DĚJINY ANGLIE ANDRÉ MAUROIS. Doplněné o novější období Michelem Mohrtem NAKLADATELSTVÍ LIDOVÉ NOVINY

Transkript

1

2 - DĚJINY ANGLIE ANDRÉ MAUROIS Doplněné o novější období Michelem Mohrtem NAKLADATELSTVÍ LIDOVÉ NOVINY 2

3 André Maurois - Dějiny Anglie Simoně André Mauroisové Libraire Arthème Fayard, 1978 Translation Jiří Novotný, 1993 Cover &Typo Vladimír Vimr, 1993 All rights reserved ISBN

4 - Obsah OBSAH 4 OBSAH... 4 ÚVODNÍ POZNÁMKA... 7 KNIHA PRVNÍ... 8 POČÁTKY... 8 POLOHA ANGLIE... 9 PRVNÍ LIDSKÉ ZNÁMKY KELTOVÉ ŘÍMSKÝ VÝBOJ KONEC ŘÍMSKÉ ANGLIE ANGLOVÉ, JUTOVÉ A SASOVÉ OBRÁCENÍ ANGLOSASŦ NA VÍRU KŘESŤANSTVÍ A GERMÁNSTVÍ V ANGLII DÁNSKÉ VPÁDY A JEJICH DŦSLEDKY OD KRÁLE ALFRÉDA KE KRÁLI KNUTOVI NORMANSKÉ PANSTVÍ KNIHA DRUHÁ FRANCOUZŠTÍ KRÁLOVÉ DŦSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ CENTRÁLNÍ VLÁDA DŦSLEDKY NORMANSKÉHO PANSTVÍ FEUDÁLNÍ SOUSTAVA A HOSPODÁŘSKÝ ŢIVOT DOBYVATELOVI SYNOVÉ ANARCHIE. JINDŘICH II. SPOR S TOMÁŠEM BECKETEM JINDŘICH II. JAKO SPRÁVCE ZEMĚ. SPRAVEDLNOST A BEZPEČNOSTNÍ SLUŢBA SYNOVÉ JINDŘICHA II. KRÁLOVA SMRT. RICHARD LVÍ SRDCE. KŘÍŢOVÁ VÝPRAVA A ZAJETÍ. JAN BEZZEMEK MAGNA CHARTA OBCE: MĚSTA A CECHY OBCE: UNIVERZITY OBCE: ŢEBRAVÍ MNIŠI JINDŘICH III. A ŠIMON Z MONTFORTU KNIHA TŘETÍ VELIKOST A ÚPADEK FEUDÁLNÍ SOUSTAVY EDUARD I. ( ) REFORMA ZÁKONŦ. VNITŘNÍ SPRÁVA POČÁTKY A VÝVOJ PARLAMENTU EDUARD I. A KELTOVÉ. DOBYTÍ WALESU. NEÚSPĚCH VE SKOTSKU. EDUARD II STOLETÁ VÁLKA (PRVNÍ ČÁST) ČERNÝ MOR A JEHO DŦSLEDKY PRVNÍ ANGLIČTÍ KAPITALISTÉ NEPOŘÁDKY V CÍRKVI SELSKÁ VZPOURA (1381)

5 André Maurois - Dějiny Anglie DRUHÁ ČÁST STOLETÉ VÁLKY. RICHARD II., JINDŘICH IV., JINDŘICH V., JINDŘICH VI. ANGLIČANÉ MIMO FRANCII VÁLKA DVOU RŦŢÍ ANGLIE NA KONCI STŘEDOVĚKU KNIHA ČTVRTÁ TUDOROVCI ANEB VÍTĚZSTVÍ MONARCHIE JINDŘICH VII MÍSTNÍ INSTITUCE V DOBĚ VLÁDY TUDOROVCŦ ANGLIČTÍ REFORMÁTOŘI JINDŘICH VIII ROZKOL A PRONÁSLEDOVÁNÍ EDUARD VI. aneb PROTESTANTSKÁ REAKCE MARIE TUDOROVNA aneb KATOLICKÁ REAKCE ALŢBĚTA A ANGLIKÁNSKÝ KOMPROMIS ALŢBĚTA A MOŘE ALŢBĚTA A MARIE STUARTOVNA ANGLIE ZA ALŢBĚTINY VLÁDY ZÁVĚR KNIHA PÁTÁ VÍTĚZSTVÍ PARLAMENTU JAKUB I. STUART A NÁBOŢENSKÝ PROBLÉM PRVNÍ KRÁLOVY SPORY S PARLAMENTEM BUCKINGHAM A KAREL I KRÁL BEZ PARLAMENTU DLOUHÝ PARLAMENT PRVNÍ OBČANSKÁ VÁLKA ARMÁDA PROTI PARLAMENTU CROMWELL U MOCI TRVALÉ DŦSLEDKY PURITÁNSTVÍ RESTAURACE JAKUB II. A REVOLUCE ROKU MRAVY A MYŠLENKY RESTAURACE. ZÁVĚR KNIHA ŠESTÁ MONARCHIE A OLIGARCHIE HOLANĎAN U VLÁDY DOBA KRÁLOVNY ANNY WALPOLOVA DOBA STAV MRAVŦ ( ) PITTOVA DOBA OSOBNÍ VLÁDA JIŘÍHO IV. ZTRÁTA AMERICKÝCH KOLONIÍ REVOLUCE A BRITSKÁ ŘÍŠE ZEMĚDĚLSKÁ A PRŦMYSLOVÁ REVOLUCE CITOVÁ REVOLUCE

6 - Obsah ZÁVĚR KNIHA SEDMÁ OD ARISTOKRACIE K DEMOKRACII POVÁLEČNÉ NESNÁZE VOLEBNÍ REFORMA Z ROKU TRIUMF SVOBODNÉHO OBCHODU PALMERSTONOVA ZAHRANIČNÍ POLITIKA VIKTORIÁNSKÁ ANGLIE DISRAELI A GLADSTONE IMPÉRIUM V DEVATENÁCTÉM STOLETÍ SOUMRAK LIBERALISMU OZBROJENÝ MÍR VELKÁ VÁLKA MEZI DVĚMA VÁLKAMI DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE ANGLIE SE PŘIPOJUJE K EVROPĚ ZÁVĚR Prameny DOSLOV ANDRÉ MAUROIS A JEHO DĚJINY ANGLIE Ediční poznámka

7 ÚVODNÍ POZNÁMKA André Maurois - Dějiny Anglie Na konci této knihy čtenář najde seznam děl, ze kterých jsem stále čerpal. I tento dlouhý seznam je pouze náčrtem bibliografie pro tak rozsáhlý námět. Opomenutí dalších prací souvisí spíše s potíţemi výběru neţ s jejich názory odporujícími mému pojetí. V jednom svazku není moţné vylíčit společně s dějinami Anglie i dějiny Skotska a Irska. Vztahy těchto tří zemí jsou tedy vyloţeny pouze nejstručněji, a pokud to bylo nutné. Ze stejných dŧvodŧ jsou zde pojednávány i dějiny britského impéria pouze z hlediska jejich funkce pro vnitřní dějiny Anglie. Nejdříve musím poděkovat panu Judgesovi, profesoru londýnské university, který laskavě pročetl korektury mé práce a jeho připomínky k některým místŧm jsem do konečného znění zapracoval. A poděkovat musím rovněţ mému překladateli a příteli Hamishovi Milesovi, který byl jako vţdy nejvzácnějším rádcem. A. M. 7

8 - Počátky KNIHA PRVNÍ POČÁTKY 8

9 I. I. POLOHA ANGLIE André Maurois - Dějiny Anglie Musíme mít stále na paměti, ţe nejsme částí pevniny, ale jejími sousedy. Tento Bolingbrokŧv výrok vymezuje zvláštní postavení Anglie. Anglie 1 je opravdu tak blízko pevniny, ţe z pobřeţí u Calais jsou vidět bílé vápencové útesy u Doveru, a to je pro dobyvatele velké pokušení. Anglie s Evropou tvořila po řadu tisíciletí jeden celek a vody Temţe se dlouho vlévaly do Rýna. První lovci zvěře, která se v Anglii rozmnoţila po době ledové, přišli z pevniny suchou nohou. Ale jakkoli mělká a úzká je mořská úţina, oddělující dnes anglický ostrov od Belgie a Francie, stačí k tomu, aby zemi, kterou chrání, určila zvláštní osud. II. Ostrovní, ale ne odloučená. Evropa je příliš blízko na to, aby ostrovní charakter myšlenek a mravŧ byl ryzí a bez příměsí. Lze dokonce říci, ţe je spíše jevem lidským neţ přírodním. Na počátku svých dějin byla Anglie stejně jako jiné země přepadena a bránila se velmi špatně. V té době ţila ze zemědělství a chovu dobytka. Její obyvatelé byli spíše pastýři a sedláky neţ kupci nebo námořníky. Mnohem později - aţ postaví mohutné loďstvo - Angličané pocítí, ţe je chrání pás moří, která lze dobře hájit, a poznají, ţe ostrovní odloučenost je skutečným dobrodiním. Zbavuje je totiţ obavy z cizího vpádu, na několik staletí je osvobodí od nákladŧ na armádu, které ovládají politiku jiných státŧ, a tak jim umoţní bez nebezpečí pokusit se o nové formy vlády. III. Příznivá náhoda rozhodla o tom, ţe nejpřístupnější část Anglie byla právě jihovýchodní rovina obrácená k Evropě. Kdyby se pŧda svaţovala opačným směrem a kdyby keltští a skandinávští piráti nepoznali při svých prvních cestách jenom nepřístupná pohoří, je pravděpodobné, ţe by se některá jejich tlupa pokusila o vpád, a dějiny země by byly naprosto jiné. Bouřlivé moře však hnalo lodě z evropské pevniny do hlubokých dobře chráněných zátok. Vápencové hřbety porostlé travou dovolovaly prozkoumat ostrov a vyhnout se přitom lesŧm a baţinám. Konečně i podnebí zde bylo 1 Autor prŧběţně uţívá označení Anglie (franc. Angleterre) i v případech, kdy v našem úzu by bylo běţné označení Británie - tj. pŧvodní jméno ostrova před invazí anglosaských kmenŧ - pozn. red. 9

10 KNIHA PRVNÍ - Poloha Anglie mírnější neţ v jiných zemích na stejné rovnoběţce, protoţe Anglie leţí v oblasti teplých zimních proudŧ s vlhkými a vlahými mlhami, přicházejícími z oceánu. Tak všechny znaky tohoto pobřeţí byly přímo stvořeny k tomu, aby podněcovaly dobyvatele, který se stal i tvŧrcem. IV. Tato přístupná Anglie leţí přímo naproti hranici, oddělující románské jazyky od jazykŧ germánských (dnes vlámštinu od francouzštiny). Byla tedy předurčena k tomu, aby přijímala jak posly románské a latinské kultury, tak posly kultury teutonské. V prŧběhu dějin Anglie se stane jejím dalším charakteristickým znakem to, ţe vyuţije pro svŧj vlastní typ kultury kombinaci sloţek obou těchto kultur. Tím se Anglie hluboce liší od Francie nebo Itálie, u kterých přes určité germánské přínosy vţdy vítězí latinský základ, a liší se také od Německa, kde byla latinská kultura vţdy pouhou ozdobou, často s hrŧzou zavrhovanou. Anglie se dostane do styku s latinským světem třikrát - římskými výboji, křesťanstvím a Normany. Tento trojnásobný styk ji hluboce poznamená. V. Opravdu lze říci - jakkoli to zní protismyslně -, ţe se poloha Anglie na zeměkouli mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím změnila. Pro lidi ţijící ve starověku a středověku jsou tyto země, často zahalené mlhou, nejzazším krajem světa. Je to Ultima Thule, magická, téměř nelidská, v samé blízkosti pekla. Za skalami, které jsou bičovány obrovskými vlnami oceánu, začíná na západě nekonečné moře a na severu kraj věčného ledu. Sem se odvaţují jen ti nejstatečnější, protoţe tu nalézají zlato, perly a později vlnu. Ale jak by si mohli představit úţasnou budoucnost těchto ostrovŧ? Tenkrát bylo cílem veškerého lidského snaţení - přímo i nepřímo - Středomoří. K tomu, aby byly přemístěny obchodní cesty a z britských ostrovŧ mohla vzniknout tváří v tvář novému světu nejpředsunutější námořní základna Evropy, bylo zapotřebí přehrad islámu, objevení Ameriky a zvláště vystěhovalectví puritánŧ. VI. V osmnáctém a devatenáctém století umoţní Anglii konečně její ostrovní charakter - poté, co jí uţ dovolil pod ochranou loďstva poskytnout svým občanŧm mnohem více svobod, neţ měli obyvatelé pevniny -, aby díky témuţ loďstvu dobyla světové panství. Ovládnutí moří jakoţto vyřešení problému národní obrany, které Anglii uloţila její zeměpisná poloha, je částečným vysvětlením imperiálních dějin tohoto národa. Vynález letadla je pro Anglii nejdŧleţitější, ale také nejnebezpečnější událostí naší doby. 10

11 I. II. PRVNÍ LIDSKÉ ZNÁMKY André Maurois - Dějiny Anglie První stránka anglických dějin není - jak se často psalo - prázdná, ale je to spíše stránka popsaná znaky, které patří mnoha abecedám, k nimţ nemáme klíč. Některé části země, hlavně pahorkovité křídové duny wiltshirského hrabství, jsou posety stavbami, vybudovanými v prehistorických dobách. Nedaleko vesnice Avebury lze vidět obrovské pozŧstatky skutečného megalitického dómu. Více neţ pět set vztyčených balvanŧ zde tvoří veliké kruhy, k nimţ vedou široké cesty. Rozlehlý kruhovitý prostor je obehnán náspem, který vroubí vnitřní, travou porostlý příkop. Z tohoto náspu je i dnes ve vzdálenosti několika set metrŧ vidět umělý pahorek, který ční nad rovinou. Jeho stavba si vyţádala na tehdejších primitivních obyvatelích asi stejně práce, víry a odvahy, jako měli egyptští stavitelé v Gize. Na všech okolních kopcích se tyčí drnové mohyly nepravidelných tvarŧ, zčásti vejčité a zčásti kruhovité; jsou to náčelnické hroby, v nichţ se uvnitř kamenné místnosti nalezly kostry, popelnice a rŧzné klenoty. Toto pole hrdinŧ, prosté a vznešené linie mohyl, které se odráţejí na nebi, odváţný a jasný obrys náspu, kruhy a cesty, to vše svědčí jiţ o veliké civilizaci. II. Stavby v Avebury, chrám ve Stonehenge a mohyly na Hoře obrŧ svědčí o tom, ţe zde podle všeho ţil jiţ dva tisíce let před Kristem početný lid, který si zvykl pod vedením zvolené hlavy spojovat se ke společnému dílu. Po hřbetech kopcŧ se táhly travnaté pásy, které slouţily obyvatelŧm země jako silnice. Mnohé z nich si tento význam zachovávají dodnes. Automobil moderního Angličana, stejně jako v osmnáctém století vŧdce zástupu, sleduje dosud tyto staré cesty, které se táhnou vysoko nad údolími, dnes obdělanými a úrodnými, ale kdysi pro husté lesy a baţiny nepřístupnými. Tak byly některé trvalé znaky lidského zeměpisu pevně určeny jiţ v tomto - tajemstvím dosud zahaleném - období. Mnoho posvátných míst primitivních národŧ mělo pro jejich potomky zŧstat tajemstvím obestřenými kraji. Polohu budoucích měst našeptávala jiţ sama příroda. Canterbury bylo na cestě místem nejblíţe k východnímu břehu, odkud bylo moţno podle stavu mořského přílivu nebo odlivu v krátkém čase dosáhnout ten či onen přístav. Winchester má podobné postavení na západě země. V Londýně je jenom málo stop z prehistorického období, ale místo, kde se nyní 11

12 KNIHA PRVNÍ - První lidské známky rozkládá, muselo padnout do oka, protoţe leţí v hluboké, mimořádně bezpečné zátoce u ústí potoka jako pohodlné útočiště a zároveň i místo nejblíţe k moři, kde bylo moţno přemostit Temţi. III. Odkud přicházely rodiny doprovázené krávou, kozou, vepřem, které zalidňovaly Anglii, kdyţ zmizel paleolitický člověk na sklonku doby ledové? Objevené kostry ukazují na dvě rasy: jedna má lebku protáhlou a druhá lebku širokou. Ve školách se kdysi učilo, ţe protáhlé lebky jsou ve vejčitých mohylách a lebky široké v mohylách kruhovitých. Takové členění je sice pohodlné, ale nepřesné. Naneštěstí se podlouhlé lebky našly i v kruhovitých mohylách. K tvrzení, ţe megalitické stavby v Anglii svědčí o dvou rŧzných civilizacích, bylo třeba mimořádné dávky intelektuální samolibosti. Obecně se toto primitivní obyvatelstvo nazývá Ibery a lze předpokládat, ţe přišlo ze Španělska. Španělské nebo nešpanělské, v kaţdém případě jde o obyvatelstvo pŧvodu středomořského. Turista přijíţdějící z Malty je nesmírně překvapen společnými znaky, které vykazují megalitické stavby obou zemí navzájem od sebe tak vzdálených. V prehistorických dobách existovala na pobřeţí Středozemního moře, na březích Atlantiku i na britských ostrovech samých nepochybně značně homogenní civilizace, obdobně jako později křesťanství ve středověké Evropě. Tuto civilizaci přinesli do Anglie přistěhovalci, kteří zŧstali s Evropou ve styku díky kupcŧm, přicházejícím si do Británie pro kovy výměnou za plodiny z Levanty a jantar z Baltu. Obyvatelé ostrovŧ se postupně naučili jako obyvatelé pevniny novým technikám: zemědělství, umění stavět dlouhé lodě a umění tavit bronz. Musíme si uvědomit, ţe tento pokrok byl hrozně pomalý a trval několik století. Na přehlubokých Základech prehistorie leţí jenom slaboučká vrstva dob historických. Nespočetná pokolení prehistorického člověka nezanechala člověku historických časŧ jako viditelné a hmatatelné stopy jenom vztyčené, otesané kameny, cesty a studně, ale odkázala mu i slova, návody a instituce, bez nichţ by pokračování dobrodruţství lidských dějin nebylo moţné. 12

13 I. III. KELTOVÉ André Maurois - Dějiny Anglie Mezi 6. a 4. stoletím před Kristem přišly do Anglie a do Irska postupné vlny pastýřských a válečnických kmenŧ, které pomalu zaujaly místo Iberŧ. Tyto kmeny patřily ke keltskému obyvatelstvu, které pŧvodně sídlilo na rozsáhlých územích v povodí Dunaje, na sever od Alp a v Galii. Proč se tyto kmeny stěhovaly? Pravděpodobně proto, ţe pastýřské kmeny jsou nuceny táhnout za svými stády, která vede hlad k novým pastvinám. Určitě však pŧsobily i lidské příčiny: dobrodruţný náčelník, touha dobývat, tlak silnějších národŧ. Nějaký kmen se přeplavil přes prŧliv La Manche a usadil se na břehu moře. Další kmen pronásledoval ten první, který odtáhl dále do vnitrozemí a zároveň vytlačoval tamní domorodce. Keltské kmeny rády válčily, a to i mezi sebou navzájem. Tvořili je velcí a silní muţi, jedlíci vepřového masa a ovesné kaše, pijáci piva a obratní vozkové. Latinští a řečtí autoři popisují Kelty jako lidi vysoké postavy, pruţného těla, bílé pleti a světlých vlasŧ. Ve skutečnosti bylo mnoho Keltŧ tmavovlasých, a vítězové, kteří se chtěli při triumfálním pochodu Římem pochlubit zajatci odpovídajícími lidové tradici, je museli třídit a barvit jim vlasy. Keltové sami si ze své rasy vytvořili ideální lidský typ a snaţili se všemoţně k němu přiblíţit. Odbarvovali si vlasy a líčili si tělo bílou pastelou. Římané také později říkali Keltŧm ze severního Irska Picti, coţ znamená malovaní muţi. II. V tomto dlouhém a pozvolném keltském vpádu rozlišují historici dvě hlavní vlny: první tvořili Goidelové nebo také Gaelové, kteří dali svŧj jazyk - gaelštinu - Irsku a skotským náhorním planinám, a druhou tvořili Britové neboli Bretoni nebo také Prythoni, jejichţ jazyk se stal jazykem Velšanŧ a Bretoncŧ, usazených ve Francii. Germánské vpády později v Anglii keltské jazyky vyhladily. Přeţilo jenom několik slov z domácího ţivota, zachráněných keltskými ţenami, se kterými se dobyvatelé oţenili, jako třeba cradle (kolébka), a místní jména. Avon (řeka) a Ox (voda) jsou slova s keltskými kořeny. Jméno Londýna, London, latinsky Lundinium, se pokládá za keltské jméno, které je shodné se jménem francouzské vesnice Londinières. Mnohem později byla některá keltská slova znovu přinesena do Anglie Skoty (clan - kmen, plaid - 13

14 KNIHA PRVNÍ - Keltové vlněný šátek, kilt - suknice horalŧ) a Iry (shamrock - bílý jetel, log - kláda, gag - roubík). Slovo slogan, pouţívané v americké reklamě, je keltské slovo pro válečný pokřik. Pokud jde o slovo Breton nebo také Prython, znamenalo: země tetovaných muţŧ. Kdyţ v roce 325 před Kristem přistál u anglických ostrovŧ Řek Pytheas, nazval je Prettaniké, a tento název si ostrovy téměř beze změny ponechaly dodnes. III. Znamenitého matematika a hvězdáře Pythea, Řeka z Marseille, pověřilo sdruţení kupcŧ výzkumem Atlantského oceánu. Tento Řek byl první, kdo obrátil světlo majáku dějin do temné oblasti, kam lidé jeho věku kladli hranice vesmíru. Pytheas nalezl v těch bájných krajích poměrně civilizovanou zemi. Tohoto muţe Středomoří překvapily bouřlivé vlny Atlantiku. Zdejší lid - napsal - pěstuje obilí, ale musí je mlátit v krytých sýpkách, protoţe podnebí je tu příliš vlhké. Britové, jak si povšiml, pili nápoj z kvašeného zrní smíchaný s medem a obchodovali cínem s galskými přístavy na pevnině. O dvě stě let později nám jiný cestovatel - Poseidónios - rovněţ popsal cínové doly a také to, jak jsou pruty cínu dopravovány nejdříve na hřbetech mezkŧ nebo koní a poté lodí aţ k ostrovu, který nazývá Ictis, přičemţ jde nepochybně o dnešní Mont-Saint Michel, Tento obchod byl svým významem dostatečným dŧvodem k pouţívání zlatých mincí, které Keltové dělali podle staterŧ Filipa Makedonského. Na první kovové minci, vyraţené v Anglii, byla hlava Apollónova, a to je dostatečným znamením, ţe tato civilizace je středomořského pŧvodu. IV. Nejlepším dokladem o zpŧsobu ţivota starých Keltŧ je svědectví Caesarovo. Kaţdé keltské město, kaţdá vesnice a skoro kaţdá rodina byla rozdělena na dvě strany. Povinností stařešiny kaţdé strany byla ochrana svých svěřencŧ. Tyto kmeny neměly ţádný smysl pro stát jako instituci a nezanechaly ţádné politické dědictví. V Anglii a Francii je stát výtvorem zároveň latinským i germánským. Sjednocení Keltové by byli nepřemoţitelní, ale jejich ustavičné vzájemné pŧtky znehodnocovaly jejich udatnost i inteligencí. Keltský kmen nebyl kmenem totemickým, ale kmenem rodinným, coţ jistě vytváří silnější vzájemná pouta, ale také překáţí rozvoji širších společností. Vidíme, ţe v zemích keltského pŧvodu zŧstala rodina jednotkou společenského ţivota. U Irŧ, zejména těch, kteří se vystěhovali do Spojených státŧ severoamerických, zŧstává politika kmenovou záleţitostí. V Caesarově době měly tyto rodinné kmeny zálibu v barvách, symbolech a erbech Tartany skotských kmenŧ jsou pravděpodobně keltského pŧvodu. Podle Caesara je ţivot v selské obci se 14

15 André Maurois - Dějiny Anglie společnými poli a pastvinami, který bude hrát v dějinách Anglie později velikou roli, vlastní Germaniím. U Keltŧ by nebyl slučitelný se soustavou stran, jak ji líčí Caesar. Pro tyto sotva usazené kočovníky bylo zemědělství konec koncŧ méně dŧleţité neţ lov, rybaření a chov dobytka. Ve Walesu stěhovalo obyvatelstvo své vesnice, aby si našlo nová loviště, nové pastviny u nové pozemky k obdělání, aţ do středověku. V. Nejváţenější třídou byla třída kněţí neboli druidŧ. Nic se tak nepodobá těmto druidŧm jako indičtí bráhmani a íránští mágové. Mnoho věcí z keltské víry připomíná Orient. Dlouhé pŧsty - tento irský náboţenský obřad - se podobá dharaně Hindŧ, kde bráhman hladoví na prahu svého protivníka tak dlouho, dokud se mu nedostane zadostiučinění. V Británii byli za časŧ Caesarových nejslavnější druidové. Kaţdý rok se shromaţďovali ve svém středisku - moţná ve Stonehenge -, ale jejich nejposvátnějším místem byl ostrov Mona (Anglesey). Druidové Galŧ nebo Belgŧ, kteří chtěli získat hlubší znalosti ve svém učení, odcházeli za tímto účelem do Britanie. Tady se učili velkému mnoţství veršŧ, které obsahovaly posvátná přikázání. Druidové učili, ţe smrt je pouze stěhování a ţivot pokračuje ve svých podobách a se svými statky ve světě mrtvých, který představuje velkou zásobu volných duší Zdá se, ţe tato zásobárna se pro ně neomezovala jenom na duše lidské, a ţe tedy věřili v metempsychózu, coţ je další rys společný s Orientem. VI. Mezi Kelty v Británii a Belgy, kteří ţili na druhé straně mořské úţiny, byly těsné a trvalé styky. V okamţiku římského vpádu vyslali britští Keltové na pevninu svým bratrŧm vojenské posily. Caesar však nicméně poznamenal, ţe Keltové z ostrovŧ byli hŧře vyzbrojeni neţ Keltové z Galie. Galští Keltové upustili od bojových vozŧ jako zastaralého válečného prostředku, protoţe našli na jiţních planinách dostatek dobrých koní. Britové neměli koně schopné unést náčelníka ve zbroji, a tak bojovali jako válečníci z dob Homérových a místo skutečného jezdectva měli spíše jízdní pěchotu. VII. V Británii stejně jako v Galii napodobovali pruţní a bystří Keltové po své poráţce rádi a bez předsudkŧ římskou civilizaci. Galští učitelé, kteří byli vychováni ve škole druidŧ, dali Galii její klasické vzdělání Později ve středověku připomenou irští mniši Evropě úctu k řeckým a latinským spisŧm. Keltové však nebyli jenom dobrými šiřiteli cizí vzdělanosti. Sami měli zálibu v umění a spirálovité ornamenty na jejich zbraních, špercích a nádobách 15

16 KNIHA PRVNÍ - Keltové svědčí o mnohem větší umělecké obrazotvornosti, neţ jakou kdy měli Římané. Do evropské literatury přinesli jako vlastní vklad orientální smysl pro tajemství a dramatické pojetí osudovosti. Keltský duch poznamenal Evropu snad právě bájí o Tristanovi a Isoldě a pověstí o králi Artušovi. Při utváření moderní Anglie sehrály keltské prvky, které se zachovaly na západě ostrovŧ, velmi dŧleţitou úlohu. Ještě ve dvacátém století se setkáváme s anglickými vládami a anglickými armádami, kterým předsedají nebo velí skotští, waleští nebo irští Keltové. 16

17 I. IV. ŘÍMSKÝ VÝBOJ André Maurois - Dějiny Anglie Pokud jsou slabé národy v dosahu silné vojenské moci, mohou jenom s velikými obtíţemi zŧstat svobodné. Kdyţ Římané dobyli Galii, stala se pro ně nejpřirozenějším cílem dalšího taţení Británie. Caesar potřeboval vítězství, aby ohromil Řím, a peníze, aby odměnil vojáky a své přívrţence. Doufal, ţe na těchto bájných britských ostrovech najde zlato, perly, otroky. Kromě toho povaţoval za uţitečné zastrašit britské Kelty pro jejich pomoc pevninským Keltŧm v boji proti němu. Koncem léta roku 55 před Kristem se rozhodl podniknout krátkou prŧzkumnou výpravu na druhou stranu moří. Informoval se u galských kupcŧ, kteří ho však - z neznalosti nebo přímo ze zlomyslnosti - neinformovali správně. Caesar s oblibou prováděl domorodou politiku, postupoval od jednoho kmene ke druhému a vyuţíval jedněch proti druhým. V tomto narychlo připraveném dobrodruţství byl tísněn časem. Nejprve vyslal jednu loď, aby vyhledala vhodné místo k přistání, a poté se vydal na cestu se dvěma legiemi. II. Tato operace dopadla dost špatně. Předem informovaní Britové ho očekávali se značnými silami jiţ na pobřeţí. Legionáři, kteří museli naskákat z lodí do ještě značně hlubokého moře, obtěţkáni svými zbraněmi a zmítáni a sráţeni vlnami, se jenom s mimořádným úsilím dostali na pevnou pŧdu. Caesar musel dát lučištnickým a prakovnickým galérám rozkaz krýt přistání uzavírací palbou. Římské síly měly daleko větší kázeň, daleko více válečnických zkušeností neţ Britové. Zkušení legionáři dokázali hned po přistání zaujmout postavení, chránit své lodě a vytvořit ze svých spojených štítŧ ţelvu. Keltové přitáhli s několika tisíci vozŧ. Válečníci sestoupili z vozŧ a jako pěchota se pustili do boje, zatímco vozkové se stáhli poněkud zpět, aby byli připraveni, v případě poráţky nebo ústupu, vzít kaţdý svého bojovníka zase na vŧz. Přes dílčí úspěchy poznal Caesar velmi brzy, ţe jeho malá armáda není v bezpečí. Jiţ samo moře s vysokými vlnami zničilo několik lodí. Blíţily se rovnodennostní bouře. Vyuţil lehké převahy, aby získal příslib záruk, a zvedl - bez ztráty tváře - znenadání krátce po pŧlnoci kotvy. Pak poslal senátu o této neslavné výpravě tak skvělou zprávu, ţe bylo odhlasováno dvacetidenní supplicatio na oslavu Caesarova 17

18 KNIHA PRVNÍ - Římský výboj vítězství. III. Caesar však byl do té míry realista, ţe se nenechal oklamat jedním neúspěchem. Poznal povahu země, přístavy a britskou taktiku, pochopil, ţe Brity nemŧţe porazit bez jízdy, a rozhodl se k návratu v příštím roce (54 před Kristem). Tentokrát narazil na Brity spojené hrozbou velkého nebezpečí a podřízené náčelníkovi Cassivellaunovi, který ovládal území na sever od Temţe. Římská armáda se vypravila právě k této řece. Kdyţ Caesar dosáhl severního břehu, začal chytře vyjednávat. Vyuţil probouzející se ţárlivosti keltských náčelníkŧ, některé z nich poštval proti Cassivellaunovi, dosáhl podrobení některých kmenŧ, jiné porazil zbraněmi a nakonec při jednání se samotným Cassivellaunem stanovil výši ročního poplatku, který bude Británie ročně platit římskému lidu. Tento poplatek však jiţ v roce 52 přestal být vyplácen a občanská válka odvrátila na dlouhou dobu pozornost Říma od Britŧ. Cicero se tomuto výboji vysmíval, neboť nepřinesl nic neţ pár otrokŧ, dělníkŧ nejhrubšího zrna, mezi nimiţ nebyl ani jeden vzdělanec nebo hudebník, a byl spíše záleţitostí vnitřní politiky neţ vítězstvím impéria. IV. Kdyţ Caesar zemřel, zapomnělo se na Britanii po celé jedno století. Avšak Galie, svým duchem uţ zcela římská, vysílala do země své obchodníky. Peníze císařství tady měly vysoký kurs. Básník Martialis (43-104) se chlubil svými britskými čtenáři a nadšeně mluvil o mladé Britce, provdané za Římana, které se velmi zalíbilo v italském světě. Za časŧ císaře Claudia volaly rŧzné skupiny po výboji - vojevŧdci v něm viděli zdroj slávy a zisku, vyváţející obchodníci ţádali přítomnost legií pro zajištění bezpečnosti obchodu, galští správní úředníci si stěţovali na špatný vliv druidŧ, jejichţ aktivní centrum bylo stále v Británii, a nesčetní hodnostáři doufali ve výnosná místa v nové provincii. V roce 43 před Kristem vyslal tedy Claudius výpravu, kterou tvořily čtyři legie (II. Augustova, XX. Valeria Victoria, XIV. Gemina, Martia Victoria a slavná IX. Hispana z podunajské armády) včetně pomocných oddílŧ a jízdy, celkem asi padesát tisíc muţŧ. Zdálo se, ţe pro takovou armádu je dobytí země snadné, teprve po dosaţení horských oblastí Walesu a Skotska se setkala s váţnějším odporem. Z ostrova Mona, náboţenského centra druidismu, vyrazil strašlivý dav válečníkŧ, v jehoţ středu mávaly ţeny s rozpuštěnými vlasy zapálenými pochodněmi, zatímco sami druidové, oblečení v bílá dlouhá roucha, v hustých sevřených řadách, zvedali ruce a vzývali bohy. Na zdánlivě pacifikovaném jihovýchodě ohrozilo dobyvatele na krátký čas velké povstání, vedené královnou 18

19 André Maurois - Dějiny Anglie Boudiccou nebo také Boadiceou a vyvolané nespravedlností prvních římských správcŧ. Povstání však skončilo masakrem Britŧ. Začátkem druhého století byla celá bohatá rovina jihu podrobena. V. Římský zpŧsob okupace se prakticky neměnil - budování znamenitých cest, které umoţňovaly legiím rychlá přeskupení, a budování opevněných míst, ve kterých se zdrţovaly a ţily stálé posádky. Většina anglických měst s koncovkou -chester nebo -cester byla v době výboje římskými tábory (castra). Do malých britských městeček jako Camulodunum (Colchester) a Verulamium (Saint Albans) si legionářští vyslouţilci po skončení sluţební doby zvykli chodit na odpočinek. Města na severu - jako Lincoln a York - byla pŧvodně města posádková. Londýn (neboli Lundinium) v době Římanŧ stále rostl, protoţe dobyvatelé jím vedli všechny cesty, které spojovaly sever s jihem, a hlavní z nich - Watling Street - šla z Londýna do Chesteru. Londýna jako znamenitého přístavu vyuţívali Římané pro zásobování svých armád. VI. V malých městech zaloţených Římany se ulice křiţovaly v pravém úhlu. Lázně, chrám, fórum, bazilika měly svoje obvyklé místo. Jih Anglie byl brzy poset malými římskými domy. Malby na stěnách a mozaiky na podlaze zobrazovaly klasické výjevy: historii Orfeovu a historii Apollónovu. Hodnostáři a vojáci se v tomto podnebí se stálými mlhami snaţili s dosti malým zdarem vyvolat podobu Itálie. Bath (Aquae Sulis), který byl Simlou 2 římské Británie, zatímco Londýn její Kalkatou nebo Bombají, vystavěli jako dokonale římské lázeňské město. Keltové, nebo alespoň jejich část, se tomuto novému ţivotu přizpŧsobovali. Moţná by byli odbojnější, kdyby se cítili utlačováni, ale římská politika respektovala místní instituce. Nechala domorodce, aby spontánně přijali civilizaci, která měla v té době ohromný věhlas. Ostatně na nějaký významnější nátlak bylo mnoţství římských přistěhovalcŧ velmi malé. Bylo to několik kupcŧ, několik lichvářŧ, dŧstojníci a hodnostáři. Vojáci se velmi rychle asimilovali nebo je nahradili místní muţi. Děti, které měli legionáři s místními ţenami, byly vychovány v táboře a později se staly také vojáky. Římská civilizace nebyla rozpínavostí rasy, ale kultury. VII. Tento zpŧsob pokojného pronikání velmi šťastně vyuţil Tacitŧv tchán Agricola (v roce 79 aţ 85 po Kristu). Agricola byl vzor nového římského správce. Nepodobal se aristokratickým prokonsulŧm, kteří 2 Klimatické lázně v Indii ve výši 2160 m - pozn. red. 19

20 KNIHA PRVNÍ - Římský výboj Impérium jak zakládali, tak i okrádali. Agricola patřil k měšťanské patricijské vrstvě se všemi ctnostmi i slabostmi této třídy. Protoţe byl sám z provincie, vyvolával v obyvatelstvu provincií, které spravoval, vítr dŧvěry a sympatií, a také lépe rozuměl jeho případné odbojnosti. Dosáhl určitých válečných úspěchŧ, protoţe však poznal, ţe zbraněmi se získá jen málo, pokud razí cestu nespravedlnosti, chtěl příčinu války vykořenit v samém jejím základu. Agricola urovnával záleţitosti sám, do správních úřadŧ jmenoval poctivé muţe, stavěl se proti vyděračství daňových výběrčích a pokoušel se povzbuzovat Kelty k účasti na římském ţivotě. Vyzýval je ke stavbě lázní a trţišť, a chvále pilné domorodce a káraje nedbalce, nahradil nátlak čestným soupeřením. Syny náčelníkŧ nechal vychovávat podle římských zvykŧ, a mladíci se brzy začali odívat tógou Kdo by v rusovlasém uhlazeném Římanovi poznal dřívějšího barbarského Kelta? Mnozí Keltové začali v té době mluvit a psát dvěma jazyky. V Lundiniu se mluvilo latinsky a na pobřeţí bylo nepochybně slyšet i řečtinu a jiné jazyky středomořských námořníkŧ. Nalezla se cihla, na kterou dělník jako ţert vŧči kamarádovi napsal latinsky: Anstilis si bere kaţdý den týdenní dovolenou. Podobné nápisy dokazují, ţe i někteří řemeslníci a dělníci uměli latinsky, ale pro obyvatelstvo jako celek zŧstávaly běţným jazykem i nadále keltské dialekty. VIII. Tomuto pořímšťování Británie nemohlo být náboţenství ţádnou překáţkou, Římané byli snášenliví a bez zábran si přisvojovali neznámé bohy, Pokud pronásledovali aţ téměř do úplného vyhlazení druidismus, pak to bylo jenom proto, ţe v něm viděli politické nebezpečí. Keltského boha války Teutatise však ztotoţňovali s Martem. Ve velkých městech vystavěli chrámy císařŧm, Jupiterovi, Minervě. Mnoho nápisŧ a mosaik nalezených v Anglii připomíná Matky, Deae Matres, bohyně, jejichţ kult přinesli nepochybně z pevniny cizí vojáci. Jiní legionáři zase uctívali Mithru, a v Londýně byl objeven dokonce chrám zasvěcený bohyni Isis. Křesťanství bylo v Británii známo určitě jiţ ve třetím století. Na začátku čtvrtého století sídlil v Londýně biskup Restititus, který se prý zúčastnil společně s dalšími dvěma britskými biskupy synodu v Arles. Jeho diecése musela být malá a chudá, protoţe pro něho vyhlásili v Galii veřejnou sbírku na uhrazení nákladŧ spojených s cestou, které nemohli svému biskupovi zaplatit jeho věřící sami. IX. 20 Zatímco se jih a střed Británie stával ţivou součástí císařství, na severu římská okupace nijak nepokračovala. Na okraji stepí porost-