Univerzita Jana Amose Komenského Praha. Bakalářské kombinované studium BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Andrea Nedavašková MANIPULACE V MÉDIÍCH.

Transkript

1 Univerzita Jana Amose Komenského Praha Bakalářské kombinované studium BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Andrea Nedavašková MANIPULACE V MÉDIÍCH Praha 2008 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Milan Soška

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala zcela samostatně a uvádím v ní veškeré prameny, které jsem použila. Andrea Nedavašková Praha, 3. března

3 Poděkování Děkuji panu PhDr. Milanu Soškovi, vedoucímu mé práce, za trpělivost, ochotu a cenné rady při zpracovávání tohoto textu. Také děkuji své rodině za podporu. 3

4 OBSAH Úvod Teoretická východiska Mediální komunikace versus manipulace Metody a účinky manipulace Objektivita informací Selekce informací Důležitost informací Nestrannost Vyváženost a prostor Síla slova Volba řeči Manipulátoři Novináři Vydavatelé Opatření proti manipulaci Novinářská etika Manipulace a její formy Druhy manipulace podle subjektivity Psychologie masy Skandál neboli aféra Skandál jako moderní pranýř Preventivní účinek

5 8 Aféra Watergate Důsledky řešení Aféra Spiegel Shrnutí: prognózy a postupy Závěr Seznam použité literatury

6 Úvod Každý z nás by si jistě přál žít ve svobodné, demokratické zemi a společnosti. Abychom však mohli svobodně žít a projevovat se, je zapotřebí mít přísun objektivních informací. Tento fakt není leckdy zcela splnitelný. Konkrétně v naší zemi tomu není tak dávno, kdy totalitní režim sděloval občanům zprávy cenzurované, pěl ódy na spřátelené socialistické země a v zemích západních viděl záškodníky a narušitele našeho poklidného soužití v tzv. Potěmkinově světě. Avšak i demokratická společnost není před cenzurou a zkreslováním zpráv zcela uchráněna. Zaleží na tom, zda se lež a manipulace staly běžnou součástí mediálního světa. Ve své práci se věnuji problematice manipulace ve veřejných prostředcích. Známý americký film Vrtěti psem 1 z roku 1997, v jehož hlavních rolích hrají Dustin Hoffman, Robert De Niro a Anne Heche, pojednává o washingtonském poradci a expertu na politickou propagandu (De Niro), který odvádí pozornost voličů před blížícími se volbami od prezidentské sexuální aféry. Najímá proto hollywoodského producenta (D. Hoffman), aby zinscenoval falešnou válku. Název filmu v sobě obsahuje vtip: Proč pes vrtí ocasem? Protože pes je chytřejší než ocas. Kdyby byl ocas chytřejší, vrtěl by ocas psem Způsobů, jak interpretovat tuto slovní hříčku, je více, nicméně význam je obdobný pes je veřejné mínění a ocas média, nebo pes jsou média a ocas politické kampaně a do třetice pes jsou lidé a ocasem je vláda. Film Vrtěti psem se dotýká závažných témat, jako je manipulace masmédií a veřejného mínění. Shodou okolností záhy po uvedení filmu do kin byl americký prezident Bill Clinton zapleten do sexuálního skandálu s Monikou Lewinskou. V průběhu let 1998 a 1999, kdy tato aféra dominovala americké politice, se USA zapojily do tří vojenských operací. Jaké je tedy postavení médií ve společnosti a vliv na ni a opačně? Je svoboda slova sama o sobě zárukou plurality názorů? Je možné, aby v demokratické společnosti byla média manipulována, nebo je to jen fikce George Orwella z románu 1984? To jsou otázky, které stály na počátku této práce. 1 Režie: Levinson, B., Wag The Dog,

7 První kapitola se zabývá teoretickými východisky demokratického projevu. Na konkrétních příkladech si ukážeme, jakou moc média měla už na začátku 20. století v Americe. Přes problematiku bílých a černých obyvatel se z Ameriky přeneseme do Evropy, konkrétně do předvolebního období v sousedním Německu. Druhá kapitola se podrobněji věnuje manipulaci v médiích, metodám a účinkům. Zaměříme se na důležité postupy při výběru zpráv, pro něž je velmi důležitá nejen objektivita, nestrannost a vyváženost. Třetí kapitola pojednává o nedílné součásti možného způsobu manipulace, kterým je mluvené slovo a jeho síla. Uvedu i názorný příklad z literatury, kdy mistrné ovládání řeči před masovým shromážděním může zvrátit názory davu během několika málo okamžiků. Ve čtvrté kapitole bych se chtěla zaměřit na hlavní aspekt možné manipulace, kterými jsou především novináři či vydavatelé. Ti jsou totiž u zrodu zprostředkování informací a mají vliv na jejich utváření. Ať už z hlediska prezentování subjektivních názorů, nebo z hlediska financí. Existují nějaká možná opatření proti manipulaci? Touto problematikou se zabývá pátá kapitola. Díky etickým kodexům, ale především našim morálním hodnotám bychom tomuto problému měli umět předcházet, nebo se o to alespoň snažit. V šesté kapitole se zaměřím na manipulaci a její nejčastější formy, jež jsou aplikovány hlavně na masovou společnost. Psychologický vliv na masy je alarmující, proto by mu měla být věnována velká pozornost. V sedmé kapitole rozebírám pojem skandál aféra. Může mít skandál pozitivní dopad? Nebo se jenom jedná o reklamu konkrétní osoby nebo skupiny? V následujících dvou kapitolách, tedy v kapitole osm a devět, se podrobněji zaměřím na dosud nejznámější světové kauzy, jakými jsou bezesporu aféra Watergate odehrávající se roku 1972 ve Spojených státech a o deset let starší aféra Spiegel z Německa. V desáté kapitole nastíním, co je možným důsledkem manipulace, byť v demokratických společnostech. Ústy odborníka zmíním způsob, jak by se dalo podobným situacím předcházet. 7

8 1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA Podle Karla Hvížďaly 2 vykonaly v mediální demokracii tisk, rozhlas a televize nejprve roli tzv. kultivátora politického klimatu země. Jak média kultivovala politické klima například ve Spojených státech, dokazuje nejlépe na tom, jak se podílela na proměně vztahu bílých a černých obyvatel. První revoluční krok způsobil v Americe černošský týdeník The Chicago Defender, Chicagský obhájce nebo obránce. Tento časopis založil v roce 1905 Robert S. Abbott. Do té doby černošští obyvatelé, žijící na jihu země, neměli žádný jiný způsob veřejné komunikace než ústní. The Chicago Defender už jen svojí existencí změnil celou situaci a tím začal měnit celou Ameriku. Tato cesta obměny však nebyla vůbec jednoduchá. Na jihu ho totiž bílí obyvatelé považovali za podvratnou tiskovinu, neboť se v něm objevovaly zprávy, které jižanské noviny zakazovaly, a sice o lynčování a vraždách v řadách černošského obyvatelstva. The Chicago Defender tiskl inzeráty a nabízel práci na severu, kde se rasismus neprojevoval v takové míře a i výdělky byly nesrovnatelně lepší. The Chicago Defender tak přinášel černošskému obyvatelstvu naději na lepší život. Distributory prvních černošských novin byli černošští průvodčí Pullmannových vagonů, které Amerikou projížděly křížem krážem. Náklad týdeníku The Chicago Defender rostl stejně jako migrace černošských obyvatel směrem na demokratický sever: počátkem roku 1916 činil náklad výtisků a v roce 1919 to už bylo více než Za druhý krok této proměny lze považovat zpravodajství nejprve Johna Pophama z The New York Times z okresu Tallahatchie. Zde byl v létě roku 1955 zabit černošský chlapec Emmett Till. Díky Pophamovi, ke kterému se záhy přidaly i další severské a metropolitní noviny, se z procesu s vrahy stala mediální událost, která ze zločinu, jakých se na jihu děly měsíčně zřejmě desítky, udělala celostátní událost. V těchto dnech se zrodilo nové novinové tématické pole, kterému se od té doby říká občanská práva. Z nich se postupně artikulovala lidská práva, která jsou součástí i naší ústavní Listiny základních práv a svobody. 2 Viz Hvížďala 2005, s In Hvížďala

9 Za třetí krok označil Hvížďala 4 televizi, jež urychlila dopad černé kultury na každodenní život Ameriky, a to zejména prezentací hudby a sportu, kde začali černošští umělci vynikat a probojovali se na žebříčku popularity mezi bílé interprety. V druhé půlce 20. století se ke kultivační roli médií připojila další, a sice kontrolní. Tisk, rozhlas a televize začaly ještě důsledněji sledovat ostatní tři pilíře moci; ústavní, výkonnou a soudní. Tuto roli médií je možné spatřovat například na takzvané Spiegel aféře z roku 1962 v Německu a aféře Watergate z roku 1972 v USA. Na obě aféry se ve své bakalářské práci zaměřuji podrobněji v kapitole osm a devět. Média v obou případech selhání politiků díky důkladným rešerším nejen odhalila a zveřejnila, ale i donutila soudy, aby se ujaly spravedlnosti. Vzhledem k těmto událostem se noviny Der Spiegel a The Washington Post proměnily v mediální instituce, a staly se pro politiky a jednotlivé politické úřady důležitými partnery. Novináři Rudolf Augstein (Der Spiegel), Carl Bernstein či Bob Woodward (The Washington Post) se stali mezinárodně uznávanými osobnostmi a jejich názory začaly ovlivňovat politická rozhodnutí. V diktaturách měla média obdobné výsledky: v roce 1975 v postfrankistickém Španělsku se madridský deník El País podílel do značné míry na přechodu od diktatury k demokracii. A naposledy Gazeta Wyborcza, tedy volební noviny Solidarity, sehrály podobnou roli v roce 1989 v Polsku 5. V létě roku 2002 média poprvé v Evropě dokázala během čtyř měsíců svým vlivem změnit mínění obyvatelstva sousedního Německa tak, že od skoro jistého vítězství křesťanských stran bylo nakonec přechýleno na stranu sociálních demokratů Gerharda Schrödera. Tisk, rozhlas a televize do značné míry rozhodly o tom, kdo vyhraje volby. S trochou nadsázky by se dalo říct, že o výsledku voleb rozhodla novinářka a moderátorka Sabine Christiansenová z veřejnoprávní německé televize, která bavorského Edmunda Stoibera v televizním rozhovoru předvedla jako nepřipraveného a trochu zajíkavého politika. V podobném rozhovoru obstál Schröder nesrovnatelně lépe i kvůli tomu, že byl zvyklý komunikovat se špičkovými novináři. Navíc mu pomohl i způsob prezentace jeho negativního 4 Viz Hvížďala 2005, s In Hvížďala

10 postoje k válce v Iráku a chování jeho vlády během katastrofálních povodní, jak bylo prezentováno v privátních televizích a v bulvárních novinách a médiích středního proudu. Byla to právě média, která rozhodla o Schröderově, byť těsném vítězství. Byla to však právě i média, která tak zastínila dvě nejpodstatnější otázky: špatnou hospodářskou situaci v zemi a růst nezaměstnanosti. Veřejnosti zprostředkovala falešný obraz. 10

11 2 MEDIÁLNÍ KOMUNIKACE VERSUS MANIPULACE Když byl svět ještě mladý a lidé byli jako bozi, nebyli žádní reportéři jen básníci. Dixon Wector 6 Na začátku je informace. Bez informace totiž není možné cokoliv řídit a hospodařit, není ani možné rozvíjet civilizaci či vědu. Pokud věnujeme pozornost informaci v říši lidí, docházíme k závěru, že vzájemné dorozumívání je jednou ze základních funkcí člověka, ba dokonce všech živých bytostí. Bez výměny informací by nemohla vzniknout lidská společnost, civilizace, kultura, věda. Zkrátka nic, co je neodmyslitelně spojováno s člověkem. V dnešní době má informace zásadní vliv na společnost jako celek stejně jako na jedince. Formuje a může zásadním způsobem ovlivnit naše názory. Při tak velkém objemu informací, v jehož centru se dnes a denně ocitáme, je obtížné se orientovat. Opačným extrémem je pak nedostatek informací (cenzura, informační embargo). Ideálně vyvážený objem je zřejmě nedosažitelný i přes fakt, že jsou média v mnoha zemích legislativně regulována. Svobodný přístup k informacím patří k základním lidským právům. Jeho zakotvení a garance v právním řádu je neoddělitelnou součástí demokratického a právního státu. Jak však historie ukazuje, na časové ose najdeme hned několiko období, kdy docházelo ke zkreslování informací. Ať už to byla křesťanská církev pálící vědecké knihy, či cíleně řízená propaganda a potlačování nepohodlných informací fašisty nebo komunisty. Mediální masová komunikace je úzce spjata s médii. Maciej Ilowiecky a Tadeusz Zasepa 7 uvádí, že se jedná o společenskou komunikaci, která je artikulována prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize. Její podoba nejvíce závisí na tradici a kultuře celé společnosti, na stavu demokracie, stejně jako na etických 6 In Meyrowitz 2006, s Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s

12 principech lidí pracujících v médiích. Ideálním vzorem by bylo naplnění novinářského poslání vůči společnosti. Tento vzor však není zcela jednoduše splnitelný, neznamená to však, že není potřeba se o to snažit. Toto úsilí totiž zahrnuje užitečné povědomí o tom, jaký vliv mají masmédia na společenské vědomí. I přes to, že vědomosti samy o sobě neudělají z lidské bytosti bytost mravnou, mravnost musí využívat vědomostí. Zjednodušeně řečeno, musíme vědět, že je to způsob, kterým můžeme někoho ohrozit nebo učinit nešťastným. Ve smyslu manipulace v masmédiích se jedná o zkreslování zkreslená představa skutečnosti, kterou novináři či producenti zpráv díky určitému předvýběru potažmo způsobu prezentují v masových médií, stejně jako z toho vyplynuvší deformovaní divákova nebo čtenářova vnímání. Manipulace médií prováděná státem je v zemích, kde právě onen stát kontroluje a řídí tisk zcela běžná. V zemích, kde vládne svoboda tisku, je tento pojem chápán jako politický manévr. Ilowiecky a Zasepa 8 používá pro roli médií v konkrétních společnostech velmi vhodný příměr dvou zrcadel: masmédia jsou zrcadlem lidí a lidé jsou zrcadlem masmédií. Zrcadlo sice zobrazuje skutečnost, přesto ji více či méně deformuje. Proto je nutné vědět, co je zkresleno v našem obraze a co je zkreslené v odrazu reality, ve které se ocitáme. 2.1 METODY A ÚČINKY MANIPULACE Snaha o absolutní objektivitu a neutralitu médií naráží pochopitelně na své hranice a je samozřejmě v každé společnosti nedosažitelným ideálem. Žurnalisticky je totiž zcela nemožné informovat komplexně o každém dění; prezentaci zpráv ve všech souvislostech předchází nutné zpracování a příprava faktů pro jejich zveřejnění. Jistá manipulace je tedy už z technických důvodů neeliminovatelná. Výběr, místo a čas prezentovaných zpráv a faktů v médiích ovlivňuje to, co která společnost začne považovat za nejdůležitější událost a stane se prioritou pro celý národ. To vše má podstatný vliv na to, jak posluchači či čtenáři přemýšlejí a jaký význam faktům přisuzují. 8 Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s

13 2.1.1 OBJEKTIVITA INFORMACÍ Zpravodajství je založeno na výběru. Čas na zpravodajskou relaci je omezený, stejně jako počet stran v tištěném médiu. Tím, že redakce z pravidelného přísunu světových i domácích informací vybírá jen ty, které jsou z jejich hlediska důležité či zajímavé, postupuje neobjektivně. Objektivitu však nelze v tomto případě vnímat jako filozofický pojem, přesto by měl být výběr vyvážený, nestranný, podložený a korektní. Za objektivní jej můžeme považovat tehdy, pokud jsou fakta striktně oddělena od názorů novinářů potažmo redaktorů. To neplatí v případě, kdy se to od nich naopak očekává (sloupky, komentáře), a novináři tak mohou své názory a pocity směle vyjadřovat. Musí však být na první pohled zřejmé, že se jedná o názor, nikoliv o fakta. V případě diskuse nesmí být cítit příchuť žurnalistova vlastního hodnocení situace či zúčastněných protagonistů. Zcela zásadní je také schopnost nechat promluvit zástupce stran sporu a poskytnout jim, pokud je to možné, stejnou dobu pro svá vyjádření. Všechna prohlášení však musí být založena na skutečnostech, které jsou na něm prokazatelně nezávislé. V žádném případě tak nelze akceptovat smyšlené skutečnosti či důkazy. Na druhou stranu objektivita nevylučuje podporu nějakého názoru či faktu, pokud jsou používány metody, které jsou v souladu s profesionální etikou, například zcela jasným oddělením objektivní informace od vlastního názoru novináře nebo redakce SELEKCE INFORMACÍ Zásadním elementem objektivního zprostředkování zpráv a tím i případné manipulace, je selekce informací prezentovaná novináři. Velká část zpráv se nedostane před čtenáře, neboť je považována za informace nevýznamné, neúplné, příliš polemické nebo podle převládající představy bývají jednoduše už ze zlozvyku tříděny. Praktické hranice neutrality médií leží tam, kde je to pro novináře zcela nemožné, tedy psát o všech dostupných zprávách a informovat o vybraných faktech souvisejícím způsobem. Už však jen výběr informací, kterým náleží 13

14 být zveřejněny, podléhá výběru žurnalistů. Tato selekce jen upevňuje pochybnosti o objektivitě zprostředkovaných zpráv. Tím může docházet k tzv. rekonstrukci reality prostřednictvím médií, což může být vnímáno jako manipulace. Kvůli jednostranné selekci informací v médiích tak vzniká jakási karikatura. Ostatně i když jednotlivá ohlášení odpovídají skutečnosti, může být působení dezinformace cílené. Taková vědomá manipulace jednostranné prezentace zpráv je v rozporu s novinářskou etikou. Často se s ní však v praxi setkáváme. Na výběr zpráv pro zpravodajské vysílání má také velký vliv čas, neboť je jejich podstatou. Časovost je základní veličinou novosti i závažnosti dva hlavní faktory, které patří ve zpravodajství k nejoceňovanějším. Podle Denise McQuaila 9 posiluje časovost jednu z nejvýznamnějších vlastností komunikačních technologií schopnost překonávání bariery času stejně jako prostoru. Být první nebo mít takzvanou exkluzivní zprávu hraje při výběru a hledání priorit v novinách či zpravodajství důležitou úlohu. Mnohdy více než všechno ostatní DŮLEŽITOST INFORMACÍ I to může být, byť jen velmi subtilním, avšak velmi účinným instrumentem manipulace. Výzva pro žurnalistu leží v důležitosti, jež se přičítá rozdílným postojům a argumentům. Jeho povinností na jedné straně je poukázat na všechny relevantní postoje a argumenty, ale právě skrz tuto důležitost také ujasnit, že tyto argumenty mají rozdílnou podstatu. Pokud se mu to nepodaří, mluvíme tak o úmyslném zprostředkování informací. Pod tímto pojmem rozumíme zkreslené nebo nevyvážené zveřejnění faktů, které neodpovídá novinářské etice. Cíl a stupeň objektivního zprostředkování informací se stává v mnohých zemích kontroverzním tématem, kdy příčina podléhá praktickému, ale i teoretickému naturelu konkrétního státu. Jednotlivé noviny či vysílání vědomě zastupují určitou pozici a sympatizují s konkrétní politickou stranou nebo názorem. S tímto související zabarvení prezentace zpráv neoznačujeme jako manipulaci, ale jako svobodné vyjádření názoru redakce nebo celého vydavatelství. 9 Viz McQuail 2007, s

15 2.1.4 NESTRANNOST Pod tímto výrazem nacházíme soubor aktivit vedoucích k tomu, aby žádný názorový, myšlenkový ani umělecký proud nebyl zvýhodněn před ostatními. Absolutní nestrannost a vyhýbání se politickým komentářům se vyžaduje od veřejnoprávních televizí, které se tak stávají skoro vždy a všude politickým nástrojem nebo nástrojem nějaké nátlakové nebo zájmové skupiny. Vztahy mezi společností a médii bývají totiž často zprostředkovány těmito spíše neoficiálními, přesto mnohdy organizovanými skupinami 10. Ty se často snaží přímo ovlivnit činnost médií a zejména vymezit limity, které určují, co smějí média publikovat. Může jít o nejrůznější náboženská, profesní či politická uskupení. Jejich témata pak často souvisejí s morálkou, domnělou politickou předpojatostí a zastoupení menšin. Například ve Spojených státech je na média vyvíjen velký tlak, aby byla pozitivní vůči menšinám všeho druhu a citlivější k potřebám zranitelným skupin, jako jsou děti, chudí, postižení, lidé bez domova nebo duševně nemocní 11. Přesto jsou média v reakci na takový tlak obyčejně opatrná a v ústupcích ze své autonomie zdrženlivá VYVÁŽENOST A PROSTOR Omezený prostor pro každou jednotlivou zprávu má za následek skutečnost, že některé problémy nelze převést do tak krátkého časového úseku. Tvůrce spotu pak stojí před otázkou, zda je možné vynechat některé souvislosti, aniž by utrpěla objektivita. Čas na podávání informací omezuje především televizní a rozhlasové zpravodajství. Naopak v tisku je místo definováno pouze plochou. Proto je zpravodajství v novinách obsáhlejší a ve svém důsledku komplexnější. Omezí-li se divák při čerpání informací pouze na televizní zpravodajství, bude s velkou pravděpodobností ochuzen nejen o souvislosti a detaily vysílaných zpráv, ale dokonce se o některých událostech nedozví vůbec. 10 Viz McQuail 2007, s In McQuail

16 McQuail 12 uvádí, že prostorové vztahy mají na tok a výběr zpráv značný vliv, míněno ve smyslu fyzické vzdálenosti. Čím blíže místu, kde předpokládané publikum žije, se událost odehrála, tím pravděpodobněji bude zaznamenána. Fyzická vzdálenost jako rozhodující faktor však může být potlačena, pokud k tomu přispějí jiné faktory, jako například moc nebo vlastní charakter události její rozsah nebo negativita. Vedle možnosti pozorovat existuje ještě požadavek na objektivní zpravodajství, jež praví, že důkazem pravdivosti je určení místa, kde k události došlo. Událost, u níž nemůžeme ověřit místo konání, je podle McQuaila 13 neudálost. 12 Viz McQuail 2007, s In McQuail

17 3 SÍLA SLOVA Podle Viktora Farkase 14 je naše chápání světa neodmyslitelně spojeno s jazykem. Západní jazyky jsou obzvlášť dobře uzpůsobeny pro přenos propagandy, protože jsou svojí nejhlubší strukturou založeny binárně (ano/ne podobně jako počítač). Odpovídá to našemu způsobu myšlení, který směřuje ke kategorizování reality do protikladných archetypů: černá/bílá, dobro/zlo, my/oni, mužské/ženské, pravda/lež, tělo/duše, příčina/následek, láska/nenávist atd. Tento analytický způsob pozorování velmi napomáhá při odhalování záhad přírody, ale svádí bohužel k myšlení v absolutních veličinách i při komplexním stavu věci. Psychologové hovoří o tom, že se z jazyka může stát svěrací kazajka a právě do ní nás chce navléci již zmiňovaná propaganda. Adolf Hitler 15 se vyjádřil, že v propagandě nemají rozmanité odstíny místo; musí být buď pozitivní, nebo negativní. Podle něj tajní nebo méně utajení svůdci nemají už ze své podstaty zájem rozšiřovat úhel pohledu, naopak se snaží omezovat jej a polarizovat do konečného efektu. Masy rozhodně nemají myslet, ale mají se orientovat na jednoduché formule, symboly a hesla. Farkas 16 uvádí, že ve skutečnosti začíná manipulace hned prvním vysloveným nebo vytištěným slovem, a to ve všech oblastech. Před zavedením rozhlasu a televize bylo zapotřebí pořádat náročná masová shromáždění. Technický pokrok umožňuje dosáhnout téměř na každého občana, který navíc očekává, že ho někdo povede. Už William Shakespeare ve svém díle Julius Caesar mistrovsky ukázal, jak je snadné v průběhu jediného veřejného shromáždění dokonale zvrátit postoj velkého množství posluchačů, a to dokonce dvakrát. Je to dodnes nepřekonaný příklad mechanismů zcela platných a aktivních také v současnosti. Po zavraždění diktátora Caesara lid zuří a požaduje hlavy vrahů, především tu Brutovu. Ten vystoupí a žádá o slovo. Lid protestuje, přesto naslouchá. Brutus v obratném proslovu vysloví, že právě on musel spolu s ostatními atentátníky zbavit Řím zlého tyrana, který zamýšlel provést státu a 14 Viz Farkas 2006, s In Farkas Viz Farkas 2006, s

18 lidu to nejhorší. Nálada davu se začne náhle obracet. Posluchači jsou získáni na jeho stranu, zaznívá provolávání slávy. V tu chvíli se na scéně objeví Marcus Antonius, jemuž Brutus navzdory výslovné radě ostatních spiklenců dovolí, aby pronesl Caesarův nekrolog. Marcus Antonius je přijat s nevolí, lid mu nechce naslouchat. Následuje proslov, ve kterém Antonius několikrát zopakuje známou formulaci o tom, že Brutus byl ctihodný muž, jejímž prostřednictvím tak vědomě docílí naprosto opačného účinku. Když Marcus Antonius na konci své plamenné řeči vzpomene, že Caesar učinil římský lid svým dědicem, v chátře už to dokonale vře. Znovu požadují hlavy spiklenců, především Brutovu. Vrtkavá je přízeň lidu a snadno ji lze ovlivnit pomocí rozmanitých forem mocného nástroje slova/jazyka. Výše uvedeným příkladem manipulace pomocí mistrného ovládání slova jsem se inspirovala u Farkase 17. U Ilowieckiho a Zasepy 18 se dokonce dočteme, že z víry v účinnost slova se zrodila propaganda. Termín propaganda pochází z latinského slova propagare, což v prvotním významu znamenalo rozšiřovat, štěpit a týkalo se především pěstování vinné révy. Později se tento význam změnil a zasáhl do oblasti rozšiřování idejí, obzvláště křesťanské víry stále chápáno v pozitivním smyslu slova. Když se však propagandy zmocnila politická moc, stala se jejím nástrojem s negativním dopadem na prosazování cílů, myšlenek a vnucování názorů, které jsou výhodné pouze pro vládce potažmo jiné zájmové skupiny. Základem propagandy je ovlivňování slovem a obrazem. Paradoxně právě to je podstatou masmédií, avšak ne každé působení slova a obrazu je propagandou. Největšího rozmachu dosáhla v totalitních systémech dvacátého století za nacismu a komunismu. Propaganda se sama o sobě stala systémem, který zotročoval mysl nejen slovem či obrazem, ale především vnucoval určité formy veřejného života na základě moci a lží. V důsledku toho vznikla totalitní cenzura, která měla vliv na dějiny, neboť zasahovala do obsahů textů, které v těch dobách vznikaly. Stejně tak ovlivňovala obsah archivních materiálů, fotografií, umění, hudby a uplatňovala nejen zákazy, ale naopak i příkazy ohledně správného a vhodného vnímání reality. 17 In Farkas Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s

19 3.1 VOLBA ŘEČI Použití slov s pozitivním či naopak negativním zabarvením místo neutrálních synonym za účelem ovlivnění čtenáře je přípustné. Jsou-li témata sporná, závisí také na způsobu, jakým politické strany označují stav věci. I tato skutečnost může mít manipulativní charakter. Masová média naráží, i přes technické možnosti celosvětového šíření, na zásadní překážku řeč. I kosmopolitní národ, který je mnohotvárný právě díky své geografické, jazykové, kulturní i genetické podobě, může být od společného informačního zdroje tzv. odstřihnut. Zde totiž vytváří nepřeložená řeč bariéru pro diskusi a mínění ve světovém měřítku, třebaže média mohou svobodně informovat navzdory třídním, politickým nebo regionálním hranicím. Tak se totiž nabízí překladateli možnost k manipulaci, neboť je to právě on, kdo si volí vhodná slova pro svůj překlad. Řeč by mohla působit jako politický faktor v masových prostředcích, a to především ve společnostech, které disponují velmi různorodým jazykem. Volba řeči v masových médiích může představovat manipulaci ve smyslu skupinového zkreslení informací, jež touto řečí hovoří, a tím vytváří nevýhodu pro skupinu, hovořící řečí jinou. Kvůli celosvětovému rozšíření anglického jazyka jako komunikačního prostředku bývají často kritizována a označována americká a anglicky hovořící média jako publicistická, a tím manipulativní. 19

20 4 MANIPULÁTOŘI Je lež běžnou součástí novinářské práce? Odpověď na danou otázku bude znít ano, pokud se lež stala tolerovanou součástí komunikace ve veřejném prostoru, musí být tedy i součástí novinářské práce. Podstatnější otázkou však zůstává, zda je nastaven provoz jednotlivých sdělovacích prostředků tak, aby uměla média lžím vzdorovat, aby je uměla důsledně odhalovat. Zdá se, že obzvláště u nás žádný tzv. detektor neexistuje. To je na dnešním stavu médií to nejnebezpečnější. Naše sdělovací prostředky zjevně promarnily šanci, aby se etablovaly jako čtvrtá mocnost ve státě, aby politikům dokázaly, že se nevyplácí lhát, neboť to znamená konec jejich kariéry. Politici se zatím ještě nemusí namáhat s jasnou argumentací ani se nemusí ze svých činů voličům denně zodpovídat. Stačí jim jen pochopit způsob produkování zpráv a článků. Některá média už ani nepředstírají hledání pravdy, ale jen více či míně inscenují určité efekty. John Kenneth Galbraith tvrdí, že jedním z hlavních pramenů moci je kontrola nad tím, čemu lidé věří 19. A to nejen ve smyslu náboženském, ale ve smyslu kontroly postojů, mínění a chování. Je nasnadě, jakou úlohu mohou sehrát masmédia, především televize. Pro média se tedy stávají důležité nejen politické podmínky, ale také ty, které určuje trh, a to i v případě, že za mocí můžeme spatřovat sílu peněz. Novináři tak musí etiku svého povolání uznat za nadřazenou nad zájmy vlastníků či majitelů masmédií, politiků stejně jako nad své vlastní zájmy. 4.1 NOVINÁŘI Informační sdělení nastává primárně prostřednictvím samotného novináře. Ten může vytvořit určitou situaci, v rámci rozhovoru nachytat své partnery a tím porušit zákon, aby tak mohl názorně demonstrovat negativní společenské jevy, nekompetentnost institucí, korupci, byrokracii nebo nedostatek právního systému či nesmyslnost některých předpisů. V takovém případě jedná novinář s dobrým úmyslem, avšak nabízí se otázka, do jaké míry jsou vyvolané situace objektivní, a 19 In Ilowiecky a Zasepa 2003, s

21 zda nezašel za hranici etiky 20. Dvouznačnost novinářské provokace dokládají Ilowiecky a Zasepa následujícím příkladem 21. Reportéři, kteří připravují pro jednu soukromou televizní stanici talkshock 22, pozvali do diskuse mladé lidi z jedné krajně levicové strany (komunistické činnost takovýchto skupin je v Polsku zakázaná stejně jako fašismus). Šikovnou provokací otázek přivedli své hosty k doznání, že mají v úmyslu svrhnout demokracii v Polské republice, což se podle polských zákonů trestá jako protistátní činnost. V tom okamžiku vstal z publika ve studiu divák, představil se jako důstojník Úřadu ochrany státu a mobilním telefonem přivolal policii. Policejní hlídka, před zraky televizních diváků, zajistila vzdorující a velmi vystrašené mladé komunisty. Publikum ve studiu se rozdělilo jedni reagovali potleskem, jiní byli pobouřeni. Po vysílání mnoho rozhořčených diváků telefonovalo ředitelství televizní stanice (mezi televizními diváky byli i funkcionáři policie a Úřadu ochrany státu UOP). Tvrdili, že v takových programech nemá co dělat policie a zatýkání před televizními diváky je absolutně nepřijatelné. Až po několika dnech ostrých reakcí masmédií a diváků reportéři odpovědni za talkshock přiznali, že celá scéna byla naplánovaná jako provokace, důstojník UOP byl najatý herec a mladí lidé byli propuštěni ihned po vyvedení ze studia. Jenže diváci o tom byli informováni až po určitém čase a mladí účastníci programu byli pokoření (ukázali nezkušenost a skutečný strach). 20 Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s In Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 52. Scénický program, který vznikl v USA. Základem je rozhovor s pozvanými hosty, velmi často za přítomnosti diváků přímo ve studiu. Moderátoři vymýšlejí pro hosty různé pasti a diváci ve studiu nebo doma mohou sledovat jejich reakce. Cílem těchto relací, zacházejících často až do krajností, je šokovat diváky. 21