Úskalí pěstounské péče. Sociální práce

Transkript

1 Vyšší odborná škola, střední škola, jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky a základní škola MILLS, s.r.o. Čelákovice Úskalí pěstounské péče Sociální práce Vedoucí práce: Mgr. Michal Šmolka Vypracovala: Kristýna Prokopová Čelákovice, 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším, než je krátká doslovná citace, je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě. V Čelákovicích, 16. května 2014 Kristýna Prokopová 1

3 Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat panu Mgr. Michalu Šmolkovi za odborné vedení mé absolventské práce, za čas, který mně a mé práci věnoval, a za jeho vstřícný přístup a trpělivost. Můj dík dále patří rodině, za podporu po celou dobu studia. V neposlední řadě bych také ráda poděkovala všem rodinám pěstounů za jejich spolupráci a za poskytnuté informace při psaní této práce. Děkuji 2

4 Obsah Úvod.5 1 Cíle práce Hlavní cíl Dílčí cíle.6 2 Teoretická část Rodina Dělení rodiny Význam a funkce rodiny Rodičovská odpovědnost Výchova a výchovné styly Vliv prostřední na duševní vývoj dítěte Potřeby dítěte v rodině Teorie citové vazby Deprivace Typy náhradní rodinné péče Ústavní péče Poručnictví Osvojení Definice pojmu osvojení Motivace osvojitelů Pěstounská péče Definice pojmů Pěstounská péče a její právní úprava Druhy pěstounské péče Dávky pěstounské péče Pěstoun a jeho práva a povinnosti Motivace budoucích pěstounů Postup a podmínky pro získání dítěte do pěstounské péče Příprava a péče budoucích pěstounů Úskalí pěstounské péče Rozdíly mezi pěstounskou péčí a osvojením

5 3 Praktická část Kazuistiky Kazuistika č Kazuistika č Kazuistika č Kazuistika č Kazuistika č Rozhovory Rozhovor č Rozhovor č Rozhovor č Rozhovor č Rozhovor č Vyhodnocení rozhovorů Diskuse.60 Závěr.62 Zusammenfassung..63 Bibliografie 64 Přílohy 4

6 Úvod Tématem absolventské práce je problematika pěstounské péče. Toto téma jsem si vybrala proto, že mne během studia velmi zaujala přednáška o pěstounské péči. Na této přednášce nás s tématem seznamovala lektorka, která se pěstounské péči věnuje jak profesně, tak i v osobním životě. Sama totiž má v pěstounské péči dvě děti a inspirovala mne při výběru tématu absolventské práce. Dále jsem zjistila, že má dlouholetá známá je nyní také pěstounkou a to bylo pro mne rozhodující. Teoretická část absolventské práce bude zaměřena na rodinu a děti, zejména na problematiku pěstounské péče. V práci definuji a popíši pěstounskou péči, zmíním se o možných problémech spojených s pěstounskou péčí a uvedu rozdíly mezi pěstounskou péčí a osvojením. V praktické části práce popíši formou kazuistik pět případů pěstounské péče, z nichž v jednom případě to bude pěstounská rodina, která je v příbuzenském vztahu ke svěřenému dítěti a ostatní nikoli. Zaměřím se také na problémy, které se mohou během výkonu pěstounské péče vyskytnout. Popíši rozdíly mezi pěstounskou péčí, která je v příbuzenském vztahu ke svěřenému dítěti a mezi pěstounskou péčí, která v příbuzenském vztahu není. Kazuistiky doplním rozhovory s pěstouny. Závěrem porovnám rozdíly těchto čtyř pěstounských rodin. Text absolventské práce se může stát možnou inspirací k pěstounství a zároveň by mohla posloužit jako stručný návod budoucím pěstounům. Informace pro mou absolventskou práci budu čerpat z odborné literatury, internetu a od pěstounských rodin. 5

7 1 Cíle práce 1.1 Hlavní cíl Popsat problematiku pěstounské péče. 1.2 Dílčí cíle V praktické části popsat dva případy pěstounské péče, z nichž v jednom případě se jedná o pěstounskou rodinu, která je v příbuzenském vztahu ke svěřenému dítěti a v druhém o pěstounskou rodinu, která v příbuzenském vztahu není. Popsat a porovnat rozdíly v těchto dvou pěstounských rodinách zejména se zaměřením na dítě a jeho integraci do rodiny. 6

8 2 Teoretická část 2.1 Rodina Pouto, jež spojuje tvou skutečnou rodinu, není v krvi, ale ve vzájemné úctě a radosti vašich životů. Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou. Richard Bach Dle Zdeňka Matějčka je rodina základní lidská společenská instituce, která vznikla již v pradávných dobách. Rodina děti připravuje pro život a to tím, že je chrání, vychovává, učí a vzdělává. Pro dítě rodina znamená pocit bezpečí, lásky a základní jistotu v životě a od toho se odvíjí rozvoj jeho osobnosti. Základní rodina je malá skupina osob, kterou tvoří muž, žena a jejich děti a vzájemně jsou spjaty příbuzenskými vztahy a pokrevními svazky. Rozšířená rodina je totéž, ale zahrnují se do ní i ostatní příbuzní jako jsou prarodiče, strýcové, tety a další. [MATĚJČEK, 1994, MATOUŠEK, 2008] Z právního hlediska primární rodina je tedy dítě a jeho rodiče. Dítětem je lidská bytost mladší 18 let, pokud zletilosti nenabude dříve a to může být v 16 letech uzavřením manželství nebo pokud je schopno samo se živit a obstarávat se. Dítě potřebuje právní ochranu, tu mu garantuje Úmluva o právech dítěte, Základní listina práv a svobod, nový občanský zákoník v oblasti rodinného práva a zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Matkou dítěte je žena, která dítě porodila. Otcem dítěte je muž, který splňuje některou z následujících domněnek otcovství. Existují tři právně vyvratitelné domněnky otcovství. První domněnka je, že otcem dítěte je manžel matky a to i 300 dní po rozvodu. Jak manžel, tak i manželka nebo státní zástupce mohou otcovství popřít a to tím, že podají žalobu na popření otcovství. Soud vydá rozsudek na základě znaleckých posudků. Druhá domněnka otcovství je založena na souhlasném prohlášení muže a ženy, že muž je otcem dítěte. Tak mohou učinit pouze za předpokladu, že dítě právně otce nemá, žena je tedy buď neprovdaná, nebo bylo otcovství manžela matky 7

9 pravomocně popřeno. Toto prohlášení mohou podat na matričním úřadu nebo u okresního soudu. Otcovství je možné u soudu popřít, pokud se prokázalo, že muž nemůže být biologickým otcem dítěte a následuje domněnka třetí. Podle třetí domněnky je otcem dítěte muž, který s matkou souložil v tzv. kritické době. Kritická doba je méně než sto osmdesát dnů a více než tři sta dnů od soulože do narození dítěte. Tato domněnka je opět projednávána před soudem na základě znaleckých posudků. Podle nového občanského zákoníku může manžel popřít otcovství nejdéle do šesti let od narození dítěte. [KRALÍČKOVÁ, 2000, Dělení rodin Rodinu lze dělit z několika hledisek. Dělení podle uspořádání rodiny je na rodinu základní, kterou tvoří oba rodiče a děti, rozšířená rodina, do které je zahrnuto i širší příbuzenstvo, dále rodina neúplná, v níž chybí jeden rodič, obvykle bývá tvořena ženou a dítětem, rodina monogamní, což je soužití jednoho muže a jedné ženy a polygamní rodina, kde se jedná o soužití jednoho muže s více ženami. Toto soužití se však v naší kultuře nevyskytuje. Rodinu můžeme také dělit podle toho, jaké mají její členové rozhodující úlohy, podle hlavy rodiny. Jsou to rodiny patriarchální, kde hlavní slovo má muž, matriarchální rodina, kde hlavou rodiny je žena, rovnostářská či vyvážená rodina, kde jsou role matky a otce na stejné úrovni, ale každý zastává jinou úlohu, rodina emancipovaná nebo také postmoderní, kdy žena chce mít stejné postavení jako muž, oba rodiče se podílí stejnou měrou na výchově dětí a obstarávání domácnosti. Rodinu lze také dělit podle funkčnosti na rodinu funkční, funkční s přechodnými problémy, problémovou, dysfunkční a rodinu afunkční. Problémově zatíženou rodinu můžeme rozdělit na nezralou, přetíženou, ambiciózní, perfekcionistickou, autoritářskou a rodinu rozmazlující. Rozvedené rodiny lze dělit na rovnostářská úplná rodina, kdy po rozvodu manželství je společná výchova, emancipovaná rodina s uplatněním střídavé výchovy a dále výlučná péče matky nebo otce. [ 8

10 2.1.2 Význam a funkce rodiny Rodina je společné soužití osob, které jsou spjaty pokrevně, manželstvím nebo adopcí. Představuje pro člověka to nejdůležitější v životě. Má klíčovou a nenahraditelnou roli jak pro zdraví jednotlivce, tak i lidstva jako celku. Rodina by měla být láskyplné místo, kde se nachází porozumění druhých, naslouchání, podpora našich nejbližších, přátelství. Její prostředí vytváří pocit jistoty a bezpečí, pocit začlenění se někam, pocit někam patřit. V rodině se vytváří úcta vůči sobě i ostatním. Získává se sebepoznání. Je také zdrojem čerpání nové energie. Získává se v ní zkušenost, že lidský život a city jsou důležitější než vše ostatní. V souhrnu je rodina založena na vztazích, vzájemné odpovědnosti a pomoci druhých. Její význam pro člověka a celý svět je tedy velkých rozměrů. Funkce rodiny mohou být např. biologicko-reprodukční nebo také rozmnožovací, která slouží k existenci rodiny, udržení života a pokračování rodu, funkce sociálněekonomická nebo také vyživovací, která spočívá v materiálním zabezpečení členů rodiny, funkce kulturně-výchovná, prostřednictvím níž se uskutečňuje výchova dětí a jejich začlenění do společnosti a funkce emocionální, která obsahuje citové zázemí, pocit lásky, jistoty, spokojenosti, bezpečí apod. [ Rodičovská odpovědnost Rodičovská odpovědnost znamená souhrn práv a povinností, které mají rodiče vůči dětem. Vzniká tedy narozením dítěte a zaniká plnou svéprávností dítěte. Rodiče mají povinnost o své dítě pečovat a to zejména o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Zastupují nezletilé dítě a spravují jeho jmění. Rodiče mají chránit zájmy dítěte a vykonávat nad ním dohled. Mají právo dítě vychovávat a užívat výchovné prostředky. Mají povinnost vyslechnout názory a přání dítěte. Dítě je povinno rodičům dle svých schopností pomáhat. Rodiče mají povinnost vzájemně se informovat o všem, co se týká dítěte a jeho zájmů. Dítě má právo stýkat se svým druhým rodičem, pokud to soud neomezí nebo nezakáže. [

11 Rodičovskou odpovědnost mají pouze rodiče dítěte, kteří musí být zletilí a svéprávní. Ze zákona rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům a to i rodičům rozvedeným nebo rodičům, kteří manželství nikdy neuzavřeli. [KRÁLIČKOVÁ, 2000] Rodičovská odpovědnost může být pozastavena, omezena nebo jí rodiče mohou být zbaveni. Pokud je pozastavena u obou rodičů, musí být dítěti ustanoven poručník. Pokud je pozastavena jen u jednoho z rodičů, veškerou odpovědnost přebírá druhý rodič. Pozastavení je možno, pokud rodiči brání ve výkonu závažná překážka nebo je chráněn zájem dítěte. Když nejsou řádně vykonávány povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, nebo je to v zájmu dítěte, soud může rodičovskou odpovědnost omezit. Při omezení se ustanovuje dítěti opatrovník, pokud je znám pouze jeden rodič. Pokud má dítě rodiče oba, práva a povinnosti přecházejí na druhého rodiče. Jestliže rodič svou rodičovskou odpovědnost zneužívá, zanedbává nebo se dopustil úmyslného trestného činu proti svému dítěti, soud rozhodne o zbavení rodičovské odpovědnosti. Pokud dítě jiného rodiče nemá, opět se mu ustanovuje poručník, jinak odpovědnost přechází na druhého rodiče. Zbavení rodičovské odpovědnosti může být chápáno jako forma sankce nebo trestu pro rodiče. Ve všech uvedených případech rodiči zůstává k dítěti vyživovací povinnost a to v plném rozsahu. Omezená rodičovská odpovědnost se vyskytuje také např. u pěstounské péče, kdy pěstoun má určitá práva a povinnosti jako rodič, ale nepřebírá plnou rodičovskou odpovědnost. [ KRÁLÍČKOVÁ, 2000] Výchova a výchovné styly Výchovu můžeme definovat jako cílevědomé, plánovité, systematické a všestranné konání směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. [ Výchova je celoživotní proces a každý člověk se na ní podílí jinak, jinou částí či měrou. Pod výchovou je možné si představit různé získávání znalostí, informací, dovedností, postojů, ale i zvyků, tradic a obyčejů, které se v jednotlivých kulturách a rodinách liší. 10

12 Je to jakýsi soubor práv a povinností využívat patřičných výchovných prostředků a řídit tak jednání dítěte. Výchovou se rozumí jak rodičovská odpovědnost, tak i osobní péče. V první fázi našeho života přebírá tuto roli spíše žena, matka dítěte, která je pro dítě nepostradatelná, postupem času se zapojuje i otec, sourozenci a další příslušníci rodiny. Role matky a otce jsou nezastupitelné a při výchově velmi důležité. Rodiče by se ve výchově neměli zastupovat, ale doplňovat, působit jako celek. Výchova ovlivňuje naše lidské chování, projevování a začleňování se do společnosti. Vzorce přijaté v raném dětství člověka doprovází po celý život. chování Existují různé formy výchovy, kterými se snaží rodiče působit na své dítě. Výchova může být demokratická či harmonická, autoritářská, liberální, zanedbávající, nadměrně ochranářská nebo disharmonická. Tyto typy výchovy se mohou různě prolínat, rodiče nemusí vždy působit jen jedním výchovným typem. Nejlepším východiskem by měla v rodinách být harmonická a demokratická výchova spojena s liberální Vliv prostředí na duševní vývoj dítěte [ KRÁLÍČKOVÁ, 2000] Vliv prostředí, ve kterém se dítě narodí a ve kterém vyrůstá, je značný. Každý člověk potřebuje domov, patřit k někomu, potřebuje mít svou životní jistotu. Mezi rodičem a dítětem se během výchovy utváří hluboký citový vztah, který je oboustranný. Když ale dítě vyrůstá např. v dětském domově, nemá šanci dostát této hloubce citového vztahu. Může si vytvořit určitý vztah mezi ním a vychovatelem, ale city bývají pouze povrchní a netrvají dlouho. V ústavních zařízeních není možné zcela naplnit všechny duševní potřeby, které dítě vyžaduje a to zejména mateřskou lásku. Dítě se často může upínat na jednu osobu a vytvářet si falešné naděje o lásce, ale nikdy nedosáhne takového uspokojení jako ve své rodině. Proto je dobré, že existuje možnost pěstounské péče či osvojení, kde dítě získá tu možnost patřit do rodiny, mít své blízké, někoho kdo o něj bude pečovat, má možnost mít někoho rád a ten mu lásku bude opětovat. Je důležité mít svou rodinu, ve které se vyrůstá a člověk se dozvídá, jak to má v životě vypadat. Naše životní zkušenosti se promítají i do naší budoucí rodiny. Špatný vliv prostředí ale nemusí být jen v ústavních zařízeních. Bohužel existuje i spousta problémových rodin, 11

13 které své děti zanedbávají, nestarají se o ně, rodiče mohou být závislí na alkoholu či drogách a existuje řada dalších problémů, které brání v řádné výchově a péči o dítě. Dětství je to nejhezčí, co v životě existuje a každé dítě by si ho mělo prožít, co nejlépe je možné. Vzpomínky na dětství člověka doprovází celý jeho život, proto by bylo dobré ho nekazit. Děti, které nevyrůstají ve stálém prostředí rodiny, ale prožijí své dětství v ústavech, v náhradních rodinách, mohou mít často více problémů v životě než děti, které vyrůstaly ve stabilní rodině. Tyto děti mohou mít problémy ve škole, později jako dospělí mohou mít problémy s pracovním uplatněním, s navazováním partnerských vztahů nebo i se založením své vlastní rodiny. Mohou mít také problémy se sebehodnocením a duševní rovnováhou. [MATĚJČEK, 1994, MATOUŠEK, 2008] Ztráta rodinného prostředí či zázemí má mnoho vážných důsledků, za jeden z hlavních se dá považovat ztráta citových vazeb s blízkými. Děti bez rodinného zázemí velmi často trpí citovou deprivací. Vztah mezi rodiči a dítětem je považován za jednu z nejsilnějších společenských citových vazeb. Ztráta rodinného zázemí může souviset i s některými poruchami osobnosti či poruchami chování. [WINLKER, Sociální práce, 2003] Potřeby dítěte v rodině Potřeby se mohou rozdělit na fyzické a psychické. Uspokojení základních potřeb dítěte je velmi důležité pro jeho osobnostní vývoj. Následek neuspokojení těchto potřeb může vést k psychické deprivaci a strádání jedince a to ho může provázet a ovlivňovat celý život. Mluví se zejména o potřebách duševních. Matějček definoval pět základních psychických potřeb dítěte a to jsou potřeba stimulace, potřeba smysluplného světa, potřeba životní jistoty, potřeba pozitivní identity a otevřené budoucnosti. Dítě potřebuje vztahy s druhými lidmi. Jedna z nejdůležitějších potřeb pro dítě je mateřská a otcovská láska. Nepřítomnost těchto potřeb je opět spojená s procesem velmi silné deprivace. [MATĚJČEK A KOL., 1999, MATOUŠEK, 2008, WINKELR, ŠPORCOVÁ, Sociální práce, 2003] 12

14 Teorie citové vazby Citová vazba nebo také emoční pouto je charakteristické zvláště potřebou blízkosti druhé osoby a zvláště pak v podmínkách stresu. Nejzákladnější a prvotní citová vazba vzniká již v těhotenství a dále pak mezi kojencem a matkou prostřednictvím uspokojování jeho potřeb. Mezi ní a dítětem se vytváří jistá či nejistá citová vazba a od toho se odvíjí chování dítěte, jak dítě reaguje na matku, zda pociťuje radost nebo je odtažité apod. U jisté citové vazby dítě pociťuje radost, vyžaduje tělesný kontakt s matkou po situaci odloučení. U nejisté vazby dítě nepociťuje radost z návratu matky. Nejistá citová vazba se projevuje odtažitým chováním ve vztahu k matce apod. Existují také poruchy citové vazby (porucha citového pouta mezi rodičem a dítětem). Hlavní příčinou těchto poruch je nedostatek pocitu bezpečí v raném dětství a nenaplnění potřeb dítěte. Dítě potřebuje jednu stabilní osobu, ke které si utváří vztah. Pokud se tak nestane, dítě bývá uzavřeno do sebe a neumí si utvořit fungující vztah s druhým člověkem. Svět mu nepřijde jako bezpečné místo. Dítě může nenávidět sebe i ostatní. Vytváří si vlastně tzv. vztahovou zkušenost do svého budoucího života. [ Problematika citového pouta (attachment) je tedy spojována zejména s dětmi, které byly zanedbávané či zneužívané, vyrůstaly mimo milující rodinu. Projevy poruchy attachmentu se tedy často objevují u dětí v ústavních zařízeních a dále po příchodu do adoptivních či pěstounských rodin. Právě v rodině s blízkými lidmi se pak může začít vztahování se dítěte k druhým léčit. [ ] 13

15 2.1.7 Deprivace Psychickou deprivací trpí většina dětí, které jsou umístěny do ústavní výchovy a v ústavě vyrůstají od narození či od raného dětství. Nemusí však vznikat jen u dětí s ústavní výchovou, ale i u dětí zanedbávaných, o které se rodiče špatně starají a nejeví o ně zájem. Deprivace vzniká neuspokojením základních psychických potřeb, které nejsou poskytnuté v dostačující míře a po dlouhou dobu. Jako příklady psychických potřeb Matějček uvádí mateřskou lásku a vztah k členům rodiny, stálé prostředí, kde dítě vyrůstá, potřebu začlenit se a mnohé další. Deprivační projevy mohou být různé usínací rituály jako je házení hlavou z jedné strany na druhou, houkání, bušení hlavou do polštáře, cucání palce apod. Dalším deprivačním projevem může být i řeč dítěte, která nemusí odpovídat normálnímu vývoji řeči, ale také emoční nestabilita, dítě je agresivní vůči lidem a věcem, v některých případech může dojít i k sebepoškozování. Projevy deprivace nemusí být zaznamenávány jen v dětství, ale i v pubertě a mohou přetrvat i do dospělosti. Tito lidé pak mohou mít řadu problémů se začleněním se do společnosti, v navazování partnerských vztahů, mohou být nejistí ve své vlastní výchově dětí a v nejhorších případech může vést deprivace z dětství i k trestným činům. [ZEZULOVÁ, 2012, MATĚJČEK A KOL., 2002] 2.2 Typy náhradní rodinné péče Náhradní rodinou péčí se rozumí péče o osiřelé děti. Dítěti buď jeden, nebo oba rodiče zemřeli a tak přichází na řadu péče náhradní, ale to je méně častou variantou. Většina dětí v náhradní rodinné péči jsou děti sociálně osiřelé. Tyto děti svoje rodiče mají, ale ti se o ně z různých důvodů nemohou starat. Rodiče se o ně starat nechtějí, nebo to ani neumějí. Pak nastupuje náhradní rodinná péče. Ta má formu ústavní a rodinnou. Nejdříve se hledá pomoc a náhradní rodina dítěti v jeho okolí u jeho příbuzných u lidí, které zná a až pak v druhé fázi následují lidé cizí, kteří by dítě do své rodiny přijali. [MATOUŠEK, 2008, 14

16 Schéma náhradní rodinné péče Ob. č. 1: Schéma náhradní rodinné péče [ Instituty náhradní rodinné výchovy jsou následující: ústavní výchova, ochranná výchova, osvojení, pěstounská péče, svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče a v některých případech i poručnictví. [KRÁLIČKOVÁ, 2000] 15

17 2.3 Ústavní péče Ústavní výchova je jedna z forem náhradní rodinné péče. Nařizuje ji soud tehdy, když je vážně ohrožena nebo vážně narušena výchova a pokud selžou všechna použitá výchovná opatření. Dalším důvodem mohou být problémy rodičů, kteří o dítě nechtějí pečovat, nebo to ze závažných důvodů není možné. Soud musí jednat v zájmech nezletilého. Pokud to lze, soud má povinnost zajistit dítěti jinou formu náhradní rodinné péče než je ústavní výchova. Dítě by mělo vyrůstat v přirozeném rodinném prostředí. Ústavní zařízení pro výkon ústavní výchovy se dělí podle věku dítěte, podle jeho fyzických a psychických schopností, dle důvodů pro které bylo dítě do ústavní výchovy umístěno. Ústavní výchova, která je neosobní nebo málo profesionální, může vývoj dítě ohrozit či narušit. Ústavní výchovu lze nařídit nejdéle na dobu 3 let. Typy zařízení, ve kterých se provádí ústavní výchova, jsou kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do tří let věku, diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy, domovy pro osoby se zdravotním postižením a také tzv. hostitelská péče. [ NOVOTNÁ, BURDOVÁ, 2007, Poručnictví Poručníkem je fyzická osoba, která získala povinnost o dítě pečovat, vychovávat ho, zastupovat a spravovat jeho majetek. Stala se zákonným zástupcem dítěte. Mezi poručníkem a dítětem není takový poměr jako mezi rodiči a dítětem. Zákon poručíkovi stanoví práva a povinnosti vůči dítěti. Rozhodnutí o poručnictví vynesl soud a to z důvodů, že dítěti zemřeli rodiče, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo byl výkon jejich rodičovské zodpovědnosti pozastaven, rodiče nemají svéprávnost v plném rozsahu. Pokud poručník pečuje o dítě osobně, má nárok na hmotné zabezpečení jako u pěstounské péče. Výkon této funkce podléhá pravidelnému dohledu soudu. Poručník musí podávat soudu zprávy o své činnosti. O závažných rozhodnutích týkajících se dítěte rozhoduje soud. [MATĚJČEK A KOL., 2002] 16

18 Poručnictví zaniká, když dítě dovrší zletilosti, nebo může být z důležitých důvodů zrušeno. To se stane tehdy, pokud je poručník nezpůsobilý pro výkon této funkce nebo porušuje li své povinnosti. [KRÁLÍČKOVÁ, 2000] Poručníkem se může stát i pěstoun a to v situaci, kdy se v pěstounské péči ocitne dítě, které je právně volné. Pěstouni se stávají zákonnými zástupci, ale v rodném listě zůstávají rodiče biologičtí. Poručníci musí vůči dítěti složit poručnický slib. Tímto slibem se zavazují k převzetí rodičovské zodpovědnosti a ke spravování majetku dítěte. [ZEZULOVÁ, 2012] 2.5 Osvojení Definice pojmu osvojení Osvojení je vlastně nejúplnější formou náhradní rodinné výchovy. Osvojení je přijmutí cizího dítěte za své vlastní. Osvojené dítě je zcela začleněné do nové rodiny, osvojitelé se stávají jeho novými rodiči, jejich děti sourozenci a rodiče prarodiči osvojeného dítěte. Vznikají pro ně tedy příbuzenské vztahy. Osvojitelé mají k dítěti rodičovskou odpovědnost a vyživovací povinnost, tu biologičtí rodiče ztrácí. Osvojitelé, noví rodiče mají o vlastních rodičích dítěte jen základní informace, oni sami zůstávají v anonymitě. Osvojit lze pouze dítě, které je právně volné. Podle nového občanského zákoníku je možné osvojit i zletilého. O osvojení rozhoduje vždy soud. Osvojení můžeme rozlišit na zrušitelné a nezrušitelné. [KRÁLÍČKOVÁ, 2000, ŠKOVIERA, 2007, MATĚJČEK A KOL. 1999, 17

19 2.5.2 Motivace osvojitelů Podobně jako u pěstounské péče je hlavní motivací touha po dítěti. Na možnost osvojení se většinou obracejí bezdětné páry, které nemohou mít své vlastní děti a přejí si naplnit rodičovství. U těchto párů rozhodnutí bývá nedobrovolné, po mnoha zklamáních a neúspěšných pokusech o dítě vlastní. Zpočátku se motivace může zdát nesprávná, jako jediné možné řešení mít dítě, to však nemění nic na tom, že by nemohli být dobrými rodiči pro opuštěné dítě. Budoucí rodiče si většinou přejí, aby dítě bylo co nejmladší, zdravé, inteligentní a krásné. O osvojení usilují i páry, které již jedno dítě mají a chtějí pro něj sourozence nebo páry, které o své dítě přišli a tímto způsobem ho chtějí zemřelé dítě tzv. nahradit. [ZEZULOVÁ, 2012] 2.6 Pěstounská péče Definice pojmů Dagmar Zezulová pěstounskou péči definuje jako jednu z forem náhradní rodinné péče. Uvádí, že je to péče, která je zprostředkovaná státem. Stát dohlíží nad rodinou a výchovou. Do pěstounské péče přichází většinou děti, které jsou starší, ne zcela zdravé děti, děti odlišného etnika, skupiny sourozenců nebo děti, o které rodiče jeví zájem, ale dlouhodobě nevytváří vhodné podmínky pro jejich výchovu. Tyto děti nejsou právně volné. Pěstouni nemají vůči dětem v pěstounské péči rodičovskou zodpovědnost a vyživovací povinnost. Tu mají stále biologičtí rodiče. Pěstouni nesmí dětem bránit styku s biologickými rodiči. [ZEZULOVÁ, 2012] 18

20 Pěstounská péče je zvláštní forma náhradní výchovy, která je poskytována a kontrolována státem. Stát ji zabezpečuje dávkami pěstounské péče. Biologičtí rodiče nadále zůstávají zákonnými zástupci, rodinné a příbuzenské vazby se nepřetrhávají. Rodiče mají právo se s dítětem stýkat, pokud soud nestanoví jinak, mohou své dítě nadále vychovávat a spravovat jeho jmění. Rodičům zůstává vyživovací povinnost vůči dítěti. Výživné však neplatí přímou cestou pěstounům, ale státu a ten ho vyplácí pěstounům formou hmotných dávek pěstounské péče. [KRÁLÍČKOVÁ, 2000] Pěstoun je fyzická osoba ve věku od 18 let, která je plně svéprávná, má čistý trestní rejstřík a podstoupila přípravu pro výkon pěstounské péče. Tato osoba by měla být psychicky a fyzicky zralá. [KRÁLÍČKOVÁ, 2000] Pěstounská péče a její právní úprava Dítě do pěstounské péče svěřuje soud. Soud svěří dítě do pěstounské péče z důvodů, pokud o něj nemůže ani jeden z rodičů či poručník osobně pečovat a starat se. Pěstounská péče má vždy přednost před péčí ústavní. Dítě může být svěřeno do pěstounské péče i na přechodnou dobu. Pěstounská péče může být také soudem stanovena na dobu trvání překážky ze strany rodičů, která brání v osobní péči o dítě. Rodič může podat návrh na vrácení dítěte zpět do své péče. Pokud je to v zájmu dítěte, soud návrh příjme. Biologickým rodičům zůstává vůči dítěti rodičovská odpovědnost i vyživovací povinnost. Rozsah výživného stanoví rodičům soud podle jejich možností a schopností s ohledem na potřeby dítěte. Některé práva a povinnosti podle zákona náleží pěstounovi. Rodiče mají právo se s dítětem stýkat a pěstoun je povinen tento styk umožnit, pokud soud nestanoví jinak. Budoucí pěstoun musí mít bydliště na území České republiky, musí dát souhlas se svěřením dítěte do pěstounské péče a musí se zaručit, že bude dítěti poskytovat řádnou péči a výchovu. Osoba příbuzná či blízká jako pěstoun má vždy přednost, pokud to zájem dítěte vyžaduje. Soud může dítě svěřit do společné péče pěstounům, jsou li manželé. Toto manželství může být pak rozvedeno až po úpravě povinností a práv 19

21 těchto pěstounů. Rozvodem zaniká společná pěstounská péče. Pokud jeden z manželů zemře, pěstounská péče zůstává druhému manželovi. Pokud chce jeden s manželů svěřit dítě výhradně do své pěstounské péče, musí druhý manžel dát souhlas. Ke svěření do pěstounské péče manželů není třeba souhlasu, pokud má druhý z manželů omezenou svéprávnost nebo je souhlas spojen s překážkou, která je těžko překonatelná. Pokud manžel pěstouna žije ve společné rodinné domácnosti, podílí se na péči o dítě v pěstounské péči. Pěstounská péče zaniká nabytím plné svéprávnosti dítěte, nebo zletilostí dítěte. [ Druhy pěstounské péče Druhy nebo formy pěstounské péče mohou mít podobu individuální nebo skupinové péče. Individuální pěstounskou péčí se rozumí péče náhradní rodiny - tedy pěstouna a pěstounky, která se uskutečňuje v běžném rodinném prostředí. Skupinová pěstounská péče se koná v zařízeních pro výkon pěstounské péče, což jinými slovy jsou velké pěstounské rodiny, kterými se rozumí pěstounský pár, přijaté děti (např. 4 6 či více dětí), ale i vlastní děti pěstounů. Další formou skupinové pěstounské péče je také v zařízeních pro výkon pěstounské péče. Jsou to tzv. SOS dětské vesničky. Zde je pěstounskou péčí pověřena sama matka pěstounka, která může mít pomocnici tzv. tetu, která jí pomáhá s výchovou dětí a při vedení domácnosti. Každá matka - pěstounka se svými svěřenými dětmi bydlí v jednom samostatném domě. SOS dětskou vesničku představuje domů, kde bydlí matky s 6 a více svěřenými dětmi. V SOS vesničkách se jedná spíše o péči o sourozenecké skupiny dětí, které se velmi obtížně zařazují do individuální pěstounské péče a o děti u kterých se předpokládá dlouhodobá péče a nemožnost vrácení se do původní biologické rodiny. Systém SOS vesniček se snaží vytvářet přirozené životní prostředí jako v rodinách. Výše uvedené formy pěstounské péče jsou dlouhodobého charakteru. [MATĚJČEK A KOL., 2002, BALÁŽ, Sociální práce, 2011] 20

22 Krátkodobého charakteru je pěstounská péče na přechodnou dobu. Péče je poskytována vyškolenými pěstouny. Tato forma pěstounské péče je spíše řešením krizové situace biologických rodičů, kteří si potřebují vyřešit své problémy a svou životní situaci. Dítě je do přechodné pěstounské péče svěřeno, když ho rodiče ze závažných důvodů nejsou schopni nebo nemohou vychovávat, nebo na dobu než rodiče dají souhlas k osvojení, nebo než soud vydá pravomocný rozsudek, o tom, že není třeba souhlasu rodičů k osvojení. Pěstounská péče na přechodnou dobu může být nejdéle 1 rok. U sourozenců je pěstounská péče na přechodnou dobu nejdéle 1 rok od umístění posledního sourozence. Odměna pěstouna se vyplácí i po dobu, po kterou není umístěno do rodiny dítě. Krajský úřad vede evidenci osob, které mohou pěstounskou péči na přechodnou dobu vykonávat. [ Soud může pěstounskou péči stanovit na dobu určitou nebo na dobu neurčitou. [ Pěstounská péče tak může řešit nastalé krize v rodině atd. Rodiče mohou děti požadovat i zpět. [ Dávky pěstounské péče Právní úprava je obsažena v zákoně o státní sociální podpoře. Dítě svěřené do pěstounské péče je zajištěno dávkami státní sociální podpory. Tyto dávky jsou vypláceny pěstounům a jsou následující: a) příspěvek na úhradu potřeb dítěte Tímto příspěvkem se rozumí výživné pro dítě. Výživné mají platit biologičtí rodiče, ale někteří jsou sociálně slabí a proto výživné platí podle svých možností a schopností, někdy však neplatí vůbec. Stát se ho na rodičích domáhá. Pěstounům místo výživného vyplácí příspěvek odpovídající potřebám dítěte. Příspěvek se vyplácí každý měsíc. Výše příspěvku se odvíjí od věku dítěte a jeho zdravotního stavu. Zdravé dítě ve věku do 6 let má nárok na příspěvek 4500 Kč, 21