Zdravé bydlení: o principech stavební biologie

Transkript

1 Ing. David Eyer Zdravé bydlení: o principech stavební biologie Studijní text pro předmět Ekologie Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha, 2013

2 Abstract Building biology is a study of the holistic interrelationships between humans and their living environment. Its basic goal is to support whole range of human needs. Current promoted goals as saving energy, building passive and law energy houses are important but secondary. Nature is the guide that gives us vitality and enables us to live in harmony. Úvod Stavební biologie je nauka o celostních vztazích mezi člověkem a jeho obytným prostředím. Jejím hlavním cílem je podpora celého spektra lidských potřeb. Současné upřednostňované cíle (úspory energií, respektive motivace k nízkoenergetickému či pasivnímu standardu domů), jsou bezpochyby důležité a potřebné, ale stavební biologie je vnímá až jako sekundární. Příroda a vztahy uvnitř ní jsou základní inspirací a zároveň i průvodcem, který nám dává vitalitu a umožňuje nám život v harmonii. Stavební biologie Stavební biologie je interdisciplinární nauka, vztahující se k architektuře, urbanismu, ekologii, konstrukcím, stavební fyzice a k dalším oborovým pohledům na problematiku bydlení. Při hodnocení kvality vnitřního prostředí vychází z různých druhů měření - např. radioaktivity, elektrických a magnetických polí, prachu, zastoupení chemikálií ve vzduchu a materiálech aj. Existuje několik typů norem jako je ČSN, DIN, doporučení WHO, podle kterých se můžeme při výstavbě řídit. Stavební biologie vytvořila svoje vlastní doporučení (normy) pro místa dlouhodobého pobytu. Údaje v této normě jsou nastaveny tak, aby vytvořily přirozené prostředí, kde mohou probíhat přirozené regenerační procesy. Prof. Dr. Anton Schneider Ph.D. je zakladatelem Institutu stavební biologie a ekologie v Neubeuernu, který vznikl v roce V této době vytvořil tzv. 25 principů stavební biologie, které jsou s malými změnami platné dodnes: 1. stavební pozemek bez umělých a přírodních anomálií 2. umístění obytných domů mimo zdroje emisí a hluku 3. přirozený, decentralizovaný způsob výstavby v sídlech obklopených zelení 4. výstavba domů a osídlení respektující individuální přístup, spojení s přírodou, vycházející vstříc člověku a potřebám rodiny 5. výstavba domů nezpůsobující negativní sociální následky 6. použití přírodních a neimitovaných stavebních materiálů 7. přirozená regulace vlhkosti vzduchu v místnosti (pomocí materiálů vyrovnávajících vlhkost) 8. omezená a rychle se snižující vlhkost v novostavbách 9. vyvážený poměr mezi tepelnou izolací a akumulací 2

3 10. optimální teplota vzduchu a povrchu stěn v místnosti 11. dobrá kvalita vzduchu díky jeho přirozené výměně 12. sálavé teplo pro vytápění 13. denní světlo, umělé osvětlení a barvy odpovídající přírodním podmínkám 14. zachování přirozených radiačních polí 15. omezení umělých elektromagnetických polí 16. použití stavebních materiálů s nízkou radioaktivitou 17. ochrana proti hluku a vibracím s ohledem na potřeby člověka 18. neutrální nebo příjemná vůně bez vylučování jedovatých látek 19. maximální omezení plísní, bakterií, prachu a alergenů 20. vysoká kvalita pitné vody 21. výstavba domů nezpůsobující zhoršování životního prostředí 22. minimalizace spotřeby energie při maximálním využití obnovitelných zdrojů 23. výběr stavebních materiálů přednostně z místních zdrojů, nepodporování těžby nedostatkových nebo rizikových surovin 24. využití znalostí z oblasti fyziologie a ergonomie při vytváření interiéru a jeho zařízení 25. zohlednění harmonických rozměrů, proporcí a forem Postupovat podle všech výše uvedených bodů může být obtížné. Cesta začíná uvědomováním si vlastních potřeb ve vztahu ke druhému člověku a k přírodě. Postupně by uvědomění mělo vést k poznání, že jsme součástí širšího celku, jehož zákonitosti a principy není možné přehlížet. Mezní a doporučené hodnoty Uvedené doporučené hodnoty jsou stanoveny s použitím principu předběžné opatrnosti a týkají se především míst dlouhodobého pobytu (např. ložnice). Jsou stanoveny na základě letitých zkušeností a mnoha provedených měření. Všechny hodnoty jsou v běžném prostředí dosažitelné[2]. V zásadě platí - je nutné usilovat o každé proveditelné snížení rizika - měřítkem je příroda. Anomálie: žádná - odpovídá přirozenému prostředí nebo také často minimální dosažitelné míře v civilizovaném prostředí mírná - ve smyslu předběžné opatrnosti a s ohledem na obzvlášť citlivé jedince je nutné z dlouhodobého hlediska provést opatření (pokud jsou proveditelná) vysoká - hodnoty z baubiologického hlediska již neakceptovatelné. Sanace by měla být provedena. velmi vysoká - vyžadují bezodkladnou sanaci. Některé hodnoty dosahují nebo překračují doporučení nebo limity mezinárodních norem pro pracovní místa a obyvatelstvo. 3

4 4

5 5

6 Principy stavební biologie ve vztahu k NED a PD Většina principů ve stavební biologii je jednoduše dosažitelná i v běžné produkci nízkoenergetických a pasivních domů. V následujících kapitolách se věnuji dvěma principům, které si zasluhují speciální pozornost. Dobrá kvalita vzduchu díky jeho přirozené výměně (11. princip) Abychom dosáhli nízkoenergetického nebo pasivního standardu, musíme používat řízené větrání. Podle průzkumů (Lajčíková, Jokl) je známo, že řízené větrání v pracovním prostředí výrazně ovlivňuje vnitřní klima. Absolvoval jsem s přispěním MUDr. Lajčíkové několik předběžných testů měření lehkých záporných iontů ve dvou nízkoenergetických domech s rekuperací tepla. Dům v blízkosti Prahy venku: ~350 lehkých záporných iontů/cm 3 uvnitř: ~320 lehkých záporných iontů/cm 3 10 min. po zpuštění rekuperace: lehkých záporných iontů/cm 3 vyústka: ~70 lehkých záporných iontů/cm 3 (teplý vzduch 25 C) Dům v blízkosti Plzně venku: ~400 lehkých záporných iontů/cm 3 uvnitř: lehkých záporných iontů/cm 3 10 min. po zpuštění rekuperace: lehkých záporných iontů/cm 3 vyústka: ~200 lehkých záporných iontů/cm 3 (chladný vzduch) Vliv na úroveň záporných iontů (Maes, Lajčíková): Nízká úroveň lehkých záporných iontů je ovlivněna: vnitřním/vnějším znečištěním vzduchu, elektrostatickými poli, prachem, kouřem, vzduchotechnikou. Vysoká úroveň lehkých záporných iontů je ovlivněna: čistotou vnitřního a vnějšího vzduchu, radonem/zářením gama, otevřeným ohněm, velkými fontánami, sluncem, UV zářením. Poznámky: Důležitou roli mají použité materiály v interiéru, zejména jejich schopnost se elektrostaticky nabíjet. V prvním domě olejovaná dřevěná podlaha, hliněné omítky a další přírodní materiály. V druhém domě laminátová podlaha, kovové schodiště v obývacím pokoji, plechová střecha. Obvyklá úroveň lehkých záporných iontů v klimatizovaných kancelářích je kolem /cm 3 (Lajčíková). Ve městech je obvykle lehkých záporných iontů/cm 3, v čisté přírodě ~900 lehkých záporných iontů/cm 3 v závislosti na znečištění ovzduší a ročním cyklu (vyšší hodnoty v létě). Doporučení stavební biologie pro vnitřní prostředí je: optimální > 500 lehkých záporných iontů/cm 3, minimální lehkých záporných iontů/cm 3. 6

7 Alternativy k standardní centrální rekuperační jednotce s vytápěním pro NED a PD: větrání s nuceným odvodem vzduchu / hybridní větrání (čerstvý vzduch prochází přes speciální průrazy ve stěně, objem vzduchu je kontrolován CO 2 sondou, např. Lunos, Aereco) rekuperace tepla do topné vody/tuv (čerstvý vzduch prochází přes speciální průrazy ve stěně, objem vzduchu je kontrolován CO 2 sondou, např. ventilační tepelná čerpadla NILAN) lokální rekuperace tepla (výhoda krátkých a lehce čistitelných kanálů, např. Inventer, Dimplex DL 50 WA apod.) Obr. 1 Inventer rozdělené větrání a vytápění domu s možností nízkých objemů vzduchu, minimalizace rozvodů Časté problémy standardní rekuperační jednotky: hluk velký pohyb vzduchu dlouhé přívody vzduchu nižší úroveň lehkých záporných iontů možnost vzniku znečištění v rozvodech po delší době použití příliš vysoké objemy vzduchu na min. provoz Denní světlo, umělé osvětlení a barvy odpovídající přírodním podmínkám (13. princip) Při volbě typu zasklení pro PD a NED se téměř výlučně zabýváme prostupem tepla (U) a solárními zisky (g). Abychom získali přirozené denní osvětlení, je důležité rozlišovat také mezi L T hodnotami (prostup světla). Při návštěvách PD a NED jsem se setkal i s takovými případy, kdy nebylo možné rozlišit, zda venku svítí slunce nebo zda je zataženo. 7

8 Pro člověka je důležité být vystaven přirozenému slunečnímu záření s jeho infračervenou a ultrafilovou složkou (např. syntéza vitamínu D). Sluneční záření je nenahraditelné, a tak se doporučuje, abychom minimálně jednu hodinu denně strávili venku. Pokud pobýváme v budovách, a to je průměrně více než 90% našeho času, tak je důležité kvalitní zasklení s maximálním prostupem a minimální barevnou změnou dopadajícího světla. Pomocí speciálních nízkoemisních skel můžeme dosáhnout těchto hodnot: dvojité zasklení L T > 80%, trojité zasklení L T > 73% např. SGG Climatop Lux, uniglas Vital až 79% s nezměněným prostupem tepla a solárními zisky. V budoucnosti, po vyřešení několika technických problémů, se rozšíří používání vakuových skel s nižším prostupem tepla a vyššími hodnotami prostupu světla. Další principy stavební biologie Existují také další principy stavební biologie, které je důležité aplikovat v NED a PD. Velký důraz je kladen na kvalitní architekturu a urbanismus, použití přírodních materiálů, difuzně otevřených konstrukcí, minimalizace elektromagnetických polí a znečištění, zohlednění harmonických rozměrů, proporcí a forem. Principy stavební biologie jsou aplikovány zčásti i některými českými architekty (např. Hozman, Brotánek, Polák). 8

9 Stavební biologie v praxi Waldorfská školka, ing. arch. Vít Polák 9

10 Rekonstrukce domu Maitrea, akad. arch. Oldřich Hozman 10

11 Literatura CHRISTOPHER ALEXANDER, SARA ISHIKAWA, MURRAY SILVERSTEIN. A Pattern Language: Towns, Buildings, Construction. Oxford University Press CHRISTOPHER DAY. Duch a místo. ERA, LÉON KRIER. Architektura - volba nebo osud. Praha, Academia WOLFGANG MAES. Stress durch Strom und Str 11

12 Lucie Lankašová, KOKOZA, o. p. s. Živoucí fenomén městských a komunitních zahrad Studijní text pro předmět Ekologie Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha,

13 Ve městech po celém světě se pěstovalo před více než stovkou let, podmínky se od dnešní doby samozřejmě lišily, také cíle a motivace městských zahradníků se za posledních 150 let změnily. Pojďme se krátce ohlédnout do historie a pak se zaměřit na současný trend komunitních a městských zahrad u nás i ve světě a to především z praktického hlediska. Následující text neobsahuje mnoho citací ani odkazů na odborný text a věnuje pozornost spíše vlastním zkušenostem a nezbytným krokům pro rozjezd komunitní zahrady v českých podmínkách. Krátké ohlédnutí do historie V USA se městské zahradničení se rozvinulo v roce 1934 v době hospodářské krize, osob v té době zahradničilo na městských pozemcích. Ve Velké Británii se tento trend rozšířil během druhé světové války a reagoval na nedostatek kvalitní potravin. Jako významnou inspirací pro rozvoj městského zahradničení bývá uváděna Kuba, kde po roce 1990 začínají fungovat tzv. organopónicos, městské zahrady, které podporují samozásobitelství a významně se podílejí na prevenci hladovění až do dnes (tzv. Organopónicos). Na území hlavního města Prahy v 19. století fungovaly zahrady, které se zaměřovaly především na produkci potravin, jednalo se o tzv. zásobní zahrady, např. Rajská zahrada na Vinohradech nebo dodnes fungující polnosti psychiatrické léčebny v Bohnicích. Od roku 1944 funguje také Český svaz zahrádkářů. Podle některých odborníků navazuje novodobé městské pěstitelství právě na tradici záhrádkářských kolonií, které začaly na konci 19. století vznikat na tehdejších okrajích města. Jejich cílem bylo především zajištění vlastního zdroje ovoce a zeleniny a tuto funkci si částečně drží do dnes, i přesto, že i zde vznikají svébytná společenství zahrádkářů. Městké zahradničení v měřítku posledních let se od toho tradičního liší především v povaze využívaných ploch. Městští zahradníci pěstují drobné ovoce, zeleninu a květiny na nevyužitých plochách, často v dlouhodobě zanedbaných či nevyužitých oblastech a spokojí se s malou úrodou. Své aktivity směřují do centra města. Platí zde jednoduché pravidlo, čím blíže obydleným oblastem, tím lépe. Komunitni zahrady jsou narozdíl od tradičních kolonií otevřené příchozím zvenku a často bývají místem pro setkávání. Komunitní zahrady nebývají primárně zaměřeny na produkci a pěstování zde bývá často prostředkem ke kultivaci vztahů místní komunity. 2

14 Současné pražské komunitní zahrady První dvě komunitní zahrady (Komunitní zahrada KOKOZA, o. p. s. na Jižním městě a Prazelenina v Holešovicích) vznikly v Praze v roce 2012 a inspirací jim byly především zahraniční projekty z VB, Německa, Švédska nebo Finska. Trend komunitních zahrad roste a tak v hlavním městě vznikla v roce 2013 přibližně desítka nových komunitních zahrad na Jižním Městě a Černém Mostě, v Holešovicích, na Žižkově, v Praze 8 nebo v Braníku. Komunitní vs. městská zahrada Studie Five Borough farm, které se budeme věnovat podrobněji později rozdělujé městské zahrady do několika skupin jako jsou komunitní farmy (ty bychom v našem prostředí nazvali městskou zahradou), komerční farma (např. na střeše obchodního centra, v České republice tento typ městského pěstování zatím nebyl zahájen), institucionální farmy nebo zahrady při školách a komunitní zahrady tak, jak je známe z České republiky. Pro český kontext je pro nás v tuto chvíli důležité odlišit komunitní a městské zahrady. Pro zahrady vznikající v posledních letech v městkém prostředí se vžil název komunitní. Většina projektů realizovných na území hlavního města Prahy má skutečně především komunitní povahu. Zahrady nejsou zaměřené produkčně, ale věnují se spíše rozvoji vztahů na místní úrovni a pěstování je zde především prostředkem k naplňování dalších potřeb zapojených jednotlivců nebo skupin. Městská zahrada je dle našeho názoru jakákoli zahrada, která využívá městský prostor různého typu (volná půda, betonové plochy, střechy administrativních či jiných budov) pro vytváření míst pro městské pěstování a/nebo kompostování, není zde tedy podmínkou aktivní zapojení místních obyvatel/komunity do programu zahrady. Naopak, městké zahrady mohou plnit různé funkce v závislosti na své zaměření. Kompostování jako nedílná součást městských zahrad Běžná domácnost se 4 členy v Praze vyprodukuje přibližně 10 kg biologicky rozložitelného komunálního odpadu (BRKO) měsíčně, převážně vytříděný bioodpad z kuchyně. Celkově tvoří hmotnostní podíl BRKO ve směsném komunálním odpadu (SKO) zhruba 40%. I přesto, že se pomalu začínají objevovat různé projekty systémů separace bioodpadů, stále chybí funkční systém pro svoz a zpracování bioodpadů z husté bytové zástavby bez zahrad, v které žije většina obyvatel Prahy. V roce 2010 uskutečnily Pražské služby pilotní projekt "Bioodpad z 3

15 domácností", který umožnil vybraným městským částem třídit bezplatně bioodpad. Po jeho skončení byla nabídnuta pražanům placená služba celoročního svozu BRKO, kterou nyní využívají převážně lidé z rodinných domů se zahradou situovaných v okrajových částech Prahy. Magistrát hl. m. Prahy organizuje v průběhu celého vegetačního období (od dubna do listopadu) mobilní sběr bioodpadu pomocí velkoobjemových kontejnerů v jednotlivých městských částech. Tato služba je pro občany zdarma, netýká se však městských částí, jejichž zástavba je charakteristicky městská s minimálním výskytem zahrad. Mezi další způsoby nakládání s BRKO v Praze patří komunitní kompostování iniciované městskými částmi, například městskou částí Praha 12, nebo aktivními občany, kteří se mohou s prosbou o pomoc obrátit například na občanské sdružení Ekodomov, jež nyní v Praze eviduje 8 komunitních kompostáren. Tyto aktivity podporuje i Magistrát hl. m. Prahy, který v roce 2011 zapůjčil vybraným osobám zahradní kompostér, celkem bylo zapůjčeno 805 kompostérů. Stále však chybí cílené zaměření na centrální části Prahy, kde je hustá bytová zástavba a množství vyprodukovaného bioodpadu se zde pohybuje kolem 30 kg na osobu za rok. Kompostování jako součást komunitních a a městských zahrad je inspirován zahraničními projekty městských kompostáren ve Velké Británii (Londýn, Liverpool) a vhodně doplňuje výše zmíněné aktivity jeho zacílením na bytové domy bez zahrad. Městké nebo komunitní zahrady mohou přispívat k lokálnímu řešení zpracovávání biodpadu. Městská zahrada podle KOKOZA, o. p. s. Součástí konceptu komunitních nebo městských zahrad a kompostáren, který využívá dlouhodobě nevyužitých ploch v centru města a jeho okolí a vrací do nich zeleň a život patří podle KOKOZA, o. p.s. také výše zmíněná kompostovací technologie, jejíž zázemí je umístěno v mobilních námořních boxech. V případě, že pozemek nedisponuje volnou půdou, není to vnímáno jako překážka a zahrada je založena na pěstování v nádobách i boxech. Díky tomu je kompostárna i zahrada mobilní a v případě potřeby je možné ji rychle přemístit jinam. Některé pozemky nabízí také využití standarních a vyvýšenných záhonů. V otevíracích hodinách mají místní obyvatelé možnost zapojit se do vlastního pěstování na pozemku zahrady a ostatním návštěvníkům pak zahrada nabízí samosběr zeleniny nebo květin, prodej produktů zahrady a dalších doplňků pro pěstování a kompostování ve městě, workshopy, výstavy a sezónní kulturní program. V kompostárně a zahradě jsou, pokud to okolnosti dovolí, vytvářeny příležitosti pro osoby se znevýhodněním a aktivní seniory. 4

16 Součástí zahrady může být i edukační systém, který jednoduchým způsobem provede návštěvníka životním cyklem pěstování a kompostování ve městě a umožní mu zažít a vyzkoušet si pěstování a/nebo kompostování v prosředí města na vlastní kůži. První kroky při zakládání zahrady Zakladatelé Zahrady nejčastěji zakládá skupina občanů nebo aktivní jednotlivci, kteří se později formují do právních subjektů, nejčastějí volí neziskové organizace (občanské sdružení nebo obecně prospěšná společnost) či rozšiřují činnost stávajích subjektů. Také veřejný sektor může mít zájem o provoz vlastní zahrady, velký potenciál v České republice mají především školy s velkými pozemky nebo místní správa, která chce vytvářet přátelské protředí ve veřejném prostoru. Ani komerční firmy nezůstávají pozadu a zakládají vlastní městské zahrady často s cílem vlastní produkce (supermarket nebo restuarace), zvýšení kvality života zákazníků (developer) a v neposlední řadě pozitivního zeleného PR např. v případě obchodních domů. Výběr pozemku Výběr pozemku je pozemku je stěžejní pro budoucnost a fungování celé zahrady a společenství, které se kolem ní bude vytvářet. Prostoru pro vybudování zahrad ve městě je doopravdy dostatek, komplikované bývají vlastnické vztahy a finální souhlas majitelů. V zelenou plochu k pěstování je možné přeměnit nevyužívané brownfields, dočasně nevyužité pozemky s budoucími plány na výstavbu v úzkém centru města, pozemky u kulturních a jiných center, školní pozemky, střechy obytných domů, střechy supermarketů, vnitrobloky, pole v příměstských oblastech, předzahrádky, bývalá zahradnictví atd. Ještě před jednáním o pronájmu pozemku je nutné zjistit jeho povahu v územním plánu a informovat se, jestli není na pozemku např. stavební uzávěra. Pozemek může být ve vlastnictví soukromé osoby či v majetku obce či města, případně se může jednat o státní pozemek. Je samozřejmě možné, že pozemek bude mít více majitelů a to jak soukromých, tak veřejných. Poměrně komplikované může být jednání o pozemcích ve vnitroblocích. 5

17 Důležitá je dostupnost pozemku a otázka oplocení, které je vždy výhodou a v současné době podmínkou pr bezproblémový provoz zahrady. Mnoho lidí má obavy, pokud je pozemek umístěný v blízkosti hlavních silnic, parkovišť atd.m bude budoucí úroda ohrožena vysokým obsahem těžkých kovů nebo jinak znečištěna. Toto riziko je možné snížit vhodným výběrem plodin, navezením nové zeminy či pěstováním v nádobách. Klíčové je také proudění větru na konrétním pozemku, který může výskyt znečištění do značné míry ovlivnit. Motivace a benefity Jak jsme si ukázali, městské a komunitní zahrady zakládají různí lidé a instituce s různými cíli a tak i přidaná hodnota zahrad je rozmanitá: Potravinová soběstačnost a/nebo bezepečnost, oživení/ozelenění veřejného prostoru, vytvoření místa pro setkávání lidí a podporu komunitního života, reakce na společenské problémy a jejich aktivní řešení v rozvinutých ekonomikách (integrace seniorů a/nebo osob se znevýhodněním, vysoký objem bioodpadu, který končí na skládkách) nebo v rozvojovém světě (nedostatek kvalitních potravin nedostetečný zdroj kvalitních hnojiv), pozitivní PR pro komerční subjekty. Jaké funkce komunitní a městské zahrady plní a jaké benefity přináší? Design trust for public space ve spolupráci s Added value připravili v roce 2012 studii Five Borough Farm, ve které identifikovali různé typy městských a komunitních zahrad v New Yorku, těch je ve městě kolem 700. Zaměřili se na metriky, typologii a různorodé benefity, které tyto zahrady vytvářejí pro samotné městské zahradníky, jejich nejbližší okolí a městské prostředí. Ačkoli počet zahrad na počet obyvatel v New Yorku značně převyšuje poměr v Praze (1 zahrada na cca obyvatel v New Yorku versus 1 zahrada na cca obyvatel v Praze), výsledky studie jsou přenositelné i do České republiky, v roce 2014 chce KOKOZA využít metriky inspirované právě touto publikací pro měření dopadu činnosti. 6

18 Společenské benefity Matěj Petránek, zakladatel komunitní zahrady Prazelenina s oblibou říká, že v Prazelenině se spíše, než samotná zelina pěstují sousedské vztahy, což je jeden z nejvýznamnějších benefitů, které zahrady po celém světě přinášejí. Některé zahrady se zaměřují na integraci osob se znevýhodněním (např. Berlínská Prinzesinnengarten), pro jiné zahrady především na okrajích velkých měst (např. Kompot) nebo v rozvjových zemích je hlavním cílem zajištění lokálních kvalitních potravin. Některé studie také ukazují, že v okolí zahrad klesá kriminalita. Ekonomické benefity Jak již bylo řečeno výše, komunitní a městské zahrady produkují množství zdravých potravin a tím připsívají k rozvoji lokálních ekonomik, snižování nákladů na dopravu a zvyšují dostupnost lokálních potravin. Některé zahrady vytvářejí pracovní místa a to jak pro běžné občany nebo osoby se znevýhodněním. Ekologické benefity Městské zahrady přispávají k ozeleňování a funkčnímu využití nevyužívaných městských ploch, podporují transpiraci oběh vody. Lokální aspekt hraje roli při snižování emisí pro dopravu lokálních potravin. Některé ze zahrad organizují kurzy a workshopy, které inspirují a vzdělávají obyvatele měst v oblasti pěstování, kompostování, chov včel a dalších témat. Na zahradě dochází také k lokálnímu zpracování bioodpadu. Zdravotní benefity Dle některých výzkumů působí zahradničení jako prevence proti duševním onemocněním, zároveň je práce na zahradě skvělou příležitostí pro přirozený pohyb. Nedílnou součástní působení městských a komunitních zahrad je působení na děti a možnost ovlivnit jejich vztah k pěstování a zdravému způsobu života. 7

19 Plánování a praktické fungování zahrady Od první myšlenky k realizaci samotné zahrady vede zpravidla několik možných cest, existují ale milníky, které musí absolvovat každý městský zahradník, který se rozhodl využívat k pěstování plochu přesahující velikost balkonu či terasy a sdílet městskou plochu k pěstování s dalšími obyvateli sousedy. Sezona začíná v dubnu a končí na konci října, z celého roku je tedy možné pozemek ativně využívat v našich podnebních podmínkách pouze 6 měsíců, přibližně stejná doba je zapotřebí od prvního nápadu k realizaci a tak je ideální začít s plánováním nové zahrady na podzim předchozího roku. Toto jsou kroky, které je nutné zajistit ještě před tím, že zahrada otevře své brány pro městské zahradníky a zahradnice: Uzavření smlouvy o pronájmu a spolupráci s majitelem pozemku, návrh scénáře zajištění provozu zahrady včetně rozpočtu a zdrojů financování, návrh osazení a osetí, návrh programu, upřesnění prostorových potřeb pro jednotlivé aktivity, informační kampaň a anketa pro místní obyvatele před zahájením provozu i v průběhu samotná realizace. Především v případě komunitní zahrady je ještě před spuštěním projektu důležité zaměřit se také na místní komunitu a její potřeby. Dotazníkové šetření v bezprotředním okolí plánované zahrady zaměřené na poptávku po aktivitách, které může komunitní zahrada nabídnout místním, zmapování potenciálních partnerů a návrh způsobu jejich zapojení do projektu (např. nadace proměny, místní mateřská centra, školy atd.), analýza zdrojů bioopadu, v případě, že chcete na pozemku systematicky kompostovat. Financování Ačkoli to mezi městskými zahradníky může být nepopulární téma, pro zdárné provozování komunitní či městské zahrady je důležité zajistit dlouhodobou finanční udržitelnost. Z vlastní zkušenosti víme, že kritické jsou první dva roky, kdy vydrží nadšení prvním zakladatelům a zahrada je tak schopna fungovat bez větších finančních investic a vyplácení mezd. Právě proto je vhodné již od začátku nastavit takový model, který má šanci vydržet dlouhodobě a 8

20 vytvářet tak přidanou hodnotu kontinuálně. Jako první varianta pro všechny projekty jsou roční členské příspěvky, které se pohybují od 200 do 800 Kč pro jednoho zahradníka nebo vymezenou plochu pro pěstování. Jednorázově mohou pomoci i granty a dotace, které vypisují obce i neziskové organizace. Tyto zdroje je většinou možné využít na investice (nákup materiálu, semen, sazenic) a edukaci, málokdy grantové schéma umožnuje hradit osobní náklady. I přesto, že většina zahrad je ne-pro-ziskových, tzn. že primárním cílem není vytvářet zisk, mohou tzv. společensky prospěšně podnikat a nabízet k prodeji vlastní produkty ze zahrady případně produkty jiných organizací nebo poskytovat služby jako jsou konzultace a poradenství a vytvářet tak alespoň částečnou nezávislost na vnějších zdrojích. Tyto příjmy umožňují hradit například mzdu koordinátorovi projektu a dalším zapojeným osobám, což by měla být přirozená součást financování, jedině tak lze zajistit dlouhodou stabilitu projektu díky lidem, kteří za přijetí zodpovědnosti a zdárného průběhu projektu jsou (alespoň symbolicky odměňováni). Lidé v komunitních a městských zahradách a multioborová spolupráce Lidé jsou pro projekty komunitních a městských zahrad klíčoví, jak již bylo zmíněno výše, ti, kteří mají v projektu zodpovědnost by za svou práci měli být alespoň symbolicky odměneni. Při přípravě vlastního projektu se uplatní mnoho různých profesí. Architekt, kterému je koncept komunitních a městských zahrad blízký může při dobré spolupráci a porozumění s investorem začlenit návrh zahrady např. do nově vznikajících developrských projektů nebo jako součást obecního parku. Zahradní architekt se uplatní ve chvíli, kdy dojde na plánování jedntolivých zón zahrady a pomůže s osazováním a to především, má-li zahrada plnit také produkční funkci. Antropolog nebo sociolog pomůže se zjišťováním potřeb místní komunity a může podpořit proces zapojování veřejnosti do vzniku nové zahrady či udržuje dynamiku v době realizace projektu. Ekonom pomůže s nastavením financování s výhledem na více než jeden rok, dramaturg nebo koordinátor kulturních aktivit, umělec pomůže s přípravou programu. Díky městkému zahradničení a kompostování můžeme objevovat možnosti a hranice spolupráce s různými partnery, a propojovat tak zdánlivě nepropojitelné světy neziskového sektoru a businessu. Primárně zelený aktivismus je možné přetavit ve smysluplnou dlouhodobě udržitelnou činnost s velkým dopadem, kdy není potřeba bojovat s veřejnou 9

21 správou, ale naopak hledat styčné plochy a společná témata s aktivními úředníky a zastupiteli. Sdílení informací a inspirace jako zdroj Sdílení informací a spolupráce je pro projekty typu komunitních zahrad důležité a proto je důležité sledovat aktuální dění v zahraničí i v České republice. Inspiraci ze zahraničí mohou být následující videa formátu TEDx, k shlédnutí na Ron Finley: A guerilla gardener in South Central LA Robert Hammond: Výstavba parku v oblacích Majora Carter: Greening the ghetto Pam Warhurst: How we can eat our landscapes Stephen Ritz: Zelený učitel v jižním Bronxu Konkrétní projekty z celé České republiky je možné nalézt v nově spuštěné mapě komunitních zahrad na 10

22 PhDr. Ivan Rynda Trvale udržitelný rozvoj souvislosti a definice Studijní text pro předmět Ekologie Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha,

23 Trvale udržitelný rozvoj náleží k pojmům již obecně známým nejen evironmentalistické obci, ale stále častěji citovaným a používaným ve školství a v souvislosti s obecným vzděláním a osvětou. Přesto je jeho výklad velmi rozmanitý i u jeho zapřisáhlých vyznavačů a zpravidla poplatný jejich hodnotové a světonázorové orientaci. Proto je zřejmě účelné pokusit se úvodem konference o jakýsi stručný obecný výklad, který by se nepokoušel o vyhrocení názorových protikladů, ale spíše jen o systematické předestření plné šíře trvalé udržitelnosti. Pomineme-li některé často katastroficky laděné sociální vize (malthusianismus) nebo nepříliš častá zamyšlení přírodovědců nebo lesníků, objevují se pochybnosti o udržitelnosti růstu v přírodě a společnosti, obecněji v uzavřených systémech vůbec, někdy po vytčení potřeby ekologie jako vědní disciplíny Ernstem Haeckelem 1 v šedesátých letech minulého století, jejím plném uznání jako samostatného odvětví biologie na bruselské konferenci botaniků v roce 1910 a stále častěji po definování ekosystému Tansleym 2 ve třicátých letech našeho končícího století. Je poměrně málo známé a stále ještě překvapivé, že obavu o trvalou udržitelnost růstu (v daném případě růstu společenského produktu) vyjádřili relativně velmi brzy, již v roce 1960, ekonomové a politikové, a to v zakládající listině Organizace proto hospodářskou spolupráci a rozvoj. 3 I nejvýznamnější světová organizace ochrany přírody, Mezinárodní svaz ochrany přírody a přírodních zdrojů, definuje předmět své činnosti s přihlédnutím k fenoménu udržitelnosti: Ochrana je takový způsob managementu, (obsahující inspekci, výzkum, záchranu, využívání) ovzduší, vody, půdy, minerálních zdrojů a živých systémů včetně člověka, aby byla dosažena nejvyšší udržitelná kvalita života. 4 V souvislosti s dramatickým růstem znečištění všech složek životního prostředí v šedesátých letech se začínají problémem zabývat skutečně systémově, celkovostně i významné vědeckovýzkumné organizace a docházejí tak k závěru, jenž se dnes může jevit banální, který se však do obecného povědomí prosazoval jen ztěžka a postupně, že v uzavřeném systému konečných zdrojů není kvantitativní růst trvale možný. 5 I když jsme pominuli plejádu přírodovědné, ekonomické i populárněvědné literatury, 6 je již z krátkého výčtu zřejmé, že problematika udržitelnosti se objevuje ve sféře sociální, ekonomické, přírodní a posléze začíná být otázka po udržitelnosti kladena i obecně, systémově. Méně zdůrazňován a pochopen je přitom fakt zásadní důležitosti, že totiž v globálním světě se právě naše planeta, její příroda a osídlení lidskou civilizací stává jediným uzavřeným systémem. Lidstvo, nebo přesněji 1 Ernst Haeckel: Die generelle Morphologie der Organismen, A. G. Tansley, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj bude podporovat opatření zaměřená na dosažení trvale udržitelného růstu. (Konvence OECD, 1960) 4 Valné shromáždění IUCN, Nekonečný růst libovolného typu je neudržitelný v prostředí konečných zdrojů. (Studie kritických environmentálních problémů [SCEP], Massachusettský technologický institut 1972) 6 Namátkou Mlčící jaro Rachel Carsonové (1960), Malé je krásné Ernsta F. Schumachera (1974) a především Meze růstu manželů Donelly a Dennise Meadowsových (1972). 2

24 dnes zdánlivě tak úspěšná civilizace euroamerického typu však přitom prožila celé své dějiny v systémech otevřených, v neustálém dobývání nových kolonií, přírodních zdrojů, úložišť a odbytišť; žila tedy jaksi na dluh prostoru, ale díky setrvačnosti přírodních i společenských procesů i na dluh času. Nikoli nepodstatná část naší dosavadní historické zkušenosti je proto k nepotřebě, naše dosavadní přírodovědná, společenskovědní ani politická empirie není prostě mechanicky extrapolovatelná k řešení problémů jediné globální vesnice a naše důvěra, že veškeré katastrofické vize vždy ztroskotaly na lidském důmyslu či například přirozené schopnosti ekonomiky nalézt si vždy samočinně náhradu, je neopodstatněná. Právě vědomí těchto faktů vedlo v roce 1983 Organizaci spojených národů k ustavení komise vedené norskou političkou Gro Harlem Brundtlandovou, jež se měla pokusit nalézt cestu k dalšímu, trvale udržitelnému vývoji lidstva. V zakladatelském díle trvalé udržitelnosti Naše společná budoucnost pak nacházíme koncept i první definiční pokusy trvale udržitelného rozvoje (sustainable development). Nejčastěji bývá citována věta: Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby. 7 Tato definice obsahuje především základní princip trvalé udržitelnosti, jakýsi etický leitmotiv, totiž princip odpovědnosti vůči budoucím generacím. Jejím určitým nedostatkem je však právě proto vysoká míra antropocentričnosti, přílišný důraz na postavení člověka jako specifického organismu ve světě přírody. Proto ji Josef Vavroušek ve své interpretaci rozšiřuje o ideály humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou a úctu k živé i neživé přírodě (1994). Tato v úplné podobě poněkud květnatá definice však nepatrně trpí jinou nevyvážeností, jež však v jiných než euroamerických kulturních kontextech může být pociťována tíživěji. Schweitzerovský ideál humanismu akcentuje opět v jiné podobě lidskou bytost a úctu k životu ve všech jeho formách přidává, aniž by bral do úvahy, že původní přirozený a pokorný vztah člověka k přírodě, do jejíhož řádu se cítil plně ponořen, je dodnes v živé podobě organicky přítomen v řadě východních filosofických směrů i v myšlení četných přírodních národů. Definice Brundtlandové také obsahuje jen v implicitní podobě nepochybně tak podstatné motivy, jako je sociální rozměr, lidskou rozpínavost omezující charakter přírody a jejích procesů a konečně institucionální rovinu řešení v globálním měřítku. Jakousi syntézou všech předchozích definičních snah a zároveň pokusem o promyšlení a nejstručnější shrnutí celé šíře i hloubky konceptu trvalé udržitelnosti je proto následující definice, jež je stále častěji citována v českém prostředí a která se především ukazuje být nesmírně produktivní nejen ve stručném výkladu, ale hlavně v podrobnějším výukovém procesu environmentální výchovy na vysokých, ale i středních školách. Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických prostředků a technologií uspokojovat lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo v globálním měřítku současného světa 7 Naše společná budoucnost, Academia, Praha 1991, str. 47 3

25 možné, je nutné nově redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich socio-politické instituce a procesy. Domnívám se, že uvedené dvě věty skutečně v rámci možností daných definiční stručností pokrývají všechny roviny, které jsou pro pochopení i uplatnění trvale udržitelného rozvoje nezbytné, totiž rovinu hospodářskou včetně vědy a technologií, rovinu sociální, již by bylo správnější nazývat prostě lidskou, rovinu přírodní a politicko-společenskou. Odpovědnost vůči budoucím, ale i současné generaci je zde vyjádřena nejen v čase ( environmentální limity představují právě onu možnost budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby Brundtlandové), ale i v prostoru celku globálního světa počínaje místní soběstačností a konče planetou a jejími současnými šesti miliardami obyvatel. Nejde také o nic menšího než o výzvu převzít individuální i skupinovou odpovědnost za globální stav světa v prostoru i v čase. Čtyřstěn, v jehož vrcholech čtyři složky trvalé udržitelnosti stojí, zahrnuje skutečně veškerý společenský i individuální život i přírodu; aby byl koncept funkční, musí být tetraedr rovnostranný. Nejde tedy o průnik těchto rovin, ale o to, aby spoluvytvářely jediný společný prostor světa, v němž budeme rozumně zařízeni. Rovina ekonomická zahrnuje jednak pobídkové nástroje pro ty ekonomické subjekty, které se nechtějí přizpůsobit imperativu udržitelnosti dobrovolně, ale také parametry, plně tržně kompatibilní mechanismy, které náhle umožňují zcela funkčnímu trhu se všemi jeho výhodami životní prostředí chránit a nikoli je ohrožovat nebo poškozovat. Tyto nástroje tedy plní nejméně tři základní funkce: jednak přispívají k ochraně životního prostředí, přírody a krajiny na straně výrobce i spotřebitele, dále vytvářejí finanční zdroje k jejich další sekundární sanaci a ochraně a konečně vyváženě podporují inovační cyklus směrem ke zlepšení nejen environmentální šetrnosti, ale i ke zlepšení užitné hodnoty výrobku. Široká paleta technologií šetrných k životnímu prostředí umožňuje lépe využít přírodních zdrojů při menší surovinové a energetické náročnosti a menší produkci odpadů a znečištění, ale plní také naprosto zásadní podmínku uspokojení sociálních potřeb skutečně všech šesti miliard obyvatel planety, tedy především chudého geopolitického Jihu. V principu jde o naplnění tří jednoduchých podmínek stanovených bývalým ekonomem Světové banky Hermanem Dalym: intenzita využívání obnovitelných přírodních zdrojů nesmí přesáhnout rychlost jejich regenerace, intenzita využívání neobnovitelných zdrojů nesmí přesáhnout rychlost nalézání jejich obnovitelných náhrad a intenzita znečišťování nesmí přesáhnout asimilační kapacitu životního prostředí. 8 Současně musí být životnímu prostředí, přírodě a krajině přiznána nejen hodnota, ale i cena; negativní i pozitivní externality musí být internalizovány, aby se trh stal skutečným funkčním trhem s respektem k přírodním hodnotám. 8 Podle Meadowsová, Donella H.; Meadows, Dennis L.; Randers, Jörgen: Překročení mezí, Argo, Praha 1995, str Do asimilační kapacity prostředí je samozřejmě nutno zahrnovat i jeho regenerační a recyklační možnosti. 4

26 Lidská rovina, rovina individuálních životů lidských jedinců, byla v předchozím odstavci zmíněna. Jde pochopitelně nejen o naplnění základních vitálních lidských potřeb, ale také o potřeby duchovní s plným respektem ke kulturním a civilizačním zvláštnostem a požadavkům. Jediným měřítkem je skutečně udržitelnost. Duchovní rovina však zahrnuje také nový systém hodnot vytvářejících bohatý a pestrý život a zajišťujících rozvoj autentické a autonomní lidské osobnosti, jež vědomě potlačuje všechny špatné a rozvíjí dobré vlastnosti, jež jsou jí dány. Skutečně vyšší kvalitu života, který není založen na spotřebě vedoucí k odcizení, ale na vlastním aktivním a tvořivém přístupu ke světu, umožňuje především paradigma uvědomělé skromnosti, jež si uvážlivě dovede odříci vše zbytné. Komplementární hodnotou je však výběrová náročnost, totiž právo na užívání lidského důmyslu a jeho produktů všude tam, kde skutečně umožňují a podporují naplnění lidského úkolu, totiž sebezdokonalování a naplňování dobra. Vzdělávání, výchova a osvěta k trvale udržitelným znalostem, dovednostem a postojům zde samozřejmě vystupují nejvíce na povrch a jejich kvalita je v konceptu trvale udržitelného rozvoje podmínkou naprosto klíčovou a nezastupitelnou. Limitující šetrnost k životnímu prostředí, přírodě, krajině a všemu živému je velmi rozmanitá podle místních přírodních podmínek. V zásadě však lze limitující faktory nejobecněji vyjádřit ve třech okruzích od místních až po planetární. Především jde o ochranu a zachování biotopů a funkčních ekosystémů; na další úrovni o zachování biologické rozmanitosti, biodiversity, na všech úrovních biotické komplexity. Nejvyšší úroveň je přitom nutné chápat jako diversitu kulturní, jež je pro zachování dynamické rovnováhy a stability lidských společenství neméně významná než diversita biologická pro zachování ekosystémů. Konečně třetí úrovní jsou globální životodárné biosférické systémy (globální systém klimatu a hydrosféry, stratosférická ozónová vrstva, globální cirkulační systém atmosféry, hydrologický cyklus a cirkulace oceánů, tropické deštné pralesy a tvorba a eroze půd). Nesmírně složitým problémem je redefinice sociálních a politických institucí i procesů jak na horizontální úrovni, tak na vertikále lokální regionální globální. Nejde zdaleka jen o prostor politiky, zejména ne v její současné metamorfované podobě, v níž jen malou část své (dodatkové) energie věnuje správě věcí veřejných a nepoměrně větší podíl zajištění svého vlastního provozu, totiž technologii a konzumaci moci. Šířeji mám na mysli prostředí a mechanismy veřejné politiky a nejobecněji vytvoření otevřené liberální občanské společnosti, založené na bohaté rozmanitosti jejích členů a aktérů, na principech subsidiarity a participace. Podmínkou i prostředkem udržitelnosti na horizontální úrovni je znovuvytváření a rozvoj místní soběstačnosti (lokální autarkie), jež pomáhá překonat novodobý pocit odcizení člověka a umožňuje mu znovu dohlédat počátek a konec věcí. Na vertikální úrovni je nezbytné nově definovat globální instituce, především Organizaci spojených národů, a to jak ve smyslu organizačním, tak ve smyslu zásadního přehodnocení role národních států, občanských principů, lidských práv a svobod a samozřejmě také práv přírody a lidských povinností k ní. Současně je třeba hledat nové rozhodovací a evaluační procesy podporující nové mechanismy rozvojové pomoci s výrazným zvýšením její účinnosti, kvality a kvantity ze strany dárců a zvětšením absorpční kapacity na straně příjemců. Nejde o jakousi centralistickou světovládu, ale spíše o globální řízení (global governance). Jedna z prvních podstatných publikací o této problematice, Naše globální 5

27 sousedství, je stále poměrně málo známá, ač je její geneze shodná s již zmíněnou Naší společnou budoucností Brundtlandové. 9 Jak uvedu dále, trvale udržitelný rozvoj je strategií i konceptem nadkulturním. Takové povahy jsou samozřejmě i jeho principy a paradigmata. Není zde místo pro jejich byť jen namátkový výčet; za skutečně zásadní a symptomatické pro podobu celé současné postmoderní společnosti, dehierarchizované a devalidizované, v níž dochází ve všech oblastech reflexe světa ke skutečně radikálnímu přehodnocování euroamerických tradic, však pokládám alespoň následující. Jde o princip předběžné opatrnosti, definovaný například v zásadě č. 15 Deklarace z Ria: Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí. 10 Dalšími jsou principy nevratné změny, analýzy nákladů a užitků, analýzy životního cyklu výrobků, principy multikriteriálních analýz, systém indikátorů trvalé udržitelnosti, princip nejmenší účinné dávky, nejlepší dostupné technologie, abych uvedl záměrně vedle sebe co nejširší paletu z nejrůznějších oblastí. V praxi lze pro stanovení limitů používat metod kritické zátěže, únosné kapacity krajiny a prostředí, hodnocení rizik, hodnocení vlivů výrobků a činností na životní prostředí. Pro lepší pochopení bude snad užitečné vymezit trvale udržitelný rozvoj i negativně, tedy pokusit se ve stručnosti popsat, co zejména trvale udržitelný rozvoj není. Trvale udržitelný rozvoj tedy není: pouhým přežitím. Lidské potřeby je možné při stálé velikosti populace uspokojit; cílem však není trvalý kvantitativní (ekonomický) růst, ale kvalitativní rozvoj, vyšší kvalita života; projevem prognostické pýchy nebo dokonce socialistického plánování. Cílem není odhadnout nebo dokonce naplánovat, co budou příští generace chtít a potřebovat, ale zachovat jim pokud možno neporušenou přírodu, zdroje, potenciality, aby s nimi samy naložily, jak nejlépe dovedou; megalomanským konceptem byrokratů. Ve věku obrazu světa, v němž žijeme jaksi zprostředkovaně, věci se často obracejí i ve svůj protiklad, v němž např. politika přestává být správou věcí veřejných a stává se technologií moci, je riziko skutečně veliké. I mladí romantičtí šiřitelé revoluce zdola se celosvětově organizují, čerpají milionové granty z nadnárodního kapitálu, plodí své funkcionáře a potřebují bedlivě střežit svou vlastní nezávislost - i pokoru... Jenom na místní úrovni však pokřivenou setrvačnou dráhu neudržitelných civilizačních trendů napřímit nejde. Mezinárodní spolupráce, koordinace, výměna a sdílení zkušeností a principů trvalé udržitelnosti jsou nezbytné; v dnešním počtu už lidstvo jen místní soběstačnost nespasí; centralistickým řízením, světovládou. Již zmíněná zpráva Naše globální sousedství podrobně vysvětluje, že jde o nutnou spolupráci, nikoli vládu ani vládnutí. Ukázal jsem i to, že i v trvale udržitelném rozvoji funguje trh, tržně kompatibilní nástroje a subsidiarita: vždy jsou 9 Carlsson, Ingvar, Ramphal, Shridath (editoři): Naše globální sousedství, Rada pro mezinárodní vztahy, Praha Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, Rio de Janeiro, června 1992, Management Press, Praha

28 účinnější než nařízení a kontrola, příkaz a zákaz. A konečně i ve společnosti, nejen v přírodě zajišťuje stabilitu pomocí negativních zpětných vazeb nejlépe rozmanitost (biodiversita). Často je zřejmě i pro společnost prospěšnější namísto bezpohlavního konsensu, jenž se nakonec nezamlouvá nikomu, naučit se respektovat druhé, jednotlivce i skupiny, žít ve vědomém, záměrném a tolerantním disensu; kulturou jako volbou určitého konkrétně historického lidského civilizačního modelu. I tady platí jednota obecných pravidel a principů trvalé udržitelnosti v největší různosti místních a krajových aplikací podle přírodních (půdních, stanovištních, klimatických...) i kulturních a historických podmínek, hodnot, paměti a tradic. Nejde tedy o kulturu s určitým, natož světově jednotným tvaroslovím, jazykem: jazyky, umění a kultury ať se zachovají v co největší míře pro potěšení z rozmanitosti a kulturního bohatství. Jde spíše o obecně platné principy, zásady, vzorce, paradigmata; totožný s ekologií. Ekologie je věda, dokonce tvrdá přírodní věda, má svůj předmět i metodu. Trvale udržitelný rozvoj užívá jejího poznání k ochraně přírody a respektování jejích limitů; je však mnohem širší než věda a daleko přesahuje samotné techniky ochrany životního prostředí; ideologií. Tou je, v nehanlivém smyslu, environmentalismus jako přesvědčení, že životní postoj je kromě jiného třeba založit na úctě k přírodě a k životu; trvale udržitelný rozvoj však překračuje rámec politické nebo ideologické doktríny. Ještě nesmyslnější je ideologické nařčení z levicové úchylky. Musí-li už být přiloženo ideově politické pravítko, je trvale udržitelný rozvoj mnohem spíše konzervativní ve smyslu návratu k tradičním, archetypálním, antickým i křesťanským hodnotám, ale i k těm tradicím východního myšlení, jež nedevalvovaly karteziánsky hodnotu subjektu a individuální zkušenosti a prožitku. Ostatně: konzervativismy jsou, jak plyne z definice, nepřenosné a právě trvale udržitelný rozvoj si tak cení místní tradice a paměti, jež levicový glajchšaltující totalitarismus poničil! Je bytostně demokratický: dobře ví, že demokracie je tak dobrá, jak dobré jsou procesy, jež ji trvale zajišťují, a klade na ně, zejména na rozhodovací procesy ve střetu soukromého a veřejného zájmu, velký důraz. Je tedy trvale udržitelný rozvoj na politické mapě konzervativcem v důrazu na osvědčené, dokonce ty nejstarší hodnoty; liberálem ve víře ve svobodnou, uvědomělou skromnost a volbu; a liberálem i demokratem v důsledném uplatňování procesů, jež zajišťují práva přírody, živých tvorů bez rozdílu i lidských menšin. Ve vztahu k levici či pravici je spíše indiferentní: v klasické růžici politologa Adolfa Müllera zaujímají ekologické strany plné spektrum od krajní levice po krajní pravici, ale s výjimkou naprosté menšiny militantních ekologických hnutí jsou vždy na té polovině Müllerova grafu, která shrnuje všechny demokraticky orientované politické subjekty; 11 a ve smyslu všeho, co bylo napsáno, nemůže být trvale udržitelný rozvoj rigidním algoritmem, návodem k použití, jednotným receptem, nivelizující byrokracií, neměnným předpisem, násilným dogmatem. Spíše než o trvale udržitelný rozvoj jde o samu trvalou udržitelnost (sustainability) jako zorný úhel, korektiv, limitující faktor, diktovaný přírodou a životem. Oč je však limit přísnější, o to zůstává volnější, barevnější a bohatší svět pod ním. Trvale. 11 Podle: Politologie, sborník, nakladatelství FIN, Olomouc 1995, str

29 RNDr. Jiří Sádlo, CSc. Suburbie jako domov Studijní text pro předmět Ekologie Doktorské studium Fakulta architektury ČVUT v Praze Praha,

30 Tato esej pojednává o moderní krajině; o její současné skladbě, struktuře a dynamice. Je rovněž o lidech a celé kulturní složce krajiny, ale i o přírodě. Máme-li totiž o krajině něco podstatnějšího říci, nelze na jedné straně přírodní složku degradovat do role pasivní kulisy či rekvizity lidských aktivit, jak by občas chtěli humanitně a technicky orientovaní lidé. A na straně druhé nelze složku kulturní omezit na nějaké antropogenní, dokonce třeba druhotné ovlivnění přírody, jak bývá časté v pojetí přírodovědném. Toto pojetí možná není vzdálené architektonickým východiskům, nicméně odpovídá hlavně specializaci autora, kterou je vývoj krajiny v posledních letech. Text vznikl na základě remixu několika již publikovaných studií, zejména delší práce o Kladensku (sborník Budeč, příroda krajina člověk). Negativní krajina Krajina se v současnosti stala tématem úměrně k tomu, jak se během několika desetiletí nápadně změnila. Slezl jsem z výsypek a rumišť, stojím před hernou, ta je v teskobaráku a funguje spíš jako obyčejná hospoda. Ale vevnitř skoro nikdo není. Venku jsou orvané pultíky ve dvojstupu, a u nich po hloučcích stojí Cikáni ve zlatém a hnědavém světle zářijového odpoledne, dal jsem si, co pijí oni: každý má v půllitru něco nebesky modrého a ukáže se, že je to curacao naředěné sodovkou na voltáž limonády, tak mi to řekli a mlčíme, dívám se na hradbu výsypky, plnou aster a zlatobýlu a slunečnic jako někde na prérii. Ty kytky jsou z Ameriky, tady nepůvodní, nicméně dávno usedlé. Ale co je tady původní? Všecko sem patří a nepatří stejně, jako třeba já. A jako těžba uhlí. Tam nahoře je třicet let stará divoká planá krajina s tůněmi, mořskými oky na toxických půdách, s olšemi z rekultivací a také s vratičem a vysokou trávou, v které jsou pěšinky, to tudy chodí tudy srny sběhlé z Krušných hor. Tady dole je suburbie, jsou tu ohrady, silnice a trať, velkosklady a pár ulic domků. Za každým rohem může být něco divného, squat v secesní vile s divokou zahradou? Osada rybařících mezolitiků? Muzeum moderního umění? To všechno dohromady? Je mi tady dobře, což je vlastně divné. Mohl bych zde začít bydliti. Je mi tady docela dobře mezi těmi rozvrácenými existencemi lidí, hornin a rostlinných druhů. Ještě se budem těšit ze dne svého já, Cikáni a ptáci, zvěř a květy. Předně není jasné, v čem jsme se to vlastně ocitli. Říkejme tomu třeba moderní krajina, ale důležité je, že vlastně nemá jméno. Dobře, kdysi tady byla všude kolem pole, louky, vesnice a lesy, tomu se říká tradiční kulturní krajina. Pak ta tradice a kultura zmizely a je tu, jak se zdá, něco nového. Co to je, jaké to má vlastnosti? Brzo se ukáže, že to vůbec není jasné. Můžeme tomu vůbec říkat krajina? Dokonce bez ironie kulturní krajina? Nebo naopak třeba tam není žádný problém, takže ani nemá smysl odlišovat tuto moderní krajinu od tradiční, kultura zůstává kulturou a rozdíly jsou jenom v kvantitě? Anebo se naposled rozhodneme, že pokud to není kvalitní, bude se tomu říkat suburbie, zatímco v opačném případě je ta samá škatule moderní architektura a urbanistika? Nemá to jméno, všechno jsou nadávky, třeba sídelní kaše, anebo jsou to označení, s nimiž se jako s nadávkami zachází (už sama suburbie). I politicky korektní opisy mají dávkou netajené ironie nebo 2