BIBLICKÝ TRÉNINK OVÝ PROGRAM 1. ROČNÍK

Transkript

1 BIBLICKÝ TRÉNINK OVÝ PROGRAM 1. ROČNÍK

2 OBSAH 1. ROČNÍKU STUDIA Oddíl 1 - Učení Lekce 1 Biblické učení (doktrína) 4 Lekce 2 Učení o Bohu 9 Lekce 3 Učení o Bohu Synu 17 Lekce 4 Učení o Bohu Duchu Svatém a o Boží trojici 22 Lekce 5 Duch Svatý v životě věřícího 25 Oddíl 2 Učení Lekce 6 Andělé a démoni 32 Lekce 7 Člověk a hřích 35 Lekce 8 Smluvní vztah mezi Bohem a člověkem 41 Lekce 9 Církev 48 Lekce 10 Poslední časy 52 Oddíl 3 Studium Bible Lekce 11 Přehled knih Staré smlouvy 58 Lekce 12 Přehled knih Nové smlouvy 71 Oddíl 4 Duchovní růst Lekce 13 Víra 86 Lekce 14 Vedení Duchem Svatým a modlitba 91 Oddíl 5 Služba Lekce 15 Evangelizace a misie 98 Lekce 16 Učednictví 103 Lekce 17 Správcovství 106

3 ODDÍL 1: UČENÍ (1. ČÁST)

4 LEKCE 1: BIBLICKÉ UČENÍ (DOKTRÍNA) I. CO JE UČENÍ? A. Učení (neboli doktrína) doslova znamená vyučování nebo instrukce. B. Teologie je soubor systematicky setříděných základních pravd Bible. C. Rozdíl mezi učením (doktrínou) a dogmatem. 1. Doktrína je Boží zjevení určité pravdy nalézající se v Písmu. 2. Dogma je prezentování určitého přesvědčení konkrétním způsobem (např. prostřednictvím Apoštolského vyznání víry). II. PROČ JE DŮLEŽITÉ VĚNOVAT SE STUDIU UČENÍ? A. Naše učení je zásadní pro rozvoj našeho charakteru. To, jak věcem rozumíme a čemu věříme, ovlivní způsob, jak žijeme! B. Jasně definované učení nás chrání před chybami a omyly (Matouš 22:29; 2. Timoteovi 4:2-4). C. Potřebujeme získat komplexní ucelený náhled na biblické pravdy, které jsou roztroušeny na různých místech Bible. D. V pastorálních epištolách (1. a 2. Timoteovi a Titovi) zmiňuje Pavel učení celkem desetkrát. Je velmi důležité!!! III. BIBLE JAKO ZÁKLAD BIBLICKÉHO UČENÍ A. Veškeré Písmo vzniklo skrze Boží inspiraci (2. Timoteovi 3:16; 2. Petrův 1:21). 1. Bibli zapsali lidé, je však vdechnuté Bohem řecky theopneustos. a. Jako je lidská řeč promlouvána ústy člověka. b. Jako když hudebník hraje na flétnu. 2. Jaké z toho plynou závěry? a. Duální autorství (autory Písma jsou současně Duch Svatý i člověk, který jeho konkrétní část zapsal). Sám David řekl v Duchu Svatém... (Marek 12:36). V tomto verši je řečeno, že Duch Svatý je autorem toho, co David zapsal v Žalmu 110. b. Bůh vedl lidi při zápisu Písma skrze svou nadpřirozenou inspiraci. Nediktoval jim však text slovo od slova, až na několik výjimek, jakými je například Desatero přikázání. 4

5 c. Ačkoliv si Bůh použil lidské autory s jejich osobními literárními styly, ochránil je před tím, aby udělali v zápisech chyby (Písmo je bezchybné). d. Není pravdou, že Bible v sobě obsahuje Boží slovo. Celá Bible je Božím slovem! e. Každé slovo Písma je inspirováno, ne jen jeho hlavní myšlenky. B. Co prohlásil o Písmu Ježíš? 1. Důležité je každé jeho písmeno (Matouš 5:18). 2. Neznáme-li Písmo, chybujeme (Matouš 22:23-32). 3. David psal skrze Ducha (Matouš 22:41-46). 4. Písmo je věčné (Matouš 24:35). 5. Slovo je duch a život (Jan 6:63). 6. Potřebujeme se jím řídit (Matouš 5:19). 7. Sycení se Slovem je přirovnáno k přijímání potravy (Matouš 4:4). C. Co řekli o Písmu apoštolové? 1. Petr a Pavel. a. Je vdechnuté Bohem a užitečné k učení, usvědčování, nápravě a výchově ve spravedlnosti (2. Timoteovi 3:16). b. Přidá člověku k záchraně moudrost (2. Timoteovi 3:15). c. Žádné proroctví Písma není záležitostí vlastního výkladu (2. Petrův 1:20). d. Je dvousečným mečem Ducha (Efezským 6:17, Židům 4:12). e. Musí se naplnit (Skutky 1:16). f. Bylo promluveno skrze Ducha Svatého (Skutky 1:16). 2. Jakub a Jan. a. Písmo nikdy nemluví nadarmo (Jakub 4:5). b. Nikdo k němu nesmí nic přidávat ani z něj nic ubírat (Zjevení 22:18-19). D. Jedinečnost Bible. 1. Vznikala v časovém rozpětí 1600 let a 40 generací. 2. Sepsalo ji celkem 40 autorů nejrůznějších profesí (králové, zemědělci, rybáři, filozofové, básníci, státníci, učenci, aj.). 3. Byla napsána na třech různých kontinentech v Africe, Asii a Evropě a třemi různými jazyky hebrejsky, aramejsky a řecky. 4. Obsahuje stovky kontroverzních témat. Všechna jsou v ní zpracována harmonicky a vyváženě. 5. Rozsáhlé biblické texty, které vznikaly v tak velkém časovém rozpětí a byly sepsány tolika různými lidmi, mají shodnou nosnou myšlenku a záměr. To lze vysvětlit jen tím, že na zápis Písma trvale dohlížel Duch Svatý a inspiroval autory při jeho psaní. 5

6 6. Bible je nadčasová. Je jednou z nejstarodávnějších, ale zároveň i nejmodernějších knih historie. 7. Důkazem její inspirovanosti je, že jednoduše funguje! E. Jak bychom měli přistupovat k Bibli? 1. S vědomím toho, že je inspirovaná Bohem (2. Timoteovi 3:15; 2. Petrův 1:21; Židům 1:1-2). 2. S vědomím toho, že je nadčasová. 3. S vědomím toho, že je osobním dopisem od Boha pro nás (Žalm 119:18; Jan 16:13). 4. S vědomím toho, že člověka vede cestou úspěchu a prosperity (Jozue 1:7-8; Matouš 7:24-27; 2. Timoteovi 3:16-17). 5. S vědomím toho, že abychom jí správně porozuměli, musíme znát jejího autora, Ducha Svatého. F. Jak máme studovat Bibli? 1. S modlitbou, aby nás autor Písma a náš učitel Duch Svatý sám vyučoval a uváděl do veškeré pravdy (Jan 14:25). 2. Pilně a pečlivě (2. Timoteovi 2:15). 3. Při studiu Písma potřebujeme verše nejen číst, ale zároveň se nad nimi zamýšlet a rozjímat o nich (Žalm 1:2), tedy: zas a znovu o nich přemýšlet; uvažovat nad tím, jak je aplikovat v praxi; rozjímat nad nimi; vypisovat si je a opakovaně si je hlasitě předčítat. 4. Při studiu Bible si potřebujeme klást mnoho otázek: a. Kdo píše pasáž, kterou právě čteme? b. Komu je adresována? c. Co je v ní řečeno? d. Kde byla napsaná? e. Kdy byla napsaná? f. Proč a s jakým záměrem byla napsaná? g. Jak může promlouvat k lidem v současné době? h. Co je v ní řečeno mně osobně a jak to mohu aplikovat ve svém životě? 5. Daný text bychom měli číst opakovaně. 6. Existují tři kroky k cílenému hloubkovému studiu Písma: a. Pozorování co vyčteme z daného textu? Znamená to číst text velmi pečlivě, pozorně sledovat každé slovíčko a každý detail. K tomu je nezbytné číst text opakovaně, modlit se přitom, zamýšlet se nad ním a dělat si z něj výpisky. Všímejte si každého detailu, celý text rozeberte na kousíčky a potom jej opět složte dohromady. Hledejte, na co je položen důraz, hledejte slova a myšlenky, 6

7 které se v dané pasáži opakují, zamýšlejte se nad tím, jak spolu jednotlivé věci mohou souviset, zkoumejte podobnosti i odlišnosti. b. Výklad co daný text znamená? Existuje řada způsobů, jak vyložit význam textu. Důležité je klást si otázku: Co chtěl autor čtenářům sdělit, když text zapisoval? Vezměte v úvahu vše, co jste vypozorovali, a následně usilujte nalézt význam textu v době, kdy byl zapsán, i v současnosti. V Žalmu 119:34 David řekl: Dej mi porozumět, budu střežit tvůj zákon a jej zachovávat celým srdcem. Zde je několik důležitých klíčů ke správnému výkladu textu (viz. 2. Timoteovi 3:16-17). 1) Musíme se držet pouze textu a při jeho četbě se zaměřit na pravdy, které nalezneme přímo v něm. 2) Nesmíme do textu uměle vnášet své vlastní myšlenky, nápady a názory. 3) Princip kontextu: kromě pasáže, kterou studujeme, si musíme také přečíst, co jí předchází a co po ní následuje. 4) Písmo vykládá Písmo. Budeme-li číst Bibli opakovaně, zjistíme, že jednotlivé verše samy vykládají jiné verše a dávají celému textu úplný význam. Hledejme plnou radu Boží. 5) Jednotlivé pasáže Písma si nikdy vzájemně neprotiřečí. Pokud se vám zdá, že ano, nestudovali a nemodlili jste se dostatečně dlouho. Pamatujme: Smíme žádat Ducha Svatého, autora Písma, aby nám říkal věci a aby nás vyučoval. 6) Vykládejme Písmo doslovně. Pokud v něm není výslovně uvedeno jinak, znamená právě to, co v něm stojí. Bůh k nám nemluví v jinotajích. 7) Musíme věřit tomu, že celé Písmo je od a do z inspirovaným Božím slovem. 8) Nerozumíme-li nějakému textu, můžeme si o něm popovídat s našimi křesťanskými přáteli. Za každým veršem je skryto kulturní pozadí doby, kdy byl napsán, komu byl adresován nebo jazykové a historické pozadí. Pokud nějakému textu delší dobu nedokážeme porozumět, měli bychom jej odložit a nesnažit se přicházet sami s vlastním výkladem. Jediným oprávněným vykladačem Písma je Duch Svatý, který nám danou pasáž může osvětlit později, až na to přijde ten pravý čas. c. Aplikace co daný text znamená konkrétně pro mně? Jak ho mohu žít? Naším osobním cílem je uvádět Boží pravdu do praxe našeho každodenního života. Proto se noříme do Božího slova, aby se Boží slovo vnořilo do nás a abychom ho pak mohli přinášet ostatním. Kdosi řekl: Nečteme pouze my Bibli. Bible zároveň čte nás. Proto bychom si měli klást otázky: Jaký dopad má to, co jsem v Bibli objevil, na způsob mého života? Co se ve mně musí změnit? Jak to souvisí s mým vlastním životem? Dvanáct otázek, které nám pomohou v aplikaci textu (viz. 2. Timoteovi 3:16-17): 7

8 1. Měl bych změnit nějaký svůj postoj? 2. Mám si nárokovat určité zaslíbení? 3. Potřebuji upravit svůj žebříček priorit? 4. Mám se naučit nějakou lekci? 5. Musím vyřešit určitý problém? 6. Měl bych jednoduše uposlechnout, co mi Bůh říká? 7. Měl bych se vyhnout nějaké aktivitě? 8. Stačí, abych uvěřil nějaké pravdě? 9. Musím strhnout nějakou modlu a odstranit ji ze svého života? 10. Potřebuji odpustit a zbavit se hořkosti? 11. Mám se vydat novým směrem? 12. Měl bych vyznat nějaký hřích? 8

9 LEKCE 2: UČENÍ O BOHU I. BŮH OTEC Bůh je duch, nekonečný, věčný a neměnný ve svém bytí, moudrosti, moci, svatosti, spravedlnosti a pravdě (Westminsterův katechismus). A. Zdroj zjevení: Jakým způsobem nám Bůh zjevuje sám sebe? 1. Obecné zjevení skrze přírodu a historii (Žalm 19:1-7 ; Římanům 1:18-20). 2. Speciální zjevení skrze Ježíše a Bibli (Lukáš 24:27, ; Jan 1:18, 5:39, 14:9). Boha charakterizují dva druhy vlastností: speciální vlastnosti, které Jej odlišují od lidí, a morální vlastnosti, které do jisté míry máme i my lidé. B. Speciální vlastnosti Boha. 1. Vševědoucnost: Bůh zná detailně minulost, přítomnost i budoucnost. a. Bůh zná dokonale sám sebe i všechny ostatní věci z celé věčnosti věci skutečné i různé scénáře vývoje událostí. b. Bůh zná vše, co existuje: neživé věci (Žalm 147:4), lidi a jejich skutky (Žalm 33:13-15), myšlenky lidí a postoje jejich srdcí (Žalm 139:1-4) a všechna břemena, potřeby i přání lidí (Exodus 3:7; Matouš 6:8). c. Bůh zná všechny možnosti (1. Samuelova 23:11; Matouš 11:23). d. Bůh zná budoucnost. Budoucí skutky se nedějí proto, že jsou známy. Naopak: jsou známy proto, že nastanou. e. Bůh má dokonalou, komplexní znalost věcí. Okamžitě vidí věci celistvě a ne kousek po kousku. 2. Všudypřítomnost: Bůh je všude a je přítomen na všech místech současně. a. Bůh (ne jen část Boha ) je plně přítomen na každém místě. b. Panteismus, který učí, že všechno je součástí Boha, se mýlí (např. že součástí Boha je naše tužka nebo židle, na níž sedíme). Bůh je všudypřítomný, od stvořených věcí je však oddělený. c. Ačkoliv je Bůh všudypřítomný, existují různé stupně projevení Jeho přítomnosti. d. Toto učení přináší útěchu, ale jde z něj i bázeň. Obráceným křesťanům je všudypřítomný Bůh vždy nablízku, aby jim pomáhal (Deuteronomium 4:7; Žalm 46:2; Matouš 28:20). Avšak ti, kteří dosud žijí v hříchu, nemohou před Bohem utéct, ať se snaží, jak chtějí (Žalm 139:7-12). 3. Všemohoucnost: Pro Boha není nic nemožné. Má veškerou moc. a. Boží vůle je omezena Jeho charakterem. Nemůže udělat nic, co by bylo v protikladu k Jeho dokonalému charakteru. 9

10 1) Bůh nemůže lhát (Titovi 1:2). 2) Bůh nemůže popřít ani zničit sám sebe (2. Timoteovi 2:13). 3) Bůh nemůže příznivě hledět na nepravost. 4) Bůh nemůže činit zlo. 5) Bůh nemůže dělat pošetilé a absurdní věci (např. vytvořit hranatý kruh; způsobit, že se dva plus dva rovná šesti; nebo proměnit zlo a nespravedlnost v správnou věc). b. Bůh není ovládán touhou uplatňovat svou neomezenou moc. Nezneužívá ji a má ji pod kontrolou. Může udělat cokoliv chce, není však povinen udělat vůbec nic. c. Všemohoucnost v sobě zahrnuje moc omezit sebe sama. Bůh skutečně do jisté míry sám sebe omezil, když dal svému stvoření svobodnou vůli. Proto nedrží hřích z dosahu vesmíru svou mocí, ani nikoho nespasí tím, že by ho k tomu nutil. d. Bůh si používá nadpřirozenou i přirozenou moc. 1) Nadpřirozená moc: Bůh pracuje přímo prostřednitctvím zázraků a tvořením něčeho viditelného z neviditelna. 2) Přirozená moc: Bůh pracuje zprostředkovaně, například prostřednictvím zákona setby a sklizně. e. Biblické odkazy a příklady: 1) Je snad nějaká věc pro Hospodina příliš těžká? (Genesis 18:14). 2) Vím, že dokážeš cokoliv a žádný plán pro tebe není nemožný (Job 42:2). 3) Hospodin činí vše, co chce na nebesích, na zemi, v moři i ve všech hlubinách (Žalm 135:6). f. Pro věřícího je Boží moc zdrojem velké útěchy a naděje. Pro nespaseného člověka je však trvalým varováním a zdrojem obav (1. Petrův 4:17; Zjevení 6:15-16). g. I démoni se chvějí strachem (Jakub 2:19). Jednoho dne se i ti nejsilnější a nejmocnější budou chtít před Ním schovat (Zjevení 6:15). Každé koleno poklekne před Ježíšovým jménem (Filipským 2:10). 4. Neměnnost: Bůh se nikdy nemění a ani se změnit nemůže. a. Neboť já Hospodin jsem se nezměnil (Malachiáš 3:6; Žalm 33:11; Jakub 1:17.) b. Člověk se může měnit k lepšímu nebo k horšímu. Bůh se však nemůže měnit k lepšímu ani k horšímu, neboť je naprosto dokonalý. c. Jak máme správně chápat pasáže z Genesis 6:6, Exodu 32:14 nebo Jonáše 3:10, v nichž se píše, že Bůh činil pokání nebo změnil svůj názor? 1) Bůh nemění svůj charakter (Žalm 102:27-28) ani svůj základní plán (Žalm 33:11). 2) Aby Bůh zůstal věrný svému charakteru a plánu, které jsou neměnné, mění 10

11 někdy způsob, jakým s námi jedná skrze změnu okolností (např. při jednání s obyvateli Ninive). d. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky (Židům 13:8). C. Morální vlastnosti Boha. 1. Svatost: Boží ctnost dokonalého věčného Boha, který je bezchybný a bez poskvrny. a. Bůh je oddělený od svého stvoření a vysoce jej převyšuje. b. Boží charakter je bezchybný na věky. Bůh je oddělený od všeho morálního zla a hříchu. Být zdravý je víc než nebýt nemocný. Podobně svatost je víc než absence hříchu. Je to zdravý pozitivní stav spravedlnosti (Leviticus 11:44; 1. Petrův 1:15). c. Bůh řekl: Nepřibližuj se sem! Zuj si z nohou sandály, protože místo, na kterém stojíš, je půda svatá (Exodus 3:5). d. Protože je Bůh svatý, nemůže mít žádné společenství s hříchem. e. Lidskou reakcí na zjevení Boží svatosti je vědomí vlastní nepatrnosti a nečistoty (Izajáš 6:5). f. Svatost je Boží vlastnost, pro níž chtěl být Bůh známý ve Staré smlouvě. 1) Slovo svatost (svatý, apod.) je ve Staré smlouvě použito 830krát. 2) Svatost hrála klíčovou roli při rozdělení svatostánku i chrámu na svaté místo a nejsvětější místo. 3) Svatost je zdůrazňována při ustanovení bohoslužebných nařízení: oběti, kněžství, slavnosti a zákony týkající se čistoty (Leviticus, kapitoly 1-5 a 23). 4) Svatost je zjevena skrze morální zákon lidského svědomí a prostřednictvím příchodu toho svatého a spravedlivého Ježíše Krista (Skutky 3:14). g. Boží svatost nás vyučuje, že: 1) Bůh a hříšník jsou od sebe navzájem odděleni (Izajáš 59:1-2). 2) Člověk ze svých sil nemůže dosáhnout bezhříšnosti, kterou potřebuje, aby mohl přistoupit k Bohu. 3) Bez vykoupení z hříchu není úniku před jistým soudem. 4) Člověk by měl k Bohu přistupovat s úctou a bázní, neboť náš Bůh je oheň stravující (Židům 12:29). h. Požadavky Boží svatosti zaopatřila Boží láska (Římanům 5:6-10). 2. Dobrota: Bůh naplňuje všechny ideály a standardy toho, co znamená být Bohem. a. Protože je Bůh dobrý, je štědrý a laskavý k celému svému stvoření (Žalm 145:9, 15-16). b. Protože je Bůh dobrý, miluje bezpodmínečnou láskou. 1) Bůh je láska (1. Janův 4:8). 2) Láska chce pro předmět své lásky to nejlepší. 11

12 3) Míra Boží lásky vysoko převyšuje veškeré lidské porozumění (1. Janův 4:8-10). 4) Charakteristiky lásky (1. Korintským 13:4-8). 5) Boží láska je zdrojem útěchy křesťanů. a) Bůh řídí věřícímu všechny věci k dobrému (Římanům 8:28-39). b) Bůh je Otec, který ví, co Jeho děti potřebují (Matouš 6:8). c) Bůh dává svým dětem zdarma dobré věci (Římanům 8:32; Jakub 1:17). c. Protože je Bůh dobrý, je milosrdný. 1) Milosrdenství je Boží dobrota prokazovaná strádajícím. 2) Bůh je bohatý v milosrdenství (Efezským 2:4), velmi soucitný a milostivý (Jakub 5:11) a veliký v milosrdenství (1. Petrův 1:3). 3) Milosrdný soucit pohnul Ježíšem. a) Příběh posedlého muže v krajině Gerasenů (Lukáš 8:26-39). b) Uzdravení malomocného (Marek 1:40-41). d. Protože je Bůh dobrý, je plný milosti. 1) Milost je Boží dobrota prokazovaná těm, kdo si ji nezaslouží. 2) Boží milost zachraňuje hříšného člověka bez ohledu na jeho vinu. 3) Milost je zdrojem všech duchovních požehnání udělených hříšníkům (Efezským 2:8-9). 4) Ježíš prokázal milost ženě přistižené při činu cizoložství (Jan 8:1-11). e. Protože je Bůh dobrý, je trpělivý a shovívavý. 1) Ale ty jsi, Panovníku, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti (Žalm 86:15). 2) Bůh má trpělivost s hříšníky i přes jejich dlouhodobou neposlušnost. 3) Cílem Boží shovívavosti je vést lidi k pokání. Neměla by být ale vykládána jako netečnost (2. Petrův 3:3-9). 3. Spravedlnost a právo. a. Spravedlnost a právo jsou základem (podnožím) Jeho trůnu (Žalm 89:14; Žalm 97:2). b. Cožpak soudce celé země nebude jednat podle práva? (Genesis 18:25). c. Bůh ve světě ustanovil morální systém založený na spravedlivých zákonech a odpovídajících sankcích. 1) Boží zákony jsou vykonávány prostřednictvím odměn a sankcí. 2) Spravedlivé udělování odměn (2. Paralipomenon 6:15; Žalm 58:11). d. Trestní spravedlnost výkon trestu (Genesis 2:17; Exodus 34:7). e. Není možné, aby Bůh ustanovil zákon s odpovídajícím trestem za jeho 12

13 porušení a následně při jeho překročení trest nevykonal. f. Spravedlnost vyžaduje potrestání hříšníka, zároveň ale přijímá i zprostředkovanou oběť od někoho jiného (Izajáš 53:6; Římanům 5:8). g. Boží spravedlnost a právo jsou zjeveny v: 1) Potrestání hříšných (Zjevení 16:5-9). 2) Obhájení Jeho lidu před pachately ničemností (Žalm 129:1-5). 3) Odpouštění hříchu věřících (1. Janův 1:9). 4) Plnění zaslíbení Jeho dětem (Židům 10:23). 5) Odměňování věrných (Židům 6:10). h. Smysl trestu. 1) Zachování práva. 2) Ozdravení lidstva a společnosti. Boží spravedlnost a právo jsou pro věřící povzbuzením, protože je ujišťují, že Bůh soudí spravedlivě a že skutky spravedlnosti nezůstanou bez povšimnutí (Přísloví 19:17). D. Boží charakter zjevený prostřednictvím Jeho jmen. 1. Význam jména člověka v pojetí Bible. a. Jméno člověka vyjadřuje jeho základní podstatu (přirozenost). b. Charakter člověka byl často popsán v jeho jménu. Změna jména vyjadřovala současně změnu jeho charakteru, povolání nebo stavu (např. v Matoušovi 16:17-18 se Šimonovo jméno mění na jméno Petr). c. Když někdo dává jméno někomu druhému, vyjadřuje to vztah nadvlády nebo vlastnictví (např. Adam pojmenoval zvířata). d. Člověk může pojmenovat věci, které mu náleží nebo které dobyl, např. obsazené město nebo národ (2. Samuelova 12:28; Žalm 49:11). e. Člověk a jeho jméno jsou tímtéž a nelze je od sebe oddělit. f. Z toho plyne, že známe-li Boží jméno, známe i Jeho charakter a zároveň Jeho moc, sílu, odvahu a přítomnost. g. Vztah jména a autority. Jméno Ježíš vyjadřuje Jeho autoritu danou člověku k činění zázraků, kázání a modlitbám k Otci (Marek 16:17; Skutky 4:7). Ježíš nám předal zmocnění, abychom jednali v Jeho jménu. E. Boží jména přinášejí zjevení o Božím charakteru, postavení a zaměstnání. Každé jméno má více významů a překladů. 1. El nebo Elohim v překladu Bůh a Ten, který je hoden uctívání. Toto jméno vyjadřuje následující věci: a. Být silný. b. Mít rozšířenou sféru vlivu. c. Vlastnit. Být pevně ustanoven. 13

14 1) Jméno El či Elohim je použito vždy, když se mluví o tvůrčí a všemohoucí Boží moci. 2) Množné číslo tohoto jména ukazuje na Boží trojici. 3) Popisuje Boha, který svou mocí vládne všemu a převyšuje zákony přírody. 4) El Shaddai Všemohoucí Bůh poukazuje na Boží majestát a stálost. Spolehlivé útočiště; nepohnutelný pilíř. 2. Jahve (Yahweh) v překladu Pán nebo Hospodin. a. Boží smluvní jméno. b. Je odvozeno od slovesa být (Exodus 3:13-14). c. Značí, že Bůh je věčný ten, který byl, je a přichází. d. Toto jméno je tak vznešené a úctyhodné, že se jej písaři neodvažovali vyslovovat nahlas. 3. Jahve-Rohi Pán můj Pastýř. a. Pán je ve Staré smlouvě připodobněn k pastýři (Žalm 23:1; 80:1). b. Podle Nové smlouvy je Ježíš dobrým pastýřem, který za své ovce položil svůj život (Jan 10:11). c. Potřeba pastýře. 1) Ovce se nedokážou postarat samy o sebe. 2) Slabá orientace v prostoru jednoduše se ztratí. 3) Trvalé nebezpečí představované divokými zvířaty a zloději. 4) U lidí je to stejné. Jsme v trvalém nebezpečí, že bez pastýře zabloudíme. d. Vztah mezi pastýřem a jeho ovečkami. 1) Vzájemně se osobně znají, mají velmi blízký vztah. a) Své ovce volá jménem (Jan 10:3). Ježíš nás zná jménem. b) Jeho ovce znají Jeho hlas (Jan 10:4). c) Zajímá se o ztrátu každé jednotlivé ovečky (Matouš 18:12-13). d) Žádný lidský pastýř nezná své ovce více než zná Ježíš nás (Jan 10:14). 2) Ježíš vede své ovce (Žalm 23:3; Jan 10:4). a) Ovce samy nedokážou najít správnou cestu, která je úzká a kolem níž číhá spousta nebezpečí. b) Ježíš kráčí v čele, aby ovce netápaly a nebloudily, ale měly jasný cíl. 3) Ježíš obnovuje ovci, která sejde z cesty. a) Ovce, která se ztratí a zůstane sama, oddělena od svého stáda, je zcela bezmocná. b) Pastýř musí ovci nalézt a přivést ji zpět do stáda. c) Stejné je to s naším pastýřem Ježíšem (Žalm 23; Izajáš 53:6). 14

15 4) Skutečnost, že Bůh Otec má mnoho dětí, neznamená, že by se o jediné z nich staral méně než o ty ostatní. 5) Dobrý pastýř nechce, aby jeho maličcí došli jakékoliv újmy (Matouš 18:12-14). e. Pastýř pečuje o ovečky v mimořádně těžkých obdobích (Izajáš 43:2). 1) Půjdeš-li přes vody, budu s tebou, půjdeš-li ohněm, nespálíš se. 2) Péče o nemocnou nebo zraněnou ovečku. a) Nemocné a zraněné ovečky se obvykle léčily olivovým olejem. b) Hlavu mi olejem potíráš... (Žalm 23:5). Jsme-li nemocní nebo zranění, Pán nás maže svým Duchem a uzdravuje nás. c) Dvěma novosmluvními příklady jsou dobrý samařan (Lukáš 10:30-37) a uzdravování nemocných (Jakub 5:14). f. Dobrého pastýře charakterizují: neustálá bdělost a ostražitost, nebojácná odvaha a trpělivá láska. 4. Jahve-Rapha Pán, který tě uzdravuje (Exodus 15:22-26; Žalm 107:20). a. Nikdo nemá oprávnění k tomu měnit Boží vykupitelská jména. Lidé nesmí říkat, že Bůh v dnešní době již neuzdravuje. b. Uzdravení je Boží vůlí pro všechny. 1) Víra začíná tam, kde je známa Boží vůle. 2) Uzdravení JE Boží vůlí (Marek 1:40-41). 3) Uzdravení je smluvním zaslíbením a požehnáním (Deuteronomium 7:15; Žalm 103:1-5). 4) Boží dokonalá vůle je zjevena v Ježíšově službě. a) Biblické odkazy: Matouš 4:24, 9:35, 10:1, 12:15, 14:14, 34-36; Marek 1:40-41; Lukáš 6:17-19; Skutky 10:38. b) Ježíš nikdy nemocného člověka neodmítl ani mu neřekl Neuzdravím tě. 5) Milovaný, nade vše si přeji, abys ve všem prospíval a byl zdráv, tak jako prospívá tvá duše (3. Janův 2 KJV). c. Uzdravení jako součást vykoupení. 1) Řecké slovo soteria, překládané jako spasení, má i následující významy: osvobození, uzdravení, trvalá ochrana, zdraví a celistvost. 2) Řecké slovo sozo, překládané jako spasen nebo uzdraven, znamená zacelit nebo učinit celistvým (Skutky 14:9; Římanům 10:9). 3) Byli jsme vykoupeni z prokletí Zákona (Deuteronomium 28:15-62; Galatským 3:13). 4) Jeho ranami jsme byli uzdraveni (Izajáš 53:4; Matouš 8:17; 1. Petrův 2:24). 5) Předobrazem uzdravení byl mosazný had (Numeri 21:9). 15

16 d. Existuje chybné vyučování o Pavlově ostnu, které některým lidem brání přijmout uzdravení (2. Korintským 12:7-10). 1) Zmínka o ostnu v těle je obrazná řeč. 2) Bible na jiných místech nemluví o ostnu či trnu v souvislosti s nemocemi. Hovoří o lidech, kteří se Izraelcům stali ostnem a utlačovali je (Numeri 33:55; Jozue 23:13). 3) Řecké slovo angelos (posel, anděl) je v Bibli použito 188krát, vždy však v souvislosti s člověkem a ne s nějakou věcí. Pavel nemluví o ostnu nemocí, ale o pronásledování, kterému trvale čelí. F. Sedm Božích vykupitelských jmen (přinášejících zjevení o požehnáních vykoupení). 1. Jahve-Shammah Pán je přítomný (Ezechiel 48:35). 2. Jahve-Shalom Pán je pokoj (Soudců 6:24). 3. Jahve-Rohi Pán je můj pastýř (Žalm 23:1). 4. Jahve-Jireh Pán vidí (zaopatří) (Genesis 22:14). 5. Jahve-Nissi Pán, moje korouhev (vítězství) (Exodus 17:8-15). 6. Jahve-Tsidkenu Pán, naše spravedlnost (Jeremjáš 23:6). 7. Jahve-Rapha Pán uzdravuje (Exodus 15:26). G. Další Boží jména. 1. El-Elyon Nejvyšší Bůh (Genesis 14:18-20). 2. El-Olam Věčný Bůh (Genesis 21:33). 3. Abba Otec (Táta) (Římanům 8:15). 16

17 LEKCE 3: UČENÍ O BOHU SYNU I. BŮH SYN: PÁN JEŽÍŠ KRISTUS A. Boží syn je jedinečný. 1. Ježíšova prohlášení: a. Nadpřirozený původ (Jan 16:28) b. Nadpřirozené poznání Otce a společenství s Ním (Matouš 11:27). c. Svým životem zjevil Otce lidem (Jan 14:9-11). d. Nadpřirozené schopnosti: 1) Všudypřítomnost (Matouš 18:20). 2) Moc křísit mrtvé (Jan 5:21). 3) Moc odpouštět hříchy (Marek 2:5-10). 4) Moc soudit lidi (Jan 5:22). 2. Kristova autorita. a. Promlouval v autoritě všemohoucího Boha (Matouš 7:24-29). b. Ježíš nikdy nepoužil slovní spojení podle mého názoru, možná nebo myslím si Kristova bezhříšnost absolutní absence vědomí vlastního hříchu nebo vyznání vlastního hříchu v Ježíšových slovech a skutcích (Jan 8:46; 1. Petrův 2:22). 4. Svědectví učedníků a Ježíšova bratra Jakuba (Jan 1:1-3, 20:28; Skutky 2:33-36). 5. Vzkříšení: jen ten, kdo je nadpřirozený, dokáže porazit smrt. B. Slovo je druhým Ježíšovým jménem (Jan 1:1-3, 14). 1. Slovo vyjadřuje myšlenky člověka, je prostředkem, jímž komunikuje a představuje sám sebe. 2. Ježíš je Božím slovem, protože zjevuje Boha (Židům 1:1-3). 3. Jakožto Slovo je Ježíš věčný (Jan 1:1,14). Je spolutvůrcem vesmíru a drží jej pohromadě (Jan 1:3; Židům 1:3). C. Syn člověka. 1. Ježíš byl plně člověkem, neměl však hříšnou přirozenost (1. Petrův 2:22). 2. Vtělením se Bůh Syn (Ježíš) stal člověkem, když se narodil panně. a. Biblické odkazy: Izajáš 7:14; Matouš 1:23; Lukáš 1: b. Účel vtělení. 1) Ukázat lidem, jaký je Bůh (Jan 1:14). 17

18 2) Dát lidem vzor a příklad pro život (Jan 13:15). 3) Zaopatřit oběť za hřích (Židům 10:1-12). 4) Zmařit skutky ďábla (1. Janův 3:8). 5) Stát se milosrdným a věrným nejvyšším knězem (Židům 5:5-6). c. Důkazy Jeho lidství. 1) Měl lidské tělo (Jan 1:14; Galatským 4:4). 2) Měl lidskou duši (Matouš 26:38) a ducha (Lukáš 23:46). Nebyl 50% člověk a 50% Bůh, ale 100% člověk a 100% Bůh. 3) Nesl veškeré známky lidské bytosti. Byl: a) Hladový (Matouš 4:2). b) Unavený (Jan 4:6). c) Žíznivý (Jan 19:28). d) Plakal (Jan 11:35). D. Falešné pohledy na Kristovu přirozenost. 1. Byl Božím nejvyšším stvořením reprezentujícím Boha (učení Svědků Jehovových a Unitariánů). 2. Zdálo se, že je člověkem, ale ve skutečnosti jím nebyl (učení Docetistů). 3. Byl adoptován a stal se božským při svém křtu (učení Unitariánů). E. Pravé pohledy na Kristovu přirozenost. 1. Byl plně Bohem a plně člověkem. 2. V jedné osobě se obě Jeho přirozenosti spojily, aniž by vznikla nějaká další třetí. 3. Ježíš byl bez hříchu (neposkvrněný). F. Úřady Krista Božího Pomazaného (Izajáš 6:1, 11:1-3). 1. Prorok (Matouš 13:57). a. Prorok je Bohem používán k tomu, aby zjevoval a doručoval Jeho poselství lidem. Představuje lidem Boha. b. Ježíš ukázal cestu záchrany před tíhou viny hříchu pro národ i pro jednotlivce. c. Ježíš poukázal na hřích, vyhlásil spravedlnost a nakázal lidem, aby byli poslušni Božímu slovu. 3. Kněz (Židům 5:1-10). a. Kněz je oddělený k tomu, aby člověka zastupoval před Bohem a na jeho místě přinášel oběti (Židům 8:3). b. Ježíš nabídl za oběť sám sebe, když na Golgotě lidem vydobyl odpuštění hříchů. c. Ježíš je stále živ, aby se přimlouval za lidi (Židům 7:25). 18

19 4. Král (1. Timoteovi 6:15). a. Král vládne svému království, v němž mu náleží nejvyšší autorita. b. Ježíšovo království není z tohoto světa, není ustanoveno lidskou silou. Mnozí Jeho vedení odmítají, avšak přijde den, kdy před ním poklekne každé koleno a každý jazyk vyzná, že On je Pán (Filipským 2:9-11). G. Ježíš Kristus Boží Beránek 1. Ježíš: byl obrazně vykreslen napříč celou Starou smlouvou. a. Kristus, náš velikonoční beránek (1. Korintským 5:7). 1) Velikonoce jsou ve Staré smlouvě předobrazem Kristovy oběti. 2) Naším obětním beránkem je Ježíš (Jan 10:11). b. Prorocký obraz (Exodus 11:1 až 12:51). 1) Smrt je trestem za hřích (Exodus 11:5). 2) Velikonoční beránek je zástupnou obětí (Exodus 12:3). a) Ježíš byl Božím beránkem (Jan 1:29). b) Byl zástupnou obětí za naše hříchy (Galatským 1:4). c) Bůh vydal sám sebe za nás (Titus 2:14). d) V určený čas Kristus zemřel za hříšné (Římanům 5:6). 3) Bůh zjevil sám sebe, aby osvobodil Izraelce. a) Ježíš se zjevil, aby nás osvobodil od hříchu (1. Janův 3:5). b) Ježíš se zjevil, aby zmařil skutky ďáblovy (1. Janův 3:8). 4) Vybraný Beránek (Exodus 12:5). a) Bez vady (neposkvrněný, bez známky deformace). (1) V Ježíši nebyl žádný hřích (2. Korintským 5:21). (2) Byl bez vady a poskvrny (1. Petrův 1:19). (3) Nikdy nepochybil (Jan 19:6). (4) Byl pokoušen ve všech oblastech, přesto nikdy nezhřešil (Židům 4:15). b) Slovo beránek není uvedeno v množném čísle. Bůh měl vždy na mysli jen jednoho beránka, Ježíše. H. Ježíš Kristus Uzdravitel 1. Skrze Ježíše činí své skutky Otec (Jan 14:8-10). a. Chceme-li vidět Otce, pohleďme na Ježíše. b. Ježíš lidem zjevil Boží vůli v akci. c. Ježíš činil Boží vůli (Jan 6:38). 1) Každý Ježíšův pohyb a každé Jeho slovo směřovaly k maření satanových skutků (1. Janův 3:8). 19

20 2) Každý mocný skutek a každé uzdravení byly Boží vůlí. 2. Ježíš uzdravil zástupy (Matouš 14:14). a. Přišly v očekávání, že přijmou. b. Lidé přicházeli, aby byli uzdraveni. c. Dokonce ani ve velkém zástupu nebylo člověka, který by nebyl uzdraven. 3. Ježíš uzdravoval každou nemoc a chorobu (Matouš 9:35). 4. Uzdravil všechny (Matouš 12:15). 5. Uzdravil je (Matouš 15:30-31). 6. Na každého z nich položil ruce a uzdravil je (Lukáš 4:40). 7. Všechny je uzdravil (Lukáš 6:17-19). 8. Uzdravil jen některé? NE! Uzdravil VŠECHNY utlačované (Skutky 10:38). 9. Je jen jeden záznam o tom, že Ježíši něco bránilo v tom, aby uskutečnil Boží vůli v lidských životech (Marek 6:5-6). a. Ježíš se podivil nad nevěrou obyvatel Nazareta. b. Pochybnosti je okradly o Boží požehnání. c. Ježíš nevstal a nezanechal je v tom stavu. Začal procházet okolní vesnice a učit (verš 6). Vyučování a kázání Božího slova mění nevěru ve víru (Římanům 10:17). 10. Uzdravující moc plynula skrze Ježíše k lidem a uzdravovala každého, kdo k Němu přicházel s vírou. a. Poté, co Ježíš odešel, aby usedl po Boží pravici, svěřil svou moc církvi (svému tělu). Jeho moc potom pracovala skrze rannou církev (Skutky 5:16). b. Stejná moc plyne Kristovým tělem i v současnosti, když klademe ruce na nemocné (Marek 16:18). c. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky (Židům 13:8). 11. Izajáš 53:3-5 a. Ježíš vzal na sebe naše nemoci (hebr. cholliy ) a bolesti (hebr. makobah ). b. Slovo přeložené jako nesl doslova znamená odňal nebo odnesl do velké vzdálenosti. 1) Hřích a nemoc přešly od nás na Golgotu. 2) Spasení a zdraví přešly z Golgoty na nás. c.... a Jeho ranami jsme byli uzdraveni (verš 5). I. Současná služba Ježíše Krista. 1. Modlí se za svůj lid (Židům 7:25). 2. Připravuje nám věčné příbytky (Jan 14:3). 3. Buduje církev, která je Jeho tělem (Matouš 16:18). 4. Zmocňuje každého věřícího a přebývá v něm (Galatským 2:20). 20

21 5. Odpovídá na modlitby svého lidu (Jan 14:12-14). 6. Brzy se vrátí pro svou církev (1. Tesalonickým 4:13-18). 21

22 LEKCE 4: UČENÍ O BOHU DUCHU SVATÉM A O BOŽÍ TROJICI I. BŮH DUCH SVATÝ A. Osoba Ducha Svatého 1. Duch Svatý je osoba (Jan 15:26; 16:7-8, 13) krát je v Písmu zmiňován jako On. 3. Není věcí nebo neosobní silou. B. Písmo o Něm mluví jako o Bohu (Skutky 5:3-4; Jan 4:24). 1. Duch Svatý je Bohem stejně jako Ježíš a Otec. 2. Má veškeré Boží atributy. 3. Je rovný Ježíši a Otci a stejně jako Oni je věčný. 4. Boží Duch, Kristův duch a Duch Svatý jsou synonyma. C. Je třetím členem Boží trojice. 1. Stvoření (Genesis 1:2-3, 26; 11:6-7; Izajáš 6:8; Jan 1:1-3, 14). 2. Křty (Matouš 3:16-17; 28:19-20). D. Pochází od Boha Otce (Skutky 2:33). 1. Pochází od Boha a nepřestává být Bohem. 2. Byl součástí Boží trojice již před stvořením. 3. Byl v Kristu a na Kristu. 4. Byl vylit na den Letnic (Skutky 2 a dále). 5. Je jen jeden Duch Svatý, který je svatý a dokonale spravedlivý. E. Má Boží vlastnosti: 1. Je vševědoucí, má dokonalé poznání (1. Korintským 2:10). 2. Je všudypřítomný a vždy přítomný (Žalm 139:7-10). 3. Je všemohoucí (Zjevení 19:6). 4. Je věčný (Židům 9:14). F. Má charakteristiky osoby. 1. Intelekt, inteligence a schopnost vést (Skutky 15:28, 8:29). 2. Poznání (1. Korintským 2:11). 22

23 3. Mysl (Římanům 8:27). 4. Pocity a emoce: a. Miluje (Římanům 15:30). b. Je možné Jej zranit (Efezským 4:30; Římanům 8:26). c. Má vůli (1. Korintským 12:11; Skutky 16:16). G. Chová se jako osoba. 1. Zkoumá Boží hlubiny (1. Korintským 2:10). 2. Modlí se (Římanům 8:26). 3. Vede (Římanům 8:14). 4. Promlouvá (Zjevení 2:7; 1. Timoteovi 1:4). 5. Utěšuje (Jan 14:16-17). 6. S každým z nás má osobní společenství (2. Korintským 13:13; Filipským 2:1). 7. Vedl Ježíše na poušť (Matouš 4; Lukáš 4). 8. Oslavuje Ježíše (Jan 16:14). 9. Pavlovi dosvědčoval věci, které potřeboval vědět (Skutky 20:23). H. Symboly a fakta o Duchu Svatém. 1. Symboly. a. Olej (Žalm 92:10). b. Oheň (Matouš 3:11). c. Vítr (Skutky 2:2-4). d. Voda (Jan 7:37-38). e. Déšť a rosa (Ozeáš 6:3). f. Holubice (Matouš 3:16). 2. Fakta o Duchu Svatém. a. Bez Ducha Svatého nemůžeme přijít k Otci (Efezským 2:18). b. Bez Ducha Svatého nejsme schopni skutečné lásky (Římanům 5:5). c. Bez Ducha Svatého nedokážeme opravdově uctívat (Jan 4:23). d. Bez Ducha Svatého se nemůžeme modlit v duchu (Judův 20). e. Bez Ducha Svatého nedokážeme poslouchat Boha (1. Petrův 1:22). f. Chce nás znát a mít s námi blízké společenství (Filipským 2:1). g. Je naší zárukou a zálohou, garantující nám věčný život (Efezským 1:13-14). h. Vyučuje a vede nás (Jan 16:13). 23

24 II. TROJICE (OTEC, SYN A DUCH SVATÝ) Učení o trojici spočívá v postulátu, že Bůh je jeden, avšak projevuje se prostřednictvím třech osob jako Otec, Syn a Duch Svatý. Víra v Boží trojici a náš vztah s každou z jejích osob je pro náš vztah s Bohem zásadní. Nesmíme opomíjet žádnou z osob trojice. Ačkoliv se nám může zdát těžké pochopit koncept trojice lidskou myslí, potřebujeme jej přijmout jako klíčový fakt k poznání Boha a toho, kým Bůh je. Náš velký a skvělý Bůh je jen jeden, existuje však ve třech osobách. Každá má svou jedinečnou osobnost a jsou si vzájemně rovné, věčné a spolupracují spolu. A. O každé z osob trojice Písmo mluví jako o Bohu. 1. Otec je nazýván Bohem (Jan 6:27; Římanům 1:27; Galatským 1:1). 2. Ježíš, Boží syn, je nazýván Bohem (Jan 1:1; Římanům 9:5; Titus 2:13). 3. Duch Svatý je nazýván Bohem (Skutky 5:3-9). B. Mají spolu vztah a vzájemně ctí jeden druhého. 1. Od věků na věky byl mezi osobami Boží trojice vždy vztah společenství a lásky. 2. Duch oslavuje Syna (Jan 16:14). 3. Syn oslavuje Otce (Jan 17:4). 4. Otec oslavuje Syna (Jan 17:5; Skutky 2:23). C. Učení o trojici ve Staré smlouvě. 1. Trojici vidíme již na prvních řádcích Bible (Genesis 1:1-3). Jan vysvětluje, že Slovo (... i řekl Bůh... ) byl Ježíš (Jan 1:1-2, 14). 2. O Bohu se hovoří v množném čísle (Genesis 1:26; Genesis 11:7). 3. Napříč Starou smlouvou nalézáme zmínky o mesiáši i o Božím Duchu (Žalm 45:8; Izajáš 11:1-2; Micheáš 5:1). D. Učení o trojici v Nové smlouvě. Učení o trojici přinášejí Matouš, Lukáš, Jan, Pavel a Juda. 1. Ježíšovo narození (Lukáš 1:35). 2. Ježíšův křest (Matouš 3:16-17). 3. Ustanovení křtu těch, kteří uvěří (Matouš 28:19). 4. Janovo evangelium (Jan 14:16, 26; 15:26). 5. Pavlovo požehnání (2. Korintským 13:13). 6. Judovo povzbuzení (Judův 1:20-21). 24

25 LEKCE 5: DUCH SVATÝ V ŽIVOTĚ VĚŘÍCÍHO I. PRÁCE DUCHA SVATÉHO VE STARÉ A NOVÉ SMLOUVĚ A. Duch Svatý ve Staré smlouvě. 1. Duch Boží při stvoření (Genesis 1:2). 2. Duch Boží při stvoření člověka (Genesis 22:7). 3. Duch Boží a lidé Staré smlouvy. a. Duch lidem dával nadpřirozené dary k vedení, výkonu moci a směřování Izraele vůdci, proroci, kněží a králové byli pomazáni Bohem (1. Samuelova 16:12-13). b. Duch lidem dával nadpřirozené dary moci jako v případě Samsona, Gedeona a Davida (2. Paralipomenon 24:20; Numeri 11:25; Exodus 31:3). c. Ve Staré smlouvě je přibližně 100 přímých zmínek o Božím Duchu, z toho 75 popisuje Jeho vnější působení na lidi a jen ve 25 případech jednal Duch ve Staré smlouvě s lidmi zevnitř. d. V době Staré smlouvy Boží Duch lidi pouze navštěvoval, ale nepřebýval v nich trvale. 4. Boží Duch v životech proroků. Proroci promlouvali pod nadpřirozeným vedením Božího Ducha. Byli vyvoleni k tomu představovat lidem Boha a přinášet jim Jeho poselství pro jejich čas a dobu. Pod pomazáním Ducha ukazovali lidem na příchod Krista. 5. Boží Duch byl předáván z člověka na člověka. a. Eliáš a Elíša (2. Královská 2:15). b. 1. Samuelova 16: c. Mojžíš a vybraní lidé (Numeri 11:17, 25-29). 6. Bylo prorokováno budoucí vylití Božího Ducha a Jeho trvalý příchod na zem. a. Izajáš 32:13-17, 44:1-4, 61. Tato proroctví přišla 800 let před tím, než byl Duch Svatý seslán. b. Ezechiel 39: c. Joel 2: Shrnutí: Posláním Božího Ducha v době Staré smlouvy bylo vést lidi v oblasti jejich zbožnosti a morálky. Boží Duch ukazoval na budoucí příchod Vykupitele a následnou dobu Ducha Svatého, který bude vylit na všechny lidi bez omezení. B. Duch Svatý v Nové smlouvě. 1. Duch Svatý v evangeliích podle Matouše, Marka a Lukáše. 25

26 a. Narození Jana Křtitele (Lukáš 1:15). b. Ježíšovo narození (Lukáš 1:26-38). c. Ježíšův křest (Matouš 3:16; Marek 9:1-11; Lukáš 3:21-22). d. Pokušení na poušti (Lukáš 4:1-14; Matouš 4:1-11). e. Kristova služba (Lukáš 4:16-21). f. Ježíšovy instrukce učedníkům (Skutky 1:2-3). g. Vyhánění démonů (Matouš 12:28; Lukáš 11:20; Žalm 8:3). 2. Duch Svatý v Janově evangeliu. a. Nové narození (Jan 3:1-25; Jan 4:14). b. Křest v Duchu Svatém (Jan 7:37-39). c. Proroctví o Ježíšově odchodu a příchodu Ducha (Jan 14:16,26; 15:26; 16:7-15). d. Slovo utěšitel vyjadřuje, že Duch Svatý je pomocník, který nezanechal učedníky opuštěné. V té době měli před sebou nejméně 25 let do doby, kdy budou Ježíšova učení sepsána a zkompletována v Nové smlouvě. Byli tedy závislí na Duchu Svatém a na Jeho vhledech. e. Fakta o Duchu Svatém (Jan 16:13-15): 1) Je Duchem pravdy. 2) Uvádí nás do veškeré pravdy. 3) Nemluví sám o sobě. 4) Mluví, co slyší. 5) Ukazuje nám věci, které mají přijít. 6) Oslavuje Ježíše. 7) Připomíná nám všechny věci. 8) Z Ježíšova bere a nám to ukazuje. 3. Kniha Skutků (Od vylití Ducha na den Letnic ve 2.kapitole nalézáme v této knize nesčetné zmínky o Duchu Svatém.) 4. Dopisy Korintským (1. Korintským 2; 2. Korintským 3; 1. Korintským 12-14). 5. Dopis Galatským. 6. Kniha Zjevení. a. Duch Svatý promlouvá k církvi (Zjevení 2 a 3). b. Poslední volání ke spasení (Zjevení 22:17). C. Duch Svatý v životě věřícího. 1. Při spasení jsme Duchem Svatým vnořeni do Kristova těla (1. Korintským 12:13). 2. Po spasení jsme zváni k tomu být naplněni neboli pokřtěni v Duchu Svatém (Jan 7:37-39; Efezským 5:18; Skutky 2:4). 26

27 3. Biblický základ křtu v Duchu Svatém: a. Prorok Joel (Joel 2:28-32). b. Prorok Jan Křtitel (Matouš 3:11; Lukáš 3:16; Marek 1:8; Jan 1:33). c. Prorok Ježíš (Lukáš 4:29; Jan 7:37-39; Skutky 1:4, 5, 8). d. Příklady z knihy Skutků (Skutky 2:1-4; 8:14-17; 9:17; 10:44-48; 19:1-6). e. Prorok Petr (Skutky 2:16-21, 33). f. Přikázání apoštola Pavla (Efezským 5:18). V každém z uvedených příkladů prožili lidé shodně zkušenost s promluvou v jazycích, kdy přijali duchovní modlitební jazyk. Autoři těchto skript jsou přesvědčeni, že právě přijetí daru jazyků je důkazem toho, že byl někdo pokřtěn či naplněn Duchem Svatým. Respektujeme však to, že někdo může mít na tuto otázku jiný náhled. 4. Užitky a požehnání plynoucí ze křtu v Duchu Svatém: a. Zkušenost následující po spasení (Skutky 8:14-17). b. Vede k očištění (Matouš 3:11-12). c. Naplňuje nás Ježíšovým životem (Jan 14:16). d. Zmocňuje nás k dílu (Skutky 1:8). e. Obvykle je, a měl by být, doprovázen darem jazyků (Skutky 2,8,9,10,19; 1. Korintským 14:2, 4-5, 14-15). f. Je naplněním proroctví o vylití Božího Ducha (Joel 2:28-32). g. Je Otcovým zaslíbením (Lukáš 24:49; Skutky 1:8). h. Dává nám moc svědčit o Ježíši (Skutky 1:8). i. Je zkušeností, kterou máme pod kontrolou (Skutky 2:1-4; Efezským 5:18; 1. Korintským 14:32). j. Otevírá nám Boží slovo (Jan 16:14). k. Přináší do našich životů mnoho dalších požehnání. 5. Jak přijmout křest v Duchu Svatém? a. Musíme být znovuzrozeni. b. Musíme být pevně přesvědčeni o tom, že křest v Duchu je biblický. c. Potřebujeme po něm hladovět a žíznit (Matouš 5:6; Jan 7:37-39). d. Modlit se, požádat a přijmout vírou (Lukáš 11:9-13). e. Projevem víry je po modlitbě (kterou může doprovázet vzkládání rukou viz. Skutky 8, 9 a 19) otevřít ústa a začít ve víře promlouvat slabiky, které nám přijdou na mysl. Jakmile vykročíme, Duch Svatý převezme kontrolu a dá nám slova v nadpřirozeném modlitebním jazyku. f. Odmítat pochybnosti a i po přijetí křtu v Duchu trvale promlouvat v jazycích a dar používat. Bůh ho chce rozvíjet a prostřednictvím jeho častého používání nás postupně uvádět do dalších darů (1. Korintským 14:4, 18; Judův 20). 6. Bible vyučuje, že máme: a. Chodit v Duchu (Galatským 5:16). 27

28 b. Žít v Duchu (Galatským 5:25). c. Být vedeni Duchem (Galatským 5:18). d. Zpívat a modlit se v Duchu (Efezským 5:19; Koloským 2:16; 1. Korintským 14:15; Římanům 8:26; Judův 20). e. Milovat v Duchu (Římanům 5:5; Koloským 1:8). f. Mluvit v Duchu (1. Korintským 12:13). g. Slyšet skrze Ducha (Zjevení 2:7, 11). h. Zasévat pro Ducha (Galatským 6:8). i. Pít z Ducha (1. Korintským 12:13). j. Duch v nás přebývá (Římanům 8:9, 14, 16). k. Jsme zapečetěni Duchem (Efezským 4:30). l. Máme s ním společenství (1. Korintským 12:13). m. Neměli bychom Jej zarmucovat (Filipským 2:1). n. Potřebujeme být vroucí v Duchu (Římanům 12:11). o. Sloužíme v Duchu a skrze Ducha (Lukáš 4:18-21). D. Duch Svatý uvolňuje do života věřícího své dary a obdarování. 1. Definice duchovních obdarování. a. Nadpřirozené schopnosti. b. Vklady Ducha Svatého. c. Nadpřirozená moc k překonání nepřítele. d. Dary k budování církve a hlásání evangelia. e. Umísťují nás do těla Kristova s konkrétním záměrem. 2. Rozdělení darů a obdarování (1. Korintským 12:4-6 člení dary na působení, služby a milosti neboli charismata ). a. Osobnostní dary (působení): kázání (proroctví), obětavá služba, vyučování, povzbuzování, štědré dávání, vedení a prokazování milosrdenství. Jejich dárcem je Bůh Otec (Římanům 12:6-8) a charakterizují naši znovuzrozenou osobnost. b. Dary služebností (služby). 1) Efezským 4:11-16 hovoří o pěti kazatelských službách: apoštol, prorok, evangelista, pastýř a učitel. Dále hovoří o službě pomoci ( každý kloub podpory ), která může spočívat buď v daru podpory, útěchy a pomoci anebo ve specializované službě uctívání, práce s dětmi a mládeží, obsluha techniky, apod. 2) 1. Korintským 12:27 k neúplnému výčtu služeb přidává dary administrace (správa financí, organizační schopnosti) a vedení (management). 3) Dárcem těchto darů je Ježíš (Efezským 4:8) a charakterizují naši službu. c. Duchovní dary ( charismata ). 1) Proroctví, jazyky, výklady jazyků, slovo moudrosti, slovo poznání, rozlišování duchů, víra, činění zázraků, dary uzdravení. 28

29 2) Jejich dárcem je Duch Svatý (1. Korintským 12:6-8) a na rozdíl od osobnostních darů a darů služby zůstávají vlastnictvím Ducha Svatého (1. Korintským 12:11), který se jejich prostřednictvím projevuje aktuálně, k naplnění momentálních potřeb církve i světa (znamení při evangelizaci). Nikdo tedy nevlastní např. dar uzdravení, kterým může uzdravit kohokoliv na počkání, ani dar moudrosti, díky němuž mluví vždy jen moudře Dynamika darů a obdarování. a. Každý člověk má mininálně jedno obdarování. Jsme jejich správci a Bůh od správců vyžaduje především věrnost a trvalou pokoru. Již mnozí nedokončili běh, protože zpyšněli a začali se chlubit darem, který ve skutečnosti nebyl jejich. Ježíš prohlásil: Já sám od sebe nemohu dělat nic (Jan 5:30). b. Dary slouží našemu duchovnímu dobru i ke společnému užitku těla (1. Korintským 12:7). c. Bůh své dary umístil, jak sám chtěl (1. Korintským 12:18). h. Všechny dary jsou v těle potřebné. Nejlepším duchovním darem je ten dar, který v dané situaci právě potřebujeme. i. 1. Korintským 12 mluví o těle Kristově, církvi. k. 1. Korintským 14 mluví o darech Ducha v životě jednotlivce i církve během shromáždění. l. Dary ducha mohou být používány v soukromí i veřejně. K jejich používání potřebujeme moudrost (viz. 1. Korintským 14). 29

30

31 ODDÍL 2: UČENÍ (2. ČÁST)

32 LEKCE 6: ANDĚLÉ A DÉMONI I. UČENÍ O ANDĚLECH Více než 200 míst v Bibli jasně hovoří o existenci celé struktury nadpozemských bytostí odlišných od lidí. Jsou ze své definice nebeskými posly, kteří se někdy mohou lidem zjevit v lidské podobě. Andělé jsou služební duchové, kteří pracují v záležitostech týkajících se Božího plánu se světem a s lidmi. A. Mluví se o nich ve Staré i Nové smlouvě. 1. Genesis 16:7. 2. Zjevení 22: Ježíš se o nich v evangeliích zmiňuje více než dvacetkrát. B. Realita existence andělů. 1. Andělé jsou morální bytosti, které Bůh stvořil dlouho před stvořením lidstva. 2. Koloským 1:16 naznačuje, že všichni andělé byli stvořeni najednou. 3. Vlastnosti andělů. a. Oslavují Boha a slouží Mu (Židům 1:13-14). b. Je jich velmi mnoho, jsou nesmrtelní a zřejmě bezpohlavní (nebo přinejmenším žijí v celibátu) (Daniel 7:11; Žalm 68:18; Lukáš 2:13; Židům 12:22; Lukáš 20:34-36; Matouš 22:30; Zjevení 5:11). c. Mají jen omezené poznání o tajemství Boží milosti a evangelia (1. Petrův 1:12). d. Jsou to duchové, kteří nejsou vidět přirozeným zrakem. Někdy však na sebe mohou vzít podobu člověka (Židům 1:14; Marek 16:5; Židům 13:2). e. Stvořil je Bůh (Žalm 148:1-2). f. Každý z andělů má svou jedinečnou osobnost. K Danielovi byl poslán anděl Gabriel (Daniel 9:21), který také v Lukáši promluvil k Zachariáši a Marii (Lukáš 1:26). V knize Daniel je dále zmínka o andělovi Michaelovi (Daniel 12:1). g. Andělé jsou mocní a mají velkou sílu (Žalm 103:20; 2. Tesalonickým 1:7; Zjevení 10:1). C. Práce andělů. 1. Andělé vykonávají při službě Bohu celou řadu funkcí a úkolů. Jsou Jeho vyslanci a vykonavateli Božích rozhodnutí a soudů (Genesis 3:24; Matouš 13:39, 41, 49; Marek 13:27; 2. Samuelova 24:16). 2. Jsou Božími posly, kteří předávají Jeho poselství (Lukáš 1:11-20; Matouš 1:20), varování (Matouš 2:13), instrukce (Matouš 28:2-6; Skutky 10:3; Daniel 4:13-17), 32

33 povzbuzení (Skutky 27:23; Genesis 28:12) a zjevení (Skutky 7:53; Galatským 3:19; Židům 2:2; Zjevení 1:1). 3. Jsou Božími služebníky posílanými k službě těm, kteří se mají stát dědici spasení (Židům 1:14). 4. Jsou posíláni k věřícím, aby je podpořili (Matouš 4:11; 1. Královská 19:5), ochránili (Genesis 16:7; Zjevení 7:1), osvobodili (Numeri 20:16; Žalm 34:8, 91:11; Matouš 26:53) a přimlouvali se za ně (Zacharjáš 1:12; Zjevení 8:3-4). 5. Smíme se k Bohu modlit za to, aby nám pomohl i prostřednictvím andělů, nesmíme se však modlit přímo k andělům ani je v žádném případě nesmíme uctívat (Koloským 2:18; Zjevení 22:8-9). D. Organizační struktura andělů. 1. Cherubové (cherubim): zjevně vysoká třída andělů pracující v záležitostech týkajících se strategických Božích záměrů a vykoupení (Genesis 3:24; Exodus 25:22; Ezechiel 1). 2. Serafíni (seraphim plamenní andělé ): pomáhají lidem uvidět svou hříšnost ve srovnání s Boží slávou a spravedlností (Izajáš 6). 3. Andělé národů: speciální strážci národních skupin, např. Michael je nazýván princem hebrejského národa (Daniel 10:13, 20-21) a také archandělem a vůdcem Božích zástupů (Juda 9; Daniel 10:13, 12:1; Zjevení 12:7). Gabriel je speciálním Božím poslem, který přináší nejdůležitější poselství království (Daniel 8:16; Lukáš 1:19, 26). II. UČENÍ O DÉMONECH Studie o původu a působení satana a démonských duchů. A. Satan byl původně v Nebi a jmenoval se Lucifer. 1. Po své vzpouře byl z Nebe svržen (Zjevení 12:9). 2. Následovala ho třetina andělů (Zjevení 12:4). 3. Vládne světovému systému jako bůh tohoto světa (2. Korintským 4:4). 4. Je duchovní autoritou v království temnoty, které má svou hierarchii (Efezským 6:12; Efezským 1:21). B. Satan a jeho démoni jsou dnes aktivní. 1. Obcházejí kolem a snaží se ničit (1. Petrův 5:8). 2. Obviňují bratry (Zjevení 12:10). 3. Nemohou nám však číst myšlenky. C. Ježíš satana již porazil a zvítězil nad ním (Koloským 2:15). 1. Ježíš nám dal veškerou autoritu nad satanem a nad zlými duchy (Matouš 28:18-20; Marek 16:15-20; Lukáš 10:19). 33

34 2. Chceme-li efektivně překonávat zlé duchy a přebírat nad nimi autoritu, musíme se nechat vést Duchem Svatým. 3. Nesmíme být neteční vůči jeho zlým úmyslům, aby nad námi nezískal výhodu (2. Korintským 2:11). D. Jména démonských duchů. 1. Duch nemoci (Lukáš 13:11). 2. Hluchý a němý duch (Marek 9:25). 3. Nečistý duch (Matouš 12:43; Marek 1:23; Lukáš 9:42). 4. Věštecký duch (Leviticus 20:27). 5. Lživý duch (1. Královská 22:22-23). 6. Bludní duchové (1. Timoteovi 4:1). 7. Duch žárlivosti (Numeri 5:14, 30). 8. Duch strachu (2. Timoteovi 1:7). E. Jak vítězit uprostřed duchovních tlaků. 1. Obléci si plnou Boží zbroj (Efezským 6:10-18): a. Bedra opásaná pravdou. b. Pancíř spravedlnosti. c. Nohy obuté v připravenosti k službě evangelia pokoje. d. Štít víry. e. Přilbu spasení. f. Meč Ducha, jímž je Boží slovo. 2. Každou modlitbou a prosbou se v každý čas modlete duchem a k tomu bděte s veškerou vytrvalostí a prosbou za všechny svaté (Efezským 6:18). 3. Mějme na paměti, že démoni mají svá omezení. Satan nesměl ani v době Staré smlouvy lidi tvrdě prozkušovat bez Božího svolení (Job 1:13, 2:6). Satanova moc byla zlomena příchodem Ježíše Krista. Satan svou moc stále uplatňuje ve světě, avšak věřící, v nichž je Kristův duch, se mohou ďáblovi vzepřít a on musí utéct (Jakub 4:7). 34

35 LEKCE 7: ČLOVĚK A HŘÍCH I. JAKÝ JE PŮVOD ČLOVĚKA? A. Člověk vznikl speciálním stvořitelským činem v průběhu šestého dne Božího stvořitelského díla (Genesis 1:26-31). 1. Byl zformován z prachu země, zároveň byl však stvořen k Božímu obrazu. 2. Bůh vdechl do prvního muže Adama svůj život a první ženu Evu následně utvořil z jednoho z jeho žeber (Genesis 2:7, 21-24). B. Existují čtyři hlavní teorie o původu člověka: 1. Ateistická evoluce vychází z darwinismu a tvrdí, že všechny živé organismy se vyvinuly z malé buňky. Postupně se měnily z jednoduších v složitější až vznikl člověk. Teorie má zásadní vědecké trhliny. 2. Teistická evoluce evoluční proces uvedl do chodu Bůh. To však odporuje záznamu o stvoření z 1. kapitoly Genesis. 3. Panteismus všechno je Bůh a Bůh je všechno. Tato teorie vychází z hinduismu a tvrdí, že všechno (včetně lidí) vzniklo a povstalo z jedné prahmoty či duše světa. Podle této teorie není rozdíl mezi Bohem a člověkem, neboť všichni a všechno jsou jedno. 4. Teorie inteligentního plánu život na zemi byl stvořen vyšší inteligentní bytostí. Podmnožinou této teorie je kreacionismus. Podle něj Bůh vše stvořil skrze sérii nadpřirozených činů během poměrně krátké doby. Biblický záznam vykládá doslovně a přijímá ho jako fakt. II. ZKRESLENÉ A FALEŠNÉ POHLEDY NA PODSTATU ČLOVĚKA A. Člověk je jen stroj. 1. V dnešní pokrokové době se lidé obvykle úzce specializují na určitou oblast práce. Může tak vznikat tendence hodnotit lidi podle jejich užitečnosti pro společnost, nikoliv podle jejich osobnosti. 2. Lidé jsou považováni jen za prostředky k dosažení nějakého konkrétního cíle. Vytrácí se vědomí jejich vlastní důležitosti a originality. B. Člověk je jen zvíře. 1. Lidské tělo má řadu podobností se zvířecími těly lidé jedí, pijí, rozmnožují se, mají podobný krevní oběh, žaludek, sluch, zrak Také chování lidí se někdy podobá chování zvířat. Někteří z toho odvodili závěr, že člověk není nic než jen druh zvířete. 35