Nové trendy v pístupu Státu Izrael v i imigrant m nežidovského p vodu po roce 2000: Vzestup radikalismu na izraelské politické scén?

Transkript

1 Nové trendy v pístupu Státu Izrael v i imigrant m nežidovského p vodu po roce 2000: Vzestup radikalismu na izraelské politické scén? The new trends in the approach of the State of Israel towards non-jewish immigrants after 2000: The growth of radicalism in Israeli politics? Autor: Eva Taterová evataterova@gmail.com Abstract The article aims to introduce the most significant legislative changes in terms of the status of non-jewish immigrants that have been made by the State of Israel since 2000 to today. Due to specific characteristics of the State of Israel in terms of the relationship between the state and religion on one hand, and the long-term conflict with the Arabs on the other hand, the attitude towards immigrants is non-comparable to strategies of Western democratic states despite repeated declarations of Israeli politicians emphasizing the democratic nature of the modern Jewish state. According to the critics, these legislative changes are a proof of growing radicalism and extremism in Israeli society. These issues are discussed in the context of political development and security challenges Israel has had to face up. Keywords immigrants, Israel, Law of Return, Citizenship Law, Law of Entry, Anti-infiltration Bill 90

2 1 Úvod Stát Izrael èasto bývá oznaèován jako jediná demokratická zemì na Blízkém východì, i když kritéria pro to, jaké státní zøízení je možné oznaèit za demokracii, a které nikoliv, se velmi rùzní. Izrael je v tomto kontextu považován za unikátní z toho dùvodu, že pøi komplexní analýze izraelského politického systému je možné charakterizovat rysy, které jej mezi demokracie jednoznaènì øadí, ale souèasnì i rysy, které jej posouvají spíše smìrem do kategorie autokratických režimù. Jednotliví autoøi se kloní k rùzným termínùm jako poškozená demokracie, hybridní režim èi demokracie pouze pro vybrané. Kritici Izraele nìkdy dokonce hovoøí o specifické formì apartheidu, která se má v zemi objevovat (Davis 2003). Specifickým tématem øady dalších studií pak je vliv judaismu na politický systém v Izraeli, kdy nìkteøí autoøi hovoøí o nìkterých teokratických rysech izraelského politického systému. S tím úzce souvisí definice Izraele jako židovského státu (více viz napø. Jones, Murphy 2002). Dalším alternativním konceptem, který se pro charakteristiku izraelského státního zøízení používá, je koncept etnické demokracie (Peled 2013). Kromì náboženství je dalším urèujícím faktorem bezpeènostní situace. Arabskoizraelský konflikt na rùzných úrovních a s rùznou intenzitou probíhá více než šest dekád. I když v prùbìhu druhé poloviny došlo k uzavøení mírových smluv mezi Izraelem a Egyptem v roce 1978 a Izraelem a Jordánskem v roce 1994, bezpeènostní situace stále zùstává napjatá. To se promítá jak do specifické formulace zahranièní politiky, 3 tak i do politik a postupù uplatòovaných uvnitø státu. Izrael v tomto kontextu dokonce nìkdy bývá oznaèován jako policejní stát. Jeho èasto velmi tvrdé postupy jsou pak zdrojem kritiky kvùli porušování platného mezinárodního práva, porušování lidských práv a diskriminaci urèitých skupin obyvatelstva. Cílem toho tohoto textu je (ve výše zmínìném kontextu) popsat a zhodnotit vývoj v Izraeli po roce 2000 se zvláštním zamìøením na postavení imigrantù nežidovského pùvodu, kdy se specifické charakteristiky židovského státu i jeho interakce v rámci regionu výrazným zpùsobem promítají do legislativy, která tuto problematikou upravuje. Zvolené období po roce 2000 je v tomto ohledu významné a zajímavé ne pouze díky své aktuálnosti 3 Nìkdy se hovoøí o tom, že mezi izraelskou bezpeènostní a zahranièní politikou existuje rovnítko. 91

3 a originalitì tématu, které zatím ještì není do souèasné doby dostateènì vyhodnocené, ale pøedevším díky významu zmìn, které se v této dobì odehrály a jejich dopad na izraelskou spoleènost, její vnímání sebe sama, a stejnì tak i vnímání Izraele v mezinárodním kontextu. Poprvé po desetiletích došlo k novelizaci zákonù, které se pøímo èi nepøímo zaobírají postavením imigrantù nežidovského pùvodu v Izraeli øada odpùrcù tìchto zmìn je navíc oznaèuje za radikální a diskriminaèní. V této studii budou pøedstaveny a vysvìtleny zmìny v klíèových zákonech, které se dotýkají postavení imigrantù, pøièemž dùraz bude kladen pøedevším na jejich reflexi v kontextu politického a bezpeènostního vývoje v zemi. Z hlediska metodologického ukotvení práce lze tuto studii vnímat jako úvodní a pøehledovou, pøièemž cílem je pøedevším dùkladná deskripce diskutované problematiky. Jako nosný pøístup pro tuto studii bude použita analýza dostupných primárních a sekundárních zdrojù zejména anglosaské provenience. Vzhledem k aktuálnosti zkoumaného tématu není možné text pøíliš konfrontovat se závìry dalších autorù, autorka si zároveò uvìdomuje limity, které zpracování problematiky s tak malým èasovým odstupem obnáší pøedevším se jedná o nemožnost ovìøit nìkterá data, zejména co se týká poètu ilegálních imigrantù pøicházejících do Izraele; dále je nutné zdùraznit, že popsané trendy rozhodnì nelze považovat za ukonèené, dosažené závìry tedy nemohou být brány jako definitivní. Základní metodou výzkumu bude kvalitativní výzkum s pøihlédnutím k analýze a interpretaci dostupných kvantitativních dat. Používány tak budou primárnì historické metody výzkumu, kdy na konkrétních událostech budou demonstrovány pøíèiny a vývoj v pøístupech Státu Izrael vùèi imigrantùm nežidovského pùvodu po roce Historický kontext a demografické charakteristiky Izraele Morální argumenty ospravedlnìní vzniku Státu Izrael na území bývalého britského mandátního území Palestina v roce 1948, ke kterému došlo navzdory vùli místních arabských obyvatel, se opírají o tvrzení, že Židé musí mít svùj vlastní stát jako garanci jejich bezpeènosti i práv jako etnické a náboženské skupiny. Kromì práva židovského národa na sebeurèení se odvolává pøedevším na dlouhou historii útlaku, založenou na bázi antisemitismu, jejíž zaèátek se datuje od odchodu Židù do diaspory a jejíž vrchol je obvykle 92

4 spatøován v událostech Holocaustu, kdy pøišlo o život více než šest miliónù Židù (Johnson 1995: 501). Pocit konstantního ohrožení nicménì nezmizel ani po vyhlášení Státu Izrael vzhledem k tomu, že židovský stát v podstatì v každé dekádì èelil nìjakému vážnìjšímu ozbrojenému konfliktu a až do roku 1978, kdy došlo k uzavøení mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem, byl obklopen výhradnì nepøátelskými státy (více viz napø. Gilbert 2002 nebo Herzog 2008). Tento pocit nebezpeèí v anglosaské odborné literatuøe se èasto objevuje termín siege mentality neboli mentalita obležení (více viz Merom G. 1999) se v mnoha ohledech promítá do fungování izraelské spoleènosti. Jednou z tìchto oblastí je pak nepochybnì pøístup k cizincùm, což v izraelské perspektivì znamená pøedevším osoby nežidovského pùvodu. 4 V dùsledku desetiletí trvajícího arabsko-izraelského konfliktu jsou jako tradièní protivníci Státu Izrael logicky spatøováni pøedevším Arabové, nicménì od 90. let 20. století a zejména od roku 2000 se objevuje nová výzva v podobì imigrantù ze zemí rozvojového svìta, pøedevším z Eritrey, Pobøeží slonoviny, Súdánu a v zásadì Afriky obecnì. 5 V pøípadì tìchto velmi èasto ilegálních pøistìhovalcù se intenzivnì diskutuje, zda je v zájmu Izraele udìlit obèanství èi alespoò rezidenèní status tìmto osobám, a pøedevším zda tito imigranti nebudou pøedstavovat ohrožení pro udržení židovského charakteru Státu Izrael vzhledem k tomu, že tito lidé obvykle pøicházejí s vidinou zlepšení své socio-ekonomické situace, ale jinak nemají k Izraeli de facto žádný vztah. S ohledem na to, že zemì pùvodu tìchto imigrantù jsou ve vìtšinì pøípadù muslimské, se zároveò objevují obavy z vazeb tìchto lidí na islamistické teroristické skupiny. Jedním z odpùrcù nárùstu poètu imigrantù z Afriky do Izraele je i souèasný izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který na toto téma øekl: Pokud je nezastavíme, problém, který se aktuálnì poèítá na lidí, vzroste na lidí a to 4 Imigranti židovského pùvodu jsou naopak k pøestìhování do Izraele øadou rùzných nástrojù podporování více viz kapitola è Výèet zemí, ze kterých imigranti do Izraele pøicházejí, je pochopitelnì mnohem širší nezanedbatelné procento pøichází napø. z Filipín èi z Bulharska. Vìtšina z nich nicménì spadá do kategorie pracovní migrace, kdy v Izraeli zùstávají pouze èasovì omezenou dobu a posléze se vrací zpìt do vlasti (více viz Bartram 1998). 93

5 ohrozí naši existenci jako židovského a demokratického státu. Tento fenomén je velmi vážný a ohrožuje naši spoleèenskou strukturu, naši národní bezpeènost a naši národní identitu (The Guardian 2012). Poslední zveøejnìná zpráva Izraelského statistického úøadu z 25. dubna 2012, reflektující demografickou situaci v Izraeli, uvádí, že celkový poèet obyvatel Izraele byl 7,8 milionu, pøièemž podíl židovské populace pøedstavoval 5,9 milionù, poèet tzv. izraelských Arabù byl 1,6 milionù, cca osob spadalo pak do kategorie ostatní tj. obèané Izraele nežidovského a nearabského pùvodu (Central Bureau of Statistics 2012). Tato zpráva nicménì reflektuje pouze situaci na území samotného Izraele, nebere do úvahy situaci na palestinských autonomních územích, jejichž finální status stále není vyøešen a kde se nacházejí osoby, které mají status palestinského uprchlíka a teoreticky i šanci na návrat do zemì svých pøedkù. Dále ve zprávì nejsou zahrnuti ilegální imigranti, jejichž poèet dle dostupných odhadù každoroènì stoupá. Tato èísla tedy pøedstavují pouze urèitou výseè celé problematiky a trendù, které se v tomto ohledu objevují. Za hlavního protivníka židovského státu jsou nadále považováni Arabové, proti kterým je také smìøována hlavní èást izraelských imigraèních zákonù. Vzhledem k vývoji arabsko-izraelského konfliktu po roce 2000 a dìní na Blízkém východì obecnì je obava Izraele z arabské hrozby do urèité míry oprávnìná. V souèasnosti nicménì není tolik akcentována možnost dalšího ozbrojeného konfliktu vìtšího rozsahu typu první arabskoizraelské války z roku 1948 nebo jomkippurské války z roku 1973, 6 jako spíše obavy z výrazného nárùstu poètù arabského obyvatelstva s ohledem na budoucnost. Podle dostupných statistik izraelská populace celkovì každoroènì roste, v roce 2000 se poèet obyvatel pohyboval kolem 6,2 milionu, zatímco v roce 2012 vzrostl na 7,8 milionu (Central Bureau of Statistics 2012 a United Nation Statistic Division 2010), ale vzhledem k tomu, že obecná míra plodnosti i hodnota mortality v izraelské spoleènosti zùstávají vyrovnané, 7 6 I když ozbrojené konflikty menšího rozsahu se v urèitých intervalech objevují pøíkladem mùže být konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem z roku 2006 nebo intervence Izraele v Pásmu Gazy na pøelomu let 2008 a 2009 tyto vojenské operace nicménì nemají potenciál ohrozit existenci židovského státu. 7 Celková míra plodnosti v izraelské spoleènosti se od roku 1990 až do souèasnosti pohybuje na 94

6 hlavní dùvod rapidního nárùstu izraelské populace je spatøován pøedevším v imigraci. Nezanedbatelnou èást poètu imigrantù samozøejmì tvoøí osoby židovského pùvodu, jejichž pøíchod do zemì je ze strany Izraele povzbuzován a vítán podle dostupných statistik však v období po roce 2000 jsou židovští imigranti v menšinì, jejich poèet v letech se pohybuje kolem osob (Jewish Virtual Library 2013). S pøihlédnutím k tìmto dostupným statistickým údajùm a k dalším objektivním skuteènostem jako poèet Palestincù žijících mimo izraelské území, ale s potenciální snahou usilovat o návrat na toto území, lze konstatovat, že obavy Izraele z pøípadné demografické hrozby ze strany Arabù s ohledem na budoucnost nelze odmítnout jako zcela neoprávnìné. 3 Podmínky pro udlení izraelského ob anství S ohledem na specifické okolnosti vzniku Státu Izrael a po desetiletí trvající konflikt s Araby jsou v porovnání se západními státy specifické i podmínky pro udìlení izraelského obèanství. Základním principem, který je pro zisk obèanství uplatòován, je tzv. ius sanguinis neboli právo krve, nicménì neplatí naprosto bezvýhradnì. V pøístupu Státu Izrael vùèi migrantùm se opìt velmi zøetelnì ukazuje nesoulad mezi náboženstvím a sekulárním pojetím židovství. Základními právními dokumenty, které se touto problematikou zabývají, jsou Zákon o návratu , Zákon o vstupu do Izraele a Zákon o obèanství Všechny tøi zákony prošly po roce 2000 novelizací, pøièemž každá z tìchto novelizací je považována za kontroverzní, jak bude popsáno v další èásti textu. úrovni 3 dìtí na jednu ženu. U židovské populace tento ukazatel dokonce mírnì vzrostl z prùmìru 2,7 dítìte na jednu ženu v roce 1990 na 2,9 dítìte na jednu ženu v roce 2009, zatímco u muslimské i køes anské èásti populace je zaznamenáván trend opaèný. Sestupná tendence je patrná zejména u muslimské èásti, kdy v roce 1990 vycházelo v prùmìru 4,7 dìtí na jednu ženu, zatímco v roce 2009 to bylo již jen 3,7 dítìte na jednu ženu. U køes anù pak byl zaznamenán pokles z 2,6 dítìte na jednu ženu v roce 1990 na prùmìr 2,4 dítìte na jednu ženu v roce Hodnoty mortality u všech náboženských skupin zùstávají na stejné úrovni (United Nation Statistic Division 2010). 8 V angliètinì se synonymnì používá termín Citizenship Law a Nationality Law, pøeklad do èeštiny by tedy mohl být jak Zákon o obèanství, tak i Zákon o národnosti vzhledem k obsahovému vyznìní se autorka pøiklání k pøekladu Zákon o obèanství. 95

7 Pravdìpodobnì nejznámìjší z tìchto tøí zákonù je Zákon o návratu. V pùvodním znìní z roku 1950 se v tomto zákonì uvádí: Každý Žid má právo pøijít do této zemì jako ole 9 (Israeli Ministry of Foreign Affairs). Jako Žid je pak definována ta osoba, jejíž matka byla Židovka, nebo osoba, která konvertovala k judaismu zároveò pak tato osoba nevyznává žádné jiné náboženství. V dodatku k Zákonu o návratu v roce 1970 byla doplnìna velmi dùležitá pasáž rozšiøující skupiny osob, které na jeho základì mohou usilovat o izraelské obèanství, o vnuky Židù a jejich partnery na základì principu o nedìlení rodin (ibid). V zákonì se samozøejmì objevují i nìkterá omezení, díky kterým mohou být osoby, které jinak naplòují tyto podmínky, se svou žádostí o izraelské obèanství odmítnuty. Jedná se o osoby, které jsou nìjakým zpùsobem zapojeny do aktivit smìøovaným proti Židùm, a osoby s kriminální minulostí èi takové, které nìjakým zpùsobem ohrožují veøejné zdraví èi bezpeènost Izraele. Ve všech tìchto pøípadech nicménì koneèné rozhodování spadá pod pravomoc izraelského ministerstva vnitra (ibid). Dalším zpùsobem, jak získat izraelské obèanství je tzv. proces naturalizace, kdy za urèitých podmínek mohou získat izraelské obèanství i osoby nežidovského pùvodu. Podmínkou je legálnì pobývat minimálnì tøi roky z posledních pìti na území Státu Izrael, projevit aktivní zájem o toto obèanství, vzdát se obèanství své pùvodní zemì, 10 prokázat znalost hebrejštiny a pøedevším oficiálnì vyjádøit svou loajalitu Státu Izrael. I v tomto pøípadì nicménì finální rozhodnutí o udìlení èi neudìlení izraelského obèanství konkrétní osobì záleží na ministerstvu vnitra (Israel Law Resource Center 2007a). Podmínky pro pobyt v Izraeli osob jiného než izraelského obèanství nebo statusu ole upravuje Zákon o vstupu do Izraele (Israel Law Resource Center 2007b). Zvláštní kapitolou jsou pak osoby, které trvale žily na území britského mandátu Palestina pøed rokem 1948 a navzdory vypuknutí støetù mezi Araby a Židy se na tomto 9 Ole (muž), ola (žena), olim (plurál) jsou hebrejské termíny, které oznaèují Židy, kteøí se rozhodli natrvalo pøestìhovat do Izraele tento status mají bìhem prvního roku svého pobytu v zemi, teprve poté oficiálnì získávají izraelské obèanství. 10 To je rozdíl oproti židovským uchazeèùm o izraelské obèanství, kteøí si mohou ponechat i obèanství své pùvodní zemì. 96

8 území rozhodly zùstat. 11 Izraelské obèanství získali roku 1952 na základì Zákona o obèanství na základì registrace obèanù, která v tomto roce probìhla (Israel Law Resource Center 2007a) v tomto pøípadì se nicménì jednalo o jednorázové opatøení, které do budoucna pravdìpodobnì nebude považováno za precedens pøi øešení obdobných pøípadù. Snaha aplikovat podobný princip se objevila i po událostech šestidenní války v roce 1967, 12 nicménì pouze na nežidovské obyvatele východního Jeruzaléma. Podle dostupných údajù však nabídky na izraelské obèanství využila pouze menšinová èást obyvatelstva; z odhadovaného množství obyvatel východního Jeruzaléma od roku 1967 využilo tuto možnost cca lidí (Ynetnews 2007). 4 Zmny v udlování ob anství nežidovským uchaze m po roce Politický vývoj v Izraeli a na palestinských územích po roce 2000 Politický vývoj v Izraeli po roce 2000 byl ve znamení eskalace bezpeènostní situace a v dùsledku toho i pokraèující radikalizace izraelské spoleènosti. Dekáda nadìje, jak je nìkdy období mírového procesu 90. let nazýváno, skonèila fiaskem mírových vyjednávání mezi Izraelem a zástupci Palestincù na summitu v Camp David v roce Od té doby se v podstatì nikdy nepodaøilo dosáhnout prùlomu ve vzájemných jednáních, v podstatì se dá øíci, že jednání byla zamražena, 13 pøièemž znaèná deziluze a zklamání vedla obì strany k radikalizaci svých postojù. Na stranì Palestincù se jednalo pøedevším o nárùst násilnosti provádìných akcí, Izrael na tyto události reagoval širokou škálou represivních opatøení vojenskými operacemi poèínaje, nìkdy kontroverzními politickými kroky konèe. Významné 11 Kromì izraelských Arabù se jednalo o Beduíny, Drúzy a další minoritní nežidovské skupiny obyvatel, nicménì izraelští Arabové jsou vzhledem ke svým poètùm v tomto kontextu zmiòováni nejèastìji více viz kapitola Díky této válce Izrael získal do své správy území Golanských výšin, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova, východního Jeruzaléma a Západního bøehu. 13 Objevilo se samozøejmì nìkolik pokusù o obnovení mírových jednání iniciovaných jak USA, tak napø. Blízkovýchodním kvartetem, ale ve všech pøípadech skonèilo pouze u nezávazných verbálních prohlášení. 97

9 dopady mìl neúspìch mírového procesu na vývoj vnitropolitické situace jak v Izraeli, tak i na palestinských územích. V Izraeli se to projevilo pøedevším nástupem pravicových vlád, které tradiènì vùèi palestinské otázce zaujímají pomìrnì tvrdé postoje. V roce 2001 byl v premiérských volbách zvolen bývalý armádní generál Ariel Šaron, který se dlouhodobì netajil svými skeptickými postoji vùèi mírovému procesu. Vzhledem k napjaté bezpeènostní situaci kvùli druhé intifádì se mu podaøilo sestavit vládu národní jednoty, ve které bylo zastoupeno hned osm parlamentních stran. Šaron dále potvrdil své pozice v parlamentních volbách v roce 2003, kdy jím vedený Likud pøesvìdèivì zvítìzil s 29,39 % hlasù, zatímco druhá Strana práce obdržela pouze 14,46 % hlasù (Israeli Ministry of Foreign Affairs 2003). Bìhem Šaronova funkèního období došlo ve vládní koalici k nìkolika zmìnám, ale vláda vždy musela spoléhat na podporu menších politických stran, jak je ostatnì pro izraelský stranický systém typické. Nejdùležitìjší událostí roku 2000 bylo významné zhoršení bezpeènostní situace v Izraeli v souvislosti se zaèátkem 2. intifády 14 (Èejka, M. 2007: 215). V porovnání s protesty pøedchozích let zde byl navíc kvalitativní rozdíl s ohledem na používané metody boje ze strany Palestincù. Lidové povstání tentokrát bylo pøedevším v režii fundamentalistických skupin jako Hamás, Palestinský islámský džihád èi Brigády muèedníkù od Al-Aksá, které se spíše než na házení kamenù na izraelské vojáky soustøedily na sebevražedné atentáty, pøi kterých pøišlo o život velké množství civilistù (Israeli Ministry of Foreign Affairs 2001). Je také nutné vzít do úvahy èasový kontext, ve kterém se druhá intifáda odehrávala po útocích z 11. záøí 2001 na New York a Washington, D.C. byly podobné akce pøijímány mezinárodním spoleèenstvím velmi negativnì bez ohledu na to, jaký byl jejich pøípadný kontext. To mimo jiné umožnilo Izraeli reagovat na druhou intifádu s využitím širokého spektra represivních prostøedkù (Pressman 2006: 362). Asi nejviditelnìjším symbolem tvrdého izraelského pøístupu vùèi Palestincùm se pak stala tzv. bezpeènostní zeï, respektive plot hlídaný vojáky a moderním elektronickým systémem, který dle oficiálního vyjádøení izraelské vlády má pøedstavovat zábranu pro palestinské teroristické akce ohrožující izraelské civilní obyvatelstvo. Faktem zùstává, že po dokonèení zdi v roce Intifáda je arabský pojem pro všelidové povstání. 2. intifáda se uskuteènila v letech /2005, o datu jejího ukonèení se vedou spory (Èejka, M. 2007: 215). 98

10 poèet teroristických akcí výraznì klesl, avšak kritici zdi upozoròují i na jisté kontroverze této stavby pøedevším pak nedodržení tzv. zelené linie hranic z roku 1949 a narušení bìžného života Palestincù 15 (Watson 2005: 6 7). Již bìhem roku 2003 nicménì zaèal premiér Šaron i pøes odpor ve své vlastní stranì Likudu èásteènì mìnit rétoriku svých veøejných projevù a zaèal hovoøit o možných ústupcích. Vše vyvrcholilo v srpnu 2005 unilaterálním stažením Izraelcù z pásma Gazy a zrušením nìkolika místních židovských osad. Konflikty uvnitø Likudu nakonec vyvrcholily odchodem Ariela Šarona a jeho pøívržencù a založením nové strany Kadima, která v roce 2006 zvítìzila v pøedèasných volbách (Israel Ministry of Foreign Affairs 2006). V té dobì však již v èele Kadimy stál Ehud Olmert, protože Ariel Šaron, který v dùsledku vážných zdravotních problémù upadl do kómatu, se nebyl schopen aktivnì podílet na politickém životì. Olmert sestavil vládu díky koalici se Stranou práce, stranou Šas a stranou Gil, po ne zcela úspìšné vojenské operaci v Libanonu v roce 2006 se ke koalici pøidala strana reprezentující zejména ruské pøistìhovalce Jisra el Bejtenu, která je v rámci vnitropolitické izraelské scény považována za radikální a ultranacionalistickou. Velký vliv na smìøování této strany má její pøedseda Avigdor Lieberman, který bývá oznaèován za radikála dokonce i v kontextu izraelské pravice, která je známá svými tvrdými postoji vùèi otázkám arabsko-izraelského mírového procesu. Opìtovná snaha izraelské vlády navázat na mírové rozhovory s Palestinci vedla Jisra el Bejtenu k tomu, že v roce 2008 z této koalice opìt vystoupila. Pozice Ehuda Olmerta byla bìhem jeho funkèního období opakovanì oslabena jednak ne zcela úspìšným vojenským zásahem proti Hizballáhu v jižním Libanonu bìhem tzv. letní války 2006, a pøedevším korupèním skandálem, kvùli kterému premiér èelil trestnímu stíhání. Olmert byl poté pod tlakem okolností v roce 2008 nahrazen svou stranickou kolegyní Cipi Livniovou. S ohledem na konflikt mezi Palestinci a Izraelem je nutné zmínit poslední velkou vojenskou operaci Lité olovo 16 z pøelomu let 2008 a Izrael zdùvodòoval nutnost zahájit rozsáhlou vojenskou operaci tím, že území jižního Izraele neustále èelí nebezpeèí 15 Nìkteøí z nich zùstali odøíznuti od svého majetku, který se nachází na druhé stranì zdi, kam mùže být pomìrnì složité se dostat, protože pøechod pøes zeï je možný jen pøes check-pointy. 16 Nìkdy též známé jako válka o Gazu. 99

11 raketových útokù. Faktem je, že z Hamásem ovládané Gazy opakovanì docházelo k ohrožování izraelských cílù, civilisty nevyjímaje. Izraelská reakce v podobì rozsáhlé vojenské ofenzivy však byla vìtšinou svìta hodnocena jako neadekvátní faktem, za který byl Izrael èasto kritizován, je velké množství palestinských civilistù, kteøí bìhem operace Lité olovo pøišli o život. 17 Zemì opìt smìøovala k pøedèasným volbám, které se konaly v únoru Kadima v tìchto volbách sice se ziskem 28 poslaneckých mandátù zvítìzila, povolební vyjednávání brzy ukázala, že Livniová není schopná získat dostateènou podporu tak, aby mohla sestavit vládu. Izraelský prezident Šimon Peres posléze povìøil lídra druhé nejsilnìjší strany Likud, Benjamina Netanjahua, sestavením vlády. Netanjahu na rozdíl od Livniové v tomto úkolu uspìl, nicménì za cenu spolupráce s tøetí nejúspìšnìjší stranou volebního klání Jisra el Bejtenu, která je vìtšinou pozorovatelù považována za svého druhu vítìze tìchto voleb (Israel Ministry of Foreign Affairs 2009). Pro koalici Likudu a Jisra el Bejtenu je charakteristický vysoký dùraz na bezpeènostní problematiku, tvrdé postoje vùèi Arabùm a urèitá skepse ohlednì možnosti vyøešit arabskoizraelský konflikt ve støednìdobé perspektivì na bázi mírových vyjednávání. Zároveò izraelská vláda, která se zformovala po parlamentních volbách 2009, musela èelit celé øadì nových výzev. Pøedevším se jednalo o události arabského jara, kdy vlna revolucí, jejichž poèátek se datuje 18. prosince 2010 v Tunisu, pøinesly do té doby v regionu nevídané zmìny, které mají potenciál zásadním zpùsobem ovlivnit regionální status quo. Nìkteøí odborníci dokonce tyto zmìny vzhledem k jejich rozsahu pøirovnávají ke zmìnám po konci 2. svìtové války, kdy se na Blízkém východì po pádu koloniálních impérií Francie a Velké Británie zformovaly moderní nezávislé státy (Cannistraro 2012). Z izraelského úhlu pohledu hrál nejdùležitìjší roli vývoj situace v Egyptì a v Sýrii, které s Izraelem pøímo sousedí. Židovský stát k arabskému jaru zaujal do znaèné míry ambivalentní stanovisko. Na jednu stranu oficiálnì vyjádøil podporu demokratizaèním 17 Odhady o tom, kolik lidí bìhem operace Lité Olovo zahynulo, se liší. Nejsou ani tak spory ohlednì poètu mrtvých Izraelcù, kterých má být 13, ale spíše údaje o poètu palestinských obìtí. Zatímco zdroje z izraelské armády hovoøí o palestinských obìtech (The Jerusalem Post 2009), palestinské ministerstvo zdravotnictví hovoøí o mrtvých Palestincích (United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs 2009). 100

12 trendùm na Blízkém východì, souèasnì ale od poèátku vyjadøoval obavy z rùstu nestability v regionu, která by ve svých dùsledcích mohla vést k narušení izraelské bezpeènosti. Zejména zmìny v Egyptì sledovala izraelská vláda s pomìrnì velkou skepsí s ohledem na to, že dosavadní egyptský prezident Husní Mubarak byl i pøes svùj autoritáøský zpùsob vládnutí považován za jednoho z hlavních izraelských spojencù a garanta izraelskoegyptské mírové smlouvy z roku Poté co nový egyptský režim rozhodl o znovuotevøení hranièního pøechodu mezi Egyptem a Pásmem Gazy v Rafahu a zejména po nìkolika útocích ze strany islamistických radikálù na izraelské cíle, z nichž asi nejvìtší ohlasy vyvolal útok na linkový autobus na trase mezi Beerševou a Ejlátem v srpnu 2011 a útok demonstrantù na izraelskou ambasádu v Káhiøe v záøí 2011, zesílilo v Izraeli volání po zajištìní bezpeènosti státu (Ynetnews 2011, BBC News 2011). Velmi jasnì svùj náhled na arabské jaro v Egyptì vyjádøil premiér Netanjahu ve svém projevu pøed izraelským parlamentem v listopadu 2011: V únoru, když se milióny Egyp anù tísnily v ulicích Káhiry, komentátoøi i znaèná èást izraelské opozice øíkali, že èelíme nové éøe liberalismu a pokroku. Namísto toho se lidová hnutí, která svrhla autokratické vládce v Egyptì a v Tunisku, stala protizápadními, neliberálními, protiizraelskými a antidemokratickými (The Guardian ). 4.2 Zmny v p ístupu k imigrant m po roce 2000 Zcela zásadní byl s ohledem na izraelské imigraèní právo rok 2003, kdy v izraelském parlamentu došlo k pøedložení návrhu, který významným zpùsobem modifikoval zmìny ve stávajícím systému pøidìlování izraelského obèanství na základì principu o sluèování rodin. Celý návrh byl od poèátku vnímán jako kontroverzní zejména z toho dùvodu, že cílil na obèany konkrétních státù v návrhu se uvádìlo, že nárok na izraelské obèanství na základì sòatku s izraelským obèanem nemají lidé pocházející z Afghánistánu, Íránu, Iráku, Jemenu, Libanonu, Libye, Pákistánu, Súdánu, Sýrie a z palestinských autonomních území. 18 Tento výbìr pochopitelnì má své opodstatnìní, jedná se o zemì, se kterými má Izrael dlouhodobì napjaté až nepøátelské vztahy. Ministr vnitra Eli Jišaj situaci ohlednì zvyšujících se poètù nelegálních pøistìhovalcù v rozhovoru s novináøi v roce Seznam tìchto zemí byl posléze upravován. 101

13 komentoval následujícím zpùsobem: Infiltrátoøi spoleènì s Palestinci rychle ukonèí sionistický sen. Muslimové, kteøí sem pøijíždìjí, dokonce ani nevìøí, že tato zemì náleží nám bílým lidem (RT 2012). Není pøíliš pøekvapivé, že toto naøízení bylo okamžitì oznaèeno za diskriminaèní a rasistické. Kritici tohoto návrhu navíc argumentovali tím, že nejvíce toto opatøení poškodí izraelské Araby, kteøí èastìji než jiní Izraelci uzavírají sòatek s Palestinci a de facto mùže vést k rozdìlení rodin, což odporuje nìkterým mezinárodním úmluvám jako napøíklad Úmluva o právech dítte, kterým je Izrael signatáøem (OSN 1989). Navzdory vlnì nesouhlasu byla platnost tohoto naøízení v roce 2006 izraelským nejvyšším soudem opìt prodloužena, kdy pro prodloužení se vyjádøilo pìt soudcù z šesti (Haaretz 2008). Brzy se v médiích objevila øada pøíbìhù lidí, které toto omezení zasáhlo. Jedním z nich je napøíklad izraelský obèan Hatám Ijat, jehož žena Jasmína, se kterou je jedenáct let ženatý, pochází ze Západního bøehu: Moje dìti se mì teï ptají, zda budou muset žít bez své matky. Žije tu nyní bez jakýchkoliv práv. Každých nìkolik mìsícù musí obnovovat svùj doèasný rezidentský status. Nemùže mít dokonce ani øidièský prùkaz. Nemùže uèit a pokud, Bùh chraò, jedno z našich dìtí onemocní, nemùže ho vzít na kliniku musí mi zavolat, já musím odejít z práce a udìlat to místo ní (Ynetnews 2012). Izraelský soud dodatek v Zákonì o obèanství opakovanì projednával v roce 2012, a to na základì nìkolika protestních petic, které proti nìmu byly vzneseny. Petice nakonec byly zamítnuty, když šest soudcù hlasovalo pro zamítnutí a pìt pro jejich pøijetí. Znovu se tak zaèalo intenzivnì diskutovat známé dilema mezi zajištìním národní bezpeènosti a dodržováním lidských práv a základních principù demokracie v Izraeli. Poslanec za stranu Balad, která v izraelském parlamentu reprezentuje pøedevším izraelské Araby, Džamál Zahálka 19 v reakci na tento výsledek prohlásil: Toto rozhodnutí povzbudí rasistické skupiny v Knessetu k tomu, aby vznesly další zákony proti Arabùm, proti demokracii a proti lidským právùm. Vedení soudu pøililo oleje do ohnì rasismu, který v Knessetu plane, a zbavil je jakýchkoliv obav z toho, že by nejvyšší soud zrušil zákony na bázi jejich neústavnosti (The Telegraph 2012). Oproti tomu jeden ze zastáncù tohoto (pro mnohé kontroverzního) zákona, izraelský 19 Který je nicménì dlouhodobì známý pro své radikální názory. 102

14 ministr školství Gideon Sa ar, k tomuto tématu øekl: Tak dlouho, dokud budeme ve stavu národního konfliktu s Palestinci ze Západního bøehu a z Gazy, nevidím dùvod, proè by pro nì mìla být politika pro vstup na izraelské území za úèelem sjednocování rodin stejná jako pro Anglièany èi Italy (The Telegraph 2012). Pøedložení návrhù zmìny v kontextu imigraèní politiky v roce 2003 je možné interpretovat jako reakci na události 2. intifády, kdy bylo jednoznaènou prioritou izraelské vlády minimalizovat množství sebevražedných atentátù a bezpeènostních hrozeb, které ze strany radikálních palestinských hnutí pøicházely. Snaha regulovat vstup Palestincù na izraelské území se jeví jako logická reakce kromì fyzické bariéry v podobì bezpeènostní zdi mezi Izraelem a Západním bøehem je toto v podstatì stejnì úèinný nástroj regulace vstupu Palestincù a obèanù dalších státù, které byly oznaèeny jako nepøátelské. Na druhou stranu vzhledem k lidskoprávnímu rozmìru celé problematiky a i vzhledem k tomu, že taková legislativa nemá mezi demokratickými státy, mezi nìž se chce Izrael poèítat, obdoby, je nutné tuto novelizaci hodnotit jako velmi radikální a v zásadì extrémní. 4.3 Závazek loajality Další velmi kontroverzní kauzou, která byla v souvislosti s imigrací do Izraele diskutována, byl dodatek k Zákonu o obèanství z roku 2010, tzv. závazek loajality pro nežidovské obèany Izraele. V návrhu stálo, že všichni nežidovští uchazeèi o izraelské obèanství musí vyjádøit svou loajalitu Izraeli jako židovskému a demokratickému státu. Zvažovala se i možnost zákon vztáhnout na všechny uchazeèe o izraelské obèanství bez rozdílu pùvodu èi náboženství a na izraelské obèany palestinského pùvodu, což by dalo vládì do ruky pomìrnì efektivní nástroj k utlumení opozice (BBC News 2010). Jako velmi problematický závazek loajality vidìli zejména izraelští Arabové, kteøí je chápali jako zcela jasnì namíøený vùèi sobì a jako další z krokù izraelské vlády potvrzující jejich status tzv. beta obèanù. Kritika vùèi závazku loajality však nepøicházela pouze z arabských kruhù, základna odpùrcù byla mnohem širší. Ministr sociálních vìcí Izák Herzog za Stranu práce schválení tohoto zákona komentoval následovnì: Na okraji izraelské spoleènosti se objevuje závan fašismu. Celkový obraz pùsobí velmi znepokojivì a ohrožuje demokratický charakter izraelského státu. Objevuje se cunami opatøení, která omezují 103

15 práva Zaplatíme za to vysokou cenu (The Guardian 2010). Ještì otevøenìji se pøi protestech proti závazku loajality na demonstraci v Tel Avivu 10. øíjna vyjádøil univerzitní profesor Gavriel Solomon: [ ] idea Judenrein 20 nebo Arabrein není nová Nìkteøí by mohli øíci: jak nás mùžete pøirovnávat k nacistùm? Nemluvím o táborech smrti, ale o roce Tábory ještì neexistovaly, ale rasistické zákony již ano. A my teï smìøujeme k zákonùm tohoto typu. Vláda jasnì ukazuje naši neschopnost demokracie (Haaretz 2010). Závazek loajality byl pøedložen izraelskému parlamentu (Knesset) k projednání v øíjnu 2010 tehdejším ministrem spravedlnosti Jáakovem Ne'emanem, nicménì byl to zejména tehdejší ministr zahranièí Avigdor Lieberman, kdo se hned od poèátku stavìl do pozice velkého zastánce tohoto návrhu mimo jiné tuto ideu veøejnì propagoval již v pøedvolební kampani v roce Objevily se dokonce spekulace, že mezi premiérem Benjaminem Netanjahuem a ministrem zahranièí probìhl svého druhu výmìnný obchod. Netanjahu podpoøil závazek loajality a Lieberman mìl na oplátku pøislíbit, že strana Jisrae l Bejtenu, kterou vede, nebude blokovat prodloužení zamražení výstavby židovských osad, což bylo v roce 2010 velmi diskutované téma ve vztazích mezi Izraelem a USA (BBC News 2010). Je zøejmé, že toto opatøení je namíøené pøedevším proti arabským pøistìhovalcùm, u kterých se oproti jiným nežidovským imigrantùm pøedpokládá nejvyšší míra neochoty akceptovat Stát Izrael v jeho stávající podobì. Øada izraelských Arabù se netají názorem, že o udìlení izraelského obèanství usilovali zejména z pragmatických dùvodù z cílem zlepšení své životní úrovnì i legálního postavení v Izraeli, i když to pochopitelnì nemusí být pøípad všech. Tato motivace samozøejmì mùže být velmi silná i pro jiné skupiny nežidovských imigrantù, avšak v pøípadì Arabù hrají významnou roli pochybnosti o jejich loajalitì v pøípadì ozbrojeného konfliktu mezi Izraelem a nìkterým z jeho arabských protivníkù. Tyto obavy se mohou objevovat i u imigrantù nearabského pùvodù, kteøí vyznávají islám, pøesto je vzhledem k historickým vazbám i demografickým ukazatelùm arabská hrozba vnímána jako nejpalèivìjší. 20 Zóna bez Židù termín používaný nacisty. 104

16 4.4 Zpísn ní postup v i nelegálním imigrant m Tøetí velmi aktuální zmìnou v izraelské legislativì, která se dotýkala postavení imigrantù, bylo zpøísnìní podmínek pro vstup do Izraele, nìkdy též známé pod názvem protiinfiltraèní zákon. Problematika nelegálních pøistìhovalcù zaèala být v Knessetu projednávána od roku 2008, kdy na tento problém zaèalo upozoròovat ministerstvo obrany. Jednalo se pøedevším o reakci na zvýšené množství nelegálních migrantù z Eritrey a ze Súdánu, kteøí se do Izraele snažili dostat skrze hranici mezi Izraelem a Egyptem. 21 Zastánci zpøísnìní pøíslušného legislativního rámce upozoròovali v první øadì na fakt, že je nutné garantovat bezpeènost Izraele a kontrolovat, kdo do zemì vstupuje (The Guardian 2012). Oproti tomu odpùrci v èele s nevládními organizacemi zamìøujícími se na ochranu lidských práv jako napø. izraelské poboèky Amnesty International a Human Rights Watch návrh od zaèátku kritizovali. Zdùrazòovali zejména skuteènost, že dle prohlášení Vysokého komisaøe OSN pro uprchlíky jsou obyvatelé Eritrey kvùli nestabilní situaci v zemi považováni za skupinu pod doèasnou humanitární ochranou. Súdánští imigranti pak èasto pocházeli z konflikty zmítaného Dárfúru, lze tedy hovoøit o tom, že je možné je také zaøadit do skupiny uprchlíkù. Tøetí ohroženou, i když poèetnì mnohem menší skupinou v porovnání s pøedchozími dvìma, jsou imigranti pocházející ze Somálska. Vzhledem k napjaté bezpeènostní i sociální situaci v tìchto zemích bylo zdùrazòováno, že imigranti pùvodem z tìchto tøí státù by mìli obdržet oficiální status uprchlíka a s tím související práva spíše než být perzekuováni za nelegální pøekroèení izraelských státních hranic, a to i s ohledem na principy definované v Úmluvì o právní ochranì uprchlíkù z roku 1951 (UNHCR 1951). Návrh z roku 2010 nakonec nebyl pøijat, nicménì debata na téma, jak naložit s nelegálními imigranty vzhledem k jejich stále se navyšujícím poètùm nadále pokraèovala. Izraelský parlament tuto problematiku opìtovnì projednával v lednu 2012 a v tomto pøípadnì již schválil významné zpøísnìní pøístupu vùèi nelegálním pøistìhovalcùm. Po schválení tohoto zákona nìkteré média s trochou nadsázky hovoøila o vyhlášení války africkým imigrantùm ze strany izraelské vlády. Podle nového dodatku k Zákonu o prevenci infiltrace každý nelegální imigrant, který do Izraele vstoupí, mùže být bez soudu zadržován 21 Tato hranice je pomìrnì dlouhá, cca 260 km, její pøevážná èást se navíc nachází v poušti Negev je tedy logisticky pomìrnì nároèné ji støežit. 105

17 až po dobu tøí let. Zákon v tomto ohledu nijak nerozlišuje mezi žadateli o politický azyl èi imigranty s jinou motivací pro vstup do Izraele. Všichni ilegálnì pøíchozí jsou automaticky považováni za infiltrátory. Souèasnì s tím byla deklarována snaha deportovat nelegální imigranty z Izraele. Postihy ovšem mìly hrozit i izraelským obèanùm, kteøí by nelegální imigranty zamìstnávali. Je nutné zdùraznit, že od poèátku byla ze strany izraelského státu patrná urèitá nekonzistentnost v pøístupu mezi tím, co bylo deklarováno navenek, a tím, jak byla tato opatøení aplikována v praxi. Øada nelegálních uprchlíkù obdržela oficiální status uprchlíka a má tak právo v zemi legálnì pobývat. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu ve svém veøejném projevu z èervna 2012 uznal, že z morálního hlediska není pøijatelné, aby byli z Izraele deportováni lidé, jimž v jejich domovské zemi hrozí vážné nebezpeèí ohrožení na životì: Kdokoliv, kdo mùže být poslán pryè, by mìl deportován tak rychle, jak jen to je možné. Je ale zøejmé, že Súdánce a Eritrejce zpátky do jejich zemí poslat nemùžeme (RT 2012). Kromì zpøísnìní právních norem Stát Izrael pøistoupil i k dalším opatøením, která mìla omezit pøíliv nelegálních imigrantù do zemì. Pravdìpodobnì nejviditelnìjším z nich se stala výstavba bezpeènostního plotu 22 na hranici mezi Izraelem a Egyptem, která zaèala v roce Novì vznikající bariéra, která je tvoøena pøedevším ostnatým drátem a betonem, má pokrývat 266 kilometrù egyptsko-izraelské hranice a efektivnì tak zablokovat vìtšinu hlavních tras, které nelegální imigranti v souèasnosti obvykle využívají. Vzhledem k existenci podobných bariér na izraelsko-libanonské hranici a izraelsko-syrské hranici 23 a zdí, která oddìluje izraelské území od Západního bøehu, tak zùstává jedinou neohranièenou èástí území hranice mezi Izraelem a Jordánskem (The Guardian 2012) Podobnì jako v pøípadì kontroverzní zdi mezi Izraelem a Západním bøehem, i v pøípadì této stavby byla izraelská vláda za stavbu bezpeènostního plotu pomìrnì ostøe kritizována. Tato kritika do urèité míry utichla po událostech roku Arabské jaro v Egyptì, které pøipravilo o pozici jednoho z garantù míru mezi Izraelem a Egyptem 22 Nìkdy se používá pojem egyptsko-izraelská bariéra. 23 Izrael je s obìma zemìmi od roku 1948 nepøetržitì ve váleèném stavu. 106

18 prezidenta Husního Mubaraka, mìlo urèité dozvuky i na izraelské vnitropolitické scénì. Z tohoto dùvodu se výstavba zdi mezi Izraelem a Egyptem, i když pùvodnì smìøovaná pøedevším proti imigrantùm z Afriky, najednou jevila v úplnì odlišném svìtle a to jako ochrana proti teroristùm, kteøí se snaží do Izraele z Egypta proniknout. I pøesto však téma nelegálních imigrantù zùstává velmi aktuální a je zøejmé, že výstavba zdi mezi Izraelem a Egyptem má za cíl regulovat jejich poèty. Na rozdíl od pøedchozích dvou pøípadù, zmìny v zákonech zabývající se nelegálními migranty usilujícími o vstup do Izraele jsou založeny na odlišných pøíèinách. Nejsou primárnì namíøeny proti Arabùm, i když je samozøejmì možné je aplikovat i na nì, ale mají spíše širší zábìr s tím, že bezprostøední motivací pro jejich prosazení byla diskuze ohlednì každoroènì vzrùstajícího poètu nelegálních imigrantù z tøetích zemí, zejména z Afriky. Fenomén migrace z rozvojových zemí do státù ekonomicky vyspìlých není nièím novým, do Izraele pouze dorazil s urèitým zpoždìním. V zásadì se tedy dá øíct, že reakce izraelské vlády i izraelské spoleènosti nejsou v tomto pøípadì nièím výjimeèné. V Evropì èi ve Spojených státech amerických se v souèasnosti objevuje øada obdobných zákonù, které se snaží imigraci regulovat. Spojené státy americké podobnì jako Izrael v minulosti sáhly i k vytvoøení fyzické bariéry jednalo se o bezpeènostní zeï mezi USA a Mexikem. 5 Závr Popsané zmìny v izraelském právním systému s ohledem na status imigrantù nežidovského pùvodu po roce 2000 jasnì ukazují na nìkolik nových trendù a fenoménù, které se v izraelské spoleènosti objevují a do urèité míry ji i formulují. Tyto zmìny výrazným zpùsobem reflektují vývoj na izraelské politické scénì, kdy bìhem dominance pravicových a støedo-pravicových stran, vedených osobnostmi s pomìrnì vyhranìnými názory, nìkterými dokonce obviòovanými z extremismu, jako Ariel Šaron, Benjamin Netanjahu èi Avigdor Lieberman, došlo k úpravì klíèových zákonù dotýkajících se imigrantù nežidovského pùvodu, kteøí do Izraele pøicházejí. Tyto úpravy bývají èasto oznaèovány za diskriminaèní vùèi urèitým skupinám obyvatelstva, zejména Arabùm a muslimùm, a nekompatibilní s deklarovaným demokratickým charakterem Státu Izrael. 107

19 Tradiènì byla v kontextu pøistìhovalectví do židovského státu vnímána jako problém tzv. arabská hrozba. Vzhledem k desetiletí trvajícímu arabsko-izraelskému konfliktu, kdy jedna z jeho významných linií je založena na sporu o teritorium, se možnost pøílivu imigrantù arabského pùvodu na izraelské území vždy jevila velmi reálnì a zároveò to bylo vnímáno jako ohrožení židovské majority. Poèínaje 90. lety 20. století, a zejména pak od poèátku nového tisíciletí se nicménì objevuje v izraelském kontextu zcela nový fenomén. Jedná se o výrazný vzestup poètu osob nežidovského a nearabského pùvodu, kteøí se snaží proniknout na území Izraele a v ideálním pøípadì i získat izraelské obèanství. Obvykle se jedná o imigranty z rozvojových zemí, kteøí si zvolili Izrael jako svou cílovou destinaci s vidinou zlepšení svých socioekonomických životních podmínek, avšak bez jakékoliv vazby na židovskou kulturu èi všeobecné sdílené hodnoty a spoleènou historii. Z tohoto dùvodu bývají vnímáni spíše jako potencionální hrozba než potencionální pøínos. V rámci izraelské politické scény se na toto téma rozhoøely pomìrnì intenzivní diskuze, jejichž výsledkem bylo zpøísnìní podmínek pro vstup do Izraele a zavedení tzv. závazku loajality. Odpùrci tìchto legislativních zmìn upozoròovali zejména na fakt, že se jedná o diskriminaci na základì pùvodu vzhledem k tomu, že byli vytipováni obèané konkrétních zemí, navíc se zcela odlišnì pøistupuje k žadatelùm o izraelské obèanství židovského a nežidovského pùvodu. Dalším argumentem bylo (nìkdy až pøehnané) zdùrazòování porušování základních lidských práv ze strany Státu Izrael, i když jejich dodržování ratifikoval v mezinárodních smlouvách a úmluvách. V kontextu imigrantù ze státù jako Eritrea, Somálsko a Súdán je èasto upozoròováno na fakt, že k tìmto osobám by vzhledem k problematické bezpeènostní situaci v jejich domovských zemích mìlo být pøistupováno spíše jako k uprchlíkùm, kteøí potøebují pomoc, než jako k nepøátelùm státu. Druhým velkým tématem je pøístup Státu Izrael vùèi Arabùm, zejména pak vùèi Palestincùm žijícím na území Západního bøehu a v Pásmu Gazy a izraelským Arabùm. Dá se øíci, že zmìnami v Zákonì o návratu a schválením závazku loajality byly tyto dvì skupiny zasaženy v podstatì nejvíce. V historickém kontextu to není pøíliš pøekvapivé zjištìní, protože vzhledem k probíhajícímu arabsko-izraelskému konfliktu byly osoby arabského pùvodu v Izraeli vždy pøijímány s velkou dávkou nedùvìry. Závìrem je nutné zdùraznit fakt, že i když legislativní zmìny týkající se statusu 108

20 imigrantù nežidovského pùvodu, které byly od roku 2000 provedeny, dávají izraelské vládì pomìrnì efektivní nástroj na regulaci vzrùstajícího množství žadatelù o obèanství, tak i spektrum možností represe vùèi opozici zejména z arabských øad, neznamená to, že by tìchto nástrojù bylo využíváno na každodenní bázi. Souèasný premiér Benjamin Netanjahu i další vysocí vládní pøedstavitelé se opakovanì vyjádøili v tom smyslu, že aèkoliv je zpøísnìní imigraèních zákonù nutné, stále je potøeba posuzovat jednotlivé pøípady na individuální bázi. Ze strany odpùrcù tìchto zmìn nicménì zaznívá kritika ve smyslu, že takto nastavená legislativa je diskriminaèní a pøíliš radikální a ve výsledku porušuje principy demokracie. Otázka imigrantù nežidovského pùvodu usilující o trvalé pøesídlení na území Státu Izrael bude ve støednìdobém horizontu každopádnì stále velmi aktuálním tématem a bude zajímavé sledovat, jakou strategii pøi øešení této problematiky izraelská vláda zvolí. Vše se samozøejmì úzce váže na bezpeènostní, politický a spoleèenský vývoj v oblasti, a v neposlední øadì i další prùbìh arabsko-izraelského konfliktu, který je naprosto klíèový pro rozhodování izraelské vlády s výhledem témìø na všechny oblasti rozhodování. Nabízí se pak velmi zajímavá otázka, která by mohla být námìtem pro další výzkum, zda zmìny v imigraèních zákonech nemají mnohem hlubší podtext, než jak se na první pohled jeví. A to jak na bázi spoleèenských zmìn v Izraeli, tak pøedevším s ohledem na probíhající arabskoizraelský konflikt, kdy na první pohled zákony jednoznaènì cílící na imigranty s ekonomickou motivací pùvodem pøevážnì z Afriky ve svých dùsledcích mohou dále omezit základní práva arabského obyvatelstva. Zdroje Bartram, D.V Foreign Workers in Israel: History and Theory. International Migration Review, roè. 32, è. 2, s