Tajný bol MODERNÍ DOBA:

Transkript

1 9 Evangelický měsíčník ročník 90/2014 cena 25 Kč MODERNÍ DOBA: Tajný bol Pokud se ptáme, co má činit křesťan v této době ať ji nazýváme stále ještě moderní, nebo již postmoderní, nebo post postmoderní musíme se ptát, jak došlo k tomu, že na počátku moderní doby tradiční křesťanství přestalo být samozřejmým základem identity evropského člověka. Katolická (a protestantská?) umělecká romantika, Martin C. Putna 7 Romantismus a smrt Boha Rozhovor s básníkem Setkání křesťanů ve Vratislavi Chystáme se na oslavy Kalicha Diakonie: Když je lidem spolu dobře

2 Letní soumrak v Rovečném foto: Daniela Ženatá

3 ÚVODNÍK 3 Romantismus v nás D. Ženatá ÚVODNÍK ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME 4 Pamětní desky O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA 6 Tajný bol D. Ehmig TÉMA 7 Katolická (a protestantská?) umělecká romantika M. C. Putna 10 Kanutí slz v němém vesmíru P. Šidák J. Zámečník 12 Báseň se rodí z klidu a prostoru. Rozhovor s J. Palánem D. Ženatá OTÁZKA NA TĚLO 15 Která z Erbenových básní je vám nejbližší a proč? CÍRKEV ŽIJE 23 Svobodni v Kristu. Setkání křesťanů ve Vratislavi 2014 D. Ženatá 25 Zelůvek včera a dnes J. Stejskal 28 Povolávání do kantorské služby ve sboru M. Kadlecová 30 Na návštěvě v knihovně P. Moskala 32 Pokora před pravdou T. Pavelka J. Kupka MOJE CÍRKEV 33 Víno své výborné pít mi dej. Oslavy 600 let kalicha M. V. Kopecká 34 Mlčky křičící svědek české reformace J. Grollová 37 Moravskoslezský seniorát J. Tomášek 38 Unikátní kostely v Pečkách a Herlíkovicích J. Kirschner NOVÁ PÍSEŇ 40 Dobrořeč, má duše, Hospodinu L. Moravetz DIAKONIE 43 Když je lidem spolu dobře P. Hanych SLOVO 47 Kůň L. Ridzoňová 48 Šimonovo mlčení L. Ridzoňová 49 Raději už to dělat nebudeme J. Plíšková Romantismus v nás Kdo z nás není aspoò v koutku duše romantik! Nìkdy v pubertì se v mysli usídlí sladký bol a romantické pøedstavy a nenaplnìné touhy musí ven. Kolik básní vzniklo a vzniká v tomto období! Vìtšina z nich nikdy nespatøí svìtlo svìta a jsou pozdìji vyhozeny pøi úklidu šuplíkù. Ale byly napsány! I básník Jiøí Palán v tomto èísle v rozhovoru přiznává, že první báseň s romantickým názvem Troseèník napsal v patnácti. Praktický život nás později většinou zavede jinam, ale ke knihám èi filmùm s romantickou zápletkou se obèas rádi vracíme. Celé devatenácté století, jímž se v letošním cyklu zabýváme, je romantismem poznamenáno. Ve výtvarném umìní, v hudbì i literatuøe. V hlavním èlánku rubriky Téma rozebírá Martin C. Putna spoleèensko -historický kontext této doby. Podle nìj nelze pochopit, v jakém místì duchovní pouti dějinami se nacházíme a co je tudíž třeba činit, dokud nepochopíme, jak jsme na toto místo historicky dospěli. A pokud se ptáme, co má činit křesťan dnes, musíme se ptát, jak došlo k tomu, že na počátku moderní doby tradiční křesťanství přestalo být samozøejmým základem identity evropského èlovìka. Jan Zámeèník a Pavel Šidák si všímají ve svém pøíspìvku kontextu literárního a teologického, vèetně literárního zobrazení životní skepse a okouzlení smrtí. Potěšily nás živé odpovědi na Otázku na tělo. Je vidět, že Erbenova Kytice a její hororové scény jsou stále v povědomí. Asi i proto, že je součástí školních osnov a doèkala se také divadelního a filmového zpracování. Dvìma èlánky v rubrice Moje církev a pozvánkou s programem na zadní stranì zveme na celocírkevní slavnost do Prahy na 12. øíjna, kdy budeme pøipomínat 600 let od prvního vysluhování chleba i kalicha. Pøijeïte! Všem ètenáøùm pøeji vlídný podzim a inspirativní ètení. Daniela Ženatá 3

4 ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME Pamětní desky Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují. V křížlickém kostele je u vchodu tabule se jmény padlých v první válce. Opakující se příjmení bratři, bratranci. Data posledních měsíců války. Už bylo vyhráno, prohráno a ještě se umíralo. Různá bojiště, různé válčící strany. Kdesi v dálce jsou pozapomenuté hroby nebo ani ne. Zemřelé má připomínat alespoň tabule, pomníček se jmény. V Nosislavi jsou dva znamení konfesního rozdělení či spíš ostudných vád i ve smrti a nad ní: římskokatolický a evangelický. Pomníky padlým se staví od 19. století. U nás jsou asi nejstarší ty z roku 1866 kolem Hradce Králové a Chlumu. Jedna z prvních válek, do které byla k obraně vlasti, národa, dědičného panovníka povolávána plošně takřka celá generace mužů. Vzpomínky na zemřelé v listopadu byly původně vzpomínkami na padlé. V československé společnosti zůstala ne zcela vyřešena rána připomínat padlé legionáře, nebo rakouské vojáky? Byli ti druzí jen obětí mocenských snah a ambicí? Byla to čest, nebo zbytečná smrt, oběť pro vlast, nebo vojenská jatka? A kde byl Bůh? Kolik lidí přišlo o víru v zákopech první války a pak už se jen snažilo zapomenout? A kolik armád mělo na opascích Bůh s námi a kolik lafet polila svěcená voda? V dalších válkách začaly šíleně umírat děti, ženy. Války přestaly být mužskou záležitostí. Pomníky a tabule mají varovat, upamatovávat. Jak je možné, že se v tuto chvíli stále někde zabíjí, někde umírá hladem? Jak je možné, že se dodnes smlouvy a dohody v mžiku stávají kusem papíru? Jak je možné, že se i teď dějí genocidy? Jak to, že jsme se nepoučili? Budeme li lhostejní, ustrašení, sobečtí, rezignovaní, budeme li si myslet, že to je daleko, že se nás to netýká, můžeme záhy skončit hůř naše jména už nikdo nikam nenapíše. V kostelech jsou také připomínky těch, kdo místním kázali evangelium, připomínky farářů. Chybí mi desky učitelkám nedělní školy, kostelníkům, varhaníkům, kurátorům. Jejich služba se bere moc samozřejmě. Možná si u nich můžeme vzpomenout na ty, kdo nám vyprávěli o Ježíšovi. (Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Žd 13,3) Pamětní deska v Libiši Občas ještě někde stojí kostely a modlitebny uprostřed hřbitovů. Hroby, pomníky, pamětní desky upozorňují přicházející, že smrt existuje, nelze se jí vyhnout, ale netřeba z ní zešílet. Nakonec zbývají desky panovníkům (zvláště Josefu II.) za milostivé akty; vytesaná data sláv posvěcení základního kamene, oprav chrámu. Dnes plastové a měděné tabulky s modrými hvězdičkami. Ondřej Macek, foto Marta Procházková 4

5 BIBLICKÁ ÚVAHA Tajný bol K začátku školního roku Když vzpomínám na svá školní léta, vidím, že jsem se musel při psaní neustále potýkat s pravidly českého pravopisu. I když jsem po slohové stránce zadanou úlohu splnil na výbornou, pravopisné chyby mně často známku zhoršily. Dodnes si přesto myslím, že smysl textu, kterým obvykle člověk vyjadřuje to, co mu leží na srdci nebo se týká jeho stavu mysli, má vyšší hodnotu než ideální pravopis. Spisovatel a novinář Jan Neruda napsal v Národních listech z 18. května 1890 o češtině toto: Záhřevná jak samo slunce a jako jaro i léto plodná a živná. Zkrátka skvost mezi jazyky. S tím lze jen souhlasit, když si v duchu opakuji verše básniček, které mě učívala babička anebo které jsem se učil ve škole já sám. Tento text vznikal v době, kdy se prázdniny překlopily do druhé poloviny a kdy se začíná mluvit o shánění školních pomůcek pro naše ratolesti. Ze základní školy mně utkvěla jedna nespravedlnost, která se týkala výběru kroužků. Nemohl jsem si vybrat, do kterého kroužku se přihlásím. Místo kroužku čtenářského jsem musel začít chodit do kroužku Přátel Sovětského svazu. Nepomohlo nic. Snažil jsem se aspoň účastnit četby, zkoumání a přednesu básní ruských klasiků a docela jsem vynikal v přednesu díla Puškinova, Gorkého, Lermontovova, Jeseninova a Tolstého a sklízel úspěchy v různých soutěžích. V čase, kdy jsem studoval na univerzitě, což bylo na přelomu století, jsem měl možnost setkávat se s velmi kvalitní odbornou literaturou, týkající se převážně humanitních věd, ale nejvíce jsem se zabýval Biblí a obory, které se studiem a výkladem Bible souvisejí. Zmíním rád pana profesora Biče a profesora Hellera. Mnoho z toho, co jsem od nich mohl studovat, ve mně prohloubilo vztah a lásku k Bibli. Přestože je Písmo kniha psaná z Božího popudu, z víry a k víře, jejími autory jsou lidé určité doby. Stejně tak adresáty jsou lidé určité doby. Naši pozornost nemá svazovat slovní znění textu, ale záměr, intence výpovědi. Při stále novém promýšlení biblického textu je třeba pokládat existenciální otázky související se smyslem života. Při výkladu Písma, zvlášť pak pro děti, je třeba pracovat tak, aby se nám stávalo oslovením, tedy živým a bytostným Slovem. Jde o to, abychom dokázali zaslechnout, co říká Bůh. Řečeno slovy profesora Hellera, aby Bůh jednal skrze nás a aby to byl Bůh živý. Abychom nejednali svémocně, autoritativně, byť ve jménu Božím, čímž bychom si vlastně Pána Boha zapřahali do svého vozíčku. Mocí Ducha svatého Slovo Boží vstupuje do našeho pokořeného nitra a v situacích, v nichž bychom to nejméně čekali. Není třeba žádného křečovitého moralizování, žádných asketických výkonů. Stačí Pánu Bohu odevzdat sebe samého se svými představami a nároky a vše, na čem často nemoudře lpíme. Bůh k nám přišel v Kristu a přichází za námi do naší bídy. Je nám blízko i ve chvílích, kdy pochybujeme a klopýtáme, kdy pochybujeme i o Boží existenci. Kristus je s námi, ačkoli my ho nevidíme. Jde s námi s našimi bolestmi, trápením i umíráním až do konce. Je naší knihou, kterou bychom měli otvírat co nejčastěji, číst v ní a starat se o ni jako o to nejvzácnější, co máme. My sami jsme totiž v určitém smyslu také knihou, ve které čteme a ve které čtou i ostatní. Kéž bychom se jednou stali knihou, kterou si do své knihovny uloží mnoho dobrých laskavých čtenářů. Dušan Ehmig, kazatel ve Dvakačovicích 5

6 CYKLUS: MODERNÍ DOBA TÉMA TAJNÝ BOL Svět stál co v dnu čtvrtém po stvoření. Na nebesích seděl Bůh v své slávě, nesčíslní kol kolem duchové. Zpívali ku slávě jeho písně; rozléhali hlasové se jejich v slavném zvuku jako bouře dálná, neb co padajících vod hučení; souzvuk světů v kruhu kolujících hrůzoslavně písně ty provázel. Sláva Bohu na nebesích, jenž vévodí od věčnosti, jehož slovem vstaly světy, jehož slovem nebe jest. Nezačatý, neskončený, neobmezenou vždy vůlí od stvoření řídil nebe, od stvoření řídil svět. Milostivý, dobrotivý klade cíl teď lidské pouti, jeho slovem klesne nebe, jeho slovem zajde svět! Byla tma nad světem rozložená, jako moře kryje šírou zemi, vyhořelá, tmavá byla slunce, modrojasný Sirius i zhasl, v letu, v kruzích tmavých hučí svět. Karel Hynek Mácha, z básně Sen o Praze, vybral Tomáš Pavelka, výtvarné řešení Lydie Férová

7 SLOVO LITERÁRNÍHO HISTORIKA Katolická (a protestantská?) umělecká romantika Křesťanství přestalo být samozřejmým základem identity evropského člověka Nikdy nelze pochopit, kde jsme, v jakém místě duchovní pouti dějinami se nacházíme a co je tudíž třeba činit, dokud nepochopíme, jak jsme na toto místo historicky dospěli. A pokud se ptáme, co má činit křesťan v této době ať ji nazýváme stále ještě moderní, nebo již postmoderní, nebo post postmoderní nebo jakkoliv musíme se ptát, jak došlo k tomu, že na počátku moderní doby tradiční křesťanství přestalo být samozřejmým základem identity evropského člověka. Hybatelem změn bylo osvícenství Ono znesamozřejmění, jinak řečeno sekularizace, proběhlo především během 19. století. V různých částech Evropy a v různých společenských vrstvách se odehrálo v prudkých skocích či pozvolna, samovolně či násilně, shora mocensky či zdola občansky. Společným myšlenkovým základem celého pohybu však bylo osvícenství 18. století se svou kritikou tradičního církevního pojetí světa. Hybateli osvícenské kritiky přitom často byli teologicky vzdělaní křesťanští intelektuálové (mezi katolíky kupříkladu L. A. Muratori, mezi protestanty G. W. Leibniz), uvědomující si rozpory mezi církevní naukou i praxí na jedné straně a měnícím se světem na straně druhé. Praktickým dědicem osvícenství a to i jeho radikální, někdy přímo protikřesťanské podoby byla Velká francouzská revoluce, zalévající na přelomu 18. a 19. století jako veliká potopa předmoderní náboženský svět. Po porážce Napoleona se restaurovala moc států, založených na alianci vládnoucí dynastie s jednou monopolizovanou církví. Ač to do jisté míry platí i pro Prusko a luterství, přece jde dominantně o státy s monopolizovanou katolickou církví (Francie, Rakousko a malé státy Itálie). Katolická církev však již svůj monopol duchovní, jaký měla před potopou, neobnovila. Ztráta autority církve Ať je církev ještě jakkoliv mocná, znovu zaštítěna zákony evropských států, všeobecně uznávanou autoritou už není. Ač dosud vytváří přirozené prostředí pro masy venkovského lidu, který neprošel osvícenstvím a žije vlastně stále barokem (fenomén lidového baroka, trvajícího po celé 19. století!), už není garantem intelektuálního a uměleckého dění. Církev se stává jen jednou ze součástí moderního světa. Lidé kteří církví a jejími problémy žijí, pro něž je přirozeným světem, rámcem a strukturou jejich myšlení a mluvení, se stávají menšinou uvnitř společnosti, jednou ze zájmových skupin. Církev je stále ve světě ne už svět v církvi. Teprve od té doby je možné mluvit i o specifické katolické literatuře. Katolická literatura je literaturou vyhraněné menšiny uvnitř sekulárního světa. Katolická literatura, odlišná od literatury vůbec, je možná a myslitelná až ve světě, který katolickým přestal být. Odrazy v literatuře Moderní katolická literatura je celoevropským fenoménem, který trvá po celé 19. a 20. století a zahrnuje díla několika desítek umělecky prvotřídních a myšlenkově hlubokých (ač ovšem často kontroverzních) spisovatelů, jako Léon Bloy, Paul Claudel, G. K. Chesterton, Graham Greene, Gertrude von Le Fort či Sigrid Undsetová. Zahrnuje ale i množství literatury průměrné až triviální, lidovýchovné. Všechna ta mnohotvárnost se myšlenkově pohybuje uvnitř tří vrcholů ideového trojúhelníku. Katolický reformismus (či: reformní katolicismus, katolický modernismus) je snaha nalézt pozitivní konsenzus církve a společnosti, vyjít vstříc problémům moderního světa, oprostit se od všeho, co je v církvi dočasné, co je historicky podmíněno, co je zmrtvělé a proměnitelné; kruciální otázkou ovšem jest, co všechno to je. Katolická restaurace naopak trvá na tom, 7

8 že v církvi je všechno správně; co je ve světě odlišné, je špatné, a že ideálním stavem by byl návrat k předmodernímu hierarchickému modelu světa s aliancí autoritativního státu a církevní struktury. Katolická romantika je pak hnutí, vycházející nikoliv z církevního prostředí, ale naopak z prostředí uměleckého. Je to hnutí lidí, pro které již církev není výchozím životním prostorem, kteří vyrůstají uprostřed světa více méně sekularizovaného a kteří nacházejí zalíbení v církevním prostředí právě proto, že je jiné než moderní svět. Katolicismus je v pojetí katolické romantiky tím, čemu moderní antropologické teorie říkají kontrakultura. trvale přítomný v moderní kultuře. Konkrétní důvody bývají nejrůznější okouzlení estetikou středověku, katedrál a gregoriánského chorálu, okouzlení výtvarnou a hudební kulturou baroku, nadšení pro postbarokní lidovou zbožnost, která se po celé 19. století uchovává na venkově, opětovné objevování starších dějin vlastního národa s heroizovanými a idealizovanými postavami zbožných králů, biskupů a mnichů, kteří byli současně budovateli národních států a kultur. Vedle těchto motivací objektivních, estetických a/nebo historických ke konverzím často vedou důvody osobní, totiž existenciální krize, které provázívají moderního umělce a z níž se hledávají východiska v nejrůznějších jiných světech od alkoholických a drogových umělých rájů přes zdánlivě modernější a vědečtější duchovní prostory okultní a ezoterické (viz obrovské množství moderních umělců, kteří pěstovali různé formy okultismu a spiritismu!) až po katolicismus. Umělec který neví, co se sebou, se pokouší nalézt útěchu a klid v zapomenutí a rozplynutí sebe sama v objektivní katolické zbožnosti. Okouzlení romantickou představou o středověku Kritik F. X. Šalda vzpomíná, kterak se mu stalo, že šel kolem katedrály i vstoupil do ní a tam, přemožen jejím kouzlem, klekl na chvíli na dlaždicích a ač se modlit neuměl, i plakal dokonce a sám se divil, co se to s ním a v něm děje. Tento katedrální zážitek je typický výchozí bod katolické romantiky. Někdy zůstane jen u zážitku, ale někdy zážitek a/nebo tvorba díla dovedou umělce (a pak jeho čtenáře) až i k skutečné konverzi. Konverze umělce (nebo obecněji umělecky citlivého člověka) je fenomén Vlny katolické romantiky Pojem romantismus bývá nejčastěji spojován s první půlí 19. století. Tehdy se skutečně rodí všechny výše jmenované formy příklonů ke katolicismu inspirace uměním staré Itálie (skupina německých malířů nazarénů i celý fenomén architektonického stylu novogotiky, počínající dostavbou katedrály v Kolíně nad Rýnem), nadšení pro středověkou epochu v rámci obrození jednotlivých národů (tvorba polských básníků věštců Mickiewicze, Slowackého a Krasiňského), vyhledávání živoucích památek barokní zbožnosti (spisy jeptišky Anny Kateřiny Emmerichové, které podle jejích údajných vizí vytvořil básník Clemens Brentano), i přiklánění ke katolicismu coby východisku z osobní krize (německý básník Novalis či týž Brentano). Po celé 19. a 20. století však evropskou kulturu provázejí nové a nové vlny katolické romantiky. V české kultuře se katolická romantika v první půlce 19. století projevila jen málo; na to byla česká společnost v onom čase ještě příliš málo sekularizována. Zato v čase druhé velké evropské vlny, tedy na sklonku 19. století, přináší i česká kultura 8

9 řadu osobností s katolicismem sympatizujících nebo v (nemnoha) případech i provádějících radikální osobní konverzi Julius Zeyer, František Bílek, Jiří Karásek ze Lvovic, Jan Zrzavý či citovaný F. X. Šalda, který se ke katolicismu střídavě přikláněl a zase od něj oddaloval. Ve třetí vlně, ve dvacátých a třicátých letech, se v české kultuře, pod vlivem francouzským, vytváří pevně strukturované katolické kulturní milieu se svými nakladatelstvími a časopisy, jehož přinejmenším některé umělecké zjevy jsou respektovány a přijímány i na celonárodní scéně Jakub Deml, Jaroslav Durych či Jan Zahradníček. Čtvrtá vlna se rodí uprostřed komunistické totality zhruba od šedesátých let jednotlivé osobnosti objevují katolicismus coby duchovní alternativu vůči režimní kultuře. Tehdy, většinou na okraji oficiální kultury nebo pak jen v samizdatu či v exilu, se k tradici katolické romantiky (aniž by užívali tohoto termínu!) svým dílem hlásí tvůrci tak výrazní jako Ivan Diviš, Josef Topol, Jiří Kuběna či Ivan Martin Jirous. Teprve tehdy je také (opět mimo oficiální kulturu) doceněn význam díla básníka a grafika Bohuslava Reynka, kterého si jeho vlastní generace téměř nevšimla. Reynek představuje pro české katolické romantiky druhé poloviny 20. století nejpřitažlivější příklad katolicismu coby moderní kontrakultury. Protestantská romantika a nadkonfesijní současnost Proč ale není analogická řeč také o protestantské romantice, která by měla být jádrem moderní protestantské literatury? Vždyť přece existovalo protestantské osvícenství! Jenomže vývoj ve většinově protestantských zemích Evropy (Prusko a další německé státy, Anglie, Skandinávie) byl odlišný. V těchto zemích totiž osvícenství a sekularizace probíhaly spíše pozvolna a bez velkých otřesů, jako konsenzus valné části společnosti. Vzdělané střední vrstvy se kulturně a mentálně modernizovaly, aniž by se tím nutně odcizovaly protestantské církevní tradici. Tomu víceméně přitakává i protestantská teologie té doby; od Schleiermachera až po Harnacka. Vytváří se kulturní protestantismus jako kultura většinová, uměřená, vnitřně nedramatická, kompromisní mezi tradičností a modernitou. Němečtí spisovatelé výmarské klasiky či angličtí spisovatelé viktoriánské éry se necítí roztrženi mezi dva světy náboženský a civilní, duchovní a umělecký. Náboženství pro ně není kontrakulturou. Hledají li radikální kontrakulturu, pak někdy právě v konverzi ke katolicismu. Paradoxem je, že snad nejvíce se pro starou protestantskou kulturu nadchl v německém 19. století ten tvůrce, který svými kořeny tkvěl v tradici jiné skladatel z židovské rodiny Felix Mendelssohn Bartholdy, objevitel díla Bachova, autor Reformaèní symfonie Až 20. století přinese kultuře v protestantských zemích nové, velmi dramatické impulzy. Z nich, konkrétně z druhé světové války, vzejde mimo jiné i chápání křesťanské kultury v nové, nadkonfesijní podobě, v níž je katolickost a protestantskost už jen relativně málo důležitým akcentem. Ale to je jiný příběh. Příběh, jehož součástí jsme my sami. Martin C. Putna autor je literární historik a kritik, profesor Fakulty OZNÁMENÍ humanitních studií Univerzity Karlovy ilustrace Petry Fischerové Květy pro Ježíše Pozvánka na výstavu Výstava Přátelství Otokara Březiny a Františka Bílka, kterou pořádá Společnost F. Bílka ve spolupráci se Společností O. Březiny, se bude konat od středy 17. září do neděle 5. října 2014 v Praze. Výstava přibližuje duchovní přátelství dvou čelných představitelů českého symbolismu: naleznete zde úryvky z korespondence obou umělců, básní a esejů O. Březiny, dále reprodukce dobových dokumentů i originály grafických děl F. Bílka. Místo konání: Galerie Josefa Adamce, Na Špejcharu 3, Praha 7. Podrobnosti o výstavě najdete na nebo -fb.cz. František Kožíšek, předseda Společnosti Františka Bílka 9

10 ROZERVANOST 19. STOLETÍ Kanutí slz v němém vesmíru Romantismus a smrt Boha usíme si uvědomit, že smrt Boha je his- událost, že Bůh zemřel v našem Mtorická kosmu, v našich dějinách, v naší existenci. Kdo mohl napsat taková slova? Snad chladně uvažující vědec či zapálený popírač křesťanství? Kupodivu to byl teolog Thomas J. J. Altizer, který v 60. letech 20. století patřil do proudu tzv. teologie smrti Boha. Představitelé tohoto nového a zneklidňujícího proudu projevovali obrovský zájem o krásnou literaturu, zejména 19. století. V 19. století, jak tvrdili někteří z těchto teologů, tvořila smrt Boha přímo těžiště lidské zkušenosti a pohledu na svět. Pro příklady nemusíme chodit do odlehlých a neznámých končin s popíráním Boha se setkáváme v Bratrech Karamazových F. M. Dostojevského, se zabitím Boha v Radostné vìdì filozofa F. Nietzscheho. Síla hřbitovních scén Se zvláštní silou se objevuje téma smrti Boha také u dvou německých romantických spisovatelů, kteří svá díla psali pod pseudonymy Jean Paul (vl. jm. Johann Paul Friedrich Richter, ) a Bonaventura (Ernst August Friedrich Klingemann, ). Romantismus, který vévodil první polovině 19. století, kladl s vášní a citovostí pro něj příznačnou znepokojivé existenciální otázky. A tak neudiví, že se zde vynořilo i téma smrti Boha. Jean Paul zařadil do svého románu Advokát Sirový ( ) chmurný a zároveň vysoce poetický, jazykově květnatý oddíl Řeč mrtvého Krista shůry všehomíra, že Bůh není. V evangeliu podle Jana vstoupí Ježíši slzy do očí, když jej zasáhne Lazarova smrt a zármutek jeho blízkých, v evangeliu podle Lukáše pláče Ježíš nad Jeruzalémem. Také v díle Jeana Paula kanou Ježíšovi slzy. Tentokrát ovšem není mrtev Lazar, ale Kristus, a Kristovy slzy jsou výrazem hrůzného posmrtného zjištění, že z Božího oka zbyl jen bezedný oční důlek. Scéna je zasazena do typicky romantického prostředí noci a hřbitova: Bezbarvé stíny se všechny třepotavě rozlétly, tak jako když bílý opar, jejž utváří mráz, roztaje teplým vánkem; a všude bylo prázdno. Tu vešly, srdce usedalo děsem, ony zesnulé děti, jež procitly na božím poli, vrhly se v prach před postavou zvysoka strmící na oltáři a řekly: Ježíši! Což nemáme Otce? Odpověděl, tona v slzách: Všichni jsme siroty, vy i já, nemáme Otce. V Jean Paulově románu tento oddíl není skutečnost, nýbrž sen, vpravdě noční můra, ze které hrdina románu procitá do divukrásného podvečera: Má duše štkala radostí, že se může opět modlit k Bohu a modlitbou byla radost, štkaní, víra v Něho. Když jsem vstal, kose žhnulo slunce do zástěny nalitých purpurových obilných klasů a vrhalo pokojné odlesky svých večerních červánků na mrňavý měsíc, jenž vzcházel na jitřní straně, nedoprovázen zorou; a mezi nebesy a zemí rozestíral svá krátká křídla veselý pomíjivý svět a žil tak, jako já, před tváří věčného Otce; a širá příroda vůkol zněla mi vstříc pokojnými tóny jako vzdáleným večerním klekáním. Na hrdinu příběhu již nezírá mrtvý, bezoký důlek, ale život se nadále odehrává před Otcovou tváří. Byl tedy sen jen něco neskutečného? Byl průzkumem toho, jak žalostně by vypadal svět bez Boha? Nebo se stává sen trvalým stínem lidských úvah a existence? V každém případě se lze z této noční můry probudit, zatímco u Bonaventury tato možnost chybí. V jeho Noèních vigiliích (1804), které jsou podobně jako Řeč mrtvého Krista protkány motivickým tkanivem hřbitova a noci, zbývá jen jedna jediná skutečnost, z níž není kam procitnout. Ponocný přichází k rakvi svého otce, který, jak se zdá, zároveň symbolizuje otce s velkým O, Boha. Bonaventurovo líčení toho, že se otcovo tělo náhle rozpadá v prach a dotykem mění se všechno v popel, je více než výmluvné. Paulův úzkostný sen Bonaventura přetavil v realitu. 10

11 České romantické pojetí S otázkami jsoucnosti Boží se samozřejmě setkáváme i v české romantické literatuře. Nelze o ní říci, že by v teologických otázkách byla jednoznačně vyprofilována; jistě je však a tím se liší od předchozího klasicismu žíznivá po náboženském citu. Vedle tradičního církevního náboženství ji shledává také v mystikou a tajemstvím zabarveném kultu noci a smrti. Oproti časově souběžnému biedermeieru jí víceméně chybí náboženství zobrazené jakožto útěšný zdroj klidu a jistoty (jak je známe např. z Babièky B. Němcové); a také náboženství chápané jako pevný řád český romantismus příliš nezohledňuje pozornost mu věnuje až labutí píseň romantiky, Kytice (1853) K. J. Erbena. Fascinace smrtí Hlavním motivem, který s sebou nese náboženské významy, je smrt. Romantici jsou jí fascinováni; smrt je často viděna jako chvíle nezbytná k dalšímu životu, objevuje se myšlenka převtělování (např. v Máchově slavné básni Temná noci! Jasná noci! nebo Těžkomysnost: Tiší mrtví? Ti že znovu žijí?, naleznout ji můžeme i u dalšího významného romantika Václava Bolemíra Nebeského v jeho básni Píseň hrobní). Podstatnější a pro naši souvislost zásadní je však pojetí smrti jako pustého nic. Hlavním nositelem této myšlenky je král české romantiky, Karel Hynek Mácha ( ). Jeho pojetí smrti se vyvíjí. V okruhu mystických básní vznikajících okolo roku 1833 se objevuje téma vyhnání z rodné nadsvětské říše do nepříznivého pozemského bytí (básně Královič, Vzor krásy, Páže); později jak u Máchy sílí ztráta náboženské víry, z níž plyne úzkost z nicoty po smrti již smrt není významově zajištěna existencí Boží, a je tedy jen propadlištěm do nicoty. Smrt a nicota je však pro básníka nutná podmínka bytí a citu (toto bytostné spojení protikladů je podstatou Máchova známého rozervanectví). Smrt jako brána k nebytí k místu, kde je všecko jedno, žádný díl / vše bez konce / Tam žádný žádný žádný cíl atd. je popsána ve vrcholném Máchově díle, v Máji (1836). Citované místo spěje k pointě: smrt je to, co se nic nazývá. Naprostou beznaděj a ztrátu smyslu pak podtrhuje i pasáž líčící, jak do mrtvých očí popraveného Viléma necitelně svítí slunce: příroda je hluchá k lidskému utrpení. Člověk je ponechán svému osudu, není Boha, který by ho vzal do své náruče (že tato náruč je a že nám kyne, s velikou básnickou silou za dalšího půl století vysloví J. V. Sládek v básni V náruči Boží ze sbírky Za soumraku, 1907). Ozvuk máchovské skepse nalezneme u pozdního romantika J. Zeyera v závěru jeho Domu u tonoucí hvìzdy, 1897, v obrazu hvězdy letící nesmírnou prostorou vesmíru, v níž je rozpoznána naše Země. Máchovo básnické dílo je náboženských motivů plno a jejich interpretace nebývá jednoznačná. V próze se však téma smrti Boha objevuje jednoznačněji. V básníkově dopise ze září 1833 čteme: Každé století snad jen jednoho nalezne takového nešťastníka jako jsem já, kdyby jich bylo víc, nebyl by Bůh. Tuto zmínku lze chápat jako ironické, nadnesené gesto osamělého romantického génia; známý zlomek (vzniknuvší před r. 1834) je však jednoznačný. Píše se tu: Já miluju květinu, že uvadne, zvíře poněvadž pojde; člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju více než miluju já se kořím Bohu, poněvadž není. 11

12 Objevují se však názory, že zde nejde o přímé odmítnutí Boží existence. Co když Mácha naznačuje, že Bůh sice je, je však natolik odlišný od nás, lidí, natolik nás přesahuje, že o něm nelze lidským jazykem vydávat svědectví? V literární vědě se setkáváme s vysvětlením, že toto popření Boha je právě jeho oslavením jakožto bytosti nepojmenovatelné, bytosti, o níž nelze mluvit (téma mlčení o posvátných věcech se v Máchově díle ostatně opakuje dosti často a nápadně, zejména v jeho próze Pouť krkonošská). Jinými slovy: Bůh není prostě nezmíněn či dokonce popřen: zůstává skryt jako hlubinná osa směrující smysl. I tak lze chápat Máj, bez ohledu na další diskutovaný fakt: totiž že sám Mácha těsně před smrtí odmítl kněze s posledním pomazáním. Anebo jen neměl, jak píše Ivan Slavík, dost sil k jeho přijetí? Máchův život i dílo jsou plny otazníků. Stejně jako u Jeana Paula a dalších romantiků čtenář bolestně a úzkostně tápe na pěšině zarostlé rozbujelým houštím otázek. Možná teprve na konci této strastiplné cesty se ve smrti a popření rodí Bůh, jenž otevírá těm, kdo tlučou, a dává se nalézt těm, kdo hledají. Pavel Šidák a Jan Zámečník obraz: Caspar David Friedrich, Opatství Eichwaldské ROZHOVOR S JIŘÍM PALÁNEM Báseň se rodí z klidu a prostoru Číst jsem se učil na sportovní příloze Rudého práva Jiří Palán (1981) pochází z Nového Města na Moravě. Na gymnáziu vydával s kamarády školní časopis, čímž si způsobil konflikt s vedením školy. Psal verše a texty, které byly základem písní několika bigbítových a undergroundových kapel na Vysočině. Byl jedním z organizátorů mnoha hudebních festivalů, aktivně působil ve formacích In memoriam a NOM. Vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě v Praze a od roku 2006 je farářem ve valašských Huslenkách. Je ženatý a má dvouletou dceru. Četl jsi jako dítě hodně? Četl jsem hodně a rád. Ale nebyly to moc knížky pro děti, četl jsem o fotbale. Chodil jsem do knihovny, a protože mě tam už znali, pouštěli mě do oddělení pro dospělé, kde jsem si půjčoval knížky o historii fotbalu, o hráčích a tak. To bylo moje nejoblíbenější čtení. A taky jsem četl noviny. Pamatuju se, že jsem se učil číst na sportovní příloze Rudého práva. Kdo měl v dětství na tvůj vztah ke slovu, literatuře, poezii největší vliv? To je zajímavá otázka. Asi rodiče. Tatínek četl taky dost, zajímal se o horolezectví a nabízel mi knížky o horolezcích a polárnících. To mě moc nebavilo. Oba rodiče mi nabízeli dobrodružné romány. Já jsem si vybíral něco jiného, ale že je čtení dobrá věc, to mám určitě od nich. Kdy a jak jsi v sobě objevil básníka? To vlastně přesně nevím. Pocítil jsem v sobě potřebu psát básně, aniž bych předtím poezii nějak zvlášť četl. V patnácti letech jsem napsal první báseň Trosečník, což byla taková poéma. O trosečníkovi na ostrově. Vzpomínám si na refrén, který zněl Šplouch, šplouch, šplouch, ty zlomyslné moře, proč mně činíš hoře? a verše jako: vlna, pěkná tsunami, škoda, že je nad námi. Já jsem vždycky rád tvořil. Ať už komiksy pro kamarády, básně, nebo později texty k písním. Měl jsem potřebu dostat věci ze sebe ven. Takový mus. Kvalita byla asi někdy hrozná, ale psal jsem pořád. 12

13 Jak to bylo s komiksy? Byl toho pěkný štos! Kreslil jsi je pod lavicí při nudných vyučovacích hodinách? To ne. Většinou doma, když jsem se měl učit. Ve škole jsem raději dával pozor, zas tak geniální student jsem nebyl. A doma jsem měl na tvoření klid. To potřebuju dodnes. Klid a prostor. Když něco píšu, potřebuju od toho občas vstát, projít se kolem, zase si sednout, promyslet si věci dál. Prostor je důležitý. A klid a prostor ve škole pod lavicí nebyl. zhudebněny, některé naopak téměř zlidověly a byly na koncertech obecenstvem vyžadovány po mnoho let. Psal jsi i během vysokoškolských studií? Nejintenzivnější byl čas, kdy jsme byli s Kryštofem oba na gymnáziu. Já jsem pak odešel na studia do Prahy, ale na víkendy jsem jezdil domů, takže pravidelné zkoušky, koncerty, festivaly, večery v hospodě u piva a kontakt s kamarády byly pořád podobné. Vždycky jsem trochu záviděl frontmanovi kapely ty chvíle slávy na pódiu a jako nemuzikant jsem hledal způsob, jak se před diváky dostat. Založili jsme formaci In memoriam, pro kterou jsem psal náročnější texty například pašije. Byla to recitace doplněná klávesami a saxofonem. To nejplodnější období trvalo asi tři roky. Hezká léta. Stal jsi se dvorním textařem několika bigbítových a undergroundových kapel. Jak k tomu došlo? Na gymnáziu jsem se potkal s Kryštofem Ženatým a Ondrou Zikmundem, kteří se o hudební tvorbu pokoušeli. Chtěl jsem k tomu nějak přispět, a protože s mým hudebním sluchem to není valné, nabídl jsem, že budu psát texty. Nechtěl jsem být zkrátka stranou. Založili jsme kapelu Kryštofovy staré věci, v názvu inspirovaní jménem tehdy populárních Wanastovek. Časem jsme však začali spíš používat zkratku KSV, protože Kryštof naše spojování s kapelou Wanastowi vjecy vyloženě nesnášel. Pak k tomu přistoupilo textování i pro další kapely, které se zase inspirovaly námi a v Novém Městě vznikaly v té době jako houby po dešti. In memoriam, Korisz, Rapa nui a další. Máš představu, kolik textů jsi pro různé kapely napsal? Přesně to nevím. Tak mezi stem a dvěma stovkami. Některé zapadly, některé ani nebyly Inkviziční Ve farním kotli zatápím Kostnickými jiskrami Emanuelem Vejnarem Iljou Heroldem Janem Kašperem i Českým bratrem Janem Mamulou i Protestantem Tomášem Trusinou Neb jsem největším kladivem na čarodějnice v celé ČCE Co zajímavého jsi prožil a jak jsi reflektoval svoji tvorbu na vikariátě v Kardašově Řečici? Vikariát byla pro mě důležitá životní zkušenost. Nejen z pracovního hlediska. Já jsem nevyrostl v církvi, takže pracovní rytmus faráře byl pro mě něco zcela nového. Na studiích jsem měl takovou zásadu napsat každý den jednu báseň. I když třeba inspirace nepřicházela, snažil jsem se k tvorbě přistupovat tímto řemeslným způsobem. V pracovním nasazení během vikariátu už to tak snadné nebylo. Psal jsem, ale méně. Taky jsem zjistil, že nejsem typ, který by rád žil sám. Podle toho to taky v Kardašově Řečici na faře, kde jsem bydlel, vypadalo. Samota není nic 13

14 příjemného. Mám rád klid své pracovny, když vím, že ostatní jsou vedle v pokoji. Ale obývat starou faru jen s duchem jakéhosi Kardaše se mi nelíbilo. Padala na mě tíseň. Přesto jsem tvořil; pokusil jsem se také v sousední vesnici uspořádat festival, ale přijeli spíše kamarádi z Vysočiny, a místních moc ne. Co znamenalo pro kluka z Vysočiny stát se farářem v srdci Valašska? Bral jsem to jako výzvu. Vikariátem jsem se připravoval na to, že někam jako farář půjdu, a neřešil jsem kam. Moje žena chtěla spíš na vesnici, mně to bylo jedno. Stejně jsem si moc neuměl představit, jak to kde bude. Znal jsem Nové Město na Moravě, kde jsem vyrostl, ale do sboru jsem tam přišel až rok před odchodem na studia teologie v Praze. Když jsem přišel do Huslenek, možná jsem si trochu myslel, že to bude podobné jako na Vysočině. Ale není. U evangelíků sice člověka za faráře zvolí, v podstatě si sám vybere, kam chce jít, ale stejně začíná farářskou práci na konkrétním sboru od nuly. Tvoje žena Jana je také teoložka. Jaké byly vaše začátky v Huslenkách? První dva roky byly ovlivněny tím, že moje žena Jana ještě studovala. Dojížděla do školy do Prahy. Aby byla co nejvíc se mnou, zařídila si to tak, že odjížděla z fary jen od úterka nebo středy do pátku. Myslím ale, že jsme si v Huslenkách zvykli brzo. Já jsem doma tam, kde mám pracovnu, a Jana je ráda na vesnici. Jsme tu osm let, to už je kus života. V Huslenkách vznikla a vzniká řada básniček, epitafů, veršovaných glos a jiných forem, zkrátka tvých reakcí na život kolem. Inspirace stále přichází? Někdy na tvorbu není tak úplně čas. Povinnosti ve sboru, rodinný život, domácnost s dvouletým dítětem. Na psaní potřebuje člověk klid, koncentraci, pak nějakou motivaci a inspiraci. Občas mě něco napadne, ale třeba hned není možnost si nápad zapsat a je to pryč. Za studentských let to bylo jinak. Nebyl problém sednout si do kavárny místo na přednášku a báseň, která mě právě napadla, si zapsat. Máš nějaké literární vzory? Vždycky jsem měl pocit, že literární vzory nectím. Že raději básně píšu, než čtu. Ale úplně tak to není. Inspiroval mě vždycky Ivan Martin Jirous, undergroundová poetika Psích vojáků s Filipem Topolem, mám rád minimalismus švýcarského faráře a básníka Kurta Martiho. Ne že bych od nich opisoval, ale jsou mně blízcí. Svatá válka intelektuálů Vedeme svatou válku o Palestinu o Izrael o Gazu tlučeme do klávesnice v generálních štábech svých pracoven pálíme z příjemného přítmí svých kaváren kde nad ránem se zjevuje Idi Amin Mezitím Izrael bombarduje civilní cíle plné raket pro izraelské civilisty a Gaza se probouzí do nového dne úsvitem z červánků zmatený svět si rukama mne znavené oči plné ospalků Z otlučených prstů nad klávesnicí se řine krev ještě dvě kostky ledu do ledového čaje ještě alespoň dokouřit krabičku cigaret ještě alespoň někoho vyhodit do povětří ještě alespoň spasit tento svět ještě na facebook vložit několik pádných vět Kde všude jsi publikoval? Klasickou sbírku jsem zatím nevydal. Vyšlo mi něco v Protestantu, teď pár věcí ve Valašsku vlastivědné revui, rozsáhlejší soubor v Evangelickém kalendáři. Každý básník sní o tom, že jednou uvidí svou sbírku ve výloze knihkupectví. Tak na to teprve čekám. Můžeme v ČB otisknout některou z tvých básní? Jistě, něco vyberu. Co bys čtenářům Českého bratra vzkázal? Čtěte a bděte! A na kázání choďte. Ptala se Daniela Ženatá 14

15 OTÁZKA NA TĚLO Která z Erbenových básní je vám nejbližší a proč? Tomáš Trusina, farář a nakladatel Momentálně mi nejčastěji vytane: Pachole, našlo jsi něco? Tak to zahoď, to bude jedovatý. Pavol Bargár, doktorand ETF Už od školských liet mi je blízka Erbenova báseň Vodník, ktorá sa na základných i stredných školách na Slovensku preberá ako jeden z príkladov českej literatúry 19. storočia. Blízke sú mi na nej najmä rozprávkový námet, prvok tajomnosti, takpovediac hustnúca atmosféra a v neposlednom rade i krásna zvukomalebnosť jazyka. Posledná strofa básne ( Vyvalily se vlny zdola / roztáhnuly se v širá kola; / a na topole podle skal / zelený mužík zatleskal. ) sa na slovenských školách uvádza ako typický príklad zvukomaľby. Iva Benešová, někdejší tisková mluvčí Z Kytice, sbírky balad s vážnými až tragickými náměty, je to asi báseň Štědrý den pro svou závěrečnou sloku: Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu! Eliška Baťová, hudebnice Svatební košile. Kvůli zajímavému divadelnímu (Semafor) i filmovému zpracování. Je mi také sympatická palčivou milostnou touhou oné dívky, stejně jako její zbožností a dobrým koncem. Je plná dynamiky, nejen kvůli nečekaně rychlým skokům umrlcovým. Mirek Cejnar, správce Sola fide Jednoznačně Polednice. Protože jsem se ji v šesté třídě za trest musel naučit nazpamět. Do dneška z ní s oblibou cituji. Sixtus Bolom -Kotari, historik umění Z mého pohledu je inspirativní celá Erbenova osobnost, přirozeně spojující umělce a vědce. Jeho básně, pohádky, odborné texty i edice historických pramenů hovoří stejným jazykem podávají klíč ke starému světu, kam se můžeme ukrýt. Jejich autor se však neschovává. Ovlivněn prožitkem minulosti, přebírá aktivním společenským a politickým působením odpovědnost za svět, ve kterém žije. Dušan Ehmig, kazatel Vybavuji si sbírku balad Kytice. Přiznám se, že mě některé dost děsily. Tvorba Erbenova mi nikdy zvlášť nepřirostla k srdci, a proto také zůstala mnou téměř nepochopena. Až když jsem měl možnost vidět filmové zpracování sedmi balad, uvědomil jsem si, že se jedná o dílo pozoruhodné. Nepůsobilo už tak děsivě. Kytice režiséra F. A. Brabce je asi nejlepší film české kinematografie podle básnické předlohy. DaZ grafika Jiřího Neuwirta Kytice V. 15

16 NÁSTĚNKA SYNODNÍ RADA Na zasedáních dne a projednala synodní rada 84 titulů. Z nich vybíráme: Vyznání a život církve Společná komise ČCE a CČSH schválila rámcový program dvoudenních Husovských slavností v červenci Synodní rada schválila založení spolku Husovské slavnosti 2015, z. s. a souhlasila s tím, aby se ČCE jako právnická osoba stala jeho členem. SR souhlasila s podnětem obnovit tradici a vydat v příštím roce k výročí upálení mistra Jana Husa obdobně jako v roce 1915 Jubilejní postilu, v níž by byla publikována kázání různých autorů. SR předloží tento záměr nakladatelství Kalich k zařazení do edičního plánu na rok Sbory a pracovníci Synodní rada prodloužila pověření Milana Kantora jako pastoračního pracovníka ve sboru Český Těšín na plný úvazek, Deboře Hurtové udělila dispenz od setrvání na místě farářky v České Třebové do konce doby jejího povolání na sboru, vzala na vědomí zvýšení pracovního úvazku z polovičního na plný faráře Štěpána Janči ve sboru v Orlové. SR jmenovala členem kuratoria Horského domova v Herlíkovicích Ondřeje Titěru, členkou komise pro vzdělávání ordinovaných presbyterů Annu Lavickou a předsedkyní této komise Evu Halamovou. SR potvrdila volbu Luďka Korpy za faráře sdružení sborů v Černošíně a Stříbře na poloviční úvazek v každém z nich. SR udělila Jaroslavu Hojnému osvědčení o způsobilosti k ordinované službě presbytera a souhlasí se zachováním způsobilosti k ordinované službě presbytera Jana Krejčího. SR prodloužila pověření pastoračních pracovnic Noemi Batlové z Olomouce na plný úvazek, Blance Nové z Jindřichova Hradce, Marii Melicharové z Brna II a Darině Hybské Majdúchové z Merklína na poloviční úvazek. K duchovenské službě ve věznici ve Světlé nad Sázavou pověřila SR na další čtyři roky Miroslava Čejku a prodloužila pověření Daniela Blažka k duchovenské činnosti ve vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně a ve věznici v Břeclavi. Správa církve Synodní rada schválila s účinností od nový organizační řád Ústřední církevní kanceláře spočívající v přesunu provozního oddělení z gesce náměstka provozně -ekonomického do gesce náměstka pro personální práci. Předsednictvo synodu předložilo synodní radě k intimaci soubor usnesení 4. zasedání 33. synodu. SR rozhodla o vyhlášení těchto usnesení, uložila Ústřední církevní kanceláři zveřejnit je na - -cirkev.cz a předložit návrh na rozdělení úkolů plynoucích z usnesení synodu konkrétním zpracovatelům (ÚCK, SR, poradní odbory či komise). SR vzala na vědomí zprávy z jednání seniorátních výborů Královéhradeckého, Pražského, Poličského, Ústeckého a Brněnského seniorátu. Rovněž na vědomí byly přijaty zprávy z vizitací příslušných seniorátních výborů ve sborech v Miroslavi, Znojmě a Opavě. Hospodaření SR souhlasila s poskytnutím půjčky na profinancování projektu Obnova evangelického kostela sboru v Horních Dubenkách ve výši Kč na základě předložené dohody o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova ČR, podepsané se Státním zemědělským intervenčním fondem. Předpokládaná splatnost je do konce června Poradní odbor ekonomický již delší dobu neplnil svou funkci, jeho činnost prakticky skončila. SR jmenovala nový Poradní odbor ekonomický ve slo- 16

17 žení Petr Ženatý (předseda), Eva Zadražilová, Matěj Cháb, Ondřej Srb, František Straka a Libor Dušek. SR poradnímu odboru ukládá, aby na své první schůzi projednal návrh statutu a navrhl případné rozšíření o další členy. SR jmenovala na dobu šesti let členy investičního výboru synodní rady: Jana Matějku, Davida Kuboně, Tomáše Turnského a Radka Čtvrtlíka. SR schválila na základě provedeného právního posouzení předloženou smluvní dokumentaci správy majetku Personálního fondu ČCE a uložila investičnímu výboru SR dále pokračovat v jednání. Ekumena Daniela Ženatá podala zprávu za osmičlennou skupinu, která se v Nizozemí setkala se skupinami z Protestantské církve v Nizozemí a z Reformované církve v Maďarsku. Tématem setkání bylo hledání impulzů pro misijní práci; ze setkání vzešlo Ekumenické memorandum. Pavlína Buzková podala zprávu ze setkání evropských představitelů Světového společenství reformovaných církví. Daniela Hamrová podala zprávu z cesty do Bádenska, kde se zúčastnila bohoslužeb s poděkováním za práci dlouholeté pracovnici Susanne Labschové, která měla velký podíl na partnerské sounáležitosti obou našich církví. Synodní rada vzala předložené zprávy na vědomí. a charitativní pomoci počátkem roku Kč na pomoc obětem ukrajinského Majdanu a jejich rodinám. Dle sdělení ředitele střediska Jana Dusa byla k tomuto účelu použita asi polovina zaslaných prostředků. Vzhledem k tíživé situaci ukrajinských sirotčinců prosí Jan Dus, aby SR vzala na vědomí, že zbývajících sto tisíc hodlá SHRP použít na okamžitou podporu těchto zařízení. DaZ ÚMRTÍ Ve věku 86 let zemřel 14. července Dalibor Molnár, evangelický farář v. v., naposledy v Lysé nad Labem. Dne 2. srpna zemřel po těžké nemoci farář v činné službě v Žatci Jan Veselý. Bylo mu 65 let. KRAJANÉ NA LETNÍCH AKCÍCH Děti na táboře a mládež v kempu Českou republiku v červenci navštívila na pozvání Českobratrské církve evangelické skupina dětí SR souhlasí s tím, aby dne zasedal v prostorách Ústřední církevní kanceláře vedoucí tým jihovýchodní skupiny Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE). SR vzala na vědomí výstupy z výjezdního zasedání řídicího výboru Ekumenické rady církví, kde se projednávala spolupráce s médii (televize, rozhlas), Novoroční ekumenická slavnost a setkání mladých Taizé, letošní Modlitba za domov, zprávy z členských církví ERC a Konference evropských církví. Na 10. shromáždění Evropské křesťanské environmentální sítě koncem září v maďarském Balatonszárszó delegovala SR Ilonu Mužátkovou. Různé Synodní rada poukázala Diakonii Středisku humanitární a rozvojové pomoci (SHRP) z fondu sociální a mládeže z Ukrajiny. Dvanáct dětí z Bohemky a Veselynivky prožilo dny plné různých programů na letním táboře J. A. Komenského v Bělči nad Orli- 17

18 cí a skupina mladých lidí týden v letním kempu mládeže ve Strmilově. Je příjemné, že církev na tyto aktivity myslí a že se podařilo i v letošním roce finančně obě akce zabezpečit. Část nákladů na tábor v Bělči bude hrazena z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR, říká celocírkevní kazatel pro české sbory ve východní Evropě Petr Brodský. Před odjezdem domů skupinu dětí přijal v Ústřední církevní kanceláři ČCE v Praze její tajemník Martin Kocanda a vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání Eva Benešová. Vyzval jsem děti, aby krátce napsaly, co se jim na táboře líbilo, a jako červená nit ve všech písemných projevech se ozývá: Moc se nám líbil program, vedoucí jsou vtipní, veselí a energičtí, zajímavé bylo chodit do lesa, sedět večer ve srubu nebo u ohně. Jídlo bylo moc dobré. Zpívali jsme, povídali si a hráli. Občas si prý někdo stýskal po domově, chtěl odjet, ale při odjezdu chtěli všichni v táboře zůstat. A kemp ve Strmilově vyhodnotila Marjenka Provazníková vyjádřením, že je šťastná, že se mohla zúčastnit. Zaujal ji výborně připravený program a zejména perfektní a srozumitelné pobožnosti Pavlínky Junové, z nichž dostala do hlavy a srdce spoustu věcí, o kterých dosud nepřemýšlela. Vyjádření dětí a mládeže jen podporují myšlenku pokračovat v těchto aktivitách i v příštích letech. Finanční náklady by neměly být zábranou, doplňuje Petr Brodský. e -cirkev/daz K 100. VÝROČÍ NIČIVÉ VÁLKY Bohoslužby na někdejším bitevním poli Alsasko Bůh, jak jej potkáváme v Ježíši Kristu, a válka k sobě nepatří. Těmito slovy otevřel prezident Společenství evangelických církví v Evropě Dr. Friedrich Weber pamětní bohoslužby v alsaském městě Gunsbach. Současně vzpomněl mnohé evangelické teology, kteří tehdy považovali vstup do bojů za spravedlivou válku, a na druhé straně připomněl skupinu farářů, kteří ještě 1. srpna 1914 hledali na setkání v Kostnici cesty k míru a usmíření, ale zůstali nevyslyšeni. Válka není podle Boží vůle a násilí je třeba odporovat, připomněla předsedkyně synodu EKD Dr. Irmgard Schwaetzerová. Kvitovala vděčně, že národy v Evropě žijí dnes vedle sebe pokojně, ačkoli to není samozřejmé. Konflikty, i ozbrojené, stále existují, a proto je třeba volání po míru brát jako naléhavou výzvu. K bohoslužbám na paměť začátku ničivé 1. světové války pozvaly věřící do Gunsbachu v Alsasku Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE), Unie protestantských církví v Alsasku a Evangelická církev v Německu (EKD). Gunsbach leží v bezprostřední blízkosti bitevních polí první války Lingekopf a Hartmannsweiler Kopf. Bohoslužeb se zúčastnilo na dvě stovky lidí. Vojenští biskupové se modlili za odpuštění vin, mladí lidé z kempu mládeže EKD spolu s dobrovolníky dvanácti národností provedli Kyrie jako performanci s válečnými scénami. Přítomni byli zástupci vedení německých a francouzských církví, mírový vyslanec EKD, zástupci několika zemských vlád a delegace z Francie a Skotska. Navzdory novým válečným konfliktům se Společenství evangelických církví v Evropě nesmí nechat ochromit, ale musí se přidržet příslibů a závazků evangelia, zaznělo závěrem. epnn european protestant news network/daz 18

19 DOMOV ZA VELKÉ VÁLKY Výstava v Moravském zemském muzeu v Brně Dietrichsteinském paláci Výstava představuje dopad válečných událostí na civilní obyvatelstvo v zázemí. V letech bylo z našeho území odvedeno mužů, kteří bojovali na všech frontách války. Přes jich padlo, bylo zraněno a zůstalo invalidních. Jedinou připomínkou těchto událostí jsou dnes pomníčky padlým, které najdeme v každé zapadlé české nebo moravské vesnici. Již od prvních let války zažilo vnitrozemí monarchie přísun raněných vojáků, zajatců a odsunutých uprchlíků z míst bojových střetnutí. Hospodářství a státní správa nebyly na takový počet nově příchozích a na potíže v zásobování obyvatelstva připraveny. Na uvolněná místa musely nastoupit ženy a nedospělé děti. Slabou útěchou se stalo zřízení nadací a fondů pro vdovy a sirotky po padlých vojínech. Výstava potrvá do 31. prosince. Podrobnosti na DaZ My, nevidomí a zrakově postižení, máme každý rok dvě víkendová setkání. Prožíváme tam ledacos: setkávání nad Biblí, různé přednášky, občas malý odpolední výlet. Tato setkání začala díky široké náruči manželů Strádalových v Hronově už před rokem 1990, pak přibývala další místa, kde nás ve sborech nejen ČCE, ale tam převážně, ochotní hostitelé přijímali. No a naposled, v půlce května tohoto roku, to byli milí Pardubičáci. Návštěva Muzea perníku dala nahlédnout do koloritu kraje a trošku nás vrátila do dětství. Expozice byla pro náš vkus až příliš čarodějnicky naladěna, názory podléhaly střízlivému evangelickému založení. Ač určeno hlavně dětem, zaslechla jsem, že ne každý by tam děti vzal. Ovšem našlo se i leccos milého a veselého, odvezli jsme si perníčky chutné i okrasné a dověděli se i něco o historii téhle pardubické tradice. Biblická témata nás provázela první částí programu, nejdřív nahlédnutí do příběhů Josefových se seniorem Milošem Hübnerem; to byl páteční večer. V sobotu ráno jsme si pak v košatém výkladu skvělého vypravěče Martina Chadimy z Církve československé husitské v Hradci Králové poslechli jeho pohled na vztah Petra a učedníků i Ježíše a učedníků. Skutečně jsme se dotkli mnohého dalšího i hodně podebatovali. Večer nás navštívila Daniela Ženatá, šéfredaktorka Českého bratra, se kterou jsme nahlédli přímo do středu dění tohoto časopisu. Opravdu příjemné i podnětné povídání! Další den jsme prožili bohoslužby s místním sborem a pak se museli rozloučit. Podstatné bylo společenství, které nám tamější STŘEDISKO CELOSTÁTNÍCH PROGRAMŮ A SLUŽEB Setkání nevidomých a zrakově postižených sbor poskytl. Nemohu jmenovat všechny, kdo se na hladkém průběhu a starosti o nás podíleli, ale nelze nevzpomenout na sestru Capouškovou a jejího manžela, jehož fotografie z akce tento článek doprovázejí. Vrátím -li se ještě k Českému bratru, pak jej ten komu se už hůře čte, může získat nejen na moderních zvukových nosičích či prostřednic- 19

20 tvím internetu, ale stále také ještě na kazetách. Proč se, když zrak trochu zlobí, loučit s oblíbeným čtením? V knihovně Střediska jsou takto k dispozici, kromě zvukového časopisu Slyšíš -slyšíš a namluvené podoby Slova a života, vydávaného Evangelickou církví metodistickou, také různé knížky duchovního obsahu, Biblí počínaje, dodnes vše i na kazetách. Rádi se potkáváme, chceme občas pobýt spolu. Existuje řada společných věcí, které vedou zrakově postižené do houfu, jsme specifické společenství. Tentokrát letí naše vděčná vzpomínka na laskavé přijetí a dobré dny tam prožité do Pardubic. O dalším, třeba o letních pobytech, ráda napíšu příště. Eva Budzáková křesťanů ze sboru v Praze -Kobylisích. Společné modlitby zněly v češtině i v korejštině. 20 LET EVANGELIZAČNÍCH KURZŮ Neděle celý týden Společenství křesťanů napříč generacemi, denominacemi i národnostmi V první polovině devadesátých let minulého století byl uspořádán první evangelizační kurz v Praze v Jirchářích. Od té doby uplynulo víc než dvacet let. Původní zaměření kurzu na evangelizaci pro dospělé se v průběhu let proměnilo, mohu říci, k dobrému. Na kurzy, které se přesunuly z Prahy do kláštera v Želivi a pak do tábora Jana Amose Komenského v Bělči nad Orlicí, začaly jezdit podle příkladu vedoucích celé rodiny. Díky dvěma farářům a dlouholetým vedoucím kurzů, Jaromíru Strádalovi a Mojmíru Blažkovi, se naučily na kurz jezdit rodiny, často i velmi početné, což si vyžádalo změnu a rozšíření programu. Na prvních kurzech byl program připravován pro jednu kategorii. Postupem času vyplynula potřeba zajistit samostatný program, alespoň na část dne, i pro děti a mládež, aby se rodiče mohli bez rozptylování věnovat přednáškám a vzdělávání. Společenství křesťanů napříč generacemi a často i denominacemi bylo to, co jsme mohli plnými doušky zažívat, a věříme, že budeme moci i v dalších letech. Setkávali jsme se i se zahraničními účastníky; to když začala na kurz jezdit skupinka korejských Ze zahraničí byli často i pozvaní řečníci. Nedá mi to nevzpomenout aspoň na Miro Hvožďaru, faráře ze slovenských Vrbovců. Na jeho vtipné a s humorem podané svědectví o životě a všem, co prožíval od dětství i na svých sborech, jsme dlouho vzpomínali. Přitom jeho život nebyl a není jen procházka růžovým sadem, přes všechny těžkosti je ale svědectvím radostného a odevzdaného křesťana, který přijímá z Boží ruky i to zlé; s pokorou a odevzdáním. Nelze vzpomenout všechny, kdo nás svým poznáním obohatili. Moje paměť navíc sahá jen asi osm let zpátky, kdy jsem začala na kurzy jezdit pravidelně. Dvojici, která nás provází kurzy, co paměť sahá, Mojmíra Blažka a Jaromíra Strádala, musím připomenout s vděčností. Co písní jsme přezpívali s doprovodem kytary jednoho nebo druhého. Byli s námi od rána do večera; od ranní kaple přes ranní zvonění k moderování dopoledního programu i odpolední debatě. Potom si stihli zahrát s mládeží fotbal a večer často ještě moderovat večerní program. Do programu dovedli vtáhnout děti a mládež do bohoslužeb, ranních společných 20