PØISTØIŽENÁ KØÍDLA 001/ VE ŠKOLE, KRESLENÍ AKTU. U STOJANÙ ZLEVA BARTOŠ, J. R. A PROF. HOFMAN, 1942 (FOTO NA DALŠÍ STRANÌ)

Transkript

1 PØISTØIŽENÁ KØÍDLA 001/ VE ŠKOLE, KRESLENÍ AKTU. U STOJANÙ ZLEVA BARTOŠ, J. R. A PROF. HOFMAN, 1942 (FOTO NA DALŠÍ STRANÌ)... 1

2 ... 2

3 J A N R A J L I C H KØÍDLA PØISTØIŽENÁ BRNO 2005 AKADEMICKÉ... 3 NAKLADATELSTVÍ CERM

4 Připisuji své ženě Boženě ( ) Jan Rajlich PŘISTŘIŽENÁ KŘÍDLA Vydalo AKADEMICKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM, s. r. o. Brno v roce vydání Náklad 700 výtisků Návrh obálky (přebal, desky) autor Grafická úprava a DTP Jan Rajlich ml., Odbor průmyslového designu, Ústav konstruování FSI VUT v Brně Sazba písmy ITC Weidemann a Futura Bold Korektura Alena Rajlichová Ilustrace z archivu autora (194 ilustrací: 22 barevných, 172 černobílých) Formát knižního bloku 230 x 160 mm, 400 stran Ofsetový papír Dito 110 g Barvy Jänecke+Schneemann Vytiskla Tiskárna Expodata-Didot spol. s r. o., Brno-Výstaviště na ofsetovém tiskovém stroji Heidelberg SM 74-4-P-SE Vytištěno v České republice / Printed in the Czech Republic Jan Rajlich, Brno 2005 ISBN

5 OBSAH Přistřižená křídla úvod... 7 Ve Škole umění Léto 1939 Baťa zakládá uměleckou školu, Přijímací zkoušky V Baťově Zlíně, První kroky Válka Zahájení a první hodiny vyučování První dva školní roky Co s volným časem? Filmové žně 1940, Kolektiv a jeho individuality Uprostřed kolektivu Barbizon Zlín jako výstavní centrum Soustruh mezi obrazy a sochami Výstavy mladých, školní výstavy Zlín a místní hromadná doprava V reklamním oddělení Apis a Prostějov Něžné pohlaví Profesor Makovský Světáci Diskuse a debaty Václav Chad František Chmelař Školní dílny Pajcdílna Studentský Tingltangl Mastnější na méně mastné docent František Petr Baťovské dovolené, Náchodské extempore Velikonoce pod Radhoštěm Mistr Exkurze do Prahy Klub v protileteckém krytu

6 Sport a my, Zlín a Luhačovice Vstup do uměleckého života Sylva Na koupališti Okupace odboj Bomby na Zlín zákopy Belgičani Tvrdý úder Znovu svobodní Opět ve Zlíně Doslov Seznam ilustrací Rejstřík. Učitelé a studenti Školy umění, výtvarní umělci, architekti a další umělci a významné osobnosti Slovníkové značky a zkratky Přehled učitelů a studentů Školy umění ve Zlíně v letech Výběr literatury Poděkování

7 PØISTØIŽENÁ KØÍDLA Celé mé vzpomínání je věnováno pěti letům stráveným ve válečném Zlíně a studiu na tamní Škole umění v režii tehdy již doma i ve světě známé, ba dokonce slavné obuvnické firmy Baťa. K souhrnnému názvu, který jsem po zdlouhavém a opakovaném váhání vepsal do záhlaví svého rozpomínání, mě však nepřivedly jenom zážitky ze Zlína, ale také mé živé vzpomínky z dětství a z let chlapeckých, z prvních mých necelých devatenácti let života. V náruči Baťových obuvnických továren jsem se octl naráz, bez plánování a bez dlouhých příprav jako naprosto nezkušený venkovský mladíček s otevřenýma očima, ale s jediným velikým snem a touhou stát se malířem Na svět jsem přišel v krásné jihočeské obci Dírná (tehdy ještě s běžně používaným přívlastkem u Soběslavě), ležící uprostřed úrodných polí a luk, v nížině s mnoha lesy a rybníky, na středu pomyslné spojnice mezi městy Soběslav a Jindřichův Hradec, necelé dva kilometry od vodního zámku Červená Lhota, zájezdové perly dnešních turistických kanceláří Jako nejmladší ze čtyř synů jsem se narodil v řemeslnické rodině, která se ze středočeského Sedlčanska přestěhovala za prací na jihočeské Soběslavsko. V Dírné, v širokém okolí největší obci se stovkou popisných čísel, s kostelem, farností, školou, poštou, dvěma hostinci, několika obchody, mlýnem s malou vodní elektrárnou, zámkem s velkým parkem, s velkostatkem, lihovarem a pivovarem, otec našel zaměstnání na velkostatku bývalého hraběte Josefa Osvalda Vratislava, potomka slavného českého šlechtického rodu Vratislavů z Mitrovic, jako kovář a podkovář. Tak také zněl úřední název jeho zaměstnání, jak je měl zapsáno do různých osobních dokumentů, osvědčení, výučních listů (měl jich několik), domovského listu a dalších osobních dokladů a listin. Jako přistěhovalci a tzv. bezzemci neměli tedy moji rodiče žádné polnosti a hospodářství. Maminka ale pocházela ze zemědělství a od svého dětství měla k práci v zemědělství nejen ten nejlepší vztah, ale nacházela v ní dokonce i zálibu. Podle možností se tak doma snažila, mimo běžné králíky a nezbytné slepice, chovat alespoň v omezeném počtu ještě další domácí zvířectvo a především přímo jako svou chloubu dobré hospodyně malé hejno husí. Dokud byla zdravá a mohla chodit, o své opeřence maminka vzorově dbala, starala se a svědomitě o ně pečovala. Vždycky ji těšilo, že náš houfek mladých husiček už na první pohled každého výrazně upoutal, na... 7

8 002/ RYNEK V DÍRNÉ OKOLO první pohled se díky své dobře vyži- R. 1920; ZA LÍPAMI KOSTEL vované tělesné schránce, výtečné kon- SV. VAVØINCE, VLEVO V POZADÍ dici a pečlivě až úzkostlivě udržované ZÁMECKÁ BRÁNA, VPRAVO ŠKOLA čistotě bělostného peří dosti lišil od početných ostatních vesnických hejn. Nebylo na tom nic divného, když i částečná péče o naše husy byla svěřována nám dětem a že, jak jsem i já dorůstal, patřila k mým samozřejmým dětským domácím povinnostem. Štěbetavé husy bylo třeba celé dny hlídat, na pastvě, při koupání na rybníce, a co bylo nejdůležitější, zejména se pak vždycky k večeru postarat, aby se bez úhony, včas a hlavně všechny dostaly domů do svého čisťounkého chlívku a ohrádky na našem dvorku. Přímo uprostřed vsi jsme měli dva rybníky. Jmenovaly se Čekal a Návesník, ten první z nich byl snad jen metrů od našeho stavení. Další dva, Nový a Louže, také nebyly daleko, byly pár desítek metrů zase jinde, na okraji obce. Ale ten na první pohled největší a nejdelší rybník Zámecký, silnicí s mostem rozdělený na Malý a Velký Zámecký, obtáčel celou ves a jeho záhyby omývaly zídky s ploty mnoha vesnických zahrádek. Před očima mám stále ten obraz radostného husího vzrušení, když jsem náš houfek krásných, mladičkých, čistotou a bělostí zářících husiček vyprovázel k některému z nedalekých rybníků. Sotva tito štěbetající tvorové ucítili a uviděli vodu, nic je už nemohlo udržet. S ryčným, radostným kejháním se husy daly... 8

9 na úprk k vodě, vběhly na dosud klidnou vodní hladinu a neuvěřitelně rychle se odrážejíce svýma nožkama a s máváním křídel vpadly doprostřed čeřící se vody. Až po chvíli, po čvachtání a po plácání křídly do cákající vody, po potápění, vzájemném škádlení a chytání peří svých sousedek do zobáků, poté co se už dosyta vydováděly, po všem tom vzrušeném vyvádění se zvolna uklidnily a za chvíli v pohodě spočívaly takřka nehnutě na vodě nebo držíce se už stále jen v houfu plavaly líně a zdánlivě bez určitého cíle z místa na místo. Chvílemi přestaly i klevetit, a když si některá bez zřejmého důvodu dokonce založila svou hlavu pod křídlo, zdálo se, jako by si v nastalém nehybném tichu a klidu na vodě zdřímla. Občas některá klid narušila, zhoupla se a hlavou a zobákem zamířila ke dnu, nad hladinu vystrčila svůj zadeček s dlouhými brky a z vody trčícíma nožkama s roztaženými blánami mezi prsty udržovala polohu nebo měnila směr. Pod hladinou zřejmě něco hledala k snědku, a když nějakou pochoutku přece jen našla a sezobla, vyhoupla se zpět na hladinu, hlavou zamířila do normální polohy, zatřepala s ní, aby se snad zbavila posledních kapek vody, které se jí zachytily na peří, někdy zatřepala i křidélky a ve vteřině znovu spočinula v klidu a pokoji na hladině. Občas si ovšem některá kamarádka najednou uvědomila, že husy jsou vlastně ptáci a těm že je dáno a určeno létat. Svou úvahu neváhala ihned sdělit patřičně důležitě i sousedkám a náhle, zničehonic nejagilnější z nich možná že to býval houser jako vůdce hejna se dala do křiku, vztyčila se, začala se pomocí kmitání nožek odrážet od vodní hladiny, mávat křídly, až se jí podařilo překonat odpor vzduchu a hlavně těžkého, dobře živeného těla a vznést se tak metr, dva nad hladinu, a dokonce pak uletět nad vodou ještě tak deset, dvacet metrů, než opět s plácnutím žuchla zpátky do rozčeřené vody. Ostatní ji okamžitě následovaly nebo se o to alespoň pokoušely. Touha a vůle letět dál, dál od svého rybníčku, od svého políčka, od svého / PRIMÁN JAN RAJLICH DESÍTILETÝ, 1930

10 trávníčku, dál do světa, ta tu byla, ale sama o sobě nestačila. Přistřižená a stále a důsledně přistřihovaná křídla létání nedovolila. Bývalo mně těch našich veselých, štěbetavých husiček líto, když jim maminka co chvíli, sotva jim povyrostla, ta dlouhá brka v křídlech znovu a znovu přistřihávala. Jinak by nám uletěly a vzpomeň si přece jen na podzim, na to jak vždycky vysoko na obloze táhnou hejna divokých husí a jak s daleko slyšitelným křikem se od nás stěhují kamsi pryč, jak dokážou tak vysoko a daleko letět Maminčinu vysvětlení jsem pozorně naslouchal a rozuměl jsem mu, přesto však dokázalo mou lítost ukonejšit sotva z poloviny. Když jsem pak sám vyletěl z domova a od našich milých husí jsem se náhle ocitl uprostřed války a uprostřed neznámého, cizího a v prvních dnech, jak se mně zdálo, dokonce nevlídného až nepřátelského prostředí, když jsem trávil veškeré své dny místo v přírodě uvnitř průmyslového Zlína, mnohokrát jsem si na ta přistřihovaná křídla vzpomněl. Ta touha těch nebohých ptáků stát se něčím víc, než jak námi lidmi je jim určováno, ta uvnitř stále dřímající touha stát se tím, co jim sice bylo kdysi souzeno, ale dnes je odpíráno, ačkoliv po tom zřejmě stále touží, ta stále nenaplňovaná až nostalgická touha spolu s marným úsilím naplnit svůj sen a své prapůvodní poslání, ta mně připadala často tak nějak blízká, a dokonce srovnatelná s vlastním osudem i s každodenním postavením mých přátel a kamarádů na Baťově Škole umění a v baťovském ráji ve válečném Zlíně v Němci okupovaném Protektorátu Böhmen und Mähren. Také nás tehdy ovládala bytostná touha vzletět, odpoutat se od země, oprostit se od všedních a stále jen nudných denních povinností, zbavit se deprimujících zpráv z válečných front, touha létat, dokonce odletět někam docela daleko z toho našeho, na poměry sice pěkně vyhřátého, ale nějak už zatuchlého a čím dál tím víc milovaného i nemilovaného kotce. VZLÉTNOUT, LETÌT, VZNÁŠET SE JAK ALE? NÁM TO BYLO PØECE ÚPLNÌ JASNÉ: JAK JINAK NEŽ SAMOZØEJMÌ NA PERUTÍCH, NA KØÍDLECH! NA KØÍDLECH UMÌNÍ! NA KØÍDLECH FANTAZIE Jak ale se věci měly a vyvíjely ve skutečnosti? Touha se bohužel mohla měnit ve skutečnost jen a jen ve snění. Zvláště když křídla byla programově zkracována a neustále přistřihována, dokonce leckde už až do samého masa!!!

11 ... 11

12 VE ŠKOLE UMÌNÍ (NAD ZLÍNEM POD LESEM ) NAD EVROPOU SE STAHOVALA HROZIVÁ, TEMNÁ MRAÈNA. SLUNCE SI ALE STÁLE JEŠTÌ MEZI NIMI HÁJILO SVÙJ PROSTOR, ABY ALESPOÒ ŠKVÍRAMI MOHLO VYSÍLAT HØEJIVÉ PAPRSKY, KTERÉ BY UDRŽOVALY POSLEDNÍ ZBYTKY BLÁHOVÉ NADÌJE A OPTIMISTICKÉ DÙVÌØIVOSTI V BLÍZKOU BUDOUCNOST, ZATÍMCO VRCH NAD NIMI JIŽ DLOUHO NABÝVALA ZLOVÌSTNÁ TUŠENÍ A REÁLNÉ PØEDPOVÌDI BLÍŽÍCÍCH SE KATASTROF. 004/ NA PØEDCHOZÍ STRANÌ DOBOVÁ POHLEDNICE ZLÍNA, 30. LÉTA 20. STOLETÍ... 12

13 LÉTO 1939 BAŤA ZAKLÁDÁ UMÌLECKOU ŠKOLU PØIJÍMACÍ ZKOUŠKY Firemním dopisem akciové společnosti Baťa, úhledným úředním dopisem se záhlavím, vyjádřeným již slavnou a zcela nezaměnitelnou firemní písmovou značkou s charakteristickými dekorativně upravenými tahy písmen, velkým B a malými a, ť, a, bylo do Zlína pozváno snad přes dvě, či dokonce tři stovky uchazečů o přijetí na nově zakládanou uměleckou školu. Kolik nás pak skutečně přijelo, nevím. Bylo nás ale hodně, samí chlapci a mladí muži ve věku od 14 (Hudeček) do 27 let (Peňáz). Ani jediná dívka! V sálech především Studijního ústavu II (byly ty Studijní ústavy dva!), v jeho nejbližším okolí, pod lesem vysoko nad Zlínem, ale také i v Sociálním ústavu, v místnostech vyhrazených ustáleným přijímacím procedurám všech zájemců o běžné zaměstnání u firmy Baťa, tam všude, v novém, neznámém prostředí strávili mladí uchazeči o přijetí do prvního, pionýrského ročníku právě zakládaného podnikového uměleckého učiliště celý baťovský pracovní týden, od pondělí do pátku. Ještě po víc než šedesáti letech si živě vzpomínám na to rozčilení a rozechvění, které mě ovládlo, když za chvíli jsem se měl s ostatními podílet na dění, které mělo rozhodnout o mém příštím životě! Dodnes cítím tu naléhavou, neodbytnou směs rozporuplných pocitů, které mě zaplavily a doprovázely mé první hodiny strávené ve Zlíně. Obyčejnou zvědavost přehlušily obavy a strach. Ten jen zvolna, ale přece jen stále přesvědčivěji, přemáhala víra v nadějný konec, aby už během těch prvních hodin napětí a vzrušení nakonec převládla vůle a urputná touha uspět. Jak to ani jinak být nemohlo, byli jsme trochu vyděšení, trochu zvědaví, trochu zaražení, přitom ale někteří naopak dosti sebevědomí, do jednoho však všichni plni očekávání a nadějí, všichni vzrušení a napjatí, jak tento náš velevýznamný krok do života dopadne. V tak nevšedním rozpoložení a náladě jsme se tedy sešli to jedno pondělí v červnu, brzy po ránu, ve vestibulu Studijního ústavu II, který, jak nám pochopitelně nezůstalo utajeno, měl se stát sídlem naší nové školy. Studijní ústav II tvořil součást komplexu tří budov, dvou přísných Studijních ústavů se vznosným, slavnostním Památníkem Tomáše Bati uprostřed. Funkcionalistická architektura Zlína i zdejšího seskupení budov nad Zlínem před

14 stavovala pro mne tehdy naprosto nový vizuální vjem, zcela nový zážitek, poskytovala mně dosud nepoznanou zkušenost. Stál jsem před budovou, která se v ničem nepodobala tomu, co jsem dosud kdy viděl. Šedý beton, červené režné cihly a sklo. Vznosné, ale přísné vertikály betonových sloupů, vyplněné prostými plochami zdiva a pásy zasklených oken. Žádné šikmé střechy, žádné profilované římsy, žádné balkony a výklenky, žádné balustrády, žádné titěrné ozdoby ani žádné výrazné dekorace, dokonce ani žádné zbytečné omítky! Na první pohled strohá geometrie. Geometrie, která přes všechnu neočekávanost, nezvyklou jednoduchost a strohost přece jen ale něčím těžko definovatelným a nepopsatelným musela zaujmout a současně vzrušovat vnímání i úplně nepřipraveného venkovana. O samotném programu školy jsme ještě mnoho nevěděli, všichni jsme jen toužili stát se především UMĚLCI, malíři a sochaři, ať už jsme se předtím zhlédli v Mikoláši Alšovi nebo ve Vincentu van Goghovi, v Josefu Myslbekovi nebo v Augustu Rodinovi, nebo ať jsme i někteří o těchto umělcích dosud neměli ani potuchy. Všichni jsme určitě rádi kreslili, malovali a všichni jsme také věděli, že nám proslavená, ale mnohými i proklínaná firma Baťa nabízí něco naprosto nového, jedinečného, naprosto neobvyklého a zcela neslýchaného. Věděli jsme, že přijatým uchazečům umožní firma absolvování vytouženého, ale určitě nezvykle náročného studia při plně placeném zaměstnání. Všichni jsme si byli dobře vědomi toho, že přijetí přinese uchazečovi úplnou hmotnou nezávislost na domovu a na rodičích a tím i v mnoha případech velice, velice často vyřešení domácích neutěšených rodinných sociálních poměrů. Krátká věcná zpráva o založení baťovské školy ve Zlíně a o vypsání termínu přijímacích zkoušek, kterou v novinách někdy v březnu či dubnu objevil můj nejstarší bratr Jaroslav a její výstřižek mně poslal, představovala pro mne osobně neuvěřitelný záblesk NADĚJE naděje na možné splnění jediného velkého snu, který jsem kdy měl, snu, který mě doprovázel od nejútlejšího dětství, po celou dobu středoškolských studií až do posledního maturitního roku. Nikdy jsem si nepřál stát se úspěšným podnikatelem, obchodníkem, továrníkem ani automobilovým závodníkem nebo letcem. Alespoň co si pamatuji, nikdy ani na chvíli jsem netoužil být ničím jiným než malířem. A to už v předškolní době, ve třech, čtyřech letech, kdy mně přišly do ruky kresby Mikoláše Alše. Učarovaly mně jeho kresby z české historie, Jan Žižka, husitští bojovníci, dragouni na koních, ale zejména jsem miloval v různých lidových kalendářích uveřejňované ilustrované lidové písničky, které mně pak musela maminka často přezpívávat. Já jsem zaujatě poslouchal a na Alšovy obrázky se upřeně díval a do podrobností a do nekonečna si je dokázal prohlížet. Osiřelo dítě jsem vždycky probrečel,... 14

15 ale znovu a znovu jsem maminku uprosil, sama na to později často vzpomínala, aby mi tu přesmutnou písničku o sirotkovi a zlé maceše opět a opět zazpívala. Ale ani ve škole se mně Mikoláš Aleš neztratil z obzoru. Číst jsem se přece učil a naučil z jeho slabikáře, kresby obdivovaného a milovaného malíře doprovázely už mé první nedočkavé pokusy seznámit se s abecedou ještě o prázdninách, před tím než jsem si poprvé sedl do školních lavic v první třídě dvoutřídní obecné školy v Dírné Jak ale dosáhnout na tak vznešený, vzdálený, jistě nesnadný, ale jeden jediný životní cíl? Samotné přání a nadšení asi stačit nebude! Na studia na malířské akademii v Praze nebylo v té době, v době doznívající krize, ani pomyšlení. V Praze studoval již jeden ze starších bratrů a početná rodina v nezáviděníhodné sociální situaci to zvládala jen velice těžce. Maminka byla dlouhá léta nemocná, v posledním čase již trvale upoutaná na lůžko, tatínek měl před odchodem do důchodu a na dluh rozestavěný a jen pomalu dokončovaný rodinný domek! Vydržovat v Praze dva studenty, to pro rodiče nepřicházelo v úvahu ani v tom nejrůžovějším snu. V úvahách, co tedy po maturitě, musel jsem na možnost přihlásit se na malířská studia do Prahy již dávno rezignovat a úkol, který jsem měl v závěru studia před sebou, pouze spočíval v obstarání si nějakého místa, nějakého, vlastně jakéhokoliv zaměstnání, v němž bych mohl alespoň zčásti využít vědomostí získaných za svá osmiletá gymnaziální studia, a hlavně postavit se na vlastní nohy. Nic konkrétního se ale nenabízelo, společenská situace v celém regionu v jižních Če- 005/ CHARAKTERISTICKÝ chách dlouhodobě prokazovala jen ne- LOGOTYP BAŤA Z 40. LET. patrné možnosti získat vhodné a přimě- FIREMNÍ LOGO PRODÌLALO řené zaměstnání, a tak vyhlídky pro BÌHEM DALŠÍCH LET JEN MÍRNÉ nejbližší budoucnost mně neslibovaly ÚPRAVY, OD HRANATÝCH OHYBÙ nic jiného, než že jen rozšířím tehdy K ZAKULACENÝM. VE SVÉM stále ještě početné řady nezaměst- VIZUÁLNÍM ZÁKLADÌ SE UDRŽELO naných středoškoláků. Zdá se mně V TAKØKA NEZMÌNÌNÉ PODOBÌ dnes, že já sám jsem se tím tehdy nijak AŽ DO SOUÈASNOSTI příliš netrápil, zato moji rodiče měli... 15

16 006/ J. R. NA MATURITNÍ FOTOGRAFII, BØEZEN / JAN RAJLICH: U RYBNÍKA (ÈEKAL V DÍRNÉ), TEMPERA, 1945 jistě starostí nad hlavu. Já jsem na žádné jiné zaměstnání ani nepomyslil a bezstarostně si užíval poslední volné dny bezstarostného mládí a bezstarostného studia. Samotné gymnaziální studium mně totiž nikdy nedělalo sebemenší starosti a procházel jsem jím celých osm let bez větší námahy a bez valných potíží. Asi jsem čekal na zázrak. A zázrak se skutečně přihodil! Proto ta veliká NADĚJE, kterou s sebou přinesla celkem strohá novinová zpráva o prvních krocích k založení Školy umění ve Zlíně a o neuvěřitelných podmínkách studia, které nabízí. Nezaváhal jsem ani minutu, na rodičích jsem si vyprosil souhlas a peněžní částku na jízdné, na naše rodinné poměry přece jen dosti velkou. Cesta vlakem z Kardašovy Řečice a Jindřichova Hradce do Zlína mně tehdy připadala jako výprava až na sám konec světa. Osobním vlakem se jelo takřka celý den, pětkrát jsem musel přesedat! K penězům od rodičů na jízdenku jsem přidal ještě částku 50 K, kterou bylo potřeba složit na úhradu jednotné sestavy malířských potřeb, jež všichni uchazeči dostali ke zkouškám. Tuto povinnou padesátikorunu jsem si uhradil ze svých vlastních dlouholetých studentských úspor, střádaných po padesátihaléřích a po korunách. Další výlohy jsme už neměli, firma nás ubytovala zdarma na internátě. Jak jsme se stravovali, to si dnes už ani nepamatuji. Asi také na útraty firmy. Jistě to tehdy ale nebyl ještě žádný problém. První den zkoušek přesto znamenal pro mne naprostý šok a v prvních okamžicích mně přinesl tvrdé rozčarování a poznání, při němž ve mně chvílemi zbývala opravdu jen malá dušička. Na zkoušky jsem se předtím nijak nepřipravoval. Nevěděl jsem, že bych měl; ostatně jsem na to neměl ani čas, ani příležitost. Do septimy jsem na gymnáziu sice chodil na nepovinné kreslení, dvě hodiny... 16

17 jednou týdně odpoledne, ale to jenom proto, že mě kreslení bavilo. Žádná programová výuka a příprava na nějaké budoucí zkoušky se v něm neskrývala. Mými jedinými nástroji byla tužka, péro a tuš a vodové barvičky. Nyní při zkouškách jsme ale měli kreslit uhlem a malovat olejovými barvami, které jsme dostali volně k použití. Všechna tato práce s materiály, které jsem znal spíše jen z doslechu nebo od vidění o prázdninách u nejstaršího bratra a vzácně u druhých spolužáků na gymnaziálním kreslení, ale sám jsem s nimi neměl nejmenší zkušenosti, ta byla pro mne nová, a především zcela nezvyklá. Rozhlížel jsem se proto dychtivě po svých sousedech, abych se alespoň tady na místě hned přiučil, jak se co má dělat, jak se k čemu postavit. Před malířskými stojany, které nám opět k dispozici dala škola, stáli podle mě už hotoví umělci, někteří dokonce ve sněhobílých, jiní od barev zamazaných pracovních pláštích. Suverénně poměřovali s tyčinkou černého uhlu v natažené ruce sádrovou hlavu, kterou jsme měli nakreslit, za chvíli nato dokázali mistrně palcem rozetřít hutnou stopu kreslířského uhlu, aby docílili jemného stínování a měkké modelace objemu hlavy. A což teprve, když jsme měli olejovými barvami namalovat portrét pózujícího modelu nebo z různých předmětů zaranžované... 17

18 zátiší, anebo hned další den v přírodě za budovou Studijního ústavu, kde zkoušky probíhaly, namalovat pohled ke kopci s lesem a cestou ke Kudlovu! Ze sousedovy malby na lepence na mne koukal model jako živý, v krajinářské studii plynula dramatická oblaka v azurovém nebi nad lesem, trávník v popředí byl vyveden do nesčetných podrobností, jen si kvetoucí pampelišky utrhnout! Nestačil jsem se divit. Můj obdiv k některým uchazečům nebral konce, bylo zcela jasné, že většina z nich má za sebou náročnou průpravu. Vždyť také z útržku rozhovorů při práci i z vyprávění při večerním seznamování vyplynulo, že jsou zde dokonce přítomni již několikaletí frekventanti středních uměleckých škol ať už z Prahy, nebo z Brna, že mnozí jsou vyučení malíři-dekoratéři, sochaři-kameníci, mnozí absolvovali různé přípravné kurzy a mnozí již praktikovali v různých místních kroužcích a okresních spolcích jako úspěšní malíři amatéři. Jistěže mě v některou chvíli proto napadlo sbalit si svých pár švestek a odjet domů, ale byl jsem z domova zvyklý nevzdávat se při prvním nezdaru. A také to mé jediné, velké, životní přání, jehož splnění se před cestou do Zlína zdálo být tak na dosah a zde v baťovském Studijním ústavu se najednou zase začalo tak vzdalovat, dodávalo mně, přestože na mne dolehla tíha té takřka nesplnitelné náročnosti, nečekaně plno odvahy a síly tvrdošíjně ve zkouškách dál pokračovat. K přijímacím zkouškám se sešli a sjeli zájemci o studium ze všech koutů tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava; zdaleka to nebyli jen mladí nadšenci ze samotného Zlína a z nejbližšího okolí, přijeli z Plzně, Domažlic, Prahy, Liberce, Vysokého Mýta, Jihlavy, Třebíče, Brna, Ostravy, Olomouce, Prostějova, Kojetína a z řady menších a méně známých míst z Moravy. Samotné zkoušky nebyly ovšem pro nikoho z nich, ani pro ty již hotové umělce, žádnou bezstarostnou procházkou růžovým sadem. Jak se ukázalo, polovina uchazečů nezvládla již sám začátek a byla nucena se rozloučit se svými sny a opustit ostatní již v poločase, ve středu. Úspěšnější adepti, vybraní do druhého kola, k mé radosti jsem se mezi nimi také ocitl, pokračovali až do pátku do oběda. V pátek po poledni se v přízemí Studijního ústavu, kde se veškeré zkouškové dění odvíjelo, objevil na vývěsní desce konečný seznam 34 přijatých uchazečů. Já jsem mezitím v půli týdne přece jen rodičům poslal pohlednici s pozdravem ze Zlína a s opatrně formulovanou zprávou, která měla zmírnit předpokládaný neúspěšný návrat domů Nyní jsem ke svému upřímnému překvapení na tomto abecedně seřazeném seznamu vybraných šťastlivců našel takřka v závěru své jméno. Byl jsem přijat! _... 18

19 Po úspěšném výsledku přijímacích zkoušek a po návratu domů jsem měl ještě několik dnů čas opravdu si užít prázdnin. Doma v Dírné jsme vzpomínané husy už několik let neměli, přestěhovali jsme se před nedávnem do vlastního domku a tatínek na jaře odešel do důchodu. Povinně sbírat borůvky pro příbuzné v Praze jsem také nechodil, a tak jsem měl snad poprvé v životě celý prázdninový den jen a jen pro sebe. Časná rána jsem využíval k chození do lesa na houby. Pamatuji si, že v Dírné vždycky rostly, ale že v lese nebývalo tolik houbařů jako nyní. A těch málo, co na houby chodili, ti znali a sbírali jen tzv. pravé hříbky. Nosit domů suchohřiby, křemenáče, modráky, klouzky, lišky, syrovinky a zvláště muchomůrky růžovky, to bylo něco naprosto nezvyklého. O naší rodině se po vsi určitě šířily podivné fámy, co to za prašivky sbíráme a jíme. Jedno z posledních volných dopolední jsem zašel do lesa na borůvky, natrhat je na báječný borůvkový koláč, jaký neuměl nikdo jiný než maminka. Protože jí ale stále ještě dělalo potíže vstát a vydržet chvíli na nohou, natož chodit kolem sporáku, snažili jsme se všichni ostatní, samozřejmě pod maminčiným dohledem a podle jejích pokynů, připravit si sami něco k jídlu. Já jsem domácí práce a vaření neměl příliš v oblibě, ale tento můj úspěšný letní týden jsem přišel s nezvyklou iniciativou, že upeču sám borůvkový koláč, který jsem tolik miloval. Na všechno jsem se důkladně vyptal a postupně i jednotlivé pracovní fáze jsem s maminkou konzultoval. Můj koláč měl být překvapením pro všechny. A také byl. Povedl se, vypadal nádherně, krásně do zlatova opečený okraj rámoval tmavomodře fialový střed bohaté vrstvy nádherných borůvek, posypaný příjemnou hnědobílou směsí nastrouhaného perníku a práškového cukru. Byl jsem už jen pohledem na svůj výtvor tak nadšený, a také že jsem se už cítil být malířem umělcem, koláč jsem si hned po vytažení z trouby pastelovými barvami ještě rychle naskicoval. Pak pln slastného očekávání jsem koláč nakrájel na porce, ještě navíc navrch mocně pocukroval. Sliny se mně už sbíhaly, a tak jsem se s nedočkavostí do něj zakousl. Ale ouvej! Běda, to zklamání! Koláč mi vůbec nechutnal, ukousnuté sousto se sotva dalo spolknout, upečené těsto nemělo vůbec žádnou chuť. Samotné, snad až přeslazené borůvky celkovou chuť koláče nestačily zachránit. Nechápal jsem to a rozlítostněný jsem hned nesl jednu porci mamince na ochutnání. Okamžitě poznala, proč není k jídlu. Zapomněl jsi to těsto osolit! překvapila mě svou připomínkou. To mě ovšem vůbec ani ve snu nenapadlo, že by se těsto pro sladký koláč mělo také osolit, aby nám chutnalo a maminku vůbec nenapadlo, že by to někdo mohl nevědět, a nenapadlo ji proto ani zvlášť mě na to upozornit. Pohádku Sůl nad zlato jsem sice před několika lety určitě slyšel a sám i četl, ale nyní, při první možnosti prakticky využít poučení, které každá pohádka přináší, jsem na to ani nepomyslel

20 Přes tento drobný kuchařský neúspěch jsem zbývající volné dny, hlavně odpoledne, úspěšně využíval koupáním v jednom ze tří místních rybníků Luh, Novina nebo Karvánek. U nich, mimo báječnou, průzračnou, čistou a již dost prohřátou vodu, byly k dispozici menší travnaté plochy na slunění a dostatek prostoru na různé zábavné společenské hry a na hraní s míčem. Zejména na pláži u Karvánku se již několik let scházela stále stejná společnost, několik místních studentů a několik letňáků, letních hostů, kteří do Dírné jezdili pravidelně každé léto na letní byt. Vesničtí chlapci a děvčata ve dne na koupání čas neměli, měli spoustu domácích povinností a práce na polích a v hospodářství svých rodičů a příbuzných. S nimi jsem se mohl vídat až pozdě večer nebo jen v neděli a o svátcích, které se v jižních Čechách i v zemědělství držely důsledně. Za šera a za tmy nebo při měsíčku, pokud se na bezmračné obloze rozsvítil, bývalo nejhezčí a nejpříjemnější koupání v rybníku Luh, který však nabízel vodu ke koupání pouze pro plavce; neměl totiž z břehu žádný pozvolný přístup, jako měly oba ostatní jmenované rybníky. Často se u vody mezi námi objevili i oba hoši ze zámku, starší Max a mladší Arnošt Vratislavové, kteří samozřejmě trávívali svůj čas nejraději ve společnosti ostatních vesnických chlapců a jen neradi se zúčastňovali vlastních, uzavřených rodinných akcí. I když se ke Karvánku dalo dojít pěšky nebo dojet na kole krásnou lesní cestou kolem zdí zámeckého parku, nejraději jsme se z vesnice dopravovali po vodě v lodích. Zámečtí měli těžkou, objemnou pramici, dvouveslici nebo čtyřveslici, my Rajlichovic hoši a ještě dva další jsme zdolávali vodní plochy vlastními čluny. Náš byl schopný pojmout maximálně tři osoby a vyrobil nám ho náš soused, mistr v sousední kolářské dílně. Člun, kterému se říkalo a snad dodnes říká, nevím proč, maňas, maňásek, představoval něco, co se principem jednoho nebo dvou tyčovitých vesel podobalo nejvíce dnešním kajakům. Moji starší bratři na člunu celé jedno léto pilně pracovali, důkladně obrousili kolářsky zpracované dřevo, dno vyasfaltovali, celý člun impregnovali a dvakrát opatřili ochranným nátěrem. Pojmenovali jej Racek. Na designu si dali záležet Racek na hladině zářil bílým nátěrem s blankytně modrým horizontálním pruhem a červeným nápisem RACEK na bělostné přídi. U vody, na malých travnatých plochách mezi stromy a keři jsme nejčastěji hrávali volejbal, fotbal, vybíjenou, prostě jsme si hráli s míčem a všelijak jinak jsme pěstovali pohyb a radost z něj. Můj starší bratr Václav se na gymnáziu připletl mezi atlety a trénoval běhy, hlavně běhal střední tratě, od 1500 m do 5 km. Tvrdil, že tréninkový běh po měkkých lesních cestách kolem rybníka nejvíc prospívá jeho výkonům a jeho zdraví. Běhal za jindřichohradecké gymnaziální studentské družstvo a později za sportovní klub JVS Jihočeský vysokoškolský sport. Několikrát také starto