Historie hornictví v mikroregionu KAHAN

Transkript

1 Historie hornictví v mikroregionu KAHAN

2 OBSAH: Historie těžby uhlí v rosicko-oslavanském uhelném revíru 4 8 Rozvoj báňské technologie 8 12 Nejvýznamnější doly Rosicko-oslavanské pánve Hornický slovník, hornický slang Reliefní mapa mikroregionu Kahan a okolí Mikroregion Kahan Muzeum Hornictví a energetika Rosicko-Oslavanska 24 Muzeum průmyslových železnic 25 The Rosice-Oslavany coal district Das Kohlenrevier von Rosice und Oslavany SLOVO ÚVODEM Milí čtenáři, v rukou držíte publikaci, která vám odhalí tajemství podzemí mikroregionu Kahan i historii hornictví, které tento kraj ovlivňovalo více jak dvě stě let. Dozvíte se, kde se nacházely nejvýznamnější šachty v této severní části rosicko-oslavanského uhelného revíru, komu se v dolech říkalo obrštajger nebo k čemu při těžbě sloužil huntík. Historie dobývání černého zlata souvisí také s osudy lidí majiteli dolů, důlními inženýry i samotnými horníky. Proto vám prozradíme mnohé zajímavosti o bohatství uhlobaronů, vývoji báňských technologií i o každodenním životě a práci horníků. Poutavý text je doplněn množstvím fotografií z historie a současnosti. Řadu důlních děl již můžete spatřit jen na nich, přesto v tváři zdejší krajiny snadno odhalíte zachovalé haldy, výsypky i některé těžní věže. Nechte se tedy zlákat nejen k přečtení této publikace, ale i k návštěvě mikroregionu Kahan a jeho hornických památek. Průvodcem v krajině vám budou četné informační panely a také ochotní místní lidé, v jejichž hrudích stále bijí hornická srdce. RNDr. Petr Pospíšil předseda Mikroregionu Kahan dso Jak se k nám dostanete Juliuska v r Byla malá, ale byla naše Reprodukce obrazu zastáveckého malíře Ludvíka Holuba 2 3

3 HISTORIE TĚŽBY UHLÍ V ROSICKO-OSLAVANSKÉM UHELNÉM REVÍRU Rosicko-oslavanský uhelný revír patří k nejstarším a nejmenším kamenouhelným revírům na území České republiky. Nachází se v úzkém pásu Boskovické brázdy asi dvacet kilometrů jihozápadně od Brna na území obcí Rosice, Zastávka (dříve zvaná Boží Požehnání), Babice u Rosic, Zbýšov, Padochov a Oslavany. První zmínka o užívání oslavanského uhlí je z roku V severní části revíru se začalo dobývat uhlí o několik let později. Skutečný rozmach dolů v Rosicko-oslavanské pánvi však nastal až v 19. století a uhlí se zde těžilo až do konce roku S likvidací dolů, rekultivací výsypek a nenávratným odchodem havířů i pamětníků postupně mizí dobývání uhlí ze vzhledu a života zdejších obcí, z tváře zdejší krajiny. NÁLEZ UHLÍ V polovině 18. století se začal v Čechách a na Moravě s rozvojem cihelen a železáren citelně projevovat všeobecný nedostatek dřeva, jediného tehdy používaného paliva. V roce 1751 vydává Marie Terezie císařský reskript, ve kterém vyzývá vrchnosti, aby nechaly hledat rašelinu, která by pak byla používána k topení v hutích, hamrech, ale i pro běžné vytápění. V roce 1757 vychází obdobný reskript, tentokrát však již vyzývající k vyhledávání a těžbě kamenného uhlí. Uhlí bylo do poloviny 18. století ojediněle používáno pouze ve Slezsku, na Moravě bylo tehdy zcela neznámé. První doložená zpráva svědectví znojemského hřebíkáře Jiřího Winnebergera datuje počátek těžby kamenného uhlí v Rosicko-oslavanské pánvi do roku 1755 do Oslavan. Nový hospodářský správce panství František Riedl po svém příchodu do Oslavan v roce 1764 podporoval rozvoj cílené povrchové těžby uhlí v Zaklášteří, v Havírně a ve Verpachu, především se pak staral o propagaci a odbyt uhlí. V roce 1764 se ho v Oslavanech vytěžilo 50 měřic (1 měřice = 61,5 litrů), v roce 1766 již 400 měřic. Krátce na to poslal vídeňský dvůr na Moravu zkušeného odborníka Františka Schöffela, aby zde propagoval použití kamenného uhlí pro pálení vápna, cihel, pálenky, pro vaření piva, pečení chleba, v řemeslech pracujících s ohněm (kováři, zámečníci, hřebíkáři) a pro topení v kamnech. Tuto událost zaznamenal i majitel rosického panství Jan Nepomuk Hausperský, který ve svých letopisech z roku 1768 uvádí: Dvůr vyslal na Moravu zkušeného znalce na kamenné uhlí, který bude zkoumat především oblasti, ve kterých by se uhlí mohlo vyskytovat. Kromě toho zde bude seznamovat veřejnost se způsoby, jak pomocí uhlí pálit cihly a vařit pivo. K tomuto účelu již byly postaveny speciální cihlářské pece. Uhelná sloj u Oslavan jím byla shledána nejvydatnější. Jedna měřice oslavanského uhlí má v místě hodnotu 21 kr. a toto uhlí se s úspěchem používá v Brně a ve Znojmě. POČÁTKY TĚŽBY NA ROSICKÉM PANSTVÍ Ve stejné době se už kutalo kamenné uhlí i na rosickém panství. Jan Nepomuk Hausperský požádal roku 1769 vídeňský dvůr, aby byli také na rosické panství vysláni báňští odborníci a prohlédli zdejší naleziště uhlí. Ve zmíněných letopisech pak uvádí, že těžbu uhlí na jeho panství řídil obroční Josef Kosch. V roce 1783 již byla na území dnešní Zastávky vyhloubena řada jam k těžbě uhlí a kamencové břidlice a o čtyři roky později pronajímá rosický vrchnostenský úřad kutací právo na uhlí a kamenec v obvodě celého rosického panství Janu Augustýnu Thomoserovi a následně c.k. Průplavní a báňské společnosti ve Vídni. Tato společnost těžila uhlí na výchozech v katastru obce Babice u Rosic v blízkosti hostince Zastávka (dnes Hornický dům) u náměšťské silnice. Statistiky uvádějí, že v roce 1792 se u Rosic vytěžilo měřic vysoce kvalitního uhlí. TĚŽÍŘSTVO RYTÍŘ HERRING A SPOL. Od roku 1797 se vídeňská báňská společnost dostávala do hospodářských potíží a 1. října 1801 bylo kutací právo na rosickém panství nově pronajato jejímu hormistru Ferdinandu Thomoserovi, a to za stejných podmínek jako v roce Smlouvou získal nový nájemce právo užívat všechny zásoby uhlí, budovy a důlní díla vytvořená c.k. Průplavní a báňskou společností, avšak s povinností uhradit její případné dluhy. Zakrátko na to si roku 1802 pronajal od rosické vrchnosti tamější doly brněnský velkoobchodník Johann Herring a vytvořil horní těžířskou společnost Rytíř Herring a spol., která existovala až do roku 1870 a stala se největší těžební společností v rosicko-oslavanském uhelném revíru. Až do roku 1810 se však i Herring potýkal se ztrátovostí, která pramenila z vysokých nákladů na těžbu a z malého odbytu uhlí. Staré rosické doly byly navíc umístěny na louce v těsné blízkosti dvou babických komorových rybníků, které byly zřízeny na Habřině. Horní rybník sice rosická vrchnost již v roce 1798 vypustila a suchý jej Herringovi pronajímala, avšak při jarních záplavách se rybník zaplňoval vodou, která šachtu opakovaně zaplavovala. V dubnu roku 1804 musil dokonce hormistr prorazit hráz horního rybníka, což vyvolalo dlouholetý spor těžířstva s tehdejší rosickou vrchností Maxmiliánem hrabětem z Ugarte. Odbyt uhlí se však začal postupně zvyšovat. Roku 1813 zakázalo zemské gubernium používat k pálení cihel v okruhu 1 německé míle (7,6 km) od Brna dříví s poukazem na jeho nedostatek a na přebytek kamenného uhlí v Rosicích a Oslavanech. Dramaticky se pak změnil odbyt uhlí postupným zaváděním parních strojů v brněnských manufakturách. V roce 1812 přichází na Moravu zkušený Ferdinand Rittler, který se okamžitě stává správcem rosických dolů a zavádí zde moderní těžební metody. Jan Arnošt Herring (něm. Johann Ernest) majitel společnosti Rytíř Herring a spol. Před rokem 1815 začali v rosickém lese Okrouhlík s těžbou uhlí bratři Smetanové. Po slibných začátcích se jejich společnost dostala do velkých finančních potíží a v roce 1830 byl jejich důl v Okrouhlíku soudně uzavřen. Smetanové pak svůj důl prodali Karlu rytíři Barattovi (majiteli panství Budišov). Ani Barattovo dolování v Okrouhlíku nemělo valný úspěch a dlouhé trvání, i když zde k dolování uhlí používal parní stroj a zaměstná- 4 5

4 val asi 50 horníků. V roce 1850 vykázala Barattova těžba ztrátu zl. a následujícího roku kupuje doly v Okrouhlíku od Baratty Těžířstvo Rytíř Herring a spol. TĚŽAŘSKÉ SPOLEČNOSTI VE ZBÝŠOVĚ Relativně nejpozději se začalo s dobýváním uhlí ve Zbýšově. Po roce 1785 těžili uhlí v jižní části Zbýšova (patřící oslavanskému panství) Benedikt Küttner a Jan Baptista Müller, kteří zde v roce 1800 zarazili šachtu Annenská. V roce 1817 vzniklo v severní části Zbýšova nové těžířstvo, které založil Kristián G. Uhlig spolu s rosickým sládkem Aloisem Lorenzim. Lorenziho polovinu zakoupili v roce 1818 za zl. Adam Rahn, nájemce panského hostince v Rosicích, a ostrovačický statkář Josef Duffek. Ti zarazili první jámu na Poustkách a svoje těžířstvo přeměnili na doly Láska Boží ve Zbýšově. Za Adama Rahna byly v severní části Zbýšova zaraženy další šachty Terezínská (1834) a Kateřinská (1840). ROZVOJ TĚŽBY Čtyřicátá až šedesátá léta 19. století představují v měřítku své doby vrcholný rozvoj těžby v rosických dolech. Odbyt rosického uhlí se díky železnici z Brna do Zastávky (dokončené v roce 1855 se zahájením provozu od začátku roku 1856) rozšířil na velkou část Moravy a do Vídně. Vedle textilního průmyslu se největším odběratelem uhlí staly moravské řepné cukrovary. Roku 1841 se v rosických dolech Těžířstva Rytíř Herring a spol. vytěžilo vídeňských centů (ctr.), v roce 1851 pak ctr. a v roce 1861 již ctr. uhlí (1 ctr. = 0,56 q). K těžbě uhlí, čerpání vody a větrání se v padesátých letech používalo 22 šachet, kterých bylo položeno více než sáhů úzkokolejné dráhy (1 sáh = cca 1,9 m). Nejen množstvím vytěženého uhlí, ale hlavně vybavením parními stroji a čerpadly (počtem i výkonem) byly tehdy rosické doly první na Moravě. V té době zarážené šachty se již většinou dochovaly do dneška: Silniční z roku 1836 (Zastávka č.p. 115, dnes Dům dětí a mládeže), Herringova z roku 1852 (Zastávka č.p. 72, dnes obytný dům), Ferdinand z roku 1856 (Babice u Rosic, první kolmý důl v rosické oblasti) a Nová šachta (Zastávka č.p. 7), budovaná v letech a od roku 1880 nazývaná po tehdy zemřelém centrálním řediteli Rosické baňské společnosti Júliu Rittlerovi důl Julius. Pohled na Zastávku z jihu v letech V popředí silnice Zastávka Zbýšov směřující k železničnímu přejezdu, v pozadí na konci silnice hostinec Zastávka, na obzoru objekty dolu Julius. Posledně jmenovaná šachta na sebe postupně soustředila veškerou těžbu uhlí v severní části rosicko-oslavanského uhelného revíru a stala se dominantou nově vzniklé obce Boží Požehnání (později Zastávka), která vznikla v roce Hloubka dolu Julius se od počátku přizpůsobovala těžbě uhlí ze druhé sloje a nakonec dosáhla v hlavní jámě hloubky 790,2 metrů. Těžba uhlí na dole Julius (a v celé severní části rosicko-oslavanského uhelného revíru) byla ukončena v roce V roce 1992 byl důl Julius zasypán a uzavřen. KOKSÁRENSTVÍ A ŽELEZÁRNY V těsné blízkosti rosických uhelných dolů započala i výroba koksu a železa. Výroba koksu v několika úlových pecích byla zahájena již počátkem 30. let 19. stol. a pokračovala dále na dole Herring v Zastávce, na Annenské a Simsonu ve Zbýšově. V roce 1858 inicioval Johann Ernest Herring založení společnosti Rosické železárny a těžířstvo železných hutí, která po anglickém a belgickém vzoru postavila v letech železárny přímo uprostřed uhelné pánve v osadě Boží Požehnání. Železná ruda se tehdy těžila poměrně blízko dolů (v Javůrku, Domašově, Rudce, Lesním Hlubokém, Maršově, Lažánkách a Veverské Bítýšce). V železárnách byla postavena 12 metrů vysoká zděná kruhová vysoká pec. Na Moravě to tehdy byla třetí vysoká pec na kamenouhelný koks (po Vítkovicích a Blansku). Koks na výrobu železa ve vysoké peci se dovážel z koksovny na dole Anna ve Zbýšově. V objektu železáren byly postaveny i pudlovací pec, slévárna a válcovna. Vyrábělo se zde železo pro kováře, komerční zboží a zejména kolejnice. Brzy po svém vzniku čelily železárny provozním potížím i odbytové krizi. Když nespokojení Belgičané podnik opustili, stály železárny před krachem. Belgičany sice nahradil domácí kapitál i odborníci (mj. Bedřich Klein), ale provoz vysoké pece byl v roce 1873 definitivně zastaven a do železáren se vozilo surové železo z Vítkovic. Přesto tyto železárny v Zastávce zaměstnávaly až do konce 19. století zaměstnanců. TĚŽBA VE ZBÝŠOVĚ V polovině 19. století nastal velký rozmach zbýšovských dolů. Za Antonína Rahna I. byly zaraženy doly Antonín (1846) a Jindřich (1854). Antonínův důl byl první v revíru se svislou těžní jámou a v roce 1853 dosáhl hloubky 179 sáhů (338 m), což byla tehdy největší hloubka uhelného dolu v celém Rakousku. Rozvoj těžby na dolech Láska Boží ve Zbýšově nejlépe dokládá množství vytěženého uhlí: v roce 1831 činilo ctr., v roce Železárny v Božím Požehnání (Zastávce) kolem r Vlevo v pozadí bílá budova dnešního obecního úřadu, vpravo na horizontu objekty dolu Julius. Vysoká pec na kamenouhelný koks, tzv. Alfonsova huť. Pohled z jihu na Zbýšov (1966). V popředí je kostel sv. Martina, v pozadí těžní věž dolu Antonín a odval dolu. Hornický znak 6 7

5 1848 již ctr. a v roce 1858 dokonce ctr., což se blížilo produkci rosických dolů. Později už těžba na Rahnových dolech tak výrazně nerostla, a v období hospodářské krize v 70. letech 19. století dokonce hluboce poklesla. Ředitelem dolů Lásky Boží ve Zbýšově byl v letech Antonín Rahn II. Po jeho smrti došlo v roce 1935 ke sloučení obou akciových společností těžících uhlí v revíru, čímž vznikla Rosická báňská společnost Láska Boží. ROZVOJ BÁŇSKÉ TECHNOLOGIE Zpočátku se uhlí sbíralo ručně do brašen a sypalo se na hromady nebo se nakládalo přímo na formanské vozy. Později měly kutací práce charakter studnařství. Taková práce byla na vesnicích známá a vrchnost tak mohla využívat k těžbě uhlí robotníky. Koncem 18. století přicházeli na Rosicko-Oslavansko jednotliví horníci ze starších rudných revírů, kteří zde měli k ruce pomocníky z řad robotníků. Rozvoj dolů nastává teprve začátkem 19. století, kdy od vrchnosti přebral oslavanské doly Jan Baptista Müller (zkušený báňský úředník z Tyrolska), resp. kdy na rosické panství přišel z Pruského Slezska báňský odborník Ferdinand Rittler. Stále se však uhlí těžilo šikmo kopanými šachtami z malé hloubky do 30 metrů. Na povrch bylo vynášeno po žebřících nebo vytahováno ručními vrátky (druh navijáku, obdoba rumpálu). Kolem roku 1800 byl na šachtě Plantáže v oblasti Babického lesa používán k vytahování uhlí i čerpání vody žentour (převodové ústrojí využívající tažné síly Koně byli často využíváni na práce v dolech. zvířat). První šachty šikmo kopané v úklonu uhelné sloje (tzv. úpadnice) byly využívány současně jako šachty lezní, těžní, čerpací i větrací. V prvních letech 19. století byly otevřeny v dnešní Zastávce štoly, které propojovaly již existující staré jámy v uhelném poli Boží Požehnání. K nejvýznamnějším patřila tzv. Dědičná štola (otevřená roku 1814), do níž byly později zaústěny další šachty. Dědičná štola měla délku metrů, sahala za Babice až ke Zbýšovu a využívala se k těžbě uhlí až do roku Hlavním úkolem tzv. dědičných štol však bylo dlouhodobě odvodňovat těžební pole. Benzínové lampy. Muzeum Hornictví a energetika Rosicko-Oslavanska v Oslavanech. Při těžbě se používali špičáky, kopáče a kylofy (špičák v kombinaci s kladivem). Horníci v dolech svítili zpočátku lojovými svíčkami, které si sami museli platit. Později dostávali zdarma lojové nebo olejové kahance a ke konci 19. století uzavřené olejové lampy chráněné košíkem, tzv. sichrovky. Nakopané uhlí stahovali nejmladší horníci širokými motykami (gracama) do truhlíků a tahali je po deskách. Na povrch se uhlí vytahovalo v mělkých proutěných koších nebo v deskových trokách. Soubor ručních nástrojů kopáčů se udržel po celé 19. století. Hlavní modernizace těžby spočívala v přepravě uhlí na patrech a poté kolmou těžní jámou na povrch. Při vodorovné dopravě byl kotouč nahrazen vozíky s kolejovou dopravou. Koleje byly zpočátku dřevěné, od poloviny 19. století železné. Vozíky tlačili běhači, v hlavních chodbách je tahali koně. V druhé polovině 19. století se začalo v dolech používat i odstřelu a na povrchu byly všechny šachty vybaveny parním strojem pro pohon klece a čerpadel. Prvním parním strojem byla vybavena po roce 1830 Müllerova šachta Anna v jižní části Zbýšova. Parní stroje převládaly na těžních věžích a čerpadlech až do devadesátých let 19. století. Rubačky klasický hornický nástroj 20. století se začaly používat teprve těsně před 1. světovou válkou. K jejich používání bylo zapotřebí vybudovat rozvody stlačeného vzduchu až na vzdálené předky. Hlubinná těžba a budování hlubších pater bylo od počátku nemyslitelné bez výdřevy, která se musela průběžně obměňovat. Dřevo do dolů bylo dodáváno nejdříve z místních panských lesů, později je dovážely povozy z Vysočiny. Rubání se provádělo pilířováním (bez základky, se zachováním ochranných pilířů) a teprve po roce 1900 se základkou (vyplňováním vyrubaných prostorů základkovým materiálem). K modernizaci přepravy uhlí na povrchu dolů dochází s postavením železnice z Brna do Zastávky (1856) a následně vleček k dolům Ferdinand, Jindřich, Antonín a Simson (1862), Anna (1873) a Julius (1877). Řez uhelným dolem: Zdroj: Hornictví, Hlubinné dobývání ložisek, I. díl, SNTL Praha

6 Na přelomu 19. a 20. století se šachty začaly elektrifikovat. Elektrárny byly vybudovány na dolech Simson a Julius, na dole Jindřich byla v roce 1901 vybudována elektrická centrála. Elektřina se používala k pohonu pump, čerpadel, ventilátorů a jeřábů koksových pecí. Do roku 1901 byly všechny těžní věže dřevěné, v letech byly postaveny železné konstrukce na jámách Simson, Julius a Ferdinand. Rosická báňská společnost se ve svých dolech zaměřila na konci 19. století na zvýšení kvality uhlí tříděním, praním a využitím prachového uhlí. V roce 1891 byla na dole Julius zavedena výroba tzv. zastáveckých bulek. Přitom bylo přistoupeno ke koncentraci těžby a k dopravě uhlí na stěžejní šachty revíru. V roce 1910 bylo na dole Julius postaveno nové prádlo s Baumannovou sazečkou a byla k němu zřízena lanová dráha z dolu Ferdinand. Podobně byla zřízena lanová dráha z šachty Františka (Padochov) nejprve na Simson (1897) a později na Kuklu v Oslavanech (1914). V roce 1935 byla uvedena do provozu lanová dráha spojující důl Antonín s třídírnou uhlí u dolu Jindřich. PŘEHLED ŽELEZNIČNÍCH TRATÍ A LANOVÝCH DRÁH NA ROSICKO-OSLAVANSKU Jako podklad je použita mapa z roku V přehledu jsou vyznačeny jen doly přímo spojené s vlečkami nebo lanovými dráhami. (Zpracováno podle knihy 150 let železnice z Brna do Zastávky, 2006). Důl Ferdinand s lanovou dráhou, svážnicí a úzkokolejkou ( ). Po roce 1913 se začaly ve zdejším revíru používat důlní benzinové lokomotivy. Rozchody na drahách byly z historických důvodů v každém dolovém poli rozdílné, od 450 mm na dole Antonín až po 628 mm na dole Julius. S narůstající přepravní vzdáleností se velikost lokomotiv postupně zvětšovala a v 50. letech minulého století byly nasazeny v důlní dopravě vedle lokomotiv se spalovacím motorem i lokomotivy elektrické (akumulátorové). Až do konce 50. let však byli v podzemí nadále využíváni koně. Původní vzhled staniční budovy (1871). V levé části odbočující koleje vedou do Zbýšova a k Dědičné štole. V pozadí železárny s vysokou pecí a budova dolu Herring. Nádraží v Božím Požehnání koncem 19. stol. Vozy s uhlím byly pro tuto stanici charakteristické. Železnice zásadním způsobem ovlivnila odbyt uhlí, a tím i prosperitu a rozvoj regionu. Dnes zde železniční doprava zajišťuje především přepravu cestujících. Parní lokomotiva , přezdívaná štokr, zajišťovala řadu let převozy uhlí ze Zastávky přes Střelice do Oslavan

7 Po 2. světové válce, kdy nastalo znárodnění dolů a nová velká poptávka po uhlí, dochází k poslednímu rozvoji a modernizaci těžby v rosicko-oslavanském uhelném revíru. V Oslavanech, ve Zbýšově, v Zastávce a v Rosicích se stavějí celá hornická sídliště. V roce 1964 se začal budovat ve Zbýšově nový důl Jindřich II. Důl Jindřich II (1991). Poslední vůz dopravený lanovou dráhou do oslavanské elektrárny. Důl Jindřich II (2007). Důl Jindřich II byl uveden do provozu v roce 1969 a stal se nejhlubším uhelným dolem v Československu, uhlí se zde těžilo v hloubce 1 428,4 metrů. Těžba v celém revíru kulminovala v roce 1963, tehdy bylo vytěženo rekordních tun uhlí. Postupně pak docházelo k dalšímu koncentrování těžby uhlí na doly Julius (do roku 1967) a Jindřich II (do roku 1991). V roce 1974 byla postavena lanová dráha z dolu Jindřich II na elektrárnu v Oslavanech. Na počátku 80. let byla na Jindřichu zřízena důlní klimatizace pro ochlazování větrů v oblasti porubů a roku 1984 zde byla nasazena posuvná kovová výztuž s důlním kombajnem. To se už ale nezadržitelně blížil okamžik ukončení zdejšího kamenouhelného hornictví ve velkých hloubkách. Velká hloubka s nepříznivými klimatickými podmínkami, složitá geologická stavba ložiska, nebezpečí průtrží uhlí a metanu a nebezpečí samovznícení uhlí vedly k rozhodnutí ukončit těžbu v rosicko-oslavanském revíru do roku S novými společenskými poměry byl nakonec vyhlášen útlumový programu těžby už k roku Těžba uhlí oficiálně skončila 31. prosince Poslední vůz uhlí rosicko-oslavanského uhelného revíru byl vytěžen 18. února 1992 ze zbýšovského dolu Antonín. NEJVÝZNAMNĚJŠÍ DOLY ROSICKO-OSLAVANSKÉ PÁNVE NA ÚZEMÍ MIKROREGIONU KAHAN Mapa severní a střední části rosicko-oslavanského uhelného revíru (podle vojenského mapování z roku 1875). Označené šachty: 1 Okrouhlík, 2 Silniční, 3 Herring, 4 Julius, 5 Dědičná štola, 6 Plantáže, 7 Josef, 8 Ferdinand, 9 Větérka, 10 Kateřinská, 11 Jindřich, 12 Antonín, 13 Simson, 14 Anna 12 13

8 Bývala šachta Silniční (1999), dnes Dům dětí a mládeže. Důl Herring (1888). Štuková výzdoba provedena italskými zedníky. Tvarovky byly vyrobeny z pálené hlíny z cihelny na Kloboučkách. Budova dolu Herring po rekonstrukci (2005). Důl Silniční Zastávka, těžba: , hloubka: 79,6 m Jedním z prvních významnějších dolů, který přispěl ke slávě hornictví v Zastávce, byl důl Silniční. Zaražen byl v roce 1836 v uhelném poli Protilehlém v severní části obce Zastávka. Těžilo se zde až do roku Později sloužil jako větrací šachta pro důl Julius. Ve zrekonstruovaných objektech dolu nyní sídlí Dům dětí a mládeže (ul. Kopečky čp. 115). Jáma Herring Zastávka, těžba: Budova dolu Herring dodnes tvoří dominantu ve čtvrti Kloboučky v obci Zastávka (čp. 72). V areálu dolu byly zbudovány koksárenské pece. V blízkosti šachetní budovy stála i cihelna, která kromě běžných cihel vyráběla i cihelné tvarovky s ornamenty. Ty pak byly použity mimo jiné na výzdobu jižní fasády budovy dle návrhu vídeňského architekta Ludvíka Förstera. V roce 1856 byla k areálu přivedena železniční vlečka pro odvoz vytěženého uhlí na stanici. K zastavení těžby došlo v roce 1877 a dolovací prostor byl převeden na důl Julius. Hlavní budova byla v pozdější době upravena na místnosti pro školu a byty. V roce 2005 proběhla rekonstrukce dolu dle návrhu Ing. Arnošta Kejty podle původní podoby z 19. století. Důl Julius Zastávka, těžba: , hloubka: 790,2 m (8 pater), slepá jáma 420 m Stavba dolu byla zahájena r. 1870, těžit se začalo r Šachta se původně nazývala Nová, v roce 1880 byla přejmenována na šachtu Juliovu na počest prvního zastáveckého starosty a ředitele Rosické báňské společnosti Julia Rittlera. Roku 1902 byla postavena železná konstrukce těžní věže a důl byl vybaven druhým parním těžním strojem. Mimo těžbu uhlí zde byly roku 1891 zavedeny provozy na výrobu černouhelných briket ve tvaru vejce, tzv. zastávecké bulky. Výroba se pohybovala kolem 55 tisíc tun ročně. V roce 1910 byl důl Julius spojen s babickým dolem Ferdinand visutou lanovou dráhou. Lanovka přepravovala z dolu Ferdinand uhlí ke zpracování na uhelném prádle, kde bylo tříděno na kovářské uhlí a další druhy a také zpracováváno na brikety. Zpět z dolu Julius byla dopravována škvára, hlušina a kamení z prádla na odval haldu u dolu Ferdinand. Po 2. světové válce probíhalo odstraňování škod. Důl Julius byl nejvíce poškozeným dolem revíru. Znovu těžit se zde začalo v prosinci 1945, ale už 19. prosince 1945 vznikl rozsáhlý požár, který zničil prádlo, třídírnu i stanici lanové dráhy. Po nadlidském úsilí techniků a dělníků dolu Julius, kteří pracovali ve dne i v noci, se důl podařilo obnovit a znovu zahájit těžbu. Počátkem 60. let byl při další koncentraci těžby důl zrušen a jeho dolové pole bylo přiděleno k zbýšovskému dolu Antonín. Do roku 1991 důl sloužil jako vtažná jáma a k odčerpávání užitkové a pitné vody. V letech probíhala likvidace dolu. Jáma byla uzavřena železobetonovou krycí deskou a těžní věž demontována. Důl Ferdinand Babice u Rosic, těžba: , hloubka: 794,2 m (8 pater), slepá jáma 414,8 m Důl byl zaražen na babickém katastru společností Rytíř Herring a spol. v roce Šlo o první kolmý důl v rosické oblasti. Roku 1862 byla zahájena těžba. Sloje uhlí zde byly silné 2 až 6 metrů a uhlí nejkvalitnější z celého revíru. V roce 1904 byla zbudována železná konstrukce těžní věže, roku 1908 pořízen nový parní stroj a v roce 1910 byl důl spojen visutou lanovou dráhou s dolem Julius. Jáma Ferdinand postupně dosáhla hloubky 794,2 m (8 pater). Slepá jáma byla prohloubena z 8. patra na 13. patro v max. dopravní hloubce 414,80 m. V padesátých letech zde byl nápravně pracovní tábor. Po 99 letech byla těžba uhlí z dolu Ferdinand v roce 1955 svedena na důl Julius a šachta nadále sloužila jako výdušná. V roce 1992 byla těžní jáma zasypána a uzavřena krycí deskou. Areál dolu Julius, pohled z východu (1888). Pohlednice s fotografií dolu Julius (1915). Parní těžní stroj dolu Julius (1902). Strojníci a zámečníci na dole Ferdinand (1925)

9 Parní stroj (1908). Důl Jindřich (1888). Důl Jindřich II. Důl Antonín ve Zbýšově (1888). Důl Jindřich Zbýšov, těžba: , hloubka: 905 m Důl byl vyhlouben v letech V roce 1887 zde byla postavena třídírna uhlí, která byla později elektrifikována. V roce 1935 byla vybudována úpravna uhlí soustavy Mitschel-Malewt. V letech dochází k poslední modernizaci třídírny uhlí. Po dobudování šachty Jindřich II byl dolovací prostor převeden na důl Jindřich II a jáma Jindřich v roce 1970 zasypána. Důl Jindřich II Zbýšov, těžba: , hloubka: 1 428,4 m (13 pater) Důl se začal budovat v roce 1964 se záměrem centralizovat těžbu ze střední a severní části revíru. Provoz byl zahájen v roce Důl Jindřich II byl ve své době jedním z nejhlubších dolů na černé uhlí ve střední Evropě. Uhlí se těžilo z hloubky 1 428,4 m, maximální hloubka činila m. Projekt a záměr předpokládal těžbu uhlí až z hloubek m. Uhlí se využívalo v oslavanské elektrárně, kam se dopravovalo nejprve po železnici přes Zastávku, Střelice a Ivančice, v letech pak pomocí pětikilometrové lanové dráhy z dolu Jindřich II do Oslavan. Poslední vůz uhlí byl do oslavanské elektrárny dopraven lanovou dráhou 20. prosince Těžba byla ukončena 28. prosince 1991 a v roce 1992 po demontáži těžního zařízení byla jáma uzavřena železobetonovou krycí deskou (důl nebyl zasypán). Důl Jindřich byl posledním likvidovaným důlním dílem. Důl Antonín Zbýšov, těžba: , hloubka: 900,5 m (7 pater) Důl začal budovat v roce 1846 Antonín Rahn I. na severním okraji Zbýšova. Byla to první svislá jáma v revíru. V roce 1853 dosáhly Rahnovy zbýšovské doly hloubky 338 m, což byla největší hloubka uhelných dolů v tehdejším Rakousku. Ve stejném roce byla u dolu vybudována koksovna, která fungovala do roku V padesátých letech zde byl nápravně pracovní tábor. Po roce 1969 po dokončení centrální šachty Jindřich II (asi 300 m severně od dolu Antonín) zůstal důl Antonín těžební jámou pro těžení z hloubky 180 m na 2. patře. Dne 18. února 1992 byla těžba ukončena. Tohoto dne byl vytěžen poslední vůz uhlí z rosicko-oslavanského uhelného revíru. Téhož roku byl důl zasypán a uzavřen krycí deskou. V průběhu likvidace těžby v revíru byla zbourána i železná věž dolu, která byla dlouhá desetiletí dominantou Zbýšova. Důl Antonín byl v provozu nejdéle ze všech dolů rosicko- -oslavanského revíru. Důl Simson Zbýšov, těžba: , hloubka: 625 m Důl zarazili v roce 1848 na Láně ve Zbýšově Müllerové. Těžba byla zahájena v roce Těženo bylo jen uhlí nejlepší kvality, znečištěné se ponechávalo v dole. V roce 1902 byla postavena kovová konstrukce těžní věže. V roce 1862 byl zahájen provoz železniční vlečky na důl Simson z obce Zastávka (délka 4,9 km). V letech byly u dolu postupně vybudovány dvě baterie koksoven celkem s 53 komorami a dehtová továrna. Koksovna se stala jednou z nejmodernějších ve střední Evropě. Vyráběl se zde koks, dehet, síran amonný nebo surový benzol. V r byla zahájena stavba lanové dráhy mezi dolem Simson a dolem Františka v Padochově, která byla v provozu zřejmě do roku Roku 1925 bylo důlní pole přiděleno dolům Kukla (Oslavany) a Františka. V roce 1955 je ukončen provoz koksovny. Důl Simson byl uzavřen a zasypán v roce Ve stejném roce byla těžní věž dolu Simson vyhlášena památkově chráněným objektem. Je to jediná technická památka rosicko-oslavanského uhelného revíru. Důl Anna Zbýšov, těžba: , , hloubka: 195 m (4 patra) Důl byl zaražen kolem roku 1800 Johannem Müllerem na jižním okraji města Zbýšov. Z důvodů zatápění byl opuštěn a znovu ho otevřela až Anna Müllerová v roce Do provozu byly uve- Důlní doprava na dole Antonín. Vlevo se nachází šachetní překop, vpravo vyústění ochozu. Důl Simson, pohlednice (1899). Dopisnice s pozdravem ze Zbýšova s fotografií dolu Simson. Období před 1. světovou válkou. Koksová a dehtová továrna na dole Simson. Dobová kresba

10 deny dvě schaumburské koksové pece. O deset let později byla koksovna doplněna o další dvě pece. V letech byla kapacita koksovny zvýšena o 100 pecí typu Gobiet (4 baterie po 25 pecích). Vystavěna byla také osada Majrov. V roce 1872 zde došlo k výbuchu třaskavých plynů. V roce 1873 byl zahájen provoz železniční vlečky z Božího Požehnání (Zastávky) k dolu Anna prodloužením tratě z dolu Simson o necelý 1 kilometr. Roku 1886 byl důl Anna v provozu již jen částečně, hlavní těžba probíhala na zmodernizovaném dole Simson. V roce 1944 byl důl znovu otevřen, dolové pole patřilo k oslavanskému dolu Václav Nosek Kukla. Do roku 1967, kdy byl důl uzavřen, byly těženy zbytkové uhelné pilíře. Důl Anna byl jediným dolem, kde bylo uhlí dobýváno ze III. uhelné sloje. HORNICKÝ SLOVNÍK Na místě důlních děl nyní mnohdy naleznete pouze tyto tabulky s informacemi o těžbě. Jáma Rozlišovaly se podle účelu na těžní, větrací, výdušné, čerpací, slepé apod. Každá jáma měla tři oddělení: těžní, lezní (vybavené žebříky a odpočívadly pro nouzové fárání) a technologické (vybavené potrubím na stlačený vzduch, tlakové vody, výtlačným potrubím pro čerpání vody z dolu a elektrickými kabely). Slepá jáma spojovala dvě nebo více důlních pater, neústila na povrch a měla stejný účel jako těžní jámy zpřístupňovat ložisko. Čerpací jámy sloužily k odčerpávání důlních vod. Větrání Čerstvý vzduch vstupoval do dolu těžní, resp. vtažnou jámou, musel projít všemi pracovišti a odcházel výdušnou jámou. Pohyb větrů, tzv. průběžný větrný proud, byl vyvolán činností ventilátoru, který na výdušné jámě vzduch vysával. Zajímavý je výpočet, který byl proveden na zbýšovském dole Jindřich II. Pokud by byl na výdušné jámě zastaven ventilátor, průběžný větrný proud (zjednodušeně průvan) by se vlivem setrvačnosti zastavil teprve za 24 hodin. Ve slepých důlních dílech a na ražbách byly větry rozváděny na jednotlivá pracoviště separátním větráním, tzv. lutnami kovovými nebo textilním rourami. Patro Místo, kde se soustřeďuje doprava uhlí, je tzv. těžní patro. Výdušné patro je zpravidla 100 m nad těžním patrem (vzdálenost se řídí místními podmínkami). Zde odchází větry k výdušné jámě a dopravuje se sem materiál pro poruby. Mezi těmito dvěma patry pak probíhá těžba uhlí. Otvírka dolu Místu bezprostředně u jámy se říkalo náraží, což je část, kde se důlní vozíky vtlačovaly, tj. narážely do těžní klece. Náraží plynule přecházelo v další důlní dílo, tzv. šachetní překop, který byl veden napříč horninami v kameni až do místa, kde se narazilo na uhelnou sloj. Poté se začala razit tzv. hlavní (směrná) chodba, která nafáranou sloj sledovala po směru. Razila se po celé délce ložiska, případně mezi hranicemi závodu. Z hlavní chodby (třídy) byla potom vyražena prorážka vedená na horní výdušné patro pouze v mocnosti uhelné sloje. Tato prorážka pak tvořila základ pro budoucí porub (rubání), kde se kopalo uhlí. Horizontální důlní díla ražená mezi spodní a horní hlavní chodbou (třídou) se nazývala mezipatrové dělící chodby (třídy). Úpadnice Důlní chodba ražená v úklonu ložiska. Sloužila k dopravě vozíků s uhlím vzhůru na nejbližší patrovou směrnou chodbu. Prádlo a třídírna uhlí Praním vodou docházelo k oddělování kamene od lehčího uhlí. Voda zároveň odnášela nejdrobnější uhlí a uhelný prach do nádrží, kde byl zachycován uhelný kal, tzv. šmant. V třídírně uhlí, což je pozdější označení prádla, se uhlí třídilo suchou cestou. Třaskavý plyn Jednalo se o směs metanu a vzduchu. Metan obsažený v uhlí při těžbě vyprchával. Protože se dobývání děje pod tlakem, nastával při rubání podobný jev jako při otevření láhve vína. Rovnovážný stav se porušil a plyny se uvolňovaly do dolu. Největší nebezpečí výbuchu proto bylo při otevření sloje. Doly na Rosicko-Oslavansku patřily k dolům s velkým výskytem třaskavých plynů. Antonín Honl ve své kronice Paměti obce Zbejšova uvádí: Třeskot a jako račí bzučení bicích (třaskavých) větrů bylo tak silné, že ti tři dělníci na předku u sebe pracující hlasitě mluviti museli, by sobě rozuměli. V rosicko-oslavanském revíru došlo k řadě důlních výbuchů. Největším neštěstím byl výbuch třaskavých plynů na dole Františka v Padochově (1860), při kterém zahynulo 53 horníků. Druhým byl výbuch na dole Kukla v Oslavanech (1921), při němž zemřelo 26 horníků. HORNICKÝ SLANG Šmanťák nádrž na sušení mokrého uhelného prachu z třídírny Fedruňk těžba uhlí Flec (Flöz) uhelná sloj Štóla (Stolen) vodorovná nebo mírně stoupající chodba ražená z povrchu do ložiska Hajer (Hauer) uhlokop, havíř Obrhajer (Oberhauer) havíř, který uváděl kopání, vrtání, střelbu Štajgr (Steiger) důlní dozorce Obrštajger (Obersteiger) naddůlní Huntík (Hunt) důlní vozíky pro přepravu uhlí v podzemí Drahcalbán (Drahtseilbahn) lanovka z dolu Ferdinand na důl Julius Grundštreka (Grundstrecke) hlavní chodba Štreka (Strecke) dělící chodba Ligentka směrný překop Jáňa kanál podél uhelné stěny v rubání 18 19

11 20 21

12 MIKROREGION KAHAN Mikroregion Kahan vznikl v roce 2000 jako svazek obcí Babice u Rosic, Lukovany, Příbram, Vysoké Popovice, Zakřany, Zastávka a Zbýšov. Začátkem roku 2008 se členskými obcemi staly také město Rosice a obec Tetčice. Jak již název mikroregionu napovídá, hornická činnost výrazně ovlivnila život zdejších obyvatel. Do zastavení těžby v roce 1992 se zde rozkládal rosicko-oslavanský uhelný revír. Slávu hornictví dnes připomínají areály zaniklých dolů, haldy, zachovalé těžní věže bývalých dolů Simson a Jindřich II a expozice Muzea průmyslových železnic ve Zbýšově. Bohatou historii obcí můžete objevovat prostřednictvím řady kostelů, kaplí a křížů, připomínajících události radostné i tragické. Pro milovníky sportu jsou otevřeny brány tenisových a fotbalových hřišť nebo koupališť. Za návštěvu stojí také tradiční hodové slavnosti, letní Neckyáda či některá z vyhlášených sportovních akcí. Příbram na Moravě (*1237) Zajímavostí je netradiční kaple sv. Floriána a Panny Marie s elipsovitým půdorysem. Bohatý společenský život obce vrcholí každoročně v červnu Neckyádou na místním rybníku a v září na Příbramských hodech. Rosice (*1259) Město Rosice se jako historické a kulturní centrum regionu může pochlubit renesančním zámkem s arkádovým nádvořím, kostelem sv. Martina a kaplí Nejsvětější Trojice s lipovou alejí a křížovou cestou. Mezi tradiční akce patří Vozatajské závody, Rytířské klání, Česnekové slavnosti nebo Dýňobraní. Tetčice (*1104) V obci, kde se v minulosti pěstovala vinná réva, vás dnes zaujme kaple sv. Floriana a skalka se sochou sv. Jana Nepomuckého. Zdejší železniční stanice slouží jako výchozí bod do přírodního parku v okolí říčky Bobravy, která obcí protéká. Vysoké Popovice (*1228) Obec slouží jako výchozí bod pro turistické trasy. Její dominantu tvoří původně románský kostel sv. Jana Křtitele. Každoročně se zde koná tradiční tenisový turnaj Vysoké Popovice Open. Babice u Rosic Lukovany Příbram na Moravě OBCE MIKROREGIONU KAHAN Babice u Rosic (*1228) Obec s prostornou návsí s kaplí sv. Antonína Paduánského. V okolí jsou patrné stopy po těžbě černého uhlí v podobě řady prohlubní, náspů hald a zbytků budov. Nejznámější zaniklý důl nesl název Ferdinand. Lukovany (*1269) V obci se nachází unikátní románský kostel sv. Václava s přilehlým vesnickým statkem. Lukovanský rybník je vyhledávaný ke koupání i rybaření, v zimě jako přírodní kluziště. Proslavené jsou místní zářijové Svatováclavské hody. Zakřany (*1350) V obci nelze přehlédnout zděnou kapli, postavenou v roce 1888 Ke cti a chvále sv. Donáta. Vyhledávaným zpestřením letní sezóny je květnový závod motocyklů Fechtl cup a srpnová Zakřanská pouť s vystoupením místních mažoretek. Zastávka (*1875) Zastávka, dříve nazvaná Boží Požehnání, bývala centrem života v době rozkvětu hornictví a zůstala jím dodnes. O významu obce svědčí jedna z prvních drah v českých zemích, která byla vybudována mezi Brnem a Zastávkou už v letech Zbýšov (*1280) Ve městě se nachází zachované těžní věže dolů Simson a Jindřich II, sídlí zde i expozice Muzea průmyslových železnic. Chloubou Zbýšova je kostel sv. Martina a moderní koupaliště s tobogánem. Rosice Tetčice Vysoké Popovice Zakřany Zastávka Zbýšov 22 23

13 MUZEUM HORNICTVÍ A ENERGETIKA ROSICKO-OSLAVANSKA Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska je nezisková organizace založená v roce 2000, jejíž hlavní činností je dokumentace historie Rosicko-oslavanské černouhelné pánve a osvětová činnost. Vlastivědný spolek sídlí v prostorách renesančního zámku v Oslavanech, kde jeho členové vybudovali rozsáhlou expozici o regionu. Expozice je průřezem historie hornictví a energetiky. Geologie a mineralogie: jak rostlo uhlí, minerály a nerosty Rosicko-Oslavanska. Vývoj hornického řemesla: přehled dolů v revíru, historické i novější metody těžby, život a práce horníků, nářadí a pracovní pomůcky. Důlní záchranná služba a její vybavení. Součástí expozice je i maketa důlní chodby s rubáním ve skutečné velikosti s důlní lokomotivou. Oslavanská elektrárna: první parní velkoelektrárna na Moravě ( ). Funkční velín elektrárny ze 40. let, telefonní ústředna, vývoj elektrifikace okresu, historické elektrospotřebiče. Expozice lampových radiopřijímačů vyráběných od 20. let minulého století: gramofony, magnetofony, televizory, ale i vysavače, fotografické přístroje, promítačky, kamery. Výstava Encyklopedie Oslavan: historie města, archeologie, význačné osobnosti, příroda Oslavanska, Althanové v Oslavanech. B Muzeum Hornictví a energetika Rosicko-Oslavanska je veřejnosti přístupné o víkendech od května do září a ve významné dny (Karmelská pouť, 1. máj, Dny evropského kulturního dědictví). Pro hromadné výpravy, zájezdy a školní výlety je návštěvu muzea možné objednat v KIS Oslavany: , , kis.oslavany@post.cz. Další informace naleznete na internetových stránkách Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanka a města Oslavany MUZEUM PRŮMYSLOVÝCH ŽELEZNIC Muzeum průmyslových železnic je nezisková organizace zabývající se záchranou a renovacemi úzkorozchodných železničních vozidel. Všechny práce vykonávají členové zdarma ve svém volném čase. Spolek vznikl roku 1991 a jeho činnost je sběratelská, dokumentační a prezentační. Muzeum provozuje 30 lokomotiv a desítky vozů odkoupených z celé ČR ze zrušených lomů, cihelen i jiných úzkorozchodných drah zpravidla za cenu šrotu, ve stavu tomu odpovídajícím. Motorové lokomotivy pocházejí z let , parní z let a elektrické z let Nejstarším exponátem je elektrická lokomotiva Siemens z roku Základ sbírky tvoří parní lokomotiva BS 80 (ČKD Praha 1951). Po službě v Králodvorských železárnách se dostala do sbírek Národního technického muzea, odkud si ji Muzeum průmyslových železnic pronajalo. Pro zájemce jsou k vidění také různé nákladní vozy a jiné speciální vlaky. Úzkorozchodná vozidla připomínají mnohdy hračku či model, přesto jde o plnohodnotné, mnohdy historicky cenné stroje a dopravní systémy průmyslu 19. i 20. století. Zvláštní poezie jejich provozu ale zůstala veřejnosti utajena, protože se většinou nacházely v továrnách, dolech a objektech běžně nepřístupných. Je obecně známo, že návštěvník získá představu o funkci zařízení nejlépe, vidí-li ho v chodu. Pak je již krok k přání vláčkem se svézt. To je možné na revitalizované vlečce Zastávka Zbýšov poté, co zde byl změněn rochod kolejí z mm na 600 mm. Zde si můžete zavzpomínat na historii hornictví rosicko-oslavanského uhelného revíru, energetiky i na století páry a vše spojit s výletem historickým vlakem s parní lokomotivou. B Jízdy pro veřejnost se konají o vybraných sobotách od května do září ve stanici Zbýšov (areál bývalého dolu Jindřich II), v čele vlaků obvykle jede parní lokomotiva BS 80. Ostatní exponáty si mohou návštěvníci prohlédnout v kryté hale. Aktuální informace naleznete na stránkách nebo vám je ochotně sdělí pracovníci muzea na u mpz@mpz.cz nebo Expozice lampových radiopřijímačů. Velín oslavanské elektrárny. Expozice geologie a mineralogie. Vláček s motorovou lokomotivou Stavostroj BN30. Krytá hala s exponáty. Elektrická lokomotiva Siemens s osobním výletním vozem

14 ROSICE-OSLAVANY COAL DISTRICT The Rosice-Oslavany coal district is one of the oldest and smallest glance coal mining districts in the Czech Republic. It is situated in a narrow strip of the Boskovice stria some twenty kilometers West South West of Brno, encompassing the municipalities of Rosice, Zastávka (formerly called God s Blessing), Babice u Rosic, Zbýšov, Padochov and Oslavany. The mining history in Oslavany began prior to 1755, and coal mining in the northern part of the district began but a few years after that. The Rosice-Oslavany basin experienced full expansion of mining in the 19th century and coal was mined here until the end of As the mines closed, the slag heaps were redeveloped, the miners disappeared and those who still remember are but a few, as the culture and practice of coal mining has gradually disappeared from the life and appearance of local municipalities as well as the local landscape. COAL MINING HISTORY In mid-18th century as brick and metal factories were established, Bohemia and Moravia experienced a growing lack of wood, the sole fuel up to that time. In 1751 empress Maria Theresa published an imperial rescript, calling onto authorities to find peat-bogs to be used for heating smelters, iron-mills, and homes. A similar rescript was issued in 1757, calling for searching out and mining glance coal. Coal was, until the mid-18th century, used only in Silesia and was completely unknown in Moravia. Jan Nepomuk Hausperský asked the Vienna Court in 1769 to send mining engineers to Rosice and examine the local coal bed. In 1783 a series of holes for mining coal and alum slate were dug in the area around Zastávky and four years later the Rosice Authority granted the mining rights to coal and alum on the entire Rosice manor to Jan Augustýn Thomoser and later to the C.K. Canal and Mining Co. of Vienna. Starting in 1797, the Vienna mining company experienced financial problems and on October 1, 1801, the mining rights for the Rosice manor were granted to the company s mining master Ferdinand Thomoser under the same conditions as in Thomoser gained the right to use all coal supplies, buildings and mining works created by the C.K. Canal and Mining Co., but only on the condition of paying off all the company s previous debts. Not long afterwards, in 1802, the Rosice mines were rented by a Brno wholesalesman Johann Herring. Herring founded the Knight Herring & Co. mining company which operated until 1870 and became the largest mining company in the entire Rosice-Oslavany coal region. The years of the 1840s through the 1860s witnessed the peak of mining activity in the Rosice mines. Rosice coal was used across a large portion of Moravia and in Vienna, thanks to the railroad which had been built from Brno to Zastávka. The Rosice mines were leaders in Moravia not only in the amount of coal produced but also in the number of effective steam engines and pumps used in the mines. DEVELOPMENT OF MINING TECHNOLOGY At first, coal was gathered manually into sacks. Later the excavation techniques were similar to those used in well digging. Such work was known to those living in the local villages and authorities were able to use bondmen to mine coal. At the end of the 18th century, miners from older ore mining districts arrived in the Rosice-Oslavany district. The development of local mines started at the beginning of the 19th century when Johann Baptista Mülller, an experienced mining official from the Tyrol, took over the Oslavany mines and when the mining expert Ferdinand Rittler came to the Rosice manor from Prussian Silesia. At that time, coal mining was done using slanted shafts to a maximum depth of 30 m. Miners used a variety of tools such as picks, diggers and pick-hammer combinations. This set of hand tools was used throughout the entire 19th century. The main modernization in coal mining was in the transport of coal within each storey of the underground mine, when the reel was replaced by wagons on rails. In the second half of the 19th century, miners began using explosives and all shafts were equipped with a surface-level steam engine to operate the cage and the pumps. At the turn of the 19th and 20th century, electricity was introduced in the shafts. Up to 1901 all mining towers were made of wood, but during metal constructions were built at the Simson, Julius and Ferdinand mines. After 1913, petrol-powered mining engines were introduced in the district. However, until the end of the 1940s horses continued to be used underground. After the end of World War II, the mines were nationalized. Growing demand for coal prompted the last development and modernization of coal mining in the Rosice-Oslavany district. A new mine, called the Henry II mine, began to be built in 1964 in Zbýšov. The Henry II mine was put into production in 1969 and became the deepest coal mine (1428,4 m) in Czechoslovakia. The district reached its peak production in 1963 with a total of tons of coal mined that year. The decision to stop mining coal in the Rosice-Oslavany district was made based on the great depths to which the mines had been excavated, coupled with consideration of negative climatic conditions, the complex geological constitution of the coal bed, the danger of break outs of coal and methane, and the danger of the coal self-igniting. The last wagon of coal left the Zbýšov Anthony mine in the Rosice-Oslavany district on February 18,

15 MOST IMPORTANT ROSICE-OSLAVANY BASIN MINES ON THE TERRITORY OF THE KAHAN MICRO-REGION Road Mine Zastávka, mining period: , depth: 79,6 m The Road mine was one of the first important mines contributing to the glory of mining in Zastávka. Mining continued until 1878, and later the Road mine served as a ventilation shaft for the Julius mine. Herring Pit Zastávka, mining period: The Herring Pit building has endured as a dominant feature of the Kloboučky quarter in Zastávka municipality. A brick factory stood nearby the shaft building, producing ordinary bricks as well as ornate specialty-shaped bricks. Julius Mine Zastávka, mining period: , depth: 790,2 m (8 stories), dead-end pit: 420 m The mine construction was started in At that time it was called the New shaft, and in 1880 its name was changed to the Julius mine in honor of Zastávka s first mayor and director of the Rosice Mining Company, Julius Rittler. Ferdinand Mine Babice u Rosic, mining period: , depth: 794,2 m (8 stories), dead-end pit: 414,8 m This mine was founded in 1856 by Knight Herring & Co. in the territory of Babice. It was the first vertical mine in the Rosice area. The coal strata were two to six meters thick, producing the highest quality coal of the entire district. Henry I Mine Zbýšov, mining period: , depth: 905 m The mine was excavated from Following the construction of the Henry II shaft, the mining space from Henry I was transferred to Henry II and the Henry I pit was filled up in Henry II Mine Zbýšov, mining period: , depth: 1428,4 m (13 stories) Mine construction began in 1964 with the intention of centralizing the mining activities in the central and northern parts of the district. During its existence, the Henry II mine was the deepest black coal mine in the Czech Republic and was one of the deepest coal mines in Central Europe. Anthony Mine Zbýšov, mining period: , depth: 900,5 m (7 stories) This first vertical mine in the district was constructed by Antonín Rahn beginning in In 1853, the mine reached a depth of 338 m and became the deepest coal mine in Austria. Simson Mine Zbýšov, mining period: , depth: 625 m The Müllers started digging this mine in 1848 in the Lán area of Zbýšov. In 1987, when the mine was closed and filled up, the mining tower was pronounced a historically protected object. It is the only technical monument of the Rosice-Oslavany coal district. Anna Mine Zbýšov, mining period: , , depth: 195 m (4 stories) This mine was started around 1800 by Johann Miller at the southern edge of the town of Zbýšov. Due to repeated flooding it was abandoned until it was reopened by Anna Müllerová in KAHAN MICROREGION The Kahan ( Miner s lamp ) microregion was founded in 2000 as an association of the municipalities of Babice u Rosic, Lukovany, Příbram, Vysoké Popovice, Zakřany, Zastávka and Zbýšov. In the year 2008 the town of Rosice and the municipality of Tetčice joined the Kahan microregion. The name indicates that mining has significantly influenced local lifestyles. Until 1992, the Rosice-Oslavany coal mining operation was active. The glory of the past mining times is recalled in the signs of closed mines which dot the landscape, preserved mining towers of the former Simson and George II mines and in the Museum of Industrial Railways in Zbýšov. The rich history of these municipalities speaks through their churches, chapels and crosses commemorating both joyful and tragic events. Sport lovers will welcome the tennis courts, soccer fields and swimming areas. Traditional feasts are also worth visiting, as is the Summer Neckyáda celebration and various sporting events

16 MUNICIPALITIES OF THE KAHAN MICROREGION Babice u Rosic (*1228) This municipality features a spacious city square including the St. Anthony of Padua chapel. The surroundings reveal reminders of past coal mining activity in the form of dips, piles and remnants of mining buildings. The most famous former mine was called the Ferdinand mine. Lukovany (*1269) Lukovany possesses the unique Romanesque church of St. Wenceslas with an adjoining country farmhouse. The Lukovany pond is sought after for fishing and swimming and as a winter skiing area. The local St. Wenceslas feast takes place in September and is well known and well-attended. Příbram na Moravě (*1237) The local chapel of St. Florian and the Virgin Mary is a point of interest as it has an elliptical floor plan and in its entirety is reminiscent of Noah s ark. Popular local events include the May fair, June Neckyáda celebration and September feast. Vysoké Popovice (*1228) The municipality is a popular starting point to access local tourist paths. The Romanesque church of St. John the Baptist, rebuilt in 1882, is the focal point of the village. The Vysoké Popovice Open tennis cup takes place here annually. Zakřany (*1350) You cannot miss the brick chapel built in 1888 to the honor and praise of St. Donat. Zakřany s annual Fechtl Cup for all-terrain motorcycling in May and the Zakřany Fair, complete with local majorettes, are well sought-after events of the summer season. Zastávka (*1875) Zastávka, formerly called Boží Požehnání (God s Blessing), was the center of life for the region during the mining times and continues to be so today. One of the first railroad tracks in Czechoslovakia was constructed between Brno and Zastávka from , testifying to the municipality s importance at that time. Zbýšov (*1280) The town features preserved mining towers from the former Simson and George II mines, as well as exhibits at the Museum of Industrial Railways. Zbýšov is proud of its St. Martin church and a modern swimming pool with a water slide. MUSEUM OF MINING AND ELECTRICITY PRODUCTION IN ROSICE-OSLAVANY REGION The Museum of Mining and Electricity Production in Rosice-Oslavany Region cuts across the history of the region s black coal mining, electricity production, geology and mineralogy. You will discover many interesting facts about the development of the mining as well as a full size model of mining drift-way and a drilling engine. The exhibition also provides information about the Oslavany power station ( ). Another part of the museum exhibits a collection of old electric products, such as lamp radios dating as far back as the 1920 s, vacuum cleaners, cameras and projectors. There is an exhibition dedicated to Oslavany Encyclopedia as well. The museum is located in the Renaissance chateau in Oslavany and it is open to the public. You can visit it on weekends from May to September and on special days. For further information please visit museum website or the city website The exhibition was prepared by a regional non-profit organization Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska, whose main activities are documenting the history of the regional black coal basin and raising awareness of the history. MUSEUM OF INDUSTRIAL RAILWAYS The Museum of Industrial Railways is a non-profit organization focused on saving and renovating narrow-gauge railway wagons. The Museum operates 30 engines and dozens of wagons purchased from across the entire Czech Republic, from closed-down quarries, brick factories, and other narrow-gauge routes. The collection of motor engines dates from 1940 to 1981, steam engines from 1913 to 1951 and electrical engines from 1905 to The oldest exhibit is the Siemens electrical engine built in The Museum of Industrial Railways exhibit is located in the area of the former Henry II mine in Zbýšov. Visitors can also take a ride on the revitalized Zastávka-Zbýšov rail siding. Please visit or contact us at mpz@mpz.cz or for up to date information

17 DAS KOHLENREVIER VON ROSICE UND OSLAVANY Das Revier von Rosice und Oslavany gehört zu den ältesten und gleichzeitig kleinsten Abbaugebieten von Steinkohle in Tschechien. Es liegt in einem schmalen Streifen der Boskowitzer Furche etwa zwanzig Kilometer westlich von Brno auf den Gemarkungen der Gemeinden Rosice, Zastávka, Babice u Rosic, Zbýšov, Padochov und Oslavany. Die Anfänge des Kohlebergbaus in Oslavany reichen bis vor das Jahr 1755 zurück. Im nördlichen Teil des Reviers wurde mit der Kohleförderung nur wenige Jahre später begonnen. Einen großen Aufschwung erlebten die Gruben im Revier jedoch erst im 19. Jahrhundert, und Kohle wurde hier bis Ende 1991 gefördert. Mit dem Abriß der Zechenanlagen, der Rekultivierung der Abraumhalden und dem endgültigen Abschied der Bergleute wie auch der Zeitzeugen verschwinden die Spuren des Kohlebergbaus allmählich aus dem Leben und dem Antlitz der Orte und aus dem hiesigen Landschaftsbild. GESCHICHTE DER KOHLEFÖRDERUNG Mitte des 18. Jahrhunderts begann sich in Böhmen und Mähren bedingt durch den Aufschwung der Ziegeleien und Eisenhütten ein allgemeiner Mangel an Holz, dem einzigen damals genutzten Brennstoff, abzuzeichnen. Im Jahr 1751 gab Maria Theresia ein kaiserliches Reskript heraus, in welchem sie die Obrigkeit in den Regionen des Reichs dazu aufrief, nach Vorkommen von Torf suchen zu lassen, der als Brennstoff in Hütten und Hammerwerken, aber auch für gewöhnliche Heizzwecke genutzt werden sollte. Ein ähnliches Reskript von 1757 forderte jedoch bereits zur Erkundung und Erschließung von Steinkohlelagerstätten auf. Vor der Mitte des 18. Jahrhunderts wurde Kohle nur in Schlesien vereinzelt genutzt, in Mähren war sie damals völlig unbekannt. Jan Nepomuk Hausperský ersuchte 1769 den Wiener Hof, auch in die Herrschaft Rosice Bergbauspezialisten zu entsenden, um die hiesigen Kohlevorkommen zu erkunden. Im Jahr 1783 bestanden im Gebiet des heutigen Zastávka bereits mehrere Gruben zur Gewinnung von Kohle und Alaunschiefer, und vier Jahre später verpachtete das Herrschaftsamt in Rosice das Schürfrecht für Kohle und Alaun in der gesamten Herrschaft an Johann August Thomoser und anschließend an die k. k. Canal- und Bergbau-Compagnie in Wien. Ab 1797 geriet diese Gesellschaft in wirtschaftliche Schwierigkeiten, und am wurde das Schürfrecht in der Herrschaft Rosice neu an ihren Bergmeister Ferdinand Thomoser verpachtet. Durch den Vertrag erhielt der neue Pächter das Recht zur Nutzung aller Kohlevorräte, Gebäude und Bergwerke, die von der k. k. Canal- und Bergbau- -Compagnie angelegt worden waren. Nur wenig später gingen jedoch 1802 die Rechte an den Gruben in Rosice an den Brünner Großhändler Johann Herring über, welcher die Bergwerksgesellschaft Ritter Herring u. Comp. gründete, die bis 1870 bestand und zum größten Grubenunternehmen in diesem Kohlerevier wurde. In den vierziger bis sechziger Jahren des 19. Jahrhunderts erreichte die Bergbautätigkeit im Revier gemessen an den Maßstäben der damaligen Zeit ihren Höhepunkt. Dank der 1856 fertiggestellten Eisenbahnstrecke von Brünn nach Zastávka weitete sich der Absatz Rossitzer Kohle auf weite Teile Mährens und bis nach Wien aus. Nicht nur durch die Menge der geförderten Kohle, sondern vor allem auch durch die Anzahl leistungsfähiger Dampfmaschinen und Pumpen nahmen die Rossitzer Zechen damals den Spitzenplatz in Mähren ein. DIE ENTWICKLUNG DER BERGWERKSTECHNIK Anfangs wurde die Kohle per Hand aufgelesen und auf dem Rücken abtransportiert, später entsprachen die Schürfarbeiten in ihren Methoden dem Brunnenbau. Eine solche Arbeit war in den Dörfern bekannt, und so konnte die Obrigkeit zur Kohlegewinnung Fronarbeiter heranziehen. Ende des 18. Jahrhunderts gelangten einzelne Bergleute aus älteren Erzrevieren in die Gegend. Der Aufschwung des Bergbaus setzte erst Anfang des 19. Jahrhunderts ein, als die Gruben in Oslavany Johann Baptist Müller, ein erfahrener Bergwerksbeamter aus Tirol, übernahm, während in die Herrschaft Rosice aus dem preußischen Teil Schlesiens der Grubenexperte Ferdinand Rittler kam. Noch immer wurde jedoch die Kohle über schräg abfallende Schächte aus einer geringen Tiefe von nicht mehr als 30 Metern gefördert. Beim Kohlenabbau wurden Pickel, Hacken und Bergeisen verwendet. Die von den Bergleuten genutzten Werkzeuge blieben über das ganze 19. Jahrhundert hinweg unverändert. Die wesentliche Modernisierung des Abbaus betraf die Beförderung der Kohle auf den Sohlen, wo die Schubkarren durch Hunte auf Schienen abgelöst wurden. In der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts wurden in den Gruben auch Sprengungen eingeführt, und über Tage wurden alle Schächte mit einer Dampfmaschine zum Antrieb des Förderkorbs und der Pumpen ausgerüstet. An der Wende vom 19. zum 20. Jahrhundert wurde mit der Elektrifizierung der Schächte begonnen. Bis 1901 bestanden alle Fördertürme aus Holz, in den Jahren erhielten die Gruben Simson, Julius und Ferdinand Stahlkonstruktionen. Nach 1913 begann im hiesigen Revier der Einsatz benzingetriebener Grubenlokomotiven. Bis Ende der vierziger Jahre wurden jedoch unter Tage nach wie vor auch Pferde genutzt. Nach dem Zweiten Weltkrieg, als die Zechen verstaatlicht wurden und die Nachfrage nach Kohle rapide zunahm, kam es zu einer letzten Ausweitung und Modernisierung der Förderung im Revier von Rosice und Oslavany. Im Jahr 1964 wurde in Zbýšov mit der Anlage des neuen Schachts Jindřich II begonnen. Der Schacht Jindřich II wurde 1969 in Betrieb genommen und war die tiefste Kohlengrube in der Tschechoslowakei; der Abbau erfolgte in einer Tiefe von 1428,4 Metern. Die Förderung im gesamten Revier kulminierte im Jahr 1963, als der Rekordwert von Tonnen Kohle erzielt wurde

18 Die große Tiefe und die daraus resultierenden ungünstigen klimatischen Bedingungen, der komplexe geologische Aufbau der Lagerstätte, die Gefahr von Kohle- und Methanexplosionen und der Selbstentzündung der Kohle führten jedoch zu der Entscheidung, die Kohleförderung im Revier von Rosice und Oslavany einzustellen. Die letzte Wagenladung Kohle im Revier wurde am 18. Februar 1992 aus dem Schacht Antonín in Zbýšov gefördert. DIE WICHTIGSTEN GRUBEN DES KOHLENREVIERS VON ROSICE UND OSLAVANY IM GEBIET DER MIKROREGION KAHAN Straßengrube Zastávka, in Betrieb: , Tiefe: 79,6 m Eine der ersten bedeutenderen Gruben, die dem Bergbau in Zastávka zu seinem Ruhm verhalf. Gefördert wurde hier bis 1878, danach diente sie als Lüftungsschacht für die Grube Julius. Grube Herring Zastávka, in Betrieb: Das Zechengebäude stellt bis heute eines der Wahrzeichen des Viertels Kloboučky der Gemeinde Zastávka dar. In der Nähe des Schacht stand eine Ziegelei, die außer den üblichen Backsteinen auch verzierte Formziegel produzierte. Grube Julius Zastávka, in Betrieb: , Tiefe: 790,2 m (8 Sohlen), Blindschacht 420 m Mit der Anlage der Grube wurde 1870 begonnen. Der Schacht hieß ursprünglich Nová, wurde jedoch 1880 zu Ehren von Julius Rittler, dem ersten Bürgermeister von Zastávka und Direktor der Rossitzer Bergbaugesellschaft, umbenannt. Grube Ferdinand Babice u Rosic, in Betrieb: , Tiefe: 794,2 m (8 Sohlen), Blindschacht 414,8 m Die Grube wurde auf 1856 auf der Gemarkung von Babice durch die Firma Ritter Herring u. Comp. angelegt. Es handelte sich um den ersten senkrechten Schacht im Gebiet von Rosice. Die Kohlenflöze hatten hier eine Dicke von 2 bis 6 Metern, und die Kohle war die hochwertigste im ganzen Revier. Grube Jindřich I Zbýšov, in Betrieb: , Tiefe: 905 m Die Grube wurde in den Jahren angelegt. Nach der Eröffnung des Schachts Jindřich II wurde der Abbauraum von dort aus erreicht, und der Schacht Jindřich I wurde 1970 zugeschüttet. Grube Jindřich II Zbýšov, in Betrieb: , Tiefe: 1428,4 m (13 Sohlen) Die Grube wurde ab 1964 mit dem Ziel angelegt, die Kohleförderung im mittleren und nördlichen Teil des Reviers zu zentralisieren. Jindřich II war seinerzeit das tiefste Steinkohlebergwerk in der Tschechoslowakei und eines der tiefsten in Mitteleuropa. Grube Antonín Zbýšov, in Betrieb: , Tiefe: 900,5 m (7 Sohlen) Diese Grube mit dem ersten vertikalen Schacht im Revier wurde von Anton Rahn ab 1846 errichtet. Im Jahr 1853 erreichten die Rahnschen Gruben in Zbýšov eine Tiefe von 338 m und waren damit das tiefste Kohlebergwerk im damaligen Österreich. Grube Simson Zbýšov, in Betrieb: , Tiefe: 625 m Das Bergwerk wurde 1848 an der heutigen Straße Na Láně in Zbýšov von der Familie Müller eröffnet. Als der Schacht 1987 zugefüllt und verschlossen wurde, stellte man seinen Förderturm unter Denkmalschutz. Er ist damit das einzige technische Denkmal im Kohlenrevier von Rosice und Oslavany. Grube Anna Zbýšov, in Betrieb: , , Tiefe: 195 m (4 Sohlen) Die Zeche wurde um das Jahr 1800 durch Johann Müller am Südrand von Zbýšov errichtet. Wegen Wassereinbrüchen wurde die Grube aufgegeben und erst 1830 von Anna Müller wieder in Betrieb genommen. MIKROREGION KAHAN Die Mikroregion Kahan entstand im Jahr 2000 als Verband der Gemeinden Babice u Rosic, Lukovany, Příbram, Vysoké Popovice, Zakřany, Zastávka und Zbýšov. Im Jahr 2008 haben die Stadt Rosice und die Gemeinde Tetčice die Mikroregion Kahan betreten. Wie schon der Name andeutet (kahan heißt Grubenlampe ), war das Leben der Menschen in diesem Landstrich lange vom Bergbau dominiert. Bis zur Einstellung der Kohlenförderung 1992 erstreckte sich hier das Revier von Rosice und Oslavany. An die Zeiten des Bergbaus erinnern noch heute die Gelände der einstigen Gruben, Abraumhalden, die erhaltenen Fördertürme der Gruben Simson und Jindřich II sowie die Sammlung des Industriebahnmuseums in Zbýšov. Von der reichen Geschichte der Orte zeugen die vielen Kirchen, Kapellen und Kreuze, die an freudige wie tragische Ereignisse erinnern. Für die Freunde des Sports stehen Tennis- und Fußballplätze oder Schwimmbäder bereit. Einen Besuch wert sind auch die traditionellen Volksfeste, die sommerliche Waschtrograllye oder mancherlei bekannte Sportveranstaltung

19 DIE GEMEINDEN DER MIKROREGION KAHAN Babice u Rosic (*1228) Am weitläufigen Dorfanger steht die Kapelle des hl. Antonius von Padua. Rund um den Ort hat der Steinkohlebergbau seine Spuren in Form einiger Bodenabsenkungen, Halden und von Gebäuderesten hinterlassen. Die einst wichtigste Grube trug den Namen Ferdinand. Lukovany (*1269) Im Ort befindet sich die einzigartige romanische Kirche St. Wenzel in der Nachbarschaft eines Gutshofs. Der Teich von Lukovany lädt im Sommer zum Baden oder Angeln und im Winter zum Schlittschuhlaufen ein. Weithin bekannt ist das Sankt-Wenzels-Fest im September. Příbram na Moravě (*1237) Eine Sehenswürdigkeit ist die Kapelle des hl. Florian und der Jungfrau Maria mit ihrem elliptischen Grundriß. Höhepunkte des vielfältigen gesellschaftlichen Lebens im Ort sind alljährlich die Waschtrograllye im Juni und das Volksfest im September. Vysoké Popovice (*1228) Der Ort ist ein beliebter Ausgangspunkt für Wanderungen. Sein Wahrzeichen ist die ursprünglich romanische Kirche des hl. Johannes des Täufers. Alljährlich findet hier das traditionelle Tennisturnier Vysoké Popovice Open statt. Zakřany (*1350) Nicht zu übersehen ist im Ort die Kapelle, erbaut 1888 zu Lob und Ehren des hl. Donatus. Beliebte Besuchsziele im Sommer sind das Motorradrennen Fechtl Cup im Mai und das Volksfest im August, bei dem auch die örtlichen Majoretten auftreten. Zastávka (*1875) Zastávka, früher Segen Gottes Boží Požehnání genannt, war in der Blütezeit des Bergbaus ein lebendiger Ort und ist es bis heute geblieben. Von der damaligen Bedeutung des Ortes zeugt, daß die Eisenbahnstrecke von Brünn hierher als eine der ersten im heutigen Tschechien bereits in den Jahren erbaut wurde. Zbýšov (*1280) In der Stadt haben sich bis heute die Fördertürme der Gruben Simson und Jindřich II erhalten, und auch das Industriebahnmuseum hat hier sein Domizil. Weitere Besuchsziele sind die Kirche St. Martin und das moderne Schwimmbad mit Wasserrutsche. MUSEUM FÜR BERGBAU UND ENERGETIK DER REGION ROSICE-OSLAVANY Der Heimatkundliche Verein Rosice-Oslavany ist eine gemeinnützige Organisation, deren Hauptziel es ist, die Geschichte des Steinkohlebeckens um Rosice und Oslavany zu dokumentieren und der Öffentlichkeit näherzubringen. Der Sitz des Vereins befindet sich in Räumen des Renaissanceschlosses von Oslavany, wo seine Mitglieder eine umfangreichende Dauerausstellung über die Region eingerichtet haben. Die Ausstellung bietet einen Querschnitt durch die Geschichte des Kohlengruben und der Energiegewinnung und führt ihre Besucher in die Geologie und Mineralogie ein. Sie gibt einen interessanten Überblick über die Entwicklung des Bergbaus, Bestandteil der Schau ist auch die Nachbildung eines Abbaustollens in Originalgröße mit einer Grubenlokomotive. Informiert wird auch über das Kraftwerk von Oslavany ( ). Ferner umfaßt die Sammlung auch Röhrenradios ab den 20er Jahren des vergangenen Jahrhunderts, Staubsauger, Photoapparate, Filmprojektoren und -kameras sowie die Schau Enzyklopädie von Oslavany. Das Museum ist an Wochenenden von Mai bis September sowie an Feiertagen geöffnet. Weitere Informationen finden Sie im Internet unter oder INDUSTRIEBAHNMUSEUM Das Industriebahnmuseum wird von ehrenamtlichen Helfern betrieben, die sich der Erhaltung und Restaurierung schmalspuriger Schienenfahrzeuge verschrieben haben. Das Museum verfügt über 30 Lokomotiven und Dutzende von Wagen, die aus stillgelegten Steinbrüchen, Ziegeleien und von anderen Schmalspurbahnen in ganz Tschechien hierher gelangt sind. Die Diesellokomotiven stammen aus den Jahren , die Dampfloks aus den Jahren , und die elektrischen Loks wurden zwischen 1905 und 1964 erbaut. Ältestes Exponat ist eine Elektrolok von Siemens aus dem Jahr Die Sammlung des Industriebahnmuseums befindet sich auf dem Gelände der ehemaligen Kohlengrube Jindřich II in Zbýšov, daneben werden den Besuchern Fahrten auf der wiederinstandgesetzten Anschlußbahn Zastávka Zbýšov geboten. Aktuelle Informationen im Internet unter unter der -Adresse mpz@mpz.cz oder telefonisch unter

20 JAK SE K NÁM DOSTANETE... PRAHA KAHAN OSTRAVA BRNO A Na kole a pěšky okružní cyklotrasa Stezka permoníků (30 km) Zastávka Zakřany Příbram n/m. Vysoké Popovice Lukovovany Zbýšov Babice u Rosic Zastávka okružní cyklotrasa Hornická stezka (50 km) Oslavany Zbýšov Babice u Rosic Zastávka Domašov Příbram n/m. Vysoké Popovice Lukovany Oslavany červená turistická značka údolí Bílého potoka Zastávka Lukovany údolí Oslavy G modrá turistická značka Zastávka Babice u Rosic Zbýšov Oslavany žlutá turistická značka Příbram n/m. Zbraslav údolí Bílého potoka Tišnov Vlakem Linka č. S4 (Brno Zastávka Vysoké Popovice Náměšť nad Oslavou) Autobusem Linka č. 153 (Tišnov Zastávka Zbýšov Ivančice) Linka č. 405 (Brno Rosice Zastávka) Linka č. 420 (Zastávka Příbram na Moravě Velká Bíteš) Linka č. 421 (Zastávka Babice u Rosic Lukovany) Autem 20 km západně od Brna; z dálnice D1 na sjezdu Kývalka, Ostrovačice nebo Velká Bíteš B Mikroregion Kahan dso Hutni osada 14, Zastavka, , ou@zastavka.cz, Podklady: Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska, o.s. Texty: RNDr. Dalibor Koločava, Martin Horký a Miloš Hotař Spoluprace: Alan Butschek, Petr Kubinský, Jarmila Plchová Použitá literatura: Stručná historie výstavby obce Zastávka u Brna Čech František; Rosice 1995 Rosicko-Oslavansko Fojtík K., Sirovátka O.; Brno 1961 Rosicko-oslavanský uhelný revír Plchová Jarmila; Rosice 1999 Rosicko-oslavanská černouhelná pánev v datech Plchová Jarmila; Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska let železnice z Brna do Zastávky Kolektiv autorů; KIC Rosice