Turecko. Od Osmanské říše k modernímu evropskému státu. Seminární práce z dějepisu. David Antoš 7.J - 1 -

Transkript

1 Turecko Od Osmanské říše k modernímu evropskému státu Seminární práce z dějepisu David Antoš 7.J - 1 -

2 Obsah: Úvod... 3 Vznik a vývoj Osmanské říše... 3 Důvody úpadku Osmanské říše... 4 Vývoj před světovou válkou...5 První světová válka...5 Mustafa Kemal Atatürk... 5 Situace po první světové válce... 6 Národní válka za tureckou samostatnost... 8 Zformování nového tureckého státu Atatürkova politika a reformy...11 Vývoj po Atatürkově smrti Závěr Použitá literatura a prameny

3 Úvod Ve své práci jsem se především zaměřil na přelomové období v tureckých dějinách, tedy období zániku Osmanské říše, vzniku Turecké republiky a následujících zásadních reforem. Stručně jsem však popsal celý vývoj tureckého státu od vzniku Osmanské říše až takřka do současnosti, jelikož žádná část dějin není izolovaná, je ovlivněna předchozími podmínkami a sama ovlivňuje další události. Nejvýznamnější část mé práce je zaměřena na přední postavu tureckých dějin Mustafu Kemala Atatürka. Tato osobnost se totiž nesmazatelně zapsala do tureckých dějin a je rozhodně nejzajímavější a nejvlivnější postavou Turecka 20. století. Vznik a vývoj Osmanské říše Moderní turecký stát se vyvinul ve 20. století, jako nástupnický stát Osmanské říše. Turkové původem pocházejí z oblasti Střední Asie a od 11. století se začali usazovat v Malé Asii. Osmanská říše byla roku 1281 založena Osmanem I., od kterého je odvozen její název. On a jeho následovníci využili vrcholícího úpadku Byzantské říše a roku 1453 sultán Mehmed II. dobyl Konstantinopol, čímž existenci Byzance ukončil. Osmanská říše v dalších letech významně expandovala na Balkán a do dalších oblastí, dříve ovládaných evropskými státy. Další expanze probíhala do oblasti Středního Východu a části severní Afriky a velmi rychle Osmanská říše dosáhla hranic rozlohy Byzantské říše z dob největšího rozmachu, až na území jižní Itálie. Maximální rozlohy své říše dosáhl Sulejman I.. v 16. století, kdy vládl kromě Malé Asie celému Balkánu, větší část Uher, části území dnešní Ukrajiny, oblasti Středního Východu až po Persii a většině středozemního pobřeží Afriky. Roku 1683 se Osmani pokusili o dobytí Vídně. Přestože měli převahu, Vídeň se nakonec za pomoci dalších evropských národů, především Polska a krále Sobieskiho, ubránila. Tento okamžik je považován za bod zvratu ve vývoji Osmanské říše. Od této doby začíná postupný a poměrně rovnoměrný proces úpadku. V průběhu dalších staletí získávají některá území na úkor Osmanské říše Rakousko a Rusko. Uvnitř říše zároveň probíhá prohlubující se hospodářský úpadek a do 19. století vstupuje jako tzv. nemocný muž na Bosporu

4 Důvody úpadku Osmanské říše Příčin proměny největšího impéria své doby v zaostalou a na zahraničí závislou zemi je více. Důležitá byla revoluce v obchodu, který Osmanské říši přinášel značné příjmy. Vlivem zámořských objevů a kolonizaci světa Evropou přestalo být Středozemí klíčovou obchodní oblastí. V této době například dochází k úpadku dříve bohatých italských městských států. Doprava zboží z Indie přestává probíhat přes pozemní obchodní stezku přes Arábii a Osmanskou říši, ale začíná fungovat po moři. Důležitým faktorem byl systém kapitulací. Kapitulace je... v historii mezinárodního práva každá dohoda, kdy stát dovolí jinému státu vykonávat extrateritoriální právo nad jeho národnostmi uvnitř svých hranic. Tento pojem je odlišný od pojmu kapitulace ve smyslu vzdání se. 1 V praxi tento systém přinášel zahraničním importérům i exportérům jistá daňová zvýhodnění. Tento systém fungoval již v Byzanci, v předchůdci Osmanské říše. V pozdní fázi tohoto státu zde měli velký vliv a práva obchodníci ze západních států, převážně z italských. Na rozdíl od Byzance ale Osmani nebyli kapitulaci nuceni přijmout vojenským nátlakem. První kapitulace udělili některým evropským státům prakticky hned po dobytí Malé Asie. Z dnešního pohledu je obtížně pochopitelné, proč pokračovali v provádění této praxe. Docházelo dokonce k paradoxním situacím, kdy Osmanská říše válčila s Benátkami, ale zároveň jim poskytovala obchodní výhody. V tehdejší době však byla Osmanská říše natolik rozlehlá, že mezinárodní obchod byl minimální vnitřní trh impéria byl obrovský. Osmanská říše byla svět sám pro sebe, na lidi žijící mimo její hranice bylo pohlíženo jako na barbary a kontakty s nimi byly značně omezeny. Především však tehdejší ekonomická teorie byla zaměřena hlavně na import. Věřilo se, že importem společnost hromadí bohatství. Za těchto podmínek nebyl kapitulacím přikládám velký význam. To se však změnilo v pozdějších staletích, kdy na Západě došlo k průmyslové revoluci a raketovému nárůstu produkce oproti Osmanské říši. V té době však síla Osmanské říše již byla značně uvadající. Všechny pokusy o zrušení režimu kapitulací musely čelit nejen ekonomickému, ale též politickému a vojenskému odporu evropských zemí. Proto se jeho zrušení dosáhlo až při založení Turecké republiky. Kapitulace však mezitím omezovaly osmanskou výrobu, činily říši závislou na západním kapitálu, zadlužovaly zemi a bránily stejnému rozvoji společnosti, ke kterému v té době došlo na Západě. Bohatí obchodníci byli v Osmanské říši takřka výhradně křesťané. 1Britannica online;

5 Vývoj před světovou válkou Během 19. století dochází k akceleraci úpadku říše. V Evropě se rodí myšlenka nacionalismu a práva národů na sebeurčení. To vede k četným povstáním a jeden balkánský národ za druhým získává samostatnost. Turečtí sultáni si uvědomovali neustálé zaostávání svého státu, nicméně pokud se odhodlali k nějakým reformám, týkaly se převážně pouze armády, případně justice. Zahraniční dluh nadále narůstal až do ohromných rozměrů. Osmanská říše se de facto stála polokolonií evropských mocností s naprostou finanční závislostí. Roku 1908 došlo k revoluci tzv. Mladoturků, kteří usilovali o vymanění Turecka z vlivu cizinců a o přijmutí ústavy. Za pomoci části armády vyhlásili ozbrojený boj neoblíbenému sultánovi Abdülhamidovi II. Ten byl proto donucen novou ústavu, schválenou již v roce 1876, přijmout. Mladoturci se po tomto kroku s kompromisem spokojili a upustili od plánovaného pochodu na Istanbul. V prvním parlamentě, který vznikl na základě ústavy, získali nadpoloviční většinu křesel, byli však brzy rozmetáni. Uchýlili se k makedonské armádě (jejímž náčelníkem štábu byl mimochodem Mustafa Kemal) a počátkem roku 1909 vytáhli na Istanbul. Sesadili Abdülhamida II. A na jeho místo dosadili v podstatě loutkového sultána Mehmeda V. Mladoturci však brzy upustili od svých původní radikálních záměrů. První světová válka Do 1. světové války vstupuje Osmanská říše na straně Centrálních mocností. Důvodem byla převaha německého kapitálu v té době. Němečtí důstojníci též řídili veškerou činnost osmanské armády. Turecké jednotky však prakticky na všech frontách utrpěly mnohé porážky a ztratily některá území. Například Sýrii a provincii Van, která byla obývána Armény a kde došlo k dodnes připomínané první genocidě 20. století. Při opouštění těchto území totiž Turkové povraždili údajně až 1,5 milionu arménského obyvatelstva. Nový sultán Mehmed VI. byl nakonec nucen 30. října 1918 kapitulovat a podepsat příměří. Vláda Mladoturků musela rezignovat. Brzy nato, 18. listopadu 1918, v Istanbulu přistála spojená britsko-francouzská flotila a započalo dělení Malé Asie, která se měla stát kolonií evropských států. Mustafa Kemal Atatürk Nejvýznamnější postavou turecké moderní historie je bezesporu zakladatel Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk. Narodil se roku 1881 v řecké Soluni. V roce 1893 uspěl v - 5 -

6 přijímacích zkouškách na vojenskou školu v Soluni a posléze pokračoval do vojenských škol v Monastiru (1895) a Istanbulu (1899). O tři roky později byl přijat na istanbulskou vojenskou akademii, kterou v roce 1905 absolvoval s velmi dobrým prospěchem v hodnosti kapitána. Angažoval se v několika tajných opozičních organizacích a též v revoluci, která svrhla sultána Abdulhamida II. Mustafa Kemal byl velmi ctižádostivý a jelikož se mu nepodařilo prosadit se do žádné významné politické funkce, vrátil se zpět k vojenské kariéře. Za první světové války se, již jako plukovník, proslavil úspěšnou obranou Dardanel proti hrozbě britské invaze až do hlavního města Istanbulu 2. Poté úspěšně velel vojskům v okolí města Edirne poblíž bulharských hranic, což mu přineslo povýšení do hodnosti generála a získání titulu paši. V říjnu 1917 byl pověřen stát se členem doprovodu nástupce trůnu prince Vahdettina, který odjížděl na návštěvu Německa. Po cestě se projevily následky častých nezřízených pitek, kterým Mustafa Kemal holdoval. Ihned po skončení návštěvy proto odjel do Karlových Varů, kde strávil léto roku Je zajímavé, že právě tento pobyt měl na něj velký vliv, Mustafa Kemal se zde mohl seznámit se západním způsobem života. Později dokonce v Turecku založil lázně, které se měly podobat Karlovým Varům. Možné je, že z této jeho zkušenosti vyplývaly i jeho další reformy, například zákaz nošení tradiční turecké pokrývky hlavy fezu. V červenci zemřel Mehmed V. a na jeho trůn dosedl Vahdettin, který přijal jméno Mehmed VI. Ten záhy povolal Mustafa Kemala zpět, aby převzal velení Sedmé armády, která působila na syrské frontě. Situace po první světové válce Po uzavření příměří začaly západní armády s obsazováním tureckých území. Mehmed VI. se místo obrany vůči cizím armádám pokusil především oslabit vnitřní opozici a posílit svou moc, například rozpuštěním parlamentu. V této době již Mustafa Kemal získal velkou vážnost, jelikož armády pod jeho velením v průběhu první světové války nebyly nikdy poraženy. S politikou sultána nesouhlasil, a proto se pokusil svého vlivu použít k tomu, aby zabránil rozpuštění parlamentu. Sultán však jeho požadavky ignoroval a Mustafa Kemal proto vůči němu zaujal otevřeně nepřátelský postoj. V hlavním městě však jeho názory nebyly podpořeny místními elitami, proto se rozhodl svých cílů docílit jinou cestou. Dosáhl toho, že byl v dubnu 1919 jmenován inspektorem Deváté armády, která sídlila ve východní Anatolii. Sultán s tím souhlasil, protože doufal, že se tím zbaví nepohodlného kritika. Anatolie však byla jediné turecké území, které ještě nebylo okupované. 2 Později byla významnost jeho role při obraně Dardanel zpochybněna a její zveličení přikládáno kultu osobnosti, viz též

7 Anatolské elity nesouhlasily s obsazením a rozdělením Turecka. Ještě před koncem války zde proto vznikala různá nacionalistická hnutí. Navíc zde působila tzv. Zelená armády partyzánské, volně spojené oddíly, bojující proti faktické německé okupaci, které se posléze obrátily proti okupaci spojeneckými vojsky. Mustafa Kemal tak měl ideální příležitost využít těchto podmínek k vytvoření opozičního hnutí. Sultán si to později uvědomil a poslal za ním křižník, který ho měl přimět k návratu. Mustafa Kemal však odmítl poslechnout a naopak poslal výzvu vládě a parlamentu, aby se přemístily do neokupované Anatolie. Prvním hlavním stanem Mustafy Kemala se stalo město Havza. Zde se obklopil stejně smýšlejícími vojenskými veliteli i dalšími opozičními vůdci. Opakovaně odmítl uposlechnout výzev istanbulské vlády k návratu a naopak kritizoval rozhodnutí sultána dát Turecko pod ochranu jedné z velmocí. Sultán přemýšlel například nad Británií nebo USA. Jedna z těchto velmocí se měla stát jakýmsi protektorem Turecka a zajistit mu formální existenci ve svých hranicích. Mustafa Kemal oproti tomu požadoval samostatné Turecko ve svých národních hranicích. Stal se tak představitelem národního hnutí, které v té době (stejně jako v průběhu 19. století) soupeřilo s panturkisty a panislamisty. Panturkisté chtěli stát, který by zahrnoval všechna historická turecká území, především ve Střední Asii. Panislamisté vycházeli z toho, že sultán byl zároveň chalífou hlavou sunnitských muslimů po celém světě. Pod sultánem se tak měl sjednotit celý muslimský svět. V červu 1919 vydal Mustafa Kemal v přístavu Amasya prohlášení, v němž vyzdvihl roli národa při zachování státní svrchovanosti a oznámil svolání národního kongresu do Sivasu ve střední Anatolii. V následujícím prohlášení zbavil Istanbul titulu hlavního města. Ještě před ním se uskutečnil sjezd Společnosti pro ochranu práv východních vilayetů, významná opoziční organizace. Ta rozhodla o vytvoření tzv. zastupitelského výboru v čele v Mustafou Kemalem, který se fakticky měl stát i první prozatimní národní vládou. Na sivaském kongresu pak byl, za přispění velkého úsilí Mustafy Kemala, zavržen návrh na přijetí amerického mandátu nad tureckými územími. Bylo též vyhlášeno úsilí o likvidaci Osmanské říše, o samostatnost arabských provincií a vznesen požadavek ohledně vyhlášení nových parlamentních voleb. Poslední požadavek byl nakonec skutečně uskutečněn, sultán na nátlak Velké Británie nové volby vyhlásil. Velká Británie především usilovala o rozštěpení nacionalistických sil. Ve volbách však nacionalisté přesvědčivě vyhráli, poslancem za Erzurum se stal též Mustafa Kemal. Jeho požadavek, aby byl národní parlament přemístěn do svobodné Anatolie, ale přijat nebyl. Jelikož nevěřil zárukám poslanecké imunity, shromáždění parlamentu se nezúčastnil. Ten byl brzy rozpuštěn, většina poslanců zatčena a poslána do vyhnanství na Maltu. Tím byla znemožněna jakákoliv další jednání mezi opozicí a sultánem a potvrdilo to obavy Mustafy Kemala

8 Ten, spolu se zastupitelským výborem, přesídlil do Ankary, která se definitivně stala sídlem národní vlády. Vyhlásil též nové volby a 23. dubna 1920 se v Ankaře sešel nový parlament, který byl pojmenován Velké národní shromáždění Turecka. Ten oficiálně vyhlásil válku okupantům. Mustafa Kemal se stal předsedou shromáždění a formuloval 8 základních principů své politiky: 1. Dosáhnout nezávislosti Turecka. 2. Začlenit všechna nesporná turecká území do nového tureckého státu. 3. Prohlásit arabská území za nezávislá. 4. Dát všem územím se smíšeným složením obyvatelstva možnost svobodně se rozhodnout, do jakého státu chtějí patřit. 5. Přiznat národnostním menšinám všechna práva, která jsou obvyklá v evropských státech. 6. Předat problém úžin (Bosporu a Dardanel) konferenci černomořských států. 7. Zrušit režim kapitulací a ekonomické kontroly Turecka cizími státy. 8. Zlikvidovat sféry zahraničního vlivu jakéhokoliv druhu. Mezitím sultán odsoudil Mustafu Kemala k smrti a vyslal proti němu armádu. Jeho vliv však dále slábnul a tímto krokem si zavřel poslední možnost dohody. Národní válka za tureckou samostatnost V červnu 1920 však řecká armáda zahájila mohutnou ofenzivu. Řekové, kteří byli motivováni tradiční rivalitou vůči Turecku a sliby západních mocností ohledně získání některých tureckých území, snadno poráželi špatně zorganizované a vybavené, nové turecké národní jednotky a velmi rychle postoupili až do střední Anatolie. Tyto úspěchy vedly Velkou Británii a její spojence k tomu, aby sultána donutili podepsat 10. srpna 1920 sèvreskou mírovou smlouvu 3, která turecké území zásadně redukovala a vytvářela z Turecka de facto loutkový stát. Tato dohoda však nebyla uznána národní tureckou vládou, která tou dobou už byla jedinou relevantní silou, nezávislou na okupačních silách. Významným spojencem nové turecké národní vlády bylo Rusko. S Tureckem jej spojoval společný nepřítel v Rusku ještě stále probíhala občanská válka mezi bolševiky a menševiky. Rusové finančně a materiálně turecké národní hnutí podpořili, přestože Turkové v té době ještě stále okupovali část Kavkazu, například Arménii. Především však posloužili jako možný nástroj nátlaku na západní země, které se ruského vlivu v Turecku bály. 3 Celé znění dohody i s mapami, které vyznačují plánované rozdělení Malé Asie, je možné najít na adrese:

9 Po sèvreské dohodě následovala roku 1921 londýnská konference, které se zúčastnil též zástupce prozatímní turecké vlády. Právě na ní se Turkové pokusili využít hrozby spojenectví s Ruskem k prosazení svých požadavků. Konference však skončila fiaskem a turecká vláda se s Ruskem skutečně spojila. Situace na frontě s řeckou armádou byla dost kritická. Prvního vítězství dosáhly turecké síly pod velením blízkého Kemalova spolupracovníka Ismeta paši 31. března 1921 poblíž vesnice Inönü. Podle ní také později přijal příjmení. Vítězství však nemělo dlouhý efekt, jelikož Řekové turecké jednotky převyšovali ve všech ohledech. Dokonce začalo hrozit, že ohrožena bude samotná Ankara, jelikož řecký král Konstantin převzal velení nad řeckými jednotkami a vydal pokyn k dobytí železničního uzle Eskişehir, který byl pro obranu Ankary klíčový. Za těchto okolností se Mustafa Kemal rozhodl převzít velení. Přestože věděl, že obrana Eskişehiru je životně důležitá, rozhodl opustit již takřka obklíčené město a zachránit tak alespoň armádu. Obranná linie se tak posunula o 300 kilometrů dál. To mělo později vliv na zásobování řeckých oddílů, jelikož na dobytém území operovaly četné partyzánské jednotky. Dobytí Eskişehiru vyvolalo v Ankaře paniku a mnoho obyvatel se evakuovalo. Mustafa Kemal byl kritizován, ale do Ankary se vrátil, aby získal plnou moc diktátora a vrchní velení nad armádou. Část Národního shromáždění se oprávněně obávala, že Mustafa Kemal nechce tento titul získat jen pro dobu krize, ale již natrvalo, a obviňovala ho z touhy stát se sultánem. Přesto nakonec 4. srpna 1921 Mustafa Kemal dostal, co chtěl, a stal se prakticky neomezeným vládcem, kterým zůstal do konce života. Útok na novou tureckou obrannou linie na řece Sakaryi zahájila řecká armáda 24. srpna Boje probíhaly po dobu 14 dní a, kromě velkých ztrát na obou stranách, nepřinesly žádný průlom. Obě armády se dostaly na pokraj svých sil, ale nakonec to byli Řekové, kteří se 6. září stáhli. Tento den se dá považovat za zásadní průlom ve vývoji, přestože Turkové ve skutečnosti nevyhráli. Mustafa Kemal se triumfálně vrátil do Ankary a přijal titul Gazi nejvyšší titul muslimských bojovníků. V té době začalo docházet k rozporům mezi státy, vedoucími okupační armády. Na protahující se válce neměl zájem prakticky nikdo, navíc evropské státy byly značně vyčerpané předcházející válkou. Francie se brzy po bitvě na řece Sakaryi rozhodla uznat Turecko i tureckou prozatimní vládu a z tureckých území se stáhla Stejně se zachovali Italové. Mezitím se Mustafa Kemal tajně připravoval k rozhodující bitvě, která měla definitivně rozhodnout. Řecká armáda se nacházela v morálním rozkladu, navíc Řekové nevěřili v tureckou ofenzivu a předpokládali, že Turkové budou chtít svou otázku vyřešit dohodou. Mustafa Kemal potajmu sestavil útočný plán a přesně ve stanovený den, 26. srpna 1922, turecké jednotky zaútočily - 9 -

10 na město Dumlupinar, řeckou armádu rychle rozdělily na dvě části a oddělili ji od týlu. Také se jim podařilo zajmout řecký generální štáb a 9. září dosáhli výchozího bodu řecké invaze města Izmiru. O něco později bylo vyčištěno celé anatolské území. V té době již bylo jasné, že válka skončila a poslední překážkou uzavření míru bylo vyřešení sporu ohledně kontroly černomořských průlivů. 11. října bylo uzavřeno příměří a 21 listopadu byla zahájena Lausannská konference. Ta 24. července 1923 vyústila v mírovou smlouvu, 4 která uznala Turecko v jeho dnešních hranicích, uznala Kemalovu vládu, zrušila režim kapitulací a nastavila svobodný režim průlivů, které se staly mezinárodní, demilitarizovanou zónou. Tato dohoda ukončila turecký osvobozenecký boj. Zformování nového tureckého státu Ještě před uzavřením Lausannské dohody začal Mustafa Kemal uskutečňovat některé ze svých revolučních reforem. Prvním cílem bylo upevnění své moci a nastolení republiky. Ačkoliv Mustafa Kemal byl naprosto dominantní vládce své země, který dokázat prosadit jakoukoliv svou vůli, formálně chtěl zavést republiku a nechtěl se stát žádným novým sultánem. Jak o něm kdosi po jeho smrti poznamenal, byl diktátorem proto, aby v Turecku diktátoři již více existovat nemohli. 5 Přesto je dnes jeho osobnost z tohoto důvodu zpochybňována a kritizována. První krok bylo zrušení sultanátu. Po bouřlivých diskusích se tak skutečně koncem roku 1922 stalo. Sultán byl donucen opustit Turecko a odjet do exilu. 9. srpna 1923 byla Společnost pro ochranu práv východních vilayetů přejmenována na Lidovou stranu. Ta se stala základem Kemalovy moci. Stal se jejím doživotním předsedou a v následujících volbách získala tato strana všechny mandáty. 13. října prosadil definitivní přestěhování hlavního města z Istanbulu do Ankary a 29. října následoval dodatek ústavy, který stanovil republikánskou formu vlády. Mustafa Kemal přejmenoval svou stranu na Lidově republikánskou, byl vyhlášen systém jedné strany a Mustafa Kemal byl zvolen prvním tureckým presidentem. Další krok byl zaměřen proti muslimské náboženské obci. Ta byla posledním Kemalovým silným odpůrcem v zemi. Navíc nový chalífa, Abdülcemit, měl stále ještě ambice na návrat sultanátu. Náboženské otázky ale pochopitelně byly velmi citlivé, proto musel Mustafa Kemal jednat postupně. Počátkem února 1924 uspořádal velké vojenské manévry, které měly sloužit jako zásterka pro jednání s generály. Těm oznámil svůj záměr na zrušení chalífátu a nakonec získal Karpat, K. H. (1959): Turkey`s Politics The Transition to a Multi-Party system. Citováno podle Pravec, K. (1967), str

11 podporu. Od té doby v Turecku funguje armáda jako tradiční strážce sekularismu, a to i za cenu použití síly a převzetí moci, jak se ve 20. století stalo opakovaně. 3. března 1924 tak tedy byl chalífát zrušen, stejně tak ministerstvo náboženství, náboženské školy i soudy. Okamžitě poté byl Abdülcemit spolu se všemi ostatními členy osmanské dynastie vypovězen z Turecka. V dalším roce pokračoval v potlačení vlivu náboženství v Turecku zrušením dervišských řádů. Úplnou odluku státu od náboženství Mustafa Kemal vyhlásil v roce 1928, islám přestal být státním náboženstvím. Atatürkova politika a reformy Mezi hlavní reformy patří ty, které se snažily ve všech směrech posunout Turecko blíž k Evropě v kulturních a dalších oblastech. Již v roce 1925 byl zrušen muslimský kalendář a nahrazen kalendářem mezinárodním, tedy počítaným od narození Krista. V roce 1926 byl přijat nový zákoník podle evropského vzoru, který zrovnoprávnil postavení žen a zakázal polygamii. Zcela zásadní však byla především reforma písma a školství. Mustafa Kemal 9. srpna 1928 přednesl návrh zákona, který zpřístupnil vzdělání širokým okruhům obyvatelstva a zavedl místo arabského písma, které bylo zakázáno, latinku. Tato změna dále oslabila postavení muslimských duchovních, kteří až do té doby byli často na vesnicích jedinými, kdo byl gramotný. Mustafa Kemal potom osobně objížděl Turecko a vybízel k rychlému vzdělání všech obyvatel. Vzdělání pokládal za nejdůležitější prostředek rozvoje. Z dnešního pohledu možná trochu nevýznamný, ale ve své době značně kontroverzní a symbolický byl zákaz nošení tradiční turecké pokrývky hlavy fezu. Podle Mustafy Kemala se jednalo o zastaralý symbol Osmanské říše a vybízel k nošení evropských klobouků, ale též dalších částí oblečení byly sjednoceny turecké a evropské míry a váhy. Od roku 1934 byl zaveden pořádek do evidence obyvatelstva. Až do té doby měl každý občan pouze křestní jméno (např. Mustafa Kemal je celé křestní jméno) a dále titul, který odpovídal jeho společenskému postavení. Tituly však byly pouze 4 (žádný, bey, efendi a paša), což znamenalo, že rozlišit obyvatele pouhé jedné vesnice byl velký problém. Nový zákon tituly zrušil a dal každé rodině možnost vybrat si své nové dědičné jméno. Velké národní shromáždění udělilo Mustafu Kemalovi čestné příjmení Atatürk tj. Otec Turků. Podle Mustafy Kemala vznikl pojem kemalismus, který v obecném významu znamená úsilí jakéhokoliv státu o změnu své národní identity a o přesunutí svého národa z jedné civilizace do jiné. 6 Přestože Turecko není jediným takovým státem, v minulosti to například bylo Japonsko, v 6 Huntington, S. P. (2001): Střet civilizací, str. 74n

12 úsilí o pozápadnění svého státu Mustafa Kemal a jeho nástupci uspěli nejlépe. Pomocí radikálních reforem, kterých mohl dosáhnout pouze z titulu svého postavení zachránce národa. Díky tomu mohl zasáhnout do všech složek života a natrvalo změnit směřování své země. Turecko je dnes jediný islámský demokratický a sekularizovaný stát. Oblastí, ve které Atatürk nedosáhl velkých úspěchů, je ekonomika. Mustafa Kemal byl částečně ovlivněn sovětským modelem. Přestože rozhodně nikdy nesdílel komunistické hodnoty a názory, v ekonomice byl jeho model v jistých směrech podobný. Soukromé vlastnictví a podnikání sice nebylo nijak potlačováno, v klíčových oblastech hospodářství ale působily státní společnosti. To bylo pravděpodobně způsobeno mimo jiné osmanskou zkušeností s režimem kapitulací. Po dlouhá století byla Osmanská říše de facto ekonomickou kolonií evropských států a proto se izolacionismus ekonomiky a státem řízené hospodářství zdálo být jedinou možnou obranou proti převaze zahraničního kapitálu. Tato politika pak byla bohužel příčinou další ekonomické stagnace Turecka v době, kdy ve všech ostatních oblastech bylo učiněno značného pokroku a Turecko se zdálo být ideálním kandidátem pro velký skok nahoru. Důvodem centrálního řízení hospodářství v té době je také možné hledat ve světové hospodářské krizi, kterou relativně nejméně byl poznamenám Sovětský svaz. Nicméně vyplývající ekonomická nestabilita v průběhu 20. století byla také opakovanou příčinou nestability politické. Proces otevírání ekonomiky a privatizace podniků byl zahájen až dlouho poté, v 80. letech. Zahraniční politika za vlády Mustafy Kemala byla orientovaná na západní Evropu, především Francii a posléze Velkou Británii. Nebyly však zavrženy ani kontakty se Sovětským svazem. Turecko však naprosto odstoupilo od tradiční osmanské militaristické expanzivní politiky. Atatürk vždy prohlašoval, že Turkové chtějí pouze žít v hranicích svého národního státu, heslo jeho zahraniční politiky bylo: Mír v zemi, mír ve světě. Vývoj po Atatürkově smrti Vlivem četných zdravotních potíží Mustafa Kemal na sklonku života již svou funkci příliš nevykonával a o politické záležitosti se zajímal méně a méně. Zemřel koncem roku 1938 a nástupcem se stal jeho blízký spolupracovník Ismet Inönü. V předvečer druhé světové války Turecko uzavřelo dohody o spolupráci s Francií a Británií, naopak vztahy se Sovětským svazem byly chladné. 19. října 1939 byla v Ankaře podepsána trojstranná dohoda, která potvrzovala spojenectví s Francií a Velkou Británií. Přesto nakonec Turci do 2. světové války ze začátku na straně Spojenců nevstoupili. Německo totiž vyvinulo značné diplomatické úsilí, aby strategicky položené Turecko zůstalo neutrální. Během válečných let bylo dokonce možné sledovat postupný

13 posun směrem ke spolupráci s Německem, které bylo způsobeno pragmatickým pohledem na poměr sil v Evropě. Roku 1941 dokonce byla s Německem uzavřena dohoda o přátelství a neútočení. Postupem času se však situace pro Němce začala vyvíjet nepříznivě a ke konci války (23. února 1945) dokonce došlo k formálnímu vyhlášení války. Turecko tak bylo po skončení války mezi vítěznými státy, aniž by se do bojů jakkoliv relevantně zapojilo. To mu také umožnilo stát se zakládajícím státem OSN. Vývoj Turecka po druhé světové válce byl velmi bouřlivý. Turecko se stalo členem NATO a jedním z nejpevnějších spojenců USA za studené války. Na druhé straně ve vnitřní politice probíhaly ostré střety. V roce 1946 bylo zrušeno monopolní postavení Lidově republikánské strany a byl nastolen systém politického soupeření různých politických stran. To bohužel vedlo k vyhrocení střetů mezi islamisty, nacionalisty, levicovými extrémisty a dalšími skupiny, které často vyústily až v násilnou anarchii. Poslední zárukou politické stability a udržování odkazu Atatürkových reforem byla vždy armáda. Např. v letech 1960 a 1980 proběhly vojenské převraty, které stabilizovaly situaci a po roce vrátily moc zpět demokratickým institucím. Nicméně ještě v 90. letech byly některé strany zakázány pro příliš velký radikalismus. Závěr V průběhu 19. století se prohloubila celospolečenská krize Osmanské říše, která později vyústila v nacionální a reformační hnutí. Do tureckých dějin je navždy silně zapsán Mustafa Kemal Atatürk, který Turecku vybojoval svobodu, utvořil jeho nové struktury a prosadil zásadní reformy, jež Turecku posléze pomohly k velkému intelektuálnímu, kulturnímu a dnes i ekonomickému rozvoji. Atatürkova snaha začlenit Turecko do Evropy se dnes stává velmi aktuální. Ať již otázka vstupu Turecka do Evropské unie dopadne jakkoliv, Atatürk se postaral o to, aby se Turecko stalo moderní vyspělou zemí. Turkové pak projevili pozoruhodnou cílevědomost, když v jeho odkazu pokračovali a pokračují dodnes, přes veškeré těžkosti, které Turecko ve 20. století potkaly

14 Použitá literatura a prameny: 1. Özal, Turgut (1991): Turkey in Europe and Europe in Turkey 2. Pravec, Karel (1967): Kemal Atatürk 3. Başkan, Seyfi a kolektiv (1991): The Turks and Türkiye 4. Doğan, Kutlay (2002): Turkey 5. Huntington, Samuel P. (2001): Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu 6. The Ottoman Khilafa: 7. Encyklopedie Wikipedia: 8. Ataturk.com: 9. CIA - The World Factbook: