Život. v krajině staletých dubů

Transkript

1 Život v krajině staletých dubů Výstava o fauně jihomoravské lužní krajiny a souvislostech, které vedly k tomu, že toto území je dnes z hlediska druhové pestrosti nejcennějším v České republice.

2 Život v krajině staletých dubů běžně zaplavované, dostaly mimo dosah záplav, což umožnilo dovršení zintenzívnění využívání krajiny. Bylo tak možné získat další plochy orné půdy na úkor lučních porostů, které byly rozorány. Vodohospodářskými úpravy byl zcela změněn hydrologický režim lužních lesů, který v současné době musí být napodobován uměle. Řeky byly napřímeny, zahloubeny, upraveny do lichoběžníkovitého tvaru a ohrázovány. Nejen ryby tak byly ochuzeny o svůj přirozený životní prostor. Než tedy vůbec začneme uvažovat o tom, proč je jihomoravská lužní krajina tak ceněna a komu za to poděkovat, zda lesníkům, kteří zde 200 let hospodaří, obyčejným lidem hospodařícím zde po tisíciletí nebo snad samotné přírodě, je potřeba pochopit souvislosti, které vedly ke vzniku tohoto cenného území a zabrousit do historie vývoje území. Až poté můžeme skutečně zodpovědně prohlásit, jakým způsobem a zda je potřeba území chránit. Díky vědeckému pokroku a historickým výzkumům dnes víme, jak krajina v údolní nivě řek Moravy a Dyje vypadala před několika tisíci lety. Znalost historie vzniku a změn jihomoravské lužní krajiny jsou důležitým zdrojem k jejímu pochopení a odrazovým můstkem při tvorbě rozhodnutí ovlivňujících její budoucí podobu. V lesnictví se situace mění postupně od počátku 19. století se zvyšováním důrazu na kvalitu a vyšší produkci dřeva. S tím souvisí dovoz cizokrajných druhů rychle rostoucích dřevin a přeměna do té doby řídkých lesů, se zastoupením různě starých jedinců v hlavní úrovni a často sesekávanými pařezinami v podúrovni, na les vysoký, s dobou obmýtí více jak 100 let. Koncem 19. století je v lesích zcela vyloučena pastva dobytka a i pastevní lesy byly postupně převáděny na les vysoký. Mizí tak mozaika nízkých, středních a pastevních lesů, mezi kterými neexistovala ostrá hranice a které zde byly po tisíciletí. Pastevní lesy pozvolna přecházely v les nízký, střední a v bezlesí pastvin a luk. To vše postupně mizelo a s ním i druhová početnost rostlin a živočichů vázaných na tyto historické lesy a způsoby hospodaření. Stejně jako lesní i zemědělsky využívaná půda v druhé polovině 20. století přišla o mozaiku stanovišť tvořenou políčky, sady, pastvinami, loukami a rozptýlenou dřevinnou vegetací. Tehdejší políčka byla obdělávána v úzkých a dlouhých pruzích s pestrým zastoupením pěstovaných plodin. V rámci zemědělské kolektivizace došlo k jejich scelení do velkých lánů a následně bylo v další fázi přistoupeno k zavážení propadlin, mokřadů a tůní zeminou pomocí buldozerů, na kterou se pak rozprostřela vrstva úrodné černozemě. Velkoplošné zemědělství se tak výrazně podepsalo na úbytku polních ptaků a některých zástupců hmyzí fauny. K dovršení intenzif ikace hospodaření v zemědělství i lesnictví stále bránily povodně. Ty přicházely i několikrát do roka a znemožňovaly tak hospodaření na velké části pozemků. Teprve až v závěru 80. let, kdy byla dokončena regulace řek Moravy a Dyje a výstavba vodního díla Nové Mlýny, se pozemky, do té doby O autorovi výstavy Filip Šálek (* 1982) pochází z Břeclavi, ale už přes 10 roků má trvalé bydliště v Lanžhotě a momentálně bydlí v Ostravě, kde je zaměstnán na Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky na pozici vodaře. Vystudoval obor lesnictví (Ing.) na Mendelově univerzitě v Brně a obor environmentální inženýrství (Ing.) na Vysoké škole Báňské Technické univerzitě Ostrava. Je autorem výstavy Historie a krásy lužních lesů jižní Moravy a Obojživelníci lužní krajiny. Zajímá se o celkovou historii a vývoj jihomoravských luhů. Středem jeho zájmu jsou obojživelníci lužní krajiny Břeclavska, kterými se zabývá už od roku 2007 a na toto téma zpracoval i diplomovou práci. V minulém roce se stal spoluzakladatelem a členem občanského sdružení Lužánek. Více na ilipsalek.cz. Fotografie David Mahovský, Dušan Boucný, Filip Šálek, Jiří Klváček, Jan Halady, Jan Miklín, Jiří Bohdal, Jiří Novák, Jiří Šafář, Lubomír Hlásek, Luboš Beran, Marek Vojtíšek, Martin Pustelník, Michal Horsák, Michal Hykel, Pavel Krásenský, Pavel Ondra, Petr Horák, Petr Kočárek, Petr Šimon, Rostislav Stach, Stanislav Krejčík a Zdeněk Tunka. Texty Aleš Dolný, David Horal, Filip Šálek, Luboš Beran, Lukáš Čížek a Petr Kočárek Design Jan Miklín, Filip Šálek Výstava je podpořena z projektu OP VK CZ.1.07/2.4.00/ PROVAZ: PROpojení Vzdělávání A nových přístupů v Zoologicko-ekologickém výzkumu od teorie k praxi

3 Jilmy hostí bohaté spektrum specializovaných druhů hmyzu, které na jiných dřevinách žít nedokáží. Úbytek jilmů způsobený houbovou chorobou grafiózou i změnami v lesním hospodaření většinu z těchto specialistů přivedl na pokraj vymření. Jedním z nich je i krasec Anthaxia senicula, který se vyvíjí v mrtvém, osluněném dřevě jilmů. Jihomoravské luhy jsou posledním místem v České republice, kde je jilmů zatím relativně dost. Najdeme tu i mohutné jilmové solitéry, v jejichž silné, osluněné borce se vyvíjejí larvy krasce Anthaxia hackeri. Tenhle krásný brouk obývá jen malou oblast ve střední a jihovýchodní Evropě a všude patří mezi silně ohrožené druhy. Jiří Klváček Jiří Klváček

4 Krasec Acmaeodera degener je pozůstatkem řídkých pastevních lesů a luhy jihu Moravy jsou posledním místem, kde přežívá. I tady ale rychle ubývá. Jeho larvy žijí v mrtvých větvích starých dubů, zatímco dospělí brouci sedávají na květech kopretin a šípkových růží. A protože se jim nechce moc létat, potřebují květy hned vedle starých dubů. Jiří Klváček Dalším tvorem vázaným výhradně na jilmy je kozlíček jilmový. Jeho larvám k vývoji stačí i zastíněné dřevo mladších stromů. Přesto tenhle tesařík na většině území České republiky chybí, a běžněji se s ním setkáme pouze v jihomoravských luzích. Stanislav Krejčík

5 Plochý tvar těla lesáka rumělkového naznačuje, že žije v místech, kde není mnoho prostoru. Nejčastěji ho najdeme pod kůrou mrtvých topolů a je typickým obyvatelem měkkého luhu. Na rozdíl od ostatních vyobrazených brouků se lesák v poslední době šíří. Přežije i ve větrolamech a na topolových plantážích, často ve stromech skácených bobrem. Stanislav Krejčík Jiří Klváček (detail) Mravenec lužní je podivuhodný tvor. Na rozdíl od většiny našich mravenců se, podobně jako mravenci tropických lesů, pohybuje hlavně v korunách stromů. Jinde než v luzích jihu Moravy ho u nás nenajdeme. Loví ho tu dva druhy dravých včel, kutilky rodu Tracheliodes. Nalovené mravence nosí místo medu do hnízda, kde se jimi živí jejich larvy. Jiří Klváček

6 Velký kolem 2,5 cm a jako vytepaný ze zelenozlatého kovu, patří krasec dubový mezi opravdové drahokamy naší přírody. Bohužel je také podobně vzácný, protože k životu potřebuje mrtvé, tvrdé a osluněné dřevo stojících mohutných dubů. Jiří Klváček Střevlík mřížkovaný sice bydlí v rákosinách a na vlhkých, zaplavovaných loukách, ale k přezimování si vybral trouchnivé dřevo. Umí se potápět, ale nelétá, takže obývá jen mokřady s dostatkem mrtvých stromů, ideálně louky a pastviny s bažinkami, mrtvými stromy nebo hlavatými vrbami. Jinde než v jihomoravských luzích, kde býval hojný, u nás tenhle brouk nežije. Po napuštění Novomlýnských nádrží bylo nalezeno jen několik jedinců. Stanislav Krejčík

7 Samci našich největších brouků roháčů obecných při souboji o samici. Ačkoli roháč také doplatil na změny hospodaření v lesích i úbytek starých stromů mimo les, na jižní Moravě jsou roháči místy stále hojní. A ačkoli jejich larvy žijí hlavně v zemi kolem trouchnivějících dubových kořenů, v jihomoravských luzích využívají například také dutiny hlavatých vrb. Petr Šimon Tesařík obrovský se vyvíjí ve dřevě oslabených dubů. Dříve býval běžný v nižších polohách celé republiky v pařezinách, středních a pastevních lesích. Se zánikem těchto způsobů obhospodařování lesů, úbytkem starých stromů a postupným houstnutím lesů z většiny území vymizel. Jihomoravské luhy jsou jednou z jeho posledních bašt, ale ohrožují ho zde rychlé těžby a zánik starodubů. Jan Miklín Stanislav Krejčík (detail)

8 Tesařík Necydalis ulmi s medovým leskem a krátkými krovkami napodobuje lumky. Larvy se vyvíjejí ve stěnách dutin živých listnatých stromů, které prorůstá choroš rezavec. Obývá nejrůznější druhy stromů, ale dostatečný počet vhodných dutin najde jen málokde, takže patří k velmi vzácným tvorům. Jiří Klváček Motýlice lesklá se vyskytuje v různých typech otevřených a zejména pomaleji tekoucích vod, od potůčků až po naše největší řeky. Motýlice jsou nápadné kovovým leskem, tmavými křídly a motýlím pomalým letem. Martin Pustelník

9 Šídélko brvonohé je typickým druhem lužní krajiny, kde se vyskytuje často ve velmi početných populacích, v horách chybí. Vyvíjí se v pomalu tekoucích řekách, vzácněji v potocích, kanálech, i některých stojatých vodách, včetně starých ramen řek. Je snadno rozpoznatelné podle širokých (placatých) a obrvených končetin. Martin Pustelník Klínatka rohatá je vázaná na nížinné až podhorské řeky různé velikosti. Na Moravě je běžnější na Hodonínsku, Břeclavsku a Uherskohradišťsku. Jsou nápadné zelenoužlutým zbarvením s černými úzkými pruhy na hrudi, samičky mají za očima dva žlutavé, růžkaté výrůstky. Martin Pustelník

10 Kobylka kuželohlavá obývá vlhké mokřadní louky a je nezaměnitelná svou typicky kuželovitě protaženou hlavou. Navečer se samci ozývají pronikavým cvrčením, slyšitelným až na desítky metrů. Typická je pro jihomoravské luhy, avšak v současnosti se tato vzácná kobylka šíří podél vodních toků směrem na sever. Petr Kočárek Pacvrček Pfaendlerův je drobný zástupce sarančí, který dosahuje délky jen asi 4 mm. Vyskytuje se na vlhkém písku v náplavech nížinných řek, kde si hloubí podzemní chodby. Jediné místo výskytu v České republice, na kterém byl objeven teprve v roce 2013, se nachází poblíž soutoku Dyje s Moravou. Petr Kočárek

11 Pokud se kudlanka nábožná cítí ohrožena, široce rozevře křídla, kterými o sebe šustí, a přiloží přední končetiny k sobě tak, aby nepříteli ukázala skvrny napodobující oči drobného obratlovce. Na snímku jsou naštvané samičky zelené a hnědé barevné formy. Kudlanky se vzácně vyskytují jak na lužních loukách, tak na pastvinách či suchých stepích. Petr Kočárek Jasoň dymnivkový je zástupcem lesních motýlů. Jako světlinový druh však jasoň v minulosti prosperoval v nízkých (tzv. pařezinách), středních a pastevních lesích s výskytem dymnivek živnou rostlinou housenek. Výrazný úbytek je spojen s převodem původních lesů na vysokokmenné porosty. V oblasti Soutoku byla ještě v roce 2011 jediná životaschopná populace jasoně v lokalitě Dlouhý hrúd. Marek Vojtíšek

12 Modrásek čičorkový žije u nás jen v nejjižnější části Moravy v okolí řek. Vyhovuje mu mozaika vlhčích lesních luk, lesních lemů a průseků v lužních lesích. Zjevně nesnáší současné velkoplošné pasečné lesní hospodaření a mechanickou přípravu půdy, jakož i vysazování stinných lesních porostů. Housenky se živí listy a květy čičorky pestré, vikve, jestřabiny lékařské. Přezimují v podobě larvy, o kterou pečují mravenci, tak jako u většiny modrásků. Marek Vojtíšek Pestrokřídlec podražcový obývá bylinné lemy nížinných řek, paseky a světliny v lužních lesích, zarůstající zemědělské pozemky, železniční náspy, okraje silnic a neudržované plochy na okrajích zástavby, kde můžou jeho housenky najít živnou rostlinu podražec křovištní. U nás je lokálně rozšířen na jižní a jihovýchodní Moravě. Marek Vojtíšek

13 V periodických tůních na polích, loukách nebo v lesích můžeme nalézt tvory podobné trilobitům - listonohy, kteří patří do skupiny korýšů. Listonoh jarní (fotografie dole) se vyskytuje od března do května a dorůstá velikosti 7-9 cm, oproti 10 cm listonoha letního, který se vyskytuje od května do října a chybí mu ploutvička mezi zadečkovými štěty. Zimu a vyschnutí tůní přečkávají listonozi ve formě vajíček, které dokážou přežít i několik let bez vody. Michal Hykel (listonoh jarní) Luboš Beran (listonoh letní) Stejně jako listonozi patří žábronožky sněžní mezi korýše, kteří žijí na jaře jen několik měsíců v periodických tůních. Dorůstají až 3 cm a jejich vajíčka jsou přizpůsobena k vyschnutí a promrznutí. Samečkům (fotografie nahoře s larvou komára), oproti samičkám, chybí na zadečku dva vaky s vajíčky. V České republice se vyskytuje zejména v záplavových oblastech větších řek. Michal Hykel

14 Svinutec tenký je drobný plž žijící v zarostlých tůních a ramenech v nivách větších řek. V ČR je vázán na nivy našich největších řek (Labe, Odra, Morava, Dyje). Větší počet lokalit je znám pouze z oblasti dolního toku Moravy a Dyje. Jinde existují již pouze izolované lokality a v Čechách téměř vyhynul. Zubovec dunajský je předožábrým plžem obývajícím řeky v povodí Dunaje. Na našem území se vyskytuje pouze v dolním toku řeky Dyje pod Břeclaví a v Kyjovce před ústím do Dyje. Michal Horsák Jiří Novák

15 Škeblička plochá (fotografie dole) je vzácným mlžem, který obývá větší řeky. V současnosti je znám výskyt škebličky v povodí Dunaje z Dyje a z Moravy těsně nad ústím Dyje. Škeblice asijská je nepůvodním mlžem zavlečeným z jihovýchodní Asie. Nalézána je v rybnících a početné populace se vyskytují především v řekách na jižní Moravě, kde např. v Dyji tvoří významnou součást společenstva velkých mlžů. Existuje velmi reálné nebezpečí jejího negativního vlivu na naše původní velké mlže. Luboš Beran Komáři jsou neodmyslitelně spjati s lužními lesy. V létě dokážou, zvláště po záplavách, pobyt v těchto lesích teplokrevným živočichům dosti znepříjemnit. Líhniště komárů představují především periodické tůně, zaplavované plochy lesa nebo luk. Komáří vajíčka dokážou v suchých obdobích přečkat až několik let a za příhodných podmínek se začnou vyvíjet v larvy a ty pak v konečné stadium komára. V oblasti jižní Moravy se je možné setkat s více jak 30 druhy komárů. Jan Halady

16 Jen málokdo ví, že v jihomoravské lužní krajině žije 12 druhů obojživelníků z 21 vyskytujících se v České republice. Patří mezi ně i kuňka obecná, kdysi pro své oranžové až červené bříško nazývaná ohnivá. Zajímavostí u kuňky obecné je obranná reakce tzv. kunčí reflex, který se projevuje tím, že se kuňka výrazně prohne do kolébky a dává tak na obdiv svou ohnivě zbarvenou spodní část těla a snaží se tak odradit útočníka od případného pozření. Filip Šálek Jedná se o naši nejkrásnější, nejznámější, nejhlasitější a naši jedinou stromovou žábu. Rosnička zelená dokáže díky svým prstům opatřeným na koncích rozšířenými přísavkami šplhat po jakémkoliv podkladu. Na jaře můžeme slyšet samečky, kteří nafukováním podhrdelního rezonančního měchýřku vydávají sborové hlasité kre kre kre. Filip Šálek

17 V době rozmnožování se samci skokana ostronosého zbarvují do modra. Stejně jako samečci ostatních žab, mají i skokani na předních končetinách prvního prstu vyvinut tmavý a silně zduřelý pářící mozol, který jim pomáhá se přidržet na hřbetě samičky při páření. Na fotografii můžeme vidět neobvyklý způsob páření, tzv. hromadný amplexus. Stejně jako další obojživelníci utrpěl i skokan provedenými vodohospodářskými úpravami. Filip Šálek Čolek dunajský sice vypadá jako vodní ještěrka, ale jedná se o ocasatého obojživelníka. Svým výskytem je vázán především na nivy řeky Dunaje a Tisy. U nás je znám jen z lokalit jižní Moravy teprve od roku Původně byl totiž řazen jako poddruh čolka velkého. V době rozmnožování se samci vyznačují výrazným pohlavním dimorfismem na hřbetě jim vyrůstá výrazný ploutevní lem s hlubokými zářezy. Filip Šálek

18 Užovka obojková patří mezi naše nejběžnější hady. Bezpečně ji můžeme poznat podle žlutých až oranžových půlměsíčků za hlavou. Nejčastěji se s ní můžeme potkat podél vodních toků, rybníků, mokřadů a tůní, kde loví obojživelníky (na fotografii ropuchu obecnou). Nevyhýbá se však ani zahradám u rodinných domů a rozhodně se jí nemusíme bát nemá jedové zuby. Michal Hykel Slepýš křehký je naše jediná beznohá ještěrka. Přesto, že má hadovité tělo, tak se od hadů liší především očním víčkem, které může zavřít, a schopností zbavit se ocasu, stejně jako naše ještěrky. Dorůstá do délky 45 cm. Potravou jsou nejčastěji žížaly, slimáci, mnohonožky, pavouci a různý hmyz a jeho larvy. Michal Hykel

19 Z typických ještěrů můžeme v lužních lesích potkat pouze ještěrku obecnou. Osidluje především osluněná, sušší stanoviště s lehkými půdami. Nejčastěji se s ní můžeme potkat podél osluněných cest nebo na rozhraní lesa a lučních porostů. Pavel Krásenský Původní populace želvy bahenní se na našem území vyskytovala kolem dolních úseků řek Moravy a Dyje. V současnosti jediná populace, která se pravidelně rozmnožuje a její početnost narůstá, se vyskytuje v okolí lokality Betlém v severním zahrází střední nádrže Novomlýnských nádrží. Základem této populace byli jedinci dovezeni z delty Dunaje. Kromě želvy bahenní se ve volné přírodě můžeme setkat s želvou nádhernou, pocházející ze Severní Ameriky. Stanislav Krejčík

20 Netopýr rezavý patří mezi běžnější druhy. Je typickým štěrbinovým druhem. Nejdůležitějším typem úkrytů jsou stromové dutiny, kde lze nalézt především letní, ale i zimní kolonie. Nevyhýbá se ani štěrbinám v panelových domech. Ochranu mu zajistíme ponecháváním dutých stromů v lesích a šetrným zateplováním panelových domů. Filip Šálek Lužní lesy jsou domovem 11 druhů netopýrů z 26 se vyskytujících v České republice. Netopýr parkový patří mezi typické lesní druhy vázané hlavně na lužní lesy a pobřežní vegetaci řek v nižších polohách. Úkryty vyhledává ve stromových dutinách a štěrbinových úkrytech, přičemž se nevyhýbá ani lidským stavbám. Je tažným druhem a známé jsou přesuny až 2000 km. Jiří Šafář

21 Vydra říční patří mezi naše samotářské šelmy, které jsou velice dobře přizpůsobeny životu ve vodě. Obývají jak horské, podhorské, tak i nížinné vodní toky, rybníky a jezera. Tři čtvrtiny potravy tvoří ryby a zbytek obojživelníci, plazi, vodní ptáci, mlži. Její ochrana se dostává do konfliktů se zájmy rybářských subjektů. V současnosti sice není přímo ohrožena vyhynutím, ale zvyšující se mortalita na silnicích a nelegální lov může být příčinou poklesu početnosti. Pavel Ondra Osídlení bobra evropského na jižní Moravě vzniklo z repatriace v Rakousku nedaleko Vídně, kde v letech bylo vysazeno 42 bobrů. V jihomoravské lužní krajině má v současnosti ideální podmínky a nachází se zde nejhustější populace z celé České republiky. V roce se odhadovalo, že jeho populace od Novomlýnských nádrží přes soutok řek Moravy a Dyje po Hodonín čítá jedinců. Pavel Ondra

22 Živočicha s ostny vytvořených z chlupů, kterých může mít na těle až sedm tisíc, si nemůžeme splést. Těžší je však rozeznat ježka východního od západního. Hranice jejich rozšíření prochází Českou republikou a v oblasti jihomoravských luhů se můžeme setkat s oběma druhy. Ježci jsou hmyzožravci, kteří však nepohrdnou ani malou žábou. Jelen evropský společně s dančí, srnčí a černou zvěří patří mezi hlavní lovnou zvěř obory Soutok, která je rozlohou 4232 ha naší největší oborou v České republice. Trofeje ze zdejší obory se vyznačují mimořádnou kvalitou a oblast je tak vyhledávána českými i zahraničními lovci. Michal Hykel Petr Šimon

23 Drsek větší je jedním ze dvou druhů drsků, se kterým se můžeme na našem území vzácně setkat jen na dolních tocích řek Moravy a Dyje. Rozšíření dále je limitováno migračními bariérami (jezy, stupně, přehrady). Dorůstá do velikosti kolem 20 cm a tvar těla má přizpůsobený k životu v proudných vodách, především podhorských toků, ale i nížinných řek. Hořavka duhová je drobná kaprovitá rybka obývající zejména stojaté (stará říční ramena, tůně) nebo i mírně tekoucí vody (zavodňovací kanály) na celém našem území. Důležitou podmínkou výskytu je přítomnost velkých mlžů, do jejichž žaberní dutiny ukládají samičky dlouhým kladélkem své jikry. Lubomír Hlásek Lubomír Hlásek

24 Karas obecný je naší původní kaprovitou rybou přizpůsobenou k životu ve stojatých a mírně tekoucích vodách v nivách větších řek. Je velmi odolný vůči přehřívání a nízkému obsahu kyslíku ve vodě, ale i přesto je dnes velice vzácný. Důvodem je zánik biotopů při regulaci řek a výstavbě Novomlýnských nádrží v minulosti a dnes především konkurencí nepůvodních druhů ryb, zejména karase stříbřitého. Lubomír Hlásek Krutihlav obecný si jako jediný z našich datlovitých ptáků nevytesává vlastní hnízdní dutinu, ale využívá staré dutiny jiných ptáků. Stejně tak jako jediný z našich šplhavců na zimu odlétá do teplých krajin, zatímco ostatní druhy jsou u nás celoročně. Jeho potravou jsou převážně mravenci. Jiří Bohdal

25 Žluna šedá obývá podobné prostředí jako strakapoud prostřední, ale celkově je mnohem vzácnější, i když se s ní můžeme setkat i ve vyšších polohách. Její typické pískání lze snadno napodobit na ústa a někdy se nám tak může podařit ptáka přilákat na pár metrů. Strakapoud prostřední je typickým ptákem starých lužních lesů hnízdících na Soutoku v počtech jinde nevídaných, s úbytkem starých porostů mu bohužel mizí i jeho prostředí. Na jaře se luhem do daleka nese jeho zvláštní mňoukavý hlas. Rostislav Stach Petr Šimon

26 Lejsek bělokrký je nápadný černobílý pěvec s výrazným ostrým zpěvem. Hnízdí v dutinách, část jeho populace v severní části obory Soutok také v početných ptačích budkách. Nápadné jsou jeho lety z korun stromů, při kterých loví létající hmyz. Jiří Bohdal Podobně jako chřástal polní i konipas luční od nás kdysi téměř vymizel, ale v posledních cca 20 letech se na řadu míst zase vrátil. Kromě nivních luk rád hnízdí i na zamokřených polích. Na průtahu se u nás můžeme setkat i s několika poddruhy, jejichž samci jsou odlišně vybarveni, jako např. s konipasem lučním severoevropským nebo předoasijským. Zdeněk Tunka

27 Čejka chocholatá patří mezi druhy, které z naší krajiny díky intenzivnímu zemědělství nejrychleji mizí. Zatímco dříve hnízdila v údolních nivách převážně na loukách, v současné době tvoří většinu hnízdišť spíše zaplavená pole. Kvakoš noční hnízdí v České republice především v jižních Čechách a na jižní Moravě, zde např. společně s volavkami na Zámeckém rybníku u Lednice nebo na Jaroslavických rybnících na Znojemsku, nově i na Pohořelických rybnících. Pavel Ondra Zdeněk Tunka (detail) David Mahovský

28 Neregulovaný tok řeky Dyje od Břeclavi až po soutok s Moravou, stejně jako třeba přirozený tok Moravy v oblasti Osypaných břehů u Strážnice, představují pro ledňáčka říčního ideální hnízdní prostředí. Hloubí si totiž nory v kolmých březích především podél vodních toku, ale také jej můžeme nalézt hnízdit na slepých ramenech nebo na některých zemnících s vhodnými obnaženými stěnami. Po nárůstu početnosti, zaznamenaném zejména v 90. letech a v první dekádě nového tisíciletí, začaly počty volavek popelavých v koloniích na jižní Moravě v posledních letech klesat. Známé jsou kolonie např. na Zámeckém rybníku u Lednice, v Oskovci u Petrova, Skařinách u Mikulčic nebo na Sekulské Moravě pod Lanžhotem. Jan Halady David Mahovský

29 Lužní lesy na dolním toku Moravy a Dyje jsou jediným místem, kde u nás čáp bílý hnízdí v lesních stromových koloniích. Některé z nich čápi v posledních letech opustili, zůstává však kolonie ve Skařinách u Mikulčic. Další páry hnízdí na solitérních starodubech na loukách na Pohansku a na Lánech. V letech 20. století chřástal polní z údolních niv prakticky zmizel. Od 90. let se ale můžeme těšit z jeho návratu a v dobrých letech, jako byl třeba ten poslední (2013), se z luk na Soutoku v noci ozývá svým nezaměnitelným hlasem crex-crex i několik desítek samců. David Mahovský Jiří Bohdal

30 Husa velká u nás hnízdí především na rybnících, mokřadech, na slepých ramenech apod. Hnízdění na hlavatých vrbách, jaké jsme znali třeba z Křivého jezera nebo z někdejšího Pannsee, je už asi definitivně minulostí. Dosud však občas zahnízdí na dravčích hnízdech nebo na hnízdech čápa bílého či černého. Na rozdíl od přísně tažného luňáka hnědého u nás luňák červený také přezimuje. V lužních lesích na Břeclavsku se někdy soustřeďuje do hejn o velikosti i několika desítek ptáků. Jde o celosvětově ohrožený druh, jeho areál je omezen na část Evropy a jde tedy vlastně o jednoho z mála evropských endemitů. Dušan Boucný David Mahovský

31 Z našich dvou druhů luňáků je luňák hnědý více vázán na blízkost vodních toků či ploch než blízce příbuzný luňák červený. Oba druhy se živí savci, ptáky i rybami a v jejich potravě zaujímají významný podíl mršiny. Jeden z našich nejvzácnějších dravců orel královský u nás hnízdí od roku 1998, nyní v počtu 3-5 párů. Většina jeho hnízdišť je v lužních lesích Břeclavska, zahnízdil však i na Znojemsku nebo na Brněnsku. Petr Šimon Petr Horák

32 Po téměř stoleté pauze se k nám orel mořský jako hnízdící druh vrátil v polovině 80. let 20. století. Díky nárůstu populace v okolních zemích (zejména v Polsku a Německu) u nás dnes hnízdí kolem stovky párů. V lužních lesích Břeclavska to bylo v posledních letech 5-6 párů. Petr Šimon