Vzpomínka na Père Corbu

Transkript

1 Vzpomínka na Père Corbu Výstavy se mohl zúčastnit každý, kdo si chtěl svými snímky připomenout výročí spojené s nejvýznamnějším architektem uplynulého století. Vernisáž fotografií se uskutečnila v Galerii Mini ve čtvrtek 27. srpna 2015 v 11:15 hodin, kdy uplynulo přesně padesát let, co Le Corbusier naposledy vstoupil v zátoce Roquebrune-Cap- Martin do mořských vln.

2 Vzpomínka na Père Corbu Na konci srpna jsme si připomněli půl století od momentu, kdy Le Corbusier v zátoce Roquebrune-Cap-Martin naposledy vkročil do mořských vln. Le Corbusier svými manifesty formoval nové umělecké směry, teoretickými spisy definoval podobu moderních měst a realizovanými stavbami je dodnes příkladem. Přestože první Le Corbusierovy domy vznikaly v západošvýcarském La Chaux-de-Fonds více než před sto lety, kdy se jejich autor ještě jmenoval Charles-Édouard Jeanneret, patří obeznámení se s jeho tvorbou k základnímu kameni, na němž by měl stavět každý současný architekt. Je až s podivem, jak se tento protřelý světoběžník ke sklonku svého života stáhl do malého dřevěného domku na skalisku nad mořskou zátokou a stal dobrovolným poustevníkem, který svůj čas rozdělil mezi malbu a plavání. Le Corbusierův dům v Roquebrune- Cap-Martin stojí sice na nehostinném místě, ale nabízí jedinečný výhled. Ze samoty tu lze nerušeně pozorovat milionářský ruch v nedalekém Monte Carlu. S odstupem člověk nabývá daleko větší bohatství. Le Corbusier si šel vždy vlastní cestou. Výstava je souborem fotografických momentů a osobních vzpomínek z míst spojených s Le Corbusierovým jménem. Patrik Líbal se nejlépe cítí v pozici historika umění. Čím hlouběji do historie se dostane, tím pro něj lépe. Proto ve svém archivu sáhl po prvních Corbusierových realizacích ve vilové čtvrti na předměstí La Chaux-de-Fonds. Konkrétně se jedná o vilu Maison blanche, kterou tehdy pětadvacetiletý Charles-Edouard Jeanneret navrhl pro své rodiče a před první světovou válkou zde také provozoval ateliér. Vůči zasněženému domu pro rodiče stojí zešeřelý snímek vily Schwob z roku 1916, kterou zaslala Marcela Steinbachová společně s mlhavou vzpomínkou, kdy jí ve snu navštívil Le Corbusier. Aby zůstal zachován snový pocit, je snímek co nejvíce ztmaven. Setkání ve snu vyvrcholilo v diplomovou práci, kdy Marcela Steinbachová navrhla mrakodrap do New Yorku, který měl tvar Le Corbusierova moduloru a uvnitř se nacházela přístavba školy architektury pro Cooper Union. Podobně Emil Přikryl pro vybavení Le Corbusierových staveb nepotřebuje fotografie, rovnou si je promítá v hlavě a čerpá z nich energii. Jan Šépka, další z Přikrylových absolventů, vybral fotku domu E-1027 od irské architektky Eileen Gray pro rumunského kritika Jeana Badovici. V domě ležícím na pobřeží Roquebrune-Cap-Martin byl Le Corbusier častým návštěvníkem a nachází se v něm řada jeho nástěnných maleb. Nedaleko E-1027 si pak Le Corbusier postavil ke sklonku života svůj slavný Le Cabanon a na dohled je také pochován na místním hřbitově. Petr Šmídek navštívil dům E-1027 ještě jako ruinu během své první okružní cesty po Středomoří a pro výstavu symbolicky vybral místo na pláži, kam si Le Corbusier chodil každý den před polednem zaplavat. Malá pláž není ničím výjimečná. Le Corbusier na ni však měl neustálý výhled ze svého domu a ke koupání pro něj byla nejblíže. Dalším velice osobním příspěvkem je dům pro Le Corbusierovu maminku, vilu Le Lac v Corseaux u Ženevského jezera, kterou zaslal Jiří Janďourek. Vybral si moment stěny rámující výhled na vodní hladinu. Z parapetu se stává stolek, kolem něhož je dvojice rozkládacích židlí. Známý výjev je však na fotografii zachycen pouze ve fragmentu. Architektura je pohlcena vegetací. Přes svojí sezónní pomíjivost působí věčně.

3 Profesor Vladimír Šlapeta si snímkem pořízeným jeho bratrem Ivanem vzpomněl na svoje studijní léta a berlínský výlet za první Le Corbusierovou stavbou spatřenou na živo, kde se u betonové stěny konfrontoval s reliéfem Moduloru. O půl století se na stejné místo u berlínského olympijského stadionu vypravila Martina Řehořová, aby zcela nezávisle zvěčnila stejný reliéf v betonové stěně. Martina Řehořová na rozdíl od profesora Šlapety ponechala svůj snímek bez komentáře, ale velkou vypovídací hodnotu má jen přímé srovnání obou fotografií na jednom panelu. Ondřej Chybík se k výstavě připojil svým snímkem pořízeným během exkurze s ETH po Indii. Bortící se perspektiva zachycující bujnou vegetaci deroucí se z pravidelného rastru betonového průčelí byla pořízena za pozvolné chůze po dlouhé rampě stoupající k sídlu Svazu přádelen bavlny v Ahmedabádu. Cyklus indických fotografií doplnil Martin Rosa o kompozici zachycující okamžik hejna holubů vylétajících ze zkameněného Kapitolu v Čandígarhu. Střetnutí modernistického plánování s odlišnou kulturou plující bezčasím. Na východní cestu za Corbusierovými indickými stavbami musíte dospět a po návratu již nejste tím stejným člověkem. Ondřej Pleštil se do těchto oblastí vrací pravidelně. Jeho snímek ze střechy Parlamentu v Čandígarh dokazuje, že zde situace není dodnes klidná. Letos na jaře se na dlouho cestu do indického Čandígarhu vypravili také studenti Jiří Betlach s Janem Franců. Tereza Novotná přispěla fotkou ze školního výletu k Curyšskému jezeru, kde stojí dům Heidi Weber. Jakoby se ten den proti ní všechno spiklo. Nehostinné počasí, zavřené dveře a ocelová interpretace projektu, který vznikl až po Le Corbusierově smrti. Tereza Kočí si vybrala detail stěny kaple v Ronchamp. Hrubě omítanou masou prosvítají sluneční paprsky. Ticho a šero. Jan Kratochvíl vybral fotografii z rodinného alba, kde je na malém kopečku před kaplí Ronchamp zachycena jeho budoucí žena. Spontánní snímek ze stejného místa zaslal rovněž Jan Foretník, kterého zaujala odpočívající kočka zmožená prohlídkou expozice dokumentující rekonstrukci kaple. Jan Tyrpekl si při návštěvě kláštera La Tourette povšiml hravě ztvárněného odtoku pro vodu. Zatímco je všeobecně známá Le Corbusierova věta o hře tvarů ve světle a stínu, tento snímek dokládá i hru vody na jeho stavbách. Bývalý pan děkan Josef Chybík i současný děkan Jan Hrubý si nezávisle na sobě vybrali bytový dům Unité d habitation v Marseille. Zatímco profesor Chybík byl při prvním živém setkání s Le Corbusierem fascinován skulpturální betonovou střešní zahradou, tak docenta Hrubého zaujala návštěva umělce ve stroji na bydlení. Petr Šmídek,

4 Seznam účastníků výstavy a jejich vybrané stavby: Jiří Betlach - Parlament, Čandígarh 1965 Jan Foretník - Mariánská kaple Notre-Dame du Haut, Ronchamp 1954 Jan Hrubý - Unité d habitation, Marseille 1952 Josef Chybík - Unité d habitation, Marseille 1952 Ondřej Chybík - Sídlo Svazu přádelen bavlny, Ahmedabád 1954 Jiří Janďourek - Vila Le Lac, Corseaux 1924 Tereza Kočí - Mariánská kaple Notre-Dame du Haut, Ronchamp 1954 Jan Kratochvíl - Mariánská kaple, Ronchamp 1954 Patrik Líbal - Vila Jeanneret-Perret, La Chaux-de-Fonds 1912 Tereza Novotná - Heidi Weber House, Curych 1967 Ondřej Pleštil - Parlament, Čandígarh 1965 Martin Rosa - Kapitol, Čandígarh 1965 Martina Řehořová - Unité d habitation, Berlín 1958 Marcela Steinbachová - sen o Le Corbusierovi Vladimír Šlapeta - Unité d habitation, Berlín 1958 Jan Šépka - E-1027, Roquebrune-Cap-Martin 1929 Petr Šmídek - Zátoka Roquebrune-Cap-Martin Jan Tyrpekl - Klášter La Tourette, Éveux-sur-l Arbresle 1960

5 Parlament, Čandígarh, Indie, 1965 Jiří Betlach (foto: Jan Franců, 22. března 2015) Celý areál působil zanedbaně a prázdně. Velkou měrou se na tom podílel i den návštěvy, neděle, kdy celé město nežije, spí. Rozsáhlé a prázdné plochy bez funkce a nelidské měřítko vzdáleností mezi jednotlivými objekty (i ve městě) jsou živým důkazem, že čistě modernistické pojetí města bylo slepou vývojovou větví urbanismu. Avšak oko i srdce architektovo zaplesá.

6 Mariánská kaple Notre-Dame du Haut, Ronchamp, Francie, 1954 Jan Foretník (14. srpna 2010) Kočka, co usla u vzorku betonu z kaple.

7 Unité d habitation, Marseille, Francie 1952 Jan Hrubý Cesta domů.

8 Unité d habitation, Marseille, Francie 1952 Josef Chybík (1995) Snímek z prvního setkání se živým Corbusierem, kdy jsme v Marseille vystoupali až na střechu jeho Unité d habitation.

9 Sídlo Svazu přádelen bavlny, Ahmedabád, Indie, 1954 Ondřej Chybík (6. listopadu 2013) Obě LeC stavby jsem navštívil během mého studia na curyšské ETH. V rámci měsíčního ResearchLABu v Indii jsme absolvovali několik exkursí, jedna z nich vedla do Ahmedabádu. Toto 5,5 milionové město skrývá hned několik pokladů architektury 20. století. Kromě několika LeC staveb také universitní kampus od Louise Kahna. Milým překvapením byla dokonalá funkčnost domů ve vztahu k náročnému indickému klimatu, kdy mimořádně atraktivní forma slouží jako sofistikovaný nástroj přirozeného provětrání a stínění.

10 Vila Le Lac, Corseaux, Švýcarsko, 1924 Jiří Janďourek (19. srpna 2009) Domek pro rodiče u Ženevského jezera. Na vilu Le Lac a to okno se stromem často vzpomínám, tak jako Vinnetou co v poslední chvíli slyší zvony ze Santa Fé.

11 Mariánská kaple Notre-Dame du Haut, Ronchamp, Francie, 1954 Tereza Kočí (22. října 2011) Salve Regina, mater misericordiae... zaznívalo z mých úst, zatímco prostorem zněla ještě jiná hudba - hudba kontrastu a nuance stínu a světla.

12 Mariánská kaple Notre-Dame du Haut, Ronchamp, Francie, 1954 Jan Kratochvíl (foto: Petr Hampl, 14. srpna 2002) Lucku kouslo na Ronchamp klíště. Vytočili jsme ho v podzemních garážích v Basileji.

13 Vila Jeanneret-Perret, La Chaux-de-Fonds, 1912 Patrik Líbal (3. března 2009) Bílý Jeanneret, nebesky bělený dlouho před zrodem bílého Corbusiera.

14 Heidi Weber House, Curych, Švýcarsko, 1967 Tereza Novotná (25. března 2013) Corbusierovo velmi pozdní muzeum v Zürichu. Déšť, sníh, jezero a autobus studentů. Bylo zavřeno.

15 Parlament, Čandígarh, Indie, 1965 Ondřej Pleštil (21. dubna 2012) Vybavuji pocit bezčasovosti, který se mě při návštěvě střechy parlamentu v Čandígarghu zhostil. Bylo to jakoby se člověk procházel po zádech železobetonového obra a rozhlížel se po jinak vyprahlé krajině Pandžábu.

16 Kapitol, Čandígarh, Indie, 1965 Martin Rosa (24. srpna 2009) Zítřek ponechán napospas věčnosti.

17 Unité d habitation Typ Berlin, Berlín, Německo, 1958 Martina Řehořová (21. července 2014)

18 Marcela Steinbachová (sen na jaře 2003) Garsonka v Černé růži, spíme na patře a na návštěvu přišel Le Corbusier. Spí dole, na zemi, na parketách. Má typické kulaté brýle a usmívá se. Víc si nepamatuji.

19 Unité d habitation Typ Berlin, Berlín, Německo, 1958 Vladimír Šlapeta (foto: Ivan Šlapeta, březen 1967) Náhlé úmrtí Le Corbusiera pár dní před počátkem mého studia architektury mám ještě v živé paměti. Pražská Městská knihovna uspořádala potom na podzim cyklus přednášek o Le Corbusierově díle, na nichž jsme mohli ještě poprvé vidět pamětníky a svědky jeho návštěv u nás, např. i Bohuslava Fuchse, Emanuela Hrušku, Karla Honzíka a další. První jeho stavbu jsem však viděl až o rok později Unité d habitation v Západním Berlíně. Tato zmenšená varianta koldomu z Marseille byla součástí mezinárodní stavební výstavy Interbau 1957, na které se podíleli přední architekti ze západní Evropy, USA a Brazilie. Výstava, převážně soustředěná na Hansa Viertel byla západoberlínskou reakcí na výstavbu Stalinovy třídy ve Friedrichshainu ve východním Berlíně, provedenou ve stalinském socialistickém realismu. Naproti tomu vybombardovaná čtvrť Hansa, situovaná v oblouku řeky Sprévy, byla nově koncipována jako moderní sídliště volných bloků v zeleni. Protože se Le Corbusierův projekt z měřítka Hansa Viertel vymykal, byl mu určen pozemek na jihovýchodní hraně vstupu k olympijskému stadionu. Dům obsahuje 530 bytů v 17 podlažích, přístupných z 10 průběžných chodeb-koridorů. Le Corbusier /stejně jako Niemeyer v Hansa Viertel/ s výsledkem nebyl spokojen - německé stavební předpisy mu nedovolily aplikovat systém Moduloru se světlou výškou 226cm, což mírně ovlivnilo proporce objektu. Přesto je dům oblíbeným místem bydlení berlínských intelektuálů a umělců. Reliéf Moduloru se přímo nabízel ke konfrontaci s živou lidskou postavou a tak mne tehdy zachytil můj bratr Ivan.

20 E-1027 (autorka Eileen Gray), Roquebrune-Cap-Martin, Francie, 1929 Jan Šépka (25. července 2015) když jsme zakládali L Esprit nouveau, vypadalo to, že se nebude čtyřicet let dělat žádná architektura! A v poslední chvíli, to už byly hotové obsahy a na stole ležely korektury, si Ozenfant vzpomněl: Myslím, že se mělo přeci jen udělat něco o architektuře. Tak jsem něco udělal, jednou v sobotu večer jsem to napsal a otiskl jsem to pod jménem Le Corbusier. A v tu chvíli byl ten zpropadený Corbusier na světě, s tím prvním článkem, a pak přišly další Rozhovor Le Corbusiera s Robertem Maletem v roce 1958