižní Grand Prix du disque de Acadèmie de Charles Cros ve Francii již v roce 1959, byla nahrávka houslových sonát Clauda Debussyho a Leoše Janáčka. Interpretovali je houslista Josef Suk a klavírista Jan Panenka. Druhým velkým úspěchem, rovněž z roku 1959, byla stejná cena za nahrávku Janáčkovy opery Liška Bystrouška orchestrem Národního divadla v Praze pod taktovkou Václava Neumanna. Do roku 1960 se dočkal Supraphon celkem čtyř obdobných ocenění další za Dvořákovo Rekviem v roce 1960 a v témže roce za 6. symfonii Bohuslava Martinů. Oba tituly nahrála Česká filharmonie s dirigentem Karlem Ančerlem. V roce 1949 přišel do Gramofonových závodů nový, tehdy zcela neznámý člověk, Jaroslav Šeda. Stal se ředitelem pražského Divadla hudby, které mělo první představení 15. října Každý pořad kombinoval vysvětlující slovo a projekce diapozitivů s reprodukovanou hudbou, někdy i tanec. Tento typ programů získal brzy velký ohlas, protože větší počet gramofonových desek mělo jen málo občanů. Zvláště vítány byly pořady ze západních desek, které na trhu vůbec neexistovaly. Směl je mít pouze ředitel Supraphonu, který jimi dotoval programy Divadel hudby (byla později založená ještě v Brně, Bratislavě, Ostravě, Olomouci a Liberci). Po Šedovi dlouho vedl pražské Divadlo hudby Jiří Šrámek. Šeda byl dynamickou osobností, v roce 1951 zastupoval již uměleckého ředitele Supraphonu a v roce 1953 se stal uměleckým ředitelem celého podniku. Jeho éra trvala 25 let a vykazovala zajímavé iniciativy. U pražského Divadla hudby byla vytvořena v roce 1952 Výstavní síň, kde probíhaly zajímavé expozice s hudební tematikou. V roce 1958 byl založen Gramofonový klub, jehož členové získávali exkluzivní nahrávky, často i západní. Gramofonový klub měl svůj bulletin vycházející čtyřikrát ročně. Supraphon brzy vydával i tiskovinu nazvanou Hudba a škola, dále periodikum Hudba pro radost, od roku 1958 každý druhý měsíc Hudební noviny, později měsíčník Gramorevue. Byla to soustředěná ediční činnost s výrazně popularizačním záměrem. V roce 1950 vznikla také Kulturní služba, kde si mohly nejrůznější instituce půjčovat kompletní programy nahrané hudby a textů. První etapa do roku 1960, kterou dnes sledujeme, byla etapou koncepční, kdy se firma stále rozrůstala, zvyšovala se kvalita produkce, přicházely světové úspěchy. Nemalý podíl na tomto vývoji měly výrazné osobnosti režisérů, redaktorů a techniků. Řediteli Jaroslavu Šedovi se podařilo získat vynikající odborníky. Alespoň některá jména pamětníkům připomeneme. Na úspěšných nahrávkách spolupracovali František Burda, Miloslav Kulhan, Miloslav Kuba, dr. Ladislav Šíp, dr. Eduard Herzog, Miroslav Venhoda, ing. Josef Platz, Jan Chalupský, Jiří Otčenášek, Rudolf Urbanec, Zdeněk Petr, Saša Grossman, Adolf Řípa, Stanislav Sýkora či Zdeněk Zahradník. Mezi redaktory byla rovněž řada osobností jako dr. Lubomír Dorůžka, Herberta Masaryková, Milena Černohorská, Marek Kopelent, Milan Šolc, Marie Leichterová, Vladimír Poš, Olga Zuckerová, dr. Věra Dolanská či Pravdomila Etlíková.

11 Jmény redaktorů jsme se dostali již na hranici našeho prvního článku, totiž ke zlomu roků 1960 a 1961, kdy vzniklo nejprve Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU) a z něj pak Státní hudební vydavatelství (SHV), velký podnik sdružující produkci gramofonovou, knižní a notovou. Bylo to v duchu tehdejších centralistických snah spojujících řady drobnějších institucí pod jednu střechu, v jistém smyslu do útvaru snáze kontrolovatelného politickou mocí. Jaroslav Šeda jako umělecký ředitel dokázal v obtížné době velice zajímavě proplouvat mezi politickými tlaky na straně jedné a uměleckou kvalitou produkce na straně druhé. Pochopitelně musel natáčet díla s politickou tematikou, skladby čelných funkcionářů Svazu skladatelů, ale současně se za jeho vedení dočkal nahrávek nebo vydání tiskovin prakticky každý dobrý skladatel. Nechyběla ani tvorba duchovní, historické skladby, do určité míry i opusy sledující moderní kompoziční techniky. Supraphon v první etapě hledal svou tvář, podléhal nejrůznějším tlakům politickým i hospodářským, vyrovnával se s technickým pokrokem, rozhlížel se po světové produkci. Bylo to zakladatelských 14 let plných dobrých pokusů, zákrut i omylů. Byly však položeny základy pro další vývoj, který přinesl mnoho sympatických rysů. Novinky na CD Mendelssohnovy symfonie Skotská a Italská v brilantním provedení! SU Nová hvězda na kvartetním nebi Pavel Haas Quartet! Firma Supraphon a Hudební rozhledy vypisují v souvislosti se 60. výročím naší nejvýznamnější vydavatelské firmy SLAVNOSTNÍ ČTENÁŘSKOU SOUTĚŽ Ti, kteří odpoví správně na všechny tři soutěžní otázky, jež budou trojici článků provázet, zařadíme v listopadu do slosování o celých šedesát CD! Vítěz tak dostane opravdu krásný dárek pod stromeček. SU Legendární pěvci opery Národního divadla ve Smetanově Hubičce! Otázka první: Který dirigent natočil pro firmu Supraphon oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici? Své písemné odpovědi zasílejte do 16. září 2006 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, Praha 5 nebo na ovou adresu rozhledy@volny.cz SU Objednávat CD lze následovně poštou: Supraphon Music a. s. Palackého 1, Praha 1 objednavka@supraphon.cz faxem:

12 10 festivaly, koncerty foto Milan Hořínek foto Milan Hořínek Největší událost přehlídky, Ejzenštejnův Křižník Potěmkin, živě doprovázený hudbou z úryvků Šostakovičových symfonií pražské proms i letos úspešné Praha, Obecní dům, Mlýnec, Akord klub, Divadelní loď Tajemství Vladimír Říha Julius Hůlek Křižník Potěmkin, Noc stříbrného plátna, Tisící prvá noc Jestliže jsem loni konstatoval, že první zahřívací ročník nového pražského letního festivalu Proms slibuje mnoho dobrého a určitě obohatí letní sezonu, pak po letošním druhém nemusím na tomto hodnocení nic měnit. Mezi a mělo pražské publikum a s ním mnoho zahraničních turistů, kteří tvoří většinu návštěvníků, možnost zhlédnout devět koncertů, několik jazzových večerů ve dvou klubech (Mlýnec a Akord) a dokonce jedno představení barokní opery na lodi Tajemství bratří Formanů. Agentura Českého národního symfonického orchestru a dvě osobnosti za festivalem stojící, Jan Hasenöhrl a Libor Pešek, první organizačně i umělecky a druhá umělecky i zkušenostmi a znalostmi z londýnského originálu, jsou zárukou, že festival si udrží vysokou laťku i nadále. Trochu riskantní je určitě provázanost s jediným orchestrem ČNSO a s jediným sálem Smetanovou síní. Pro mluví velká flexibilita orchestru, možnost zvaní dalších hráčů a hlavně jeho zkušenosti s nejvíce žádaným letním repertoárem typu filmové a televizní hudby, muzikálu či skladeb sahajících až k jazzu a swingu. Hned úvodní koncert, jediný červnový, s kombinací hudby a filmu, byl největší událostí přehlídky. Známý Ejzenštejnův snímek Křižník Potěmkin byl ve Smetanově síni doprovázen dosud u nás neprovedenou hudbou, vytvořenou z úryvků ze Šostakovičových symfonií. Sám skladatel se toho nedožil a i když byl výborným filmovým tvůrcem, tak by asi tuto verzi z roku 1976 dotvořil jinak. Nicméně sílu jeho hudby vybranou dobovými sovětskými muzikology a schválenou stranickými orgány při restauraci nové kopie geniálního filmu (dnes bez ideologických interpretací teprve můžeme ocenit jeho němou ale o to hlasitější výpověď) publikum ocenilo, byť v bohužel málo zaplněném sále. Obrovskou zásluhu na tom však měl i orchestr, který nic nepodcenil a synchronizace jeho hry s dějem, odehrávajícím se na plátně nad pódiem, byla především díky dirigentovi Janu Chalupeckému mistrovská. Filmovou strunu rozehrál ČNSO i při koncertu Noc stříbrného plátna s italským dirigentem Marcellem Rotou 7. 7., kdy známý spolupracovník orchestru a synovec skladatele Nina Roty řídil večer pouze ze skladeb svého slavného strýce. Ten nejvíce proslul hudbou k Felliniho filmům, ale psal i pro Viscontiho, Zeffirelliho a dokonce i F. F. Coppolu. Zazněla hudba k Amarcordu, Silnici, Gepardovi, Romeovi Jiří Hurník se na Prague Proms (2. 7.) představil v sólovém partu Dvořákova slavného koncertu a moll. a Julii, Kmotrovi a dokonce i skladatelova Suita pro smyčce. Úspěch byl opět obrovský a rovněž návštěvnost byla lepší! Dobrá zpráva pro ty, co nemohli přijít: koncert bude opakován během podzimních abonentních koncertů! Hůře tomu bylo při dalším koncertu, nazvaném Tisící prvá noc, věnovaném pohádkovým motivům v hudbě. Rota měl zřejmě čas jen na první dvě skladby (Glinka, Stravinskij), nejočekávanější Šeherezáda Rimského-Korsakova střídala dobrá místa se slabšími (hornová sóla apod.). V Noci ostrovů ČNSO dirigoval Petr Altrichter a skladby inspirované britskými ostrovy měly pod jeho pevnou rukou a gestem (a možná i s více zkouškami) hned dokonalejší tvar a vyznění. Skvělou návštěvu měly oba závěrečné koncerty, přestože termínově nevýhodně posazené těsně za sebe o víkendu sobotní Carmina burana s kolumbijským Germánem A. Gutié r- rezem a triem sólistů s americkým sborem. Tempově a s temperamentem a nezbytnými emocemi vystavěné dílo přimělo publikum vyprodaného sálu k nadšeným ovacím ve stoje, což se opakovalo i v neděli na zakončení festivalu při koncertu s Liborem Peškem. I změna (místo Hummelova trubkového koncertu se hrál Mozartův klavírní koncert d moll č. 20 s vynikajícím Mariánem Lapšanským) nevadila a závěrečná Dvořákova Novosvětská byla nejpříjemnějším překvapením večera Peškovo nastudování i výkon ČNSO byly strhující! Není místo pro detailnější zmínku o jazzových koncertech Proms, zejména ty v Mlýnci byly prvotřídní, což nelze říci o všech v menším i lidovějším Akord klubu. Při celkovém hodnocení Proms vyzvedněme repertoárovou nabídku, jež v nejlepších případech byla zvolená ukázkově (skvělé oba americké koncerty s Paulem Freemanem Americká noc a zejména Noc na Broadwayi s Gershwinovou Porgy a Bess a hostováním trombonisty a skladatele Chrise Brubecka!), filmové události (Šostakovič, Rota) a výkony Peška a Altrichtra. Pokud se zlepší i festivalová propagace stále trpící některými počátečními nemocemi (zmatky kolem příjezdu Sheldona M. Riche a vůbec nedostatečná reklama k Potěmkinovi, pozdě hlášené změny a kulhající běžné festivalové zpravodajství) a podaří se vyřešit problém jediného orchestru a odpovídajících sálů, určitě Proms čeká dobrá budoucnost. A nezapomeňme, že příští rok není fotbalové šílenství, jež bylo letos často příčinou slabší návštěvnosti. Určitě by stálo za pokus navázat i bližší styk s MFF Karlovy Vary, po čemž již letošní filmové lahůdky volaly. Sheldon M. Rich, Američan vlastnící práva na Šostakovičovu hudbu ke Křižníku Potěmkin, v exkluzivním rozhovoru pro Hudební rozhledy řekl: Jako režisér a producent jsem se vždy zajímal o východní Evropu a komunistické státy. Nakonec i moje manželka, klavíristka, je emigrantka z Rumunska. Když se v období

13 festivaly, koncerty 11 perestrojky a zlepšení americko sovětských styků zlepšily i možnosti cestovat, dostal jsem se na delší stáž v projektu ruskoamerických kulturních styků v roce 1992 do Ruska a při prohlížení archivu Sergeje Ejzenštejna v jeho muzeu jsem objevil kopii filmu Křižník Potěmkin restaurovanou v roce 1976, rok po smrti Šostakoviče, doplněnou o jeho hudbu. Věděl jsem, že žádnou takovou nesložil, tak jsem pátral a zjistil, že na příkaz stranických orgánů komise hudebních vědců dala dohromady z jeho symfonií č. 4, 5, 10 a 11 hudební doprovod, který nahradil do té doby používanou hudbu Nikolaje Krjukova, která byla k němému filmu též složena dodatečně. Celému projektu dával uměleckou záštitu režisér Sergej Jutkevič, ale zřejmě pak byla kopie uložena do archivu a zapomenuta. Věděl jsem, že mám v ruce poklad. Ihned jsem zahájil jednání o zakoupení práv na hudbu i s uvedením filmu a jak se mi to podařilo, začal jsem podnikat po světě koncerty spojené s promítáním. První byl ve Washingtonu v roce 1994 s místní filharmonií, řízenou tehdy Mstislavem Rostropovičem, který to vše podpořil, i když koncert pak dirigoval Charles Hunsberger. Zájem byl obrovský, a tak je tomu od té doby všude ve světě, kde se to pod mou supervizí koná. Často je projekt spojen i s konferencemi či přednáškami o Ejzenštejnovi či Šostakovičovi a stalinské době. Nezapomeňte, že Ejzenštejn jako homosexuál žil v SSSR v neustálém strachu, že to bude použito k jeho likvidaci, o problémech Šostakoviče jsme důkladně informovaní z jeho Svědectví zapsaného Volkovem. Nedávno ve švédském Göteborgu přišlo do místní sportovní haly dvakrát šest tisíc lidí, vyprodaná představení máme i v Asii, USA a teď se chystám do Nizozemí. A pokaždé hrají k filmu ty nejlepší orchestry, které tu mají, takže úroveň je prvotřídní. Jsem rád, že tomu tak bylo i zde v Praze. Noc na Broadwayi Letošní festivalový ročník předznamenal slogan Nechte nás opět naplnit vaše letní noci. A vskutku většina koncertů ve svých názvech slovo noc obsahovala to byla konkrétně Noc na Broadwayi. Účinkoval tak jako i v řadě dalších festivalových koncertů Český národní symfonický orchestr pod taktovkou svého šéfdirigenta Paula Freemana. Na první pohled a poslech je patrné, že dirigent je se svým kolektivem sžitý a dobře si s ním rozumí. Vyznělo to už z úvodního výběru z legendárního muzikálu Leonarda Bernsteina West Side Story. Orchestr byl perfektní, hudebníci hráli s očividným nadšením a publikum si užilo okouzlující hudby v kvalitním provedení. Dalším číslem byl Koncert č. 1 pro basový trombón a orchestr Christophera Brubecka (54), třetího syna proslulého pianisty Dava Brubecka. Skladba má zvláštní podtext - je věnována Praze. Sólový part provedl sám autor. Po pravdě řečeno je to prskavka, ale dobře napsaná a v daném provedení i dobře znějící, je jen otázkou, jestli některý z českých pozounistů ji zařadí do svého repertoáru. Vrcholem večera bylo koncertní Paul Freeman se sólisty (zleva) se Solomonem Howardem, Simone Paulwell a Kennethem Alstonem foto Milan Hořínek provedení (samozřejmě že redukované) opery Porgy a Bess George Gershwina. To byl samozřejmě dramaturgicky dobře volený tah. Hlavní pozornost jednoznačně poutala sopranistka Simone Paulwell všestranně čistým projevem, dle potřeby temperamentním, ale vůbec ne afektovaným. Skvělým partnerem jí byl tenorista Kenneth Alston, asi ještě temperamentnější a i v koncertním provedení navíc funkčně zdůrazňující komické prvky. Upoutal rovněž barytonista Soloman Howard, spíše ovšem obsahově hlubšími polohami své role a svého partu. Vynikající byl ovšem sbor The Morgan State University Choir, jejž připravil Eric Conway celkově vyvážený, perfektně intonující, živě reagující a schopný mnohonásobných odstínů. hudební klenoty z prahy Praha, Rudolfinum Julius Hůlek V průběhu měsíce června 2006 se v Sukově síni Rudolfina pod záštitou hlavního města Prahy uskutečnil již desátý, tedy jubilejní ročník mezinárodního cyklu komorních koncertů Hudební klenoty z Prahy Evropou do světa. Cyklus sestával z pěti koncertů (7., 13., 18., 20. a ), byl pořádán Sukovým komorním orchestrem a jemu také patřil. Předposlední koncert zajistil komorní soubor Mladota Ensemble. Oba soubory se svým personálním obsazením částečně překrývají a jejich dramaturgickou i interpretační charakteristiku a snahy vůbec lze do značné míry chápat jako společné. Sukův komorní orchestr (SKO) vznikl roku 1974, má tedy za sebou více jak tři desetiletí intenzivní práce koncertní a nahrávací doma i v zahraničí, kdežto Mladota Ensemble (ME) byl ustaven teprve roku 2003, avšak už zakrátko dosáhl pozoruhodného renomé. Je třeba dodat, že ME vznikl na bázi SKO, proto ono propojení a spřízněnost. Letošní ročník Hudebních klenotů zaujal nejen programovou dramaturgií, ale i interpretační úrovní a svým posláním - poskytnout Pražanům i návštěvníkům Prahy hodnotnou hudbu, a to jak známých titulů osvědčených kvalit, tak hudbu širší veřejnosti méně známou, popřípadě vůbec neznámou, avšak neméně kvalitní kompoziční úrovně i provedení. Rovněž letos autorský a žánrový profil věrně odrážel zaměření a snahy jak SKO, tak ME. Pozornost byla pochopitelně věnována vzhledem k letošnímu jubileu skladbám W. A. Mozarta a stylově spřízněné vrstvě děl klasicistních autorů 18. století, zejména Josephu a Michaelu Haydnovým, Janu Křtiteli Vaňhalovi a Carlu Dittersovi von Dittersdorf. SKO má opravdu šťastnou ruku při budování svého repertoáru, kdy dbá na pečlivý výběr literatury serenádového a suitového typu připomeňme neodmyslitelného Josefa Suka a Antonína Dvořáka, též Leoše Janáčka, ze světových autorů Ottorina Respighiho, Edwarda Griega a Benjamina Brittena. Oba zmíněné soubory, jak už bylo řečeno, záslužně uvádějí na koncertní pódium i díla zcela neznámá, která bychom jinak stěží uslyšeli. Tentokrát například ME uvedl v premiéře Kvintet h moll, op. 40 jihoslovanské autorky narozené v Budapešti, Dory Pejačević. Zvláštní a pro SKO i ME rovněž charakteristická pozornost je věnována dílům romantickým, interpretačně charakteristicky ztvárněným v osobité symbióze nesentimentálního, avšak vřelého výrazu. Oba soubory se také věnují tvorbě novodobé, i zcela současné, včetně české, kterou letos připomenuly skladby Zdeňka Lukáše. Úroveň všech zúčastněných interpretů je vzácně vyrovnaná. Všichni jsou výraznými individualitami a všichni jsou zároveň znamenitými komorními hráči. Oba zmíněné soubory dokáží vyzvednout podstatnou stránku hudebního díla, zejména jeho melodičnost. Smysl pro podání melodiky chápou a projevují jako výraz tvůrčího temperamentu a zapálené umělecké vášně. Navíc si dovedou doslova pohrávat s fine-

14 12 festivaly, koncerty sami hudebního sdělení, včetně instrumentační barevnosti. Jeden každý člen obou ansámblů perfektně intonuje, přesně cítí a ctí rytmickou vertikálu souhry, dokáže být sám sebou a přitom do celkového spektra kolektivu ústrojně zapadá. Posluchače navíc zaujme jemně individualizovaná odstíněnost jednotlivých vět - přesné a jednoznačné nástupy, krásně utvářené, plynulé fráze a právě tak pozorně sledované jejich závěry, ritardanda a agogika vůbec. Výsledkem spolupráce je příkladná, osobitá a kompaktní komorní souhra. Letošní festivalový ročník toho byl opětovným důkazem. výjimečné bystřické zámecké slavnosti Bystřice, Zámek, Zámecké nádvoří, kostel sv. Jiljí Pavel Malének Trio Altai Kai, které bylo hostem souboru Hradišťan. foto archiv Dvanáctý ročník Bystřických zámeckých slavností ( ) byl čtvrtým podnikem z letošního cyklu festivalů České kulturní slavnosti. Veliká dramaturgická různorodost, kvalita i šíře oslovovaného publika činí tento cyklus vskutku ojedinělou kulturní událostí, přinášející zkvalitnění každodenního života a uměleckého vnímání obyvatel různých regionů našeho státu. Jedním z určujících atributů Českých kulturních slavností je dostupnost předních osobností domácí i světové umělecké scény. Důraz na kvalitu je rozhodující především pro malá umělecká centra, která by jinak význačná umělecká jména nebyla schopna zajistit. Bystřický svátek komorní hudby to letošním ročníkem potvrdil mimo jakoukoliv pochybnost. První večer celého cyklu zahájily dvě výstavy. Jednou bylo otevření stálé expozice soch a plastik Oldřicha Drahotušského, rodáka z nedaleké Podhradní Lhoty, který až do své smrti působil jako profesor pražské AVU. Druhou zahajovanou výstavou byla expozice význačného slovenského fotografa Robo Kočana nazvaná Magie fotografie. Umělec v ní představil tři cykly fotografií, které s úspěchem prezentoval ve Spojených státech a několika zemích Evropy. Největší ohlas u návštěvníků měl cyklus Příběhy noční lampy. Hudební program zahajovacího večera Bystřických zámeckých slavností (Zámek, ) tvořilo vystoupení Bratislavského akademického sboru pod vedením Ľubice Halové. Komorní sestava sboru přednesla především skladby období renesance, ale zazněly i písně M. Schneidera-Trnavského a současných autorů. Sbor se představil v nejlepším světle. Jeho technická i intonační jistota je umocněna krásou mladých školených hlasů. Slovenský večer přinesl do prostor bystřického zámku a mezi posluchače množství pohody i trochu nostalgie na společné, byť nedávno ukončené soužití dvou národů. Druhým večerem BZS (Zámek, ) bylo vystoupení Gentlemen singers, chlapecko-mužského uskupení absolventů královéhradeckého sboru Boni pueri. Jejich program byl tvořen skladbami tří odlišných žánrových i historických období. První třetinu tvořily skladby umělé, zahrnující období renesance, klasicismu a tvorbu současnou. Zaujaly především Haasovo Al Sefod a Miškinisova Ave Regina. Z druhé části programu, tvořené úpravami lidových písní, vyčnívalo uvedení Martinů Zbojnických písniček. Ve třetí části programu zazněly úpravy světových písní a spirituálů. Komorní složení sboru vyznělo v zámeckém sále nesmírně působivě. Velmi osvěžující bylo scénické provedení některých písní, a tak není divu, že u posluchačů mělo vystoupení Gentlemen singers vřelý ohlas a zpěváci museli přidávat. Tradiční místo mají v dramaturgii BZS večery nazvané Ozvěny Pražského jara. Letošní ročník ozdobilo vystoupení Kvarteta Martinů (Zámek, ), které předneslo Mozartův Lovecký kvartet B dur (KV 458), Borodinův 2. smyčcový kvartet D dur a po přestávce zazněl poslední Dvořákův kvartet As dur, op Večer dokumentoval, že Kvarteto Martinů nebylo pozváno k účasti na Pražském jaru náhodou a je jedním z bohaté řady smyčcových kvartet navazujících na slavnou tradici české komorní hry. Čtvrtý večer (Zámek, ) přinesl změny jak v obsazení vystupujících umělců, tak i ve složení programu. Houslistku J. Malachkovou-Debiak nahradila kytaristka Jekaterina Chorevová a zaujala tak místo po boku svého bratra, rovněž kytaristy Alexeje. Oba studovali a dodnes žijí ve Francii. V programu zazněly úpravy děl D. Scarlattiho a P. I. Čajkovského, převažoval však původní kytarový repertoár a vedle děl osvědčených titulů (Albeniz, Sor, de Falla, Terrega ad.) zazněla původní ruská kytarová tvorba (Koškin, Smirnov). Program dua velmi mladých umělců (27 a 24 let) uzavřela skladba Paka de Lucii Mezi dvěma vodami. Skromní a sympatičtí sourozenci dokumentovali ve všech skladbách svoji ojedinělou techniku a smysl pro charakteristiku španělské a iberoamerické kytarové tvorby. Zcela zaplněné zámecké nádvoří (27. 6.), akusticky výjimečně disponované, přivítalo členy Hradišťanu a jejich hosty, trio Altai Kai, které se představilo tzv. alikvotním zpěvem. Je to zvláštní pěvecká technika, schopná využít určitých částí hlasivkového spektra k navození abnormálně hlubokých nebo výjimečně vysokých tónů. Vystoupení tohoto tria bylo jakýmsi bonusem, Hradišťan využil jejich společné přípravy pro letošní Smetanovu Litomyšl ke společnému vystoupení v části svého bystřického programu. Na čtyři sta vděčných posluchačů nechtělo dlouho pustit populární soubor z pódia. Skutečným vrcholem letošního ročníku BZS bylo však vystoupení ruského klavíristy žijícího a vyučujícího v Německu, petrohradského rodáka Vitalije Berzona (Zámek, ). Ten se předvedl bystřickému publiku v dramaturgicky náročném programu, v němž osvědčil nejen vynikající techniku své hry, ale především úžasnou schopnost rozkrýt hudební dílo do posledního detailu, a pak je s nevšední přesvědčivostí předložit posluchači. Vitalij Berzon je osobností s úžasným charizmatem, smyslem pro humor a empatií vůči svému okolí. V první půlce koncertu zazněly Musorgského Kartinky, po přestávce díla W. A. Mozarta, J. Brahmse, F. Chopina, R. Schumanna a především Lizstova Uherská rapsodie č. 2. Tímto dílem uzavřel strhující večer, kdy jeho výkon odměnilo obecenstvo bouřlivým potleskem. Závěrečný koncert se odehrál v bystřickém kostele sv. Jiljí (2. 7.). Představila se na něm Jihočeská komorní filharmonie. Za řízení svého šéfa Stanislava Vavřínka přednesla skladby Mozartovy, Hummelovy a Beethovenovy. Po předehře k Figarově svatbě zaznělo Grand concerto F dur pro fagot a orchestr v podání Václava Vonáška, v němž mladý umělec osvědčil svrchovanou techniku hmatovou i dechovou. Trochu ale doplatil na nepříznivé akustické poměry, které příliš nesvědčí hlubším polohám. Zato Mozartovo Exultate,

15 festivaly, koncerty 13 jubilate v podání Zdeny Kloubové vyznělo zářivě, intonačně jistě a se šarmem, jímž tato pěvkyně vyniká. Opravdovým vyvrcholením večera bylo provedení Beethovenovy 7. symfonie. Filharmonie ji předvedla technicky jistě (pochvalu zaslouží zejména horny), orchestr přesně reagoval na dirigentovo neokázalé, avšak přesné a čitelné gesto. Součástí 12. ročníku Bystřických zámeckých slavností byl i tradiční workshop V. Berzona v ZUŠ, jejíž učitelé byli nepřehlédnutelnými návštěvníky všech koncertů. Bystřický festival má ještě jednu zajímavost. Pořadatelé vydávají Zámecké listy, které jsou reminiscencí na předchozí koncert a dokumentují všechny okolnosti a souvislosti spojené s přípravou koncertu nadcházejícího. Právě skončený ročník Bystřických zámeckých slavností byl asi nejvydařenějším ze všech doposud uskutečněných. Především účast V. Berzona se stala nezapomenutelným zážitkem pro všechny, kdo jej slyšeli. Spolupráce pořadatelů a dramaturga Jana Páleníčka přináší po letech své vskutku rajské ovoce. dvě světové premiéry v Českém krumlově Český Krumlov, Maškarní sál Robert Škarda Konec června a první červencové dny patřily v Českém Krumlově Festivalu komorní hudby, o němž jsme psali již v minulém čísle našeho časopisu. Dnes se ale budeme samostatně věnovat ještě jednomu koncertu, který byl v rámci této nejstarší krumlovské hudební přehlídky pořádán v Maškarním sále 7. července. Vystoupil na něm Apollon Quartet, který kromě jiného v premiéře uvedl vítězné skladby jubilejní skladatelské soutěže, vyhlášené na koncertantní skladbu pro sólový nástroj a smyčcové kvarteto. Protože porota neudělila první cenu, provedeny byly dvě kompozice, jež se umístily na druhém a třetím místě. Zazněly za přítomnosti obou skladatelů Milana Jíry a Ctirada Kohoutka až v druhé polovině koncertu, kterou přenášel přímým přenosem Český rozhlas 3 Vltava. Také první polovina koncertu byla zaměřena na hudbu 20. století. Výjimku tvořilo pouze provedení Smyčcového kvartetu č. 2 d moll Bedřicha Smetany a nutno podotknout, že díky skvělému výkonu čtveřice interpretů opět padl důkaz o Smetanově kompozičním mistrovství ve skladbě, kterou jeho současníci nepochopili. Posluchači pak měli možnost porovnat Smetanovo myšlení s výrazně odlišnou tvůrčí poetikou dvou soudobých českých skladatelů Eduarda Douši a Lukáše Hurníka. Doušův jednovětý Smyčcový kvartet Lamentationes zaujal dílčími momenty, hlavně umnou prací s témbrem. Zajímavé okamžiky se však smíchaly s invenčně nevyplněnými místy, a tak celkově skladba působila trochu rozvláčně a zdlouhavě. Naopak jako skladbu posluchačsky atraktivní přijali přítomní v sále Hurníkovu jednovětou Pas de deux, neboť dobře rezonovala s jejich posluchačskou zkušeností. Hurník zde spojil rockovou rytmiku a melodiku s tradičním zvukem kvarteta a bylo chvályhodné, že členové Apollon Quarteta přistoupili odpovědně i k této skladbě. Myslím totiž, že svým charakterem dokáže interprety navádět k povrchnosti. Po přestávce zazněl nejdříve Smyčcový kvartet C dur KV 157 W. A. Mozarta, který byl zařazen tak trochu navíc jako entré k hlavnímu bodu programu. Co se týká dvou oceněných skladeb, zdálo se mi, že obě kompozice byly psány s jasným záměrem uspět, proto nebyly příliš složité, byly vděčné pro interprety a stravitelné pro posluchače. Návštěvníci koncertu tudíž nebyli svědky žádného experimentování, jak by se možná u soudobých skladeb čekalo, ale tradičně koncipovaných tonálních skladeb, prověřeného dialogu sólisty a doprovodného souboru. To je samozřejmě přijatelný přístup, z mého pohledu však oběma skladbám chyběl výraznější prvek či originalita, kterým by vybočily a přilákaly posluchače k sobě. Drobné radosti, Flétnové věty se smyčcovým kvartetem Ctirada Kohoutka provedl s Apollonem flétnista Václav Kunt, v Concertinu pro klarinet a smyčcové kvarteto Milana Jíry se představil Jiří Hlaváč. V případě Kohoutkovy skladby se jednalo spíše o nenáročnou hříčku, doslova o hudbu výrazově i technicky odlehčenějšího typu, jak napsal v doprovodné brožuře sám autor. Jírova kompozice více stavěla na předvedení sólisty, lyrické pasáže střídaly bloky dramatické, skladatelovým nárokům klarinetista Hlaváč dostál. Ostatně oba sólisté byli dobře připraveni a předvedli svrchovaný výkon, který oceněným skladbám pomohl. Především byla z výkonu obou cítit interpretační zkušenost s hudbou podobného ražení. Apollon zase ukázal, že dovede být spolehlivým koncertantním partnerem. Koncert vzbudil pozornost především svou interpretační kvalitou, ne už tak samotnými kompozicemi. Apollon Quartet potvrdil svou pověst a předvedl výkon plný energie, zaujetí a koncentrovanosti. Výsledkem byla výrazově dokonalá interpretace s řadou propracovaných detailů. Osobně mě zaujal citlivý přístup souboru ke specifickým potřebám vyznění jednotlivých skladeb. Vyhlášení a realizaci skladatelské soutěže lze jednoznačně chápat jako službu soudobé hudbě a je na místě tento počin vyzdvihnout a ocenit. Jako posluchač však doufám, že třeba již při příštím vyhlášení této soutěže zvítězí opravdu výrazná kompozice, o které bude možné napsat, že si vavříny vítězství zasloužila. organum regium a mezinárodní svátek hudby Marie Hofericová Varhanní soutěž Organum regium se v Pardubicích stala nedílnou součástí nejen hudebního dění, ale i pevným článkem festivalu Městské slavnosti Zrcadlo umění, který se během tří dnů věnuje postupně tanci, hudbě a divadlu. Letošní V. ročník této soutěže byl stanoven na 21. června, tedy současně byl oslavou Mezinárodního svátku hudby. Soutěžní klání proběhlo ve dvou kategoriích, které od letošního roku mají specifické označení na kategorii Juniori, ve které soutěžilo jedenáct žáků, a Virtuosi, kde svůj repertoár předvedlo šest mladých varhaníků. Soutěžící jsou žáci ZUŠ z celé České republiky, a tak mají možnost nejen porovnat výkon s ostatními spolužáky, ale rovněž se jim naskýtá výji- V kategorii Virtuosi obsadila 1. místo Pavla Bočková. foto archiv

16 14 festivaly, koncerty mečná příležitost ke konzultacím s pedagogy, kteří jsou přizváni do soutěžní poroty. Podle stanov organizačního výboru soutěže, kterou pořádá ZUŠ Pardubice-Polabiny, Lonkova 510, je povinností účastníků předvést nejméně tři skladby z období 17. století až po současnou tvorbu v časovém limitu kategorie Juniori (15minut) a Virtuosi (20minut). Výkon soutěžících hodnotí sedmičlenná porota, která je složena z odborníků a pedagogů hry na varhany. V kategorii Juniori 1. cenu získal Ondřej Hájek (ZUŠ Jaroslava Kvapila, Brno), 2. cenu Lenka Urbanová (ZUŠ Humpolec), 3. cenu Markéta Prokopovičová (ZUŠ Žerotín, Olomouc), Josefa Volfová (ZUŠ Nad Alejí, Praha 6) a Jaroslav Hartl (ZUŠ Habrmanova, Hradec Králové). V kategorii Virtuosi 1. místo obsadila Pavla Bočková (ZUŠ Praha 5 Radotín), 2. místo Jan Rotrekl (ZUŠ Praha 5 Radotín) a 3. místo Marek Scholle (ZUŠ Havlíčkova, Pardubice). Letošní ročník proběhl opět v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích. Vyhlášení vítězů a slavnostní zakončení V. ročníku soutěže Organum regium proběhlo na začátku večerního koncertu v kostele sv. Bartoloměje v Pardubících, kde měli posluchači možnost vyslechnout skladby J. S. Bacha, Marcela Duprého, Antonína Tučapského a dalších autorů v podání pedagogů Konzervatoře Pardubice, Josefa Rafaji (varhany) a Anny Reinišové (housle). zlaté hory a bravo, mozart! Zlaté Hory, ZUŠ F. Schuberta, Letní lázně Karlova Studánka, poutní místo Maria Hilf u Zlatých Hor Jarmila Pohlová Dne se definitivně uzavřely brány za IV. ročníkem Interpretačních kurzů Antonína Kubálka, které po tři týdny probíhaly ve Zlatých Horách. Záštitu převzali velvyslanec Kanady v České republice Mr. J. E. Bruce Jutzi, 1. náměstek hejtmana Olomouckého kraje ing. Pavel Horák a starosta města Zlaté Hory ing. Milan Rác. Za čtyři roky existence kurzů se sešla nejkvalitnější skupina mladých umělců, shodli se pedagogové Antonín Kubálek a Zdeněk Hnát. Ivo Kahánek, který vyučoval prvním rokem, mohl vysokou úroveň jen potvrdit. Počátkem července se do Zlatých Hor sjelo jedenáct zájemců o studium s výše jmenovanými pedagogy. Všechny tři spojuje jistým způsobem Mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Ivo Kahánek se Zdeňkem Hnátem se stali laureáty mezinárodní soutěže konané při příležitosti tohoto festivalu (1957, 2004) a Antonín Kubálek se zde prezentoval sólovým recitálem v roce 2002 s velkým ohlasem. Pro většinu studentů to bylo něco zcela nového pracovat pod vedením pianistů mezinárodního formátu. Například Martin Pokorný, student Státní konzervatoře v Brně, se podobné akce dříve nezúčastnil. O to větší bylo jeho překvapení, když při vyhodnocování každoroční interní soutěže klavírních kurzů o nejlepší interpretaci přijal verdikt pedagogů, který zněl Zahájit vlastním recitálem V. ročník Interpretačních kurzů Antonína Kubálka. Taková byla odměna pro umělecky nejpřesvědčivější výkon, který Pokorný předvedl při interpretaci děl Fryderyka Chopina. Měli jsme to tento rok obzvláště těžké, neboť úroveň účastníků byla tak vyrovnaná, pronesl Antonín Kubálek při závěrečném setkání. Další cena putovala opět do Litvy. Za interpretaci Sonáty č. 3 Paula Hindemitha dostala speciální ocenění Asta Kvasyte. Nic netušící pianistka měla slzy v očích, když jí a účastníkům závěrečného koncertu Mistr Kubálek sdělil: Po tři týdny jsem měl možnost nad touto náročnou skladbou s Astou Antonín Kubálek a Radovan Lukavský po koncertě v kostele sv. Jana Křtitele pracovat a vidět, jak ze dne na den zraje, až dozrála k dnešnímu výkonu, za který by se nemusel stydět ani profesionál, řekl. A dodal: Moje rodina se rozhodla Astě sponzorovat účast v příštím ročníku. Za nejlepší provedení skladby W. A. Mozarta získali Cenu Bravo, Mozart, tj. stipendium pro dvoutýdenní účast v V. ročníku Interpretačních kurzů Antonína Kubálka v roce 2007, Karolína Kubálek (Kanada) a Richard Pohl (Česká republika). V podání Karolíny jsme si vyslechli l. větu z Klavírního koncertu A dur KV 488, Richard Pohl se pro změnu představil interpretací Ronda A dur KV 386 včetně vlastní kadence. Na provedení této skladby spolupracoval s Ivo Kahánkem. Kromě klasické prezentace v Základní umělecké škole Franze Schuberta ve Zlatých Horách (dva celovečerní koncerty) se mladí lidé představili na koncertech v lázních Karlova Studánka a v Priessnitzových léčebných lázních a. s. Velký zájem vzbudily přednášky Antonína Kubálka o české hudební literatuře spojené s poslechem audio ukázek. Vždyť právě tento pianista se stal od chvíle své emigrace neúnavným propagátorem tvorby našich národních hudebních velikánů. Právem ho za tuto činnost v roce 2002 ocenila také Česká hudební rada. Zajímavé bylo setkání se světově proslulým klavírním duem, Věrou a Vlastimilem Lejskovými. Pianisté, kteří tráví půl roku v malebném prostředí Rejvízu, přijali naši tvůrčí skupinu jako staré známé. A to oba netušili, že je mezi námi mladý umělec, který se svou skladbou vystoupil ve světové premiéře na koncertu v Karlově Studánce. Lukáš Olejník byl velmi rád, že může své dílo předvést také muži, jenž má na svém kontě nejednu skladbu, Vlastimilu Lejskovi. Hluboké a působivé bylo také setkání s Radovanem Lukavským. Nikdo z nás netušil, že budeme mít příležitost si s členem Národního divadla v Praze zanotovat známé lidové písničky. Za tuto vzácnou chvilku si dovolím Mistru Lukavskému obzvlášť upřímně poděkovat. Popisovat jednotlivé dny by se dalo dlouze, o tom však někdy příště, anebo na Zde si budou moci zájemci přečíst i rozhovory a hodnocení účastníků kurzů (Kanada, Litva, Černá Hora, Polsko, ČR). Podstatné je, že čtvrtý ročník se podařilo uskutečnit, k čemuž přispěla řada institucí i jednotlivců. Především na jejich podpoře závisí existence těchto kurzů i jejich budoucnost. Je foto archiv

17 na místě všem na stránkách Hudebních rozhledů, našeho mediálního partnera, poděkovat: Městu Zlaté Hory, Fenix Trading s.r.o., GlaxoSmithKline, s.r.o., Olomouckému kraji, Základní umělecké škole Franze Schuberta ve Zlatých Horách, Sdružení měst a obcí Jesenicka, Poutnímu místu Maria Hilf, Velvyslanectví Kanady v České republice, STO- MIX, spol. s.r.o., Řetězárně Česká Ves a.s., RONA Zábřeh, Penzionu Sarkander a Hotelu Minerál ve Zlatých Horách, Magistrátu Města Zlín, Mlékárně Olešnice, Hudebním rozhledům, Satellite Kanada, Jesenickému týdeníku, Českému rozhlasu, Rádiu Proglas, Radovanu Lukavskému, Kocianovu kvartetu, Zdeňku Hnátovi, Antonínu Kubálkovi, Stanislavu Lekavému, ing. Milanu Rácovi, ing. Pavlu Horákovi, Cyrilu Svozilovi, Jiřímu Bednářovi, Ivo Kahánkovi, Veronice Chrastinové a všem, kteří se zúčastnili koncertů v sále Základní umělecké školy a zejména těm, kdož ocenili to, že Radovan Lukavský v době divadelních prázdnin v čase tropických veder vážil cestu na Zlatohorsko, aby zde nezapomenutelným a sugestivním projevem přispěl k záchraně Státní kulturní památky kostela sv. Jana Křtitele v Horním Údolí. Pražský filharmonický sbor vyhlašuje výběrové řízení na obsazení místa produkční koncertní činnosti sboru (tuzemsko i zahraničí). Požadavky: vysokoškolské hudební vzdělání výborná znalost anglického jazyka slovem i písmem (další světové jazyky jsou bonusem) dobré organizační schopnosti schopnost komunikace s lidmi orientace v základních ekonomických parametrech smluvních vztahů v oblasti hudebního zprostředkovávání orientace v oblasti možností, které poskytují Evropské strukturální fondy Nabízíme: zajímavou dynamickou činnost v hudební oblasti kvalitní technické zázemí příjemné prostředí v centru Prahy možnost dalšího odborného růstu finanční zajištění v rámci příspěvkové organizace MKČR výjezdy do zahraničí Nabídky se strukturovaným životopisem včetně fotografie posílejte na adresu: Pražský filharmonický sbor, Nám. Míru Praha 2 Pražská konzervatoř pořádá 1. ročník soutěžní přehlídky mladých klavíristů od 12 do 16 let MLADÝ KLAVÍR 2006 sobota 25. listopadu 2006 od 10 hodin, koncertní sál Pražské konzervatoře Pálffyovský palác na Malé Straně, Valdštejnská 14 Podmínky účasti: věk od 12 do 16 let (nar až 1994), předchozí významné umístění na některé z českých nebo zahraničních klavírních soutěží doložené kopií diplomu. Program: libovolný reprezentativní program do 12 minut. Všichni účinkující obdrží na závěr Mladého klavíru diplom za účast na této přehlídce. Nejlepší účastníci, kteří budou vybráni přehlídkovou porotou, složenou z profesorů klavírního oddělení Pražské konzervatoře, obdrží čestný titul laureát Mladého klavíru Zvláštní cenou pro každého laureáta bude bezplatná konzultace s některým z pedagogů klavírního oddělení Pražské konzervatoře. Koncert laureátů se uskuteční ve stejném sále v sobotu 3. března 2007 od 17 hod. Přihlášku k účasti zašlete ve formě dopisu nebo na předepsaném formuláři (naleznete na webových stránkách Pražské konzervatoře) do 20. října 2006 na adresu: Pražská konzervatoř, Na Rejdišti 1, Praha 1 nebo em: geyerova@choir.cz nebo telefonicky: Termíny řízení budou průběžně stanoveny podle individuální dohody se zájemci. Další informace včetně programu Mladého klavíru 2006 (ten bude znám cca od ) i formuláře přihlášky najdete na:

18 16 festivaly, koncerty mahler jihlava 2006 Jiří Štilec Festival Mahler Jihlava 2006 ( ) dospěl do svého pátého ročníku. To je v životopise takové aktivity velmi málo, o začínající tradici lze zatím hovořit jen s největší opatrností, ale z hlediska snahy prosadit se na pověstně přeplněné festivalové mapě Evropy představuje přece jenom pátý ročník malé potvrzení určité vytrvalosti a užitečnosti celého podniku a jeho cílů. I letošní pátý ročník pokračuje v obvyklém schématu a základní koncepci konfrontace několika velkých Mahlerových symfonických děl a další tvorby (často písňová tvorba) s mezižánrovými a mezidruhovými přesahy. Na úvod celého festivalu zazní v pátek 15. září Symfonie č. 5 Gustava Mahlera v podání Slovenské filharmonie a dirigenta Petera Ferance. Jen místo koncertu se po mediálně dostatečně ventilovaných problémech s hudbou Gustava Mahlera v Chrámu sv. Ignáce v Jihlavě přesunulo jinam: do znovuotevřeného Dělnického domu, kdysi hotelu Czap. Jestliže bychom chtěli užít klasického citátu Habent sua fata, pak v případě tohoto prostoru platí tato věta více než přiléhavě. V těchto místech kráčely nejen jihlavské, ale i české dějiny ve všech svých rozporuplnostech a bolestech. Tady v hotelu Czap malý obyvatel Jihlavy (tehdy ovšem pro většinu jejích obyvatel Iglau ) Gustav Mahler poprvé veřejně koncertoval, ale tady se zároveň v padesátých letech následujícího dvacátého století odehrával soudní proces s účastníky událostí v blízkých Babicích. Zde se otevírá i otázka odpovídajícího prostoru pro Mahlerovy velké symfonie, ten zatím v Jihlavě není a do budoucna by bylo jistě vhodné, aby takový víceúčelový sál (možná jakási obdoba Brucknerhausu v Linzi) vznikl. A když už jsem zmínil Linz, musím konstatovat, že inspirací by zde bylo možno načerpat více. Nejen Ansfelden, ale i další místa v okolí Linze jsou prosycena osobností a hudbou slavného rodáka Antona Brucknera, do budoucna nás tj. zejména Jihlavu a Kraj Vysočina čeká v tomto smyslu ve vztahu k Mahlerovi ještě hodně práce. Je to však energie, která přináší ovoce Vnučka G. Mahlera Alma s argentinským velvyslancem J. E. Flemingem nejen v kulturním slova smyslu, ale ve svém výsledku a velmi dlouhodobě (o to však trvaleji) i v kategorii ekonomických výnosů. Společnost Gustava Mahlera připravuje již teď velmi intenzívně pro další roky zejména však pro jubilea 2010 a 2011 řadu projektů; ty by se však mohly stát předmětem samostatné stati na stránkách tohoto časopisu. Ještě před vlastním zahájením festivalu připravilo Muzeum Vysočiny Jihlava výstavu fotografií z minulých ročníků ta bude mít svoji vernisáž v úterý 12. září. A samozřejmě, že festivalový prolog se uskuteční na centrálním jihlavském Masarykově náměstí a vystoupí na něm žáci místní ZUŠ v orchestru Tutti s dirigenty Petrem Píšou a Janem Noskem; po tomto koncertu se znovuotevře nová expozice Mladý Gustav Mahler a Jihlava v Domě Gustava Mahlera ve Znojemské ulici. Na festivalu se objeví i další umělci z Vysočiny. Ve středu 20. září bude mít v Horáckém divadle koncert Komorní filharmonie Vysočina (Stamic, Benda, Vivaldi) se sólisty Ditou Urbánkovou-Čeledovou (flétna), Denisou Veškrnovou (kytara) a dirigentem Jiřím Jakešem. V rámci závěreč- foto archiv Kateřina Habelková a Štefan Margita, Jihlava 2005 foto archiv

19 festivaly, koncerty 17 foto archiv Trio ArteMiss, zleva Jana Holmanová, Alžběta Vlčková a Adéla Štajnochrová ného festivalového koncertu tentokrát v Chrámu sv. Ignáce v neděli 5. listopadu, který je v letošním ročníku poctou Mozartovi, vystoupí v jeho Requiem Pěvecké sdružení Campanula se sbormistrem Pavlem Jirákem. Spoluúčinkují sólisté Anna Hlavenková, Veronika Fialová, Richard Samek a Jozef Benci. Orchestr Musica bohemica bude dirigovat Jaroslav Krček. K festivalu patří tradiční návštěva v rodném domě Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, která se uskuteční v sobotu 16. září. Symbolickou mahlerovskou růži do stále se zvětšujícího rosaria (jsou zde zasazeny růže na památku skladatele od velkých osobností nebo jejich dědiců) zasadí tentokrát Prof. Dr. Peter-Horst Neumann ze Společnosti Friedricha Rückerta. V rámci odpoledne zde také tento odborník na německou literaturu bude mít přednášku o Rückertově tvorbě, v níž Gustav Mahler nalezl nejednou inspiraci. Výběr z písní Gustava Mahlera zazpívá v rodném domě Gustava Mahlera Alena Miro. K festivalu patří i letos jeden koncert pro mládež a studenty v Hotelu Gustav Mahler (tyto koncerty byly doposud pokaždé velmi úspěšné a jsou vždy skvěle navštíveny) v pondělí 18. září dopoledne. Tentokrát se v rockové a jazzové tvorbě představí Epoque Quartet. Stejný ansámbl se sólistkou Jitkou Hosprovou zahraje v týž den na večerním festivalovém koncertu Brucknerův kvintet a díla Mozarta a Dvořáka. K mimořádným projektům bude letos patřit i vystoupení klavírního tria ArteMiss v jím nedávno nahrané tvorbě Dmitrije Šostakoviče v kombinaci s díly Bedřicha Smetany (Trio g moll). Šostakovičovy písně na verše Alexandra Bloka přednese sopranistka Alžběta Poláčková. ArteMiss trio vystoupí nejen v Jihlavě (v pondělí 25. září v Hotelu Gustav Mahler), ale i v dalších místech Vysočiny v Kostele sv. Víta v Pelhřimově v úterý 19. září a v Kamenném sálu Zámku v Třebíči ve středu 20. září. Festival tím naznačuje snahu neomezovat své aktivity pouze na samotnou Jihlavu, což se v loňském ročníku velmi osvědčilo. Zcela zásadní novinkou je velký koncert v neděli 1. října, jehož výtěžek bude věnován Asociaci pomáhající lidem s autismem APLA Vysočina. S Pěveckým sdružením Campanula (sbormistr Pavel Jirák) vystoupí dvě zahraniční tělesa Pěvecký sbor firmy BOSCH a Symfonický orchestr firmy BOSCH s dirigentem Ulrichem Walddörferem. Vyslechneme tvorbu Antonína Dvořáka (Mše D dur) a Antonia Vivaldiho (Magnificat). Tento fakt naznačuje jeden ze zásadních posunů festivalu v oblasti sponzoringu. Pozici generálního partnera získala letos poprvé společnost BOSCH, jejíž velký závod působí v Jihlavě. Do budoucna by to mohlo znamenat možnosti rozšíření zejména v oblasti nejnáročnějších orchestrálních a symfonicko-vokálních projektů a dlouhodobé vzájemně užitečné partnerství velkého jména, velké firmy a doufejme i velkého festivalu. Festival Mahler Jihlava vděčí za svoji existenci podpoře dalších subjektů Statutárnímu městu Jihlava a Kraji Vysočina. Tradičním partnerem všech mahlerovských aktivit od samotného počátku je firma Zentiva, k důležitým místním partnerům, bez nichž by festival nebylo možno uskutečnit, patří firmy: Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, VHS Vysočina, a.s., Kronospan Jihlava, Gas und Wärme, Remmers, Toyota autocentrum Rozkoš a firma Böhm. Najít dostatečné finanční a partnerské zázemí, udržet ho a postupně rozvíjet, to patří dnes ke stejně důležitým faktorům jako jsou celková koncepce, vysoká umělecká úroveň a publicita festivalu, proto jsem tyto skutečnosti velmi rád zmínil. Organizátoři Festivalu Mahler Jihlava, tj. Společnost Gustava Mahlera a Společnost ArcoDiva, přemýšlejí o dalších ročnících a o jeho budoucnosti velmi důkladně. Základní koncepce zůstane pro období do roku 2011 s velkým důrazem na rozšíření ročníků 2010 a 2011 zachována, do podtitulu by se mělo dostat nové klasické mahlerovské motto Hudba tisíců. Jméno Gustava Mahlera je nepochybně tak cennou obchodní značkou sui generis, že takové uvažování je namístě a jistě musí překračovat tak jako Mahler sám úzce národní moment. Zadáno pro: Festival Mahler Jihlava 2006

20 SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU ABONENTNÍ KONCERTY, 80. SEZONA 2006/2007 DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, HODIN pondělí 11. září 2006 Slavnostní koncert k zahájení 80. sezony SOČRu Beethoven Prokofjev Dirigent: Vladimír Válek Sólisté: Jan Simon, Martin Válek, Michal Kaňka pondělí 2. října 2006 Fauré Liszt Mendelssohn-Bartholdy Dirigent: Manuel Hernández Silva Sólista: Janis Vakarelis pondělí 23. října 2006 Rachmaninov Prokofjev Dirigent: Nikos Tsouchlos Sólista: Hugues Leclere pondělí 13. listopadu 2006 Bodorová Dirigent: Vladimír Válek Sólisté: Gabriela Beňačková, Aleš Briscein, Ivan Kusnjer, Pavel Landovský, Otakar Brousek st., Hana Kusnjerová, David Prachař Pražský filharmonický sbor Boni pueri pondělí 27. listopadu 2006 Kurz Bruch Dvořák Dirigent: Peter Feranec Sólistka: Christine Maria Höller úterý 5. prosince 2006 Mozart Dirigent: Vladimír Válek Sólisté: Ludmila Peterková, Zdena Kloubová, Karla Bytnarová, Ludovít Ludha, Gustáv Beláček Český filharmonický sbor Brno pondělí 18. prosince 2006 Bach Honegger Dirigent: Leoš Svárovský Sólisté: Ondřej Skopový, Martin Vaněk, Ivan Kusnjer Slovenský filharmonický sbor Boni pueri pondělí 15. ledna 2007 Dvořák Kopelent Sibelius Dirigent: Charles Olivieri-Munroe Sólista: Jiří Stivín pondělí 22. ledna 2007 Rossini Čajkovskij Bartók Dirigent: Christopher Seaman Sólistka: Min Lee pondělí 12. února 2007 Ravel Ibert Brahms Dirigent: Vladimír Válek Sólista: Carlo Jans pondělí 16. dubna 2007 Rimskij-Korsakov Saint-Saens Čajkovskij Dirigent: Vladimír Válek Sólista: Jan Simon pondělí 23. dubna 2007 Gershwin Kučera Ježek Bernstein Dirigent: Jan Kučera Sólisté: Jan Novotný, EPOQUE QUARTET Martin Válek, Vladimír Klánský, Vladimír Kroupa, Vít Petrášek pondělí 4. června 2007 Beethoven Dukas Stravinskij Dirigent: Vladimír Válek pondělí 11. června 2007 Mahler Dirigent: Jiří Bělohlávek bližší informace: