Obsah. dopisy 3. archiv. poezie. z domova. kultura. glosy 83. fotografie. svět v pohybu. Alois Musil a Josef Šusta Dopisy úcty a respektu...

Transkript

1 Obsah dopisy 3 poezie Josef Mlejnek Breve a jiné básně...5 z domova Lubomír Boháč Jan Masaryk a podceněné vyšetřování...7 Jiří Němec Zákon o nájemném je urgentní!...10 František Nerad Kam s bohatými nájemci...11 Zdenka Ulmannová Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády...13 Martin Hekrdla Tři čtvrtě století profesora Jičínského...15 Pavel Pečínka Boj o moc, pro změnu v zeleném...17 Pavel Šaradín Spor u zelených?...21 Pavel Machonin Dynamika české společnosti...23 Jan Novotný K čemu jsou dobré omyly?...30 svět v pohybu Tomáš Halík Franz König život jako podaná ruka...31 Otakar Turek Globalizace stará a nová...35 Petr Kolář Francie: prvorozená dcera a její nápadníci...39 Ladislava Chateau Blbej jako harki...41 Andrej Školkay Virtuálna reforma STV...46 Marcin Król Největší intelektuální internacionála Jiří Olič Andílci bez křídel a bez viny...51 archiv Alois Musil a Josef Šusta Dopisy úcty a respektu...52 Roman Ludva Příběhy na hřebíku II kultura Rozhovor s Josefem Mlejnkem O překládání a vlastní tvorbě...65 Czesław Miłosz v překladu Josefa Mlejnka: Orfeus a Eurydika...66 Jan Bureš Historik v labyrintu revoluce...69 Jakub Češka (Ne)známý Milan Kundera...74 František Všetička Rohový dům v Paříži Knihy...78 A. J. Liehm Kde jsou ty časy...81 glosy 83 Tomáš Tichák Radostný První máj? fotografie Vladimir Krynytsky Kus života načerno

2 LISTY dvouměsíčník pro politickou kulturu a občanský dialog Časopis založil v roce 1971 Jiří Pelikán v Římě Ročník XXXIV, číslo 2, vyšlo 16. dubna 2004 Cena výtisku ve volném prodeji 69 Kč/96 Sk Roční předplatné 414 Kč Zahraniční: Evropa 49 Euro, ostatní 59 USD, země V4 (Slovensko, Polsko, Maďarsko) 35 Euro Adresa redakce: Komenského 10, Olomouc Telefony: , , internet: redakce@listy.cz Redakce: Václav Žák (šéfredaktor) Václav Burian, Tomáš Tichák Redakční rada: A. J. Liehm (předseda), Miloš Bárta, Jan Keller, Erazim Kohák, Vladimír Kolmistr, Grigorij Mesežnikov, Martin Profant, Karel Skalický, Jaroslav Šebek, Jiřina Šiklová, Jan Štern, Jiří Vančura, Milan Znoj, Václav Žák Partneři v zemích V4: Tygodnik Powszechny (Krakov), Slovo (Bratislava) Zahraniční spolupracovníci: Jan Čulík (Glasgow), Jiří Hochman (Florida), František Janouch (Stockholm), Aleksander Kaczorowski (Varšava), A. J. Liehm (Paříž), Theodor Münz (Bratislava), Alena Wagnerová (Saarbrücken) Stálí fejetonisté: A. J. Liehm, Roman Ludva, Jan Novotný, Jiří Olič, Tomáš Tichák Ilustrace: Martin Burian Grafická úprava a sazba: Jan Světlík Internetová stránka: Milan Šveřepa Vydává: nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o. Komenského 10, Olomouc IČO: Předplatné zajišťuje: SEND Předplatné, Praha, tel , P. O. B. 141, Praha send@send.cz, karel@send.cz Ve volném prodeji rozšiřují: společnosti PNS, a. s., a vybraná knihkupectví Příjem inzerce: Burian a Tichák, s. r. o. Komenského 10, Olomouc Telefony: , , Číslo účtu: /0100 KB Olomouc redakce@listy.cz, burianatichak@quick.cz Tisk: Reproprint, Zádveřice Toto číslo vychází v nákladu 2000 výtisků. Registrace MK ČR 5288 * ISSN Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., odštěpný závod Přeprava, č. j. 4835/97, dne Nevyžádané rukopisy autorům nevracíme. Poskytnutím autorského příspěvku autor souhlasí s jeho rozmnožováním, rozšiřováním a sdělováním internetem v kterémkoli tištěném nebo elektronickém titulu vydavatele. Autor souhlasí s úpravami a odpovídá za právní i faktickou bezvadnost příspěvku. Za užití náleží autorovi honorář podle obvyklých honorářových podmínek vydavatele. Uzávěrka tohoto čísla: 24. března 2004 Další čísla vyjdou , , a Vychází s podporou Mezinárodního visegrádského fondu 2

3 dopisy Ve prospěch většiny (k Listům 6/2003) Reaguji konstruktivně na článek Ing. Pavla Mertlíka Nuda nehrozí levici ani pravici. Podnětných diskusí je jako šafránu. Zejména vládní moc postrádá i po šesti letech na vrcholu ucelenou vizi o dalším směřování na urychlené cestě k prosperitě. Ekonomové nemají dobré výsledky při ovlivňování vrcholové politiky a řízení státu u nás, ale ani např. v Polsku. Výjimkou je Ludvík Erhard, tvůrce německého hospodářského zázraku, Obdiv zaslouží za poválečný hospodářský rozvoj, který ovšem probíhal pod politickým vedením Konrada Adenauera. Ekonom se zabývá tím, jak jednotlivci vytvářejí bohatství, a makroekonomika tím, jak to vytvořené bohatství instituce prošustrovávají. Ekonom je člověk, který nám zítra vysvětlí, proč se dnes nestalo, co předvídal včera. Ekonomové pracují s údaji vypočitatelnými, logickými a předvídatelnými a zapomínají, že ekonomika se skládá z lidí nevypočitatelných, nelogických a nepředvídatelných. Nástupem neoliberalismu po pádu železné opony globalizovaný kapitalismus trhá okovy. Rychle se zvětšují majetkové rozdíly nejbohatších (60. léta 12 než průměr, 80. léta 40, nyní 400 ). Svět je znovu organizován výhradně podle představ bohatých. Kapitalistický systém potrvá, dokud nevyčerpá svoji historickou roli. Stane se tak završením globalizace. Nezoufejme ale! Pod koly historie skončily všechny řády. Kapitalismus skončí v rozporech, které vytváří. Lze předpokládat, že rozhodující roli sehraje evropský humanismus, který je zárukou pozitivního vyústění globalismu. Přežije i kapitalistickou neoliberální transformaci střední Evropy. Je nejlepším rozměrem lidské kultury. Proto má budoucnost. Autorovy ekonomické pohledy na nové skutečnosti není nutné napadnout. Mohou však být upřednostněna politická hlediska před ekonomickými. Jakási Nová společenská smlouva, zformovaná na základě voleb v budoucnu. Např. již dnes odboráři poukazují na ničím neopodstatněné enormně vysoké platy některých manažerů. Připomeňme minulý podíl ČNB na krizi bankovního sektoru u nás byly platy a zlaté padáky v souladu s výkonem? Podobně v celé společnosti. Odměny nejsou vázány na výkon a odpovědnost. Vyspravit je potřeba zbytečné černé díry ve státě, pak získáme pravdivější obraz o hospodaření státu jako předpoklad, že se i řadoví občané uskrovní bez reptání. Demografický vývoj je pouze klacek na důchodce. Nechť někdo objasní, proč ti již narození (500 tis.), ač v plné síle, jsou zbyteční a stát je musí živit. Poukaz na poměr aktivních pracovníků k důchodcům v budoucnu je rovněž krátkozraký. Dosud nežádoucí masivní automatizace může být cestou k výrazné náhradě lidí. Kdo si na počátku průmyslové revoluce dovedl představit nynější rozvoj! Bez schopnosti pohlédnout za obzor může ekonom nepodloženě znepokojovat čtenáře. 1. Nynější neoliberalismus, který po odbourání sociální nákazy z Východu se vrací ke své původní brutální podobě 19. století, pohlíží znovu na důchodce jako na přítěž, snižující zisky tím, že je nutné je živit. Proto hořekuje nad každou vyplacenou korunou. To bude nutné překonat politicky volbami. 2. Penzijní systémy ve vyspělých zemích i u nás jsou v krizi, neboť priority ve společnosti jsou určovány bohatými, úspěšnými a většinou sobeckými lidmi, neboť nechtějí platit větší odvody všeho druhu, i když jim příjmy (zisky) během třiceti let stouply nejbohatším 400 více, než je průměr. 3. Bohatí nejvíce zatěžují planetu (nezdaněné letecké palivo), žijí levně na úkor řadových občanů, ale i budoucích generací. Proto je nutné zavést urychleně ekologickou daňovou reformu, kdy se daně budou platit z dopravy, surovin a energie, které více spotřebovávají bohatí. A odbourají se postupně daně z mezd. 4. Inženýři celého světa pozvolna uznávají fascinující technické možnosti revoluce efektivnosti, kdy ERD činí vše správně ziskovým. Pak poteče kapitál ve velkém množství do výzkumu a rozvoje tisíců nových technologií, efektivnosti využití zdrojů, které jsou dnes sotva myslitelné. Sotva se bariéry uvolní, každý investor bude vědět, kde se nacházejí zisky. 5. Tady mohou nalézt odpověď ti, kteří budoucnost (špatný demografický vývoj a důchodové zabezpečení, energetické zdroje, hlad) posuzují minulými myšlenkovými stereotypy a svým malým dopisy 3

4 věděním či neschopností pohlížet za obzor. Je třeba zaměřit naši zemi na znalostní společnost, ne na industrializaci. 6. Ve vyspělých zemích roste vlivem rostoucí produktivity nezaměstnanost (lidí je nadbytek). Většina z nich nebude v dohledné době (pokud vůbec) pracovat v pevném pracovním místě. Zároveň je snaha snižovat podpory a prodlužovat věk odchodu do důchodů, což má lidi bez práce dále zbídačit. Selský rozum praví, že je něco shnilého v ekonomických pravidlech fungování současného kapitalismu. Řešení problémů na úkor chudobných a bezbranných, kteří nemohou stát vydírat emigrací, je neperspektivní. Je životně důležité promýšlet problémy hlouběji a ve všech souvislostech v týmu tvořivých lidí ve prospěch většiny. Albín Bílek, Fryčovice Vážená redakce Listů, patřím k vašim předplatitelům. Poslední dva roky jsem se opravdu přemlouval, jestli mám předplatitelství udržet. Musím konstatovat, že od dob úmrtí J. Pelikána se obsahově Listy posunuly do zdlouhavých intelektuálních polemik a informací, které nijak zvlášť nehýbou světem. Obsahově se většinou prodírají minulostí a unylou současností, což dnes, ať se to komu líbí či ne, nemá progresivní charakter. Postrádají jiskru, která by čtenáře informovala o nových myšlenkách a vedla ho k polemice. Jsem levicově zaměřený občan. Pro širší rozhled jsem schopen se seznámit i s pravicovými názory. Bohužel ale postrádám v mnoha posledních číslech informace a trendy i o levicových problémech. Za časů J. Pelikána bylo takových článků a názorů nesrovnatelně víc. Přesto jsem v č. 6/2003 objevil článek P. Mertlíka, který mne po dlouhé době velmi zaujal. Čekal jsem, že mne Mertlík jako bývalý sociálně demokratický ministr uvede do své představy o sociálním státu. Stalo se. S překvapením jsem zjistil, že jde spíše o stát asociální. Protože se podílím na vydávání tiskoviny Emancipace, kterou vydává pro vnitřní potřebu pražská organizace Strany demokratického socialismu, napsal jsem do ní informaci o tomto článku a připojil své názory, ke kterým mne vyprovokoval. Více informací lze nalézt na Byl bych velice rád, kdyby se Listy více vrátily k vyvážené tematice pro občanský dialog a politickou kulturu. Poskytovaly k přemýšlení náměty, které ostřeji charakterizují zejména politické dění v globálním, evropském i domácím měřítku. Věřím, že můj dopis pochopíte jako upřímnou snahu o zlepšení úrovně Listů, která považuji za potřebný názorový zdroj pro všechny, kteří se snaží o politický dialog a kulturu politické diskuse. Vít Stanislav, Praha Reakce na reakci: Střihneme si převtělení? (K Listům 6/2003, 1/2004) Idea reinkarnace v hinduismu, buddhismu a dalších náboženstvích je jejich organickou součástí, v těchto věroukách má svou logiku. Módní ponořování do minulých životů v naší euroatlantické kultuře z ní udělalo karikaturu, zábavu, esoterický byznys. Domnívám se, že člověk niterně prožívající svou víru v cokoliv nevezme na sebe roli baviče a nebude se chichotat, chlubit a žvanit o předmětu své víry před kamerou. Aktéři hosté pořadu, do jehož natáčení jsem se připletla, byli výrazně dryáčničtí, sebestřední a důležití, a já jsem neodolala vylíčit toho bizarního setkání. Žvanivost spojená s vágní hrou na duchovno a propojení do astrálu má své burleskní prvky, které média vděčně využívají. Neposmívala jsem se ve své zbeletrizované reportáži křesťanům ani hinduistům, ale médiím, která na tuhle strunu ráda brnkají. Samozřejmě že blouznění západních převtělovačů o reinkarnaci má svá slabá místa. Kde se totiž podle nich nabraly nové miliardy duší do dalších miliard lidí, které na Zemi přibyly od vzniku ideji reinkarnace před čtyřmi tisíci lety? Naši baviči cestující časem či klienti regresních terapeutů se totiž pokorně nepřevtělují v pavouka, trs trávy či ve vola, protože by byli se svým líčením příběhů brzy hotovi. Pan Jaromír Němec z Prahy ve své reakci na můj článek správně vytušil, že jsem ateista. Prohlašuji, že jsem přesto nikdy nic neměla s komunistickými komisary z Ukrajiny, neposmívala jsem se věřícím a hladovějícím na Ukrajině ani jinde, nikdy jsem netvrdila, že náboženství je opium lidstva, nejsem dokonce ani přesvědčený materialista, protože coby skeptik nejsem přesvědčená o ničem. Srovnávání mé osoby s masovými vrahy komunistického režimu, doložené navíc usvědčující představou, že komisaři skončili po rusku u vodky a já po česku u piva pokládám sice za urážející, ale neurážím se, protože je to tak krkolomné, až je to legrace. Jen na okraj, nikdy jsem nebyla v KSČ, nikdy jsem se nesetkala s estébákem, novinářkou jsem se stala až v roce Víra komunistů je mi ještě cizejší než víry ostatní. Odvažuji se předpokládat, že pan Němec je v tomto ohledu se mnou na stejné lodi. Jeho útočná a zmatečná reakce s chlebem, Ukrajinou a komisary byla pro mě jako autorku podnětná. Děkuji. Věra Nosková, Praha 4 dopisy

5 poezie Josef Mlejnek Breve a jiné básně *** Už po soumraku stíny za matovým sklem. (My k nim neprojdem?) *** Řízni se o stín: Nebudu prosit, abys mi zvedla mandli Dusno effervescens Dusno večerní pavouk Dusno noční můra Dusno býčí krev Dusno býčí šíje Dusno v červencovém mase Dusno bující Dusno effervescens Slyšet jen Nehýbej se Nebo Hybaj Zářijové noci Vím, jaký budu jednou v smrti? Bez opor, nebo v zákrytu, má bosá noho po štěrkové drti? Ubylo měsíce a pachuť blankytu se zplihle proležela do růží. Trne a mrazí po ní, když hvězdy si cloní pod kůži a letem bludné vosy chví se. Smyčec a smyčka, Není tu nikdo Kdo by přikázal Vstaň a choď Breve (1999) Neříkej pěšky nebo za vozem, ani tak nemluv. Můžeš si vybrat. Po laně nebo po vodě je celá chůze. z horečky u dne probuzeni: jablka, jablolíčka. Orloje, orlují se? poezie 5

6 Metafyzický deník (úryvek 1998) Dnes je mi, nejen dnes, dnešním posledním dnem v roce všechno jen vrcholí, jak zchromlému koni. Na to postačí jedna jediná tíseň, jsou-li však tři, čtyři? Banální stěžovat si. A komu také? Málo jsem vytěžil z toho, co započalo před sedmi lety! Matové záblesky. Před týdnem jsem hovořil s tebou i k tobě: chvíli vysvětloval horoucně, chvíli vyznával se vroucně, ale uprostřed myšlenky, uprostřed věty, mnou problesklo, jak je už všechno nepatřičné v prostoru divně ozvučivém jako vystěhovaný byt. Žádný svár, potlačování dokonce. Jenom se cosi pohnulo, sesulo a utrhne se. Josef Mlejnek (1946) je básník, kritik a novinář. Jako překladatele jej představujeme na stranách 65 až 68 Záchranný pás Kéž nebe hodí záchranný pás, proti nám jde-li, co je z nás! Malý nietzsche Ještě teď mokvá zdí, o niž roztříštil se, jeho šílenství. 6 poezie

7 z domova Lubomír Boháč Jan Masaryk a podceněné vyšetřování Usnesením z 22. prosince loňského roku ukončil vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) policejní rada mjr. Ilja Pravda v pořadí již čtvrté vyšetřování okolností smrti někdejšího ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka. Případ prověřoval na základě podnětu Masarykova demokratického hnutí z 9. února 2001, podaného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně pro důvodné podezření, že ve věci došlo k trestnému činu vraždy, spáchaného ve spolupachatelství. Ke zločinu došlo 10. března 1948 mezi půlnocí a ránem, a to zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Jan Masaryk byl neznámými pachateli fyzicky napaden ve služebním bytě ministerstva zahraničních věcí v Černínském paláci, kam pachatelé nezjištěným způsobem pronikli. Při potyčce byl z obývací ložnice pracovny zatlačen do koupelny a odtud při plném vědomí násilím svržen z okna na nádvoří budovy. Pádem z výšky 14,5 metru utrpěl četná vážná zranění, kterým na místě podlehl. Průkaznost násilného činu je opřena především o expertizu prof. Jiřího Strause z oboru biomechaniky. Motivem vraždy bylo politické přesvědčení jmenovaného a výkon funkce, kterou zastával. Protože se nepodařilo zjistit a usvědčit pachatele a zahájit trestní stíhání, byl případ odložen. Žalobce Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. Martin Omelka se dne 9. ledna 2004 se závěrem vyšetřování ztotožnil a dal jej k dispozici tisku. Tolik lze odvodit z úředních dokumentů. Z rozhovorů novinářů s tiskovým mluvčím ÚDV, náměstkem ředitele a zejména s vyšetřovatelem mjr. Iljou Pravdou vyšly najevo další skutečnosti. Především že důvodně podezřelé osoby jsou známy, ale zřejmě již nežijí, směřují k nim četné indicie a zprostředkovaná svědectví, ale přímé důkazy chybějí. Dále že stopy vedou do Ruska k NKVD a její agentuře v ČSR. Násilný čin prokazují expertizy z oboru biomechaniky a soudního lékařství, jakož i další dokumenty listinné povahy, především četná svědectví a jeden důkaz povahy materiální, totiž razítko z Masarykovy pracovny, nalezené v kritickou dobu v kapse vojenské bundy podezřelé osoby. Vyšetřovatel Pravda uvedl i jména osob důvodně podezřelých z účasti na zločinu, konkrétně mjr. Augustina Schramma, šedou eminenci prvních poválečných let, jehož možnou účast již prošetřovala Generální prokuratura v letech 1968/69, dále pplk. Vojtěcha Kohouta, v té době vedoucího oddělení Vojenského historického ústavu v Praze a krátce nato šéfa této instituce, označovaného historiky za agenta NKVD, a operativce Státní bezpečnosti Miroslava Picha-Tůmu, působícího ve strukturách Zemského odboru bezpečnosti, nechvalně známého brutalitou vyšetřovacích metod a odpovědného za několik vražd z roku Všichni jsou důvodně podezřelí ze součinnosti s NKVD. U jmenovaných sdělil mjr. Pravda i konkrétní důvody vzneseného obvinění. Novináři se rovněž dověděli, že o pomoc při vyšetřování byla prostřednictvím příslušných orgánů požádána ruská strana. Šlo o pátrání po agentce NKVD Jelizavetě Parši- z domova 7

8 ně, která působila po válce jako tzv. nelegál v ČSR. Jmenovaná se v pořadu ČT Československo ve zvláštních službách, vysílaném v roce 2001, k případu vyjadřovala zasvěceně o úloze generála Bělkina, který se na jedné schůzce vysloužilých pracovníků NKVD vychloubal svou účastí při akci v Černínském paláci. ÚDV po ruské straně dále požadoval zpřístupnění příslušných archivních fondů, což by patrně celý problém umožnilo vyřešit. Výsledek byl bohužel negativní, hledaná osoba mezitím zemřela, a pokud jde o přístup k archivním fondům, naše úřady se dozvěděly, že záležitost podléhá zákonu Ruské federace o státním tajemství, a to v souladu s platnými mezinárodními úmluvami. Novinářům se nicméně dostalo ujištění, že ÚDV bude na neobjasněných otázkách případu dále pracovat, a to přes pochyby státního zástupce, že by se případ ještě někdy otevřel k úřednímu šetření. I když mnohé další poznatky z vyšetřování zůstaly v rozhovorech nevysloveny, dozvěděli se novináři vše, co vědět chtěli. Bohužel jen někteří projevili zájem o rozhovor s vyšetřovatelem či jinými kompetentními pracovníky úřadu a se strohou úřední zprávou se nespokojili. Výsledek vyšetřování koriguje nejen závěry prvních dvou šetření z let 1948 a , konstatujících Masarykovu sebevraždu, ale též šetření z let , které Masarykovu smrt kvalifikuje jako nešťastnou náhodu, za kterou činí odpovědné domácí stranické vedení a jím pověřené partyzánské komando. Zatímco Masaryka traumatizovalo dilema jak vyřešit situaci, do které byl vývojem událostí zatlačen, Gottwald a českoslovenští komunisté, kteří těžili z jeho únorového angažmá, neměli v dané situaci nejmenší důvod k tomu, aby se Masaryka zbavovali. Stalin a Sověti naopak viděli v Masarykovi potenciální nebezpečí. Představa, že by mohl dříve či později emigrovat na Západ, ocitnout se v čele československé demokratické emigrace a ohrožovat svými diplomatickými schopnostmi a konexemi jejich plány, je nutila jednat. Situace byla navíc neobyčejně příznivá, aby odpovědnost padla na západní zpravodajské služby. Ostatně tato verze, o které uvažovala StB na žádost sovětských poradců už v roce 1950, nachází úrodnou půdu i v dnešní KSČM (Josef Kojzar, Haló noviny z ). Mocenské zájmy Velkého bratra nedovolovaly brát přílišné ohledy na dílčí zájmy bratrských stran. Podívejme se, jak dané téma reflektovala publicistika. V několika prvních dnech po zveřejnění výsledku vyšetřování je v tisku patrná obezřetná zdrženlivost a rezervovanost. Pravda, palcové titulky na prvních stránkách, ale už zdaleka ne vždy v prvním pořadí. A z obsahu článků, statí či sloupků jako by vyprchal významný dosah mimořádně závažné informace, na kterou jsme čekali celých padesát šest let. A vedle oné nezaujaté, až chladně věcné informace, namísto vlastního komentáře vidíme jen pozornost věnovanou oponentním a skeptickým hlasům dvou či tří historiků, z nichž pouze jeden, pokud se nemýlím, se vážněji Janem Masarykem a problémem jako takovým zabýval. A až přemíru prostoru, kterého se dostalo jednomu z Masarykových tajemníků JUDr. Antonínu Sumovi, vytrvalému interpretovi Masarykovy smrti jako dobrovolné oběti coby protestu a výzvy, srovnatelné s činem Jana Palacha. Tato heroická verze nemá bohužel reálný základ. Snad by bylo na místě ještě vytknout poněkud pokleslé, znevažující titulky jako Jan Masaryk, aneb JFK po česku, či sloupkový titulek Tak nám zabili Masaryka. Tak vypadá profil převážné části denního tisku a dvou týdeníků. Jistěže časový odstup delší než polovina století od tragické události udělal své. Stěží lze očekávat, že dnešní střední a mladší generace, kam lze nejspíše zařadit autory příspěvků, bude reagovat tak emotivně, jak reagovali současníci Masarykovy smrti. A též skutečnost, že už ani nejde o překvapující sdělení, neboť prof. Jiří Straus výsledky své biomechanické expertizy zveřejnil před rokem dosti netaktně a předčasně sám, je důležitá. I když však vezmeme v úvahu všechny tyto okolnosti, přece je zřejmé, že zde není něco úplně v pořádku. Otázka Masarykovy smrti nepochybně patří k základním součástem faktického vyrovnání s komunistickou minulostí a soukromé prohlášení nelze ztotožňovat s výrokem policejního vyšetřování. Ještě vážnější než ona víceméně chladná reakce na výsledky vyšetřování je nedostatek hlubšího profesního zájmu o Masarykovu 8 z domova

9 osobnost. Ať už v kontextu dobových událostí včetně Masarykova postoje k únorovému zvratu, kdy zůstává řada otázek neobjasněných, nebo v souvislosti s jeho úlohou v širším dějinném záběru, tj. s jeho činností politickou a diplomatickou v době poválečné. Bez patřičného zájmu zůstala také jedna závažná otázka související bezprostředně s prokazovaným násilným činem. Snad v žádném publicistickém výstupu nechyběl titulek nebo alespoň mezititulek Stopy vraždy vedou do Ruska. Skoro nikdo z autorů si však nepoložil otázku, jaká byla vlastně konkrétní motivace této politické vraždy. Přitom vyšetřovatel tuto motivaci ve svém usnesení přesně definuje. A právě motivace zločinu usnadňuje pochopení, proč pachatele musíme hledat mimo republiku, doma jen jeho pomocníky. Ještě horší je, že se z jakéhosi podivného podhoubí vynořily i reflexe vysloveně zcestné. Naštěstí jen zcela výjimečně. Je nesporně právem novináře reagovat i na výsledek úředního vyšetřování kriticky, věcně polemizovat, upozorňovat na slabá místa, případně preferovat názor oponentů. Avšak to není případ dvou vyjádření, diametrálně odlišných, která mají jedno společné. Úřední zprávu o výsledcích vyšetřování hrubě zkreslují. V prvém případě se Luďku Navarovi v MF Dnes ( ) povedlo ztotožnit závěr vyšetřovatele s názorem přímo protichůdným, který byl výsledkem omylu onoho dosti nešťastného vyšetřování kauzy Masaryk let L. Navara v úvodní části svého článku Vražda Masaryka, čtyři podezřelí naservíroval čtenářům vedle tří podezřelých osob (mjr. A. Schramm, pplk. V. Kohout a kpt. M. Pich-Tůma), o kterých s ním vyšetřovatel hovořil, i osobu čtvrtou. Bez rozpaků uvedl jako dalšího podezřelého partyzána Josefa Vávru-Staříka. Toho však Pravdovo šetření fakticky vylučuje ze hry na základě odborných expertiz, ale i četných indicií a svědeckých výpovědí z let i Luděk Navara nemůže přece nevědět, že Vávrovo komando, které má údajně na svědomí Masarykovu smrt, je oblíbený fabulační evergreen kroměřížského autora literatury faktu JUDr. Jaroslava Pospíšila, založený na svědectví někdejšího příslušníka wehrmachtu a zbraní SS, pozdějšího konfidenta StB. Tato Navarova kombinace osob podezřelých z Masarykovy smrti, ať vznikla záměrně či nedopatřením, zkresluje a znevažuje výsledek posledního šetření. V podstatě stejně trapná je reakce historika Pavla Kosatíka (1942), autora řady seriózních prací, mj. solidní biografie Jana Masaryka. Bylo by lépe, kdyby jeho článek Nekonečný příběh jedné smrti, uveřejněný v Hospodářských novinách ( ), nevyšel. Autor nepravdivě a nespravedlivě obviňuje vyšetřovatele Pravdu a ÚDV a ubližuje i sám sobě. Hovořit o informačním polotovaru z ÚDV a překrýt neznalost činnosti úřadu i vyšetřovatele povýšeným mravokárným prohlášením, že způsob, jakým vyšetřovatelé zacházejí s Masarykovou smrtí, je ve vztahu k veřejnosti trapný a ve vztahu k zesnulému ministrovi hanebný, je nezodpovědné. Jakkoliv se ztotožňuji s kritickým pohledem na vyšetřování z let , musím kategoricky odmítnout zmatený pohled na vyšetřování poslední. Vyšetřovatel Pravda si ani neodnesl spisový materiál jako suvenýr domů, ani z něj nevyfabrikoval zmatenou publikaci a jeho závěry zdaleka netrpí absencí důkazů. Pracoval nesmírně svědomitě a vytrvale. S nohama na stole těžko mohl prostudovat tisíce stránek spisového materiálu dosavadních šetření z let , i Kosatíkovy výhrady k posudku prof. Jiřího Strause posudky, svědectví a další poznatky vyvracejí. Měl by se s nimi, stejně jako s možnostmi a omezeními manipulace s tělem, dodatečně seznámit. Vzhledem k tomu, jak se dnešní mladší a střední generace dívá na minulost, není ovšem vztah k případu Jana Masaryka nijak lhostejný či odmítavý. Lubomír Boháč (1926), bývalý vysokoškolský učitel, nezávislý historik, publicista, člen poradního kolegia ředitele ÚDV, se zabývá mj. dějinami perzekuce účastníků protinacistického odboje totalitním režimem. z domova 9

10 Jiří Němec Zákon o nájemném je urgentní! Dosavadní stav, kdy dlouhodobě není zvláštním zákonem upraven právní vztah mezi pronajímateli bytů a jejich nájemníky je neudržitelný a přináší oběma stranám jenom problémy a nejasnosti. Často protichůdné výklady současného bezzákonného stavu zbytečně zatěžují naši již i tak dost přetíženou justici. Nikdy jsem nesouhlasil s názorem některých politiků, že zamítnutí či pozastavení procesu projednávání návrhu zákona o nájemném je jakýmsi vítězstvím nájemníků a prohrou vlastníků bytových domů. Neexistence právního rámce jakékoliv oblasti společenských a majetkových vztahů je totiž právně vždy ne úplně jednoznačná a do budoucna stejně neudržitelná; pokud jde o nájemní bydlení, platí to dvojnásob. Stojí ovšem za to opět zdůraznit, že všechny dosavadní řádně uzavřené nájemní smlouvy zůstaly a zůstávají v platnosti, a to samozřejmě i pokud jde o výši nájemného či třeba kategorii bytu, a vlastník bytového domu či bytové jednotky je nemůže jednostranně měnit, ani jinak přesvědčovat či nutit nájemníka k podpisu jiné smlouvy či zvýšení stávajícího nájemného. Opačný postup by byl v rozporu se zákonem a podle míry nátlaku by dokonce mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu útisku podle 237 trestního zákona, rozhodně by však takovýto právní úkon byl podle mého názoru neplatný. Nájemníkům lze doporučit, aby na změny stávajících nájemních smluv nepřistupovali a případné návrhy nechali posoudit někým, kdo problematice rozumí. O výši nájemného mohou na návrh vlastníka bytu v individuálních případech rozhodovat pouze soudy, a pokud je mi známo, všechny soudní rozsudky zatím potvrdily uvedený právní názor, že změnit výši nájemného lze zatím pouze a jenom dobrovolnou dohodou, v žádném případě jednostranně! O výši nájemného by podle mého názoru měla a mohla v budoucnu spolurozhodovat nejen kategorie bytu (není to dnes už přežitek?) a jeho velikost, ale i poloha domu z hlediska dopravní obslužnosti, životního prostředí, vybavení místa službami a obchody a samozřejmě i to, zda se jedná o byt v paneláku nebo ve vile. To by bylo jistě spravedlivější, i když v praxi mnohdy také mnohem složitější, pokud jde o porovnání parametrů, které mohou občas působit i proti sobě (zeleň versus dopravní obslužnost). Spory (v praxi zřejmě velmi četné!) mezi vlastníkem a nájemcem nemají podle posledního návrhu zákona řešit ani zvláštní orgány (třeba arbitrážní komise složené paritně ze zástupců vlastníků, nájemníků a třeba dalších odborníků na oblast bydlení), ani soudy, kterým by to určitě nejvíc věcně patřilo, ale kupodivu pověřené obecní úřady, a to podle správního řádu! Odvolací řízení budou rozhodovat krajské úřady. Kdo zná velmi rozporuplné ustanovení 5 Občanského zákoníku o obnovení pokojného stavu, kterým se z pozice obecních úřadů řeší většinou záležitosti zásahu do pokojného stavu takto neřešitelné (odpojení vody, plynu, elektřiny atd.), mi dá asi za pravdu, že tento způsob je velmi nešťastný, naopak předběžné opatření soudu velmi vhodné a účinné. Navíc připravovaný nový správní řád je natolik složitou procesní nornou, že je pro neprávníka velmi obtížně použitelný. Chudáci obce, co všechno stát na jejich bedra ještě hodí! Zbude jim ještě čas a hlavně peníze na péči o blaho občanů, nebo časem už budou za stát vykonávat jenom státní správu a navíc teď i rozhodovat spory mezi nájemníky a vlastníky bytů? O nájemném a jeho zvyšovaní se mluvilo, mluví a ještě mnoho mluvit bude. Za velmi pozoruhodnou považuji třeba skutečnost, že nové nájmy nejsou již mnoho let regulované vůbec, zatímco staré, původní, třeba několik desetiletí staré nájemní smlouvy ano. Skutečně zvláštní stav dvojí ceny pro tutéž věc! Na druhé straně však čisté nájemné činí jenom asi třetinu plateb, které za bydlení 10 z domova

11 vynakládáme. O těch dvou třetinách, které tvoří především stále rostoucí (většinou monopolní!) ceny tepla, teplé vody, vodného, stočného (DPH!), ale i elektřiny, plynu a dalších služeb, se kupodivu stále mluví podstatně méně než o nájemném. Nájemníky přitom logicky zajímá především celková platba, kterou za bydlení vydají, a ta už je a i bude (především vinou oněch dvou třetin plateb nenájemních) dosti vysoká. Jsem přesvědčen, že můžeme vydávat za bydlení v průměru třetinu rodinných příjmů jako třeba v Německu, ale jen za předpokladu, že vše ostatní, počínaje třeba potravinami a spotřebním zbožím, bude vzhledem k průměrnému platu stejně levné jako na západ od našich hranic. I vzhledem k očekávanému přerozdělování jednotlivých komodit zboží do základní či zlevněné sazby DPH to však u nás zrovna nehrozí. Nezodpovězených otázek, jakým směrem se bude nájemní bydlení u nás ubírat, je až zbytečně mnoho a ani nové a jinak tolik potřebné legislativní úvahy na ně všechny odpovědi rozhodně nedávají. A tak pouze ti bývalí nájemníci, kteří si od měst a obcí byt do soukromého vlastnictví za rozumné ceny v minulých letech zakoupili, mohou nyní považovat svou investici za dvojnásob výhodnou, neboť jich se starosti s nájemným už netýkají. Jiří Němec (1955) je právník, člen Komise pro veřejnou správu Asociace krajů. František Nerad Kam s bohatými nájemci České představy o bydlení ekonomicky silných Čechů jsou stále silně ovlivněny socialistickým způsobem bydlení. Pohled na tržní bytovou politiku je ostatně silně deformován u všech skupin obyvatel. Poslední hit bytové politiky, zveřejnění jmen některých ekonomicky silných (?) občanů bydlících v nájemních bytech s regulovaným nájemným, hýbe lidovou i politickou scénou. Začnou se tím zabývat zřejmě i soudy, kterým běžný případ vystěhování nájemníka, který neplatí nájem, trvá i několik roků. Lze však v tomto státě nabídnout tržní nabídku bydlení pro všechny skupiny obyvatel a pro ekonomicky silné zvlášť? Tvrdím, že ne a vůbec to není vina bohatých. Je to vina politiků všech vlád, které vládnou od roku Nezavedli totiž takové podmínky, které jsou na západ od našich hranic běžné. Česká republika kráčí od roku 1992 k trhu s byty třetí cestou, o které nikdo neví, kam vlastně vede. Vzpomenu-li na slova ministra z ODS, který řekl v parlamentě při rozpravě o zákonu o stavebním spoření, že to je podobné, jako kdybychom měli rakovinu léčit acylpirinem, musím se po dvanácti létech, kdy onen acylpirin dělá vládě těžkou hlavu, v duchu smát tomu ministrovi. Vzpomenu-li na rok 1994, kdy jsme ze Svazu bytových družstev varovali vládu před zákonem 72/1994 Sb., o vlastnictvím k bytům a nikdo to nechtěl slyšet, musím se smát, jaké veletoče jsou dnes potřebné, aby se napravily škody vzniklé tímto zákonem. Marné bylo naše upozornění, že vlastníkem bytu nemůže být chudý nájemce, kterému obec prodá panelákový byt za desetinu ceny. Upozorňovali jsme na americký příklad levného prodeje bytů chudým lidem. z domova 11

12 V roce 1996, kdy jsme za Asociaci pro bydlení nabízeli paragrafové znění zákona o kondominiu, nám tehdejší politici říkali, že tento tržní právní subjekt v Česku nevznikne, protože zde nemá tradici. Musím se dnes smát, a přitom mi je upřímně líto paní Brejchové nebo guvernéra ČNB, když čtu v novinách, že bohatí lidé bydlí v domě s regulovaným nájemným. Kde mají bydlet, proboha? Mají si snad nechat postavit rodinný domek ve stylu podnikatelského baroka, i když k tomu nemají chuť a důvod? Pokud se dobře pamatuji, za socialismu nebyly jiné nájemní byty než s regulovaným nájemným. Dokonce i byty v rodinných domcích větší než 120 metrů čtverečních mohl stát obsadit nájemcem a předepsal mu regulované nájemné. To, že někdo chce bydlet v domě, který mu přirostl k srdci a že tento dům je ještě čtrnáct let po přechodu ze socialismu ke kapitalismu stále stejným socialistickým domem, není přeci vina nájemců onoho domu, ale především politiků. Vzpomínám na projížďku New Yorkem, při které nám průvodkyně hrdě sdělovala, že v tomto kondominiu bydlí B. Streisandová, v tomto kondominiu bydlel John Lennon Jakou šanci na bydlení v ČR má pan guvernér ČNB? Může bydlet v rodinném domku, kdesi za Prahou, může bydlet v nájemním bytě na Vinohradské třídě, který se v restituci vrátil vnukovi původního majitele. Může bydlet ve společenství vlastníků, kteří si spolu s ním koupili svůj dům od města ve třetí vlně privatizace městských bytů a hádat se s pak po večerech se sousedy, zda se opraví střecha, nebo fasáda. Může bydlet na Jižním městě v paneláku v bytě, který mu prodá vlastník, který byt koupil za Kč od města a buď vybírá tržní nájemné, které ani nepřiznává ke zdanění, nebo byt nabízí za Kč. Může bydlet v docela kvalitním nájemním bytě, na který stát poskytl dotaci a bude si jej moci převést za dvacet let do vlastnictví. Ptám se pak ale současně, proč stát poskytl dotaci na výstavbu nájemního bytu zrovna guvernérovi ČNB. Státy na západ od našich hranic poskytují dotace na výstavbu bytů pouze ekonomicky slabým. Proč nemůže bydlet tento člověk v kondominiu, které pro lidi tohoto typu je a kteří takto na Západě běžně bydlí? Chtějí vlastní a drahé bydlení, ale nemají nejmenší chuť uklízet ráno chodník před domem, nemají chuť o sobotách natírat žlábky nebo sekat trávník nebo vytírat chodbu, když na ně vyjde řada podle rozpisu. Chtějí pravidla, do kterých mohou mluvit, ale nechtějí se o ně starat. Nechtějí se stále dohadovat s restituentem o nějaké nájemní smlouvě. Proč všechny vlády od roku 1992 dodnes odmítají uzákonit kondominium jako specifickou právnickou osobu pro bydlení bohatých lidí, kteří nechtějí bydlet ve vlastní vile, ale chtějí bydlet s více stejnými lidmi? Proč by museli zakládat jen bytové družstvo nebo společenství vlastníků, kterým stát předepsal dokonce i stanovy ministerskou vyhláškou? Dvanáctého září 1991 schválila Česká národní rada program přechodu socialistické bytové politiky na tržní systém. Tento program se přestal po volbách 1992 plnit a od té doby žádný jiný parlament neschválil jinou koncepci, které by se musely vlády držet a jejímž cílem by byl trh s byty jako v opravdovém kapitalistickém státě. Stát jako nejvyšší autorita v tržním systému nevyhlašuje přeci výši nájemného po celém státě stejnou nebo vzorové stanovy pro společenství vlastníků bytů. Přesněji dělal to v socialistickém státním řízení, které jsme, alespoň doufám, demontovali v roce Bohužel pozůstatky té doby se dochovaly dodnes. Dopadají nejen na lidi ekonomicky slabé, ale jak se ukazuje, i na lidi finančně zajištěné. Představa, že bohatý člověk musí bydlet ve vile s bazénem a nikde jinde, je opravdu z dob předpotopních. František Nerad (1951) se zabývá otázkami bytové politiky, je místopředsedou Strany pro otevřenou společnost. 12 z domova

13 Zdenka Ulmannová Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády Vzdělanost a mezigenerační solidarita jsou měly by být rysem civilizované společnosti. Platí to? Moderní graduovaní vzdělanci nás vývojem tzv. vyspělých technologií dnes a denně přesvědčují spíše, jak snadno lze vzdělání, a tedy informace, sobecky zneužívat. Komercionalizovaná věda a vzdělání slouží víc než kdy jindy osobnímu prospěchu a soukromému byznysu, ba co hůř, škodí namnoze těm, kdo vzdělání právě z ekonomických a sociálních důvodů nedosáhnou. Leckterý z politiků, válečných štváčů či teroristů, je graduován na nejprestižnějších univerzitách. Pak ale stojí před lidstvem zásadní otázka: je vzdělání a všeobecná vzdělanost vůbec pravým klíčem k lepším podmínkám na světě? Dvě technologické světové války jsou důkazem, že neplatí přímá úměrnost mezi vzděláním a ušlechtilostí či humanitou. Vědci vymyslí něco významného. Dělbou vědy, rozhodovací a výkonné moci však nastává paradox: ti, kteří něco vymyslí, jsou zbaveni rozhodování o dalších osudech a dopadech svého vynálezu, to za ně přebírají politici či sponzoři. Komercionalizovaná věda, technika a vzdělání se tak stávají nesvéprávnou služkou, která se ráda zříká veškeré zodpovědnosti za své vynálezy a neláme si hlavu s etikou, jsou-li badatelé dobře honorováni, případně přepláceni. A pokud si přece jen objevitel plně uvědomuje své morální povinnosti a začne poukazovat na rizika, je dělník vědy rychle nahrazen jiným, loajálnějším a úplatnějším. Míru skutečné inteligence neurčuje diplom. Ani sebevzdělanější jedinec není zárukou slušnosti, a naopak i zcela nevzdělaný člověk může mít velmi silný cit pro to, co je správné, etické, a co se má jen jako poctivé a čestné jevit. Kam se poděla zodpovědnost vzdělanců dnešní poradenské společnosti za vynálezy? Je delegována do ztracena. Na výhodách rafinovaně zchytralého kolektivního obcování s delegátstvím však obvykle participují opět jen vyvolení a mocní. I v demokracii stojí a padá odpovědnost vědců (poradců) a politiků za činy a rozhodnutí s datem jejich příchodu a odchodu do delegované politické funkce. Politika vzdělanosti bývá jedním z předních bodů každého volebního programu, vlevo i vpravo. Politici skrze ni vedou líté předvolební boje a budují si kariéru. Jaký však ale přístup politických činovníků ke vzdělání vlastně je? Obvykle jim idea vzdělané společnosti poslouží jako výtah do vysoké funkce. Jinak s osvětou a vzdělaností kupčí stejně jako s čímkoliv jiným. Právě jejich vinou a vinou modelů neosvíceného blahobytného chování se vzdělání stává zbožím, kapitálem a nástrojem business to business. Kdo kapitál vzdělání vlastní, má otevřeny dveře k dalším životním úspěchům, kdo jej nemá, má prostě smůlu. Přesto je populistickým cílem mocných tzv. bezplatné vzdělání na všech stupních školství. A to dokonce u vědomí toho, že jde opět jen o další utopický chyták, jehož cílem je vypáčit co nejvyšší plošné povinné daně jak od těch, kdo si vzdělání mohou dovolit, tak od těch, kdo na ně nemají. Se zdůvodněním, že vzdělání je klíčem k lepší společnosti, jsou politici ochotni se propůjčit k tomu, že i vysokoškolské vzdělání učiní plně dotované státem. Skutečnost, že jsou to právě již pracující a nuceně solidární vrstevníci, kteří dotují studium, a tedy i ekonomicky perspektivnější postavení šťastnějším kolegům, již příliš nehlásají. Regulérnost soutěže o vzdělání je přitom zpochybnitelná již faktem, že žijeme v ne- z domova 13

14 rovném netržním vztahu, kdy poptávka po studiu vysoce převyšuje nabídku a reálnou možnost státu a společnosti. Jisté je, že vzdělání je nejlepší soukromá kapitálová investice do budoucna, leč pro větší část populace zůstává luxusní a nedostupnou. Proto je bezplatné vysokoškolské vzdělání nefér vůči společnosti, neboť takto i sociálně nejslabší a nevzdělaní investují do těch, kteří jsou na tom obvykle i tak sociálně a ekonomicky mnohem lépe. Každý ambiciózní středoškolák, který nedostal šanci studovat dál, si samozřejmě položí dříve či později otázku, zda vyvolenost vzdělaných elitářů není podrazem právě na něho. Rozpor si uvědomí hned při prvním setkání se skutečností, že má evidentně větší schopnosti než vzdělaný ignorant, nevidící si ani na špičku nosu, který mu šéfuje jen proto, že má v kapse vysokoškolský dekret. Často trvá velmi dlouho, než je neschopnost graduovaného nedouka obnažena, případně deklasována. Vzdělaní politici se uchylují k násilí jako k prostředku řešení konfliktů a rozdmýchávají války bez ohledu na skutečnou vůli prostých občanů. Světem otřásá strach, bída a chudoba, ale jen málokterý ze vzdělaných mocných je ochoten riskovat osobní postavení, aby bitvy a války rozhodně bojkotoval. Naopak je často, přímo nebo nepřímo, napojen na zbrojní a vojenskou lobby. Jaká je dnes vlastně motivace pro méně vzdělaný lid, aby přispíval plošně na vzdělanost vlastního národa? Minimální. Navíc s vědomím, že si pod sebou podřezává větev právě tím, jak chtě nechtě doplácí na budoucí elitu, třebaže ví, že příští vzdělanci pro něj obvykle v elitním postavení sami nejsou ochotni solidárně a nezištně udělat nic než jej znovu a znovu nakonec vydat všanc, navléct do mundůru a zneužít k dobyvatelským podnikům pod rouškou sebeobranného vlastenectví. Zdenka Ulmannová (1954) je předsedkyně Společnosti pro humanitární a sociální vzdělávání, redaktorka, ředitelka komunikační agentury. 14 z domova

15 Martin Hekrdla Tři čtvrtě století profesora Jičínského Kdokoliv na své kůži zažil, aktivně promýšlel či dokonce ovlivňoval několik zásadně odlišných společenských systémů, ideologických poryvů, politických režimů a vnitroi mezinárodních konstelací, nemívá nikde na růžích ustláno. A to ani tehdy, když se nakonec politicky (a v intencích svého života bytostně logicky) vyprofiluje v řadách sociální demokracie přímo pod znakem růže. Tak jako se vyprofiloval profesor Zdeněk Jičínský, který se letos dožil pětasedmdesáti let. A má věru víc nežli pět pohromadě (a nejen roků!). Tento právník, politolog, politik, poslanec, publicista, pravidelný přispěvatel Práva si dovoluje celé tři čtvrtě století žít a více než půlstoletí, opřen o důvěrnou znalost právničiny, posuzovat svět kolem sebe. A na základě zkušeností a růstu odborného poznání posunovat svůj právní a politický úhel pohledu k záviděníhodné, samozřejmé a klidné preciznosti. Tohle nevýslovně rozčiluje všechny ty dnešní, budoucnost vzývající jepice, které svůj jediný pomíjivý den označují za konec dějin. A považují se za oprávněné soudce minulých dnů, do nichž nedohlédnou, a za platné posudkáře lidí, kteří kdysi také zvedli fangle poslední bitvy. Mediální prohozy či parlamentní invektivy, jichž byl a je Zdeněk Jičínský poměrně častým terčem, se dnes takřka staly pravdou biografických slovníků. Je shledáván ďáblův chlup tvrdě stalinského pojetí práva v Jičínského nose. Polistopadový odpor letošního pětasedmdesátníka k diskontinuitě s komunistickým právem, k lustračnímu a protikomunistickému zákonu je vydáván div ne za projev návaznosti na temno minulé éry. Jakoby tenhle jeho odpor v nové epoše svobody a v nejlepším ze všech možných světů přímo vzešel z toho, že na vysokých školách pomáhal formovat právníky či nomenklaturní rychlokvašky 50. a 60. let, anebo z účasti na tvorbě socialistické ústavy Důkazy viny jsou vždy po ruce, například citáty ze staré Jičínského knihy s dřevním názvem Politická ideologie buržoazní ČSR. Není tu však návaznost, ale jen souvislost, jenže právě opačná a pro dnešek k nezaplacení. Generace zrozená do Velké krize, kdy odepsal kapitalismus i Ferdinand Peroutka, generace formovaná válkou, před níž do svých vod pustily liberální demokracie fašistické mloky, se snadno a zaníceně zařadila do zástupu, jenž se po válce vydal na pochod z říše nutnosti do říše svobody. Ale Zdeněk Jičínský přece patřil k těm, kdo brzy neomylně rozeznali hnědou stalinskou polevu této svobody. A kdo právě proto pak v každé době zvedali boj proti každému fanatickému i účelovému primitivismu v politice, který se snaží použít právo včetně práva trestního jako přímý nástroj moci. Páteří postojů Zdeňka Jičínského dodnes zůstává odmítání ideologických kategorií v právním řádu. Právo musí být samo sebou. Koncem 60. let byl na pořadu dne pokus o reformu v srdci Evropy, dnes opět znevažovaný skoro se stejnou razancí, s jakou Pražské jaro 1968 převálcovaly tanky Velkého bratra. Jičínský byl tehdy v centru dění, a hodně vysoko: v tzv. Mlynářově týmu se vrhl do překopávání politického systému, Šikově ekonomické reformě sekundoval prací na jejích právních aspektech, svou odbornost i demokratické přesvědčení uplatnil při koncipování československé federace. Tehdy také už začíná jeho historie poslaneckého matadora v České národní radě ( ) a Federálním shromáždění ( ), která dodnes neskončila. Logicky následovalo vyloučení z KSČ, sestup z oficiální politiky a akademické půdy do řehole podnikového právníka, krátce i nezaměstnaného. A samizdatového histori- z domova 15

16 ka, jenž nejprve v Pelikánových Listech a později v Kolíně nad Rýnem vydává studii o českém parlamentu za Pražského jara (Vznik ČNR v době Pražského jara 1968 a její působení do podzimu 1969, 1984). Organicky se rodí disident dusné normalizace, v níž se zabydlují tiší podle slov Adama Michnika neušpinění opatrníci a příští hlasití kritikové Zdeňka Jičínského. Přirozeně se Jičínský v normalizačních katakombách mezi těmi dole etabluje jako signatář právnicky koncipované a platného práva se dovolávající Charty 77, jejíž situaci tváří v tvář arogantní mocenské garnituře nastiňuje v přesných formulacích politologicky erudovaného právníka (později vydaných pod názvem Charta 77 a právní stát, 1995). Neméně logicky a organicky vynáší Jičínského listopadový uragán 1989 do pražské Laterny magiky a Špalíčku, sídel revolučního direktoria, zvaného Občanské fórum. A znovu do poslaneckých lavic a řídících funkcí Federálního shromáždění ( ), Poslanecké sněmovny (1996 až po krátkém přerušení v roce 2002 dodnes). V knihách se ohlíží zpět za šedesátými léty (K vývoji právnického myšlení v Československu v 60. letech, 1991), publikuje aktuální sondy do rozjezdu naší nové demokracie (Problémy české politiky, 1993) i parlamentarismu (Čs. parlament v polistopadovém vývoji, 1993). To jsou opravdová skripta, z nichž si lze kromě žulových fakt s trochou štěstí, trpělivosti a osobních dispozic osvojit vzácnou politickou kulturu. Ale v samotném výčtu knih, sborníků, delších statí a kratší soustavné publicistiky, ani ve výčtu rétorických vystoupení, návrhů a protinávrhů z parlamentních řečnišť v samotném takovém seznamu Jičínského aktivit není jádro pudla jeho politického působení ve veřejném prostoru. Klíčová není ani jeho politická barva, která se už v různých protivětrech uvnitř Občanského fóra jasně otáčela doleva: když si někdejší okresní opatrníci doslova vybouchali do stolů OF jedinou možnou pravicovost ( Chceme Klause, chceme pravicovou stranu! ), vlevo od toho řevu se Jičínskému přirozeně nabízelo kultivované Občanské hnutí Jiřího Dienstbiera a pak už jen sociální demokracie, do níž v roce 1992 vstoupil. Ne, jde o to, na jaká témata klade důraz a jaký způsob politiky takřka pedagogicky předvádí. Především: Právo není hadr na holi, napsané platí a musí být dodržováno. A je to dlouhá léta rostoucí strom, složitě budovaná konstrukce, jejíž pouhé smetení ze stolu ve jménu účelu, spravedlnosti či vyrovnávání se s minulostí hrozí právní nejistotou, svévolí, neúčelným chaosem, dalšími nespravedlnostmi a návratem minulosti! Jičínský v tomto punktu pevně nešel s dobou a míjel se s naší společností, když proti shora manipulativně vnucovanému účelovému rozpadu federace tvrdohlavě stavěl ústavnost a požadavkem referenda přímou demokracii. Nešel s dobou, když jiní za potlesku vyhlašovali druhé revoluce a další jakobinismy naruby, ani při známém stávkovém angažmá politických spacáků v tzv. televizní krizi, jejíž ne-legální rozuzlení mělo mezi intelektuály, v médiích a v celé společnosti (a také u aktérů dnes vládnoucí koalice) širokou podporu. Názory na ten či onen aspekt podobných pozdvižení mohou být a jsou různé. Nicméně danému problému blízká diskuse Zdeňka Jičínského s Václavem Bělohradským o legitimitě a legalitě se dostala do učebnic a vychovává české politology i právníky k nesamozřejmému myšlení, a tedy k myšlení vůbec. Ke střízlivému odstupu od zapálených davů. Dále: Politika je umění možného, tvrdí (a podle toho i koná) Zdeněk Jičínský, nikoliv nemožného, jak definoval nepolitickou politiku Václav Havel. Politika nesmí být amatérská, ale profesionální, ani silné osobnosti, natož kamarádíčkové nemohou nahradit instituce a neosobní, leč spolehlivé demokratické procedury. I tolik vysmívaná a ostouzená opoziční smlouva se jevila Jičínského očím jako jedna z běžných a fungujících možností, která v určitém smyslu praktickou koexistencí předtím zmobilizovaných protikladů doložila neničivou pružnost liberální demokracie. Všechno je v normálním státě možné a nutné si vyříkat v rámci celého politického života, natož třeba uvnitř sociální demokracie. Rozvaha, reálné cíle a trpělivá strategie na cestě k nim, to je jak já to vidím pro letošního oslavence základní deviza trvale 16 z domova

17 udržitelné politiky. Ostrý to protiklad k vlajkonošům Velkých zlomů, ať už padesátých či devadesátých let, ať už komunizace nebo globalizace. Nechť si však nikdo nemyslí, že Zdeněk Jičínský je přeopatrně uzavřen v daném pořádku věcí, zadřen v myšlenkových stereotypech a uzamčen v kleci těžce získaných zkušeností. Vím o něm, že se s mladistvým elánem, bez jazykových bariér a ideologických předsudků zajímá o vše, co dnes po světě vymýšlejí různí hledači alternativ. Ti nejenže ještě kupodivu nevymřeli, ale poslední dobou jich nějak přibývá. Když mi kdysi jednu z těchto kdesi kýmsi vymyšlených a francouzsky tištěných vizí vracel, své skeptické poznámky provázel napůl schvalujícím úsměvem. A jedno i druhé bylo mi zárukou, že tentokrát možná kdopak to může najisto vědět? už aspoň přihořívá Martin Hekrdla (1956) je komentátorem deníku Právo. Dvakrát o Straně zelených Pavel Pečínka Boj o moc, pro změnu v zeleném Výskyt západoevropsky naladěných stran zelených ve východní Evropě ovlivňuje mj. její zasažení západními vlivy. Propojení české ekonomiky s evropskou, desetiletá zkušenost s konzumní společností, demokratická tradice, kulturní oživení, výměna informací a pozvolný růst postmaterialistické střední vrstvy na univerzitách, zajímající se o feminismus, práva menšin či ekologii, napomohly k tomu, že od roku 2002 vývoj Strany zelených jako by kopíroval trajektorii západoevropských ekostran. I když s jistými specifiky. Bezprostřední vliv na čás- Mezi čtenáři Listů jsou snad mnozí, kteří spojují politické naděje se Stranou zelených. I proto jsme se rozhodli věnovat obsáhlejší prostor hned dvěma autorům, z nichž jeden Pavel Pečínka je v současném vývoji strany velmi angažován. Následuje úvaha politologa Pavla Šaradína, který ve Straně zelených vidí naději na oživení naší politiky, ale přece jen ji sleduje s odstupem, daným i jeho profesí. Sluší se dodat, že P. Šaradína inspirovala glosa P. Pečínky z minulého čísla. Texty, které vydáváme nyní, autoři psali, aniž by své příspěvky před odevzdáním do tisku navzájem poznali. -redtečné poevropštění SZ měla Zelená padesátka iniciativa šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky, v jejímž rámci do tehdy dvousetpadesátičlenné SZ vstoupilo padesát ekologických a lidskoprávních aktivistů, aby ukončili éru zkorumpovaných funkcionářů. Brněnské jaro Za rok od března 2002 se SZ rozrostla z dvou set padesáti na 750 duší díky taktice, která spočívala v oslovení známých aktivistů. Ivan Dejmal, Karel Jech, Dalibor Stráský, Eva z domova 17

18 Vavroušková, Jan Wünsch, Dušan Lužný, Petr Uhl, Fedor Gál, Lumír Kolíbal, Jana Strunecká a jiní pak svým jménem lákali další lidi, aby SZ zreformovali. Dohromady pak vytvořili co nejvíc základních organizací tak, aby jejich delegáti v dubnu 2003 na brněnském sjezdu snadno přehlasovali stoupence starého vedení a na jejich místa zvolili předem vybrané zástupce tmavozelených. Předsedou SZ se tudíž stal dlouholetý přítel Jakuba Patočky Jan Beránek, šéfkou Ústřední revizní komise (ÚRK) Dita Horová, Jakub Patočka vedoucím programové skupiny, to vše pod příslibem výstavby demokratické, občanským iniciativám otevřené strany. Tmavozelenou revoluci (podle jiných puč ) podpořilo přibližně dvě třetiny delegátů sjezdu z řad tmavozelených a části sympatizujících starozelených. Někteří aktivisté se obávali, že reformovaná SZ se pod Patočkovým vlivem změní v autoritativní sektu. Poukazovali na letité zkušenosti z Patočkovy Duhy a od vstupu do SZ odrazovali. Jiní ale doufali, že v demokratické straně případné autoritářství narazí na odpor. Už na sjezdu a po něm se vyskytly náznaky, že nové vedení si neklade realistické cíle. Předseda požadoval, aby SZ za dva roky (tedy do dubna 2005) zdesateronásobila členstvo. Nyní, v březnu 2004, má stále členů, z toho tvoří do počtu různí sousedé, spolubydlící). Strana měla pořádat jednou týdně tiskovou konferenci. Nyní se konají přibližně jednou za měsíc. V praktické politice má vhodně kombinovat, co se osvědčilo z konzervatismu, socialismu i liberalismu. Po ustavení nového vedení se brzy rozhořel nový konflikt. Noví lídři se brzy se dostali do rozporu s proklamacemi, kvůli nimž byli v dubnu 2003 do funkcí zvoleni, stejně jako s mnoha lidmi, kteří jim k moci pomáhali. Jakub Patočka, šéf programové skupiny, se při formulování nového programu SZ stylizoval jako historický pokračovatel Masarykovy politiky. Do textu prosadil neodemokratismus, a to přes skřípění zubů mnoha spolustraníků. Údajně se tím navazuje na tradici T. G. M. Alternativy k programu a samostatně uvažující osobnosti začaly být nežádoucí. I mírně kritické texty k SZ se neobjevovaly v přehledech tisku ani v oficiálním stranickém zpravodaji, mailová konference členů SZ byla kvůli osobním útokům, jak vedoucí dvojice chápala kritiku na svou adresu, zrušena. Na dalším, táborském sjezdu SZ v září 2003 už frontová linie vedla mezi Patočkovými stoupenci z řad někdejších tmavozelených i starozelených a jejich odpůrci taktéž z obou táborů, seskupených kolem Petra Uhla. Za oficiální program SZ byla těsnou většinou přijata Patočkova Vize ekologické demokracie, alternativní návrh Uhla a spol., stejně jako jejich připomínky, sjezd odmítl. Sjezd však neodhlasoval jako jedničku pro evropské volby předsedu Beránka, jehož předsednictvo SZ doporučilo do čela kandidátky po údajném nezdaru jednání s exministrem životního prostředí Martinem Bursíkem. Výběr lídra sjezd delegoval na Republikovou radu Strany zelených (RR SZ). Bylo tedy třeba ovládnout Republikovou radu. Použil se k tomu starý trik: manipulace s volebními obvody. Nemá cenu líčit detaily, ale ve stranách, které mají málo členů, je stačí rozdělit tak, aby vzniklo co nejvíce spřátelených základních organizací. Pak jsou volby v suchu. Viděl jsem to zblízka v Novém Městě na Moravě, svém domovském městě. Šlo o hodně: lídrem kandidátky do Evropského parlamentu mohl být Martin Bursík, Jan Jařab nebo Jakub Patočka. Křiklavě pestrá Koncem listopadu 2003 skupina opozičníků vydala Prohlášení demokratů v SZ a Přehled některých porušení stanov a demokratických postupů v SZ; říká se mu taky seznam 33 hříchů. Patočka s Beránkem se rozzlobili a žádali pořádková opatření mj. proti Dejmalovi, Uhlovi, Wünschovi za neopodstatněná obvinění. Prohlášení demokratů ze sedmi až osmi set členů SZ podepsalo (od prosince 2003 do března 2004) přes padesát z různých důvodů nespokojených straníků. Našli bychom mezi nimi někdejší stoupence tmavozelené revoluce bývalého ministra životního prostředí a chartistu Ivana Dejmala, disidenta a publicistu Milana Daniela, Jiřího Gutha, 18 z domova

19 spoluzakladatele německých Zelených Milana Horáčka, zetě Josefa Vavrouška Karla Jecha, multikulturalistu Ondřeje Lišku, Martina Macha, Petra Uhla, Tomáše Havlíčka, disidenta Jana Wünsche, Jiřího Zemánka a další, stejně jako některé bývalé funkcionáře SZ Bohumila Bednáře, Jiřího Čejku, Dušana Osleje, aférou kolem zdi v ústecké Matiční ulici před časem proslaveného Václava Puchernu atd., ale též někdejšího sympatizanta ultrapravicové Národně demokratické strany Daria Nosretiho. Je náhoda, že jádro odpůrců ve SZ tvoří intelektuálové, kteří v minulosti, ať už krátce či řadu let, patřili k protistalinské, ovšem sektářské, k trockismu či anarchismu blízké utralevici? Nemyslím. Už dávno stojí na pozicích lidskoprávně, sociálně a ekologicky orientovaných liberálů nejspíš proto, že se spasitelskými koncepty a černobílým viděním si prožili své. Většina těchto mužů (žen je zde bohužel poskrovnu) však nemá potřebný tah na branku. Šli do politiky, aby zastávali své přesvědčení nesjednocuje je touha po moci. V mocenské politice je to nevýhoda. Začátkem prosince 2003 mělo v Brně padnout rozhodnutí RR SZ o prvních místech kandidátky do Evropského parlamentu (EP). Patočka, navrhovaný na lídra, delegátům sdělil, že by jako poslanec chtěl dosáhnout, aby si Evropa osvojila jeho Vizi ekologické demokracie, přičemž by rád vyjednával o podpoře SZ s Janem Krausem, Ludvíkem Vaculíkem, Václavem Havlem, bývalou Miss Helenou Houdovou, kapelou Lucie a Michalem Kocábem. Patočka zaujal posluchače návrhem pozvat na návštěvu české SZ amerického prezidentského kandidáta zelených Ralpha Nadera a úmyslem natočit s vedením festivalu etnické hudby v Rudolfstadtu CD, které by využili zelení v celé Evropě. Vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab, favorit opozičníků, se vyslovil pro argumenty místo autoritářství a kultu výlučnosti, odmítl zázraky a chození po vodě. Uvedl, že radikální názory je lépe prezentovat způsobem, který oponenta neurazí, že jeho osoba SZ neštěpí, a mohla by tak získat i tu část veřejnosti, která se stranou sice částečně sympatizuje, ale má odpor k netolerantnímu fundamentalismu. Za Jana Jařaba se postavili Ivan Dejmal, Eva Vavroušková, nynější šéf Duhy Martin Ander a sociolog Jan Keller. Spolupředseda zelených v EP Daniel Cohn- -Bendit v dopise delegátům mj. diplomaticky napsal: Jsou tací, kteří mají uvnitř strany silnější pozici, což ale automaticky neznamená, že jsou také lepšími kandidáty Zelené přesvědčení se zakládá na tom, že živá a udržitelná demokracie není tyranií většiny, ale zakládá si na respektu vůči menšinám dokonce i uvnitř našich stran. Když však Republiková rada SZ zvolila do čela evropské kandidátky J. Patočku a místo bývalé náměstkyně na ministerstvu životního prostředí Evy Tylové ze spřízněné ekologicko-liberální Strany pro otevřenou společnost (SOS), s níž měla jít SZ v koalici, se na druhé místo dostala po Patočkově přímluvě jeho favoritka Jana Ulbrychová, odmítli na listině figurovat Jan Jařab, aktivistka z Jihočeských matek Dana Kuchtová, Ivan Dejmal i Petr Uhl. SOS se později rozhodla pro samostatnou účast ve volbách. Jakub Patočka pro svou listinu získal novináře Jaromíra Štětinu, spisovatelku Terezu Boučkovou, romského aktivistu Miroslava Zimu, aktivistku Rut Kolínskou, zpěváka Pavla Dobeše, brněnské ekology Mojmíra Vlašína a Janu Drápalovou či polárníka Jaroslava Pavlíčka a do výboru na podporu své kandidátky i bývalou Miss Helenu Houdovou, rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušku a akademičku Hanu Librovou. Naproti tomu za SOS šly do voleb náměstkyně Eva Tylová, olomoucký akademický ekolog Pavel Nováček, další bývalý náměstek MŽP Slavomír Mlčoch, spisovatelka Eva Hauserová, aktivisté Amnesty International Libor Kysučan a Jana Sobotková atd. Podporu SOS jako nesektářské zelené alternativě naznačili i mnozí opozičníci ze SZ. Je mnoho sil Začátkem roku 2004 někteří signatáři Prohlášení demokratů zformovali Otevřenou platformu Strany zelených (OP SZ) s cílem demokratizovat vnitrostranický život. Zároveň ředitel německé Nadace Heinricha Bölla Milan Horáček rozeslal zahraničním zeleným v desítkách kopií dopis, v němž odmítá podporu takto vytvořené kandidátce SZ a označil Patočku a Beránka za podob- z domova 19

20 né německým zeleným sektářům před dvaceti lety. Böllova nadace spojená s německými Zelenými se původně chystala částkou Kč podpořit setkání a akce, na něž by byla přizvána i SZ. Ve straně to začalo vřít. Vedení odráželo kritiku jako ohrožení Strany zelených, nepodložené napadání, manipulaci s fakty, falešný obraz atd. Z Milana Horáčka udělal Jakub Patočka frustrovaného manipulátora. Jihomoravská i brněnská SZ projednávaly v půli ledna 2004 můj vyhazov ze SZ kvůli článku V předvečer temnězelené exekuce ( na protože jsem prý poškodil dobré jméno strany na veřejnosti a dobré mezilidské vztahy. Městská rada SZ Brno mi proto uložila nechat si od ní všechny texty o poměrech v SZ předem schválit. Předseda strany Beránek napsal: Je mnoho sil, které mají z našeho případného vstupu do parlamentní politiky obavy, a snaží se jej zmařit všemi prostředky. Tlak politického, mediálního i ekonomického prostředí proti zvyšování našeho vlivu si neumí představit nikdo Rozčilené články Pavla Pečínky jsou součástí takového tlaku Snaha uzavřít informační vstupy i výstupy SZ poznamenala i tiskovou zprávu z lednového pobytu Patočky, Ulbrychové a manželů Lomových v centrále evropských zelených v Bruselu. Po návratu byly ihned rozeslány členům SZ Jiřím Lomem pořízené fotografie usmívající se delegace při přátelském pózování s Cohn-Benditem, zeleným horolezcem Reinholdem Messnerem a text dokládající podporu evropských zelených současnému vedení. Pasáž o kritice, kterou vyslovili, ze zprávy redakční šotek vygumoval. V reakci na ustavení Otevřené platformy SZ rozeslal Jakub Patočka koncem února 2004 členům SZ provolání Přírodní platformy SZ v podobě žertovného podobenství. Text zároveň upozorňoval, že mezi opozičníky se sešli stoupenci obou kdysi protichůdných křídel zelených: Pokud chce být například trubcem v naší platformě rasista, může, ale musí si s sebou přivést alespoň jednoho trubce multikulti aktivistu. Trubec, který fandí sudetoněmeckým revizionistům, k nám také může vstoupit, ale musí s sebou přivést alespoň jednoho trubce z Klubu českého pohraničí. Vedení rozeslalo hromadně členům taktéž otevřený dopis ZO SZ Čeladná, mj. s tímto textem: Vyjadřujeme podporu současnému předsednictvu SZ v čele s Janem Beránkem a nesouhlasím s aktivitami úzké skupiny osob sdružených kolem Petra Uhla, které narušují jednotu strany a brání konsolidaci situace ve straně, která se už nacházela před kolapsem. Je to doklad, že Jakub Patočka a Jan Beránek mají podporu členů Strany zelených. Je to ale i doklad, jak málo lidí si všímá manipulativních praktik. Pavel Pečínka (1969) učí na střední zdravotnické škole a na katedře politologie FSV MU v Brně, je členem Strany zelených. 20 z domova