Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie MARATHON 4/2008. číslo 82

Transkript

1 Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie MARATHON 4/2008 číslo 82 Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA HLAVNÍ MATERIÁLY... 3 VLASTENEC A EKONOM FRANTIŠEK LADISLAV RIEGER (JAROSLAV ŠETEK)... 3 Živé konzervativní myšlenky mrtvých (i českých) mužů (Pavel Sirůček) RECENZE PŘÍBĚH ČESKÉHO KONZERVATIVNÍHO MYŠLENÍ (PAVEL SIRŮČEK) DISKUSNÍ MATERIÁLY AKTUÁLNÍ VÝSLEDKY BÁDÁNÍ V OBLASTI TEORIE REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ (RADIM VALENČÍK) MARATHON Internet: Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN Redigují: Vladimír Prorok prorok@vse.cz Pavel Sirůček sirucek@vse.cz Radim Valenčík ( ) valencik@cbox.cz Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní Praha 1 tel.: valencik@cbox.cz

2 2 MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: contact: valencik@cbox.cz Do rukou se vám dostává časopis Marathon 4/2008. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET ( - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (5/2008) bude vydáno a objeví se na Internetu 15.září Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na ovou adresu: valencik@cbox.cz. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované a včetně recenze (příp. ohlasu). 1. Úvodní poznámka V předkládaném čísle se sešly materiály, které se týkají zejména dějin českého myšlení. Ústřední osobností je v nich F. L. Rieger, jehož osobě již dlouho nebyla v naší teoretické literatuře věnována taková pozornost. Jeho odkazem se zabývá úvodní pojednání J. Šetka. Ohlas (redenze) na toho pojednání zpracovaný P. Sirůčkem mnohonásobně přerostla parametry tohoto žánru a stal se navazujícím pojednáním, které dílo a osobnost F. L. Riegra zařazuje do širších souvislostí. Podobně i renceze téhož autora, tedy P. Sirůčka, na monografii D. Hanáka České konzervativní myšlení má charakter samostatného pojednání přerůstajícího v monografický rozměr (takže se nám do tohoto čísla našeho časopisu vešla jen část a pokračování uveřejníme v příštím čísle). V jistém slova smyslu to svědčí o aktuálnosti dané problematiky. Alespoň malý prostor se nám podařio vyšetřit pro materiál informující o aktuálních výbojích v oblasti teorie redistribučních systémů. Tušená a částečně i odhalená vazba na teorii memů může přerůst ve velmi perspektivní badatelský program.

3 3 2. Hlavní materiály Vlastenec a ekonom František Ladislav Rieger Jaroslav Šetek F. L. Rieger ( ) byl nejenom významným politikem (po několik desetiletí vůdčí osobností Staročeské národní strany), publicistou, právníkem či pedagogem a tvůrcem písní, ale také ekonomem - národohospodářem a možná dokonce prvním Adamem Smithem v Čechách. Byl prvním, kdo se zasloužil o české národohospodářství a zrod české ekonomické literatury. Jeho přínos si proto zaslouží připomenutí. Byl větší Riegerův přínos pro ekonomii nebo politiku? Povedlo se mu to, oč usilovali ve již ve 20. letech 19. století národní obrozenci Josef Jungmann a Jan Evangelista Purkyně. Tímto dílem byla první česká encyklopedie, jejíž první svazek vyšel v roce 1860 pod heslem V práci a vědění je naše spasení. V Naučném slovníku (vydávaném s J. Malým) se Rieger stal jedním z prvních tvůrců české ekonomické terminologie (výrazy jako hodnota, statek, výroba aj.). Dílo završuje 11. svazek z roku F. L. Rieger je také prvním, kdo v českých zemích označil ekonomii za vědu. Studoval i tvořil národohospodářská pojednání a vyzdvihoval důležitost národohospodářské vědy. Zaslouží si proto být označován za prvního Adama Smithe v Čechách. V politice - v duchu idejí národního obrození - mu byl vzorem jeho tchán František Palacký ( ), se kterým již ve vzrušené době roku prosazoval federální zásady uspořádání rakouské monarchie. Od roku 1860 Rieger působil jako zemský a říšský poslanec a jako přední činovník Staročeské strany. Vlastenecký duch politický se následně rozrostl o ekonomický. Ten měl zajistit ekonomický růst a celkovou prosperitu českých zemí. Obdobně jako další autoři tohoto období, reagoval na praktické problémy doby, s řešením v podobě podpory výrobních aktivit na českém území. V obdobném duchu pokračoval jeho následovník a zeť Albín Bráf ( ). Tento český národohospodář a politik bývá označován za nejvýznamnějšího českého ekonoma přelomu 19. a 20. století. Jedná se rovněž o významnou osobnost národního obrození, resp. českého ekonomického a sociálního myšlení (podrobněji viz [2], [13], [14]). Škoda jen, že se všichni již nedožili vzniku československé státnosti v roce Životní a profesní kariéra F. L. Riegera Narodil se 10. prosince 1818 v Semilech (pocházel ze staré mlynářské rodiny), zemřel 3. března 1903, pohřben je na pražském Vyšehradě. Jeho pohřeb s tak dlouhým průvodem byl srovnatelný pouze s tím, jaký byl svého času vypraven králi Karlu IV. Co bylo za těchto 85 let jeho života? Po studiích na gymnáziu v Jičíně přešel v roce 1833 do Prahy, aby studoval na Akademickém gymnáziu a následně ještě absolvoval dva roky filozofie. Brzy se zapojuje do vlasteneckých kruhů. Po studiích filozofie se vrací domů, aby pracoval na otcově mlýně, neboť se jako jediný syn měl stát nástupcem. Avšak touha získat další vyšší vzdělání jej neopustila. Podnikl na tehdejší dobu dosti odvážný krok, začal studovat tajně práva bez vědomí svého otce. Když předložil výtečné výsledky z prvního ročníku, otec mu finančně zabezpečil studia práv ve Vídni. Studia dokončil na pražské Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce Profesní kariéru zahájil bezprostředně po ukončení právnických studií, a to u trestního soudu. Avšak v soudní praxi dlouho nepobyl, neboť již v roce 1842 byl zatčen pro podezření z pomoci polským emigrantům, což jej negativně odepsalo z hlediska další profesní kariéry ve státní správě. Jeho vlastenecké cítění ve prospěch národního obrození se ukázalo, když se začal věnovat veřejné politické činnosti, a to ve formě zvolení do Národního výboru a posléze do říšského sněmu ve Vídni. Rieger je vynikajícím řečníkem a brzy si získává neformální autoritu především v pražských měšťanských kruzích ([8], [9]). Nechyběl prakticky u žádné důležité události národního hnutí té doby. Revoluční vlna v Evropě formuje myšlení i českých politických osobností. Spolu s Palackým stál v popředí české politiky v roce Byl aktivním účastníkem Kroměřížského sněmu. V roce 1849 zaznamenal velký politický úspěch, když rok předtím vídeňská vláda odmítla přijmout do ústavy zásadu, že všechna moc ve státě vychází z lidu. Na odmítnutí reagoval Rieger 8. ledna 1849 obhajovací řečí (která se stala slavnou) a tento článek byl nakonec přijat.

4 4 Následně na to se stal mluvčím české politické reprezentace, resp. jedním z politických vůdců českého národa ve druhé polovině 19. století. O tom svědčí taktéž Riegerovy zásluhy o vydání českých politických novin, kdy 1. ledna 1861 napsal programový úvodních do prvního čísla Národních listů. V úvodníku požadoval nejen rovnoprávnost všech národů v rakouské monarchii, samosprávu, občanskou svobodu, ale také volnost při výrobě statků a jejich výměně. Spoluutvářel moderní českou politiku a hrál významnou roli v procesu konstituování moderní české společnosti. Byl nejpřednějším českým politikem a buditelem, jehož celoživotní úsilí však zůstalo zčásti nenaplněno a který se na sklonku života stal předmětem útoků a nepřátelské propagandy. Rieger jako aktivní činitel hospodářské, sociální a vzdělávací politiky Významné dopady mají Riegerovy aktivity v ekonomickém a sociálním myšlení kde usiloval o povznesení české vědy a současně i českého hospodářství. Za hlavní přednost vznikajícího českého průmyslu oproti zahraniční (zejména německé) konkurenci považoval nižší mzdy. Od roku 1844 byl velice aktivním členem Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Tato byla založená na počátku 30. let 19. století (1833), kdy významné podněty k jejímu vzniku představovala zemská výstava v Praze v roce 1828 a další výstavy v letech 1829 a První průmyslová výstava se v Praze uskutečnila již v roce 1791 při příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem; Jubilejní zemská výstava v roce 1891 symbolicky završuje české národní obrození. Jednota podporovala nové formy podnikání, průmyslu a živností, ale také osvětu a školství. Právě jejím prostřednictvím Rieger usiloval o maximum ve prospěch zvyšování ekonomického vzdělávání českých podnikatelů a řemeslníků. Prosazoval zde vytváření prostoru pro svobodnou diskusi, nezištnou práci ve výborech, a zejména podporoval iniciativu mladých členů, kteří projevovali nevšední zájem o uplatnění v technických vědách pomocných a v průmyslovém vzdělání. Za pomoci několika členů Jednoty se Riegerovi podařilo založit první české vyšší průmyslové školy. O zřízení české průmyslové školy usiloval také např. železniční stavitel a technik J. Perner a další významné osobnosti, často dnes řazené spíše k liberálním proudům. V roce 1868, když byla založena Živnostenská banka pro Čechy a Moravu, byl F. L. Rieger zvolen do její správní rady. Zároveň doporučoval intenzivnější propojení banky s cukrovary, k čemuž v roce 1870 došlo. Toto přispělo bance již v roce 1871 k velkému rozmachu, který spočíval ve zvýšení akciového kapitálu z 2 na 3 mil. zlatých; v roce 1872 byla zřízena bankovní filiálka ve Vídni. Riegera lze označit za jednoho z prvních českých národohospodářů, který byl silně zainteresován v hospodářských otázkách - prakticky i teoreticky. Byl taktéž jedním z mála českých politických reprezentantů (možná jediným ve své době), který hospodářské otázky i ekonomické teorie zevrubněji studoval a sám psal národohospodářská pojednání, vědecké polemiky i odborné články. Přínosy do ekonomické vědy Velké zkušenosti F. L. Rieger získal při studijním pobytu ve Francii a Velké Británii v letech , kde se věnoval studiím politických a hospodářských věd. Jeho pobyt v Paříži ( ) byl taktéž politicky motivovaný a vynucený situací po revolučním roce F. Palacký se stáhl do ústraní a Rieger odjíždí do ciziny. V tomto období se seznámil s významnými představiteli éry ekonomického myšlení, a to levicového i pravicového. Jde o různé ideje od Jeana Baptista Saye (ve svých teoretických názorech se Rieger opíral hlavně o něho) přes Charlese Dunoyere, Michaele Chevaliera až po Bedřicha Engelse. Rovněž se seznamuje při studiích ekonomického myšlení s myšlenkovými koncepty Adama Smitha, Thomase Roberta Malthuse či Sismondiho (k jejich učení, resp. začleňování blíže viz [11]). V roce 1851 se Rieger pokusil o habilitaci v oboru národního hospodářství (s přednášením v jazyce českém) na pražské Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jako habilitační spis přiložil své ekonomické pojednání z roku Avšak tehdejšímu německému vedení fakulty se zdál jeho vědecký přístup příliš pokrokový a proto byla žádost zamítnuta. Svou roli zřejmě sehrály politické důvody, které byly odůvodněny formálními příčinami. Základ univerzitních přednášek měl být tvořen, spolu s Riegerovým prvním ekonomickým dílem, především jeho překladem dobově populární francouzské učebnice (Politické hospodářství aneb zásady vědy o statcích) od autora J. Droza (z roku 1828), který vyšel v roce Dále se Rieger teoretickým ekonomickým úvahám věnuje na pomezí právních a aplikovaných hospodářských věd. Rozepsal také práce Statistika Rakouska a O základech státního hospodářství. Později F. L. Rieger těžiště aktivit orientuje do politické oblasti, ale hospodářské problémy sleduje i nadále a přispívá k rozvoji podnikání v českých zemích. V roce 1850 vydává Rieger svoji první ekonomickou práci, kterou byla cca osmdesátistránková studie O statcích a pracích nehmotných a jejich významu i postavení v národním hospodářství [6]. V tomto díle se orientoval na problematiku zvyšování bohatství národa a jeho nezávislosti s cílem podpořit rozvoj národního ducha. Národ potřebuje adekvátní hospodářskou základnu pro svoji svébytnost a samostatnost. Rozvoj průmyslu (včetně vnitřní samoregulace) aktuální problémy sám vyřeší. Rieger zdůrazňuje, že české země nemají bohatou

5 5 tradici ekonomického myšlení. Stal prvním, kdo v českých zemích označil ekonomii za vědu, která ustanovuje tvář budoucí společnosti. Byl zastáncem teorie, že obsah národního bohatství tvoří pouze hmotné statky, které se získávají ve výrobním procesu, zatímco statky nehmotné povahy jsou výsledkem procesu vzdělávání. Ale pouze vzdělaný, vytrvalý, pilný a nehrožený národ má předpoklady ke tvorbě bohatství. Nikoho tedy nenechával na pochybách, že i statky nehmotné mají neocenitelný význam pro národní bohatství. Rieger přebírá mnohé názory především od J. B. Saye (blíže [11]), včetně koncepce produktivnosti výrobních faktorů (země, kapitál a práce jako hlavní prameny výroby). V souvislosti se sociálními aspekty problematiky přerozdělování rozlišoval výrobní faktory na práci, kapitál a důmysl. V důmyslu spatřoval schopnost zdokonalování a vynalézání. Rozdělování následně probíhá mezi těmito třemi faktory, ale stát zvýhodňuje kapitál na úkor práce a důmyslu. V této souvislosti Rieger razil tezi, že otázka nestojí tak, zda dělnictvo směřuje či nesměřuje k hmotnému blahobytu a k osobní svobodě, ale že se tak děje pomalu. Tzn. zaostávání procesu rozdělování za procesem výroby. V tom lze spatřovat příčinu sociálního napětí. Z tohoto důvodu F. L. Rieger zdůrazňuje nutnost opravy - reformy, která však nesmí ohrozit hlavní záruky pokroku ve společnosti, tj. soukromé vlastnictví, konkurenci a strojovou výrobu. Pro produktivní a neproduktivní práci Rieger vytvořil pojmosloví práce výrobní a nevýrobní. Když se snažil řešit problém neproduktivní práce, zvolil si tomu aplikaci metody indukce. Zde lze konstatovat, že jeho teoretický koncept byl značně ovlivněn přístupem anglické klasické ekonomie (k této podrobněji viz [11]). Např. Wiliam Petty považoval práci námořníka za 3krát produktivnější než práci zemědělce, fyziokraté analyzovali práci v průmyslu a obchodu jako sterilní a za jedinou produktivní práci považují práci v zemědělství atd. (blíže tamtéž). V období vzniku moderní společnosti je nejpopulárnější teorie produktivní a neproduktivní práce podle Adama Smithe, který požaduje zvýšení produktivní práce, která zvětšuje bohatství, na úkor práce neproduktivní. Oproti svým předchůdcům se pokouší o obecnější vymezení produktivní práce jako práce spojené s produkcí hmotných statků. Zde Smith definuje práci neproduktivní: Práce některých stavů požívajících největší vážnosti, stejně jako práce sluhů, nevytváří žádnou hodnotu. Tak vladař se svými soudními úředníky a důstojníky, kteří mu podléhají, a celé vojsko a námořnictvo jsou pracovníci neproduktivní ([12], s. 319). Podle teoretického konceptu Smithe jsou vojáci - služebníci státu vydržováni částí ročního důchodu práce jiných lidí. Do stejné sociální skupiny řadí některá povolání velmi významná i některá povolání pramálo důležitá: kněze, právníky, lékaře, a různé spisovatele, herce, šašky, hudebníky, operní zpěváky, tanečnice apod. Avšak samotný Smith však oproti svým předchůdcům uvádí další charakteristický axiom pro určení práce jako produktivní, který není v souladu s určením prvním - práce produktivní je taková, která přináší zisk. Rieger polemizuje s teorií pracovní hodnoty A. Smithe a za produktivní neoznačuje pouze práci obsaženou přímo v produktu, ale jako produktivní chápe i mnohé práce nehmotné (učitelů, kněží, hlídačů aj.). V souvislosti s prací výrobní Rieger preferuje strojírenství, z tohoto důvodu byl stoupencem extenzívního modelu ekonomického růstu. Zastával názor, že svobodná soutěž spojená se strojírenstvím vede k výraznému stupňování schopnosti jistého počtu lidí k vyvedení jistého množství a jisté vlastnosti výrobků nebo statků, neboli stupňování síly výrobní. Zvyšováním této síly dojde následně k růstu národního bohatství na jednoho obyvatele. Vyplývá to z toho, že početní růst obyvatelstva se řídí růstem množství prostředků obživy. Růst počtu obyvatelstva a množství prostředků obživy je podle jeho teoretického konceptu paralelní. Z tohoto důvodu je Riegerův koncept zcela odlišný od známé populační teorie Thomase Roberta Malthuse (blíže ([11]). Malthus konkretizoval rozdílný ekonomický růst (resp. růst prostředků obživy aritmetickou řadou) a populační růst (geometrickou řadou). Velmi blízký je Rieger učení o neomezených možnostech vývoje lidstva v důsledku vědeckého pokroku. Duchovním otcem tohoto učení je francouzský osvícenec Jean Marie Antoine Nicolas Caritat, Marquis de Condorcet. Tento filosof, matematik, encyklopedista a politik považoval pokrok za zákon dějin a zdroj pokroku spojoval s vývojem vědění. V roce 1860 vydává F. L. Rieger své hlavní národohospodářské dílo, psané ve druhé polovině 50. let 19. století (ještě za pobytu ve Francii), s názvem Průmysl a postup výroby jeho v působení svém blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího [7]. V roce 1858 publikuje části práce v podobě dvou článků. Spis je založen na analýze velmi těsného vztahu národního hospodářství a využití statistických údajů. Prostřednictvím aplikace statistických údajů o francouzské a anglické ekonomice se snaží stanovit předobraz ekonomické perspektivy v Čechách a na Moravě. Rieger podporuje rozvoj průmyslu, který označuje za základ bohatství a blahobytu, kdy např. existenci chudoby spojuje s nízkým rozvojem průmyslu. Jeho nadměrný růst (především z důvodů špatných odhadů jednotlivců - např. sortimentu a svých možností u podnikatele) však vyvolává ekonomické krize, nutný je i rovnoměrný rozvoj všech odvětví. Uvedené dílo se stalo také předmětem kritiky u B. Engelse v jeho Postavení dělnické třídy v Anglii. Rieger zase kritizuje Engelse, že se úmyslně orientuje na to, co je na anglickém průmyslu a stavu sociální skupiny dělnictva negativní. Engelsovu knihu srovnává se svými zkušenostmi, které získal během studijních návštěv Glasgowa a Manchesteru. Tvrdí, že poměry sociální a ekonomické poměry dělnictva se v uvedených regionech

6 6 značně zlepšily nebo, že B. Engels nepodává výklad pravdivě. Na Engelsovu obhajobu vystoupil až v roce 1867 pouze sociálně demokratický časopis Budoucnost se sérií článků Úvahy o díle F. L. Riegra. 1 Přínosy do sociálního učení V souvislosti s průmyslovou revolucí, kdy byla nezaměstnanost důsledkem nahrazování lidské práce strojovou velkovýrobou, Rieger zastával názor, že nezaměstnaní důsledkem levnější výroby opět za nějaký čas práci naleznou. Nezaměstnanost nebyla za Riegerova života dostatečně analyzována státní administrativou. Rieger hledal cesty alespoň dočasné nápravy, když uváděl, že vypuzení dělníci z jednoho průmyslu přežijí nezaměstnanost díky činnému lidumilství. Podle F. L. Riegera má nezaměstnanost své kořeny v poruchách ekonomiky, které nazývá převraty průmyslové a obchodní. Jejich původ lze nejčastěji spatřovat v nesprávném očekávání fabrikantů. Riegerovy vklady do oblastí sociálních, resp. sociálně-ekonomických se netýkají pouze problematiky nezaměstnanosti, ale jsou daleko širší (blíže viz [6], [7], [8], [9]). Riegerovy projevy vlastenectví - přínosy do českého politického a kulturního kapitálu Koncem 18. století francouzská revoluce deklarovala nové pojetí národa, který měl zahrnovat všechny jedince mluvící stejným národním jazykem. V praxi byl však tento národ reprezentován měšťanstvem. Nová třída sice teoreticky deklarovala svůj naprostý rozchod se starým režimem, ale ve skutečnosti přebírala modifikovanou ideologii absolutního státu, kde byla svrchovanost panovníka nahrazena svrchovaností národa zastupovaného třetím stavem - měšťanstvem. Od panovnických dvorů následovně přebírali i kulturu, zejména divadla, která se stávala skutečně národními. Divadlo zároveň začalo plnit i ideologickou funkci, neboť se stávalo místem politické propagandy a svým vlivem na širokou veřejnost nahrazovalo kostelní kazatelnu. Zdaleka větší význam byl veřejnému působení divadla přikládán v případě emancipujících se národů bez vlastní politické reprezentace a usilujících o povznesení zanedbávaného jazyka, což byl právě český případ. Z výše uvedené sociální a politické situace vycházel i F. L. Rieger. Počátkem roku 1845 podal jménem skupiny majetných pražských měšťanů žádost, aby čeští stavové přenechali českému divadlu jedno ze svých oprávnění k divadelnímu provozu. Z Riegerových formulací promluvil duch sebevědomé občanské a národní společnosti. Rieger se dovolával početního vzrůstu pražského obyvatelstva, který se měl znásobit důsledkem zaváděnému železničnímu spojení. Tím zesilovala převaha lidí hlásící se k českému jazyku, a tak i právo na své vlastní divadlo. Na sklonku roku 1850 byl založen Sbor pro postavení Národního divadla, jehož provolání zdůrazňovalo uznání Čechů jako rozvinutého evropského národa a vyzvalo k všeobecným sbírkám. Sbírky v této situaci měly význam především manifestační, neboť počet přispívajících ukazoval sílu národního hnutí a síť sběratelů mohla fungovat jako organizační základna. Vládní orgány ovšem úmysl sboru pochopily a vybírání příspěvků nepovolily. Roku 1852 byl zakoupen pozemek na břehu Vltavy, ale následně v podmínkách bachovského absolutismu další činnost ustrnula. Po obnovení ústavnosti počátkem 60. let 19. století se stavba divadla stala předmětem sporu uvnitř diferencujícího se českého politického tábora. Rieger a jeho stoupenci se domnívali, že v ústavních podmínkách již divadelní akce ztrácejí svůj politický obsah a veškerých sil je třeba soustředit na dosažení české autonomie v rámci monarchie. Divadlu tak měla příslušet pouze jeho funkce kulturní. Se skutečně reprezentativní stavbou divadla Rieger počítal až po dosažení většiny na sněmu a financování mělo být ze zemských prostředků. V této souvislosti Rieger prosadil skromnější stavbu divadla tzv. Prozatímního. Jeho odpůrci z řady mladočechů to však považovali za nedůstojnou skromnost českého národa a pod tímto heslem se jim podařilo ovládnout vedení Sboru pro postavení Národního divadla. Přes spory mladočechů a staročechů byl 16. května roku 1868 poklepán Františkem Palackým základní kámen Národního divadla, které bylo 1881 slavnostně otevřeno. Nastal však tragický den 12. srpen 1881, kdy Národní divadlo pohltily plameny ohně. Na jeho obnovu se do jednoho měsíce vybralo přes milion zlatých a 18. listopadu 1883 jej Rieger odevzdal hercům s těmito slovy: Buďte pamětlivi, že při každém dotknutí se zdi této budovy saháte na oběť chudé vdovy, chudého dělníka, který snad ani jakživ divadla tohoto nespatřil a nespatří, protože nebude mít prostředků, aby sem vážil dalekou cestu. Hodnocení a komparace přístupu F. L. Riegera aneb čí mohl být předchůdce? 1 Např. úryvek z článku (Budoucnost, roč. III č. 1, 1876): Engels je jedním z mužů, kteří tolik smělosti maj, veřejně ty zlořády líčit tak, jak skutečně jsou, a kteří přímými zastánci a mezi prvními budovateli komunismu a socialismu jsou.

7 7 Úvahy F. L. Riegera a jeho odkaz lze interpretovat i v kontextu např. problematiky kapitálu. Lze položit otázku, zda samotného Riegera není možné v určitých aspektech označit za předchůdce některých, dnes populárních a dále rozvíjených, moderních koncepcí. Připomeňme, že kapitál má celou řadu zvláštností, kterými se stále zabývají obory společenskovědních disciplín. Ekonomické disciplíny používají tento pojem odlišně v různých souvislostech. Rozdíly vyplývají především z toho, že kapitál nabývá různých podob; taktéž vnímání podstaty kapitálu mohou být značně rozdílná. Standardní ekonomičtí teoretikové používají pojem kapitál často ve smyslu kapitálových statků, tj. produktů nevytvořených pro spotřebu, ale k další produkci. V tomto kontextu bývají uváděna specifika kapitálu coby sekundárního výrobního faktoru, jeho nehmotné podoby technologie atd. Kapitál může nabývat podobu peněz či jiných finančních aktiv (obligací, akcií), tj. formu finančního kapitálu (jakkoli je tento pojem sporný nejenom např. z hlediska marxistické politické ekonomie). Třetí učebnicovou podobou je lidský kapitál, který představuje podle ekonomů zásobu technických a technologických znalostí ztělesněný v lidských zdrojích společnosti. Společným rysem všech uvedených forem kapitálu v ekonomickém pojetí je to, že přináší ekonomickému subjektu (spotřebiteli, firmě či státu), který v současnosti vynaložil na jeho získání určité zdroje, a snížil tak současnou spotřebu, v budoucnu nějaký další - dodatečný příjem. Ve standardním (tj. především neoklasickém) pojetí, se spotřební orientací všech subjektů, tak díky snížení současné spotřeby dojde pomocí kapitálu k růstu spotřeby budoucí (blíže viz standardní mikroekonomické učebnice či [11]). Jakmile se ekonomický subjekt rozhodne vstoupit na trhy kapitálu, musí vyřešit minimálně dvě základní otázky. Za prvé, jak velkou část svých disponibilních zdrojů má použít, aby si za ně opatřil kapitál a z něho plynoucí dodatečné příjmy. Za druhé, a po vyřešení prvního úkolu, bude stát před rozhodnutím, jakou formu kapitálu si za příslušné zdroje opatří. Samozřejmě v souvislosti s rozhodováním na trzích kapitálu musí být v teoretické i praktické rovině řešena celá řada dalších otázek týkající se např. získání cizích zdrojů např. na trzích úspor (v různých pojetích), investiční volby či trhů kapitálových statků (podrobněji viz tamtéž). Z ekonomického pohledu každý investor (firma, stát, spotřebitel) očekává od současně vynaložených zdrojů v budoucnosti nějaký výnos. Z hlediska sociologického přístupu ke kapitálovým teoriím je nezbytné ekonomickou teorii kapitálu rozšiřovat o formy vztahů k určitým hodnotám či sociálním skupinám. Při úvahách o struktuře sociálního systému, její reprodukci, o životních šancích jedinců se taktéž střetáváme s užitím termínu kapitál. Tento označuje vlastnictví a s ním spojenou dispozici hodnotami, které umožňují udržování a získávání všech sociálních pozic. Zásluhy o přispění k širšímu pojetí termínu kapitál lze připsat francouzskému sociologovi Pierru Boudieuovi. Při použití tohoto termínu je dosažení vyšší pozice na trhu práce závislé na tzv. kulturním kapitálu, který představuje určitou sumarizaci vědění, vzdělání, poznávacích schopností, naučených sociálních dovednostech a kulturnostech a kulturnosti. Čí tedy byl F. L. Rieger předchůdce? Zamyslet se lze na tím, zda v zárodečné podobě nepředznamenal některé pozdější přístupy např. teoretiků manažerské revoluce, nebo ještě mladších autorů liberální chicagské ekonomické školy. Ještě před vznikem teoretické koncepce lidského a společenského kapitálu vznikl přístup, který již tuto koncepci v mnohém potvrdil. Jedná se o teorii manažerského řádu či manažerské revoluce 2, která se začala vytvářet již ve 30. letech minulého století, první její záměr snad již položil Rudolf Hilferding [11] aj. Teoretickým evangeliem se stala kniha Američana Jamese Burnhama, který v roce 1941 vydal Revoluce manažerů. Zde se přímo hovoří o revoluci, v jejímž důsledku přešla moc z vlastníka kapitálu do rukou odborníků atd. Důvodem přechodu moci z vlastníka kapitálu na manažera v sociální pozici zaměstnance vlastníka kapitálu jsou získané znalosti ze vzdělávacího procesu, návyky a celková kvalifikační úroveň manažera, který tedy disponuje nehmotným kapitálem. A kterému, po následujícím připomenutí, můžeme doložit přívlastek lidský. Ohledně teoretiků chicagské školy lze konstatovat, že teorie lidského kapitálu je založena na investicích do lidských zdrojů při vytváření kvalifikace, do upevňování zdraví (zdravotní péče a prevence) či do informací o trhu práce při vyhledávání pracovních míst. Za duchovního otce teorie lidského kapitálu je považován nobelista Milton Friedman, který diferencoval bohatství na lidský a nikoli-lidský kapitál. Uvedenou teorii rozvinul v souvislosti s postavením lidské práce v ekonomice a jejího vlivu na poptávku po penězích. Teorie je postavena na analýze kvalitativních aspektů lidské práce jako jednoho z výrobních faktorů. Tuto teorii v rámci chicagské školy rozpracovali zejména další laureáti tzv. Nobelovy ceny za ekonomii Gary Stanley Becker a Theodore William Schultz [11]. Teoretický koncept lidského kapitálu je u Friedmana založen na tvrzení, že nositelé prodávají práci na trhu a dostávají mzdu či plat, jehož výše je závislá na velikosti investic do lidského kapitálu nebo na schopnostech a návycích, které nositelé práce zdědili či si osvojili. T. W. Schultz je považován za prvního badatele, který systemizoval analýzu investic do vzdělání, definoval a zaměřil výši edukačního kapitálu jako kumulovaného úhrnu do vzdělání. G. S. Becker je dosud prvním teoretikem, který nejdále rozpracoval teorii lidského kapitálu a rozvinul ji o interakci se společenským kapitálem. Teoretická interakce dvou výše uvedených kapitálů je propracována přes teorie preferencí (podrobněji viz [1]), kde pokládá chování lidí v ekonomické dimenzi, ale i mimo ni za 2 Název pochází z anglického termínu manager, česky - vedoucí, správce, ředitel.

8 8 racionální. Předpokládá, že každý jedinec maximalizuje svůj užitek konzistentním způsobena, a že zvažuje při svém rozhodování dopad svých osobních aktivit na užitky, a to jak na užitky současné, tak na užitky budoucí. Teorie preferencí stojí na základech teorie osobního a společenského kapitálu. Osobní kapitál je širší oproti vlastněných hmotným statkům. Jeho zvyšování znamená i zvyšování nehmotného majetku (vzdělání, zdraví, vlastní a převzaté zkušenosti, zvyky a návyky). Právě teoretický přístup ke koncepci osobního kapitálu napomáhá rozšířit neoklasické modely o rozhodování se o spotřebě využitím disponibilního důchodu. Becker zdůrazňuje, že specifickým znakem osobního kapitálu je, že na rozdíl od běžného kapitálu uloženého v akciích či v pozemcích není možný jeho prodej, nýbrž jej lze využít k lepší ceně vlastní práce. Společenský kapitál, podle Beckerovy koncepce, svojí preferencí charakterizuje vliv společenského prostředí na motivování jedince v konkrétním sociálním systému. Potřeba úcty, uznání, prestiže od okolí je přitom vlastní všem lidem. Jedinec ve společnosti má sklony napodobovat minulé a současné jednání členů relevantní sociální skupiny, aby získal úctu a uznání od členů z některých sociálních systémů (rodiny, spolupracovníků, odborné veřejnosti). Toto reprezentuje vliv na ekonomické vzorce chování. Stejně jako lidský i osobní kapitál představuje společenský kapitál užití důchodu individua. Na rozdíl od investice do lidského, resp. osobního kapitálu představující spotřební substitut, má investice do společenského kapitálu charakter komplementu (doplňku) ke spotřebě hmotných statků. K získání prestiže se, podle G. S. Beckera, musí spotřebovávat pouze společensky, a to v dané sociální skupině posvěcené komunity (v terminologii Riegera). Interdisciplinárním přístupem je nutné nazírat a hodnotit i teoretický a myšlenkový odkaz vlastence, politika a taktéž významného ekonoma - národohospodáře F. L. Riegera. Jeho teoretický koncept je rovněž, v neposlední řadě, výrazně provázán vazbou vlastenectví a ekonomiky, resp. jejím růstem. Odkaz Riegera je inspirativní pro vědecké bádání nejenom ekonomů či historiků, ale také pro sociology a politology. Riegerův vědecký přístup jasně dokazuje, že studium ekonomické teorie není jasně limitováno do předem stanovených mantinelů. Pochopit podstatu hospodářských jevů v určitém sociálně-ekonomickém systému vyžaduje důslednou orientaci i v systémovém okolí, které je tradiční doménou zkoumání ostatních společenskovědních oborů. Riegerův odkaz budoucím generacím Návalům cizinstva neodoláme, národnosti a samostatnosti své neobhájíme, nebudeme-li se svými sousedy šťastně a vytrvale závoditi v průmyslu a vzdělanosti. Každý potvrdí, že se jedná o slova rozvážného politika, publicisty, právníka, pedagoga, vlastence, ale také ekonoma - národohospodáře. Z Riegerova bohatého odkazu nelze zapomenout na jeho pojetí ekonomiky a postavení národa. Českému cestovateli do ciziny je z jeho odkazu doporučeno mít při cestě oči dokořán, neboť to je předpokladem, jak lze nejvíc vytěžit ve prospěch své země. V duchu myšlenek národních obrozenců, zejména Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna, upozorňoval, že je krásné a záslužné pěstování jazyka, písemnictví, historických věd. Tím se posiluje národní kultura a duchovní síla národa. Za rozhodující však považuje práci, studium a neustálé zdokonalování hybných pák ekonomického rozvoje. Ze všech prací F. L. Riegera je patrná jasná vědecká metoda, strohý kriticismus, snaha po dokumentárně ověřeném postižení skutečnosti. Rieger byl přesvědčen o možnostech rozumu dobrat se pravdy a o síle vědeckého poznání. Snažil se vytvořit veškeré předpoklady pro to, aby svébytný český národ plnil požadavky rozvinuté společnosti. Riegerovo poselství je stále živé. Použité a doporučené zdroje: [1] Becker, G. S.: Accouting for Tastes. New York, Harvard University Press Český překlad: Teorie preferencí. Praha, Liberální institut a Grada [2] Džbánková, Z.: Albín Bráf - eticky a sociálně smýšlející ekonom. Marathon, 2007, č. 6. [3] Havlík, R.: Úvod do sociologie. Praha, Karolinum [4] Keller J.: Úvod do sociologie. Praha, SLON [5] Kořalka, J.: František Palacký. Praha, Argo [6] Rieger, F. L.: O statcích a pracích nehmotných a jejich významu a postavení v národním hospodářství. Praha, [7] Rieger, F. L.: Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a svobodě lidu zvláště pracujícího. Litomyšl, [8] Rieger, F. L.: Řeči Dra. Frant. Ladisl. Riegra. Díl I. Z let Praha, Otto [9] Rieger, F. L.: Řeči Dra. Frant. Ladisl. Riegra. Díl II. Z let Praha, Otto [10] Sak, R.: Rieger. Konzervativec nebo liberál? Praha, Academia [11] Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium 2007.

9 9 [12] Smith, A.: Pojednání o původu a podstatě bohatství národů. Praha, SNPL [13] Šetek, J.: Albín Bráf - zakladatel moderního proudu českého sociálního učení. Marathon, 2008, č. 1. [14] Vencovský, F.: Dějiny českého ekonomického myšlení do roku Brno, Masarykova univerzita Živé konzervativní myšlenky mrtvých (i českých) mužů (Poznámka editora: Materiál je zařazen jako ohlas na pojednání J. Šetka, má však charakter samostatného pojednání,) Pavel Sirůček Recenze-nerecenze příspěvku J. Šetka tento doplňuje, rozvíjí a pokouší se zasadit do širšího kontextu českých dějin. Stručně představuje taktéž další prameny seznamující s významnými historickými osobnostmi a událostmi, mnohdy však odlišně interpretovanými. Zamýšlí se nad přínosem Riegera, Palackého a spol. především jako významných nositelů konzervativních hodnot a postojů - v mnohém stále inspirativních a dnes navýsost aktuálních. A to nejenom pro staromilecké zastánce ancine regime, katolické dogmatiky či výhradně politickou pravici. F. L. Rieger proslul jako národní buditel, politik, právník, organizátor důležitých událostí a čelný představitel staročeské větve národního obrození. Bývá však považován i za jednoho ze zakladatelů českého teoretického ekonomického myšlení, za jednoho z průkopníků české ekonomické terminologie a jednoho z nejvýznamnějších českých národohospodářů 19. století. Právě tuto méně známou oblast Riegerových vlasteneckých aktivit mapuje příspěvek J. Šetka. Jedná se o pokračování materiálů, které připomínají významné kapitoly českého ekonomického myšlení (viz např. nedávné texty o A. Bráfovi v Marathonu, 2007, č. 6, resp. 2008, č. 1). I když označení za prvního Adama Smithe v Čechách je možná poněkud nadnesené, pozornosti si Rieger nesporně zaslouží. A to nejenom jako ekonom (mnohdy řazený mezi liberály), ale i jako významný představitel české konzervativní tradice a reprezentant umírněné konzervativní politiky. Letos vzpomínáme 190. výročí jeho narození - rok 1818 náleží k dalším významným osmičkám v toku českých dějin. Rieger jako součást českého ekonomické myšlení Cesty k překonání ekonomické zaostalosti habsburských zemí hledali autoři, žijící na českém (a moravském) území, již v 17. století. Přehledy českého ekonomického myšlení obvykle začínají etapou merkantilistickou, resp. následně spojenou s kameralistikou. Hospodářské návrhy byly zpočátku ovlivněny idejemi merkantilistů, i když upravenými podle specifik méně vyspělých zemí a jejich dobových problémů. Zájemce o prvopočátky vývoje ekonomického myšlení v českých zemích lze odkázat na texty I. Bažantové (Politická ekonomie, 2001, č. 3) nebo J. Krameše (Politická ekonomie, 1997, č. 3, resp. 2001, č. 2 a Marathon, 1999, č. 2, 3). V první polovině 19. století dosahuje v západní Evropě vrcholu klasická škola, ale v českých zemích k výraznějšímu rozvoji ekonomického myšlení nedochází. Ani pozdější čeští národohospodáři let 19. století neusilovali o vytváření originálních a ucelených koncepcí, ale obvykle přejímali názory jiných, které eklekticky upravovali s ohledem na české poměry. Reagovali na dobové praktické ekonomické a politické problémy s cílem pomoci především českým podnikatelským vrstvám. Právě do této etapy nutno zasadit i Riegerovy hospodářské studie. Ocenit nutno taktéž jeho práci osvětovou (včetně vydání jedenácti svazků novodobé encyklopedie), buditelskou a politickou. Někteří Riegera označují za zakladatele české literatury národohospodářské, jehož díla nebyla pouhou kompilací zahraničních autorů, ale moderní vědecké úvahy a polemiky (s A. Smithem, F. Engelsem) na odborné úrovni, s využitím ekonomické terminologie. Jeho spis z roku 1850 je nazýván prvním ekonomickým teoretickým spisem v češtině. Obvykle je však F. L. Rieger považován především za politika a v oblasti ekonomické vědy za jakéhosi předchůdce či jednoho z průkopníků. Za faktické zakladatele českého ekonomického myšlení jsou tradičně označováni až národohospodář A. Bráf, resp. národohospodář a politik J. Kaizl. Staří a noví obrozenci Opakované připomínání myšlenek dávno mrtvých mužů, i z českého prostředí, má stále hluboký a nezastupitelný význam, který je dnes možná větší než kdy jindy. Historie a tradice přinášejí poučení a chrání

10 10 před opakováním dřívějších chyb, což platí o jednotlivcích i celých národech. Historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života a poslem dávných dob (Marcus Tullius Cicero). Na současné chaotické historické bezčasí lze nahlížet i jako na příležitost, jak dnešním Čechům vyložit jejich minulost, a tím predikovat jejich budoucnost. Bez znalosti historie nelze pochopit ani současnost - minulost je klíčem ke dnešku i zítřku. A to je zřejmě jeden z hlavních nepřiznaných cílů všech, kteří usilují o vymazání historické paměti českého národa a jeho totální odnárodnění. Součástí povinné hyperkorektní výbavy pseudointelektuála se stalo ošklíbání nad malým českým rybníkem, nad vším Slovanským, nad mýtickým MČČ i slavnou historií a bohatými tradicemi. Virtuální Malý Český Člověk bývá zasazován do konzervativních (čti reakčních) dob rakouské monarchie, resp. barvotiskové romantiky časů národního obrození. S proměnami životních podmínek a ideálů se úctyhodný spořádaný měšťan v očích mnohých stává komickou figurou i symbolem nehrdinského zápecnictví, měšťácké zatuchlosti a dusivě malých poměrů. Komerčně vděčnými se postupně staly nejenom podoby z 19. století a první republiky, ale především jeho pivní archetyp z období tzv. normalizace i alternativní podoby v etapě polistopadového kapitalismu po česku. Salónní ironizování a umělecké demaskování údajně trapné malosti, lenosti, maloměšťáckého života či vychytralé podlézavosti však přehlíží skutečné přínosy nejen pro kulturu, ale i pocity pospolitosti a sounáležitosti, včetně sdílení společné minulosti, přítomnosti i budoucích vizí. Pro mnohé jsou český Honza, Josef Švejk (s haškovsky geniálním pokrokem v mezích zákona), pan z Kondelík (i ženich Vejvara) nebo řáholecký Rumcajs těmi velkými, mazanými, důvěryhodnými a sympatickými hrdiny. Dodnes jsou nejen pro cizince přitažlivé předglobalizační atributy života v Česku jako klídek a pohoda, pocit jistoty a bezpečí, přívětivý provincionalismus s maloměstskými stereotypy a problémy, umírněnost a usedlost. Např. právě středověká usedlost jako přirozený aspekt lidského chování je nejnovějšími výzkumy (o používání mobilů) doložitelná taktéž mnohde jinde v Evropě. Významně zpochybňuje všechny proklamace o mobilitě jako ukazateli pokroku a obecném dobru, o které automaticky musíme usilovat (včetně oslavovaných hodnot EU typu flexibility, odstraňování hranic či víz). Ostatně klidný život v kruhu rodiny a přátel byl také ideálem řady českých obrozenců. A to nejenom v duchu doby umírněného, ale i důstojného biedermeieru, definitivně přervané revolucí Počestní a bohabojní vlastenci svědomitě vykonávali svá povolání, byli spořádanými hlavami rodin, objevovali přírodní krásy, ale i vzrušení z romantické a hrdinské literatury či divadla. Idyla se nesla v duchu umírněného optimismu a byla zpříjemňována každodenní drobnou vlasteneckou prací i radovánkami. Ideál v praxi obvykle nefungoval, ale víra v tento způsob života silná byla, jakožto i nechuť ke všem rebelujícím bouřlivákům i převratným novotám. Pro Čechy se typickou stala schopnost pohodlného přežití se smyslem pro improvizaci a zdravá ostražitost před extrémy (včetně ne sametových revolucí a převratů) i přehnaně velkými cíli. A tradiční nechuť ke zbytečnému strkání nosu do cizích záležitostí. Národní mentalita našla zalíbení v idylkách a nekonfliktnosti, i české umění (např. filmy) je často dojemně laskavé a národní hobby víceméně přívětivá (chalupaření a kutilství i s legendárním Receptářem, pivní filosofie atd.). Nicméně typická je taktéž citelná absence stavovských kořenů, často i národní hrdosti (kromě sportu), buranské plebejství za každou cenu nebo to, že si na hodně věcí Češi rychle a snadno zvyknou. Od protektorátu či povinně zdobených oken a pověstných front (dříve však způsobených i malými obchody) přes stále dražší, stále méně kvalitní a stále méně tradiční české pivo a další levné odpadky z agresivních hyperřetězců - s moderní interpretací smyslu českých dějin jako stálého růstu konzumu. Až po vytunelované banky a vydžúsované podniky, brutální nárůst kriminality, mafiánská spolčování, všeobecný úpadek mravů a hodnot, neprůhledný lobbing, šaškovské celebrity, ofenzívy lásko-pravdařů i další daně z demokracie. Také česká loajalita vůči různému panstvu je pověstná, i když se často jedná spíše o lenost a neochotu cokoli výrazněji měnit a učit se něčemu novému. Pohodlné setrvávání ve vyjetých kolejí však za konzervatismus anglosaského typu lze označit pouze těžko. Alibistické tolerování odlišností v mezích zákona, pohrdavě hraný respekt k jiným kulturám, fatalistické přijímání novot v kombinaci s českým ode zdi - ke zdi nebo tragikomická adorace tatíčkovských humanitních demokracií či tzv. nepolitických politik však nejsou ani liberalismem v pravém smyslu. Na druhé straně Čechům příjemné vzrušení přinášejí představy o hrdinské minulosti, udatných činech a velkých bojovnících nahánějících hrůzu všem nepřátelům i o vlastní důležitosti ( pupek Evropy či dokonce světa). Tato obrozenecká dědictví, pro někoho pouhá sentimentální klišé, však zcela přežité nejsou. Tradice, stereotypy, povinně velké vzory, velké mýty a velcí rekové (ale i velcí nepřátelé) byli, jsou a budou pro svébytnost a národní identitu nezbytné. V 19. století šlo především o vymezení české kultury proti německému živlu, dnes je třeba bránit rozpuštění v evropské unii a multikulturálním kotlíku. Nejen evropské národy a státy stále více uměle splývají, světoobčanství se stalo módním trendem i politickým diktátem a výchova k národní hrdosti zcela mizí. Současně však putinovské Rusko obnovuje sílu tradic a vlastenectví v kombinaci s pravoslavím se fakticky stává státní ideologií. Importovanému (neo)liberalismu nedopřává sluchu drtivá většina obyvatel i rozhodující část elit a vyjednávací aj. potenciál a síla obrozovaného Ruska neustále rostou. Ostatně pseudoliberalismus nemaskuje svobodomyslné zájmy peněžní oligarchie jenom zde a i v naší historii nalézáme celou řadu výstižných příkladů (včetně působení německého liberalismu v dobách Riegera).

11 11 Národní identitu, opravdové hrdinství a jeho vnímání celou společností je třeba pěstovat a uchovat, stejně jako kulturní vzorce a tradice osvědčené po řadu staletí. Je nutné připomínat naše historické vzestupy i pády, včetně významu husitství a národního obrození i doby pobělohorské či tzv. normalizace (ale také perestrojky a sametu) pro specifický vývoj českého národa a utváření mentality. Proto je hodný obdivu a obrany mohutný odkaz husitů v duchu Palackého, mravenčí práce tisíců českých obrozenců, skutečných odbojářů z 20. století a mnoha a mnoha dalších. Jejich přínosy nutno tradicionalisticky zasadit i do dobového kontextu, reflektovat historické reálie, dobové problémy a vnímat prizmatem formování české státnosti a boje národa o přežití. Nikoli pouze vnucenou optikou sílící kosmopolitní globálně-neoliberální ofenzívy a úsilí o ještě větší světovládu. Dnes taktéž v podobě úplného přetavení nejenom všeho českého pomocí ideologie europeismu a pokryteckého multikulturalismu. Po staletí vytvářená křehká rovnováha mezi jednotlivými státy v Evropě je v posledních desetiletích zásadně vychylována pokusy konstruovat jednu supranacionální entitu s vymazáním států a národů ze všech map. Již odmítnutý projekt tzv. euroústavy je znovu protlačován pomocí nátlakových ratifikací Lisabonské smlouvy. Šířena je falešná vize, že odmítnutím tohoto plánu B se Evropa vyřazuje z okruhu významných globálních hráčů. Plné uznání zaslouží Irové, včetně role strany Sinn Fein, za zdravý rozum i odvahu vyslovit své NE. Zamítnutí je dalším políčkem euroelitám, výzvou i nadějí a vysílá důležitý signál směrem k nadcházejícímu českému předsednictví, jehož význam narůstá. Otevírá se totiž jedinečná šance přehodit výhybku směřování celé integrace. Ihned (dopsáno pozn. PS) se však vynořila nestydatá prohlášení, že pomyslný míč je na straně Irů (kteří musí prohlédnout a demokraticky skládat reparáty tak dlouho, až dají souhlas), a že ratifikace mrtvého projektu musí a bude pokračovat. Eurodemokraté si však nepokládají otázku, jak je vůbec možné, že takto fundamentální ujednání je předmětem celonárodních diskuzí vyjádřených referendem pouze v Irsku. I to charakterizuje skutečnou podstatu soudobé EU. Ani politický projekt Eura není žádným českým národním zájmem, na kterém se prý (obdobně jako např. na důchodové reformě či změnách volebního zákona) musí pragmaticky shodnout pravice i levice. Závidět nemusíme Euroslovákům, kteří se tak vehementně pachtili za samostatností, až se jí sami překotně zbavují. Některé průzkumy dnes dokazují, že právě Slováci náleží k nejzanícenějším zastáncům liberalizovaných trhů a volného obchodu v celé Evropě. Slovensko je i příkladem tříštění globalizace, kdy dochází k štěpení dodavatelských řetězců na stále menší úseky a přesunům pracovních míst do všech stran. Po nováčkovském úspěchu, kdy zahraniční firmy zatím např. pracovní místa vytvářejí však přichází vystřízlivění. Ostatně pohodlný život pomalu končí i u starých členských zemí a vášně nejen nacionalismu propuknou hned, jakmile Evropanům někdo, či něco, sáhne na spokojený konzum. Národně-státní rámec politiky není zcela vyvrácen, ani definitivně překonán procesy soudobé globalizace, které ale národní státy a suverenitu podkopávají. Často jsou přitom ale problémy národních států zveličovány, jejich úloha uměle minimalizována a tyto vnímány jako překážky volných trhů. Právě úsilí o normální běh věcí, tradiční konzervativní hodnoty a mechanismy, včetně úcty k národním tradicím i osvědčeným institucím představují jednu z rozhodujících bariér proti neoliberální globalizaci, resp. skutečně adekvátní odpověď na výzvy modernizace. Vnášejí potřebné nové podněty a mohou významně přispět k probuzení Evropy i zmírnění blížících se krizí. Jsou taktéž obranou proti narůstajícímu odcizení, sebestřednosti i přílišnému individualismu a (neo)liberálnímu zbožštění Trhu, kdy diktát trhů může být vyvažován např. osvědčeným stavovským uspořádáním společnosti. Pokora před historií a tradicemi, prozíravost i zdravý selský rozum, přirozená úcta a respekt k autoritám (spojenými se svobodou) a pevné morální ukotvení jsou stálými výzvami i obranou proti šílenostem postmoderního chaosu. Přitom ani ideje a hodnoty národního společenství nejsou fiktivní, ani ještě definitivně mrtvé. I vysmívané romantické představy českých obrozenců 18. a 19. století nabývají v globálním světě 21. století, např. ve světle rozporností a protiproudů typu deglobalizace či glokalizace, nových kontur. Konzervativní obrat v intelektuální i duchovní atmosféře s restaurací tradičních hodnot je více než žádoucí. Střední a východní Evropa potřebuje nové obrozence i konzervativní revolucionáře. Ostatně, proč by inspirací nemohlo být právě 19. století nebo doby předkapitalistické? Vždyť i pilíře soudobého globálního kapitalismu, v čele s liberálním dogmatem o neviditelné ruce, jsou relikty 18. století. Nelze ani zapomínat, že dějiny vždy upravují a píší vítězové. Interpretace historie je vždy nutně ideologická. Ideologie, zjevné i ty skryté, stále zůstávají věčným nástrojem, kterým lidstvo vnímá svět (k politickým ideologiím blíže např. Marathon, 2005, č. 2). Mnohé -ismy i staré utopie je ale dnes potřebné ochránit před rozmělněním a sílícími ataky nekontrolovatelné tzv. otevřené společnosti. A to v podmínkách novodobé cenzury pod maskou obludných korektností, včetně nepřirozené tzv. genderové rovnosti či neustále vnucovaných sebemrskačských obviňování z rasismu, předsudků, xenofobie a nejrůznějších diskriminací. Vše je umocňováno narůstající soudcokracií se svými gangy (jde jen o českou specialitu?) a stupňujícím se tlakem různých think tanků (se svými mecenáši), temných lobby i vlivových agentur s módní visačkou NGO, bez jakéhokoli mandátu. Největšími ideology jsou ale právě ti, kteří podmíněnost nepřiznanými zájmy odmítají a nejzaníceněji deklarují svou nezávislost. Největšími populisty ti, kteří před tzv. účelovou lidovostí nejvíce varují, odmítají

12 12 používat zdravý selský rozum a zjevné pravdy komplikují a zatemňují. Moderně s pragmatickými poukazy na údajně technický charakter společensko-ekonomických problémů, kdy pod diktátem globálních trhů a liberalizace kapitálu prý nejen ekonomové (např. v eklektickém mainstreamu) ani politici nemají na výběr. Zastírány jsou rozdíly mezi pravicí a levicí, pokračuje relativizace hodnot s podkopáváním tradičních základů civilizace. Bílé však i v postmoderním chaosu zůstává bílé a černé černým. Ani tzv. mainstream (ekonomický, kulturní, politický aj.) již není takovým tmelem jako v příznivých růstových časech po II. SV a stále více působí jako forma diktátu, nadvlády i agrese. Podstata např. hlavního proudu evropské politiky je aktuálně demonstrována postoji k mafiánsko-islámskému protektorátu v Kosovu, jenom onen velký dirigent lidských práv, pravdy, lásky (a peněz) zůstává v utajení. Hledání skutečných alternativ se tak stále více stává synonymem pro ideje nepodřízené neoliberálním dogmatům a logice trhu, s mnoha inspiracemi v dávnější i nedávné historii. Pohledy do českých dějin Historické zvraty českého národa do roku 1918 připomíná publikace z pera J. Moravce Pohledy do českých dějin (Praha, Futura 2008), která věnuje značnou pozornost podrobnému popisu fází formování novodobého českého národa od konce 18. do konce 19. století. V úvodu je připomenuto, že všichni mocní a všechny režimy dějiny tendenčně přizpůsobovali, aby jim vyhovovaly a sloužily. Toto je zvláště patrné na naší historiografii. Text přitom usiluje o ucelený výklad naší historie na bázi Palackého a Masarykova pojetí našich dějin (s. 5). T. G. Masaryk se přitom v české politické koncepci orientoval na Husa, Komenského, Palackého, Havlíčka, na husitství, českobratrskou tradici a osvícenectví s ideály francouzské revoluce. Odkaz našich dějin formuluje jako známé: Nikoli násilí, ale smírnost, nikoli meč, ale pluh, ne krev, ale práce, ne smrt, ale život (s. 197). Pojmenování Čech již nemělo být synonymem ustrašenosti, ale má platit Já pán, ty pán (dtto). V České otázce je však smysl našich dějin Masarykem pojímán jako smysl náboženský a Češi charakterizováni jako nositelé protestantismu a světlonoši ideálů humanity. Česká otázka je líčena jako souboj českého protestantismu a všeho pokrokového se zpátečnickými katolíky. V případě textu Pohledy do českých dějin se nejedná o populární zpracování českých dějin, která jsou módní v poslední době, nýbrž o pohled, který má přispívat k povědomí o vlastních - bohatých a poučných - dějinách i formování národní identity. Netradiční práce obsahuje čtrnáct kapitol, kdy výklad končí vznikem Československa v roce Hutný přehled vývoj českých zemí je doprovázen mnoha poznámkami o vývoji českého jazyka, literatury, hudby, výtvarného umění či stavebních slohů. Na řadě míst je přítomen zajímavý etymologický výklad řady slov, nechybí tradiční přehledy panovníků, klíčových událostí a stručné představení významných postav všech sfér společenského života. Knihu, která patří do každé knihovničky, je možno používat jako přehledný a užitečný slovník či encyklopedii. Její druhou (stručnější) část tvoří abecední nástin historie sousedních a slovanských států, a to i s etymologií názvů jejich etnik či centrálních měst. Dějiny se týkají zemí České koruny Čech, Moravy a části Slezska, které od středověku náležely k českému království. Data z historie Slovenska jsou uváděna pouze z období Velkomoravské říše v 9. století, kdy Slovensko mělo s českými zeměmi dějiny společné. Po vpádu Maďarů roku 907 se Slovensko stává na tisíc let součástí Uherska. Publikaci oživují barevné reprodukce a tato je zakončena seznamem použitých prací. První kapitola ( Pravěk do přelomu letopočtu ) shrnuje nejstarší vývoj a odkaz Keltů, druhá stručně seznamuje s obdobím prvních století po Kristu ( Od přelomu letopočtu po 8. stol. ). Velkou Moravu, kmenové rozdělení a útvary prvních Přemyslovců připomíná kapitola třetí ( První středověké státy na našem území ), a to např. včetně geneze českých bájí. Čtvrtá přináší pohled na Český stát v stol., pátá zachycuje Vrchol a pád království posledních Přemyslovců. Mapována je kolonizace českých zemích, kdy kapitola šestá věnuje pozornost především době a osobě Karla IV. ( Lucemburkové ). S obdobím husitství podrobněji seznamuje sedmá kapitola Husitské války (včetně jeho evropského významu a nástinu dějin kacířství); Doba po husitských válkách je předmětem kapitoly osmé. Panování dynastie Habsburků mapuje devátá kapitola Habsburkové, tématem desáté je Třicetiletá válka a jedenácté České země v době baroka ( ). Rozváděny jsou příčiny a následky bitvy na Bílé hoře, třicetileté války i postupný vzestup českých zemí od dob osvíceneckého absolutismu Marie Terezie a Josefa II. až po konec Rakouska-Uherska. Publikace přináší důkladný popis tří fází formování novodobého českého národa. V 11. kapitole jsou zmíněny počátky národního obrození ve smyslu procesu utváření novodobé české národní občanské společnosti. Toto má v první fázi zahrnující konec začátek 19. století podobu ochrany a obrody jazyka a kultury, tedy je to vlastenectví jazykově české, které se v duchu osvícenství věnuje studiu českých dějin a českého jazyka (s. 166), a to převážně v německém jazyce. Text připomíná nejen J. Dobrovského, odkaz bratří Thámů nebo V. M. Krameria, ale např. i to, že prvním profesorem katedry českého jazyka a literatury na Karlo-Ferdinandově univerzitě (zřízené v roce 1792) byl jmenován historik F. M. Pelcl.

13 13 Další vývoj národního obrození v kontextu historických událostí zachycuje kapitola dvanáctá Vznik občanské společnosti v českých zemích. Z českého jazykového prostředí již pochází druhá generace obrozenců, která vytváří národně emancipační program v 20. a 30. letech 19. století a odmítá aristokratickou koncepci zemského patriotismu (s. 180). Za nejvýznamnější personu je označen jazykovědec a pedagog J. Jungmann. Významným zdrojem národního obrození bylo vědomí probouzející se širší slovanské vzájemnosti a vědomí romanticky idealizované slavné české minulosti. Z těchto kořenů vyrůstá dílo J. Kollára či P. J. Šafaříka, v duchu německého filosofa J. G. von Herdera (obhajujícího Slovany i právo každého národa na vlastní vývoj a kulturu) tvoří F. L. Čelakovský, dodnes neukončené jsou spory o Rukopisy apod. Oživování slavných etap českých dějin se přitom obvykle neslo v romantickém duchu. Rozmach národního hnutí ve 30. letech 19. století podmiňuje nové cíle, kdy již nebylo třeba zachraňovat český jazyk a národní obrození vstupuje do třetí etapy. Nastupující generace obrozenců prosazují požadavky polického osvětového, vědeckého a hospodářského povznesení českého národa (s. 183). Hlavním mluvčím nového pokolení se stává F. Palacký. K aktivizaci české společnosti, a postupné krystalizaci významných postav národního života jako byli F. Palacký, F. L. Rieger, J. Perner, F. A. Brauner, přispívaly aktivity Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Čeští podnikatelé a politici se zasazovali o růst české ekonomiky jako nutné podmínky pro politické a kulturní povznesení Čech.Výše jmenovaní jsou v publikaci řazeni k představitelům českého liberalismu (srov. s. 185). Na opačné straně politického spektra je uváděno radikálně demokratické seskupení studentů a drobných řemeslníků (např. spolek Repeal, včetně působení K. Sabiny, J. V. Friče či pozdějšího spoluzakladatele Strany mladočechů K. Sladkovského). Období od revolučních let 1848 do I. SV připomíná třináctá kapitola V habsburském státě Mapována jsou martýria , včetně postojů a činů F. Palackého a F. L. Riegera. Za připomenutí stojí, že v roce 1848 taktéž vychází Komunistický manifest Marxe a Engelse. Další etapu rámuje absolutismus A. Bacha, kdy jeho konec (samotný Bach byl odvolán v roce 1859) vedl k posílení českého kulturního i politického života. Rieger v prvním čísle Národní listů uveřejňuje český politický program, jehož požadavky ale byly odmítnuty. Rieger je považován, po Palackém, za našeho nejvýznamnějšího politika druhé poloviny 19. století. Spolu stáli v čele liberálně konzervativní staročeské strany (s. 192). Názory a taktika českých politiků se mění po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, česká společnost se probouzí z pasivity a začíná i organizovat mohutné manifestace a shromáždění (převoz korunovačních klenotů v roce 1867, při pokládání základního kamene Národního divadla v květnu 1868, při oslavě sedmdesátin Palackého v roce 1868 či tábory lidu na Řípu aj., pouť do Kostnice atd.). V roce 1880 je povoleno používání češtiny ve styku s úřady a postupně jsou taktéž vytvářeny moderní politické strany (např Českoslovanská strana sociálně demokratická). A to vedle tradičních vlasteneckých stran staročechů a mladočechů, kteří se příliš nezabývali sociální problematikou. Postupně Staročeská národní strana ztrácí a počátkem 90. let předminulého století definitivně vítězí linie mladočeská. Postupně však, po vydání zákona o všeobecném hlasovacím právu, získávají nové strany, včetně např. Realistické strany T. G. Masaryka. Mladočeši, hájící, spolu s K. Kramářem, zájmy českého kapitálu propadli ve volbách v roce Přes nejenom politické peripetie a neúspěchy pokusů o české vyrovnání v rámci rakouské říše patřili Češi na konci 19. století k průmyslově i kulturně nejzdatnějším Evropanům. Připomenut je i odkaz vrcholného představitele historické prózy A. Jiráska, který v uměleckých obrazech zachytil naší historii od starých pověstí, přes husitství, dobu temna a osvícenectví až po činy národních obrozenců. Poslední kapitola čtrnáctá První světová válka a vznik Československa seznamuje s přípravou I. SV, jejím průběhem, rolí Čechů a vrcholí vznikem samostatné Československé republiky. P.S. Je škoda, že publikace blíže nepřibližuje autora a pouze uvádí, že text sestavil Jaroslav Moravec. Vybavuje se zde totiž český spisovatel téhož jména, spoluzakladatel nakladatelství Toužimský a Moravec, které v první polovině 20. století proslulo vydáváním literatury typu mayovek (a na dobrodružnou literaturu je zaměřeno dodnes). Což by také vysvětlovalo, proč kniha končí rokem Nicméně pohled do tiráže na tituly autora i do seznamu použitých pramenů přináší zjištění, že zřejmě půjde o pouhou shodu jmen. Drsný střed Evropy O Riegerovi, Palackém a desítkách dalších významných osobností českých dějin se čtenář může poučit ve druhém pokračování knižního vydání rozsáhlého cyklu příběhů z české minulosti Drsný střed Evropy II. 24 příběhů starší a novější minulosti (Řitka, Daranus 2006). Z. Čech, M. Borovička, J. Kadlec, M. Pitro a P. Vokáč zde beletristicky zachycují kaleidoskop velkých i menších příběhů - dramat z české historie od konce husitských válek do časů F. Palackého. První pokračování stejného autorského kolektivu historiků, spisovatelů a publicistů (Drsný střed Evropy. 27 velkých příběhů našeho středověku. Řitka, Daranus 2006) netradičně zobrazuje český svět od příchodu křesťanství do porážky husitského hnutí. Třetí díl z pera samotného Z. Čecha Drsný střed Evropy III. Potlučený lev aneb Od monarchie k republice (Řitka, Daranus 2006) má ještě blíže k beletrii a populárně připomíná období , resp Avizovaný čtvrtý díl příběhů z roku 2007 (Drsný střed

14 14 Evropy IV. Potlučený lev aneb Soumrak, noc a svítání doruda) autor recenze k dispozici nemá. Tento podle anotace má obsahovat příběhy z předválečné republiky a II. SV. První tři pokračování přinášejí netradiční akční pojetí českých dějin a čtenáře zaujmou připomenutím mnoha často méně známých (snad) faktů. Dějinné peripetie českých zemí autoři populárně nazírají optikou dějin osobností, kdy přicházejí s celou řadou zajímavostí či dokonce přímo pikantností. Jednotlivé kapitoly jsou zpřesněny časovou osou ( Stalo se léta Páně... ), připomenutím historických mezníků a na mnoha místech obsahují vhledy do současnosti se zvláštními historickými analogiemi. Důraz na roli silných jedinců v dějinném vývoji však přináší nebezpečí nedocenění významu hlubší analýzy sociálních struktur. Historická vyprávění všech dílů jsou vesměs čtivá, čtenářsky přitažlivá a vděčná s plastickým vykreslením dobové atmosféry. Na řadě míst jsou bořeny zažité pohledy s mnohde zřetelným odklonem od tradičních schémat podle historika Palackého, spisovatele Jiráska, monumentálních filmů O. Vávry či pokrokových tradic u Z. Nejedlého. Poplatnost dnešku si vyžádala daň v podobě nezbytného odsouzení všeho v období či tradičních adorací masarykovských časů. Na skutečně vědecké posouzení i sjednocující výklad zejména českých dějin v bouřlivém 20. století doba nedozrála a zjevně chybí i Palacký. V kontextu publikací Drsný střed Evropy nutno připomenout, že ani u těchto beletristicky akčních textů nelze přehlížet jejich limity a nutno s nimi pracovat obezřetně. Ještě daleko problematičtější jsou popularizační časopisy typu History Revue, jejíž první číslo vyšlo v květnu Časopis má být věnovaný výhradně dějinám, přitom není určen pouze odborníkům, ale každému kdo se zajímá o minulost. Má poutavě seznamovat s osudy mocných, kteří roztáčeli soukolí dějin, přivádět na stopy dějinných otazníků, historických omylů, spiknutí a skandálů, odhalovat překvapivá fakta ve světle posledních výzkumů. Akčně-klipový a značně povrchní přístup doprovázený rádobyvědeckými argumenty a těžko ověřitelnými prameny ústí v bulvární pojetí historie. Ostatně časopis bulvární charakter ani příliš nezakrývá, ani příbuznost s periodiky Epocha (aj. z vydavatelství RF Hobby), také kaleidoskopicky mapujícími senzace a skandály. Nicméně prolistování pikantností může přimět k přemýšlení a přitáhnout čtenáře k serióznějším publikacím. K nim možno zařadit čtivé knížečky pohledů do zákulisí historie již řadu let vycházející pod názvem Přísně tajné. V mnohém navazují na tradici literatury faktu v našich podmínkách a obsahují taktéž texty renomovanějších autorů. Edice přináší krátké příběhy a střípky světové i naší historie - občas značně tendenční, jindy překvapivě střízlivé a profesionální (např. při hodnocení J. Švermy, partyzánského odboje atd.) Možno doporučit nejen na prázdninové odpočinkové čtení. Výše uvedená varování násobně platí pro tituly z dnes populární oblasti fiktivních dějin (Imperium Bohemorum. Fantastické dějiny zemí Koruny české. Praha, Albatros 2007 aj.). Fantazie kontrafaktuálů však mnohdy hraničí až se znásilňováním faktů a historická martýria či možné scénáře typu kdyby... jsou líčeny značně divoce. Nehledě na často až příliš patrné sympatie (či nesympatie) s řadou historických osobností, událostí a dějinných etap. I zde se otevírají otázky typu dějinotvorných sil, směřování a smyslu dějin i úlohy osobností v dějinách. Jako zřejmě čtenářsky vděčný pokus lze uvést i materiál z mimořádného čísla časopisu Modelář. J. Máče v aprílovém textu Neznámá historie československého letectva (Modelář Extra, sešit 9, červen 2008, s ) přesvědčivě fabuluje fiktivní historii po roce Hlavním obsahem jsou nákresy skutečných západních vojenských typů letadel, která v našem letectvu nikdy nelétala, včetně schémat v československé kamufláži, popisek i vtipných glos. Průvodce fiktivním československým letectvem je uvozen shrnující politickou sci-fi, začínající jiným scénářem v únoru Na příkladu vývoje vojenského letectva je dokumentováno vítězství západní pluralitní demokracie, roztržka ČSR s Velkou Británií kvůli vojenské podpoře Izraele v roce 1948, ale i vítězný vojenský konflikt s prosovětským Polskem a Maďarskem v roce 1949, ústící vstupem ČSR do NATO. Postupně jsou na obranu proti Migům sousedních darebáckých zemí zaváděny letouny anglické, americké i francouzské a aktuálně Eurofightery. Jde o podnět leteckým modelářům, kteří chtějí zkusit něco jiného, obdobně jako jsou stále oblíbené modely fiktivních letounů nacistické Luftwaffe z let 1946 a pozdějších. Pro mnohé se však jedná o záležitosti kacířské a přespříliš exotické a především stále citlivé, ale i matoucí a zavádějící. K těmto je potřeba v každém případě přistupovat s vědomím limitů, brát je s nezbytným nadhledem a pouze v rovině sci-fi. Zpět k dokončení představení čtivých publikací Drsný střed Evropy. Všechny díly jsou opatřeny bohatým obrazovým doprovodem i nezbytnými a užitečnými rejstříky. Především první pokračování (ale i další) lze přes výše naznačená varování doporučit nejenom dnešním studentům, u kterých jsou znalosti českých i světových dějin stále zoufalejší. A neplatí to samozřejmě pouze o dějinách - ne na vše může dát odpověď povrchní a zavádějící internet a ani jazykové dovednosti skutečnou odbornost, vzdělanost a kulturnost nahradit nemohou. Tzv. kolegiální výchova a vzdělávání je dováděna ad absurdum, tzv. eseje či tzv. diskuze bez nezbytných vědomostí jsou pouhým tlacháním polovzdělanců a pivních filosofů. Extrémní pseudoliberalismus napáchal velké škody a ani zde se nelze obejít bez nutného jednosměrného předávání informací a podnětů taktéž v autoritářském a elitářském duchu. Školy nejsou ani výrobny na práci podle tržních potřeb (a hlavně zisků) - právě školství se tržněekonomické logice vymyká snad nejvíce. Z Čechů je (tradičně i samotnými Čechy, dnes pod diktátem božstva Trhu) opět vychováván národ služek a kočích.

15 15 Ve světle úsilí skutečných obrozenců stojí za připomenutí, že např. i P. Piťha varuje před dezolátním stavem českého školství: Naše společnost jako celek se k otázkám výchovy a vzdělávání staví nezodpovědně a sebezáhubně. Kritizuje školství v minulém režimu za ideologizaci, třídní přístup a rovnostářství, ale konstatuje, že: Přitom to ovšem bylo školství profesionálně dosti dobré a přinášelo dobré výsledky... Tak např. byla proporcionalita předlistopadového školství vcelku správná.... Přiznává také: Dalším výsledkem revolučního nadšení je, že byly otřeseny a odstraněny mnohé zcela nadčasové principy školství a výchovy, které s komunistickým režimem neměly nic společného, leda to, že trvaly a byly ideologicky zneužívány. Liberalizace, která byla zpočátku neuvážená, se stala bezbřehou... Tím vznikly velké škody. Možná ještě větší škody vznikly tím, že jsme nekriticky přejímali vzory ze Západu a nebyli jsme ani schopni vidět, že se nadšeně ženeme do něčeho, co se tam neosvědčilo a od čeho pracně ustupují. Zdá se nepochopitelné, jak je možné, že se národ s takovou pedagogickou tradicí může bezhlavě přiklonit jednou k Makarenkovi, podruhé k technologiím behavioristů a nikdy se nezamyslet. Vysvětlení ovšem znám a je bolestné. Tlak hrubé moci v případě prvém a finanční moci v druhém byl větší než pevnost lidí... (citováno podle textu přednášky Velká iluze českého školství, se kterou P. Piťha vystoupil na zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové , dostupné na Hrdinové z minulosti Aktuální, stále diskutovaný a nenahraditelný je odkaz tchána F. L. Riegera - vědce, kulturního buditele, staročeského politika a poslance Františka Palackého. Bývá nazýván velikánem české politiky i otcem národa, který vybudoval novou koncepci české státnosti. Tento archivář, historik, překladatel a politik reprezentuje další etapu národního obrození. Buditelské úsilí zakládá věcněji a od jazyka coby relikvie, resp. literatury a poezie (J. Dobrovský, J. Jungmann, J. Kollár aj.) obrací pozornost k historii. Přichází s nově pojatými monumentálními dějinami Čech a Moravy (Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě), které ukončuje ovládnutím českého trůnu Habsburky v roce Cílem se stalo poskytnout národu obraz dějinné velikosti (zejména v době husitské) a přispět, aby se program národního povznesení stal i programem povznesení mravního a kulturního. Češi se začali považovat za nositele historické entity, táhnoucí se od příchodu Slovanů na území českých zemí. Důraz na historicko-politické individuality vyjadřuje, podle Palackého, důležitost národní historie pro tvorbu aktuální politiky. Palacký burcuje a vrací Čechy do dějin, když národovecky líčí věčný zápas holubičích Slovanů s bojovnými Germány. Probouzí národní hrdost a sebevědomí poukazy na staleté potýkání se s Němci, kdy chtěl poukázat na slavnou minulost, která opravňuje k nadějím do budoucnosti. Palackého pojetí dějin v podstatě přejímá T. G. Masaryk i československá kultura po I. a II. SV. Mnozí podléhají módním pokušením uvádět vše na pravou míru a s povýšeností akademických historiků všechny mýty odmítají. I tyto však měly svůj hluboký význam, který mnohdy přetrvává dodnes. A to s vědomí, že byl romanticky zřejmě značně zkreslen obraz básníka Máchy či novináře Borovského, nebo že Rukopisy zřejmě opravdu tolik staré nebyly. Významné místo v paměti národa však dodnes zaujímá také zakladatelský mýtus Přemyslovců (včetně postav ikonizovaných v dílech A. Jiráska či M. Alše), končící až olomouckým zavražděním Václava III. v roce U velkého vypravěče o českých dějinách Palackého však Přemyslovci hrají menší úlohu a době předhistorické příliš pozornosti nevěnuje. Identitu národa vymezuje zejména pozdějším místem v toku evropských dějin. Někteří dnes právě zakladatelskou éru Přemyslovců či populární anketou zvoleného největšího Čecha Karla IV. jednostranně upřednostňují před husitstvím. Nejde však o nic zcela zásadně nového, připomeňme např., komu, čemu a kdy také sloužil svatováclavský kult. Z počáteční malé skupinky obrozeneckých romantiků se během 19. století stalo mohutné hnutí na jehož konci stál svébytný evropský národ. Nezbytné hrdiny z minulosti dodal právě Palacký, o kterém se traduje, že mu bylo při studiích na Slovensku v roce 1813 vyčteno, že neumí pořádně mateřský jazyk. Ostatně i K. H. Marx považoval Palackého za poblázněného německého učence, který neumí správně česky.... Dceru Marii největší český historik Palacký později (1853) provdá za staročeského vlastence Riegera u jejichž dětí jsou českost a čeština již bez chyby. Rieger stál Palackému po boku a probojovával českou politiku praktickými aktivitami i vynikajícím řečnickým umem.... Palacký myslel a Rieger mluvil (Kořalka, J.: František Palacký. Praha, Argo 1998, s ). Po roce 1860 Rieger fakticky od Palackého přejímá politické vedení českého národního hnutí. Palacký se také stal první významnou osobností, která slavnostně poklepala na základní kámen budoucího Národního divadla v roce Proslov zahajoval slovy: Ve jménu národa v Čechách a na Moravě jednotného. Se snahami o založení velké české scény přichází již dříve právě Rieger, který v roce 1845 podává jménem majetných pražských měšťanů žádost českým stavům o přenechání jednoho ze svých oprávnění českému divadlu. Dodnes poučné a v mnohém inspirativní je Palackého pojednání Idea státu rakouského jako jeho klíčový politický spis z roku A to nejenom z hlediska vize jakési volné středoevropské federace coby protiváhy

16 16 západní integrace EU nebo důležitého zdroje historického poučení z nerealistické koncepce austroslavismu, resp. i varování před vícenárodnostními federacemi vycházejícími z idealismu v mezinárodních vztazích. Samotný Palacký spatřoval nutnost nějaké protiváhy, jistoty a opory (proti německé říši a carskému Rusku jako potenciálním útočníkům) ve středu Evropy. Okřídleným se stal výrok... kdyby státu rakouského nebylo... museli bychom v interesu Evropy... přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.... Rakousko považoval pro český národ za nejlepší možnou střechu a uskutečnění rovnoprávnosti všech národů, včetně Slovanů, ve společné federaci za dějinné poslání celé říše. Protestoval proti národnostnímu útisku a v duchu myšlenky austroslavismu požadoval přeměnu monarchie na federaci svobodných národů, s právem na sebeurčení. Obdobný program na přeměnu monarchie ve federaci národů přináší Riegerova Česká deklarace z roku 1868 shrnující české požadavky na státoprávní uspořádání Rakouska. Jménem poslanců F. L. Rieger vyslovuje požadavek personální unie s Rakouskem a protest proti tzv. prosincové ústavě. V roce 1871 Český sněm přijímá tzv. fundamentální články, mající dosáhnout uznání historických českých práv a nezávislého postavení (včetně posílení práv zemského sněmu a zemské vlády). Panovník však, po silném odporu Němců a Maďarů, požadavky odmítá. Ve 30. letech 20. století obdobně uvažuje např. agrární politik M. Hodža. Namísto koncepce silného austroslavistického Rakouska jako ochrany slovanských národů nabízí vizi středoevropské (podunajské) federace agrárních demokracií. Tmelem a základem měly být obdobné zájmy a kulturní hodnoty, jejichž nositelem je drobný zemědělec. V roce 1867 Palacký s Riegerem navštěvují Rusko a jisté naděje vkládají do velkého slovanského dubiska, ke kterému je možné se přivinout. Velikost a moc carského Ruska byla lákavá i pro pozdější představy o osvobození či samostatnosti. Např. úvahy politika, právníka a národohospodáře K. Kramáře se týkaly ideálního spojení s Ruskem nebo vytvoření českého království s někým z rodiny Romanovců na trůně. Kramář reprezentoval v 90. letech 19. století realistický proud mladočechů jako jejich poslanec. Před I. SV obhajuje novoslovanství a usiluje o rovnoprávnou spolupráci všech Slovanů. Za války patřil k rusofilnímu křídlu protirakouského odboje a je řazen k tzv. mužům 28. října. Ale již K. H. Borovský varoval před despocií ruského carismu, příliš se nelišící od poddanství v režii Habsburků. Připomínán je často i slavný Palackého výrok Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm, vyřčený roku Úspěch maďarské politiky v podobě rakouskouherského vyrovnání (soustátí jako centralistický model konstituční monarchie v ústavě z roku 1867) a nezdar dalšího pokusu o české vyrovnání (1871) však přinesly značná zklamání a deziluze. Palackého a Riegerův program se nikdy nenaplnil, i přes pokusy (a změny v Rakousku vyvolané však především vnějšími vlivy) v období , a v roce Existovaly také jiné vize cest k emancipaci. Socialisté akcentovali problémy sociální, nicméně původně bez svobody národní. Sociální demokraté, včetně B. Šmerala, dlouho zastávali názor, že osamostatnění Čech by oslabilo spojení s rakouským a německým proletariátem v boji za sociální spravedlnost. Vůdčí postavou českého zápasu o národní sebeurčení a pokrok se postupně stává humanista T. G. Masaryk. I on věřil, že se sebeurčení Čechů a dalších slovanských národů dá dosáhnout reformami v rámci Rakouska. Brzy se ale s touto vizí rozchází a bojuje za rozbití Rakouska-Uherska jako neudržitelného politického útvaru. Usiluje o vznik samostatného státu Čechů a Slováků jako demokratické republiky; stal se mozkem v tomto boji a vůdcem hnutí, kdy k jeho pomocníkům náležel především o třicet čtyři let mladší Masarykův žák E. Beneš. Masaryk byl původně poslancem za mladočechy, ale v době sporů o punktace shledal neexistenci vlastní politické koncepce u mlado- i staročechů. Skládá mandát a zakládá vlastní Realistickou stranu. Po přijetí všeobecného hlasovacího práva v roce 1907 je zvolen do parlamentu, s podporou sociálních demokratů, na Valašsku. V Palackého idejích lze nalézat taktéž inspirace pro české ekonomické myšlení, nejen pro proudy liberální, ale i pro stoupence českého ekonomického nacionalismu a další. Podle Palackého bylo přímo povinností Čechů prokázat rovnocennost s jinými národy taktéž ve vědě, umění a průmyslu. Jako politický aktivista prosazoval hospodářský rozvoj českých zemí, včetně nutnosti obstát v zahraniční konkurenci či jeho hesla Svoji ke svému.... Heslo znovu nabývá aktuálnosti ve světle dnešních rozporů i odklonů od neoliberální globalizace. Obrat k historii, osvědčeným hodnotám (včetně národních), mravům, mechanizmům a tradicím může dnes přispět k poučení i záchraně. A to včetně např. neomerkantilistických opatření nebo aktuálních inspirací z oblasti českého ekonomického nacionalismu u Riegera či A. Bráfa, později K. Kramáře aj. Kramář je znám jako představitel domácího protirakouského odboje, první předseda vlády ČSR, rusofil a bojovný nacionalista. Za první republiky - jako nejvýznamnější osobnost české politické pravice - kritizoval zahraniční politiku či symbolicky bojoval proti německému vlivu z nacionalistických pozic. Ostatně na trvalou sílu etnického nacionalismu upozorňuje i např. studie J. Z. Mullera (Foreign Affairs, March/April 2008). Tato významně relativizuje globální a definitivní vítězství liberální demokracie podle zbožných přání F. Fukuyamy z přelomu 80. a 90. let minulého století. Při přechodu Evropy k modernitě se objevuje, vedle technického pokroku a osvícenectví, další mohutná dějinná síla v podobě moderního nacionalismu. Češi v rámci mnohonárodnostního Rakouska nedisponovali potřebným kulturním a sociálním kapitálem a neměli stejné podmínky jako např. Němci. Češi tak vstupovali do moderních dějin jako pověstní slouhové a sedláci. Reakcí bylo národní obrození, vytvoření moderního českého národa s vyústěním v samostatné ČSR. Příklady lze uvádět z řady jiných zemí, jejich minulosti, ale i přítomnosti (včetně

17 17 separatistických projektů v rámci EU). Vize do budoucna je zde spojovaná s dalšími nerovnoměrnostmi vývoje v cestě za hmotným pokrokem a blahobytem. Nerovnoměrnosti vyvolávají lokální aj. tlaky, umocňují rozpory a v neposlední řadě přinášejí etnický, historický či náboženský nacionalismus. V kontextu významu pokory před historií je třeba připomenout, že globálně vládnoucí ideologie ekonomického liberalismu žádnou historickou minulost nedefinuje, ničí společné kořeny a nepřináší žádný spojující výklad historie. A to ani v českých podmínkách. Nikoli náhodou důsledný historismus nezřídka vede právě ke konzervativním postojům (např. u řady představitelů nacionální německé historické školy) a logické obraně starých dobrých časů, které v mnohém skutečně dobré byly. A některé návraty nejsou neuskutečnitelné - vše je vratné, včetně např. dnes populárních privatizací zisků a znárodňování ztrát. Konzervativní však rozhodně není pouze zpátečnické a všechny konzervativce nelze mechanicky ztotožňovat s obhájci starých pořádků a automaticky nálepkovat jako reakcionáře. Ostatně i např. Marx byl inspirován řadou konzervativních historiků a dalších myslitelů. Nejde přitom o popírání sociálního pokroku jako takového a odmítání všech společenských přeměn směrem k spravedlivějšímu uspořádání. Nicméně víra v neomezené možnosti zdokonalování člověka i celé společnosti (např. proměnou sociálního prostředí) je stále více relativizována poznatky moderní vědy dokladující značně vysoký vliv genetické výbavy na chování každého jedince. A všichni lidé nejsou stejní, včetně dnes povinně popíraných a bagatelizovaných rozdílů mezi rasami či etniky. Opravdu je liberálně-osvícenský tzv. pokrok tolik objektivní a nevyhnutelný? Nejde ve skutečnosti o jeden z největších ideologických triků a klamů modernity? Taktéž z výše naznačených důvodů je významné neopomíjet aktivity českých, nejenom ekonomických autorů, konzervativnějšího zaměření. Ani oni, ani jiní, sice žádnou převratnou teorii nikdy nevytvořili, ale přesto zanechali v historii nesmazatelnou stopu. K uvedeným náleží i Rieger. Poučné mohou být konzervativní názory na vývoj a uspořádání společnosti, spojení svobody se zodpovědností a rozvážné politické vystupování v duchu vyvažující role staročechů. I když pozdější umírněnost Staročeské strany pod jeho vedením byla odmítnuta jako příliš kompromisní a konzervativní postoje (vůči šlechtě či církvi) cejchovány jako prorakouské a zpátečnické. Přesto F. L. Rieger náležel k přirozeným vůdcům českého národa a k nejvýznamnějším osobnostem v historii českého konzervativního myšlení. Za připomenutí stojí příznačné volební heslo staročechů z roku 1891 Stará garda umírá, ale nevzdává se. Nic na tom nemění, že tyto volby nevyhráli. Další Riegerovy aktivity Dobově významné bylo působení F. L. Riegera v souvislosti s Jednotou ku povzbuzení průmyslu v Čechách a mnohé další aktivity směřující k posílení českého hospodářství, jeho rozvoji i expanzi do jiných zemí. Další důležitými personami zde byli různí politici, právníci, technici, přírodovědci či novináři (F. A. Brauner, J. Perner, J. S. Presl, J. Malý aj.). Čeští poslanci se od roku 1863 rozlišili na stranu staročechů (vedenou Palackým, Riegerem a Braunerem) a mladočechů (se Sladkovským a bratry Grégrovými v čele). Staročeši (jako Staročeská národní strana) usilovala v boji za státoprávní požadavky o spojenectví s konzervativní velkostatkářskou šlechtou, mladočeští pokrokáři (mladočeská Národní strana svobodomyslná založená roku 1874) kladli větší důraz na aspekty liberálnědemokratické. Staročeši obecně reprezentovali proud konzervativnější (včetně např. ještě více tradicionalistického moravského křídla), mladočeši radikálnější a mnohdy liberálnější. Staročeská strana bývá označována za liberálně konzervativní, která však po smrti Palackého (1876) ztrácí autoritu a problémy s tzv. punktacemi v roce 1890 přivodily její konec. Rozkol nastal v otázkách politické taktiky; Riegerova Národní strana byla napadána také za přílišnou kompromisnost, umírněnost a váhavost. Zdá se, že bez zásadovosti Palackého Rieger příliš podléhal kompromisům s říšskou vládou (Hanák, D.: České konzervativní myšlení ( ). Brno, Studio Arx 2007, s. 79). Staročeské Národní listy, založené v roce 1861, později přejímají mladočeši, kdy vydavatelem je J. Grégr. Mladočeši radikálně kritizovali klér i českou šlechtu a prosazovali demokratizační změny. Mladočeská opozice postupně sílila a nakonec vítězila ve volbách 1889 a 1891, kdy mladočeši ovládli českou politiku. Hanák pravicově-katolickým prizmatem dokonce porážku staročechů (jako konzervativních nobilit ) z roku 1891 liberálně nacionálními mladočechy vnímá jako počátek cesty modernity, logicky ústící v nástup komunistické totality v únoru 1948 (dtto, kapitola H)). Dostatečně dokumentované i známé byly prudké dobové polemiky Riegera např. se Sladkovským (v roce 1872 aj.). Staročechy reprezentoval také Riegerův zeť - významný národohospodář a politik Albín Bráf, který se z politického života stáhl po jejich porážce na začátku 90. let 19. století. Za připomenutí stojí Riegerovo memorandum do Francie (1869), kdy vítězství českého federalistického programu v Rakousku mělo být i zájmem Francie za Napoleona III. Při pobytu v Paříži předal císaři memorandum o významu federalizace Rakouska pro evropskou politiku. Obsahem bylo zdůraznění strategického významu českých zemí i slovanského prvku v habsburské říši jako obranné hráze proti pangermanismu a panmaďarismu. Obrozenci samozřejmě udržovali kontakty také se slovanským Ruskem. Čeští

18 18 politici (Palacký, Rieger) pobývají v roce 1867 v Moskvě na národopisné výstavě a jsou přijati carem. Pouť na Rus se stala politickou manifestací proti postojům Rakouska vůči Čechům. Inspirativní, a mnohdy překvapivě aktuální, mohou být Riegerovy úvahy o kapitálu či analýza člověka jako kapitálu (1903). Jistě by však šlo uvádět další koncepce (vedle teorií manažerské revoluce a ekonomů chicagské školy) jejichž náznaky je možné v Riegerových textech vystopovat. Tato problematika by možná stála za preciznější zmapování. Významné jsou četné ekonomické termíny, kterých je samotný Rieger autorem. V tvorbě ekonomického názvosloví i buditelské činnosti v národohospodářském kontextu pokračoval nejvýznamnější český ekonom přelomu 19. a 20. století A. Bráf, který využíval Riegerův bohatý archiv. Další ekonomické a daňové termíny vymýšlel či přebíral z jiných jazyků a počešťoval ve 40. letech 19. století Karel Havlíček Borovský, který také působil v Jednotě ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Politický novinář a spisovatel Borovský proslul jako národní mučedník, v duchu uplakaně sentimentálního obrazu vytvořeného po jeho smrti vlasteneckou veřejností, která ho za života kritizovala. Borovský byl představitelem středových národních liberálů a zakladatelem Národních novin. Kritizoval romantické panslavistické ideje a trval na spolupráci Slovanů v habsburské monarchii. V publicistické činnosti se nevyhýbal dobovým hospodářským problémům a ekonomickým jevům. Tiskový podnikatel a první moderní český novinář, resp. tvůrce české liberální ekonomické publicistiky může být označen i za polozapomenutého liberálního ekonoma. Příspěvky s ekonomickou problematikou (např. v časopise Slovan v období ) psal česky s využitím nové odborné terminologie. Vyzdvihoval nutnost politických a ekonomických podmínek pro rozvoj české společnosti a svobodu a demokracii jako zdroje blahobytu. Argumentoval ve prospěch svobodného obchodu, psal o daních, úloze vlády (která se do ekonomiky nemá moc míchat ), penězích aj. Liberál či konzervativec? Důraz na svobodu podnikání, cestování, myšlení i psaní v Havlíčkově díle objevují až dnešní liberálové, kteří jeho stěžejní články publikovali a komentovali ve sborníku vydaném v roce V 19. století K. Havlíček jako ekonomický liberál - národohospodář však žádné přímé pokračovatele neměl. Ostatně ani v jiných oblastech není liberální tradice v českých zemích příliš patrná. Vedle Havlíčka lze za nositele liberálních idejí označit např. mladočeského novináře a spisovatele J. Nerudu či později F. Peroutku. Českým tradicím však spíše odpovídala linie demokratismu (T. Štítný, J. Hus, T. G. Masaryk, K. Čapek, E. Beneš aj.). Vystopovat lze i konzervativní postoje, resp. prvky českého konzervatismu, který se však v novodobé historii příliš neuplatnil a mnozí jej v českém prostředí nacházejí pouze velmi těžce. K představitelům konzervativní tradice bývá řazen taktéž F. Palacký a F. L. Rieger, historik J. Pekař, agrárníci A. Švehla a M. Hodža, katoličtí literáti a řada dalších. Palacký bývá označován i za zakladatele tradice českého konzervatismu či dokonce za jeho vůbec největší postavu (srov. Fingerland, J.: Český konservatismus. Dostupné na Své politické dílo F. Palacký předává F. L. Riegerovi, se kterým vybudovali Staročeskou národní stranu. Jako pokračovatel politické linie Palackého a Riegera, resp. jako poslední staročech a další velký zemský vlastenec bývá označován kontroverzní Josef Pekař. Katolický historik konzervativního ražení, žák historické školy J. Golla, se neobával citlivých témat českých dějin (včetně husitství) a často kritizoval názory dobových osobností typu Masaryka. Zastával kritický postoj k Palackému jako historikovi, pro který byl vyzdvihován za protektorátu. Pekař však byl i nacionalistou, který ale usiloval o narovnání vztahů s Němci a odmítal překrucování některých kapitol česko-německých vztahů. Bývá považován za posledního velkého programového staročecha, který však získal nálepku nepokrokového prorakouského reakcionáře. Ke katolickým kořenům a českým obrozeneckým kulturním tradicím se ve specifické situaci Druhé republiky ( ) vrací agrárnický koncept autoritativní demokracie R. Berana a taktéž je znovuoživován letitý spor Pekař versus Masaryk. Z konzervativních a stavovských pozic J. Pekař po I. SV kritizoval opatření mladého československého státu, např. pozemkové reformy koncipované jako potrestání šlechty. Již dříve polemizoval s Masarykovou metodologií proti které stavěl svůj historický realismus. Odmítal Masarykovo pojetí smyslu českých pojetí dějin (Pekařův text O smyslu českých dějin z roku 1929 aj.) a poukazoval na proměny tohoto v kontextu vývoje duchovního klimatu různých období. Lidé i národ se vyvíjí a prochází duchovními proměnami. Na vývoj českého myšlení měla zásadní vliv Evropa a poloha mezi Němci, resp. německý vliv. Podle Pekaře byla germanizace sice také zdrojem negativ (kdy před tužší germanizací chránila i rekatolizace po Bílé hoře), ale mohutně zprostředkovávala pokrok a přinášela další evropské ideje. Na úlohu katolictví v proudu české historie a roli české před- i pobělohorské šlechty dodnes existují velmi rozdílné pohledy, včetně jejich idealizací či na druhé straně ostrých odsudků všeho reakčně-katolického a dnes i hamižnosti a podvodů navrátilců z dávnověku při restitucích. Mnohdy jsou to však pohledy značně překrucované a přespříliš zideologizované. Český konzervatismus a jeho proměny za dvě stě let v historickém kontextu mapuje studie D. Hanáka České konzervativní myšlení ( ) (Brno, Studio Arx viz podrobnou recenzi níže). Čtvrtá kapitola líčí metodologické spory, s pozdějšími politickými konsekvencemi, mezi Pekařem a Masarykem. S jednotlivými

19 19 kapitolami vývoje českých konzervativních a liberálních politických sil z pohledu soudobé pravice stručně seznamoval dlouhodobý seriál Česká liberální a konzervativní tradice na stránkách časopisu Cevrorevue. Historii české pravice zahajuje v 19. století a připomíná historické kořeny i tradice. Mezi dvaceti pokračováními (Cevrorevue, 3/2001-4/2004, většina dílů dostupná na byla pozornost věnována i liberálním a konzervativním prvkům v českém národním obrození (4/2001), odkazu F. Palackého (interpretovanému v liberálním duchu, 5/2001) či sváru staročechů a mladočechů (včetně role Riegera, 1/2002). Na konzervativní myšlenky a hodnoty se však nemusí odkazovat pouze moderní pravice. Každá konzervativní politika by však měla respektovat historii, tradice a specifika dané země. Rieger bývá označován za klíčového liberálního politika 19. století, který přijal politická východiska evropského liberalismu. Liberálové F. L. Riegera vnímají jako stoupence laisses-faire či dokonce jako manchesterského liberála. Jeho dílo z roku 1860 nazývají zakladatelským počinem české liberální ekonomické vědy s pokrokovým vyústěním i odporem proti zavedeným a tradičním sociálním strukturám. Jiní naopak vyzdvihují Riegerův nejenom politický konzervatismus (podrobněji viz recenzovanou studii D. Hanáka). Kořeny konzervatismu jsou spojovány s Riegerovým selským původem a politickou situací ve druhé polovině 19. století, obdobně jako v případě Palackého. R. Sak (studie Rieger. Konzervativec nebo liberál? Praha, Academia 2003) dokladuje Riegerův stále zřetelnější odklon od mladického liberalismu např. odporem k německým liberálům. Za připomenutí stojí i úloha historické šlechty v procesu národního sebeuvědomování. Při vytváření české státnosti šlechta nereprezentovala pouze reakční velkostatkářské kruhy. Jednoznačné řazení Riegera k politické pravici či schematické ztotožňování mladočechů s liberalismem (a staročechů s konzervatismem) jsou však v mnohém diskutabilní. Ani konzervatismus však nepředstavuje pouhý životní postoj, který lze zcela odpolitizovat a odideologizovat. Závěrem nutno připomenout žonglování s termíny a tradiční nejednoznačnosti, resp. matení při vymezování a chápání konzervatismu, socialismu a především různých liberalismů. Problematická a proměnlivá jsou i dobová nálepkování. Hanák konstatuje: Říci o někom v letech , že liberál, byla nadávka, naopak Palacký a Rieger se za ně považovali a až spor s mladočechy je donutil změnit názor (s. 304 výše cit. publ.). V kontextu pojímání konzervatismu v opozici k liberalismu a socialismu (jako dvou modernistických snů, které se však vzájemně důsledně potírají) dodává: Říci v dobách Palackého, že jsem socialista, znamenalo vystavovat se zájmu tajné policie či společensky se znemožnit. Naopak Beneš byl přesvědčeným socialistou a politický a ekonomický pokrok se socialismem důsledně spojoval. Říci o sobě v Benešově exilové vládě, že jsem liberál, bylo společensky nepřijatelné a znamenalo vystavovat se možnosti pozdějšího sledování NKVD (tamtéž). Řada originálních publikací z oblasti českého ekonomického myšlení (včetně textů samotného Riegera) se nachází ve fondu CIKS VŠE v Praze. Odkázat lze především na Zlatý fond českého ekonomického myšlení, jehož aktuální verzi zájemci naleznou na adrese Zajímavý pohled nejen na československé státní rozpočty v letech , doplněný řadou historických reálií, ilustrací i odboček, přináší také publikace A. Doležalové Rašín, Engliš a ti druzí (Praha, Oeconomica - VŠE v Praze 2007).

20 20 3. Recenze Příběh českého konzervativního myšlení Pavel Sirůček Hanák, D.: České konzervativní myšlení ( ). Brno, Studio Arx stran. ISBN Kniha s podtitulem Český konzervatismus a jeho proměny za dvě stě let obsahuje podle anotace vše podstatné z českého konzervatismu za období Publikace má přinášet vyčerpávající výčet českého konzervatismu a jeho osobností jako František Jan Vavák, František Palacký, František Ladislav Rieger, Josef Pekař, Antonín Švehla, Milan Hodža, Jakub Deml, Otokar Březina, Rudolf Beran, Rio Preisner, Václav Benda, Vladimír Čermák a další... Dodejme, že vše autor promyšleně nazírá a zpracovává konzervativní pravicověkatolickou optikou, která by však nemusela být nepřekonatelnou překážkou ani pro čtenáře z odlišného politického a ideového spektra. Uvedené se týká především prvních pěti kapitol, zejména v dalších již jsou osobní angažovanost autora a zaměření studie citelně patrné. Nicméně leckde a pro leckoho až provokativní text stále zůstává inspirativní a poučný. Představení studie David Hanák je představen jako politolog, publicista a euroskeptik, spolupracující s Občanským institutem a místopředseda Občanského konzervativního klubu ( Tématem knižního vydání jeho kvalifikační práce, dopsané v roce 2006, jsou čeští konzervativci, kteří v českém kontextu reagovali na potřebu čelit politickým a ideovým posunům. Studie nachází originální projekty a myšlenky i zde a přiklání se k názoru, že konzervativní tradice v české politice, kultuře a myšlení skutečně existuje. Celou studií prostupuje a je deklarována inspirace knihou R. Kirka Konzervativní smýšlení (česky Praha, Občanský institut 2000), mapující konzervatismus především v anglosaském okruhu. Cílem bylo vytvoření obdobného rodokmenu v prostředí českém - sestavení antologie českých konzervativců od momentu vzniku moderního politického národa až po rok 1989 (s. 6). Publikace je rozdělena do několika tématických částí, kdy každá je věnována jedné osobnosti či oblasti českého konzervatismu v historickém kontextu. Obsahuje celkem deset kapitol, první je reprezentována úvodem (ad A)), devátá epilogem (ad I)) a poslední desátá (ad J)) přináší přehledný seznam literatury, resp. pramenů. Přibližně polovina celého textu je tvořena citacemi, na mnoha místech jsou uváděny podrobné poznámky pod čarou a každá kapitola je zakončena odkazy. Ve studii nalezneme politiky, spisovatele, básníky i historiky, jejichž ideje je - podle autora - možné označit za konzervativní, ve smyslu politickém, vědeckém a uměleckém. Analyzováni jsou myslitelé proslulí (jako F. Palacký či J. Pekař), ale i méně známí (J. Deml, R. Preisner aj.). Jde o pokus vystopovat příběhy, které na konzervatismus ukazují. A to v kontextu historických reálií českého národa století, který se ocital v různých politických rámcích i státních útvarech s různou vládnoucí ideologií. Půjde o příběh konzervatismu v českém prostředí, o jeho proměnách a podobách (s. 11). D. Hanák neopomíjí otázku, zda je o konzervativní politice možné hovořit i mimo anglosaský politický okruh v kontextu jeho anglosaského pojetí samotného konzervatismu. Ani to, zda je možné mluvit o konzervatismu v českém národě, který (mimo jiné) postrádá autentickou šlechtu jako platnou složku národní společnosti. Někteří, jako J. Patočka nebo J. Křen, konstatují, že pouze stěží. Jiní se však kloní k názoru R. Scrutona o tom, že Češi sice nálepku konzervativní rádi nemají, ale mají velice konzervativní kulturu... (blíže viz s. 11). Autor je přesvědčen, že také v českém prostředí nalézáme skutečné konzervativní myslitele. Reprezentovali jednu z politických alternativ, nicméně po většinu doby tvořili pouze menší část elit národa a... často byli v postavení utlačované či opomíjené minority (s. 12). Český konzervatismus je konfrontován se šesti hlavními zásadami anglosaského konzervatismu podle R. Kirka (viz s. 12). Pozornost je zaměřena na české osobnosti, které se ve svém myšlení držely většiny z nich. Připomínána jsou i specifika českého konzervatismu. Tento reaguje na odlišnou a radikálnější koncepci proměny společnosti, objevující se v myšlenkách a politických projektech levicových, ale i pravicových. Za společný znak českých konzervativců je označena obrana dělby moci světské od moci duchovní.... vyznačují se schopností vnímat politiku nikoli jako konečný a úplný projekt, který je schopen přinášet nebe na zemi, ba naopak vnímají politiku jako nedokonalý nástroj, který může jisté prozatímní spravedlivé uspořádání věcí pozemských