HISTORIE ŽIDOVSKÉ KOMUNITY V RUSKU HISTORY OF THE JEWISH COMMUNITY IN RUSSIA

Transkript

1 FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA SLAVISTIKY HISTORIE ŽIDOVSKÉ KOMUNITY V RUSKU HISTORY OF THE JEWISH COMMUNITY IN RUSSIA Bakalářská diplomová práce v českém jazyce VYPRACOVALA: Dita Gabryšová VEDOUCÍ PRÁCE: prof. Ludmila Stěpanova, CSc. 2014

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny jsem uvedla v seznamu použitých zdrojů. V Olomouci Podpis

3 Poděkování Děkuji prof. Ludmile Stěpanové, CSc., a Mgr. Jitce Komendové, Ph.D., za konzultace, rady a připomínky, které mi během psaní bakalářské práce poskytly. Podpis

4 Obsah Úvod Přehled světových dějin Od nejstaršího období do středověku Od středověku do 20. století Dějiny východních Židů Osidlování východních oblastí a vztahy s Polskem Židé na Ukrajině v 16. a 17.století Od dob impéria do první revoluce Židé v období světových válek a sovětského svazu Situace od roku 1905 až do první světové války Výsledky revoluce 1917 a role SSSR v druhé světové válce Poválečný stav Formování rusko-izraelských vztahů léta 20. století Vývoj vztahů po rozpadu SSSR Stalinův projekt na Dálném východě Kolonizace Dálného východu a první projekty Vznik a vývoj Židovské autonomní oblasti (EAO) Židé v Rusku od roku Život Židů v nové ruské společnosti Reemigrace z Izraele, nová židovská centra Moderní antisemitismus...26 Závěr...28 Резюме

5 Použité zdroje...35 Přílohy...40 Příloha č. 1: česko-ruský slovníček židovských pojmů...40 Příloha č. 2: obrázky...43 Anotace

6 ÚVOD Židé jsou již dlouhá staletí jedním z nejutlačovanějších národů světa. Nejspíš právě tento útisk způsobil, že se z nich stala poměrně uzavřená komunita, která je dodnes pro většinu nežidovského obyvatelstva velkou neznámou. Právě zamčenost a semknutost židovského národa mne přivedla k myšlence dozvědět se o nich více. Ve své práci se budu věnovat tématu historického vývoje židovské komunity v Rusku. Považuji toto téma za zajímavé a přínosné hlavně v tom, že většinou se otázka Židů, holocaustu a antisemitismu ztotožňuje pouze s nacistickým Německem a na Sovětský svaz se zapomíná. Přitom přístup SSSR k Židům nebyl o moc lepší. Součástí bude taktéž vypracování česko-ruského slovníčku pojmů, vztahujících se k židovské tématice. Jako cíle práce si stanovuji stručný výklad historie židovského národa, popis jeho vývoje v rámci ruské společnosti a podání ucelené informace o vývoji antisemitských tendencí. V jedné z kapitol se také pokusím vysvětlit problematiku rusko-izraelských vztahů. První kapitolu věnuji stručnému přehledu židovských světových dějin. Svůj popis začínám již od doby biblické, kdy dochází ke zrodu základů židovské věrouky a jejímu jasnému vymezení jak vůči křesťanství, tak vůči islámu. Myslím, že je nutné začít už v tak dávném období, protože právě tady vznikají první třecí plochy, které v následujících staletích ovlivňují vztah judaismu k ostatním náboženstvím. Další neméně důležitou událostí je vznik a průběh diaspory, v které se zformovaly dvě důležité složky židovského obyvatelstva Sefardé a Aškenázové. Židovské rozptýlení také z části vysvětluje, proč se Židé specializovali na oblast bankovnictví a finančnictví. Zbylá část kapitoly shrnuje nejdůležitější světové události, které židovstvo ovlivnily. Následující kapitola je již plně zaměřena na východní větev Židů. Kvůli křižáckým výpravám byla tato skupina nucena odejít ze střední Evropy do Polska a dále na východ. Jedna z podkapitol popisuje situaci v Polsku, další na Ukrajině, kde dochází k prvním útokům na Židy, známým jako pogromy. Poté pokračuji zmapováním situace od roku 1721 do revoluce roku 1905, kdy jsou Židé přesídleni do Pásma osídlení. V další části se zabývám nejdramatičtější etapou ruského židovstva událostmi 20. století, kdy značně posilují antisemitské tendence, které vrcholí Stalinovými represemi a pokračují Chruščovovou vládou. Ve čtvrté kapitole shrnuji kroky, které vedly k vytvoření rusko-izraelských vzájemných vztahů a také poukazuji na problémy, které ovlivňují spolupráci těchto zemí. Předposlední kapitola je zasvěcena unikátnímu projektu, v rámci kterého měl být zbudován v podstatě židovský stát na ruském území Židovská autonomní 6

7 oblast. Ovšem ani díky tomuto projektu se nepodařilo vyřešit židovský problém. Situaci posledních zhruba 20 let se snažím popsat v poslední z kapitol. V rámci této části charakterizuji současný moderní antisemitismus, uvádím konkrétní příklady jeho projevů i vládní opatření proti těmto tendencím. Neopomenula jsem zmínit ani jev reemigrace z Izraele, jeho průběh a příčiny. 7

8 1. PŘEHLED SVĚTOVÝCH DĚJIN 1.1. OD NEJSTARŠÍHO OBDOBÍ DO STŘEDOVĚKU Počátky dějin židovského národa se opírají o biblické texty, přestože věrohodnost některých pasáží Bible je předmětem vědeckých sporů. Biblické příběhy pojednávají o putování praotce Abrahama společně s celým jeho rodem po tzv. Úrodném půlměsíci, přesněji z města Uru do země Kenaan. Časově tento příběh můžeme zařadit přibližně do 1. pol. 2. tis. př. n. l. (Barnavi, 1995: 2) Jedním z vnuků Abrahama byl Jákob. Ten měl dvanáct synů (Gn 35, 22), kteří se stali základem dvanácti izraelských kmenů. Tato postava je však důležitá především kvůli svému boji s neznámou tajemnou silou, ve kterém Jákob zvítězil a dostal nové jméno - Izrael (Gn 32, 29), které později začne sloužit jako označení pro celý národ. Asi nejvýznamnější biblickou postavou je Mojžíš. V hořícím keři se mu zjevuje Bůh, aby ho vyvolil jako vysvoboditele izraelského lidu z egyptské nadvlády. (Ex 3) Mojžíš také obdržel na hoře Sínaj Desatero božích přikázání. (Ex 19 20) Jeho nástupcem je Jozue, který dovede lid až na sever Kenaanu a toto území si rozdělují jednotlivé kmeny. (Joz 13) Prvním králem izraelského národa se stal Saul, jehož vláda spadá přibližně do 11. století př. n. l. (Segert, 1995: 70) Jako jeho následník byl vybrán David, jehož vláda byla daleko úspěšnější. Za své centrum si zvolil Jeruzalém, sečetl veškerý lid a také založil stálou armádu. Po jeho smrti na trůn usedá Šalamoun, který nechal vybudovat První chrám. (Tamtéž: 84 95) Za jeho nástupce dochází k rozdělení království na jižní Judsko a severní Izrael. Izraelské království bylo dobyto v 8. století př. n. l. Asyřany, Judea o dvě století později králem Nabuchodonosorem, který zpustošil město Jeruzalém a zničil i První chrám. (Tamtéž: ) O židovských dějinách a náboženství ve vlastním slova smyslu lze mluvit teprve od okamžiku zničení davidovského chrámu a zániku státu Izrael v roce 587 př. n. l.... V babylonské zajetí vzniklo cosi naprosto nového - národ a náboženství, které svou identitu neodvozovaly od konkrétní země a státu, nýbrž od norem jako byly obřízka, šabat a stravovací předpisy, a od společné náboženské tradice, která může být naplňována na libovolném místě. (Stemberger, 2010: 39) V roce 516 př. n. l. byl vybudován Druhý chrám. Přibližně v 4. st. př. n. l. oblast Palestiny dobývá Alexandr Veliký, který dal Židům náboženskou svobodu. Přibližně o století později panovníci prosazují orientaci na Řecko, s čímž souvisí rozšíření různých pomluv o Židech. Útlak vrcholí povstáním proti pohanům, které vedl Juda Makabejský, kvůli znesvěcení chrámu. Tento čin se stává základem pro svátek zvaný Chanuka. (Stemberger, 2010: 39 43) Dalším výrazným milníkem je nadvláda Říma, která trvala zhruba sedm set let. 8

9 Po vládě Heroda Velikého se začínají Židé bouřit. Nejvýznamnější povstání se odehrálo v letech n. l., kdy byl zničen i Druhý chrám. Tato skutečnost ohrozila existenci národa, neboť ztratili významné místo pro konání bohoslužby. (Barnavi, 1995: 48 53) Podobný pokus o vymanění se z nadvlády Římanů proběhl v letech pod vedením Šimona Bar Kochby, které zpočátku probíhalo úspěšně, ale nakonec bylo potlačeno. V bojích zahynulo téměř Židů. Byl vydán zákaz, aby Židé pobývali v Jeruzalémě, což vedlo k postupné diaspoře. Židovským centrem se nyní stává severní oblast Galilea. (Segert, 1995: ) První židovská válka a povstání Bar Kochby způsobily zánik starověkého židovského státu, z čehož dále vyplynuly dvě důležité události jednak se definitivně od sebe oddělil judaismus a křesťanství, jednak došlo ke změnám uvnitř samotného judaismu. Do vůdčí pozice se dostává Tóra, jelikož její zákony bylo možné praktikovat kdekoliv. Vznikají první instituce pro studium Tóry, vychovávající první rabíny. V tomto období vznikají důležité židovské texty, například Mišna sepsaný tradovaný Ústní zákon, na jehož vzniku se podílel rabi Jehuda ha-nasi. Pozdější generace k ní vytváří komentáře, sepsané pod názvem Gemara. Spojením Gemary a Mišny vzniká Talmud. Jelikož existovala dvě centra rabínského učení, má i Talmud dvě podoby - Jeruzalémský Talmud (též Talmud Západu) a mladší Babylonský Talmud. (Johnson, 1995: ) Přibližně ve 2. a 3. století vzniká Nový zákon. Židé se tak postupně musí stále více bránit proti šířícímu se křesťanství, proto často odcházeli do Severní Afriky. Židovské komunity existovaly i mimo římské území, například v Babylónii. (Segert, 1995: ) Vydáním milánského ediktu se dostalo římské pohanství, židovství i křesťanství na stejnou úroveň. Brzy se ale katolická církev snaží získat vedoucí postavení a začíná diskriminovat zejména Židy. Na konci 4. století se římská říše rozpadá na východní a západní část, přičemž většina Židů bydlela ve východní části, která byla ovšem i více prokřesťanská, takže byli vystaveni tvrdším opatření. Je sepsán i protižidovský kodex. V 7. století mezi sebou neustále válčí Persie a Byzanc, čehož využívají Arabové. Židé se díky obchodu dostávají na Indický poloostrov, po hedvábné stezce dokonce až do Číny. (Tamtéž: ) Arabský poloostrov byl už odedávna místem styku Židů s arabskými kmeny a jejich soužití bylo poměrně poklidné. Základ v judaismu má i islámské náboženství. (Barnavi, 1995: 74-75) Napětí vzrůstá v 11. století, kdy začíná urputný boj mezi křesťany a islámem v podobě křížových výprav, během kterých byly mnohé židovské obce ničeny. V masovém měřítku se pogromy proti Židům šíří ve 12. století. Ke všem obětem pogromů se přidávají další ztráty na životech v důsledku morové epidemie. Židé jsou obviněni z rituálních vražd, otrávení vody ve studnách, nakonec i z morové epidemie. V průběhu dalších století dochází k vypovídání Židů z Francie, Anglie, jižní a střední Evropy (Tamtéž: ) 9

10 1.2. OD STŘEDOVĚKU DO 20. STOLETÍ Židy dělíme na dvě hlavní skupiny - sefardské a aškenázské židovstvo. Jako Sefardé se označuje ta část židovského obyvatelstva, která šla po povstání Šimona Bar Kochby do diaspory přes sever Afriky do Španělska. (Haumann, 1997: 7) Sefardé používali jazyk zvaný ladino. Někteří z nich se usídlili i v severozápadní Evropě. (Johnson, 1995: 222) V roce 1492 byli sefardští Židé vypovězeni z křesťanského Španělska. Největší skupina odchází do sousedního Portugalska, zanedlouho zde ale byli násilně pokřtěni. Ani Itálie jim neposkytla útočiště, proto se vydávají na sever Afriky, především do Maroka nebo do Osmanské říše (hlavně do Řecka, později Egypta, Palestiny). (de Lange, 1996: 46) Aškenázové se dostali do diaspory přes Turecko, Řecko, Itálii až do střední Evropy (zejména do Německa). Mluvili jazykem jidiš. (Haumann, 1997: 7) Do severozápadní Evropy přicházeli už od 9. století v rámci rozšiřování obchodu. Postupně se usazovali ve městech v Porýní a pak dále na východ. První pronásledování této skupiny přichází v roce 1012, kdy byli vyhnáni z města Mohuč. Následně byli utiskováni v době křížových výprav a morové epidemie. Nesměli vlastnit půdu ani provozovat řemeslné dílny. Bylo zničeno přes 100 židovských obcí, a proto Židé houfně odcházeli na východ Evropy nebo zpět do severní Itálie. (Stemberger, 2010: ) Středověcí Židé žili v městských ghettech, protože tak lépe mohli praktikovat svoje náboženství (blízkost synagogy, košer řezníci,...). Až po basilejském koncilu slovo ghetto začalo mít negativní zabarvení, neboť bylo prosazeno, že Židé [by] měli bydlet odděleně od křesťanů a daleko od kostelů. (Schubert, 2003: 29 ) Už od počátku 13. století museli Židé nosit jiné oblečení než křesťané, žluté znamení na vnější straně oděvu bylo uzákoněno až později. (Tamtéž: 29 30) Zatímco na východě Evropy zuří boje mezi jednotlivými státy, Židé se odtud stěhují zpět na západ Evropy. (de Lange, 1996: ) Od poloviny 17. století se Židé stěhovali také do Ameriky, protože doufali, že zde najdou náboženskou toleranci. Celkově lze říct, že se tu rozvíjeli nejsvobodněji a dočkali se zde zrovnoprávnění jako jedni z prvních. (Tamtéž: ) V 18. století dosáhli Židé vrcholu v oblasti finančnictví a obchodu. Stali se jedněmi z průkopníků ke kapitalistické společnosti. Dokázali rozpohybovat trh s akciemi, uměli udělat zboží reklamu a prodávat levně na úkor kvality výrobku, aby pokryli co největší plochu trhu. Od specializovaných prodejen přecházeli ke smíšenému zboží. Další nespornou výhodou byly rodinné vztahy - jelikož byly rodiny s jejich podniky roztroušeny různě po světě, mohly se navzájem informovat o poptávkách po konkrétním zboží v různých koutech světa. (Johnson, 1995: ) Pod vlivem osvícenského myšlení vzrůstají snahy o zrovnoprávnění 10

11 a osvobození Židů v mnoha evropských státech. Rychlý spád emancipace židovského obyvatelstva dostává ovšem až v polovině 19. století. Nicméně ani tentokrát se vše neobešlo bez protestů. Nástup industrializace přinesl mnohé změny, ale i zostření sociálních problémů, ze kterých byli opět obviňováni Židé. (Stemberger, 2010: ) Mezi léty 1800 a 1900 docházelo k velkým přesunům všech obyvatel. Industrializace zapříčinila, že se lidé stěhovali do měst, která ale nemohla obrovské masy lidí uživit. Židovská populace v tomto období vzrostla přibližně čtyřikrát, tedy na více než 10 milionů. Židé se hojně stěhovali i do zámoří, kromě již zmíněné Ameriky i do Jižní Afriky nebo Austrálie. (de Lange, 1996: 61) Již ke konci 19. století nabírají na síle antisemitské a nacionalistické tendence. Antisemitismus pramení z dřívějšího antijudaismu a všech protižidovských pomluv, razí však především myšlenku o všeobecné podřadnosti Židů. V roce 1882 se v Německu konal mezinárodní antisemitský kongres, po kterém Křesťanská socialistická strana získává zastoupení v parlamentu. Podobné strany vznikaly i jinde. (Tamtéž: 59) V této době vzniká také hnutí sionismus. Hnutí se zrodilo jako reakce na neochotu nežidovské společnosti přijmout Židy, což jasně prokazovaly antisemitské útoky v osmdesátých a devadesátých letech. (Tamtéž: 64) Sionismus se nejvíce líbil ruským Židům, ovlivněným socialistickými myšlenkami o rovnosti, které chtěli praktikovat i v novém státě. Nová země sionistů měla vzniknout na území Palestiny. (Tamtéž: 64 65) První světová válka přinesla téměř židovských obětí. Po ukončení války se opět rozmáhá emigrace, nyní ovšem už některé země omezují příliv přistěhovalců. Na popud amerických Židů vznikají různé organizace se snahou zlepšit situaci evropských Židů. (Tamtéž: 66 68) Antisemitismus v Evropě trval ve dvacátých letech i nadále, zejména v Rumunsku, Polsku a Maďarsku, kde byla oficiální státní politika zaměřená protižidovsky. (Tamtéž: 68) Populační exploze z předchozího století se zastavila. Stále častěji dochází ke smíšeným sňatkům nebo konverzi k jiným náboženstvím. Ve 30. letech se v Německu k moci dostávají národní socialisté, přesto se Židé necítili zvlášť ohroženi ani po tom, co byli zbavováni volebního práva nebo vyháněni. Do emigrace se stále příliš nehrnuli ani po Norimberských zákonech z roku 1935, které jim odebraly občanství. Do roku 1938 z Německa odešla jen asi třetina Židů. Druhá třetina uprchla během následujícího roku. Z okupovaných zemí se později bylo téměř nemožné dostat pryč, případně Židé neměli kam jít, protože většina zemí přijímala pouze určitou kvótu uprchlíků. Po druhé světové válce Židé ve střední a východní Evropě v podstatě přestali existovat. Následné šíření komunismu je opět doprovázeno vlnou emigrace. Největší židovská menšina se v této době nachází v USA, kde sídlí přibližně polovina veškerého židovského 11

12 obyvatelstva. (Tamtéž: 68 70) Vzrůstající poválečné sionistické tendence postupně vedly k tomu, že 14. května 1948 Židé vyhlásili v Tel Avivu nezávislost nového státu Izrael, který OSN uznala v roce Ze strany Německa se Židé dočkali odškodnění, také se posilují vztahy se západní Evropou. Arabské státy vznik Izraele ovšem neuznaly, což vedlo k několika ozbrojeným konfliktům. Vztahy mezi těmito státy jsou dodnes problematické. (Tamtéž: 73 76) 2. DĚJINY VÝCHODNÍCH ŽIDŮ 2.1. OSIDLOVÁNÍ VÝCHODNÍCH OBLASTÍ A VZTAHY S POLSKEM Židé se na území Slovanů dostávají přibližně v 8. století kvůli obchodu. Jeden proud přicházel ze západu přes Polsko, Ukrajinu až na pobřeží Černého moře (tehdejší Byzanc). Toto území však bylo osídleno už staršími židovskými kmeny, které přišly přímo z Byzance už někdy v prvních stoletích našeho letopočtu. Právě díky těmto kmenům se kočovný kmen Chazarů setkává s judaismem a přechází na něj. V 9. století dochází k válkám mezi Chazary a Kyjevskou Rusí, jejich definitivní porážka nastává v polovině 10. století. Poražení Chazaři poté zakotvili v Západní Ukrajině, kde se začali živit obchodem se solí. Jejich počet byl ale malý. Tito obchodníci se dostali například i do střední Evropy, kde položili základy pražské židovské obce. (Haumann, 1997: 8 9) K přílivu Židů na východ dochází v době teroru a omezování během křižáckých výprav v 11. století. Řada Židů z našeho území odešla do Polska, kde jim vládci slibovali ochranu za peníze a větší svobodu. Útlak Židů vrcholí v polovině 14. století, kdy v Evropě řádí mor. Postupně vzrůstá tendence Židy izolovat a mnoho panovníku je také vyhání ze svých zemí. Někteří z těchto uprchlíků míří východním směrem do Maďarska nebo opět do Polska. (Tamtéž: 9 13) Tady za vlády Kazimíra III. dostali Židé dokonce právo vlastnit pozemky a domy. Tento vstřícný postoj přetrval až do konce 18. století, kdy se Polsko rozděluje. Hlavním nepřítelem byla katolická církev, která se snažila Židy všemožně omezit, což ovšem nemohli polští panovníci dovolit, neboť Židé často zastávali důležité posty ve správě státu. Přesto se v 14. a 15. století objevují ve Lvově, Krakově a jiných městech ryze židovské čtvrti. Spojenci církve se stávají později i křesťanští obchodníci, kteří se cítili Židy ohroženi. Protižidovská nálada vrcholí v polovině 15. století působením mnicha Jana Kapistráta, který měl již předchozí zkušenosti s vyháněním Židů. (Tamtéž: 13 18) Přes všechna tato protižidovská opatření se Židé ve velkém polském státě mohli rozvíjet většinou ještě poměrně svobodně. (Tamtéž: 20) Stále více se začínají věnovat finančnictví, neboť jim byl povolen běžně i stoprocentní úrok. Co se týká organizace společnosti, měli vlastní samosprávu v každé obci. Polský král Zikmund I. jim povolil zřízení rady čtyř židovským zemí, které mohly volit výběrčího daní, a také zřízení tribunálu pro řešení židovských 12

13 sporů. (Tamtéž: 21 24) V 16. a 17. století byla v plném rozkvětu taktéž židovská kultura a věda. Díky vynálezu knihtisku byla v roce 1534 založena židovská tiskárna také v Krakově. Tiskly se nejen náboženské texty, ale i knihy se světskou tématikou nebo knihy pro ženy, které měly jen nízké vzdělání. (Tamtéž: 26) Velký význam se v této době začíná přikládat vzdělání. Už ve čtyřech letech museli mladí chlapci nastoupit do školy, dívky se vzdělávaly doma, ale především se orientovaly na péči o domácnost. Vzdělání přinášelo chlapcům prestiž, mnohdy bylo více ceněno, než majetek. Další náboženské vzdělání chlapcům poskytovaly vysoké školy, tzv. ješivy. (Tamtéž: 29) Stavěly se také synagogy, bohatě zdobené ornamenty zvířat a rostlin. Synagogy často měly bohatě vyřezávané vstupní dveře. Také společenské postavení Židů se výrazně zlepšilo, neboť úzce spolupracovali se šlechtou bohatí spravovali šlechtické statky, mlýny, pivovary nebo pohostinství, chudší pracovali na panských polích. Zajišťovali také obchod a dodávky zboží mezi vesnicemi a městy. Díky těmto dobrým podmínkám židovská menšina dosáhla v polovině 17. století na území Polska půlmilionového počtu. (Tamtéž: 30 34) 2.2. ŽIDÉ NA UKRAJINĚ V 16. A 17.STOLETÍ K dalšímu posunu židovských obyvatel na východ dochází v roce 1569, kdy se díky Lublinské unii k Polsku připojila nová, zatím téměř nedotčená, území Ukrajiny, Běloruska a dalších států. Židé tu zastávali funkci finančníků a pronajímatelů půdy. Právě na Ukrajině se později situace velmi vyhrocuje, protože se zde setkávali příslušníci různých národů a náboženství. Na jaře roku 1648 úspěšně zlikvidovalo kozácké vojsko polskou šlechtu, sídlící na dolním toku Dněpru. Kozáci bojovali za svou svobodu a také proti zabírání kozáckých území a proti polskému katolicismu, protože vyznávali pravoslaví. Ukrajinští rolníci se k nim nadšeně připojují. Na jejich straně stáli i krymští Tataři, s kterými mělo Polsko již dříve problémy. V těchto bojích padlo na Židů. Kozácké plenění mělo velký úspěch, dobyli značnou část Polsko-Litevského státu včetně největších měst. (Haumann, 1997: 34 35) Nespokojenost vrcholí povstáním Bohdana Chmelnického téhož roku. Jeho plenění odnesli nejvíce Židé, protože právě oni vykonávali roli správců polských statků. V roce 1654 se kozáci podřídili vládě ruského cara, ale doufali, že se jim časem podaří získat autonomii. Místo toho car využívá jejich spojenectví a útočí na Polsko. Boje končí až roku 1667, kdy Rusko s Polskem uzavírají příměří a řekou Dněpr si rozdělují ukrajinské území mezi sebe. Na tomto území ale i nadále válčí různí panovníci až do doby Petra Velikého. Ani tentokrát nikdo Židy nešetřil, navíc neustále sílila moc polské katolické církve. Židé přišli o své školy, knihovny, úroveň vzdělanosti upadala. Během tohoto období částečně docházelo k opačné migraci, tedy směrem na západ. (Tamtéž: 36 39) 13

14 2.3. OD DOB IMPÉRIA DO PRVNÍ REVOLUCE Území Polského království bylo během 2. poloviny 18. století několikrát rozděleno mezi okolní mocnosti, definitivně pak zaniklo na konci 18. století. V té době tu žilo asi Židů. (Barnavi, 1995: 154) Do této doby v Rusku prakticky žádní Židé nebyli díky výnosu carevny Alžběty z roku 1743, která nechala vystěhovat ze země všechno tehdejší židovské obyvatelstvo (asi lidí). Židy zpět nalákala až Kateřina II. právě při dělení polského území, celkově zhruba 2 miliony. Kateřina Veliká Židům vyhradila pouze západní území, museli platit vyšší daně a od konce 18. století museli žít ve městech. Její vnuk, Alexandr I., byl ještě liberálnější a povolil Židům žít ve městech dalších 13 guberniích. (Veber a kol., 1997: 213) Toto území, celkem tedy 25 provincií na západu Ruského impéria, se nazývá Pásmo osídlení. (Johnson, 1995: 344) V roce 1804 vyšla první sbírka zákonů pro Židy, což vedlo k jejich zrovnoprávnění a také k získání řady výhod. Nadále však trval zákaz o pronájmu a provozování pohostinství, bylo také ustanoveno vystěhování židů z vesnic. Kvůli válce s Napoleonem, který Židy podporoval, se muselo vysídlení odložit, aby Rusko nenařkl z diskriminace. Z plánované masové akce tak nakonec sešlo. (Solženicyn, 2004: 48 52) Zhruba o čtvrt století později se začínají protižidovská opatření zostřovat. (Tamtéž: 55) Uskutečňuje se i nová vlna stěhování do měst. (Tamtéž: 65) Mikuláš I. si vůči Židům počínal velmi energicky zavedl brannou povinnost (Tamtéž: 78), snažil se je omezit v hospodské činnosti a v provozu poštovních stanic. Často ale o jejich oblast podnikání nikdo nejevil zájem, a proto byla nařízení odvolána. Úspěch mu nepřineslo ani navnadění Židů, že pokud se budou věnovat zemědělství, jejich děti nemusí jít na vojnu. Židům se sice myšlenka líbila, ale práce na polích provozovali velmi nedbale, což vedlo k malé úrodě. (Tamtéž: 82 85) Mikulášovi I. se také nepodařilo vyřešit problém s pašováním zboží v příhraničních oblastech, kvůli čemuž se Židé opět měli v roce 1845 přestěhovat. Tímto krokem si Rusko velmi znepřátelilo Evropu, která od této doby začíná soustavně usilovat o zlepšení postavení ruských Židů. (Tamtéž: 103) V 50. a 60. letech prováděl car Alexandr II. řadu reforem, které se měly týkat i Židů. V praxi se ovšem realizovaly jen zčásti. V roce 1865 dostali Židé právo stěhovat se za řemesly, museli ale nejprve získat pas k volnému pohybu a splnit několik dalších podmínek. (Veber a kol., 1997: ) Začal příliv Židů do velkých měst, jako je Moskva, Petrohrad nebo Kyjev. Na počátku 80. let v Rusku žily přibližně 4 miliony židovského obyvatelstva, což byla přibližně polovina světového počtu. (Solženicyn, 2004: ) V 60. letech ruské úřady definitivně povolily odchod Židů ze sféry zemědělství. (Tamtéž: 123) 14

15 Díky nahromaděnému kapitálu se Židé mohli začít prosazovat v oblasti finančnictví, průmyslové výrobě nebo obchodu s obilím a dřevem. (Tamtéž: ) Začíná vycházet rusky psaný židovský tisk, rozvíjí se jejich kultura i literatura, ruská a židovská společnost se snaží navzájem přiblížit.(tamtéž: ) Na počátku 80. let 19. století přichází opět pogromy, v souvislosti s atentátem na cara Alexandra II. Židé sice neměli nic společného přímo s atentátem, ale část z nich podporovala revolucionáře, čímž se útoky proti nim ospravedlňovaly. Viníka tedy bylo nutné najít a toto obvinění padlo na Židy. Rozjela se masová propaganda, šířící nařknutí Židů z fanatismu a rasové semknutosti. V tisku se objevují antisemitské články, proti kterým vystoupil pouze spisovatel Saltykov - Ščedrin. Naopak Dostojevskij antisemitské nálady plně podporoval. Záminky ke střetům byly zcela primitivní. Odpůrci ničili a zapalovali židovský majetek, znásilňovali a bili židovské ženy. Židovské rodiny se snažily zachránit si holý život, a tak utíkali, pokud to bylo možné, i do okolních států. Pod nátlakem západoevropských států jsou roku 1882 pogromy ukončeny. (Veber a kol., 1997: ) Tím, že byli Židé soustředěni pouze do západních gubernií, vznikaly sociální problémy, protože malá městečka dokázala uživit jen asi 1/5 obyvatel. Zbylí museli pracovat načerno nebo byli nuceni své služby poskytovali tak levně, že jim finance stěží vystačily. Není tedy divu, že houfně odcházeli do zahraničí, když se tato možnost naskytla. Vyvrcholením moderního antisemitismu bylo vydání díla s názvem Protokoly siónských mudrců. Jedná se o podvodný text, který vypadá jako zápis ze zasedání vůdců světové židovské organizace. Židé v něm mají plánovat ovládnutí světa a vytvoření židovské říše. Údajně také záměrně ovlivňují dějiny různými revolucemi a válkami, šíří nemoci a znehodnocují alkohol. Tento dokument vzbudil největší ohlas v Německu, odkud se šířil dál do světa. Proti této propagandě vystoupil londýnský deník Times, který je označil za lživé. (Tamtéž: ) V 90. letech se nad Židy opět stahují mračna. Za cara Alexandra III. bylo vyhlášeno rasové očištění Moskvy, ale jednalo se především o Židy. Ti byli ve městě odchytáváni a byla jim stanovena lhůta pro opuštění Moskvy. Celá akce probíhala tajně, neboť ruská vláda navazovala vztahy s Francií, kde si chtěla sjednat hospodářské půjčky u bohatých Židů. Podobná akce čekala i Petrohrad, ale díky emigrantům se o ní dozvěděl svět, a proto musela být zrušena. Právě v tomto období, na konci 19. století, vzniká myšlenka o organizovaném přesídlení Židů, kteří jsou nakonec přesunuti do méně obydlených oblastí Ruska, i když se původně uvažovalo o různých zemích světa. Celá akce ale nakonec ztroskotala. V letech se Ruskem přehnala další vlna pogromů. Vše začalo pogromem v Kišiněvě a celá tato vlna byla daleko brutálnější než první. Rusko totiž prohrálo válku s Japonskem a navíc se schylovalo k revoluci. Za všechny neúspěchy opět mohli Židé. Během těchto pogromů se Židé poprvé začali bránit a často byli úspěšní. Formuje se také organizace pro dosažení práv Židů 15

16 v Rusku, jejíž výsledkem je souhlas cara s deklarací, která se má stát základem nové ústavy. (Tamtéž: ) Do první Dumy se dostalo dvanáct Židů a postupně byl připraven i zákon o zrovnoprávnění. Ke schválení ale nedošlo, protože byla Duma rozpuštěna. Do následujících Dum bylo zvoleno stále méně Židů a otázka zrovnoprávnění se postupně přestala projednávat. (Solženicyn, 2004: ) 3. ŽIDÉ V OBDOBÍ SVĚTOVÝCH VÁLEK A SOVĚTSKÉHO SVAZU 3.1. SITUACE OD ROKU 1905 AŽ DO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY V porevolučním období antisemitismus dále narůstal, vycházely antisemitské časopisy, byly pořádány demonstrace, na kterých účastníci nejčastěji požadovali vysídlení, ale chtěli například i úplnou segregaci od křesťanského obyvatelstva. (Veber a kol., 1997: 229) Celá situace vrcholí v roce 1911 Bejlisovou aférou. V této kauze se jednalo o brutální vraždu mladého chlapce, která se stala v Kyjevě v období přicházejících židovských Velikonoc. Přestože policie neměla žádné přesvědčivé argumenty, z vražedného činu byl obviněn židovský obchodník Bejlis. Údajně se mělo jednat o rituální vraždu. Po dlouhém vyšetřování se neobjevily žádné důkazy, které by Bejlise usvědčovaly, a tak byl v roce 1913 propuštěn. (Solženicyn, 2004: ) Od konce 19. století dochází k velkému židovskému kulturnímu rozvoji. Vznikají povídky v různých jazycích, v závislosti na tom, ve kterém státě Židé žili nebo ke které skupině patřili. Ve 30. letech 20. století například existovalo 250 polských židovských časopisů. (Barnavi, 1995: 206) Přicházející válkou byli Židé velmi ovlivněni. V prvních dnech bylo celé Rusko zachvácenou vlnou patriotismu a všichni podporovali cara s vládou. V židovských novinách se objevovaly patriotistické statě, v synagogách se modlilo za ruské vítězství. Když válka vypukla, na území Ruského impéria žilo skoro 6 milionů Židů, z nichž polovina žila v oblastech, kde se začalo bojovat. Židé z těchto oblastí utíkali na východ, následně byli i nuceně stěhováni. V roce 1914 bylo do armády povoláno přibližně Židů, mezi nimi přicházeli i dobrovolníci z řad židovských studentů a židovských mladých dívek, které pracovaly jako dobrovolné zdravotní sestry. Horští Židé se přidávali do armádní kavalérie. (Кандель, 2014) Již v prvním roce Rusové utrpěli značné ztráty (3 miliony mrtvých), navíc byla armáda nedostatečně zásobovaná bojovou výzbrojí. Ruská společnost proniká rozčarování, strach i podezírání ze zrady. Za jedny ze zrádců byli označeni i Židé, proto armáda v některých místech začala brát židovské rukojmí, které případně trestala za činy soukmenovců. Nejčastěji se jednalo o rabíny nebo vážené občany židovských obcí, celkem asi o 400 zadržených a uvězněných na různých místech impéria. Za údajné ukrývání Němců byly trestány celé vesnice převozem neznámo kam. Také byl vydán příkaz, aby se židovským vojákům na 16

17 frontách věnovala zvláštní pozornost pro případ, že by se chovali podezřele. Tímto sílily antisemitské tendence. V průběhu bojů byla srovnána se zemí mnohá městečka, včetně veškerého židovského majetku. (Кандель, 2014) Židovské obce (například petrohradská) často pořádaly sbírky pro tyto uprchlíky a násilně přestěhované nebo stavěly lazarety. Když ruská armáda utrpěla několik porážek, bylo potřeba získat zahraniční půjčky. Ale právě zacházení se Židy pohoršovalo západní mocnosti, proto bylo povoleno židům z první linie získat právo na pobyt v některých městech a také právo studovat pro děti vojáků bez ohledu na jejích víru nebo národnost. (Кандель, 2014) Pozice Ruska se den ode dne zhoršovala, nastal absolutní nedostatek základních výrobků, ceny potravin rostly, s čímž narůstal hlad obyčejných lidí. V únoru 1917 se v Petrohradě začaly konaly demonstrace, v jejichž důsledku odstoupil car Mikuláš II. Počet židovských obětí v celé první světové válce byl asi , z toho jen ruských Židů přibližně (Кандель, 2014) 3.2. VÝSLEDKY REVOLUCE 1917 A ROLE SSSR V DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Po únorové revoluci roku 1917 Židům svitla naděje na lepší zítřky, neboť se dočkali zrušení diskriminačních zákonů. Toto vyhlášení kupodivu nevyvolalo pogromy. Během března 1917 se uskutečnila vlna zatýkání antisemitů. (Solženicyn, 2005: 24 28) Začíná obrovský rozvoj židovské kultury jsou zakládána nová nakladatelství, vydávána periodika, vznikají divadla, otevírají se nové školky a školy, vyučující v jidiš nebo hebrejštině. Vznikají židovské politické strany, mezi nejznámější z nich patří sociálně demokratická dělnická strana Bund. Židé ale vstupovali i do ruských politických stran. Židovský národ získal pocit, že se pro něj v Rusku otevírá nový život. Přesto se zvyšuje zájem i o sionismus. Jelikož válka ještě neskončila a podmínky pro život se neustále zhoršovaly, antisemitské tendence si našly opět své přívržence. Především Černosotněnci stále více propagovali názory, že za všechno mohou Židé, protože získali plnoprávnost a navíc disponují zásobami výrobků. Rusko se tehdy nacházelo téměř ve stavu anarchie, a tak na konci léta 1917 propukly další protižidovské pogromy, které začínali většinou vojáci. (Кандель, 2014) Demokracie netrvala dlouho, říjnovou revolucí téhož roku bylo vše zrušeno. Židé navíc byli spojování s tímto převratem a obviňování z něho, protože přibližně ¼ bolševické strany měla židovský původ. V důsledku toho bylo asi Židů zavražděno protibolševickými stoupenci během nové vlny pogromů. Bolševická vláda sice nebyla proti Židům, ale jejich ideologie se snažila zničit jakékoliv náboženství, včetně judaismu, což vedlo ke zrušení různých židovských organizací a zákazu vydávat knihy a časopisy. Ze sféry obchodu se snažili Židy přemístit do zemědělství a průmyslu. V roce 1928 je založena Židovská autonomní oblast v Birobidžanu. (Barnavi, 1995: 214) Je nutné podotknout, že i když byli někteří vůdci Říjnové revoluce Židé, o převrat 17

18 k bolševismu usilovali Rusové a také si jej odhlasovali. (Solženicyn, 2005: 59) Na přelomu 20. a 30. let začíná kolektivizace a první pětiletka. Boj proti lidem režimu nepohodlným narůstá, proto se antisemitské tendence oslabují. (Дикий, 1994) Ve 30. letech se Rusko intenzivně snažilo o průmyslový vzestup, proto v zahraničí (především Americe) nakupuje moderní technologii. Amerika tentokrát neměla nic proti, jelikož si myslela, že útisk Židů v Rusku již skončil, protože mohou zaujímat vysoké posty v politice. Realita ovšem byla taková, že v této době už téměř všechny Židy ve vládě nahradili jiní nežidovští představitelé. (Solženicyn, 2005: ) Sovětská vláda v tomto období ruší židovské školy a vědecké ústavy, zavírá synagogy. Literatura v jidiš vznikala, ale měla charakter propagandy stalinismu, kultura v hebrejštině byla zakázána. (Solženicyn, 2005: ) V roce 1939 podepsal Stalin a Hitler pakt o neútočení v době druhé světové války. (Аронсон, 1968: 141) Toto ujednání bylo dodrženo až do léta 1941, kdy Německo napadlo Polsko, které bylo součásti SSSR. Stalin nebyl na válku připraven, protože vůbec nepočítal s možností, že by Německo smlouvu mohlo porušit. (Дикий, 1994) V této době v Polsku sídlilo přibližně 5 miliónů Židů. Židovské noviny již neexistovaly a ruský tisk články o Hitlerově teroru zatajoval. Židé byli odstraněni i z vysokých vládních postů a v podstatě se o tomto národu přestalo mluvit. Komunistická propaganda později v době války rozhlašovala, že je Stalin židovský zachránce, protože se mu podařilo evakuovat výraznou část židovského obyvatelstva z oblastí napadených Německem. Je pravda, že židovští úředníci nebo jiné významné osoby pro SSSR byly evakuovány, ale chudí Židé se zachránili spíše jen díky svému včasnému útěku. (Аронсон, 1968: ) Obě skupiny se snažily dostat do západní části Sibiře nebo do středoasijských republik. Zájem nastěhovat se do Birobidžanu neprojevila ani jedna z nich. (Solženicyn, 2005: 274) 3.3. POVÁLEČNÝ STAV Politika zadržování válečných informací přetrvala až do ukončení války. V průběhu války je založen Židovský antifašistický výbor jako jediná legální židovská organizace, který ovšem po uzavření míru musí ukončit svou činnost. Stalin naplno rozjíždí své antisemitské čistky pod záminkou boje proti kosmopolitismu. (Аронсон, 1968: ) V roce 1948 vyhlásil Izrael svou nezávislost, kterou SSSR uznal, což u Židů vzbudilo sebedůvěru a nárůst nacionalistických tendencí. Stalin se těchto tendencí zalekl a rozhodl se je tvrdě potlačit, přičemž tuto politiku dodržoval až do své smrti. (Solženicyn, 2005: 316) 18

19 Stalinovy čistky postupně zasahovaly do všech oblastí života. Probíhaly na poli vědeckém, odkud přešly ke kultuře nebo nakonec do průmyslových odvětví. (Tamtéž: ) Vyvrcholením Stalinova antisemitismu je případ spiknutí kremelských lékařů, kteří byli roku 1952 obviněni z toho, že úmyslně chtěli nesprávnou léčbou zapříčinit smrt Stalina. Jelikož většina z nich měla židovský původ, rozjela se v mediích protižidovská kampaň. Celý židovský národ zachvátila panika z případného nuceného vystěhování. Zanedlouho ovšem Stalin náhle umírá a celý případ lékařů je označen za podvod. (Дикий, 1994) Po Stalinově smrti se moci chopil Berija, který mohl zajistit lepší vyhlídky pro Židy, ale byl záhy svržen. Na jeho pozici nastupuje Chruščov. Ve svých projevech se vyhýbal židovské otázce, případně některá fakta zamlčoval. Jeho politika v prvních letech neměla jasně vymezený směr z hlediska postavení vůči Židům. Bylo to zřejmě způsobeno i tím, že zahraniční se neustále zajímalo o postavení Židů v SSSR. (Solženicyn, 2005: ) Od roku 1956 byla vyhlášena amnestie pro politické vězně. V tomtéž roce vystoupil Chruščov se svým projevem na téma kultu osobnosti. Za jeho vlády začala mohutná bytová zástavba, čímž se výrazně zlepšila životní úroveň obyvatelstva. (Кандель, 2014) Na počátku roku 1959 bylo provedeno první poválečné sčítání lidu. Výsledky ukázaly, že v Sovětském svazu žije celkově téměř 203 miliónů obyvatel. Židé se stali dvanáctou nejpočetnější menšinou, k této národnosti se přihlásilo přibližně obyvatel. Předpokládá se, že reálný počet mohl být daleko vyšší, neboť například děti ze smíšených rodin většinou převzaly svoji národnost podle nežidovského rodiče. Drtivá většina Židů (95 %) žila ve městech. Tři čtvrtiny Židů uvedly jako svůj rodný jazyk ruský. V Birobidžanu bylo sečteno obyvatel, z nichž Židé tvořili pouze 8 %. (Tamtéž) V 60. letech propukla protináboženská kampaň, tedy nebyla zaměřena pouze na judaismus. Během prvních třech let bylo za své názory uvězněno přes 800 duchovních. Státní nakladatelství publikovala knihy, které kritizovaly veškeré druhy náboženství. Už od konce 50. let platil zákaz péct židovské macesy, vláda rušila registrace židovských obcí, židovské hřbitovy nebo zavírala synagogy. Židy také vytěsňovali z vyšších postů, mládež nemohla studovat na prestižních univerzitách nebo byla přijímána pouze v malém měřítku. Vláda vše samozřejmě popírala a nadále tvrdila, že všechny národnostní menšiny mají stejná práva jako Rusové. (Tamtéž) Následovalo vyhlášení kampaně proti rozkrádání socialistického majetku a zesílení trestní odpovědnosti za úplatkářství. Tímto se značně zvýšil počet trestů smrti. Zajímavé je, že v novinách se jména obviněných psala jen iniciálami, tedy pokud nešlo o příslušníky židovských rodin. V takovém případě se jméno uvádělo v plném znění. Země se nacházela ve špatné ekonomické situaci a v souladu s tím, co se psalo v novinách, obyvatelé nabyli pocitu, že za 19

20 to mohou Židé, s čímž opět narůstaly antisemitské názory. Taktéž se objevují nová obvinění z rituálních vražd. (Tamtéž) Když Chruščov ve své funkci roku 1964 skončil, antisemitská kampaň téměř utichla. Ovšem o tři roky později po zahájení Šestidenní války se antisemitská kampaň obnovila v ještě větším rozsahu. Od konce 60. let dostalo protižidovské tažení krycí pojmenování boj se sionismem, který se stal hlavním příznakem sovětského režimu až do jeho konce. Vyšší posty mohli sice zastávat i Židé, ale pouze pokud byli proti sionismu. V roce 1971 povolil Brežněv otevření hranic a Židé tak mohli vycestovat. Přestože získání víza nebylo jednoduché, podařilo se asi Židů opustit SSSR. Od 80. let vláda získávání víz ještě více ztížila, takže bylo nutné na povolení čekat i několik let. (Johnson, 1995: ) Na přelomu 80. a 90. let došlo v Rusku k dalšímu převratu, který se nazývá perestrojka, během níž se mění politický i ekonomický systém státu. Tyto změny probíhají bez židovské účasti v politické elitě. (Шафаревич, 2002) 4. FORMOVÁNÍ RUSKO-IZRAELSKÝCH VZTAHŮ LÉTA 20. STOLETÍ SSSR navázal diplomatické vztahy s Izraelem po uznání jeho suverenity v roce Následně jsou v Moskvě a Tel Avivu zřízena velvyslanectví obou zemí. Situace se ale výrazně mění poté, co Izrael odmítl orientaci na komunistický Sovětský svaz. (Ассоциация по изучению еврейских общин в диаспоре, ) V reakci na to Moskva výrazně omezuje vydání povolení k emigraci do Izraele a sionismus začíná považovat za nelegální. Boj proti sionismus ještě více narůstá poté, co první izraelská velvyslankyně Golda Meirová navštěvuje Moskvu. Její návštěva totiž vyvolala ohromný zájem a podporu ze strany sovětských Židů. Vládě se pochopitelně tato zrada nelíbila a Židy záhy trestá vlnou zatýkání a vyslání na Sibiř. V letech se SSSR však zatím nijak aktivně neangažuje do situace na Blízkém východě a vztah k Izraeli je zatím pouze nepřívětivý. (Шехтман, 1968: ) Případ spiknutí lékařů vyvolal v Izraeli velké rozhořčení, v jehož důsledku byla na sovětské velvyslanectví v Tel Avivu nastražena bomba. SSSR následně obvinil izraelskou policii ze spoluúčasti a ukončil s Izraelem diplomatické styky, které byly po smrti Stalina na krátkou dobu obnoveny. Za Chruščovovy vlády je vyhlášena orientace na arabské státy a jejich podpora. V dalším období Moskva všemožně snaží, aby se arabsko-izraelský konflikt vyhrotil. (Tamtéž: ) Když vypukla válka o Suez, SSSR plně podpořil Egypt a navíc uvalil na Izrael sankce v podobě ukončení dodávky nafty. Přesto bylo povoleno izraelské delegaci účastnit se Mezinárodního svátku mládeže v Moskvě téhož roku. Sovětští Židé delegaci opět vřele a s nadšením přivítali, z čehož sovětská policie vyvodila důsledky po ukončení oslav. Účastníci byli sesazeni ze svých funkcí 20

21 nebo zadrženi a vysláni na Sibiř. (Tamtéž: ) V roce 1966 dochází k částečnému uvolnění poměrů a emigrace sílí. Izrael se v této době všemožně snaží navázat lepší styky se SSSR, ale ten svůj postoj nemění a nadále finančně pomáhá Sýrii a Egyptu, aby si mohly tyto státy nakoupit bojovou techniku. (Tamtéž: ) Sovětská média často ostře kritizovala politiku Izraele. Na jaře roku 1967 aktivita Sovětského svazu výrazně přispěla k vyhrocení vztahů na Blízkém východě, které vedlo k Šestidenní válce. Svaz v následujícím roce podporoval Egypt i v dalších protiizraelsky zaměřených akcích a také záměrně blokoval diskuzi v OSN ohledně situace v této oblasti. Až když byly poraženy první arabské státy, SSSR podepsalo dohodu o příměří. Od léta 1967 až do poloviny 80. let SSSR rozvázal veškeré styky s Izraelem. (Ассоциация по изучению еврейских общин в диаспоре, ) Až s přicházející perestrojkou sovětská vláda přestává provozovat dosavadní zahraniční politiku a mění své stanovisko k Izraeli. V sovětských médiích se po dlouhé době objevují informace o této zemi a v roce 1987 se koná oficiální návštěva sovětské delegace. Izraelská delegace navštívila Moskvu o rok později. Od roku 1989 vchází v platnost dohoda o prodeji izraelských produktů v Rusku. O rok později podepsaly státy dohodu o vzájemné vědecké a technické spolupráci a v lednu 1991 byl v Moskvě otevřen izraelský konzulát. Avšak až na podzim tohoto roku byly diplomatické vztahy obnoveny v plném rozsahu. (Tamtéž) 4.2. VÝVOJ VZTAHŮ PO ROZPADU SSSR Již během posledních let existence Sovětského svazu bylo možné ze země emigrovat a s rozpadem SSSR se počet přistěhovalců do Izraele ještě mnohonásobně zvýšil. Aktivně se začaly rozvíjet kulturní vztahy, kdy Izrael doslova zaplnily různé taneční a folklorní sbory ze zemí bývalého SSSR. Ekonomické vztahy ještě maximálního rozvoje nedosáhly, zatím se pouze formují. Pro izraelské obchodníky je totiž trh se státy bývalého sovětského svazu, z nichž některé nyní tvoří hospodářskou organizaci Společenství nezávislých států (SNG), nestabilní. Z druhé strany se ani Izraeli nedaří do své země přitáhnout zahraniční podnikatele, protože domácí trh je velmi omezený a politická situace v zemi je také nepředvídatelná. (Новиков, 2005) Přesto obchod mezi Ruskem a Izraelem stále roste, přičemž vývoz z Ruska dvojnásobně převyšuje dovoz z Izraele. Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím vzájemné vztahy je početná komunita přistěhovalců ze zemí SNG, kteří tvoří asi 20 % obyvatel Izraele. V roce 2003 byl zřízen generální konzulát ve městě Haifa, který se stará o tamější ruské občany. (Михалева, 2006) Obě země udržují v posledních 15 letech aktivní politický dialog, téměř každoročně se konají oficiální návštěvy státních zástupců, kde se projednává především otázka terorismu. V některých názorech se ovšem tyto strany výrazně rozcházejí, jedná se například o otázky, týkající se íránského jaderného 21

22 programu a situace v Sýrii nebo Libanonu. (Tamtéž) Klíčovým problémem je také téma antisemitismu v Rusku. Izrael si myslí, že Rusko nevyvíjí dostatečnou aktivitu v boji proti těmto tendencím. Velmi negativní reakci Izraele vyvolal tzv. Dopis 5000, ve kterém Rusové (a mezi nimi i řada poslanců) požadují zákaz činnosti židovských organizací. (Tamtéž) 5. STALINŮV PROJEKT NA DÁLNÉM VÝCHODĚ 5.1. KOLONIZACE DÁLNÉHO VÝCHODU A PRVNÍ PROJEKTY Oblast kolem řeky Amur byla kolonizována v polovině 17. století. Do této doby zde žily pouze málo početné nezávislé kmeny. Tato území se pod ruský vliv dostala díky objevným cestám cestovatele Jerofeje Chabarova. Přicházeli sem dobrovolníci z řad kozáků a zemědělců, ale bylo jich velmi málo, proto zůstala tato oblast do poloviny 19. století téměř neosídlená. (Protown.ru, ) V roce 1858 Rusko podepsalo smlouvu s Čínou, a tak se území na levém břehu Amuru stalo ruským majetkem. Kvůli ochraně pohraničí se sem musela přestěhovat část bajkalských kozáků. Ti postupně zakládali osady kolem řeky Amur v nehostinné tajze. Po nich se do oblasti dostávají Korejci, kteří konvertují k pravoslaví. (Кандель, 2014) V důsledku první světové války a povodním lidé z této oblasti odchází zpět do svých původních bydlišť. Další rozvoj oblasti se tak zastavuje. Kvůli absenci dopravní sítě silnic a železnic návrat trval třeba i několik let. Železnice zde byla budována v letech za pomoci trestanců a dělníků z centrálních částí Ruska. (Protown.ru, ) Ve vládních kruzích vznikla myšlenka učinit Židy produktivními v zemědělství již v roce Předním obhájcem myšlenky byl předseda Centrálního výkonného výboru SSSR Michail I. Kalinin. V první etapě se uvažovalo o zbudování židovské zemědělské kolonie na severním Krymu. Bohužel podmínky pro zemědělství byly nepříznivé a oblast byla jen řídce osídlena. V roce 1921, kdy byl na Ukrajině hladomor, z Krymu odešla více než pětina obyvatel. Bez dalších přistěhovalců se obnovení zemědělství na Krymu nekonalo. Tuto situaci se Sovětský svaz snažil vyřešit finanční pomocí ze zahraničí, ale postupně i ve vládě začalo nadšení pro tuto oblast opadat. (Шварц, 1968: ) V roce 1923 měla židovská oblast vzniknout na území Běloruska, tento návrh ale nebyl přijat, protože by se mohly zostřovat vztahy s původními obyvateli. Proto vláda začala uvažovat o méně osídlených oblastech u Azovského moře, na Severním Kavkaze, ale i na Dálném východě. (Кандель, 2014) 5.2. VZNIK A VÝVOJ ŽIDOVSKÉ AUTONOMNÍ OBLASTI (EAO) Na Dálný východ se roku 1927 vypravila expedice a přestože byl tento kraj značně nehostinný, byl určen k osídlení pracujícími Židy. Dostat sem více lidí mělo ale i strategický význam posílení východní hranice SSSR, aby sem nepřebíhali Číňané z Mandžuska, které okupovali Japonci. První přesídlenci 22

23 dostávali koně, různé zásoby a dostali i řadu výhod mohli zdarma jezdit vlakem, dostávali dlouhodobé úvěry nebo nemuseli platit daně. (Кандель, 2014) Oblast Birobidžanu byla určena výhradně pro Židy, zabývající se primárně zemědělskou činností, ostatním národnostem bylo přesídlení zakázáno. První vlna kolonizace se konala v letech Během prvních dvou let odešly z Birobidžanu asi 2/3 obyvatel do větších center Dálného východu nebo do svých původních bydlišť. Zbylá třetina se soustředila kolem stanice Tichoňkaja a v okolí železnice, nikoli na otevřených zemědělských pláních. V následujícím roce se situace zlepšila a do oblasti se přistěhovalo více Židů. Nyní zde žilo kolem lidí, z nichž byla jen nepatrná část židovská. Už nyní bylo jasné, že se nepodaří, aby Židé vytvořili národní většinu. Během první kolonizace tedy celkově přišlo téměř Židů, z nichž zůstalo přibližně pouze V květnu roku 1934 byla oblast vyhlášena Židovskou autonomní oblastí.(шварц, 1968: ) Po tomto aktu oblast začala lákat nejen chudé, nezaměstnané Židy, ale naopak i pracující řemeslníky a průmyslové inženýry. Druhá vlna kolonizace probíhala v letech a postupně začala mít charakter nedobrovolného náboru. Počet obyvatel sice narůstal, ale zdaleka nesplňoval naplánované kvóty. V rámci zvýšení přistěhovalectví začala komunistická propaganda zdůrazňovat, že se jedná o oblast určenou právě židovskému národu. Kvůli čistkám v komunistické straně byl další rozvoj oblasti obtížný, neboť bylo změněno celé vedení EAO. Od roku 1937 existuje málo informací o tom, jak se oblast vyvíjela dále. S jistotou ale můžeme říct, že Birobidžanská zemědělská kolonizace nepomohla výrazně zlepšit ekonomickou situaci ani té malé části židovského obyvatelstva, která se tu přestěhovala. (Tamtéž: ) V roce 1940 zde bylo plně rozvinuto zemědělství i průmysl, jehož hlavními odvětvími byla výroba stavebních materiálů, lesnictví a dřevozpracující průmysl nebo strojírenství. Zemědělství se orientovalo na živočišnou výrobu, pěstovalo se ale i obilí nebo zelenina. Za války přešly podniky na zbrojní průmysl. Z oblasti odešlo lidí na frontu, z nichž zemřelo. Přesto se oblast v poválečných letech poměrně dobře rozvíjela. Zanedlouho ale Stalin zahájil boj proti židovské inteligenci zavřel Birobidžanské židovské divadlo, nechal zničit židovské oddělení místního muzea a židovskou knihovnu. Toto ničení zastavila až jeho smrt. (Protown.ru, ) V roce 1947 žil v EAO největší počet Židů asi Od následující roku odtud odcházelo každoročně 1500 lidí. V polovině 70. let se poměry v oblasti uvolnily a došlo k ekonomickému i kulturnímu oživení. V době perestojky Židé odcházejí nejen z této oblasti, ale i z celého Sovětského svazu do Izraele, Ameriky a jiných států. V 90. letech se oblast opět rozvíjí díky vzniku obchodního trhu s nedalekou Čínou a také díky přírodnímu bohatství. (Tamtéž) Po rozpadu SSSR se kvůli nárůstu antisemitismu z oblasti postupně vytrácela židovská kultura i školy. Tisíce Židů z EAO odešly a předpokládalo se, že v ní 23