Stát pro horních 10 tisíc, financovaný dolními 10 miliony

Transkript

1 ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE číslo 8 BŘEZEN 2011 NOVÁ LEVICE ČESKO POD VEDENÍM NEČASE A KALOUSKA: Stát pro horních 10 tisíc, financovaný dolními 10 miliony důchodová reforma ve prospěch finančního sektoru zvýšení DPH u základních potřeb o 10% snižování platů ve veřejném sektoru zavedení školného na vysokých školách nadstandardy ve zdravotnictví zvyšování věku pro odchod do důchodu

2 AKTUÁLNĚ 2 Boj proti vládě škrtů v roce 2011 Po slibném začátku protestů proti škrtům odborářskou demonstrací v září 2010 v Praze, nesplnila prosincová stávka veřejného sektoru všechna očekávání. I když se jí aktivně účastnilo na 125 tisíc lidí a další ji podporovali, doplatila na roztříštěnost demonstrací, které se ten den konaly. V každém městě se sešly stovky, maximálně tisíce lidí a celá akce k nesmírné radosti vládnoucích kruhů tak trochu vyšuměla. Týden na to sněmovna schválila úsporný rozpočet. Zdálo by se, jako by byl veškerý odpor marný. Braňme se, funguje to! První měsíce tohoto roku však opět ukázaly, že je možné donutit současnou vládu ustoupit. Pokud ovšem budeme postupovat kolektivně a rozhodně. Přišlo to ne v odporu vůči škrtům, ale ze strany nemocničních lékařů, hájících čistě své oborové zájmy. Hromadným podáním výpovědí lékaři zvolili specifický postup, který si mohli dovolit jen kvůli své těžko nahraditelné pozici. Proto se mnohým může zdát jejich protest až příliš vzdálený a neopakovatelný. Na druhou stranu Děkujeme, odcházíme ukázalo, v čem spočívá síla kolektivní akce. Správně trvali na zachování tarifního systému a zvýšení tarifních platů, i když jim jednotlivé nemocnice a ministr zdravotnictví nabízeli přidání často i víc než kolik požadovali, jenže na odměnách, o kterých by rozhodoval ředitel. Stejně tak cenná byla solidarita s těmi, které odmítali vzít zpátky do práce. V každém případě jsme viděli, že i Nečasova vláda s pohodlnou většinou ve Sněmovně může být donucena k ústupu. Nepůjde to ale jen symbolickou akcí. Boj proti škrtům a připravovaným asociálním reformám tedy prosincovou stávkou neskončil. Ani nemohl, protože to, co na nás vláda připravuje prakticky v každé oblasti života je neúnosné. Pokud se jí nepostavíme všichni společně, zůstane spontánní obrana pouze těch, kdo budou zrovna zahnaní do kouta. Jednotlivě, sektor po sektoru, profese po profesi, bude pro vládu daleko jednodušší se s námi vypořádat. Valná většina pracujících, ve veřejném i soukromém sektoru, nemůže jednoduše pohrozit výpovědí, jako to udělali lékaři. Zaměstnavatelé by na jejich místo rychle našli náhradu z rezervní armády nezaměstnaných. Stávky ale mohou být přinejmenším stejně účinné jako hrozba výpovědí. V americkém státě Wisconsin probíhají masové protesty státních zaměstnanců proti škrtům a útokům na odborová práva. Demonstrace v hlavním městě Madison dosahují počtů až 80 tisíc lidí a protestující okupují vládní budovy. Vezměme si příklad z jejich odhodlání nenechat si kálet na hlavu. Ve stávce se projeví síla pracujících daná jejich zásadní pozicí při udržování celého systému v chodu. Vláda ale ukázala, že neustoupí, pokud půjde jen o akce symbolické, kdy je jasné, že další den se všichni vrátí znovu do práce. Při jakékoliv časově neomezené stávce, i kdyby probíhala jen v jednom podniku ale můžeme čekat tvrdé střety. Očerňování ze strany médií a všech vládních představitelů by bylo ještě větší než v případě lékařů. Daly by se čekat výhrůžky nelegálností nebo dokonce i zásahy policie proti stávkujícím. Necháme Kalouska nás seškrtat? Vládní škrty a reformy jsou motivovány nedostatkem financí a tudíž potřebou šetřit a získat další zdroje. Kalousek s Nečasem nám vládní program prezentují jako objektivní nezbytnost, ke které není alternativy. Nesmysl. Stejně, jako je celá otázka reforem politická, je taková i odpověď. Vláda celým svým programem naplno ukazuje, že zastupuje zájmy té nejbohatší vrstvy obyvatel, zájmy velkých podniků a bank. Vždy je na výběr, zda získat potřebné zdroje zdaněním pracujících, sociálně slabých a části středních vrstev, nebo naopak strmým zvýšením progrese u těch nejbohatších a daně z příjmu právnických osob. Plánované reformy zasáhnou nebo již zasahují valnou většinu společnosti zaměstnanci ve veřejném sektoru již bolestivě pocítili snížení mezd a platů, čeká nás sjednocení sazby DPH směrem nahoru, zvýšení věku pro odchod do důchodu, předání části peněz na důchody soukromým společnostem, školné na vysokých školách, nadstandard ve zdravotnictví. Mluví se o změně zákoníku práce, která by odstranila přebytečnou byrokracii tedy aby zaměstnavatelé mohli být flexibilnější a propouštět zaměstnance dle libosti. Zkrátka, není oblasti, kde bychom negativně nepocítili vládní ofenzívu, zahalenou pod líbivým, leč nicneříkajícím pláštíkem reforem. Jenže nemusí tomu tak být. Plány vlád se v minulosti podařilo mnohokrát zastavit, v Česku například Klasovy balíčky, nyní na vítězství dosáhli lékaři. Z úspěchů i nezdarů se můžeme a musíme poučit. Lékaři nám ukázali potřebu jasného plánu a organizovanosti, nutnost nenechat se zastrašit politiky a médii a vzájemnou solidaritu. Klausovy balíčky koncem 90. let neprošly a následně jeho vláda padla díky síle organizovaného hnutí pracujících, když se odborům podařilo zaplnit Staroměstské náměstí i přes déšť a chlad více než statisícem demonstrantů, navíc s vyhlídkou na další demonstrace a stávky. Na druhou stranu jsou zde i neúspěšné lekce, příkladem budiž právě to, že se nepodařilo zastavit schválení letošního úsporného rozpočtu během prosincové stávky a demonstrací veřejného sektoru. Ukázalo se, že po letech toliko symbolických akcí a dialogu se sociálnědemokratickými

3 AKTUÁLNĚ 3 vládami chybí odborům sebevědomí a rozhodnost. Nemůžeme vedení obdorů upřít vůli protest zorganizovat, na demonstracích bylo u většiny účastníků vidět nadšení, že se konečně něco děje a že sebou nenecháme dále smýkat. Avšak poté, co média udělala z demonstrací blamáž a pravicoví politici se jim vysmáli, zmizela veškerá sebedůvěra a akce dále nepokračovaly. Právě sebedůvěru, akceschopnost a rozhodnost je nyní naléhavě potřeba obnovit. Lékaři ukázali, že to jde. Nyní bychom měli v našich odborových základních organizacích zhodnotit situaci a diskutovat, jak se můžeme vládním útokům bránit, jak se lépe organizovat a jaké akce prosazovat. A snažit se do tohoto procesu zapojit i odborově neorganizované kolegy a kolegyně. Poté budeme potřebovat přenést výsledky diskusí a návrhy opatření a akcí ze základních organizací a pracovišť i na jednotlivé úrovně vedení odborů prostřednictvím volených předáků. Zpětná vazba je věcí, která nyní zoufale chybí. O stávkách a demonstracích se nyní rozhoduje jen ve vedení odborové centrály či jednotlivých svazů, základem by ovšem mělo být organizování přímo na pracovištích. Vedení ČMKOS nyní rozjíždí informační kampaň o škodlivosti reforem, s cílem otevřít lidem oči a získat je na svoji stranu. To je jistě dobrá věc. Při jakékoli vážnější akci je klíčová podpora a solidarita odborově neorganizovaných kolegů, respektive celé široké veřejnosti. Akce odborů by se tak mohly stát základem širšího hnutí proti škrtům, které by sdružovalo všechny jimi ohrožené společenské skupiny a jejich organizace. Kdo s koho Jedna věc je jasná. Vláda je rozhodnutá své asociální reformy provést. Pokud chceme zabránit prudkému snížení naší životní úrovně, musíme být přinejmenším stejně rozhodní. Pokud nestačí demonstrace, je třeba jít o krok dál. Pokud vládu nezastaví jednodenní demonstrace veřejného sektoru, pak bude potřeba ji neomezovat časově. Když nebude stačit ani to, musí následovat sjednocená akce všech sektorů, generální stávka. Když nepříjdou do práce všichni ti, kteří jsou ohroženi škrty a vládními reformami, tak to vláda setsakra pocítí. Pokud už nepřijdou do práce pánové Kalousek, Nečas, Schwarzenberg, Drábek či John, tak my pocítíme akorát tak úlevu. A toho dosáhnout můžeme! Lenka Světlá, Martin Mikula Tichá hrůza kolem kauzy Drobil Korupční skandál kolem bývalého ministra životního prostředí ukazuje na bezohlednou třídní povahu a podstatu státu, ve kterém žijeme a který všichni svou prací udržujeme v chodu. Jednadvacet let po listopadovém převratu se jasně ukazuje, že v zemi existuje vyvolená třída nejvyšších podnikatelů a politiků, kteří jsou nedotknutelní a celá republika jim slouží jen jako zdroj pro plnění jejich bezedných kapes. V polovině prosince odvolal ministr životního prostředí Pavel Drobil (ODS) šéfa Státního fondu životního prostředí Libora Michálka pro údajnou špatnou komunikaci se svými kolegy. Bezprostředně na to se ukázalo, že pravým důvodem pro Michálkovu suspendaci byla skutečnost, že lidé ministra Drobila, konkrétně jeho poradce Pavel Knetig a náměstek předsedy fondu Dušan Fibingr, chtěli Michálka přimět k manipulacím s veřejnými zakázkami. Jmenovitě šlo o umělé navýšení zakázky na pražskou čističku vod o neuvěřitelné tři miliardy. Celých 500 milionů z této navýšené částky přitom mělo putovat skrze exministra vnitra Ivana Langera do stranické pokladny ODS. Peníze měly jít i na podporu politické kariéry Pavla Drobila a podpořit jeho snahu o premiérské křeslo. Libor Michálek se na situaci, kdy na něj byl od léta 2010 systematicky vyvíjen tlak ze strany ministrových mužů (Knetig například argumentoval, že s Pavlem Drobilem, když byl ve vedení Státních lesů ČR, kradli za bílého dne), snažil upozornit ministra vnitra. Ten mu doporučil tzv. whistleblowing, tedy aby si vše nahrál. Michálek si tedy tímto způsobem pořídil důkazy o korupčním tlaku na jeho osobu a upozornil premiéra Nečase. Ten se ale obrátil na svého stranického kolegu Pavla Drobila, který začal Michálkovi vyhrožovat, ať materiál zničí nebo on, rozuměj ministr Drobil, zničí jeho (i tyto výhružky jsou na Michálkem pořízených nahrávkách). Libor Michálek se tedy rozhodl, skrze média, o praktikách na ministerstvu vnitra informovat veřejnost. Výsledek? Michálek byl nakonec odvolán ze svého místa. Když celá kauza vyšla na povrch, premiér Nečas se rozhodně postavil za ministra Drobila a na Michálka se z řad ODS i z Hradu snesla snůška urážek, kdy byl označován za fízla, estébáka či jehovistu. Svou polívčičku si přihřála i pravicová média (bulvár Reflex), když informovala o tom, že ten samý Libor Michálek si dovolil kritizovat rozkrádání společenského majetku lidmi z ODS, považte, už v devadesátých letech! Ministr Drobil byl nakonec nucen rezignovat, dál ale zůstává poslancem a místopředsedou ODS, mimochodem i pro ideologické záležitosti. Co tedy vyplývá z této kauzy? V době, kdy stát (za nemalé podpory soukromých médií) ostrým způsobem vede útok na životy drtivé většiny lidí, snižuje platy ve státní sféře, škrtá sociální jistoty, devalvuje důchody a mateřské, je vláda tohoto státu složena z lidí, kteří si opravdu za bílého dne dovolují nepokrytě krást miliardy korun každý den. Ostatně pár týdnů po kauze Drobil, Institut ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy zveřejnil studii, v níž prokázal, že vlády (Topolánka a Fischera) v letech 2006 až 2010 zadaly celých 80 procent zakázek neveřejně nebo bez soutěže. Celkem se na takto zadaných zakázkách utratilo 276 miliard korun. Ti samí lidé, kteří se vysmívají odborářům a lékaře označují za vyděrače, odmítají té či jiné skupině zaměstnanců přidat na platech pár stovek milionů, maximálně miliard, systematicky okrádají každého z nás. Ve prospěch svůj nebo ve prospěch úzkých velkopodnikatelských kruhů. Vždyť každých pár týdnů vycházejí na světlo případy obludné korupce. Před Drobilem to byl exministr obrany a pozdější Kalouskův náměstek Martin Barták, naposledy měl přihrát třičtvrtě miliardy soukromé firmě ministr obrany nynější, bývalý disident, velvyslanec v USA, zbrojařský lobbista a vášnivý obhájce radaru, Alexander Vondra. A nikdy se jim a jim podobným nic nestane, opět se rozhostí děsivé, normalizující ticho. Stát a kapitalistický systém je bezpečně chrání. Je to jejich systém. Tomáš Mládek

4 Z PRAHY 4 Jizvy na tváři Prahy tehdy a dnes Praha, hlavní město České Republiky, je bezpochyby největším tahounem české ekonomiky (26,1% republikového HDP v roce 2009). Mohlo by se tedy zdát, že oplývá bohatstvím a prosperitou, které ji umožňují rozvoj ve prospěch jejích obyvatel. Bohužel tomu tak docela není. Před rokem 1989 byla Praha městem, které mělo být vzornou výkladní skříní tzv. reálného socialismu. Ve skutečnosti ale v té době značně urbanisticky trpěla, a to zejména kvůli chátrání historického jádra a starších čtvrtí města, ve kterých docházelo i k bourání některé staré zástavby. V 70. letech byla v rámci budování základního komunikačního systému postavena pražská severojižní magistrála, kvůli čemuž došlo k prodloužení dálnice do centra města a k přetnutí původního funkčního spojení Nového Města s Vinohrady a Žižkovem. Odnesla to část parku u Hlavního nádraží a také tramvajové tratě mezi Bolzanovou ulicí a Náměstím I.P.Pavlova. Magistrála v podstatě zabila, nebo ochromila život nemalé části středu města s obrovským potenciálem, což si člověk snadno uvědomí například při procházce či průjezdu špinavou, hlučnou a zplodinami otrávenou Legerovou ulicí. Těch hříchů proti zdravému rozvoji města bylo ovšem více. Vedle bourání starého Žižkova a nahrazení starých domů nepříliš vzhlednou panelovou zástavbou docházelo zároveň k již zmíněnému masivnímu chátrání dalších starých předměstí Prahy Smíchova, Holešovic, Karlína, Libně či Nuslí. Z počinů obzvláště zavrženíhodných pak nesmíme zapomenout na demolici historické budovy nádraží na Těšnově, která byla opravdu krásnou novorenesanční stavbou, jež ale neměla v normalizačním pojetí výstavby města moc šancí na přežití. Nutno dodat, že nádraží, které, pravda, nemohlo po zrušení železniční tratě přes Libeň a Rohanský ostrov sloužit svému původnímu účelu, mohlo být podobně jako nádraží Orsay v Paříži využito třeba jako muzeum. Kapitolou samou pro sebe byla rozsáhlá výstavba sídlišť převážně na okraji Prahy. Na jednu stranu je pravda, že se díky nim celkový standard bydlení v městských bytech postupně zlepšoval. Zatímco za První republiky bydlela většina pracujících v pavlačových domech s byty o jedné místnosti se společným sociálním zařízením, v šedesátých letech už byl standard bytů na nově stavěných sídlištích - ne vždy panelových, mnoho starých sídlišť bylo cihlových, již 2+1 první kategorie. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak již probíhala výstavba sídlištních bytů s převahou bytů 3+1. Na druhé straně je ovšem skutečností, že sídliště měla mnoho much. Ať už to byla nepříliš vysoká estetická kvalita sídlištní zástavby, tak i skutečnost že novým panelákům musela mnohdy ustoupit původní zástavba a došlo i k devastaci okolní krajiny. Sídliště se stavěla s prvořadým účelem ubytovat co nejvíce osob, stavební suť často nestíhala být odvážena a tak v blízkosti sídlišť vznikaly nevzhledné haldy. Stejně tak životní prostředí na nových sídlištích nebylo v prvních letech jejich existence nijak vábné: neexistence chodníků, absence zeleně a občanské vybavenosti, po každém dešti se nové obytné soubory měnily v ráj bahna a taktéž městská doprava návalu nových obyvatel mnohdy nestačila. Ke konci osmdesátých let nicméně vznikla i architektonicky a i co do vybavenosti hodnotnější sídliště - Jižní Město II, Barrandov či Jihozápadní Město. Za velký počin doby před listopadem 89 lze bezesporu považovat otevření prvních úseků metra, které ostatně rostlo rychlejším tempem než dnes. Přesto nelze rozvoj Prahy mezi lety hodnotit nějak zvlášť pozitivně. Změna ekonomiky z centrálního plánování na volný trh přinesla velké změny v pohledu na rozvoj celé společnosti a tím také měst včetně Prahy. Na počátku byla zastavena výstavba panelových sídlišť, dokončovány byly pouze ty, které byly rozestavěny před listopadovou změnou. Bytová výstavba byla velmi utlumena, v devadesátých letech bylo v Praze postaveno jen velmi málo nových bytů. Především z toho důvodu, že radnice a stát daly ruce pryč od komunální výstavby, naprostá většina nové výstavby přešla do rukou soukromých developerů. Tím pochopitelně došlo k razantnímu snížení dostupnosti bydlení pro neprivilegované vrstvy obyvatel. Jestliže před rokem 90 jste mohli získat od města potažmo od státu byt s nízkým nájemným, vlivem zavádění tržních mechanismů je od devadesátých letech stále těžší najít pro mladého člověka, ale vůbec pro všechny, kdo neberou alespoň průměrný plat, cenově dostupné bydlení. Jestliže se cena nájemného za byt 3+1 v obecním bytě okolo roku 1994 pohyboval kolem nějakých čtyř tisíc korun, dnes se platí v obecních bytech za stejný byt i korun. A v soukromých domech platíte za stejný byt klidně i korun. A koupit nový byt? Bylo by to pěkné ale musíme si uvědomit že cena bytu v nových domech stavěných soukromými developery se pohybuje od 38 tisíc korun za metr čtvereční, takže za byt o třech pokojích dáte několik milionů. A v mnoha nových projektech je počáteční cena třeba takových 50 tisíc za jeden čtvereční metr. Je sice pravda, že bytové domy stavěné dnes jsou esteticky mnohdy mnohem zdařilejší než panelová výstavba let minulých, ceny jsou však vysoké, neúměrně příjmům většiny obyvatel Prahy. Navíc nelze opomenout, že mnoho developerských projektů vzniká na místech původní zeleně či v blízkosti chráněných přírodních památek, jak je tomu například v Prokopském údolí, které je navíc místy zaváženo zeminou z výstavby obytných domů. Stejně tak dnešní nová výstavba je i velikostně mnohdy velmi disproporční původní zástavbě, jak je tomu například na Velké Ohradě, kde společnost Central group staví v okolí rodinných domů a maximálně osmipatrových paneláků dvojici věžáků o 22-ti patrech. Podobný problém byl před lety ve Vršovicích na Edenu, kde padl park za oběť zcela disproporčnímu obřímu nákupnímu centru. Vůbec skutečnost, že jeden investor postaví viladům a vedle něj jiný začne stavět věžáky už bohužel patří k současnému koloritu výstavby v Praze. Praha je zároveň smutným příkladem cpaní zástavby na jakékoliv volné místo. Například na sídlišti Lužiny na Praze 13 existoval záměr soukromého investora postavit na značně malé ploše mezi ulicemi U Jezera, Mukařovského a Archeologická čtyři výškové budovy, jež by přečnívali okolní zástavbu o sedm pater. Od návrhu nakonec sám investor upustil, což je dobře, protože to poslední co pražská sídliště potřebují, je aby se na těch nevelkých volných plochách - nikoliv prolukách, na kterých je alespoň jakás takás zeleň, stavěly stále nové budovy. Ještě výmluvnějším příkladem je plán na zastavění zelených ploch na takzvaném Trojmezí mezi Prahami 4, 10 a 11 nebo plán bývalého starosty-korupčníka Prahy 5 Milana Jančíka vyjmout z fondu městské zeleně a zastavět plochy v Motolském lese. Pod vedením pravicové radnice se Praha stala rájem investorů, pro které je magistrát ochotný zajistit nikterak levné demolice, inženýrské sítě či dekontaminace, pro lidi nespojené s byznysem už ale zdaleka tolik nedělá. Bytů se v Praze sice po hubených 90. letech zase staví ročně tisíce, startovních nebo sociálních bytů je ale mezi nimi za posledních 15 let opravdu minimum. Místo toho se radnice před loňskými komunálními volbami vytasila s plánem segregovat ty

5 Z PRAHY 5 úplně nejchudší Pražany do jakéhosi tábora pro bezdomovce. Je třeba uznat, že vzhled historických částí Prahy se od roku 89 skutečně rapidně zlepšil. Mnoho domů bylo zrekonstruováno, revitalizace probíhá i na sídlištích, která, stejně jako třeba Žižkov či Karlín skutečně takříkajíc prokoukla. Abychom se ale neopíjeli radostí, mnohde bylo oživení starých čtvrtí spojeno s vytlačováním původních, středně či nízko- příjmových skupin obyvatel. Během uplynulých 20 let tak z užšího centra města téměř zmizeli obyvatelé, vystěhovávaní do odlehlejších míst města, ať už kvůli horentnímu nárůstu nájemného nebo z libovůle nových majitelů nemovitostí. Zmizeli staří lidé a rodiny s dětmi, stejně jako většina lidových hospod, škol, školek a služeb pro široké vrstvy obyvatel, které nahradily obchody s křišťálem, bižuterií, loutkami a různým kýčem a luxusní podniky pro turisty a horních deset tisíc. Také ve čtvrtích, kde probíhá revitalizace, řádně vzrostlo nájemné. K těmto negativům dochází jak kvůli obecnému trendu podřizování zájmů lidí a komunit zájmu kapitálu, tak kvůli odmítání smysluplných regulací a plánování ve vývoji města. Praha by si kromě dostupného bydlení pro všechny zasloužila také znovuzavedení instituce hlavního městského architekta, který by dokázal dát územnímu plánu i budoucí výstavbě normálnější rysy. Místo stále nových obchodních center je třeba dát mnohem větší prostor zeleni a místo financování stále nových tunelů a dálnic by bylo dobré zaměřit se na další rozvoj kvalitní městské hromadné dopravy. Přemysl Klamperna Tunel na konci tunelu 10 miliard korun českých. To jistě nejsou zrovna malé No, čekáte, čekáte číšník stále nejde. A když už rovněž vyžádaly prodloužení stavby. A prodražení. peníze. čekáte více než půl hodiny, Tak za v pořadí třetí Tato suma se rovná tak se konečně svého propad tunelu Blanka výši nedávných nutných guláše dočkáte, ale na škrtů na mzdách státních účtu máte místo 75 korun poblíž Ministerstva kultury zaměstnanců a dalších napsáno 105. Tolerovali v červenci 2010 musel výdajích ministerstev. byste něco takového? Metrostav zaplatit 1 milion Tato suma představuje Jistěže ne! korun pokuty Českému také čtyřnásobek peněz, o které se nyní tak zuřivě S takovým vrchním resp. provozovatelem restaurace báňskému úřadu (v říjnu pak mimochodem vládní válčí v rezortu zdravotnictví bychom vyběhli. Ovšem mafie odvolala kritika na mzdy lékařů. pozor, co kdyby měl takový Blanky a vyšetřovatele Ale 10 miliard jsou také čtverák schovanou opakovaných propadů peníze, o které se jen tak smlouvu, kde by bylo mezi řečí přihlásila firma černé na bílém psáno Metrostav coby navýšení (samozřejmě ukryté v nákladů na stavbu právnické hatmatilce), tunelového komplexu Blanka v Praze. Ano, stavba, která měla původně stát dvacet pět a půl miliardy bude nyní stát nejméně o 40% víc. Miliarda sem, miliarda tam. A bodejť by těch miliard nebylo hned deset, když přece Metrostav je na tunelování odborník! Ovšem při tomto druhu pražského tunelování si nevystačíte s bagry, razícími štíty a vrtačkami. Účinnějším nástrojem, díky němuž pukají skály a vydávají pak (firmě Metrostav) svůj cenný poklad z veřejných zdrojů, je politik, zejména pak v Česku v uplynulých 21 letech budování kapitalismu k tunelování vyšlechtěný poddruh politik modrý. V tomto konkrétním případě se ten politik jmenuje čistě náhodou Bém. A nebo Svoboda. O tom, kdo si to takříkajíc nadrobil, se mezi oběma ctihodnými pány vedou spory. Buď jak buď byl to čelný pražský politik, který nese odpovědnost za podepsání smlouvy s firmou Metrostav. A tato smlouva je opravdu kouzelná. Představte si situaci, kdy si v restauraci objednáte z hotových jídel segedín s knedlíkem za nějakých 75 korun. že restaurace má právo účtovat na Vás dodatečné náklady a přinést vám jídlo, jak jí to vyjde.pak byste byl asi ztracen. Obrovským průšvihem je, že vše nasvědčuje tomu, že právě takto psanou smlouvou Metrostav disponuje. Metrostav si již jednou, začátkem roku 2010, za stavbu komplexu Blanka nárokoval příplatky tehdy zkusmo několik set milionů. Ani jeho mluvčí, František Polák, nebyl schopen jasně vysvětlit, za co to vlastně je. Prý to nějak souviselo s inflací či růstem DPH. Během stavby tunelu Blanka došlo třikrát k propadům půdy z povrchu. Na domech na Letné, pod kterou se tunely hloubí, se objevily praskliny. I přes všechny tyto skutečnosti se s Metrostavem Praha nerozloučila. Má totiž onu kouzelnou smlouvu, která mu toleruje prakticky všechno. I navyšování nákladů, i prodlužování termínů ukončení stavby. Sankce nehrozí žádné. Pokud jde o ty termíny, dodejme, že zde není vina pouze na Metrostavu, neboť na stavbě navazujících úseků k Blance jsou zainteresováni i další tuneláři. Leč například zmíněné propady v jeho režii si stavby, Dušana Havla, z pozice náměstka Úřadu a přeložila jej na nevýznamné místo do Plzně) a 9,5 milionu korun Praze za škody v terénu, posudky odborníků a poškození dobrého jména města. Celkově tedy Metrostav musel zaplatit 10,5 milionu korun, a to za vlastní chybu prokazatelné nedodržení zavedených technologických postupů ražby. Nyní si však Metrostav, a na to si člověk opravdu musí posadit, nárokuje právě s ohledem na nutnost změnit metodu budování tunelu o celých 200 milionů korun více, než bylo v původní smlouvě! Tak jako není konec tunelového hospodaření vidět na účtu, který budou muset Pražané zaplatit, není vidět ani v čase. Z termínu zprovoznění 2011 se stal rok 2012, pak 2014, a nyní již někteří, jako náměstek primátora Březina, hovoří o možném zakonzervování stavby na dobu, až se najdou další peníze. Již za minulý rok totiž Praha Metrostavu dluží 2 miliardy. Bloudíme tmou a světlo se stále neobjevuje. Blanka je prostě vážně velký tunel. Nikola Čech

6 ZDRAVOTNICTVÍ 6 Klaus, Heger a jiní vyděrači Exodus nastane za xxxxxxx vteřin. Právě tak zní varování na figuríně doktora, která již několik měsíců doprovází kampaň lékařů Děkujeme odcházíme a nelítostně odpočítává čas do chvíle, kdy české nemocnice naráz přijdou o tisíce lékařů. Zatím jich je něco přes 3800 z asi dvanácti tisíc. Odchází kvůli nízkým mzdám, šílené pracovní době, rozvrácenému systému předatestačního vzdělávání i plýtvání veřejnými prostředky na neprůhledných zakázkách. Očekávání vlády, že protest nějak vyšumí a podle neblahého vzoru většiny odborových akcí posledních let dostane tzv. výstražnou podobu, se nenaplnila, a tak je nutné vytáhnout do boje proti lékařům v plné polní. A mediální artilerie pochopitelně pálí z první linie. Vyděrači!, nemravní prznitelé Hippokrata, držitelé rukojmí tak právě tato slova na adresu lidí v bílých pláštích můžeme dennodenně slyšet z úst politiků a číst z elaborátů pravicových novinářů. Lékaři jsou obviňováni, že drží bezbranné pacienty jako rukojmí a díky tomu mohou finančně vydírat stát, v době údajně tak potřebných ba prý i nutných škrtů a reforem, které nás mají zachránit před peklem Řecka. Zuřivost útoků proti doktorskému protestu a špína litá na jejich hlavy se samozřejmě liší novinář od novináře a politik od politika, v zásadě však nezná žádných mezí. Kvůli nespokojeným lékařům se budou zavírat nemocnice! Kvůli nespokojeným lékařům jsou v ohrožení rodičky a novorozenci! Kvůli nespokojeným lékařům přijdou o práci tisíce sester! Kvůli nespokojeným lékařům všichni zkrachujeme! Na mozek obyčejného českého pracujícího je neúnavně uplatňováno něco, co už spíš než masáž připomíná rozbíjení neuronů mající vést ke ztrátě schopnosti přemýšlet. Nekorunovaným králem demagogické sprostoty je Blesk ten se vysmívá chudobě lékařů s poukazem na peníze vydané na jejich protestní kampaň (placenou z odborové pokladny) a pak tvrdě nařizuje: Konec komedie, omluvte se a jděte léčit! Bez obalu by to bylo: držte hubu a krok! Politici nezůstávají pozadu. Protest zaměstnanců zjevně neberou na lehkou váhu, když už upoutal pozornost i prezidenta Klause. Prezident, a vzhledem k dlouhodobému n(n) ečasu v koaliční atmosféře i faktický šéf vlády, přerušil své obvyklé, hlubokomyslné monology o zkaženosti Evropské unie a na adresu doktorů si stěžoval celému národu ve svém novoročním projevu. I on má doktory za vyděrače, kteří se navíc svým odchodem odcizí rodné zemi a bídně zahynou. Kdo takhle mluví? Ten samý Klaus, který jako ministr financí a předseda vlády začátkem 90. let rozjel šokovou terapii privatizace a restituce vedoucí k nevídanému zmrhání a zničení miliardových hodnot. Ten samý Klaus, který před 20 lety položil svojí politikou základní kámen k postupující finanční devastaci českého zdravotnictví, stejně jako školství a celého veřejného sektoru. Ten samý Klaus, který dnes bagatelizuje problém korupce a uklízí stopy po jednom z mnoha penězovodů, kterými se tunelují naše peníze do kapes kapitalistické kleptokracie. Je to opravdu pikantní: Když (také) kvůli Klausově protržní politice odchází rok co rok do zahraničí miliardy korun na dividendách a ziscích nadnárodních firem, jimž přišlo Česko v léno, tak je to v pořádku. Když ale (také) kvůli Klausově politice finančního podkopávání zdravotnictví chtějí do zahraničí či mimo obor odejít lékaři, tak jsou vyděrači! Zde najednou neoliberální poučky pana prezidenta neplatí. Lékaři a možná že i kdokoliv jiný dnes podle Klause nemá ani právo na změnu profese ani právo na práci tam, kde se mu po šesti letech mimořádně náročného vysokoškolského studia dostane alespoň něco víc než průměrná mzda v zemi, což bohužel není případ České republiky. Pak je ovšem otázka, kdo je tu vlastně rukojmím. Lékaři jsou morálně vydíráni k tomu, aby se stali zajatci na potápějícím se Titaniku českého zdravotnictví, za jehož špatný kurz přitom nenesou odpovědnost a vinu oni, ale garnitury ministrů zdravotnictví a předsedů vlád tedy i páni Klausové! Ovšem (ne)morální vydírání uplatňované proti lékařům se míjí účinkem, a tak někteří profesionální vyděrači usoudili, že bude třeba je jako rukojmí vzít fyzicky, tak jak se to dělá v akčních filmech. Politický kriminálník Heger si vzal do hlavy, že když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém: hejtmani na befél vyhlásí v krajích stav nebezpečí (nouze), který se normálně vyhlašuje v případě nečekaných živelných katastrof či epidemií. V takovém případě doktoři chtě nechtě budou muset narukovat zpátky do nemocnic a povinně léčit. Kdo nepůjde, zaplatí dvacet nebo i padesát tisíc korun pokuty. Člověk si marně vybavuje kantory vtloukaná fakta ze školních lavic: kdyže u nás vydali ten patent o zrušení roboty? Pro Hegera jsou zákony ohebné jak proutky. A když se dají ohýbat, dá se s nimi i švihat po hlavách lidí, kteří pak jako rukojmí budou muset i nadále snášet dnešní, pro ně zcela oprávněně neudržitelný režim: 1000 přesčasových hodin ročně (kvůli účelové výjimce ze zákoníku práce, zakrývající chronický nedostatek lékařů, jež má nicméně přestat platit ) při hodinovém platu 110 Kč hrubého. Je zcela zřejmé, že vyděrači a držiteli rukojmích nejsou v tomto sporu lékaři, ale ti, kdo lékaře a současně i pacienty nutí, aby nesli na svých bedrech následky jejich vlastní destruktivní politiky a nezodpovědných rozhodnutí. Peníze na mzdy lékařů samozřejmě jsou na tučných kontech zdravotních pojišťoven, v jejich kyklopských palácích a stejně obřích režiích, v nehorázně předražených zkorumpovaných nemocničních zakázkách všeho druhu a pochopitelně v oblasti léků, kde si mastí kapsy nadnárodní farmaceutická lobby. Tady je třeba brát. A nelítostně! A pokud se někdo ptá: A proč mají dostat zrovna lékaři?, nechť si odpoví: protože za svoje práva bojují. Protože bojují za to, aby už nebyli rukojmími v systému chronicky tunelovaného zdravotnictví. A co vy? Chcete snad vy zůstat rukojmími vlády krize, škrtů a korupce? Nikola Čech

7 Z PRACOVIŠŤ 7 DĚKUJEME, ODCHÁZÍME. A PROČ? rozhovor s lékařem Jednou z bezpochyby nejvýznamnějších událostí přelomu roku je v Česku protest lékařů Děkujeme odcházíme, který je svým způsobem provedení bezprecedentní. Kvůli poměrům v českém zdravotnictví, zejména nízkému platovému ohodnocení doktorů při neúměrné pracovní době, se rozhodlo tisíce nemocničních lékařů podat hromadně výpověď ze svých pracovišť. V tuto chvíli jde o zhruba 3800 z nemocničních lékařů v ČR. O tom, jaké konkrétní důvody je k tomuto jednání vedou, jak vypadá nynější celková situace s průběhem protestu i o dalších otázkách spojených s tímto tématem, jsme udělali rozhovor s jedním mladým lékařem z velké pražské nemocnice, který vám zde přinášíme. Stejně jako tisíce dalších lékařů jsi se rozhodl připojit k protestu Děkujeme, odcházíme a ke konci roku podat výpověď z nemocnice. Jaké důvody tě k takovému kroku vedly? Tomáš: Akce děkujeme odcházíme se týká primárně mezd lékařů a předatestačního vzdělávání. Mzdy lékařů jsou ryze uměle vytvořené a z mnoha úhlů pohledu mi připadají neadekvátní. V současné době je plat nastupujícího lékaře srovnatelný s platem v řemeslnických profesích. Plat soudce, kterým se člověk stane po absolvování právnické fakulty, cca pěti letech čekatelství a dovršení 30 let, je Plat atestovaného lékaře tj. po studiu medicíny, po cca pěti až šesti letech praxe a složení atestační zkoušky je kolem České zdravotnictví disponuje cca 280 miliardami Kč na rok. Na navýšení našich mezd je třeba kolem 2% z těchto prostředků. Na účtech menších zdravotních pojišťoven zůstává z minulých let 14 miliard Kč a pro rok 2011 se očekává nárůst prostředků vybraných na zdravotním pojištění. Co se týká druhého bodu (předatestační vzdělávání), tak po změnách z dílny minulého vedení ministerstva (náměstkyně Helerová) se toto stalo v podstatě nesplnitelné. Když už jsi zmínil to vzdělávání, co přesně lékařům na dnešním systému vadí? Tomáš: Předatestační vzdělávání trvá přibližně pět let. Tento systém je nastaven tak, že velkou část z těchto pěti let praxe musí lékař absolvovat na pracovišti s často jemu vzdálenou odborností. Prvé dva roky absolvuje takzvaný společný kmen zakončený testem (např. dermatologové prvé dva roky interní či chirurgický kmen, oftalmologové chirurgický kmen, neurologové vlastní kmen nemají ) Pro kolegy z menších oborů je toto svízelné, protože se na své kmenové pracoviště dostanou po zhruba 2 letech. Fakticky je za těchto podmínek nikdo buď nezaměstná či na povinné stáže nepustí. Trvajícím problémem především menších nemocnic dále zůstává způsob financování. Některé nemocnice doktorům přispívají, na oplátku pak ale kolegům nutí smlouvy, které je zavazují na pracovišti zůstat i mnoho let po atestaci. Samotnou atestaci a povinné kurzy si jinak lékaři platí sami. Jak se vyrovnáváš s tím, že někteří politikové, nebo média informují veřejnost, že jako lékaři máte vysoké platy 50 tisíc v průměru a přesto vám to nestačí. Co by si na to řekl? Tomáš: Tyhle průměrné platy vznikají tak, že lékař musí ke své normální pracovní době odpracovat obrovské množství přesčasů. Běžně slouží 4 pracovní dny a k tomu celý víkend. Fakticky nepracuji na jeden úvazek, ale na úvazek a půl. Průměrný plat lékaře po dokončení školy je 17 tisíc hrubého, po pěti letech praxe a atestaci asi 25 tisíc. To je hluboko pod průměrným platem vysokoškoláků v Česku. Oněch zmiňovaných 50 tisíc Kč je ještě uměle vytvořeno zprůměrováním mezd kolegů se základním úvazkem 0.,, kteří ale navíc slouží a mzda je poté násobena na koeficient úvazku 1,0. Takových kolegů je zvláště ve fakultních nemocnicích celá řada. Myslíš, že váš protest a hromadné podávání výpovědí může uspět? Tomáš: Vzhledem k tomu, že platy jsou tvořeny uměle díky monopolnímu postavení zaměstnavatele, je jedinou šancí na jejich navýšení koordinovaný postup. Již nyní se na řadě míst slibuje nárůst peněz na osobním ohodnocení, což ukazuje, že peníze jsou. Na jednu stranu je to dobře, protože se již takto zvyšuje cena lékařské práce. Na druhou stranu je tu nebezpečí, že se tak podaří část lékařů uplatit, což by protest oslabilo. Vraťme se teď konkrétně k tvojí situaci. Zajímalo by mě, jak vypadá situace s protestem Děkujeme, odcházíme na tvém pracovišti? Tomáš: Tak já pracuji ve Fakultní nemocnici v Praze a u nás to podepsali všichni lékaři kromě primáře. Jsou přímo u vás aktivní v celé věci odbory? Jsi ty sám odborově organizovaný? Tomáš: Akce je odbory-lok zorganizována, ale většina signatářů v odborech není. Na našem pracovišti není v LOKu nikdo. Vzhledem k dobré organizaci a racionálnímu mediálnímu vystupování tváří kampaně je ale nyní o vstup do odborů větší zájem. A co si o vašem protestu myslí zdravotní sestry? Mluvíte o tom s nimi? Tomáš: Z okolí jsem se setkal s pozitivními reakcemi sester, oficiálně nevím o jednotném stanovisku odborné sesterské asociace. Pokud ty sám pracuješ na oddělení, kde má protest silnou podporu, víš o nějakém případu, kde se proti lékařům, kteří by chtěli podat výpověď, uplatňuje nějaký nátlak? Tomáš: Nyní po doručení výpovědí je už nátlak patrně všude. Vyhrožuje se zavíráním nemocnic,,,nucenými pracemi, profesními dopady, atd. Jinde se naopak slibují peníze za stažené výpovědi či navýšení osobních ohodnocení. Cílem je oslabení jednotného postupu. A co konkrétně budeš dělat ty, pokud vláda neustoupí a lékařům peníze nepřidá? Tomáš: Budu se ještě intenzivněji učit německy, dodělám si B2 zkoušku a půjdu za prací ven. Do té doby si najdu práci mimo zdravotnictví. Děkujeme za rozhovor!

8 ZDRAVOTNICVÍ 8 Program NAL v oblasti zdravotnictví Zdravotní péči je třeba důsledně pojímat jako pozitivní sociální právo a nikoliv jako zboží. Přístup k zdravotní péči musí náležet všem obyvatelům ČR včetně přistěhovalců, zahraničních dělníků a studentů s trvalým i přechodným pobytem, a to v rovné míře bez ohledu na sociální postavení a obsah peněženky. 1. Všeobecné zdravotní pojištění bez úlev pro podnikatele a bohaté: Požadujeme zachování všeobecného povinného systému odvodů zdravotního pojištění zaměstnanci, osobami samostatně výdělečně činnými (OSVČ), zaměstnavateli, nebo státem (za děti, studenty, nezaměstnané, důchodce apod.), v případě prvně jmenovaných skupin přinejmenším v dnešní procentuální výši se zavedením vícepásmové progrese podle příjmů, v případě státních pojištěnců pravidelně valorizovanou částkou. Požadujeme odstranění jakýchkoliv stropů pro platbu zdravotního pojištění (v současnosti se zdravotní pojištění neplatí z příjmů přesahujících 148 tisíc korun měsíčně), zvýšení vyměřovacího základu pro placení zdravotního pojištění u OSVČ a zavedení odvodů zdravotního pojištění z podílu na zisku firem a z dividend. 2. Přísun peněz z tabáku a alkoholu. Zrušení diskriminačních poplatků: Do zdravotního pojištění je třeba přímo převádět podíly ze spotřebních daní na alkohol a cigarety (případně jiné obdobné položky), coby daň za osobní zdravotně rizikové chování. Naopak požadujeme okamžité zrušení všech tzv. regulačních poplatků (za recept či položku na receptu, za pohotovost, za návštěvu lékaře, za návštěvu specialisty bez navštívenky od praktického lékaře apod.), které jsou ve skutečnosti pouze nepřímou daní postihující naprosto legitimní využívání námi již zaplacené zdravotní péče, navíc s diskriminačním zaměřením především na sociálně slabší skupiny (důchodci, rodiny s malými dětmi). 3. Žádné standardy a nadstandardy! Rovný přístup k zdravotní péči pro všechny: Naprosto odmítáme vznik nějakých ubohých zdravotnických standardů pro pracující a nadstandardů pro bohaté. Zdravotní péče zajišťovaná z výběru zdravotního pojištění musí být v nejlepší dosažitelné kvalitě dostupná pro všechny, kteří ji potřebují! Do systému péče hrazené z všeobecného zdravotního pojištění je třeba vrátit péči, která z ní byla v uplynulých 20 letech vyjmuta (zubolékařská péče, antikoncepce, různá očkování, lázeňská a rehabilitační péče, speciální lékařské prohlídky a administrativní výkony ve zdravotnictví apod.) Mimo systém všeobecného zdravotního pojištění bude existovat individuální zdravotní připojištění určené pouze na luxusní (ze zdravotnického hlediska neodůvodněné) zákroky a zdravotnický materiál, výdaje spojené s případnými následky pěstování zdravotně rizikových koníčků a sportů, apod. a případné hrazení běžné zdravotní péče v cizině. 4. Jedna všeobecná státní zdravotní pojišťovna: Požadujeme vyvlastnění všech zdravotních pojišťoven fungujících v ČR a jejich sloučení do jediné všeobecné státní zdravotní pojišťovny. Tato pojišťovna bude nadále jediným výběrčím a správcem veškerých peněz ze všeobecného zdravotního pojištění se ze zákona vymezenými provozními výdaji v maximální výši 2% z vybrané sumy. Všeobecná zdravotní pojišťovna musí pracovat na neziskovém základě a musí být postavena pod kontrolu zástupců lékařů, pacientů a státu. Dosažené úspory na energiích, nájmech, administrativě apod., stejně jako prostředky ze správy či prodeje přebytečného majetku pojišťoven musí být transparentně použity na růst platů zdravotnického personálu, lepší vybavení nemocnic, další zkvalitňování lékařské péče apod. 5. Síť dostupné zdravotní péče v neziskových zařízeních. Garantované platy zdravotnického personálu: Stát musí garantovat existenci sítě vlastních neziskových zdravotnických zařízení nemocnic, léčeben dlouhodobě nemocných, stanic zdravotnické 12 tisíc stávkujících sester bojovalo v červnu 2010 v Minneapolis nejen za sebe, ale také za pacienty záchranné služby, poliklinik, ambulancí, zubařských ordinací a pohotovostí pokrývající v dostatečné míře celé území republiky. S těmito zařízeními bude všeobecná zdravotní pojišťovna na objektivním základě uzavírat smlouvy na poskytování úhrad za zdravotní péči v rovné výši za stejný úkon a materiál pro všechna zařízení. Stát musí být garantem kvality a bezpečnosti zdravotní péče v těchto zařízeních. Obdobné smlouvy na poskytování úhrad bude pojišťovna moci uzavírat i se zařízeními v nestátních rukou (soukromé, nadační, církevní apod.) Stát ve své síti neziskových zdravotnických zařízení bude garantovat výši platů pro zdravotnický personál (lékaře a sestry) v relaci k průměrné mzdě a jejich dosažené odbornosti. Stejně tak bude v těchto zařízeních garantovat a plně financovat atestační přípravu lékařů. 6. Vnitřní úspory - centrální nákupy zařízení a elektronické aukce: Všeobecná zdravotní pojišťovna a státem vlastněná síť zdravotnických zařízení budou na základě vnějších podnětů plánovitě zajišťovat centrální nákup zdravotnického zařízení a přístrojů s cílem optimálního využití specializované zdravotnické techniky a dosažení nejvýhodnějších cen od výrobce zařízení. Různé specializované zařízení je třeba po analýze jeho budoucího efektivního využití důsledně nakupovat formou elektronických aukcí. 7. Vyvlastnění farmabyznysu a velkoobchodu s léky. Konec privatizacím: Veškeré české farmaceutické firmy a provozy zahraničních firem vyrábějící léky v Česku stejně jako veškerý velkoobchod s léky a distribuce lékařských přístrojů budou vyvlastněny coby strategické odvětví do rukou státu. V souvislosti s tím budou ceny všech léků paušálně sníženy o dnes existující velkoobchodní marže (pro marže státních i soukromých lékáren zůstane nepřekročitelný horní limit). Jakákoliv další privatizace zdravotnických zařízení, a to i formou out-sourcování hlavních aktivit, přeměna zdravotnických zařízení či fakultních nemocnic na obchodní společnosti apod. je nepřípustná. Systém zajišťování očkovacích látek, správa tkáňových bank, veškerý odběr a případný obchod s krevní plasmou a služby právě rušených zdravotních ústavů musí být rovněž znovu předány do rukou státu. 8. Pořádek v lékové politice a kontrola veřejnosti: Státní úřad pro kontrolu léčiv, který je dnes nástrojem farmaceutické lobby, musí být transformován do průhledně fungující instituce s kontrolními a rozhodujícími pravomocemi zástupců státu, odborů, lékařů, nezávislých odborníků a pacientských svazů.

9 ZE SVĚTA 9 Tuniská revoluce se šíří Třináctiletá Sylvia Diggory, v roce 1948 ve Velké Británii první pacientka Národního systému zdravotní péče. Do doby, kdy si miliony lidí nemohly dovolit jít k lékaři by nás zřejmě ráda vrátila česká pravice. Musí neprodleně proběhnout úplná inventura všech léčebných přípravků s vyřazením těch, jejichž terapeutický efekt je neprokazatelný a sporný. Pro úhrady léků z pojištění musí platit zásada, že za stejný terapeutický efekt musí být stejná úhrada. Stát musí stanovit minimální a maximální výše doplatků a rozšířit počet plně hrazených léků na trhu v každé lékové skupině (dnes se formálně vyžaduje jeden bezdoplatkový lék na skupinu). Plýtvání s léky je třeba řešit tlakem na dodávání menších balení resp. možností předpisů a prodeje pouze části balení v lékárnách. Nejběžnější léky typu acylpyrin, paralen apod. budou úplně vyčleněny z úhrad ze zdravotního pojištění a dány k přímému volnému prodeji i mimo lékárny. Zbude tak více peněz na léčení opravdu vážně nemocných, na které se dnes musí nedůstojně vybírat peníze pouliční charitou (žebráním). 9. Pryč s patenty a reklamou na léky: V oblasti zdravotnictví a zdravotního výzkumu je nutné celosvětově prosadit úplné odstranění patentové ochrany, která brání přístupu k lékům a zdravotnickému materiálu těm, kteří je nejvíce potřebují, a zbytečně finančně zatěžuje celý zdravotnický systém. Produkty vědeckého bádání a výzkumu se musí stát pokladnicí přístupnou všem a pacientům se musí dostat účinné léky, které jsou dnes v zájmu nadnárodních farmaceutických korporací záměrně drženy v trezorech. V zájmu dalšího snížení nákladů prosazujeme úplný zákaz jakékoliv reklamy na léky a léčivé přípravky. 10. Prevence pro zdraví i úspory: Stát musí rozšířit případně obnovit masové prevenční zdravotní a zdravotněsociální programy, jejichž efekt může výrazným způsobem přispět k zlepšení zdravotního stavu obyvatel, omezení rizik a finančním úsporám. Pro všechny ročníky základních škol je třeba zajistit 2x ročně bezplatné návštěvy zubních ordinací. Je třeba rozšířit programy prevence kouření, toxikomanie, nemocí z nedostatku pohybu, očkování, vyšetření na rakovinu prsu, prostaty, tlustého střeva a konečníku, přítomnost papilomaviru, financovat povinné hodiny plavání pro žáky a studenty, zavést do školních osnov zdravovědu atd... Tunisko, Alžírsko, Libye, Jemen, Jordánsko, Egypt Severní Afrikou a Blízkým východem se šíří revolta, desetitisíce či statisíce lidí v každé ze zemí se v ulicích odvážně staví proti represivním složkám místních diktatur, které neváhají používat proti demonstrantům ostré palby. V Tunisku již vláda padla, ale i zde protesty pokračují dál. Bída a nezaměstnost Byť se protesty rychle proměnily v politické, boj za demokratické svobody a práva, za svržení autokratických policejních režimů, ona jiskra, která je zažehla, byla ekonomická. 17. prosince se v Tunisku v zoufalství upálil Mohammed Bouazízí, když mu policie zabavila zeleninu a ovoce, které prodával na ulici, aby vůbec přežil, přestože měl univerzitní vzdělání. Umíral se slovy již žádnou bídu, žádnou nezaměstnanost. V podobné situaci jako Mohammed je v Tunisku mnoho, zejména mladých lidí. I když je oficiální nezaměstnanost 14%, u mládeže je až trojnásobná, bez práce je na 200 tisíc lidí s čerstvým vysokoškolským diplomem. Přitom Tunisko bylo Mezinárodním měnovým fondem dáváno ještě v roce 2010 ostatním zemím za příklad jako ekonomický zázrak a MMF společně se Světovou bankou tvrdil, že přestálo kapitalistickou krizi posledních let lépe než mnohé jiné země. Pochvala přišla kvůli tomu, že tuniská vláda prováděla neoliberální politiku, kterou tyto instituce podmiňovaly půjčku programy strukturálního přizpůsobení. Tou byla především privatizace průmyslu a služeb a škrty ve veřejné sféře. Krize způsobila pokles klíčového vývozu do evropských zemí a naopak odliv evropských turistů, kteří do nástupu krize měli severoafrické země za levné turistické destinace. Tunisko sice je jedním z hlavních afrických exportérů, především textilu a potravin, nicméně tohoto postavení dosáhlo jen za cenu nízké pracovní síly, potlačování odborů a jakékoli politické opozice, jejíž aktivisté končili ve vězení. Přesto již v roce 2008 či 2010 proběhly protesty nezaměstnaných, především v hornických regionech. Až nyní ale rostoucí nezaměstnanost, bída a otřesné životní podmínky a žádná či velmi malá perspektiva zlepšení znamenaly, že Mohammedova sebevražda (přestože nebyla jediným podobným incidentem), zažehla vlnu protestů po celé zemi. Za svobodu a demokracii Reakcí režimu prezidenta bin Alího bylo násilné potlačování všech protestů. Bin Alí byl prezidentem 23 let, do čela země byl vždy zvolen obrovskou většinou v 90. letech dosáhl při očividném podvodu 99% hlasů. Ke kontrole země s počtem obyvatelstva srovnatelným s ČR, bylo používáno 80 tisíc policistů. Ti byli od začátku protestů v prosinci proti nim nasazováni s ostrými náboji, což doteď stálo skoro 150 životů. Není divu, že se v násilné konfrontaci s po zuby ozbrojeným státem dostaly okamžitě do popředí požadavky na ty nejzákladnější svobody právo se shromažďovat, svobodu tisku a organizovanosti. Odpovědí byla ostrá střelba ze strany policie a armády na demonstrojící, masové zatýkání a potlačování tisku a dalších zdrojů informací. Protesty přesto rostly, i díky organizování na sociálních sítích. Klíčové bylo, když se k nim přidaly odbory, do té doby podřízené prezidentově straně, a vyhlásily 13. ledna generální stávku. Bin Alí tak byl přinucen 14. ledna uprchnout do Saúdské Arábie (jeho manželka si na cestu vzala z centrální banky 1,5 tuny zlatých prutů a zhruba 60 milionů dolarů). Jeho pokus uchlácholit obyvatele televizním vystoupením, že již v roce 2014 nebude znovu kandidovat, pokorná omluva za násilí a slíb zastavit ostrou střelbu, nestačily. Útěk prezidenta, ani to, že na něj následná prozatímní vláda vydala zatykač, však protesty nezastavily. Důvod byl jednoduchý dosazený prozatimní prezident a většina členů nového kabinetu jsou zasloužilými členy po desetiletí vládnoucí strany, Demokratického ústavního sdružení (RCD). Kosmetické změny ve vládě a přísliby však již masy nemohly zastavit, které jsou nadále v ulicích. Jmenované ministry z řad opozice, vesměs pocházející z odborů, tlak přinutil den po jmenování rezignovat. Plamen revoluce se šíří Po celé Severní Africe je ovšem ekonomická situace podobná jako v Tunisku. Zkorumpované elity si užívají luxusu díky výnosům ze surovin (hlavně z ropy v Libyi či Alžírsku), zatímco drtivá většina úpí pod vysokými cenami a nezaměstnaností. Ta je hrozivá mezi zejména mládeží, která na severu Afriky představuje obrovské procento obyvatelstva v Egyptě jsou dvě třetiny obyvatelstva mladší 30 let. V Egyptě dokonce zhruba 40% obyvatelstva žije za méně

10 ZE SVĚTA 10 než 2 dolary na den. Ve většině zemí regionu tvoří drtivou většinu Arabové, hranice mezi nimi jsou do velké míry umělé a tak se i díky absenci jazykové bariéry vzkaz, že je možné se policejní diktatuře úspěšně postavit, rozšířil jak stepní požár. Již 5. ledna propukly protesty proti vysokým cenám a nezaměstnanosti v Alžírsku. Další země, jako Jemen, Egypt, či dokonce vzdálenější Jordánsko následovaly během ledna. Egypt klíčem Kvůli svému hospodářskému postavení, síle hnutí pracujících a bojovnosti mládeže bude egyptská revoluce pro další vývoj rozhodující. Nenáviděná třicet let trvající diktatura Husního Mubaraka se chýlí ke konci. Jeho věrní již nasedli do soukromých tryskáčů a zemi opustili, samotný prezident se zatím drží. Dá se však předpokládat, že i jeho dny budou brzy sečteny. Generální stávka 31. ledna, statisíce lidí v ulicích Káhiry a přes milion následujícího dne po celém Egyptě jeho slib, že již znovu nebude na podzim kandidovat, nezastaví. Do začátku února zaměstnanci tří továren, z nichž jedna produkuje 70% egyptské oceli, vyhlásili časově neomezenou stávku, dokud Mubarak neodstoupí. Ten se po 30 let své vlády opíral o armádu a potírání politické opozice. Mubarak krom krátkého období po svém zvolení stále nechával v platnosti zákon vyhlašující výjimečný stav, značně omezující demokracii v zemi. Po začátku protestů byl odpojen v celé zemi internet, sloužící k organizování protestů a byl vyhlášen zákaz zacházení. Ten však demonstranti ignorovali i přes násilí ze strany policie, používající k bití demonstrantů železné tyče (je ironické, že seriál internetových Lidových novin se jmenuje Násilnosti v Egyptě, ale není tím myšlena státní represe). Heroický odpor protestujících znamenal na jejich straně zatím přes tři stovky mrtvých. Armáda se během revoluce držela stranou a nezasahovala, části vojsk dokonce otevřeně protesty podporovaly. Armáda hrála v egyptské politice vždy klíčovou roli. Proto se dá považovat za bod zlomu, když její špičky prohlásily požadavky za legitimní. Očitá svědectví hovoří dokonce i o tom, že někteří policisté svlékají uniformy a přidávají se na stranu demonstrantů. Mezitím vznikají spontánně nové formy organizace na demonstracích a v ulicích skoro všech měst fungují obranné lidové výbory, které brání demonstrace a přístupu policie. 30. ledna vznikla nová Egyptská federace za nezávislé odbory, sdružující převážně zaměstnance veřejného sektoru. Protesty dosud mají světský charakter, byť největší opoziční silou je Muslimské bratrstvo, zastoupené i v egyptském parlamentu pětinou nezávislých poslanců. Požadavky mas v ulicích však spočívají v rozšíření demokracie, právu se shromažďovat, organizovat, za svobodu slova či proti nezaměstnanosti a vysokým cenám. Opoziční solidarita a jednota v boji proti Mubarakovi se projevila i tím, že Muslimské bratrstvo ostře odsoudilo výzvy al-kájdy k útokům na křesťany s tím, že egyptský lid musí bránit všechny svatyně a věřící monoteistických náboženství. Koptští křesťané naopak jako lidské štíty bránili páteční motlitby muslimů před Mubarakovými hordami. Reakce Západu Zvlášní bylo v průběhu celého ledna sledovat prohlášení Západních politiků a médií. Jindy vždy tak horliví zastánci demokracie, neváhající ji na bodácích vyvážet do Afghánistánu či Iráku, najednou mlčí. Média se sice již o diktátorských režimech opatrně zmiňují, že jsou autokratické, nicméně stále nevědí, na čí stranu se přidat. Dosud věrné loutkové vlády to totiž již mají se vší pravděpodobností sečtené a s novou mocí si to Západ nechce rozházet. Zatimní vlády bránily zájmy USA a EU v regionu a byly za to bohatě odměňovány. Vždyť jen Egypt dostával ročně vojenskou pomoc od USA ve výši 2 miliard dolarů. Jediný, kdo dosud vyjádřil svou nelibost, byl Izrael, který s Mubarakovým režimem úzce spolupracoval, zejména při blokádě pásmy Gazy. Již teď se dá ovšem odhadovat, že Západ bude preferovat vlády národní jednoty složené ze všech opozičních hnutí pod vedením lidí, jako je Muhammad Baradej v Egyptě. Tento bývalý šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii se sice provinil kritikou invaze do Iráku a není oblíbencem Izraele, který jej považuje za příliš měkkého vůči Íránu, nicméně není žádným revolucionářem. Na druhou stranu ale ani není doma vnímán jako loutka Západu, jehož podpora předchozím režimům není žádným tajemstvím. Jak revoluce skončí? Scénářů je několik pokud pracující nepřijdou s vlastní alternativou, hrozí výše nastíněný scénář. Vláda národní jednoty, která by mohla přijít s programem demokratizace, těžko však změní vztahy ve výrobě a přerozdělování. Další možností, byť se nyní nejeví příliš pravděpodobně, je ustavení nějaké formy islámského státu pod vedením Muslimského bratrstva. To sice upustilo od své dřívější radikality, výsledkem by ale nepochybně byl konzervativní režim, který by nepřál právům pracujících nebo žen. Socialisté a odboráři by měli navrhovat tu nejvyšší formu demokracie, která je v kapitalismu možná uspořádání ústavodárných shromáždění. V nich by mohla proběhnout skutečná debata o tom, jak chce mít severoafrický lid organizovanou společnost. Hlas pracujících a utlačovaných skupin, především žen, by v takovýchto orgánech byl daleko silnější. Proto po něm nevolá žádná ze zavedených opozičních, ať již světských či muslimských, stran. Nutně by totiž vyvstaly otázky, jak se zbavit těch nejpalčivějších problémů, jako je nezaměstnanost, vysoké ceny a nízké mzdy. Jak se chopit majetku parazitů z řad bývalých elit a jak je využít ve prospěch lidu. Jestli je možné využít instituce, která uplynulá desetiletí sloužila útlaku nebo je potřeba se jich zbavit a vybudovat vlastní. Jak organizovat bezpečnost země a přitom zamezit tomu, aby se mohla opakovat brutální nadvláda armády a policie posledních dekád. Jenže byla by schopná případná vláda národní jednoty, která by ať již v Egyptě či Tunisku nepochybně stála zcela v rámci kapitalismu, provádět opatření na snížení nezaměstnanosti, proti růstu cen, proti nízkým mzdám či nelidským podmínkám v továrnách? Měla by zájem na tom, dostat se do konfliktu s nadnárodními korporacemi, kterým byly zprivatizovány podniky, s místní podnikatelskou elitou, s velkostatkáři, ovládajícími venkov, na kterém stále ještě žije třetina Egypťanů? A pokud by masy v ulicích na radikálním zlepšení své ekonomické situace, jejíž tíživost je do ulic vyhnala v prvé řadě, na splění požadavků trvaly, můžeme se oprávněně domnívat, že by vláda nespěchala ani s demokratizačním procesem. Egyptští pracující organizováním výborů a rad na pracovištích a ve čvrtích, distribucí potravin, svými sebeobrannými jednotkami ukázali správný směr. Ten je nyní potřeba rozšířit po celém regionu a prohloubit jej. A na něm postavit novou vládu, která bude schopná naplnit demokratické a ekonomické ústupky, které si prozatím revoluce vydobyla, a udržet je. Řízení společnosti prostřednictvím demokratické diskuse a plánovaného provádění jejích výsledků samotnými pracujícími a farmáři by posunula celý region do nového světa. Ale vlastně je to i jediná záruka, jak si nenechat ukrást revoluci novými Mubaraky a bin Alími, reakčními islamisty či armádními generály. Situace je napjatá již dlouhou dobu a protestující jsou unaveni a vyčerpáni. Nadcházející týdny a měsíce budou přesto rozhodující a egyptský lid prokazuje nezměrnou vůli bojovat. Ještě před dvěma měsíci se zdály severoafrické režimy neotřesitelně pevně v sedle. Leden ukázal, že nic není nemožné. Revoluce se nemusí nutně zastavit u pouhého svržení diktátorů, mohou být začátkem organizování společnosti na skutečně spravedlivém základě. Severoafrické revoluce jsou tak inspirací pro všechny po celém světě, kdo bojují proti útlaku. Martin Mikula

11 ZE SVĚTA 11 Arabské revoluce pokračují Mladý tuniský nezaměstnaný Mohammed Bouazízí svým vlastním tělem doslova zažehl vlnu nepokojů a revolucí v arabském světě. V samotném Tunisku protesty donutily prezidenta bin Alího uprchnout 14. ledna ze země, protesty přesto neustaly. 11. února padl po týdnech nepokojů egyptský diktátor Mubaraka moci se však chopila armáda. V Alžírsku pokračují i přes brutální represe demonstrace proti Buteflikově režimu, bahrajnská vláda neváhá nařídit ostrou střelbu do demonstrantů, Dny hněvu byly vyhlášeny v Íránu, nepokoje jsou i v Ománu, v Saúdské Arábii se odehrává několik stávek. V Libyi vypukla občanská válka, informace o počtu mrtvých se různí od několika set, až po několik tisíc, plukovník Kaddáfí ztratil kontrolu nad značnou částí země. Co se vlastně v arabském světě stalo? Bezezbytku se naplnily tři klasické podmínky revoluce vládnoucí režimy nebyly schopné bez změny udržet nadále svou nadvládu, nejenže po staru nebyly ochotné již žít masy obyvatel, schopné toho nebyly již ani vládnoucí elity. Ekonomická krize, která způsobila obrovskou nezaměstnanost, prudký růst cen základních životních nezbytností a nenasytnost zkorumpované vládnoucí kliky zapříčinily, že utrpení a bída mas nabyly opravdu tíživých rozměrů. Důsledkem byl značný nárůst jejich aktivity už nebyly ochotné dále snášet chudobu, ústrky a represe jako v posledních desetiletích. Masy prostě ztratily strach a postavily se i ozbrojeným složkám represivních států. V některých zemích, jako v Egyptě, bylo v ulicích při demonstracích i 20 milionů lidí, statisíce srdnatě bojovaly den co den. Klíčové však bylo, když se na scénu dostala organizovaná dělnická třída. Časově neomezené stávky i okupace, které leckdy postavily továrny pod kontrolu zaměstnanců, změnily situaci v Egyptě. V Tunisku i jen hrozba generální stávkou přiměla prezidenta k útěku. Vládnoucí kruhy na vzniklou situaci reagovaly svým rozštěpením. Část zůstala věrná svým dosavadním chlebodárcům. Další ale přestali mít důvěru, že je možné režimy udržet a rostoucí množství stávek a sebeorganizace pracujících i komunit jim nahnaly strach o jejich postavení a majetek. Odvrátili se tak od dosavadních vládců či se dokonce opatrně přidali na stranu revoluce s cílem zajistit si vedoucí postavení i po změně vlády. To platí zejména o armádních špičkách například v Egyptě je pod kontrolou vojska skoro polovina ekonomiky. To, že se protestujícím podařilo odrazit brutální útoky policie a zároveň získat na svou stranu řadové vojáky (nebo je alespoň přesvědčit, aby nezasahovali), bylo klíčové. To začíná být pravda už i o Libyi, kde části vojsk dezertovaly a přešly na druhou stranu. Jak jsou vládnoucí režimy zoufalé, je zřejmé z toho, že jejich vůdcové neváhají dokonce letadly bombardovat vlastní hlavní města. V Libyi tak v krvi pod náporem bomb a střelby žoldáků skončily demonstrace v Tripolisu. V Egyptě naštěstí k tomu nedošlo byť podle známého novináře Roberta Fiska měla letadla přelétávající nad náměstím Tahrír Mubarakův rozkaz vypustit bomby. Demokraticky volené sebeobranné jednotky z řad obyvatelstva, bránící demonstrace a starající se o pořádek v ulicích, měly zásadní význam vůbec pro přežití protestů. Zlomily tak monopol nad násilím, který dosud držely v rukou brutální represivní režimy. Je důležité o toto právo na obranu nepřijít, ale naopak ho rozšířit. Stejně tak je ale potřeba stavět na radách a výborech v továrnách, které organizovaly stávky a protesty proti vládám. Právě ty jediné mají potenciál stát se jádrem vlády, která by nejen prosadila skutečnou demokracii, ale bojovala by i proti nezaměstnanosti a bídě, které v arabských zemích panují. Mohly by vytvořit programy veřejných prací k postavení tolik potřebné infrastruktury, rozhodovat o cenách a mzdách či daních. V posledních dekádách byla zprivatizována řada podniků nadnárodním korporacím, které bez výjimky podporovaly místní zkorumpované vlády. Odsávání zisků do zahraničí je třeba zastavit a podniky vrátit zpět do držení státu a pod kontrolu jejich zaměstnanců. Ze strachu z tohoto vývoje se egyptská armáda ihned, jak se dostala k moci, pokusila stávky a akce pracujících úplně zakázat. Ostatně, vztahy se západními velmocemi jsou další klíčovou otázkou. Všechny arabské vlády poslušně plnily příkazy ať již USA nebo Evropské unie. V Bahrajnu je základna 5. americké flotily, Mubarak plnil společně s Izraelem roli hlídacího psa regionu. O pevných vztazích francouzských ministrů s bin Alím a Mubarakem byly popsány celé novinové stránky. Ale veřejnost se určitě ještě zdaleka nedozvěděla vše je načase zveřejnit všechny tajné smlouvy. Spojené státy a EU se dosud na veřejnosti vyjadřovaly velmi zdrženlivě, hněv obyvatelstva by se totiž snadno mohl obrátit proti nim. Jak by ne, tito mocní bojovníci za demokracii byli dlouholetými sponzory zkorumpovaných arabských diktatur. V případě Libye však USA mluví o vojenském zásahu, Itálie zrušila smlouvu o neútočení. Takovýto zákrok by byl vrcholem pokrytectví a je naprosto nepřijatelný. Arabský lid bojuje nyní o to, co po desetiletí nemohl rozhodovat sám o svém osudu. A stává se mocnou inspirací, o jeho příkladu mluví protestující od amerického Wisconsinu, přes Čínu po poslední demonstrace v Chorvatsku. Martin Mikula Mladý Egypťan na demonstraci v Káhiře s transparentem Egypt podporuje pracující Wisconsinu

12 SJEZD NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE 12 Antimilitarismus za první světové války K napsání tohoto článku nás inspirovala každoroční vzpomínková demonstrace na počest Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, německých revolucionářů a vůdců odporu proti válce, zavražděných 15. ledna 1919 pravicovými bojůvkami. NAL se této demonstrace pravidelně účastní a ani letošní rok nebyl výjimkou. Boj proti militarismu neztrácí na významu ani dnes. V 21. století jsme byli svědky napadení a okupace Afghánistánu a Iráku a. Protiválečné hnutí bylo významnou součástí antikapitalistického hnutí po roce Jelikož hospodářská krize vyostřuje soupeření mezi velmocemi, jsou válečné konflikty, ve kterých se bude jednat o přerozdělení sfér vlivu, čím dál pravděpodobnější. Zásady postoje antikapitalistů k válkám přitom byly sestaveny a v praxi prověřeny především v době první světové války. V předvečer války Války byly součástí kapitalismu vždy. Vrcholí jimi konkurence jednotlivých národních skupin kapitalistů. Na začátku 20. století se rostoucí snaha starých impérií (Francie, Anglie, Rusko) udržet a rozšířit své sféry vlivu i snaha nově se rozvíjejících velmocí (především Německa) získat sféry vlivu nové projevovala řadou konfliktů. Už v roce 1899 to byla Búrská válka, v letech proběhlo několik válek na Dálném východě, pak přišly balkánské války v letech Evropské velmoci usilovně zbrojily a jejich otevřený střet byl jen otázkou času. Hnutí pracujících tehdy bylo na zcela jiné úrovni než dnes. Existovaly masové sociálně demokratické strany, mající své zástupce v parlamentech, sdružené ve Druhé internacionále. Tyto strany měly v programu překonání kapitalismu revolucí a za svůj myšlenkový základ považovaly marxismus. Druhá internacionála uznávala, že proletáři nemají vlasti, tedy, že pracující mají díky stejnému postavení ve společnosti společné zájmy s pracujícími v zahraničí, a ne s domácími kapitalisty. Války za zájmy domácích kapitalistů jsou vedené na úkor pracujících, kteří poskytují většinu materiálních i fyzických obětí a jsou tehdy zvlášť rozeštváváni podle národnostních linií. Proto je nutné se jim postavit. V tomto duchu schválil v roce 1907 Stuttgartský kongres Druhé internacionály rezoluci, která charakterizovala válku a stanovovala taktiku boje proti militarismu odporovat zbrojení, vychovávat mládež v duchu bratrství národů a socialismu, usilovat o demokratickou organizaci armády (nahrazení stálé armády milicí) jako záruku proti dobyvačným válkám a dělat vše proti vypuknutí války. Basilejský kongres svolaný výjimečně v roce 1912, aby odpověděl na blížící se nebezpečí války, potvrdil rezoluci ze Stuttgartu a znovu opakoval, že pokud válka vypukne, musí sociální demokracie zasáhnout ve prospěch jejího rychlého ukončení a vší silou využít hospodářské a politické krize k mobilizaci lidu, a tím k urychlení pádu kapitalistického třídního panství. Skutečnost, když válka vypukla, ale byla docela jiná. Představitelé sociální demokracie se v jedné válčící zemi za druhou přikláněli k podpoře války hlasovali pro válečné úvěry, zaujímali místa ve výborech na podporu válečných snah, místo mobilizace lidu k ukončení války hlásali sociální smír. Za to se jim v mnoha případech dostalo odměny v podobě křesel ve vládě. Příčiny tohoto obratu Ať už byla zrada sociální demokracie jakkoli šokující a pro pracující tragická, při bližším pohledu nebyla až tak překvapivá. Dlouhá léta poměrně pokojného vývoje v hlavních evropských zemích a soustředění tamějších sociálních demokratů na parlamentní a odborovou práci si vybraly svou daň. Uvnitř dělnického hnutí se vytvořila byrokratická kasta dobře placených funkcionářů a profesionálních politiků spokojených se svým postavením v rámci kapitalismu a nepřejících si jeho konec. Ke zrodu této kasty, se kterou se potýkáme dodnes, zásadním způsobem přispělo i výsadní postavení jejich domácích zemí v rámci kapitalistického systému. Část zisků, které němečtí, angličtí, francouzští... kapitalisté vydřeli z kolonií, byla použita na zlepšení postavení některých sektorů dělnické třídy, zpravidla těch nejorganizovanějších (ty si to byly schopné vybojovat), čímž vznikla sociální základna pro dělnickou byrokracii. Ve Druhé internacionále již dlouho před rokem 1914 existovalo pravé křídlo (reformisté), které místo svržení kapitalismu prosazovalo jeho zlidštění postupnými reformami. Proti nim sice stála řada ortodoxních marxistů, mnoho z nich ale nezpochybňovalo politickou praxi sociální demokracie (soustředění se na posilování parlamentních pozic a čistě odborářskou práci). Skuteční revoluční marxisté, jako byla levice německé sociální demokracie (Luxemburgová, Liebknecht, Zetkinová...) nebo ruští bolševici, byli v menšině. Soužití těchto rozdílných sil v jedné organizaci pod nálepkou marxismu umožňovalo rozdělení programu na minimální a maximální na jedné straně tu byla řada praktických reforem a požadavků, na druhé konečný cíl, socialismus, bez spojení s každodenní prací sociální demokracie. Protiválečné rezoluce Druhé internacionály byly prosazované revolučními marxisty a schvalované za pomoci ortodoxních. Když však byla válka skutečně vyhlášena, byli to jen revolucionáři, kdo byl připraven podle nich i jednat. Protiválečné síly na začátku války Ortodoxní marxisté, střed v sociálně demokratickém hnutí, jehož hlavním představitelem byl Karel Kautsky, se bezprostředně po válce snažili jednání sociálně demokratických válečníků ospravedlnit. Obranu vlasti obhajovali citacemi klasiků vytrženými z kontextu nebo tím, že hnutí není dost silné, aby válku zastavilo a lidé by nepochopili, proč sociální demokraté svým jednáním usnadňují vpád cizích vojsk. Přitom Basilejský manifest odsoudil tuto konkrétní válku jako imperialistickou a zavázal sociální demokraty k odporu k ní ať už budou záminky vlád k jejímu vedení jakékoli. Už před válkou také bylo jasné, i když se metody boje proti válce mohou lišit podle situace v jednotlivých zemích, socialisté se za žádných okolností nemohou účastnit ohlupování lidí řečmi o národních zájmech a obraně vlasti. Skutečné protiválečné síly byly slabé. Obecně se dá říct, že nejlépe se k válce postavili sociální demokraté v zemích, kde již dříve proběhl rozkol s pravým křídlem v Rusku, Holandsku, Bulharsku či Itálii. Protiválečné skupinky vznikaly i v ostatních zemích, tam ale netrpěly jen stání represí vězněním a posíláním na frontu ale i ztrátou aparátu masových stran. Nejviditelnější to bylo v Německu, kde od prvního setkání opozičníků v bytě Rosy Luxemburgové na začátku války trvalo 2 roky než byl oficiálně založena jejich organizace Spartakův svaz. Významnou součástí protiválečného hnutí byla sociálně demokratická mládež, již před válkou, často k nelibosti vedení, zaměřená proti militarismu. Mezinárodní socialistická konference mládeže v dubnu 1915 v Bernu byla vlastně první protiválečnou konferencí. Ta další se konala v září 1915 ve švýcarském Zimmerwaldu. Byl to ostrý kontrast s dobou před válkou, kdy se na kongresech Druhé internacionály scházely stovky delegátů reprezentující masové strany. Sešlo se 38 delegátů z 11 evropských zemí a většinu z nich ještě tvořili zástupci středu, který se pod tlakem nespokojenosti obyčejných lidí s válkou posunul na pacifistické stanovisko. Tito lidé byli proti odsouzení sociálních demokratů pomáhajících válečným snahám a dokonce odmítali závazek k nehlasování pro válečné úvěry. I část zástupců levice (Trockij, delegáti budoucího Spartakova svazu) odmítala některé ostré formulace Leninova návrhu, který potvrzoval a rozšiřoval předválečná stanoviska sociální demokracie a stal se základem, okolo kterého se zformovala Zimmerwaldská levice. Na návrh Trockého byl nakonec přijat kompromisní manifest, který mírně odsuzoval zradu sociálně demokratických vůdců, ale neprosazoval rozchod s nimi, stavěl se proti sociálnímu smíru v době války, ale nezmiňoval se o prostředcích boje pracujících proti válce. Zásady Zimmerwaldské levice Výsledkem Zimmerwaldské konference nebylo jen ustavení mezinárodní spolupráce všech protiválečných aktivistů. Zorganizovala se tam

13 SJEZD NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE 13 i již zmíněná Zimmerwaldská levice, která v následujících letech fungovala organizačně nezávisle. Kromě ruských bolševiků byly její součástí holandská skupina kolem Gortera, Roland Holstové a Pannekoeka, Švýcar Fritz Platten či skandinávec Höglund. Zimmerwaldská levice, stejně jako ještě před pár lety oficiálně celá Druhá internacionála, bez okolků říkala, že tehdejší válka byla produktem kapitalistického systému, který dospěl do stádia imperialismu. V něm byl už svět zcela rozdělen mezi hrstku velmocí, jejichž kapitalisté ždímali zisky z podřízených kolonií a formálně nezávislých, ale ekonomicky závislých polokoloniálních států. První světová válka byla svedena za přerozdělení světa mezi nimi a částečně i jako prostředek k rozdělení a potlačení tehdy silného mezinárodního dělnického hnutí. Heslo obrany vlasti v obou válečných táborech znamenalo ve skutečnosti obranu privilegií domácích kapitalistů a jejich práva na vykořisťování zbytku světa, a proto bylo nepřípustné. Jen v případě boje některého z utlačovaných národů proti svému utlačovateli bylo povinností socialistů postavit se na jeho stranu. Proti válce měli sociální demokraté agitovat bez ohledu na porážku vlastní země. Přitom měli, v duchu Basilejského manifestu, udržovat a rozvíjet revoluční nálady a nespokojenost mas s válkou a snažit se změnit imperialistickou válku v občanskou válku za socialismus. Jelikož válka vyplývá z povahy kapitalistického systému, byl to jediný způsob jak zabránit dalšímu podobnému krveprolití. Jak ukázal i zbytek 20. století, naděje na trvalý a spravedlivý mír v rámci kapitalismu, ve který doufali pacifisté ze sociálně demokratického středu, byly marné. Zimmerwaldská levice si byla vědoma toho, že mezinárodní organizace pracujících není nutná jen v době míru, ale i za války. Druhá internacionála selhala už při prvních výstřelech. (Rosa Luxemburgová ji tehdy trefně označila sociální demokracii za páchnoucí mrtvolu.) Bylo tedy potřeba Vybudovat takovou organizaci znovu, na základě rozhodného rozchodu se zrádným vedením i kolísavým centrem, které se jej pokoušelo obhajovat. Tímto přístupem se Zimmerwaldská levice stala shromaždištěm revolučních sil, které stály u vytvoření komunistických stran a Třetí internacionály. Na konci války a v letech bezprostředně po ní se Evropou prohnala revoluční vlna. Obyčejní lidé, především pracující, už nechtěli systém, který způsobil válečná jatka a poválečnou bídu. Program Zimmerwaldské levice se tedy ukázal být správný. Kdyby testem války prošla dobře celá sociální demokracie a nejen její revoluční menšina, mohl konec první světové války znamenat konec kapitalismu. Nově vzniklé komunistické strany však teprve sbíraly první zkušenosti jako samostatné politické síly, teprve utvářely své programové a organizační zásady, strategii a taktiku. Proto se jim nepovedlo dovést revoluční hnutí do vítězného konce a kontrarevoluce, často za vydatné pomoci sociální demokracie, slavila úspěch. Lenka Světlá V Brně proběhla debata o Číně s NAL V pátek 28. ledna pořádala NAL svůj druhý veřejný mítink v Brně. Téma Čína velmoc 21. století i líheň nové revoluce přilákalo do útulných prostor Pomalého baru dvanáct zájemců o tuto problematiku. Ve zhruba půlhodinovém úvodu se řečník soustředil především na historický vývoj ekonomiky Číny od uchopení moci maoisty, na současnou hospodářskou situaci Číny v době, kdy se západní svět potácí v krizi, a na nedávnou vlnu sociálních a mzdových bojů čínské pracující třídy proti šéfům zahraničních i domácích korporací a jim na ruku jdoucí státní a stranické byrokracii. Po úvodu následovala za aktivní účasti většiny přítomných téměř dvouhodinová diskuze. V ní jsme vedle debaty nad možnými scénáři budoucího vývoje Číny (nepokoje a vznik revoluční situace v důsledku prudkého rozevírání nůžek mezi nejbohatší a stamiliony lidí, které prosperita východního pobřeží minula; srážka s jinými velmocemi; kopírování americké cesty v druhé polovině 19. a 20. století k pozici supervelmoci) otevřeli také otázky vlivu konfuciánství a jiných prvků tradiční čínské kultury na vývoj země a zejména téma ekologie. V otázce, zda je možné, KŘÍŽOVKA aby čínská společnost dosáhla úrovně současné americké spotřeby (a plýtvání) a tomu odpovídající produkce odpadu, aniž by to vedlo k celosvětové ekologické katastrofě, jsme shodu nenašli. Konec diskuze se pak již nesl ve znamení obecnějších úvah o roli přímé demokracie a alternativách k selhávajícímu řádu světového kapitalismu. Ostatně, mezi účastníky našeho mítinku byl i jeden z předních českých teoretiků přímé demokracie, Milan Valach. Vedle poutavé debaty nabídl veřejný mítink NAL také možnost pořídit si naše materiály včetně nově vydaných samolepek. Pro účastníky bylo též organizátory mítinku připraveno chutné občerstvení. Pořádání vlastních veřejných mítinků je jedna z aktuálních priorit práce Nové antikapitalistické levice a v nejbližší době chystáme v Liberci i v Praze několik dalších, o nichž budeme veřejnost samozřejmě informovat. Pro všechny, které téma Číny začátku 21. století zajímá, odkazujeme na článek v 6. čísle (září 2010) časopisu Nová levice, který si v PDF formátu můžete stáhnout z našeho webu. V tajence se dozvíte označení stanoviska Zimmerwaldské levice a po ní dalších revolučních antimilitaristů, při kterém je porážka vlastní země ve válce považovaná za menší zlo pro pracující. VODOROVNĚ: A. 1. díl tajenky. - B. Anglicky hrnek ; podle; domácky Adam. - C. Egyptská bohyně; symetrála; mořský korýš. - D. Výbušnina; asociace tenisových profesionálů; nátěry. - E. Anglicky moře ; město v Ugandě; špatnosti. - F. Sumerské město; příhoda; chemická značka erbia. - G. 2. díl tajenky; předložka. - H. Nafukovací kanoe; jednání. SVISLE: 1. Druh herce; bečka. 2. Obtížný hmyz; podsvětí - 3. Řecký ostrov; ruské město Bodavý hmyz; vůně Smyčka; ženské jméno Severský paroháč; označení množství. 7. Domácky Ulrika; obilniny Pes (expresivně); veslice Poryv; olej Řecká hora; roští Spojka; nemocniční oddělení Pomůcka: Omoro