Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích

Transkript

1 České vysoké učení technické v Praze Fakulta architektury Ústav teorie a dějin architektury Disertační práce Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích Ing. Kateřina Mertenová

2 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích České vysoké učení technické v Praze Fakulta architektury Ústav teorie a dějin architektury Disertační práce Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích doktorský studijní program: Architektura a urbanismus obor: Dějiny architektury a památková péče školitel: Prof. PhDr. Pavel Vlček autor: Ing. Kateřina Mertenová

3 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích Děkuji za všestrannou podporu svému školiteli, panu Prof. PhDr. Pavlu Vlčkovi. 2

4 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Obsah Obsah 1. Úvod Cíl práce Shrnutí historického vývoje a teorie zahradního umění v 17. až 19. století 3.1. Francouzská zahrada Francouzská zahrada v českých zemích Anglický park Anglický park v pevninské Evropě Anglický park v českých zemích Historie zahradního umění - současný stav bádání Předmět výzkumu 4.1. Postup při výběru zahradních areálů Rozčlenění zahrad a parků dle rozsahu krajinářských úprav Český Krumlov - zámecká zahrada Stav poznání v pracích předchozích badatelů Historický vývoj zámeckého areálu Kompoziční vývoj zámecké zahrady Porovnání etap kompozičního vývoje ve fázi pronikání anglického parku do francouzské zahrady Půdorysné uspořádání kompozice Prostorové uspořádání kompozice Plošný rozsah, návaznost nových částí Návaznost na krajinu Vodní prvky Tvarování vysoké zeleně Ornament/dekor Druhová skladba dřevin Drobná architektura Umělecká výzdoba Zábavní zařízení Červený Dvůr - zámecký park Stav poznání v pracích předchozích badatelů Historický vývoj zámeckého areálu Kompoziční vývoj zámeckého parku Porovnání etap kompozičního vývoje ve fázi pronikání anglického parku do francouzské zahrady Půdorysné uspořádání kompozice Prostorové uspořádání kompozice Plošný rozsah, návaznost nových částí Návaznost na krajinu Vodní prvky Tvarování vysoké zeleně Ornament/dekor

5 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Obsah Druhová skladba dřevin Drobná architektura Umělecká výzdoba Zábavní zařízení Kroměříž - Podzámecká zahrada 5. Shrnutí Stav poznání v pracích předchozích badatelů Historický vývoj zámeckého areálu Kompoziční vývoj Podzámecké zahrady Porovnání etap kompozičního vývoje ve fázi pronikání anglického parku do francouzské zahrady Půdorysné uspořádání kompozice Prostorové uspořádání kompozice Plošný rozsah, návaznost nových částí Návaznost na krajinu Vodní prvky Tvarování vysoké zeleně Ornament/dekor Druhová skladba dřevin Drobná architektura Umělecká výzdoba Zábavní zařízení Půdorysné uspořádání kompozice Prostorové uspořádání kompozice Plošný rozsah, návaznost nových částí Návaznost na krajinu Vodní prvky Tvarování vysoké zeleně Ornament/dekor Druhová skladba dřevin Drobná architektura Umělecká výzdoba Zábavní zařízení Závěr Terminologický slovník Poznámky Seznam literatury a pramenů Resumé

6 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Úvod 1. Úvod Zahradní umění prodělalo dlouhý a komplikovaný historický vývoj, který v určitém smyslu odrážel vývoj architektury přilehlých sídel či zámeckých areálů. Zatímco až do 17. století se postupně vyvíjela geometricky uspořádaná forma zahrady jako architektonizovaného prostoru - pátá fasáda stavby, ke které přiléhala, od počátku 18. století nastal vlivem společenských, ekonomických a politických změn zlom v chápání vztahu člověka k přírodě a krajině. Tento obrat v nazírání přírodního prostředí se samozřejmě projevil i v zahradním umění, kde nově utvářený krajinářský park, který se snažil o napodobení skutečné krajiny, popřel většinu předchozích zásad zahradní tvorby a jako módní vlna se začal šířit po celé Evropě. Avšak tento vliv měl na různých místech různě silné účinky a často docházelo k postupnému překrývání obou fází vývoje. Předmětem disertační práce je právě toto velmi zajímavé prolínání v přechodné fázi. Projevilo se několika způsoby. Vedle celkové přeměny původní formální barokní dispozice v krajinářský park probíhala v určitých areálech pouze proměna částečná, zachovávající některé formální prvky - například parter v těsné blízkosti zámku - a ve vzdálenějších partiích doplňovaná krajinářským parkem na místě původní bažantnice. Častým případem bylo také rušení pevného ohrazení zahrad a rozšiřování stávajících areálů na okolní pozemky, které již byly komponovány v novém stylu, zatímco starší dispozice zůstala zachována. Rozsah krajinářských úprav byl vždy individuální a velmi záleželo i na poloze zahrady a morfologii okolního terénu, které mohly ovlivnit případnou možnost rozšíření o nové plochy či uvolnění od ohrazení a alespoň optické propojení s okolním prostředím. Některé zahrady, které si i po zakomponování romantických prvků zachovaly převážně svůj původní formální charakter, byly v rámci regeneračních postupů ve 20. století vraceny do stavu před krajinářskou úpravou. 5

7 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Cíl práce 2. Cíl práce Téma této disertační práce se dotýká zahrad a parků na českém území, které ve svém historickém vývoji zahrnují jak fázi geometrické, neboli formální, či také architektonizované barokní zahrady francouzského typu a zároveň fázi přírodně krajinářského parku, v Čechách často označovaného jako anglického, romantického či sentimentálního. Název Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích není tedy terminologicky úplně přesný, ale byl vybrán zejména pro svou stručnost a výstižnost. Přesnější vymezení pojmů obsahuje kapitola o vývoji zahradního umění či terminologický slovník. Dosud byla věnována odborná pozornost především historickému a kompozičnímu vývoji zahradních areálů, avšak nedošlo k podrobnému rozboru jednotlivých kompozičních prvků, sledování jejich proměny a porovnání obou forem - formální a krajinářské. Cílem práce je přispět k tomuto úkolu rozšířením poznání tří zahradních areálů na českém území následujícím způsobem: Identifikace souboru zahradních areálů v České republice, které ve svém historickém a kompozičním vývoji zahrnují obě sledované fáze Jejich základní kategorizace dle rozsahu provedených krajinářských úprav Výběr tří souborů jako reprezentantů rozdílných kategorií Zpracování podrobné analýzy těchto zahrad a porovnání obou etap vývoje z několika hledisek: půdorysné uspořádání kompozice prostorové uspořádání kompozice plošný rozsah, návaznost nových částí v případě rozšíření návaznost na krajinu vodní prvky tvarování vysoké zeleně ornament/dekor druhová skladba dřevin drobná architektura umělecká výzdoba zábavní zařízení Vzájemné porovnání vývoje vybraných zahradních areálů Zpracování slovníku zahradní terminologie použité v disertační práci 6

8 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění 3. Shrnutí historického vývoje a teorie zahradního umění v 17. až 19. století 3.1. Francouzská zahrada Zahrada byla vždy nedílnou součástí architektur paláců, zámků, městských rezidencí i venkovských letních sídel či klášterů. Oproti vymezené renesanční zahradě, která byla skládána z jednotlivých pravidelných částí, barokní zahrada spojila své části v jednotný dynamický celek odvíjející se od hlavní osy, zpravidla směrované na střed zahradního průčelí zámku. Základem kompozice se stala architektonická vazba stavby a zahrady a i samotná zahrada byla koncipována jako architektonický prostor, neboli pátá fasáda domu, jak tvrdil již L.B. Alberti. 1 Aleje stříhaných stromů vytvářely jednotlivé místnosti s nikami pro sochy, trávníky a partery s brodériemi napodobily ozdobné koberce. Barokní zahrada měla ve svém evropském obraze dva základní typy, podmíněné mimo jiné terénní konfigurací. Italská zahrada, výrazně vycházející z renesančního uspořádání čtvercových polí, byla zpravidla utvářena na stísněných plochách ve stoupajícím terénu, který byl vyrovnáván terasami a schodišti, a naplněna pohybem vodních kaskád a fontán a bohatě tvarovanou vegetací. Francouzská zahrada velkorysých rozměrů naproti tomu měla spíše plošný charakter, doplněný klidnými plochami bazénů a dalekými průhledy do krajiny. Opomenout nelze ani tzv. Holandskou zahradu, rovinnou a spíše intimního měřítka, kde hrály podstatnou roli vodní plochy násobící květinové motivy. V této práci byla pozornost zaměřena zejména na francouzský typ zahrady, která se rozvíjela v rovinatém prostředí, jež bylo charakteristické i pro české země. Za zakladatele francouzské barokně klasicistní zahrady je pokládán velký francouzský zahradní architekt André Le Nôtre ( ). Jeho nejvýznamnějším dílem se stala ve 2. polovině 17. století zahrada ve Versailles, která byla v dalších desetiletích napodobována po celé Evropě. Jejím předchůdcem byla zahrada ve Vaux-le- Vicomte, kde Le Nôtre svou geniální koncepci uplatnil poprvé. Při komponování francouzské zahrady se již architekt nepodřizoval původní konfiguraci zahrady, terén náročně přetvářel, aby dosáhl přehlednosti a monumentálnosti celé kompozice, opticky znásobené ještě zrcadlením ve vodních hladinách. Barokní zahrada byla chápána jako reprezentační prostor, který má před zahradní fasádou charakter jevištní scény tvořící centrum společenských událostí. (M. Pavlátová) 2 Francouzské zahradní umění se brzy rozšířilo po Evropě i díky vydání knihy spisovatele a úředníka Antoine Josepha Dézalliera d Argenville ( ) La Théorie et la Pratique du Jardinage v roce 1709, neboli Teorie a praxe zahradního umění, která se brzy, i díky mnoha vydáním a překladům, stala biblí zahradního umění. Shrnula základní pravidla klasických francouzských zahrad tak, jak je navrhoval Le Nôtre, a vytvořila z nich doporučení, zabývající se zejména tvorbou jednotlivých kompozičních prvků zahrady, především parterů a bosketů. Zároveň se kniha stala prvním zahradně teoretickým pojednáním, které bylo věnováno výlučně a velice podrobně okrasným zahradám. Dílo bylo doplněno vzorovými půdorysy a ilustracemi architekta Jean-Baptisty Alexandra Le Blonda ( ). Podle těchto pravidel se mělo umění přizpůsobit přírodě, takže rostliny měly mít vždy převahu nad použitým nerostným materiálem, nejen nad stavbami, ale i nad pískem či dlažbou cest. Stavby tak byly nahrazeny například zelenými místnostmi bosketů. Podle druhého pravidla směly být v bezprostřední blízkosti hlavní stavby pouze nízké plochy - partery, nezastiňující výhled na šlechtické sídlo. Stinná a krytá místa však podle třetího pravidla nesměla chybět, zahrada neměla být příliš otevřená. Umístění bosket bylo třeba volit tak, aby nerozdělovaly partery a nebránily celkovým průhledům. Poslední pravidlo bylo ryze barokní, formulovalo potřebu volby zahrady v takovém terénu, který by iluzivně způsoboval větší velikost zahrady, než jakou ve skutečnosti měla. Pro tento účel se daly využít i okolní kopce nebo vyvýšené plochy, včetně staveb zde umístěných (tzv. vypůjčené dominanty), které byly zahrnuty do kompozice zahrady a vyvolávaly tak dojem nekonečného prostoru. Dálkové pohledy za hranice pozemku byly architektonicky zarámované stříhanými alejemi, a tedy ještě perspektivně podpořené. Tak, aby bylo možno dosáhnout požadované souhry s okolní krajinou, bylo použito neviditelného oddělení obou prostorů pomocí tzv. aha, neboli ha-ha principu. Tento prvek se později stal velice důležitý i pro formování anglického parku. 3 Kompozice francouzské barokní zahrady byla rozvržena na hloubkové centrální ose vycházející ze zahradního průčelí stavby a směřující daleko do volné krajiny. Zahrada byla propojena se zámkem prostřednictvím sala terreny umístěné v přízemí stavby, nebo monumentálním schodištěm 7

9 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění vedoucím z hlavního sálu v piano nobile, či alespoň vyhlídkovým balkónem. Po stranách zámku se nacházela užitková zahrada s oranžérií či skleníkem. Kolem hlavní kompoziční osy se postupně odvíjely jednotlivé zahradní prostory. Nejblíže zámku byl situován nízký okrasný parter, zdobený fontánami a plastikami, z jehož často zvýšené úrovně bylo možné přehlédnout celý zahradní areál. Využívalo se několik druhů parteru, z nichž nejjednodušším byla travnatá plocha lemovaná stálezelenými živými plůtky ze zimostrázu (buxusu), francouzsky označovaná jako parterre à l anglaise. Naopak nejnáročnější úpravu vyžadoval parterre de broderie, jehož ornamentální květinové motivy ve tvaru krajky (brodérie) lemované zimostrázem byly vysazovány na ploše vysypané barevný písky či jinými materiály. Na přehlednou parterovou část navazovaly většinou vodní plochy a dále boskety, geometricky utvářené lesíky z vysoko stříhaného živého plotu, které ve svých vnitřních salónech skrývaly intimní zákoutí, vybavená záhony, fontánami, či sochami. Samostatnou formou bosketu byl labyrint či bludiště. Kontrast velkých a malých forem, vysoké stříhané zeleně bosketů a nízkých květinových parterů, tak byl doprovázen kontrastem okázalosti a intimity. Nejtmavší část francouzské zahrady tvořily lesní porosty (grand bois) v její zadní části, které byly protkány hustou sítí cest s tvarovanými alejemi. Francouzská zahrada ve Vaux-le-Vicomte Pohledová i perspektivní ukončení vnitřních zahradních prostorů (tzv. points de vue) tvořily vodní prvky, jako bazény, kanály, kaskády, doprovázené plastikami a zahradními stavbami. Budovy okrasného i užitkového charakteru (jízdárny, konírny, míčovny, fíkovny, oranžérie, sala terreny, belvedery a divadla) byly svojí architekturou přizpůsobeny zahradnímu prostoru a často vytvářely charakteristické motivy celé dispozice. Významnou scénou byla také grotta doplněná vodními automaty, která v sobě spojovala dílo přírody a dílo člověka. Voda byla přiváděna obvykle z velkých dálek pomocí kanálů a akvaduktů a rozváděna z rezervoárů složitým systémem čerpadel a vodních mechanismů. Přestože je to přisuzováno až tvorbě krajinářských parků, již v barokní zahradě byla krajina nahlížena jako malířské dílo. Nebyla ještě záměrně napodobována, stala se však viditelným cílem dálkových pohledů. A právě krajinomalba předznamenala další směr vývoje zahradního umění, který chápal zahradu jako symbolický model krajiny, jako volný vnitřní prostor v rámci prostoru vnějšího. (E. Kluckert) 4 Ve svém spise se Dézallier d Argenville dotkl také problematiky topiary, neboli stříhané zeleně. Ta kromě geometrických forem získala také podobu architektonických prvků. V 17. a 18. století se objevily četné vzorníky týkající se umění topiary, jako například ve spise německého zahradního stavitele Matthiase Diesela ( ) z roku 1717 Erlustrierende Augenweide in Vorstellung hortlicher Gärten und Lustgebäude. Další slavnou architektonickou knihou 18. století se stalo dvousvazkové dílo Jacques-Françoise Blondela ( ) De la distribution des maisons de plaisance et de la décoration des édifices en général z let obsahující také vzorové půdorysy zahradních kompozic i jednotlivých prvků. Oproti návrhům Dézallier d Argenvilla, charakteristických přehlednou a významově odstupňovanou kompozicí, Blondel jednotlivé prvky vzájemně propojil v komplikovaný systém cest a zahradních oddělení. 5 8

10 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění Francouzská zahrada v českých zemích Vývoj barokního zahradního umění v českých zemích charakterizoval Z. Dokoupil takto: Naše barokní zahrada měla své specifické podmínky. Vyrostla na základě renesančních zahrad, často vytvořených rodilými Italy. Prostředí italského výtvarného názoru nezmizelo, ale setkalo se s novým názorem francouzským, transponovaným přílivem západní šlechty a obdivem ke španělskému a francouzskému dvoru. Střetnutí obou názorů se pak odehrálo v krajině malého měřítka a mírného výrazu. Česká a moravská barokní zahrada nezapřela vlivy světových vzorů, ale dovedla je přetvořit takovým způsobem, že si zachovala svoji vlastní svébytnost, výtvarně živou a bohatou ve své četnosti a významu. Tyto rysy jsou pro ni natolik typické, že se stává výrazným článkem zahradního umění této části Evropy. 6 Příkladem velkorysé zahradní koncepce stavící přímo na Le Nôtreových zásadách byl v hlavních rysech zámecký park Rottalů v Holešově, se svou monumentální dispozicí a rozsáhlým užitím vodního prvku Anglický park V Anglii se začal postupně vyvíjet nový zahradní styl, který se zaměřil na dynamický proces přírody, jenž chtěl kultivovat, nikoli organizovat a geometrizovat. Pramenil ze sociální, ekonomické a politické situace: nejen z proměny v postavení anglické venkovské šlechty, jejíž pozemky měly být proměněny v parky, a z liberálního klimatu Anglie jako konstituční monarchie, ale také z pochopení přírody jako symbolu pokroku, svobody a nezávislosti. Tento nový směr zahradního umění bývá nazýván různými pojmy: anglický, krajinářský, romantický či sentimentální. Nejen obsahová náplň, ale i označení zahrady bylo podrobeno dobovému teoretickému zkoumání. Částečně jako reakce a odpor k vžitým pravidelným formám, částečně jako manifestace romantického chápání přírody a světa se od počátku 18. století v Anglii počal projevovat nezadržitelný pohyb ve směru snahy o přiblížení se přírodě a o její přenesení až k samému zahradnímu průčelí sídla. Despotismus a autokracii připomínající pravidelné zahrady baroka počaly být stále více nepopulární a zavrženíhodné. (J. Hendrych) 7 Významný vliv na formování krajinářského parku měly i kulturněhistorické kontakty s cizími a exotickými zeměmi, zejména s Čínou. Klíčovou postavou ztotožnění nového chápání přírody po vzoru Číny byl Sir William Temple ( ), který Čínu navštívil a který ve své eseji Upon the Gardens of Epicurus již v roce 1685 postavil do protikladu k pravidelné evropské barokní zahradě nepravidelnou přírodní čínskou zahradu, která se stala ústřední představou anglické přírodně krajinářské zahrady. 8 Nový vývojový trend se v předstihu formoval v myšlenkách evropských filozofů a básníků, ke kterým patřili například Joseph Addison, Richard Steel, Alexander Pope a Stephan Switzer. Joseph Addison ( ) v deníku The Spectator ( ) napsal o nadřazenosti přírodní krajiny venkova a šířil představu návratu k přirozené krajině. Anglický básník a kritik Alexander Pope ( ) v listu The Guardian v roce 1713 žádal návrat k přívětivé jednoduchosti nepřizdobené přírody, odmítaje rovnováhu, pravidelnost a umělost formálních zahrad. 9 Zmiňoval se o Geniu loci, který se stal hlavním motivem celého pozdějšího zahradního umění. Stephan Switzer ( ), praktikující zahradník, vydal v letech své třísvazkové dílo Ichnographia Rustica, Or, The Nobleman, Gentleman and Gardener s Recreation, kde popsal přechodné formy od francouzské zahrady k anglické přírodně krajinářské zahradě. Zmínil se zde již o tom, že náladu okamžiku je možné vystupňovat prostřednictvím zřícenin. Eseje Stephana Switzera hovořily o tzv. venkovském extenzivním zahradničení, založeném na směsi profitu a estetických hodnot pozemků ve spojení s krajinnými scénickými výhledy. 10 Výsledkem tohoto tzv. okrasného statku (ferme ornée) byla záměrně kultivovaná, plně funkční a zároveň esteticky působivá krajina. Výrazný vliv na utváření anglického parku bývá přikládán fascinaci dramatickými a imaginativními barokními krajinomalbami Gasparda Poussina, Claude Lorraina a Salvatora Rosy ze 17. století, zobrazujícími romantickou italskou krajinu. Zahrady a jejich scenérie však byly nahlíženy nejen jako obrazy, ale především jako kompozice trojrozměrného prostoru, kde pozorovatel procházel postupně od jednoho krajinného obrazu k dalším v řadě. Na rozdíl od Le Nôtra, který chtěl ve svých zahradách vytvořit dojem dálkového působení malované krajiny, teď to byl právě ohraničený výsek krajiny, pro malíře obzvláště zajímavý motiv, který se uplatnil jako měřítko pro zakládání zahrady. (E. Kluckert) 11 9

11 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění Úzký kontakt ke krajinářskému malířství byl uveden v díle Thomase Whatelye ( ) Observations on Modern Gardening, vydaném v Londýně v roce Představil tak anglický kořen pojmu picturesque (malebný) v oblasti zahradního umění. Whately zdůraznil převahu přírodně krajinářské zahrady nad malbou krajiny s poukazem na její trojrozměrnost, přístupnost a měnící se poměry, například světelné. (H.W. Kruft) 12 Vyzdvihl hodnotu zahradního umění jako předchůdce krajinářského malířství v přirovnání ke vztahu originálu a kopie. Jako jeden z prvních prezentoval v Anglii nový přístup k zahradní tvorbě architekt John Vanbrugh ( ). Pracoval s formálními architektonickými prvky a barokními i klasicistními stavbami, které umisťoval jako dominanty v krajinné kompozici. Jeho spolupracovník Charles Bridgeman ( ) působil spolu s Williamem Kentem ( ) ve vývojovém období mezi barokním klasicismem a romantismem. Zahradní díla tohoto období jsou označována jako klasicistní zahrady. Sestávala z harmonicky provázané architektonické a krajinářské části, která byla pomocí příkopu ha-ha navázána na otevřenou krajinu. Architektonická osnova prostoru zůstala zachována v podobě volně rostlých netvarovaných dřevin (stromořadí, rondelů), spojující článek tvořila souvislá travnatá plocha bez dekorativních parterů. 13 Jedním z prvních krajinářských parků, vzniklých formováním původně architektonické zahrady, byl park ve Stowe, jehož tvůrcem byl ve 20. letech 18. století William Kent a dokončil ho Lancelot Brown. Park se stal záhy modelovým příkladem nového zahradního stylu také zásluhou toho, že v několika edicích vyšel jeho popis s obsáhlým vyobrazením a plány. Krajinářský park ale jen zdánlivě respektoval původní reliéf krajiny, její porosty a vodní plochy. Zahradní architekti - krajináři však vytvářeli umělé, tzv. ideální krajiny v plném souladu s divokou přírodou a se snahou o jejich splynutí tak, aby nebylo možno rozlišit vlastní zásah lidské ruky. Pracovali s volnými, rozlehlými plochami trávníků a nepravidelnými skupinami stromů a keřů, při jejichž komponování hrály důležitou roli jejich tvary a barvy, měnící se v průběhu roku, a zároveň požadavek kontrastu světla a stínu. Vytvářeli tak romantickou iluzi volné krajiny. V této souvislosti Pavel Vlček ukazuje na nevhodnost používání výrazu anglický přírodně krajinářský park, protože s přirozenou krajinou mají málo společného. 14 Anglický park ve Stowe (ST 1) Přímky byly nahrazovány tzv. linií krásy ve tvaru písmene S, v domnění, že přírodní linie a tvary se vždy vinou a nejsou rovnoměrné, ve falešné víře, že příroda je neuspořádaná a náhodně chaotická, přestože i v té době již slavný a uznávaný filozof Jean Jacques Rousseau hovořil o přírodě 10

12 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění jako o fenoménu, který nejen vytváří pořádek, ale i vyšší systém, který tento pořádek brání proti vnějšímu narušení. (J. Hendrych) 15 Zahrada byla tvořena jednotlivými scenériemi, vycházejícími z malířských námětů, které se odvíjely podél meandrovité cestní sítě, a které byly pro zvýšení dramatického účinku doplněny drobnými architektonickými prvky - chrámky, altánky, ruinami, domky, poustevnami, švýcárnami, pomníky, pyramidami, obelisky, vyhlídkovými věžemi. Kromě exotických prvků z Číny byly Angličané nadšeni také dalšími orientálními stavbami (např. z Japonska, Indie, Polynésie) či římskou antikou ze svých cest do Itálie. A tak se v různých částech parku kombinovaly antické a orientální prvky. Dalším zdrojem inspirace se stala vlastní historie, která byla ztělesněna zejména gotizující architekturou. Kombinace všech těchto staveb se stala symbolem osvíceneckého smýšlení. 16 Zvolený architektonický styl a druh staveb měl umocňovat zamýšlené citové rozpoložení. Tyto okrasné stavby byly označovány jako fabriques, či follies. Stavby byly kopírovány podle stále stejných předloh, takže anglický park byl paradoxně svou architektonickou složkou mnohem méně pestrý než francouzská zahrada. 17 Voda nabyla forem nepravidelně tvarovaných rybníků, potoků, vodopádů a pramenů, které přinášely osvěžení, světlo, pohyb a akustické oživení. Byla zrušena osová symetrie vztahující se k domu či zámku. Points de vue, k nimž býval pohled směřován rovnými alejemi, byly nahrazeny panoramatickými pohledy směřovanými do krajiny. Ta byla pohledově propojena se zahradou využitím již zmiňovaného systému ha-ha příkopu, který zajišťoval oddělení od vnějšího prostoru, zároveň však nebránil výhledům. Vznikla tak iluze celistvosti krajinné scény a volného pokračování zahrady. Tyto stavby také tvořily zajímavé cíle, na které byly zaměřeny průhledy rámované vegetací. Nově se také začal místo označení zahrada používat pojem park, původně užívaný pro pojmenování lovecké obory. Anglický či krajinářský park brzy ovládl zahradní umění a kromě zakládání nových areálů docházelo často k rušení a přeměně původních pravidelných kompozic. Na romantizující pojetí díla Williama Kenta navázal v polovině 18. století Lancelot Capability Brown ( ), jehož tvůrčí přínos ve směru organizace prostoru a krajinné architektury byl zásadní pro zrod školy zahradního krajinářství. Hlavní atrakcí anglické krajinářské zahrady byla podle Browna měnící se scéna v četných variacích na stejné téma. (J. Hendrych) 18 Zahrada měla být zakládána s citem básníka a s pohledem malíře. (E.Kluckert) 19 Brown se snažil hledat v každé krajině schopnosti (capability) zahradnického ztvárnění, byl však často kritizován za zničení práce předchozích generací zahradníků při tvorbě svých krajin. Ačkoli ani William Kent ani Lancelot Brown své zahradnické umění nepodložili teoretickými spisy, byly jejich prostřednictvím stanoveny normy pro úpravu krajinářských zahrad, které ještě dnes ovlivňují podobu některých nově zakládaných úprav. Velký vliv na formování krajinářského parku mělo poznání čínských zahrad a jejich staveb, které ze svých cest přinesl anglický architekt Sir William Chambers ( ). V roce 1757 zveřejnil sbírku kreseb čínské architektury, převážně zahradních staveb Designs of Chinese Buildings, které se staly žádanou předlohou evropských tvůrců, a v roce 1772 vyšel jeho traktát Dissertation on Oriental Gardening. Chambers se obrátil proti formě zahradního umění Lancelota Browna, jehož jednotvárnost a přísnost se pokoušel uvolnit zakomponováním čínských architektonických motivů do krajinářských zahrad. Vyznával znovu vyumělkovanou zahradu, ve které měly být uvedeny grandiózně teatrální efekty, údajně podle čínského vzoru, které připomínaly manýristické zahradní hrátky. (M. Kalusok) 20 Některé ze svých idejí mohl realizovat v Kew Garden u Londýna. V Anglii se stoupenci Browna a Chamberse rozdělili do dvou protichůdných táborů. V Německu i v dalších zemích na pevnině však byly přejaty spíše Chambersovy myšlenky. Zahradní teoretik William Gilpin ( ) zdůrazňoval ve svém malířském přístupu chápání zahrady jako trojrozměrné a dynamické malby, jak uvedl ve svém eseji Remarks z roku Mimo jiné doporučoval používání tzv. stafážových staveb na pohledových osách ke zvýšení malebného charakteru krajinářského parku. Právě Gilpin definoval pojem picturesque (malebnost) jako šťastné spojení jednoduchosti a pestrosti, vznešeného a krásného, ale i jako spojení nepravidelnosti a drsnosti. (H.W. Kruft) 21 Další zastánce tohoto stylu Sir Uvedale Price ( ) se ve svém článku Essay on the Picturesque z roku 1794 vyslovil proti jednotvárnosti Lancelota Browna a hledal standard zahradního umění, který nalezl ve vzoru krajinomalby. Právě dílo barokního krajináře Salvatora Rosy bývá v souvislosti s krajinářskou tvorbou v Anglii uváděno až do 2. poloviny 18. století jako výchozí bod pro typ romantické zahrady typu picturesque. Pod pojmem picturesque zde bylo chápáno vše hrubé, rozedrané, divoce dramatické a melancholické, kontrastující s Kentovou a Brownovou čistotou, měkkostí a zženštilostí, která neodpovídala skutečně divoké přírodě. 22 Vrcholné období anglické krajinářské tvorby zastupoval architekt a krajinář Humphry Repton ( ) a architekt John Nash ( ). Repton byl prvním, kdo vědomě použil profesní titul zahradník-krajinář (Landscape Gardener). Jednou z charakteristik jeho díla byl princip sounáležitosti 11

13 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění jednotlivých prvků celého řešeného celku a myšlenka návratu pravidelně a zdobně uspořádaných reprezentačních prostor před zahradními průčelími staveb. Snažil se o kombinaci vhodných prvků z formálního a krajinářského stylu zahradní tvorby. 23 Repton jako praktik obhajoval svého předchůdce Lancelota Browna a tvrdil, že skutečným kritériem zahradní tvorby není picturesqueness (malebnost), ale beauty (krása). 24 Stejně jako Gilpin rozlišoval i Repton mezi špatnými a správnými tvůrčími způsoby, což rozebral ve svých Sketches and Hints on Landscape Gardening z roku Své praktické zkušenosti a doporučení pak uveřejnil v roce 1803 v díle Observation on the Theory and Practice of Landscape Gardening. Po odchodu Reptona došlo k úpadku Anglické zahradně krajinářské školy. Důraz počal být totiž kladen na exotický rostlinný materiál a další botanické zájmy zahradníků bez výraznější snahy o celkový design a prostorový rozvrh nových děl. Zájem veřejnosti o nové rostliny vyvolal rozsáhlou publikační činnost, byly vydávány katalogy rostlin a později grafické sborníky vzorových kompozičních návrhů. Sběratelská činnost kulminovala v 2. polovině 19. století a to do té míry, že mnohde setřela i původní charakter kompozice. John Claudius Loudon ( ) se pokusil postavit zahradní teorii na nové vědecké základy. Jako náhradu za picturesque (malebnost) zavedl ve 30. letech 19. století nový pojem zahradního stylu gardenesque (zahradnost) odvozený od Reptona. 25 Jednalo se o uspořádání a jasné členění cestní sítě a stromových skupin. Stromy a keře byly nahlíženy jako samostatné objekty, aby se podtrhla jejich estetická hodnota, zcela v protikladu ke stylu picturesque, kdy se pozorování soustředilo na celé skupiny stromů a keřů, jejichž vlastní členění bylo zanedbáno. V zahradní tvorbě byl Loudon průkopníkem historismu a eklekticismu. 26 Loudon se věnoval také publikační činnosti. Ve své Encyclopaedia of Gardening z roku 1822 predložil první rozsáhlé dějiny zahradního umění s velkým bohatstvím pramenů. Jeho časopis The Gardener s Magazine vydávaný od roku 1826 byl prvním časopisem o zahradním umění vůbec. Problematikou květin, dosud v krajinářských parcích poměrně opomíjenou, se zabýval William Robinson ( ) ve své knize The English Flower Garden z roku Doporučil jejich přirozené zapojení do keřových a stromových porostů formou širokých květinových pásů nepravidelného tvaru, kvetoucích v průběhu celého roku. 27 Do krajinářského parku tak postupně vstoupily kromě botanických zájmů také dobová záliba v ornamentu, která se obracela zpět k francouzským a italským vzorům Anglický park v pevninské Evropě Formující se anglický krajinářský park doznal odezvy na kontinentě ve 2. polovině 18. století, kdy zejména ve Francii, Rusku, Německu a bývalém Rakousko-Uhersku vznikaly rané krajinářské kompozice. Vývoj krajinářského parku v Evropě podpořila osvícenská filozofie, kterou prezentovali Voltaire, Rousseau, Schopenhauer a Herder. Jean Jacques Rousseau ( ) ve svém díle Julie, ou la Nouvelle Héloise z roku 1761 vyjádřil novou životní filozofii založenou na vnitřním propojení člověka s přírodou. Jako model mu sloužila zahrada, jejíž příroda mu mohla navrátit zdroj jeho vlastního já, jeho přirozenosti. 28 Základním romantickým rysem Rousseauova přístupu ke krajině bylo její ztotožnění s útočištěm pro člověka nepochopeného společností. Rousseau přinesl příklad ideálního sentimentálního parku, na jehož základě byl v roce 1766 realizován v Ermenonville u Paříže park bohatý na naivní stafáže (poustevna, umělá ruina, obelisk, chrám filozofů, desky s verši básníků, větrný mlýn a vesnička s domácími zvířaty - Hameau). Hameau se stal oblíbenou součástí francouzských zahrad. Byl zřízen také u Malého Trianonu ve Versailles a brzy doznal značného rozšíření v mnoha evropských parcích. Chinoiserie, čínské dekorativní motivy, byly používány již dříve, ke konci 18. století však vznikla ve Francii a Německu pod vlivem Chambersových idejí jardin anglo-chinois (angločínská zahrada), která přijala čínské stavby (pagody, pavilony, mosty) a zároveň si hrála s prvky krajinářské zahrady. Stala se však jen romantickým vybočením přechodného slohového období a obrazem sentimentálního rokokového úsilí o intimitu a zvláštnost obrazu. (Z. Dokoupil) 29 Chambers ovlivnil mimo jiné i francouzského zahradního umělce a teoretika George-Louise Le Rouge ( ) a především jeho interpretaci jardin anglo-chinois. Le Rouge ji nejvýrazněji uplatnil v pařížském parku Monceau, který nejen upravil, ale také popularizoval dvěma obrazovými publikacemi. (Příběhy z dlouhého století, str. 40) Mezi léty pak vydal několik děl obsahující rytiny plánů a detailů zahrad v novém stylu. Vzhled a podobu evropských a i českých zahradních realizací 2. poloviny 18. století zásadně ovlivnil malíř, básník, dramatik a teoretik Claude-Henri Watelet ( ), který již v roce 1774 vydal základní teoretický spis Essai sur les jardins, v němž prosadil evropskou formu pittoresque jako protějšek vůči importované anglické zahradě (propojení formality s prvky picturesque) a nakonec i vůči představě Jardin anglo-chinois, kterou George-Louis 12

14 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění Le Rouge publikoval mezi léty Zejména však pro Evropu zprostředkoval anglickou krajinářskou školu, kterou dále dokázal náležitě rozčlenit a charakterizovat (jardin pittoresque, jardin poétique, jardin romantique, ferme ornée ad.) Pojem romantický park tedy nepředstavoval žádnou ucelenou všezahrnující formu zahradního umění 2. poloviny 18. století, ale naopak úzce vymezený směr. Wateletův spis následovalo publikování několika dalších spisů, především Considération sur le jardinage a Sur la formation des jardins Antoine-Louise Duchesne z roku 1775, Jean-Marie Morelova ( ) Théorie des jardins z roku 1776 a De la composition des paysages od René- Louise de Girardina ( ) z roku Vedle zakládání nových kompozic dle zásad nového zahradního směru byla pro Evropu 18. a 19. století typická proměna stávajících pravidelných a formálních zahradních kompozic na přírodě bližší prostředí krajinářských parků. Koncem 18. století vznikaly v Evropě nejvýznamnější krajinářské kompozice na území Německa, z nichž mnohé se staly vzorem pro tvorbu v sousedních zemích. K nejranějším příkladům patřil park ve Wörlitz u Desavy, založený už v roce 1765 Johannem Friedrichem Eyserbeckem ( ) a krajinářská díla Friedricha Ludwiga von Sckella ( ), jako například park u zámku Schwetzingen, Anglická zahrada v Mnichově nebo krajinářské úpravy v Nymphenburgu. Své praktické zkušenosti shrnul Sckell v roce 1818 do díla Beiträge zur bildenden Gartenkunst. 31 Zástupcem sentimentálního proudu byl v Německu Christian Cay Lorenz Hirschfeld ( ), profesor filozofie a estetiky. Jeho pětisvazkové dílo Theorie der Gartenkunst, jenž vycházelo mezi léty , se stalo nejrozsáhlejší zahradní teorií 18. století a podstatně ovlivnilo vývoj nového slohu v Německu i v sousedních státech. Z anglické teorie převzal rozdělení zahrady na tři nezbytné části: veselou, strašlivou (kterou změnil na melancholickou) a romantickou a tyto kategorie doplňuje o slavnostní zahradu a smíšený typ. 32 Nositelem nálad se měly stát zahradní stavby a uspořádání zeleně. Hirschfeld dále uvedl rozlišení zahrad podle denní a roční doby a nový typologický druh zahrady - zahradu veřejnou. Striktně odlišil architekturu a zahradní umění: Zahradní umělec pracuje nejlépe tehdy, když téměř všude dělá pravý opak toho, na co se soustředí stavitel. 33 Zahradník se sice měl inspirovat přírodou, ale zároveň bylo jeho povinností tuto přírodu zlepšit, případně některé málo vhodné části zakrýt. Velký vliv na plánování zahrad měl Ideenmagazin, časopis věnovaný zahradním úpravám a obsahující vzorníky zahradních staveb, který vydával v Lipsku v letech profesor filozofie Johann Gotfried Grohmann ( ), a po něm pak Friedrich Gotthelf Baumgärtner. Významným představitelem anglické přírodně krajinářské tvorby na evropském kontinentě byl kníže Hermann Ludwig Heinrich von Pückler-Muskau ( ). Přestože neměl odborné krajinářské vzdělání, čerpali z jeho odkazu nastupující krajinní architekti v celé Evropě, i za oceánem. Jeho Andeutungen über Landschaftsgärtnerei, vydané v roce 1834, obsahovaly jasně formulované principy zakládání krajinářských parků. Anglii Pückler považoval za model umění života na venkově. V době, kdy celou Evropu zaplavovaly šablonovité kopie tzv. anglických parků, zakládaných bez jakéhokoliv ohledu na místní terén, genius loci a kvalitu okolního prostředí, kníže Pückler se ve své zahradní tvorbě nechal inspirovat tím nejkvalitnějším zdrojem - z krajinářské tvorby Browna a Reptona. Záměrně používal stávajících venkovských staveb usedlostí jako nedílné součásti kompozice a vzdálené dominanty měst či krajiny jako pohledová zakončení jednotlivých scenérií. Velkolepé pastorální scenérie korunovaly celé kompozičně ucelené umělecké dílo. Pücklerovi se podařilo perfektně skloubit prostorovou strukturu parku a jednotlivých detailů. Hra světla, střídání a obměna jednotlivých otevřených prostorů na dlouhých pohledových osách zvlněného terénu patří k dokonalým ukázkám poučeného a promyšleného krajinného designu. 34 Nevyhnutelnou součástí kompozice bylo oddělení zahrady a parku. Zahrada v blízkosti zámku mu byla prodlouženým bytem, zatímco okolní parková plocha soustředěnou idealizovanou přírodou. 35 Krajinářským parkem knížete Pücklera v Muskau, jedním z nejvelkorysejších v Evropě, vyvrcholil v Německu vývoj tohoto zahradního druhu Anglický park v českých zemích V českých zemích začalo zakládání krajinářských parků kolem poslední třetiny 18. století. Vlivy anglické parkové tvorby se na území Čech projevily jak nepřímo prostřednictvím soudobých kompozic v Německu, tak i přímým importem anglického stylu. Raná krajinářská díla vznikala v duchu německého sentimentálně romantického pojetí. Z počátku byla ještě často prostorově a dispozičně blízká klasicistní formě, ta však postupně ustoupila sílící vlně romantismu, která v průběhu 19. století ovládla krajinářskou tvorbu. Významnou úlohu zde sehrál park ve Wörlitz, který se stal ideovou předlohou pro celou řadu našich krajinářských parků. 13

15 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění Od poloviny 19. století ovlivnil anglický romantismus charakter mnoha šlechtických sídel v českých zemích. Podstatný vliv zde měly cesty aristokracie do ekonomicky prosperující průmyslově vyspělé Anglie, kde byla možnost seznámit se s tvorbou významných zahradních architektů a krajinářů. Praktické zkušenosti však měli i zahradní tvůrci a realizátoři úprav, kteří byli vysíláni na zkušenou do Anglie i ostatních evropských států. Naopak z ciziny byli zváni ke spolupráci, tvorbě i dohledu význační odborníci. Na Hluboké a pravděpodobně i v Červeném Dvoře působil v letech zahradní architekt Theodor Heinrich Rehder, syn zahradního inspektora parku knížete Püklera v lužickém Muskau. Důležitou roli sehrála i odborná literatura anglických, německých a francouzských autorů, hojně zastoupená v zámeckých knihovnách, ať už to byly předlohové knihy nebo dobové časopisy věnované zahradním úpravám. Tato díla umožnila aktivní účast majitelů při přestavbách a úpravách sídel. Nové pojetí zahradní tvorby směřovalo v českých zemích ke vzniku dvou různých typů krajinářských úprav: První, v praxi četnější, vedl ke změně předchozích architektonických, převážně barokních, dispozic. Formální kompozice byla přeměněna v souladu s novým módním trendem na krajinářský park, či byla doplněna o nové plochy utvářené již v duchu dobového stylu (často docházelo k přeměně bažantnice - viz Červený Dvůr). Druhý zahrnoval velkorysé krajinářské úpravy zakládané v širokém okolí šlechtických sídel, utvářených zpravidla ve stylu romantické novogotiky (Vlašim, Krásný Dvůr, Veltrusy, Lednice). 14

16 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění 3.4. Historie zahradního umění - současný stav bádání Problematika historických zahrad se teprve ke konci 20. století setkala s větším badatelským zájmem. Zatímco v ostatních evropských zemích byla publikována již četná obsáhlá díla jak o historii zahradního umění a kompozici zahrad vývojových fází, tak i o jednotlivých zahradách a parcích a dokonce i monografie zahradních architektů či teoretiků, v českých zemích se toto téma rozvíjí zatím pomalu. Zajímavé pojetí historie zahradního umění uvádí Miles Hadfield v knize The art of the garden, vydané v Londýně v Na zahrady nahlíží jako na díla inspirovaná architekturou, přírodou, symbolismem, květinami, horami či potřebou přístřeší a úkrytu. Podrobný popis jednotlivých etap vývoje spolu s uvedením nejvýznamnějších příkladů přináší Julia S. Berrall v Die schönsten Gärten, vydané ve Vídni v roce 1969, či Ronald King v Les paradis terrestres - Une histoire mondiale des jardins, vydané v Paříži v roce Vývoj krajinářských parků popisuje Norman T. Newton v knize Design of the Land - The Development of Landscape Architecture, vydané v Londýně v roce Vývoji zahradního umění v Anglii se věnuje Jane Brown v knize Kunst und Architektur englischer Gärten, publikované ve Stuttgartu v roce Významnou badatelskou osobností je Wilfried Hansmann, který ve své knize Gartenkunst der Renaissance und des Barock, vydané v Kolíně nad Rýnem v roce 1983, doplňuje historický vývoj konkrétními příklady zahradního vývoje a rozebírá i dobové teoretické spisy. Velice podrobně se teorii zahradní tvorby věnuje kapitola Gartentheorie v obsáhlém díle Geschichte der Architekturtheorie, vydaném v Mnichově v roce Autorem je Hanno-Walter Kruft, který se zde sice v rámci celého díla o zahradní teorii zmiňuje pouze okrajově, přesto však ve zcela výjimečném rozsahu. Uvádí velké množství zahradních traktátů z 18. a 19. století, spolu s citacemi a jejich komentářem. Ve slovenském překladu bylo toto dílo vydáno v roce 1993 v Bratislavě. Výjimečný přínos do studia zahradní architektury přináší Ehrenfried Kluckert ve své knize Gartenkunst in Europa von der Antike bis zur Gegenwart, vydané v Kolíně nad Rýnem v roce Zachycuje historický vývoj zahrad a podrobné popisuje konkrétní areály, také se však v samostatných kapitolách věnuje teorii zahradní tvorby. Uvádí a rozebírá i některé teoretické spisy, o kterých se H.W. Kruft nezmiňuje, doplňuje tak mozaiku zahradní teorie. Podrobný slovník pojmů, kompozičních prvků i technických výrazů používaných v zahradní tvorbě, doprovázený vysvětlujícími kresbami a fotografiemi, sestavila Marie-Hélène Bénetière v díle Jardin - vocabulaire typologique et technique, vydaném v Paříži v roce Vývojem zahradního umění ve Francii od středověku až po současnost a zároveň teorií zahradního umění se zabývá i Claude Wenzler ve spise Architecture du Jardin, vydaném v Rennes v roce V posledním desetiletí vyšlo mnoho zahraničních knih encyklopedického charakteru, již opomíjejících teoretický popis historického vývoje zahrad a parků, ale zaměřených na katalog konkrétních lokalit, především historicky významných, a přinášejících zejména velké množství obrazového materiálu. Z těchto děl jmenujme například Evropské královské zahrady od George Plumptra, vydané v českém překladu v Praze v roce 2006, zachycující zahrady 17. až 20. století, či Encyklopedia of Gardens History and Design od kolektivu autorů, vydané v Londýně v roce V roce 2001 byla v Kolíně nad Rýnem publikována kniha mapující české a moravské zahrady Schlösser & Gärten in Böhmen & Mähren od Wifrieda Rogasche. Barokním zahradám ve Francii a Rakousku byla věnována výstava v Salzburger Barockmuseum v létě Z této výstavy vzešel sborník nazvaný Barockberichte 46/47 s přínosnými příspěvky o zahradě ve Versailles, brodériích, divadle a sochařské výzdobě v barokních zahradách. Z děl věnujících se monografii a nejvýznamnějším pracím zahradních architektů, ať již formálních či krajinářských zahrad, jsou to například díla Le Nôtre - L Art des jardins à la française od Richarda Roudauta, vydané v roce 2000 v Paříži, či Peter Joseph Lenné Gärten, Parke, Landschaften od Günthera Harriho, vydané ve Stuttgartu v roce V roce 2003 byla v Mnichově vydána kniha Rainera Herzoga Ludwig von Sckell und Nymphenburg, kde se autor zabývá tvorbou tohoto zahradního architekta a detailně rozebírá jeho krajinářské úpravy původní formální dispozice. V roce 1991 byl v časopise Památky a příroda uveřejněn článek Malcolma Kelsalla Krajiny imaginace, kde se autor zaměřuje na anglické parky 1. poloviny 18. století. Jednotlivé obrazy parku vnímá symbolicky, snaží se jim dávat morální nebo politický smysl. Na území Čech, Moravy a Slezska se současně s módními proudy střední Evropy zakládaly početné a umělecky cenné parky, z nichž se mnohé zachovaly do dnešních dnů. O českých historických zahradách a parcích se dovídáme často jen ze zmínek v návaznosti na příslušné sídlo, samostatnou publikaci však nalézáme pouze stěží. Dosud bylo publikováno velmi málo dokumentů, původních plánků a kreseb, stejně jako souborných děl. 15

17 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění Poprvé se zahradním uměním v českých zemích zabýval Zdeněk Wirth, který v roce 1933 publikoval v časopise Styl článek Česká zahrada o stručném vývoji zahradní formy v Čechách a zejména v Praze. O 10 let později, v roce 1943, pak vyšla jeho kniha Pražské zahrady. V roce 1957 byla vydána první souhrnná publikace Historické zahrady v Čechách a na Moravě autorů Dokoupila, Naumanna, Riedla a Veselého, věnující se zahradní tvorbě od středověku do 19. století. Tato kniha mapující české prostředí nebyla dlouho překonána. Následována byla skripty VUT Brno Zahrada a park v historickém vývoji od Zdeňka Dokoupila, která přinesla stručný přehled vývoje zahradního umění od starověku po 19. století, závěrečná kapitola byla věnována vývoji v českých zemích. Velice podnětnou knihu Láska ke krajině? publikovala v roce 1988 socioložka Hana Librová, která zkoumala historický vývoj zahradního umění v souvislosti s vývojem sociologického přístupu člověka ke přírodě. Dějinami zahradní tvorby v zámeckých areálech se zabýval v jedné z úvodních kapitol Pavel Vlček ve své Encyklopedii českých zámků z roku V roce 1999 pak tentýž autor vydal Ilustrovanou encyklopedii českých zámků, kde byla obsáhlá partie podrobně se věnující kompozičnímu vývoji zámeckých zahrad od renesance až po krajinářský styl doplněna velkým množstvím obrazového materiálu. Pavel Vlček se zde uvádí i stručný popis významných českých zahradních areálů. Podrobně se pak věnuje anglickému romantickému parku v Krásném Dvoře či parku na Cibulce a ve spolupráci s Martinem Ebelem zámecké zahradě v Cítolibech v časopise Umění či Průzkumy památek. V těchto pracích mimo jiné porovnává české parky a jejich kompoziční prvky se zahraničními dobovými vzory. Pavel Vlček je i autorem článku Anglický park v časopise Cour d honneur z roku 1998 pojednávajícím o teoretickém pozadí vzniku anglické formy parku a prezentuje zde i velmi zajímavý ideální plán anglické zahrady, která měla sloužit jako vzor pro zahradní kompozici i výběr drobných architektonických prvků. O rok později v témže časopise publikoval stať Oranžérie, ve které popisuje jednotlivé kategorie staveb určených k pěstování či přezimování zahradních rostlin. Dvanácti vybraným krajinářským parkům v České republice se věnuje kniha z roku 1997 Toulky zámeckými parky Čech a Moravy, kterou napsal Petr Hora-Hořejš s kolektivem a četnými uměleckými fotografiemi ji vybavil Josef Ptáček. Publikace je velmi přínosná i pro zahraniční čtenáře, neboť obsahuje i anglické a německé překlady textu. Významný přínos pro poznání jednotlivých zahrad a parků měla publikace katalogového charakteru Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku autorů Pacákové-Hošťálkové, Petrů, Riedla a Svobody, vydaná poprvé v roce Kniha přináší nejen obsáhlý soupis našich zahradních areálů, ale i kapitolu o zahradním vývoji, terminologický a dendrologický slovník a znění Athénské, Benátské a Florentské charty. Božena Pacáková-Hošťálková se pak podrobněji věnuje zahradnímu umění v Praze v knize Pražské zahrady a parky, kterou vydala s kolektivem v roce V roce 2000 se objevuje také skriptum ČVUT Tvorba krajiny a zahrad III. Jana Hendrycha doplňující linii komplexního historického vývoje zahradního umění i o kapitolu ochrany a péče o historickou kulturní krajinu. Regionální zahradní tvorbou se podrobně zabývají Marie Pavlátová a Marek Ehrlich v knize Zahrady a parky jižních Čech z roku Obsáhlou kapitolu o historickém vývoji v Evropě doplňují charakteristikou vývoje jihočeských zahrad. Pokud se o bližší náhled na zahradní umění v určitém regionu, je tato kniha po Pražských zahradách a parcích prvním dílem. Po vzoru zahraničních encyklopedických publikací vyšla v roce 2007 kniha 101 našich nejkrásnějších zahrad a parků autorů Ivara Otruby, Josefa Ptáčka a Luďka Švorce, hodnotná svou obsáhlou fotografickou dokumentací. K poznání dendrologické skladby českých zahrad a parků významně přispěl Karel Hieke ve své knize České zámecké parky a jejich dřeviny z roku 1984, kde katalog jednotlivých parkových areálů se stručným popisem historického vývoje je vybaven seznamem zde rostoucích dřevin, často i s detailním určením jedinců. K otázkám dendrologie se vyjadřuje například i Zdeněk Horsák ve svém článku Dendrologická skladba historických zahrad a její uchování z roku 1978, či již Arnošt Silva Tarouca v příspěvku Používání stromů a keřů v zahradách i parcích z roku 1933, kde se vyjadřuje například k používání introdukovaných dřevin za účelem obohacení a zkrášlení krajinných obrazů, či k pravidlům zahradnické tvorby založené na kontrastu. K poznání historického vývoje zahradního umění v českých zemích přispívají významnou měrou i semináře, sympózia a výstavy. Poprvé bylo sympózium o historických zahradách a parcích pořádáno Mezinárodním výborem ICOMOS/IFLA pro historické zahrady a krajinu v roce 1977 v Kroměříži na téma Historické zahrady v současnosti. O 20 let později, v roce 1997, se konalo sympózium s názvem Krajinné dědictví v Praze, Lednici-Valticích a Českém Krumlově. O programu sympózia se zmiňuje Olga Bašeová v článku Mezinárodní sympozium ICOMOS/IFLA Krajinné dědictví či Jan Ondřej v článku Krajinné dědictví. Informace o obou sympóziích pak uvádí Olga Bašeová v příspěvku Mezinárodní sympózium ICOMOS/IFLA 1977 a

18 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění K výročí schválení zápisu kroměřížského zahradního a zámeckého komplexu na Listinu světových přírodních a kulturních památek UNESCO v roce 1998 pořádá Klub UNESCO Kroměříž od roku 2000 každý sudý rok v Kroměříži konference a sympózia na téma historické zahrady. V roce 2000 a 2002 byla tématem Údržba historických zahrad, v roce 2004 Vývoj zahradní kultury a v roce 2006 Umění a společenská činnost v historických zahradách. Každý lichý rok od roku 1989 organizuje v Luhačovicích Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu odborné semináře Dny zahradní a krajinářské tvorby Luhačovice. V roce 1997 byla tématem Obnova zeleně v podmínkách sídel, v roce 2001 Potenciál v zahradní a krajinářské tvorbě, v roce 2003 Udržovací péče o zeleň a v roce 2005 Čas v životě, zahradě, krajině. Dále byl například v Táboře v roce 1987 pořádán seminář Kompozice zahrad v dějinách umění či v Praze v roce 1996 Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad. K seminářům a odborným setkáním vznikly vždy souhrnné sborníky či byly jednotlivé přednášky publikovány v odborném tisku. V Zemědělském muzeu v Lednici na Moravě byla v roce 1971 otevřena 1. stálá expozice o vývoji zahrad a parků na území Čech, Moravy a Slezska, která ukazuje historický vývoj našeho okrasného sadovnictví od středověku až po současnost. Na modelech, plánech a fotografiích jsou demonstrovány nejvýznamnější parky jednotlivých historických zahradních slohů. Na přelomu roku 1996/1997 se konala v tereziánském křídle Starého královského paláce Pražského hradu výstava s názvem Zahrady Pražského hradu a zámecké zahrady v Čechách a na Moravě. O této výstavě se zmiňuje Jaroslav Petrů ve stejnojmenném článku v časopise Zahrada - park - krajina. Kromě sborníků ze seminářů a sympózií jsou odborné články publikovány také v periodicích jako například: Památky a příroda, Umění a řemesla, Zahrada - park - krajina, Zprávy památkové péče. Břetislav Štorm zdůrazňuje v článku Péče o staré zámecké zahrady z roku 1953 nutnost péče o památky zahradního umění, ať již udržovací, obnovovací nebo sanační. S pouhými zásadami ochrany přírodních památek však nevystačíme již proto, že rostlinstvo nelze v jeho optickém účinu konzervovat. Vegetace je ve stálém pohybu, každý rok se její obrysy a hmoty mění, takže bez lidského zásahu dochází k takovým změnám v měřítku, že porosty kdysi s výtvarnými záměry založené rychle ztrácejí hodnotu uměleckého díla. Ve vývoji zahradního umění rozlišuje vedle klasicistního a romantického parku ještě park empírový, který představují parky ve Veltrusích, Lednici a Krásném Dvoře. Významnou osobností v otázkách historických zahrad a parků je Otakar Kuča. V roce 1970 v časopise Architektura ČSR, článku Kapitoly z vývoje krajinářské architektury uvádí jednotlivé postupy při zpracování vývoje zahradní tvorby. Nejběžnější vychází z přísného vymezení zkoumaného předmětu, kterým je umělecký vývoj zahrad a parků, rozšířený o vývoj jednotlivých kompozičních prvků, případně pracovních postupů a zahradních technik. Širší záběr volí práce konfrontující vývoj zahrad a parků s dějinami ostatních umění, což je nezbytné zejména pro pochopení vývoje anglického krajinářského parku, závislého nejen na umění výtvarném, ale i na literatuře, filozofii a přírodních vědách. Obdobné širší cíle sledují i práce opírající vývoj zahrad o kulturní historii lidstva. Věnují pozornost zahradě a parku jako součásti hospodářského, obytného-rekreačního a společenského prostředí, zpravidla vládnoucích tříd dané epochy. Čtvrtý, a ve světové literatuře ojediněle sledovaný, v podstatě nezpracovaný, je vývoj zahrad a parků v rámci širšího kultivačního procesu krajiny. K pomíjivosti zahradních prvků se vyjadřuje Otakar Kuča v článku K otázkám historických zahrad z roku Oproti dovršeným dílům malířským a sochařským a stálejším dílům stavebním je zrod, život a zánik vegetace v zahradě jejím principem nejvlastnějším. Zahrada ve všech svých formách je právě proměnami biologické složky nenahraditelnou součástí lidského života. Pro pomíjivost vegetace je krajinářská architektura blízká interpretačním uměním: hudbě, zpěvu, divadlu, baletu. V článku Malířství a geneze krajinářské architektury ve sborníku semináře v Táboře v roce 1987 popisuje Otakar Kuča hlavní zdroje krajinářského parku - specifickou pasteveckou kultivaci anglické krajiny, rozvolnění francouzské postlenôtrovské zahrady (expanze zahrady do krajiny vedla k rozložení pevné hranice mezi oběma světy a posléze k proniku krajiny do zahrady), vliv barokně romantického malířství 17. století, které zobrazovalo idealizovanou přírodu. Kuča nachází krajinomalby již v dílech mistrů 15. století na pozadí biblických výjevů a portrétů, a dokazuje tak, že malířství předešlo o tři století vědomou a záměrnou tvorbu přírodně krajinářského parku. Dualita volné krajinářské a formální geometrické kompozice vycházela z duality kultivačních forem - krajiny lovců a pastevců v Anglii a Irsku a kultivované krajiny nizozemských poldrů. Ve střední Evropě se pak prolínaly oba principy v různé míře a intenzitě. K problémům historického vývoje i současného využití historické zahrady se v roce 1983 vyjadřuje Olga Bašeová v článku K historii a současnosti našich zahrad a parků. Obtíž nevidí v určení hodnoty a v analýze podoby historické zahrady, nýbrž v jejím novém, době a konkrétnímu místu přiléhavém využití ve spojení s konkrétním uživatelem a dále v nedostatečné údržbě a péči následující 17

19 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění po často velkoryse koncipovaných a s velkým nákladem realizovaných obnovách. Ve sborníku semináře Kompozice zahrad v dějinách umění v Táboře v roce 1987 se Olga Bašeová věnuje zahradnímu ornamentu v příspěvku Ornament a zahrada. Sleduje využívání ornamentu, jako rytmického opakování jednoduchých i složitých prvků ve výsadbě rostlin, v průběhu vývoje zahradního umění. Ve francouzských zahradách to byl především ornament parteru ve všech jeho čtyřech podobách, zejména však brodérie inspirovaná výšivkou, ornament latí treillage, později v rokokových zahradách ornament mušlovitého tvaru rocaillerie. V anglickém parku nachází ornament historických slohů zahradních staveb. Od poloviny 19. století pak opět ornament květinových záhonů či litinových mříží voliér. Vlasta Dvořáková ve svém příspěvku Romantické umění a zahrada z roku 1987 označuje romantickou zahradu za jednu ze 3 fází vývoje krajinářské zahrady (spolu s naturalistickou a klasicistní) a vymezuje ji obdobím Jako romantické chápe ty krajinné zahrady, které se blížily popisům krajin v ilustrovaných cestopisech, které směřovaly ke krásné prostotě přírody a z této literatury přebíraly rysy exotismu a pitoresknosti. Cílem zobrazování v zahradním umění romantismu nebyla jen příroda, měl zde být vybudován kraj iluzí, obdobně jako malířské divadelní dekorace v prostoru jeviště. Proto se doplňkem krajinné veduty stala stafážová architektura, nebo také zahradní rekvizita. Základní charakteristiky barokní zahrady přináší Jiří Tomáš Kotalík ve svém článku Syntéza barokního umění: symetrie, osovost a orientace s principem point de vue; monumentální založení a forma; ústrojnost celku, logika a řád rozvrhu; dynamismus a měřítková gradace; teatrálnost; iluzionismus - nekonečný hmotný prostor; pluralismus jednotlivých prvků; záliba v dekorismu; prorůstání interiéru do exteriéru; vyzařování do okolní krajiny. Pro barokní zahrady byla příznačná stylotvorná syntéza (spojení různých vlivů a směrů, označovaných jako italský, holandský, francouzský a anglický) a syntéza výtvarných disciplín (architektura, malířství, sochařství a umělecké řemeslo a přírodních prvků vegetace, vody a terénu). Od 17. století již byly zahrady chápány nikoliv jako doplněk, ale jako plnoprávný a svébytný umělecký sloh. Podle Dušana Riedla v příspěvku Naše barokní zahrady přinášejí barokní zahrady nový prvek prostorové vazby architektury a okolí, dramatickou souhru přírodních a uměleckých prvků, harmonickou velkorysou kompozici, v níž veřejný společenský prostor je vyvážen intimním zázemím. Zahrada se stává galerií umění. V českém prostředí převažuje rovinná poloha zámeckých sídel baroka, které vypudila z horských hradních poloh snaha o pohodlné bydlení. Italský typ zahrady je tedy spíše výjimečný (klášterní zahrada v Oseku, zahrady v Děčíně, Smilkově, Buchlovicích). Bohdan Wágner v článku Kompozice zahrad v dějinách umění - klasicismus - zahrada z roku 1987 rozlišil 3 vývojové fáze francouzské zahrady, kterou označil za klasicistní. Zahradu Le Nôtra chápe jako uměleckou soustavu jednotlivých promenád, tj. procházek od jednoho cíle k druhému a zpět v rovinatém prostředí a pro zachování kompaktního prostoru vytváří hvězdicové dispozice bosketů. Dlouhé aleje vycházející z parteru kompozičně nahrazovaly daleké pohledy z teras barokních zahrad. Typické prvky pro lenôtrovský sloh nachází v Lednici na Moravě (krajinná kompozice ve tvaru hvězdy s dalekými průhledy zakončenými vzdálenými dominantami, vlna romantismu však klasicistní úpravy smazala). Jaroslav Petrů v článku Památky zahradního umění ve světovém seznamu UNESCO z roku 1998 se zmiňuje o jejich zařazení do kulturního (nikoli přírodního) dědictví, neboť jde o architektonizovaná díla. Málokterá památka zahradního umění je v seznamu uvedena jednoznačně přímo, většina je neoddělitelně svázána s mateřským objektem, jehož je částí. Rakouský historik umění profesor Hans Sedlmayr ve svém článku Krajinářský park v roce 1996 označil zahradní umění za vrcholné souborné umělecké dílo ( Übergesamtkunstwerk ), které v sobě prostorově zahrnuje architekturu, sochařství, malířství a umělecká řemesla. K problematice pojmu rekonstrukce a k Florentské chartě se ve stejnojmenném příspěvku vyjádřil Jaroslav Petrů na pražské konferenci Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad v roce1996. Florentská charta je dokumentem týkajícím se ochrany historických zahrad, parků a sadů a vznikl v roce 1981 na zasedání Mezinárodního výboru pro historické zahrady a historické lokality ICOMOS/IFLA doplněním Benátské charty schválené v roce Ve svém příspěvku K proměnám podoby a smyslu prostorové formy v zahradní a krajinářské architektuře z roku 1998 hledá Ivan Vorel východiska, která přímo či nepřímo, jako inspirační zdroj, ovlivnila podobu prostorové formy zahrad a parků nejen touha po tvořivosti a sebeuplatnění, ale také duchovní vztah k přírodě, hospodářská kultivace krajiny, účel a funkce. Zahradní a krajinářská architektura představuje podle něj prostorovou tvorbu podobně jako urbanismus, architekturu a zahradní umění spojuje umělecká forma prostorového uspořádání a forma je zároveň tím, co ze zahradnictví dělá zahradní architekturu. K péči o památky zahradního umění se vyjadřuje Přemysl Krejčiřík v článku Introdukce dřevin a čas v zahradní a krajinářské tvorbě z roku 2005, jejímž cílem není zachovat konkrétní 18

20 Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění vegetační prvky, nýbrž v nich obsažený princip, představovaný neustále novými generacemi rostlin. Důležitými podklady pro obnovu je nejen historický průzkum objektu památek zahradního umění a krajinářské tvorby, ale také 3D model pro zachycení jejich požadovaného stavu. Božena Pacáková-Hošťálková se v roce 2006 v přednášce Zahrada majetek i oáza štěstí zabývá smyslem památkové ochrany zahrad a parků, jímž je uchování slohového pojetí, druhové specifičnosti i jejich výrazové svébytnosti, která se odvíjí od zastoupení, poměru a charakteru živých i neživých komponentů. Podkladem pro obnovu památek zahradního umění jsou kvalifikované průzkumy (stavebně historický, dendrologický, pedologický, hydrogeologický, geotechnický, restaurátorský, archeologický). Dušan Riedl popisuje v roce 2006 na semináři v Kroměříži Moravské vodní zahrady ze 17. a 18. století, z období manýrismu a baroka, které mají v dějinách našeho zahradního umění nezastupitelné místo. Zanechaly u nás významné svědectví v obou svých formách: v italském pojetí voda dynamická, v pohybu, ve tvaru tekoucích pramenů do kašen nebo prýštících fontán, která je blízká území dramatického svažitého terénu, a ve francouzském pojetí voda klidná jako vodní zrcadlo ve tvaru velkých ploch bazénů, která je blízká území plochého, rovinatého terénu. 19