Čestné prohlášení. Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím literatury a pramenů uvedených v bibliografii.

Transkript

1 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím literatury a pramenů uvedených v bibliografii... V Brně 21. května

2 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce Mgr. Lence Waschkové Císařové za odborné vedení, podnětné připomínky a cenné rady, které mi velmi výrazně pomohly ke vzniku této práce. -2-

3 Obsah 1. Úvod Teoretická část práce Žánr zpravodajská reportáž Obecná charakteristika zpravodajské reportáže Co by měla obsahovat zpravodajská reportáž Získávání zdrojů pro zpravodajskou reportáž Jazyk zpravodajské reportáže Vymezení média MF Dnes Pravidla pro psaní reportáže do MF Dnes Cílová skupina MF Dnes Závěr Vymezení a charakteristika tématu Demonstrace a happeningy jako téma pro reportáž Radikální hnutí Extremismus a média Závěr Produktová část - Reportáže a jejich kritické reflexe Reportáž z neonacistického pochodu v Přerově Text reportáže Kritická reflexe k reportáži Reportáž z 20. cyklojízdy Brnem Text reportáže Kritická reflexe reportáže Reportáž z Anarchistického prvního máje Text reportáže

4 3.3.2 Kritická reflexe reportáže Reportáž z May Day festivalu proti rasismu Text reportáže Kritická reflexe reportáže Reportáž z demonstrace proti neonacismu Dost Text reportáže Kritická reflexe reportáže Závěr Použité prameny a literatura Odborná literatura Redakční příručky MF Dnes Elektronické zdroje Publicistické zdroje Přednášky...63 Anotace...64 Klíčová slova...64 Summary...64 Key words...64 Jmenný rejstřík

5 1. Úvod Demonstrace a happeningy poskytují novinářům mnoho úhlů pohledu ke zpracování. Lidé se tu často k něčemu vyjadřují. Témata demonstrací a happeningů souvisí se sociální nebo politickou situací v zemi nebo také s různými přesvědčeními, jako je vegetariánství nebo propagace cyklistiky. Z velké části se problémy dotýkají většiny obyvatel, proto mají reportáže i zprávy o demonstracích velkou čtenost. Lidi toto téma velice zajímá. Z novinářského pohledu jsou demonstrace i happeningy velmi zajímavý fenomén. Objevuje se tu zároveň akce a děj, který je pro novináře zásadní a také konkrétní společenský problém, na kterém lze článek postavit. Tyto akce často upozorňují na významné společenské problémy, které je třeba řešit. Řešení, která navrhují fašistické organizace, jsou často pro společnost nepřijatelná, ale problémy, které se tímto odkrývají, jsou zde přítomny. Proto lidé mají o informace tohoto druhu zájem, přestože anebo právě proto, že s těmito extrémistickými skupinami nesouhlasí. Cílem této práce je v první řadě definovat obecnou charakteristiku zpravodajské reportáže. Žánr zpravodajská reportáž stojí na pomezí zpravodajství a publicistiky, protože ke zpravodajské informaci používá publicistický žánr reportáže, který je čtenářsky zajímavější. Dalším cílem práce bude charakteristika média, do kterého by případně reportáže z této práce putovaly. V tomto případě to bude deník MF Dnes. Součástí cílů práce je také charakteristika vybraného tématu. V této práci půjde o vymezení problematiky radikálních hnutí a jejich demonstrací a happeningů z hlediska novinářské práce. Jde o to popsat, co přesně přináší toto téma do žurnalistické praxe. Jaké má téma pro autora takových reportáží specifika, která by měl poznat v rámci rešeršní práce a seznámení s tématem. Také je nutné reflektovat, jaká jsou východiska pro psaní o demonstracích a happeninzích. Celá teoretická část práce bude rozdělena do tří kapitol. Rozebrat žánr reportáže a popsat její znaky bude součástí první kapitoly této části. V druhé kapitole se objeví základní body psaní charakteristiky reportáže, které se používají přímo v deníku MF Dnes. Součástí této kapitoly bude také popsání cílové skupiny, která je ovšem velmi široká. MF Dnes se profiluje jako seriózní deník, který si získává velký okruh čtenářů. Třetí kapitola se bude zabývat tématem práce. Objeví se tu vymezení problematiky demonstrací a happeningů radikálních hnutí. V produktové části se objeví samotné reportáže na dané téma. Každá reportáž bude v obrazové příloze doplněna originálními fotografiemi od autorky této bakalářské práce. Produktová část práce bude také obsahovat kritickou reflexi tvůrčího postupu každé napsané reportáže. V reflexi bude shrnuto prolnutí teoretického vymezení a vlastního tvůrčího postupu. Dále bude -5-

6 reflektováno dodržování v teorii vymezených obecný pravidel a také jednotlivých bodů, které stanovují konkrétní vymezení žánru reportáže v MF Dnes. Cílem produktové části práce je napsat soubor reportáží, které budou odpovídat vymezeným pravidlům. Jednotlivé články budou psány pro deník MF Dnes. Reportáže musí odpovídat obecným pravidlům žánru a zároveň konkrétním pravidlům, která jsou stanovena pro psaní v MF Dnes. 2. Teoretická část práce 2.1 Žánr zpravodajská reportáž Cílem této kapitoly je obecně popsat a vysvětlit, co to je zpravodajská reportáž. Tento žánr totiž kombinuje dvě různá odvětví žurnalistiky, a to zpravodajství a publicistiku. Proto je velmi problematické zpravodajskou reportáž definovat. V podstatě totiž nelze zcela specifikovat ani publicistickou reportáž, protože je to žánr, který stojí a padá se svým autorem. Zpravodajská reportáž má více pravidel než publicistická, protože musí dodržovat pravidla zpravodajství, která jsou více striktní než u publicistiky. Tato pravidla se objeví této kapitole. Reportáž jako taková je podle Barbory Osvaldové a Nory Dolanské (Osvaldová, B. Halada, J. a kol. 2002: ) svědecká výpověď konkrétního okamžiku v písemné, slyšené či vizuální podobě. Spojuje v sobě aktuální informační a názorovou složku, vychází z bezprostředně nezvyklé situace, jíž byl autor osobně přítomen. Pokud se zaměříme konkrétně na žánr zpravodajská reportáž, musíme přihlédnout k tomu, že se od publicistické reportáže musí lišit. Zpravodajská reportáž stojí na pomezí mezi zpravodajstvím a publicistikou. Svým žánrem odkazuje na publicistiku, protože reportáž jako taková je čistě publicistickým žánrem. Ve spojení se zpravodajstvím se musí reportáž podřídit tomuto žurnalistickému oboru. Zpravodajská reportáž je specifickým žánrem, který musí dodržovat mnoho pravidel zpravodajství. Je třeba dodržet existenci zdrojů, které se ve zpravodajské reportáži musí objevit. Je důležité, aby tyto zdroje zastupovaly obě strany, které se na konkrétní události podílejí. Dále musí být reportáž názorově vyvážená. Autor by čtenáři neměl předkládat svůj názor na věc. Je třeba, aby reportér popsal událost, její atmosféru, lidi, kteří se na ní podíleli, nebo konkrétní situace, které se tam odehrály. Reportér ale nesmí do reportáže vnášet svůj názor. Názor přísluší k publicistické reportáži, která je na názoru reportéra víceméně postavená. U zpravodajské reportáže se toto nesmí objevit. Přesto se v reportáži objevuje osobnost reportéra, protože je to právě on, kdo je na místě události a všímá si konkrétních věcí. Kdyby byl na stejném -6-

7 místě někdo jiný, napsal by reportáž zcela jinak, protože si všímá jiných věcí a jiných detailů. Tušer a Follrichová (Tušer, A. - Follrichová, M. 2001: 38) definují reportáž jako osobní svědectví reportéra o významných a aktuálních životních skutečnostech, plasticky a dramaticky zobrazených jeho viděním a cítěním Obecná charakteristika zpravodajské reportáže Tato kapitola by se měla zabývat obecnou charakteristikou zpravodajské reportáže. Kapitola se bude skládat ze svou navazujících částí. První část bude základní popis reportáže. Tady se objevuje, co to vlastně reportáž je, jaké má základní znaky, jak a proč se píše. Druhá část obsahuje základní strukturu reportáže, která není ale zcela pevně daná. Je třeba vymezit obecnou kostru, na kterou si potom jednotliví autoři nabalují své vlastní nápady. Jde o to charakterizovat základní rysy, které se musí objevit v každé reportáži bez rozdílu, protože bez nich prostě reportáž napsat nelze. Podle Barbory Osvaldové (Osvaldová: 2005) se v reportáži jako takové stýká stránka zpravodajská (aktuální informace, fakta) a publicistická (osobní pohled, komentování, hledání příčin a souvislostí). V reportáži se mísí použití různých jazykových rovin. Podstatným znakem je věcnost, důraz na detail, přesný, nezaujatý nebo objektivní popis skutečnosti, pokud přijmeme tezi, že novinář může být objektivní. V tomto pojetí má reportér být zástupcem čtenářů. Nemá mít jiný cíl, než vidět a vypovědět, co se děje. V reportáži by se měl objevit takzvaný živý detail (Salaquardová: 2009), který dělá reportáž mnohem zajímavější a čtivější. Jsou to různé konkrétní zajímavé detaily, kterých si reportér všímá, a čtenáři tyto detaily pomohou se vcítit do konkrétní situace. Může to být např. oblečení, které má osoba vystupující v reportáži na sobě a toto oblečení jí charakterizuje. Ovšem je nutné, aby tyto detaily měly v reportáži svůj význam. Nelze je používat jen proto, aby v reportáži byly. Pokud se vrátíme k příkladu s oblečením, je důležité, aby toto oblečení o konkrétní osobě něco říkalo, aby pomohlo čtenáři si lépe představit a přiblížit charakter této osobnosti. Pokud jsou živé detaily v reportáži takzvaně jen pro efekt, je to pouze zbytečné natahování reportáže, které může čtenáře nudit a nepřináší nic nového. Aby reportér mohl používat živé detaily, musí se na konkrétní události podílet. Musí být tam, všechno si prožít. Reportáž nelze napsat z kanceláře neboli tzv. od stolu. Novinář se musí zvednout a jít na místo, kde si přímo prožije všechny situace. Potom může všechny zpravodajské informace obohatit o spoustu svých vlastních postřehů, které jsou originální a pro čtenáře mnohem zajímavější, než jen suché shrnutí, které známe ze zprávy. Podle Bech Karlsena (Bech Karlsen -7-

8 1991: 13 17) je reportáž více než jen pouhý záznam faktů, které čtenáři znají ze zpravodajství nebo analýza, se kterou pracuje názorová žurnalistika. Reportáž je spojením pochopení a zkušenosti, jejich průsečíkem v čase. Zpravodajství a tvorba reportáže jsou z tohoto hlediska dvě navazující činnosti. Informování je společným rysem obou (máme-li na mysli převažující vyvíjenou aktivitu), společná je také snaha být při tom, být tam, kde se něco děje, zprostředkovat viděné a slyšené. Pro reportáž je však navíc důležité sdělit prožité. Základní rozdíl mezi oběma činnostmi je možné přirovnat k rozdílu mezi plošnou fotografií a rentgenovým snímkem. Reportáž by měla být nadstavbou klasické zprávy. Reportáž informaci, kterou čtenář získá ze zprávy, rozšiřuje o další dojmy, které reportér získá na místě. Je třeba vtáhnout čtenáře do děje a zprostředkovat mu přímo z místa to, co sám nezažil a ze zprávy těžko vyčte. Ve zpravodajské reportáži by měl novinář popsat a vylíčit své dojmy, ale neměl by je zobecňovat. Reportáž nemá žádná striktně daná pravidla, která by se nedala překročit. Záleží na stylu psaní každého autora. Je však třeba dodržovat alespoň základní strukturu reportáže: Titulek a perex Titulek1 i perex2 je základním stavebním kamenem téměř každého novinářského žánru. Nejinak tomu je i u reportáže. Titulek i perex více rozebírá Bech Karlsen (Bech Karlsen 1991: ) ve své knize Být přitom, kde říká, že mezi titulkem a atmosférou reportáže musí být nějaká souvislost. Poetický název evokuje popis přírody, ale nepatří k analýze ekonomického systému. V titulku je třeba dodržet atmosféru reportáže a zároveň navnadit čtenáře ke čtení. V titulku je třeba vystihnout základní téma celé reportáže. Je důležité, aby titulek čtenáře lákal k dalšímu čtení, často lidé čtou pouze titulky a dále už je to nezajímá. Titulek proto musí navnadit čtenáře na četbu. Je třeba, aby titulek částečně prozradil, o co v reportáži půjde, ale na druhou stranu nesmí vyslovit ve, protože jinak by čtenář nemusel mít už důvod číst dál. Titulek musí zkrátka dostatečně zaujmout, ale nesmí být úplně přímočarý a všeříkající. Pro perex platí velmi podobná pravidla. Opět se může stát, že perex řekne čtenáři tolik, kolik chce vědět a dál už nečte. Proto je třeba k perexu přistupovat opatrně a prozradit jen informace, které čtenáře navnadí. Je dobré pojmenovat také téma reportáže. 1 Nadpis a u většiny tiskovin obvykle i hlavní poutač, který svým ztvárněním a umístěním zásadně ovlivňuje působení tiskoviny. Má informační, orientační i estetickou funkci. (Osvaldová, B. Halada, J. 2002: 195) 2 Většinou se jedná o stručný úvod k dalšímu textu, který obsahuje základní informace. (Osvaldová, B. Halada, J. 2002: 127) -8-

9 Úvod Jako jednu ze základních součástí reportáže zmiňuje úvod Bech-Karlsen (Bech-Karlsen 1991: ) i Stephan Ruβ-Mohl (Ruß-Mohl,S. Bakičová, H. 2005: 56-58). Autoři obou knih se shodují na tom, že úvod je základním pilířem celé reportáže, protože u něj se čtenář definitivně rozhoduje, zda bude číst dál či nikoliv. Podle Ruβ-Mohla by měl úvod vzbudit u čtenáře napětí a zvědavost. Úvod musí čtenáře přilákat ke čtení. Je třeba, aby byl úvod pro čtenáře přitažlivý. Novinář by měl používat originální prvky a originální styl úvodu, který by měl být něčím zajímavý. Může jít o překvapení, napětí, metafory a další prvky, které lze využít. V úvodu by mělo být také načrtnuto, kam se bude reportáž ubírat dál. Bech Karlsen tvrdí, že může existovat stejný počet úvodů reportáže jako je novinářů, kteří reportáže píší. Ale obecně lze definovat dva hlavní druhy úvodu. Buď jde o přímý skok do události nebo úvod zobrazující či popisující. Je možné narazit také na shrnující úvod, který se ale v reportážích objevuje jen velmi málo. Nejčastější je úvod popisující. V tomto případě lze totiž hned v úvodu představit konkrétní prostředí, místo nebo detail, který je pro reportáž důležitý. Ale opět je třeba zdůraznit, že tak jako v celé reportáži i v úvodu se meze nekladou autorově kreativitě. Jedinou zásadu, kterou musí novinář v této části reportáže dodržet, je donutit čtenáře, aby chtěl číst dál. Bech Karlsen zmiňuje i další druhy úvodů reportáže. Tyto úvody se blíží zpravodajské žurnalistice. Nebývají tolik dramatické a nevtáhnou čtenáře tolik do děje jako výše popsané úvody, ale protože jsou více zpravodajské, mají také větší informační hodnotu, která kompenzuje menší dějovost a napětí. Je možné v úvodu použít například citaci nebo také otázku, která nás zavede blíže k problému a rovnou jej pojmenuje. (Bech Karlsen 1991: ) Stať V seznamu rysů základní struktury reportáže se stať objevuje pouze v knize Žurnalistika (Ruß-Mohl,S. Bakičová, H. 2005: 56-58). Bech-Karlsen se o stati jako samostatné součásti nezmiňuje. Ruß-Mohl charakterizuje stať jako součást reportáže, ve které by reportér měl obměňovat přehledné a věcné informace a charakteristické detaily a příklady. V této části reportáže se také musí objevit citace, které text oživí. Je důležité, aby promluvili aktéři děje i odborníci, pokud existují nějací, kteří k reportáži mají co říci a posunou ji tím dál. (Ruß-Mohl, S. Bakičová, H. 2005: 56-58). Pokud je událost natolik autentická, že neexistuje odborník, který by se k ní měl vyjádřit, nemusí se tam objevit. V tomto případě je ale velice podstatné, aby v reportáži promlouvali lidé, kteří se účastnili události. -9-

10 Ve stati už se novinář dostává k vlastnímu příběhu reportáže. V této části už je čtenář naladěn na čtení, chce v něm pokračovat a zajímá ho, jak to bude dál. Není už tolik nutné vymýšlet na čtenáře tak silná lákadla, jako tomu je v titulku, perexu nebo úvodu. Novinář však musí ve stati dodržovat obecná pravidla psaní. Musí se snažit, aby reportáž byla srozumitelná a dostatečně informativní. Závěr Závěr je dalším důležitým prvkem reportáže. Ve svých publikacích ho zmiňují jak Ruß-Mohl, tak Bech-Karlsen. Ruß-Mohl (Ruß-Mohl,S. Bakičová, H. 2005: 56-58) vyzdvihuje pointu, kterou musí závěr bezpodmínečně obsahovat. Pointa může mít několik variant. Může být překvapivá, elegantní nebo smyčkou zpět k úvodu. Díky ní zůstane ve čtenáři z reportáže nějaká stopa, pocit nebo podnět k přemýšlení. Závěr může způsobit, zda si čtenář bude článek pamatovat i další den. Podle Becha-Karlsena je důležité závěr sladit s celkovým tématem a atmosféru reportáže. Závěr může být shrnující, překvapivý nebo bez konce. (Bech Karlsen 1991: ). Z poznatků z autorů výše zmíněných knih vyplývá, že reportáž by měla končit pointou. Na konci každé reportáže by měla být takzvaná tečka, která může výše popsanými způsoby, jako je návrat k úvodu nebo překvapení, zanechat ve čtenáři nějaký déle trvající dojem. Celá tato kapitola shrnula základní rysy reportáže a vyzdvihla ty nejzásadnější součásti a také popsala, jak by tyto jednotlivé části měly vypadat a také, jak k nim má novinář přistupovat. Je to zevrubný popis reportáže a její struktury, který popisuje základní pravidla. Seznam těchto pravidel je ucelený a může posloužit, jako dobré vodítko při psaní reportáže. Stavbu reportáže sice kapitola nepopisuje do velkých detailů, ale zobrazuje základní charakteristiku, která je nutná k celkovému vhledu do problematiky Co by měla obsahovat zpravodajská reportáž Tato kapitola volně navazuje na předchozí a klade si za cíl více konkretizovat jednotlivé složky reportáže, které byly v předchozí části bakalářské práce nastíněny. Je důležité, aby jednotlivé složky měly v reportáži své opodstatněné umístění a také, aby byly v této kapitole dostatečně vysvětleny. Touto otázkou se zabývají celkem tři týmy autorů Susan Pape a Sue Featherstone, Stephan Ruß-Mohl a Hana Bakičová a v neposlední řadě také Tony Harcup (Harcup 2005: ). Susan Pape a Sue Featherstone ve své knize Feature Writing vymezují tyto základní stavební kameny reportáže: 1.) Základní informace

11 2.) Motiv 3.) Úhel pohledu 4.) Fakta 5.) Citace 6.) Zábavná složka 7.) Dojem 8.) Ponaučení Bech-Karlsen se s nimi shoduje v několika bodech. Ve své knize Být přitom zmiňuje dojem i úhel pohledu jako jedny z hlavních rysů reportáže. Na rozdíl od Pape a Featherstone přidává další kategorie, které by neměly být opomenuté. Vyzdvihuje pestrost, dějovost, citový apel nebo vykreslení prostředí i postav. Bech-Karlsen se věnuje jednotlivým bodům reportáže nejen z pohledu struktury, ale také z pohledu kompozice jazykové i stylové. Naproti tomu Tony Harcup popisuje základní prvky pouze z pohledu struktury reportáže jako takové. Soustřeďuje se na holou kostru reportáže. Nevěnuje se stylu psaní nijak do hloubky. Tony Harcup vymezuje tyto kategorie: 1.) Úvod 2.) Fakta 3.) Citace 4.) Popis 5.) Anekdoty 6.) Názory 7.) Analýzy 8.) Shrnující závěr Pro účely této práce je nutné vymezit kategorie, které se budou inspirovat výše zmíněnými seznamy základních rysů reportáže. Základním stavebním kamenem tohoto seznamu budou

12 kategorie, ve kterých se shodují alespoň dva autoři. Ve výsledném seznamu se proto musí objevit tyto jednotlivé složky reportáže: dojem (V tomto bodu se shodují všichni tři výše zmínění autoři), úhel pohledu (v tomto se shoduje Bech-Karlsen se Susan Pape a Sue Featherstone), fakta a citace (v těchto kategoriích se shoduje Tony Harcup se Susan Pape a Sue Featherstone). Můžeme říci, že nejucelenější seznam kategorií, předkládají autorky Susan Pape a Sue Featherstone, protože jejich výčet rysů reportáže má nejvíce styčných bodů s dalšími publikacemi. Další kategorie v závěrečném seznamu charakteristik, který je inspirovaný výše zmíněnými autory a přebírá jejich jednotlivé body, budou vybírány z jednotlivých seznamů podle důležitosti. Autorka práce tak vytvoří ucelený seznam charakteristik reportáže, který bude čerpat od autorů: Tony Harcup, Bech-Karlsen, Susan Pape a Sue Featherstone a) Dojem základní rys reportáže, která tento žánr odlišuje od klasické zprávy. Protože zpravodajská reportáž má být nestranná, nelze tu ventilovat svůj vlastní postoj k situaci. Ale autor reportáže může svým článkem zanechat ve čtenáři stejný dojem, jako měl z celé události on sám. Čtenáři to potom pomůže vytvořit si vlastní názor na věc. Přestože reportér ve zpravodajské reportáži vykresluje svůj úhel pohledu, je nutné, aby zachoval objektivitu a nevnucoval čtenářům své postoje. Může pouze naznačit směr, kterým chce reportáž vést, ale nesmí propagovat své názory. b) Úhel pohledu způsob interpretace, která v klasické zprávě chybí. Úhel pohledu pomůže reportérovi rozvinout směr, ve kterém se bude reportáž ubírat. Tento způsob interpretace si novinář musí dobře promyslet už před psaním reportáže a striktně se ho držet. Musí si také ujasnit, zda je sám pozorovatelem zvenčí nebo přímým účastníkem, protože rozdíly v reportážích psaných oběma způsoby je obrovský. Také samozřejmě zcela odlišně působí na čtenáře. Proto je opravdu důležité si hned na počátku vymezit, jak se bude reportér k události stavět. c) Fakta ve zpravodajské reportáži hrají fakta stejně důležitou roli jako v klasické zprávě. Jediný rozdíl je ten, že si reportér s těmito fakty může sám pohrát a poskládat je jinak než by tomu bylo u zprávy. Reportáž poskytuje více prostoru k improvizaci a vlastní kreativitě novináře. Je třeba ale ještě jednou zdůraznit, že fakta nesmí být ve zpravodajské reportáži opomenuta. Díky faktům je příběh nejen ucelený, ale také získává na mnohem větší zajímavosti než pouze popis děje a dojmů reportéra, kam by se někteří novináři mohli uchýlit. Je také důležité, aby všechna fakta byla ověřená a pravdivá. d) Citace promluvy různých lidí, kteří mají ke konkrétní události nějaký vztah nebo jsou odborníky na dané téma, jsou pro reportáž velmi prospěšné. Ze suchopárného výčtu faktů a

13 popisů děje vytvoří živý příběh, který je zabydlený zajímavými postavami. Reportér ale musí tyto citace vybírat s velkou rozvahou. Příliš mnoho a také naopak příliš málo citací působí na čtenáře špatným dojmem. Novinář musí vybírat citace podle svého nejlepšího přesvědčení, aby byly zábavné, zajímavé nebo posouvaly děj dál. Samoúčelné citace nepřicházejí v úvahu. Čtenáře často nudí a odrazují od dalšího čtení. V citaci se chce čtenář dozvědět něco, bez čeho by se celá reportáž vůbec neobešla. e) Popis - správní reportéři by měli spíše ukazovat než říkat. Na to je nejlepší popis. Reportér by měl popsat, co viděl a zažil, aby co nejlépe zprostředkoval čtenáři atmosféru události. f) Živé detaily další rys, který odlišuje zprávy a reportáže. Reportér tak může popsat různé detaily a situace, které se do zprávy nevejdou a kterých si mohl všimnout jen ten, kdo na konkrétní události přímo byl. Tyto detaily pomohou dotvořit atmosféru místa. Čtenář si tak lépe představí, co se na události dělo a jak se tam lidé chovali. Zpravodajská reportáž v médiích představuje zpestření pro čtenáře. V záplavě krátkých zpráv, které pouze podávají základní informace, je zpravodajská reportáž, která nejen informuje, ale také vtáhne čtenáře do děje a přiblíží mu událost mnohem více, pro čtenáře změnou, kterou rádi uvítají. Je ovšem důležité čtenáře nezahltit reportážemi. Delší texty jako jsou zpravodajské reportáže, by se měly věnovat jen událostem, které jsou zajímavé, důležité nebo čtenářsky oblíbené. Nelze se reportážně věnovat každé události, která se v novinách objeví. Pro spoustu události je ideálním žánrem zpráva. Reportáž totiž přináší mnohem více úhlů pohledu než zpráva. Zpráva pouze informuje. Naproti tomu reportáž přináší informace zabalené do hávu, který je vylepšen reportérovými pocity, dojmy, postřehy a dalšími prvky, které z reportáže vytvářejí zábavnější text a donutí čtenáře nad tématem více přemýšlet. Kapitola předkládá soubor konkrétních rysů, které by měla každá dobrá reportáž obsahovat. Rozebírá je pečlivě jeden po druhém a snaží se o úplnost ovšem ne přehnanou kvantitu. Za pomoci odborné literatury byly vybrány konkrétní charakteristiky, které by měla každá správná reportáž splňovat. Některé rysy byly vynechány, protože podle autorky textu nejsou pro každou reportáž zcela nezbytné. V závěru kapitoly je tedy předložen celkový výčet rysů včetně jednotlivých popisů těchto charakteristik

14 2.1.3 Získávání zdrojů pro zpravodajskou reportáž Tato kapitola se bude zabývat hledáním a získáváním zdrojů k reportáži. Kapitola si klade za cíl vymezit, které zdroje a jakým způsobem by měl reportér používat. Každá práce na zpravodajské reportáži musí totiž začít rešerší informací o dané události. K rešerši informací často napomáhají zdroje, které poskytují prvotní informaci o události. Podle autorek Susan Pape a Sue Featherstone (Pape a Featherstone 2006: 14-17) je také třeba najít adekvátní respondenty, kteří nám pomohou obohatit reportáž a přinesou nový a zajímavý pohled na věc. Reportér často vyslechne několik respondentů a potom zjistí, že polovinu zjištěných informací vůbec nepoužije. Je nezbytné, aby autor informace z rozhovorů roztřídil a radikálně zkrátil. Pokud neříkají nic nového, je třeba je vymazat. Podle Sharon Wheeler (Wheeler 2005: 55 62) by každý novinář měl mít utvořen svůj seznam kontaktů, které za celou dobu své kariéry průběžně aktualizuje a doplňuje. V tomto adresáři by měli být lidé, se kterými se setkal při své práci, a tyto kontakty by se mu mohly v budoucnu hodit. Díky těmto kontaktům se může novinář snadno dozvědět o různých akcích nebo událostech, o kterých by se jinak nedozvěděl, protože jsou např. organizovány konkrétní komunitou lidí, ke kterým se běžný člověk nedostane. Žurnalisté dělí své zdroje na ty, se kterými jsou v kontaktu pravidelně např. jednou za týden, a na ty, se kterými se náhodně setkají. Tyto zdroje podrobněji vymezují autorky Susan Pape a Sue Featherstone (Pape a Featherstone 2006: 14-17), které dělí zdroje na off-diary a on-diary. Off-diary zdroje jsou ty, které můžeme nalézt téměř na jakémkoliv místě. Může to být kdokoliv. Třeba žena, kterou reportér potká v autobuse. Novinář se s nimi potká pouze na konkrétní akci. Jsou to často přímí účastníci události, o které reportér píše. Novinář je osloví pouze jednou. Naopak on-diary zdroje jsou lidé, které reportér kontaktuje pravidelně. Mohou to být například policisté nebo hasiči. Většinou to bývají experti na určité téma. Odborníci, kteří ke konkrétní události mají co říci po teoretické stránce. Novinář je s nimi stále ve styku a často je oslovuje. Způsob vymezování zdrojů závisí v podstatě na konkrétním novináři a jeho praxi. Každý používá zdroje trochu jinak. Někdo se snaží zdroje získávat pouze oficiální cestou (tiskoví mluvčí apod.) a další používá pouze jednorázové zdroje, na které zrovna narazí. Tato kapitola je souborem základních znaků a rysů reportáže, kterými se ale reportéři nemusejí řídit beze zbytku. Jde o návod, který v praxi nelze zcela dodržet, ovšem je dobré se o to alespoň snažit

15 2.1.4 Jazyk zpravodajské reportáže V této kapitole se budeme zabývat konkrétními projevy v písemné formě zpravodajské reportáže a zároveň žurnalistiky obecně. Zpravodajská reportáž se od klasického zpravodajství liší také svým jazykem (Osvaldová, B. Halada, J. a kol. 2002: ) Jazyk v reportáži nemusí být tolik strohý. Při popisu děje může novinář zapojit své tvůrčí schopnosti a mnohem více se projevit než v běžné zprávě, která se píše podle zažitých standardů a není tu prostor pro velkou kreativitu. Jazyk reportáže musí být barvitý, protože musí popsat veškeré detaily, dojmy a atmosféru místa. V reportáži se používá mnohem více přídavných jmen než ve zprávě. Zpráva by totiž měla být co nejvíce okleštěná od zbytečných přibarvujících výrazů. Naopak v reportáži jsou takovéto výrazy žádoucí. Je třeba dodržovat určitá pravidla. Reportáž nesmí být přesycena těmito výrazy a netýká se to pouze přídavných jmen. Každý přibarvující výraz musí být v reportáži z nějakého důvodu. Nesmí tu být pouze na ozdobu. Tyto výrazy souvisí s živými detaily (viz výše). Ale barevný a rozmanitý jazyk se musí prolínat reportáži jako celkem. Nelze jej omezit pouze na živé detaily, které tvoří jen malou část textu. Text by potom působil zpřetrhaně a nesouvisle, což by ve čtenáři mohlo vzbudit dojem neprofesionality. Zároveň by se takový text velmi špatně četl. Celý článek by měl být napsán jedním stylem. Záleží na autorovi, jaký si vybere, ale je třeba jej dodržovat po celou reportáž. Jazyk reportáže je také třeba přizpůsobit konkrétní události, o které novinář píše. Jinak bude psát o vánočních trzích a jinak o rockovém festivalu. Jazyk je třeba přizpůsobit prostředí, ve kterém se událost odehrává,a také cílové skupině, která bude danou reportáž číst. Žurnalistický jazyk ovlivňují podle Ruβ-Mohla a Bakičové (Ruß-Mohl,S. Bakičová, H. 2005: 69-81) tři příznačné skutečnosti: 1.) Jazyk reportáže i dalších žurnalistických útvarů je fixován převážně na písemnou formu. Platí to i v případě elektronických médií jako je rozhlas nebo televize. Text pro mluvené slovo, které má poskytnout informace a nesloužit pouze k zábavě, je totiž většinou připraven písemně předem. I zprávy redaktoři předčítají z materiálů, které si předtím zpracovali. 2.) Většinou restriktivně stanovený rámec si vynucuje pregnantnost a krátkost, často také krácení - v každém případě je tomu jinak než u textů literárních nebo vědeckých. 3.) Především ve zpravodajství pak vládnou standardizované formální jazykové prvky a struktury

16 Ruβ-Mohl a Bakičová dále představují pravidla pro srozumitelné psaní: Jednoduchost krátké věty, běžné termíny a pojmy Členění/pořádek Systematická stavba, následná provázanost Pregnantnost přesné formulace bez přílišné zdobnosti Stimulace názorné příklady, human touch Jaroslav Bartošek (Bartošek 1997: 42-67) vidí podstatu srozumitelnosti zpráv a dalších žurnalistických útvarů v přiměřené slovní zásobě. Ta má být především spisovná a významově určitá. Téměř polovina slovníkových jednotek ve zprávách je monosémní: označují osoby, místa, data a názvy institucí, určitá čísla a další poloodborné a odborné pojmy. Při silném působení časového tlaku a za stále rostoucí internacionalizace je slovní zásoba zpravodajství poměrně stereotypní, modelová. O to víc v ní vynikají slova nápadná, neočekávaná nebo i nežádoucí. Novináři by se podle Ruβ-Mohla a Bakičové měli vyvarovat vědeckého stylu vyjadřování. Pro běžného čtenáře je třeba psát srozumitelně a jednoduše. Vědecké termíny lze ponechat pouze vědeckým médiím. Novináři by se také měli vyvarovat různých šroubovaných formulací. Z nafouknutých textů by měl reportér vypustit vzduch (odstranit zbytečná slova) a přeložit odborný jazyk do srozumitelné řeči, které porozumí většina lidí. Nesmí se ovšem stát, že takto upravený text ztratí svou informační hodnotu nebo dokonce význam. Hlavním rozdílem mezi zprávou a reportáží je podle autorek Susan Pape a Sue Featherstone (Pape a Featherstone 2006: 65-78) použití času. Ve zprávě se často používá minulý čas. Pokud informuje o události, která se již uskutečnila. Naopak v reportáži používáme přítomný čas, který pomáhá více navodit atmosféru. Čtenář se potom může cítit, jakoby byl opravdu přímo na místě. Autor reportáže si může sám rozhodnout, ke kterému času se přikloní. Ale přítomný čas se v reportážích používá mnohem častěji. Autor se o čase používaném v reportáži musí rozhodnout na začátku celého psaní, protože potom musí tento vybraný čas důsledně dodržovat. Autoři Ruβ-Mohl a Bakičová (Ruß-Mohl,S. Bakičová, H. 2005: 69-81) také poskytují určitý návod na psaní v žurnalistice obecně. Nazývají je Tipy pro začátečníky: Přebytečné vyškrtnout: většina přídavných jmen totiž neslouží k vylepšení textu, ale stává se z nich bariéra pro čtenáře. Častá jsou tzv. přebytečná zdvojení, opakování a v extrémních případech také pleonasmy jako jsou: společné komuniké, konsenzus na obou stranách, bílý šiml. Těchto

17 zbytečných vycpávek textu by se měl novinář vyvarovat, pokud nemají v textu nějaký opodstatněný důvod. Vyvarovat se zpodstatňování: mnohdy se některá slovesa zbytečně převádějí do jmenných tvarů. Takové konstrukce nejsou nezbytné, nevypadají dobře a znějí komplikovaně. Např. místo k odůvodnění řekl stačí jednoduše říci odůvodnil. Opatrně s metaforami, analogiemi a obraznými přirovnáními: je třeba přesně zhodnotit, zda zvolený příměr či obraz je přiléhavý a opodstatněný. Jaroslav Bartošek (Bartošek 1997: 42-67)vidí v obrazných pojmenováních zbytečně beletrizující prvek, který snižuje určitost sdělení. Vyvarovat se jazykových klišé. S tímto souhlasí také Jaroslav Bartošek (Bartošek 1997: 42 67) který považuje klišé za přespříliš používané publicismy. Publicismy jsou slova jako artikulovat, oslovit, zmapovat, causa, dikce zákona, vytvářet mantinely a další. Co nejméně zkratek: přípustné jsou pouze všeobecně srozumitelné a běžně používané zkratky (Názvy politických stran, EU, OSN, NATO...). Všechny další názvy a zkratky, které nejsou běžně používané, by měly být alespoň jednou vysvětleny a vypsány celým jménem. Já, my a se pokud možno vyloučit. Na rozdíl od krásné literatury je v žurnalistice neobvyklé osobní já nebo my. Žádaná a žádoucí je perspektiva nezúčastněného pozorovatele. Ošklivá je ale také neosobní a anonymní formulace se. Redukovat používání trpného rodu. Čím méně se používá v textu pasivum, tím živějším se text stává. Dbát na jazykovou logiku ve stavbě věty. V delších větách je třeba sledovat, zda souvětí má smysl a zda se nevytratilo například odůvodnění či opačná strana argumentu. Vymezením problému jazyka nejen zpravodajské reportáže, ale také dalších žurnalistických žánrů se nejlépe zabývá kniha Žurnalistika autorů Ruβ-Mohl a Bakičová. Ostatní literatura použitá k této bakalářské práci se zabývá pohledem na jazyk buď příliš jednostranně a konkrétně (Jaroslav Bartošek) anebo příliš obecně (Susan Pape, Sue Featherstone). Ruβ-Mohl a Bakičová předkládají nejucelenější soubor pravidel a rad, jak by měl žurnalistický jazyk vypadat. Zabývají se tématem dostatečně obšírně a zároveň dokáží podrobněji rozebrat zásadní momenty, které je třeba odborněji probrat. Ostatní autoři se zabývají pohledem na jazyk reportáže z určitého úhlu pohledu. Např. Jaroslav Bartošek rozebírá žurnalistický jazyk hlavně z hlediska pravopisu a výskytu určitých slov

18 Naopak autorky Susan Pape, Sue Featherstone se snaží obecně popsat, jak má jazyk reportáže vypadat, ale omezují se na několik základních rad a zaměřují se hlavně na strukturu celé reportáže. Zpravodajská reportáž se v praxi od klasické zprávy příliš neliší. Je možné v ní občas použít trochu expresivnější výraz nebo barvitější popis. Ovšem většina textu se bude pohybovat na stejné úrovni, jako tomu je u zpráv. Opět zde nelze říci, že by to platilo v každém případě. Praxe a jednotliví novináři si jazyk upravují podle svého citu a zkušeností, proto se může stát, že některé zpravodajské reportáže se svým jazykem budou více blížit těm publicistickým a naopak je možné, že jiné zpravodajské reportáže budou mít velmi blízko k jazyku zpráv. Teorie a praxe nejsou vždy totéž, proto je nutné počítat s určitými odchylkami, které se v praxi často vyskytují. 2.2 Vymezení média MF Dnes Vymezení média, do které budou reportáže spadat je velmi důležité. Je třeba si toto určit již před psaním reportáže. Jinak bude vypadat reportáž do týdeníku Reflex a jinak do deníku MF Dnes. Už jen rozdíl deníku a týdeníku je téměř propastný. V denících je totiž často velmi omezený prostor pro psaní. Texty bývají obecně kratší. Naopak v týdeníku je místa pro text mnohem více a texty jsou zpracovávány podrobněji. Redaktor na ně také mívá mnohem více času než redaktor v deníku. Dále je také třeba vymezit typ média. Pokud se redaktor chystá psát do společenského týdeníku, zaměří se na jiné stránky reportáže než ve zpravodajském deníku. Protože znakem zpravodajského deníku je hlavně informovat. Na druhou stranu ve společenském týdeníku si může novinář dovolit určité analýzy nebo názor. V tomto případě lze říci, že ve společenském týdeníku se budou objevovat spíše zpravodajské reportáž, které budou mít blízko k reportážím publicistickým nebo přímo publicistické reportáže. Co se týče přímo deníku MF Dnes, budou se tu objevovat hlavně zpravodajské reportáže, protože jako deník klade list důraz na zpravodajství. V této kapitole se zaměříme na to, jak přesně vypadá reportáž v MF Dnes a jak vypadá její cílová skupina Pravidla pro psaní reportáže do MF Dnes Podle příručky Jak a co děláme v MF Dnes Dobré noviny musí dobrá reportáž čtenáři přinést barvitý, zajímavý a poutavý obrázek nějaké události či jevu. Čtenář by měl být schopen si detailně představit, co se na daném místě odehrálo. Musí se cítit, tak jakoby byl přímo na místě události. Je třeba, aby novinář co nejvíce přibližoval detaily, které čtenáři mohou lépe přivodit správnou atmosféru z místa. Rozsah reportáže v MF Dnes se pohybuje průměrně od 400 až po

19 slov. Rozsah je daný hlavně důležitostí a zajímavostí tématu. Vybrala jsem několik článků z MF Dnes, podle kterých jsem vypočítala průměrný rozsah reportáže. autor datum titulek počet slov Magdalena Nová Jak Prahu okouzlil 590 podmanivý hlas Magdalena Nová Praha je plná netopýrů. 509 Prozatím Magda Hettnerová Centrum ochromili 417 běžci i příznivci konopí Magda Hettnerová Rock Café bez rocku Bohdana Jarošová Lyžaři se projíždějí po 494 Výstavišti 616 V reportáži podle příručky Jak a co děláme v MF Dnes Dobré noviny neplatí systém převrácené pyramidy. Na začátku nemusí novinář napsat všechny nejdůležitější informace. Záleží jen na autorovi, jak se s konkrétní reportáží vypořádá. Důležité při psaní reportáže je střídání rytmu vět, aby se čtenář nenudil. K větší dynamice reportáže pomáhají také správně zvolené citace a živý jazyk. V reportáži lze použít i expresivní výrazy, které by např. ve zprávě působily nepatřičně. Reportáž nelze napsat od stolu ani po telefonu. Je třeba se vypravit na místo. Mluvit s konkrétními lidmi a všímat si detailů. Přímá účast pomůže autorovi lépe vykreslit atmosféru události. Autor by neměl v reportáži vystupovat sám za sebe, ale měl by čtenáři událost zprostředkovat. Pokud chce novinář vystupovat v reportáži v první osobě, měl by k tomu mít pádný důvod, který si dokáže obhájit. Ich forma není vždy na místě. Měla by se objevovat jen velmi zřídka. Reportáž musí mít zajímavý začátek, který čtenáře nutí k dalšímu čtení a také vtipnou nebo poučnou pointu, která ve čtenáři zanechá dojem, který bude trvat delší dobu než zaklapnutí novin. Desatero dobré reportáže Viliam Buchert popisuje v příručce Jak a co děláme v MF Dnes Dobré noviny několik bodů, které jsou zapotřebí k napsání dobré reportáže. Tímto desaterem by se měli řídit všichni novináři píšící reportáže do MF Dnes. 1. V reportáži, na rozdíl od zprávy, nemusí být vše důležité v úvodu. Zpráva bývá vystavena na principu obrácené pyramidy. Ten lze u reportáže vypustit. Ovšem je nutné, aby se čtenář co nejvíce na začátku dozvěděl o čem je v reportáži řeč. Pokud to totiž po

20 několik řádcích z reportáže nevyčte je možné, že nebude pokračovat ve čtení, protože ho to přestane zajímat. 2. Otevření má být originální a přitažlivé. Úvod reportáže musí přilákat pozornost. Musí se lišit od klasické zprávy a musí být něčím zajímavý. Neměl by ale obsahovat citaci. Tyto úvody se objevují jen velmi zřídka a je třeba k nim mít velmi dobrý důvod. Úvod musí být atraktivní a vtáhnout čtenáře do děje. K tomu ale slouží i jiné prostředky než pouhý popis. Je třeba psát originálně a neotřele. 3. Používejme velmi barvitý a nápaditý jazyk, citáty lidí. Reportáž by měla být živější a pestřejší než zpráva, proto je třeba upravit i její jazyk. Ve velmi výjimečných případech lze využít ich formu, ale musí k tomu být opravdu pádný důvod. Tento způsob psaní je možné použít pouze v případě, pokud se reportér stal účastníkem události a nebyl pouhým venkovním pozorovatelem. 4. Vzhledem k možné větší délce střídejme rytmus psaní. Reportáž musí mít správný rytmus. Délky vět se musí střídat, tak aby se text dobře četl a plynul. Tomu mohou dopomoci také mezititulky, které jsou v reportáži jako delším textu nezbytné. Mezititulky pomáhají rozdělit text do kratších útvarů, které čtenář vnímá pozitivněji a lépe se mu takto strukturovaný text bude číst. 5. Nepopisujme sami sebe, ale to, co jsme viděli a zažili. Reportér se nesmí zaplést do svých myšlenek, které čtenáře příliš nezajímají. Čtenáře zajímá pouze novinářův dojem z celé akce a také atmosféra události, kterou jim jako přímý účastník může zprostředkovat. 6. Dejme zažité věci do souvislostí. V reportáži se nesmí objevit pouze suchý popis. Součástí reportáže by měly být souvislosti, kterých si novinář na místě všiml a dokáže je interpretovat. Toto se však nesmí zvrtnout v podsouvání reportérových myšlenek a názorů čtenářům. Jde o to osvětlit souvislosti, které jsou zřejmé, ale čtenář si jich, protože se akce nezúčastnil, nemůže všimnout