Etická dilemata předškolních pedagogických pracovníků v případě podezření na ohrožení dítěte

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Etická dilemata předškolních pedagogických pracovníků v případě podezření na ohrožení dítěte Magisterská diplomová práce Bc. Taťána Bočková Vedoucí práce: Mgr. Zdeňka Dohnalová Brno 2008

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a v seznamu literatury jsem uvedla veškeré informační zdroje, které jsem použila. V Tišnově Bc. Taťána Bočková 2

3 Poděkování Děkuji Mgr. Zdeňce Dohnalové za trpělivost, podněty a připomínky při vedení mé diplomové práce. Děkuji také všem respondentům za jejich čas a ochotu ke spolupráci. 3

4 Obsah Úvod... 6 Teoretická část Ohrožené dítě Syndrom CAN Fyzicky týrané dítě Psychicky týrané dítě Zanedbávané dítě Sexuálně zneužívané dítě Münchhausenův syndrom by proxy Ochrana dětí Právní úprava Preventivní činnost Kulturní rámec Rodinní příslušníci Rodina a její funkce Poruchy fungování rodiny Způsoby a styly výchovy Rizikové faktory Rizikové děti Rizikoví dospělí Rizikové situace Etická dilemata předškolních pedagogických pracovníků Vymezení činnosti předškolních pedagogických pracovníků Mateřská škola Mateřská škola a rodiče Mateřská škola a obec Etika předškolní pedagogiky Hodnoty uplatňované předškolními pedagogickými pracovníky Morální kategorie v činnosti předškolních pedagogických pracovníků Etická dilemata Shrnutí teoretické části Empirická část Metodika výzkumu Metoda a strategie Technika sběru dat Výzkumná jednotka Operacionalizace Průběh výzkumu Etika Samotný průběh sběru dat

5 7. Interpretace výsledků šetření Otázky týkající se znaků na základě kterých předškolní pedagogičtí pracovníci rozpoznávají ohrožení dítěte ze strany rodinných příslušníků a funkčnost rodinného prostředí Vymezení pojmu ohrožené dítě Znaky upozorňující na ohrožení dítěte Vymezení pojmu zdravá rodina Znaky upozorňující na poruchy fungování rodiny Určování převládajícího výchovného stylu a jeho využití v pedagogické činnosti Znalost právních předpisů Znalost principů prevence Názory na tělesné tresty Názory na ochranu soukromí rodiny v souvislosti s možným ohrožením dítěte Jednání v ohrožující rodinné situaci Jednání v případě podezření na ohrožení dítěte Hodnoty v uvažování předškolních pedagogických pracovníků Morální kategorie v uvažování předškolních pedagogických pracovníků Etická dilemata v uvažování předškolních pedagogických pracovníků Diskuse výsledků Závěr Bibliografie Seznam použitých zkratek Anotace Annotation Seznam příloh Příloha č.1 - Osobnost předškolního dítěte a jeho potřeby Příloha č.2 - Systém péče o ohrožené děti Příloha č.3 Zákon o rodině (č. 94/1963 Sb.) a Zákon na ochranu před domácím násilím (č. 135/2006 Sb.) Příloha č. 4 Výzkumy v oblasti užívání tělesných trestů a fyzického a psychického týrání v rodině Příloha č.5 - Okruhy polostrukturovaného rozhovoru Příloha č. 6 Operacionalizace výzkumných implikací Příloha č. 7 Předvýzkum Příloha č.8 Charakteristiky respondentů Stať

6 Úvod Týraných a zanedbávaných dětí v naší republice přibývá. Podle statistik je ročně násilí vystaveno až dětí, 50 dětí na následky týrání zemře. Tato čísla se ale týkají případů, které byly hlášeny a řešeny. Lze předpokládat, že počet dětí, které zažívají násilí za zdmi domácností a jejichž případem se nikdy nikdo nezabýval, je mnohem vyšší. Na internetových stránkách je odhadováno, že těchto dětí může být 20 až 40 tisíc ročně. Ve své diplomové práci bych se chtěla věnovat problematice ohrožených dětí pohledem předškolních pedagogických pracovníků. Je zřejmé, že učitelé nejsou sociální pracovníci zabývající se ochranou dětí. Mají však stejný cíl spokojené a zdravě se vyvíjející dítě. Předškolní pedagogičtí pracovníci přebírají od zákonných zástupců péči o dítě na významnou část dne a mohli by tak být první, kteří si povšimnou varovných signálů upozorňujících na možné týraní nebo zanedbávání dítěte. Zákonem mají stanovenou povinnost takové podezření oznámit. Nicméně neexistuje žádná metodika, podle které by se měli v takových případech řídit, a také není navázána systematická spolupráce s odbory sociálně právní ochrany dítěte (dále jen OSPOD). Předškolní pedagogičtí pracovníci jsou pak odkázáni pouze na svou intuici a svědomí a ocitají se v situaci, kdy řeší dilema, jak se zachovat. Jejich klienty jsou totiž jak děti, tak i jejich rodiče. Je pak velmi těžké rodiče upozorňovat na jejich nevhodný nebo ohrožující výchovný přístup nebo přímo případ oznámit na příslušný OSPOD. Toto téma jsem si zvolila, protože pracuji jako učitelka v mateřské škole, denně se setkávám s dětmi a jejich rodiči. Vím, že ze své pozice můžu v případě ohrožení dítěte mnohé ovlivnit a nebo skutečnost přejít mlčením a nevšímavostí. Uvědomuji si, jak je tato problematika složitá a citlivá. Právě proto ale považuji za důležité se problémem zabývat a přispět tak k navázání lepší spolupráce mezi mateřskými školami a OSPOD a tím k zabezpečení účinnější prevence ochrany dětí. Práce je členěna na část teoretickou a empirickou. V teoretické části definuji pojmy, které považuji za důležité k uchopení problému a zodpovězení základní výzkumné otázky: Jaká etická dilemata řeší předškolní pedagogičtí pracovníci v případě, že mají podezření na ohrožení dítěte ze strany rodinných příslušníků? 6

7 Pod každou kapitolou stanovím výzkumné implikace, které vyplynou z textu. V empirické části charakterizuji možnosti a meze kvalitativního výzkumu, metodiku a techniku sběru dat, způsob výběru respondentů. Dále představím samotný výzkum, interpretaci získaných dat a výsledky shrnu v diskusi, kde se pokusím dát svá zjištění do souvislosti s uskutečněnými výzkumy a navrhnout další možné výzkumy, které by toto téma doplňovaly a navazovaly na ně. 7

8 Teoretická část 1. Ohrožené dítě Za ohrožené dítě považuji pro svou práci dítě, které je za zdmi domácnosti vystavováno nějaké krizové situaci v rodině, tělesnému nebo psychickému týrání, sexuálnímu zneužívání nebo zanedbávání. Vzhledem k tomu, že se budu zabývat pouze dětmi předškolními, uvádím v Příloze č.1 zvláštnosti a potřeby dětí v této vývojové fázi. Záměrně jsem do své práce nezahrnula děti, které byly vystaveny násilí ze strany osob, které nepatří mezi jeho nejbližší příbuzné a nežijí s ním ve společné domácnosti. I zde samozřejmě platí, že má být dítěti nabídnuta co nejkomplexnější pomoc, jak ze strany rodičů, tak i případně ze strany předškolních pedagogických pracovníků a OSPOD. V takových případech ale předpokládám, že především rodiče budou mít eminentní zájem situaci řešit. Nebude tedy docházet k jevům, které jsou předmětem mého zkoumání. 1.1 Syndrom CAN Syndrom CAN (Child Abuse and Neglect) byl definován na Zdravotní komisí Rady Evropy v roce 1992, odtud byl pojem převzat i do naší terminologie. Je vymezován : jako soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti, rodině především. Jsou výsledkem převážně úmyslného ubližování, způsobeného nebo působeného nejčastěji jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči. Jejich nejvyhranější podobou je úplné zahubení dítěte. (Dunovský, Dytrych, Matějček et. al., 1995, s. 15.) Při této definici je ale nutné vycházet z kulturních vzorců týkajících se vztahu rodičů a dětí v dané společnosti a jeho právní úpravu. V potaz je brána také osobnost dítěte, její zvláštnosti a odchylky a individuální schopnost ubližování dospělých čelit nebo mu nadměrně podléhat (Dunovský, Dytrych, Matějček et al., 1995). Podle Piňose (2007) zahrnuje syndrom CAN tyto diagnostické kategorie: fyzické a psychické týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, šikanu, systémové týrání (druhotné ponižování), sekundární viktimizaci a Münchhausenův 8

9 syndrom by proxy. Popisem, formami a příznaky jednotlivých diagnostických kategorií se budu zabývat v následujících kapitolách. Ze svého výčtu úmyslně vyřazuji šikanu, systémové týrání a sekundární viktimizaci, protože si myslím, že tyto kategorie nejsou relevantní pro mnou zkoumané téma. Každou diagnostickou kategorii popíšu tak, aby obsahovala výčet znaku, podle kterých by ji mohli předškolní pedagogičtí pracovníci rozpoznat. Z výčtu znaků od různých autorů budu záměrně vyřazovat ty, které se nevztahují na předškolní děti Fyzicky týrané dítě Fyzické týrání je definované jako tělesné ublížení dítěti nebo vědomé odmítnutí zabránit takovému ublížení. (Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 282.) Zahrnuje všechny akty násilí na dítěti, včetně záměrného opomenutí péče, která může následně směřovat k poranění nebo smrti. Patří sem děti tělesně týrané s následnými známkami poranění, které vzniká v důsledku např. bití, kopání, pálení, bodných ran, vytrhávání vlasů, opaření, atd.. A také děti tělesně trestané, které nemají bezprostředně viditelné známky poranění. Do této kategorie jsou zahrnovány děti, kterým je odepírán spánek a potrava, jsou dušeny, škrceny nebo jsou vystaveny podobným aktům násilí ze strany rodinných příslušníků (Dunovský, Dytrych, Matějček et al., 1995). Vedle hrubého útoku na dítě zahrnuje fyzické týrání také tělesné trestání dítěte jako převažující výchovný prostředek (Piňos, 2007). Definice tělesného trestu, která naplňuje podstatu tělesného týrání byla formulována Výborem pro práva dětí OSN a říká se v ní, že tělesný trest je tělesným týráním, dochází-li k potrestání za pomocí předmětu, je-li bití směřováno na citlivé části těla (hlava, bříško, oblast genitálií, plosky a dlaně) nebo také tehdy, zůstávají-li na těle po ranách stopy (modřiny, škrábance ap.). (Vaníčková, 2004, s. 33.) Tělesné tresty zastupují v naší kultuře stále významné místo ve výchovných metodách rodičů. Blíže se tímto tématem budu zabývat v kapitole 1.4 Kulturní rámec. Fyzicky týrané děti se mohou nápadně opožďovat ve vývoji. Mnohdy se v chování těchto dětí vyskytují odchylky. Častá je nadměrná ostražitost, dráždivost a ambivalentní přístup k lidem i předmětům. (Krejčířová, 2001, s. 694.) Děti nedostatečně vyjadřují své emoce, jsou nejisté při navazování vztahů. Krejčířová (2001) 9

10 uvádí, že jejich chování je podobné popisu chování dětí s nejistým - vyhýbavým vztahem k matce v typologii Ainsworthové 1. Velmi charakteristickým rysem vyhýbavého chování i u týraných dětí je nepřímý příklon: dítě se přibližuje k cíli úkroky stranou, často chodí v kruzích, ve fyzickém přibližování je ambivalence: dítě přistupuje, ale hned zase o několik krůčků couvá. (Krejčířová, 2001, s. 716.) Ve hrách i kontaktech dětí se může objevovat apatie nebo naopak zvýšená agresivita, která často přetrvává jako převzatý vzorec chování i v dospělosti (Vaníčková, 2004). Eliottová (1997) uvádí výčet znaků a příznaků, které mohou vykazovat fyzicky týrané děti: - poranění nebo popáleniny nevysvětlitelného původu - nepravděpodobná zdůvodnění těchto poranění - nechuť dítěte o těchto poraněních hovořit - strach ze styku s rodiči - lysiny - pohmožděniny měkkých částí těla - neochota odhalovat paže a nohy v horkých dnech - strach z převlékání do cvičebního úboru nebo pyžama - strach jít domů - strach z lékařské pomoci nebo zákroku - sklony k sebetrýznění (vytrhávání vlasů, tlučení hlavou, atd.) - agresivita vůči ostatním Pöthe (1996) se zabývá projevy týraných dětí zejména ve školním kontextu, oproti uvedeným znakům uvádí navíc: - sociální staženost - zvýšenou úzkostlivost a strach - lhostejnost k sobě (výroky typu: mně je to jedno ) - poruchy soustředění 1 Ainsworthová (1978) zkoumala typy vazeb u jednoročních dětí. Na základě výzkumu pojmenovala jednotlivé typy takto: jistá vazba, nejistá-vyhýbavá vazba a nejistá-vzdorná vazba (in Hunt, 2000), později byl doplněn ještě další typ vazby: vazba nejistá dezorganizovaná (in Krejčířová, 2001). 10

11 S tělesným týráním je vždy spojeno týrání psychické, přinejmenším v důsledku pokoření a obav z dalšího napadení ( Psychicky týrané dítě Psychické týrání zahrnuje složku aktivní a pasivní. Aktivní složka znamená, že se děje nějaká činnost, která poškozuje dítě. Patří sem nadávky, ponižování, zesměšňování, nedůvěra, opovrhování, atd. Pasivní psychické týrání zahrnuje odepírání a nedostatek péče a lásky, nezájem, nevšímavost, atd.. S nedostatkem péče a zájmu o výchovu a správný vývoj dítěte se někdy spojují vysoké nároky na výkon (Dunovský, Dytrych, Matějček et al., 1995). U předškolních dětí se může jednat o navštěvování více zájmových kroužků nebo intenzivní trénováním v některém sportovním zařízení na úkor volného času a prostoru pro spontánní činnost dítěte. Pokud pak dítě dostatečně nenaplňuje rodičovské ambice, následují příkazy, zákazy a tresty a s ním spojené pokořování a ponižování dítěte (Markhamová, 1996). K psychickému týrání bývá některými autory řazeno také srovnávání dítěte, v očích rodičů, s úspěšnějšími sourozenci; hrozba tělesného násilí nebo zabití; izolace od ostatních vrstevníků nebo dospělých, případně izolace dítěte v určité i temné a zamčené místnosti; navádění k antisociálnímu chování; zneužívání k výkonu různých prací a péči o mladší sourozence (Alfandary, 1993, Marhamová, 1996, Piňos, 2007). Krejčířová (2001) uvádí, že u dětí psychicky týraných dochází často k narušení kognitivního, sociálního a motorického vývoje. V sociálních vztazích bývají děti hyperaktivní, vztahy rychle navazují, ale nedokážou je rozvíjet. Část dětí se pozornosti ostatních dožaduje záměrnou provokací, jiné děti jsou v kontaktu pasivní až apatické. Elliottová (1997), uvádí tyto znaky u psychicky týraných dětí: - projevy fyzického, psychického nebo emocionálního opoždění vývoje - neúměrně silné reakce na vlastní nedostatky - neustálé podceňování se a přičítání si viny za všechno možné - obava z každé nové situace - sebepoškozování - projevy neurotického chování (cucání si prstů, kroucení nebo vytrhávání si vlasů, atd.) 11

12 - nepřiměřené reakce na bolest v obou směrech - projevy nejistoty ve vztazích - projevy nadměrné agrese nebo naopak pasivity - obava z možnosti potrestání - nedůvěra k dospělým lidem nebo naopak velmi těsné připoutání a vděčnost za jakýkoliv projev pozornosti - odkládání návratu domů (u předškolních dětí například domlouvání si návštěvy v jiných rodinách) Zanedbávané dítě U některých autorů splývají termíny psychické týrání a zanedbávání v jeden. Pro svou práci jsem se rozhodla termín zanedbávané dítě popsat samostatně. Psychické týrání chápu jako záměrné neposkytování pozornosti a péče, zatímco zanedbávání je spíše nezamýšlené a zasahuje do více oblastí života dítěte. Zanedbávaným dítětem se míní dítě, jež se ocitá v situaci, kdy je akutně a vážně ohroženo nedostatkem podnětů důležitých ke svému zdravému fyzickému a psychickému rozvoji. Myslí se také celé rozpětí nebezpečnosti takových situací, od těch nejtěžších, které samy o sobě ohrožují život dítěte, až po ty, které jsou relativně lehké a které teprve ve spojení s jinými činiteli dávají neblahý společenský výsledek. (Dunovský, Dytrych, Matějček et al., 1995, s. 88.) Patří sem těžké zanedbávání, např. výživy, nebo vystavování dětí situacím, které mohou ohrožovat jejich zdraví i život. Dále všeobecné zanedbávání, týkající se neposkytování dítěti odpovídajícího jídla, ošacení a lékařské péče, ponechávání zejména malých dětí bez adekvátního dozoru a nezájem o způsob trávení jejich volného času (Dunovský, Dytrych, Matějček et al., 1995). Jako důvody se uvádějí rizikové situace v rodině, kdy dítěti není poskytována dostatečná péče z důvodu životního stylu rodiny, který není pro zdravý vývoj dítěte příznivý (Dunovský, Dytrych, Matějček et al., 1995, Elliottová, 1997, Říčan, Krejčířová et al, 1997, Vágnerová, 1999). Ukazatele psychické deprivace jsou podobné jako u psychického týrání. Navíc se objevují tyto příznaky (Dunovský, Dytrych, Matějček et al., 1995): 12

13 - nedostatek patřičné lékařské péče - dítě bývá unavené a ospalé - dítě bývá špinavé a má nedostatečně vytvořené hygienické návyky - dítě bývá hladové - objevují se poruchy řeči a různé neurotické návyky - z důvodu nedostatečného dohledu nad dítětem se objevují častější úrazy Sexuálně zneužívané dítě Pro svou práci si budu všímat pouze případů, které se týkají sexuálního zneužití v okruhu rodinných příslušníků. Sexuální zneužívání se dělí na bezdotykové a dotykové. V případě bezdotykového zneužití se jedná například o pozorování nahého dítěte, obnažování se před dítětem, nucení dítěte k prohlížení pornočasopisů, sledování pornofilmů nebo sledování vlastní soulože. Důležité je, že ve všech případech slouží aktivity k pohlavnímu vzrušování dospělých a jsou za tímto záměrem konány. (Vymětal, 1998, s. 8.) Při dotykovém sexuálním zneužívání dochází k samotnému pohlavnímu, análnímu nebo orálnímu styku s dítětem. Zahrnuje také osahávání na intimních místech (Vymětal, 1998). K sexuálnímu zneužívání dětí patří také zneužívání ke komerčním účelům, nucení dětí k prostituci a k dětské pornografii (Piňos, 2007). Je zřejmé, že sexuální zneužití dítěte zanechává na psychice dítěte velké šrámy. Při svěření se dítěti často nevěří, případně se v rámci zachování rodinné integrity situace popírá, dítě tak ztrácí důvěru v okolní svět (Vágnerová, 1999). U dětské oběti se dostavuje pocit stigmatizace a ztráta důvěry, zejména tehdy, pokud došlo ke svěření se a následnému odmítnutí. V chování dětí se objevuje bezmocnost a dezorientace. Může se vyskytnout sexualizace chování, to znamená nadměrný zájem o sexualitu a masturbaci a sexuálně zabarvené projevy chování, které můžou v dospělých vyvolávat pocit, že je dítě svádí (Krejčířová, 2001). Projevy chování sexuálně zneužívaného dítěte dle Pötheho (1996): - nápadná změna emočního ladění - ztráta zájmu (u předškolních dětí zejména o hru a spontánní činnosti) - nadměrná stydlivost 13

14 - přehrávání situací se sexuální tématikou - sexuální chování, svlékání a napadání spolužáků - vývojová regrese (pomočování, pokakávání, plačtivost) Elliottová (1997) se zabývá projevy sexuálně zneužitých dětí u jednotlivých věkových kategorií. Oproti uvedenému výčtu uvádí ještě sexuální tématiku v kresbách dětí a naznačování určitého tajemství, které dítě nesmí údajně nikomu prozradit Münchhausenův syndrom by proxy V literatuře je mu věnována menší pozornost než ostatním formám CAN. Do češtiny je překládán jako syndrom barona Prášila v zastoupení (by proxy). V zastoupení znamená zastoupení dítěte rodiči. Spočívá v nerealistickém zveličování potíží dítěte, na základě kterých pak rodič žádá o lékařské vyšetření a zákroky. V některých případech se rodiče sami postarají o to, aby byl lékařský nález pozitivní. Záměrně dětem způsobují otravy nebo kontaminují odebrané vzorky moči či krve (Dunovský, Dytrych, Matějček et al., 1995, Krejčířová, 2001, Langmeier, Krejčířová, 2006). Motivy tohoto jednání nejsou jednoznačné a mohou být i nevědomé. Může jít o způsob řešení složitých osobních nebo manželských obtíží. Pro rodiče může vzniknout situace, kdy mají nárok na sociální dávky z důvodu nepříznivého zdravotního stavu dítěte (Langmeier, Krejčířová, 2006, Piňos, 2007). V prostudované literatuře jsem nenašla výčet znaků, které by upozorňovaly na výskyt tohoto syndromu. Lze odvodit, že pro předškolní pedagogické pracovníky by to byly především nevysvětlitelně vzniklé obtíže a diagnóza náhlé, závažné nemoci. Pro všechny diagnostické kategorie CAN platí, že se mohou vyskytovat samostatně, ale také, že se mohou vzájemně doplňovat. Podobný závěr se tedy vztahuje i na popsané znaky jednotlivých kategorií. Společně pro všechny způsoby ohrožení dítěte platí dlouhodobé neuspokojování výše popsaných potřeb. Z konceptu posuzování potřeb ohroženého dítěte a rodiny pak vychází intervence sociálních pracovníků příslušných OSPOD v ČR. Sociální práce užívá častěji termín ohrožené dítě nebo dítě ve zvlášť obtížné situaci (Kovařík, 2003). Pro svou práci jsem zvolila popis příznaků syndromu CAN zvláště proto, že výčet a rozpoznání jednotlivých znaků je 14

15 přístupnější pro posuzování ohrožení dítěte předškolními pedagogickými pracovníky. 1.2 Ochrana dětí v ČR V této části se budu věnovat nejdůležitějším právním předpisům, které upravují ochranu práv dítěte a o které se mohou předškolní pedagogičtí pracovníci při podezření na ohrožení dítěte a vykonávání své profese vůbec opřít. Dále se krátce zaměřím na praktickou stránku ochrany ohrožených dětí. Organizace systému péče o ohrožené děti v naší republice je obsahem Přílohy č Právní úprava V roce 1959 vyhlásila OSN Deklaraci práv dítěte, která se zabývá ochranou dítěte. V úvodní preambuli je řečeno:... dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a zvláštní právní ochranu před narozením i po něm. Deklarace vyzývá, aby všichni lidé, organizace, úřady a vlády jednotlivých zemí uznali v ní obsažená práva a jejich dodržování prosazovali cestou zákonných opatření (Kořínková, 2007). Za důležitý akt v ochraně práv dětí je považováno zpracování Úmluvy o právech dítěte, kterou se naše republika zavázala dodržovat v roce Ta svými ustanoveními zajišťuje blaho a zájem dítěte. Chrání práva dítěte v oblasti občanské, politické, ekonomické, sociální a kulturní. Vychází přitom z předpokladu, že dítě jako osobnost má stejnou hodnotu jako dospělý člověk. Zároveň je Česká republika vázána Listinou práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR (Vaníčková, 2004). Práva dítěte jsou zakotvena v právním řádu ČR 2. Za nejdůležitější pro oblast svého zkoumání považuji Trestní zákon (č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Trestní zákon definuje týrání svěřené osoby jako špatné zacházení s osobou, která je v jeho péči nebo výchově. Pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje takto týraná osoba těžké příkoří. Pachatel může být potrestán odnětím svobody až na tři roky ( 215). 2 Pramenem pro zpracování této části mi byly zákony, jejichž výčet uvádím v kapitole Použité zdroje a také internetová stránka kterou rovněž uvádím v seznamu použitých zdrojů. 15

16 S účinností od platí ohledně trestného činu týrání svěřené osoby oznamovací povinnost a také povinnost tento trestný čin překazit. Oznámení je nutno učinit státnímu zastupitelství nebo na polici. Kdo tuto povinnost nesplní, může být sám potrestán trestem odnětí svobody až na tři roky. Oznamovatel je povinen pravdivě sdělit skutečnosti, které nasvědčují týrání svěřené osoby, aniž by byl zodpovědný za prokázání činu. Oznámení lze provést i anonymně. Souběžně je nutné informovat příslušný OSPOD ( 167, 168). Dále pak Zákon o sociálně právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb. v úplném znění), který se zabývá sociálně právní ochranou dětí a vymezuje subjekty zajišťující tuto ochranu. Předním hlediskem je stejně jako v Úmluvě o právech dítěte blaho a zájem dítěte ( 5). Pokud je ohrožen zájem dítěte, je každý oprávněn upozornit OSPOD ( 7). Tím ovšem není dotčena oznamovací povinnost, která vyplývá z výše uvedeného trestního zákona. U zařízení mateřských škol stanovuje 6 povinnost oznámení skutečnosti, které nasvědčují tomu, že pečují o děti, kterým je potřeba poskytnout pomoc, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působnosti. Na výzvu OSPOD jsou pak povinny sdělit bezplatně údaje potřebné pro zajištění ochrany dítěte Preventivní činnost Systém prevence se v naší republice dělí v oblasti sociálně patologických jevů, kam patří i násilí páchané na dětech, na primární, sekundární a terciální. Prevence primární je zaměřena na lidi, kteří se špatného zacházení s dítětem nedopouští a nikdy nedopouštěli. Cílovou skupinou těchto programů by měli být nejen rodiče současní i potencionální, ale také odborníci, kteří se dostávají do kontaktu s dítětem, u kterého by mohlo dojít k ohrožení. Do této skupiny patří podle Matouška: učitelé, lékaři, sociální pracovníci a další profesionálové. (2005, s. 37.) Ti by měli poznat příznaky špatného zacházení s dítětem a signály upozorňující na rodinné dysfunkce. Měli by také vědět, jak v takových případech reagovat a kam se obrátit. Prevence by měla mířit i na širokou veřejnost. Zejména prostřednictvím médií 3 Další související zákony jsou obsahem Přílohy č. 3 16

17 by měla být upozorňována na to, že ke špatnému zacházení s dětmi dochází ve velkém rozsahu, i na možnosti kvalifikované pomoci dětem a rodičům. Veřejnost také potřebuje dostávat informace o tom, jaké výchovné strategie hraničí s týráním (např. tvrdé formy trestání dětí, křičení na děti, neustálá kritika). (Matoušek, 2005, s. 38.) Důležitá je také osvěta mezi dětmi. Děti by měly znát svá práva, umět rozeznat jejich porušování a vědět, kde najdou pomoc v případě, že je jim ubližováno ( Sekundární prevence by měla spočívat ve vytipování rizikových skupin obyvatelstva a rizikových situací, při nichž nejčastěji dochází k poškozování dítěte. Působení na tyto skupiny by mělo být promyšlené tak, aby pomáhalo snižovat výskyt páchání násilí na dětech (Dunovský, Dytrych, Matějček et al., 1995). Pomoc by měla směřovat ke všem faktorům, které předpokládají špatné zacházení s dítětem. Patří sem výchovné styly rodičů, materiální podmínky rodiny, podpůrné sítě, dostupnost zdravotnických a sociálních služeb a případné vyhraněné osobnostní rysy vychovatelů (Matoušek, 2005). Terciální prevence zahrnuje nápravná opatření, která je třeba realizovat, pokud již došlo k páchání násilí na dítěti a jeho odhalení. Langmeier a Krejčířová (2006) rozlišuje tyto typy opatření: Punitivní přístup, který spočívá v usvědčení a potrestání pachatele Protektivní přístup se snaží zabezpečit ochranu oběti před dalším poškozováním Individuální terapie postiženého Individuální terapie pachatele Rodinná terapie Jednotlivé typy opatření by měly být voleny po pečlivém zvážení situace, většinou bývají vzájemně kombinované. 1.3 Kulturní rámec Popsaní postavení dítěte v naší společnosti z kulturního hlediska by svým obsahem vydalo na celou diplomovou práci, případně obsáhlou publikaci. Pokusím se pouze o krátký exkurz do této problematiky, a to především proto, že považuji za nutné zmínit 17

18 používání tělesných trestů v naší kultuře. S nimi totiž souvisí nejasné hranice mezi přiměřenými výchovnými prostředky a tělesným týráním. Podobně nejasně budou pravděpodobně vnímat tyto hranice i předškolní pedagogičtí pracovníci. Fyzické násilí a tělesné tresty jsou často součástí autoritativního stylu výchovy v rodině (viz kapitola 2.3 Způsoby a styly výchovy). V naší republice je jakákoliv agrese vůči cizímu člověku a dokonce i zvířeti trestná. Agrese v podobě tělesného trestu vůči vlastnímu dítěti ovšem zákonem zakázaná není. Tělesný trest zůstává v naší republice 4 důležitým výchovným prostředkem. Stále se užívají přísloví: Škoda každé rány, která padne vedle. Stromek je třeba ohýbat, dokud je mladý. atd. (Vaníčková, 2004). Epidemiologickým šetřením v této oblasti se opakovaně v roce 1994 a 2003 zabývala Vaníčková (2004). Zjistila, že okolo 90% dětí má zkušenost s tělesným trestem, z toho asi u třetiny byla naplněna podstata týrání, tak jak byla výzkumným týmem vymezena. Bosák (2006) provedl retrospektivní studii fyzického a psychického týrání v dětství u dospělé populace. Také výsledky jeho výzkumu přinesly alarmující výsledky. Téměř 25% respondentů uvedlo, že bylo v dětství fyzicky týráno. 5 Výsledky těchto šetření korespondují s konstatováním, že tělesné tresty zaujímají ve výchově dětí v naší kultuře stále velmi výrazné postavení. Počty respondentů týraných fyzicky i psychicky pak nasvědčují tomu, že jejich problém nikdy neřešily žádné úřady a že tedy zůstal soukromou záležitostí v jejich rodině 6. Postoj veřejnosti k násilnostem páchaným na dětech je sice negativní, ale převážně pasivní. (Vágnerová, 1999, s. 349.) Lidé se do rodinných záležitostí míchají velmi neradi, přičemž nemusí jít vždy o alibismus. Mohou mít obavy, že situaci neodhadli adekvátně a dítěti i jeho rodičům přinesou spíše problémy než pomoc (Vágnerová, 1999). Výzkumné implikace Jak definují předškolní pedagogičtí pracovníci ohrožení dítěte? Podle jakých znaků hodnotí ohrožení dítěte? 4 V některých zemích je tělesné trestání dětí zákonem zakázáno 5 Přesnější výsledky šetření jsou obsahem Přílohy č.4 6 Statisticky počty významně překračují počty hlášených a řešených případů. 18

19 Znají právní předpisy související s ohrožením dítěte? Znají principy prevence související s ohrožením dítěte? Jaký názor mají na tělesné tresty v rodině? Považují záležitosti související s možným ohrožením dítětem za soukromou věc rodiny? 2. Rodinní příslušníci Z hlediska mé práce je důležité definovat osoby, které považuji za rodinné příslušníky. Jsou to všichni členové rodiny, jejichž vymezení popíšu v následující kapitole. Vzhledem k tomu, že rodina existuje jako systém a všichni členové se vzájemně ovlivňují, budu si všímat také poruch funkcí rodiny a vztahových patologií, které mohou souviset s ohrožením dítěte. 2.1 Rodina a její funkce Giddens (1999) definuje rodinu jako skupinu osob spojených příbuzenským vztahem, jejichž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí. Příbuzenský vztah mezi těmito osobami vzniká buď sňatkem nebo pokrevními vazbami v mateřské nebo otcovské linii. Za základní typ rodiny je považována rodina nukleární, která se skládá z dospělých manželů a jejich vlastních nebo adoptivních dětí. Pokud v domácnosti žijí i další blízcí příbuzní, jako jsou prarodiče, sourozenci s manželskými partnery a dětmi apod. (Giddens, 1999). Podobně definuje nukleární rodinu také Národní zpráva o rodině vydaná Ministerstvem práce a sociálních věcí (2004, s.10.): rodinu lze chápat v nejširším smyslu za sociální jednotku, jejímž konstitutivním znakem je soužití minimálně dvou generací v přímé příbuzenské linii (rodič dítě) a vedlejšími znaky je plnění základních rodinných funkcí a žádoucí, nicméně nikoliv nezbytné, právně institucionální zakotvení ve společnosti. Příbuzenský vztah může být výjimečně založen na právních institutech, které nejsou založeny na biologickém rodičovství (např. osvojení). Nukleární rodina je podle této zprávy také jednoznačně převažujícím typem soužití 19

20 v naší republice. Pro svou práci ovšem považuji za výstižnější širší definici rodiny jako systému, která zahrnuje všechny členy domácnosti, kteří jsou v aktuálním poli dítěte, aniž by musel tento vztah být nutně právně a institucionálně potvrzen. Kramer (1980, in Sobotková, 2001, s. 22.) vymezuje rodinu takto: Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. Členové jsou často (ale ne nutně) vázání hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí nebo společným uspořádáním života v určitém úseku jejich životní cesty. Podobně Matějček uvádí: Ukázalo se, že vnější znaky rodiny jsou pro dítě málo významné. Rodina může a nemusí být tam, kde se o jedno dítě stará několik dospělých nebo kde se jeden dospělý stará o několik dětí, ani tam, kde dítě je biologickým potomkem svého vychovatele, ani tam, kde je rodina ustanovena podle zákona a má nejrůznější společenská požehnání. (1998, s. 4.) Za funkční rodinu pak považuje tu, ve které jsou uspokojovány potřeby dítěte 7. Tyto definice jsem zvolila proto, že zahrnují různé formy soužití, ve kterých může figurovat například nevlastní otec a nevlastní dítě, u nichž ovšem neexistuje právní potvrzení vztahu, podobně mohou vznikat i nevlastní sourozenectví. Obsahuje také různé možnosti neúplných rodin, kdy s dítětem nebo s dětmi žije osamělý rodič, který je svobodný, ovdovělý, rozvedený a nežije s partnerem i případy, kdy rodič není formálně rozvedený, ale s manželským partnerem nežije (Kodymová, Koláčková, 2005). Matoušek říká, že rodina odedávna a především existuje proto, aby lidé mohli náležitě pečovat o své děti. (2003a., s. 9.) Z podobného hlediska vymezuje Langmeier, Krejčířová (2006) její funkce: reprodukční funkce: rodina zůstává základní jednotkou plození nové generace hospodářská funkce: v každé rodině se musí hospodařit a vést domácnost emocionální funkce: rodina poskytuje všem svým členům emoční uspokojení a podporu 7 Potřeby dětí jsou obsahem Přílohy č.1 Osobnost předškolního dítěte a jeho potřeby. 20