Misiologické Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 4/2014 prosinec/december Cena 30 Kč /1,20 EUR. fórum

Transkript

1 Misiologické Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 4/2014 prosinec/december Cena 30 Kč /1,20 EUR fórum Téma čísla: MISIE A DIAKONIE (K. Šimr, J. Satke, T. Schlegel, J. Soběslavský) Daniela Masariková: Misijné stratégie baptistických zborov na Liptove Ondřej Kolář: Náhražková náboženství v současné společnosti jako misiologický problém

2 Obsah čísla: E D I T O R I A L / Kornélia Kolářová Takácsová...3 B I B L I C K Ý I M P U L S Bůh ukrytý v pomoci potřebným / Jan Soběslavský...5 T É M A Č Í S L A Diakonie a misie / Karel Šimr Sborová diakonie / Jan Satke Diakonie a misie a jejich nezbytný souběh ve východoněmeckém kontextu / Thomas Schlegel D O K U M E N T Na co bychom se měli v církvi zaměřit? / Podněty pro Synodní radu a Strategickou komisi od Poradního odboru evangelizačního a misijního...19 S T U D I E Misijní vize faráře Jiřího P. Štorka z pohledu kobyliských korejských věřících / Jongsil Lee...21 Náhražková náboženství v současné společnosti jako misiologický problém / Ondřej Kolář...25 Misijné stratégie baptistických zborov na Liptove / Daniela Masariková...34 R E C E N Z E Jaroslav Vokoun: Dynamika křesťanské tradice / Karel Šimr...41 John Mark Terry & J. D. Payne: Developing a Strategy for Missions. A Biblical, Historical, and Cultural Introduction / Viktória Šoltésová...43 U M Ě N Í Uvedení nové knihy Jana Bárty / Kornélia Kolářová Takácsová Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december O B S A H

3 Milí čtenáři, milé čtenářky, péče církve o potřebné má v silně sekularizovaných společnostech veliký misijní potenciál, protože je ze všech činností církve nejvíce respektována a oceňována. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že celospolečenský význam církve je uznáván pouze do té míry, nakolik je schopna (kvalitně) poskytovat své diakonické služby. Všechny ostatní tradiční funkce církve, tedy zvěstovatelská, bohoslužebná a společenstevní, jsou mimo její hranice obvykle pokládány za soukromé aktivity, které směřují v zásadě pouze dovnitř úzkého kroužku věřících, a proto jsou pro nevěřící či jinak věřící okolí irelevantní. Tento obraz církve ve společnosti je jistě v rozporu s jejím sebepochopením, v němž hraje důležitou úlohu právě její (misijní) otevřenost a snaha pomoci nejen charitativní službou. V České republice se toto vzájemné míjení naplno projevilo v otázce tzv. restitučních náhrad. V nesčetných diskusích v médiích byl opakovaně vysloven názor, že jediné mravně přijatelné a zodpovědné využití těchto peněz spočívá v jejich investici do diakonických projektů, které budou sloužit široké veřejnosti. Naopak záměr, že přijaté finance budou krýt pouhý provoz církve, byl od počátku odsuzován jako nepřípustné obohacování jakési soukromé instituce, jejíž působení pro běžného občana nemá žádný význam. Diakonie se tak v této perspektivě jeví jako poslední důvod, proč považovat existenci církve za smysluplnou a případně ji také (finančně) podpořit. Hovoříme-li o misijním významu diakonie, musíme si ovšem být zároveň vědomi úskalí s tím spojených. Křesťanské charitativní organizace jsou obvykle s mateřskými církvemi spojeny spíše volně, jejich křesťanský profil není Pavel a Barnabáš Jan Bárta, 2014 vždy zřetelný a jejich zaměstnanci většinou nejsou členy církví. Tato skutečnost vzbuzuje celou řadu otázek: Co by mělo být oním křesťanským specifikem těchto organizací? Mohou církve s dobrým svědomím vykazovat před společností i před Bohem svou diakonickou aktivitu, když vykonávání služeb na pomoc potřebným fakticky svěřují jiným institucím, které jsou navíc ekonomicky závislé na státních dotacích? Neskrývá se za tímto outsourcingem diakonie neschopnost církve dostát Kristovu přikázání lásky? Na příkladu milosrdného Samařana (Lk 10,30-35) můžeme vidět, že péči o bližního v nouzi jistě lze částečně přenechat někomu jinému (pověření hostinského!), ale není možné se jí zcela vzdát. Otázkám spojeným se vztahem diakonie a misie se v tomto čísle věnuje zejména studie faráře ČCE a studenta diakoniky Karla Šimra. Farář Jan Satke shrnuje a reflektuje své zkušenosti se sborovou diakonií, kterou pokládá za původní a pro církev stěžejní formu služby bližnímu. Perspektivu teologa E D I T O R I A L 3

4 působícího ve východní části Německa přináší Thomas Schlegel, který ve své studii do značné míry potvrzuje českou zkušenost, že církev může být pro své okolí přesvědčivá jedině tehdy, naplňuje-li stejnou měrou své svědecké i diakonické poslání. Téma čísla doplňuje biblická úvaha od ředitele brněnského střediska Diakonie ČCE Jana Soběslavského. V říjnu tohoto roku uspořádalo Středoevropské centrum misijních studií studijní den na téma Náhražková náboženství v současné společnosti jako misiologický problém. Uveřejňujeme zde hlavní příspěvek od Ondřeje Koláře, který představil tento těžko uchopitelný fenomén a zamýšlel se nad tím, jakou misijní výzvu pro dnešní církve představuje. Jako příspěvek k hlavnímu tématu čísla můžeme vnímat také náčrt dějin baptistické misie na slovenském Liptově od Daniely Masarikové, protože je v něm mimo jiné tematizován vztah mezi horizontální a vertikální misií. Korejský farář a misionář Jongsil Lee přispěl do čísla osobní vzpomínkou na faráře Jiřího Štorka, která je zároveň připomenutím jeho hlavních misijních důrazů. Recenze Karla Šimra se zabývá novou knihou Jaroslava Vokouna. Misijní vizi Českobratrské církve evangelické nastiňuje dokument Poradního odboru evangelizačního a misijního s názvem Na co bychom se měli v církvi zaměřit? Je jistě podnětný nejen pro vedení církve, z jehož pověření byl vypracován, ale pro každého, kdo přemýšlí nad misijními výzvami dnešní doby. Ani v tomto čísle nechybí obrazová příloha, tentokrát opět z dílny malíře a humanitárního pracovníka Jana Bárty. Jedná se o ilustrace knihy Další vyprávění nejen pro Teofila, která je poutavým převyprávěním Skutků apoštolských pro děti. Bárta je autorem jak obrázků, tak textu. Kniha je zdařilou ukázkou toho, že zvěstování evangelia dětem pomocí slova a obrazu se vzájemně nevylučuje, ale může se naopak dobře doplňovat. Vice se o tom můžete dočíst v úvaze Kornélie Kolářové Takácsové, která zazněla při slavnostním uvedení této knihy. Milí čtenáři, přejeme Vám pokojné prožití vánočních svátků v trvalé připomínce Toho, který se navzdory své božské důstojnosti stal služebníkem všech (Fp 2,6n). Za redakci Kornélia Kolářová Takácsová 4 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december E D I T O R I A L

5 Bůh ukrytý v pomoci potřebným Jan Soběslavský Matouš 25, Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.' Tu mu ti spravedliví odpoví: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?' Král jim odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.' Potom řekne těm na levici: 'Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' Rozloučení s Janem Jan Bárta, 2014 On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.' A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života." Česká společnost bývá občas označována za společnost ateistickou. Osobně bych si však tímto konstatováním nebyl tak jistý a považuji jej za mediální zkratku. Spíše se kloním k názoru, že Češi považují víru za záležitost navýsost intimní, kterou nejsou příliš ochotni sdílet, natož se nechat organizovat v církvích a náboženských společnostech. Ostatně ono je to vzhledem k našim dějinným zkušenostem celkem pochopitelné. Můžeme se tedy dnes nějak setkat s Pánem Bohem? V kostele? Při modlitbě? Či v neporušené přírodě? Při pohledu na noční oblohu plnou hvězd? To jsou asi odpovědi, které by nás mohly napadnout B I B L I C K Ý I M P U L S 5

6 jako první. Dnes bych se však s vámi chtěl podělit o jinou možnost setkání. O možnost potkat se s Bohem v pomoci konkrétním lidem, lidem v nejrůznější nouzi. V evangeliu podle Matouše, v 25. kapitole, vypráví Ježíš podobenství o posledním soudu. Toto podobenství začíná vylíčením obrazu velkolepé apokalyptické scény popisující konec světa, vyústění lidských dějin, kdy budou všechny národy shromážděny, aby byly souzeny. Samotný průběh posledního soudu se však vyvíjí poměrně překvapivě. Čekali bychom, že v tuto chvíli se budou řešit základní dějinné otázky lidstva, smysl válek, původ zla, oprávněnost různých ideologií. Nic takového se tu však neděje. Soudce světa má jiné měřítko spravedlnosti, smysluplnosti našich životů. Klíč k tomu, aby člověk obstál u tohoto posledního soudu, je podle podobenství poměrně jednoduchý. Tím klíčem je, zda jsme pomohli konkrétním činem lidem, kteří naši pomoc v danou chvíli potřebovali. Zda jsme dali najíst hladovým, napít žíznivým, ujali jsme se pocestných, oblékli nahé, navštívili nemocné a lidi ve vězení. Soudce tohoto světa, Bůh, se s lidmi v nejrůznější nouzi ztotožňuje. Říká, že to, že jsme pomohli, nebo naopak nepomohli těmto potřebným, je stejné, jako bychom pomohli nebo nepomohli přímo jemu. Podle tohoto podobenství je Pánu Bohu celkem jedno, jestli jsme při tom hlasitě a veřejně vyznávali naši víru, nebo jsme tak konali, aniž jsme o Pánu Bohu věděli či o něm a jeho existenci pochybovali. Podobenstvím o posledním soudu se můžeme nechat pozvat k pomoci těm, kteří ji potřebují. Možná je to naše sousedka, které umřel manžel a už nikoho nemá. Možná náš známý, který je těžce nemocen. Možná zkusíme udělat něco pro děti z vyloučených lokalit, podpořit pomoc obyvatelům třetího světa. Možná nám není lhostejné, jak se u nás žije lidem s postižením, bezdomovcům, osamělým seniorům, umírajícím, matkám samoživitelkám. Mám zkušenost, že v naší společnosti je dost lidí, kterým příběhy takto potřebných lhostejné nejsou. Mám zkušenost s lidmi, kteří pomáhají, jak jim to jen jejich síly umožňují. Ať už pravidelně nebo nepravidelně, organizovanou formou nebo neorganizovaně, jako dobrovolníci, ve svých povoláních, svými finančními dary, nápady, svou blízkostí či úsměvem. Věřím, že se při této pomoci setkali s Pánem Bohem a zakusili jeho přítomnost. Ať už si to uvědomovali či si toho vědomi nebyli. Nebo, že je toto setkání ještě čeká. Ve spolubytí s lidmi v nouzi je, jak věřím, možné zvláštním a neopakovatelným způsobem Boží přítomnost zakusit. Mgr. et Mgr. Jan Soběslavský je ředitelem střediska Diakonie ČCE v Brně. 6 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december B I B L I C K Ý I M P U L S

7 Diakonie a misie Karel Šimr Začněme přemýšlení o vztahu diakonie a misie dvěma příklady z praxe. Novodobá misijní činnost křesťanských církví ve třetím světě jde ruku v ruce s projekty v oblasti zdravotní, sociální nebo hospodářské. Misijní stanice jako místa působení misionářů jsou dnes neodmyslitelně spjaty s existencí např. škol či nemocnic. Pohled z druhé strany: Organizace, zastřešující aktivity evangelické církve v Německu v sociální oblasti od založení J. H. Wichernem v polovině 19. století na základě idejí probuzeneckého hnutí až do splynutí s Pomocným dílem EKD v roce 1976, nesla název Vnitřní misie. Pojem misie zde tedy byl inkluzivním pojmem, zahrnujícím samozřejmě též diakonii. Tyto dva příklady ukazují, že misie a diakonie mají mnoho společného. Poslání (missio) církve je třeba v navázání na misii Krista, který nejen kázal, ale také uzdravoval, chápat celostně: nelze je omezit pouze na zvěstování evangelia. Pojem diakonie (služby) pak představuje nejen určitý typ církevních aktivit např. v sociální nebo zdravotní oblasti, ale stálý christologicky zakotvený ráz tohoto poslání. Ottmar Fuchs připomíná, že i hlásání víry je jednou z forem diakonie, protože pouze Boží solidarita s námi dokáže překonat nejzazší situaci lidské nouze, smrt. 1 Misie v tomto smyslu není ničím jiným než Boží diakonií světu. Pojem misie etymologicky označuje poslání. Jak uvádí David J. Bosch, původně se vztahoval na vysílání v rámci trojičních vztahů. Jako označení pro zvěstování evangelia těm, kdo ho ještě neslyšeli, se objevuje až v koloniální éře. 2 Dnešní misiologické bádání navazuje na původní význam pojmu a chápe misii především jako missio Dei. Bosch ve své třísvazkové misiologii uzavírá: Misie je spíše missio Dei, která se do sebe snaží pojmout missiones ecclesiae, misijní programy církví. Církev nepodniká misii; missio Dei konstituuje církev. 3 Misijní aktivity církví jsou účastí na díle Trojjediného Boha, na poslání Syna Otcem v Duchu svatém ke spáse světa. Sepětí misie s diakonií pak akcentují zejména lukášovské spisy. Ježíš své poslání vyjadřuje ve třetím evangeliu při svém prvním veřejném vystoupení citátem z proroka Izajáše: Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy. (L 4,18-19). Tato linie se táhne dějinami církve až k aktuálnímu dokumentu Světové rady církví Společně k životu: Misie a evangelizace v měnícím se světě. Ten ve stejné době a podobném duchu jako apoštolská exhortace papeže Františka Evangelii gaudium znovu zdůrazňuje význam marginalizovaných v Ježíšově působení i v dnešním poslání církve a shrnuje: Účast na Boží misii následuje cestu Ježíše, který přišel sloužit, nikoli proto, aby mu bylo slouženo. 4 Misie má tedy ze své podstaty diakonický charakter. 1/ Ottmar FUCHS, Martyria und Diakonia: Identität christlicher Praxis, in: Handbuch Praktische Teologie: Grundlegungen, ed. Herbert Haslinger, Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 1999, str / David J. BOSCH, Dynamika kresťanskej misie, 2. diel, Praha: Stredoevropské centrum misijních studií, 2010, s. 50 3/ David J. BOSCH, Dynamika kresťanskej misie, 3. diel, Praha: Stredoevropské centrum misijních studií, 2010, s / Together Towards Life: Mission and Evangelism in Changing Landscapes (on-line), čl. 45, dostupné na citováno dne T É M A Č Í S L A 7

8 Jak je tomu s diakonií a jejím vztahem k misii? Co vlastně tento pojem znamená? V evangelické optice se sluší začít pohledem do Bible, resp. Nového zákona. Norbert Mette zde nalézá dvojí výskyt pojmu diakonia: diakonie jako materiální služba (např. diakonská služba při stolech) a služba nábožensko-spirituální (služba slova, služba smíření). 5 Obě podoby najdeme vedle sebe v 6. kapitole Skutků: Diakoni jsou pověřeni službou (diakonií) při stolech, aby se apoštolové mohli věnovat službě (diakonii) slova. Praktickou možnost oddělení těchto dvou podob služby církve ovšem problematizuje fakt, že ve Skutcích o praktické službě diakonů nečteme nic, zato se dozvídáme o jejich zapálené činnosti hlastaelů evangelia (Štěpán, Filip). Představa o významu pojmu diakonia byl donedávna v obecném povědomí určen výkladem vlivného Kittelova Teologického slovníku k Novému zákonu. Autor příslušného hesla H.W. Beyer zde uvádí, že diakonein v řeckém prostředí znamenalo původně obsluhovat u stolu, v širším významu starat se o živobytí. Z těchto významů se pak vyloupl obecný pojem sloužit, přičemž služba byla (kromě služby státu) vnímána jako něco nízkého, podřadného. Křesťanské poselství mělo tento význam pozitivně přeznačit oceněním obětavé lásky na základě Ježíšova příkladu. 6 Jak v našem prostředí připomíná Pavel Filipi, změnu pohledu na význam pojmů diakonia, diakonein a diakonos přinesl na základě rozsáhlého zkoumání starověkých řeckých textů v roce 1990 australský teolog John N. Collins: Collins doložil, že slova se vyskytují i ve formálních, a dokonce poetických textech (i náboženských), neoznačují jen činnosti otrocké, nýbrž i činnosti vznešené, vykonávané nositeli autority, činnosti mediační, prostředkující (dia-). 7 Do popředí tedy vystupuje zprostředkující význam diakonie. Diakonos je člověk mezi zprostředkovatel, mediátor. Diakonie je charakteristická svou existencí mezi světy. Je tomu tak ostatně už v základním významu číšníka jako toho, kdo běhá mezi kuchyní a hosty. Německý teolog Dierk Starniczke, sám ostatně prostředkující mezi akademickou půdou a praktickým výkonem diakonie, následně zkoumá z této perspektivy přímo texty Nového zákona a dochází k obdobným závěrům 8. Diakonos můžeme podle něj překládat a chápat v tradičním významu služebník především v evangeliích, kde pojem označuje buď praktickou službu při stolech (např. J 2) nebo častěji existenciální zaměření Kristova učedníka, které je zakotveno v Ježíšově sebevydání: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,45) Jinak je tomu ovšem podle Starniczkeho v pavlovských epištolách. Zde pojem diakonos nabývá převažujícího významu prostředník či mediátor. Nejde primárně o životní nastavení Kristova učedníka ke službě, ale o určitou funkci v křesťanském společenství. Ti, kdo jsou zde označováni jako diakoni, jsou lidé, kteří odněkud někam cestují, zprostředkovávají kontakt mezi společenstvím církve apoštolem a těmi, kdo jsou z jakéhokoli důvodů vně, aby posílili jejich víru, stali se pro ně zprostředkovateli radostné zvěsti. Ze srovnání pozdějších pastorálních epištol, kde jsou zmiňováni vedle sebe episkopové a diakoni, s tzv. spisy apoštolských otců dochází Starniczke k dalšímu zajímavému zjištění. Episkopům příslušela zodpovědnost vždy za místní společenství (nikde není řeč o putujících episkopech), zatímco v poslání 5/ Michal OPATRNÝ, Církevní diakonie nebo diakonická církev?, in: Hledání diakonického sboru, ed. Karel Šimr, Plzeň: poradní odbor křesťanské služby západočeského seniorátu, 2014, s. 5 6/ H. W. Beyer, art. Diakoneó, in: Gerhard KITTEL, Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, Band II, Stuttgart: Verlag von W. Kohlhammer, 1935, s. 6nn 7/ Pavel FILIPI, Nová paradigmata pro diakonii?, Teologická reflexe 1/2013, s. 24 8/ Dierk STARNICZKE, Diakonie in biblischer Orientierung, Stuttgart, Kohlhammer, Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december T É M A Č Í S L A

9 diakonů šlo právě o mobilitu a komunikaci místního sboru navenek. Mohli bychom říct, že diakoni byli jakýmisi ministry zahraniční křesťanských sborů. Zatímco episkopové působili směrem dovnitř (jako faráři sboru), diakoni se starali o vnější vztahy sborů. To zahrnovalo jistě také praktickou pomoc potřebným jako součást zprostředkování solidarity sboru, ovšem nebylo to myslitelné bez jejich duchovního poslání ke zvěstování a pastoraci. Typicky to vyjadřuje líčení obrácení etiopského dvořana ve Skutcích, k němuž dochází skrze setkání s diakonem Filipem. To se uskutečňuje právě proto, že Filip je na cestě a tak se může setkat s tím, kdo je také na cestě a doprovodit ho na jeho cestě víry. Podstatou diakonie v epištolách je tedy pěstovat vztahy k lidem mimo církev, k těm, kdo nejsou přítomni v bohoslužebném shromáždění nemocným, hladovým, vězněným apod. Diakonická angažovanost církve navazuje na Kristovo zaslíbení, že je přítomen nejen tam, kde se shromáždí dva nebo tři v jeho jménu, ale i tam, kde lidé trpí nouzí. Duchovní a praktický rozměr jsou zde neodmyslitelně spjaty. Diakonie je tedy bytostně funkcí církve, která zprostředkovává mezi tím, co je uvnitř a vně. Jako nebylo Ježíšovým cílem uzdravit všechny nemocné, ale znameními vyjádřit a v zárodku uskutečnit blízkost Božího království, tak posláním diakonie není vyřešit všechny sociální problémy a zahltit svět službami, ale spojovat evangelium a církev s konkrétními potřebami lidí, kteří stojí mimo, vytvářet společenství, komunikační a vztahové sítě a odkazovat k Božímu království. Zde můžeme připomenout myšlenky H.J. Benedicta, jemuž jde v diakonii právě o komunikaci místo služby. 9 Z jiné perspektivy, ale v podobném duchu tematizuje zprostředkující funkci diakonie ve své teorii sociálních systémů sociolog Niklas Luhmann. Diakonii chápe jako subsystém systému náboženství, pojímaného ovšem ve smyslu dnešního západního křesťanství. Právě diferenciace společnosti do jednotlivých systémů je podle Luhmanna pro moderní západní společnost typická. Tento proces se nevyhýbá ani křesťanství, které se dále diferencuje do subsystémů: církev (jako funkce náboženství), diakonie (jako výkon náboženství) a teologie (jako reflexe náboženství). Výkonová složka systému, diakonie 10 v případě křesťanství, umožňuje orientaci systému v jeho prostředí, tedy vytváření vztahů k ostatním společenským systémům. 11 Podobně Michal Opatrný uvažuje o Charitě jako místu, kde se v Česku setkává křesťanství se společností. 12 Luhmannův přístup tedy dobře navazuje na nastíněné chápání diakonie v Novém zákoně, a chceme ho proto využít v dalším bádání o vývoji konceptů diakonie v českém evangelickém prostředí. V tuto chvíli zůstaňme u zjištění, že k podstatě diakonie jako jednoho z konstitutivních znaků církve neodmyslitelně patří její funkce zprostředkování, existence mezi světy. A v tom je součástí misie, missio Dei : jejím smyslem je podílet se na církevní rovině na Ježíšově službě společnosti, být radostnou zvěstí Boží lásky ve prospěch světa, vtělenou do svědectví společenství. 13 Mgr. Karel Šimr je farářem ČCE v Chrástu u Plzně a koordinátorem Psychosociálního intervenčního týmu ČR. 9/ Pavel FILIPI, Nová paradigmata pro diakonii?, Teologická reflexe 1/2013, s / pojem diakonie se zde pochopitelně nevyčerpává označením institucionalizovaných sociálních aktivit církví 11/ Dierk STARNICZKE, Diakonie als soziales System, Stuttgart, Kohlhammer, / Michal OPATRNÝ, Charita jako místo evangelizace, České Budějovice, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, / David J. BOSCH, Dynamika kresťanskej misie, 3. diel, Praha: Stredoevropské centrum misijních studií, 2010, s. 336 T É M A Č Í S L A 9

10 Sborová diakonie Jan Satke Když se dnes řekne diakonie, většina lidí si představí pravděpodobně diakonii s velkým D, tedy instituci, která se diakonií nazývá a diakonii (službu potřebným) má ve své ustavující listině. Nicméně onou původní formou diakonie, o které čteme v Písmu, je diakonie sborová, diakonie, která má místo ve sborovém společenství. Pokud bychom to vzali do důsledků, pak by se správně měly názvy prohodit. Diakonie sborová by měla i nadále zůstat diakonií, diakonie s velkým D by pak měla získat nějaký přívlastek, třeba diakonie nadsborová. Ona původní diakonie, dnes sborová diakonie, je zasazena do sborového společenství. Je součástí života místního sboru, je součástí toho, jak lidé žijí s Bohem, plodem jejich vztahu ke Kristu. Je nesena jak kazatelem, tak především laiky, kteří ji mohou vykonávat zcela spontánně nebo být pověřeni k určité službě svým společenstvím. Historicky prvním konkrétním vyjádřením sborové diakonie byla nedělní sbírka. Sbírka na potřebné nejprve ze sboru, a pak také pro potřebné okolo. (Její nerovnoměrné rozdělování přispělo k ustanovení prvních diakonů, jak to známe ze Skutků 6. kapitoly.) Sbírka je součástí bohoslužeb stále. Jak je to však s tím, čemu měla sloužit se sborovou diakonií (či sborovou službou, která je jejím počeštělým názvem)? To je jistě otázkou pro každé společenství, které žije z víry v Krista. Diakonii vnímám jako službu těm, kteří jsou v nějakém ohledu potřební. Mohu jim dát něco, co oni sami nemají a sami to nezískají a společenství jim to poskytnout může. Jedná se o skutky lidskosti, ke které jsou lidé osvobozeni milostí Ježíše Krista (Milosrdný Samařan hnut soucitem, ne ničím duchovním; Ježíš si velmi cení obyčejných skutků lidskosti návštěvy, nasycení, přijetí Mt 25). Díky Ježíši nehledí lidé především na sebe, ale mají prostor i čas vidět potřeby druhých, ke kterým by jinak mohli být slepí. Ke službě, diakonii, tedy uschopňuje sám Kristus tím, že osvobozuje člověka z jeho zahleděnosti na sebe. Konkrétními skutky se pak člověk účastní následování Krista v tomto světě. Ježíš také dává vše, co člověk pro službu druhým potřebuje třeba schopnost mít s druhým člověkem trpělivost, neodsuzovat jej a nesnažit se druhému pomáhat za každou cenu neboť člověk si v pokoře musí stále připomínat, že sám není spasitel světa, tím je jeho Pán. Když jsem přemýšlel o sboru, kde působím, jak zde probíhá diakonie, uvědomil jsem si, že jde o službu dvojího druhu. Jedna diakonie je konaná plánovitě, druhá spontánně. Můj sbor se jistě neliší od ostatních tím, že myslí na své členy a pamatuje na den jejich narozenin. Členové sboru dostávají přání, a pokud jsou aktivními účastníky bohoslužeb, jsou obdařeni i malou pozorností. Přání dostávají všichni od nejmenších po nejstarší. Chceme tím dát najevo, že každý je důležitý, na každém, ať malém či velkém, velmi záleží nám i Pánu Bohu. Věřím, že je to velmi důležitá část křesťanské služby, která je plánovaná a myslí se na ni pravidelně. Podílejí se na ní členové sboru. Jelikož jsme sborem evangelickým, máme též členy sboru, kteří se bohoslužeb pravidelně neúčastní. V našem případě se jedná především o lidi staršího věku. Všichni dostávají přání, pokud je to možné, je příležitost narozenin využita k návštěvě kazatele. Taková návštěva má jistě povahu pastorační, pro ostatní členy rodiny však nelze přehlédnout misijní rozměr bývá to jedna z mála možností, kdy se mohou setkat s kazatelem při jiné příležitosti, než je pohřeb či jiná služebnost. Mezi plánované služby patří též návštěvy seniorů, kteří nejsou členy sboru. Spolupracujeme se sousedním domem s pečovatelskou službou, kam chodí starší členové sboru navštěvovat seniory. Pečova- 10 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december T É M A Č Í S L A

11 telská služba nás též informuje o zájemcích o návštěvu ve městě, kterým poskytuje své služby. Takováto služba je velmi vítaná. Začala ji v našem sboru pastorační pracovnice, která začala seniory navštěvovat s mládežníky. Nyní se této služby ujaly sestry důchodkyně ze sboru. Misijní dopad návštěv u seniorů je jistě patrný mnozí z navštěvovaných mají možnost znovu slyšet o křesťanské víře, mohou tváří v tvář blížícímu se závěru života znovu pohledět na svůj život pod jiným úhlem pohledu. Je to jistě dobrý signál i pro pracovníky pečovatelské služby, kteří tak mohou sledovat konkrétní dopad křesťanské víry na životy těch, kteří chodí na návštěvy. Je možné, že se časem najde i příležitost k odpovědím na otázky: A proč to vlastně děláte? Navštěvovaní senioři jsou také zváni na různé akce do sboru, ať už se jedná o přednášky, koncerty či bohoslužby. Jednou sbor uspořádal pro obyvatele domova s pečovatelskou službou vzpomínkovou bohoslužbu na jednu ze zesnulých obyvatelek, se kterou se neměli možnost rozloučit při pohřbu, jelikož se na přání příbuzných nekonal či byl velmi daleko. Za tuto službu jsme byli velmi vděčni. Senioři z domova byli též zváni k posezení na zahradě, které se v letních měsících pravidelně koná po bohoslužbách. Posezení v altánu či ve stínu stromů lidé rádi využili. Mladší členové sboru také nabízejí možnost doprovodu obyvatel domova na různé kulturní akce, které se konají ve městě především pro ty, kteří potřebují invalidní vozík. Zajímavou částí sborové diakonie je také second hand. Lidé vědí, že mohou přinést do sboru oblečení, které již nepotřebují, a že tak bude dobře využito. Oblečení je nabízeno návštěvníkům akcí sboru a potřebným. Zbylé oblečení se odváží do charitních zařízení (humanitární sklad, azylový dům pro matky s dětmi). Mezi neplánovanou diakonii pak patří S Petrem a Jakubem Jan Bárta, 2014 rozhovory se seniory, kteří se vydávají na obchůzky podél plotu farní zahrady a rádi se zastaví na slovíčko nebo přijmou něco z plodů stromů, které na zahradě rostou. Někdy jsou rozhovory na úkor práce, kterou je třeba na zahradě udělat... Sborové společenství je také místem, kde mohou najít oporu a pomoc lidé, kteří zápasí s určitým omezením svého života. Dovoluji si uvést konkrétní případy, zobecnění ponechávám na laskavém čtenáři. Blahoslav člověk z chráněného bydlení diakonie, který se rozhodl pro samostatný život. Našel zázemí ve sboru, kam pravidelně docházel a účastnil se bohoslužeb. Člověk, který nepoznal rodinu, od malička vyrůstal po ústavech. Bylo pro něj velkou radostí, když mohl po bohoslužbách připravovat čaj a kávu na občerstvení a byl za to vždy odměněn poděkováním a oceněním. Bylo pro něj požehnáním T É M A Č Í S L A 11

12 být mezi lidmi, kteří o něj projevovali zájem, hovořili s ním. Protože to byl člověk pracovitý, lidé jej zvali na výpomoc s činnostmi v domácnosti či na zahradě. Blahoslav vše vykonával velmi poctivě a s radostí. Byl vždy nějak odměněn, z čehož měl vždy nefalšovanou radost. Po nějakém čase bylo možné mu sehnat i práci především díky dobrým vztahům sboru s městem a komunitnímu plánování, jehož se Blahoslav též zúčastnil. Našlo se volné místo u úklidových služeb města, které mohl získat. Pracoval dobře, i když někdy po svém, byla s ním spokojenost. Velkou pomocí byla též spolupráce se sociálním odborem města, kdy jsme se společně snažili najít takový způsob existence pro Blahoslava, který by mu nejvíce vyhovoval a který by mohl dobře zvládat. Byla to mimo jiné pomoc se spravováním financí a hledání bytu, který byl Blahoslavovým snem. I když se nyní situace změnila, s Blahoslavem udržujeme dobré vztahy a on stále sbor považuje za součást něčeho, co se jinde nazývá rodina. Adolf člověk s neurovnaným životem, snahou a pílí, ale závislostí na půjčování a posléze i na alkoholu. Člověk upřímný, nicméně závislý od malička na pomoci blízkých, po jejich odchodu bez opory. Hledal tedy zastání ve sboru. Členové sboru se snažili pomoci ať už v komunikaci se sociálním odborem městského úřadu, či příležitostnou možností k přivydělání peněz. Zpočátku i půjčkami, které se však projevily jako zneužívané. Posléze se sbor snažil konfrontovat Adolfa s jeho situací, s ujasněním zaměření jeho života a možností dalších kroků. Na řadě bylo i hledání odborné pomoci. Zadlužená rodina manžel si půjčoval peníze bez vědomí manželky, což se nějaký čas dařilo. Poté se vše provalilo. Rodina stála před velmi těžkou finanční i vztahovou situací. Členové sboru se snažili rodině být oporou v hledání možností, jak zjistit skutečnou výši dluhů U místodržitele Sergia Paula Jan Bárta, 2014 a jak najít zaměstnání, které by umožnilo dluhy co nejdříve splatit. Bylo jasné, že členové sboru nemohou těmto lidem poskytovat půjčky, protože to následně znemožňuje ukončení závislosti na půjčkách. Proto byl sbor rodině k dispozici s konkrétní pomocí (půjčení hmotných věcí, zajištění konzultací situace s odborníky apod.), pro rozhovor s hledáním cesty i snahou o přijetí bez předsudků. Josefína členka sboru, u které se projevilo psychické onemocnění. Byla hospitalizována. Konkrétní pomoc sboru se projevila tím, že díky rozhovorům přispěl k odhalení choroby. Jednotliví členové ji nyní navštěvují a všichni společně na ni myslí v přímluvných modlitbách. Pomoc byla nabídnuta též rodině Josefíny ta ji využívá k příležitostným rozhovorům, mamina se začala účastnit biblických hodin. Pokud bych měl zhodnotit misijní dopad těchto příkladů neplánované sborové diakonie, pak jej vidím vkontaktu s lidmi, u kterých jsme hledali pomoc pro ty, kterých se sbor ujal, ve svědectví vůči veřejnosti, 12 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december T É M A Č Í S L A

13 která mohla celé dění více či méně sledovat. Jako důležitou součást sborové diakonie jsem viděl též snahu sboru podílet se na rozhovoru o situaci potřebných v obci. To bylo možné jednak prostřednictvím komunitního plánování, jednak prostřednictvím setkání zdravé město akcí, které pořádá či zaštiťuje obec. Misijní přínos je jistě v rozhovorech s účastníky i v prosazovaných otázkách či pohledech na věc. Součástí sborové diakonie je též spolupráce s diakonií nadsborovou. Sbor zve na různá setkání a bohoslužby uživatele služeb, snaží se o praktickou i modlitební podporu zaměstnanců diakonie, kteří jsou členy sborů. Kazatel či další členové sboru nabízejí možnost návštěvy v různých zařízeních. Sbor se dle svých možností účastní akcí, které středisko diakonie pořádá. Pokud je to možné, pořádá sbor bohoslužby pro diakonii, podporuje diakonii i sbírkami. Misijní působení v nadsborové diakonii je poměrně velké působí zde řada lidí, kteří se nepokládají za věřící. Povaha služby v diakonii je tedy vedle pastorace výrazně misijní. Je jistě možné považovat za sborovou diakonii i další služby, které sbor má například mateřské centrum, které využívají výhradně maminky mimo sbor (a je zdarma), či práci s dětmi na dětském klubu v rámci organizace Royal Rangers. Snažíme se, aby obě služby měly též misijní dosah, aby radost ze vztahu s Bohem byla i zde patrná a vyvolala zvědavost či závist a touhu jej též získat. Hledáme způsoby a možnosti, zatím ne příliš úspěšně (s viditelným efektem). Tolik z našich zkušeností. Jsem rád, že ve sboru, kde nyní působím, je sborová diakonie jeho přirozenou součástí, že to není něco, k čemu se lidé musí nutit. Vnímám to ve spontánní části služby. Jsem však rád, že je sbor otevřen i plánování této činnosti i zavázání se k jejímu vykonávání. Obojí je, myslím si, potřeba. A vše také nějak působí misijně. Leckdy nenápadně či neočekávaně. Spíše po malých krůčcích než velkými skoky. Na více frontách zároveň. Kdy a jak ponese ovoce, je v rukách Božích. Jsem rád, že ve sboru jde kázání Božího slova ruku v ruce s praktickou pomocí. Odráží tak Ježíšovo působení, které vycházelo z kázání a zázraků či konkrétní pomoci jednotlivci. Konkrétní pomoc existuje. Zůstává pro mne však otázkou, zda kázání Božího slova, které se většinou děje odděleně od služby (nedělní bohoslužby), je správné. Zda by nebylo třeba službu více doprovázet Božím slovem, svědectvím o živém Bohu. Jako to dělal třeba diakon Štěpán. Abychom jen nepomáhali a nezapomněli využít příležitost pro to, co Bůh člověku chce říci, co mu přináší. Snažíme se být v těchto věcech velmi opatrní, abychom nebyli nařčeni z manipulace a demagogie. Ale nezamlčujeme při tom něco důležitého? Nejsme tím Kristu nevěrní? Sám nevím. Odpověď stále hledáme... (Jména byla změněna.) Mgr. Jan Satke je farářem ČCE v Přešticích. T É M A Č Í S L A 13

14 Diakonie a misie a jejich nezbytný souběh ve východoněmeckém kontextu Thomas Schlegel Postavit vedle sebe misii a diakonii je neobvyklé. Nebo přinejmenším nové. Relativně nové. Protože před léty se tyto pojmy stavěly proti sobě. Misionáři a sociálně angažovaní přece patřili ve vnitrocírkevních debatách k protilehlým frakcím. V této perspektivě působí bezpochyby příliš příkře, když vedle sebe hned na začátku stavím misii a diakonii. Musí to znít přímo provokativně, když diakonii zařazuji do misie, a tak ji věcně připisuji podřazené postavení. Tak úplně scestné to ovšem vůbec není a už vůbec ne originální. Neboť tento model rozvinul mimo jiné jihoafrický misijní teolog David Bosch, kterého tímto již recipuji. Sociální a evangelizační jednání přitom tvoří dvě dimenze církevní misie, přičemž evangelizace je pokládána za jádro, srdce a centrum misie. 1 Skrze ni církev svět zve, v té druhé dimenzi mu slouží. Mezi nimi dochází ke kreativnímu napětí, avšak obě se k sobě trvale a bezpodmínečně vztahují: jako ta část misie, kterou Bosch charakterizuje následovně: It is the good news of God s love, incarnated in the witness of a community, for the sake of the world. 2 Už jen tato definice misie ukazuje, že spojení mezi evangelizací a diakonií je nepostradatelné. 3 Stejně tak je nepostradatelný pohled do historie. Novější příspěvky k Wichernově výročí v roce 2008 jsou relativně zajedno v tom, že původní reformní program Vnitřní misie (Innere Mission) právě zahrnoval evangelizační stránku, tedy svědectví slova. Praotci diakonie šlo o všezahrnující reformu církve, nejen o trochu sociální angažovanosti, ani o pár zbožných slov. Cílovým určením pro Vnitřní misii byla původně záchrana evangelického lidu z jeho duchovní a tělesné nouze 4 Tato historická sounáležitost se stále ještě odráží v tom, že Arbeitsgemeinschaft Missionarische Dienste (AMD, Pracovní společenství pro misijní služby) patří k Diakonickému dílu (Diakonisches Werk) obě jsou tedy organizačně spojeny. Také dnešní pohled na veřejná vyjádření a vyznání ukazuje velkou blízkost diakonie a misijní církve. Dokument Hovořit o Bohu ve světě, zveřejněný v návaznosti na misijní synodu v roce 1999, to formuluje takto: Diakonie a misie spolu těsně souvisejí. Diakonie má podíl na pověření církve vyřizovat zvěst o Boží lásce a spravedlnosti a zvát k víře v Ježíše Krista. 5 Také preambule Diakonického díla při- 1/ Bosch, David, článek Evangelisation, Evangelisierung, in: Karl Müller, Theo Sundermeier (Hg.): Lexikon missionstheologischer Grudbegriffe, Berlin 1987, , zde 103. Stejný obraz je určující také pro stanovisko Klause Schäfera, dlouholetého předsedy EMW: Misie pro mě znamená dosvědčovat mou víru ve světě slovy a činy, vyzařovat něco z toho, o čem jsem přesvědčen. (Rozhovor s Dr. Klausem Schäferem , viz 2/ Bosch, David, Transforming Mission, Paradigm Shifts in Theology of Mission, New York 1991, 519. Slovensky: Dynamika kresťanskej misie, diel 2 a 3, s. 336: Je dobrou zvesťou Božej lásky v prospech sveta, vtelenou do svedectva společenstva. 3/ Misie má právě mnoho odstínů: Mission is a multifaceted ministry, in respect of witness, service, justice, healing, reconciliation, liberation, peace, evangelism, fellowship, churchplanting, contextualization and much more... (Bosch, Transforming Mission, 512). 4/ Cit. podle Laepple, Ulrich, Die Wiedergewinnung der Entfremdeten Vom Erbe Wicherns zu den Aufgaben einer missionarischen Diakonie heute, in: Herbst, Michael / Laepple, Ulrich (Hgg.), Das missionarische Mandat der Diakonie. Impulse Johann Hinrich Wicherns für eine evangelisch profilierte Diakonie im 21. Jahrhundert, 2. Aufl., Neukirchen 2010, 34-53, hier 40. 5/ Kirchenamt der EKD, Reden von Gott in der Welt, 2. Aufl., Hannover 2001, Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december T É M A Č Í S L A

15 řazuje služebné jednání ke svědeckému poslání církve: Církev má pověření dosvědčovat všem lidem Boží lásku ke světu v Ježíši Kristu. Diakonie je podobou tohoto svědectví a obrací se zejména k lidem v tělesné nouzi, v duševní tísni a v sociálně nespravedlivých poměrech. (...) Protože odcizení od Boha je tou nejhlubší nouzí člověka a jeho spása a dobro k sobě neoddělitelně patří, uskutečňuje se diakonie slovem a skutkem jako celostní služba člověku. 6 Pro skutečnost, že misii a diakonii je možné rozlišit, nikoli však oddělit, by se dalo uvést mnoho příkladů z církevní, teologické a diakonické oblasti. Papírová podoba pro misijní diakonii, resp. diakonickou misii je tedy dobrá. 7 Navzdory těmto jasným spojnicím vedlo toto vnitřní napětí opakovaně k polarizaci mezi misijním a diakonickým úsilím a jejich zastánci. Už v roce 1878, když Wichern ještě žil, změnil ústřední výbor výše uvedené cílové určení Vnitřní misie: deklarovaným cílem už nebyla záchrana z duchovní a tělesné nouze, nýbrž budování Božího království službou vnitřní misie. Starší formulace prý vedla k nedorozumění. 8 Založení Gnadauského svazu a jeho zaměření na evangelizaci nově položilo otázku po vlastním profilu a nakonec se již v roce 1899 ptal heilbronnský farář Wurster, zda diakonické působení nepřekrylo misijní zájem. Spiritus rector misijní teologie se domníval, že Vnitřní misie nepřesně nese označení misie a že by bylo mnohem správnější označit souhrn všech těchto záchranných činností a skutků milosrdenství v rámci křesťanstva, zaměřených na uzdravování náboženských, mravních a sociálních škod, jako diakonie. 9 Po roce 1945 se pak Vnitřní misie dostala do stínu nově založeného Evangelického pomocného díla, které kvůli sociálně politické poptávce rychle získalo vliv. 10 Když se pak v roce 1957 obě větve spojily pod názvem Diakonické dílo Vnitřní misie a pomocné dílo Evangelické církve v Německu, působilo to V Antiochii Jan Bárta, 2014 téměř jako přičlenění staré Vnitřní misie. Klesající popularita misijních aktivit počínaje šedesátými lety minulého století pak přispěla k tomu, že myšlenkové a praktické oddělení svědectví slova a činu se nezmenšovalo, ale spíše narůstalo. 6/ Präambel des Diakonischen Werkes der EKD e.v., ve znění z / Michael Herbst je při tak velkém konsenzu... už skoro nedůvěřivý a ptá se, jestli je pouze papírová podoba tak dobrá. Srv. Perspektiven für eine missionarische Diakonie und eine diakonische Mission Anstösse für ein spirituelles Diakonie-Management, in: Herbst, Michael / Laepple, Ulrich (Hg.), Das missionarische Mandat der Diakonie. Impulse Johann Hinrich Wicherns für eine evangelisch profilierte Diakonie im 21. Jahrhundert, 2. Aufl., Neukirchen 2010, 9-33, zde 11. 8/ Srv. k tomu Laepple, Wiedergewinnung, 40. 9/ Gustav Warneck, Evangelische Missionslehre. Ein missionstheoretischer Versuch. Erste Abteilung: Die Begründung der Sendung, 2. Aufl., Gotha 1897, 3n. T É M A Č Í S L A 15

16 Při tomto historickém pohledu je zapotřebí si ujasnit, že napětí a vzájemné odmítání misie a diakonie neměly a nemají pouze organizační povahu. V pozadí jsou obsahové námitky, které ovšem často zůstávají za diskusemi jako latentní podezírání. Misijně angažovaní se domnívají, že diakonické jednání, které se vědomě zříká křesťanské pozice, se přibližuje humanistickému duchu doby. Tím by praktická služba církví ztratila charakter křesťanského činu lásky a tím by ztratila nejen cosi vedlejšího, ale své vlastní proprium. Vyostřeně řečeno: křesťanský čin bez křesťanského svědectví už není křesťanský čin lásky. Přesně protichůdně, ale stejně tak fundamentálně, zní názor protistrany: Vážete-li diakonické jednání na křesťanské svědectví, pak tím praktickou pomoc instrumentalizujete, využíváte ji jen jako nástroj k misii! Tím by praktická služba církve ztratila charakter křesťanského činu lásky a tím by ztratila nejen cosi vedlejšího, ale své vlastní proprium. Vyostřeně řečeno: křesťanský čin s křesťanským svědectvím už není křesťanský čin lásky. Už jen tato jazyková podobnost ukazuje, že vzájemné obviňování je leckdy hluboce zakořeněné a jde až k základům. Proto je nutné ho i dnes brát vážně. Obsahuje totiž vždy kus pravdy: instrumentalizace a nezřetelnost, to jsou postoje, které určitě nelze biblicky podložit. Přesto by se dalo relativně rychle ukázat, že se za podezíráním často skrývá vlastní teologické zúžení problému: Jak novější misiologie, tak i moderní antropologie jsou zajedno v tom, že bychom tu neměli uměle oddělovat. K uzdravení člověka patří tělesná, duševní i duchovní stránka, stejně jako misie bez pomocné ruky zůstává deficitní. Ať už hovoříme o teologických náhledech nebo prostě o trendu k celostnosti, 11 je relativně zřetelné, že v posledních letech došlo a dochází z obou stran k relativnímu sblížení. A to nemá jen charakter rétorický, ale substanciální. Souvisí to také s tím, že vlastní klasické zaostření je vnímáno jako omezení. Tak například Diakonické dílo Evangelické církve ve Středním Německu pociťovalo jako výzvu skutečnost, že více než 50 % jeho pracovníků nemá žádné církevní zázemí. Jednoduše nemohou zastávat křesťanské hodnoty ne proto, že nechtějí, ale proto, že je neznají. Na to se snaží reagovat základní kurs diakonie : pětadvacetihodinový program, který má probíhat několik měsíců v pevně určené skupině. V tomto kurzu je řeč nejen o základních diakonických otázkách, ale právě také o křesťanských fundamentech a životních tématech. Poptávka je velká. Aby kurz, který je nabízen decentralizovaně v samotných zařízeních, mohl probíhat plošně, existují od roku 2006 multiplikační kurzy, v nichž se účastníci také učí zacházet s biblí a připravit pobožnost. Tradiční diakonie odhaluje svůj křesťanský profil (opět!). Takto by se dal s trochou paušalizace tento vývoj nazvat. Na příkladu Willow-Creek-Community-Church v Chicagu můžeme sledovat, že silně profilované sbory naproti tomu kladou velký důraz na diakonickou angažovanost. Community Care je zásadní součástí sborové práce a pastor Bill Hybels vidí spojitost mezi křesťanským mluvením a konáním: Spojení diakonie a evangelizace obsahuje velikou dynamiku. Vůbec mě nepřekvapuje, že v posledních 20 letech byly obě tyto strany často nevyvážené. (...) Ježíš říká: Dej žíznivému pohár vody, aniž na to napojuje nějaké podmínky. Dej mu prostě napít. Hladovému dáváme najíst. Tečka. Neposadíme ho na nějaký seminář, nabízíme mu jednoduše jídlo. Ale někdy si člověk uvědomí: Když mu dáme vždy jen najíst, ale neodkážeme ho na chleba života co to pak vůbec děláme. 12 Diakonie a evangelizace: také historicky tu lze opět pozorovat sblížení. 10/ Srv. k celému odstavci Laepple, Wiedergewinnung, 46n. 11/ Teologické poznatky a většinové církevní mínění jsou ovšem také ovlivněny společenskými trendy. Trend k celostnosti má zas patrně své kořeny v postmoderní možnosti myšlenkově spojovat protiklady a divergence aniž bychom je sjednocovali. 12/ Citováno podle Mi-Di (č. 6, 2008), tedy časopisu AMD, který se pokouší naplnit životem pomlčku mezi misií a diakonií (srv. výše, 1). 16 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december T É M A Č Í S L A

17 Kde se nacházíme? Doposud jsem se pokoušel naznačit dějiny vzájemných vztahů křesťanského svědectví slovem a činem. Těžištěm byla prozatím pouze vnitrocírkevní dynamika; zcela chyběl pohled zvnějšku. To se má nyní změnit, a proto popíšu svébytnost východoněmeckého kontextu pro církevní jednání. Neboť zde získává jednota diakonie a evangelizace ještě jinou naléhavost. Ve společenské atmosféře nových spolkových zemí je pro církev přímo nevyhnutelné, aby vydávala křesťanské svědectví slovem a činem. Avšak nepůsobí to anachronicky, když se 20 let po sjednocení Německa odvoláváme na východo německou společnost? Nesblížily se mezitím oba dílčí systémy natolik, že to celé musíme zkoumat mnohem diferencovaněji? Ne! Je zajímavé, že v oblasti (ne)náboženského naladění přežívá NDR relativně tvrdošíjně dál. Konfesijní statistika tak vyjadřuje i nadále sociokulturní aspekty německého rozdělení. 13 Může být pravda, že se to dlouhodobě mění, avšak v současném okamžiku jsou východní Němci křesťanskou vírou těžko oslovitelní. V období NDR celkově proběhlo masivní přerušení tradice, které vedlo k nejvyšším hodnotám ateismu a náboženské indiference v Evropě. 14 Pouze cca 25 % obyvatelstva patří k nějaké křesťanské církvi. Největší obavy vzbuzuje fakt, že bezkonfesijnost je z 66,3 % zděděná 15 jedná se o největší výpadek křesťanské socializace. Děti dostávají distanci vůči Bohu a víře již v kolébce. Čím mladší jsou dotázaní, tím méně potřebovali vlastní rozhodnutí k tomu, aby nebyli či se nestali členy církve. Absence členství se stala dominantním samozřejmým společenským vzorcem. 16 Tím se jednak posunuly společenské mechanismy: Tíha normality vede k tomu, že ateistická pozice představuje nezpochybňovanou samozřejmost. Zároveň to také mění charakter evangelické církve, křesťanů a jejich sborů: jsou v menšině; musejí se deklarovat, jakmile zveřejní svůj vlastní profil. Vedle této specifické náboženské kultury v nových zemích je pro ně jak se zdá symptomatické ještě něco jiného, a sice okrajové sociální postavení či společenská periferizace. 17 Na rozdíl od křesťanské konstelace zde ovšem musíme lépe rozlišovat, protože hospodářský, a tedy i sociální vývoj zde vykazuje rozdíl nejen mezi východem a západem, ale také mezi severem a jihem a už mnoho let probíhá v různých regionech odlišně. Také v nových zemích se vyskytují oblasti s aktuálně dobrými čísly a povzbudivými prognózami do budoucna. Vedle toho však existují opožděné oblasti, z nich se většinou odstěhovaly elity, obyvatelstvo zestárlo, nezaměstnanost je tu vysoká a chybí tu koncentrace hospodářství. K tomu pouze několik údajů: v červenci 2011 dosáhla nezaměstnanost v nových spolkových zemích 11,0 %, ve starých 5,9 %, tedy pouze 54 % východoněmecké hodnoty. V důsledku toho pobírá v nových zemích 14,2 % obyvatelstva příspěvek podle sociálního zákoníku, zatímco ve starých zemích je to 7,2 %. Vizuální obraz o trvalosti bývalé hranice nabízí kromě Regionálního atlasu Statistického spolkového úřadu a zemí 18 také mapy Zprávy o územním plánování. 13/ Pittkowski, Wolfgang, Konfessionslose in Deutschland, in: Huber, Wolfgang u.a. (Hg.): Kirche in der Vielfalt der Lebensbezüge. Die vierte EKD-Erhebung über Kirchenmitgliedschaft, Gütersloh 2006, , zde / Z deseti zemí východní a střední Evropy, zahrnutých do studie AUFBRUCH, zaujímá Východní Německo,,, zvláštní postavení. Východní Německo má pouze spolu s Českem nejvyšší podíl lidí, kteří se označují jako ateisté, a nejmenší podíl těch, kteří se definují jako náboženští. Pouze v nových spolkových zemích vychází většina obyvatelstva z toho, že religiozita bude i v budoucnu na ústupu. Zde je spatřován nejmenší význam náboženství pro společenský a individuální život. (Geller, Helmut u.a., Die Kirchen in der DDR vor und nach Wende. In: Gabriel, Karl u.a. (Hg.): Religion und Kirchen in Ost(Mittel)Europa. Deutschalnd-Ost. Osrfildern 2003, , 324n.). 15/ Ve starých spolkových zemích je to pouze 24,3 % (srv. Pittkowski, Konfessionslose, 91-93). 16/ Geller, Kirchen, / Srv. Beetz, Stephan, Peripherisierung als räumliche Organisation sozialer Ungleichheit, in: Barlösius, Eva / Neu, Claudia, Peripherisierung eine neue Form sozialer Ungleichheit? Berlin 2008, 7-16, zde 10n. 18/ srv. indikátor disponibilní příjem na jednoho obyvatele. T É M A Č Í S L A 17

18 Shrnuto: Právě rostoucí sekularizace a sociální periferizace v nových spolkových zemích staví křesťanské církve před zásadní výzvy. Žádá se po nich jednak horlivé evangelizační svědectví, jednak odhodlané diakonické jednání. Jinými slovy: východoněmecký kontext nově rehabilituje sounáležitost misijní a diakonické dimenze církevního jednání, takříkajíc zvenku. Bylo by absurdní vzdát se v tomto prostoru jednoho z obou výrazů křesťanské víry. Potřeba duchovní potravy a potřeba tělesného sycení jsou tu přítomny stejnou měrou. Dvojí nouze si žádá odvážnou reakci křesťanů a jejich církví. Je zajímavé, že postoje východoněmeckých bezkonfesijních lidí to potvrzují. Očekávají jak sociální angažovanost církví, tak i náboženské výrazové formy (slavení bohoslužby, křesťanské zvěstování, otevření prostoru pro modlitbu a ztišení). V posledním bodě se zčásti zřetelně odchylují od lidí se stejnou světonázorovou orientací v Západním Německu. Ti totiž stavějí do popředí sociální jednání, na východě si naproti tomu přejí obojí: slovo a čin. 19 Důvodem je zřejmě značný odstup části bezkonfesijních od církve a jakéhokoli náboženství. Od křesťanů proto očekávají to, co se obecně očekává od náboženství: kult a étos, víru a jednání, misii a diakonii. Rozlišovat obojí by znamenalo předpokládat diferencovaný pohled, který mnozí na východě nemají. Chápou-li křesťany, pak na základě jejich autentického životního stylu, který zahrnuje slovo a čin. To, co platí, je osobní vzor. Slovo bez činu by zde bylo nevěrohodné, čin bez slova nerozpoznatelný. 20 V této perspektivě přivádí východoněmecký kontext křesťanské církve zpět k jejich kořenům do historického stádia, kdy se o napětí mezi diakonií a kázáním sice vědělo, ale obojí bylo ještě podřízeno společné misii (srv. Sk 6). Do značné míry sekularizovaná a prekérní společnost vyžaduje od křesťanů nový začátek od (téměř) nuly; misijní reset slovem a činem počáteční vyjití, které jde odvážně naproti předpovídané smutné budoucnosti. Toto vyjití může být jedině společné, ekumenické. Získá si ohlas jedině tehdy, když se diakonie a nositelé vzdělávání, evangelizačně angažovaní a zájemci o kazuálie budou vnímat jako společenství svědků, a budou proto usilovat o společnou akci, která chce získat pro Krista lidi bez vyznání 21. Dr. Thomas Schlegel pracuje jako církevní rada Evangelické církve ve Středním Německu, má na starosti problematiku sborů a církevní hudby. Spolupracoval s Institutem pro studium evangelizace a rozvoje sborů na univerzitě v německém Greifswaldu. Z německého jazyka přeložil Ondřej Kolář. 19/ Srv. Pittkowski, Konfessionslose, / Srv. studii Maren Rinn, která pro východoněmecký kontext doporučuje: V soutěži se sekulárními poskytovateli musejí křesťanská zařízení zvýraznit svůj profil a ukázat specifika křesťansky určované sociální práce, protože angažovanost diakonických středisek přináší pozitivní image i navenek. (Die religiöse und kirchliche Ansprechbarkeit von Kofessionslosen in Ostdeutschland, epd-dokumentation 52, Frankfurt a.m. 2006, 4.) 21/ Herbst, Michael, Mission in post-sozialistischer Zeit, in: Kirche im Profanen, Studien zum Verhältnis von Profanität und Kirche im 20. Jahrhundert, FS für Martin Onnasch zum 65. Geburtstag, hg. v. Irmfried Garbe, , Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december T É M A Č Í S L A

19 Na co bychom se měli v církvi zaměřit? Podněty pro Synodní radu a Strategickou komisi od Poradního odboru evangelizačního a misijního ÚVOD Na výzvu Synodní rady třídíme naše podněty pro Strategickou komisi do sedmi bodů, které poukazují na oblasti, kterými by se naše církev měla v horizontu dalších let bezprostředně zabývat. Nic, co je zde napsáno, není naprosto nové, převratné. Vše v církvi známe a nějaký způsobem již dokonce i podnikáme. Slovo misie (lat. missio) znamená poslání. Myslíme si, že naše církev by měla svoji misii podnikat v níže uvedených oblastech. Vedle navržených oblastí také přidáváme konkrétní doporučení, aby naše myšlenky nebyly pouhou teorií. V tomto dokumentu není jistě vyřčeno vše. Jedná se o naznačení směru. VZDĚLÁVÁNÍ Je to jistě jedna z oblastí, v níž má naše církev i díky dědictví staré Jednoty Bratrské hlubokou tradici a mnohá obdarování. Je nutno se zaměřit na rozvíjení vlastních vzdělávacích aktivit a být rovněž připraveni se stálou nabídkou spolupráce školnímu systému naší společnosti na všech úrovních (MŠMT, kraje, města a obce). Doporučení: Rozvinout a podporovat kurzy pro vedoucí (především skupin mládeže); aktivně podpořit myšlenku vyučování předmětu Etická výchova na základních a středních školách ; podpořit materiálně a ideově ve zřizování mateřských škol či dětských skupiny ty sbory, které o to projeví zájem. Různé formy formálního i neformálního vzdělávání. Spolupráci se subjekty veřejného vzdělávání (Knihovny, Volnočasová centra, Muzea...) MÉDIA Stejně jako reformátoři a Jednota bratrská kdysi využili nejmodernější médium své doby knihtisk musíme se i my dnes snažit účinně chápat nejmodernějších médií k nimž patří na prvním místě internet, ale také stále televize a rádio. Doporučení: Aktuální vyjádření SR k různým událostem a tématům šířená v tištěné formě či elektronicky na hlavičkovém papíře mají tendenci zanikat v přemíře informací a dokumentů. Krátký shot natočený klidně i na lepší fotoaparát, sdílený stovkami či tisíci lidí na sociálních sítích by zmohl více. ČCE by také měla aktivně spolupracovat s nejvýraznějšími křesťanskými médii, kterými jsou radio Proglas a TV Noe. Zatímco CČSH/Pravoslavní/ECAV svůj pravidelný prostor v rádiu Proglas mají, ČCE tam chybí. KULTURA Kultura je jednou z dalších oblastí, s níž je církev po celou dobu své existence bytostně svázaná, neboť tu evropskou v jejích základních rysech spoluvytvářela. Kultura dnes sice převažuje v sekulárním sektoru naší občanské společnosti, což pro nás v církvi nemá znamenat vyhranění se proti světské kultuře, ale snahu o hledání styčných ploch. Kultura se pak stává zase mostem ze sekulárního prostoru do církevního. Doporučení: Měli bychom si různé formy kultury vzít za spojence. Aktivně spolupracovat s umělci různých žánrů. Vždyť spousta umělců jsou buď křesťany či mají ke křesťanství blízko. D O K U M E N T 19

20 DOBROVOLNICTVÍ Fungování církve z veliké části spočívá a bude spočívat na práci dobrovolníků, která je pro církev naprosto nezbytná. Dobrovolná práce navíc utvrzuje (konfirmuje) vztah dobrovolníků k církvi. Vedle toho, že se dobrovolnictví dědí v rodinách, jako rodinné stříbro, je nezbytné je podpořit i organizovanějším způsobem. A lidi programově k dobrovolnictví v církvi zvát. Doporučení: Podporovaný VOLONTARIÁT či Rok jinak je běžnou formou, jak mladí v evangelických církvích v zahraničí (u nás v ŘKC) tráví účelně rok svého života prací pro konkrétní sborové společenství. Finanční zajištění působení zahraničních dobrovolníků u nás je možné skrze Evropskou dobrovolnou službu. VYJDĚTE NA CESTY A ZA HRADBY... V duchu Ježíšových vyslání a v inspiraci životním dílem Přemysla Pittera a jiných se musí církev programově snažit přibližovat všelijak vyloučeným jednotlivcům, skupinám a minoritám. A rovněž programově podporovat všechny vhodné snahy o oslovení veřejnosti křesťanskou zvěstí. Doporučení: Podporovat pořádání Kurzů základů víry, Alfakurzů atp.; vést sbory k rozvíjení lokálních sociálních aktivit, které se dějí např. formou zřizování potravinových bank, distribuce pomoci lidem bez přístřeší, organizací či účastí na kampaních typu Krabice od bot. Podporovat personální spolupráci na kampaních a aktivitách Diakonie ČCE či organizování vlastních kampaní. OTEVŘENÝ SBOR Je smutným faktem, že i přes zcela jisté chtění a snahy zůstává stále hluboký příkop mezi společenstvími ČCE a většinovou společností hloubený navíc v poslední době negativní pozorností, která je církvím věnována v souvislosti s majetkovým narovnáním mezi státem a církvemi. Doporučení: Je třeba sbory povzbuzovat a podporovat v organizaci otevřených aktivit ve sborových prostorách po celý týden i ve spolupráci s místními komunitami (město, městská část, obec). Podporovat zakládání Mateřských center stálých či příležitostných; nabízení sborových prostor pro setkávání seniorů, přednášky, k nízkoprahovým aktivitám, příměstským táborům, jako zkušební prostory pro hudební, umělecké či sportovní aktivity, skautské klubovny. Být otevření spolupráci s organizacemi, jako YMCA, Junák apod. SPIRITUALITA Podle některý přejících pozorovatelů naší církve (Zdeněk Vojtíšek) prošla naše církev v minulých obdobích jakousi spalující výhní racionalismu, který zjevnou spiritualitu představovanou např. modlitbou a kontemplací přisoudil v praxi ČCE spíše do oblasti tzv. probuzenectví a evangelikalismu. Modlitební rozměr praxe víry se tak z evangelické spirituality poněkud vytratil, čímž ovšem měřeno Písmem církev nutně ztrácí také na duchovní síle, která přeci s modlitbou úzce souvisí. (Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem. Mt 17,21). V minulosti lépe podchycené charismatické hnutí z let 80. mohlo být dnes ČCE větším požehnáním (viz. v ŘKC Katolická charismatická obnova). Doporučení: Je nezbytné podporovat a rozvíjet různé formy spirituality protestantismu blízkých. Programově podpořit starší i nová hnutí např. v duchu komunit v Taizé či na Ioně. Nechat se inspirovat hnutími v jiných církvích (v ŘKC Chemin Nef). Za POEM Petr Chlápek a Radim Žárský 20 Misiologické fórum 4/2014 prosinec/december D O K U M E N T