Chov muflona (Ovis musimon)

Transkript

1 Chov muflona (Ovis musimon) Obsah Chov muflona (Ovis musimon)... 1 Obsah... 1 Historie... 1 Zoologické zařazení... 2 Rozšíření... 2 Legislativa... 4 Zoologie... 4 Biologie... 5 Chov muflona v oborách... 7 Choroby zvěře... 7 Hniloba spárků... 7 Zánět plic... 7 Slinivka a kulhavka... 7 Strongylóza (plicní červivost)... 8 Strongylóza trávicího ústrojí... 8 Katar slezu a střev... 8 Zánět trávicího ústrojí... 8 Motoličnost... 8 Motolice kopinatá... 8 Motolice jaterní... 9 Motolice jelení... 9 Tasemnice... 9 Kokcidióza... 9 Vnější cizopasníci... 9 Historie Mufloní zvěř není naší původní zvěří. Do střední Evropy byl muflon dovezen z Korsiky a Sardinie v polovině 18. století. Tyto ostrovy jsou považovány za místa jeho prvního výskytu. Podle některých odborníků měla však být původním životním prostředím muflonů celá středoevropská oblast. Ve prospěch této hypotézy hovoří výborná přizpůsobivost muflonů všem středoevropským podmínkám a archeologické nálezy kostí a lebek, které pocházejí z prehistorických dob a byly nalezeny na evropské pevnině. V polovině 18. století byla mufloní zvěř vysazena do několika obor v blízkosti Vídně a odtud také byla v padesátých až šedesátých letech 19. století dovezena do obory u Hluboké nad Vltavou. Z této obory se rozšiřovala do dalších našich honiteb. Mufloní zvěř nalezla u nás velmi dobré životní podmínky dané pravděpodobně optimální kombinací klimatických, geologických a floristických činitelů. Postupem času se ukázalo, že životní podmínky, zvláště pak v českých zemích, jsou pro mufloní zvěř mnohem příznivější než v oblasti jejího původního rozšíření a že zvěř na to reaguje zvyšováním své kvality v tělesném vývoji i v produkci trofejí.

2 Zoologické zařazení kmen obratlovců (Vertebrata) třída savců (Mammalia) řád sudokopytníků (Artiodactyla) podřád přežvýkavců (Ruminantia) čeleď turovitých (Bovidae) podčeleď koz (Caprinae) rod ovcí (Ovis) druh muflon (Ovis musimon) Rozšíření V celosvětovém měřítku je Česká republika na špičce v chovu mufloní zvěře. Hojný výskyt muflona je pak v německých zemích a Rakousku. V roce 1955 se uvádělo, že mufloní zvěř žije také ve Švýcarsku, Itálii, Francii, Maďarsku, Lucembursku, Holandsku, Jugoslávii, Polsku, Belgii, Finsku, Bulharsku a Dánsku. Celkový stav mufloní zvěře byl v roce 2009 odhadován na kusů. V roce 1964 bylo již zjištěno, že na celém světě žije zhruba kusů mufloní zvěře. Růst početních stavů mufloní zvěře byl na našem území zpočátku pozvolný. Ještě těsně před druhou světovou válkou se ukázalo, že v českých zemích žije kolem 700 muflonů. K silnějšímu vzestupu stavů došlo až po druhé světové válce. V roce 1972 stavy dosáhly kusů. V roce 1980 již byly hlášeny stavy okolo kusů a v roce 1987 dokonce přes Skutečné stavy byly však mnohem vyšší. S ohledem na neúnosné škody, které tato zvěř způsobovala především v lesích, byly zvýšeny odlovy se záměrem snížit stavy mufloní zvěře na únosnou míru.

3 Rozšíření mufloní zvěře v Evropě Rozšíření mufloní zvěře v ČR

4 Legislativa Doba lovu muflona je stanovena podle zákona 449/2001 Sb., o myslivosti, upraveno vyhláškou 245 ze dne 7. června 2002 o době lovu jednotlivých druhů zvěře a bližším podmínkám provádění lovu. Muflon, muflonka a muflonče se loví od 1. srpna do 31. prosince. Celoročně lze muflona lovit v oboře, která pro něj byla zřízena a byly pro něj v daném roce určeny minimální a normované stavy. Lov muflona v ČR úlovek (ks) Rok Zoologie Pojmenování: Samec Muflon (beran) Samice Muflonka Mládě Muflonče Výška v kohoutku je u muflona 74 cm, u muflonky 69 cm. Muflon má kratší válcovité tělo. Má vyšší, ale velice silné běhy. Délka těla u muflona je 105 až 125 cm, u muflonky 90 až 100cm. Ocas (kelka) je dlouhý 5 až 10 cm. Hmotnost muflona je 30 až 45 kg, muflonky 20 až 28 kg. Mufloní zvěř je velice pestře zbarvená, zvláště její letní šat. Základní barva je hnědá, se světlejšími či tmavšími odstíny, světle rezavohnědá až značně tmavá a černá barva. Nejtmavěji bývá zbarveno tzv. rouno a hřbetní pruh. Berani mívají zpravidla na bocích velké bílé až šedé skvrny, které se nazývají sedlo (čabraka). V zimním šatě převládají podstatně tmavší barvy a tóny než v letním šatě. Muflonky bývají většinou světlejší než mufloni.

5 Muflončata jsou kladena od druhé poloviny března do poloviny května. Tělesný růst muflončat je poměrně rychlý a koncem roku dosahují raná muflončata téměř velikosti svých matek. Pohlaví muflončete se snadno pozná již od druhého měsíce věku, kdy jsou zřetelné narůstající rohy beránků. Toulce začínají mladému muflonovi narůstat již ve 3. měsíci života. Zpočátku jsou ploché, později mají tvar v průřezu zaobleného trojúhelníku a jsou vroubkované. Roční přírůsty toulců jsou odděleny hlubšími příčnými rýhami (vruby). V mládí jsou roční přírůsty větší, s přibývajícím stářím se postupně zkracují až do stáří 10 let, kdy je růst takřka ukončen. Toulce jsou hnědé až černohnědé a lesklé. Váží 4,5 až 6 kg. Některé muflonky mohou mít krátké růžky (6 až 12 cm). Ze smyslů vyniká u mufloní zvěře zrak a čich. Sluch není příliš dobře vyvinut. Muflon překonává značné překážky skokem. Je vytrvalý v chůzi i ve skoku. Muflon hvízdá, siká. Muflonka meká, hvízdá. Biologie Muflonovi nejvíce vyhovují rozsáhlejší lesnaté oblasti s tvrdou kamenitou půdou. V měkké půdě a ve vlhku trpí chorobami, zejména přerůstáním a hnilobou spárků, motolicí aj. Takový chov většinou postupně degraduje. Oblíbeným stávaništěm mufloní zvěře jsou listnaté nebo smíšené lesní porosty (nejvyhledávanější stávaniště jsou porosty let staré). S oblibou se zdržuje na klidných závětrných a teplých místech, zvláště na skalnatých nebo kamenitých suťových svazích. Místům vlhkým, zamokřeným i hustým mlazinám se mufloní zvěř vyhýbá. Příliš vysoko položené honitby s drsným podnebím nesnáší pro vysoký sníh v zimním období. V zimě se mufloni stahují z vyšších poloh na suchá a osluněná místa. Žije v tlupách (v létě v menších, v zimě ve větších). Tlupu vede stará muflonka a na jejím konci jde muflon. Hlídkující kus nebo první kus v tlupě varuje ostatní před nebezpečím hvízdnutím. Mufloní zvěř je z hlediska potravních nároků považována za zvěř málo náročnou. Proces trávení u muflonů probíhá velmi pomalu a potrava je maximálně využita. Ke vzniku škod na lesních i polních pozemcích dochází především dojde-li k poklesu potravní nabídky, nejspíše v zimním období, a při působení stresových faktorů. Záleží i na zvyku zvěře působit škody. Stejně tak je důležité počítat se spotřebou vody pro příslušný stav zvěře v honitbě nebo oboře. Pro kvalitní chov zvěře je třeba mít kromě dalších faktorů dostatečně úživné prostředí, kde se zvěř vyskytuje. Pokud toto dostatečně úživné prostředí zvěř nemá k dispozici, nelze očekávat v chovu zvěře uspokojivé výsledky. Při výběru potravy je pro muflona důležitější množství dostupné potravy, menší požadavky má na její kvalitu. V době vegetace muflonům postačuje pastva na travních porostech, která často tvoří více než 95 % jejich potravy, po celé vegetační období. Trávy ovšem mufloni spásají i v zimě, zejména pokud mají přístup k zeleným ozimům, vegetaci na zamokřených místech, či loukách. Z chovatelského hlediska je nejzajímavější vlastností mufloní zvěře její schopnost spásat travní porosty, které ostatní spárkatá zvěř využívá v menší míře, nebo je zcela opomíjí. Schopnost muflona efektivně zužitkovávat traviny vyplývá z jeho potravní specializace spásače. Přežvýkavci této kategorie, kam patří např. i zubr se vyvinuli později z původních primitivnějších okusovačů a během dlouhého vývoje se adaptovali na konzumaci všude hojné, ale zároveň obtížně stravitelné části potravní nabídky. Traviny se v přírodě sice nachází v téměř nevyčerpatelných

6 zásobách, ale pro vysoký obsah vlákniny jsou pro řadu druhů býložravců obtížně využitelné z důvodu menší schopnosti takovou potravu strávit. Muflon je jediným u nás žijícím druhem zvěře této potravní specializace. Jeho potrava obsahuje nejvyšší podíl trav. K tomuto účelu má objemný a výrazně rozčleněný žaludek, ve kterém se přijatá potrava zdrží delší dobu a je důkladně trávena pomocí bachorových mikroorganismů. Všechny ostatní druhy naší spárkaté zvěře mají menší schopnost využívat trávy a jejich nároky na kvalitu potravních zdrojů jsou vyšší. Jelen a daněk, kteří patří k přechodným typům, ještě dokáží přežít na méně kvalitní potravě s vysokým podílem trav. Srnec, jež se řadí k okusovačům, trávy prakticky nekonzumuje. Mufloni jsou rovněž schopní využít v době nouze seno průměrné či horší kvality, které až příliš často vidíme v krmelcích pro srnčí zvěř. Mufloní zvěř se většinou paství v lesních porostech. Do polí vychází za pastvou jen málo, a to hlavně tam, kde jsou lesní porosty neúživné a málo rozsáhlé. Muflon má značnou spotřebu vody, jejíž převážnou část kryje vodou obsaženou v rostlinách, což je tzv. využitelná voda (například zelená píce má až 82 % vody). Pro zvěř jsou nejdůležitější úživné poměry v době, kdy je v přírodě potravy nejméně, tedy v zimě. Potravní strategie mufloní zvěře je příznivá jak z pohledu konkurence s dalšími druhy spárkaté zvěře, tak z hlediska vlivu na vegetaci v lesním prostředí (menší podíl dřevin než jiné druhy). Bohužel ale v zimním období pravidelně dochází k přechodnému omezení potravní nabídky prostředí (vysoká sněhová pokrývka, snížená pohybová aktivita zvěře i rušení na dostupných pastevních plochách). V těchto případech mufloni z nedostatku trav přecházejí na potravu prakticky totožnou s jelenem či srncem, jako jsou letorosty listnatých dřevin a kůra stromů. Stávají se jejich přímým potravním konkurentem a zároveň zvyšují škody na lese. Vliv sněhové pokrývky je v tomto pohledu zásadní a zlom v potravním chování muflonů nastává již při její výšce přibližně 10 cm. Pokud mufloni nemají na sněhu možnost využívat jiné zdroje potravy (krmelce), tak se jejich potravní nároky silně překrývají s ostatními druhy spárkaté zvěře bez ohledu na jejich rozdílné potravní specializace. U muflonů nelze pozorovat nějaký smysl pro vymezené teritorium, kromě období říje. V říji je tímto teritoriem blízké okolí tlupy holé zvěře, k němuž zpravidla nejsilnější muflon zabraňuje v přístupu všem jiným pohlavně dospělým muflonům. Jinak žijí staří mufloni buď osaměle nebo v tlupách po dvou až sedmi kusech a jsou mnohem opatrnější než tlupy muflonek s muflončaty a mladými muflony. Říje probíhá od konce října do prosince. Začátek a průběh říje ovlivňuje počasí. Při obsazování a při hájení říjných tlup muflonek dochází mezi muflony k soubojům, při kterých do sebe mufloni narážejí toulci. Tyto údery jsou dobře slyšitelné. V říji se též mufloni ozývají krátkým bečením, podobně jako domácí ovce. V říjné tlupě mívá starý muflon obvykle 3 až 8 i více muflonek, které pokládá podle toho, jak jsou říjné. Po skončení říje zůstává starý muflon u tlupy a brzy se pak spojuje i několik říjných tlup dohromady, takže v jedné takové tlupě může být až 40 i více kusů. Mezi nimi může být i několik silných muflonů. Tak vznikají zimní tlupy, které se na jaře (obvykle kolem března) rozpadají. Muflonka je plná 21 až 22 týdnů a v březnu až dubnu klade jedno, zřídka dvě mláďata. Ta brzy po narození doprovázejí matku a po 2 až 3 týdnech začínají sami přijímat zelenou potravu. Muflonka mláďata ještě dále kojí a pečuje o ně až do příštího roku. O prosperitě našich muflonů svědčí mimo jiné mimořádně kvalitní trofeje. Kromě produkce trofejí je na muflonech zpravidla oceňována i nenáročnost na potravu a relativně menší škody na lesní vegetaci (oproti škodám způsobené ostatními druhy spárkaté zvěře). Pro většinu myslivců jsou potom mufloni naprosto bezkonfliktním druhem, který si zaslouží jen uznání a podporu. To, že i chov muflonů

7 má svoje stinné stránky, si ale rychle uvědomíme při bližším nezaujatém sledování oblíbených mufloních stávanišť. Často jde o menší plochy, které mufloni pravidelně využívají, a při jejich srovnání s jinými částmi honitby to vypadá, že zde zapomínají na svou potravní specializaci. Výsledkem jejich pastvy je nepřehlédnutelné opakované okusování lesní vegetace do podoby bonsají. Přesto je ale muflon díky své potravní specializaci potenciálně málo problematickým druhem, jehož chov může být při řádném obhospodařování málo problematický. Chov muflona v oborách Za nejzávažnější lze v oborních chovech bezesporu považovat problematiku parazitóz, a to u celého spektra spárkaté zvěře. Jedná se především o plicní červivost (verminozní pneumonii), která je vyvolaná jak druhově specifickými, tak nespecifickými malými či velkými plicnivkami. Léčbě, případně preventivním dehelmitačním akcím, by mělo bezesporu předcházet koprologické vyšetření (vyšetření trusu), abychom zjistili druhové spektrum vnitřních parazitů i intenzitu jejich výskytu. V chovech, kde je sledována problematika parazitóz, se setkáváme s opakovaným vyšetřením trusu ještě po 14 až 28 dnech po aplikaci preparátu. Choroby zvěře Hniloba spárků S tímto onemocněním se můžeme setkat u muflonů hlavně v honitbách s měkkým a mokrým terénem, tedy v místech pro mufloní zvěř nevhodným. Onemocnění je doprovázeno přerůstáním spárků, ke kterému dochází při nedostatečném obrušování jejich rohoviny na měkkém podkladu. Prvním příznakem choroby je kulhání kusu, který na bolavý běh nedošlapuje. Choroba vzniká tím, že do rozbolavěné mezispárkové rýhy vnikne hnilobný bacil (Bacillus necrosis). Zánět plic K zánětu plic a pohrudnice dochází hlavně při snížené přirozené odolnosti zvěře, hladověním, nachlazením, apod. Zpravidla onemocní muflončata a mladé kusy. Hlavními příznaky nákazy jsou výtok z očí a nosních dutin, kašel, hubnutí a průjem. Slinivka a kulhavka Nakažlivá choroba virového původu, která se může vzácně přenést na mufloní zvěř z domácích zvířat. Nemocná zvěř má na sliznicích ústní dutiny a jazyku puchýřky, vydává mlaskavé zvuky a slintá.

8 Strongylóza (plicní červivost) Hlavním a nejrozšířenějším druhem vyvolávajícím plicní strongylózu u mufloní zvěře je plicnivka obecná. Poněkud méně se vyskytuje plicnivka kozí. Oba tyto druhy potřebují ke svému vývoji mezihostitele. Hlavní příznaky, podle kterých obvykle poznáme nemocnou zvěř, jsou kašel, zrychlený dech, sípání, vyhublost, otoky pod dolní čelistí, odstávající srst, špatné a pozdní přebarvování a průjem. Napadené části plic ulovených nemocných kusů mají červenou až hnědočervenou barvu a bývají v nich tvrdá, zvápenatělá ložiska. Strongylóza trávicího ústrojí Je nejrozšířenější parazitární onemocnění mufloní zvěře. Strongylózu trávicího ústrojí vyvolávají různé druhy cizopasných červů. V našich podmínkách převážně tenkohlavec ovčí, kapilárie dobytčí, zubovka ovčí, zubovka kozí, zubovka růžová, vlasovka slézová, vlasovka koňská a vlasovka kozí. V hostiteli se zpravidla vyskytuje několik druhů současně. Jen vzácně je onemocnění vyvoláno pouze jedním druhem. Nejnebezpečnější je vlasovka slézová, která žije přisáta na sliznici slezu a živí se krví zvířete. Vyskytuje se často ve velkém množství. Při silném napadení je zvěř vyhublá, trpí chudokrevností a má silný průjem. Vajíčka se dostávají z těla napadeného kusu trusem. Larvy se vyvíjejí bez mezihostitele a rozlézají se po trávě, takže se zvěř nakazí při pastvě. Katar slezu a střev Zvěř onemocní po přikrmování zkaženým, plesnivým, namrzlým a nahnilým krmivem. Někdy ovšem mohou vyvolat katar i cizopasníci a pak jde o chorobu parazitární. Katar žaludku a střev vzniká hlavně v zimním období. Nemocná zvěř je malátná, má průjem, nepřijímá potravu, hubne a více pije. Zánět trávicího ústrojí Společně s předchozí nemocí se řadí mezi nenakažlivé. K této chorobě dochází, když povrchní zánět sliznice slezu a střev pronikne do hlubších vrstev tkáně. Nejčastěji tato choroba propukne u zvířat velmi zamořených cizopasnými červy trávicího ústrojí. Nemocné kusy neberou potravu, trpí průjmem, rychle slábnou a hynou. Motoličnost Je parazitární choroba postihující hlavně játra. U mufloní zvěře se vzácně můžeme setkat s motolicí v bachoru. Jako původci motoličnatosti mufloní zvěře jsou motolice kopinatá, motolice jaterní (parazitují v játrech) a motolice jelení (parazituje v bachoru). Motolice kopinatá Cizopasí ve žlučovodech jater a žlučníku. Její vývoj je velice složitý a probíhá přes mezihostitele. Vajíčka, která vylučují dospělé motolice, se dostávají ze žlučovodů do trávicího ústrojí a odtud trusem ven. Vajíčka pozřou mezihostitelé (suchomilní slimáci), v jejichž těle se vylíhnou obrvené larvičky, z nichž pak dalším vývojem vznikají váčkovité útvary vyplněné množstvím zárodků. Zárodky se

9 dostanou do dýchacího ústrojí hlemýždě a odtud ven hlenovitým výměškem, který slimák vylučuje. Zárodky se do těla muflona dostanou pastvou. V tenkém střevě se zavrtávají do sliznice, dostanou se do krve a tou do jater, kde se usazují a vyvíjejí ve žlučovodech. Motolice jaterní Je méně častá než předešlá, avšak nebezpečnější. Cizopasí též ve žlučovodech jater. Jejím mezihostitelem je bahnatka. Motolice jelení Tato motolice se vyskytuje u mufloní zvěře vzácně (oborní chovy). Cizopasí na stěně bachoru, kde saje krev. Tasemnice Tasemnice nejsou u mufloní zvěře příliš rozšířeny. Setkáváme se hlavně s tasemnicí srnčí a tasemnicí ovčí. Obě parazitují v tenkém střevě. Hlavní nebezpečí těchto parazitů je v tom, že poraněním střevní stěny, které způsobují, je možná infekce choroboplodnými bakteriemi ze střevního obsahu. Při větším napadení mohou též ucpat střeva a způsobit hostiteli zácpu. Vývoj obou tasemnic probíhá přes mezihostitele (drobné roztoče), které zvěř pozře s pastvou. Kokcidióza Toto onemocnění působí cizopasní prvoci (kokcidie), kteří žijí v tenkém střevě mufloní i jiné zvěře a domácích zvířat. Kokcidie se vyskytují velice často, ale kokcidiózní onemocnění nejsou příliš častá. K nákaze dochází potravou nebo vodou, která je znečištěná infikovaným trusem. Při větším zamoření porušují kokcidie sliznici tenkého střeva a uvolňují cestu škodlivým bakteriím. Trpí hlavně mladá zvěř. Příznakem choroby je vodnatý a většinou krvavý průjem, vyhublost a malátnost. Kokcidióza zpravidla propuká při oslabení kusu hladověním, zraněním, apod. Vnější cizopasníci Nebezpečí vnějších parazitů spočívá hlavně v tom, že často přenášejí různé infekce. Nejčastějšími parazity jsou klíšťata (hl. klíště obecné). Jako další parazit se může vyskytnout střeček ovčí a svrab (prašivina). Z domácích ovcí může být na muflona přenesen kloš ovčí. Občas může být nalezena na mufloní zvěři lojnice jelení.

10 Citovaná a doporučená literatura: Červený, J., 2003: Encyklopedie myslivosti, Ottovo nakladatelství, Praha, 591 s. Hanzal, V., 1993: Myslivost v obrazech zoologie. Českomoravská myslivecká jednota, Praha, 102s. Kamler, J., Homolka, M., Koubek, P.,2005: Muflon v lesním prostředí jeho soužití s vegetací a ostatními druhy spárkaté zvěře, Myslivost 5/2005, str. 42 Mottl, S., 1960: Mufloní zvěř. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 179 s. Rakušan, C., Wolf, R., Kolář, Z., 1998: Chov a lov zvěře. Myslivost, s.r.o, Praha, 198s. Vala, Z., Zabloudil, F., 2008: Daňčí a mufloní zvěř - její životní potřeby v současnosti. Myslivost 2/2008, 42s. Vach, M., 1999: Myslivost, Silvestris. Uhlířské Janovice, 368 s.