OBSAH TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou

Transkript

1 Vy dá vá spolek MAGEN Ř íjen 2014 TIRÁŽ: OBSAH SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 3 9 ŽIVOT KOLEM OBCÍ 9 12 Rabínská odcházení a střídání Miluji rabína, ale... sex až po svatbě! Jedna děravá rodinná historie UDÁLOSTI Po holubici datel Malach jako brána do minulosti skrze vyprávění přeživších Rekonstrukce Gazy nezačala ani měsíc po skončení války s Izraelem Dárcovská konference pro Gazu TÉMA Fatální slepota před čirým zlem Glosa k událostem kolem Gazy speciálně a k problému Palestinců všeobecně Proč nás nenávidí? Nejsme jako oni Židé v Gulagu ROZHOVORY Hamás rozpoutal toto kolo války, že se potřeboval zviditelnit Židé žijí v Teplicích již 600 let. Jaká je současnost zdejší židovské komunity? Židovské obce leckde kopírují fungování české politiky i s jejími nešvary HISTORIE Významné židovské rodiny Hagibor Praha Bývalá modlitebna na pražské Letné ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ 36 Jom Kipur den duševního účetnictví KULTURA Kniha o dějinách Židů Kameru nesmím vůbec vypnout Zemřela Nadine Gordimerová TUŽKA NA PROVÁZKU 40 Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu. Registrace MK ČR Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek, D. Stecher Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs Ilustrace: Jan Laštovička Sazba: Luděk Neužil Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba Zikova 4, Praha 6 Kontaktní adresa: PO box 11, Požárníků 38, Horoměřice novinymagen@seznam.cz Číslo konta: /0800, Česká spořitelna, a. s. Toto číslo vychází s podporou čtenářů Poslední konfl ikt kolem Gazy vyvolal v Evropě vlnu protižidovských a protiizraelských vystoupení. Pouze v ČR byli kritici Izraele v menšině. Největší demonstraci na podporu Izraele zorganizovalo ICEJ 6. srpna na pražském Václavském náměstí (s ). Před 100 lety byl založen ŽSK Hagibor Praha. Klub měl i družstvo ledního hokeje (s ) Česká média se rozsáhle věnovala rezignaci vrchního pražského rabína Karola Sidona. I bulvár si přišel na své (s. 9 11).

2 Strana 2 Myslím, že máme po válce Jisté to ale není! Děkujeme všem v Česku za veškeré akce, které jste v náš prospěch prováděli. Dovedeme si toho vážit. Dle mého se Češi chovali nejlépe ze všech národů a jsem hrdý, že patřím výchovou k vám. Měli jsme tu namále kvůli teroristické islámské organizaci Hamás, která spolupracuje s Iránem, Tureckem a al-kajdou, která plánuje konec západní civilizace a zavedení práva Šaría. Nejen židé, ale i křesťané jsou jejich nepřátelé, a vraždí nás po celém světě. Podlosti, které byly v Gaze prováděny, byly zastaveny, bohužel s mnohými padlými hlavně na jejich straně. Svět se na nás zlobí kvůli špatným informacím médií (financovaných Katarem), ale věřte, že i když to zní jako protimluv, tak máme nejhumánnější armádu a letectvo. Když se střílejí rakety na celý Izrael ze škol, nemocnic a mešit, pak není jiné východisko než je umlčet. A pak umírají ženy a děti! Je to neruší, je to část ďábelského plánu. My to nechápeme a truchlíme po všech! Doufám, že konflikt je ukončen. Otázkou je, na jak dlouho? Končím se slovy Ephraima Kishona: Promiňte, že jsme vyhráli! Naopak by to bylo mnohem horší. Petr Erben, Aškelon 7. srpna 2014 ÚVODNÍK Gaza a měnící se Evropa Vážení čtenáři, děkujeme Vám všem, kteří jste vyslyšeli naši výzvu na finanční sbírku, abychom mohli další rok vydávat ŽL. Je to cenná zpětná vazba, která nám potvrzuje, že naše práce má smysl. V posledním roce jsme rozšířili okruh našich čtenářů na Slovensku a v Izraeli, jsme velmi rádi, že si ŽL budují dobré jméno jako nezávislý a zajímavý časopis i v zahraničí. V době letních prázdnin zachvátila řadu evropských měst nebývalá vlna protestů proti Izraeli a jeho odvetné operaci v pásmu Gazy, které na mnoha místech přerostly v násilí a otevřený antisemitismus. Demonstrace se konaly od Japonska přes Pákistán až po Severní Ameriku. Nejdramatičtější však byly v Evropě, kde zněly nacistické protižidovské slogany a byly napadány synagogy a židovské obchody. I do Česka tato vlna lehce doběhla, ale projevovala se především v internetových diskusích, proto i blog ŽL musel přistoupit k mazání antisemitských příspěvků a blokování některých diskutérů. Ve svém výsledku bylo však Česko asi jedinou zemí, kde počet demonstrantů, vyjadřujících solidaritu s Izraelem, předčil počty jeho oponentů. Na titulní stránce přinášíme fotografii z největší pražské proizraelské demonstrace, kterou zorganizovalo ICEJ. A pod tímto článkem je poděkování lidem v České republice za vyjádřenou podporu od Petra Erbena z Aškelonu, který má až příliš praktické zkušenosti s raketami Hamásu. Proto jsme jako téma tohoto vydání ŽL zvolili reakce na protižidovské demonstrace v souvislosti s Gazou, islámský terorismus, ale i kritiku do vlastních řad. Texty Juraje Ecksteina, Arieho Gillona, Yaira Lapida a Mortimera Zuckermana skládají důležitou část mozaiky židovského přemýšlení a vnímání celého problému, jenž nás bude v budoucnosti konfrontovat stále intenzivněji. K tématu izraelsko-palestinského konfliktu se v rozhovoru vyjadřuje i bývalý český velvyslanec v Tel Avivu Tomáš Pojar. V letošním roce si připomínáme šest století židovského osídlení v Teplicích, proto jsme se více zaměřili na současnost a minulost zdejší židovské komunity. V uplynulých měsících nás opustila řada přátel, kterým jsou věnovány nekrology na úvodních stránkách. O dalších zesnulých jsme se dozvěděli až po uzávěrce a bude jim věnována vzpomínka v příštím vydání. Jak si povšimnete, tak z našich řad začínají odcházet i zástupci poválečné generace. Česká židovská komunita prochází důležitou proměnou, do jaké míry ji ovlivní změny na rabinátech v Praze a Brně, ještě uvidíme. V rubrice Život kolem obcí přinášíme krátké rozhovory s rabíny Davidem Peterem a Štěpánem Klimentem. O rezignaci Karola Sidona na funkci vrchního pražského rabína bylo na blogu ŽL a v českých médiích napsáno mnoho, proto se k tématu vracíme jen přetištěním rozhovoru z Blesku, jenž Sidonova přítelkyně Ojuna Tuja poskytla největšímu domácímu deníku výměnou za stažení kompromitujících fotek mileneckého objetí ze stejnojmenného zpravodajského portálu. Těšíme se na Vaše reakce a náměty, které můžete posílat na novinymagen@seznam.cz. Vaše redakce Promoce na LBS V pátek 27. června promovali absolventi tříletého bakalářského programu na Lauder Business School ve Vídni. Na pozvání vedení školy ke studentům na slavnostním shromáždění promluvil Tomáš Jelínek. LBS byla založena v roce 2003 a výuka probíhá v angličtině. I když studium není finančně náročné, tak zde doposud získali bakalářský titul pouze dva čeští studenti. red

3 Strana 3 Karel Aufricht, náš přítel, zemřel náhle na selhání srdce 11. února 2014 ve věku 67 let. Tu smutnou zprávu jsme dostali opožděně, a to ještě náhodně teprve před několika dny. Pohřben je v Southfieldu ve státě Michigan v USA. Maceva, tedy postavení náhrobního kamene, se konala za přítomnosti mnoha přátel, sousedů, Karlovy dcery Ariane, jeho bratra Tomáše s manželkou Iris za nádherného počasí. Narodil se v Orlové. Jeho otec dr. Otto Aufricht byl vojákem Svobodovy armády, při osvobozování koncentračního tábora Terezín poznal svou druhou manželku Eriku. Jeho první manželka zahynula v Osvětimi. Rodina Aufrichtova byla vždy příkladně pobožná, otec dr. Otto Aufricht byl předsedou synagogálního sboru v Orlové. Vlastnil ohromnou knihovnu židovských autorů z celého světa, ze kterých si nejvíce cenil Maxe Broda. Karel si oblíbil knihu Rozinky a mandle, povídky židovských autorů, kterou vydalo nakladatelství Odeon, a pak také knihy českých židovských autorů Ludvíka Aškenazyho, Norberta Frýda, Karla Poláčka, Jiřího Weila a Arnošta Lustiga. V roce 1968 emigrovala celá rodina do Německa do Kolína nad Rýnem, kde se Karel aktivně podílel na činnosti Židovské obce, stal se členem místní sportovní organizace Makabi, organizoval lyžařské zájezdy do Rakouska a Švýcarska, což ho nakonec vedlo k tomu, že založil cestovní kancelář Aufricht. Jeho zákazníky byli hlavně emigranti z Československa a Polska, z nichž velkou část tvořili zaměstnanci českého a slovenského vysílání rozhlasové stanice Deutsche Welle. Spokojenost zákazníků vedla k tomu, že další přicházeli ze širokého okolí Kolína nad Rýnem, také z Düsseldorfu, Dortmundu a Gelsenkirchenu. Karel navíc nezištně pomáhal nejen radou, ale i finančně těm, kteří přijeli z ČSSR a rozhodli se na západě zůstat. Jedním jeho zákazníkem byl např. slovenský horolezec, kterému Karel zařídil cestu do Nepálu. Kromě své činnosti v cestovní kanceláři se věnoval svým koníčkům drahým plnicím perům a značkovým hodinkám TAG Heuer, IWC, Rolex, Rado, Omega, Eterna, které SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Náš přítel Karel Aufricht již není mezi živými také sám opravoval. Po sametové revoluci navázal spolupráci s českou firmou Elton, Nové Město nad Metují, která vyrábí hodinky značky Prim. Některým obchodníkům v České republice dodával plnicí pera značek OMAS, Mont Blanc, Pelikan a Waterman. Vždy, a to i v emigraci, se živě se zajímal o dění v Československu, o dění v pražské židovské obci, sledoval český tisk, často navštěvoval Prahu, léčil se v Poděbradech. Při návštěvách Prahy nikdy nezapomněl pozvat své přátele na znojemskou, kterou miloval, a to vždy do jiné restaurace. Byl vynikajícím vypravěčem, byl vtipný a často svá vyprávění doplnil historkou, o které jsme nikdy nevěděli, zda je pravdivá, nebo si ji vymyslel. V roce 1995 se Karel odstěhoval do USA, do Southfieldu blízko Detroitu ve státě Michigan, kde se seznámil s knihami rabína Chajima Halevy Donina, učitele judaismu, profesora Židovských studií na univerzitě v Detroitu, který působil v Southfieldu. Karel se stal propagátorem jeho knih, především knihy To Be a Jew. Karel mluvil plynně česky, slovensky, polsky, rusky, německy a anglicky a nářečím ponašemu. Nespolehlivý člověk se špatným charakterem byl pro něho migrifič, konkrétní lidi, o kterých tak mluvil, raději jmenovat nebudeme. V Karlovi ztrácíme člověka dobrosrdečné povahy, který pomáhal nezištně všude tam, kde bylo jeho pomoci zapotřebí. Jeho heslem bylo Keep smiling, zesměšňoval hesla ke komunistickým výročím a tituly, které rodná strana udělovala vzorným pracovníkům, a tak Karel své přátele zdravil pozdravem Buď zdráv mistře vysokých sklizní nebo heslo Usnesení x-tého sjezdu KSČ naplníme, doplnil Karel větou... do přinesených nádob. Byl vynikajícím vypravěčem politických vtipů, na ukázku jeden. Soudruh učitel se ptá žáků, kdo je Stalin, a žáček odpoví vůl, na otázku, kdo byl Gottwald, dostane soudruh učitel odpověď blb. To mi tedy musíš vysvětlit. Žáček: Soudruhu učiteli, vy jste to chtěl rychle, rychle, a tak jsem to říkal ve zkratkách. Soudruh Stalin je přece Velký Učitel Lidu a náš první dělnický prezident Gottwald Budovatel Lidového Blahobytu. Karlova dcera Ariane Charlotte Schugal, která je stejně dobrosrdečná jako její otec, je aktivní členkou Židovské obce ve Vídni. Má dvouletého syna, jenž se jmenuje Baruch Jehošua a navštěvuje židovskou školu. Ariane, která čeká druhé dítě, ho vychovává v židovské tradici. Karel Aufricht žije v našich myslích a bude tam žít trvale. ČEST JEHO PAMÁTCE. Denny Stecher

4 Strana 4 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Bojovník za to, aby se věci dělaly lépe Když se řekne česko-německé smiřování, člověku se nevybaví jen pojmy jako Deklarace nebo Česko-německý fond budoucnosti, ale rovněž řada jmen. Oldřich Stránský ( ) vždy osobně vystupoval proti projevům rasismu a diskriminace (foto Ondřej Cakl) Jde o klíčové protagonisty tohoto procesu, který s jistou nadsázkou řečeno představoval zahraničněpolitickou maturitu nejen pro českou diplomacii, ale českou společnost jako takovou. Jedním z těchto jmen je jméno Oldřicha Stránského. Oldřich Stránský byl pro svůj židovský původ během nacistické okupace vězněn celkově v pěti koncentračních táborech. V průběhu 90. let se nicméně z pozice předsedy Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých zasazoval o posilování vzájemné důvěry mezi českou a německou společností, k němuž sám přispěl významným dílem coby spoluautor projektu humanitárního gesta z prostředků Fondu budoucnosti pro žijící české oběti holokaustu. Přes všechny své zásluhy se Oldřich Stránský nikdy nestal ikonou česko-německého smiřování. Schopnost empatie a šíření porozumění se daleko spíše asociovala s jinými protagonisty vzájemného dialogu, jako byl například profesor Felix Kolmer. Oldřich Stránský především chtěl, aby se věci dělaly lépe, a za to byl připraven bojovat. Jeho boje občas vedly i k větší polarizaci, k níž nezřídka docházelo i mezi Oldřichem a jeho českými spolubojovníky. Oldřich Stránský však, pravděpodobně, nemohl jinak. Byl až příliš přesvědčen, že na světě spravedlnosti není (což je také titul jeho vzpomínkové knihy, na které s ním spolupracoval Teodor Marjanovič), a tudíž už nelze dělat kompromisy. Tento pohled Oldřich Stránský zastával nejen při pozdějším vyjednávání o odškodňování nucené práce z prostředků německé vlády a německého průmyslu, ale rovněž při hodnocení poválečného vyhánění německých spoluobčanů. Jeho postoje mu zdaleka nepřinesly tolik přátel, jako posilovaly jeho autoritu, a to jak v Česku, tak stále více i v Německu a Rakousku. Není náhodou, že z obou zemí se mu dostalo vysokého státního ocenění. Herbert Werner, někdejší kolega ve Fondu budoucnosti a důležitý představitel moderátního, křesťanskodemokratického křídla sudetoněmecké komunity, na adresu Oldřicha Stránského poznamenal, že se výrazně zasloužil o smíření a porozumění mezi Židy, Čechy a Němci. Oldřich Stránský však byl ochoten nejen hovořit o svých zkušenostech s totalitními režimy, ale byl rovněž připraven osobně vystupovat proti veškerým projevům rasismu a diskriminace. Jeho odhodlání dělat věci lépe a požadovat to i od druhých neznalo omezování v žádném směru. To jej vedlo i k spoluúčasti při zakládání České rady pro oběti nacismu, která měla za cíl posilovat demokratické tradice v moderní české společnosti. V pátek 18. července 2014 Oldřich Stránský zemřel. Bylo mu 93 let. Myslím, že i přes svou nesmlouvavost mohl být se svoji životní bilancí spokojen. Za všechny, kde jsme měli možnost s ním spolupracovat, mu chci touto cestou vzdát dík. Spolupráce nemusela být vždycky snadná, vždycky však měla smysl. Tomáš Kafka vyšlo v Lidových novinách 23. července

5 Strana 5 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Odešel Olda Stránský a zůstává po něm prázdno V uplynulém měsíci zemřel Tomáš Stern (63), jeden z nejmladších obyvatel Pensionu Charlese Jordana. V Janovského bydlel asi 5 let. Od samého počátku se snažil pomáhat ostatním. Vozil autem potřebné na nákupy, na návštěvy za rodinou, nakupoval, spravoval televize, rádia, lampy i mobily. Jako bývalý zvukař v Divadle hudby si Tomáš Stern V pátek 18. července 2014 ve věku 93 let zemřel Oldřich Stránský. Na svět přišel 2. června 1921 v Mostě do českoněmecké židovské rodiny. Měl ještě mladšího bratra Jiřího. Celá rodina ctila prvorepublikové ideály, prezidenta T. G. Masaryka, a tak se dětem dostalo vzdělání v českých školách. V půli dvacátých let se přestěhovali do Českého Brodu. Oba chlapci zde chodili do skautského oddílu, což zásadně ovlivnilo celý Oldřichův život. Nacistická okupace znamenala, tak jako pro všechny české Židy, katastrofu. Oldřichovi bylo samozřejmě zakázáno dále studovat strojní průmyslovku, a pracoval tedy jako pomocný dělník. Před 73 lety, 22. června 1941, byl deportován do prvního židovského tábora v protektorátu Čechy a Morava, do Lípy u Havlíčkova Brodu. Od té doby již nikdy neviděl ani bratra, ani rodiče. Jeho nejbližší byli zavražděni ve vyhlazovacím táboře Majdanek. On sám byl v roce 1943 deportován do Terezína a v prosinci téhož roku byl převezen do Osvětimi, do nechvalně známého rodinného tábora. V červnu 1944 byl přetransportován do pracovního tábora Schwarzheide. Osvobození se dočkal v Sachsenhausenu. V roce 1946 se jako voják účastnil vysídlování německé vesnice, a i když k žádným násilnostem nedošlo, byl to pro něj tak otřesný zážitek, že od té doby nedokázal s odsunem zcela souhlasit. Po válce se oženil, pracoval jako konstruktér a projektant. Po pádu komunistického režimu se silně angažoval při vyjednávání odškodnění českých obětí nacismu. Byl předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu. Po rozkolu v této organizaci vznikl Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých v ČR, jehož byl též předsedou, a ve své práci v něm pokračoval dále. Oldřich Stránský (vždycky mi říkal Věruško) mi do života vstoupil už v dětství, v malém městečku ve východních Čechách, rodišti mé maminky, odkud pocházela i jeho žena. Takový milý, usměvavý pán, který pro mne neodmyslitelně patřil hlavně ke krásnému času prázdnin. Až jednou, jak jsem již vzpomínala při jeho devadesátinách, vystoupil ze světa mé mámy a objevil se ve světě mého táty, v tom divném světě s čísly na rukou. Jeli jsme tehdy do Schwarzheide, koncentračního tábora, jímž spolu včetně osvětimského rodinného tábora prošli. V autobusu, co nás tam vezl, mě přivítal se svým typickým úsměvem a řekl: Ahoj, Věruško! A tak mě vítal vždy, když jsme se potkávali. V posledních letech to byly protinacistické demonstrace v roce 2007 v Praze na Staroměstském náměstí, či v roce 2010 v Plzni, při debatách u příležitosti promítání filmu Zatemněná demokracie, v Kutné Hoře a na mnoha dalších jiných akcích. Trpělivě a s neuvěřitelnou vitalitou vše i ve vysokém věku absolvoval. Kdysi mi můj táta vyprávěl, že se mezi vězni koncentračních táborů říkávalo, že komu se nějaká vytetovaná čísla opakují, má štěstí a šanci na přežití. Oldřich Stránský měl číslo , tak těsně vedle čísla mého táty, až jsem se dnes lekla. Ano, oba měli to nutné štěstí pro přežití a teprve pak další schopnosti nutné to štěstí udržet. Dnes už nežijí, bylo jim dopřáno na rozdíl od jejich nejbližších zemřít stářím a přirozenou smrtí. Odcházejí a zůstává po nich prázdno. Jsem ráda, Oldo, a moc si toho vážím, že jsem tě ve svém životě znala. Věra Dvořáková uměl poradit s řadou technických problémů, které byly pro ostatní neřešitelné. Pracoval na částečný úvazek ve vrátnici a obyvatelé Pensionu si za ním rádi chodili popovídat. Občas hrával na klavír, měl rád džez i dechovku, hrál na malou harmoniku a v bytě měl po zemi milion náhradních součástek, s nimiž dokázal zázraky. red František Fröhlich ( ) V osobě Františka Fröhlicha odešla velká postava českého překladu. Znal jsem ho osobně, nebyli jsme blízkými přáteli, přesto mohu ocenit jeho lidské vlastnosti: upřímnost, skromnost, spolehlivost a úžasnou pracovitost. Život se s ním nikdy nemazlil. S matkou prošli Terezínem. Jeho otec a většina příbuzných zahynuli v Osvětimi. Po studiu angličtiny a dánštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracoval v Československém rozhlase. V počátcích vysílání televize v Československu byl jedním z těch, kteří připravovali televizní kurz angličtiny. V době normalizace byl z politických důvodů propuštěn nejdříve z Československého rozhlasu, potom z Univerzity 17. listopadu. Překladatelství se až do pádu komunismu věnoval ve svobodném povolání. V Činoherním klubu pracoval jako lektor-dramaturg. Po sametové revoluci byla Fröhlichova překladatelská činnost oceněna v roce 2006 Státní cenou za překlad. Převážně překládal z dánštiny a dalších severských jazyků. Osobně si cením jeho vynikající překlady z angličtiny, na které se občas zapomíná. Jeho oblíbenými autory byli Saul Bellow a Harold Pinter. Nejvíce času snad strávil na překladu rozsáhlého románu Saula Bellowa Dobrodružství Augieho Marche (The Adventures of Augie March). Kromě překladů psal i doslovy a úvody ke knihám, které vydával Odeon hlavně v edici Světová četba. V roce 2005 v rozhovoru pro Český rozhlas kritizoval úroveň českého tisku, ironicky nazval hlavní české deníky Lidovým Právem Dnes. Nakonec chci zdůraznit to, co snad v žádném nekrologu nestálo, totiž, že životní oporou Františka Fröhlicha byla jeho manželka Helena. Tvořili spolu nerozlučný harmonický pár. Denny Stecher

6 Strana 6 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA I ve službě obyčejným dnům dokázal vstoupit do dějin V pondělí 11. srpna a 11 dní před svými 83. narozeninami zemřel novinář Václav Kraus. Ta souhra čísel jeho malých soukromých dějin probíhá v těsném sousedství velkých dějin světových. Dává nám totiž připomenout si článek, který v publicistice patří k těm nejvýznamnějším. Bude to právě bez jediného dne 46 roků a 7 měsíců, co vyšel ve víkendovém vydání deníku Práce, měl titulek Oč dnes jde? a podepsal jej jeden z mužů Pražského jara, které tehdy, tři měsíce před svým astronomickým datem, začínalo. Tím článkem, shodují se historici, kteří se jako autor této myšlenky, dr. Jiří Hoppe, v předvečer Václavových 37. narozenin teprve narodí, se otevřel prostor pro veřejnou diskusi. Tím článkem jsme se totiž vůbec dověděli, co znamená Leden 1968 a oč šlo mimo to, že se Antonín Novotný vzdal své funkce a do čela strany, která měla moc nad veškerým veřejným prostorem této země, byl zvolen Alexander Dubček. O vzniku tohoto článku napsal Václav před rokem jednu z kapitol do reportáže o svém životě; nese tam titul Osmašedesátý nespadl s nebe. V kolektivní monografii novinářů-osmašedesátníků Souboj slova a obrazu s mocnými vyšla pod žánrově stylizovanou větou: Smrkovský dlouho mlčel, dopil kávu a řekl: Myslíš tedy, že to mám risknout? Před rokem vyšla také v Židovských listech 30 jeho poslední povídka Maminka, připomněl v oznámení této smutné zprávy na internetovém blogu tohoto periodika jejich redaktor Tomáš Jelínek. V ní vzpomínal Vašek na léta války, protektorátu i svých bolestných ztrát. Jako by se mezi těmito dvěma tématy odvíjel celý Václavův život. Narodil se v česko-židovské rodině. Jeho tatínek, který patřil podle svého vyznání mezi československé španěláky, zahynul a Václavovu maminku odvezl transport do lágru, odkud se už nevrátila. Vašek, kterého svěřila židovská obec do péče svého člověka, se dožil obnovy svobodné republiky. O jeho dospívání pečovala vedle onoho tak trochu bájného Evžena a Václavovy provdané sestry především pražská ulice. Jaký div, že tady někde byly kořeny jeho permanentních vzpour. Měl štěstí, že se vždycky našel někdo, kdo mu včas ve chvíli, kdy se topil podal pomocnou ruku. Jako třeba příští poradce premiérů rozdílných epoch Jaromír Sedlák, který patřil mezi jeho učitele na filozofii, nebo později slavný havíř Ota Bořucký, který už jej oslovoval novinářů. Po studiu na filozofické fakultě totiž zakotvil v redakci novin, musel si odsluhovat odpustky nejrůznějších brigád, aby vydržel mezi pro byrokraty nové doby ukázněnými soudruhy. Osobnosti v redakci Práce, které se dodnes považují za apoštoly reforem, měly Vaška za toho nejmladšího, který musel tam, kde nebude jeho jméno ověnčeno dodnes citovanými komentáři. Tak jej také poslali i za Smrkovským. A tak se svezl s procesem, který květy jara proměnil v trpké plody podzimu. I když sympatie k reformnímu hnutí odneslo víc než půl milionu lidí, jména šesti tisíc tři sta třiceti pěti z nich jsou v centrálním seznamu těch, které normalizátoři soustředili jako zdvižený ukazovák pro ostatní. Tam už jméno Václava Krause nechybí. Svoboda myšlení je velice lákavá Pochopili jsme to, když jsme se vraceli do médií, která na rozdíl od hromadných sdělovacích prostředků, jak je nazývali aparátníci kompartaje, měla prý být založena na svobodě mít svůj názor a právu šířit jej. To nás brzy přivedlo do téže redakce. V jejím čele byl Mirek Jelínek, který odcházel kdysi řadu měsíců před námi. Ale nebylo nám dopřáno setrvat pospolu se sobě blízkými lidmi. Bylo stále míň a míň šancí. Prošli jsme s Vaškem pár zaměstnání. A taky pár kilometrů, protože mu lékař před řadou let nařídil zdravotní procházky. Začala se projevovat tíha roků, které mu bylo dáno prožít. S podivem jsem zjistil, že kus svého života, ten, kdy zůstal bez maminky, prožil tamtéž, kde byl můj klukovský domov. Tak jsme si

7 Strana 7 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA ulehčovali kilometry chůze po pražské dlažbě vzpomínkami na doby své klukovské prehistorie. Jeho byly poznamenány tím, čím prošla řada mých kamarádek a kamarádů z písečku. Žil jsem totiž v tzv. páté pražské čtvrti, a tak prožíval něco obdobného, co popisuje Josef Škvorecký v Sedmiramenném svícnu jenom jsem byl o deset roků mladší, kde on psal, jak mu mizely jeho lásky z tanečních parketů, já vzpomínal na holčičky, kterým jsem kradl bábovičky na pískovišti Tehdy jako by se vracel ke svým kořenům. Nezamířil do páté pražské čtvrti jen na košer obědy do Maiselovy ulice. Koneckonců i svůj poslední rukopis viděl vytištěný na papíru novin, do jakých jsme kdysi vstupovali, tady, kde vycházely Židovské listy. A dokonce si jej, který začal patřit mezi obecně nevítané autory, tam zvolili i do své redakční rady. Jindřich Beránek mluvčí KNPJ 68 P. S. Článek Oč dnes jde? najdete v elektronické verzi na těchto internetových stránkách, v oddíle Klub novinářů Pražského jara 68, rubrika Sborník. Před rokem nás opustil Pavel Preisler Před rokem, 14. srpna 2013, zemřel ve věku 85 let náš otec, manžel a dědeček Pavel Preisler. Táta se narodil do česko-židovské asimilované rodiny. Jeho otec Josef Preisler byl stavební inženýr a provozoval také obchod s perskými koberci, o kterém se zmínil v jedné ze svých povídek i Karel Čapek. Když bylo tátovi jedenáct let, otec mu oznámil, že je v bezprostředním ohrožení (jako žid i jako protinacisticky smýšlející sociální demokrat) a že musí opustit zemi. Nakonec se mu podařilo dostat jako zaměstnanec firmy Omnipol do tehdejší Persie, ve které vládla dynastie Pahlaví. Kromě vedení firmy se na záchraně Josefa Preislera podílel i antinacista a zachránce židů Albert Göring, bratr druhého muže nacistické říše Hermanna Göringa. Otec s maminkou Marií zůstali v Praze a táta postupně začal na vlastní kůži poznávat protižidovskou politiku nacistů jako tisíce dalších nemohl navštěvovat kina nebo divadla, v městské hromadné dopravě mohl cestovat jen na vyhrazeném místě, nesměl hrát kopanou a nakonec byl vyloučen i z gymnázia. A když tátovi hrozil transport, nejlepší přítel jeho otce zařídil, aby byl přijat do firmy, která měla sklady na žižkovském nádraží. A tam se schovával až do konce války do skladu měli přístup jen zasvěcení zaměstnanci firmy, nikdo tátu neudal. Celý den byl zavřen v malé místnosti, ale měl tam kamínka, vodu i postel. Jednou týdně se prý vyplížil a dorazil k mamince, která mu dala nějaké jídlo. V květnu 1945 přišel konec války a návrat na studia. V červnu 1945 se po šesti letech shledal se svým tatínkem. Tento pohnutý okamžik označil za jednu z nejšťastnějších chvil svého života společně s koncem války a narozením dětí a vnoučat. Táta patřil k těm málo šťastným, co holokaust přežili. Většina jeho příbuzných zemřela ještě před vypuknutím války. Jedinou obětí holokaustu z jeho rodiny byl jeho bratranec Hary Piccard, který zahynul v květnu 1942 v Majdanku, kam se dostal přes Terezín. Přesto tátu válka poznamenala, byl citlivý na veškeré bezpráví, všechno hodně prožíval a trápil se a bál o své blízké, které miloval. Do otcova života neblaze vstoupil i komunistický režim, který rodinu coby buržoazní element po roce 1948 vyhnal z jejich bytu v Holešovicích a rozprášil po republice. Odpočívat jezdil na chalupu do obce Želízy, která byla před válkou oblíbeným letoviskem pražských židů. Želízy, které za války spadaly do Sudet, táta miloval a byl jedním z posledních pamětníků předválečných poměrů v obci. Na chalupě, kde celý život kromě práce v zahraničním obchodě farmařil, také loni v srpnu zemřel na infarkt. Pochován je na Novém židovském hřbitově v Praze, společně se svými rodiči, kteří oba zemřeli v roce 1965, a některými prarodiči. Zanechal po sobě dva syny, čtyři vnoučata a manželku Jiřinu, která byla o dvacet let mladší a která tátu věrně provázela skoro 50 let až do jeho smrti. Táta nebyl členem židovské obce, ale účastnil se jejích aktivit a měl tam spousty přátel. Byl členem organizace Ukrývané dítě (Hidden Child) a Společnosti Franze Kafky. Většinu života prožil na Letné a tam také, ač to dnes zní trochu paradoxně, objevil jednu ze svých největších životních lásek pražskou Slavii. Jeho tatínek byl fanouškem klubu DFC Prag, což byl klub německé menšiny, jehož členové byli většinou židovského původu. V blízkosti stadionu DFC měla tehdy svůj stadion i Slavia, jejíž červeno-bílé dresy tehdy malého otce učarovaly. David Preisler

8 Strana 8 Nedávno jsem dostal z Prahy smutnou zprávu, že 10. avu (6. srpna) ve věku 88 let zemřel bývalý tajemník Rady židovských náboženských obcí pan František Kraus. Byl jsem požádán, abych napsal nekrolog. Psaní nekrologu jsem pojal spíše jako několik vzpomínek na zesnulého, o něž se s čtenáři rád podělím. Pana Krause jsem blíže poznal teprve od června 1984, kdy jsem nastoupil do úřadu pražského a oblastního rabína ČSR. V té době byl pan František Kraus vedoucím košer kuchyně a jídelny pražské ŽNO. Několikrát jsme spolu seděli a probírali jsme zásady a předpisy kašrutu, zvláště před Pesachem a Vysokými svátky. Setkávali jsme se v jídelně a kuchyni, kterou jsem v rámci svého úřadu čas od času osobně kontroloval. Občas po obědě jsme spolu hovořili. Pan Kraus vzpomínal, jak šel s celou rodinou roku 1942 do transportu, nejdříve se ocitl v Terezíně, odkud byl koncem následujícího roku odtransportován do Osvětimi. Měl štěstí, že jako mladý člověk byl na jaře 1944 vybrán na otrocké práce do Říše, kde pracoval v továrně na syntetický benzin ve Schwarzheide. V dubnu 1945 se nakonec vrátil s pochodem smrti, který on nazval hladovým pochodem, zpět do Terezína a odtud odjel 9. května do osvobozené Prahy. František Kraus se netajil tím, že se přihlásil jako dobrovolník do izraelské armády a bojoval za nezávislost nového židovského státu v jeho nejtěžších počátcích, kdy Izrael čelil agresi pěti arabských armád. Mám za to, že největší chybou pana Krause byl jeho návrat z Izraele do Československa. Počátkem padesátých let pracoval jako ostraha v závodu na letadla Rudý Letov v Letňanech. Zde ho roku 1952 zatkla StB pro podezření ze špionáže a odvezla k těžkým výslechům. František Kraus byl obviněn ze sionismu a ze špionáže pro Izrael, na což však chyběly přímé důkazy. Hrozil mu trest smrti, ale nakonec byl odsouzen pouze k 22 letům ztráty svobody, které si odpykával v jáchymovském táboře Nikolaj, jemuž se pro jeho tvrdý režim a zimu na barácích přezdívalo česká Sibiř. Po sedmi letech byl roku 1959 z výkonu trestu propuštěn. Těsně před svým propuštěním podepsal spolupráci s StB. Při jednom našem rozhovoru, když jsem se ho ptal na jeho dřívější rezervovaný vztah SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Vzpomínka na Františka Krause ( ) k ŽNO, mi pan Kraus řekl: Víte, pane rabíne, když mě pustili z kriminálu, tak jsem nic neměl. Šel jsem na židovskou obec a chtěl je poprosit, jestli by mi nějak nepomohli. Tajemník mi ale tehdy řekl, že takovým nepřátelům lidově-demokratického státu, jako jsem já, pomáhat nebudou, a vyhodil mě. Tak se nedivte, že jsem se obci dlouho vyhýbal. Tohle jsem tehdy nečekal. Další má vzpomínka je z doby, kdy pan Kraus byl vedoucím kuchyně a jídelny pražské ŽNO. Bylo to roku 1986 před oslavou svátku Purim na pražské ŽNO. Tehdy jsme nacvičovali spolu s dětmi a Vidou Skalskou hru o Ester. Po předběžné domluvě s tajemníkem obce se měla generální zkouška konat v sále jídelny v 16 hodin. Generálka obvykle trvala jeden a půl hodiny. Zahájení svátečního večera pro dospělé, kde měly děti vystupovat, bylo plánováno na sobotní večer 22. března v 19 hodin. Před 16. hodinou jsme přišli před zavřené dveře Radnice a začali klepat a halasně se dobývat dovnitř. Po nějaké době pan Kraus otevřel dveře a řekl, že nás na příkaz tajemníka ŽNO nesmí do budovy pustit dříve než v pět hodin. Nepomohly moje, manželčiny ani Vidiny prosby a naléhání. Franta byl neoblomný a řekl, že kvůli tomu, že nás do sálu pustí dříve, než má povoleno, se nenechá tajemníkem vyhodit. Bylo vidět, že má opravdu strach. Nakonec se Hanka rozčílila a řekla mu asi toto: Pane Krausi, kvůli tomu, aby si dnes naše děti nemohly na obci připravovat oslavu Purimu, tak proto naši rodiče nemuseli trpět a umírat v Osvětimi! Odešli jsme k nám domů a tam jsme tu generálku, ne sice na pódiu, také slušně zvládli. Slavnostní večer byl zahájen. Děti předvedly brilantní představení. Druhého dne, v neděli odpoledne, se pořádala tradiční purimová oslava pro děti, kde naši malí herci předvedli hru o Ester svým kamarádům. Po purimovém odpoledni jsme s našimi dětmi šli opět k nám domů. Asi po půl hodině přišel pan Kraus a přinesl pro všechny více než dvě kila pečených jako řízky obalovaných jater s tím, aby se děti dobře najedly. Byl to jeho způsob, jak dát najevo, co k židovským dětem cítí. Další příhoda s panem Krausem byla, nemýlím-li se, roku 1987, to již pracoval jako tajemník RŽNO. Jednou ke mně přišel na Rabinát a ústně i písemně mi sdělil, že od dnešního dne nesmím na Rabinátu přijmout žádného cizince a mluvit s ním, pokud u toho nebude někdo z představitelů RŽNO. Musím přiznat, že mě tento zákaz dosti ohromil a zároveň naštval. Když jsem o tom doma mluvil s přáteli, řekl jsem, že v takovém případě bude všem návštěvníkům z ciziny jasné, jak to s náboženskou svobodou v praxi vypadá. Protože jsme doma měli odposlech, což jsme s pomocí prokuratury zjistili až v roce 1990, vyslechli má slova nejen rodina a přátelé, ale jistě i nějací referenti. Asi za týden poté přišel pan Kraus ke mně na Rabinát, aby mi sdělil, že mohu jako dříve bez problémů jednat s návštěvníky z ciziny. Pak mi ještě takovým omluvným hlasem řekl: Pane rabíne, ten zákaz, to nebylo z mé hlavy. Já si pamatuji, že jsem jen mávl rukou a řekl jsem mu: Prosím vás, nechte to být, to nestojí za řeč. Tím byla celá záležitost vyřešená. Třetí vzpomínka je předrevoluční, pokud mne paměť neklame, z března Tehdy skupina mladých a mladších lidí podepsala dopis adresovaný předsedovi RŽNO panu Bohumilu Hellerovi. V dopise se uvádělo, že by se RŽNO měla především zabývat rozvojem a zkvalitňováním náboženského života členů pospolitosti a ne spatřovat hlavní náplň své činnosti v různých politických prohlášeních. Dopis byl zcela v pořádku a nebylo mu co vytknout, ba naopak. Jenže na RŽNO se kolem něj rozhořela velká kam-

9 Strana 9 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA / ŽIVOT KOLEM OBCÍ paň, že se jedná o jakýsi pamflet chartistů, byť jen několik málo pod dopisem podepsaných byli signatáři Charty 77. Dokonce se kvůli tomuto dopisu svolalo zasedání představenstva RŽNO, na němž jsem byl též přítomen a samozřejmě jsem text dopisu obhajoval a přítomným vysvětloval jeho smysl. Ono vlastně nebylo co vysvětlovat, oba tábory přesně věděly, o co se v dopise jedná. Veledůležité zasedání mělo také svou lehce humornou chvilku, kdy se na mne obrátil pan Kraus s otázkou, zda vím, že dopis podepsala i má žena Hana. Já jsem odvětil, že ano, že ho podepsala u mne v kanceláři Rabinátu a za mé přítomnosti. Řekl jsem též, že kdybych nebyl zaměstnancem ŽNO, tak jsem jej podepsal také. Myslím, že to uvedlo do rozpaků všechny přítomné a pana tajemníka Krause zvláště. Jeho výraz svědčil částečně o nepochopení postoje mého a mé ženy, ale také se v něm do určité míry zračil jakýsi stín strachu. Nadešel 17. listopad a s ním i konec jedenačtyřiceti let vlády KSČ v Československu. Většina těch, kteří byli spolupracovníky StB, se vzdala svých funkcí nebo pod tlakem událostí byla k tomu donucena. Staré struktury byly nahrazeny novými porevolučními, z nichž ne všechny zákonitě přežily, neboť, jak známo, všechny revoluce v určité fázi začnou požírat své děti. Také František Dnes je již zřejmé, že za Sidonovým odchodem z čela pražského rabinátu byly především jeho neuspořádané osobní rodinné problémy, odchod od manželky a nová známost, ale možná i velká chuť vrátit se k dřívějšímu psaní. Jak vyplývá z několika rozhovorů, které poskytl médiím, tak po 22 letech se rozhodl posunout opět někam dál a cítil, že pozice ortodoxního rabína jej příliš omezuje. Na mimořádné schůzi reprezentace ŽOP v pondělí 4. srpna byl jeho nástupcem zvolen dle očekávání rabín David Peter. Sidon, jenž přišel v červnu i o své postavení ve Staronové synagoze, nadále zůstává zaměstnancem pražského Kraus rezignoval na funkci tajemníka RŽNO a místo něj byl zvolen JUDr. Tomáš Kraus. Květen 1998 oslavy 50. výročí nezávislosti Izraele. Dvaasedmdesátiletý důchodce František Kraus z Prahy obdržel osobní pozvání od prezidenta Izraele Ezera Weizmana k návštěvě země, kterou jako dobrovolník Izraelské obranné armády (Cva ha-hagana le-jisrael) pomáhal bránit a byl ochoten za její obranu nasadit i svůj život. Když pan Kraus přiletěl do Izraele, tak,nám zatelefonoval do Haify. Zvedli jsme sluchátko a na druhé straně se ozvalo tichým hlasem: Dobrý den, tady Franta Kraus, jestli ovšem se mnou budete chtít mluvit. My jsme ho ujistili, že s ním mluvit budeme a že se s ním rádi sejdeme, když je v Izraeli. K setkání pro jeho i naši zaneprázdněnost nakonec nedošlo. František Kraus, spolu s padesáti vybranými dobrovolníky IDF z let , převzal od prezidenta Weizmana pamětní plaketu a čestné uznání za svůj podíl při obraně mladého židovského státu. Později jsme se s panem Krausem ještě asi dvakrát setkali v Praze. Naposledy jsem se s ním setkal v jídelně pražské ŽNO při mé návštěvě Prahy v listopadu Hovořili jsme spolu pouze několik minut a bylo na něm patrné, že se necítí dobře. To bylo asi měsíc poté, kdy oslavil osmaosmdesáté narozeniny. rabinátu. V září mu ŽOP za jeho služby udělila zvláštní odměnu 100 tisíc korun. Avšak i rabínský život není jen o hodnotách, ale i o funkcích. I když Sidon složil úřad v Praze, zůstává nadále vrchním zemským rabínem. Jak je možné, aby si ortodoxní rabín v rozvodovém řízení, který má již nový vztah se svou o 44 let mladší milenkou, ponechal vyšší funkci? Sidonovi přátelé přišli s unikátním nápadem a červencové prezidium Federace židovských obcí v ČR (FŽO) zmocnilo předsedu Petra Papouška, aby vyhověl Sidonově žádosti na půlroční neplacenou dovolenou. Ta začala běžet až od září a v březnu by měl Sidon předstoupit Můžeme se zeptat Kdo vlastně byl Franta Kraus? Jinoch, který strávil svá nejlepší léta v Terezíně, Osvětimi a nakonec ve Schwarzheide a domů se vrátil jako sirotek. Mladý muž, který jako dobrovolník Hagany bránil nově vzniklý Stát Izrael. Zatčený, krutě vyslýchaný StB a nespravedlivě odsouzený vězeň komunistického režimu. Člověk, který se do svých šedesáti let nelehce protloukal životem, aniž by Státní bezpečnost o něj ztratila zájem. Nakonec svou životní a pracovní kariéru završil jako tajemník RŽNO v České republice. To byl Franta Kraus, ale byl to vždy ten samý Franta Kraus? Nechť si tuto otázku zodpoví každý, kdo jej znal. Dle mého názoru nemusel být ve funkci tajemníka RŽNO za všech okolností tak horlivým pomocníkem režimu. Tento nedostatek však připisuji mnohdy až iracionálnímu strachu, který jistě panoval v jeho duši. František Kraus pro nás zůstane vzpomínkou na židovského kluka, který se stal obětí historických událostí, které nemohl ovlivnit. Nechť tyto řádky zakončí slova našeho učence Hilela: Nesuď svého bližního, dokud se nedostaneš do jeho postavení. (Pirkej avot I: 5) rabín Daniel Mayer Rabínská odcházení a střídání Poslední měsíce přinesly řadu změn na rabínských postech v českých zemích. O největší senzaci se postaral rabín Sidon, jehož nikým nečekanou rezignaci z funkce vrchního pražského rabína oznámila Židovská obec v Praze (ŽOP) v pondělí 23. června. Podle ofi ciálního vyjádření se Sidon k tomuto kroku rozhodl s ohledem na svůj věk a skutečnost, že se rabín David Peter po třech letech již velmi dobře adaptoval, a je tedy pravý čas postupně tuto funkci předat. před radu FŽO a požádat ji o důvěru. Do té doby by se měl stihnout rozvést a asi i oženit. Máme tedy vrchního zemského rabína, který je na dovolené, ale to neznamená, že byste jej nepotkali na všech významných státních a diplomatických akcích, kde nyní zcela zdarma reprezentuje českou židovskou komunitu. Ke změnám došlo i na Moravě. Počátkem července rozhodlo představenstvo Židovské obce v Brně, že nástupcem po rabínu Radomíru Kučerovi, jenž se chystá odejít do Izraele, bude mladý rabín Štěpán Kliment z Prahy. Má část měsíce bydlet v Brně a věnovat se především výuce dětí, mládeže, ale i dospělých. TJ

10 Strana 10 Jsi od července rabínem brněnské židovské obce. Co tě přimělo ucházet se o tuto pozici? Máš v Brně přátele? Rabínem brněnské židovské obce jsem od srpna. V průběhu uplynulého roku jsme s ŽOB spolupracovali na několika projektech. Začal jsem do Brna jednou do měsíce dojíždět a vyučovat děti, spolupodílet se na vedení šabatů a v neposlední řadě jsme spolupracovali na přípravě Šavuotu v Boskovicích, kam přijelo přes sedmdesát lidí z celé republiky, převážně mladé židovské rodiny. Brněnská obec si mě získala svou přátelskou atmosférou a těším se na naši spolupráci. Máš nyní smlouvu na jeden rok. Budeš jako Pražák jezdit do Brna na jeden týden v měsíci. Bude s tebou jezdit i rodina? Čeho bys chtěl během tak krátké doby dosáhnout? V Brně budu přibližně deset dní v měsíci, i s rodinou. Myslím, že rodinná soudržnost a blízkost je jedna ze základních židovských hodnot. S vedením obce připravujeme plán činností a projektů na celý rok, chtěl bych se podílet na rozvoji židovského života brněnské obce. Chci se angažovat ve vzdělávání a přípravě komunitních setkávání. Jednou do měsíce bych chtěl ŽIVOT KOLEM OBCÍ David Peter: Chci být průvodcem všem, kteří mají touhu kráčet židovskou cestou ŽL položily pár otázek novému vrchnímu pražskému rabínovi Davidu Peterovi, který byl 4. srpna zvolen do úřadu. Co by ti asi řekl tvůj prastrýc rabín Arpad Hirschberger ke zvolení vrchním pražským rabínem? Přemýšlel jsem hodně o svém prastrýci. Snad nejvíc, když naše rodina před několika lety pokládala Stopersteiny mimo jiné právě na jeho památku a památku jeho ženy Villi na Královských Vinohradech. Jeho odkaz a působení rabína v Praze mě vlastně provázely po celé studium v Izraeli. Cítil jsem určitý závazek k jeho působení se smutkem na srdci, že byl jeho život tak brutálně ukončený v koncentračním táboře v Osvětimi. A co by mi asi řekl k volbě? Že se mám co nejvíc učit, studovat, abych byl vzdělaným rabínem. A abych s pokorou přijímal svoje poslání. Máš nějakou vizi, jak bys chtěl přispět k duchovnímu rozvoji pražských židů? Rád bych se stal jakýmsi průvodcem všem, kteří mají touhu kráčet židovskou cestou. Štěpán Kliment: Co je smyslem práce rabína připravit šabaton, který bude mít zajímavé téma a bohatý program. Smlouvu mám do června 2015, tak máme, ŽOB i já, možnost roční spolupráci zhodnotit a rozhodnout se, jak pokračovat dál. Čím se židovský život v Brně liší od Prahy? Čím se liší obce? Židovská obec v Brně je menší než ta pražská a to má své výhody i nevýhody. Menší počet členů znamená větší těžkosti například s minjanem v synagoze, na druhou stranu působí obec až rodinně. Jakou máš rabínskou smichu? Kdy jsi ji získal a kolik let jsi musel studovat? Smichy mám dvě. Jednu od rabína Zalmana Nechemji Goldberga a druhou od rabínů Daniela Landese a Arieho Strikovského. Studovat židovství jsem začal v roce 1997 na pražské obci, například u Jakuba Gruenbergera. Od té doby studuji a doufám, že budu ještě dlouho studovat. Prošel jsem různými institucemi v Praze, Stockholmu a Jeruzalémě. Každá škola, kde jsem byl, mě něčím výrazně obohatila. Nejbližší je mi otevřenost modernímu světu při pevném zakotvení v židovské tradici. To pro mě představuje ješiva Pardes a moji učitelé rav Landes a rav Strikovski. Někteří z nich chtějí být opravdu doprovázeni rabínem a ti druzí potřebují ukázat směr, kterým už půjdou sami. Změní se nyní nějak tvé pracovní povinnosti v rámci rabinátu? Ano. Budu mít víc pracovních povinností, než jsem měl doposud. Dojde na rabinátu k nějakým změnám? Zatím mi žádné další změny nejsou známé. Budeš i nadále rabínem Jeruzalémské synagogy? Jaký bude tvůj vztah ke Staronové synagoze? Jsem rabínem pražské židovské obce, která má dvě funkční sváteční šabatové synagogy, do kterých budu střídavě a pravidelně docházet tak jako to dělají jiní rabíni v židovských obcích ve světě, kde je více synagog. S díky za rozhovor. TJ Kdy jsi se rozhodl jít na rabínská studia? Kdo tě v tom ovlivnil? O rabínských zkouškách jsem začal uvažovat v roce Studoval jsem v kolelu na ješivě Pardes a několik mých spolužáků se na tyto zkoušky připravovalo. Vzhledem k tomu, že jsme byli na podobné úrovni, tak jsem to pojal jako výzvu. Chtěl jsem prostě svá mnohaletá studia dotáhnout k nějakému jasnému cíli. Dnes si mnohem víc uvědomuji, že rabínská práce je odpovědné poslání. Co je smyslem práce rabína židovské obce? Pojetí rabínské práce se mohou velmi lišit. Záleží také velmi na komunitě a jejích potřebách. V Česku, myslím, rabín má být komunitním lídrem, který inspiruje ostatní české a moravské židy, aby se angažovali na obcích a v komunitním životě. Měl by to být člověk, který umí prakticky rituálně obec vést a který je jedním z pojících prvků obce. Nemyslím si, že rabín může být samospásným činitelem obce, bez aktivity a zapojení se běžných členů žádná obec fungovat nebude. Rabín by se měl snažit spojovat a stmelovat svou komunitu. Je to velmi obtížný úkol a já sám netuším, jestli v něm obstojím, ale pokusím se o to. S díky za rozhovor. TJ

11 Strana 11 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Miluji rabína, ale... sex až po svatbě! Láska mezi rabínem a jeho studentkou. Mladá Mongolka Ojuncacral Tuju (28) se rozhodla promluvit o jejich vztahu. Tou dívkou, kvůli které nejznámější pražský rabín údajně opustil manželku, je mladá studentka původem z Mongolska Ojuncacral Tuju (28). Blesku poskytla vůbec první rozhovor do médií a velmi otevřeně promluvila o vztahu s o 44 let starším a ženatým mužem. Blesk: Jak jste se seznámila s rabínem Karolem Sidonem? Bylo to na škole, kterou založil, a byla to první hodina, kterou na začátku ročníku vyučoval. Na to setkání nezapomenu. Nikdo jiný na hodinu nepřišel. Byla jsem tam s ním sama. Zeptal se mě, odkud jsem, já jsem mu řekla, že moje maminka je z Mongolska, táta je Čech. On se mě zeptal, co dělám na židovské škole. Já jsem mu odpověděla, že mě tam poslala maminka. Ani náhodou jsem tehdy netušila, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Blesk: A to bylo kdy? Asi před sedmi roky. Neznali jsme se. Pak jsem ho čtyři roky neviděla, jen jsem o něm četla v novinách. Blesk: Co bylo dál? Pan rabín mi začal vyprávět o králi Chazarovi (pozn. redakce: kmen Chazarů ovládal mohutnou říši na území bývalého Sovětského svazu a v osmém století přijal judaismus za své náboženství), který si nechal svolat představitele náboženství, a nakonec to dopadlo tak, že shledal židovství pro něj nejvhodnější a konvertoval. Vyjasnilo se mi to o čtyři roky později, když jsme ve škole probírali ten příběh a já jsem si uvědomila, že je to příběh o mně. O tom, co nyní prožívám. Rozhodla jsem se, že navštívím židovskou obec a budu uvažovat o přestoupení na židovskou víru. Blesk: Vy jste předtím vyznávala jiné náboženství? Žádné. Hodně jsem přemýšlela, odmalička mi některé věci nebyly jasné, nevěděla jsem, co chci dělat, pořád jsem se ptala. Hledala jsem se. Židovství mi přišlo srozumitelné. Blesk: Musela jste projít nějakou zkouškou, že? Když chce člověk konvertovat k židovství, přihlásí se na rabinát (pozn. redakce: sídlo vedení židovské obce) a napíše, že má zájem o náboženství, a obec pak radí, jak postupovat dál. Následně jsem začala chodit na vzdělávací hodiny, které napomáhají ke konverzi k židovství. Ale jsou přístupné i veřejnosti. Tehdy jsem ještě netušila, že se s panem rabínem opět setkám. Blesk: Ale potkali jste se. Další setkání probíhalo jak? Na jeho hodinách. Vždy mě upoutaly a já si vždy nahrávala jeho přednášky a psala poznámky. Blesk: Takže tam byl z vaší strany nejdřív zájem náboženského rázu, který později přešel v zájem osobní? Já jsem ho brala jako svého učitele a sebe jako žáka, ne jako holku. Vztah ve smyslu muže a ženy pro mě byl dlouhou dobu nepředstavitelný a nemyslitelný. Blesk: A kdy jste překročila onu hranici mezi studentkou a holkou? Kdy se objevily skutečné city? Myslím, že to bylo v době, kdy jsem mu říkala, že by bylo dobré vydat všechna jeho díla. On mi řekl, že mi přenechá autorská práva a že bych mohla být něco jako agentka. Začala jsem mu pomáhat. Bylo to letos v lednu. Později mi poslal zprávu z Izraele, že mě zdraví. Tehdy jsem pochopila, že to pro mě znamená víc. Blesk: Takže vy pro něj pracujete? Platí vás? Pomáhám mu s jeho pracemi, ale nejde o zaměstnání, nedostávám žádný plat, jde o moji dobrovolnou aktivitu. Jinak se věnuji studiu. Blesk: Předpokládám, že jste věděla, že je ženatý? Ano. Proto nikdy nebylo nic víc. Blesk: Jste zásadová, dobře. A jak byste popsala váš současný vztah? Už spolu žijete, nebo se jen nepravidelně vídáte? Náš vztah je velmi přátelský, je srdečný, je v něm láska. Zatím ale nejde rozvinout. Pan rabín je stále ženatý. Blesk: To je velmi konzervativní postoj. Pan rabín to respektuje, je zdrženlivý? Ano. Dokud nebude rozvedený, nemůžeme spolu mít nic víc. Nikdy nedošlo na sex. Dokud bude rabín ženatý, ani nedojde. On je zásadový a monogamní muž. Ale řeknu to na rovinu: když se rozvede, vezmu si ho! Blesk: Jste si tak jistá? Přece jenom je mezi vámi velký věkový rozdíl. Já nevím, jak to dopadne, ale i když to nezašlo tak daleko, abych mohla být za milenku, jsou tam city a silný vztah. A věkový rozdíl nevnímám. Je mi jasné, že navenek je to trošku neobvyklé, ale já to tak prostě nevnímám. Blesk: Budu mít velmi intimní otázku: Milujete ho? (Po chvíli zaváhání) Ano. Blesk: Jeho poslední manželství bylo již vyhaslé? Myslím si, že se ho snažil dlouho zachránit, ale už to z druhé strany nebylo opětované, on byl sám a dál to nešlo. Řekl, že lituje, že se nerozvedl dříve. Blesk: Když si odmyslíme duchovní stránky i to, že byl pan Sidon váš mentor, imponuje vám také jako muž? Ano, imponuje, vždy se mi líbil jeho charakter. Ten mě k němu přitahoval a přitahuje. Blesk: Ví pan rabín o tom, že dáváte první rozhovor do médií? Ano, ví to. O svém soukromí ale jinak nemluví. Blesk: Váš vztah samozřejmě vyvolal poprask. Sidon rezignoval na funkci vrchního pražského rabína. Spekulovalo se, že tak učinil kvůli vám. Nebyl na vás z některé strany vyvíjen nějaký tlak? Nepředhazoval vám to někdo? Zažila jsem, že za mnou přišel jeden člověk a naznačil, že rabínovo odstoupení proběhlo kvůli mně. Ale nebylo to tak. Rozhodl se už v roce 2011, psaly o tom i Židovské listy. Tehdy si mě sice pamatoval, ale ani nevěděl, jak se jmenuji. Blesk: Byl to někdo z židovské obce, kdo na vás tlačil? Můžete být konkrétní? Ano, byl to člen židovské obce, ale jméno neřeknu. Z vedení na mě nikdo netlačil. Blesk: Bojíte se? Mám obavy z pomluv, které přicházejí z webu Židovské listy, které píše Ing. Jelínek. Blesk: Dokážete si představit, že s ním budete mít děti? Takhle daleko nevidím, nevím ani, co bude zítra. Vždy si představuju, že všechno dopadne špatně. Moje plány nevycházejí, tak si raději nic neplánuji. Blesk: Naši fotografové vás zachytili na módním víkendu v Praze. Znamená to, že svůj vztah už neskrýváte? To byla náhoda. Navíc jsme nebyli na akci, kterou zmiňujete. Jeho dcera Kateřina měla výstavu obrazů, na kterou jsem byla pozvaná. Byla tam celá jeho rodina, které mě představil. Blesk: Aha. On už vás představil rodině? Ano, představil mě zbytku rodiny, kterou jsem ještě neznala. Pan rabín má velkou rodinu, většinu jeho příbuzných jsem znala již z dřívějška. Blesk: Znáte i jeho současnou manželku? Viděla jsem ji jen párkrát. Blesk: Co na váš vztah se starším mužem říkají rodiče? Moje maminka je Mongolka, pochází z jiné kultury, ale vztah s rabínem toleruje. Byla si s ním však o našem vztahu osobně promluvit. Rozhovor vyšel v Blesku dne 15. září. DOKUMENT

12 Strana 12 V ŽL 27 (říjen 2012) v článku Vyhoďte ji z kola ven jsem psal o případu vynuceného odchodu členky Revizní komise FŽO Hany H. z plzeňské židovské obce, která se v rámci nařízené kontroly členské databáze Židovské obce v Praze měla dopustit neomluvitelného chování a byla následně donucena ze své funkce odstoupit. Hana H. se tehdy pokusila na vlastní pěst mimo činnost revizní komise opatřit si důkaz pro své dlouholeté podezření, že členka její domovské obce Alena W. nesplňuje podmínky členství, že její židovský osud je smyšlený. Proč udělali z komára vola? Hana H. před lety zasedala v sociální komisi Terezínské iniciativy, která kontroluje splnění podmínek sociálních podpor pro přeživší holokaust, jež jsou udělovány z prostředků Claims Conference. Tehdy dorazila i žádost od Aleny W., členky Židovské obce Plzeň, a proto byla Hana H. požádána, aby ověřila, zda může dle pravidel Claims Conference finanční výpomoc získat. Ukázalo se, že podmínky perzekuce nesplňuje. Tím se pro Hanu H. otevřelo i obecnější téma členství Aleny W. v plzeňské obci. Dnes je naprosto zřejmé, že postup Hany H. byl nesprávný, její motivy až příliš osobní, ale základní otázka, kterou coby členka revizní komise kladla, byla naprosto legitimní. To je i důvod, proč se k tomuto tématu po dvou letech vracím, protože do současnosti nikdo z odpovědných funkcionářů na ni nedal jasnou odpověď. Navíc celá záležitost zdaleka není jen otázkou přijetí jedné staré dámy do plzeňské obce, jde mnohem více o obraz, který se v zahraničí o české židovské komunitě vytváří, ale i o elementární důvěru v domácí židovské instituce. V říjnu 2012 jsem zakončil svůj článek postřehem jednoho z přímých pozorovatelů tehdejší kauzy: Udělali z komára vola. Přitom stačilo, aby se již před lety Hana H. obrátila na vrchní zemský rabinát se žádostí, aby její podezření prověřil. Hana H. se na vrchního zemského rabína Karola Sidona obrátila až v červenci 2012, ale bez výsledku. Nová Revizní komise FŽO, která vzešla z voleb před dvěma lety, se věci znovu nevěnovala. Jaká jsou tedy fakta? Na otázku, jak byla přijata paní Alena W., jsem odpovídala několikrát. Byla přijata tak, jak je uvedeno ve stanovách. Nevím, z jakého důvodu se stále otvírá tato ŽIVOT KOLEM OBCÍ Jedna děravá rodinná historie diskuse. Jak je Vám určitě známo, ve všech židovských obcích proběhla kontrola týkající se právě přijímání členů a nebyly u nás shledány revizní komisí žádné závady. To myslím, že je dostačující vysvětlení, uvedla na dotaz ŽL Eva Štixová, předsedkyně Židovské obce Plzeň. Stanovy přitom hovoří o členství řádném, pokud žadatel prokáže halachický původ po jednom z rodičů. Rodinná story z pera nositele Pulitzerovy ceny Domníval jsem se, že předsedkyně Štixová nechtěla svou odpověď upřesnit, protože si myslela, že by porušila zákon na ochranu osobních údajů, proto jsem se obrátil na Sylvii W., která je od 90. let veřejně činná v rámci židovské komunity. Založila a dlouho vedla reformní kongregaci Bejt Simcha, zasedá v orgánech Federace židovských obcí a Židovské obce v Praze. Trochu jsem doufal, že mi dcera Aleny W. vysvětlí, že její maminka přece pochází ze slavného židovského rodu Smulowitzů, jak to stojí v knížce Jonathana Kaufmana A hole in the heart of the world: being Jewish in Eastern Europe. Sylvie mi jen napsala, že nemíní podávat jakékoliv informace, a popřála: Buď zdráv, měj se dobře a vykašli se na všechny nenávistné zátěže. Americký novinář Kaufman, držitel Pulitzerovy ceny za investigativní žurnalistiku, se ve své knížce z roku 1997 zaměřil na příběhy pěti židovských rodin z Berlína, Prahy, Varšavy, Budapešti a popisuje jejich osudy v době holokaustu, za komunistického režimu a za demokratických změn počátkem 90. let. Znovuzrození židovství v Česku je pak ilustrováno právě na osudech Sylvie a Aleny W. Od Kaufmana se dozvídáme, že židovští rodiče Aleny W. přestoupili za první republiky k československé církvi husitské. Jelikož byla Alena pokřtěna a oficiálně konvertovala k protestantství, byla uchráněna od okamžité deportace do táborů smrti. Místo toho byla spolu se svou matkou poslána na otrocké práce do keramičky. Bylo to vyčerpávající pracovat před pecemi od půl osmé ráno do půl dvanácté večer. Ale Alena věděla, že pokud by ukázala sebemenší slabost, její odklad by byl zrušen a byla by poslána na mnohem horší místa jako židovští přátelé, jichž tolik jednoduše zmizelo. V zoufalství z hladu ona a její matka jednou zabily psa a snědly jeho maso. Ale když válka skončila a vrátila se do Plzně, zjistila, že byla uchráněna toho nejhoršího, píše se o osudech Aleny W. za okupace. Jelikož její dcera Sylvie W. na svých webových stránkách odkazuje na Kaufmanovu knihu každého, kdo se chce dozvědět o její rodinné historii, beru tento text za autorizovaný. Pokud by tento příběh byl založen na reálných faktech, pak jde o velmi unikátní židovský osud v období okupace, který si zaslouží důkladné badatelské zpracování. Příběh jiné rodiny Michael W., který je druhorozeným synem Aleny W., sepsal v roce 2011 publikaci Příběh jedné rodiny, kde vypráví svým dětem o rodinných kořenech a popisuje válečné události své matky zcela jinak: Vaše babička Alena Š. (nar. v říjnu 1927 v Plzni), jediná dcera Bohumíra a Bábinky, měla šťastné a bezstarostné dětství, obklopena milujícími členy rodiny. Ve svých 17 letech se zamilovala do vašeho dědečka Roberta W. Váš dědeček, pohledný mladík a dle slov některých velký Don Juan, si ji vzal s velkou parádou na červeném koberci v roce 1944 v kostele sv. Bartoloměje. Z části také proto, aby se vyhnuli nuceným pracím v nacistickém Německu. Jejich rodné město Plzeň bylo v roce 1945 svědkem dvou velkých událostí: osvobození vojsky generála Pattona a narození vašeho strýce Roberta (9. května 1945). Michael W., který v roce 1968 emigroval z Československa, působil jako úspěšný Dokončení na str. 27

13 Strana 13 UDÁLOSTI Po holubici datel aneb nový izraelský prezident V Bibli přišel Šimon po Rúbenovi, ale v izraelské politice je to jinak Rúben je až druhý. Řeč totiž není o synech praotce Jákoba a jeho ženy Ley, ale nýbrž o výměně na postu prezidenta, kdy místo Šimona Perese nastoupil Reuven Rivlin. Střídání stráží zapadlo ve vřavě bojů v Gaze, ale izraelskou politiku bude ovlivňovat ještě po léta. V izraelském politickém systému je prezident, podobně jako u nás, spíše oním pověstným kladečem věnců než politikem s reálnými pravomocemi. Na druhou stranu, také podobně jako v Česku, běžní Izraelci očekávají, že na nejvyšším postu bude stát osobnost státnická a imponující. Šimon Peres toto očekávání plnil. Plnil je o to snáze, že byl coby nynější devadesátník pravým matadorem izraelské politiky. A také proto, že jeho hlas byl slyšet i daleko za hranicemi. Byl považován za holubici ve vztazích s Araby, ale také za velmi pragmatického muže, který stojí oběma nohama na zemi. Peres také dokázal okouzlovat jiné státníky i novináře. Na tiskové konferenci nebo při jiné příležitosti byl schopen přednést filozofickou úvahu na jakékoli téma, od světového míru až po význam vzdělávání pro budoucnost. Je zřejmé, že pro kohokoli by v izraelské politice bylo obtížné takového člověka nahradit. *** Nový prezident, Reuven Rivlin, se o to asi ani snažit nebude. Za léta si vybudoval svůj vlastní styl i obraz a koneckonců, i jemu je pětasedmdesát a prezidentská funkce je vyvrcholením jeho kariéry, jako tomu bylo i v případě Perese. Rivlin se o získání nejvyššího postu pokusil už před sedmi lety, kdy bylo potřeba nahradit neslavně proslulého Moše Kacava. Když Rivlin viděl, že o funkci bude usilovat také Peres, svou kandidaturu stáhl. Nyní dostane šanci i on zanechat svou stopu. Konstatovat, že po levicovém Peresovi přichází pravicový Rivlin, by nebylo úplně přesné. Rivlin, který strávil většinu své politické kariéry ve straně Likud, je skutečně v mnoha ohledech napravo od současného likudnického premiéra Netanjahua. Premiér se dokonce snažil Rivlinovu zvolení v zákulisí bránit, protože očekával oslabení své pozice ve straně, v níž se paradoxně ocitl na jejím levém křídle. Rivlina však není snadné zařadit do nějaké zavedené kategorie. Velké množství článků konstatuje, že je velkým zastáncem budování židovských osad na Západním břehu a že je na rozdíl třeba právě od Netanjahua odpůrcem vzniku palestinského státu. To vše je pravda, ale je třeba ji zasadit do kontextu Rivlinových názorů. Rivlin totiž není jestřáb, spíše tvoří svou vlastní kategorii. Tento politik se sice domnívá, že je chyba rozdělovat území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Ovšem místo pokračování okupace navrhuje udělit Palestincům izraelské občanství a začlenit je do společného státu. Místo samostatnosti by tedy Palestinci podle Rivlina získali rovnocenné zacházení v prosperujícím a stabilním státě. *** Rivlin také není žádný nenávistný nacionalista. Udržuje velmi dobré osobní vztahy s izraelskou levicí i s řadou arabských osobností. Před několika lety s pohnutím hovořil o traumatu, který musel pro mnohé Palestince znamenat vznik Izraele. Je také znám jako velmi odhodlaný obhájce práv menšin, včetně menšin názorových, což opakovaně prokázal i ve funkci předsedy parlamentu. V roce 2010 se například postavil proti tomu, aby byla mandátu zbavena arabská poslankyně, která se účastnila plavby flotily do Gazy, což byl akt v Izraeli považovaný za otevřenou podporu Hamásu. Při nástupu do funkce Rivlin přednesl řeč, v níž zdůraznil, že Izraelci v Gaze nebojují proti Palestincům nebo muslimům, ale výhradně proti terorismu. Nedávno, ještě před vypuknutím současného konfliktu v Gaze uveřejnil v listu Jediot Achronot článek, v němž volal po ukončení veškerých násilností mezi Izraelci a Palestinci. Pod textem stály dva podpisy, Reuvena Rivlina a Šimona Perese. Rivlin tedy není žádný jestřáb, ale spíše, řekněme, datel, který se snaží věci napravovat, i když svým vlastním způsobem. Jan Fingerland, Český rozhlas

14 Strana 14 Sousloví orální historie, které označuje rozhovory s pamětníky zaměřené na osobní životní příběhy v rámci historických událostí, už u nás v posledních letech zdomácnělo. Celosvětový rozvoj této historické metody souvisel i s úsilím o zaznamenání událostí šoa z perspektivy přeživších a svědků. Výrazněji od 60. a 70. let 20. století vznikají archivy nahrávek rozhovorů s lidmi, kteří byli na základě Norimberských zákonů označeni za Židy (v československém kontextu začalo ve druhé polovině 80. let shromažďovat nahrávky Židovské muzeum v Praze). Jeden z největších podobných orálně historických projektů začal v roce 1994 z iniciativy režiséra Stevena Spielberga, jenž v Los Angeles založil nadaci Survivors of the Shoah Visual History Foundation. Cílem této organizace bylo shromáždit co možná nejvíce rozhovorů s pamětníky, svědky a přeživšími holokaustu, a to v celosvětovém měřítku. Výsledkem zhruba pětileté práce (rozhovory týkající se šoa se natáčely asi do roku 2000) bylo téměř interview, pořízených ve 32 jazycích a v 56 státech. 560 rozhovorů v češtině Při zpětném pohledu je patrné, že z technologického hlediska tento projekt proběhl na samém rozhraní dvou historických epoch: polovina 90. let je dobou přechodu z analogové do digitální éry. Nahrávky nadace Survivors of the Shoah byly ještě zaznamenávány na klasické pásky a v době vzniku rozhovorů si jen málokdo dokázal představit, že by snad někdy mohly být jednoduše dostupné na dálku přes internet. Už na přelomu století byla nicméně započata masivní digitalizace pořízených nahrávek a jejich označování klíčovými slovy, aby bylo možno ve více než hodin videa přehledně vyhledávat. V roce 2006 se někdejší nadace stala jednou z kateder na Univerzitě Jižní Kalifornie (USC) a Archiv vizuální historie, jakožto webové rozhraní umožňující přístup k databázi rozhovorů, začal být od té doby UDÁLOSTI Malach jako brána do minulosti skrze vyprávění přeživších Na přelomu ledna a února proběhne u příležitosti 5. výročí otevření pražského Centra vizuální historie Malach řada zajímavých akcí. Je to možná dobrý důvod pro řadu čtenářů ŽL zhlédnout vzpomínky, které se dotýkají jejich rodinných osudů. zpřístupňován partnerským organizacím a institucím po celém světě. V roce 2009 se jedním z přístupových míst stalo Centrum vizuální historie Malach na Univerzitě Karlově v Praze, které o tři roky později zprostředkovalo připojení i Židovskému muzeu v Praze. Badatelům, studentům, pedagogům a dalším zájemcům z ČR se tak nabízí nejen 560 autobiografických rozhovorů v češtině, ale i tisíce dalších relevantních vzpomínek v ostatních jazycích. V Archivu vizuální historie lze vyhledávat podle mnoha různých kritérií, mezi nimiž nechybí ani vyhledávání v databázi jmen. Návštěvníci CVH Malach mohou podle zadaného dotazu najít pamětnice a pamětníky, kteří sami poskytli rozhovor, ale také místa v rozhovorech, kde se o určitých lidech hovoří. Díky tomu lze nalézt i zmínky o osobách (příbuzných, známých, spoluvězních či spolupracovnících apod.), které samy rozhovor neposkytly nebo poskytnout nemohly. Jmenná databáze celkem obsahuje více než milion jmen, takže průměrně je ke každému jednotlivému interview přiřazeno asi 20 jmen osob, které jsou součástí biografického profilu nebo vyprávění daného pamětníka či pamětnice. Práci s různými podobami zápisu jmen usnadňuje propracovaný fonetický vyhledávač. Kromě vyhledávání v databázi jmen poskytuje rozhraní Archivu vizuální historie USC Shoah Foundation také nástroje pro hledání podle jazyka interview, data narození, názvů míst, měst, ale i v rejstříku faktických klíčových slov (např. názvy spolků a organizací), prožitkových klíčových slov (např. antisemitismus ve školách, židovská identita) a dalších filtrů. Mezi čerstvé novinky letošního roku patří vylepšená verze fulltextového vyhledávání, vytvořená na Západočeské univerzitě v Plzni. Díky tomuto vyhledávači mohou uživatelé v česky mluvených výpovědích najít i zcela specifické termíny jako názvy ulic, čtvrtí, slangové výrazy nebo přezdívky osob, pro jejichž vyhledávání jsou pojmy v rejstříku příliš obecné. Zpřístupňují se stále nové rozhovory Ačkoli je zmíněný archiv prvním a bezpochyby nejvýznamnějším zdrojem, který je

15 Strana 15 UDÁLOSTI v CVH Malach přístupný, nové výzkumné možnosti se otevírají díky dalším sbírkám podobného charakteru. Mezi ty, které mohou využívat badatelé a další návštěvníci CVH Malach, patří například archiv Refugee Voices, zachycující 150 životních příběhů osob židovského původu, jež uprchly před nacismem do Velké Británie (je mezi nimi také několik rozených Čechoslováků). V letošním roce bylo navíc zpřístupněno 15 interview z kolekce Jewish Holocaust Center v australském Melbourne. Vzhledem k tomu, že někteří přeživší sdíleli svůj příběh při více příležitostech (někdy navíc i knižně), nabízí se možnost srovnat jejich vyprávění v různých okamžicích života a odlišných souvislostech. Je tak lépe patrné, že orální historie skutečně není jednou provždy daným a neměnným životopisem, o který se vypravěči znovu a znovu dělí před kamerou nebo nad diktafonem. Nesmíme zapomínat, že se vždy jedná zkrátka a dobře o rozhovor výslednou podobu nahrávky do určité (leckdy dosti značné) míry ovlivňuje tazatel, lépe řečeno vztah mezi tazatelem a dotazovaným. Individuální lidská paměť, ten zmatek neomezených možností, jak jednou napsal Jorge Luis Borges, tedy při každém vyprávění odhaluje minulost v trochu jiném světle. Orálně historické rozhovory sice někdy mohou významně doplnit či upřesnit naše poznatky o dějinách, ale častěji nás nechávají spíše porozumět, jaký pocit to byl nacházet se v neúprosném proudu dějin. Naznačují nám, jak se svou osobní i sdílenou minulostí zacházíme, jak na ni v odlišných souvislostech vzpomínáme a jak o ní při různých příležitostech vyprávíme. Ilustrují to ostatně i slova jedné z přeživších, která jsem citoval v úvodu tohoto článku. Centrum vizuální historie Malach se nachází na pražském Malostranském náměstí v budově MFF UK a veřejnosti je otevřeno každý všední den kromě pondělí. Na přelomu ledna a února 2015 proběhne slavnostní setkání k 5. výročí otevření tohoto pracoviště, které doprovodí bohatý odborný i kulturní program více podrobností, aktuality i kontaktní informace můžete najít na našich stránkách: Jakub Mlynář Palestinci opět usilují o vznik svého státu z rozkazu OSN Za nedávné války Izraele proti palestinskému Hamásu v pásmu Gazy se v jednu chvíli zdálo, že by po jejím skončení mohlo dojít k obnově mírového jednání se samosprávou Mahmúda Abbáse, které zkrachovalo v březnu. Jeho bezpečnostní složky v průběhu operace vzorně spolupracovaly s izraelskými při pátrání po hamásovských vrazích tří izraelských studentů a samospráva také na jednání o příměří v Káhiře neprojevovala přílišné nadšení nad požadavky Hamásu. Pak ale Abbás zjistil, že popularita tohoto hnutí u Palestinců díky konfliktu prudce vzrostla a on by už nevyhrál případné volby, a podnikl několik kroků, které naděje na obnovu mírových rozhovorů pohřbily. Nejprve Abbás rozhněval Izrael další usmiřovací dohodou svého hnutí Fatah s Hamásem, která má umožnit samosprávě vládnout v Gaze a obsluhovat tamější hraniční přechody, přestože realizace tohoto ujednání není zdaleka jistá a dodnes k ní nedošlo. Smíření obnovu jednání zkomplikovalo už v minulosti, neboť Izrael odmítá jednat s vládou, na níž se podílí teroristické hnutí, které programově požaduje jeho zničení. Následoval Abbásův nepochopitelně ostrý projev na Valném shromáždění OSN, v němž obvinil Izrael z genocidy Palestinců. A nyní přišel s novou iniciativou, která mu má zajistit vznik palestinského státu bez souhlasu Izraele a společného jednání. Požádal Radu bezpečnosti OSN, aby Izraeli nařídila návrat k hranicím z roku 1967, vyklizení Západního břehu Jordánu a východního Jeruzaléma a vyřešení otázky palestinských uprchlíků, to vše do roku Rezoluce má požadovat ukončení všech izraelských operací na palestinských územích a osadnické aktivity, otevření hraničních přechodů s Gazou a rozmístění mezinárodních sil na ochranu palestinských civilistů. Bude-li rezoluce schválena, jsou prý Palestinci ochotni s Izraelem znovu jednat; jinak ne. Pokud ji Rada bezpečnosti nepřijme, samospráva ukončí bezpečnostní spolupráci s Izraelem a bude jej žalovat u mezinárodního tribunálu v Haagu kvůli údajným válečným zločinům. Palestinci Izrael k míru přinutí, prohlásil představitel Organizace pro osvobození Palestiny Mahmúd Abbás; a palestinský vyslanec v OSN Rijád Mansúr shrnul záměr podivuhodnou větou, že samospráva chce Izrael donutit k jednání v dobré víře. Abbás se domnívá, že tak obejde všechny tradiční izraelské bezpečnostní požadavky, jako jsou demilitarizace palestinského státu nebo přítomnost izraelských vojáků na společných hranicích. Přitom právě spolupráce s izraelskými bezpečnostními složkami jej před pár měsíci zachránila před svržením Izrael odhalil plán puče Hamásu na Západním břehu, který se hnutí chystalo provést, přestože podepsalo dohodu o usmíření a vzniku vlády národní jednoty s Fatahem. Také případná žaloba v Haagu by byla pro Abbáse velmi riskantní, protože soud by mohl vyšetřovat palestinskou samosprávu kvůli raketovým a sebevražedným útokům Hamásu na Izraelce, jak varoval i bývalý haagský hlavní prokurátor Luis Moreno-Ocampo. Abbásův návrh rezoluce hodlají v Radě bezpečnosti vetovat Spojené státy a nesouhlas vyjádřily i Británie a Austrálie, které jsou přesvědčeny, že Palestina může vzniknout pouze jednáním s Izraelem. A ten si chce především zajistit bezpečnost a vyhnout se situaci jako v Gaze, z níž se po vyklizení v roce 2005 stala velkovýrobna raket určených pro izraelské civilisty. Západní břeh leží jen kousek od Tel Avivu a střely by mohly ohrožovat nejen celou zemi, ale i mezinárodní letiště. Poté, co za poslední války dopadla jedna raketa Hamásu asi dva kilometry od něj a řada zahraničních aerolinií na pár dní přerušila lety do Izraele, je pravděpodobnost, že by vláda slevila ze svých bezpečnostních požadavků, doslova nulová. Jelikož maximum, které je Izrael na jednáních ochoten Palestincům nabídnout, je méně než minimum, jež jsou Palestinci ochotni přijmout, podnikl Mahmúd Abbás podobný diplomatický krok už před dvěma lety, kdy požádal Valné shromáždění OSN, aby uznalo Palestinu udělením pozorovatelského statusu nečlenského státu. Dnes Palestinci přiznávají, že jim tato iniciativa nic nepřinesla, ale přesto se znovu pokoušejí o vznik Palestiny z rozkazu mezinárodního společenství. Všechny naděje na obnovu mírových jednání tím zmařili a v současnosti o ni neusilují ani Spojené státy. Gita Zbavitelová, Český rozhlas

16 Strana 16 Řecká židovská komunita nemá v posledních letech mnoho důvodů k radosti. Podle květnové zprávy Ligy proti hanobení (Anti-Defamation League) je Řecko nejantisemičtější zemí v Evropě; dotáhlo se na úroveň Saudské Arábie a předstihlo dokonce Írán. Jen v letošním roce došlo k několika útokům na židovské památky: v květnu vandalové poničili část židovského hřbitova v Soluni a v červenci byl antisemitskými nápisy hrozícími kromě jiného zničením aténské synagogy poškozen památník šoa v Aténách. V národním parlamentu zasedá od roku 2012 nechvalně známá neonacistická strana Zlatý úsvit zrozená z trosek řecké ekonomické krize. Koncem srpna však přišel povzbudivý signál od nově zvoleného starosty druhého největšího řeckého města Soluně. Yiannis Boutaris (72) si při svém uvedení do úřadu UDÁLOSTI Dárcovská konference pro Gazu Mezinárodní konference v Káhiře v neděli 12. října, na které měli zahraniční dárci přispět na rekonstrukci pásma Gazy zničeného v letní válce Hamásu a Izraele, vybrala navzdory všeobecnému skepticismu mnohem víc peněz, než požadoval předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás. Na opravu domů a infrastruktury chtěl čtyři miliardy dolarů, a zhruba 50 zúčastněných států a organizací mu nabídlo 5,4 miliardy v průběhu příštích tří let. Nejštědřejším dárcem je Katar, který přislíbil jednu miliardu z této částky; 200 milionů pošlou Spojené arabské emiráty a stejně tak Kuvajt a Turecko a 450 milionů Evropská unie. Spojené státy dodají kromě už poskytnutých 200 milionů ještě jedenkrát tolik a OSN chystá plán v hodnotě více než dvou miliard. Izrael na konferenci zastoupen nebyl, neboť hostitelský Egypt se obával, že by se jí pak nemuseli zúčastnit arabští dárci. Pozváni nebyli ani zástupci Hamásu a Islámského džihádu, původců celého konfliktu. Slíbená částka je vysoká, ale to ještě neznamená, že do Gazy skutečně dorazí. Dárcovské konference se konaly už několikrát, ale zejména arabské země své sliby většinou nesplnily. Zatím se v Gaze nezačal opravovat ani jediný dům a není ani jasné, kolik je jich zničeno nebo poškozeno zatímco většina zdrojů uvádí 18 tisíc, Mahmúd Abbás hovoří o 80 tisících. Podle místních obyvatel nebyly dodnes opraveny ani domy zničené před deseti lety. Někteří mezinárodní představitelé v Káhiře netajili své rozladění. Financují důsledky odpalování raket Hamásem na Izrael, který podniká letecké odvety. Pásmo je tak opakovaně bombardováno a dárci mají pocit, že na rekonstrukce vyhazují peníze; jen za posledních šest let třikrát. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun si v Káhiře povzdechl, že podobná konference se konala i v roce 2009; britský ministr pro mezinárodní rozvoj Desmond Swayne slíbil Gaze jen 32 milionů dolarů a zdůraznil, že Británie věnuje víc peněz, jen když se Gaza bude rekonstruovat naposled; a norský ministr zahraničí Börge Brende, jehož země konferenci spolupořádala, řekl otevřeně, že Evropské unii dochází trpělivost. Egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí ve svém zahajovacím projevu připomněl Hamásu, že zahraniční peníze do Gazy přijdou, jen pokud hnutí neobnoví ostřelování Izraele. Mezinárodní společenství se rovněž obávalo, že Hamás darované peníze zpronevěří nebo použije k výrobě zbraní či pro své další potřeby, stejně jako podle palestinské samosprávy zabavil 700 milionů dolarů mezinárodní humanitární pomoci za války s Izraelem. Hamás však kvůli udržení vlastního postavení potřebuje, aby k rekonstrukci Gazy došlo, a byl proto dokonce ochoten slíbit samosprávě Mahmúda Abbáse, že v pásmu nechá konečně vládnout vládu národní jednoty a dovolí, aby hraniční přechody ovládaly složky samosprávy. Ve čtvrtek se společný kabinet pod vedením premiéra Ramího Hamdalláha skutečně v Gaze poprvé sešel a ujistil svět, že veškerou mezinárodní finanční pomoc na rekonstrukci bude spravovat výhradně samospráva. Nebývalá vstřícnost Hamásu však budí podezření, že šlo jen o divadlo pro dárce, protože v praxi se Soluňský starosta uveden do funkce s Davidovou hvězdou na saku hnutí dál odmítá vzdát svých zbraní, ozbrojenců i bezpečnostní kontroly nad Gazou. V pondělí pak pracně vybudovaný dojem národní jednoty zmařil Mahmúd Abbás, který prohlásil, že smíření Fatahu s Hamásem nenastane dřív než po volbách v příštím roce. Jeho výroku se podivil i vysoký představitel Hamásu Saláh Bardawíl, jenž se neubránil otázce: A co čtvrteční návštěva vlády národní jednoty v Gaze? Také Izrael si přeje, aby rekonstrukce Gazy proběhla. Se samosprávou a OSN se dohodl na mechanismu kontroly importovaného stavebního materiálu, jehož druhy a množství dosud striktně omezoval. Nově bude povolovat i dovoz cementu, který Hamás v minulosti zneužíval k výstavbě útočných tunelů, protože OSN a samospráva slíbily, že zajistí, aby k tomu nedocházelo i když Izrael příliš nevěří, že přijatá opatření budou účinná. Je rovněž připraven zmírnit blokádu pásma Gazy, jak požaduje Hamás, a povolit vývoz ovoce a zeleniny na Západní břeh Jordánu. Norský ministr Brende uvedl, že na rekonstrukci Gazy půjde jen polovina vybrané částky, aniž upřesnil, kde skončí ta druhá. Jiní delegáti však hovořili o podpoře hospodářství a rozpočtu palestinské samosprávy, což je v rozporu s proklamovaným účelem konference. Izraeli se bohužel nepodařilo mezinárodní dárce přimět, aby své finanční dary podmínili odzbrojením Hamásu. Ti tak své peníze pravděpodobně znovu vyhodí oknem jakmile teroristé obnoví odpalování raket na izraelská města, čeká Gazu nové bombardování. Gita Zbavitelová, Český rozhlas a skládání přísahy připnul na sako žlutou hvězdu s nápisem JUDE. Jednalo se o leták, který na slavnostním zasedání městského zastupitelstva rozdávala radní za Stranu zelených na protest proti přítomnosti poraženého volebního lídra extrémně pravicové strany Zlatý úsvit Artemise Matthaiopoulose a jeho stoupenců. Mezi nimi a zástupci levice propukly během zasedání ostré verbální potyčky. Boutarisovo gesto bylo nejen protestní, ale i projevem solidarity se soluňskou židovskou komunitou, v minulosti těžce zkoušenou. Ta byla od 15. století, tj. v návaznosti na vyhnání Židů ze Španělska, po 450 let jedním z nejvýznamnějších středisek sefardských Židů. V roce 1943 bylo na soluňských Židů zahnáno do ghetta a později deportováno do koncentračních táborů. Přežilo necelých Ústřední rada židovských obcí Řecka zaslala Boutarisovi blahopřejný dopis a ocenila jeho symbolické gesto: Nad rámec připomínky vysílá Vaše gesto silnou a jasnou zprávu všem těm, kteří s nostalgií vzpomínají na nacismus a fašismus, že pod Vaším vedením bude Vaše město nadále bojovat proti jakémukoliv projevu rasismu, netolerance a antisemitismu. Liberál Boutaris je jedním z mála řeckých politiků, jenž se otevřeně vztahuje k bohaté židovské historii země a nezměrnému rozsahu decimace židovské komunity. Jako vůbec první veřejný činitel v dějinách Řecka uspořádal veřejný pochod u příležitostí 70. výročí začátku deportací a vloni zveřejnil projekt výstavby Centra pro výzkum holokaustu. Vznikne na základě spolupráce města, židovské komunity a ministerstva dopravy na jednom z centrálních náměstí Soluně, poblíž nádraží, odkud byli Židé deportováni na smrt. Daniela Tamášová

17 Strana 17 TÉMA Fatální slepota před čirým zlem Yair Lapid Holokaust v nás všech vyvolává stejnou otázku: co bych byl býval učinil já? Co bych dělal jako Žid v Berlíně roku 1933, když Hitler přišel k moci? Utekl bych? Prodal bych svůj dům, svůj obchod? Vytáhl bych své děti ze školy uprostřed školního roku? Anebo bych si řekl, to pomine, to je jen okamžité šílenství? Hitler říká toto vše jen proto, že je politik a chce být zvolen. Ano, je to antisemita, ale kdo dnes není? Přečkali jsme už horší pohromy. Lépe vyčkat, sklonit hlavu, však to přejde. Co bych dělal jako Němec v Berlíně 18. října 1941, když se od tohoto nástupiště odrazil první vlak směrem na východ a v něm 1013 Židů, dětí, žen, starců, všichni odsouzeni na smrt? Neptám se, co bych dělal jako nacista, ale co bych učinil jako počestný německý občan, který právě čeká na svůj vlak na sousedním nástupišti. A co bych dělal jako muž v mém věku, s třemi dětmi, které právě mám? Jako člověk, který vštěpuje svým dětem základní pravidla slušného chování, úcty k životu a respektování druhých? Byl bych mlčel? Protestoval bych? Stal bych se jedním z nemnohých Berlíňanů, kteří se zapojili do podzemního protinacistického odboje, nebo bych se zařadil do většinového davu těch, kteří nadále žili normální život a tvářili se, jako by se nic nestalo? A co kdybych byl býval jedním z těch 1013 Židů v onom vlaku? Nasedl bych do něj? Ukryl bych svou 18letou dceru do severních lesů? Řekl bych svým dvěma synům, ať bojují až do konce? Zahodil bych své transportní zavazadlo a prchl bych? Nebo bych napadl stráže v černých uniformách a zahynul se ctí, rychlý konec namísto pomalého umírání hladem a mučením? Myslím, že znám odpověď. Myslím, že ji znáte i vy. Nikdo z těch 1013 transportovaných na smrt se nevzepřel strážím. Nikdo z nich a nikdo z desítek tisíc, kteří je následovali ze stejného místa stejným směrem. Neučinil tak ani můj dědeček, Bela Lampel, když jej německý voják vytáhl z jeho domu v pozdních nočních hodinách 18. března Prosím vás, vzlykala moje prababička Hermina před oním vojákem. Padla na kolena a objímala jeho holínky. Prosím vás, vždyť i vy máte matku. Voják nehnul ani brvou. Netušil, že ukryt pod peřinou jej z postele pozoruje můj otec. Třináctiletý chlapec, který se přes noc stal mužem. Proč se nebránili a nebojovali? Tato otázka mne neustále pronásleduje. S touto otázkou se potýká židovský národ od okamžiku, kdy poslední transport odjel do Osvětimi. Odpověď jediná možná odpověď je: oni nevěřili v absolutní zlo. Věděli samozřejmě, že na světě existují špatní lidé, ale nevěřili v totální zlo, organizované zlo, zlo neznající slitování nebo váhavost, chladné zlo, které na ně patřilo, ale ani na okamžik v nich nerozpoznávalo lidské bytosti. Podle jejich vrahů nebyli lidmi. Nebyli to matky ani otcové, nebyly to děti kohokoli. Podle jejich vrahů nikdy neoslavovali narození potomka, nikdy se nezamilovali, nikdy nešli ve dvě hodiny ráno vyvenčit svého starého psa, nikdy se nesmáli a neplakali při sledování poslední komedie Maxe Ehrlicha. Takový postoj potřebujete k vraždě druhého. Musíte být přesvědčeni, že to vlastně vůbec není člověk. Když vrazi sledovali lidi, kteří byli právě vypravováni z nástupiště na jejich poslední cestu, neviděli v nich židovské rodiče. Byli to jenom Židé. Nebyli to židovští básníci, židovští hudebníci, byli to jenom Židé. Nebyl to pan Braun nebo paní Schwarzová, byli to jenom Židé. Destrukce počíná destrukcí identity. Není překvapující, že první, co bylo provedeno po příjezdu do Osvětimi, bylo vytetování čísla na předloktí. Je těžké zavraždit Rebeccu Grünwaldovou, osmnáctiletou krasavici s dlouhými vlasy a romantickým vzhledem. Ale je snadné to učinit s číslem A přitom je to tatáž osoba. O sedmdesát pět let později víme více? Rozumíme více? Holokaust vystavil Izrael dvojí výzvě. První, čemu nás naučil, že musíme přežít za každou cenu, že se musíme být schopni bránit za každou cenu. Nákladní vlaky s Židy již neodjedou z žádného nástupiště nikde na světě. Bezpečnost Státu Izrael a jeho občanů musí být navždy pouze v našich rukou. Máme přátele, i zde stojím mezi nimi. Nové Německo prokázalo své přátelství k Izraeli opakovaně, ale my nemůžeme a nesmíme spoléhat na nikoho jiného než na sebe sama. Druhé poučení z holokaustu je, že bez ohledu na okolnosti musíme zůstat morálními lidmi. Lidskou morálku nelze posuzovat v časech, kdy je vše v pořádku, projeví se až v okamžiku, kdy jsme schopni vnímat utrpení druhých, i kdybychom měli mnoho důvodů zabývat se pouze utrpením vlastním. Holokaust nemůže být srovnáván a nesmí být srovnáván s ničím v dějinách lidstva. Jak prohlásil K. Zetnik, přeživší Osvětim, holokaust není z tohoto světa. Nesmíme srovnávat, ale musíme si být vždy vědomi lekce, která nám byla uštědřena. Válka, ve které dnes bojujeme, která

18 Strana 18 TÉMA asi bude pokračovat a v níž ať to chce, či nikoli je účasten i ostatní civilizovaný svět, tato dvě poučení z holokaustu staví vzájemně proti sobě. Potřeba přežít nás učí udeřit tvrdě, abychom bránili sami sebe. Potřeba zachování morálky, byť i okolnosti byly nemorální, nás učí minimalizovat lidské utrpení, jak je to jen možné. Test naší morálky neprobíhá ve sterilním prostředí laboratoře nebo na stránkách filozofických traktátů. V minulých týdnech byla naše morálka vystavena těžké zkoušce v tvrdých bojích. Tisíce raket bylo odpáleno proti našim občanům a ozbrojení teroristé kopali tunely k našim školkám s cílem zabít nebo unést naše děti. Každý, kdo nás kritizuje, ať si položí prostou otázku: Co bych učinil já, kdyby někdo vrazil do školní budovy s mými dětmi se samopalem v ruce a začal střílet? Hamás, v konfrontaci s námi, chce zabíjet Židy. Mladé nebo staré, muže či ženy, vojáky i civilisty. Nerozlišují mezi nimi, protože nás nepovažují za lidi. Jsme Židé a to je dostatečně pádný důvod, abychom byli vražděni. Zkouškou naší morálky právě za těchto okolností, je, zda dokážeme nadále rozlišovat mezi nepřáteli a nevinnými. Každé dítě, které zemře v Gaze, je rána do mého srdce. To není Hamás, to není nepřítel, to je právě a jen dítě. Proto je Izrael první zemí v dějinách vojenských střetů, která předem informuje svého protivníka, kdy a kde udeří, aby se tak zamezilo ztrátám mezi civilisty. Izrael je jedinou zemí, která posílá potraviny a léky svému nepříteli, zatímco boje pokračují. Izrael je jedinou zemí, jejíž vojenští piloti přeruší misi, protože v cílové oblasti se vyskytují civilisté. A nehledě na to vše, umírají děti. A děti umírat nemají. Zde v Evropě a leckde jinde ve světě lidé sedí doma v pohodlných křeslech, sledují televizní zpravodajství a vyčítají nám, že jsme ve zkoušce neobstáli. Proč? Protože v Gaze prý lidé trpí více. Oni ale nechápou nebo nechtějí chápat, že utrpení obyvatel Gazy je hlavní nástroj a trumf zlověstného, proti nám stojícího zla. Když jim vysvětlujeme, trpělivě a neustále, že Hamás využívá děti v Gaze jako lidské štíty, že Hamás je zcela záměrně vysílá do palebných linií, aby byly usmrcovány, že Hamás obětuje mladé životy, aby vítězil ve své propagandistické válce, tito lidé nám nevěří. Proč? Prostě proto, že nemohou uvěřit, že by lidské bytosti, lidé, kteří vypadají jako oni a kteří mluví jako oni, že by tyto zdánlivě zcela normální lidské bytosti byly schopné podobného chování. Protože dobří lidé vždy odmítají připustit a uznat totální zlo, a když tak konečně učiní, je pozdě. Znovu a stále se tážeme sami sebe, proč lidé ve světě dávají přednost obviněním proti nám, i když fakta jasně svědčí o opaku? Na této zemi fanatičtí muslimové masakrují jiné muslimy. V Sýrii, Iráku, Libyi, v Nigérii, tam všude je zabito více dětí za týden, než v Gaze zemřelo za desetiletí. Každý týden jsou na podobných místech zeměkoule znásilňovány ženy, popravováni homosexuálové a uřezávány hlavy křesťanům. Světová veřejnost tomu přihlíží, vyjadřuje zdvořilé a opatrné odsouzení, a vzápětí se s nepochopitelnou posedlostí vrhá s obviněními na Izrael, který bojuje za životy svých občanů. Částečně tento kritický postoj vyvěrá z antisemitismu. Tato odporná hydra opět Praha má novou židovskou komunitu Bnej Israel V Praze vznikla nová konzervativní židovská komunita Bnej Israel. Stejnojmenný spolek vznikl oficiálně v dubnu tohoto roku. Jako komunita jsme se ale začali scházet již na podzim minulého roku. Vznik spolku tak byl logickým vyústěním situace, která zde panovala již delší dobu. Někteří z našich členů dříve fungovali v rámci jiných pražských komunit, poté jsme se ale začali spontánně scházet na páteční bohoslužby Kabalat Šabat v domě rabína Davida Bohbota. V té době se jednalo pouze o přivítání Šabatu v kruhu přátel, uvedl Martin Jor, koordinátor Bnej Israel. Spolek má zhruba sedmdesát členů a podporovatelů a snaží se o sblížení českých židů a Izraelců žijících v Čechách. Pražské veřejnosti se představil uspořádáním shromáždění na podporu Izraele a k uctění památky tří zavražděných izraelských studentů Naftali Frenkela, Gilada Šaara a Ejala Jifracha. Akce se konala dne 24. června na Václavském náměstí. zvedá svoji hlavu. Těm, kteří zastávají podobný názor, říkáme: budeme proti vám bojovat všude. Minuly časy, kdy Židé před vámi prchali. Nebudeme mlčky přihlížet antisemitismu a očekáváme, že každá vláda v každé zemi bude stát po našem boku a bude bojovat proti tomuto zlu společně s námi. Jiní kritici, kteří se možná ve vlastních očích považují za lépe informované, nás obviňují pouze za to, co se děje v Gaze, a to proto, že vědí, že my jsme jediní, kdo jim naslouchají. Dávají přednost soustředěnému hněvu vůči nám nikoli kvůli tomu, že bychom pošlapávali lidské hodnoty, jak činí Hamás, ale právě proto, že je ctíme. Máme soucit se slabými, uznáváme racionální postupy, chráníme gaye a lesbičky, dbáme na práva žen, zaručujeme svobodu vyznání a svobodu projevu. Nebuďme pošetilí a lehkovážní. Zlo je zde. Obklopuje nás všude. Snaží se nás zranit. Fundamentalistický islám je nejkrajnější zlo, a podobně jako zla, která jej předcházela, se naučil využívat všechny naše nástroje proti nám samým. Naše televizní kamery, naše mezinárodní organizace, naše vyšetřovací komise, náš právní systém. Tak jako teroristé používají rakety a sebevražedné atentátníky, zlo využívá naši neschopnost pochopit a přijmout, že by někdo obětoval děti z vlastního národa, jen aby vyvolal působivý a podporující titulek v novinách nebo oči drásající fotografii tamtéž. Zde, z tohoto místa, říkám otevřeně, že vůdci Hamásu, této protizápadní antisemitické organizace, se nemohou cítit bezpečně, pokud jejich terčem jsou nadále nevinní civilisté. Tak, jak by činil kterýkoli evropský státník, tak jak Spojené státy naložily s Usámou bin Ládinem, tak budeme stíhat každého vůdce Hamásu. To je to zlo, se kterým jsme všichni konfrontováni, a Izrael je v první linii. Evropa si musí uvědomit, pokud nám se toto zlo nepodaří zastavit, dostihne i vás. Musíme učinit všechno myslitelné, abychom zabránili utrpení a smrti nevinných. Ale stojíme na správném místě a z něj oslovujeme celý svět: do toho vlaku už nikdy nenasedneme. Ubráníme se před absolutním zlem. Projev izraelského ministra fi nancí Yaira Lapida, který pronesl 20. srpna na stanici Grünewald berlínské S-Bahn u památníku deportace více než berlínských Židů do koncentračních táborů. Z angličtiny přeložil Petr Weber

19 Strana 19 TÉMA Glosa k událostem kolem Gazy speciálně a k problému Palestinců všeobecně Sleduji od začátku letošního konfl iktu ohlas v masmédiích Německa, v zemích EU a jinde ve světě. Novinové články a televizní pořady jsou více než z 50 procent otevřeně nebo v podtónu protiizraelsky laděny. Pravidelně se v sugestivně formulovaných větách zaměňuje pořadí příčiny a následku. Tučný nadpis hlásá v různých obměnách: Opět nálety Izraele na pásmo Gazy s mnoha civilními oběťmi žen a dětí. Kdesi v textu se v nonšalantně pronesené polovětě najde cudná zmínka o tom, že akce Izraele byla odpovědí na tolik a tolik raket vystřelených Hamásem směrem na Izrael bez způsobení škod na majetku nebo lidech. Rakety Hamásu se přitom bagatelizují tak, jako by šlo o silvestrovské ohňostroje. Protižidovské demonstrace v Evropě Z televizních obrazů propalestinských demonstrací ve městech Německa šla hrůza. Nenávistí zpitvořené obličeje; skrze vyceněné zuby se draly rýmovačky: Jude, Jude feiges Schwein komm heraus und kämf allein (= Žide, žide zbabělá svině vystup a bojuj sám); nebo: Hamas, Hamas Juden in Gas (= Hamás, Hamás židé do plynu). Nejinak na transparentech démonizujících Izrael a židovství. Policie nezakročila tak, jak by se právem mohlo očekávat. Stalo se, že dokonce propůjčila demonstrantům vlastní auto s tlampači, aby se zvětšil akční rádius šíření akustického jedu. Ono Židé do plynu policie asi chápala jako přátelské hamásovské doporučení pro ozdravující kyslíkovou léčbu Židů. Zato však zakročila proti malému houfu proizraelských demonstrantů (v Göttingenu), kteří nesli vlajku Izraele s odůvodněním, že tato provokuje (doslova!) protiizraelské demonstranty. Nebylo námitek proti tureckým, palestinským ani proti zeleným hamásovským vlajkám; sem tam se objevily i černé vlajky ISIS/ IS. Chování policie bylo alespoň v jednom bodě kryto rozhodnutím berlínské státní prokuratury, podle jejíhož soudního výroku zbabělá židovská svině nesplňuje delikt protinárodnostního štvaní (sic!). Dieter Graumann, prezident Ústřední rady Židů v Německu, hodnotil v interview poskytnutém britskému deníku Guardian uvedené jevy jako nejhorší od dob nacismu. Účastníků na každé protiizraelské demonstraci, zde i ve světě, bylo na tisíce; na proizraelských sotva několik set. Výčiny demonstrantů ve Francii, Anglii, Belgii a jinde byly ještě horší než v Německu a tam se neozvalo tolik hlasů politické elity proti antisemitismu jako zde. Židovské osoby byly slovně i fyzicky napadeny. Několik synagog (i v Německu) bylo počmáráno protižidovskými a protiizraelskými hesly, popřípadě atakováno zápalnými láhvemi. Sekretář odborů Jihoafrické republiky vyzýval veřejnost, aby se mstila na tamější židovské komunitě za podporu Izraele. Přihlásil se i arcibiskup v. v., Desmond Tutu, volaje po globálním bojkotu Izraele a k osvobození Palestiny rozuměj: redukci území Izraele na nulu. Pronásledování křesťanů ve světě islámu ho natolik netankuje jako stesky tzv. Palestinců *1), které jsou pro něho a s ním ideově spřízněné židožrouty tak centrální, jako by nebylo na zeměkouli problémů mnohem palčivějších než Gaza (třeba asi 10 občanských válek v Africe). Ty je však nepálí, jelikož v nich nejsou involvováni Židé. Nemohu se zbavit podezření, že nejednomu halasnému podporovateli Palestinců je osud těchto lidí lhostejný a slouží jen za záminku k artikulaci jejich vlastní protižidovské nenávisti nedobře kamuflované jako antiizraelismus či antisionismus. Krátce ke skladbě protiizraelských demonstrantů v EU a jinde: Arabové, Turci, afro- a jiní muslimové. Složení účastníků s nemigračním původem bylo rovněž pestré. Pravičáci a neonacisté různé provenience pochodovali svorně s reprezentanty druhé strany politického spektra z řad levé, pokrokové inteligence. Konglomerát hlasů zprava s danou náplní se dal očekávat. Více mi vadila při projevech protižidovské nenávisti účast levice, vystavující přitom na odiv své dobré svědomí nezatížené antisemitismem *2). Užiteční idioti Bezmezné opovržení však pociťuji k Židům, jejichž slovní projevy a články komentující kauzu Gaza by bez uzardění mohli podepsat i Goebbels a Julius Streicher. Bohužel, takových je celá řada; najdou se hojně i v Izraeli. Co je to za lidi? Nicky, i když někdy s profesorským titulem získaným zpravidla v neexaktních bla-bla disciplínách. Proč to dělají? Osočováním židovského státu je jim zaručen aplaus širokého obecenstva. Slouží jako korunní svědci při obžalobách Izraele z různych zločinů proti Palestincům. S poukazem na jejich židovství se hláškám dodává bezpochybné věrohodnosti. Masmédia ochotně propůjčují místo jejich hlasům a psaným výplodům. Navíc se jim dostává vysokých vyznamenání. Z dlouhé řady zde lze představit jen několik exemplářů. Jednou z nejodpornějších figur galerie je Alfred Grosser (sociolog a politolog), německý Žid přeživší holokaust ve Francii, kde dosud působí; dostal Velký záslužný kříž německé vlády (1975), k tomu hvězdu (1985) a stužku (2003) a dalších 14 vyznamenání. Další německý Žid, Rolf Verleger, profesor psychologie; zatím bez vytoužených medailí asi proto nesou jeho nenávistí sršící antiizraelské tirády patologické rysy. Nechybí ani dcera bývalého prezidenta Ústřední rady Židů v Německu, Evelyn Hecht-Galinski (otec asi nenachází klidu v hrobě). Novinář Henryk Broder o ní napsal, že každý podnapilý účastník kolínského karnevalu v ní pozná hysterickou paní v domácnosti sžíranou touhou po uplatnění jejíž specialitou jsou antisemitsko-antisionistické nesmysly. Felicia Langer trapnost výstupů této dámy nezná mezí. Obdržela německý Záslužný

20 Strana 20 TÉMA kříž 1. třídy (2009) a dalších 9 vyznamenání, mezi nimi palestinský řád za zvláštní zásluhy (2012). Reprezentantem tohoto druhu v USA je Noam Chomsky, profesor lingvistiky, rovněž nositel mnoha vyznamenání; na rozdíl od jiných je na výši i ve svém oboru. Seniorem izraelského cechu je Uri Avnery; má 9 vyznamenání. Lenin by mu s určitostí byl udělil další, a to: řád užitečného idiota. Kopaná o veřejné mínění S udivující pravidelností končí hlášky i psané články o Gaze výčtem a porovnáním počtu obětí. Tak např. (26. 8.): mrtvých Palestinců na izraelské straně 64 padlých vojáků a 5 civilistů...; jako by šlo o výsledek fotbalového zápasu. Nelze přeslechnout lítost nad tím, že poměr branek není opačný. Přehlíží se, že Izrael nasazuje vojenskou moc na ochranu svého obyvatelstva (protiraketový systém a kryty). Hamás zneužívá obyvatelstvo jako živý štít na ochranu skladů raket a odpalovacích ramp, s oblibou umístěných v budovách škol, nemocnic, hřbitovů a mešit. Ve třech případech přiznala OSN, že i v jejích zařízeních, napadnutých izraelským letectvem, se skladovaly rakety. Nemohu věřit, že by se to mohlo stát bez vědomí personálu OSN (jenom spřízněné dušičky z OSN jsou Hamásem akceptovány). Zejména mrtvé děti jsou vítanou municí hamásovské propagandy. Obětí raket vystřelených z areálu školy jafar ali ibn taleb se stal 4letý židovský klouček Daniel Trageman. Ani jeden z apoštolů humanity, zatracujících nepřiměřenost izraelských odvetných úderů, nezalkal nad smrtí židovského dítěte a žalem rodičů. Není rozdílu v ceně života Izraelce-žida nebo Araba. Avšak vzhledem k demografii zanechá smrt židovského člověka větší mezeru v národě než u Arabů a asi to je (částečným důvodem) cynického hazardování životy vlastních lidí. Ať je tomu jakkoliv, válku slov (public relations) Izrael prohrál. Podstatně hůř než v oficiálních médiích se Izrael osočuje v komentářích na internetu. Asi % příspěvků čiší nejen antiizraelismem, nýbrž i víceméně neskrývanou protižidovskou nenávistí. Jak skončí islámské tažení na Evropu? Nakonec bych si dovolil vyslovit nikoliv proroctví pouze prognózu na základě logiky. První nápor islámu na Evropu šel ze západu přes Pyreneje až po Poitiers. Druhý, z východu, byl zastaven u Vídně. Třetí přichází zevnitř. Lze namítnout: Turek nebo Arab, i s rodinou provozující v sousedství krámek s ovocem a zeleninou to jsou velice hodní lidé. Ve chřtánu hydry v Berlíně se zachránilo, s pomocí opravdu hodných Němců, asi Židů. To však nemění nic na tom, že nacismus byl od počátku zločineckou ideologií. Asi 10 % muslimů je upřímně proti islámskému teroru. Asi 10 % muslimů jsou teroristé nebo aktivní podporovatelé teroru; zbytek patří k mlčící většině, z níž část schvaluje teror proti nevěřícím, aniž by se ho aktivně zúčastnila. Mlčící většina muslimů není garantem míru. Toto (kvazi-) gaussovské rozdělení je platné jako opakující se dějinné analogon, které bylo již dříve vzpomenuto. Nejinak tomu bylo v revolučním období 1917 v carském Rusku a při nástupu nacismu v Německu. Později, po úspěších rabiátní menšiny, určující chod dějin tím, že se bezohlednou rozhodností a všemi prostředky dostává k moci, se mlčící většina obyčejně k ní připojí. Himmler i Hitler se pozitivně vyjadřovali o islámu jako o sympatickém a praktickém náboženství pro vojáky vzhledem k příslibu nebeské odměny, která je čeká, když padnou v boji za svou věc. Velkomuftí Jeruzalemský, Mohamed hadž Amin al-huseini (válečný zločinec), se odvděčil zorganizovaním 13. SS-divize Handžar z bosenských muslimů. Hlásal, že v mnoha ohledech vykazuje národní socialismus paralely ke světonázoru islámu; chválil i společné nepřátelství k židům. Zde bych se chtěl předem ohradit proti event. podezření, že kladu rovnítko mezi nacismem a islámem. Hitler měl ve svém zenitu asi milionů přívrženců v Evropě a ve světě; islám asi 1,5 mld. s razantně stoupající tendencí. Většina islámských zemí vyniká pouze v produkci jediného zboží : lidí, jejichž nadprodukci se snaží exportovat. Pokud se islamizace západní civilizace nestopne včas, může se stát, že za 20 plus minus 5 let budou po ulicích velkoměst pochodovat zástupy ne tisíců, jako na protiizraelských demonstracích, nýbrž desetitisíců a z jejich hrdel se ponese výkřik: islám nebo smrt Allahu akbar! Juraj Eckstein (redakčně kráceno) Poznámky: *1) Etiketování Arabů žijících mezi Jordánem a Středozemním mořem s názvem Palestinci je největší historický podvod 20. století. Viz k tomu: ŽL 4, str. 6. *2) Čest výjimkám; našly se i takové v řadách proizraelských demonstrantů. Proč nás nenávidí? Pokud neznáte dějiny, nevíte nic. Ignorant je jako list, který neví, že je součástí stromu. Řvouni pochodující Paříží, Londýnem, Seattlem nebo Calgary s plakáty hlásajícími konec nacistické okupace Palestiny a propagujícími hnutí Hamás a Hizballáh patří do ohavných dějin antisemitismu. Největší překážkou míru mezi Izraelci a Palestinci je nesmiřitelná džihádistická nenávist vůči Židům a židovskému státu, kterou nelze otupit. Palestinské hnutí Hamás proměnilo pásmo Gazy v základnu vrahů a Fatah již půl století maří každý pokus o mír. Obě palestinské frakce si tím vytvořily teologické a ideologické ospravedlnění pro neochotu vést s Izraelem jednání, jež by mohla vyústit v trvalý mír. Soustavná indoktrinace antisemitskou nenávistí ve školách i v médiích, veřejná oslava teroristů, kteří zabili židovské ženy a děti, pohrdání jakoukoli Izraelem předloženou iniciativou vedoucí k vytvoření dvou států přesvědčilo Izrael a většinu světového společenství, že cílem Palestinců je delegitimizace židovského státu, nikoli soužití s ním. Právě to je obsahem hesla Palestina bude svobodná od řeky až po moře. A protože východní hranici Izraele tvoří řeka Jordán a západní Středozemní moře, to heslo žádá, aby židovský stát zmizel. Vraťme se ale do historie. Vláda Velké