OKÉNKO. zpravodaj farností Nový Jičín, Šenov u Nov.Jičína a Kunín. DUCHOVNÍ SLOVO Jáhen Antonín Urban. Červen 2014

Transkript

1 OKÉNKO zpravodaj farností Nový Jičín, Šenov u Nov.Jičína a Kunín Červen 2014 DUCHOVNÍ SLOVO Jáhen Antonín Urban Milí čtenáři Okénka, číslo našeho farního časopisu, jež berete do rukou je věnováno především rodině. Kromě tradičního přístupu (články o pěkných vztazích a akcích) jsme se pokusili reagovat i na některá diskutovaná a žhavá témata současnosti. Ne vše se nám podařilo (nedotáhli jsme například naše úsilí o článek reagující na problémy rozvedených věřících, článek o vyrovnání se s narozením postiženého dítěte či dokonce jejich úmrtí, problém mimomanželského soužití ), ale snad se to podaří příště, snad i vy čtenáři nám pomůžete se sdílením svých zkušeností a kladením otázek, které v životě dnešních rodin řešíte. Úvodní článek má však být duchovním slovem a ne úvodníkem časopisu, proto mi dovolte pár následujících myšlenek. Všichni se shodneme, že dnešní rodina to nemá vůbec lehké. Existence různých umělých prostředků umožnila tzv. sexuální revoluci, jejímž důsledkem je velké uvolnění ve vztazích, což umocňuje i způsob dnešního života, vyznačující se tím, že rodina se setkává doma jen po malý čas a domov místo velké základny se pojímá pouze jako noclehárna. Dnešní člověk vůbec nerozumí slovům manželského slibu: Já (Antonín), odevzdávám se tobě (Ludmilo), a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnosti že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen. Co to vlastně říkám jinými slovy? Moje milá (Ludmilo), líbíš se mi nejenom pěkně upravená na plese, ale i celá pomačkaná a rozcuchaná při ranním vstávání. Má milá, mám tě rád, i když se zrovna nesměješ, nepodáváš mi večeři, obdivně neposloucháš, když vykládám, jak jsem co výborně udělal a čekám tvůj obdiv, ale místo toho mi vyčítáš, že už půl roku jsem nespravil kohoutek v koupelně a přišel velký účet za vodu Moje milá, nechci s tebou žít jenom když nám je dobře, ale zahazuji klíč od zadních vrátek a chci společně s tebou budovat náš společný prostor, i když vím, že mnohdy nám bude těsný a mnohdy si polezeme na nervy. Zkrátka můžeš se na mne spolehnout, budu vždy hledat společně s tebou řešení, jak věc společně vyřešit a učinit náš život krásnějším, i když to nebude vždy lehké, neboť nejen ty, ale i já 1 mám svá slabá místa. V této souvislosti mne napadá vymyšlený příběh. Potkaly se dvě maminky a jedna povídá, jak se její dcera výhodně vdala, že jí manžel udělá snídani a donese až do postele, druhá maminka to stejné vykládá o svém synovi. Kdyby se vzaly tyto děti, obě by stále čekaly a nikdo by nepřišel Toto je i problém naší doby. Důraz na osobní zodpovědnost a úspěch vede k tomu, že obětavost, empatii a vyhovění druhému bereme za ústupek a slabost. Proto i mnoho mladých lidí dnes žije v konkubinátě, tedy bez uzavřeného manželství bojí se závazku na celý život. Bohužel dnešní doba to dnes chápe jako normální. Zde nabízí určitý recept dnešní sv.otec František, který úžasně umí nejen pozorovat dnešní jevy, ale také pochopit jejich příčiny a nalézat řešení v souvislostech dané doby a místa. Sv.otec František zde říká, že církev (tou jsme i my řadoví věřící, nejenom biskupové a kněží) nemá být vojenským stanem, ale nemocnicí, jež léčí. Nepomůže tedy zabouchnutí dveří, ale nechání jich stále otevřenými, aby z nich zářilo světlo skutečné Pravdy (tu ovšem se musíme sami snažit žít i přes naše slabosti a hříchy, které mají nejen druzí, ale i my sami) a lidi zbloudilé na cestě doprovázet na cestě. Doprovázení je těžší než nařizování, neboť vyžaduje náš vlastní příklad To vše je velmi těžké. Kdysi jsem se s jedním knězem dohadoval co je lepší, zda celibát či manželství. Kněz mi říkal ty to máš jednoduché: doma Tě vždy čeká milující žena s teplou večeří a milým úsměvem mne v zimě čeká chladná nevytopená místnost a prázdný stůl. Usmál jsem se a řekl jsem mu, jak mu zase závidím, že má klid na přípravu kázání. Já během jeho přípravy mnohokrát slyším: tatínku, vím, že máš práci, ale nemohl bys to přerušit a nejprve. Mnohdy musím pochopit, že i když já potřebuji pochopení, neboť prožívám určité napětí, stres, má žena

2 v tuto chvíli to samé potřebuje ještě více, neboť právě ve stejný okamžik (jak na potvoru..) prožívá stres a problémy ještě větší (alespoň si to myslí, protože si vždy myslíme, že naše problémy jsou větší, než problémy těch druhých.) V této souvislosti si vzpomínám na jednu veselou příhodu ze sakristie. Připravovali jsme se na svatební mši svatou. Já si oblíkal na sebe slavnostní bílou štolu a měl přitom poznámku, že s ohledem na ženicha bych si měl vzít štolu červenou (štolu mučedníka). Ihned se začal smát kostelník, po něm starší ministranti, pak i přítomná varhanice, jenom kněží nechápavě se stále na mne dívali Červená je přece barva oběti, svatba je vyvrcholením vztahu lásky, co to má tedy s manželstvím společného? Odpověď je jednoduchá. I srdce má červenou, barvu krve. Chceme-li budovat krásnou rodinu (ať tu skutečnou či i duchovní, například farnost), musíme se brát takoví, jací jsme, i s našimi slabostmi, jeden druhého chápat a společně nalézat cestu ven z labyrintu vzájemných nepochopení a skutečných i domnělých křívd. To se však neobejde bez nadhledu Boží lásky a milosrdenství, o které máme společně neustále prosit, neboť s tímto úkolem zde na zemi nebudeme nikdy hotovi... PŘEDSTAVUJEME Rozhovor připravila Markéta Brožová Milí čtenáři, protože letos slavíme rok rodiny, nabízí se v dnešním díle představit nějakou farní rodinu. Máme nyní ve farnosti jednu zajímavou, která je v naší farnosti tak trochu na návštěvě. Je tomu asi 2 roky, co se načas přistěhovali z Kanady. Určitě jste je zaregistrovali, je to rodina Sochorova. Za rodinu odpovídá maminka Šárka. Můžete nám, prosím, krátce představit Vaši rodinu? Já se jmenuji Šárka Sochorová, rozená Blabolilová - 38 let a jsem s dětmi v domácnosti. Manžel Milan - 36 let, technologicko-obchodní specialista v těžkém průmyslu. Máme děti: Adriana - 9 let, Amálie - 8 let, Evelína - 6 let a Vilém - 4 roky. A momentálně ještě 2 srdíčka, která se mají narodit na podzim. Žili jste dlouhá léta v Kanadě, ale víme, že oba jste Češi. Jak jste se do Kanady dostali? 2 Já jsem se do Kanady dostala jednoduše zamilováním se do Milana v roce 1999, když jsme se přes společné přátele potkali na pouti ve Štramberku. Milanovi rodiče i s mladším bratrem Honzou emigrovali roce 1986 do Edmontonu, kde rodiče žijí dodnes. Mladší bratr bohužel tragicky zahynul v roce Milan vychodil v Kopřivnici 1. třídu základní školy a poté už pokračoval v Kanadě. Co Vás přimělo se vrátit sem do ČR? Do ČR jsme přiletěli v lednu 2012 a osm měsíců jsme žili ve Štramberku, odkud pochází Milanova maminka a žila tam i jeho babička Jena, která necelý rok po našem příjezdu zemřela. Tudíž jsme byli šťastní za společné chvíle s ní. V prosince 2012 jsme se přestěhovali k mým rodičům do Nového Jičína, kde jsem do svých 26 let žila. Všechno má asi svůj důvod a načasování bylo opravdu vedené odněkud shora, protože půl roku Nato můj tatínek onemocněl rakovinou a za dalšího půlroku nám doma zemřel. Opět jsem si uvědomila, jak vzácný čas jsme s ním spolu s dětmi mohli prožít. A jak se žije Sochorům v ČR? V Novém Jičíně se nám žije velmi dobře, je to naše oblíbené město a můj domov. Samozřejmě mohu po deseti letech strávených v Kanadě porovnávat, ale každé místo pro život má své výhody a nevýhody. Velmi se nám libí sportovní možnosti v našem okolí a běhání po okolí si oba dva vychutnáváme! Časem jsme si našli pro nás všechny kulurní a sportovní vyžití, ale hlavní bonus bude asi naše farnost, ve které je nám velmi dobře, a škola Sv.Zdislavy v Kopřivnici, kterou naše děti navštěvují. A také nejbližší rodina, která už není přes oceán (tedy kromě Milanových rodičů, kteří ale každý rok do ČR přilétají). Jak vaše děti zvládly přesun? Zvykly si hned? A jak vy dva? Když jsme se dětí ptali, jestli by chtěly bydlet v České repubice, tak všechny jásaly a opravdu velmi dobře zapadly do zdejší komunity. Měla jsem lehké obavy o nejstaršího syna, který přecházel v polovině druhé třídy, ale obavy to byly zbytečné. Dětem opravdu stačí málo a dnes je pro ně domov Nový Jičín. Manžel je od příletu hodně pracovně vytížený a polovinu měsíce cestuje po Evropě, takže největší šok po přestěhování jsem pociťovala asi já. Když budu upřímná, rok mi trvalo, než jsem přestala chtít letět rychle zpět do Kanady. Dnes mohu říct, že život doma mi velmi vyhovuje. Po čem z Kanady je Vám nejvíce smutno? Jednoznačně po lidech!! Za ta léta jsme poznali pár rodin, se kterými jsme se velmi sblížili a vytvořili krásná přátelství. Kanada je od naší vlasti hodně rozdílná a dalo by se toho vyjmenovat hodně, co zde není, ale opravdu záleží nejvíce na těch bližních, se kterými jsme nadále v písemném a telefonickém kontaktu. A když jste tam, po čem z Česka se vám stýská? Po mamince, tatínkovi, bratrovi, přátelích, po našem rodinném knězi

3 Otci Aloisovi, po Beskydech, po horkých létech, mírných zimách, vzrostlých stromech, po vůni jara, po petrklíčích, po čepovaném Radegastu, po dosažitelnosti dalších evropských států, po možnosti použít italštinu, francouzštinu v reálu, po výborném kváskovém chlebu, po procházkách naším městem... Mohla bych pokračovat na několik stránek. Každý den tady si vychutnávám a děkuji za něj. Také bych ale mohla napsat dlouhý seznam příjemných věcí a zážitků z Kanady... Paní Sochorová, vy jste nevyrůstala v křesťanské rodině, jak jste se tedy dostala k víře? Maminčin tatínek byl kostelník a celá rodina na Valašsku byla silně věřící. Vlastně i můj tatínek byl v dětství veden k víře, ale v dospělosti oba přestali praktikovat. Maminka mě nechala v našem farním kostele pokřtít a víru jsem vnímala pouze přes moje kmotry, kteří žijí na Slovensku. Snad si tu cestu pro mě vymodlila i moje babička, kterou si pamatuji neustále s růžencem v dlaních... U manžela to bylo zřejmě obdobně, v Kanadě ale navštěvoval katolickou základní školu. Žili jste za mořem v nějaké křesťanské farnosti nebo aspoň společenství? Jak tam probíhá život ve víře? Scházejí se tamní farníci i mimo kostel? Vím, že Češi a Slováci mívali českou mši svatou, kterou celebroval Otec Liška, který je již v důchodu. Dodnes se mše svaté konají 4x ročně při největších svátcích. Hlavně tam jsme poznali naše blízké přátele. My jsme také začali chodit do kostela, který byl našemu domu nejblíže, byl to Saleziánský kostel s Otcem Romanem, který pocházel z Verony. Naše dvě mladší děti tam byly pokřtěny v roce 2011 (dva starší jsou pokřtěni v našem NJ farním kostele). Zažili jste tam živou farnost? Čím bychom se mohli od nich inspirovat? My jsme začali růst ve víře až spolu, takže se stále učíme. V Kanadě se lidé po mši zdrželi při občerstvení ve formě společné snídaně (káva, čaj, nějaké sladké pečivo) a povídali si. My jsme často spěchali domů, protože jsme měli vždy nějaké to kojené miminko, které vyžadovalo svůj režim. Cítili jste se po příjezdu přijati naším farním společenstvím? Rozhodně ano, jak jsem již naznačila, Otec Alois je nám velmi blízký, tudiž jsem se těšila, že poznáme farní život v českém jazyce. Jsem vděčná za ministrantskou partu pro syna, malou scholu pro dcerky, za páteční dětské mše, za dvě absolvované přípravy dětí na 1. sv. přijímání, kdy já sama jsem dostávala odpovědi na mé otázky a našla se v lásce s Bohem, Ježíšem a P. Marií. Nemůžu se nezeptat, jak se těšíte na nové přírůstky do rodiny dvojčata? Jak vlastně zvládáte péči o početnou rodinu, domácnost, práci... Pomáhá Vám někdo? Samozřejmě se na děťátka těšíme, i když jsme z Kanady přílétali jako kompletní rodina... ovšem vše je jinak. Jelikož bydlíme s mou maminkou, vše je jednodušší. Nemusím vždy balit malé děti při cestách do školy, protože mohou zůstat s ní doma. Myslím si, že je to taková vzájemná příjemná pomoc a uznávám, že pokud se rodiče s dětmi respektují, může se jim v jednom domě žít velmi příjemně. Jak při takové početné rodině pečujete o svoje manželství? Stíháte se věnovat i sami sobě? Veškerý manželův nepracovní čas trávíme jako rodina spolu a sem tam se snažíme si večer nechat jenom pro nás dva. Buď projížďkou na kole nebo společným během (teď méně, protože manžel je velmi dobrým běžcem, já teď díky miminkům přecházím na lehký klus), sledováním nějakého sportovního dokumentu či filmu v kině. Náš společný čas je velmi vzácný a každou takovou chvíli si opravdu vychutnáváme. Letos v církvi prožíváme rok rodiny, pojďme si tedy ještě popovídat o té vaší pěkné rodince: Máte nějaké rodinné rituály, tradice? Na čem si zakládáte? Máte nějaké společné koníčky? Jak trávíte typickou neděli? Čte se u vás doma? Pokud ano tak co? Jaké je vaše oblíbené jídlo... Máte nějaký sen nebo cíl do budoucna? Jak se u vás žije víra? Rodinné rituály samozřejmě máme asi jako ostatní z naší farnosti. Slavíme naše největší svátky narození Pána a jeho vzkříšení. Naše narozeniny, výročí svatby, vše ve valašském duchu. A to i v Kanadě. Chodil k nám pravidelně Ježíšek a Santa byl spíše takovým komerčním tahem, kterého jsme domů netahali. Zatím všechny naše koníčky jsou společné pro celou rodinu, jsme rádi venku, rádi sportujeme, běháme, jezdíme na kole, plaveme, vychutnáváme si zdejší folklór (tancuji v Javorníku). Přiznávám, že hodně věcí v domácnosti prožíváme vesmírnou rychlostí, protože při šesti členech to snad ani jinak nejde, ale snažím se s dětmi číst dětskou Bibli, kdy si děti různě polehají vedle nebo na mne a poslouchají. Nedaří se nám to každý večer, ale když to tak je, děti tyto chvíle milují. Také před usnutím dětem většinou zpíváme nebo si jen tak pár minut povídáme. Poslední měsíce ovšem díky miminkům padám do postele dříve než zbytek rodiny, tak jsou čtecí momenty více vzácné a očekávané. Děkuji za rozhovor 3

4 OHLÉDNUTÍ ZA PŘÍPRAVOU NA PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ Anketu připravili Tereza a Jiří Adamcovi Měli jste možnost připravovat se společně s vašimi dětmi na 1. svaté přijímání-jak to s odstupem vidíte? Byl to dobrý počin nebo to bylo zdlouhavé a náročné? Petra K.: Byla to geniální myšlenka! Jednou za 14 dní nebylo tak náročné dostavit se na přípravu. Těšila jsem se! Bylo to poučné, zábavné, nezapomenutelné. Sešla se nás dobrá parta lidí a už teď mi to chybí :-) Ivana T.: Společná příprava s dětmi k 1.sv.přijímání byla jistě i pro rodiče přínosem, ale rovněž určitě i časově náročná. Ale určitě nebyla marná a věřím, že přinese své ovoce. Osobně jsem se ráda setkávala s ostatními rodiči a Otcem Aloisem na středečních schůzkách ( i když jsem většinou dobíhala poslední). Šárka S.: Před dvěma lety se připravoval i můj starší syn Adrian a obě přípravy byly pro mne velmi přínosné a příjemné, i když času mám jako maminka čtyř dětí vždy nedostatek. Byl to pokaždé milý čas strávený s dítětem a lidmi, kteří jdou stejnou cestou. Monika R.: Celá příprava byla náročná, ale o to víc naučná a zajímavá. Měli jste možnost prožít společný výlet na Sv. Hostýn, máte pocit, že vás to jako farníky nějak sblížilo, stmelilo? Petra K.: Ano, určitě. Už dlouho jsem neviděla pohromadě tolik nadšených dětí a spokojených rodičů. Ivana T.: Společná pouť rodin s dětmi na Sv. Hostýn byla určitě pro každého pěkným duchovním zážitkem. Toto poutní místo velice ráda já i moje rodina navštěvujeme. Šárka S.: Na sv. Hostýn jsem se s rodinou těšila právě díky lidem, se kterými je nám dobře. Monika R.: Výlet na sv. Hostýn byl velice krásný, setkali jsme se s ostatními rodiči a společně jsme prožili krásný den. A určitě bych ještě zmínila den, který děti strávily s otcem Aloisem na farmě Bludička a kde mohly otce poznat i jinak než např. z dětských mší svatých. A nemůžu se nezeptat na farní den - jak ten jste prožili? Petra K.: Bylo to pohodové sváteční odpoledne plné sluníčka, soutěží a přátelských pozdravů a objetí. Ivana T.: A do třetice farní den - ten byl opět vymodlený - krásné počasí, skvělá organizace. Díky Bohu a všem, kteří se opět podíleli na zajištění zdárného průběhu. Šárka S.: 4 Farní den se nám poněkud zkomplikoval pracovními povinnostmi manžela, ale děti byly nadšené a já se dobře bavila i při pomoci v kuchyni s holkami - maminkami. otec Alois letos slaví 30 let kněžské služby - co byste mu popřáli? Petra K.: OTČE, DOBŘE, ŽE JSTE, DĚKUJI. Ivana T.: A co popřát Otci Msgr. děkanovi ke krásnému 30.letému výročí kněžského svěcení? Aby nás nadále vedl jako náš dobrý pastýř své ovečky až do nebe... a k tomu samozřejmě hodně zdraví a Božího požehnání, neboť bez něj je marné lidské namáhání. Šára S.: Otci přeji další roky stejného nadšení při předávání radosti z víry a hodně Božího požehnáni v jeho poslání. Také mu přejeme za naši rodinu vše dobré a pevné zdraví k jeho narozeninám! OHLÉDNUTÍ ZA LETOŠNÍM FARNÍM DNEM... M+S Smutní Tak jako každým rokem se i letos u nás uskutečnilo setkání farníků a lidí dobré vůle, kterému se neřekne jinak než Farní den. Jako termín byla zvolena neděle 8. června a místem pak zahradní areál Španělské kaple. I když začátek Farního dne byl stanoven na 15. hodinu, pro některé z nás, kteří jsme se zapojili do příprav jakožto letošní organizátoři, vše začalo již několik týdnů dříve. Pod koordinací otce Aloise Peroutky se ve skupině dobrovolníků na několika schůzkách potkali jak ti, kteří přípravu na předešlé Farní dny již několikrát úspěšně absolvovali, tak i ti z nás, pro něž to byla zkušenost zcela nová. Jelikož všichni zúčastnění projevili svou velkou ochotu a snahu pomoci, nebylo téměř žádným problémem se domluvit, kdo si co tak zvaně vezme na triko a samotný program Farního dne byl brzy hotov. Vzhledem k tomu, že letošní rok je pro nás věřící Rokem rodiny, nemohlo se dané téma nepromítnout i do letošního setkání. Naopak, zcela právem se stalo jeho hlavním mottem vyjádřeným ať už v možnosti samotné registrace na Farní den v podobě malých srdcí na pozadí srdce velkého, tak průběhem dne samotného.

5 Termín konání pak svým způsobem rozhodl, jakéže to bude na Farním dnu, co se týče občerstvení. Oslava svátku seslání Ducha Svatého, jež na tutéž neděli připadla, se již tradičně neobešla bez škvaření vajec. A těm věkem mladším pak rodiče opekli na rozdělaném ohni jejich oblíbené špekáčky. Samotný Farní den se začal v prostorách Španělské kaple úvodní adorací, které se zhostil otec Peroutka. Po ní mu následně zástupci přítomných farníků pogratulovali k jeho krásnému kulatému jubileu 30 let od svěcení ke kněžské službě. Program Farního dne se pak vrátil do prostor zahrady. Někteří z rodičů a jejich dětí, kteří se letos pilně připravovali na první Svaté přijímaní, sehráli zábavnou scénku, jež všem přítomným ukázala, jak celá letošní příprava probíhala. Jelikož Farní den je událostí pro všechny generace farníků, odpovídal tomu i následný program. Nejen senioři si mohli vyslechnout přednášku paní Paedr. Pospíšilové na téma Radosti stáří. Nejmenším dětem svůj čas věnovala paní Koutná. Ostatní se pak mohli zapojit do připravených soutěží, ve kterých pod příznačným názvem dovednostní sedmiboj mohly své síly změřit právě děti se svými rodiči či prarodiči. Po scénce Uklízečky v akci, jež připravily děti z malé scholy následovalo posléze požehnání udělené otcem Aloisem. Tím se letošní Farní den přiblížil svému konci. A co říci závěrem? Snad bude většina z vás, kteří se letošního Farního dne zúčastnili, s námi souhlasit, že toto setkání patřilo opět k těm vydařeným. Přispělo k tomu určitě i počasí, jež bylo snad až příliš letní, ale díky dispozici zahrady Španělské kaple si každý kdo potřeboval našel místo, kde se před pražícím sluncem mohl alespoň částečně schovat. Díky Pánu Bohu za letošní Farní den. Díky všem těm, kdo jste dorazili a v neposlední řadě díky všem, kteří jste pomohli s jeho organizací. Pán Bůh zaplať. PODZIMNÍ SYNODA O RODINĚ Otec Alois Papež František svolal na podzim r mimořádnou synodu o rodině, která má pomoci hlásat evangelium při současných výzvách týkajících se rodiny. Cílem přípravného dokumentu, jehož součástí byl i dotazník, bylo umožnit místním církvím, aby se aktivně podílely na přípravě této synody. Dotazník byl distribuován do všech farností a institucí, které se podílejí na pastorační práci v církvi, následně vyhodnocen a odeslán prostřednictvím České biskupské konference do Vatikánu.Tématem rodiny se bude zabývat nadcházející shromáždění biskupské synody, které svolal papež František. V úterý 5. listopadu 2013 proběhla ve Vatikánu prezentace přípravného dokumentu synody, jenž byl rozeslán biskupským konferencím po celém světě. Dokumenty v češtině naleznete ke stažení na webu Národního centra pro rodinu. Podle generálního sekretáře synody Lorenza Baldisseriho proběhne synoda ve dvou částech. První, mimořádné zasedání, které se uskuteční v říjnu 2014, si klade za cíl shromáždit informace a svědectví o současné situaci rodin ve světě, aby jim mohlo být věrohodně hlásáno evangelium. Druhé, řádné zasedání, je naplánované na rok 2015 a má stanovit pracovní směrnice pro pastoraci rodin. Mons. Baldisseri na prezentaci vysvětlil, proč je první zasedání mimořádné: Je zřejmé, že společenská a duchovní krize současného světa má vliv na rodinný život a vytváří naléhavou pastorační potřebu, která ospravedlňuje svolání mimořádného generálního shromáždění. Na prezentaci vystoupil také maďarský kardinál Péter Erdö, generální zpravodaj synody. Podle něho přípravný dokument přibližuje rodinu jako Bohem chtěnou realitu: Rodina je představená jako skutečnost, jež pramení z Boží vůle a tvoří společenskou realitu. Není to tedy pouhý vynález lidské společnosti, a už vůbec ne nějaké lidské mocnosti. Jedná se o přirozenou skutečnost, která byla povýšena Kristem v kontextu Boží milosti. Dokument, stejně jako církev, úzce spojuje problematiku rodiny s otázkou manželství. Součástí přípravného materiálu je také seznam otázek, na které mají jednotlivé biskupské konference odpovědět. Dotazy, mezi něž patří např. zkušenosti s přípravou na manželství na daném území, modlitba v rodině a vliv současné kultury, mezigenerační problematika apod., se dělí na osm okruhů: Znalost a přijímání biblického a církevního učení ohledně rodiny, vnímání manželství podle přirozeného řádu, pastorace rodin v kontextu nové evangelizace, pastorace tváří v tvář některým obtížným manželským situacím (rozvedení a znovu sezdaní, spolužití na zkoušku, fakticky existující soužití apod.), problematika svazků osob stejného pohlaví, výchova dětí, jež vyrůstají v neregulérních manželstvích, otevřenost manželů k životu a vztah mezi rodinou a člověkem. Celý dotazník je třeba zasadit do vyššího kontextu: Kromě existujících problémů otevírá perspektivu k uznání skutečnosti, že rodina je skutečným darem lidstvu, uvedl kardinál Erdö. Podle arcibiskupa Bruna Forteho, který na setkání též vystoupil, je cílem dotazníku především naslouchat problémům dnešního člověka: Nejedná se o diskuzi ohledně věroučných otázek, které byly mimochodem rozvinuty v nedávném učení církve. Vyplývá z toho spíše pozvání pro celou církev, aby naslouchala problémům a očekáváním, jež dnes prožívají mnohé rodiny; aby jim projevila blízkost a nabídla věrohodným způsobem Boží milosrdenství a krásu toho, když člověk odpoví na Boží povolání. POHLED CÍRKVE NA UMĚLÉ OPLODNĚNÍ Otec David Pohled církve na umělé oplodnění. Když bychom se podívali do statistik, zjistili bychom, že stále více párů trpí poruchami plodnosti a má těžkosti s početím dítěte přirozenou cestou. Někdy se nám může zdát jako zdánlivě jednoduché řešení umělé oplodnění, ale o etických problémech těchto zákroků se již mluví málokdy. Zkusme si nejprve objasnit některé pojmy. Postupy, jimiž se v medicíně řeší poruchy plodnosti, spadají pod pojem asistovaná reprodukce. Tyto úkony můžeme přitom rozdělit do dvou skupin: některá opatření napomáhají, aby při intimním manželském styku došlo k oplodnění. Jde tedy o léčbu neplodnosti. Můžeme sem zařadit například hormonální léčbu, která směřuje k tomu, aby došlo k uvolnění vajíčka z vaječníku, či chirurgický zákrok, při 5

6 němž dojde ke zprůchodnění vejcovodu. Mezi eticky bezproblémové výkony patří také přenesení spermatu do dělohy po manželském styku. Ve všech těchto případech lékař přispívá k tomu, aby po pohlavním styku mezi manžely došlo k početí. Jde skutečně o léčení a etické námitky proti němu nejsou. Druhou skupinou jsou postupy, při nichž se nepomáhá k dosažení cíle intimního manželského styku, ale které spojení manželů nahrazují. Jde o umělé oplodnění. Uskutečňuje se například tak, že se do dělohy vloží sperma získané masturbací. Častěji ovšem dochází ke spojení mužské a ženské zárodečné buňky mimo tělo ženy (tzv. mimotělní oplodnění) a pak k vložení embrya do dělohy. Pokud se podíváme na stanovisko církve k umělému oplodnění, zjistíme, že je jednoznačně zamítavé. Zkusme zjistit, proč má církev takovéto stanovisko. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a ke své podobě. Lidský život je tedy potřeba chápat jako posvátný. Učitelský úřad církve reagoval na biomedicínský pokrok a potvrdil nauku obsaženou v encyklice Humanae vitae a i v pastorální konstituci Gaudium et spes, kde se píše, že plození člověka nelze oddělovat od vzájemného darování se manželů v ovzduší pravé lásky. Pohled na mimotělní oplodnění ovlivňuje také vědomí obětí lidských životů, s nimiž je zde narození jednoho dítěte téměř nerozlučně spojeno. Při mimoděložním oplodnění se proto zpravidla vytváří více zárodků, které by pak byly použity při případných dalších oplozovacích cyklech, kdyby první pokus nevyšel. Ale pokud se první pokus vydaří, pak se na zbylá embrya pohlíží jako na přebytečná a téměř s jistotou jsou určena k zániku. Kromě toho se pro zvýšení naděje na úspěch umělého oplodnění do dělohy často vkládají dvě embrya, pokud se začnou vyvíjet dvojčata, bývá ženě zpravidla nabídnut umělý potrat. K nepřijatelnému oddělení spojivého a plodivého významu pohlavního styku ovšem dochází také při obvyklém získávání spermatu masturbací (jak také upozorňuje dokument Donum vitae, 2,6). Člověk naprosto přirozeně touží po tom, aby zanechal potomstvo, a také po tom, aby se pro někoho smysluplně obětoval. Oprávněně je poukazováno na možnost adopce pro páry, které nemohou mít vlastní děti. A nikdy nezapomínejme, že na dítě 6 nemají rodiče nárok, ale dítě je Božím darem. V závěru tohoto článku, bych zmínil dokumenty, kde se dají najít zásadní informace o umělém oplodnění a jsou jimi instrukce Donum vitae O respektování počínajícího lidského života a o důstojnosti plození a další instrukcí Dignitas personae O některých otázkách bioetiky. IDEOLOGIE GENDERU Benedikt Dostala se mi do rukou kniha Gabriele Kuby Globální sexuální revoluce o genderové agendě. Knihu by si měl přečíst každý katolický křesťan. O co v genderové ideologii jde? Především o zrušení a naprostou dekonstrukci pohlaví a jeho rozdílů tak, aby se neheterosexuální jedinci necítili tzv. diskriminováni heterosexuální většinou a měli stejná práva, včetně manželství a adopce dětí. Aby netrpěli ve společnosti, která je heterosexuálně orientována a nepociťovali svou jinakost, mají se přirozené a tradiční struktury jako je rodina, manželství, pohlaví změnit, dekonstruovat a libovolně rozšířit, aby se v nich mohly realizovat prakticky všechny možné sexuální anormality. K tomu je ovšem třeba odstranit přirozené pohlavní rozdíly, které brání celé této nepřirozenosti už svým způsobem samy v sobě. Proto chtějí lidstvo zbavit rodově zatížených stereotypů a nahradit je rodovou nezatížeností. Matku a otce nahradit rodičem 1 a rodičem 2, dceru a syna termínem dítě, mateřství a otcovství rodičovstvím atd. Konečným cílem je vytvoření jakési bezpohlavní androgenní společnosti, kde se bude moci každý byť sebevzácnější jedinec realizovat v manželství a rodině, společnosti, když zmizením lidské přirozenosti už nebude rozeznatelné normální od nenormálního, morální od nemorálního, správné od nesprávného. Tato ideologie by vzbuzovala úsměv, kdyby šlo jen o určitý myšlenkový proud a byl jeden z mnoha. Co je však horší, že se stala oficiální tézí dnešního světa nevyjímaje Evropskou unii. Vyučuje se na univerzitách, pronika nenápadně do zákonodárství, školství, úřadů, médií a v podstatě je prezentována jako součást samozřejmého myšlení moderního člověka dnešních dnů. Kdokoliv se dovolává přirozeného a zdravého lidského rozumu a odporuje tomuto směru, je ocejchován a vylučován coby tmář, zpátečník, bigotní přehnaný fanatik nebo homofob (člověk, který šíří strach ohledně např. homosexuální menšiny). Podobně jako všechny jiné bludné ideologie i gender pochází z lidské pýchy, povýšení tzv. lidské seberealizace nade všechno. Zaznívá tady slovo prvního Odpůrce zlého ducha nebudu sloužit! A prvních lidí chci si sám rozhodovat, co je pro mne dobré a zlé být jako Bůh. Člověk se tak staví do středu veškerého dění a vesmíru, jako by všeho byl pánem. To je společné všem -ismům, bludům a revolucím. Ale nepropadejme pesimismu. Pravda nemůže být nikdy poražena a pohled na věčnost nás osvobozuje ve všech časech, i v tom dnešním od všech zmatků dnešní doby. Utíkejme se pod ochranný plášť P. Marie. V knize Genesis se píše ustanovuji nepřátelství mezi tebou (ďáblem) a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Ono(potomstvo) ti rozdrtí hlavu a ty budeš činit úklady její patě. Mariino pokorné fiat přemáhá zlého ducha již svým bytím, svým čistým a neposkvrněným srdcem, svou odevzdaností do vůle Boží a pokorným přijetím početí Božího Syna ve svém lůně. Ďábel se třese před P. Marií a všechny bludy se o Ni rozbíjejí jako vlny v oceánu. P. Maria, přemožitelko všech bludů, oroduj za nás. HISTORICKÉ OKÉNKO Otto Lev Stanovský - vychovatel dětí následníka trůnu Jaroslav Zezulčík Ein Tscheche durch und durch, tedy volně česky přeloženo Čech jako poleno, napsaly o něm roku 1912 německé Znaimer Tagblatt. Řeč je o českém vychovateli dětí následníka trůnu Františka Ferdinanda d Este a jeho manželky hraběnky Žofie Chotkové. Ne, nejedná se o slavného Čecha Járu Cimrmana, který takto vstoupil do povědomí lidí ve filmovém podání pana Zdeňka

7 Svěráka. Jedná se o Otto Lva Stanovského, českého vlastence a katolického kněze, jehož jméno neprávem upadlo na Novojičínsku do zapomnění. Narodil se 8. listopadu 1882 ve Slatině, která představovala malou moravskou enklávu ve Slezsku a zároveň jazykově českou vesnici nedaleko německého města Bílovce. Pocházel ze staré mlynářské rodiny, jeho prapraděd Simon Stanovský se stal mlynářem na větrném mlýně v Karlovicích a jeho syn Ernest Stanovský se ve Slatině oženil s Terezií Bahnertovou. Rodiči Otto Stanovského byli domkař a krejčí Josef Stanovský a Amálie Gebauerová. Po absolvování Základní školy ve Slatině a Humanistického gymnázia v Olomouci vstoupil nejprve v Praze do kapucínského řádu a po několika letech přesídil do Roudnice nad Labem, aby na tamní české škole absolvoval chybějící třídy gymnázia. Následně začal studovat teologii na kněžském semináři v Brně, v roce 1904 opustil řád kapucínů a odebral se do Litoměřic, kde pokračoval ve studiu teologie. Roku 1906 byl vysvěcen na kněze a svou první mši sloužil 22. července ve své rodné Slatině. Svou kněžskou dráhu začal jako kaplan v litoměřické diecézi, poté odešel na další teologická studia na univerzitu do Vídně, kde roku 1912 odpromoval, nastoupil jako prefekt diecézného konviktu v Mladé Boleslavi a 8. září 1912 byl na doporučení litoměřického biskupa Grosse přijat jako vychovatel synů následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d Este. Skvělý klavírista a hráč na violoncello, kterému děti následníka trůnu neřekly jinak než Stani, pak v roce 1914 přebíral na zámku v Chlumu u Třeboně telefonát o smrti rodičů a následujícího dne tuto zprávu oznamoval dětem. Osiřelé děti doprovázel jako vychovatel také v dalším průběhu let, kdy sirotkové vyrůstali u svého poručníka knížete Jaroslava Thuna na zámku v Děčíně. Mladšího ze synů prince Ernsta pak doprovodil po válce do Rakouska na jeho studia na lesnické škole v Brucku a. d. Mur. My děti Hohenbergové, mu dlužíme mnoho díků..., napsala po letech Žofie Hohenbergová na adresu vychovatele. Roku 1923 se Otto Stanovský vrátil do Prahy a následujícího roku se stal mladý vzdělaný kněz tajemníkem pražského arcibiskupa Kordáče, roku 1925 regentem arcibiskupského kněžského semináře a roku 1929 převzal vedení kněžského semináře v Praze -Dejvicích. Roku 1933 byl jmenován kanovníkem vyšehradské kapituly a roku 1934 kanovníkem metropolitní kapituly u svatého Víta v Praze a rektorem kněžského semináře na Hradčanech. Od roku 1938 začal vykonávat rovněž funkci předsedy Ústředí svazu katolické charity. Po připojení Rakouska k Velkoněmecké říši roku 1938 byli mezi prvními zatčeni oba synové arcivévody Františka Ferdinanda d Este a jejich majetek byl zabaven. V noci 1. dubna 1938 byli na vídeňském západním nádraží nahnáni spolu se 150 vězni do připraveného vlaku a odvezeni do koncentračního tábora v Dachau. Zde čelili nelidskému zacházení, jak připomíná první poválečný rakouský kancléř Fiegel: První, co jsem v Dachau viděl, byli oba Hohenbergové zapřáhnutí do káry s výkaly. Nicméně děs brzo nahradil obdiv. Oba Hohenbergové snášeli ponížení a stálou hrozbu smrti nikoliv se stoickou panskou hrdostí, nýbrž s neotřesitelnou veselou důstojností potomků starého rodu. Sdíleli s námi poslední sousto, byli těmi nejlepšími kamarády. Všichni by šli pro ně do ohně. Vychovatel princů Otto Stanovský se za války postavil do služeb národního odboje. Jako představitel katolické charity podporoval rodiny vlastenců, kteří odešli do zahraničí a se zbraní v ruce bojovali za svobodu a osvobození od nacistické okupace. Po úmrtí arcibiskupa Kašpara se o něm v Římě počítalo jako s budoucím pražským arcibiskupem, což narazilo na odpor německých metropolitních kanovníků. Jako podporovatel rodin členů odporu musel neustále čelit nástrahám tajné policie a provokatérů. 3. července 1942 byl v 5 hodin ráno zatčen ve svém bytě a jako osoba, která byla informovaná o azylu parašutistů, kteří spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha, byl odvezen do věznice na Pankráci, odtud do Berlína, kde byl roku 1943 odsouzen k trestu smrti a přesunut do věznice v Plötzensee, kde byl za krutých podmínek půl roku držen v železech v cele smrti. Na opakované intervence Vatikánu a papežského nuncia mu byl nakonec trest smrti zrušen a změněn na osmiletý žalář. Závěr války kanovníka Stanovského zastihl ve věznici ve Straubingu, kde byl osvobozen Američany a 1. června 1945 se vrátil do Prahy. Svůj byt, kde se nacházela vynikající knihovna a rovněž památky na rodinu následníka trůnu, však nalezl prázdný. Vše bylo zabaveno gestapem. S podlomeným zdravím umírá Otto Stanovský 5. prosince roku 1945 a je pohřben na hřbitově u svaté Markéty v Praze-Břevnově. Životní pouť českého vlastence, jehož jméno neprávem upadlo na Novojičínsku do zapomnění se uzavřela. Jeho jméno plným právem náleží do velké mozaiky událostí kolem Sarajeva a začátku války. Mnohé mu stále dlužíme... 7

8 NAPSALI JSTE NÁM... Svědectví o největším zázraku v našem společném životě. šťastná maminka Už před svatbou jsme věděli, že rozhodně chceme děti. Když jsem tedy necelý rok po svatbě zjistila, že čekáme miminko, měli jsme oba velkou radost. Ta byla tím větší, že mé první těhotenství krátce po svatbě skončilo už v 9. týdnu. Poučena předchozí zkušeností jsem toto těhotenství celý první trimestr tajila. Tentokrát ale vše probíhalo, jak mělo, a já prožívala (až na nevolnosti) bezproblémové těhotenství. A pak přišel velký ultrazvuk v 21. týdnu...paní doktorka kontrolovala jednotlivé orgány a pěkně nám popisovala, co vidíme. Když se ale vrátila ke hlavičce a podezřele dlouho si tam něco prohlížela, začala jsem mít neblahé tušení. A když nás potom odeslala do čekárny s tím, že tam některé struktury nejsou dobře vidět a musí nás zkontrolovat ještě jeden pan doktor, o kterém jsem z internetu věděla, že je největším odborníkem na daném pracovišti (a dost možná i v celém Brně), už jsem si byla téměř jistá, že je něco špatně. Pan doktor také dlouze prohlížel hlavičku a nakonec nám oznámil, že náš nález není bohužel úplně normální miminko má v hlavičce nějaký útvar o průměru cca 16mm, který tam nepatří. Naštěstí byl v místě, kde až tolik nepřekážel vývoji mozku. Ovšem z ultrazvuku už nejde poznat více, proto nás objednají na magnetickou rezonanci. A tím začal kolotoč vyšetření. Jako první genetická konzultace s důležitou otázkou, jestli si budeme chtít miminko nechat, i kdyby mělo být postižené. Odběry, magnetická rezonance, která ukázala, že útvar je krevní povahy nejspíše hematom nebo cévní malformace, neurochirurgická konzultace a rozhodnutí, že ať bude miminko jaké bude, tak je chceme přijmout. Nikdo nám nedokázal říct, jak moc se to může na vývoji našeho děťátka projevit. Náš nález byl natolik jedinečný, že i v odborné literatuře bylo těžké najít podobný případ. Navíc s tím v těhotenství stejně nešlo nic udělat (jak prohlásil trefně pan doktor: Nasedli jste do rozjetého vlaku, ale vy tam nejste strojvedoucí... ). Začali jsme se intenzivně modlit za to, aby se naše miminko mohlo v pořádku narodit a abychom dokázali zvládnout případné postižení. Prosili jsme o přímluvu svatou Zdislavu a patronku našeho děvčátka, svatou Moniku. Doufali jsme ve zlepšení situace. Když jsme ale po Vánocích šli na kontrolní ultrazvuk, vypadala situace velice špatně. Došlo k rozšíření mozkových komor a obstrukčnímu hydrocefalu. Na předčasný porod bylo zatím brzo, na ukončení těhotenství (naštěstí) pozdě. Situace nevypadala vůbec příznivě. V tu chvíli se rozjela modlitební kampaň. Modlili se za nás naše rodiny, přátelé a přátelé našich přátel, kněží a řádové sestry i celé kláštery. Nemáme ani tušení, kolik lidí bylo zapojeno, chodily nám zprávy, že lidé, které jsme nikdy neviděli, obětovali na náš úmysl pouť, modlí se za nás, bylo odslouženo několik mší svatých na tento úmysl. S manželem jsme ke svým přímluvcům přidali ještě svatého Judu Tadeáše, přímluvce v beznadějných situacích, protože lidské síly a znalosti pomoct nemohly, pomoct mohl jenom zázrak. Na další kontrolu jsme šli s tlukoucím srdcem, ale pevným odhodláním, že budeme pokračovat v těhotenství tak dlouho, jak jen to bude možné. Ta radost, když nám pan doktor řekl, že hydrocefalus zmizel, komory se zase zmenšily na přijatelnou velikost a předčasný porod tedy zatím nebude nutný!těhotenství potom pokračovalo bez větších problémů, situace se stabilizovala a nedocházelo k žádnému razantnímu zvětšování komor. Protože ale útvar v hlavičce byl pořád, bylo rozhodnuto, že porod bude veden císařským řezem, aby nedošlo k vnitřnímu krvácení do mozku. Termín byl stanoven na Velký pátek. A v tento den, v 10:05 se nám narodila krásná a velká (52cm, 3440g) dcera Monika. Po absolvování kontrolního ultrazvuku a dalších vyšetření nám bylo sděleno, že se jedná o zdravého novorozence. Komory má pořád mírně rozšířené, ale nemělo by to ničemu vadit. A ultrazvuk v dětské nemocnici ukázal, že hematom z hlavičky zmizel (tedy nejspíš se vstřebal), zbyla po něm jenom malá pseudocysta, která Moniku nijak neohrožuje. Samozřejmě, nedá se ještě s jistotou říct, že si neponese nějaké následky. Ale zatím máme doma zdravé a prospívající miminko. Tímto bych chtěla poděkovat všem našim známým i neznámým dobrodincům, kteří nás v tomto těžkém období provázeli svými modlitbami, Pán Bůh vám to oplať! Náš největší dík patří právě Jemu. 8 Výročí novojičínských varhan Martin Šindlář Ó, varhany, svým hlasem k srdcím mluvte a nám, kdo s vámi v chrámu zpíváme vždy Božím hlasem buďte... V neděli 27. července 2014 tomu bude přesně úctyhodných 220 let, kdy se poprvé rozezněly nádherné varhany ve farním kostele v Novém Jičíně. Mistrovský nástroj zdobený anděly, vázami a ornamenty postavil František Horčička - jezuitský mnich, který se po zrušení jezuitského řádu usadil v Opavě a působil dále jako varhanář na celém Ostravsko-opavsku. Byl oblíbeným varhanářem, který vybočoval z obecného standardu a v některých směrech předbíhal dobu. Narodil se v Popovicích a zemřel ve Frýdku. Generální opravu tohoto mistrovského kusu varhan prováděl v roce 1852 novojičínský varhanář Jan Neusser ( ). Poslední rekonstrukce varhan proběhla v roce 1997 a práci provedl vsetínský varhanář Jiří Vaculín. Varhany - tento vskutku královský nástroj ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie - pro nás znamenají veliký dar při slavení každodenní liturgie, ale jsou také zároveň významným hudebním nástrojem a kulturní památkou pro naše město a okolí. Vzpomínky na svatořečení E.N. Ve dnech se uskutečnilo v Římě svatořečení našeho vzácného papeže Jana Pavla II. a Jana XXIII.. Pouti se zúčastnilo asi 3 až 5 mil. poutníků,nejvíce z Polska. S naší výpravou cestoval i kněz, takže jsme měli i duchovní posilu během náročné cesty, neboť jsme jeli celou noc a po ranním příjezdu do Itálie jsme se všichni přemístili na metro, dojeli jsme do centra a spěchali k Andělskému hradu na určené místo. Všude už byly ulice plné poutníků. Došli jsme až k Svatopetrskému náměstí, bylo rovněž plné a policie už nás dále nepustila. Očekávali jsme mši svatou a samotné svěcení.bylo to úžasné, ale náročné. Odpoledne jsme měli osobní volno, mimo jiné jsme se také šli poklonit a pomodlit ke hrobu Jana Pavla II. a Jana XXIII. Zpět do ČR jsme odjížděli v neděli večer šťastní, spokojení a obohacení novými duchovní zážitky.

9 Byla to nádhera být zase osobně v těch místech, kde před 15 lety nám žehnal ještě Jan Pavel II. a kde jsem se osobně účastnila audience u tohoto vzácného papeže a měla jsem to štěstí, že mi osobně v den mých 50. narozenin požehnal. Ještě bych chtěla podotknout, že tuto cestu jsem vůbec neplánovala a to zejména ze zdravotních důvodů. I když v koutku duše jsem samozřejmě toužila této významné a výjimečné události se zúčastnit a tak se stalo Božím řízením, že dcera zavolala den před odjezdem, zda se náhodou neuvolnilo místo a bylo jí řečeno, že právě několik minut před ní volala paní, která musela tuto cestu zrušit. A tak to mělo asi být. Přijala jsem tuto cestu zároveň jako milost, dar i s mými zdravotními problémy, jako oběť za celou naši farnost, rodiny a zvláště za naše děti, které letos poprvé přijmou Pána Ježíše ve svátosti. Děkuji všem, kteří mne podpořili modlitbou. Zpráva o putování do Říma u příležitosti svatořečení papežů Jana XXIII. a Jana Pavla II. dne Poutník z kunínské farnosti Z.M. Asi tři měsíce před datem této velké události mne mile překvapil jeden z mých synů, a to pozváním na svatořečení dvou tak významných papežů, jakými byli Jan XXIII. a Jan Pavel II. Dny rychle utíkaly, až nastal den odjezdu bylo to ihned po velikonočních svátcích Nastoupili jsme v Olomouci do autobusu s dalšími poutníky, poté následovala zastávka v Prostějově, Brně a Mikulově s nočním přejezdem přes Rakousko a s ranní zastávkou v Assisi. S potěšením jsme uvítali přítomnost dvou kněží a fundovaného průvodce, který jezdí s poutníky do Říma již 20 let. Assisi je zajímavé velké poutní místo s bazilikami sv. Františka, sv. Kláry a kostelem sv. Rufina, kde byli oba světci pokřtěni. Tam byla v boční kapli našimi kněžími sloužena mše sv., poté jsme odjeli do Říma. Ubytování bylo velmi pěkné v hotelu přímo v centru u stanice metra Termini.V sobotu ráno jsme jeli metrem a pak jsme šli pěšky k titulárnímu kostelu kardinála Vlka kostel sv. Kříže a pak k matce všech kostelů Lateránské bazilice. Poté jsme se odebrali k bazilice sv. Pavla za hradbami je známá především vyobrazením všech papežů. Následovala úžasná bazilika Santa Maria Maggiore, kde se uchovávají původní jesličky z betlémského chléva. Tam jsme se s naší skupinou rozloučili a jeli do Vatikánu. Dostali jsme se bez problému na náměstí sv. Petra. Protože náměstí mělo být na noc uzavřené, k večeru jsme odešli k Andělskému hradu. Organizátoři pustili poutníky po půlnoci na hlavní třídu Viadella Conciliazione vedoucí k náměstí sv. Petra. Ráno v 7 hodin jsme byli s poutníky všech možných zemí v obrovském davu asi 150 metrů před náměstím. Protože jsme se tam díky tlaku davu necítili nejlépe, raději jsme odešli k velkoplošné obrazovce u Andělského hradu. Naladili jsme si frekvenci, kde jsme mohli přes sluchátka slyšet komentář v polském jazyce. Bylo úžasné slyšet mši sv. a celé svatořečení nejdříve ze sluchátek a poté asi za 4 sekundy ohromnou ozvěnu z náměstí sv. Petra. Odpoledne po svatořečení jsme z náměstí sledovali neskutečné množství lidí čekajících na prohlídku chrámu sv. Petra. Proto jsme to raději vzdali a rychle spěchali do Českého Velehradu, kde se měla konat mše sv. spolu s naší skupinou. Pro velké množství poutníků jsme se tam také nedostali. Šli jsme tedy do hotelu, abychom si odpočinuli po probdělé noci. V pondělí ráno jsme jeli na prohlídku vatikánských muzeí. Já jsem šel na náměstí sv. Petra s úmyslem navštívit baziliku. Ta byla však zatím zavřená. Na náměstí se chystala děkovná mše sv. za svatořečení papežů za účasti papeže Františka. Začátek byl v 10 hodin. Náměstí i s hlavní třídou se brzy zaplnilo asi lidmi. Bylo to úžasné, byl jsem úplně vepředu v prvním sektoru. Polský primas řekl: Cela Polska je tu. Nadšení poutníků bylo velké. Po mši sv. většina poutníků směřovala k prohlídce baziliky sv. Petra, kam jsem se také poprvé v životě dostal. K večeru byl domluven sraz v titulárním kostele kardinála Dominika Duky, kde se sešli čeští poutníci ke slavení mše sv. s našimi oběma kardinály, arcibiskupem olomouckým Graubnerem a řadou našich kněží. Bylo pro mě velmi povzbuzující být také přítomen. Když se s námi loučili, kardinál Vlk nám doporučil o události svatořečení mluvit a vyprávět našim dětem, vnukům a všem známým. Je úžasné vědět, že máme jistotu přímluvy dvou nových světců papežů, když zvláště Jana Pavla II. jsme po roce 1990 mohli 4x vidět při jeho návštěvách v České republice. Pojmenování parku ve Vídni po bývalém novojičínském kaplanovi Franzi Hübelovi Pavel Wessely Ve vídeňské městské části Hetzendorf, poblíž tamního zámku najdeme park, pojmenovaný před dvěma měsíci po knězi, který zanechal významnou stopu v našem městě. Kaplan Franz Hübel, se kterým se setkávali věřící Nového Jičína, Životic i Žiliny v období mezi léty , pocházel z Krnova. Po absolvování olomouckého semináře a po vysvěcení nastoupil službu duchovního pastýře v Novém Jičíně. Už zde se pro svou laskavost, lidskost a hlubokou víru stal velmi oblíbeným duchovním. Ještě dnes žije mezi námi několik spoluobčanů, kteří si na něj vzpomenou. Někteří zase najdou na svém křestním listu jeho podpis (jako třeba autor těchto řádků). Malá skupinka z členů Klubu rodáků a přátel Nového Jičína se na základě pozvání z hetzendorfské fary zúčastnila velké farní slavnosti na počest pana kaplana, jak byl po celou dobu služby a vlastně až do svého skonu v roce 2004 oslovován. Když byl za doby své služby dotazován, proč nechce přijat nabídku 9

10 vídeňského generálního vikáře být jmenován farářem na některé z vídeňských farností, odpovídal: Jsem knězem olomoucké diecéze a zůstanu jím i v diaspoře. Jen tamní biskup může o mně rozhodovat... To velmi výstižně hovoří o jeho vztahu ke své domovině. Opouštěl ji údajně dobrovolně, nepochybně však pod vlivem hodně smutných poválečných událostí. Jediné zavazadlo, se kterým opouštěl naši farnost - dřevěný kufr byl jakousi zhmotnělou připomínkou pana kaplana při slavnostní bohoslužbě v sobotu 24. května Ambon, který byl k této příležitosti ozdoben znakem našeho města, měl tímto zdůraznit vřelý vztah kaplana Hübela k místu svého prvního působiště. Při setkání po slavnostní bohoslužbě byl tamním dnešním duchovním předán pozdrav od našeho pana děkana Msgre. Aloise Peroutky. Z NAŠÍ KNIHOVNY... Marie Šindlářová Svatý Jan XXIII. Farní knihovna nabízí pro bližší poznání života a myšlenek papeže sv. Jana XXIII. (blahořečen byl papežem Janem Pavlem II. v roce 2000) následující četbu Farář světa - život Jana XXIII. - Wilhelm Hünermann Pastýř a kormidelník (životopis sv. Otce Jana XXIII.) - Alfred Kumpf Se srdcem pokorným (Úryvky z korespondence a promluv Jana XXIII.) - Pierpaola Tacccaliti Sny začínají žít - velcí křesťané našeho století - Christian Feldmann Pacem in terris - encyklika o míru mezi národy. Přijměte malý výběr z jeho myšlenek: Svět je v pohybu, je třeba k němu s mladistvým a důvěřivým srdcem najít přístup a nepromarňovat čas konfrontacemi. Raději držím krok s tím, kdo jde, než abych se izoloval a nechal jiné jít kolem. Stěžovat si na zlo vyvolává smutek. Avšak víme, že stížnosti samy zlo neodstraní... Musí být zvěstována dobrota. Člověk není nikdy tak veliký, jako když poklekne. Stále si to připomínejme. Není tedy vědění pravým základem velikosti a slávy, nýbrž pravdivé poznání sebe sama, vlastní nicotnosti před Bohem, vědomí toho, jak člověk potřebuje Boha, bez něhož jsme vždycky příliš nepatrní, a přece ze sebe děláme velikány. V denním vykonávání našeho apoštolského pastýřského úřadu se občas stává, že naše ucho zarmucují hlasy osob, které sice planou náboženskou horlivostí, ale neprojevují dostatek smyslu pro správné hodnocení věcí ani rozumný úsudek. Domnívají se totiž, že dnešní poměry v lidské společnosti svědčí jen o zániku a zkáze. Neustále mluví o tom, že naše doba se ve srovnání s minulostí naklání stále k horšímu. Chovají se, jako by se nic nenaučili z historie, která je učitelka života, a jako by v časech dřívějších koncilů, pokud jde o křesťanské učení, mravy a svobodu církve, všecko probíhalo čistě a správně. My ale jsme zcela jiného mínění než tito proroci neštěstí, kteří vždycky předvídají něco neblahého, jako kdyby světu hrozilo zničení. V současném vývoji lidských událostí, jimiž, jak se zdá, lidstvo vstupuje do nového řádu, musíme mnohem spíše vidět skrytý plán božské prozřetelnosti. Ten v průběhu časů, skrze díla lidí a většinou bez ohledu na to, co čekají oni, sleduje svůj vlastní cíl... - tato slova pronesl papež Jan XXIII. při zahájení II. vatikánského koncilu v roce Papež František I. prohlásil blahosl. Jana XXIII. a blahosl. Jana Pavla II. za svaté F A R N Í Č E K Připravila Tereza Adamcová Farníček se zeptal dětí 10 Byl/a jsi letos u 1. sv. přijímání, jak jsi ten den prožil/a? Dominik T.: Tento den byl úžasný, moc jsem se těšil na Pána Ježíše. Hanička K.: Moc krásně. Měla jsem čisté srdíčko a nádherné šaty. Cítila jsem se jako princezna na obláčku. Po mši sv. jsem šla s rodinou na oběd do restaurace a pak jsem si zařádila venku. A největší radost mi udělala ovečka, na kterou jsem se celou dobu těšila a kterou jsem si spokojeně uložila do pelíšku. Amálka S.: Dobře. Klárka A.: Ten den se mi strašně líbil. Užila jsem si ho s rodinou. Jsou teď pro tebe mše sv. jiné, když můžeš do svého srdce přijímat Pána Ježíše? Dominik T.: Ano, určitě, na každou mši svatou se těším ještě více než před 1. sv. přijímáním. Hanička K.: Ano, jsou jiné, protože teď můžu jít s dospělými k sv. přijímání a ne s malými dětmi jen pro požehnání. Amálka S.: Ano. Jsem šťastná, že ho zase mohu při mši sv. přijmout. Klárka A.: Ano. A co celoroční příprava, myslíš, že to bylo fajn? Získal/a jsi třeba nové kamarády? Dominik T.: Bylo to fajn, všechny společné akce se mi moc líbily - hlavně den na farmě Bludičce. Hanička K.: Bylo to móóc fajn. Úžasný byl společný výlet na farmu Bludička a pouť na sv. Hostýnek, ale také nedělní Farní den, kde jsem si s kamarády zahrála dokonce i divadlo. Amálka S.: Ano, získala jsem nové kamarády, ano, příprava byla potřebná. Klárka A.: Ano. Malá schóla pro maminky Dne holky z Malé Schóly nachystaly pro nás maminky krásný dárek ke Dni matek. Vše začalo adorací v kostele Nanebevzetí Panny Marie a po skončení společných modliteb jsme se přesunuli na faru, kde holky zahrály velice povedené divadlo s názvem Uklízečky v akci. Jako třešnička na dortu byly pak společné chvíle strávené u bohatě prostřených stolů s kávou či čajem a vybranými lahůdkami. Bylo to krásně strávené odpoledne a hlavně krásný dárek pro maminky. Děkujeme. Pouť na sv.hostýn Dominik Todt Ve středu 8.5 jsme se s rodiči vydali na pouť na Svatý Hostýn. Cestou autobusem jsme zpívali a modlili se

11 růženec a tak nám cesta rychle ubíhala. A v 9.oo hod. jsme už byli před bazilikou na Svatém Hostýně. Otec děkan Alois Peroutka nám před bazilikou vyprávěl historii tohoto poutního místa. Mimo jiné také o těžkých dobách za císaře Josefa II., kdy byla střecha baziliky zbourána a pásly se zde ovečky a komu se podaří dostat do sakristie, že tam můžeme obraz z té doby vidět. A já jako ministrant jsem měl to štěstí a před samotnou mši svatou jsem si mohl tento obraz prohlédnout. S rodiči jsme prošli společně křížovou cestu, pak byla mše svatá a na závěr poutě jsme šli ještě cestou světla, kterou jsme zakončili společnou pouť na Svatém Hostýně. Na Svatý Hostýn jezdím velice rád a už se těším na další pouť k Panně Marii Svatohostýnské. Anička Janíková Pouť na svatý Hostýn se mi moc líbila. Oproti ostatním, kteří jeli autobusem, jsme od nádraží v Bystřici pod Hostýnem šli pěšky. To bylo velmi zajímavé. Mohla jsem si v lese všechno zblízka prohlédnout. Počasí nám krásně přálo- celý den svítilo sluníčko. Po mši svaté jsme se šli podívat i na obraz za oltářem, byli jsme u vrtule větrné elektrárny a u památníku politických vězňů. Nakonec byla cesta světla. Moc se mi tam líbilo. Manďákovi Naše farnost v Novém Jičíně pořádala pouť na Svatý Hostýn se sešla spousta dětí, rodičů pod farním kostelem. Pouť byla určena především pro děti, které šly k prvnímu svatému přijímání a také pro jejich rodiny. Vytvořilo se krásné společenství mladých rodin. Na pouti nás doprovázeli otec Alois a otec David. Vyjeli jsme po osmé ráno dvěma autobusy. Cestou jsme se modlili desátek růžence a zpívali písničky s kytarou. Po příjezdu jsme se shromáždili před bazilikou, kde nám otec Alois řekl něco málo o její historii. Pak jsme se vydali na Jurkovičovu křížovou cestu. U každého zastavení přečetly děti s rodiči krátké zamyšlení a společně jsme se pomodlili. Po skončení křížové cesty jsme šli na mši svatou v bazilice Nanebevzetí Panny Marie. V přímluvách jsme prosili za děti, které přistoupí k prvnímu svatému přijímání. Po mši svaté jsme využili volný čas k obědu, občerstvení a děti si procházely stánky se suvenýry a se sladkostmi. Po obědě jsme měli sraz u sochy pána Ježíše na dolním schodišti, kde je začátek Cesty světla. Cesta světla je podobná křížové cestě, ale znázorňuje události po Zmrtvýchvstání až do Slavnosti seslání Ducha Svatého. U každého zastavení se opět modlili rodiče společně s dětmi. Cesta světla je mimo duchovní zážitek i krásnou procházkou lesem. Po skončení Cesty světla jsme využili volné chvilky před odjezdem a nabrali jsme si vodu z pramene u vodní kapličky. Cesta zpět do Nového Jičína nám rychle uběhla. Počasí bylo krásné. Úmysl pouti, kdy jsme se měli ztišit a modlit uprostřed hor, se nám podařilo naplnit. Děkujeme, otče Aloisi za krásný duchovní zážitek. Budeme na to rádi vzpomínat. Ivana Todtová Protože se již blížil našim dětem jejich velký den - 1.6, kdy přijali, poprvé Pána Ježíše, chtěli jsme odevzdat tyto rodiny, ve kterých se děti připravovaly k přijetí Pána Ježíše, do rukou matky našeho Pána, Panně Marii, a proto jsme se také k ní vydali s našimi dětmi a blízkými na poutní místo Svatý Hostýn. Putovali jsme autobusy i s duchovním doprovodem otcem děkanem Aloisem a otcem Davidem z naší farnosti. Společně s dětmi jsme prošli křížovou cestu, účastnili se mše svaté a nakonec jsme prošli i Cestou světla. Toto poutní místo je vždy pro nás velkým povzbuzením a duchovní posilou, ať už jsme zde poprvé či v mém případě již po několikáté. Pouť se vydařila i počasí nám přálo a myslím, že je dobré děti naučit navštěvovat tato poutní místa, aby chápaly význam slova p o u ť i v dnešní době. Že se nejedná o kolotoče a zábavu, ale pro nás věřící je pouť především cestou k prohloubení víry, cestou k Bohu, cestou oběti, a tak jsme obětovali tuto pouť rodin za tyto naše děti a každý i za své osobní těžkosti, které v srdcích nosíme a na Sv. Hostýně vždy své Matce s láskou předložíme... Bylo by dobré opět takovou pouť rodin uskutečnit, a to vždy buď pravidelně v měsíci květnu na Svatý Hostýn, nebo i kdykoli v průběhu roku třeba nedaleko také krásné poutní místo Maria Skála ve Spálově, kam bychom se mohli dopravit vláčkem, což by bylo i pro děti myslím lákavé. Něco pro zasmání: Ptá se Kudlanka nábožná Jetele: Hele, Jeteli, pověz, proč se nemodlíš? Jetel smutně zašeptá: Víš Kudlanko, já nechci být spasen. Letí kněz letadlem, letuška se ho ptá: Dáte si nějaký aperitiv? V jaké letíme výšce? metrů. Tak nic, děkuji. Šéf je příliš blízko! 11

12 VE ZKRATCE Z FARNOSTÍ... Co jsme prožili měla dr.preiningerová na faře přednášku na téma Antikoncepce nejen proti početí etické aspekty umělého oplodnění navštívily sv. Hostýn rodiny s dětmi se uskutečnil ve farním kostele varhanní koncert s vokálním kvartetem putovali farníci na farní pouť na sv.hostýn přijalo 19 dětí a jeden dospělý první svaté přijímání. 1.6.v Kuníně bylo první sv. přijímání - 8 dětí přijalo P. Ježíše se uskutečnil Farní den na zahradě ve Španělské kapli. v pondělí 23.6 se uskutečnila výprava za sv. Janem z Fibichova náměstí v Novém Jičíně o víkendu se uskutečnilo modlitební triduum ve Farním chrámě v Novém Jičíně Co nás čeká sobota 2.8 v 11 hod. mše sv. na Radhošti. Autobus pojede v 8.00 od fulnecké zastávky. pátek 15.8 malá pouť - f.kostel a v neděli 17.8 velká pouť k P.Marii Nanebevzaté pobyt v Dolomitech děkanátní pouť do Frýdku za obnovu rodin a nová duchovní povolání s o.biskupem Františkem. Odjezd autobusu v od fulnecké zastávky. Zároveň mládež děkanátu bude pro všechny pořádat pěší pouť od Marie - Příbor, k Marii - Frýdek. Bude se odcházet z příborského farního kostela v 9 hod hlavní pouť k Povýšení sv.kříže v Kuníně pouť k P. Marii Bolestné ve Španělské kapli - mše sv. v cyklopouť Program bohoslužeb v kapli sv.cyrila a Metoděje na Radhošti sobota: Pouť sv.cyrila a Metoděje: 9.30, 11.00, SOBOTY : (bohoslužbu zajišťují:) farnosti: Veřovice farnosti: Frenštát p.r farnosti: Jeseník n.o., Suchdol n.o., Vražné farnosti: Nový Jičín, Kunín, Šenov u N.J farnosti: Lichnov u N.J., Vlčovice farnosti: Příbor, Hodslavice farnosti: Frenštát p.r farnosti: Pouť Bečev, ( Kopřivnice) farnosti: Frenštát p.r výročí posvěcení kaple: Frenštát p.r farnosti: Frenštát p.r Pouť Betlém Nenarozených o.s." SBÍRKY PŘI VŠECH BOHOSLUŽBÁCH BUDOU NA OPRAVU KAPLE. K bohoslužbám srdečně zvoou Duchovní správa Frenštát p.r. a Matice Radhošťská. UPOZORNĚNÍ! - Během bohoslužeb se prohlídka kaple nekoná! Vybírá Alžběta Burová... ZAMYŠLENÍ NA ZÁVĚR Nechte dítek přicházeti ke mně a nebraňte jim,neboť takovým patří království Boží. /Luk / Tři věci zůstaly nám z ráje:hvězdy na nebi,květy na zemi a nevinnost v dětských očích.krásné jsou zajisté hvězdy,krásné jsou květiny.ale co slibuje každý pohled dětských očí,tolik naděje nepřináší žádné dlouhé jaro.a byť byl svět pln žalu a utrpení,z očí dětských kyne nám kus ráje,nebe plné nikdy netušeného blaha. E.Žák: Písmo svaté Číslo 2/2014 vychází Vydává: Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24, Nový Jičín, tel.: , rkf.novyjicin@doo.cz, web: Dotazy, připomínky, příspěvky možno podat do schránky s logem časopisu ve farním chrámu, na faře, nebo u A.Urbana, tel.: , tondaur@gmail Internetotý přístup ke stažení v PDF formátu: N E P R O D E J N É. Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti. Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK ČR E15101.