CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Porovnání vymezení sociální práce s pracovní náplní pastoračního asistenta

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Porovnání vymezení sociální práce s pracovní náplní pastoračního asistenta Téma práce: Porovnání vymezení sociální práce s pracovní náplní pastoračního asistenta Radmila Andrýsková Vedoucí práce: ThLic. Jakub Doleţel, Th.D. Olomouc 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.

3 Děkuji vedoucímu práce ThLic. Jakubovi Doleţelovi Th. D. za ochotné vedení práce, za jeho vstřícnost a cenné rady. Děkuji své rodině a přátelům za podporu při psaní této absolventské práce.

4 Obsah: ÚVOD Sociální práce Definice sociální práce Koncept sociální fungování Koncept ţivotní situace Paradigmata sociální práce Sociální práce jako terapeutická pomoc Sociální práce jako reforma společenského prostředí Sociální práce jako sociálně právní pomoc Vztahy mezi paradigmaty Aktivity sociální práce Cíl sociální práce Pastorace Definice pastorační práce Prvky pastorační práce Cíl pastorační práce Pastorační práce v sociální práci Vzájemný vztah pastorační a sociální práce Sociální práce jako prostředek pastorační práce Pastorační práce jako prostředek sociální práce Pastorační a sociální práce vzájemně naplňují své cíle Srovnání cílů a působení pastorační a sociální práce Teorie jednání jako společný základ pastorace a teorie sociální práce Konvergence sociální práce a prastorace Posouzení pastorace z hlediska konceptu sociálního fungování Pastorace v Charitě Pastorační pracovníci v Charitě Kompetenční profil pastoračního asistenta Úkoly pastorační práce Podpora hodnot Víra vedoucí k lidskosti Vzdělávání a pastorační aktivity... 36

5 4.4 Příklady dobré praxe pastorační práce v charitních organizacích Pastorace při uzavírání smlouvy s klientem Pravidelné návštěvy pastoračního asistenta v terénních sluţbách Akce pro klienty terénních sluţeb Pravidelné návštěvy v ambulantních nebo pobytových sluţbách Přijímání nových charitních zaměstnanců Akce pro zaměstnance Shody pracovní náplně s cíly sociální práce Základní pravidla pracovní náplně Pastorační sluţba v rámci Charity Přímá duchovní sluţba pro klienty Duchovní péče o zaměstnance Identifikace zaměstnanců s filozofií organizace Rozvoj víry a rozvíjení smyslu pro duchovní hodnoty zaměstnanců Další náplň činnosti Rozdíly pracovní náplně s cíly sociální práce Základní pravidla Pastorační sluţba v rámci Charity Péče o vztahy a potřeby zaměstnanců Organizace charitní práce, spolupráce s dobrovolníky Další náplň činnosti ZÁVĚR Pouţitá literatura Seznam pouţitých zkratek... 53

6 ÚVOD Téma mé absolventské práce zní Porovnání vymezení sociální práce s pracovní náplní pastoračního asistenta. Cílem práce je posoudit náplň práce pastoračního asistenta charitních organizací v Olomoucké arcidiecézi optikou cílů sociální práce a zjistit shody a rozdíly. Pastorační asistenti působí v charitních organizacích Olomoucké arcidiecéze od roku 2009, jsou zaměstnanci Arcibiskupství olomouckého, jsou součástí pracovního týmu ředitele místní Charity, kterému jsou přímo podřízeni. Metodicky jsou řízeni prezidentem Arcidiecézní charity Olomouc P. Bohumírem Vitáskem. Pracovní náplň pastoračních asistentů se zpočátku jejich působení odlišovala, podle poţadavků jejich nadřízených, osobního zaměření pastoračních asistentů a potřeb, které v jednotlivých charitních organizacích objevovaly. V září 2010 byla vydána pracovní verze jednotné pracovní náplně pastoračních asistentů. V březnu 2011 byla pro pastorační asistenty prezidentem a ředitelem Arcidiecézní charity Olomouc vydána náplň práce na zkušební dobu jednoho roku. Tato pracovní náplň je platná dosud a zatím nedošlo k její revizi. Pro posouzení pracovní náplně pastoračního asistenta optikou sociální práce se v první kapitole své práce budu zabývat vydefinováním sociální práce za pomoci konceptu sociálního fungování a konceptu ţivotní situace a pokusím se vydefinovat cíl sociální práce. V druhé kapitole se budu zabývat pastorací, která jak jiţ z názvu této pracovní pozice vyplývá hlavní pracovní náplní pastoračního asistenta. Pomocí definicí pastorační práce, vymezení jejího rozsahu a charakteru působení se pokusím vydefinovat cíl pastorační práce. Následně provedu srovnáním cílů sociální a pastorační práce. Bude mě zajímat, co mají tyto dvě disciplíny společného. Při nalezení společného směřování a vztyčných bodů se budu zabývat tím, jak se mohou tyto disciplíny ovlivňovat či doplňovat. Pokusím se také o posouzení pastorační práce z hlediska konceptu sociálního fungování. Základní pravidla práce pastoračního asistenta jsou součástí předpisu Pracovní náplň pastoračního asistenta v Charitě, kterou vydali prezident a ředitel Arcidiecézní charity Olomouc. Pastorační asistent je součástí pracovního týmu ředitele Charity, spolupracuje s vedoucími, ostatními pracovníky i s dobrovolníky. Jeho úkolem je pastorační činnost v rámci Charity. 7

7 Mezi hlavní úkoly pastoračního asistenta patří podpora organizační filozofie charitní práce, přibliţovat zaměstnancům duchovní principy a hodnoty Charity uvedené v Kodexu Charity ČR, naplňovat duchovní potřeby klientů a zaměstnanců, spolupracovat s dobrovolnými spolupracovníky a s farnostmi děkanátu. Pokud chci zjistit rozdíly a shody, musím jednotlivé činnosti z popisu práce pastoračního asistenta, podrobit srovnání s cíli sociální práce. Výsledkem mého zkoumání by mělo být posouzení, nakolik se pastorační práce v charitních organizacích shoduje s cíli sociální práce a posouzení jaké kompetenční dovednosti by měl pastorační asistent mít, aby byl schopen tuto práci dobře vykonávat. 8

8 1 SOCIÁLNÍ PRÁCE Sociální práce jako obor reaguje na potřebu řešit společenské problémy. Pojetí sociální práce, její obsah, stejně jako formulace poslání a cílů sociální práce se liší v různých obdobích. Jsou tedy závislé na časovém, dobovém a prostorovém kontextu, na společenských a kulturních souvislostech. Sociální práce jako profesionální aktivita se vyvinula koncem 19. a v průběhu 20. století. Sociální pomoc do 19. století poskytovala potřebnému rodina, sousedi, obec, prostřednictvím chudinských zákonů, v pracovních domech a za pomoci církevní charity. Vlivem procesu vzniku moderní společnosti v době industrializace a urbanizace byla narušena účinnost tradičních podpůrných systémů. Lidé se masově stěhovali do měst, která na nárůst obyvatel nebyla připravena a byly zde problematické sociální i hygienické problémy. Společnost na to reagovala posílením významu vědeckého pojmenování společenských jevů a budováním nových společenských institucí - pracovní domy, azylové domy, sirotčince a špitály. Základní formou sociální práce v těchto zařízeních byla intervence za pomoci vytvoření osobního kontaktu pomáhajícího a klienta s cílem jeho resocializace. V průběhu své existence sociální práce vyuţila mnoho teorií a konceptů a projevovaly se v ní dobové trendy obsazené i v jiných oborech. (Navrátil, 2001, s. 8 10) Dle Navrátila (1998) je strukturálně sociální práce definována těmito základními elementy: sociální problém, klient, sociální pracovník a sociální kontext. 1.1 Definice sociální práce V definicích sociální práce budu vycházet moderního západního pojetí sociální práce, které se vyvinulo v západoevropských zemích v průběhu 20. století. Mezinárodní federace sociálních pracovníků v roce 2000 definovala sociální práci jako podporu sociální změny, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Sociální práce užívá teorii lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti. Sociální práce se ve svých různých formách zaměřuje na rozmanité, komplexní vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. Jejím úkolem je umožnit všem lidem plně rozvinout své možnosti, obohatit jejich životy a předcházet selhání. Odborná sociální práce je zaměřena na zvládání obtíží a navození změny. 9

9 Sociální pracovníci jsou agenti změny ve společnosti a v životech osob, rodin a společenství, jimž slouží. Sociální práce je vzájemně provázaný systém hodnot, teorie a praxe. ( Navrátil (2000) definuje sociální práci jako umění, vědu a profesi, která pomáhá lidem řešit jejich osobní, skupinové (zvláště rodinné) a komunitní problémy. Metody sociální práce zahrnují individuální práci s klientem, skupinovou sociální práci a komunitní sociální práci. Sociální pracovníci se pomocí těchto metod snaží pomáhat klientům zajistit uspokojivé osobní, skupinové a komunitní vztahy. Sociální práce jako profese - sociální pracovník musí mít předepsané vzdělání, dodrţovat profesní etiku, existuje profesní komunita. Sociální práce je vědou, která disponuje patřičnými teoriemi, které vysvětlují vznik a řešení sociálních problémů. Sociální práce jako umění vyţaduje především porozumění pro potřeby klientů a schopnost jim pomáhat tak, aby zůstali na naší pomoci nezávislí. (Navrátil, 2000, s. 6 7) Matoušek ve Slovníku sociální práce pouţil následující definici: Sociální práce je společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů. Sociální práce se podle Matouška opírá o společenskou solidaritu, naplňování individuálního lidského potenciálu a vede k dosaţení nebo navrácení způsobilosti k sociálnímu uplatnění. (Matoušek 2003, s. 213) Havrdová (1999) definuje sociální práci ve dvou rovinách. V první rovině je sociální práce aplikovaná věda, zkoumající souvislosti mezi interpersonálními, skupinovými a společenskými procesy a moţnostmi jejich ovlivnění legislativními, organizačními, komunikačními a vztahovými prostředky, směřující ke zlepšení ţivotní pohody lidí. Sociální práce je v druhé rovině profesionální aktivitou, která vytváří podmínky pro rozvoj a lepší vyuţití zdrojů jednotlivce, skupin, komunit společnosti. Při sociální práci se vyuţívají prostředky analýzy a komunikace, profesionálním utvářením, nebo usnadňování vzájemné interakce realizací a změnou legislativních a společenských podmínek, s cílem ochránit a posílit znevýhodněné a ohroţené skupiny a jednotlivce ve společnosti. (Havrdová, 1999, s. 154) Navrátil, Musil (2000) poukazují, ţe specifika sociální práce jsou nejlépe pochopitelná pomocí konceptu sociálního fungování. sociální práce se zabývá interakcí mezi způsobilosti klienta zvládat a tím, co od něj očekává prostředí. Cílem je podporovat sociální fungování klienta. (Navrátil, Musil, 2000, s. 118) 10

10 Malcom Payne definuje sociální práci jako aktivitu, zaměřenou na zlepšení, obnovení sociálního fungování klienta a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl (Payne, 2006) ( %20socialni% 20prace.pdf) Asociace sociálních pracovníků v některých zemích také vyuţívají k vymezení termínu sociální práce koncept sociálního fungování. Americká národní asociace sociálních pracovníků definuje sociální práci jako aktivitu zaměřenou na pomáhání jednotlivcům, skupinám nebo komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro sociální fungování. Nizozemská asociace sociálních pracovníků vidí funkci sociálního pracovníka v pomoci lidem, kteří se snaží řešit a zvládnout problémy ve fungování v interakcích se svým sociálním prostředím. Jde o zlepšení způsobu sociálního fungování, nebo vztahů mezi lidmi a jejich sociálním prostředím. (Navrátil, 2001, s. 12) Z předchozích definic vymezujících sociální práci je sociální práce charakterizována těmito činnostmi: 1. Pomoc klientům zvládat obtíţe a problémy a usilovat o navození sociální změny 2. Vytvářet klientům podmínky pro rozvoj vyuţití zdrojů 3. Podporovat zlepšení způsobu sociálního fungování, obnovit sociální fungování Podle Matouška (2001) se v současné době nejčastěji setkáváme s vymezením sociální práce, které je odvozeno z konceptu sociálního fungování. Také Navrátil (2001) označuje koncept sociálního fungování za klíč k pochopení profesionální sociální práce. Vzhledem k tomu, ţe je sociální práce často definována jako podpora sociálního fungování klienta, budu se termínu sociální fungování podrobněji věnovat v následující kapitole. 1.2 Koncept sociální fungování Koncept sociálního fungování se v teoriích sociální práce objevuje v 70. létech jako odpověď na hledání společného cíle teorií a postupů sociální práce. Tento koncept měl být společným základem pro teoretickou základnu sociální politiky. (Navrátil, Matoušek in Matoušek, 2013, str. 190) Za nejvýznamnější propagátorku konceptu sociálního fungování je povaţována Harriett Moulton Bartlett. Pojem sociální fungování označuje permanentní interakci mezi nároky sociálního prostředí a lidmi, kteří v něm ţijí. (Navrátil, 2001, s ) 11

11 Zvládání sociálního fungování si můţeme představit jako úsilí řešit situace, které vnímáme jako sociální úkoly, ţivotní situace a problémy ţivota, které jsou lidmi proţívány jako tlaky jejich sociálního prostředí. (Navrátil, Musil, 2000, s. 118) Longes (1995) popisuje sociální fungování jako sociální pohodu, zvláště ve vztahu ke schopnosti jednotlivce zvládat rolová očekávání přidružená k jeho konkrétní roli a statusu. Existují typické role, které se v průběhu ţivotního cyklu člověka mění, sociální pracovník pomáhá klientovi porozumět poţadavkům nové role, akceptovat ji a začít ji aktivně naplňovat. (Longes 1995 podle Navrátil, 2001, s. 13) Carlton (1984) vymezuje sociální fungování jako schopnost lidí provádět úkoly denního života a angažovat se ve vztazích k jiným lidem způsobem, který je uspokojivý pro ně samotné, tak pro druhé a odpovídá potřebám organizované komunity (Carlton 1984 podle Navrátil, Musil, 2000, s ) Sociální fungování je trvalá interakce lidí a prostředí, které na člověka klade poţadavky (očekávání, sociální role, sociální a kulturní normy), na které člověk musí reagovat. Pokud lidé poţadavky prostředí zvládají, systém je v rovnováze. Problém vzniká, při nedostatečném zvládání poţadavků, které rovnováhu rozkolísá. Někteří lidé si umí poradit a nastolí rovnováhu sami, jiní tuto schopnost nemají a problémovou situaci nezvládají. (Navrátil, Musil, 2000, s. 118) Sociální pracovník poskytuje pomoc, pokud lidé poţadavky prostředí dostatečně nezvládají. Předmět intervence můţe být problém na straně klienta, který nemá dostatek dovedností čí schopností ke zvládání situace nebo řešení problému. Na druhé straně můţe být nepřiměřená dimenze nároků sociálního prostředí, ve kterém klient o řešení svých problémů usiluje. (Navrátil, 2001, s ) Cílem intervence sociálního pracovníka je podpora sociálního fungování klienta tím, ţe mu pomáhá obnovit nebo udrţovat rovnováhu mezi více či méně dostatečnou kapacitou zvládání a kapacitě více či méně přiměřeným poţadavkům prostředí. (Navrátil, Matoušek in Matoušek, 2013, s. 227) Sociální pracovník, který vnímá sociální práci jako podporu sociálního fungování, se musí rozhodnout, které faktory sociálního fungování povaţuje za podstatné a zjistit individuálně u jednotlivého klienta či skupiny klientů, které faktory sociálního fungování (bariéry a předpoklady) hrají v jeho ţivotě rozhodující úlohu. (Matoušek, 2001, s. 186) Otázka výběru důleţitosti faktorů a odlišné pohledy na sociální fungování se odráţejí v paradigmatech sociální práce. Zastánci kaţdého paradigmatu povaţují za 12

12 podstatné jiné předpoklady a bariéry sociálního fungování. (Navrátil, Musil, 2000, s. 120) 1.3 Koncept životní situace Sociální pracovník vychází při práci s klientem z bodu, ve kterém se klient nachází z klientovy konkrétní ţivotní situace, která je významně ovlivněna nároky prostředí. (Navrátil in Matoušek, 2013, str. 226) Konceptem ţivotní situace je souhrnně nazvána individuální konfigurace bariér a předpokladů sociálního fungování. (Navrátil, Musil, 2000, s. 120) Koncept ţivotní situace je tedy unikátní a jedinečný komplex okolností a faktorů v ţivotě klienta, kterým musí sociální pracovník nejprve porozumět, aby mohl vhodně reagovat při podpoře klienta. Ţivotní situace klienta je mnohorozměrná - má více dimenzí, které se různými způsoby podmiňují a řetězí. Klienti ve svém ţivotě mívají potíţe s uspokojením různorodých potřeb. (Musil, 2004, s ) Musil a Šrajer (2008) sumarizují koncept Bartlettové, kdyţ definují faktory ovlivňující ţivotní situaci: vlastnosti klienta, očekávání sociálního prostředí, podporu v sociálním prostředí, interakci mezi očekáváním sociálního prostředí a schopností klienta zvládat. (Musil, Šrajer podle Matoušek, 2013, str. 226) Ţivotní situace klienta spoluutvářejí systémy, které se promítají do jeho rolí soustav očekávání, které pomáhají sociální pracovníci klientům efektivněji zvládnout. Termín ţivotní situace vymezuje vlastní předmět intervence sociálního pracovníka. Reflexe ţivotní situace klienta vede k volbě cílů a metod intervence, které vedou ke změně ţivotní situace, posílí jeho schopnost zvládat poţadavky prostředí a tím přispět k obnovení nebo udrţení sociálního fungování. (Navrátil, Musil, 2000, s. 120) Při výkonu sociální práce je moţno rozmanitě přistoupit k způsobu zvládání ţivotní situace klientem a k zachování, obnově nebo udrţení sociálního fungování. V průběhu 20. století vykrystalizovaly tři odlišné přístupy pojetí sociální práce - malá paradigmata. Volba paradigmatu předurčuje, čeho si bude sociální pracovník všímat v případě klientova ţivotní situace. (Navrátil, 2001, s. 14) 1.4 Paradigmata sociální práce Tři rozdílné přístupy k sociální práci, které se odlišují filozofickými východisky i praktickými důsledky nazval Malcolm Payne jako malá paradigmata. Následuje jejich 13

13 reflexe podle toho, co z paradigmat sociální práce plyne pro pojetí sociálního fungování a ţivotní situace klienta. (Navrátil, 2001, s. 14) Sociální práce jako terapeutická pomoc Hlavní faktor sociálního fungování je duševní zdraví a pohoda člověka. Bariéra v ţivotním proţívání je intrapsychická. Sociální práce u tohoto paradigmatu je zaloţena na terapeutické činnosti, tedy psychoterapii ať uţ skupinové či individuální. V terapeutickém vztahu je kladen důraz komunikaci a vztah a interakce s druhými. Komunikace je prostředek sociální práce, jejíţ pomocí získají klienti více kontroly nad vlastními pocity a způsobem ţivota. (Navrátil, 2001, s ) Proces vzájemné interakce ovlivňuje všechny zúčastněné strany a je vnímán jako ţádoucí a obohacující. Prostředkem pomoci k obnově duševního zdraví a vnitřní rovnováhy je podpora rozvoje a uskutečnění osobnosti klienta. (Navrátil, Matoušek in Matoušek, 2013, s ) Cíl sociální práce terapeutické intervence, je pomoci zabezpečit jednotlivcům, skupinám i komunitám psychosociální pohodu. Klientův vnitřní stav ovlivňuje jeho schopnost vypořádat se s nároky prostředí. Řeší se otázka: Jak je zvládání ţivotní situace klientem omezováno jeho vlastními osobnostními deficity? Dochází zde tedy k redukci ţivotní situace na vnitřní stav osobnosti nebo psychiky klienta. Zvládání ţivotní situace je omezováno osobnostními deficity. (Navrátil, Musil, 2000, s. 121) Sociální pracovník vyuţívá nejvíce psychologické znalosti a terapeutický výcvik. Příkladem uplatnění tohoto pojetí sociální práce je Rogersův model terapie orientované na klienta. (Navrátil, 2001, s. 15) Sociální práce jako reforma společenského prostředí V reformním paradigmatu se představa sociálního fungování pojí s vizí společenské rovnosti v různých dimenzích společenského ţivota například společenské třídy, gander, věkové skupiny. Bariérou v ţivotním proţívání jsou extrémní tlaky společnosti. (Matoušek, 2001, s. 187) Při rozboru ţivotní situace klienta hledáme, zda jeho osobní problémy nevycházejí z příslušnosti k sociálně a společensky znevýhodněné skupině. Rozhodující jsou poznatky o povaze a charakteru mocenské podřízenosti příslušné skupiny a způsobu jak tato podřízenost ovlivňuje ţivoty členů skupiny. (Navrátil, Musil, 2000, s. 122) 14

14 Sociální práce je zaměřena na zmocňování klientů, kteří usilují a podílejí se na tvorbě a změnách společenských institucí. Podpora spolupráce a kooperace v rámci určité společenské skupiny pomůţe utlačeným získat vliv nad vlastními ţivoty. Elity kaţdé společnosti, které akumulují a obnovují společenskou moc, vyuţívají zdroje ve svůj prospěch. Důsledkem je útlak jedněch druhými. Osobního nebo sociálního rozvoje nelze za nerovných společenských podmínek vůbec dotáhnout, rozvoji musí předcházet signifikantní společenská změna. (Navrátil, 2001, s. 15) Vzdělanostní zaměření sociálního pracovníka politologie, sociální filozofie a sociologie. Příkladem pojetí sociální práce jsou marxistické radikální koncepty. (Navrátil, 2000, s. 12) Sociální práce jako sociálně právní pomoc U poradenského paradigmatu sociální fungování závisí na schopnosti zvládat problémy a na dostupnosti odpovídajících informací a sluţeb. Bariérou v ţivotním proţívání je nedostatek informací, sluţeb a dovedností. (Matoušek, 2001, s. 188) Za podstatné rysy ţivotní situace klienta jsou povaţovány jeho neuspokojené potřeby, individuální omezení, které klientovi brání vyuţití existujících moţností uspokojení těchto potřeb. Také je posuzována míra schopnosti institucí ve společnosti na neuspokojené potřeby klienta a jeho potíţe ve styku s těmito institucemi vstřícně reagovat. (Navrátil in Matoušek, 2013, s. 103) Sociální práce řeší individuální potřeby a usiluje o zlepšení systému nabízených sociálních sluţeb. Sociální práce je součástí sociálních sluţeb. Pomoc klientům je realizovaná poskytováním informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů a mediací další pomoci a sluţeb. Současně jde také o změnu společnosti a jejích institucí, tak aby lépe naplňovaly potřeby občanů. Zdůrazňuje se také podpora osobního a komunitního růstu. V praxi jde malé individuální změny, které nevedou k větší sociální reformě. Příkladem můţe být úkolově orientovaný přístup práce s klientem a systémové teorie. Pracovník je zaměřen na kombinaci psychologie, sociologie a práva. (Navrátil, Musil, 2000, s. 123) Vztahy mezi paradigmaty Kaţdý z přístupů k sociální práci charakterizuje představu o sociálním fungování, aktivity a cíle sociální práce svým vlastním způsobem. Těţištěm 15

15 terapeutického i reformního přístupu je změna a rozvoj. Terapeutický i poradenský přístup se soustřeďují na práci s individuem. Čehoţ vyplývá, ţe jednotlivé koncepce obsahují i části jiných koncepcí. (Navrátil, Musil 2000, s. 123) Výše uvedená paradigmata, i kdyţ mají některé body společné, se liší především v názoru na rozhodující faktory sociálního fungování klientů a v tom, ţe si přednostně všímají rozdílných rysů ţivotní situace klienta. (Navrátil 2001, s. 17) Mezi sociálními pracovníky v současné době narůstá zájem o eklektické vyuţití rozmanitých forem práce bez omezení v jejich paradigmatické odlišnosti. (Navrátil 2001, s. 17) Eklektický přístup se v praxi sociálních pracovníků stává běţným způsobem uplatňování teorie, při kterém vyuţívají při práci s klientem více teoretických modelů současně. (Matoušek 2001, s. 199) 1.5 Aktivity sociální práce Aktivity sociální práce jsou vlastně činnosti sociálních pracovníků, které vykonávají ve vztahu ke klientovi. Tyto aktivity jsou zaměřeny na sociální vztahy, na zlepšení sociálního fungování klientů. Aktivity směřující k odstranění problémů klienta probíhají na úrovni kurativní, kdy sociální pracovník odstraňuje faktory, které problém způsobily, nebo alespoň minimalizuje jejich důsledky a pomáhá klientovi zvládat okolnosti jeho ţivotní situace. Na rehabilitační úrovni se sociální pracovníci soustřeďují na poskytování pomoci, která usnadní klientovu adaptaci nové situaci. (Navrátil, 2001, s ) Aktivity podporující rozvoj potenciálu klienta mohou být rozvojové nebo vzdělávací. Rozvojové aktivity jsou zaměřeny na růst schopností (individuálních či skupinových) vstupovat do sociálních interakcí. Vzdělávací aktivity zajišťují veřejnou informovanost o specifikách problému a jejich řešení. (Navrátil, 2000, s. 7) Aktivity preventivního charakteru se zaměřují na prevenci, na včasné objevení, kontrolu a eliminaci faktorů, které mohou narušovat sociální fungování. Preventivní aktivity mohou být zacíleny na jednotlivé klienty, skupinu klientů nebo komunitu. (Navrátil, 2000, s. 8) 16

16 1.6 Cíl sociální práce Stanovení cíle sociální práce musí nezbytně vycházet z toho, jak autor sociální práci chápe a definuje. Vzhledem k odlišnostem v definování sociální práce u jednotlivých autorů, dochází také k odlišnostem v různých pojetích cílů sociální politiky. Jordán (1987) upozorňuje na dvě protichůdná pojetí sociální práce. Zatím co první pojetí povaţuje za hlavní cíl sociální pomoc klientům, druhé upřednostňuje sociální kontrolu, řešení a prevenci sociálních problémů. (Jordán 1987 podle Navrátil, 2001, s. 10) Havrdová (1999, s. 154) cíl sociální práce popisuje jako ochranu a posílení zejména znevýhodněných a ohrožených skupin a jednotlivců ve společnosti. Navrátil (2000) definuje cíl sociální práce jako podporu sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí (sociální fungování). (Navrátil, 2000, s. 7) Praktické cíle sociální práce jak je definovala Americká asociace sociálních pracovníků ( Zastrow podle Matoušek, 2008, s ): 1. Podpořit schopnost klienta řešit problém, adaptovat se na nároky a vyvíjet se. 2. Zprostředkovat klientovi kontakt s agenturami, které mu mohou poskytnout zdroje, služby a potřebné příležitosti. 3. Napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně a efektivně (profesionální sociální pracovník může mít roli poskytovatele, organizátora služeb, supervizora, konzultanta a také roli obhájce klientových zájmů). 4. Rozvíjet a zlepšovat sociální politiku Pro vlastní definici cílů sociální práce vycházím z konceptu sociálního fungování a z paradigmat sociální práce. Hlavním cílem práce sociálního pracovníka je podpora klienta v jeho samostatném sociálním fungování. Dílčí cíle, jejichţ naplnění směřuje k hlavnímu cíli, jsou tyto: 1. zabezpečit klientovi psychosociální pohodu 2. podpořit sociálního fungování klienta a zajistit pomoc při překonávání potíţí sociálního fungování klienta 3. vést klienta ke zmocňování = získat vlivu nad svým vlastním ţivotem a zvládnout svoji ţivotní situaci 17

17 4. měnit sociální a společenské podmínky tak, aby chránily klienty před potíţemi v sociálním fungování 5. poskytovat klientovi sociální poradenství informovat jej o moţnosti vyuţití zdrojů, zpřístupňovat a přibliţovat mu tyto zdroje, zkvalitňovat dostupnost a zlepšovat systém nabízených sociálních sluţeb Při sociální práci dochází ke vzniku určité kvality vztahu mezi pracovníkem a objektem sociální práce (klientem, uţivatelem, zákazníkem sluţby). Pro kvalitu tohoto vztahu je důleţitý respekt sociálního pracovníka ke klientově důstojnosti, uvědomování si hranic moci pracovníka a moci klienta, angaţovaností pracovníka na případu, vnímání a hodnocení klientových potřeb, klientova autonomie a zodpovědnost za sebe sama. U klientů sociálních sluţeb je přítomen tlak nepříznivé sociální situace doprovázený znalostí a mocenskou asymetrií mezi klientem a poskytovatelem sluţby. Klient můţe mít problémy s dostupností a s náklady spojené s vyuţíváním sluţby. 18

18 2 PASTORACE V předchozí kapitole jsem se zabývala sociální prací. Ke srovnání definice, cíle, vzájemného ovlivňování, působení, prolínání sociální a pastorační práce pokusím se v této kapitole o vydefinování pojmu pastorace. Pomocí definice tohoto pojmu se pokusím zjistit, jaké jsou její úkoly a jaké cíle si pastorační práce klade. Jak také z názvu pracovní pozice pastorační asistent vyplývá, měla by právě pastorce být hlavní a stěţejní částí pracovní náplně pastoračního asistenta. Pastorace jako péče o členy křesťanského společenství byla jiţ v prvotní církvi a při zřízení sluţby diakonů byly dány základy křesťanské sociální práce. Ve středověku byla pastorace chápána jako péče o duši. Zodpovědný za pastoraci církevních společenství byl biskup, který v jejím rámci také pečoval o chudé a potřebné. Od 12. století se této péče ujímají řeholní společenství. Po staletí mezi úkoly pastorace patřilo kázání, bohosluţby, dobré skutky a vţdy také péče o chudé a potřebné. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 149) Obecně pojem pastorace označuje soubor činností, jimiţ církev navenek i dovnitř realizuje své poslání. V posledních dvou stoletích se pastorace stala předmětem odborné reflexe, coţ souvisí se vznikem samostatného teologického oboru pastorální teologie. V průběhu vývoje se z disciplíny dávající návod jak uplatňovat náboţenský přístup pastorální teologie změnila v disciplínu, která promýšlela funkce církve ve světě. V současné době jde spíše o disciplínu, která si všímá současné situace člověka z hlediska vztahu k Bohu a nazývá se praktická teologie. Praktická teologie si všímá ţivotních situací člověka, jeţ teologicky promýšlí ve snaze mu pomoci, nabízí k této pomoci motivaci, poskytuje náměty k jednání a rozhodování. Ve středu zájmu je člověk ve své jednotě, úplnosti a ţivotní situaci. (Krišťan in Matoušek, 2013, s ) 2.1 Definice pastorační práce Pastorační působení církve dostalo po Druhém vatikánském koncilu nové impulzy, které je moţno charakterizovat úvodními slovy pastorální konstituce o církvi a dnešním světě Gaudium et Spes (Radost a naděje) : Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem i úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou 19

19 mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu spjato s lidstvem a jeho dějinami. ( _gaudium-et-spes_cs.html) Dokument Radost a naděje z roku 1965 stále ovlivňuje současné pojetí katolické pastorační práce. V centru pastoračních úvah je člověk ve své jednotě, úplnosti a ţivotní situaci. Zdůrazněna je pak snaha pomoci trpícím a nemocným. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 150) Pastorační práci jako sluţbu církve chápe Pavel Ambros následovně: Pastorace je služba církve, která vyrůstá z jejího základního tajemství ( ta, jež patří Pánu ) a poslání ( poslání všech lidí ke spáse, je poslaná Kristem k národům, aby z nich činila učedníky ) (Ambros, 2000, s. 36) Ambros také termín pastorace spojuje se svědectvím lásky: Základním postupem pastorace jsou potřeby druhých, přednostní rozhodnutí se pro potřebnější. Pastorační práci dneška charakterizuje objev konkrétní lásky v charitě. (Ambros, 2000, s. 38) Podle Aloise Křišťana pojem pastorace označuje soubor činností, jimiţ církev navenek i dovnitř realizuje své poslání. V evropském pojetí definuje pastoraci v úzkém smyslu slova jako úsilí církve zaměřené především k duchovní dimenzi člověka v širším slova smyslu pak jako soubor činností, jejichž cílem je podpora kvality života člověka ve všech jeho dimenzích (biologické, psychologické, sociální a spirituální). Tato podpora je zakotvena v křesťanském pojetí života - má svoji motivaci či východiska v evangeliu. (Křišťan in Martinek a kol., 2010, s. 21) Ve 21. století se prosazuje chápání pojmu pastorace v širším slova smyslu. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 150) Aleš Opatrný (2005) popisuje pastoraci v širším slova smyslu jako takové jednání s člověkem, při kterém respektujeme jeho jedinečnost, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho obtíţích a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho ţivotní situace na jeho dostupné úrovni víry s perspektivou jejího moţného rozvoje. (Opatrný 2005, s. 9) Další definice Aleše Opatrného zní (2001) pastorace znamená zabývání se lidmi v konkrétních životních podmínkách, tedy v určité zemi, v určité dějinné situaci, v určitém historickém a kulturním kontextu. Jejím posláním je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle evangelia. (Opatrný 2001, s. 9) Ze všech výše uvedených definic vyplývá, ţe pastorace je sluţba církve zaměřená jak na lidi uvnitř i vně církve, jejím úkolem je podpora kvality ţivota člověka ve všech jeho dimenzích. (biologické, psychologické, sociální a spirituální) v jeho konkrétní 20

20 ţivotní situaci. Doprovázení člověka ke zvládnutí této situace na jeho úrovni víry ve světle evangelizace. Podpora má východiska a motivace v evangeliu a je zakotvena v křesťanském pojetí ţivota. 2.2 Prvky pastorační práce Počátkem druhé poloviny 20. století vlivem změn ve společnosti i v teologii se začíná klást větší důraz za spoluzodpovědnost všech křesťanů za ţivot církve, za pastorační jednání je kompetentní celé společenství věřících a všichni věřící mají aktivně spolupracovat na pastoraci. Předmětem zájmu se stává situace člověka s jeho radostmi a nadějemi, smutky a úzkostmi. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 150) Podstatu pastorační práce je potřeba hledat v tajemství a poslání církve. Katolická praktická teologie má základ v teorii konstitutivních prvků církve. Všichni křesťané ve by měli usilovat o naplnění těchto prvků svém ţivotě, aby svými ţivoty společně utvářeli církev. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 39) V encyklice Deus catitas est Benedikt XVI vyjadřuje niternou povahu církve v trojím úkolu: zvěstování Boţího slova (kérygma martyria), slavení svátostí (leitúrgia) a sluţba lásky caritas (diakonia). (Benedikt XVI, 2006, čl.25a) Úkoly církve se také vyjadřují čtveřicí konstitutivních prvků církve leiturgia, martyria, koinonia a diakonia. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s ). Prvek leiturgia označuje bohosluţebné jednání, které vyjadřuje vztah Boha k člověku a člověka k Bohu. Patří zde slavení mše, svátosti a modlitba. Martyria je svědectví Bohu, jde o dosvědčování víry odpovídajícím jednáním v ţivotě, jednáním křesťanů dokazující víru v Boha. Koinónia- společenství, ve kterém je víra realizována ve vztahu k druhým lidem a současně sjednocení lidí, snaha o sjednocení křesťanů, odstranění nespravedlností rozdělujících lidi. Diakonia je sluţba lásky potřebným, jako praktická odpověď na utrpení a nespravedlnost ve světě, jejímţ hlavním cílem je jeho zmírnění. (Opatrný in Martinek a kol., 2010, s ) Diakonie je milosrdná láska spojená s láskou s Bohem, která se projevuje skutky. Jde o svědectví víry, kterým křesťané dosvědčující, ţe evangelium lze ţít v praktickém ţivotě. (ČBK, 2005, s. 3) Norbert Mette popisuje obsah diakonie pojmy materiální diakonie a diakonie slova. Materiální diakonie označuje přímou sociální, případně zdravotní pomoc, nebo odborné poradenství v obtíţných ţivotních situacích. Diakonie slova nazvaná také duchovní diakonie má člověku pomoci zvládnout obtíţnou ţivotní situaci pro duchovní 21

21 (spirituální) stránce, tak také jej uschopnit či zmocnit, aby byl schopen nést odpovědnost za vlastní ţivot, za vztah k Bohu, za vztah k ostatním lidem a k celému stvoření. (Matte podle Opatrný, Lehner a kol., 2010, s ) Diakonie není pouze sociální práce, která je vykonávaná církevní pomáhající organizací. Podstatou diakonie je zaujmutí místa po boku člověka v nouzi a obhajoba jeho zájmů a jeho lidské důstojnosti. Pastorace je uskutečňování těchto úkolů církve, zpravidla jsou v ní zastoupeny všechny sloţky, ale v různém poměru. Pastorací vstupuje církev do hloubek Boţího jednání ve všech oblastech lidského ţivota aţ do krajnosti, kde Bůh nechce jednat sám, ale spolu s člověkem. (Ambros, 2000, s. 36) Pastorace musí být postavena na znalosti problémů a očekávání lidí, na odpovídajících odpovědích vycházejících z evangelia. Dále je nutná znalost směru cesty, po níţ máme lidi doprovázet a metod, kterými realizuje své úkoly. (Opatrný, 2001) 2.3 Cíl pastorační práce Pavel Ambros (2000) označuje pastoraci za specifickou rovinu existence církve. Povaţuje ji za uskutečňování ekonomie spásy v církvi a skrze církev. Církev má schopnost a úkol pečovat o duši bliţního, jeho vztah k Bohu, jeho spásu a věčnost. Zároveň má i povinnost prostřednictvím pastorace starat se o všechny lidi. Povoláním k pastoraci je uschopnění a přijetí úkolů, z kterého vyplývá povinnost nasadit se pro spásu bliţních skrze lásku, která objímá zároveň Boha i člověka. Pastorací vstupuje církev do hloubek Boţího jednání ve všech oblastech lidského ţivota aţ do krajnosti, kde Bůh nechce jednat sám, ale spolu s člověkem. (Ambros, 2000, s. 36) Dle Aleše Opatrného cílem neboli posláním pastorace je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle evangelia. (Opatrný, 2001, s. 9) Jaro Křivohlavý, rozlišuje cíle pastorální péče v uţším, ryze křesťanském pojetí je cílem pomáhat lidem, kteří se snaţí vidět svůj ţivot z pohledu křesťanské víry a podle tohoto pohledu realizovat svůj ţivot. Dát se vést Duchem svatým a pomáhat druhým, aby se také dali vést Duchem svatým, aby se ji mohl dotknout v jejich těţkostech, problémech, konfliktech, ţivotních krizích. Pomáhat druhým, aby byli zralejšími křesťany. (Křivohlavý 2000, s ) 22

22 V širším obecnějším pojetí je cílem pastorální péče pomáhat lidem v jejich ţivotních problémech, konfliktech poskytovat jim sociální oporu, pomoci jim k plnějšímu rozvoji a zrání. (Křivohlavý 2000, s ) Hlavním cílem pastorační práce je spása bliţních, péče o bliţního a jeho vztah k Bohu. Dílčí úkoly pastorace jsou: 1) pomoc bliţnímu, který se snaţí vidět svůj ţivot z pohledu křesťanské víry, 2) pomoc bliţnímu řešit jeho konkrétní problémy na jeho úrovni víry ve světle a síle evangelia 3) pomoc bliţnímu být zralejším křesťanem 4) doprovázení bliţního při identifikaci a snaze o naplňování vlastních duchovních potřeb V této kapitole jsem pomocí definicí pastorace navrhla vlastní cíl pastorace a vytýčila hlavní úkoly, které si pastorační působení klade. V další kapitole se budu zabývat specifikem pastorace v sociální práci, pokusím se najít jejich vzájemný vztah. Také srovnám cíle pastorace a sociální práce a podívám se na pastorační práci optikou sociálního fungování. 23

23 3 PASTORAČNÍ PRÁCE V SOCIÁLNÍ PRÁCI Pastorační práce není součástí kaţdé pomáhající činnosti, není obsaţena v kaţdé sociální práci, ale objevuje se pouze u organizací odvozující svoji aktivitu z poslání církve. Pastorační péčí v sociální práci rozumíme tu sloţku starostlivosti o potřebného člověka, která se týká jeho samého, jeho osoby, která přesahuje odbornou praktickou pomoc ať v sociální nebo ve zdravotní oblasti a která blízce nebo vzdáleně souvisí buď s vírou potřebného, nebo s vírou pomáhajícího nebo konečně s vírou obou dvou. (Opatrný, 2005, s. 17) Sociální práci chápeme jako kvalifikovanou pomoc v nouzi, pokud k ní připojíme pastorační péči, pak doprovázíme člověka, kterému pomáháme k co nejlepšímu a lidsky důstojnému zvládnutí jeho ţivotní situace, při vyuţití víry pomáhajícího a případné víry klienta. Respektujeme člověka v jeho jedinečnosti a respektujeme jeho cestu víry, na níţ jej doprovázíme. Je potřeba vystihnout potřeby klienta a snaţit se o jejich naplnění způsobem, který je pravdivý a pro klienta přijatelný. Respektujeme při tom autenticitu a osobní originalitu kaţdého jednotlivce. (Opatrný, 2005, s. 19) Při propojení sociální a pastorační práce bereme člověka váţně v jeho celistvosti, potom nemůţeme od jeho ţivota oddělit ani jeho fyzickou či duševní nouzi (nemoc, handicap), ani jeho dimenzi víry. Ten kdo klienta pečuje a má na mysli pastorační dimenzi své péče, se především bude snaţit klientovi porozumět, bude se naţit pochopit, kudy a jak vedla jeho ţivotní cesta víry (či odmítání víry) a bude tuto skutečnost respektovat. Našim cílem je klient usilující o růst víry. Nesmíme jej však udělat podmínkou naší péče a nemůţeme jej vynucovat. Musíme přijmout, ţe sociální práce a pastorační péče znamená doprovázení toho, kdo má sice své moţnosti omezeny, ale kdo není ani zcela bezmocný uţ vůbec ne bezprávný. Je potřebný. (Opatrný, 2000, s. 10) 3.1 Vzájemný vztah pastorační a sociální práce Nad vzájemným vztahem a vzájemným ovlivňováním sociální práce a pastorace se ve svých pracích zabývá Alois Krišťan. Hledal, ve kterých rovinách se ovlivňují a jsou si vzájemně motivací. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s ): 24

24 3.1.1 Sociální práce jako prostředek pastorační práce Křesťané angaţující se v odborné sociální práci na základě zájmu a starosti o druhého člověka, která je vede k touze po kvalifikované pomoci. Z vnitřní povahy křesťanství patří k základním prvkům církve diakonie. Sociální práce je z tohoto úhlu prostředkem pastorační práce v diakonické rovině, odborným nástrojem umoţňujícím dosaţení pastoračních cílů. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s ) Pastorace je zdrojem, poskytuje motivaci, cíle i vnitřní ideové zakotvení, motivuje k angaţování v oblasti sociální práce. (Krišťan, Sociální práce 2008/4, s. 48) Sociální práce se z tohoto úhlu pohledu stává prostředkem pastorační práce, odborným nástrojem umoţňující dosaţení některých pastoračních cílů. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 150) Pastorační práce jako prostředek sociální práce Cílem sociální práce je zlepšovat sociální fungování klientů a měnit společenské podmínky, tak aby chránily klienty před potíţemi v sociálním fungování. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s. 22) Sociální pracovník by měl vyhodnotit situaci klienta z hlediska disfunkce jeho sociálního fungování. Při znalosti nabídky sluţeb sociální práce jako koordinátor hledá sociální pracovník s klientem vhodné řešení, které by zlepšilo jeho sociální fungování. Sociální práce můţe k dosaţení těchto svých cílů, pokud je to vhodné, pouţít sluţeb pastoračního asistenta nebo duchovního. Pastorace je pak prostředek, který poskytuje teoretickou bázi pro pomoc k dosaţení cílů sociální práce. (Krišťan, Sociální práce, 2008/4, s. 49) Pastorační a sociální práce vzájemně naplňují své cíle Člověka můţeme chápat komplexně jako biologickou, psychologickou, sociální a spirituální jednotu. Sociální práce se soustředí na sociální dimenzi, pastorace na spirituální dimenzi. Přes jednotu lidství jsou tyto disciplíny propojeny. Pastorace ukáţe klientovi smysl jeho ţivota v obtíţné situaci přes vztah k Bohu a on je díky tomuto uchopení schopen sociálně fungovat. Nebo naopak klient díky intervenci sociální práce se zapojí do sociálních vazeb a při tom rozvine svoji spirituální dimenzi. (Krišťan, Sociální práce, 2008/4, s. 49) Pastorační a sociální práce se tak vzájemně doplňují, ovlivňují vzájemně i své cíle aţ do té míry, ţe nerozlišíme, zda pastorace pomohla člověku v sociálním fungování, nebo práce sociálního pracovníka jej otevřela pro pastoraci. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s. 23) Pastorační a sociální práce jako disciplíny pomáhající si vzájemně naplňovat své cíle a slouţí člověku v jeho celistvosti. 25

25 3.2 Srovnání cílů a působení pastorační a sociální práce Sociální i pastorační práce obě působí na člověka jednotlivce, případně skupinu lidí. Obě nesou označení pomáhající profese jejich úkolem je pomoc v obtíţné ţivotní situaci. Zatím co, cílem sociální práce je pomoc člověku v jeho ţivotní situaci se zlepšením čí obnovou sociálního fungování, cílem pastorační práce je zlepšovat vztah člověka k Bohu a snaha o spasení člověka. Sociální i pastorační práce vnímají člověka jako svéprávnou bytost, jsou připraveny člověku v jeho ţivotní situaci pomoci, být nápomocni v řešení jeho problémů a naplňování jeho potřeb. Současně je zdůrazněna nutnost aktivního přístupu kaţdého jednotlivce a svobodná vůle člověka, jeho právo na sebeurčení a vlastní sebeaktualizaci. Sebeaktualizace je snaha o sebeuskutečňování, o rozvoj jedincových moţností a potenciálu, snaha o duchovní růst a rozvoj vztahu k ostatním lidem. Sociální i pastorační práce člověka podporují v důstojném zvládnutí jeho ţivotní situace, za současného respektu jeho jedinečnosti, respektu klientova způsobu řešení situace a akceptace volby klientovy ţivotní cesty. Sociální práce můţe fungovat bez pastorační práce, ale vzhledem k holistickému - celostnímu pojetí člověka jako bytosti biopsychosocio spirituální, teprve při spolupráci a společném působení obou těchto disciplín můţe dojít k naplnění všech potřeb klientů. Při dobře organizované kooperaci jsou schopny tyto disciplíny vzájemně pomáhat naplňovat své cíle a obohacovat se. Ze širokého spektra poskytovatelů sociálních sluţeb o propojení pastorační a sociální práce cíleně usilují poskytovatelé, které mají za zřizovatele církevní organizace. Sociální práce zaměřuje svoji pozornost zejména na podporu sociálního fungování klienta. Pastorační práce sleduje především otázku sebepřijetí, ke kterému je klient uschopňován Bohem prostřednictvím práce sociálního pracovníka. Člověk musí převzít odpovědnost za vztah k sobě samému (za svůj ţivot), k Bohu a druhým lidem i ke stvoření. Zvládá-li klient nároky, které na ně jejich prostředí klade a je-li případná nepřiměřenost nároků prostředí klienta správně usměrňována, můţe sociální pracovník s klientem začít pracovat na sebepřijetí. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 61) Sociální práce s klientem na zakázce je zaměřena přímo na něj a na jeho sociální fungování. Klient vstupuje do nových vztahů v tomto pomáhajícím vztahu klient 26

26 získává zkušenosti. Pomáhající vztah je klient přijímán a zmocňován ke svépomoci a je lidskou podobou vztahu, který má k člověku Bůh. Zkušenosti v pomáhajícím vztahu dávají člověku zkušenost a učí se chápat, jak rozumět svou víru, jako vztah k Bohu. Klíčovým prvkem spojující sociální práci a práci pastorační je právě vztah mezi pomáhajícím a pomoc přijímajícím. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 61) Pastorační práce přijímá klienta s jeho právem na nedokonalost a slabost. Sociální práce si toto přijetí v takové míře nemůţe dovolit v tak velké míře jako práce pastorační. U sociální práce je nutná mobilizace vlastních sil klienta. Pastorace dává klientovi svědectví, ţe Bůh člověka miluje a přijímá i s jeho nedokonalostí a slabostí. Na základě tohoto přijetí je člověk zmocňován k tomu, aby byl subjektem, který přijímá odpovídající odpovědnost za svůj ţivot. Kaţdý člověk má své vlastní povolání, poslání a důstojnost, které se odvozují od stvoření člověka k Boţímu obrazu. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 61) 3.3 Teorie jednání jako společný základ pastorace a teorie sociální práce Společný teoretický základ mezi vědou o sociální práci a praktickou teologií je zakotven v teorii jednání. Úkolem vědy o sociální práci je získat vědecké poznatky o lidském chování a sociálních systémech. Na základě poznatků jsou formulovány závěry, jak podporovat sociální změnu, jak řešit problémy mezilidských vztahů. Teorie sociální práce postupuje od poznání reality k jednání, které je korigováno hodnotami. Sociální práci jako teorii jednání systematicky uchopila Silvie Strub Bernasconi. Sociální práce je odpovědí na sociální problémy. Sociální problémy jsou vţdy komplexním jevem a k jeho řešení je potřeba komplexní teorie sociální práce, která vzájemně spojuje více moţností přístupu. Systematickým propojením rozdílných forem vědění vzniká vědecky zdůvodnitelná teorie jednání. (Lehner in Opatrný, Lehner a kol., 2010, s ) Teorii jednání jako zásadní metodou jak pastorační praxe, tak i praktické teologie objevil Joseph Cardijn, který vyvinul model vidět posoudit jednat. V encyklice Mater et Magistra papeţe Jana XXIII, jsou výslovně tyto tři kroky doporučeny Zásady sociálního učení je možno obvykle uskutečňovat v těchto třech krocích: Nejprve je třeba správně vidět skutečný stav věci, pak je třeba tento stav věci svědomitě posoudit na základě těchto zásad, konečně je třeba určit, co je možné a co se musí udělat, aby se 27

27 tradované normy uplatnily podle místa a doby. Tyto tři kroky je možno vyjádřit slovy: vidět posoudit jednat. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s ) V prvním kroku vidět je potřeba nezaujatě vnímat ţivotní realitu člověka. Jde o nepředpojaté, bezpředsudečné a přesné vnímání ţivotních skutečností. Nejde zde o spolehnutí se na vlastní či cizí teorie o skutečnosti, ale o vytvoření vlastního obrazu o ţivotní skutečnosti. Tento obraz však nemá být pouhým poznáním skutečnosti, ale přikloněním se k lidskému ţivotu i s jeho nedostatky a jeho zranitelností. Jde o akt víry, protoţe v tomto kroku mělo být vlastně člověku a lidem vycházeno vstříc tak, jak člověku a lidem vychází vstříc Bůh. Jde o analýzu lidské ţivotní reality. (M. Opatrný, 2009, s. 5) Druhý krok posoudit je zaměřen na porozumění, reflexi, srovnání a výklad získaných poznatků a zkušeností. Zkoumaná situace je porovnávána s jinými situacemi, se zkušenostmi, s teoretickými poznatky. V tomto kroku je velmi důleţitý společný rozhovor. Víra zde tedy nevystupuje jako instance, která posuzuje získané poznatky a zkušenosti, ale pomáhá rozpoznávat, nakolik je v ţivotní praxi zastřená nebo pošlapávaná lidská důstojnost. Víra tak vedla zejména k hledání příčin tohoto zatemnění a pošlapání lidské důstojnosti a také k hledání moţností, jak to změnit. (M. Opatrný, 2009, s. 6) Důvěra ve vlastní posouzení a výklad se zakládá ve víře v povolání a poslání člověka, které mu spolu s důstojností dává Bůh, takţe je člověk schopen toto své poslání a povolání pomocí posouzení a výkladu vlastních zkušeností a poznatků, hledat a nalézat. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 38) Ve třetím kroku jednat se projevuje cílová perspektiva metody: nejde o jen o poznání a vhled do ţivotní skutečnosti, ale především o její změnu. Na základě posouzení situace dojde k vypracování moţnosti a kroky jednání. Je důleţité si uvědomit, ţe jednající jednotlivci jsou součástí prostředí, v společenském systému. Změna kaţdodenního ţivota a společenských struktur se děje konkrétním jednáním, jehoţ horizontem je Bohem daná důstojnost člověka, coţ Cardijn vyjadřoval zcela profánně znějící větou, ţe kaţdodenní ţivot by měl být ţít velkoryseji a krásněji. (M. Opatrný, 2009, s. 6) Německý pastoralista Herbert Haslinger jednotlivé kroky teorie jednání popisuje: v kroku vidět jde o kritickou analýzu, s cílem odkrytí a změny chybného vývoje, jde se aţ základu příčin i v souvislostí se systemickými souvislostmi ve společnosti a církvi (M. Opatrný, 2009, s. 6) 28