Zpravodaj farnosti při konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie v Opavě září Slovo na cestu

Transkript

1 Zpravodaj farnosti při konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie v Opavě září 2014 Slovo na cestu A je to zase tady. Září a s ním nový školní, pro jiné akademický rok. Nejen pro školáky a pro studenty, ale taky pro mnohé rodiče a prarodiče. Vstávat, chodit do školy, chystat svačiny, respektovat rozvrh, nezmeškat odpolední kroužky, vyzvedávat po škole, plánovat, kdo kdy bude kde, zápasit s trémou před písemkami a zkoušením, přemáhat lenost a nechuť, prožívat večery nad zapomenutými úkoly, vysedávat nad učením do noci, užívat si radostí nebo strastí nad otevřenými žákovskými v reálu či na webu školy a ještě mnoho dalšího. Po prázdninách se život vrací do normálu ke svému rytmu. Školní rok zdaleka nevytváří řád jen těm, kdo usedají do školních lavic. Je nás mnohem víc, pro které 1. září přináší předěl a opět pravidelný rytmus. Čas je jeden z nejvzácnějších darů, které máme. Není jedno, kdo nebo co náš čas určuje. Někdo je zapřažen školním rokem, jiný ranní a odpolední směnou, další pracovním kolotočem dva, dva, dva nebo tři a tři, jinému čas určuje píchání inzulínu nebo dávkování léků, další je pod bičem nepředvídatelnosti, když každý den je jinak podle požadavků klientů a zákazníků. Biblický svět přináší jednu úžasnou intuici, kterou si osahali židé v babylónském vyhnanství bezmála šest set let před Kristem, že člověk ze své strany se může rozhodnout prožívat svůj čas s Bohem. Věřícímu člověku může být odcizeno mnohé svatyně, posvátné předměty, knihy, upomínky, náboženští vůdcové atd. Ale nedá se mu vzít jeho rozhodnutí myslet v určitý čas na Boha. Díky tomu i dnes mezi námi křesťany potkáte lidi, kteří si propojili ranní sundávání nohou z postele se znamením kříže nebo poledne s modlitbou Anděl Páně, třetí hodinu odpoledne se vzpomínkou na Ježíšovo utrpení, pokládání rukou na volant s modlitbou o ochranu Boží na cestách, večerní usínání dětí s křížkem na čelo, devátou hodinu večerní s modlitbou za farnost, večerní ulehnutí s modlitbou k Panně Marii nebo jakkoli jinak.

2 Je jedno, jakou konkrétní podobu naše rozhodnutí propojit určitý čas se vzpomínkou na Boha má. Na délce až tak moc nezáleží. Důležitější je spíš poznání, že i přes vnější okolnosti, přes frustrující pocit, že nám neustále chybí tolik potřebného času, můžeme se v pravidelném okamžiku povznést myšlenkou k Bohu. Pak zakusíme, že On je skutečně s námi na naší životní cestě. otec Petr Smolek, administrátor farnosti Rychvald u Karviné Pane, můj Bože Pane, můj Bože, tak silně toužím, abych se dokázal modlit s nejvroucnější odevzdaností. Vnořit bych se chtěl do tvé přítomnosti, nemyslet na nic než být před tebou, aby mi nezabraňovala má únava a neochromoval mě pocit prázdnoty v nitru, aby mě neodváděla má přání a neskličovaly mě pochybnosti. Na tvého Ducha čekám, aby mi přišel na pomoc. Přijď, Bože, a proraz si cestu k mému srdci, ať se rozepne v bezmezné důvěře. Děkuji ti, že mám touhu být ti nablízku, vždyť má touha znamená, že ty mě voláš. Čekání Hledám tě radarem své touhy Nedočkavost srdce se rozvlnila do všech stran na vážkách nejistoty houpá se neustále Přijde Nepřijde A potom najednou zacinkají klíče To ostatní už znáš Světlo úsměvu Zpěvavé pozdravení Hřejivý stisk ruky Políbení pokoje Mons. Josef Veselý 2

3 Změny ve farnosti S příchodem letních prázdnin se udály změny ve farnosti Nanebevzetí Panny Marie. Místo otce Pavla Cieslara, který odešel do farnosti Nový Bohumín, přišel z Ostravy-Staré Bělé do Opavy jako nový děkan a farář otec Jan Czudek. Máme také nového kaplana, kterým je otec Aleš Písařovic, který dříve působil v Kravařích. Otec Mieczysław Augustynowicz odchází od září do farnosti Orlová. Otci Pavlovi i otci Mieczyslawovi děkujeme za vše, co v naší farnosti vykonali, a zároveň jim přejeme, ať je v nových působištích provází Boží požehnání a milost Ducha Svatého. Otce Jana i otce Aleše v naší farnosti vítáme a vyprošujeme jim všechny potřebné dary. Zajímá nás Způsobuje Bůh záměrně přírodní katastrofy? Bůh respektuje svobodu člověka i zákonitosti přírody. Řada lidí, kteří uvažují o náboženských otázkách, se nedostává k pochopení Boha a jeho jednání, a to proto, poněvadž Pánu Bohu připíší vlastnosti a možnosti, které má člověk, a potom se samozřejmě nedoberou uspokojivého výsledku. Kdo tedy vidí v Bohu dispečera, který vše, co se kolem nás děje, spouští, zastavuje a reguluje, ten ho udělá za všechno zlo zodpovědným (dobro mu většinou nepřipíše?!), a tak ho odsoudí. Někdo jiný v něm vidí jen nějakou nadzemskou sílu, k té zas sotva bude mít osobní vztah. Víra, kterou nám ukazuje Bible, která se zrodila v izraelském národě a která je dva tisíce let rozvíjena v křesťanství, stojí v zásadě na tom, že Bůh se stává účastníkem dějin Izraele (ve Starém zákoně) a potom díky Ježíši Kristu účastníkem, partnerem života křesťana, tedy člověka, který v něho uvěřil. Je to potom Bůh v našich dějinách, který ještě ke všemu respektuje svobodu člověka (a tak se děje kromě dobra i zlo války, vraždy apod.) i zákonitosti v přírodě (tsunami, zemětřesení, vichřice jsou přírodní jevy, které nejsou jako takové zamířeny proti člověku, které mu ale ublíží, když se s nimi nechráněn setká). P. Aleš Opatrný (zdroj 3

4 150 km se svatým Janem XXIII. Již po sedmé se poutníci rozhodnuti jít tentokrát spolu se svatým Janem XXIII. na Velehrad shromáždili před konkatedrálou v Opavě, aby si naložili svá zavazadla, ale především aby společně začali své putování mší svatou. Mši sloužil otec Pavel Cieslar a na jejím konci všichni poutníci od něj obdrželi požehnání na cestu. Toto požehnání všechny určitě povzbudilo a namotivovalo je celou pouť prožít spolu s Pánem Ježíšem. Ještě před odchodem se s poutníky rozloučil i otec Mieczysław Augustynowicz, který je také posílil svým slovem v putování. Poté již zavelel otec Bartłomiej: Poprosím kříž, tabuli, vlajky a kytary a JDEME! Mimochodem, těmito slovy nás otec Bartłomiej vyzýval k odchodu pokaždé. Cesta z Opavy do Fulneku byla zpočátku slunečná, avšak před Fulnekem se spustila obrovská průtrž mračen. Což nás sice neodradilo v putování, ale dosti všechny zmohlo a především pořádně namočilo. Všichni byli skutečně mokří až na kost. Avšak otec Bartłomiej neztrácel hlavu a ve chvíli největší průtrže vymyslel krásnou písničku s názvem: Děkuji ti, Bože, za počasí. Jakmile jsme dorazili do Fulneku, tak nás ještě zdejší pan farář pokropil svěcenou vodou a rozdělili jsme se do rodin, kde jsme strávili nadcházející noc. U našich hostitelů nezůstal žádný radiátor chladný. Všechny radiátory byly rozpáleny, jen aby nám naše věci co nejvíce vyschly a mohli jsme dále pokračovat v našem putování. Za tuto pomoc ještě jednou velké Pán Bůh zaplať. Ráno jsme se probudili do dalšího deštivého dne, ale čekala nás mše svatá s otcem biskupem Františkem, takže každý jistě vstával s radostí. Otec biskup nás ve svém kázání také podpořil v putování a ještě před odchodem jsme od něj obdrželi požehnání. Na oplátku jsme mu zazpívali krásnou písničku. Cesta z Fulneku do Bělotína byla asi pro všechny tou nejtěžší, jelikož opravdu celý den vytrvale pršelo. V Odrách, kde jsme měli pauzu, jsme načerpali další síly, koupili si nové pláštěnky a suché ponožky a pokračovali v cestě. I přes déšť nás neopustil elán a zpívali jsme dál a dál. Naše modlitby, aby přestalo pršet, byly vyslyšeny až v Bělotíně, kde jsme 4

5 se ve zdejším kostele všichni modlili Korunku k Božímu milosrdenství. Čekala nás první noc v tělocvičně. Po noci zaslouženého odpočinku jsme se již probudili do prosluněného dne. Jako každé ráno nechyběla mše svatá, tentokrát sloužená otcem generálním vikářem Martinem Davidem. Po mši svaté jsme již vyrazili do dalšího dne putování. Samozřejmě, že naše putování nebylo pouze bezduchým výletem na Velehrad. Celá pouť nesla tuto intenci: Za mír a pokoj na Ukrajině. Za závislé na drogách, alkoholu aj. Za hojnost Božích milostí na diecézním setkání mládeže v Odrách. Každý den při modlitbě jsme také měli prostor přidat svou soukromou intenci a prosby. Další zastávka na nocleh byla v obci Paršovice, kde nás místní již tradičně přivítali teplým gulášem. Při odchodu z Paršovic se s námi přišly rozloučit také děti z místní mateřské školy, které se k nám přidaly ke společnému zpěvu písně: Anděle Boží. Následovala cesta do Holešova. Cesta byla plná legrace, ale samozřejmě také modlitby. Při zpěvu jsme se opravdu pořádně pobavili, jelikož spolu s námi Slezany putovali také poutníci z Moravy spolu s otcem Františkem, kteří svými nápady uměli opravdu oživit text písní, a tím pobavit ostatní. Jistěže my Slezané jsme se nenechali zahanbit a okamžitě jsme na jejich nápady reagovali a společně jsme tak utvořili super společenství, ve kterém se spolu s Boží pomocí krásně putovalo. Doputovali jsme do Holešova, kde na nás již čekala teplá večeře v miskách, což každému z nás doslova bodlo. Při společné večerní modlitbě jsme pak děkovali Pánu Bohu za vše dobré co, nás na naší cestě potkalo. Ráno v Holešově nás opět čekala mše svatá a poté si každý individuálně posnídal. Jako tradičně byl odchod naplánován na 9 hodin z tamějšího náměstí, kde jsme se společně vyfotili a pustili jsme se do dalšího dne našeho putování. Jak vlastně takový den putování vypadal? Jak jsem již uvedl, každý den začínáme mší svatou a pokračujeme snídaní. Již během chůze pokračujeme ranní modlitbou, čteme evangelium daného dne a poté zase opět společně zpíváme či konverzujeme. V poledne nesmí chybět modlitba Anděl Páně a oběd. Jakmile jsme připraveni vyrazit na další cestu - posíleni obědem a modlitbou -, 5

6 opět si ji zpříjemňujeme společným zpěvem. Kolem 13. hodiny odpolední se společně modlíme růženec a v 15 hodin Korunku k Božímu milosrdenství. Jakmile dorazíme na místo odpočinku, trávíme společný čas rozličnými aktivitami. Jednak jsou to různé hry, ale například v Kvasicích, kde jsme dorazili z Holešova, jsme společně prožívali křížovou cestu. Po křížové cestě je také samozřejmě čas si zajít někam na Kofolu a společně strávit chvíle, které zbývají do doby, kdy se zavře tělocvična, ve které spíme. Je zde předposlední den poutě. Cesta do Kvasic. Osobně mi tento úsek přišel naprosto nejlepší. Jednak jsme si již zvládli vytvořit super společenství, ale také jsme již věděli, že nám chybí už jen pár kilometrů a dojdeme do cíle naší společné pouti na Velehrad. Tento pocit byl dokreslován ještě dalšími okolnostmi. Jednak tím, že nás ještě jednou po telefonu povzbudil otec Mieczysław, ale také tím, že otec Bartłomiej ve chvílích společné konverzace uměl opravdu rozproudit zábavu a s touto jeho podporou se šlo také mnohem lépe a na kilometry, které nás ještě čekaly, jsme tolik nemysleli. Jakmile jsme dorazili do Traplic, vůbec nám nepřišlo, že jsme již ušli 143 kilometrů a k Velehradu je to co by kamenem dohodil. V Traplicích jsme společně adorovali před Nejsvětější Svátostí oltářní a na závěr jsme společně zazpívali Te Deum laudamus. 6

7 K Velehradu to bylo, jak jsem již uvedl, co by kamenem dohodil, a proto se každému šlo dobře a těšili jsme se na slavnostní mši svatou celebrovanou otcem arcibiskupem Mons. Janem Graubnerem. Jakmile jsme poprvé spatřili slavný Velehrad, poklekli jsme do tiché modlitby a děkovali Bohu za všechna milosrdenství během naší pouti. Od Velehradu nás dělil pouze poslední prudký kopec dolů. Samozřejmě, že začalo pršet. Jelikož se někteří poutníci rozhodli poslední kilometry dojít k Velehradu pěšky a onen prudký kopec se změnil v jedno obrovské kluziště, byly ony poslední kilometry dosti zajímavé a mnohdy i zábavné. Jakmile jsme sešli kopec, zastavil nás okamžitě tým jedné české televize a začal nám klást dotazy, zda nám to v takovém dešti stálo za to atd. Každý dotázaný odpověděl, že mu to stálo za to a že to bylo pěkné putovat spolu s dalšími mladými. Těsně před hraniční tabulí městečka Velehrad přestalo pršet a my jsme se pustili z plných plic do zpěvu. Všichni lidé nám mávali a radovali se spolu s námi. Jakmile jsme došli před baziliku, pustili nás do přední části, takže jsme měli celou mši svatou z první ruky. Po mši svaté se s námi opět setkal náš otec biskup František a společně jsme si zase zazpívali. Na úplný závěr se s námi přišel vyfotit i místopředseda vlády pan Pavel Bělobrádek, kterého jsme obdarovali naší poutnickou plackou a zpěvníčkem. Co všechny potěšilo, bylo to, že si okamžitě darovanou placku připnul na klopu svého saka. Poté nám nezbývalo nic jiného než si zajít koupit něco na zub a pořídit nějaký ten suvenýr domů. V 15 hodin odpoledne jsme všichni společně nastoupili do autobusu, který nás dovezl zpět do Kvasic, kde jsme si naložili svá velká zavazadla a pokračovali jsme, tentokrát již autobusem, na své cestě domů. Ano, zvládli jsme to! Ale nezvládli bychom to bez pomoci všech dobrých lidí, kteří nám během poutě pomáhali. Počínaje naším duchovním otcem této poutě, otcem Bartłomiejem, otcem Františkem z Oder, panem řidičem doprovodného auta a konče všemi našimi blízkými doma, kteří na nás mysleli v modlitbách. Poděkování samozřejmě patří Pánu Bohu, který během celé pouti na nás shlížel a opatroval nás. Dík patří i všem, kteří nezůstali sedět doma za pecí a šli s námi. A proto Ty nebo Vy, kteří jste letos zůstali doma, neváhejte a příští rok na konci června pojďte spolu s námi na 8. pěší pouť z Opavy na Velehrad! Jiří Brňák 7

8 DSM ODRY 2014 Ve dnech 29. července až 3. srpna se uskutečnilo letní diecézní setkání mládeže v Odrách. Motto, které nás provázelo celým setkáním, znělo: Není dobré, aby byl člověk sám. (Gn 2,18). Kromě motta nás doprovázela také oderská hymna letošního setkání. Ze všech koutů naší ostravsko-opavské diecéze se do Oder sjelo okolo 500 účastníků. Organizátoři měli celý program setkání pečlivě připravený a pro nás velmi přínosný. Každý den začínal společnou modlitbou u pódia v prostorách zámeckého parku. Během dne nám byly nabídnuty různé aktivity. Například katecheze, o kterých jsme následně diskutovali v menších skupinkách rozdělených podle věku. Odpoledne jsme se potom mohli zúčastnit různých workshopů, tvořivých dílen, adorací v kostele nebo si zasportovat. Nabídka přednášek byla opravdu veliká, takže si každý mohl vybrat, co ho zajímá. Večerní program byl také bohatý. Pokaždé obsahoval plno vtipných scének a různých koncertů. Nejvíce se nám líbil koncert komorního seskupení Prague Cello Quartet. Čtvrtý den, pátek, byl zpestřen tím, že jsme šli na poutní místo Panny Marie ve skále ležící v překrásném lesním údolí na území městečka Spálov. Ve skále, ze které vyvěrá pramen pitné vody, se nachází kamenný oltář se sochou Panny Marie. Zde se konala mše svatá a po obědě jsme se modlili růženec. Tato pouť byla pro nás vyčerpávající, protože poutní místo bylo vzdáleno od Oder asi 11 km. Přesto v nás převládal dobrý pocit z přinesené oběti. V sobotu se v Odrách konala pouť rodin. Společně s mladými rodinami a jejich dětmi jsme prožili mši svatou a po mši byl pro děti připravený pohádkový program. V neděli proběhla závěrečná mše, rozloučení a požehnání od otce biskupa, který tady strávil s námi celý týden. Na závěr bychom chtěly poděkovat organizátorům a všem, kteří se podíleli na přípravách a chodu celého setkání. Nesmíme také zapomenout na scholu, která se postarala o naše nezapomenutelné hudební zážitky. Patří jí velký dík. A i když nám počasí zprvu nepřálo, setkání se nám velmi líbilo a doufáme, že stejně tak ostatním. Zůstává v nás pocit radosti a pokoje a nová energie do dalších všedních dní. Aňa Rubešová a Jana Kepová 8

9 Z pokladů naší farnosti Ornát od císařovny Marie Terezie Moravský historiograf a rajhradský benediktin Řehoř Wolný ve své církevní topografii Moravy zmiňuje, že v opavském kostele Nanebevzetí Panny Marie se nachází ornát z těžké hedvábné látky vyšívané zlatem, který byl darem Marie Terezie velmistru Karlu Lotrinskému z roku Jestliže dnes si pod pojmem ornát představíme liturgický oděv pro jednoho kněze, dříve tak byla rovněž označována celá souprava ke sloužení tzv. tridentské mše sv. pro kněze a dva přisluhující. Obvykle se skládal z kasule, pluviálu, dvou dalmatik a štol a manipulu, náročnější soupravy pak měly vyšší počet některých součástí. Opavský soubor zahrnoval pluviál, kasuli, čtyři dalmatiky, štoly, manipul, bursy, paly a dvě vela. Ornát byl vyroben z nachově červené hedvábné látky protkávané zlatými nitkami, se středními díly z bílého hedvábí s aplikovanými barevnými květinovými výšivkami a se zlatými portami a krajkami podél okrajů. Podšívka byla z fialové hedvábné látky. Na dalmatikách byly ve výplni ze stříbrného plechu vyšity iniciály MT a letopočet Podle tradice tento soubor liturgického textilu osobně vyšívala císařovna Marie Terezie, o které je známo, že se skutečně věnovala vyšívání, a je jí připisováno několik ornátů vyšívaných tzv. uzlíčkovou barevnou výšivkou. Literatura uvádí např. liturgickou soupravu z vévodského paláce ve Florencii z roku 1765 nebo pontifikální parament hradeckého biskupa. Jako pravděpodobnější se však jeví to, že císařovna Marie Terezie nechala soupravu ušít z některých svých šatů, odložených po smrti svého muže Františka Štěpána Lotrinského (1765). Připomeňme si, že se nejednalo o výjimečnou věc až do 18. století byla s ohledem na vysokou cenu drahých látek řada liturgického textilu zhotovována přešitím z nemoderních šlechtických oděvů, odložených svatebních šatů, nepotřebných vojenských uniforem, šatů královen po korunovaci, ale také ze závěsů nebo tapet protkávaných zlatem či stříbrem. Mít paramenta a roucha ze zcela nové látky si mohli dovolit jen významné kostely a kláštery, zpravidla díky štědrým dárcům. Vraťme se ale zpět k císařovně. Ta po smrti svého manžela na znamení smutku rozdala své šaty a chodila jen v černém oděvu. Zhotovený soubor liturgických rouch pak darovala svému švagrovi Karlu Alexandrovi Lotrinskému, velmistrovi Řádu německých rytířů. Z majetku velmistrů jej před rokem 1835 opavskému kostelu daroval velmistr Antonín Viktor, který je rovněž dárcem známé tzv. Lehrbachovy monstrance s černým řádovým křížem. O hodnotě celé soupravy, nadto zvýšené významem dárkyně v osobě 9

10 císařovny, svědčí fakt, že byla v roce 1909 zapůjčena na výstavu křesťanského umění do Düsseldorfu, a to jako jeden ze dvou předmětů z Opavy. Naší smutnou vizitkou je skutečnost, že byť byl ještě v roce 1972 soubor kompletní, v roce 1988 nebyla při kontrole památkářů nalezena většina jeho částí a v novém tisíciletí se dohledalo již jen velum a manipul (= úzký, krátký pruh látky - rouška - podobný štole, který měl kněz při mši sv. na levé ruce, dnes se běžně neužívá). Přestože se jedná o pouhé torzo celého souboru, právem patří k pokladům farnosti. Osud nezvěstných dalmatik a dalších částí souboru opavských liturgických rouch od císařovny Marie Terezie bohužel (pro některé však bohudík) zůstává tajemstvím. Petr Tesař Některé věci se musí vidět naživo Jak už bylo zmíněno v úvodu tohoto čísla, je od prázdnin v naší farnosti nový farář otec Jan Czudek. Rády bychom vám jej v následujícím rozhovoru představily. Otče, odkud pocházíte? Pocházím z Jablunkova u Bukovce (předpokládám, že všichni vědí, kde je Bukovec, teď už budou všichni vědět, kde je Jablunkov). Jste z věřící rodiny? Rodina je věřící, otec pracoval v Třineckých železárnách jako kovomodelář, maminka byla prodavačkou v potravinách, teď jsou oba v důchodu. Ze sourozenců jsme tři kluci, nejstarší Stanislav je ženatý a má tři děti. Mladší bratr Roman je knězem a momentálně působí jako vicerektor české koleje v Římě (Nepomucenum). Jak dlouho jste knězem a kde všude jste působil? Knězem jsem patnáct let. Za tu dobu jsem byl jeden rok v Karviné, sedm let v Břidličné, čtyři roky v USA a tři roky v Ostravě-Staré Bělé. Co bylo náplní Vaší pastorační práce, když jste byl jako kněz v USA? Hlavní úmysl pobytu českého kněze v USA je starost o české krajany - já měl na starosti New York a dojížděl jsem do Washingtonu, D.C. Jelikož ve Spojených státech vždycky byla odluka církve od státu, znamená to, že kněz musí být zaměstnancem 10

11 nějaké instituce, která za něj bude platit sociální a zdravotní pojištění. Kromě služby pro krajany jsem byl tedy zaměstnán i v americké farnosti, ke které patřila základní škola, několik domovů důchodců a dvě nemocnice. Vynikající zkušenost. Jací jsou věřící v Americe? Ve zkratce - zapojeni. Zapojeni do organizace a aktivit farnosti. Každý má na starost třeba maličkou část něčeho a zodpovědně se o ni stará. Oslovily Vás Spojené státy natolik, že jste uvažoval o tom tam zůstat? O tom jsem uvažoval, ale snažím se také dávát pozor na to, o čem uvažuje otec biskup, takže těsně předtím, než mi vypršelo pracovní vízum, jsem se vrátil zpátky. Máte nějaký zajímavý zážitek z Ameriky? Vzpomínám si na svou první svatbu v americké farnosti. Den předtím je vždycky praktický nácvik se snoubenci a celou rodinou. Začal jsem všechny organizovat a říkat, kdo kde bude stát a co kdo bude dělat. Každou chvíli jsem byl přerušován, protože nevěsta to vše překládala své rodině do čínštiny, ženich zase své rodině do španělštiny. Hotový Babylón. Jinak bylo pro mě obrovským zážitkem projet o prázdninách skrz naskrz Spojené státy - jeli jsme s bratrem autem, kde jsme chtěli, tam jsme zastavili, spali v kempech ve stanu. Ta příroda se nedá popsat. Parky, vodopády, skály, jezera, poušť, oceán. Dojeli jsme například navečer do Grand Canyonu, stáli jsme nad tou dírou v zemi beze slova nějaký čas. Když zašlo slunce, řekli jsme si, že tady musíme přespat a vidět to ještě jednou, po ránu. Některé věci nejdou ani nafotit, musí se vidět naživo. Na co kladete důraz ve svém povolání? Asi na rovnováhu mezi vnějším a vnitřním. Aby to, co dělám navenek, bylo podložené časem stráveným v tichu. Dále pak se modlím, abych neztratil vnitřní radost z kněžství a také o vytrvalost. 11

12 Kromě každodenních kněžských povinností jste činný také na akademické půdě. Kde a co učíte a jak Vás to baví? Přednáším na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, obor morální teologie, konkrétně předměty Etika manželství a rodiny a Sociální etika. Posluchači jsou budoucí kněží, proto je dobré, když o tom mluví někdo, kdo to zná ze života. Tím odpovídám i na další otázku - baví mě to proto, že vidím vyrůstat novou kněžskou generaci, vidím to jako užitečné spojení teorie s praxí. Když se v Opavě řekne jméno Czudek, spoustě lidí se vybaví slavný basketbalista. Jak jste na tom se sportem Vy? Sportuji rád, v pořadí oblíbenosti například lyže, tenis, kolo, brusle, fotbal a pár sportů chci ještě vyzkoušet. Máte i nějaké jiné záliby, kterými vyplňujete volný čas? Čtu, rád zajdu do kina nebo do divadla. Co Vás dokáže vytočit nebo naopak potěšit? Potěší mě, když vidím opravdově prožívanou víru, spokojené manželství, krásnou rodinu, šťastného kněze. Vytočí mě zatvrzelost a naschvály. Co byste chtěl popřát čtenářům Cesty? Aby vždy cítili, že na své cestě nejsou sami, aby hledali tu správnou životní cestu a jednou došli k tomu, který řekl: Já jsem cesta, pravda a život. Děkujeme za rozhovor. Marie Štrauchová a Mirka Řeháková In memoriam P. Antonín Harazin 12 Narodil se 27. května 1918 v Oticích-Rybníčkách. Po absolvování gymnázia nastupuje do semináře ve Vidnavě. Na kněze byl posvěcen 21. března 1942 ve Vratislavi. V letech 1942 až 1951 působí v Neplachovicích a pak ve Velkých Heralticích. V jeho korespondenci jsme našli dokument, který objasňuje příčinu, proč musel odejít do českého pohraničí, tak jako řada jiných kněží, kteří neohroženě přečetli pastýřský list kardinála Berana v roce Citujeme: Přestupku jste se dopustil tím, že jste v neděli dne v kostele ve Vel. Heralticích uváděl ve známost na místě veřejně přístupném oběžník ze dne 15. června 1949 vydaný

13 pražským arcibiskupem jménem katolických biskupů a ordinářů, čímž byl ohrožován veřejný pořádek. Úředními orgány byl jste včas upozorněn, abyste od čtení listu upustil v zájmu veřejného pořádku, takže Vám bylo známo, že v opačném případě mohl býti veřejný pořádek ohrožen. Česká farnost Bzí u Železného Brodu se stala jeho dlouhodobým působištěm. Pro litoměřickou diecézi to byla velká výpomoc, pro něj osobně to byla cesta pouští. Po krátké zastávce u sester Panny Marie Jeruzalémské v Chrastavě u Liberce vrací se do Opavy v roce P. Antonín jako by tu prožíval nové jaro svého kněžského života. Navštěvoval pravidelně nemocné, sloužil sestrám a sloužil i farnosti Panny Marie, především vytrvalou službou ve zpovědnici. V radostném společenství sester, přátel a příbuzných oslavil svou osmdesátku. Ale pak se jeho zdravotní stav zhoršoval a všechno vyvrcholilo letos (v roce pozn. red.) v závěru měsíce srpna. Umírá 1. září snad právě ve chvíli, kdy v kapli Povýšení sv. Kříže je mše svatá, a snad právě ve chvíli, kdy zaznívají slova proměnění a slova tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste. Toto tajemství víry, z něhož denně žil, se na něm naplnilo ve chvíli jeho smrti. Jsme mu vděčni za krásný příklad obětavé služby pro církev, za jeho svědectví statečnosti ve víře i v nesení kříže. Mons. Josef Veselý (převzato ze zpravodaje Cesta, ročník 1999, číslo 10) STÁŘÍ JE DAR tak si ho užívejme! Milí čtenáři, doufám, že už jste zase vklouzli do normálního rytmu života, vzpomínáte na to hezké a příjemné, co Vás v letních měsících potkalo, že jste také přijali změny ve farnosti Nanebevzetí Panny Marie a zůstáváte nám věrni. Připomínáme, že Klub sv. Anežky, dobrovolné sdružení CHO vás zve na autobusový zájezd do Bruntálu a okolí, který pořádá 23. září. Odjezd z Rybího trhu v Opavě je v 7 hodin. V Bruntálu půjdeme v 8 hodin na mši svatou, prohlédneme si kostel Nanebevzetí Panny Marie, potom půjdeme na prohlídku pravoslavného kostela a nakonec navštívíme bruntálský zámek. Po obědě odjedeme na Uhlířský vrch, kde si prohlédneme kostel Panny Marie Pomocné a křížovou cestu. Cena zájezdu včetně oběda a vstupného do zámku je 300 Kč. Přihlášky do 17. září přijímá Anna Foldynová (telefon nebo ) a Karel Klein (telefon ). Výzva k pomoci potřebným Společnost sv. Vincence z Pauly v Praze organizuje (kromě pletení obvazů pro malomocné) také pomoc pro obyvatele Nepálu země uprostřed Himalájí. 13

14 Pomoci mohou všichni, kdo mají doma zbytky vlny jakýchkoliv barev a umí plést. Potřební mají zájem o ponožky, rukavice, čepice kulichy. Hotové výrobky či jen zbytky vlny noste každé první úterý v měsíci do domu U sv. Anežky na Kylešovské 4 od 15 do 16 hodin. Díky všem, kteří se zapojí. Anna Foldynová Program na říjen: všechna setkání (kromě výletů) začínají v 16 hodin v Denním stacionáři pro seniory na Kylešovské ulici číslo 4, v domě U svaté Anežky, pokud není uvedeno jiné místo informativní schůzka, oslava Dne seniorů s pohoštěním a autorským přednesem básní paní Jany Schlossarkové prohlídka kaple Neposkvrněného početí Panny Marie (v areálu kláštera františkánek na Kylešovské ulici) s výkladem Mgr. Petra Tesaře beseda o církevních restitucích s generálním vikářem Mons. Martinem Davidem a otcem ThDr. Danielem Víchou, akce proběhne v pastoračním středisku minoritského kláštera K zamyšlení Vážení čtenáři Cesty, také vás během prázdnin napadlo, proč je na světě tolik těžko pochopitelných věcí, událostí, záhad proč mnoha věcem prostě nerozumíme? Proč je jeden zdravý a druhý nemocný, proč jeden hladoví, zatímco druhý žije v nadbytku? Proč jsou naše sny tak velké a naše možnosti tak malé, proč se stále musíme tolika věcí vzdávat? Proč je všechno tak malé? Proč je život tak omezený a těsný? Nejsme snad stvořeni pro něco většího než pro to málo, co můžeme na zemi uskutečnit? Ježíš dobře ví o napětí mezi naší neomezenou touhou a hranicemi, jimiž jsme tady v čase a prostoru limitováni. Ví, že toto napětí může být někdy až nesnesitelné. Proto prosí Otce, aby nám poslal Přímluvce, který by s námi zůstával navždy (srov. Jan 14,16). Duch Svatý sídlí v nás, takže jsme i ve svém omezení neomezení a ve své chudobě nekonečně bohatí. Přesto je třeba neustále volit mezi jedním a druhým, máme zároveň všecko, protože v sobě nosíme Boha. 14 za Klub sv. Anežky, dobrovolné sdružení CHO Drahomíra Ziffrová

15 Kdykoli poslechneme Ducha Svatého, má každá drobná událost jeho přičiněním kosmické důsledky. Všecko, co vychází z Boha, z jeho Ducha, je božské, a proto přesahuje čas a prostor. Nasloucháme-li Utěšiteli, jehož nám dal Ježíš, všechny hranice se prolomí. V modlitbě pronikáme ke skutečnosti hlubší než je ta, kterou vnímáme a chápeme, ke skutečnosti, která nám dává všechno, co potřebujeme, abychom dokázali dovést svůj úkol do konce. Boží pomoc a požehnání přejí všem senioři z Klubu sv. Anežky. Zdroj: Stinissen, Wilfrid: I dnes je den Boží. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, Dětem Ve službě Každý den se dědeček Petr hlásil do služby. Nejprve vozil miminko Lucinku v kočárku. Když Lucinka povyrostla, změnil se kočárek v buginu. Děvčátko rostlo, na procházky už vycházelo s dědečkem po svých. Hrdě si Lucinka vykračovala vedle svého ochránce a pevně se ho držela za ruku. Kolik to přitom bylo otázek, na které dědeček odpovídal. Vám to spolu sluší, říkaly sousedky a Lucinka věděla, že má nejlepšího dědečka na světě. Pak se dědeček hlásil do služby, když odváděl vnučku do školky. Chodil schválně dříve, aby si cestu tam a odpoledne zpět s vnučkou protáhli. I v první den nového školního roku se dědeček hlásí do služby. Doprovodí přece Lucinku do školy. Vnučka kráčí mezi ním a maminkou. Dědeček je i ve třídě a vidí, jak jeho Lucinka usedá poprvé do své lavice. Po skončení prvního vyučování jdou spolu na zmrzlinu a pak do parku, když maminka spěchá vařit oběd pro Lucinku a starší sourozence. Na druhý den se dědeček hlásí znovu do služby. Doprovodí přece vnučku do školy. Dědečku, už mě nemusíš vodit, půjdu s Pavlínkou, oznamuje Lucinka svému průvodci. Dědečkem projede odmítnutí jako blesk. A rána bolí. Maminka to vidí a chce to zachránit, když říká: Pavlínka půjde se svou babičkou a ty půjdeš se svým dědečkem. Ne, my už jsme se tak domluvily, odpovídá Lucinka a je ráda, že dědeček odchází. Ale kam jít, když najednou všechno bolí nohy, záda i hlava? Dědeček usedá na nejbližší lavičku a nedokáže zadržet slzy. Muselo to jednou přijít, utěšuje sám sebe. Musím jí dopřát svobodu. Zajdu do kostela, všechno to svěřím Pánu Bohu. 15