Jabok, ETF 2010 Michael Martinek

Transkript

1 Jabok, ETF 2010 Michael Martinek

2 Historie ekologického myšlení Environmentální problémy Politika ţivotního prostředí ČR Politika ţivotního prostředí EU Právo ţivotního prostředí Ekonomické aspekty ochrany ţivotního prostředí 2

3 Od 50. let 20. stol. zaznamenávány poznatky o negativních důsledcích působení člověka na přírodu. 1968: Římský klub sdruţení nezávislých ekonomů, průmyslníků a vědců 1972: Meze růstu (Dennis Meadows) první teoretická reflexe: na základě zkoumání vývojové dynamiky pěti významných trendů (průmyslový rozvoj, čerpání zdrojů surovin, poškozování ţivotního prostředí, růst populace, nedostatek potravin) dospěl k závěru, ţe nejpozději do roku 2100 narazí uzavřený systém země na meze růstu Stockholm: první světová konference OSN o ţivotním prostředí člověka Stockholmská deklarace o ŢP Akční plán Vznik UNEP (Program OSN pro ŢP) 1987: Naše společná budoucnost zpráva vypracovaná pod vedením norské předsedkyně vlády Gro Harlem Bruntlandové, definuje pojem trvale udrţitelný rozvoj: Trvale udrţitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniţ by oslaboval moţnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby. 3

4 1992: na Summitu Země v Riu de Janeiru přešel tento termín do širokého povědomí. Průmyslové katastrofy posledních třiceti let (Černobylská havárie, katastrofa chemického závodu v Bhópálu, havárie tankeru Exxon Valdez aj.) donutily k hlubokým otázkám veřejnost, organizace i státy. 1992: jako reakce na dvacáté výročí první zprávy Římského klubu vydáno její pokračování, kniha Překročení mezí (orig. Beyond the Limits). Aktualizuje informace z Mezí růstu a snaţí se aplikovat několik matematických modelů odpovídajících různému chování lidské populace. Většina modelů předpokládá významný pokles ţivotní úrovně spojený s vyčerpáním zdrojů a znečištěním ţivotního prostředí mezi lety 2020 a : Kjótský protokol: protokol k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách. Průmyslové země se v něm zavázaly sníţit emise skleníkových plynů o 5,2 %. 2002: na Summitu v Johannesburgu více jak sto hlav států ratifikovalo dohodu vyjadřující zájem o zachování přírodních zdrojů a planetární biodiverzity. 4

5 Příčiny: Stále se zvyšující nároky na uspokojování lidských potřeb změny vzorců spotřeby přírodních zdrojů, z nich vyrobeného zboţí a vyuţívání energie, které je k tomu potřeba Růst lidské populace počtu jedinců, kteří nároky na prostředí různou měrou uplatňují Dělení: Problémy čerpání zdrojů: Voda Půda a potraviny Suroviny a energetické zdroje Problémy znečišťování prostředí Znečišťování ovzduší Znečišťování vody Degradace půdy a chemizace horninového prostředí Problémy selhávání sluţeb přírody: Skleníkový efekt a globální oteplování Narušování ozonové vrstvy Ohroţení biologické diverzity 5

6 Voda (H2O) je jednou z klíčových látek nutných pro existenci ţivota na Zemi. Je součástí těl všech ţivých organizmů (obs % vody). Hydrosféra, neboli vodní obal naší planety, vodní plochy pokrývají asi 71 % rozlohy Země (pevnina tedy 29 %) a obsahuje přibliţně 1.4 mld km3 vody. Pouze asi 3 % tohoto objemu tvoří voda sladká, vázaná především v ledovcích (zejména v Antarktidě). Struktura vodních zásob na Zemi (v km3) oceány: sníh a ledovce: podzemní voda: řeky a jezera: atmosférická vlhkost: Ročně se z oceánů vypaří cca km3 vody, z níţ většina spadne opět ve formě sráţek do oceánů. Dalších km3 se vypaří z pevnin. Ve formě sráţek dopadne na pevninu ročně pouze cca km3 vody, z níţ největší část se vypaří, část odteče řekami ( km3 - tzv. stabilní roční odtok) a část dosáhne moře jako podzemní voda. I ze stabilního ročního odtoku je však vyuţitelná pouze malá část, protoţe většina odteče "rychle" po přívalových deštích a část v neobydlených oblastech. Pouze cca 9 tis. km3 vody je vyuţitelné člověkem. Kaţdý člověk přitom průměrně spotřebuje (vč. průmyslového a zemědělského vyuţití) cca 7-8 tis. m3 vody, lidstvo tedy celkem 3-4 tis. km3, tj. skoro polovinu celkového vyuţitelného mnoţství. Distribuce na obyvatele je velmi nerovnoměrná (př. Kanada, Rusko vs. saharské země). 6

7 Struktura spotřeby vody Celkově: 45 % průmysl, 24 % domácnosti, 14 % obchod a sluţby, 12 % doprava, 3 % zemědělství, 2 % stavebnictví Neúspornost spotřeby a především distribuce vody: aţ 30 % uniká z rozvodné sítě (Praha, Brno) Kaţdý rok na Zemi přibude skoro 80 milionů lidí. K ţivotu potřebují asi 64 miliard metrů krychlových vody. Její zásoby ale - na rozdíl od světové populace - nerostou. Se stoupající ţivotní úrovní v zemích, jako je Čína, se navíc zvyšuje i průměrná spotřeba vody na obyvatele, upozorňuje ve své nové zprávě "Voda v měnícím se světě" OSN. Uţ v roce 2030 bude ţít polovina lidstva v oblastech s akutním nedostatkem vody. O dalších dvacet let později, kolem roku 2050, bude ještě hůř. Současná denní spotřeba vody na obyvatele v ČR činí 96 litrů, přičemţ před deseti lety to bylo o patnáct litrů více. Na venkově je spotřeba na úrovni kolem 70 litrů, protoţe zde obyvatelé vyuţívají více alternativní zdroje vody. V Belgii tato hodnota dosahuje 120 litrů, v Německu 129, ve Francii 151, ve Španělsku 270 a v USA dokonce 295 litrů. Problémy hospodaření s vodou (obecně) nerovnoměrná distribuce zásob kvalita voda pouţívané k pití a průmyslově znečištění podzemních a povrchových vod (zemědělství, průmysl, těţba, domácnosti) znečištění oceánů (průmysl, zemědělství - splašky, těţba, havárie) nevhodné zásahy: nevhodné odvodňování (meliorace), nadměrné zavlaţování (vede k zasolení) 7

8 Souš zabírá celkem 148 mil. km2, z toho cca 8 mil. km2 jsou nenarušené přírodní ekosystémy, 40 mil. km2 ostatní neobydlená území, 5 mil. km2 zastavěná plocha, 45 mil. km2 zemědělská půda. Struktura vyuţívání půd: 45 mil. km2 zemědělsky obhospodařováno, z toho: 15 mil. km2 intenzivně, 30 mil. km2 pastviny, louky, nepravidelně obhospodařované plochy Procesy degradace půdy eroze (špatné agrotech. zásahy) dezertifikace (např. po spásání, dlouhodobým suchem) podmáčení (přirozeně i důsledkem zavlaţování) zasolení (zavlaţováním) chemická kontaminace (těţké kovy, PCB, hnojiva, ropné produkty) okyselení (kyselé deště) zhutňování (mechanizovaným zemědělstvím) zábor (např. rozptýlenou zástavbou, komunikacemi) Globálním problémem je degradace půd způsobená jednak intenzivním zemědělstvím (masivní anorganické hnojení, těţká technika), tak i naopak zemědělstvím extenzivním (spásání polopouštních a stepních porostů v pásmu Sahelu, kácení deštných lesů a následné zakládání rychle degradujících plantáţí). Dalším degradujícím faktorem je eroze (např. na odlesněných půdách). 8

9 Světová potravinová bezpečnost se zhoršuje: Zatímco světová produkce potravin stále roste, jejich rozdělování je v nejpotřebnějších oblastech světa stále méně uspokojivé. Většina problémů hladovění, podvýţivy a nedostatečné výţivy se nadále koncentruje v Subsaharské Africe. Studie zdůrazňuje, ţe hlavní příčinou této krizové situace není velký nedostatek vyrobených potravin, neboť v minulé dekádě se produkce potravin zvyšovala v celosvětovém měřítku témě o 3 % ročně. Růst produkce tak předstihoval roční přírůstek obyvatelstva, takţe obecně připadalo na jednoho obyvatele v průměru větší mnoţství potravin. Podle studie však je výroba potravin nerovnoměrně rozdělena. Mnoho zemí s nízkými příjmy má potíţe s výrobou dostatečného mnoţství potravin a v zásobování domácího obyvatelstva potřebnými potravinami nejsou soběstačné. K nízké soběstačnosti ještě přistupuje nerovnoměrnost spotřeby potravin uvnitř zemí jako výsledek nestejné kupní síly různých skupin obyvatel, která můţe postihnout dokonce i země s nejvyššími důchody, jako jsou např. USA. 9

10 Výroba energie je zajišťována z valné části spalováním fosilních paliv (tedy spotřebou neobnovitelného zdroje) a typicky s sebou nese produkci skleníkových plynů. Problémy výroby energie z jiných neţ fosilních zdrojů: vodní elektrárny vyţadují stavbu přehrad obvykle s rozsáhlými ekologickými, ale často téţ sociálními důsledky (zábor orné půdy, likvidace původních porostů, vystěhování obyvatelstva atd.). Jaderné elektrárny (kromě toho ţe také spotřebovávají neobnovitelný zdroj) představují kromě potenciálního rizika havárie nevyřešený problém s ukládáním vyhořelého paliva. Většina stávajících jaderných elektráren navíc "nespaluje" jaderné palivo dostatečně efektivně. Obnovitelné zdroje dosud představují ve světové výrobě energie nepodstatný zlomek. Distribuce a spotřeba vyrobené energie je velmi nerovnoměrná - třetina světového obyvatelstva nemá částečně nebo vůbec přístup k elektřině, dokonce i ve vyspělých zemích trpí jistá část - zejména staršího obyvatelstva - nedostatkem energie pro zajištění slušné ţivotní úrovně a je nucena ţít v tzv. "chladných obydlích" (cold homes). Za uplynulé půlstoletí narostla spotřeba neobnovitelných zdrojů několikanásobně (fosilní paliva, nerostné suroviny). Nebezpečí představuje i exploatace obnovitelných zdrojů, vedoucí k jejich degradaci - intenzivní rybolov, těţba dřeva, spotřeba vody, intenzivní zemědělství. 10

11 Naše civilizace je zcela závislá na ropě. Rozmístění zásob ropy na Zemi je nerovnoměrné. Těţba a prodej ropy jsou zdrojem obrovských finančních zisků. Státy, na jejichţ území (včetně moří) se nacházejí ropná naleziště, toho vyuţívají jak k vlastnímu ekonomickému rozvoji, tak k politickým a ekonomickým tlakům na další státy. Zásoby ropy jsou však vyčerpatelné (neobnovitelné). Od roku 1980 spotřebovává lidstvo kaţdý rok více ropy, neţ činí nové objevy; náklady na těţbu ropy se stále zvyšují, jelikoţ ropa je těţitelná uţ pouze na stále méně dostupných místech. Hubbertova teorie ropného vrcholu, tzv. peak oil, tvrdí, ţe jelikoţ zdroje ropy jsou neobnovitelné, musí úroveň těţby ropy nevyhnutelně dosáhnout svého vrcholu a poté začít klesat. Podle některých odhadů se na tento vrchol dostáváme v současných letech. Od počátku dějin lidstva do dneška bylo vytěţeno přibliţně 900 miliard barelů ropy. Za předpokladu současného objemu těţby vystačí známé zásoby ropy na dalších 43 let. Problém je právě v předpokladu stálé úrovně těţby. Sociální politika III. Jabok, ETF, Michael Martinek 2 11

12 Sociální politika III. Jabok, ETF, Michael Martinek 2 12

13 Skladba atmosféry (hmotnostní podíly) dusík (N2): 0,755 kyslík (O2): 0,232 argon (Ar): 0,013 oxid uhličitý (CO2): 0,0005 další sloţky: H2O, He, CH4, Kr, N2O, H2, O3, Xe, SO2, CFC... Ozonová vrstva: tvořená vzduchem s molekulami O3, v normálním stavu je vznik a zánik O3 molekul v rovnováze Ozonová díra: přirozené procesy a rovnováha narušena volnými radikály Cl, F, tvořícími se hlavně z CFC (freonů) tyto radikály mají ţivotnost aţ 30000x větší neţ molekuly O3 (jedna tedy zničí aţ molekul ozónu) vysoká stálost freonů (aţ stovky let) - velká setrvačnost v ozonové díře/vrstvě nad póly (Antarktida) je ozonová díra (po polární zimě/noci) zeslabena - průnik UV záření Vídeňská dohoda (1985) a přísnější Montrealský protokol ( mezinárodní dohoda o omezení produkce plynů narušujících ozonovou vrstvu). 13

14 Hlavní plynné škodliviny skleníkové plyny (CO2, metan, NO2, CFC) oxidy síry (SO2) oxidy dusíku (NOx, zejm. NO2) uhlovodíky (zejm. metan - CH4), aldehydy, ketony, aromatické uhlovodíky (zvláště v místnostech, součást automobilových zplodin) sirovodík (H2S), čpavek (NH3) freony (halogenderiváty uhlovodíků), CFC Pevné částice (popílek, prach, saze) Tepelné znečištění atmosféry zvláště lokálně ned městy a průmyslovými centry - vede aţ ke změně klimatických poměrů můţe existovat i antropogenní ochlazující vliv - např. velkých umělých vodních ploch - na podnebí Radioaktivita Radon (Rn) se dostává z geologického podloţí Radioaktivita obecně z jaderného odpadu, z havárií, pokusných jaderných výbuchů 14

15 Monitoring znečištění v ČR má hlavní síť ČHMÚ, dále pak Hygienická sluţba, místní úřady, podniky, vědecké ústavy údaje jsou centralizovány cca 1/půl hodiny prezentovány jako okamţité stavy, denní (24hodinové), měsíční, roční průměry koncentrace znečišťujících látek se uvádí u NOx, SO2 a prašného aerosolu v ug/m3 24hodinové limity: NOx 100, SO2 150 (SO2 + NOx v součtu max 250), prach 150 ug/m3, CO 5000 ug/m3 (8hod limit) Podnebí v ČR Pronikání oceánských a kontinentálních vlivů (Čechy - oceánské, Morava, Slezsko - kontinentální) Převaţující západní proudění Intenzivní cyklonální činnost - střídání vzduchových hmot, relativně hojné sráţky Značný vliv má nadmořská výška (střední n.v. 430 m, nad 1000 m jen 1 % plochy) Aktuální problémy problémové plyny: SO2, NOx, skleníkové plyny; + pevné částice (prach, popílek) do r jeden z největších světových producentů SO2/obyv a SO2/USD GDP. emise SO2 poklesly na cca 10 % stavu z roku 1990 přetrvávají lokální problémy s topeništi na hnědé uhlí (tzv. zimní/londýnský smog) nastupují problémy s individuální automobilovou dopravou - produkce NOx (tzv. letní/losangeleský smog) lokální problémy s drobnými zdroji - malé kotelny, blokové výtopny atd. Trendy v ČR zhoršování (zvláště lokální) situace s NOx (auta) postupné řešení problémů malých zdrojů znečištění (malé výtopny) rozšiřování zdrojů pouţívajících obnovitelné palivo (dřevo, štěpka, bioplyn...) skleníkové plyny: jen nepatrné změny 15

16 Globální oteplování je vědecká hypotéza, podle níţ dochází od poloviny 20. století ke zvýšení průměrné teploty nízkých vrstev zemské atmosféry a oceánů. Většina tohoto nárůstu je pak způsobena posílením přirozeného skleníkového efektu v důsledku zvýšení koncentrací oxidu uhličitého a některých dalších plynů. Globální oteplování je jedním z průvodních jevů probíhající globální změny klimatu. Ke studiu této otázky byl v roce 1988 zaloţen pod patronací OSN Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC). Tento panel v roce 2007 vydal svou Čtvrtou odhadovou zprávu (Fourth Assessment Report), ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Uvádí, ţe ve 20. století ( ) se průměrná globální teplota zvýšila o 0,74 ± 0,18 C, s pravděpodobností větší neţ 90 % můţe za více neţ 50 % tohoto oteplení lidská činnost jako je spalování fosilních paliv a změny ve vyuţívání půdy. V určení přesného vlivu jednotlivých faktorů na klima stále panují nejistoty. Hlavní aktivitou, která by v současnosti měla zmírnit globální oteplování, je tzv. Kjótský protokol, ve kterém se zatím 191 států zavázalo sníţit v období emise skleníkových plynů pod úroveň roku

17 17

18 Biologická diverzita (téţ biodiverzita; angl. Biological diversity) představuje rozrůzněnost ţivota. Existuje spousta definicí biodiverzity, neboť se jedná o sloţitý několikaúrovňový jev. Světový fond ochrany přírody definoval v roce 1989 biodiverzitu jako bohatství ţivota na Zemi, miliony rostlin, ţivočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a sloţité ekosystémy, které vytvářejí ţivotní prostředí. Rozlišujeme tři úrovně biodiverzity: genetickou (genová variabilita v rámci populace nebo celého druhu) druhovou (rozmanitost na úrovni druhů) ekosystémovou (rozmanitost na úrovni společenstev a ekosystémů) Biodiverzita neboli biologická rozmanitost má tendenci se v průběhu evoluce zvyšovat. K jejímu poklesu dochází v důsledku určitých katastrof, nebo například i zásahem člověka. Zachování rozmanitosti biologických druhů je nezbytné, protoţe udrţují stabilitu ekosystémů. Například v době přírodní krize mohou přispět k jejímu odvrácení ty organismy, jejichţ vliv na fungování ekosystému byl do té doby nepatrný. Studium biodiverzity se často zaměřuje na ochranu ohroţených druhů a druhů, které ke svému ţivotu potřebují specifické přírodní podmínky (sloţení půdy, vody, dobu a intenzitu osvitu a další). Zásahy do jejich přirozeného prostředí například vznik nové zástavby, klimatické změny, zemědělské vyuţívání okolí, kácení lesů mohou jejich výskyt omezit či je mohou zničit. Další nebezpečí představují nově zavlečené druhy jejich invaze do prostředí, kde nemají přirozené nepřátele. Stávají se dominantními, jejich počet se zvyšuje na úkor ostatních druhů. Základní dokument: Úmluva o biologické rozmanitosti (Summit Země, Rio de Janeiro, 1992). 18

19 Na Zemi ţije okolo 15 miliónů druhů organismů; poznáme a umíme pojmenovat asi něco přes 10 %, přičemţ většina patří do třídy hmyzu. Vývoj druhů byl vţdy řízen dvěma základními protikladnými nástroji evoluce. Jsou to speciace vývoj nových druhů a extinkce jejich vymírání. Postupně od geologického dávnověku aţ k dnešku se na naší planetě podle odhadů vystřídalo moţná přes miliardu druhů. Zatímco v minulosti byly hlavním nepřítelem pro ţijící skupiny organismů nejrůznější změny v jejich přirozeném prostředí způsobené klimatickými, geologickými i vesmírnými vlivy (změny teploty, pohyb pevnin, zemětřesení, dopady meteoritů a asteroidů), v posledních několika tisících let je hlavním činitelem, který způsobuje vymírání organismů, člověk. Odhaduje se, ţe přirozená rychlost vymírání je asi 1 3 druhy za rok. Dnešní rychlost mizení druhů je však stokrát aţ desettisíckrát rychlejší. Například jen pro savce je vypočteno, ţe vymření jednoho druhu lze předpokládat jednou za dvě stě let. Od roku 1600 bylo však zaznamenáno vymizení 58 savčích druhů, coţ je více neţ 25krát více, neţ by bylo vymírání přirozené. Nejrychleji ubývá organismů v tropických deštných lesích. Ţije zde 1/2 2/3 druhů, pokud bude těţba dřeva probíhat dnešním tempem, v roce 2025 uţ zbudou po rozsáhlých lesích pouhé trosky. Zároveň zmizí i většina (několik miliónů) druhů v nich ţijících, a to během několika desetiletí. Hlavní příčinou současného mizení druhů je ubývání a změna vhodných stanovišť. Hrozba globálního oteplování můţe být zmenšena nebo dokonce zastavena právě díky biosféře zeleným rostlinám, které jediné dokáţí v procesu fotosyntézy vázat jeden z nejdůleţitějších skleníkových plynů oxid uhličitý. 19

20 Termín Anthropocene navrhli (atmosféričtí chemici z chemického ústavu Maxe Plancka v Míšni) Paul J. Crutzen a E. Stoermer pro období, kdy se lidské aktivity stávají jednou z velkých globálních sil (Global Change Newsletter 41, 17 18, 2000). Jako začátek antropocénu navrhli konec 18. století, ačkoliv si jsou vědomi toho, ţe opět jde o umělou hranici. Tato hranice se přibliţně kryje s objevem parního stroje Jamesem Wattem (v roce 1784), s Velkou francouzskou revolucí či s koncem baroku ve střední Evropě. Podle Paula Crutzena je nejtypičtějším příznakem nové éry celosvětový růst populace. Roste spotřeba všeho, čeho se člověk dotkne, a tedy i vyuţívání zdrojů prudce roste. Lidé si často růst spotřeby dávají do souvislosti s nárůstem populace, spotřeba však roste daleko více u populací, které přibývají minimálně nebo vůbec. 20

21 Ekologická stopa je uměle vytvořená jednotka, která určuje kolik metrů čtverečních Země potřebuje člověk k dané činnosti, či kolik metrů čtverečních Země potřebuje pro svůj ţivot. Jednotka v sobě obsahuje vše od získání potravin, dopravu aţ po odpad, který člověk vyprodukuje. Koncept ekologické stopy (dále ES) je zaměřen na čerpání a spotřebu přírodních obnovitelných zdrojů definované populace (od jedince aţ po celé město nebo zemi) a na převedení těchto lidských aktivit na plochu, kterou lidstvo pro tyto účely vyuţívá. ES je tak vyjádřena jako plocha ekologicky produktivní země a vody potřebná k produkci spotřebovaných zdrojů a asimilaci vzniklých odpadů této populace pouţívající běţné technologie. Ekologická stopa definované populace (jednotlivec, město, stát ) je celková plocha ekologicky produktivní země a vodní plochy, vyuţívaná výhradně k zajištění zdrojů a asimilaci odpadů produkovaných danou populací, při pouţívání běţných technologií. Ekologická stopa je vyjadřována v jednotkách plošné míry. Koncept ekologické stopy byl vytvořen, aby odpověděl na otázku, zda lidská populace ţije v hranicích únosné ekologické kapacity či nikoliv a aby odhadl (ve formě plochy) dopad, jaký mají aktivity člověka na přírodu. Kaţdý spotřebovává přírodní zdroje ve formě jídla, energie a materiálů, čímţ zatěţuje nosnou ekologickou kapacitu. V posledních desetiletích se stále častěji ozývají varovné hlasy některých vědců upozorňující na skutečnost, ţe lidský tlak na přírodní zdroje jiţ nosnou kapacitu překračuje. 21

22 Zemědělství Průmysl Energetika Doprava Zacházení s odpady 22

23 Ţivotní prostředí je veřejným statkem, v jeho ochraně dochází k trţnímu selhání. Znečišťování ţivotního prostředí je negativní externalitou běţné hospodářské činnosti Internalizace negativních externalit = začlenění negativních externalit do výrobních nákladů znečišťovatele; k tomu slouţí přímá regulace pomocí environmentální legislativy (stanovuje emisní limity, standardy, normy, či nejvyšší přípustné hladiny znečišťujících látek) 23

24 Jelikoţ ţivotní prostředí je veřejným statkem, má pro jeho udrţení klíčový význam stát. Další subjekty: Organizace neziskového sektoru Průmysl a obchod Média Nástroje: Administrativní řízení legislativa, veřejná správa Dobrovolné nástroje Výchova a vzdělávání Ekonomické nástroje 24

25 Ministerstvo ţivotního prostředí (MŢP) bylo zřízeno 19. prosince 1989 zákonem ČNR č. 173/1989 Sb. k 1. lednu 1990 jako ústřední orgán státní správy a orgán vrchního dozoru ve věcech ţivotního prostředí. MŢP je ústředním orgánem státní správy pro: ochranu přirozené akumulace vod ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti podzemních a povrchových vod ochranu ovzduší ochranu přírody a krajiny ochranu zemědělského půdního fondu výkon státní geologické sluţby ochranu horninového prostředí, včetně ochrany nerostných zdrojů a podzemních vod geologické práce a ekologický dohled nad těţbou odpadové hospodářství posuzování vlivů činností a jejich důsledků na ţivotní prostředí, včetně těch, které přesahují hranice státu myslivost, rybářství a lesní hospodářství v národních parcích státní ekologickou politiku. 25

26 Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. (OF, pozd.ods) Ing. Ivan Dejmal (ODA) Ing. František Benda, CSc. (KDS, pozd. ODS) Ing. Jiří Skalický (ODA) RNDr. Martin Bursík (KDU-ČSL) RNDr. Miloš Kuţvart (ČSSD) RNDr. Libor Ambrozek (KDU-ČSL) Ing. Petr Jan Kalaš (nestraník) RNDr. Martin Bursík (SZ) doc. RNDr. Ladislav Miko, PhD. (nestraník) JUDr. Jan Dusík, M.Sc. (nestraník) Ing. Jakub Šebesta, (nestraník) Ing. Rut Bízková, (nestraník) Pavel Drobil (ODS) 26

27 Státní politika ţivotního prostředí ČR (SPŢP) pro období byla schválená vládou České republiky v březnu 2004 a vymezila konsensuální rámec pro dlouhodobé a střednědobé směřování vývoje environmentálního rozměru udrţitelného rozvoje České republiky. SPŢP definuje prioritní oblasti ţivotního prostředí, kterými jsou: ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti udrţitelné vyuţívání přírodních zdrojů (vč. vody), materiálové toky a nakládání s odpady ţivotní prostředí a kvalita ţivota (sniţování zátěţe toxickými kovy, sniţování zátěţe ovzduší emisemi, hluk, omezování průmyslového znečištění a rizik) ochrana klimatické systému Země a omezení dálkového přenosu znečištění. NÁVRH PRIORIT AKTUALIZOVANÉ SPŢP Ochrana klimatu a omezování negativních dopadů jeho změny Sniţování negativních dopadů znečištění ovzduší Ochrana a udrţitelné vyuţívání zdrojů Ochrana biologické rozmanitosti Environmentálně šetrné uţívání krajiny Bezpečné prostředí 27

28 IPPC (Integrated Pollution Prevention and Control) je pokročilým způsobem regulace průmyslových a zemědělských činností ve vztahu k ţivotnímu prostředí. Hlavní důraz je kladen na preventivní přístup, kdy se zabraňuje znečištění jiţ před jeho vznikem volbou vhodných výrobních postupů, čímţ dochází k úspoře nákladů na koncové technologie, spotřebovávané suroviny a energii. Vyššího stupně ochrany ţivotního prostředí je dosahováno pouţitím tzv. nejlepších dostupných technik (BAT), které představují výrobní postupy nejvíce šetrné k ţivotnímu prostředí, které jsou aplikovatelné za standardních technických a ekonomických podmínek. Souhrn evropských nejlepších dostupných technik je uveden v referenčních dokumentech o BAT (BREF), které připravuje Evropská komise ve spolupráci s průmyslem, nevládními organizacemi a členskými státy. Praktickou aplikací principu IPPC je integrované povolování průmyslových a zemědělských zařízení. Pro získání integrovaného povolení musí právnická nebo fyzická osoba podnikající, provozující průmyslovou nebo zemědělskou činnost vymezenou v příloze č.1 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, předloţit příslušnou ţádost na krajský úřad, který povolení vydává (v případě zařízení s vlivem na ţivotní prostředí okolních států vydává povolení Ministerstvo ţivotního prostředí). Integrované povolení nahrazuje většinu sloţkových povolení (např. v oblasti ochrany ovzduší, vod a nakládání s odpady). 28

29 Za dobrovolné nástroje označujeme takové aktivity podnikatelských a jiných subjektů, které směřují ke sniţování negativních dopadů jejich činnosti na ţivotní prostředí, přičemţ jsou těmito subjekty zaváděny a realizovány na základě jejich svobodného (dobrovolného) rozhodnutí a jdou nad rámec poţadavků platných legislativních norem. Základními principy dobrovolných nástrojů jsou: dobrovolnost - v legislativě není nikde stanovena povinnost jejich uplatňování; prevence - soustředí se na odstraňování příčin environmentálních problémů, nikoliv jejich důsledků (odstraňování škod); systematický přístup - záměrné působení na ty oblasti a činnosti organizace, které mají negativní vliv na ţivotní prostředí. Vyuţívání dobrovolných nástrojů (či dobrovolných environmentálních aktivit) na podnikové úrovni má proto velký význam jak pro podnik samotný, tak pro společnost jako celek. Preventivní zaměření dobrovolných nástrojů vede k ozdravení ţivotního prostředí a značně tak přispívá k realizaci udrţitelné výroby i spotřeby, resp. udrţitelného rozvoje. Na úrovni podniku se pak projevují i další přínosy, např. zvyšování konkurenceschopnosti, budování lepší image či úspory provozních nákladů. Uplatňování uvedených nástrojů v praxi je podporováno nejen Státní politikou ţivotního prostředí, ale také formou jednotlivých národních programů schválených na úrovni vlády ČR a realizovaných Ministerstvem ţivotního prostředí. 29

30 Zelenými veřejnými zakázkami označujeme takové nákupy státní či veřejné správy při, kterých tyto subjekty uplatňují poţadavky na environmentální vlastnosti poptávaných produktů. Veřejné instituce patří v Evropě k největším spotřebitelům, jelikoţ utrácejí přibliţně 16 % hrubého domácího produktu Evropské unie (coţ je suma odpovídající polovině hrubého domácího produktu Německa). Např. v roce 2002 činil objem veřejných zakázek (nákupů) v Evropské unii mld. EUR. Pokud veřejné instituce vyuţijí svou kupní sílu k výběru zboţí a sluţeb, které berou ohled také na ţivotní prostředí, slouţí tím jako příklad a mohou významně ovlivnit trh s takovým zboţím nebo sluţbami. Výrobcům a poskytovatelům sluţeb tím poskytnou reálné stimuly pro vývoj a produkci produktů šetrných k ţivotnímu prostředí. V oblastech některých výrobků, prací a sluţeb můţe být tento vliv obzvláště významný, neboť nákupy prováděné veřejnými institucemi zde tvoří velký podíl na trhu - např. kancelářská technika, energeticky úsporné budovy a jejich vybavení, elektřina z obnovitelných zdrojů, veřejná doprava apod. Kromě uţitku pro ţivotní prostředí má uvedené chování přínos i pro instituci zadávající zakázky - šetrné a úsporné technologie sniţují její provozní náklady a zároveň dochází ke zlepšení jejího obrazu v očích veřejnosti. 30

31 Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) a environmentální poradenství jsou významnými preventivními nástroji Státní politiky ţivotního prostředí ČR. Úkolem EVVO je vést občany k takovému myšlení a jednání, které je v souladu s principy udrţitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udrţení kvality ţivotního prostředí a k úctě k ţivotu ve všech jeho formách. Environmentální vzdělávání je především nezbytným nástrojem v procesu celoţivotního učení. Jeho přínosy jsou získané znalosti včetně nejnovějších poznatků výzkumu a vědy, nových legislativních norem, metod práce s veřejností a nebo s konkrétními cílovými skupinami, aplikace znalostí a vyuţívání zkušeností v odborné, profesní i soukromé sféře. Hlavním úkolem výchovy je systematické působení na mladou generaci (včetně dětí předškolního věku) za účelem přijetí hodnot a jednání nezbytného pro ochranu a péči o ţivotní prostředí. Úkoly osvěty jsou zejména v rovině informativní a jsou zaměřené na dospělou populaci a obecně na veřejnost. Environmentální poradenství poskytuje odborné kvalifikované rady a doporučení veřejnosti, popularizuje výsledky vědy a výzkumu ve prospěch ţivotního prostředí, přibliţuje šetrné ţivotní standardy poţadavkům veřejnosti a ovlivňuje veřejnost ve smyslu udrţitelného rozvoje společnosti. MŢP je hlavním garantem koordinace EVVO a resortem podporovaného environmentálního poradenství v ČR. Fungování environmentálního vzdělávání je výsledkem společného dlouholetého úsilí státních institucí, odborných pracovišť, organizací a nestátních neziskových organizací (NNO). Podpora systému environmentálního vzdělávání a poradenství je zajišťována především formou potřebných legislativních norem a diferenciovaných finančních zdrojů, rozvíjením metodik a témat, informováním a osvětou veřejnosti, komunikací s veřejností nebo funkčními sítěmi školicích středisek. 31

32 Právo člověka na příznivé ţivotní prostředí je obsaţeno v zákoně o ţivotním prostředí z (17/1992 Sb.). Zákon definuje v 6 trvale udrţitelný rozvoj jako rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává moţnost uspokojovat jejich základní ţivotní potřeby a přitom nesniţuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Dne 11. ledna 2010 schválila vláda ČR svým usnesením č. 37 Strategický rámec udrţitelného rozvoje České republiky, který určuje dlouhodobé cíle pro tři základní oblasti rozvoje moderní společnosti ekonomickou, sociální a environmentální. Dokument je strukturován do 5 prioritních os: Společnost, člověk a zdraví; Ekonomika a inovace; Rozvoj území; Krajina, ekosystémy a biodiverzita; Stabilní a bezpečná společnost. Nyní se připravuje plán zavedení strategického rámce do praxe, vládě ČR bude předloţen k posouzení a schválení do 31. října

33 Zřízena usnesením vlády č. 778 ze dne 30. července 2003 jako stálý poradní, iniciační a koordinační orgán vlády ČR pro oblast udrţitelného rozvoje a strategického řízení. Předsedou Rady je předseda vlády, výkonným místopředsedou ministr ţivotního prostředí, místopředsedy jsou ministr průmyslu a obchodu a ministr práce a sociálních věcí, a to z titulu svých funkcí. Členy Rady jsou zástupci ústředních orgánů státní správy, územní samosprávy, sociálních partnerů, akademické obce a neziskového sektoru. Rada ve své činnosti iniciuje, koncipuje, koordinuje, sleduje, vyhodnocuje a podporuje strategické dimenze v řízení státu. Navrhuje opatření ke sladění dlouhodobých záměrů a cílů se střednědobými a krátkodobými cíli a programy v souladu s principy udrţitelného rozvoje. Sleduje a vyhodnocuje globální jevy a rozvojové příleţitosti a navrhuje včasné a odpovídající reakce státu na ně. Rada rozpracovává, koordinuje a sleduje uplatnění principů udrţitelného rozvoje při dosaţení dynamické rovnováhy jeho sloţky ekonomické, sociální a environmentální. Činnost Rady se zaměřuje především na: zpracování Strategie udrţitelného rozvoje ČR a její aktualizaci, zpracování situačních zpráv s vyhodnoceným souborem indikátorů udrţitelného rozvoje, metodickou koordinaci koncepčních dokumentů. 33

34 V roce 1992 na Summitu Země v Rio de Janeiru se zástupci 170 zemí světa (včetně tehdejšího Československa) dohodli na tom, jak systematicky směřovat k udrţitelnému rozvoji. Přijali dokument Agenda 21, kterým formulovali jednotlivé kroky v různých oblastech. Kapitola 28 Iniciativy místních úřadů na podporu Agendy 21: Protoţe jsou (úřady )úrovní správy nejbliţší lidem, sehrávají důleţitou roli ve výchově, mobilizaci při reakci na podněty veřejnosti a napomáhají tak dosaţení udrţitelného rozvoje. (Agenda 21) Místní Agenda 21 (MA21) představuje nástroj pro zavádění udrţitelného rozvoje na místní a regionální úrovni. Místní Agenda 21 je proces, který prostřednictvím zkvalitňování správy věcí veřejných, strategického plánování a řízení a zapojování veřejnosti zvyšuje kvalitu ţivota ve všech jeho aspektech. Hlavní roli v procesu místní Agendy 21 hraje místní samospráva a státní správa. Bez jejich aktivní vůle nemůţe místní Agenda 21 jako dlouhodobý koncepční proces vzniknout. Přijetí tohoto procesu by mělo být napříč politickým spektrem kvalita ţivota a spokojení občané jsou nadstranické cíle. Veřejná správa je tím, kdo zve ostatní ke spolupráci pro tuto spolupráci vytváří podmínky. 34

35 Upraveno zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na ţivotní prostředí. Proces posuzování vlivů záměrů a koncepcí na ţivotní prostředí je zaloţen na systematickém zkoumání a posuzování jejich moţného působení na ţivotní prostředí. Smyslem je zjistit, popsat a komplexně vyhodnotit předpokládané vlivy připravovaných záměrů a koncepcí na ţivotní prostředí a veřejné zdraví ve všech rozhodujících souvislostech. Cílem procesu je zmírnění nepříznivých vlivů realizace na ţivotní prostředí. V rámci procesu EIA jsou posuzovány stavby, činnosti a technologie uvedené v příloze č. 1 výše zmíněného zákona. Projekty posuzované v procesu EIA jsou například stavby, komunikace, výrobní haly, těţby nerostných surovin, provozy nově budované, ale i jejich změny, tj. rozšiřování, změny technologií, zvýšení kapacity apod. Posuzuje se zvláště vyuţívání zdrojů (voda ) a energií, nakládání s odpadem (skleníkové plyny, toxický odpad ) Proces EIA probíhá vţdy dříve, neţ jsou záměry povoleny a neţ se započne s jejich vlastní realizací. Bez závěru procesu EIA nesmí povolující úřad (např. stavební úřad) rozhodnout o povolení záměru. 35

36 V rámci procesu SEA jsou posuzovány koncepce uvedené v 3 písm. b) a 10a odst. 1) zákona, příp. jejich změny. Proces SEA provádí posuzování koncepcí na úrovni celostátní (Operační program Doprava, Strategie regionálního rozvoje ČR pro léta , Plán hlavních povodí České republiky ad.), regionální (Plán odpadového hospodářství Středočeského kraje, Strategie udrţitelného rozvoje Libereckého kraje pro léta , Koncepce dopravy Plzeňského kraje ad.) a místní (Strategický plán rozvoje Statutárního města Opavy, Strategie pro Brno, Plán odpadového hospodářství města Ostravy ad.). Stanovisko SEA je neopominutelným podkladem pro konečný návrh koncepce, bez kterého nemůţe být koncepce právoplatně schválena. Schvalující orgán je při dalším postupu povinen zohlednit závěry posuzování uvedené ve stanovisku. 36

37 Úkolem práva v ochraně ţivotního prostředí je upravovat chování člověka ve vztahu k jeho prostředí. Cílem právní úpravy je přispět k dosaţení příznivého stavu ţivotního prostředí, která umoţní existenci a zdravý rozvoje nejen současné generaci ale i generacím budoucím a optimální vztah mezi takovýmto stavem ţivotního prostředí a ekonomickým reprodukčním procesem. Právo hraje klíčovou roli jako administrativní nástroj řízení ochrany ţivotního prostředí. Je systémem příkazů, zákazů a dovolení, kterými se reguluje především chování znečišťovatelů a uţivatelů přírodních zdrojů. Součástí právní úpravy jsou i kontrolní a sankční kompetence orgánů veřejné správy, jeţ spadají rovněţ do kategorie nástrojů administrativního (přímého) řízení. Právo ţivotního prostředí je v současné době povaţováno za samostatný právní obor, a to jak na úrovni vnitrostátní, tak i mezinárodní. Rovněţ v rámci práva ES se hovoří o právu ţivotního prostředí. Právo ţivotního prostředí mělo od svého vzniku (50. léta minulého století) donedávna upravovalo jednotlivé sloţky ţivotního prostředí (ochrana vody, ovzduší, půdy, přírody apod.). Postupně se vyvinula i tzv. horizontální neboli průřezová právní úprava, jejímţ předmětem jsou otázky týkající se celé oblasti ţivotního prostředí a především nástroje jeho ochrany právo na informace, posuzování vlivů na ţivotní prostředí, označování výrobků, integrovaná ochrana ţivotního prostředí atd. 37

38 ústavní základy ochrany ţivotního prostředí zákon o ţivotním prostředí horizontální právní předpisy právo na informace o ţivotním prostředí posuzování vlivů projektů a koncepcí na ţivotní prostředí integrovaná ochrana ţivotního prostředí územní plánování předpisy upravující ochranu sloţek ŢP ochrana ovzduší ochrana vod ochrana zemědělské půdy předpisy upravující ochranu ekosystémů ochrana přírody ochrana lesa předpisy upravující ochranu před zdroji ohroţení nakládání s odpady nakládání s chemickými látkami a geneticky modifikovanými organismy ochrana před závaţnými haváriemi ochrana před radioaktivním zářením 38

39 17/1992 Sb., Zákon o ţivotním prostředí 123/1998 Sb., Zákon o právu na informace o ţivotním prostředí 282/1991 Sb., Zákon o České inspekci ţivotního prostředí a její působnosti v ochraně lesa 388/1991 Sb., Zákon ČNR o Státním fondu ţivotního prostřed 254/2001 Sb., Zákon o vodách (vodní zákon) 274/2001 Sb., Zákon o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu 185/2001 Sb., Zákon o odpadech 477/2001 Sb., Zákon o obalech 86/2002 Sb., Zákon o ochraně ovzduší 16/1997 Sb., Zákon o podmínkách dovozu a vývozu ohroţených druhů volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů 100/2004 Sb., Zákon o ochraně druhů volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů (zákon o obchodování s ohroţenými druhy) 114/1992 Sb., Zákon o ochraně přírody a krajiny 115/2000 Sb., Zákon o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými ţivočichy 39

40 162/2003 Sb., Zákon o podmínkách provozování zoologických zahrad 149/2003 Sb., Zákon o uvádění do oběhu reprodukčního materiálu lesních dřevin lesnicky významných druhů a umělých kříţenců, určeného k obnově lesa a k zalesňování, 289/1995 Sb., Zákon o lesích (lesní zákon), 334/1992 Sb., Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu 44/1988 Sb., Zákon o ochraně a vyuţití nerostného bohatství (horní zákon) 61/1988 Sb., Zákon o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě 62/1988 Sb., Zákon o geologických pracích 100/2001 Sb., Zákon o posuzování vlivů na ţivotní prostředí 356/2003 Sb., Zákon o chemických látkách a chemických přípravcích 59/2006 Sb., Zákon o prevenci závaţných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky 78/2004 Sb., Zákon o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty 25/2008 Sb., Zákon o integrovaném registru znečišťování ţivotního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti ţivotního prostředí 76/2002 Sb., Zákon o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování 695/2004 Sb., Zákon o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů 180/2005 Sb., Zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie 40

41 EU má v oblasti ţivotního prostředí jedny z nejpřísnějších norem na světě. Týkají se celé řady otázek a jejich vývoj trval několik desetiletí. Hlavní priority v současnosti představuje boj proti změně klimatu, zachování biologické rozmanitosti, omezení zdravotních potíţí vzniklých vinou znečištění odpovědnější vyuţívání přírodních zdrojů. Prvotním cílem plnění těchto priorit je sice ochrana ţivotního prostředí, příznivý vliv však můţe mít také na hospodářský růst, protoţe je s ním spojena podpora inovací a podnikání. 41

42 EU usiluje o to, aby byla o sníţení emisí skleníkových plynů uzavřena celosvětová dohoda, a sama za sebe na tomto sníţení intenzivně pracuje. Vedoucí představitelé EU dospěli v prosinci 2008 k průlomovému rozhodnutí o rozsáhlém balíčku opatření, jimiţ se emise sníţí. Počítá s tím, ţe do roku 2020 se emise skleníkových plynů sníţí oproti hodnotám z roku 1990 o 20 %, ţe se podíl energie z obnovitelných zdrojů na trhu zvýší o 20 % ţe se celková spotřeba energie (oproti předpokládaným trendům) sníţí o 20 %. S intenzivnějším vyuţíváním energie z obnovitelných zdrojů souvisí také závazek, ţe 10 % paliv pro dopravu by měly tvořit biopaliva, elektřina a vodík. 42

43 Ústředním bodem strategie EU pro boj proti změně klimatu je systém obchodování s emisemi, v jehoţ rámci se odměňují společnosti, které emise CO2 sniţují, a penalizují ty, které překračují jejich limity. Systém byl zaveden v roce Týká se přibliţně továren a závodů, na jejichţ vrub jde okolo poloviny emisí CO2, které EU vypouští. Právě CO2 má rozhodující vliv na globální oteplování. V rámci tohoto systému stanoví vlády členských států EU limity mnoţství oxidu uhličitého, která se smějí vypouštět v rámci odvětví náročných na spotřebu energie (výroba energie a ocelářské a cementárenské provozy). Pokud tyto podniky chtějí vypouštět víc CO2, neţ určuje kvóta, musejí si koupit povolenky od ekologicky efektivnějších společností. V budoucnu se budou kvóty vztahovat i na další odvětví, např. leteckou dopravu a petrochemický průmysl. Země EU budou také moct kompenzovat emise nákupem kreditů z projektů sniţování CO2 v nečlenských zemích. 43

44 EU se zavázala zastavit do roku 2010 sniţování stavů ohroţených druhů mizení přírodních stanovišť v EU. EU má především zájem o rozšíření sítě Natura 2000, která sdruţuje oblasti, kde se povinně chrání rostlinné a ţivočišné druhy i jejich biotop. Síť v současné době čítá více neţ přírodních stanovišť v celé EU. 44

45 Hluk, voda ke koupání, vzácné druhy a reakce na mimořádné události to je jen ukázka z mnoha témat, na něţ se vztahuje rozsáhlá environmentální legislativa, kterou EU za několik desetiletí vytvořila. Podle těchto předpisů, zaměřených především na limity znečištění jako prevenci zdravotních rizik, země EU povinně monitorují mnoho různých znečišťujících látek a v případě překročení bezpečných limitů musejí zakročit. Jedním z posledních kroků v této oblasti jsou závazné limity pro emise jemných částic (zvaných PM2.5). Tyto mikroskopické částice vypouštěné osobními a nákladními vozidly mohou způsobit respirační nemoci. Podle nového právního předpisu, který nabude účinnosti v roce 2011, budou muset státy EU do roku 2020 sníţit expozici jemným částicím v městských oblastech v průměru o 20 % (oproti hodnotám z roku 2010). 45