Hejčínské OKO. Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně

Transkript

1 Hejčínské OKO Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně LEDEN 2015 Ke 100. narozeninám vyprošujeme naší farnici Zdeňce Kroupové hojnost Božího požehnání.

2 Úvodní slovo Možná jste si již sami označili posvěcenou křídou dveře svých domovů písmeny C+M+B+2015 (či s písmenem K na začátku, jak je též zvykem v naší zemi) nebo Vám to tříkráloví koledníci teprve udělají. Kdysi jsem se dětí v náboženství ptal, zda vědí, když píší na dveře jako tříkráloví koledníci tento nápis, proč zrovna tato písmena a co znamenají. Jeden klučina se hbitě přihlásil a řekl, že si je píšou důchodci, aby si při odchodu z domu připomněli, že si nesmějí zapomenout vzít s sebou tři věci: klíče, mobil a brýle. Zasmál jsem se tomu a řekl jsem mu, že takový výklad jsem ještě neslyšel. Nápis K+M+B nejsou ani počáteční písmena jmen tří králů: Kašpar, Melichar a Baltazar, která se objevila až později ve středověku. Jedná se o první písmena z latinských slov Christus mansionem benedicat, která znamenají: Kristus ať požehná tento dům. Jde tedy o modlitbu, ve které prosíme, aby ten, při jehož narození andělé ohlašovali lidem pokoj na zemi, přinesl pokoj, radost a spásu všem, kteří bydlí v tom domě. Proto znaménko + mezi písmeny neznamená plus, ale kříž. Nápis C+M+B na dveřích domu může být pro nás pomůckou, abychom při každém pohledu na něj, i když bude třeba časem méně čitelný, poprosili Ježíše, aby přišel do toho domu a požehnal všem, kdo v něm žijí. Přeji Vám všem požehnaný nový rok! Ať Kristus přebývá ve Vašich srdcích i domovech! P. Marian 2

3 Národní eucharistický kongres V letošním roce se v naší zemi uskuteční Národní eucharistický kongres, který vyvrcholí října v Brně. Česká biskupská konference si přeje, aby se všichni věřící na tento kongres začali připravovat už nyní. K tomu vytiskla materiál, obsahující mj. homilie na témata jednotlivých měsíců přípravy. Tyto homilie budeme otiskovat i v našem farním zpravodaji. Leden: Eucharistie a jednota Chybí nám koinonia, moc nám chybí ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal. (Jan 17,21) Jednota mezi námi je pro Ježíše podmínkou toho, aby svět mohl uvěřit! Jednota tedy není něčím navíc, co by mohlo, ale i nemuselo být. Je misijní podmínkou! Není to ale jednoduše vzájemná sympatie lidí, které možná spojuje obdobný pohled na svět nebo vyznávání podobných hodnot. Naše jednota je především dar, je účastí na jednotě, která je vztahem mezi Synem a Otcem, která je vztahem lásky tak silným, že se v Duchu Svatém stává božskou Osobou. Jednota je dar. Už si opět můžeme oddychnout: v křesťanství už to tak bývá, že úkolu předchází dar, že odpovědnosti předchází milost, že mé odpovědi předchází povolání, že Bůh je prostě vždycky první, je přede mnou, a tak tím, co musím udělat nejprve, je to, že nemusím dělat nic! Prostě se musím otevřít působení Boží milosti a s prázdnýma 3

4 nataženýma rukama přijmout dar. A privilegovaným pramenem daru jednoty je Eucharistie, Tělo Kristovo. Svatý Pavel měl v Prvním listě Korinťanům nádhernou intuici. Věděl, že jsou Korinťané rozdrobeni, věděl, že se liší svým společenským postavením, charakterem, původem prostě jako my dnes. A věděl, že je tyto odlišnosti přivádějí do sporů a hádek (srov. např. 1 Kor 1,12 13; 3,3 4; 6,1). A tak jim říká: Kalich požehnání, který žehnáme není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě. (1 Kor 10,16 17) Člověk je tím, co jí, říkal Ludwig Feuerbach, a i když tímto svým výrokem chtěl jako zastánce materialismu a ateismu říct, že člověk je jen tělo a jeho jedinou hybnou silou je sobectví a že náboženství je pak výplodem lidského egoismu, pomáhá nám vlastně pochopit a uchopit tajemství eucharistie a jednoty. Stáváme se tím, co jíme: Kristovým tělem, jediným Kristovým tělem. A přesto těla Kristova jsou, pokud to tak mohu vyjádřit, tři První tělo Kristovo je plodem té neskutečné novinky, kterou křesťanství přineslo, plodem vtělení: Bůh se stal člověkem, tělem! Stal se tělem, které se narodilo z Panny Marie, přes třicet let žilo spolu s námi na této zemi a nakonec bylo z lásky k Otci a k člověku ukřižováno. A toto Kristovo tělo se pro nás stalo kouskem chleba, skutečným pokrmem na cestu. Je Kristovým Tělem, které tomu, kdo ho jí, dává život věčný (srov. Jan 6,54), stalo se Eucharistií, druhým Kristovým Tělem. A svatý Pavel říká, že toto Kristovo druhé Tělo, tento chléb, který lámeme, je κοινωνία (koinonia), účast v Kristově těle. Ale naše přeložená účast je málo, je opravdu moc málo! Řecké κοινωνία, latinské communio je mnohem víc: je to společenství, je to sdílení, je to podíl, je to sounáležitost, je to jednota. Chybí nám slovo 4

5 κοινωνία, chybí nám communio, a snad i proto nám často chybí také to, co ta slova označují. Člověk utváří slova, ale i slova utvářejí nás. Možná bychom tak snadněji zahlédli, že tu proti Feuerbachovu sobectví stojí vztah lásky, který zakouší maminka, když svému miminku říká: Já bych tě láskou snědla. Takový vztah blízkosti je mezi mnou a Eucharistií, mezi Kristovým Tělem a mým tělem, stávám se tím, co jím. A ty vedle mě, který přijímáš Kristovo Tělo v Eucharistii, se také stáváš tím, co jíš. Svatý Pavel říká: Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě, tedy: i když jsme rozdrobeni, i když se tak často a snadno drobíme, přijměme tento drobek chleba, který nás sjednocuje. Stáváme se tak všichni tím, co jíme: třetím tělem Kristovým, církví. Církev se rodí z eucharistie. Asi jsme zapomněli na rozměr jednoty, na rozměr společenství, který je v eucharistii přítomen. A přitom apoštolové dobře věděli, co jejich Mistr ve večeřadle dělal, když vzal chléb a lámal Měli před očima oběť, ke které svým činem Ježíš odkazoval: pokojnou oběť, jedinou oběť, při níž představení jednotlivých rodin, kteří oběť podávali, mohli jíst z jejího masa. Vnitřnosti byly jako vždy spáleny a obětovány Bohu, protože v nich byl život. Část masa připadla knězi a druhá část hlavám rodin, které po hádkách a nedorozuměních na konci roku tuto oběť předkládaly. Ti všichni jedli z jednoho masa, a proto mezi nimi už napříště nemohly být spory. Pokojná oběť: symbol jednoty a společenství! Když tedy Ježíš vzal chléb a řekl: Vezměte a jezte, učedníci dobře věděli, co to znamená! My jsme eucharistii zredukovali na poděkování, ale ona je to v první řadě κοινωνία, communio Chybí nám to slovo, moc nám chybí. 5

6 Při slavení eucharistie se u nás chodí k přijímání, ale jiné národy dělají communio, vytvářejí společenství, jednotu, sounáležitost, sdílení! Možná bychom tak i my lépe pochopili, že když nám Ježíš říká: To čiňte na mou památku (1 Kor 11,24), tak nemá na mysli jen to, abychom denně nebo alespoň v neděli chodili na mši, ale že máme dělat to, co pro nás udělal on, a on se pro nás rozlámal. Tedy: lámejte se pro sebe tak, jako jsem se já rozlámal pro vás. Možná bychom snadněji pochopili, že se pokaždé, když stojím v řadě na přijímání, tedy dělám communio, vytváří to nejhlubší společenství mezi mnou a Kristovým tělem, ve všech jeho významech! Když tedy odpovídám amen a přijímám do svého života Tělo Kristovo, nepřijímám tak jen Ježíše, ale i všechny bratry a sestry, kteří se mnou jeho tělo tvoří. Vstupujme tedy s tímto darem do světa, stávejme se v každodenním životě eucharistií, která sjednocuje to, co je rozdělené, která vytváří vztahy. Vždyť úkolem církve těla Kristova je přivést svět k jednotě s Bohem, aby byli všichni jedno. 6

7 Pozdrav farníkům V minulém čísle jsme začali v rámci Roku zasvěceného života sérii pozdravů kněží, kteří v naší farnosti v minulosti působili. Tentokrát čtenáře pozdravil a citát sv. Terezie vybral P. Jeroným Ertelt. Milí čtenáři Hejčínského oka, už je to pěkná řádka let, co jsem byl převelen z Olomouce-Hejčína do Kostelního Vydří, abych převzal službu převora ve zdejším klášteře. Tím je už 8 let určován můj život a dána náplň mé služby řeholníka, převora a faráře farností Kostelní Vydří a Kostelní Myslová. Těší mě, že mohu žít na místě, kde se lidé setkávají s Bohem, čerpají sílu pro svůj život, nacházejí pokoj a útěchu ve svých starostech a trápeních, a že spolu se spolubratry a dalšími spolupracovníky můžeme být nejen při tom, ale také přispět svou trochou do mlýna. Vám všem přeji, aby Bůh nacházel u Vás místo k přebývání a bylo mu u Vás dobře. Bůh Vám všem žehnej P. Jeroným 7

8 Svatá Terezie z Avily: Chci vás upozornit, že pro toho, kdo se vydá na cestu vnitřní modlitby..., není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat, a proto máte dávat přednost těm věcem, které více podněcují k lásce. Snad ještě nevíme, co je láska, a tomu se nedivím. Láska k Bohu nespočívá v duchovních zalíbeních, nýbrž v tom, že jsme pevně rozhodnuty vyhovět mu ve všem, všemožně se snažit neurazit ho... Toto jsou známky lásky a ne trvalá usebranost, jako by stačila malá roztržitost a tím bylo vše ztraceno. (Hrad v nitru, Čtvrté komnaty) Zdeňka Kroupová 100 let Redakce Hejčínského oka spolu s celou farností sdílí radost z obrovského Božího daru 100 let života paní Zdeňky Kroupové, kterých se v lednu dožívá. Paní Kroupové upřímně z celého srdce blahopřejeme a vyprošujeme Boží požehnání a pomoc do dalších dnů pozemské pouti. Kéž má stále důvod k úsměvu na tváři, 8

9 a to i ve dnech zkoušek, a kéž se její energie čerpaná z Boží milosti i nadále šíří v jejím okolí! K tomu všemu nechť jí pomáhá Matka Boží, Panna Maria a Duch Svatý, jehož denně vzývá v modlitbě. Abychom si paní Kroupovou více připomněli, otiskujeme úryvky z rozhovoru v prázdninovém čísle Hejčínského oka z roku * * * Redakce Chtěla bych vás pozvat na setkání s jednou výjimečnou paní z naší farnosti. Někteří z vás ji znají, ale možná jen tak od vidění. A mnozí tu milou babičku neměli nikdy možnost potkat a popovídat si s ní. Je docela nenápadná, vzrůstem drobná, ale je to žena velkého ducha a životní moudrosti, a čeho si na ní nejvíc vážím i přes to, že neměla zdaleka lehký život, má radosti, naděje a optimismu na rozdávání. Je krásná, protože její srdce patří Pánu. O kom to mluvím? O naší nejstarší farnici paní Zdeňce Kroupové. Narodila se roku Ve 35 letech se provdala za vdovce, který měl z prvního manželství čtyři děti. Spolu měli jednu dceru. Její manžel zemřel v 93 letech, po jeho smrti paní Kroupová přilnula ještě víc k naší farnosti. Dlouhověkost mají v rodině. Její maminka zemřela ve 101 letech. Vy si pamatujete i úplné začátky této (hejčínské) farnosti...? Když jsem byla děvče, chodívali jsme na hřbitov tam nahoru (do dnešního Neředína), byly tam samé louky a pole, to už je všechno jinak. Pan arcibiskup Prečan věděl, že lidé z Hejčína a Řepčína musí chodit do kostela až do města nebo na Hradisko. 9

10 Tenkrát se plánovalo, že se město bude rozšiřovat na křelovskou stranu a že tam přibude mnoho obyvatel. A tak on rozhodl, že se tam vystaví kostel. Pamatuji si, že když jsme chodívali ze hřbitova, zašli jsme se vždycky podívat na stavbu, jak ten kostel roste. A když se kostel světil, bylo mi 17 let. Po letech jsem se tam pak přestěhovala a chodívala jsem do kostela jedině tam. Můžete nám říct něco o době vašeho dětství? Vždyť vy jste se narodila v roce 1915, tedy za Rakouska-Uherska. Za císaře pána, jak se říká... No, tenkrát se žilo nábožensky, lidé se hodně modlili, dodržovali přikázání. Bylo to moc hezké. Kostely byly plné, nazdobené květinami a lidé se modlili a zpívali Pánu Bohu. Dneska se zpívá málo, bez nějaké radosti a lásky. Já mám pocit, že lidem celkově chybí radost, láska a vděčnost. Jak se k sobě lidé tenkrát chovali? Všichni k sobě navzájem měli blíž, všichni se znali, pomáhali si, radili si. Nehledělo se na to, že je někdo bohatý a jiný chudý, nebo že je někdo Němec, Čech nebo Žid. Žilo se tak víc dohromady. Lidé se zdravili na ulicích a každý se s každým zastavil na kus řeči. Na Envelopě bydleli chudí lidé v takových jako vagónech, ale my jsme nedělali rozdíly. Jaké bylo vaše dětství? Můj tatínek byl vyučený krejčí. Já jsem se narodila v roce 1915 a za rok po mně sestřička Mařenka. A když já jsem měla rok a půl a ona půl roku, tatínek zemřel. 10

11 Jak se to stalo? Tatínek byl nemocný na srdce. Nebyl na vojně, ale když začala 1. světová válka, tak ho chtěli odvést. Muselo se prokázat, jestli je schopen narukovat, nebo ne. Byl předvolán do kasáren a musel tam s ostatními čekat hodně dlouho, bylo horko, pak začalo pršet, tak zmokli a on se tam nachladil, dostal zápal plic. A jak měl to slabé srdce, tak na to pak doma zemřel. Takže maminka neměla nárok na žádnou podporu, protože nepadl ve válce, a zůstala s námi sama. Nastěhovaly jsme se jenom do kuchyně a pokoj jsme pronajímaly, aby aspoň nějaké peníze byly. Maminka měla jednu sestru, která pracovala jako služebná a co našetřila, to nám dala. Později jsme vzaly k nám ještě maminčina tatínka, nastěhoval se k nám do města, on, který celý život prožil na vesnici. Zůstal u nás až do smrti. Bydleli jsme v takovém pavlačovém domě, neměli jsme ani zahrádku. Maminka se snažila, jak mohla, abychom se uživili. 11

12 Když jsem byla školačka, chodívala uklízet do domácností a já jsem jí pomáhala, čistila jsem kliky sidolem nebo leštila příbory či venčila psa, to mě moc bavilo. Jak jste prožila 2. světovou válku? To mi bylo 24, když to začínalo. Tetička chodila každé ráno do kostela a jednou přišla s hrůzou v očích a prý: Představte si, že ulicemi se valí němečtí vojáci. Pak se lidé začali dělit na Němce a Čechy. A co teprve Židé! Museli nosit ty hvězdy. Nevěděli jsme, co s námi bude. Po válce to ale bylo nadějnější... Kdepak, hned po válce to bylo moc těžké. Byli tady všelijací vojáci, Rusové okrádali lidi o hodinky: Davaj časy! to bylo jejich. My jsme zažili strachu střílelo se u nás na dvoře... Ale pak už bylo dobře, ne? No, byl hlad, jídlo nebylo. Ale postupně se to zlepšovalo. A pak přišli zase komunisti. Já jsem byla v lidové straně a v Orlu, měla jsem tam i nějaké funkce. Později jsem pracovala v ústředí Spořitelny. Nutili mě, abych vstoupila do strany (komunistické). Najednou jsem měla na stole přihlášku. Ale já jsem řekla: Já nikam vstupovat nebudu. A oni na to, abych přemýšlela o tom, že mám vystoupit z církve, kvůli dětem. A já jsem řekla: O tom já vůbec přemýšlet nemusím. Jak vnímáte dnešní dobu? Máme teď náboženskou svobodu... Já mám pocit, že Češi ztratili víru v Boha. Nemají na nic čas, mají všelijaké jiné zájmy. 12

13 Dřív se sloužila mše zády k lidu. Teď můžeme prožívat mši mnohem víc s knězem. Lidí je ale v kostele čím dál míň, a nikdo v kostele knězi neodpovídá. A mě by strašně zajímalo, proč. Ani při přímluvách není slyšet: Prosíme Tě, vyslyš nás. Je mi to líto. Mohla byste shrnout v jedné myšlence, co vám v životě pomáhalo? Já děkuji Pánu Bohu, že jsem se narodila na Moravě, v Olomouci, v takovém dobrém městě, a navíc v katolické rodině rodičům, kteří mě naučili milovat Pána Boha a bližního. To mě vedlo celý život víra. Ale zpočátku jsem byla takový obyčejný katolík. Nechodila jsem tak často na mši. Po smrti manžela (to je za posledních devět let) jsem ale začala chodit i ve všední den na mše do kapličky, přijímat Pána Ježíše, na májové pobožnosti atd. A tak děkuji Pánu Bohu za to, co jsem mohla prožít v hejčínské farnosti, a taky za kněze, kteří se o mě tak krásně starali a starají. Řekněte nám něco o vašem vztahu k Duchu Svatému. Já jsem jednou četla nějaký článek o tom, že se vlastně málo modlíme ke Svatému Duchu. A pak mě moc oslovila ta modlitba: Zahřej, co je studeno... a já jsem si řekla, vždyť právě to já potřebuji. Já mám to srdce takové studené. Tak jsem se k němu začala modlit a stalo se, že se můj vztah k němu prohloubil. A teď mi Duch Svatý pomáhá, vnímám jeho pomoc v každodenních událostech a moc mu za ni děkuji. Každý den se tu modlitbu k němu modlím. Děkuji za rozhovor a obohacení. Připravila Alena Rosová 13

14 Adopce na dálku Tři školáci Kumar, Benon a Brenda, kteří před několika lety vstoupili do naší farnosti skrze adopci na dálku, ukončili již díky organizačnímu působení pracovníků Arcidiecézní charity Praha i s naší malou finanční i morální podporou svá studia. Mají již možnost odpovědně a samostatně žít svůj život. Od října 2014 vstupuje symbolicky mezi nás náš čtvrtý adoptivní syn Derik Pinto, student z východního pobřeží Indie, z jedné z nejchudších oblastí země. Ti, kteří organizují pomoc na dálku, jsou si vědomi toho, že rodiče, kteří neumějí číst a psát, nemotivují své děti ke studiu. Tak se stává, že mnoho z nich končí své základní vzdělání předčasně. Stávají se občany bez sebevědomí, nejsou rovnocennými partnery těch vzdělanějších a jsou snadno manipulovatelní. Stávají se obětí lichvářů, pracují za nedostatečnou odměnu formou nevolnické práce a propadají na sociální dno. Škola (Mother Teresa Memorial Education Charitable Trust), kterou navštěvuje náš Derik, začala působit v roce Tento školský ústav založily dvě ženy Shamila a Renita Labo vysokoškolsky vzdělané, z dobře situovaných velkoměstských rodin. Sociální práci se věnovaly od roku Když začaly po ukončení studií vyučovat na venkově, viděly zblízka tu nesmírnou bídu, život bez možnosti slušného bydlení s nemožnými hygienickými podmínkami, podvýživou a nemocemi. Obě se rozhodly, že peníze, které jim rodiny ušetřily na věno, věnují na podporu vzdělání chudých dětí. 14

15 Vyvolily si pro svoji rozvojovou práci dvanáct vesnic v oblasti, která velmi potřebovala umožnit dětem výchovu a vzdělání. Ve škole, postavené v roce 1998, v současnosti studuje 600 dětí. Začínala jen s financemi od obou mecenášek, dnes přijímá příspěvky i od soukromých dárců. Kvalita školy je velmi dobrá a dává dětem šanci pokračovat ve vyšším vzdělání. Dětem poskytuje i kulturní zázemí, rodinám sociální pomoc, eventuálně krizovou intervenci. Škola se nachází 100 km od přístavního města Mangalore. Diecéze Mangalore (jihozápadní pobřeží Indie) patří k nejstarším katolickým diecézím v Indii. Obyvatelstvo je převáženě hinduistické, 9 % tvoří křesťané. Ve spolupráci s Arcidiecézní charitou Praha je zde do projektu adopce zapojeno 350 dětí. Jedním z těchto studentů je i náš Derik. Napsal nám již poděkování za naši podporu a přátelství. Věříme, že se mu podaří úspěšně dostudovat a že bude patřit k těm, kteří pozvednou materiální i morální úroveň svých spolubratří a sester. L. K. Krajíc chleba pro chudé Milí spolufarníci! Svými dary jste pomohli řadě lidí,... takto začíná děkovný článek zaměstnance Charity Olomouc pana Mgr. Jiřího Kubeše. (Celý článek si můžete přečíst na letáčku na nástěnce v kostele.) 15

16 Já mohu jen dodat, že Charita Olomouc je nám velice vděčná za pravidelnou spolupráci. Těší ji jak potravinová pomoc a finanční dary, tak i námi přidaná nadhodnota a to v podobě vánočního cukroví a velikonočního pečiva. Moc Vám děkuji za Vaši ochotu pomáhat potřebným. Ráda bych Vás seznámila s výsledky darů v roce 2013 a 2014: 2013 Konaly se dvě sbírky, při nichž se vybralo cca 60 kg potravin a finančně jsme přispěli částkou 9 600,- Kč Byly uspořádány čtyři sbírky, při nichž se nasbíralo cca 140 kg potravin a finančně jsme přispěli částkou ,- Kč. Děkuji Vám za důvěru. Jana Werdichová Novoroční z Egypta Už mnoho let jezdím do Egypta, a to nejčastěji na začátku kalendářního roku. Doma mě vždycky pustí, protože cestu do Orientu odůvodňuji jejím poutním charakterem. Do Egypta odešla po narození Ježíše Krista celá Svatá rodina (Mt 2,13 23), proto jdu také. Anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl:»vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu.«tento argument je zcela neprůstřelný a ne- 16

17 zpochybnitelný, protože se opírá o slova Písma. Jdu po stopách Svaté rodiny a navíc domů vždycky přivezu nějaké to orientální šatstvo (šátky a šály). Spokojenost je tak na obou stranách. Já si vědecky pobádám a dámská část rodiny se ozdobí. Při jedné z cest jsem putoval v údolí Nilu až do Horního Egypta, abych po stopách Josefa, Marie a Ježíška navštívil některá místa, kde se Svatá rodina na chvíli zastavila nebo kde pobývala. Egypt je od nepaměti rozdělen na dvě části. Dolní Egypt je společně s Káhirou jako hlavním městem považován za civilizovaný a kulturní kraj. Horní Egypt, který směřuje hlouběji do Afriky k jihu, je považován za oblast velmi specifickou, kterou můžeme popsat lidově jako vidlákov. A v jednom z měst v Horním Egyptě jsem vystoupil z vlaku a chtěl jsem navštívit, jako malé mezipřistání na poutní cestě, katolickou misijní stanici. Katolické křesťany vždycky potěší, když se o ně zajímá někdo ze zahraničí. Necítí se tak osamoceni v moři muslimského světa. Jenže najít kostel v Horním Egyptě není věc jednoduchá a katolický už vůbec. Když jsem po několika dlouhých chvílích nenašel, co jsem hledal, tak jsem se rozhodl, že se obrátím na odborníky. Vešel jsem do kostela pravoslavných křesťanů, kterých je v Egyptě více než těch katolických. Neotálel jsem a hned v bráně jsem zastavil prvního mladého muže, který vycházel ven na ulici. Pozdravil jsem, představil jsem se, popsal svou situaci a poprosil o radu. Místo odpovědi jsem uslyšel: Ty jsi z Evropy? Načež se mladík rozvyprávěl o svém velkém zájmu, kterým je renesance. Renesance ve vidlákově!? Všichni přece říkají, že Horní Egypt je jen nutné zlo na cestě do sousední země. Tento mladý muž právě odcházel z hodin umění, které mu dávala místní paní učitelka. Povídal velmi dlouho o renesančních malířích, o Sixtinské kapli a byl nadšený, že se může dotknout 17

18 někoho, kdo ztělesňuje krásu Evropy. Vzhledem k tomu, že při cestách dbám na svůj zevnějšek, jsem reprezentoval důstojně, byť jsem byl neoholen. Orientálci dokáží vyprávět dlouho a barvitě, jejich slovní zásoba je obdivuhodná. Ani se nedivím mladým Češkám, že v Hurgádě podlehnou výřečným egyptským mladíkům. Po čase jsem ho ale přerušil a připomněl mu, co hledám. Ačkoliv jsem velmi rád, že právě on, pravoslavný křesťan z Egypta, je fascinován evropským uměním, rád bych navštívil katolický kostel. Nato mladý muž změnil tón a upozornil mě na důležitou věc řekl: Já nejsem křesťan, já jsem muslim. Načež se obrátil, s úsměvem oslovil místního kněze, který mě ochotně odvezl autem do katolického kostela. Na celý rozhovor jsem na čas zapomněl, ale pak se mi zase vynořil ve vzpomínkách, protože mi připomínal, že jsem v něm něčemu nebyl schopen porozumět. Otázka zněla: Proč je tak překvapivé, že se student s paní učitelkou schází nad renesancí? Vždyť je to tak prosté. Paní učitelka, žák, učebnice, obrázky atd. Ale mladý muslim v pravoslavném kostele u paní učitelky, se kterou studují evropskou renesanci, to je příliš silná kombinace. Vztahy křesťanů a muslimů v Egyptě nejsou vždy zcela harmonické. Nechtěl jsem se při popisu utíkat k nějakým banálním frázím, že si dobří lidé prostě rozumí, nebo že když se chce, tak to prostě jde atd., a že se lidé různého vyznání prostě mohou sejít a spolupracovat. Pojmenovat problém mi pomohl jistý profesor, který je teologem a také znalcem kultury, respektive anglické literatury. Při jednom rozhovoru mi řekl, že jako lidé žijeme celý život v kultuře, kterou není možné přesně definovat. A události v našem životě proto chápeme jako obrazy a příběhy, které mění naše životy. Kde se změní život jedince, tam se vytvoří nový obraz 18

19 a nový příběh, který má pro nás jistý význam. Tak roste kultura a mění se životy lidí. Chceme-li oslovit druhého člověka, je třeba to udělat v místě, kde se změnil jeho život, protože tomu místu rozumí on i já. Proto si rozumí lidé, kteří sdílejí určitou životní zkušenost. Nadšení pro fotbal spojí fanoušky olomoucké Sigmy, i když jsme teď spadli z první ligy, tak jsme pevně přesvědčeni, že se zase dostaneme zpět. Matky s malými dětmi dokáží sdílet radosti i strasti života bez rozdílu vyznání. Podobně i v životě celé společnosti se pro pomoc lidem s leukémií rozhodnou nejčastěji lidé, kteří sami ve svém životě ztratili někoho blízkého kvůli této těžké chorobě. Osobní zkušenost, která změnila jejich život, jim umožní porozumět druhým. Mladý muslim v Egyptě se setkal s paní učitelkou nad tématem renesance, které jim oběma změnilo život. V křesťanství to není nic nového. Svatý Pavel nepřišel s předem stanoveným kánonem knih Písma, s definovanou transsubstanciací (přeměna chleba a vína v Tělo a Krev Krista při mši svaté), s požadavkem na zvedání rukou při modlitbě a se stanovenou strukturou společnosti, včetně způsobu hospodaření a výběru finančních částek. Oslovil posluchače tam, kde to pro ně bylo srozumitelné, protože se tam změnil jejich život. Prožíval s nimi stejný obraz a konkrétní životní příběh. Proto píše: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. (Gal 3,28) A na Areopagu Pavel říká Atéňanům, že jsou velmi zbožní a že jim chce vyprávět o neznámém bohu, jehož oltář si postavili. Křesťanství je v prožívání životní zkušenosti výjimečné, protože si nárokuje všeobecnost (katolicitu), schopnost vždy nově a aktuálně oslovit člověka v kterékoliv době, nikoliv vševládnost a celosvětovou direktivnost. Jak je to možné? Jeden velký teolog napsal, že křesťanství je zkušenost nového života, kterou 19

20 každý žije trochu jinak. Každý křesťan ochutnal nový život a stopy tohoto života může odhalovat i v životě druhých, věřících i nevěřících. Pan profesor mi pomohl pochopit setkání s mladým Egypťanem. Zároveň mi nasadil brouka do hlavy, protože mi tím naznačil, že se takto můžeme setkávat s každým a kdekoliv. Třeba s nevěřícími, s věřícími mormony a dokonce i s fanoušky Sparty nebo Slavie (!). Objevovat krásné, renesanční, moderní nebo dojemné obrazy a příběhy v životě druhého může být i příjemná činnost. Naše pozornost je na začátku roku 2015 věnována modlitbám za jednotu křesťanů, do které zahrnujeme i křesťany na Blízkém východě. Jejich životní příběh a obraz jejich životní zkušenosti je protkán násilím, nespravedlností a utrpením. Jednak tím pomáhají objevit tento rozměr lidského života i svým nekřesťanským spoluobčanům a neoddělitelně ho spojují s odpuštěním, nám však připomínají, že i v životech našich spoluobčanů i souvěrců jsou menší nebo větší příběhy bezpráví. Novoroční předsevzetí si nedávám, stačí mi zkušenost nového života, zatím jsem ji ještě zcela neodhalil. Přeji všem čtenářům hezký rok 2015 plný zkušenosti nového života. Jaroslav Franc Sestra Janina misionářka (1) V minulém čísle Hejčínského oka jsme otiskli dva texty naší voršilky, sestry Janiny Ołchawé. Nyní představujeme sestru Janinu ve vlastním vyprávění o její předchozí misijní práci, především v Senegalu. 20

21 Po 24 let svého pobytu v městě Thiès v Senegalu jsem byla v mezinárodní komunitě, kterou založily sestry voršilky Římské unie z Francie. Nadace vznikla zároveň se založením kolegia roku Když jsem v listopadu 1980 přijela do společenství, bylo v něm jedenáct sester pocházejících z osmi různých zemí: 21

22 z Francie, Itálie, Kanady, Polska, Belgie, Brazílie, Španělska a Slovinska. Jazykem, kterým jsme se dorozumívaly, byla francouzština, protože ta byla všeobecně oficiálním jazykem v Senegalu ještě z dob, kdy země byla francouzskou kolonií. Má počáteční práce spočívala v pečování o děti katolické i muslimské, které se každou středu od 16 hodin scházely v kostelích v rámci Katolické akce. Hnutí Katolická akce je v Senegalu velmi rozvinuté a kromě církevních aktivit zahrnuje i jiné oblasti společenského života. Katolická akce pro děti měla název CV A V. (Ta počáteční písmena znamenají Srdce bojovná, duše bojovné.) Této Akce se účastnily děti od 6 do 12 let, jejichž výchovou se zabývají dobrovolníci, katolíci pocházející ze stejné farnosti. Je to výchova dětí mladými lidmi, staršími kamarády. Moje práce spočívala ve spolupráci s mladými dobrovolníky, v přípravě společných setkání s dětmi, učení dětí životu ve skupinách, zpěvu písní, hrám i zábavě, ale i pomoci jiným, například starším lidem, ale nejenom to. Toto hnutí na začátku školní- Sestra Janina se žákyněmi 22

23 ho roku ovládalo celý Senegal, představitelé Senegalu spolu s odpovědnými kněžími a sestrami (jako já) připravovali program pro všechny skupiny v Senegalu. Vybrali jsme pro všechny skupiny jeden slogan například poslouchejte, písničku roku nebo jiné výchovné směrnice. Tyto motivy vedly k tomu, že se děti z celého Senegalu spojovaly a vyrůstaly v křesťanské výchově a v nezištné pomoci. Zároveň jsem začala pracovat na internátu za pomoci jedné belgické sestry. V internátu bylo umístěno 60 děvčat z katolické vesnice vzdálené asi 25 kilometrů od našeho města. Každá vesnice v Senegalu se snaží pro svou mládež, která od nich vyjíždí, zajistit nějaký dům, kde by katolická mládež mohla bydlet v dobách svých studií, aby na ně neměli vliv muslimové a nevedli je k přestupu na islám. O taková společenství mladých se stará nejčastěji kněz z jejich farnosti nebo rodiče těch mladých. Tento způsob pastorace přináší veliké plody. Mládež zůstává věrná tradicím dané etnické skupiny. V onom internátu jsem se čtyři roky věnovala také dívkám, které se rozhodovaly pro vstup do zdejšího společenství Dcery Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Každý rok vstupovaly jedna nebo dvě dívky do tohoto společenství. 23

24 Když jsem ve Francii v Tours získala diplom z francouzštiny, mohla jsem nastoupit do našeho soukromého kolegia voršilek jako vychovatelka i učitelka. Měla jsem na starosti dvě třídy. Připomínám, že v jedné třídě bylo 50, později dokonce 55 dívek. Kolegium bylo a dodnes je školou pouze pro děvčata, která v něm tráví čtyři roky a vycházejí s tzv. malou maturitou. Je to francouzský systém, stejně jako i program je podobný francouzskému. Kromě vychovatelství jsem také učila staré dějiny, katechismus pro katoličky a etiku pro muslimky. Podotýkám, že jsem jako katolička nemohla učit muslimské náboženství. Ale v Senegalu přijímají, že v katolických školách je etika pro muslimky. Jsou to témata, která se týkají každého člověka, jako třeba pravda, přátelství, spravedlnost, pracovitost apod. Jsou to neutrální témata tak jsme je nazývaly. Muslimské rodiny to akceptovaly. Naše kolegium mělo zhruba od 414 do 420 dívek. Polovina z nich byly katoličky. Na kolegiu se platí školné. Abychom školu udržely, musely jsme přijímat muslimky, které byly 24