Staré pravdy, neplatily nikdy, říká v rozhovoru Vladimír ŠPIDLA /strana 6

Transkript

1 IX / 2010 Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč Staré pravdy, neplatily nikdy, říká v rozhovoru Vladimír ŠPIDLA /strana 6 Vydává Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 7 7

2 Ovenecká 32, Praha 7 Lipůvka 397, Lipůvka Příčná 2, Havířov Volejte zdarma: vecom@vecom.cz Kompletní v roba a dodávka v ech typû plo in pro tûlesnû postiïené: ikmé schodi Èové plo iny, vertikální zdviïné plo iny, schodi Èové sedaãky a schodolezy. p ř í m á c e s t a k m o b i l i t ě

3 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R 3 Editorial Obsah Čas změn Od nové vlády čekáme změny. Platí přece, že zemi lze hodnotit i podle toho, jak se dokáže postarat o ty slabší. A nic na tom nemění ani fakt, že ministři jsou nuceni drsně škrtat v rozpočtech. Zajímavý sloupek od socioložky Jiřiny Šiklové k tomu najdete na straně 29. Zájem o sociální politiku patří mezi priority časopisu, a tak jsme oslovili muže, který má v této oblasti doslova evropské zkušenosti. Z rozhovoru, který vedl Zdeněk Jirků s Vladimírem Špidlou, vyplývá, že pro vyspělé země není sociální stát v žádném případě ošklivé slovo. A že důležitý je sociální smír, jehož porušení vedlo v minulosti k fatálním konfliktům. Tématu se budeme pochopitelně věnovat i v dalších číslech. Změnou prochází i náš časopis. Pravidelné rubriky Auto-moto se ujal zkušený novinář Petr Buček. Kromě toho, že píše o aktivitách naší největší automobilky pro vozíčkáře, přizval ke spolupráci Martina Kováře. Toho představovat není třeba světový rekordman a čtyřnásobný paralympijský vítěz v plavání býval i automobilovým závodníkem. Láska k motorům mu zůstala, a tak kromě toho, že je členem rady Konta Bariéry, nám bude psát pravidelně sloupky v motoristické rubrice. Martin Kovář se stal i členem nové redakční rady časopisu. Ta je důležitá pro zpětnou vazbu a další směřování našeho měsíčníku. Proto v ní najdete jména známých osobností z oblasti medicíny, sociologie a další. Složení rady najdete na našem inovovaném webu www. muzes.cz. Je vstřícnější, přehlednější a aktuálnější. Webové stránky totiž obsahují informace, které vám chceme předat, a než by se dostaly do časopisu s měsíční periodicitou, mohou zestárnout. Web však nabízí i komunikaci mezi vámi, váženými čtenáři, a redakcí. Velmi o ni stojíme, a tak pokud nám chcete cokoli sdělit, neváhejte a rozklikněte naši adresu. Další novinkou je rubrika Vaše příhody. Umožní vám stát se autory našeho časopisu, více najdete na str. 37. Můžete své zážitky napsat, pověsit na web a známý publicista Rudolf Křesťan vám poradí, jak je případně vylepšit na co se při psaní soustředit, co zdůraznit, jak se prostě řečeno učit psát. To, že máte šanci učit se zdarma něco, za co se jinde tvrdě platí, berte jako dárek k novému školnímu roku. Nejlepší texty zveřejníme a jejich autoři obdrží honorář. Přeji vám příjemné psaní a hlavně čtení. Jindřich Štěpánek Vydává: Sdružení konta BARIÉRY, o. s. Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (mobil: ) Redakce: Mgr. Radka Potměšilová, Zdeněk Jirků Tajemnice redakce: Martina Bedrnová (mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa: Na Pankráci 121/1658, Praha 4 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Objednávky časopisu zasílejte na adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Toto číslo vychází v září Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33 Praha-Stodůlky Předplatné: Pro PPF Media, a. s., rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: PPF Media, a. s., a Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Dopisy a názory Mentálně postižení pomáhají Pěstounská rodina se nastěhovala do nového domu Zaměstnávání postižených ve světě i u nás Nevyvracím lidem bludy Průvodce Chebem pro neslyšící Z redakční pošty 4 Téma: Senioři Hrozí válka generací? 6 Asfalt je někdy důležitější než lidi 8 Poprala se s osudem 10 Do bitvy se zákeřným Alzheimerem 12 Zpátky do lavic 14 Stáří dětskýma očima 16 Jak se žije seniorům v Praze 17 Jsme pomalí, jsme parkinsonici 18 Výtvarníci pro Konto BARIÉRY Monumentální Jitka Válová 20 Povedlo se Aktivní vozík budoucnosti 22 Osobnost Můžeš Osamělost přespolního běžce 24 Zápisník Vařením k samostatnosti Nové auto i díky pražskému radnímu Móda, která pomáhá Pétanque pro seniory Liga bez bariér odstartovala Dobré zprávy 26 Melantrichova 5 Dobrá letní poselství 28 Okno do světa Není na škodu podívat se dál Rozhledna Medicína založená na důkazech 30 Poradna Vaše dotazy 32 Vzpomínka Být při tom 33 Cesta na kraj světa Dubaj: Novodobý Babylon (2) 34 Fejeton Neviditelný handicap stáří 36 Pro chvíle pohody Křížovka: Inzulin Knihy za vysvědčení 38 Hrozí válka generací? str. 6 Monumentální Jitka Válová str. 20 Dobrá letní poselství str. 28 Dubaj: Novodobý Babylon str. 34 Partneři redakce: můžeš / číslo

4 4 Dobré zprávy Bezbariérová Šumava pro všechny Bezbariérové cestování a role neziskových organizací v cestovním ruchu byly tématem workshopu, který se o prázdninách uskutečnil ve Vimperku. Uspořádal ho projekt Athena na cestách zabývající se cestováním přístupným pro všechny a jeho účastníci se shodli na nutnosti změnit služby cestovního ruchu tak, aby byly skutečně všem přístupné. Na Šumavě našli několik dobrých příkladů úspěšných neziskových organizací, které se bezbariérovým cestovním ruchem zabývají. Bayerischer wald, Neuschönau, stezka v korunách stromů Foto: archiv Ty se do podnikání v cestovním ruchu pouštějí stále častěji. Zaměřují se především na turisty se speciálními potřebami. Občanské sdružení Trianon Čechy, které sdružuje tělesně postižené, sídlí blízko Národního parku Šumava. To místo je pro cestovní ruch předurčené. A protože pomáháme osobám se zdravotním postižením, rozhodli Lipník vstřícný bezbariérový Novou bezbariérovou trasu po historickém centru má od letošního léta město Lipník nad Bečvou. Na věž se sice vozíčkáři nedostanou, ale průvodce jim poskytne výklad dole. Kromě toho místní infocentrum připravilo mapu trasy s vyznačenými obchody a restauracemi s bezbariérovým vstupem. Mezi prvními, kteří ji vyzkoušeli, byla skupina z Pražské organizace vozíčkářů. Test dopadl dobře, vozíčkáře překvapilo, jak je historické jádro Lipníku nad Bečvou dobře dostupné. Městskou památkovou rezervaci Lipník nad Bečvou si mohou návštěvníci prohlédnout od roku 2007 a zatím této nabídky využilo téměř deset tisíc lidí. Prohlídky, které probíhají dvakrát denně až do konce září, jsou zdarma, protože je podpořily evropské fondy. (red) jsme se tyto dvě oblasti spojit, a tak vznikla myšlenka cestovního ruchu na Šumavě pro všechny, vysvětluje projekt Cestujeme bez bariér na Šumavě a v Bavorském lese jeho manažer Jiří Mánek z občanského sdružení Trianon Čechy, které je partnerem projektu Athena na cestách. Projekt Trianonu Čechy však není zdaleka jedinou aktivitou přístupného cestovního ruchu na Šumavě. Lidé se zdravotním postižením zde mohou využít například projekt Dostupná Šumava, za kterým stojí Správa Národního parku Šumava. Stále více lidí si totiž uvědomuje, že cestovní ruch by měl být přístupný pro všechny. Zatím tomu tak bohužel není, proto se snažíme situaci zlepšit. Cílovou skupinou jsou pro nás i senioři, kteří tvoří významnou součást naší společnosti, upozorňuje na velké množství klientů využívajících přístupné služby Josef Lištvan z Občanského sdružení Trianon Český Těšín. Nově se rozjíždějící české projekty se nechávají často inspirovat příklady ze zahraničí. Jedním z úspěšných projektů neziskové organizace se stal hotel Witikohof v Rakousku, který před deseti lety založila místní Charita s myšlenkou vytvořit hotel přístupný všem, kde by navíc bylo možné osoby se zdravotním postižením zaměstnat. V roce 2006 se k Witikohofu přidalo dalších deset hotelů a vznikla tak zcela unikátní síť, která díky technickému vybavení zaměstnává přes 120 osob se zdravotním postižením. A mají obrovský úspěch. V listopadu měli již kompletně vyprodaný rok 2010, poukázal na workshopu na úspěšný příklad Josef Lištvan. Jarmila Šagátová Skupina z Pražské organizace vozíčkářů před Turistickým informačním centrem. Foto: TIC Rolnička má nový byt Středisko Rolnička v Soběslavi dokončuje po dvou letech rekonstrukci chráněného bydlení. Podařilo se to díky opakované podpoře Nadace Divoké husy. Výtěžek aukce z prosincového benefičního večera Rolničky v pražském Divadle Čertovka nadace zdvojnásobila v maximální možné výši a přidala tak na opravy 60 tisíc korun. Jedna z klientek nahlíží do oken svého nového domova. Foto: Rolnička Díky podpoře nadace mohla Rolnička v loňském roce uhradit část kupní ceny chráněného bytu, ve kterém nalezly svůj domov tři ženy s mentálním a kombinovaným postižením, z toho dvě na vozíku, a zakoupit vybavení do kuchyně. V letošním roce pak s podporou nadace došlo na výměnu oken a balkonových dveří a bezbariérové úpravy. Nyní nás čekají už jen drobné úpravy, byt je vhodný ke každodennímu užívání, říká Karel Novák, ředitel střediska Rolnička. Obtížnější situaci však Rolnička řeší s ohledem na výsledek státních dotací. Chráněné bydlení je opakovaně v systému dotací podhodnocováno, kromě plateb klientů za služby proto pořádáme různé benefiční aktivity a žádáme o podporu dárce, dodává. Nadace Divoké husy je nezisková organizace založená v roce 1997, která už podpořila více než 700 projektů částkou přesahující 40 milionů korun. Finanční prostředky rozděluje v grantovém programu Benefice s Divokými husami, jehož základním principem je zdvojnásobování výnosů benefičních akcí až do výše 60 tisíc korun. Nadace podporuje neziskové organizace, ale také jednotlivce nebo školáky, aby vlastní aktivitou např. uspořádáním výstavy, koncertu, sportovního utkání nebo i sběrem papíru získali peníze pro dobrou věc. (red)

5 Č A S O P I S O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R Časopis o vás a pro vás ve spolupráci s Kontem BARIÉRY! Č A S O P I S O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R Časopis o vás a pro vás ve spolupráci s Kontem BARIÉRY! Č A S O P I S O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R Časopis o vás a pro vás ve spolupráci s Kontem BARIÉRY! Jednotlivý výtisk 39 Kč Šťastný dny, kdy člověk má Předplatitelé 20 Kč chuť lítat, to jsem míval, ale teď už mám nějakej věk... říká V. Jiránek str. 20 Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč Doktorka Fialová: Výraz očí pacientů po operaci by mohl být definicí štěstí... str. 24 Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč Vzkaz v mé tvorbě je možné najít. Na něj si troufám... říká výtvarnice Adriena Šimotová, str. 20 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R 5 Z redakční pošty Seniorům a lidem se zdravotním postižením v Českých Budějovicích nabízí své služby mj. Komplexní domácí péče, jejímž zřizovatelem je Městská charita. Kontakt: blanka.cimlerova@mchcb.org, tel. č , Bezbariérový pohyb na železničních stanicích Kolín a Kolín-zastávka již zajišťuje pět schodišťových plošin a rampa u hlavní nádražní budovy. Nevidomí a slabozrací lidé mohou využívat orientační systém vodicích pásů. Praktické rady pro řešení různých životních situací nabízí dětem sociálně znevýhodněným a se zdravotním postižením vzdělávací videoportál Šikmá plocha. Více na: V centru Olomouce ve Ztracené ulici poskytuje občanské sdružení InternetPoradna.cz služby osobám se zdravotním znevýhodněním. Současně zde v rámci projektu Restart pomáhají těmto lidem při hledání zaměstnání. V Ostravě se od 14. do uskuteční festival Divadelní pouť bez bariér. Součástí budou představení v ostravských nemocnicích a specializovaných zařízeních. Více na Pražskou dopravu lidí se zdravotním postižením obohatilo pět nových mikrobusů na zavolání. Jejich posádku tvoří také asistenční služba. Objednávky přijímají na tel. č nebo na Denní stacionář pro děti s mentálním, tělesným i kombinovaným postižením otevřeli v Novém Jičíně. Program zařízení odpovídá jejich specifickým potřebám a možnostem. Dobrý den, díky moc za letní dvojčíslo. Jsem na vozíku teprve krátkou dobu, váš časopis se mi poprvé dostal do ruky v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, ale překvapilo mě, jaké věci se dají podnikat. Sjíždění řeky, stanování, návštěvy hradů, adrenalinové sporty, potápění Až mi z toho jde hlava kolem. Nezbývá než se do toho vrhnout a jedno po druhém vyzkoušet. Díky za inspiraci! Honza Dobrý den, mohl bych někde vidět vozík Jana Školy, o kterém jste psali v čísle 6? Dá se koupit? Roman Kabrna, Praha Všechny funkce variabilního aktivního vozíku, který se dá přestavět na kolo, in-line brusle, monolyži nebo vozík na sledge hokej, můžete vidět v počítačové animaci na což jsou webové stránky jeho tvůrce Jana Školy. Projekt je zatím ve stadiu studie, prototyp ve dvou variantách by měla vyrobit firma Pars Komponenty ze Studénky. Konečná cena vozíku zatím není známa, odvíjet se bude od použitého materiálu a případného objemu výroby. (red) VII-VIII 2010 Léto budiž pochváleno! Velká letní soutěž o nádherné ceny! Malý výbrus mozku pro horké dny! str.50 Asfalt je pro stát někdy důležitější než handicapovaní, říká Ondřej Hejma. str.6 VI 2010 V květnu jsme psali o třináctiletém Alim, který požádal Konto BARIÉRY o počítač, a o prázdninách jsme se dozvěděli, jak moc mu pak pomohl. K dopisu přiložil i vysvědčení z primy Gymnázia dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem jen se čtyřmi dvojkami. Dobrý den, chtěl bych Vám poděkovat za článek, který vyšel v časopise Můžeš. Pro mě, kluka, který přijel z neklidné a nepřehlednou válkou rozsekané země, je to čest. Díky Vám jsem měl lepší možnost každodenní přípravy do školy, čehož si velmi vážím. Druhé pololetí studování bylo podle mého názoru výrazně lepší. Zvládnul jsem vytáhnout český jazyk ze známky dobrý na známku chvalitebný a zeměpis z dobrý na výborný. Mrzí mě, že se mi nepovedlo vytáhnout matematiku, biologii a občanskou výchovu na známku výborný. Ale měl jsem zdravotní potíže a v prvním pololetí byl průměr těchto předmětů mezi dvojkou a trojkou, tak už v druhém pololetí byl průměr mezi jedničkou a dvojkou. Pochopil jsem rozdíl mezi základní školou a gymnáziem. Na gymnáziu je to těžší, ale přesto jsem rád, že jsem dostal možnost na něm studovat. V Ústí nad Labem bydlí rozsáhlá komunita azylantů pocházejících z Makedonie, Ruska, Kazachstánu, Súdánu, Konga, Vietnamu. Většina chce chodit na sport, ale nemají peníze. Ali Kalajev, Ústí nad Labem Časopis se moc zlepšil, nejen obsah, ale i grafická úprava, to je něco jiného než ty škváry na stáncích! Ale přece jenom bych jeden návrh měl. Mnoho se teď po volbách mluví o nejrůznějších škrtech a omezeních sociálních výdajů. Mnoho lidí má obavy, jak to bude. Vím, že máte poradnu, ale neměli byste trochu rozsáhleji napsat, co se vlastně chystá? Nějakou kuchařku, která by nám ukázala, jak se vlastně v téhle nové situaci máme zachovat. Těšíme se na takové články. Manželé F. Chudoslavice V 2010 Zachraňujeme konkrétní životy. Z čeho bych mohla mít větší radost? str.6 Bezplatná linka: info@allmedica.eu

6 6 Téma: Finance v sociálních službách Sociální stát není ošklivé slovo. Vladimír Špidla časopisu Můžeš vysvětluje, proč právě nejvyspělejší evropské společnosti obhajují udržení současných sociálních výhod. A proč jejich význam chápou nejen pro produktivitu, ale také pro udržení sociálního smíru. Evropská paměť je dosud plná živých vzpomínek na doby, kdy zoufalství milionů vedlo k nejstrašnějšímu konfliktu v dějinách. A pak už nejde jen o pár procent daní. Vladimír ŠPIDLA: JINÁ VOLBA NENÍ Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Pane doktore, co se stalo, že téma sociálního státu je po celé Evropě a možná i v dalších částech světa tak žhavé? Sociální stát, jak ho právě v Evropě chápeme, tedy uspořádání společnosti do situace, kdy jsou chráněna práva zaměstnanců, rodin s dětmi, handicapovaných občanů i nezaměstnaných, se stává globální výzvou, začíná klepat na dveře Spojených států nebo Číny a to samozřejmě vede k dramatickým diskusím. Ale změnil se i charakter ekonomiky v Evropě, změnila se demografická struktura, přibývá seniorů a to všechno jsou velké impulzy k debatě o sociálním státu. Ptáme se proto, že najednou slyšíme staré pravdy na sociální jistoty, na solidaritu si musíme nejdřív vydělat. Pak, někdy, možná bude Tyto, jak říkáte, staré pravdy, neplatily nikdy. Právě sociální stát je součástí produktivity společnosti. Právě on a jenom

7 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R 7

8 8 Téma: Finance v sociálních službách Podívejte se, když porovnáte ztráty veřejných rozpočtů z nezaplacených nebo jinak ošizených daní, tak se dostáváte na padesáti- nebo stonásobné částky proti tzv. zneužitým sociálním dávkám. Je to jednoduché kdo zneužívá sociální dávky, je zpravidla slabý a bezmocný.

9 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R 9 on je schopen dlouhodobě vytvářet konkurenceschopnost, tvořivost lidí i firem Marx říkal, že věda se může stát výrobní silou. My dnes víme a každodenně se přesvědčujeme, že rozhodující hybnou silou každé ekonomiky jsou lidé. Sociální stát preferuje široké vzdělání, elementární jistoty pro každého, pro jeho děti, pro veřejné služby, zkrátka je naprostým základem skutečné výkonnosti hospodářství. Ještě o tom něco řeknu. Ale proč tedy ti, kteří hýbou světovou i naší ekonomikou, věnují tolik energie potlačení myšlenky sociálního státu? To není tak jednoznačné. V západní Evropě jsem potkal mnoho vrcholných manažerů světových firem, kteří naopak dobře chápou výhody sociálního státu. Podívejte se, takový stát například významně zvyšuje pružnost trhu práce. Protože tam, kde jsou lidé odkázáni jen na jednoho drsného zaměstnavatele, jsou ochotni za zachování svého pracovního místa bojovat i drsnými prostředky. Ale v Evropě ať jste zaměstnáni u Siemense nebo u Lavala, vždycky máte jistotu, že máte právo na jistou sociální ochranu. Ať se přemístíte z jednoho města do druhého, z jedné firmy do druhé, máte zaručené právo na lékařské ošetření, na školy pro své děti, na dostupnou veřejnou dopravu. To vám dává pružnost, kterou byste jinde ve světě dost těžko hledali. Možná, že u nás, kde toho o Evropě kupodivu někteří lidé vědí dost málo, mají někteří představu, že sociální stát je brzda ekonomiky. Kdyby si dali jen trochu práci a studovali poměry třeba ve Skandinávii, museli by uznat, že s takovým hlediskem jsou brzdou spíš oni. Kde se tedy bere atmosféra odmítání sociálního státu u nás? Je to politická psychóza, pramení z neokonzervativních a neoliberálních pouček, které hledají pokud možno jednoduché recepty na složitý svět. Ovšem otevřeně řečeno, vezměme si třeba výbornou knihu bohužel už zesnulého Bronislawa Geremeka Slitování a šibenice. Na příkladě pozdně středověké společnosti, zejména italské, ukazuje, že už tehdy šel velký podíl hrubého domácího produktu na sociální výdaje. Samozřejmě se to tehdy všechno nazývalo jinak, ale podstata je neobyčejně aktuální. Já jsem si to pro sebe nazval křesťanskou konstantou, která říká, že zhruba 20 % HDP jde na sociální politiku a otázkou jen je, jakými formami a cestami. Když se dnes někdo snaží tento fungující poměr výrazně snížit, okamžitě ztrácí soudržnost společnosti a riskuje tvrdé konflikty, které mohou končit kdovíkde. Ovšem skutečný neoliberál okamžitě řekne: Proboha, vždyť to tolik lidí zneužívá! Proč na ně mají ostatní přispívat? Podívejte se, když porovnáte ztráty veřejných rozpočtů z nezaplacených nebo jinak ošizených daní, dostáváte se na padesátinebo stonásobné částky proti tzv. zneužitým sociálním dávkám. Je to jednoduché kdo zneužívá sociální dávky, je zpravidla slabý a bezmocný. Zatímco daňoví podvodníci mají k dispozici obrovskou sílu, právníky, poradce, třeba i bankéře. Jsou zkrátka efektivnější. Ale pojďme si to rozebrat. U nás se vydává na sociální politiku a zdravotnictví zhruba % HDP. To je v evropském srovnání málo, v jiných zemích je to 23 i více procent. Tedy náš podíl má zhruba tuto strukturu: 9 % jde na důchody. Tam přece nikdo nic nezneužívá, dostává peníze po celoživotní práci. Zhruba 7,5 % jsou náklady na zdravotnictví. Potenciální zneužívání je tam možné, ale nejde o miliardy, pokud ovšem pominu korupci při velkých investicích, ale to občan ovlivnit nemůže. Zbývají tedy zhruba 4 % na zbytek všech sociálních nákladů. Polovina z tohoto zbytku je podpora rodin s dětmi. To těžko někdo oklame. Takže tu máme k případnému zneužívání tak zhruba 2 %. Kdyby polovina z toho byla vyplácena neoprávněně, jde o pouhé jedno procento! Ukažte mi systém, který si v sobě nese tak malé riziko ztrát. Jedno procento hrubého domácího produktu rozvrací veřejné finance, stát a jeho rozpočet? Tím se nezastávám ani jednoho z podvodníčků, kteří místo práce berou dávky. Ale znáte rodinu, firmu, mezinárodní organizaci, která žije s pouze jednoprocentní ztrátou? Není to vlastně úspěch? Ale jste pro přísnou veřejnou kontrolu Všichni známe zásadu římského práva in dubio pro reo. Tedy v případě pochyb-

10 10 Téma: Finance v sociálních službách ností je lepší propustit jednoho vraha než potrestat devět nevinných. Omlouvám se za drsný příklad, ale i nedávná historie zná mnoho situací, kdy pochybná vina byla záminkou pro ostrakizaci nepohodlných lidí. Když si představím, kolik by stál systém nejpřísnější kontroly, kolik námahy by oprávněným žadatelům přineslo vyvracení apriorního podezření, že všichni kradou, pak se ptám, zda není opravdu výhodnější smířit se s občasným zneužíváním podpory za podmínky, že potřebným je běžně dostupná. A vůbec, vytváření atmosféry všeobecného podezírání, máme to v naší civilizaci zapotřebí? Zejména když hlasatelé podobných opatření začnou opravdu křičet ve chvíli, kdy byste chtěl zavést například majetková přiznání. A daně ze skutečně nabytého majetku. Často používáte slova civilizace, kultura, vyspělost. Jaká je v těchto otázkách výchovná nebo dokonce kulturní role politiky? Sociální stát, to je pochopitelně politická konstrukce. Vznikla z určitých historických zkušeností, z tvrdých poučení. Ale má obrovskou ekonomickou souvislost. Sociální rozpad společnosti a vyhloubení nepřekročitelných příkopů mezi skupinami lidí vedou ke katastrofám, jejichž náprava je drahá a někdy i docela nemožná. Představa, že v moderní společnosti si všichni a vždy pomohou sami, je vrcholně neekonomická. Její praktické náklady jsou skoro nekonečné. V době zákona proti žebrákům popravovali v Británii víc lidí než Francouzi v době velkého teroru. Jenomže šibenice pro chudáky nebyly tak pozoruhodné jako gilotina na krku šlechty, takže se o tom tolik neví. Ale tak či onak, ty žebráky vytvořila tehdejší společnost, to nebyli lenoši od přírody. Dnes už nikdo nemůže takto brutálně trestat nízkopříjmové skupiny, ale každý by si měl uvědomit, co jen v dvacátém století napáchala sociální necitlivost a z ní pramenící zoufalství milionů. Třeba v Německu. Ptáme se proto, že se společností šíří jakási nesporná pravda, že jsme všichni cosi neoprávněně dostali, odčerpali, možná i odcizili a běda, jestli to nevrátíme Jistě, část politiků nyní vyvolává představu, že obyvatelé České republiky jsou pachatelé zlého činu a musí jej odpykat. Vždyť znáte starou básničku dědeček a babička ujídaj nám z chlebíčka. Přitom senioři celý život pracovali, vychovali děti, dnešní občany, a celý jejich život byl vlastně vytváření hodnot, které dnes užíváme. Linie sociálního darwinismu, která je u některých politiků tak oblíbená, neříká nic nového prostě podle nich kdo se efektivně neuplatní na trhu, radši by ani žít neměl. To je primitivní a nepřijatelné. Souvisí s takovým zjednodušováním i současné převažující chápání nezaměstnanosti? Tedy: potřebujeme srazit statistické údaje o lidech bez práce a bude dobře?

11 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R 11 koncentrátem liberalismu! A pokud jde o výdaje na komerční zábavu a podobně, já tvrdím, že nemůžeme chtít, aby každá lidská činnost byla jen tzv. efektivní a racionální. To bychom byli ve světě strojů. Pro někoho je určitý výdaj plýtváním, pro jiného zážitkem. Tak to ve společnosti chodí. Pokud nejde o chorobné závislosti na určitém druhu zábavy nebo spotřeby, neuchyloval bych se k příkrým soudům. Co se dá udělat pro to, aby se pojem sociální stát v naší zemi nestal skoro hanlivým souslovím? To jsme u velmi širokého problému. Zhruba do 18. století lidé nepracovali, tedy v našem slova smyslu. Neměli žádné pracovní smlouvy, přesně definované zaměstnavatele atd. Prostě se živili, jako to šlo. Ale práce za mzdu, to je vlastně fenomén posledních let. A zdá se, že růst produktivity je takový, že objem potřebné práce za mzdu klesá. Přibylo volného času a ten není naplněn jen zábavou, ale také činností v domácnosti, ve prospěch dětí, vlastních seniorů atd. Ovšem beze smluv, registrací a přítomností ve statistice. Takže mizí formální vztahy zaměstnanec zaměstnavatel, ale nemizí lidská tvořivost, potřebnost a užitečnost. Ovšem moderní společnost všechno, co nedokáže převést do obchodní bilance, neuznává. Z hlediska makroekonomické analýzy a statistiky oběd, který doma uvaříte babičce, neexistuje. Když ho ovšem uvaříte v hospodě, zvyšujete hrubý domácí produkt, a dokonce se ocitáte mezi zaměstnanými, tedy společensky užitečnými jedinci. Takové nezachycené práce je ve vyspělých zemích mnoho, možná až 40 % HDP. Však české ženy by mohly vyprávět. Nezaměstnanost je pro někoho možná jen statistika, ale za každým údajem je konkrétní lidský osud. Když srazíte výskyt tuberkulózy pod 1 %, bude to z hlediska veřejného zdraví přijatelný výsledek, z hlediska těch nemocných ale zůstává možná i rozsudek smrti. Každý nezaměstnaný člověk trpí, i když to třeba není na první pohled vidět. Trpí a existují věrohodné údaje o ohroženém fyzickém i psychickém zdraví těchto lidí, o rozpadu jejich rodin, o frustraci jejich dětí. Kdo chce pracovat, měl by tu příležitost dostat. Musíme ale hledat jiné formy, jak tuto tezi naplnit, protože mnoho pracovních míst, zejména v průmyslu, je ztraceno nenávratně. Už jste vzpomněl Marxe. Chtěl převést lidi z říše nutnosti, tedy z tehdejší dvanácti- nebo i šestnáctihodinové pracovní doby, do říše svobody, do osmihodinového volného času. Egon Bondy ale napsal, že volný čas se stal prostorem největší manipulace s dnešním člověkem. Měl na mysli zejména celý zábavní průmysl. Vím, kam míříte. Lidé si stěžují na nedostatek sociálních zdrojů, a přitom utrácejí za nesmysly, hazard a naprosto bezcenné zážitky. Ovšem právě toto jim vyčítají zastánci osobní rozpočtové odpovědnosti, kteří ale mají v těchto odvětvích nejednu akcii. Právě vámi zmíněná Marxova teze ukazuje, jak jednoduše se rozdávají levicové a pravicové nálepky. Vždyť ona je přímo A pokud jde o výdaje na komerční zábavu a podobně, já tvrdím, že nemůžeme chtít, aby každá lidská činnost byla jen tzv. efektivní a racionální. To bychom byli ve světě strojů. Pro někoho je určitý výdaj plýtváním, pro jiného zážitkem. Současný prezident republiky kdysi řekl, že naše ústava je zaplevelena lidskými právy. Z těchto a podobných názorů u nás pramení ideologie nejvyššího egoismu. Žádné přerozdělování bohatství společnosti, žádná solidarita. Dlouhá a hluboká evropská tradice nám ale v milionech příkladů a podob říká, že cosi je nadřazeno lidskému egoismu. To platí třeba i pro ochranu životního prostředí. Jsou politici, kteří vidí sociální politiku v policejních opatřeních. Vidím ji jako nutnou investici do klidu v sociálně rozdělené společnosti a nechápou ji ani v nejmenším jako investici do toho nejcenějšího, do lidského kapitálu. Prostě je pouze jak administrativně nebo i násilně zabránit těžkým konfliktům, a když už by vypukly, jak je pacifikovat. Moc nezjednodušuji, když řeknu, že jsou jim bližší investice do pořádkových sil než do sociální sítě. Je to tak. Ale podle mých zkušeností jsou s tím naši hlasatelé neoliberalismu poměrně osamocení a na evropské scéně mnoho obecenstva nemají. Je tedy neoliberalismus jakýmsi zpozdilým náboženstvím? On by chtěl být náboženstvím, tedy všeobecně přijímanou vírou. Já tomu říkám národně osvobozenecký boj kapitálu, který se chce vymanit ze společenské kontroly a chce demokracii nahradit oligarchickým systémem. To je podstata. Zkušenost demokracií po druhé světové válce je jednoznačná sociální stát nejen dobře slouží lidem a hospodářství samotnému, ale vytváří bariéry proti těžkým sociálním, politickým a nakonec i válečným konfliktům. info PhDr. Vladimír Špidla (1951) Původně historik, po roce 1989 člen, později předseda České strany sociálně-demokratické. V letech předseda vlády České republiky, eurokomisař pro sociální otázky, nyní přednáší na různých akademických pracovištích v ČR i v zahraničí.

12 12 Téma: Finance v sociálních službách Jak shánějí neziskovky peníze Oba měli před dvaceti lety představu o tom, jak by měla vypadat ucelená péče o handicapované. Oba svoji představu hned zkraje devadesátých let uskutečnili a oba na ni od té doby shánějí peníze. Alena Kábrtová je ředitelkou pražského Centra Paraple, Jiří Jankovský stojí v čele českobudějovického dětského centra Arpida. Text: Radka Potměšilová Foto: Archiv, tomki němec A ještě jednu věc mají oba společnou: přiznávají, že jako ředitelé s odpovědností za zaměstnance i klienty občas kvůli obavám z nedostatku peněz nespí. Financování neziskovky je tvrdý celoroční každodenní boj a úzkost a nervozita, jestli to vyjde nebo ne, říká Alena Kábrtová. Jistota neexistuje, ale za těch sedmnáct let jsme si na to zvykli, souhlasí Jiří Jankovský. I v jiných ohledech mají Paraple i Arpida mnoho společného. Obě organizace vznikly hned na počátku devadesátých let z potřeby samotných postižených, kteří se už nechtěli smiřovat se životem na okraji společnosti a za zdmi ústavů. V případě Paraplete to jsou lidé s poraněním míchy upoutaní na invalidní vozík, v případě Arpidy děti s kombinovaným tělesným i mentálním postižením, například po dětské mozkové obrně. Obě centra poskytují ucelený systém zdravotní i sociální rehabilitace, včetně vzdělávání a postupného začleňování do zdravé společnosti nejen klientům v místě působení, ale z celé republiky. Organizace na počátku vznikly jako nestátní a stát dodnes zařízení, která by poskytovala stejné služby, buď nemá vůbec, nebo jich nemá dostatek. Financování Arpidy byla od počátku jedna z největších neznámých, opravdový krok do tmy. Ale takové kroky se udělat prostě musejí, pokrčí rameny Jiří Jankovský. I Alena Kábrtová přiznává, že se do založení Paraplete ona a její tým vrhli celkem bezhlavě. Naše očekávání? Utopie Paraple sídlí v bývalých sídlištních jeslích, ale kdyby nebylo starých fotografií na chodbě v prvním patře, nikdo by je už v supermoderní budově nehledal. Tělocvičny, pokoje pro klienty, kteří přijíždějí na týdenní rehabilitační pobyty, počítačová učebna, kavárna. Všechno bezbariérové, zasouvací dveře, výtahy, čidla na vstupní čipy ve výši ruky sedícího člověka. Nedávno centrum přistavělo další křídlo s třemi pokoji, klimatizovanou tělocvičnou, novou počítačovou učebnou a velkou dílnou. Centrum Paraple za stavbu zaplatilo pětadvacet milionů z vlastních zdrojů, sbírka trvala několik let. Když jsme Paraple zakládali, předpokládala jsem, že poměrně velkým zdrojem příjmů budou dotace od státu, říká Alena Kábrtová v nové zasedací místnosti obrácené do zeleně sídliště. Čerpala jsem ze zkušeností ze zahraničí, především z Francie, kde alespoň v začátku 90. let měly podobné organizace silnou podporu státu. Pokud se služba, kterou organizace poskytovaly, ukázala jako potřebná a žádaná, získala organizace grant na čtyři roky. To zajišťuje kontinuitu a klid na práci. Ve Francii byla tato podpora státu doplněna i silnou podporou soukromého sektoru v místě organizace. To byly prvopočátky inspirace, jak by to u nás mohlo fungovat. To se však ukázalo v České republice v začátku devadesátých let jako utopie. Představa o státní podpoře se pak časem naplnila jen zčásti a představa o její kontinuálnosti vůbec ne. O granty žádá Centrum Paraple stejně jako všechny ostatní neziskovky každý rok znovu a nikdy s jistotou neví, zda je dostane a v jaké výši. Nejhorší měsíce jsou vždy na začátku roku, kdy zatím nevíme, jak uspějeme v grantovém řízení, dary od větších firem nám také chodí až v druhé půli roku. Nebýt finanční rezervy, kterou se nám vždy podaří vytvořit, by bylo toto období kruté, říká účetní Paraplete Štěpánka Antošová.

13 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R 13 Mnohé nestátní neziskové organizace fungují už mnoho let a úspěšně suplují roli státu. Přesto musejí každý rok znovu obhajovat svoji potřebnost v grantových řízeních. Zatímco v roce 1990 existovaly necelé čtyři tisíce nestátních neziskových organizací, výhradně občanských sdružení, nyní to je více než 70 tisíc občanských sdružení, 1900 obecně prospěšných společností, 446 nadací a 1190 nadačních fondů. Z hlavy sype čísla: Centrum Paraple potřebuje na svoji činnost 22 milionů korun ročně. Zhruba 45 až 50 procent celkových příjmů tvoří dary od individuálních dárců, firem a příspěvky z DMS, patnáct procent příjmů se za poslední dva roky ustálilo z grantů. Jistota jsou platby od zdravotních pojišťoven, které tvoří asi třináct procent příjmů Větší organizace, větší nároky Přestože jsme Paraple navštívili v půlce prázdnin, bylo tam rušno. Na několika místech jsme narazili na klienty, s nimiž cvičil fyzioterapeut, kavárna byla v době oběda plná. Hlavní nápor vozíčkářů přijde ale až v září. Služby, které jim Paraple poskytuje, jsou komplexní a mnohovrstevnaté. Kromě informací a poradenství to je intenzivní rehabilitační program, sociálně-rehabilitační program, rekondiční rehabilitace, kurzy práce na počítači, pomoc se získáváním zaměstnání, sportovní a kulturní aktivity i arteterapeutické kurzy. Na pobyty různých typů přijíždí kolem čtyř set klientů ročně, z toho sedmdesát nových. Dalších služeb, ambulantních návštěv a poradenství využije patnáct set vozíčkářů. Ty tam jsou doby, kdy maličké Paraple s pár zaměstnanci mohlo žít takříkajíc z ruky do úst bez potřebné rezervy. Teď je to profesionální organizace poskytující profesionální služby. Rozrůstáme se a finančních prostředků potřebujeme rok od roku víc. Máme mnohem profesionálnější přístup k získávání peněz, ale nároky jsou vyšší, říká Štěpánka Antošová. S profesionalizací služeb přišel i další zásadní krok, možná nejdůležitější v historii Centra Paraple. Valná hromada již odsouhlasila, že se nynější občanské sdružení v průběhu podzimu začne transformovat v obecně prospěšnou společnost.svaz paraplegiků, pod nějž Centrum Paraple dosud patřilo, zůstane dál občanským sdružením a v jeho fungování se nich nezmění. Otevřená náruč V Arpidě byl na rozdíl od Paraplete v srpnu mnohem větší klid. Přece jen bylo znát, že dětské centrum, které provozuje i různé typy škol, drží prázdniny. Budova, kterou před dvaceti lety vyprojektoval světoznámý architekt Vlado Milunic společně s kolegou Janem Línkem, byla nezvykle tichá. Ramena budov v prostoru hlavního vchodu symbolizující otevřenou náruč objímala jen prázdné nádvoří. Kolegové, kteří se do toho dobrodružství se mnou tehdy na začátku devadesátých let pustili, si mysleli, že se na provozu Arpidy bude ve velké míře podílet stát, ale já jsem takovými představami nikdy netrpěl. Na druhé straně jsem tušil, že pokud se naše zařízení prosadí, peníze na jeho provoz nějak získáme, říká ředitel Arpidy Jiří Jankovský. Myšlenka centra, kde se handicapovaným dětem na jednom místě dostane lékařské, fyzioterapeutické, rehabilitační a sociální péče, kde mohou chodit do školky a do školy a kam mohou rodiče přes den dát do stacionáře i ty nejhůře postižené pacienty a odpoledne si je zase vzít domů, byla na počátku devadesátých let revoluční, ne-li téměř utopická. Komunistický režim znal pro těžce handicapované jen ústavy, mít takové dítě doma bylo společensky neúnosné. Začínali jsme s rozpočtem tři miliony korun ročně a deseti dětmi. Teď potřebujeme desetkrát víc peněz, máme přes sto zaměstnanců, denně k nám dochází sto třicet dětí a dalším stovkám poskytujeme ambulantní péči. Každoročně přijede na čtrnáctidenní

14 14 Téma: Finance v sociálních službách Arpida se stará o stovky dětí s kombinovanými vadami, na něž by jinak jejich rodiče byli sami. Přesto si stále zachovává rodinný charakter. rehabilitační pobyt více než 150 dětí s rodiči, vypočítává Jiří Jankovský. První peníze na provoz Arpidy byl asi jeden milion korun z loterie Vyhrává humanita, díky níž stavba za šedesát milionů na bývalém vojenském tankodromu vznikla. S myšlenkou přišel dnes pětaosmdesátiletý Miloslav Ciboch, který dodnes na budovu postavenou díky němu vidí z okna své chaty. Další peníze zařízení získalo vzápětí jako státní dotaci na provoz speciálních škol. Dnes musíme sehnat z vlastních zdrojů asi 36 procent rozpočtu. Zbytek jsou dotace na našich nyní deset školských subjektů, příspěvky od zdravotních pojišťoven za léčebné výkony a menší část tvoří příspěvky od klientů, říká Jiří Jankovský. Změnu ve financování sociálních služeb, které tvoří významnou část nabídky služeb Arpidy, přinesl rok 2007 a s ním nový zákon o sociálních službách. Peníze od státu od té doby nedostávají poskytovatelé sociálních služeb, ale přímo klienti. Pro Arpidu tato změna neznamenala odliv klientů. Ti dobře vědí, že služby, které zde poskytují, jinde nedostanou, přesto ji tehdy málem dostala na kolena. Myšlenka nového zákona je jistě správná, ale největším problémem bylo, že rodiny s postiženými dětmi dostaly peníze s velkým zpožděním, někdy až půl roku. My jsme služby poskytli, ale oni neměli na jejich zaplacení. Rok 2007 tak byl jedním z nejsložitějších v historii našeho centra, vzpomíná Jiří Jankovský. Tehdy významně pomohlo město České Budějovice a Jihočeský kraj. Nikdo nechce odejít Z ředitelny jsme se vydali nádhernou halou, kde cihlové zdivo doplňují dřevěné trámy info Centrum Arpida Poskytuje komplexní péči v duchu ucelené rehabilitace zejména dětem s tělesným (motorickým) a kombinovaným postižením. Propojuje účelně péči v oblasti sociální, výchovně-vzdělávací a zdravotní. Cílem poskytované péče je dosažení optimálního vývoje každého jednotlivého klienta ve smyslu jeho maximální možné soběstačnosti a integrace v jeho přirozeném sociálním prostředí, tedy především v rodině. Při veškeré činnosti se ARPIDA opírá o základní principy křesťanské etiky a služby jsou zaměřeny nejen na dítě s postižením, ale zároveň i na jeho rodinu. Areál centra ARPIDA byl vybudován bez finanční účasti státu v letech Odborný provoz byl zahájen v roce a velká okna, chodbou kolem Rajského dvora. Architekti budovu Arpidy koncipovali jako parafrázi konventu, kde však jeho obyvatelé nejsou uzavřeni zdmi, ale dům se velkými okny otevírá do okolní krajiny. Z českobudějovického sídliště Vltava je vidět jen kousek, všude kolem je zeleň. Na louce se pase kůň Tomík, třiadvacetiletý vysloužilec, na němž první děti před lety začínaly s hipoterapií. Další dva, kteří po něm jeho práci převzali, klušou v ohradě. Zamířili jsme do křídla s tělocvičnou. Právě tady probíhá stavba, která pana ředitele v poslední době často vytrhuje ze spaní. Snížením stropu tělocvičny vznikl nejen vhodnější prostor pro spastické děti,

15 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R 15 Paraple za sedmnáct let udělalo pro začlenění vozíčkářů do společnosti spoustu práce. Běh pro Paraple je zviditelnil a ještě přináší peníze. které ke cvičení potřebují teplo, ale nahoře i tři nové podkrovní učebny se zázemím. Stejně jako v Parapleti i tady si musejí peníze na investice shánět sami. Proto si Arpida ke dvěma milionům korun od sponzorů vzala stejně vysokou půjčku. Má s tím už zkušenosti, čtyři roky splácí úvěr na malý domek s chráněným bydlením. Vznikl jako zázemí pro klienty, kteří se už brzy budou muset postavit na vlastní nohy a potřebují se to naučit. Jenže Tady narážíme na problém, který pana ředitele už léta trápí. Handicapované děti, které musejí někdy kolem svých dvaceti let Arpidu opustit, jsou sice připraveny na samostatný život, ale nikde není záruka, že od města dostanou bezbariérový byt. Často se stane i to, že ho sice dostanou, ale jejich důchod nestačí na vysoký nájem. V nejsmutnějších případech potřebuje rodina handicapovaného jeho příspěvek na sociální péči a nenechá ho bydlet samotného a o svých penězích rozhodovat. Ke klientům Arpidy navíc patří děti, které jsou tak těžce postižené, že nebudou samostatného života schopné nikdy. Jenže my se o ně nemůžeme starat od narození až do smrti, přestože někteří rodiče berou velmi úkorně, když musí dítě od nás odejít, krčí rameny Jiří Jankovský. U dětí bez mentálního postižení je to jednoduché. Po absolvování prvního stupně základní školy by měly být připraveny na integraci mezi zdravé děti do běžné školy. U dětí s kombinovanými vadami je to mnohem složitější. Proto vzniklo přímo v centru třináct chráněných pracovních míst pro bývalé klienty. Dalším krokem je příprava na otevření denního stacionáře pro těžce postižené dospělé do čtyřiceti let. V samotné Arpidě pro něj sice není místo, ale centrum si najalo jeden byt v blízkém domě pro seniory a počítá s tím, že s pěti klienty a dvěma a půl pracovníka by mohli jeho provoz utáhnout. Jistota? Neexistuje Alena Kábrtová i Jiří Jankovský nad tím, jaké kdysi mívali představy o financování nestátního neziskového zařízení, mohou jen mávnout rukou. Přesto se jim za necelých dvacet let podařilo vybudovat silné profesionální a hlavně funkční organizace s velkým renomé. Dosáhli toho vlastním úsilím, vynaložením velké energie a osobní investicí, tím, že se naučili spoustu věcí a dokázali motivovat spoustu lidí. Stát, z něhož neziskovky sňaly část břemene starat se o ty, kteří potřebují pomoc, jim vyloženě neházel klacky pod nohy, ale že by jim hodně pomáhal, to také ne. Situace dnes je mnohem Velkou výhodou neziskovky je, že jste svým pánem a můžete si věci dělat po svém. Nevýhodou pak samozřejmě to, že nevíte, jestli budete za rok existovat. info Centrum Paraple Pomáhá lidem ochrnutým po poškození míchy přizpůsobit se nové životní situaci, zlepšit fyzický a psychický stav, dosáhnout co největší míry soběstačnosti a nezávislosti, vrátit se do svého přirozeného prostředí a získat předpoklady ke společenskému a pracovnímu uplatnění. Centrum Paraple založil Svaz paraplegiků s pomocí Zdeňka Svěráka v říjnu 1990, činnost začalo vyvíjet v roce Plný provoz byl zahájen po rozsáhlé rekonstrukci v únoru Z původní malé skupiny zaměstnanců, studentů, mužů na civilní službě a dobrovolníků pracujících na 160 m 2 v polovině přízemí budovy jeslí v průběhu uplynulých 15 let vyrostlo pracoviště se současnými 36 kmenovými a 26 externími zaměstnanci. lepší než před deseti patnácti lety, legislativa je srozumitelnější, možností, jak získat peníze, je víc. Nepochopitelné však je, že ani u takových organizací, které dennodenně obhajují svoji potřebnost a nenahraditelnost a je jich dlouhá řada, neexistuje ze strany státu možnost delší podpory jejich existence, než je jeden rok. Velkou výhodou neziskovky je, že jste svým pánem a můžete si věci dělat po svém. Nevýhodou pak samozřejmě to, že nevíte, jestli budete ještě příští rok existovat. Je těžké, když máte odpovědnost za desítky zaměstnanců a stovky klientů, zvyknout si na to, že žádná jistota neexistuje, říká Jiří Jankovský.

16 16 Téma: Finance v sociálních službách Sociální služby v Německu Podívat se na domácí dvoreček ze sousedova pohledu může být velmi užitečné. Některé věci se ukážou v úplně jiném světle. Ledacos se můžeme přiučit nebo také zjistíme, že i za hranicemi domova řeší podobné problémy jako my. Myslete si, co chcete, ale Německo nás tradičně ovlivňuje a inspiruje v mnoha ohledech. Do určité míry to platí také pro sociální služby. Porovnal jsem jejich fungování v obou zemích. Bundestag je sídlo německého parlamentu které ovlivňují život vozíčkářů. Text a foto: Radek Musílek Jensi Jägerovi je čtyřicet šest let, bydlí v Rottweilu ve spolkové zemi Bádensko- Württembersko a na vozíku je po autonehodě od roku Za tu dobu se podle něj v Německu hodně změnilo ve prospěch lidí s postižením. Přesto si stěžuje na prakticky stejné věci jako my v České republice. To může být pro někoho velmi překvapivé, protože obecně v tomto považujeme země západní Evropy za vyspělejší. Podle jeho slov je stále řada míst velmi bariérových. Není snadné si najít práci a většina vozíčkářů stále nežije na stejné společenské úrovni jako ostatní. Nemyslí přitom ekonomické poměry, ale spíš kvalitu života a rovnocenné uplatnění. Největší bariéry přitom vidí v hlavách ostatních lidí. Za pozitivní vzor považuje USA a Kanadu, kam se měl možnost podívat díky svému sportování. Jens byl totiž kapitánem německé reprezentace v curlingu vozíčkářů na paralympiádě ve Vancouveru. Z evropských zemí pak vyzdvihl příklady ze Skandinávie. Tyto země jsou podle něj v přístupu k lidem s postižením nejdál. Situace v Německu se prý pohnula kupředu až v posledních deseti či dvaceti letech. Drobný podíl na tom má i on sám, protože nepatří k těm, kteří by jen nečinně seděli a stěžovali si. Vstoupil do regionální politiky. Za stranu SPD se stal jedním z dvaceti šesti městských radních. Při posledních volbách se dokonce dostal do zastupitelstva většího regionu, který by odpovídal asi našim bývalým okresům. Stará se o sociální otázky, zdravotnictví a veřejnou dopravu. Zkrátka člověk na svém místě. Pohled německého uživatele V Německu existuje povinné pojištění všech obyvatel, ze kterého se čerpají prostředky na sociální služby, tvrdí Jens Jäger. Lidé s postižením jsou podle závislosti na cizí pomoci rozděleni do tří stupňů. Podle toho dostávají měsíční příspěvek na péči. Sami si pak zvolí služby, které chtějí a potřebují. Já osobně mám zdravé ruce a jsem poměrně dost soběstačný, takže patřím do prvního (nejnižšího) stupně. Když třeba jako já po nehodě přestanete chodit, dostanete také vozík a potřebné materiální vybavení. Myslím, že náš systém je dobrý, protože se snaží dostat lidi zpátky do společnosti, do práce atd. Věc druhá je, jak se to daří. Fakta a řeč čísel Jelikož znalost a zkušenost jednoho uživatele služeb nemusí být objektivní (ruku na srdce, jak přesně dokážete popsat český systém vy?), obrátil jsem se na odborníka. Tím byl doc. Ing. Ladislav Průša, CSc., ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Ten mě velmi mile odkázal na odbornou literaturu z vlastní dílny, konkrétně na knihu s názvem Ekonomie sociálních služeb, 2. vydání, Praha A dovolil mi citovat z ní v tomto článku. Po přečtení podkapitoly věnované právě Německu jsem nabyl dojmu, že pan docent je tamním systémem nadšen a očekává, jak skvěle bude podobný systém fungovat u nás. Připomínám, že text vyšel ve stejném roce, kdy v ČR začal fungovat nový zákon o sociálních službách. Mimo jiné se v něm o situaci v Německu praví: Již po velmi krátké době po zavedení tohoto systému (r. 1994) bylo možno charakterizovat první zkušenosti, vyplývající z jeho aplikace v praxi. V r příspěvky ze systému dostávalo cca 1,7 mil. osob (v r příspěvky pobíralo již 2,05 mil. osob) a bylo vytvořeno cca nových pracovních míst. Jen pro srovnání k citaci dodávám, že Německo má 82,3 mil. obyvatel. Česká republika se svými 10,5 mil. obyvatel poskytla v roce 2009 příspěvek na péči přibližně lidí. Myslím, že náš systém je dobrý, protože se snaží dostat lidi zpátky do společnosti, do práce atd. Věc druhá je, jak se to daří.

17 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R 17 Je lepší v Německu pracovat, nebo zůstat doma? v Berlíně. Právě zde poslanci hlasují o zákonech, V témže roce činil objem vyplacených peněz cca 18,7 mld. korun. Ladislav Průša o Německu dále uvádí: K významným změnám došlo i v oblasti infrastruktury péče o staré a zdravotně postižené občany. Před zavedením pojištění na péči existovaly v této oblasti značné deficity, především v oblasti ambulantních služeb a denní krátkodobé péče. V r existovalo pouze 100 zařízení pro denní pobyt, 220 zařízení pro krátkodobý pobyt a asi 4000 ústavů sociální péče. Tři roky po zavedení pojištění péče měly bezmocné osoby a jejich rodinní příslušníci k dispozici asi ambulantních zařízení a více než 6000 zařízení se stacionárním oddělením nebo zařízením pro krátkodobý pobyt. Několik stupňů závislosti Český a německý systém jsou si velmi podobné tím, že uživatel služeb dostává peníze, se kterými naloží podle svých potřeb. Liší se jen v počtu stupňů závislosti. O zařazení do nich rozhoduje především odborník z lékařské služby fondů zdravotního pojištění. Výše příspěvků rozlišuje, kde je potřebná péče poskytována. Dávky jsou přitom peněžní, případně naturální. Žadatel tedy buď dostává přímo na ruku určitou částku, nebo je ze systému pojištění hrazen požadovaný náklad. Ovšem pouze do stanovené výše. I tento aspekt ovlivňuje výši příspěvku. Pokud si necháváte peníze proplácet, dostanete méně, než když fond uhradí službu od poskytovatele za vás. Více na Vozíčkář Jens Jäger z Rottweilu na základě zkušeností od německých sousedů tvrdí, že je přece jen lepší pracovat. I když to nemusí být vždy jednoduché. Text: Radek Musílek Foto: Jiří Charvát Když chce člověk najít poskytovatele sociálních služeb, je to problém? Ne, to není vůbec problém. Žiju ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko a máme tu řadu nevládních organizací, často postavených na církvi. Přijedou za tebou a zjistí, co bys potřeboval. Pak všechno domluví s pojišťovnou. Co když nestačí peníze na pokrytí potřebných služeb? Když se někomu peněz opravdu hodně nedostává, může požádat sociální odbor o pomoc a ten potřebnou částku dorovná. O jakých příjmech se vlastně bavíme? Já osobně dostanu měsíčně i s důchodem asi 540. Moje práce v zastupitelstvu je něco jako dobrovolnictví, takže za to neberu tolik peněz, aby mi důchod sebrali. Nicméně pokud vyděláváte hodně, důchod je pozastaven. Příspěvky na péči však zůstávají. Je tedy výhodnější pracovat, nebo zůstat doma? Z renty se dá přežít, ovšem za mnohem nižšího životního standardu. Určitě je lepší pracovat, ale sehnat práci není snadné, přestože podle zákona každá firma s více než šestnácti zaměstnanci musí mít alespoň šest procent lidí s postižením. Další výhodou práce je, že můžeš Jens Jäger (vpravo) s autorem rozhovoru dostat příspěvek na zakoupení auta. Protože pokud nepracuješ nebo nestuduješ, nemáš na něj nárok. Kolik peněz se dostává na zakoupení auta? Jednou za deset let nám uhradí asi osmdesát procent ceny vozu. Ale nepamatuji si to úplně přesně. Nejsem si jistý. Není to příliš tvrdé, že pokud nepracuješ a nejsi ani student, máš smůlu? To je těžká otázka. Ale v zásadě s tím asi souhlasím. Pokud jsi doma, nepotřebuješ tolik nikam jezdit. A v případech, kdy to potřebuješ a nemůžeš si dovolit auto bez příspěvku, existují ještě další možnosti, ne? Máme zadarmo veřejnou dopravu, včetně slev pro asistenty atd. Na vnitrostátních leteckých linkách platí jen člověk s postižením, asistent vůbec. Do zahraničí to ale bohužel neplatí. Máte ještě nějaké slevy? Neplatíme silniční daň, ale nemáme příspěvek na provoz vozidla jako vy. Obvykle máme slevy při vstupech do muzeí, galerií a různých památek. Záleží ale na majiteli nebo pořadateli. Třeba v kině obvykle platíme normálně. Takže jak se celkově žije vozíčkáři v Německu? Není to tak snadné, jak si asi v Česku myslíte. I u nás existují mezi lidmi stále předsudky a nejsme na stejné úrovni jako zbytek společnosti. Nicméně se to zlepšuje a žije se mi tu docela dobře.

18 18 Bydlení: Integrace versus koncentrace Transformace ve Slatiňanech Ústavy sociální péče v ČR čekají velké změny. Ministerstvo práce a sociálních věcí rozjelo projekty, které mají zásadním způsobem vylepšit život klientů v pobytových zařízeních. Cílem je především decentralizace a integrace uživatelů služeb do přirozeného prostředí. Klady tohoto záměru jsou evidentní. Zůstávají však určité pochybnosti okolo připravenosti jednotlivých zařízení, a především v otázce financování nákladnějšího provozu. Mezi nejzkušenější průkopníky patří Domov sociálních služeb Slatiňany. Text a foto: Radek musílek Zpokynu ministerstva dostaly v roce 2007 všechny kraje (kromě Prahy) za úkol vytipovat dvě až tři organizace, které by se zapojily do pilotní fáze změn neboli transformace. Vznikl tak seznam dvaceti osmi subjektů, které vstoupily do projektu financovaného převážně z Integrovaného operačního programu (IOP) v rámci strukturálních fondů Evropské unie. Celkově se má jednat o částku přibližně 1,3 miliardy korun. Slatiňany přitom byly zařazeny mezi čtyři zařízení, která mají postupovat ještě o něco rychleji, jako jakási předpilotní skupinka. Podle ředitele Miroslava Kubína se to týká ještě jejich kolegů z Pardubického kraje v Domově pod Kuňkou Ráby, ÚSP Jinošov na Vysočině a PSS Bellevue Ledce ve Středočeském kraji. Není divu, že volba padla právě na Domov sociálních služeb Slatiňany. Jedná se o zařízení s tradicí od roku 1926, které se momentálně stará o 292 klientů se středním nebo hlubokým stupněm mentálního postižení od tří let věku. Především zde ale už mají vlastní zkušenosti s přesunutím části uživatelů služeb z centrální budovy do malých domů, což prakticky odpovídá záměru transformace. I když jisté podstatné rozdíly oproti kritériím MPSV existují, nebude přechod takový šok jako pro jiné. Na jednom pozemku nedaleko centrální budovy vyrost- Pardubický kraj coby zřizovatel nebude zatížen investicí výstavby. Ponese však zátěž budoucího provozu, který podle mého názoru musí být oproti současnosti jednoznačně dražší. Ředitel Miroslav Kubín to nevidí tak černě: Kvalita není zadarmo. Nepředpokládáme dramatický nárůst provozních nákladů, což si ani nemůžeme dovolit, ale k jistému zvýšení nejspíš dojde. Ve finále především proto, že bychom měli mít oproti stávajícím dvěma stům třiceti devíti o třicet pět zaměstnanců víc. Při dalším rozhovoru navíc zaznívají další potenciální náklady. Např. nákup a údržba vybavení domácností. To, co se dnes obstarává hromadně a centrálně, bude nutné řešit místně a jednotlivě. Téměř nevyhnutelná se mi jeví potřeba nákupu přinejmenším několika dalších automobilů. Vedoucí odboru sociálních věcí Krajského úřadu Pardubického kraje Helena Zahálková považuje otázku financí za velmi podstatly před pěti lety čtyři jednopatrové domky. V každém z nich žije s podporou zaměstnanců devět lidí. Osobně jsem se přesvědčil, že nad standardem takového ubytování by neohrnul nos ani náročný zbohatlík. Převratné změny Do čtyř let by mělo dojít k následujícímu: V oblasti Slatiňan, Chrudimi a Pardubic vyroste 12 dvojdomků. Každý budou tvořit dvě samostatné domácnosti po šesti klientech. Maximální povolený počet domácností jsou přitom tři. V každé domácnosti budou klienti bydlet v jedno- nebo dvojlůžkových pokojích. Iveta Beranová, koordinátora pro transformaci, která se podílí na přípravě metodik a dohlíží na dodržování kritérií, přitom říká: Budeme se snažit vyjít vstříc přání klientů, pokud jde o skladbu obyvatel domků. Pokud budou chtít dva kamarádi zůstat spolu, nebudeme je přece násilím odtrhávat. Chceme přitom zachovat koedukační ráz zařízení, neplánujeme domky zvlášť pro pány a pro dámy. Podstatnou podmínkou je, že domky se nesmějí kumulovat na jednom místě. To znamená, že v jedné ulici nemůže stát více než jeden dvojdomek. Počet uživatelů služeb v dané obci zároveň nesmí překročit osm procent z celkového počtu obyvatel. Důvod je jasný klienti se mají integrovat do běžného prostředí, nemá vzniknout pouze nový ústav přestěhovaný do uměle vytvořené vesničky. Každou domácnost bude podle možností ve spolupráci s klienty obhospodařovat pět stálých pracovníků v přímé péči. Na nich bude běžný chod domácnosti od praní přes vaření až po nakupování a doprovod klientů za denními aktivitami. A právě z výše uvedeného vyplývá hned několik otazníků. Není pochyb o zlepšení kvality života uživatelů služeb. Jak to však budou zvládat zaměstnanci, kolik peněz bude stát provoz a jsou představy o napojení na lokální služby reálné? Peníze jsou klíčové

19 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R 19 Pětileté zkušenosti s těmito domky se budou při transformaci hodit, tvrdí ředitel Miroslav Kubín. nou: Obavy z nárůstu provozních nákladů existují. Nemohu vám v tuto chvíli říct konkrétní čísla, protože se v současné době zpracovávají rozbory nárůstu nákladů spojené s případnou transformací DSS Slatiňany. Otázky spojené s transformací a následným financováním musí ještě projednat Rada Pardubického kraje. Zaměstnanci se těší, ale Osobně jsem se přesvědčil, že nad standardem takového ubytování by neohrnul nos ani náročný zbohatlík. Drtivá většina zaměstnanců u nás je transformaci nakloněna. Dokonce si myslím, že někdo se na ni přímo těší. Ale není tomu tak všude, jak vím od kolegů z podobných zařízení. My máme výhodu, že nám tady už hodně podobné domky stojí a fungují. Všichni to tedy mohou vidět na vlastní oči. Občas se k nám někdo odjinud přijede i podívat, říká ředitel Kubín. Přesto jsem při rozhovoru s některými z nich nabyl dojmu, že mají větší obavy, než si jejich vedoucí připouští. O plánech s nimi vedení komunikuje, nicméně alespoň část z nich si zatím praktické každodenní fungování nedovede úplně představit. Koordinátorka Beranová dodává: My musíme vytvářet metodiky a všechno budovat jako průkopníci, protože v ČR vlastně neexistuje odborník na transformaci. Vznikají postupy i pro vysloveně praktické každodenní věci typu vaření a přípravy stravy. Zaměřujeme se na odbourání příliš velké péče. Donedávna fungoval zneschopňující trend já to raději udělám za tebe. Současný pohled je jiný. Nemůžeš uvařit? Nevadí. Chleba si ale ke snídani namazat dokážeš, tak to udělej. Nejistotu pracovníků v přímé péči naprosto chápu. Sám mám zkušenosti s prostředím pomáhajících profesí. Komunikace a sdílení postřehů mezi zaměstnanci mají nezastupitelnou roli. Neobhajuji centralizovaný systém ústavů sociální péče, ale chápu, že z hlediska služeb je všechno jednodušší. Obava, že najednou budu na všechno sám nebo jen s několika stále stejnými kolegy, se mi zdá zcela logická. Navíc v novém prostředí, které nemusí své nové obyvatele tak docela přijmout. Alespoň zpočátku. Proto mě zajímalo, jak se plánuje práce se zaměstnanci, aby nedošlo k jejich nadměrné zátěži. Iveta Beranová vysvětluje: Plánujeme vytvoření středisek podle oblastí Pardubice, Chrudim, Slatiňany. Každé středisko by mělo svého vedoucího, který bude mít na starosti koordinaci a komunikaci mezi centrálním vedením a řadovými pracovníky. Vytvoříme i systém porad a schůzek. Důležitou roli dostane komunikace pomocí počítačové sítě. Více na Bez doprovodu

20 20 Bydlení: Integrace versus koncentrace Praha je splnitelný Kvalitní bydlení je bezesporu jednou z důležitých životních potřeb. Pro lidi s postižením to možná platí dvojnásob. Můžeme však za kvalitní bydlení označit dobře zpracovaný bezbariérový byt sám o sobě? Záleží přece i na jeho okolí. Ve vzduchu tak visí otázka integrace a komunitního soužití. Vypravil jsem se tedy na několik míst, abych zjistil, jak se tam bezbariérově bydlí. Do blízké restaurace sice majitel nechal udělat plošinu, ale v tak krásném počasí by byl hřích sedět uvnitř. Ostatně proč, když máte kamarády, kteří pro pivo rádi vyběhnou pár schodů. Text a foto: Radek musílek Středem mého zájmu byla Praha. Nechť mi to zbylých devadesát procent populace promine. Velká města jsou pochopitelně v jiné situaci než většina republiky, a to jak po stránce bezbariérového bydlení, tak po stránce pracovního uplatnění. Navíc v Praze je všechno tak trochu jinak. I proto se do ní nemálo vozíčkářů z okruhu mých přátel přistěhovalo. Existují zde především dva typy bezbariérového bydlení běžné domy, ve kterých je pouze několik málo bezbariérových bytů, nebo celé domy zvláštního určení plné lidí s postižením. Podle Vladislava Dykasta, ředitele bytového odboru magistrátu, disponuje město Praha zhruba čtyřmi stovkami takových bytů. Další desítky až stovky mají jednotlivé městské části. Nejznámější jsou tři lokality Černý Most, Kunratice a Stodůlky. K nim lze připočíst ještě panelový dům v Petýrkově ulici na Chodově. To je co by kamenem dohodil od ulice Hornomlýnská v Kunraticích. Zeptejte se vozíčkářů z Prahy, kde bydlí, a jsem si jist, že řada z nich vám řekne právě jednu z těchto čtvrtí. V Praze je to snazší Jednoznačně pozitivním faktem je skutečnost, že získat bezbariérový byt není v Praze nesplnitelný sen. Ba kacířsky říkám: Není to velký problém. Už vidím některé čtenáře, jak pochybovačně zvedají obočí. Ale když srovnám svou bytovou situaci s mými zdravými vrstevníky, nemám si na co stěžovat. Mnozí třicátníci s rodinou stále žijí v nejistotě nebo platí vysokou hypotéku. Mě díky bezbariérovému bytu obojí minulo už na vysoké škole. Tedy v době, kdy mí spolužáci teprve hledali podnájmy nebo přežívali na koleji. Díky tomu můžeme v nárocích na bydlení překročit rovinu kvantity a přejít ke kvalitě. Vyhovuje obyvatelům prostředí, do kterého je byt zasazen? Je lepší bydlet v domě plném lidí s podobným osudem, nebo samostatně mezi nájemníky bez postižení? Předem říkám, že univerzální odpověď neexistuje. Moje pátrání mi to potvrdilo. Lidské potřeby a individuality jsou tak pestré, že nelze bezezbytku vyhovět každému. Zároveň všichni preferujeme něco trochu jiného. Někdo se spokojí s tím, co má. Jiný jde tvrdohlavě za svou představou. Podstatným faktorem jsou přitom cíle, které svým konáním sledujeme. Nejde přitom jen o bydlení. Totéž platí třeba pro vzdělávání i zaměstnávání lidí s postižením. Integrace sama o sobě nemusí být vždy hodnotou. Cílem přece není hodit vozíčkáře do vody, aniž bychom se předem přesvědčili, zda umí plavat. A už vůbec se nikdo neptal, jestli má tu vodu rád, zda mu vlastně nebylo lépe na břehu. Ano, pláž je možná plná neplavců, kteří se vzájemně utvrzují ve strachu z vody. Vytvořili si tam svůj svět pro sebe a často kontraproduktivně ho ze strachu či lenosti odmítají opustit. Ale léčba šokem není všelék. Nikdo by přitom