Solidarita. Stačí poslední rána

Transkript

1 ČERVEN 2008 Solidarita Vznik PROTI VÁLCE A GLOBÁLNÍMU KAPITALISMU ÈÍSLO 23 V ÈÍSLE: Boj proti radaru s. 3-5 Izraele str. 7 Revoluční rok '68 str Podpořte generální stávku 24.6.! Senát UK proti Julínkovi Divadelníci v ulicích Zemědělci se bouří Studenti medicíny protestují Bojkot dárců krve Dopravci hrozí blokádami Stačí poslední rána Protest v den podpisu smlouvy o radaru 18.00h Václavské nám. Pořádá Iniciativa Ne základnám

2 Demonstrace a protesty: Na pohřeb medicíny v bílém V úterý odpoledne, 20. května, měli studenti tří pražských lékařských fakult na výběr připravovat se na zkoušky nebo se účastnit protestu proti plánovanému převodu fakultních nemocnic na akciové společnosti, aby se v případě, že zkoušky úspěšně složí, měli kde připravovat na lékařskou praxi. Po půl druhé jich pod albertovskými schody stálo na čtyři sta, spolu nimi i řada profesorů. V úvodu promluvil Marek Hilšer, mluvčí koordinačního výboru studentské iniciativy, která protest organizovala. Připomněl hlavní důvod protestu, skutečnost, že fakultní nemocnice O Vendulce a Julínkovi Poslyšte příběh, co vypravěč vám poví, podobný najdete snad leda v Shakespearovi, příběh, co zamrazí, co k zamyšlení nutí a nenechá vás jistě bez pohnutí. Na úvod děje musí to tak býti s aktéry hry se máte seznámiti, po levé ruce, u nás coby žena, fakultní nemocnice budiž představena, Vendulka, cos na zdraví jí chybí, takhle to vypadá, když krmíte jen sliby, však podívejme, kdo se blíží zprava, Julínek a nad hlavou si mává kosou a to v pravdě transformační. Něco nám asi chce No tak už začni. A už se sliby sypou jako na běžícím pásu, přináším lásku, mír a nemocnicím spásu a ta kosa, z Vendulky nám docela, univerzitní nemocnici rázem udělá transformované na akciové společnosti s minoritním podílem univerzit by nedávaly lékařským fakultám možnost, jak zajistit zachování kvalitního výzkumu, vzdělávání a lékařské péče. Druhá z mluvčích, Zuzana Elbertová, shrnula dosavadní kroky od založení iniciativy. Studenti sepsali petici, pod niž získali během týdne téměř 4000 podpisů, sešli se s ministrem Tomášem Julínkem, který však ani po dlouhé diskuzi námitky proti připravovanému zákonu nepřijal, a získali podporu lékařských Akce antifašistů: Byli jste zmateni zprávami v médiích, že 31. května došlo na pražském nám. Republiky k náhodnému střetu mezi skinheady a anarchisty? fakult v Plzni a Hradci i farmaceutické fakulty v Brně. Následovaly projevy hostů - předních českých lékařů, mezi nimi například prof. Pavla Klenera či prof. Pavla Pafka, v nichž varovali před možnými důsledky připravovaného zákona a ohrožením lékařské vědy. Poté již na improvizované podium vtrhl Julínek s transformační kosou a na závěr úspěšné divadelní scénky za recitace veršů transformoval personifikovanou univerzitní nemocnici Vendulku na mrtvolu. S Vendulkou v rakvi a smutečními věnci v čele se vydal průvod v bílých pláštích k budově ministerstva zdravotnictví. Na Palackého náměstí byla pronesena smuteční řeč a přítomní drželi minutu ticha za fakultní nemocnice. Petice si od studentů přišel převzít mluvčí ministerstva Tomáš Cikrt. Organizátoři ukončili akci s tím, že studentská iniciativa bude ve svých aktivitách i nadále pokračovat. Aktuální informace o dalším vývoji jsou k dispozici na stránkách kde je také možnost stáhnout petici. JANA GLIVICKÁ Místo a datum jsou správné, jinak téměř nic. Nejednalo se o náhodný střet, ale připravenou akci, nejednalo se o skinheady, ale o nacisty, a nejednalo se o anarchisty, nýbrž antifašisty. Osm nacistů se připravovalo na svůj sraz v nedalekých prostorách a vlítla na ně přesila antifašistů, kteří se po bleskovém útoků okamžitě stáhli. Šest z osmi nacistů skončilo v nemocnici. Antifašisté žádná Vendulka ošívá se, v hloubi duše tuší, že titul univerzitní jí jaksi nepřísluší, že Julínek Vendulce tou kosou spíš by škodil a z těla by jí potom zbyl jen minoritní podíl, a z toho vyplývá, teď rozhodně to nepřeženem, že univerzitní by byla pak jen jménem. Já se vás neptám, já budu mít svou hlavu, já držím kosu a tak jsem tedy v právu a nezajímá mě názor většinový a dalšími jim podobnými slovy nás zahrnuje, kosu sobě brousí, na tyto obrázky z vás mnozí vzpomenou si. A už se blíží, už se pohupuje líně, kšá, kšá, ty bídáku, ty transformační rošťáku, my prokoukli tě, víme co se chystá a za Vendulku bít se budem dozajista. Však kosa protne vzduch, ach můj ty pane a Vendulka to má už zdá se spočítané, univerzitní Vendulka z dohledu a chvatně univerzitám vzdaluje se pryč a nenávratně, pan Julínek tak šmahem zpoza stolu, Vendulku nám transformoval na mrtvolu. Když život se nám před očima ztrácí a duše pláče, tělo žalem vzlyká, pak zbývá už jen prostor pro citaci, tak dovolte mi pár slov od klasika. Už s chmurným jitrem vchází chmurný den a samo Slunce těžkou hlavu skrývá, jen zprostit toho, kdo je nevinen a trestat provinilé ještě zbývá, však navždy bude srdce jímat znova žal Vendulčin a krutost Julínkova. zranění neutrpěli a policie po nich nemá ani stopu. Paranoia a demoralizace jsou v nacistických kruzích na vzestupu a za daných okolností mají ztížené podmínky k organizaci. THOMAS FRANKE strana 2

3 Demonstrace a protesty: Nemáme co skrývat! A co vy? V pátek 16. května se před sídlem společnosti MAFRA a.s. uskutečnil happening iniciativy Ne základnám. Pod heslem Nemáme co skrývat. A vy? se čtyři desítky aktivistů vysvlékly do plavek, aby tak protestovali proti několika článkům Mladé fronty Dnes z posledních týdnů snažících se diskreditovat iniciativu Ne základnám (viz Ondřej Šťastný: Kdo platí tažení proti radaru, Mlha kolem odpůrců radaru, oba články vyšly v MfD). Začátek akce původně plánovaný na 15:15 se mírně zpozdil kvůli průtrži mračen, která v tu dobu na Smíchov vypustila hektolitry vody a záplavu půlcentimetrových krup. Dobrá nálada ani odhodlání jít až do plavek se však během čtvrthodinky čekání na lepší počasí nevytratily. K tomu do značné míry přispěl i kolem jedoucí autobus MHD, jenž směřoval přímo k sídlu MAFRy nápis Manipulační jízda, který si na sobě nesl, se stal terčem výkřiků aktivistů: To sedí! nebo Tak už víme, kam tahle linka jezdí!. Po té, co přestalo pršet (neboli, jak žertovali mnozí aktivisté, když se ukázalo, že MAFRA neměla dost peněz na zaplacení delšího než patnáctiminutového deště), vydali se příznivci Ne základnám k prosklené budově vydavatele Mladé fronty Dnes. Na místě se postavili do několik desítek metrů dlouhé řady a na pokyn mluvčího iniciativy Jana Májíčka, který akci krátce uvedl, se vysvlékli do plavek. Zaměstnancům MAFRy zvědavě vykukujícím z oken pak ukázali transparent s nápisem Nemáme co skrývat. A vy? Tento slogan se nakonec ukázal být trefnějším, než se původně zdál být. Redaktoři Mladé fronty se totiž rozhodli skrývat sami sebe. Šéfredaktor deníku Robert Čásenský se odmítl s aktivisty sejít, přestože byl s předstihem pozván, a nenabídl za sebe ani žádného zástupce. Jediným, kdo se nakonec po téměř dvacetiminutovém čekání odhodlal jít s aktivisty diskutovat, byl autor jednoho z diskreditačních článků Ondřej Šťastný. Ten sice projevil odvahu, když se vydal mezi čtyřicet lidí, o nichž podle názorů, jež prezentuje ve svých článcích, míní, že jsou to radikálové, extremisté či teroristé, zároveň však ukázal svoji neprofesionalitu a názorovou dogmatičnost. Na otázku Jana Májíčka, proč nejprve odmítl nabízenou schůzku s vedením firmy BigBoard Praha, která poskytla iniciativě Ne základnám 10 billboardů, a po té ve svém článku uvedl, že tato firma neodpověděla na otázky týkající se její vlastnické struktury, sdělil, že termín schůzky navrhovaný představiteli BigBoardu již kolidoval s uzávěrkou pondělního vydání a publikování článku by tedy bylo nutné posunout. Nad tím, zda je z novinářského hlediska etické napsat do článku, že někdo odmítá odpovědět, když sám nabízí setkání, či zda je etické spekulovat v případě, kdy ke zjištění podstatných skutečností stačí počkat jediný den, pravděpodobně vůbec nepřemýšlel. Diskuse s redaktorem MF DNES tak nakonec přinesla jediné pozitivum. Aktivisté se alespoň během zdlouhavého oblékání svršků před odchodem domů dobře pobavili. Pane Šťastný, děkujeme. PETR GLIVICKÝ Everybody smoking se již po jedenácté v Praze uskutečnila demonstrace za legalizaci marihuany v rámci celosvětové akce Global Marihuana March. První část happeningu se odehrála na pražském Václavském náměstí. Zde organizátoři zdůvodnili svůj požadavek za dekriminalizaci užívání a pěstování Cannabis sativa k léčebným účelům. V současnosti je držení a pěstování konopí ve větším než malém množství právně postižitelné, což je problém právě pro ty, kteří jej užívají ze zdravotních důvodů, jejich osobní potřeba je totiž větší, než malá. Lidé, trpící řadou bolestivých či nepříjemných nemocí, kteří se léčí marihuanou, jsou dle českého zákona zločinci. Mezi zastánce legalizace cannabis patří i řada odborníků sdružených v různých institucích jako např. Národní monitorovací středisko pro drogy. Tyto instituce se opírají o výsledky srovnání desítek faktů, z nichž nejčastěji zmiňují skutečnost, že nejnávykovější drogou je nikotin, na 4 místě je alkohol, po té kofein a až za těmito je konopí. Stejně tak se marihuana umístila za zmíněnými drogami v dalších faktorech, jako př. reakce na odnětí (abstinenční příznaky) a tolerance těla ( vliv na zdraví a dlouhodobé následky). Cannabis lze přitom využít k léčbě řady nemocí jako př. rakovinové nádory, Parkinsonova nemoc, epilepsie, astma ale i řada kožních potíží. Mezi odpůrce legalizace konopí patří i např. farmaceutické firmy, které by tímto přišly o své zisky, neboť marihuana by nahradila existující mnohem dražší látky s řadou vedlejších účinků. Na akci samozřejmě nechyběla ta, kvůli které se zde všichni sešli, marihuana. Důsledkem čehož došlo k hromadnému neškodnému veselí na horní polovině Václavského náměstí. Vybaveni informacemi a transparenty typu Konopí je lék či Zelená je tráva, fotbal to je hra vydali se demonstranti na pochod. Veselý roztančený průvod následoval červenou dodávku produkující příjemnou hudbu až na pražský vrch Parukářka, přičemž se průvod během asi hodinové cesty zněkolikanásobil. Na samotném žižkovském vrchu bylo několik hudebních scén, vystoupily zde taneční kapely strana 3 Solidarita

4 Demonstrace a protesty: jako př. Prague ska Conspiracy či Gang ala Basta. Nechyběly ani stánky s občerstvením, módními doplňky, mobilní čajovna a samozřejmě stánek společnosti, která vám poradí, jak nejlépe pěstovat jahody. Atmosféra na Parukářce, kam průvod z Václavského náměstí dorazil, byla jako vždy výborná. Hnutí proti základnám: Festivalu se zde zúčastnilo více než lidí, a to nejen proto, že vstup byl zdarma. V rámci objektivity bych ráda dodala, že existuje i řada psychologů a psychiatrů, kteří varují, že marihuana má výrazný vliv na psychiku a inteligenci pravidelného kuřáka, může dojít k dlouhodobé nespavosti, apatii, zhoršení inteligence a dlouhodobé paměti. Myslím, že řada vedlejších příznaků dlouhodobého pravidelného užívání je důvodem, proč by lidé neměli pravidelně kouřit marihuanu, stejně tak, jako nikotin či užívat ve zvýšené míře kávu. Jako kuřák nikotinu mohu potvrdit: Je to svinstvo. Na druhé straně vážně nemocný člověk zmíněné vedlejší účinky už dávno překonává jako důsledek své nemoci či léčby. Znáte IBA..IN, volně prodejný lék na bolesti všeho druhu? Podívejte se do příbalového letáku na vedlejší účinky. MARTINA LANDERGOTT Radar, církev, Lisabon a parlament V poslední době se spojuje otázka americké základny při kuloárním vyjednávání s jinými politickými kauzami. Tržně fundamentalistické křídlo ODS kolem Tlustého podmiňuje svůj souhlas se stálou přítomností cizích vojsk na území ČR předložením účetnictví církevních restitucí. Proč hodí 300 miliard církvi vláda, která se zakládá na šetření státními financemi? Jedná tím nejen proti vůli většiny obyvatelstva, ale i proti své ideologii. Oficiální argument je ten, že o velké bohatství církev oloupili komunisté. Jenže jak se k tomu bohatství dostala sama katolická církev? Skutečný důvod je ten, že organizované náboženství bývá ve společnosti konzervativní silou a pravicová vláda takto zesílí ideovou kontrolu nad společností. Z kazatelen budou horovat importovaní polští knězi proti samé myšlence zrovnoprávnění. V této konstelaci je Tlustému a dalším odésáků trnem v oku nejspíš fakt, že zároveň budou kázat přímo v prospěch KDU-ČSL. Sabotovat kvůli tomu příchod Američanů do Brd, který on sám přece také podporuje, je však pouhým blafem. Včas to zas zabalí a bude se jen kochat množstvím novinových článků a televizních příspěvků, které připomněly jeho existenci obzvlášť ateistickým voličům ODS. Zároveň se snaží ODS tlačit všech 6 zelených poslanců k hlasování za americkou základnu s tím, že by jinak ODS potopila v českém parlamentu Lisabonskou smlouvu reforem EU. Jediný důvod je sice to, že zelení jsou silnými zastánci EU. Ale oficiálně zdůvodňují spojení je, že se obě záležitosti týkají geopolitiky. To je ovšem pravda. Evropská unie je ekonomickým kolosem se stejnou váhou jako USA, politicky a vojensky EU však Spojeným státům až na málo výjimek přicmrndává. Je např. nápadné, že český pravicový tisk agituje za radar, i když se nachází bezezbytku v rukou německého kapitálu. Podle Brzezinského ideologie Velké šachovnice ovládá svět ten, kdo ovládá euroasijský kontinent. Spojené státy doufají v udržení své slábnoucí hegemonie, pokud se jim bude dařit držet pod kontrolou velmoci na této pevnině EU, Rusko, Čínu, Japonsko, popř. Indii. Protiraketový štít má samozřejmě sloužit k obklíčení Ruska a Číny a k zvyšování závislosti Japonska a EU na USA. Oproti tomu Lisabonská smlouva má zvýšit konkurenceschopnost EU a udělat z ní politicky manévrovatelnější celek, který by mohl do budoucna vést na USA nezávislejší zahraniční politiku. Velká část vládnoucích tříd států bývalého sovětského bloku v geografickém pásmu, o který tradičně soupeřily Německo a Rusko, vidí záruku své svébytnosti navenek a nadvlády dovnitř ve Spojených státech. Zde najdeme důvod pro euroskepsi Klause a celé ODS. Znamená to, že by levice měla podporovat přijetí Lisabonské smlouvy? Stěží. Evropská unie je společenstvím Dobrý den, na začátku mi dovolte, abych poděkoval za pozvání na tuto demonstraci. V Iniciativě Ne základnám jsme vždy viděli odbory jako důležitou organizaci a snažili se s ní spolupracovat. Ať už to byl František Dobšík ze školských odborů nebo Stanislav Antoniv ze stavbařských odborů nebo ať jsou to odboráři po celé České republice. Toto je osmičkový rok. Na jeho začátku se mluvilo o nadějích na změnu, které v letech končící právě osmičkou přicházejí. Tehdy to byla zbožná přání. Dnes se opravdu něco děje. Na zamrzlý rybník české politiky se vřítil slon s gulami. A led pod jeho nemotornýma nohama začal praskat. A je to tak. Odbory začaly demonstrovat proti důchodové reformě, reformě školství a zdravotnictví. Do protestů proti plánům ministra Julínka se zapojili i medici, akademický senát Univerzity Karlovy, lékařské fakulty pohrozily zastavením výuky mediků, v Praze se divadelníci bouří proti ODS na magistrátu. Už dva roky vystupují občané v dosud nevídané míře proti vybudování amerického radaru v ČR. To, co je všem společné je to, že vidí, jak velký byznys zasahuje do fungování demokracie největší peníze si kupují sdělovací prostředky, platí nejdražší volební kampaň, kupují si klidně i celou stranu, která přitom vstoupila do parlamentu se slibem nové politické kultury. Kde že jsou ti svěží Zelení? A když to všechno nestačí a volby nedopadnou dle přání, tak si vyhandluje klidně pár poslanců. Tento váš protest je stokrát demokratičtější než tak prolhaný politický systém, naše protesty proti cizí vojenské základně jsou stokrát demokratičtější než vláda, která jedná proti jasné vůli obrovské většiny lidí. Iniciativa Ne základnám je něco, co je např. ve Francii naprosto normální. Zde v ČR ale dosud nevídané široké hnutí, po celé zemi, které donutilo a stále nutí politiky k veřejné debatě. Několikrát jsme zdůrazňovali, že budeme dohlížet na to, jak každý poslanec a poslankyně bude hlasovat v otázce základny. Bez ohledu na jejich stranickou příslušnost je donutíme zaplatit co nejvyšší politickou cenu. Nemají žádný mandát vpustit do země cizí vojska. Do dnešního dne máme již téměř podpisů za referendum. Je potřeba, aby si naši politici zvykli, že jim lidé nebudou poslušně chodit jen jednou za 4 roky k volebním urnám. Že o zásadních věcech budou rozhodovat všichni. Vládní slon jde po tenkém ledu, trhliny se množí všude kolem něj. Pokud se budeme snažit, aby se všechny tyto trhliny spojily, tak tuto vládu dozajista potopíme! (projev tiskového mluvčího Iniciativy Ne základnám Jana Májíčka na demonstraci odborů ) strana 4

5 Hnutí proti základnám: 27 vládnoucích tříd a rády by zacházely s námi stejně tvrdě, jak americká vládnoucí třída zachází s tamními nižšími vrstvami. To, co jim v tom brání, není nějaký evropský duch či evropská tradice, ale bojovnost obzvláště dělníků v západní Evropě. Východoevropská levice má tendenci k podpoře evropské agendy, protože často je evropská legislativa pro ni sociálně přijatelnější než ta státní. Jenže Klaus to jednou trefně popsal, když zdůvodňoval sociální škrty přípravou na vstup do EU a kritici se ho ptali, proč tedy prosazuje kritéria mnohem tvrdší, než je EU vyžaduje: Naše reformy nesměřují tam, kde je EU dnes, ale kam sama EU směřuje. Jestli podporujeme Lisabonskou smlouvu, pak podkopeme nohy našim nejsilnějším spojencům odborům a sociálním hnutím na západ od nás. Zpět k ODS a zeleným. Kdo z koho? Samozřejmě si ODS vyskakuje, ale stěží si troufnou skutečně torpedovat Lisabonskou smlouvu, takže i zde se jedná a laciný politický blaf a zelení by tento spor měli vyhrát. Jenže. Levice uvnitř SZ sdílí s naprostou většinou ostatní české levice názor, že je veledůležité být v parlamentu. Tam se prý o všem rozhoduje. Matěj Stropnický je mluvčím vnitrostranické opozice proti Bursíkovi, která poukazuje na fakt, že SZ přes svou účast ve vládě ze svého programu neuskutečňuje takřka nic. Ale i on sdílí zásadní bursíkovské premisy: k prosazování zelené politiky musíme být v parlamentu, a tam se dostaneme jen díky nazelenalému voličstvu ze střední vrstvy, které je v ČR spíš doprava. A jsme tam, kde jsme byli. Z takového marasmu tuto stranu samozřejmě nedostane ani nyní požadovaný mimořádný sjezd. Buď takový sjezd nebude a Bursík vyhraje, anebo bude a Bursík taky vyhraje. Zelení poslanci budou rádi, že je ODS vydírá byť prázdným blafem, protože alespoň budou mít výmluvu, proč odsouhlasili radar. Protože Lisabonská smlouva je, alespoň podle slov zeleného ministra Lišky, mnohem důležitější než americký radar v Čechách. A tak se nám pomaličku konkrétně vybarvuje to, co jsme my tvrdili od samého začátku: spoléhat se v boji proti základně na parlamentní aritmetiku by bylo pošetilé. THOMAS FRANKE To se mi snad jenom zdá! Poslanec ČSSD Miroslav Svoboda prosazuje znovu otevřít debatu k americkému radaru ve své straně. Myslí si, že by bylo možné obětovat negativní názor ČSSD na radar, pokud by se premiér Mirek Topolánek (ODS) zavázal, že zruší současnou podobu miliardových církevních restitucí.(novinky.cz, Právo, ) Pro doplnění musím zmínit ještě jiný výrok pana poslance M. Svobody, a sice ten, který pronesl loni v létě, po návratu z první poslanecké výpravy k radaru na ostrůvek Kwajalein (kdy se ještě snažil pídit ). Miroslav Svoboda:,,Jde o to především zjistit, jakým způsobem vadí místní společnosti ta základna, v čem ji omezuje nebo naopak obohacuje. A to jsou zkušenosti, které nám samozřejmě nikdo z Washingtonu nemůže sdělit. To prostě musíme buď my pozvat místní obyvatele, ale samozřejmě daleko jednodušší a zase věrohodnější je to poznat na místě." Ve skrytu duše jsem věřil, že se pan poslanec v průběhu uplynulého roku (od jeho návratu) vlastním úsilím dostane k informacím a zprávám, které vydali odborníci naši i světoví, vědecké ústavy, přírodovědci, světoví (ba i američtí) politici - ti už dnes když ne naprosto vyvracejí, tak každopádně znedůvěryhodňují bláboly naší vlády a vládní komise o neškodnosti radaru - a že snad zaregistruje i odpor veřejnosti proti radaru. Je to přece pan poslanec, který má zodpovědně hlasovat za nás prosťáčky. Tedy i proto jsem věřil, že pan poslanec bude zvažovat pro a proti. Bude se pídit po pravdě - to aby mohl později, až bude třeba, hlasovat s klidným svědomím. Asi se nepídil. Už to má pan poslanec vypočteno a zkalkulováno: Miroslav Svoboda, (Novinky.cz, Právo, ): říkám si, že by stálo za to se té diskusi ještě věnovat, například za předpokladu, kdyby se premiér Topolánek zavázal, že zruší tu aktivitu o prosazení církevní restitucí v podobě, v které jsou v tuto chvíli. Pak je to hodnota, o které má smysl jednat ve prospěch třeba radaru v tuto chvíli říkám, ano, jestli má dojít ke změně stanoviska ČSSD ve prospěch radaru, tak to musí být vyváženo něčím. Jestliže máme ten názor obětovat, tak za něco a to musí být hodnota, která je silná pro českou společnost. Tak to má společnost vnímat, že to je proto, že chceme v něčem pomoci. Takovou hodnotou jsou z mého pohledu církevní restituce je to myšlenka, že když už změnit názor, tak proto, že chceme v něčem pomoci jako ČSSD pokud ODS tolik stojí o radar, tak já bych takovou diskusi uvítal, pak by to mělo být jakoby kompenzováno... Alexandr Vondra řekl: To je jedno (že je většina národa proti, pozn.), stejně tu radar bude!" Panu poslanci M. Svobodovi je zase jedno, jaký dopad může radar mít na přírodu, zdraví lidí, bezpečnost republiky i potažmo Evropy. Už ani neřekne, že to podle něj vyzařuje - nevyzařuje, škodí - neškodí, vidí totiž už jinou věc: šlo by to vykšeftovat za něco jiného! V tomto případě za zrušení aktivity ODS směrem k církevním restitucím, to je výše až příliš jasně specifikováno jím samým. Z tisku: Domnívá se (M. Svoboda, pozn.), že změna negativního stanoviska ČSSD k tomuto zařízení by byla možná v případě, že Topolánek shodí ze stolu církevní restituce. Jaký je pak rozdíl mezi těmito dvěma jedině zodpovědnými politiky? Jednomu je to jedno, druhý to chce vykšeftovat, nazývaje to decentně obětováním negativního názoru ČSSD na radar. (A to je dokonce místopředseda branného výboru poslanecké sněmovny, záruka odbornosti, jestli se nepletu). Kdo další ze zodpovědných se přidá s dalšími kšefty - a bude chtít obětovat nás? A co my? JAN NEORAL, STAROSTA TROKAVCE ČLÁNEK VYŠEL NA BRITSKÝCH LISTECH strana 5 Solidarita

6 Hnutí proti základnám: Aféra Thulegate Představitelé Spojených států prohlašují, že základny systému Národní raketové obrany USA ve střední Evropě budou čistě obranného charakteru a v žádném případě na nich nebudou umístěny jaderné zbraně. Případ letecké základny Thule v Grónsku a tamního radaru ukazuje, že bychom měli být velmi obezřetní v rozhodování, zda lze podobným prohlášením věřit. V lednu roku 1968 havaroval v bezprostřední blízkosti základny letectva Spojených států v Grónském Thule americký bombardér B-52. Na veřejnost brzy pronikly informace, že na palubě tohoto letounu se nacházely jaderné zbraně. V Dánsku, na jehož území zahrnujícím i Grónsko platil od roku 1957 zákaz jaderných zbraní, to vyvolalo ostrou reakci obyvatelstva obviň ující Spojené státy z opakovaného porušování tohoto zákazu. Představitelé americké i dánské vlády tato obvinění popřeli s tím, že havarující letoun nesměřoval původně do vzdušného prostoru Dánska, ale pouze se dostal do potíží a v Thule se neúspěšně pokusil o nouzové přistání. V roce 1993 však vyšlo z odtajněných dokumentů U.S. Air Force najevo, že americké bombardéry s jadernými zbraněmi na palubě přelétaly přes Grónsko téměř celá šedesátá léta nejméně dvakrát denně. Cílem těchto přeletů bylo monitorování radaru protivzdušné obrany Spojených států v Thule s možností rychlého jaderného útoku na Sovětský svaz v případě jeho zničení. Po tomto odtajnění zahájila dánská vláda interní vyšetřování, jehož výsledkem byla v červnu 1995 čtyřstránková zpráva určená dánskému parlamentu. Tato zpráva potvrdila informace o přeletech, ale ve snaze nevyvolat diplomatickou rozepři se Spojenými státy, označila incident (lze-li takto nazvat 10 let trvající denodenní porušování dánského práva) za nedorozumění způsobené dánskou stranou. Podle této zprávy nese vinu bývalý dánský premiér H. C. Hansen, který v roce 1957 na schůzce s americkým velvyslancem odpověděl nejasně na otázku, zda si Dánsko přeje být informováno v případě, že se USA rozhodnou umístit v Grónsku své jaderné zbraně. Krátce po vydání této zprávy se sešel tehdejší dánský ministr zahraničí Niels Helveg Petersen s americkým ministrem obrany Williamem Perrym a na následující tiskové konferenci ujistil veřejnost, že přes všechny informace o přeletech nebyly v Grónsku nikdy jaderné zbraně umístěny na zemi. Jen o několik dní později však dánská vláda Petersenovo tvrzení vyvrátila. Oznámila totiž, že podle informací, které nebyly známy před Petersenovým vystoupením, byly jaderné zbraně umístěny na Grónském území dokonce ve dvou obdobích o souhrnné délce téměř sedm let. Následující polonezávislé vyšetřování všechny tyto skutečnosti potvrdilo. Překvapivě však došlo i k dalším odhalením. Přestože americká strana nepovolila přístup k žádným relevantním materiálům a dánská strana odmítla zpřístupnit materiály starší než z roku 1968, dospěla vyšetřovací komise k podezření, že i americké válečné lodě měly po dobu strávenou v dánských přístavech na palubě jaderné zbraně. Toto podezření bohužel nebude možné prokázat ani vyvrátit, dokud nedojde k odtajnění výše uvedených materiálů. Dalším závěrem komise bylo tvrzení, že dánská vláda v šedesátých letech věděla o americkém porušování dánského jaderného zákazu, avšak nepodnikla žádné kroky k jeho zamezení. Na celé aféře Thulegate je ze současného českého pohledu zajímavých několik věcí. Spojené státy téměř deset let v kuse porušovaly zákaz jaderných zbraní na dánském území. Nebýt nehody z ledna 1968, nejspíš by se o tom veřejnost nikdy nedozvěděla. V Thule byl umístěn radar americké protivzdušné obrany, tedy zařízení čistě obranného charakteru. Navázal však na sebe intenzivní přítomnost amerických útočných jaderných sil. O pár desítek let později má být postaven jiný radar, tentokrát protiraketový. Naskýtá se tedy otázka, která by se, nebýt této historické zkušenosti, mohla zdát mírně paranoidní: "Vyrojí se i v tomto případě v jeho okolí jaderné střely?" Jistě, představitelé americké armády tvrdí, že ne. A opět, nebýt inicidentu v Thule, rád bych jim uvěřil. Jak ale můžeme věřit někomu, kdo téměř 40 let lhal celému světu? Dovedeme-li tuto historickou paralelu ad absurdum, napadne nás ještě jedna otázka: "Ptal už se americký velvyslanec pana Topolánka, zda si přeje být informován v případě, že se Spojené státy rozhodnou umístit v Česku jaderné zbraně?" Pozor, ne zda by zde mohly být umístěny, ani jak by se Česko k takovému plánu stavělo, už vůbec ne, jestli je zde chtějí občané, ale pouze a jen zda si přeje být informován! Do jejich umístění totiž pravděpodobně nemá stát, o jehož území jde, vůbec právo mluvit! Můžeme jen doufat, že pokud ta otázka již padla, odpověděl pan Topolánek dostatečně srozumitelně. Neboť jak známe z historie, pokud vám Američané nerozumí, mají zvláštní sklon myslet si, že říkáte: "Jaderné zbraně? Jistě, sem s nimi!" PETR GLIVICKÝ strana 6

7 60. let státu Izrael: Izrael, holokaust a nakba Před šedesáti lety, když vznikl stát Izrael, byla vyhnána polovina palestinského obyvatelstva. Uznávaný antisionistický izraelský historik Ilan Pappe nabízí pohled na dědictví nacistické perzekuce Židů a spoluvinu světových vůdců, v minulosti i současnosti, v době pokračující okupace Palestiny. Jen málo témat je tak citlivých jako téma holocaustu, Izraele a palestinské katastrofy z roku 1948 (známé jako nakba). Není divu, že se jen málo lidí v minulosti pokusilo zabývat se vztahem mezi holokaustem, nakbou a řešením palestinské otázky. Ať už byly jejich záměry a úmysly jakékoli, badatelé, novináři i esejisté, kteří se zajímali a zajímají o ku 1948 přispělo mnoho faktorů. Těmi nejdůležitějšími byly ideologie sionismu a později izraelská politika. Od prvních chvílí, kdy se objevilo na palestinské půdě, bylo cílem sionistického hnutí převzít tak velkou část země, jak jen to bude možné, a vytvořit na jejím území židovský stát. První vážné snahy započaly s příchodem britské nadvlády v Palestině rem a říjnem 1948, izraelská armáda systematicky vyhladila a zničila více než 500 vesnic a 11 měst. Etnické čistky zasáhly v těchto měsících polovinu původního palestinského obyvatelstva. Jejich majetek i kulturní památky byly zabaveny Izraelci a Palestinci téměř zmizeli ze země. žů schopných vojenské služby ponechaly Palestince naprosto bezmocné tváří v tvář židovským silám v roce Arabský svět odehrál také svoji zápornou roli. Neschopnost jeho armád a nedostatek odhodlání jeho vůdců změnilo naději na panarabskou solidaritu ve frašku. Palestinci svěřili svoje záležitosti do rukou Arabské ligy, hnutí, které se ukáza- palestinskou otázku, se raději zabývali každým z těchto témat samostatně - jakoby mezi nimi nebyla vůbec žádná spojitost. Ale spojitost tu je a je nanejvýš důležitá jak pro studenty izraelsko-palestinské otázky, tak pro budoucnost této rozdělené země. Šedesát let po vyvlastnění Palestinců, události, která formovala současnou politickou krizi na Středním východě, je také nejvyšší čas zahrnout holokaust a jeho stopu do naší celkové snahy pochopit tento konflikt a přispět k jeho vyřešení. K palestinskému pádu ro- roku Judaizovat Palestinu znamenalo dearabizovat ji. Takže důležitou součástí této vize byla snaha, aby na území budoucího židovského státu bylo co nejméně Palestinců. Tato vize se stala plánem a realitou když se Británie, po třiceti letech nadvlády, rozhodla v únoru roku 1947 opustit Palestinu. Přibližně o rok později, začátkem roku 1948 se sionističtí představitelé rozhodli, že nejlepším způsobem, jak přiblížit realitě vizi židovské Palestiny, bude násilné vyhnání Palestinců z jejich země. Během méně než roku, mezi úno- Britský odkaz Etnické čistky v Palestině by se nicméně nemohly uskutečnit, pokud by ve hře nebylo více faktorů. Britská mandátní vláda nesla odpovědnost, přestože se snažila držet se stranou, kde to šlo, v počátečním období vyhnání. Její úředníci a vojáci vyhánění přihlíželi. Nepřímo nese vinu také tím, že zničila palestinské vedení během vzpoury v letech Britové v těch letech vyhnali a zabili mnoho palestinských představitelů. Absence schopného politického vedení a ztráta mnoha mu- lo být kolosálním omylem. Liga nereprezentovala jejich zájmy a nedokázala je ani ochránit. Ale nejdůležitějším faktorem, často přehlíženým, byl fakt, že mezinárodní společenství se nedalo etnickými čistkami znepokojit. Izrael by nemohl takovou politiku ani zvažovat, natož v praxi realizovat, kdyby nebyla mezinárodně tolerována. Sionističtí a později izraelští představitelé věděli, že se mohou spolehnout na pasivitu a mlčení mezinárodního společenství. Na první pohled by to neměl být zřejmý předpoklad. strana 7 Solidarita

8 60. let státu Izrael: Po druhé světové válce, právě když začínala studená válka, hlavní mocnosti soupeřící o světovou nadvlády potřebovaly náklonnost arabského světa. A co více, ty zásadovější složky západní společnosti stále více podporovaly antikolonialistické nálady a hnutí v arabském světě. Dvě churavějící koloniální mocnosti tehdejší doby, Británie a Franci, se sice stále snažily udržet svoji přítomnost a vliv v arabském světě, ale přesto se alespoň na oko musely držet názoru, že všichni Arabové ve všech arabských zemích mají právo na nezávislost a suverenitu. A když byla Francie zvláště neochotná zaručit alespoň symbolickou nezávislost Alžírsku když preferovala zájmy svých osadníků veřejné mínění v Evropě i dále podporovalo alžírské osvobozenecké hnutí. Palestinci a jejich národní hnutí by nebyli výjimkou, kdyby v jejich zemi nešlo o zájmy sionistického hnutí. Úspěšně prošli testem a byli uznáni za moderní národ a lid. Ale již byli vyňati, koncem první světové války, z mezinárodního slibu umožnit arabským národům a lidu získat samostatnost. Strategické úvahy, křesťanský sionismu britských představitelů a pěkný podíl antisemitismu vedly Londýn k tomu, aby podporoval usidlování evropských Židů mimo Evropu uprostřed arabského světa. Přestože Britové v roce 1917 slavně deklarovali, že k tomu nedojde bez respektování práv a zájmů původního obyvatelstva, samozřejmě zůstalo jen u deklarace. Byla zasažena základní práva na státnost, sebeurčení a nezávislost práva garantována každému v arabském světě. Došlo k tomu navzdory jasně hovořícím statistikám devadesát procent obyvatelstva tvořili Palestinci a z deseti procent Židů mnoho patřilo k ortodoxním Židům, kteří považovali sionismus za zásah do Boží vůle. Přesto to nefungovalo. Palestinci odmítli přijmout tento kolonialistický projekt, navzdory jeho plné podpoře z Evropy. Do roku 1939 si Evropa, a zvláště Britové, získali na otázku Palestiny jiný názor. Mezinárodní veřejné mínění muselo učinit nové rozhodnutí v roce 1947, kdy Británie, zoufalá ze všech komplikací v této oblasti, předala tuto otázku ostatním. V roce 1947 statistiky hovořily stále jasně ve prospěch Palestinců. Objektivně měli vše, co bylo potřeba, aby byli uznání mezinárodním společenstvím jako legitimní národ domáhající se svého práva na sebeurčení a nezávislost. Tvořili dvě třetiny populace a vlastnili více než devadesát procent půdy. Většina Židů se přistěhovala v nedávné době a stačili skoupit pouhých sedm procent půdy. Ve srovnání s rokem 1917 měli Palestinci dokonce mnohem pevnější národní identitu a jasnější vizi. Ale tohle všechno bylo mezinárodním společenstvím ignorováno a Organizace spojených národů vydala 29. listopadu 1947 rozhodnutí o palestinské budoucnosti slavnou rezoluci, která rozdělila Palestinu. Místo aby garantovala Palestincům nezávislost v Palestině, OSN doporučila přidělit jim méně než polovinu země a navrhla, že budou mít společnou ekonomiku a měnu s židovskými osadníky, kterým byla přidělena větší část země. Jejich hlavní město, Jeruzalém, byl vyhlášen jako mezinárodní enkláva. Jen jeden faktor vedl mimořádný výbor OSN pro Palestinu, a všechny síly, které stály za ním, k tomu, aby porušil všechny obvyklé principy státnosti a nezávislosti v zájmu sionistického hnutí tím faktorem byl holokaust. Můžete číst pořád dokola argumenty uváděné kýmkoli, kdo byl zapojený do návrhu rezoluce a později do uznání Izraele jako řádného člena OSN, zatímco Palestina byla vymazána z mezinárodní agendy, a uvidíte jasně, že holokaust je jediným argumentem. Argument pro židovský stát jako kompenzaci za holokaust byl silným argumentem, tak silným, že nikdo nevěnoval pozornost jednoznačnému odmítnutí řešení OSN naprostou většinou obyvatel Palestiny. Je zde jasně cítit evropské přání dosáhnout zadostiučinění. Základní a přirozená práva Palestinců měla být odstraněna na vedlejší kolej, umenšena a úplně zapomenuta kvůli odpuštění, které Evropa hledala od nově ustaveného židovského státu. Bylo mnohem jednodušší odčinit nacistické zlo vůči sionistickému hnutí než vůči všem Židům na světě obecně. Bylo to méně složité a, co je důležitější, neneslo to s sebou nutnost jednat přímo s oběťmi holokaustu, ale se státem, který je prý reprezentoval. Cenou za toto pohodlnější vykoupení bylo oloupení Palestinců o všechna základní a přirozená práva a připuštění etnických čistek prováděných sionistickým hnutím bez nutnosti obávat se pokárání nebo odsouzení. Nejvíce zarážejícím krokem ze strany OSN, jednající jménem mezinárodního společenství, směrem k dosažení těchto cílů, bylo zahrnout počet Židů v Evropě do souhrnné demografické kalkulace rovnováhy v Palestině. Tedy Palestina byla nyní zemí evropských Židů, včetně těch, kteří ještě do Palestiny nedorazili, a těch, kteří ani nikdy dorazit nehodlali. Tak se stali v Palestině většinou. Sionistické hnutí mělo vojenskou moc jak etnicky vyčistit Palestinu od jejích původních obyvatel, tak čelit vojenské konfrontaci s jednotkami rozličných arabských armád vyslaných pokusit se zabránit vytvoření židovského státu. Nicméně potřebovalo památku holokaustu, aby umlčelo kritiku oněch etnických čistek a zabránilo jakémukoli mezinárodnímu tlaku na umožnění návratu těm, kteří byli ze země vyhnání po válce z roku Evropská vina za umožnění nacistickému Německu, aby vyhladilo evropské Židy, měla být vyléčena vyhnáním Palestinců. Tak vzniklo to, co později nazval Edward Said řetězem obětí. Palestinci se stali oběťmi obětí. Tento koncept nikdy nebyl Izraelem a jeho spojenci strana 8

9 60. let státu Izrael: akceptován, nepřihlásily se k němu ani evropské politické elity, kterým bylo velmi pohodlné, aby Izrael byl jedinou a výlučnou obětí holokaustu a jedinou obětí v Palestině. Izraelci se vydali dvěma směry, které se navzájem doplňovaly. Na jedné straně se cítili bezpeční před tlakem ze Západu a pokračovali ve vyhánění Palestinců a pokračují v tom dodnes. Limity jejich počínání v minulosti, a velmi pravděpodobně i v budoucnosti, dobře definoval izraelský novinář Arzen Caspi dokud Izraelci neudělají Palestincům to, co udělali nacisté Židům, pohybují se pořád v zákonných a morálních hranicích civilizovaného chování. Repertoár činů v těchto hranicích byl, a stále je, skutečně strašný, jak dosvědčují nedávné izraelské kroky v pásmu Gazy. Tím druhým směrem bylo prohlásit Palestince za nacisty a ospravedlnit tak akce proti nim. Spravedlnost Evropské politické elity, zdá se, stále trpí stejnou ostýchavostí, jakou trpěly v minulosti. Tento strach, zakořeněný tak jasně v tragické historii Židů v Evropě, brání jakékoli šanci na úplný a trvalý mír v Izraeli a Palestině. Je pravdou, že hlavní překážkou jakéhokoli účinného tlaku na Izrael jsou Spojené státy. Ale jakákoli možnost vyvážit tuto situaci nebo obrátit její kurz velmi závisí na Evropě. Jednou z hlavních překážek na této cestě je Německo, ze zřejmých důvodů. Nicméně, německá společnost i vláda mají závazky nejen vůči Židům, ale i vůči Palestincům. Bylo jen správné, že první desetiletí po holokaustu byla věnována usmiřování se židovským světem. Německo jako takové čelilo své minulosti statečně a nepopíralo hrůzy holokaustu. Nyní přišel čas, aby Němci věnovali pozornost obětem oběží Německo je také spojovníkem v tomto řetězu obětí a nemůže odmítnout svou odpovědnost. Jsou tu další strategické důvody proč se pokusit o nový přistup k palestinské otázce kromě toho přístupu, který svaluje všechnu vinu na Palestince a neuznává jejich legitimní práva jako třeba práva uprchlíků na návrat a práva zbytku palestinského obyvatelstva na život bez okupace, útlaku a diskriminace. Pokračující násilí v Izraeli a Palestině má nyní potenciál zatáhnout do nekonečné války nejen Blízký východ, ale i Evropu jak je zřejmé z událostí v posledním desetiletí. Ale tento naivní článek je o mravních zásadách a spravedlnosti spravedlnosti, která, jak jsem zjistil, je tak důležitá pro mladou německou generaci, generaci, která ví, že jako národ se postavili čelem svým vlastním zločinům minulosti, a očekává, že Izraelci udělají totéž. Můžete je potkat jako dobrovolníky na okupovaných územích a při různých evropských kampaních za solidaritu s Palestinou. Tito mladí muži a ženy by měli být pro Německo zdrojem pýchy, stejně jako byli mladí Němci, kteří jako dobrovolníci odjeli do Izraele v rámci usmíření. Budeme je všichni potřebovat, protože historie nás učí, že zlo, okupace a vyhnání nakonec jednou skončí. V takových chvílích je zde vždy nebezpečí pomsty a odplaty. Možná že skupina lidí, kteří byli vychováni v duchu odvážného postoje vůči nacistické genocidě a z první ruky mají informace o izraelské okupaci a jejích hrůzách, napomůže skutečné spravedlnosti pro všechny jako k tomu došlo v Jižní Africe po konci apartheidu, a ne odvetě místo spravedlnosti kterou jsme mohli sledovat ve Rwandě. Soudě podle projevu, který přednesla kancléřka Angela Merkelová v izraelském Knessetu, Německo nejspíš nebude hrát žádnou konstruktivní roli v mírovém procesu v Izraeli a Palestině. Merkelová představila trapně zaujatou a jednostrannou proizraelskou pozici. Kancléřka vůbec nezmínila okupaci, ani mimochodem, a pouze chválila Izrael jako vzor spravedlnosti, demokracie a civilizace. To jen posílí ty agresivnější a násilnější aspekty izraelské politiky a chování. Tento způsob také nechal Palestince bez naděje na jinou budoucnost, a bez naděje ze zoufalství vzniká to, co potom postupně plodí násilí. My všichni už potřebujeme uzavřít dvacáté století ne abychom zapomněli, ani abychom odpustili, ale abychom mohli budovat normální a zdravý život. To platí stejnou měrou pro oběti i viníky. Německo může hrát velmi pozitivní roli v tom, aby k tomu došlo v Palestině. Teď je čas, dřív než bude pozdě. PŘEKLAD JANA GLIVICKÁ Rozhovor s Igorem Orozovičem, studentem DAMU: K protestům se přidává mnoho lidí a umělců Je 28. květen, sluníčko praží a před metrem Národní je živo. Dnes obzvlášť. Desítka studentů DAMU (Divadelní akademie) tu organizuje jeden z nejpovedenějších pouličních protestů, které se tu kdy viděly. V kostýmech a tématických tričkách a s transparenty v rukou bubnují, hrají na kytary, na trubku a zpívají k tomu satirický kuplet O panu radním. Kolemjdoucí jim podepisují petici na ochotně poskytnutém hrbu a počet signatářů rychle roste. Dali jsme se do hovoru s IGOREM OROZOVIČEM, jedním ze studentů. Igore, na tričku máš napsáno Radní Richter způsobuje kulturní impotenci a tady čtu na transparentu Umění a zábavní průmysl není totéž. Můžeš našim čtenářům přiblížit vaši kauzu? V zásadě se umělecká obec po celé republice bouří proti kulturní politice pražského radního Richtera. Vše se točí kolem zavedených plošných dotací na vstupenku a kolem udělování grantů divadlům a jiným kulturním institucím. Kvůli jeho opatřením hrozí zánik takovým subjektům, jako jsou Semafor, Archa, Divadlo bratří Formanů, Divadlo v Celetné, Divadlo Alfred ve dvoře, Strašnické divadlo, Galerie kritiků, Galerie Futura, festivaly Tanec Praha, Dny evropského filmu, Maratón soudobé hudby, Festival současného umění Praha - Tina B. atd. Stačí se zamyslet a dát si 1 a 1 dohromady. Je vůbec možné, aby stát dopustil, aby zkrachovalo divadlo Semafor, které takovým zásadním způsobem ovlivnilo a obohatilo českou kulturu!? To přece nelze! A jestli rozhoduje o věcech kulturních člověk, který se nad tímto ani nepozastaví, pak přece není o čem debatovat. Mimochodem, Richter vystudoval ekonomii na Zemědělské univerzitě a teď je radním pro kulturu! To není žádný rozmar, zoufalý výkřik několika krachujících divadel a galerií. Máme podporu z celé republiky, mnoha divadel a kulturních institucí. Proti stojí jen pár ředitelů soukromých divadel, kterým jde jen o zisk! A kteří se řídí výrokem pana Richtera, že provozování divadla je stejné podnikání, jako prodávání rohlíků. K protestům se přidává mnoho lidí a umělců, kterých se tento problém nedotýká, nejsou finančně ohroženi a strana 9 Solidarita

10 Rozhovor s Igorem Orozovičem, studentem DAMU: sami v komerčních divadlech účinkují. Čtenářům doporučuji podívat se na stránky kde se dočtou vše. A můžou si tam i přečíst a podepsat petici. Jak vlastně fungují protesty, kdo je rozjel, jak probíhá koordinace? Tento týden byl iniciativou Za prahu kulturní vyhlášen Týdnem neklidu. Během něj měli všichni, kdo jsou do boje za Prahu kulturní zainteresováni, dělat cokoliv, aby vyjádřili svůj nesouhlas s magistrátem a svou odhodlanost bojovat. A nás, studentů divadelní akademie, se tento problém dotýká dost zásadním způsobem. Jde přece i o naší budoucnost a budoucnost divadla a umění. A tak jsme chtěli podniknout aspoň něco a pomoci jak můžeme. Berou vás "zajíce" jako rovnocenné, nebo se pohled "veteránů" na vás za minulých týdnů třeba změnil? Myslím, že všichni cítíme určitou sounáležitost. Jsme přeci jen taková velká rodina. A mám pocit, že v divadlech jsou rádi a vděční, za to co děláme. Jedna naše známá, ostravská experimentální hudebnice, tak trochu ohrnovala nos nad vašim protestem. Prý se bouří pražská smetánka a jí se to netýká. Co bys jí odpověděl? Asi bych se malinko rozčílil: Vážená experimentální hudebnice, k protestům se přidala opravdu velká část české kulturní scény. Na Moravě např. Národní divadlo v Brně, JAMU, Moravské divadlo Olomouc, divadlo Tramtárie Olomouc. Nehledě na to, že na tuto kauzu likvidace divadel je již nahlíženo jako na mezinárodní ostudu. A byla by ostuda s tím nic nedělat. A já osobně rozhodně nebojuji jen za pár pražských divadel. Tady jde o něco podstatnějšího! Vy jste v kolikaťáku? Ve druháku. V r jsem byl v prváku a nás aktivních tam v listopadu tolik nebylo, čím vyšší ročník, tím větší aktivita. Je u vás účast všech ročníků na aktuálních protestech stejná? Nemusíte biflovat na zkoušky, vždyť je zkouškové, ne? Kdo může, přijde a pomůže. Všichni toho teď mají opravdu hodně. Jsme ve škole od rána do večera, i o víkendech. Zkouší se a do toho se učíme na zkoušky Je to veselé. Kolik procent studentů se vůbec podílí aktivně na protestech? 26,8%. Vidím, že máte mezi sebou i kvalifikované statistiky. Je toto první občanský protest, kterého se ty osobně účastníš, nebo jsi byl někdy předtím třeba na nějaké demonstraci či něčem podobném? Jediné protesty, kterých se já osobně ještě účastním, jsou ty proti radarům. To je podle mne katastrofa a předznamenává to americkou nadvládu nad celým světem. Zní to jak z blbého filmu, vím. Ale nechme je ještě pár let zasahovat do všeho a uvidíme - to už ovšem bude pozdě. Spojíš ty nebo tvoji kolegové vaši kauzu nějakým způsobem s jinými, třeba s protesty proti privatizaci zdravotnictví, s odmítnutím referenda, hlavně ze strany ODS, ve věci vojenské základny USA atd.? Rozhodně si myslím, že by to nebylo správné. Vyhýbal bych se i politice! Měl by se řešit jen tento konkrétní problém. Ani ten sám o sobě není zcela jasný. No, to je asi rozumné. Co vás pálí vedle Richtera, pokud něco? To zkouškové. To chápeme. Vy jste nasbírali za hodně krátkou dobu naprosto neuvěřitelný počet podpisů pod svou petici. My konkrétně jsme v ulicích třetím dnem, vždy na dvě hodiny, takže jsme nasbírali několik stovek podpisů, ale celkově podepsalo již něco kolem 23 tisíc obyvatel! Studenti DAMU mají vlastní divadlo, DISK, které funguje mimochodem díky podpoře magistrátu. Na DISKu je zajímavé, že je založené na tvůrčí aktivitě studentů. Přibliž nám jeho fungování a akce. Divadlo DISK je studentské divadlo, v němž hrají studenti třetích a čtvrtých ročníků svá absolventská představení - pochopitelně bez honoráře. Učí se tak divadelní praxi a je to příležitost a jedna z možností, jak vstoupit do profesionálního divadelního života. Všechny srdečně zveme. Mnohým lidem není často jasný rozdíl mezi neziskovým a komerčním divadlem. Můžeš říct pár vět k tomuto d ů ležitému rozdílu? Nejsem ekonom, právník, ani nic jiného a nemohu přesně popsat, jak fungují systémy dotací a odvádění peněz. Vše spíš najdete na stránkách iniciativy. A rozhodně neexistují divadla, která by si říkala komerční. O to právě také ve sporu jde. Jak posoudit kdo dělá to umění a kdo jen tahá lidi. Od toho by měla být ona grantová komise - složená z opravdových odborníků! To by opět bylo na delší povídání. Každopádně to, co tvrdí pan Richter, je jedna věc a skutečnost je věc trošku jiná. Za komerční jsou označována divadla, která hrají především muzikály, které bych označil jako divácky úspěšné a líbivé. Opravdu dobrý muzikál je nejtěžším žánrem divadla a zaslouží úctu. Já sám ve dvou hraji a miluji to. Ale muzikál v Praze je opravdu jen od toho, aby na známé tváře a pěkné kostýmy nalákal co největší počet diváků. Musím ovšem říci, že v TaFantastice, která stojí také na druhé straně barikády a ve které mám možnost hrát, je muzikál podle mého strana 10

11 Rozhovor s Igorem Orozovičem, studentem DAMU: názoru zajímavý a má jistou úroveň. Toto divadlo však žije převážně z Černého divadla pro turisty, jestli se nepletu. Ředitelé těchto a některých soukromých divadel souhlasí s plošnou dotací na vstupenku a s oním výrokem pana radního, že provozování divadla je stejné podnikání jako prodávání rohlíků. Pokud by tento systém byl zaveden, divadla by opravdu musela bojovat o diváka a sáhla by po líbivých, divácky vděčných kusech a režiích a přestalo by vznikat divadlo a umění jako takové, které má tvořit, hledat nové cesty, styly a postupy. Důsledkem by bylo ustrnutí a stagnace, v horším případě posun k nějakým, třeba i profesionálně provedeným, estrádám, a to by byla veliká rána pro celou českou kulturu. Uvažujete například nad tím, že byste stávkovali, nebo hráli zadarmo některé večery, aby bylo ještě jasnější, že nejde jenom o divadelníky ale také o diváky a jejich lutrijí zázemí? Tato možnost se rozhodně nabízí. Ale situace postižených divadel je taková, že si to nemohou dovolit z existenčních důvodů. V divadle V Celetné hrají herci už šestý měsíc zadarmo! Není na výplaty! A i tak divadlo je těsně před zánikem. Já osobně bych se k takové stávce ale připojil. Díky moc, už vás necháme dál sbírat podpisy. Přejeme vám vítězství na celé čáře. Jo, bude nějaká větší akce, na kterou by se měli dostavit naši čtenáři? Jistě, zakončení Dnů neklidu zítra - demonstrace před magistrátem. To čtenáři už bohužel asi nestihnou. Jinak sledujte webové stránky. Děkuji. Můžu taky poprosit o podpis? Díky, uvidíme se. OTÁZKY KLADLI THOMAS FRANKE A JAKUB HORŇÁČEK Romové se stále více stávají objektem rasismu Podíváme-li se podrobně na nedávné události v Evropě, a zvláště ty, které zažehly řadu konfliktů v Itálii, sdružení Dženo a jeho partner Athinganoi pociťují potřebu odvetné reakce, aby bylo možné lépe definovat okolnosti, za jakých k nim došlo, a také možné následky, které mohou vyvolat. Romové se stále více stávají objektem rasismu po celé Evropě a jsou zneužíváni jako záminka pro veřejné vyhlašování rasistických hesel, namířených proti menšinám nebo přistěhovaleckým komunitám, ale také jako výmluva v souvislosti s nastolováním rasistických postupů. V poslední události v Itálii šlo o to, že mladá romská dívka byla nalezena v bytě a byla v podezření, že se snaží ukrást osmiměsíční dítě. Takové obvinění není ničím novým, protože v italské společnosti stále přežívá jeden z mnoha stereotypů, že Romové kradou děti. Dokonce ještě dříve, než se jakékoliv obvinění podařilo prokázat, stačilo, zveřejnění této zprávy v médiích, aby obyvatelé Neapole začali zapalovat romská obydlí a podněcovali protiromské i protiimigrantské nálady po celé Itálii. Pravicová vláda s premiérem Silviem Berlusconim, který vládne v koalici se dvěma post-fašistickými stranami, velmi rychle přijala opatření v podobě zatýkání a deportací. Je dobře známou skutečností, že i když zločin není charakteristickým rysem přistěhovalců a zvláště Romů, přesto, když někdo z těchto komunit zločin spáchá, musí za něj zaplatit všichni ostatní jejich členové. Avšak tento případ se ukázal být dobrým příkladem pro demonstraci síly ze strany těch, kdo vyhráli volby za pomoci rasistických hesel a zneužívají podobné příklady pro uplatnění populistických opatření. Je velmi příznačné, že tato událost nezůstane pouze vnitřním problémem Itálie, ale bude doznívat po celé Evropě, kde zcela jistě chování a opatření italské vlády najdou další sympatizanty mezi mnoha nacionalistickými, populistickými i rasistickými stranami nebo hnutími. Evropská unie k tomu, co se děje, musí zaujmout pevné odmítavé stanovisko, pokud si chce zachovat integritu jako společenství prosperity, sociální spravedlnosti a příležitostí pro všechny. Diskriminace a nespravedlnost, se kterou se setkávají Romové v Itálii i v jiných členských zemích EU je nyní bezprecedentní vzhledem k tomu, že se jedná o evropské občany, kteří jsou oprávněni pohybovat se uvnitř zemí EU podle libosti jako kterýkoli jiný evropský občan. Nedávné případy ukazují, že EU v současnosti nepřikládá dostatečnou pozornost ani nevyvíjí dostatečnou aktivitu směrem k aktuálním problémům Romů. Z tohoto důvodu jejich dnešní pozice, kdy jsou zanecháni pozadu, vyvolává problémy, se kterými členské země EU bojují způsoby neodpovídajícími zásadám EU v oblasti rovných příležitostí a podpory. Proto vše, k čemu nyní dochází, je velmi pobuřující i nebezpečné s ohledem na romskou komunitu i budoucí stabilitu a kooperaci v Evropské unii. Znovu připomínáme, že pro EU je životně důležité správně a neprodleně jednat a odsoudit akce italské vlády jako neadekvátní, diskriminační a pobuřující. IVAN VESELÝ PŘEDSEDA SDRUŽENO DŽENO strana 11

12 Dopis: Klausovo veto antidiskriminačního zákona Prohlášení umělecké skupimy Guma Guar: Vážená paní poslankyně, pane poslanče, obracíme se na Vás v souvislosti s projednáváním tzv. antidiskriminačního zákona (tisk č.253), který byl dne 16. května 2008 vetován prezidentem republiky Václavem Klausem. Nyní tak závisí pouze na Vás, zda-li ČR udělá správný krok ke společnosti, kde se bude respektovat zásada rovného zacházení a kde oběti diskriminace budou mít možnost se účinně bránit. Naše sdružení ve spolupráci s Iuridicum Remedium se zabývá diskriminací spotřebitele v rámci projektu Co je a není diskriminace. V rámci tohoto projektu je zřejmé, že s diskriminací se setkává stále velké množství spotřebitelů a dokud nebude přijat antidiskriminační zákon, který dává obětem do rukou speciální diskriminační žalobu, nemají se tyto oběti jak účinně bránit. V současné době se mohou pouze obrátit na dozorový orgán, zejména Českou obchodní inspekci (dále ČOI) pro podezření ze správního deliktu diskriminace, za který ČOI může uložit diskriminujícímu podnikateli pokutu, nicméně již nemůže přikázat, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu ani aby oběti diskriminace bylo dáno přiměřené zadostiučinění, což umožňuje právě pouze návrh antidiskriminačního zákona. Mimo to je také možno domáhat se nápravy diskriminace přes žalobu na ochranu osobnosti podle Občanského zákoníku, kdy je ale nezbytné prokázat nejen nerovné zacházení z diskriminačního důvodu, ale také snížení vážnosti a lidské důstojnosti poškozeného, což bývá v praxi problém. Prezident republiky argumentuje, že "...Většinu věcí, které jsou v zákoně uvedeny, již obsahují stávající právní normy (od Ústavy České republiky či Listiny základních práv a svobod až po konkrétní zákony a speciální předpisy)..." Jak ale jistě víte, zákaz diskriminace obsažený v čl. 3 Listiny základních práv a svobod nezajišťuje přímo ochranu potenciálních obětí diskriminace. Listina sice stanoví obecný zákaz diskriminace, ale již nedefinuje pojmy spojené s právem na rovné zacházení a ochranou před diskriminací a nestanoví, čeho se mohou oběti diskriminace domáhat (např. právo domáhat se upuštění od diskriminace, odstranění jejích následků a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění). Ve spotřebitelských vztazích toto znamená, že diskriminovaní spotřebitelé skutečně nemají dostatečně efektivní právní nástroj, kterého by mohli využít (pokud ČOI shledá, že k diskriminaci nedošlo a nezahájí správní řízení, oběť se proti tomuto rozhodnutí nemůže nijak bránit, neboť není účastníkem řízení a žaloba na ochranu osobnosti bude soudem s největší pravděpodobností zamítnuta, neboť nebude shledán zásah do snížení lidské důstojnosti, ten bývá shledán spíše v kauzách rasové diskriminace). Diskriminovaný spotřebitel tak nemůže využít rovnocenného prostředku právní ochrany jako např. uchazeč diskriminovaný v přístupu k zaměstnání. Komplexní úprava práva na rovné zacházení jedním zastřešujícím zákonem představuje dle našeho názoru mnohem vhodnější způsob regulace než dílčí novelizace konkrétních právních předpisů. Tento názor můžeme podpořit i záměrem Evropské komise vyjádřeném v jejím legislativním programu přijatém postihnout zákazem diskriminace z důvodu náboženského vyznání, víry, věku, zdravotního postižení či sexuální orientace nejen pracovněprávní vztahy upravené evropskou legislativou nejkomplexněji, ale i jiné oblasti, zejména poskytování zboží a služeb (doposud obsahující pouze zákaz diskriminace z důvodu pohlaví). Dále argumentace, že přenos důkazního břemene je v našem právním řádu institut nový a dokonce v rozporu s našimi i evropským právními principy, zcela opomíjí nález ÚS 419/2006 (Ústavní soud potvrdil, že princip obráceného důkazního břemene neodporuje zásadě rovnosti účastníků, neboť nerovné postavení účastníků řízení je objektivně a rozumně zdůvodněno) a antidiskriminační směrnice ES, např. čl. 9 směrnice Rady 2004/113/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování (čl. 9 ukládá členským státům povinnost přijmout opatření, aby v případě, kdy se osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu skutečnosti tomu nasvědčující, příslušelo odpůrci prokázat, že nedošlo k porušení této zásady). Z výše uvedených důvodů Vás v zájmu občanů žádáme, aby jste hlasoval/la pro přijetí antidiskriminačního zákona. O tom, co je a není diskriminace spotřebitele se více můžete dozvědět na stránkách našeho projektu nebo přímo v našem bezplatném on-line kursu na spotrebitele.info. V případě zájmů Vám samozřejmě také rádi poskytneme více informací telefonicky či em. SOS - SDRUŽENÍ OBRANY SPOTŘEBITELŮ, O.S. VE SPOLUPRÁ- CI S IURIDICUM REMEDIUM Kolektivní identita Společnost ve které žijeme se ráda sama označuje za demokratickou. Je však demokratická dostatečně? Nejde o pouhou simulaci demokracie? Občané demokratických zemí se stále více dobrovolně vzdávají svého práva rozhodovat o sobě samých a předávají své osudy do rukou tzv. specialistů. V současné době se stalo normou využívat technik public relations k manipulaci spotřebiteli a klienty, ale stále více také k ovlivňování názorů voličů tak, aby konvenovaly stávající vládě a s ní spojené podnikatelské elitě. V této souvislosti se používá termín výroba souhlasu (manufacturing consent), jehož autorem je americký novinář Walter Lippman. Odborníci na výrobu souhlasu sledují bedlivě nálady, touhy, sympatie či naopak nesympatie občanů a přicházejí potom s příslušnými kroky, aby nevyhovující názory ve společnosti potlačili a usměrnili veřejnost tím správným směrem. Je velmi problematické, je-li k takovému jednostrannému ovlivňování voličů využíváno peněz z veřejných zdrojů, jak se často děje. Občané si tak v jistém smyslu platí ze svých peněz vymytí vlastního mozku. Existuje-li zde například požadavek vládnoucí skupiny na vybudování vojenského zařízení a většina obyvatel s tímto krokem nesouhlasí, provede se za peníze samotných těchto občanů kampaň, která má za cíl přimět je, aby se stavbou zařízení souhlasili. Podobná situace nastala také v případě snahy určité části politické reprezentace uspořádat v Praze olympijské hry. Kampaň Všichni jsme v národním týmu se pokuší vytvořit v občanech pocit národní sounáležitosti a vědomí společné identity. Jsme-li však strana 12

13 Prohlášení umělecké skupimy Guma Guar: skutečně všichni v tomto národním týmu, jsou tam také pánové Kožený a Krejčíř. Kampaň samotná vyšla minimálně na 4 miliony korun, nepočítáme-li další obrovské výdaje za její regionální podporu, odborné analýzy, ekonomické studie, monitoringy tisku, výzkumy veřejného mínění, platové náklady. Jako zcela absurdní se pak jeví zjevný fakt, že uspořádání olympijských her v Praze v roce 2016 je v podstatě vyloučené. Primátor Pavel Bém označil pravděpodobnost, že by se hry v tomto termínu v Praze konaly za "téměř nulovou". Nejen Praha, ale také další česká města tak zdobí desítky billboardů s kampaní na fiktivní událost na simulaci olympiády. GROUPE GUMA GUAR Profesor Noam Chomsky ve své knize Výroba souhlasu upozorňuje na to, že "by bylo naivní tvrdit, že metody indoktrinace jsou s demokracií naprosto neslučitelné. Je však nutné si uvědomit, a řada myslitelů si to uvědomila, že idoktrinace se stala samotnou podstatou demokracie. Ve vojenském nebo feudálním státě nezáleží příliš na tom, co si lidé myslí, protože je vláda kontroluje. Pokud však stát svou moc ztrácí a je více slyšet hlas občanů, objevuje se problém. Lidé se mohou stát natolik zvědavými a arogantními, že se odmítnou podřídit občanské vládě. Proto je třeba jejich názory kontrolovat. Osvědčeným způsobem, jak to udělat je to, čemu se v upřímnějších dobách říkalo propaganda výroba souhlasu." /Noam Chomsky: Výroba souhlasu, 1999/ Pět let antikomunismu stačilo V noci z 8. na 9. června byla různá místa v Praze polepena samolepkami. Jedná se o zahájení kampaně proti soudobému antikomunismu. Datum je vybráno k pátému výročí provolání S komunisty se nemluví. Chceme připomenout, že soudobý antikomunismus není nadčasovým bojem proti komunismu, ale dnešním hnutím, reakcí na aktuální problémy. Nelze jej stavět na roveň odvážného boje proti panujícím diktaturám, je třeba jej spíše chápat jako útočné chování vůči menšinovému názoru. Soudobý antikomunismus má svůj začátek, který lze symbolicky datovat právě tvrzeními o tom, že je třeba vyloučit komunisty ze společnosti, nemluvit s nimi. Má svůj průběh a své výsledky. Jedním z nich je omezení svobody slova a sdružování zákazem Komunistického svazu mládeže, a to se zdůvodněním, s nímž by bylo možné zakázat nejen tuto problematickou skupinu, ale i jakoukoli podobu socialismu. Dalším důsledkem je politické úkolování dějepisectví v případě Ústavu pro studium totalitních režimů. Hlavním dopadem pěti let antikomunismu je ale rozšíření politické agrese a nesnášenlivého vylučování. Antikomunismus zásadně poškodil úroveň veřejné diskuze v Česku a přispěl k návratu přístupů a praktik, kvůli nimž byl poprávu neblaze proslulý minulý režim. Chceme dát najevo, že tento politický styl může mít i svůj konec, přesněji řečeno, že jako po roce 2003 získal značný vliv, může jej dříve či později ztratit. Právě k tomu chceme aktivně přispět. Síla antikomunismu je přitom postavena na jednoduchém triku s historií. Komunistické myšlenky (obsahující mimo jiné také hodnoty solidarity, spravedlnosti, individuálního rozvoje ) jsou ztotožněny s praxí režimů, které se ke komunismu hlásily. To umožňuje představovat komunismus jako celek coby nadhistorické zlo, kterému čelí dobro v podobě antikomunismu. Komunisté jsou líčeni jako představitelé něčeho nelidského, i když třeba jen obhajují myšlenku solidární společnosti. Antikomunisté jsou naopak vnímáni jako oprávněná reakce, a to i v případě, že vraždí nebo nastolují diktatury. Takový přístup odmítáme. Rozhodli jsme se představit jiný pohled na historii: takový, ve kterém je zločinnou ideologií antikomunismus. Rádi bychom připomněli, že lidé, kteří se hlásí k antikomunismu, neberou za svou nějakou chvályhodnou snahu zabránit zlu. Hlásí se tím rovněž k odkazu otřesných diktatur a masakrů. Chceme připomenout chilského diktátora Pinocheta a španělského autoritářského vládce Franka, které jsou bez ohledu na jejich diktátorskou vládu a počty oběti mnozí antikomunisté ochotní hájit. Rovněž chceme upozornit, že Adolf Hitler získal moc mimo jiné jako radikální antikomunista. A konečně bychom rádi dodali, že v popření komunistických ideálů i v masakrování těch, kteří jim mnohdy upřímně věřili, byl mistrem Josif Stalin, a proto je zcela logické, aby byl zařazen mezi antikomunisty, nikoli mezi komunisty. Rádi bychom sympatizantům antikomunismu ukázali, že i jejich ideologický rodokmen je plný zločinů. Chceme zkrátka představit alternativu: ukázat, že i antikomunismus může být vnímán jako zločinná ideologie. Nejsme ovšem členové ani sympatizanti komunistické strany, je nám cizí stejně jako všechny ostatní politické strany. Odsuzujeme zločiny minulého režimu a jakoukoli diktaturu. Vadí nám ale účelové zneužívání minulosti ve snaze ovládnout současnost a tuto snahu antikomunisté od minulého režimu převzali. JE.CZ/ strana 13 Solidarita

14 1968: Rok, kdy svět hořel plamenem Události roku 1968 inspirovaly celou generaci a v následujících letech formovaly boje po světě. Chris Harman, v té době studentský aktivista, se ohlíží zpět směrem k tomuto bouřlivému roku. Někdy může jeden rok okouzlit následující dekády byl takovým rokem. Ti, kteří podporují kapitalismus, po čtyřiceti letech stále oplakávají jeho vliv. Nikolas Sarkozy po svém zvolení deklaroval, že chce vykořenit škodu, kterou způsobil. Před ním to byl Tony Blair, kdo obvinil šedesátá lé- sociálním mravům: čas drog a boje se starými sexuálními stereotypy. Existují velice odlišné důvody, proč si připomínat rok Byl to jeden z těch okamžiků historie, kdy se najednou zdálo, že spojení mnoha rozličných aktů revolt může překonat vykořisťovatelskou a seli jsme ho zničit, abychom ho dobyli zpět. Na cucky bylo arogantní prohlášení vládnoucí třídy USA, že může rozbít odpor kdekoliv ve velké části světa, kterou dominovala. Konsekvence bylo možno pocítit v srdci americké společnosti. Ofenenzíva Tet znamenala, že protiváleč- lil studentům, intelektuálům a dělníkům svobodně se organizovat a diskutovat skutečné socialistické myšlenky, zatímco za hranicemi v Polsku studenti okupovali univerzity a bránili se policejním útokům v ulicích. Když jsme v Londýně demonstrovali 17. března proti ta z toho, co vidí jako choroby společnosti dnes. Měli byste ale velké potíže porozumět ze zpráv médií, proč byl rok tak důležitý. Médiím dominují renegáti levice, kteří se stali pravičáky. Mezi nimi je občas stárnoucí hipík, který nostalogicky vzpomíná na excesy co se týče sexu a drog. V nejlepším případě je to, co se stalo, prezentováno jako euforická studenstká rebelie proti konzervativním utlačovatelskou společnost v její celkovosti. Rok začal s devastující ranou americkému imperialismu v jižní polovině Vietnamu. V každém městě země probíhala ozbrojená povstání, krátké převzetí části americké ambasády v Saigonu a bitva o Hue, dříve hlavní město země, která trvala týdny. Televizní obrazovky ve světě přenášely slova amerického generála, který se vyjádřil o jednom městě: Mu- ný kandidát, Gene McCarthy, získal neočekávaný úspěch v primárkách v New Hampshire, zatímco dosavadní demokratický prezident Lyndon Baines Johnson (LBJ) deklaroval, že již nebude kandidovat. Zatímco se odehrávalo toto, rivalská imperiální velmoc v Moskvě si prožívala také své. Stalinistický režim, který panoval v Československu od konce druhé světové války byl rozpolcen a poprvé dovo- Vietnamské válce, bylo zde nejen zhnusení nad barbarstvím amerického imperialismu s pokřikem Hey, hey, LBJ, How many kids have you killed today? byl zde také pocit, že můžeme ve světě bojovat a vítězit. Byla to nejmilitantnější demonstrace, kterou si kdokoliv může pomatovat, když se desetitisíce pokoušeli probourat skrze policejní zátarasy před americkou ambasádou na Grosvenor Square. strana 14

15 1968: Pouhé dva a půl týdne poté přišlo zabití Martina Luthera Kinga v Memphisu. Lidé povstali v každé černé čtvrti v USA a útočili na symboly autorit a mladí afroameričané se odvraceli od cíle mírumilovné integrace do existující americké spolenosti směrem k revolučním myšlenkám Černých pantherů. Týden poté zde byla mezi studenty Západního Německa podobná erupce rozlobené militantnosti při pokusu o vraždu jejich vůdce Rudiho Dutschke. Květen byl nejúžasnější měsíc. Co začalo jako malá skupina aktivistů, kteří se bránili proti policejním útokům před universitou Sorbonna eskalovalo do noci barikád a zahrnovalo desetitisíce studentů, kteří vytlačili policii z oblasti a způsobili, že odbory vyhlásily jednodenní stávku a demonstraci solidarity. Ta pak ukázala miliónům dělníků jejich potenciální sílu. Šířily se stávky a okupace, bylo zavřeno rádio, televize, letiště a byly odříznuty zásoby benzínu, dokud nebyla celá země paralyzována generální stávkou deseti miliónů dělníků. Francouzský prezident de Gaulle vládl s diktátorskými pravomocmi deset let, vysazen k moci parlamentem, který panikařil, když čelil hrozbě vojenského puče. Nyní byl veřejně pokořen. Lidé se miliónových počtech smáli při jeho řečech, odsuzujících hnutí. Světová média mluvila o francouzské květnové revoluci. V červnu byli na tahu studenti v Jugoslávii, když rychle přivodili největší politickou krizi své země za dvacet let - bili se s policií v Bělehradě se skandováním Pryč s rudou buržoazií. Vzdorný pozdrav Srpen zažil Brežněvův režim v Rusku, kterak rozbíjí neklid ve Východní Evropě posláním tanků do Československa a zajímá vůdce země a je v šoku, když se setká s masivním pasivním odporem prakticky celé populace. Mezitím každý, kdo věřil v americkou demokracii dostal lekci, když tisíce policistů zaútočili na protiválečnou demonstraci před sjezdem Demokratické strany v Chicagu, když zvolila proválečného kandidáta, Huberta Humpreye, ačkoliv nevyhrál v primárkách. Olympijské hry byly v Mexico City v říjnu. Staly se dějištěm masakru mnohem horšího, než jsme viděli letos v Tibetu. Policie obklíčila demonstraci desetitisíců studentů na náměstí a zahájila palbu z přilehlých budov, zabila stovky lidí. Zakázali tisku podat zprávu o tom, co se stalo. Světová média a politici si zvolili ignoranci krve, zaplavující ulice. Místo toho si rezervovali svá odsouzení pro vítězné černé americké atlety, kteří na stupních vítězů vzdorně sevřeli pěst v pozdravu černá síla a byli okamžitě vykázáni ze sportu. Tento měsíc také zažil událost, jejíž konsekvence se odrážely v britské politice dalších 30 let. Ozbrojená policie Severního Irska zuřivě napadla demonstranty z nacionalistického ghetta v Bogside v Derry, kteří vyžadovali občanská práva. Inspirováni rebeliemi jinde ve světě, demonstranti se bránili. Ale tento rok znamenal víc než jen sérii vzrušujících událostí. Každá vlna zápasu inspirovala další a tvořila smysl mezinárodního hnutí. Lidé, kteří by jinak mohli považovat své zápasy za izolované boje proti jednotlivým křivdám, viděli, že mají mnohem obecnější význam. Jako s každou revoltou, nikdo ji nečekal. Padesátá a ranná šedesátá léta byla jedněmi z těch období historie, ve kterých se struktury existující společnosti zdály zmrazeny. Vládnoucí mocnosti zkrotily rebelatnství a neklid meziválečných a válečných let. USA a SSSR si rozdělili svět mezi sebe, nejen geograficky, ale také ideologicky. Pokud jsi nepřijímal nehumánní chování a dogmatické projevy jednoho, bylo očekáváno že se ztotožníš s nehumánním chováním a dogmatickými projevy druhého. Ruští disidenti byli zavíráni do pracovních táborů nebo psychiatrických klinik, američtí disidenti byli vyhazováni z práce Komisí pro neamerickou činnost, zavíráni jako Dashiell Hammet, vyobcováni ze země jako Charlie Chaplin nebo zbaveni pasů jako Paul Robeson. Časy, kdy odbory v USA byly radikální silou, byly dávno minulé, odborová hnutí ve Francii a v Itálii byly rozděleny a jejich síla zjevně zlomena, britští odboroví vůdci tvořili baštu proamerické a pro-nukleární pravice v rámci Labour Party, National Union of Students byl součástí mezinárodní fronty CIA. Sociální život dusila konformita. Rodina znamenala pracujícího muže, zatímco žena pracovala doma a čekala na něj s kompletní odpovědností za děti. U žen se očekávalo že budou vzhlížet na muže, mladí lidé na starší, černí měli být vděční, když nebyli občas diskriminováni. V jižní části USA byli černí lidé subjektem nerovného Jim Crow statutu, který jim upíral volební práva. Liberální a sociálně demokratičtí apologeti systému tvrdili, že jeho zbývající chyby budou vyléčeny mírumilovným a trpělivým úsilím za malé reformy v rámci existujících struktur. Mluvili o bohaté společnosti která zvyšuje životní standart, konci ideologie a konci pracující třídy, která přejala konsumerismus střední třídy. To bylo poselství, které ovlivnilo dokonce neústupné oponenty systému jako německo-amerického filosofa Heberta Marcuseho. Zobrazil jedno dimensionální společnost lidí, tak utopených v ideologii konzumerismu, že byla z rozvinutého průmyslového centra vyloučená jakákoliv revolta. Těžko si kdo všimnul změn pod povrchem společnosti, které podkopávaly existující struktury a ideologie, které je ospravedlňovaly. Tyto změny probíhaly nejprve mezi mladými lidmi. Ve všech dobách v jakékoliv společnosti je větší pravděpodobnost, že se vzbouří proti utlačujícím a vykořisťovatelským podmínkám než jejich rodiče, kteří jsou již unaveni. A studenti jsou obvzláště citliví na kontrasty v současném kapitalismu. Jsou zhoufováni po tisících a je očekáváno, že budou praktivat ideologii, která dává malý smysl. Také mnohem snadněji argumentují a organizují se než pracující, dokonce mladí pracující, protože ti jsou připoutáni ke strojům nebo kancelářským rutinám osm a více hodin denně. Takže to byli studenti, kteří se v osmašedesátém první pohli a vzbudili dojem, že vyjádření obecnější sociální krize je specificky studentskou záležitostí dojem, který povzbuzují média. Určitý disent se objevil již v ranných šedesátých letech. V Británii proběhly masové demonstrace proti jaderným zbraním; tisíce černých a bílých studentů se zúčastnili hnutí za občanská práva v USA; francoužští studenti odporovali alžírské válce. Tato aktivita vzkvétala v roce 1966 a 1967 s prvními protesty proti vietnamské válce v USA a v Británii, radikalizací německých studentů poté, co policie zabila demonstranta na protestu v Berlíně, přijetí konceptů černé síly a ozbrojené sebeobrany afroamerickými studentkými aktivisty, revolta proti profesorskému autoritářství a otřesným podmínám na italských vysokých školách. Účinek roku 1968 byl takový, že všechny tyto rozličná hnutí sjednotil. Ofenzíva Tet přinesla náhlé uvědomění faktu, že naši vládci nejsou všemocní. Takže v prvních měsících roku 1968 vypukly prudké protesty v Británii, hlavně studentské, proti labouristickým ministrům za podporu vietnamské války a proti konzervativním politikům jako Enoch Powell, Duncan Sandys a Patrick Wall za jejich rasismus. Byly to nejprve minoritní protesty snad pár stovek studentů. Ale o pár let dříve by nebyly větší než pár tuctů. Když chtěly autority ukáznit, ostré argumenty a agitace těchto minorit byly schopny strhnout předtím liberální umírněné a dokonce některé jasné konzervativce pro podporu radikální pozice. V ranných měsících roku 1968 byly studentská hnutí v Německu a v Itálii mnohem větší než cokoliv, co se odehrávalo ve Francii. Francoužští aktivisté si stěžovali u jednoho našeho soudruha, že nemají hnutí jako naše v Británii. Jazyk hnutí byl zvyšující se měrou revoluční, ale obvykle v pojmech studentské moci a studentů jakožto nové revoluční třídy. Ti, kteří byli radikálnější, se dívali směrem k Che Guevarovi (který byl jen o pár měsíců předtím zavražděn CIA) a zastávali názory, že revoluce přijde ze strany ozbrojených akcí v nejodlehlejších zemích třetího světa a že západní pracujcí jsou koupeni konzumerismem. To je mohlo odvrátit od navazování vztahů s širšími vrstvami lidí zde. To se začalo měnit s květnovými událostmi ve Francii. Lidé najednou viděli možnost revoluční změny mnohem blíže doma a změny, které přicháze- strana 15 Solidarita

16 1968: la zdola, zahrnujíc masy lidí. Média se koncentrovala na studenstské bitvy s policií v Latinské čtvrti v Paříži. Ale od třetího týdnu v květnu měly akce pracující třídy vliv na ty, kdo bojovali proti systému kdekoliv. Velké revolty způsobovaly fantastické rozšíření horizontů lidí. Ti, kteří by se v roce 1966 smáli při slovu revoluce nebo by ji považovali za nemožnou ji v létě 1968 brali vážně. Když probíhala největší demonstrace proti vietnamské válce v Británii v říjnu 1968, nejpopulárnějším sloganem vedle vítězství NLF (vietnamské osvobozenecké hnutí) byl We will fight, we will win, London, Paris, Rome, Berlin ; nejpopulrnějším transparentem byla zaťatá pěst s klíčem na matice a slovy kontrola pracujících. Pouze malá menšina v rámci studentského hnutí kdekoliv se stali revolučními aktivisty ale tato menšina byla mnohokrát větší než před šesti měsíci. Myšlenky mnohem většího počtu lidí byly převráceny z hlavy na nohy zkušenostmi tohoto roku. Začali poslouchat, argumentovat a diskutovat a číst marxistické texty. Některé ze změn byly povrchní, ale symbolicky důležité, jako když studenti mužského pohlaví přestali nosit obleky a začali s džínami, plnovousy a dlouhými vlasy. Na okrajích mainstreamové společnosti v pozdních padesátých a ranných šedesátých letech existovala velice malá kontrakultura, charakterizovaná mixem halucinogeních drog, levicovými nebo pacifistickými myšlenkami, avantgardním divadlem nebo poezií, folkovou muzikou a východními náboženstvími. Tato kontrakultura si začala hledat širší publikum s létem lásky v roce 1967 a nárustem hippies. Publikum se s událostmi roku 1968 zvětšilo a také zpolitizovalo. Začalo dokonce ovlivňovat západní továrnu na sny v Hollywoodu, s novou vlnou režisérů a herců produkujících filmy předtím nepředstavitelné. Ale v průběhu tohoto procesu bylo snadné splést si změnu životního stylu s revolucí. Vlna okupací Bylo mnoho vážných výzev starému konformismu, i když smíchaných s lifestylovým přístupem. V roce 1968 se zrodilo hnutí za osvobození žen, když začaly ženské aktivistky vyzývat sexistické přístupy, které si přinesli nově zradikalizovaní mladí muži do hnutí. V těchto létech jsme také mohli vidět první otevřené organizace gayů. Pro budoucnost byl velice důležitý způsob, kterým aktivisté přijímali zkušenosti z událostí ve Francii, zkušenosti, které je tlačily k přijmutí marxistických myšlenek. Viděli, že to byli nejenom lidé obecně, kteří otřásali francouzskou společností, ale pracující. Noví studentští revolucionáři v Itálii (mnoho z nich přeběhlíci z katolických studentských organizací) se obrátili směrem k továrnám a hráli důležitou roli při stávkách pracujících, které se prohnaly zemí v době horkého podzimu v roce 1969 (někdy nazývaným zpomalený květen ) V Británii se studenti obrátili od okupací a demonstrací k letákování v docích a továrnách. Takové pokusy se staly v letech, které následovaly rok 1968, velice důležitými. Francouzský slogan po květnu byl ce n est qu un début to je pouze začátek. A v celosvětovém měřítku to byl pouhý počátek. V roce 1969 jsme zažili studentské demonstrace, transformované do protestů automobilových dělníků v argentinském městě Cordoba a na podzim vlnu okupací a stávek v Itálii. Rok 1970 zažil dosud největší vlnu studentských protestů v USA, poté, co Nixon a Kissinger rozšířil Vietnamskou válku do Kambodže a národní garda zastřelila studenty ve Státní univerzitě v Kentu v Ohiu. V roce 1972 narostl lidový boj v Chile a na konci roku 1973 proběhla studentská okupace v Athénách, která přerostla v ohromné lidové povstání, jenž o šest měsíců později zapříčinilo kolaps řecké vojenské diktatury. V roce 1974 byl svržen 40 let starý fašistický režim v Portugalsku nastalo osmnáctiměční vření s revolučními charakteristikami. V roce 1975 bylo možno zahlédnout vzrůstající vlnu zápasů proti španělskému diktátorovi Francovi, které způsobili, že jeho dědici začali v měsících po jeho smrti demontovat fašistický režim. A v Británii jsme prošli skrze největší vlnu průmyslových zápasů za poslední půl století, kulminující pádem konzervativní vlády Edwarda Heathe. Studenti, kteří byli zradikalizovaní událostmi roku 1968 byli v těchto letech schopni najít společnou věc s vrsvou pracujících a vytvořit společně síť aktivistů, oddaných sociální revoluci v továrnách, dolech, úřadech a školách. Důležitost těchto sítí bylo další lekcí květnových událostí ve Francii. Pokud byl de Gaulle bezmocný, když čelil rebelii zdola povětišinu května, koncem měsíce konečně našel způsob, jak to ukončit. Spoléhal na zbabělou vůli ke kompromisu těch, kdo dominovali oficiálním strukturám hnutí pracující třídy. Vůdci odborů byli připraveni ukončit generální stávku a poslat pracující spátky do práce výměnou za částečné ústupky. A političtí vůdci byli tak nadšeni vyhlídkou voleb, že prosazovali konec stávek, i když tím rozbili pohybovou energii hnutí a dovolili de Gaullovi zvítězit ve volbách. Tento vzorec byl v následujících letech opakován i jinde a kulminoval v dohodách oficiálních vůdců dělnického hnutí v letech 1975 a 1976 v kampani proti stávkách ve snaze o partnerství a sociálního smíru se sociálním kontraktem v Británii, historickým kompromisem v Itálii a paktem Moncloa ve Španělsku. Zaměstnavatelé si pospíšili uchopit příležitost, aby vykořenili socialistické aktivisty a uštědřili porážky dělnickému hnutí, které je dřive ohrožovalo. Jak upadalo dělnické hnutí, začaly upadat i ostatní hnutí zrozené v roce Do osmdesátých let kapitalismus v krizi uštědřoval hořkou odplatu za všechny naděje, a do devadesátých let se zdál nový konformismus, vtělený do blairismu a neoliberalismu, dominovat vše. Jsou zde rozdíly se starým konformismem padesátých a ranných šedesátých let. Starý konformismus potlačoval diskusi o sexualitě; nový vynáší její transformaci do zboží. Starý uzavíral ženu doma; nový vytváří hony na čarodějnice kvůli matkám, které nebudou pracovat za minimální mzdu. Starý věřil v právo bílých západních vlád používat bomb a tanků k ovládání velkých částí světa; nový propaguje jejich používání v masových vraždách zvaných humanitární intervence. Starý věřil v úctu před vyššími třídami; nový v božská práva podnikatelů a kapitalistů. Stejně jako zde byl v padesátých a šedesátých letech pesimismus ve většinové části levice, je zde i dnes. Neoliberalismus má svůj stín v postmodernismu s jeho tvrzením, že jakákoliv celková výzva systému je nemožná a nebezpečná. Jeho smrtící sevření v posledních letech povolilo, ale jeho paralyzující efekty stále přetrvávají. A někteří ze starší generace kontrastují svá vlastní rebelská léta s předpokládanou samolibostí dnešní mladé generace. Zapomínají, že milióny, které pochodovaly proti válce v Iráku jsou mnohokrát větší než počty lidí, kteří pochodovali proti válce ve Vietnamu. Zapomínají, jak zmatená a někdy demoralizovaná byla levice před francouzským květnem. Především ignorují dynamiku kapitalismu samotného s jeho nepřetržitou transformací ekonomických vztahů, který přitlačí masu lidí k rebelii vůči němu, i když to sami neočekávají. Rok 1968 ukázal, jak takové revolty mohou vypuknout, vzájemně se ovlivňovat a dovolit miliónům vidět možnost nového světa. CHRIS HARMAN PŘEKLAD MARTIN ŠAFFEK Přidejte se k Iniciativě Ne základnám strana 16

17 Marxismus v 21. století: Marxismus a globalizace Není to tak dávno, co se v našem slovníku objevilo nové heslo globalizace. Vůdci všech politických stran, ať již konzervativních či reformistických, berou tento termín jako daný. Zrovna tak ho používá tisk, televize, odboroví vůdci ap. Podíváme-li se však blíže, zjistíme, že pojem globalizace se smrskl do tvrzení, podle něhož jsou světový trh a nadnárodní korporace tak silné, že dělníci z kterékoliv země a z kterékoliv části nadnárodního podniku jsou vlastně zcela bezmocní. Stejně bezmocný je také národní stát. Edward Mortimer, ve svém článku v Financial Times, pravicových konzervativních novinách, cituje na podporu teorie globalizace Komunistický manifest. Dovolával se následujících slov:,,potřeba stále více rozšiřovat odbytiště pro své výrobky štve buržoazii po celé zeměkouli. Všude se musí ukazovat, všude zahnízdit, všude navazovat spojení. Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou denně dál ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejich tovární výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem." Edward Mortimer vzdává poctu Marxovy, jakožto zakladateli teorie globalizace. Ve skutečnosti to však není pocta, ale urážka. Pokusím se v několika větách ukázat rozdíl mezi Marxovou a buržoasní ekonomií. Z Marxových děl je zřejmé, že Marx za mnohé vděčí klasickým ekonomům Adamu Smithovi a především pak Davidu Ricardovi. Zároveň je však jasné, že jeho teorie není prostě jen rozvinutí klasické ekonomické teorie, nýbrž jejím překonáním a negací. Podtitul Marxova Kapitálu je Kritika politické ekonomie. Adam Smith ve své knize Bohatství národů (vydaná v roce 1772) velmi dobře popisuje rozsah dělby práce. Popisuje moderní továrny a dělbu práce. Tato dělba práce pak zvyšuje produktivitu výroby. Marx s tímto souhlasil, avšak dodával, že dělba práce dělá z dělníka polovičního člověka. A v tom je právě základ Marxova pojetí odcizení. Marx ukazuje, že dělník není jen produkt okolního systému. Není to hlína, modelovaná vnějšími faktory, nýbrž aktivní subjekt, který vzdoruje vnějšímu tlaku a bojuje s ním. Podle Adama Smitha a Davida Ricarda je honba za ziskem přirozenou vlastností člověka. Pro Marxe je to historická okolnost. Trh, konkurence mezi kapitalisty, mezi firmami, nebo mezi kapitalistickými státy nutí každého z nich, aby stále zvyšoval akumulaci kapitálu. Pokud někdo poleví, zkrachuje. Anarchie kapitalismu, konkurence mezi různými podniky a tyranie uvnitř každého podniku jsou dvě strany téže mince. Kapitalisté mezi sebou bojují a tíhu tohoto boje přenáší kapitalista na dělníka. Dělník se brání a bojuje proti kapitalistovi. Dělník není jednoduše objektem dějin. Je subjektem dějin. Teorie globalizace posouvá představu o moci nahoře a bezmocnosti dole do extrémů. Teorie globalizace toto pokládá oprávněné. Je to část ideologie svobodného trhu. Když se imigranti pokoušejí dostat do země, obzvláště mají-li špatnou barvu kůže, jsou prostě odsouzeni jako ekonomičtí přistěhovalci. Když se Volkswagen rozhodne utratit přes 430 milionů dolarů na koupi Rolls Royce v Británii, je všechno v pořádku. Jestliže zaměstnavatel vyžaduje zvýšení pracovní výkonnosti, je to v pořádku. Pokud se tomu dělníci brání, je to kriminální sabotáž. Znovu a znovu slyšíme ve zprávách: Dobré zprávy: ČEZ za minulý rok zvýšil svůj zisk o 20%. Pár minut poté: Špatné zprávy: Odboráři jsou hamižní, žádají zvýšení mzdy o 5%. Moc dělníků v nadnárodních korporacích Na první pohled to vypadá, že dělníci jednoho podniku, který je sám jen částí nadnárodní korporace, jsou skutečně bezmocní. Jestliže Ford zaměstnává čtvrt milionu dělníků, jak by mohla jedna továrna s několika tisíci zaměstnanci vzdorovat vedení Fordu? Skutečnost je však úplně jiná. Když začalo stávkovat 3000 dělníků firmy General Motors, přidala se ke stávkujícím také část dělníků v Daytonu a Ohiu. Roku 1996 dělníci zastavili činnost firmy General Motors po celých Spojených Státech, Kanadě a Mexiku. Stávkovalo tehdy na zaměstnanců General Motors. Stávka stála firmu kolem 45 milionů dolarů denně a nesmírně rozzuřila Clintonovu vládu. Když vypukla téměř generální stávka v Dánsku, firma Saab ve Švédsku byla nucena zastavit produkci aut, neboť vyčerpala základní díly od dánského dodavatele. Zastavit výrobu musel Saab rovněž ve Finsku a dokonce i Volvo přiznalo, že jeho výrobní linky ve Švédsku a v Norsku byli těžce zasaženy. Díky nadnárodním korporacím může být vliv malé části zaměstnanců větší než kdykoli předtím. Srovnejme výše zmíněné příklady s první generální stávkou v historii, která vypukla v Anglii roku Dělníci tehdy museli chodit od továrny k továrně, aby se stávka rozšířila. Za teorií globalizace se skrývá pouze mechanická formální logika. Dialektika je této teorii úplně cizí. Logika teorie globalizace je podobná té, která motivovala Pentagon, když začala válka ve Vietnamu. Byli přesvědčeni, že americká válečné mašinérie je všemocná a že Vietnamci jsou v podstatě bezbranní. V 19. století si Británie podrobila Indii. Vojenská mašinérie Spojených Států byla v 60. letech nesrovnatelně silnější, než armáda Británie v 19. století. Vietnam je také mnohem menší země s daleko menší populací, než Indie. Jestliže mohla zvítězit Británie v 19. století, o to snadněji musí zvítězit USA ve20. století. Podíváme-li se na to dialekticky, je obrázek úplně opačný. Když byli během Indického povstání roku 1857 zabíjeni britští vojáci, kolik škody to Británii způsobilo? Jakou hodnotu má britský voják dělník v uniformě? Dejme tomu, že 100 liber. Americký válečný stroj je nesrovnatelně větší. Americký letoun má cenu alespoň 1 milion dolarů. Jaké pokušení pro Vietnamce hodit na něj ruční granát! Globalizace a národní stát Jiným argumentem propagátorů teorie globalizace je, že národní stát dnes nemůže nijak zásadně ovlivňovat ekonomiku že globalizace pohřbila keynesianismus. Od začátku 2. světové války zažil svět nejdelší ekonomickou prosperitu v dějinách kapitalismu. To bylo připisováno tehdy velmi rozšířené ortodoxii keynesianismu. Politika odstupňovaných daní, ovládání úrokové míry, růst státních výdajů, řízená poptávka za účelem expanze to je vše, o čem keynesianismus je. Pravděpodobně nejnadšenější výraz podpory této teorie nalezneme v knize Anthonyho Croslanda Budoucnost socialismu, vydané roku Podle Croslanda se anarchie kapitalismu spolu s třídním konfliktem postupně zmírňuje. Systém se stává stále více racionální a demokratický. Kapitalismus sám se pokojně rozpouští. Všechny řeči o tom, že výroba slouží ke tvoření zisku namísto uspokojování lidských potřeb, považoval Crosland za naprostý nesmysl. Soukromý průmysl se postupně humanizuje. Začala pokojná revoluce, ve které je třídní konflikt zcela nemyslitelný. Nelze si ani představit, že by dnes např. aliance vlády a zaměstnava- strana 17 Solidarita

18 Marxismus v 21. století: telů útočila proti odborům, píše Crosland. Socialisté by se měli odklonit od ekonomických témat. A na co by se měli soustředit?,,měli bychom se stále více věnovat jiným, z dlouhodobého hlediska důležitějším sférám života: osobní svobodě, štěstí, užívání si více přírodních kaváren, světlejší a veselejší ulice v noci, lepší a pohostinnější hotely a restaurace více nástěnných maleb a obrazů ve veřejných prostorech, lepší design nábytku a nádobí, hezčí šaty pro ženy, sochy v centrech nových obytných čtvrtí, lepší design pouličním lampám a telefonním budkám, atd." Líčit kapitalismus jako lidský a racionální mi v té době mi připadá směšné, a o to více dnes. Dokládá to i fakt, že kapitalismus je dnes mnohem horší, než byl před 100 lety. Vzpomeňme jen na plynové komory, na Hirošimu a Nagasaki, na miliony dětí ve třetím světě, které umírají, protože banky ždímají jejich zemi. Nezaměstnanost v Německu, která roku 1933 dosáhla 8 milionů, zmizela během dvou let. Ne proto, že by Hitler četl Keynese, ale díky zbrojnímu programu. Dlouhou prosperitu vysvětluje právě teorie permanentní zbrojní ekonomiky. V Březnu 1957, v článku nazvaném Perspektivy permanentní válečné ekonomiky jsem se pokusil vysvětlit vliv zbrojení na stabilitu kapitalismu a na protiklady tohoto procesu, které nakonec vedli ke krizi. Jestliže všechny klíčové kapitalistické země vydávají významné částky na zbrojení, může to otevřít trhy a zpomalit pokles míry zisku. Jestliže se však pár významných hráčů nezúčastní a utrácejí více za modernizaci průmyslu než za tanky a letadla, mají z prosperity větší prospěch, než ti, co poctivě zbrojili. A tyto země pak také vítězí v konkurenčním boji. A přesně to se také stalo. Zatímco USA a SSSR masivně utráceli za zbraně, Západní Německo a Japonsko utráceli jen poskromnu. Marka a yen se stali mnohem silnějšími než dolar. Roku 1973, po válce ve Vietnamu, se dolar propadl, cena ropy dosáhla maxima a Keynesianismus byl prohlášen za mrtvý. Keynesianismus uvolnil cestu monetarismu. Politika Thatcherové začala ještě předtím, než byla sama zvolena. Podle slov Petera Riddella, politického redaktora Financial Times, jestliže jsme začali provádět experiment Thatcherové, pak to byl Denis Healey (Kancléř státní pokladny z Labour party), kdo s tím začal. V této bouři, reformismus úplně zbankrotoval. Je to jako mít deštník vyrobený z papíru. Je docela užitečný až do chvíle kdy začne pršet. Nikdo nemůže překonat propast malými krůčky. Jestliže někdo pochybuje, může si zkusit malý test. Ať si ve svém městě najde vysokou budovu a jde nahoru. A ať si v dálce najde jinou vysokou budovu. Jestliže se mu podaří k ní dojít mnoha malými krůčky, je životaschopnost reformismu prokázána. PODLE TEXTU TONYHO CLIFFA VÍŤA LAMAČ Egypt: textilní dělníci se inspirují vládními ústupky 26. května se objevily zprávy o vypuknutí divoké stávky v textilní továrně společnosti Al-Amiriya Company v egyptské Alexandrii. Může to být začátek nové vlny stávek? Ptá se s odkazem na zprávy egyptských bloggerů zpráva na serveru libcom.org. Poté 6. dubnu, kdy byla přerušena stávka v Misr Spinning and Weaving Copany, a následném povstání v Ghazl el-mahalla el-kubra, slíbil premiér Ahmad Nazif všem textilním dělníkům ve veřejném sektoru patnáctidenní bonus a měsíční speciálně pro dělníky v Mahalle. Nazifův krok byl vykládán jako pokus o pacifikaci dělníků v továrnách, které byly považovány za ohniska a vůdce obecného dělnického neklidu v Egyptě. Před 6. dubnem se vládě podařilo kooptovat stávkové vůdce předchozích úspěšných stávek v Misr Spinning and Weaving Company z let 2006 a V proslovu z 4. května prezident Mubarak ohlásil třicetiprocentní mzdový nárůst pro všechny zaměstnance ve veřejném sektoru počínaje červnem. To bylo zaměřeno speciálně na potlačení nepokojů kvůli cenám potravin. Nicméně dělníci z firmy Al- Amiriya nyní požadují tentýž bonus, jakého se dostalo dělníkům z Misr Spinning and Weaving Company v Ghazl el- Mahalla. Znamená to, že taktika kupování si dělnické pasivity skrze vyšší mzdy selhala? Od roku 2004 se vláda zoufale snaží pacifikovat každou stávku ve veřejném sektoru tím, že přistupuje na dělnické požadavky. Zatímco tato taktika byla účinná na těch pracovištích, kde požadavky vznikly, vládní ústupky jen podnítily dělníky v jiných sektorech. Je velmi pravděpodobné, že se Egyptem v příštích měsících přelije vlna dělnických protestů. Pokud dělníci z Al- Amiriya vyhrají, očekávejte, že vybuchne dominový efekt Příkladu budou následovat další textilky, cituje libcom.org blog Arabawy. PŘEVZATO Z SocSol v hnutí Když je hladina klidná, i vlny způsobené malým kamenem jsou viditelné. SocSol není velkou skupinou, naše aktivita je však důležitá i v rámci ČR Rasisty je zavražděn zahraniční student. SocSol iniciuje sérii bouřlivých protestních demonstrací. Vzniká Iniciativa proti rasismu. Její aktivisté např. přelepují volební billboardy Republikánů, pořádají blokády volebních stánků. Přispějeme k tomu, že v českém parlamentu nesedí fašisté V Praze se připravuje sjezd MMF, symbolu sociální a ekologické devastace v globálním kapitalismu. SocSol se aktivně zapojuje do Iniciativy proti ekonomické globalizaci (INPEGu). Protesty jsou velkým úspěchem hnutí. Na demonstraci se sjede lidí, finančníci končí o den dříve Ve Florencii se koná první Evropské sociální fórum (ESF). Zde probíhá miliónový protest proti chystané invazi do Iráku. SocSol jako jediná česká antikapitalistická skupina pořádá na fórum výpravu. Organizujeme také početné kontingenty z ČR na následná ESF v Paříži a Londýně Bush útočí na Irák. SocSol inspiruje vznik Inicativy proti válce a podílí se na jejím fungování. Iniciativa se stává ohniskem demonstrací proti chystané invazi. I v lidé v ČR se tak zapojí do největší světové protiválečné demonstrace v dějinách protestuje 15 miliónů lidí. USA a Británie dnes uvažují, jak se stáhnout. K tomu značně přispělo protiválečné hnutí Provalují se plány na vybudování americké základny. Vzniká Iniciativa Ne základnám. Do této doby sdružuje více než šedesát organizací, organizuje petici, debaty, demonstrace a happeningy. U vzniku však byly skupiny pouze tři a hádejte, kdo byl zase u toho? Zastavení základen by bylo velkým vítězstvím demokracie v ČR a posílením hnutí proti globálnímu kapitalismu a válce. strana 18

19 ZDOLA PROTI Jsme aktivní v hnutí proti základnám USA Organizujeme protesty proti Bushově "nekonečné válce" GLOBÁLNÍMU Jsme aktivní v hnutí proti globalizaci korporací Jsme proti školnému, deregulaci nájemného, sociálním škrtům KAPITALISMU Za čím stojíme Proti kapitalismu Kapitalismus dnes nedokáže řešit nejzákladnější problémy lidské společnosti či přímo jejich řešení znemožňuje. Tím nejenže brání dalšímu pokroku na cestě ke svobodnější, demokratičtější a sociálně spravedlivější společnosti, nýbrž ohrožuje i samu existenci lidstva. Celá dnešní společnost žije z výsledků práce námezdně pracující většiny obyvatelstva. Pouze kolektivní převzetí celospolečenského bohatství pracujícími a demokratické plánování, řízení výroby a distribuce jejích výsledků mohou vést k svobodnější, demokratičtější a sociálně spravedlivější společnosti. Dnešní systém je v principu nereformovatelný. Struktury současného parlamentu, armády, policie a soudní moci byly vytvořeny vládnoucí třídou a jsou konstruovány tak, aby bránily její výlučné postavení. Stejně odmítavý postoj zaujímáme k minulému režimu z let (a také k ostatním režimům ve východní Evropě, Číně, apod.), který nepovažujeme za socialismus, nýbrž za státně byrokratickou formu kapitalismu. Místo toho se hlásíme k tradici levé opozice proti těmto režimům. Za socialismus zdola Podporujeme boje pracujících za kratší pracovní dobu, vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky, za bezplatnou lékařskou péči a sociální zabezpečení, za rovný přístup ke vzdělání a informacím a všechny jejich ostatní emancipační snahy. Místo parlamentní politiky prosazujeme alternativu nezávislé aktivity pracujících prostřednictvím stávek, kampaní, manifestací, apod. Jen sami pracující mohou dosáhnout svého vlastního osvobození. Místo institucí kapitalistického státu navrhujeme systém společenské samosprávy, tedy úplné rozšíření demokracie do všech sfér společenského i hospodářského života. Solidarita Úsilí o socialismus je součástí celosvětového boje. Prosazujeme solidaritu s pracujícími v jiných zemích. Jsme v zásadní a aktivní opozici vůči všemu, co proti sobě staví pracující různých zemí, různé barvy pleti, různé národnosti, různého pohlaví, sexuální orientace či profese. Podporujeme tedy kampaně a boje proti rasismu, za úplnou politickou i ekonomickou rovnost žen a mužů, proti diskriminaci homosexuálů a lesbiček, apod. Fašismus považujeme za akutní hrozbu pracující třídě a svobodám a demokratickým právům, které v minulosti vybojovala. Boj proti fašismu je pro nás navýsost aktuální a prioritní. Jméno:... Adresa: Telefon: Vyplnìný ústøižek pošlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, Praha 6. strana 19 Chci více informací o SocSol a jejích aktivitách Chci se pøipojit ke skupinì Socialistická Solidarita PØIDEJTE SE K SOCSOL! Solidarita Revoluční organizace Aby bylo možno efektivně prosazovat tyto myšlenky, je třeba, aby se nejbojovnější části pracující třídy, studenstva a mládeže zorganizovaly v revolučně socialistickou stranu, jejíž zárodkem chceme být. Vybudovat takovou stranu je možné pouze účastí ve skutečném dělnickém hnutí a aktivitou v masových organizacích pracující třídy například v odborech. Ostatním pracujícím chceme v praxi ukázat, že zájmy reformistických předáků odborů, sociální demokracie nebo komunistické strany nejsou totožné s jejich zájmy. Vyzýváme všechny, kdo souhlasí s našimi základními tezemi, aby se k nám připojili ẇww.socsol.cz

20 Solidarita Odbory proti reformám: Jsme s vámi, buďte s námi Vyzýváme odboráře, zaměstnance a českou veřejnost: Podpořte výstražnou hodinovou stávku vyhlášenou ČM- KOS proti nevratným reformním krokům, které chce vláda co nejrychleji prosadit. Braňme se účinně proti dalším negativním dopadům škrtformy. Prohlášení Sněmu Českomoravské konfederace odborových svazů Vyzýváme odboráře, zaměstnance a českou veřejnost: Podpořte výstražnou hodinovou stávku vyhlášenou ČM- KOS proti nevratným reformním krokům, které chce vláda co nejrychleji prosadit. Braňme se účinně proti dalším negativním dopadům škrtformy. Všechny negativní dopady vládních reforem, které ve svých analýzách ČMKOS předpovídala, se stávají chmurnou skutečností. Vládní reformní experiment snížení daní majetným, platíme enormním zdražováním téměř všeho. Nyní hrozí, že bude v rámci dalšího riskantního experimentu výhodně rozprodán majetek českého zdravotnictví vytvořený především z našich prostředků. Námi placené veřejné zdravotní pojištění se má stát ziskem soukromníků a zdravotní systém v ČR kšeftováním s naším zdravím. Byznysem se mají stát i naše penze v rámci připravované důchodové reformy, ve scénáři je i privatizace státních lesů. Vláda kromě toho že je zodpovědná za reálné snížení platů ve školství, zdravotnictví a veřejné sféře, chystá útok na zákoník práce a odborová práva. Zlodějským reformám jednoznačně říkají své NE! odboráři Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče a na den 24. června 2008 vyhlašují celodenní stávku. Školské odbory završí celodenní stávkou dne 9. června 2008 demonstrace ČMKOS organizované před Úřadem vlády. Odborové svazy sdružené v ČMKOS plně podporují tyto stávkové akce svých kolegů a solidarizují s nimi! Důvěryhodnost odborů v tuto kritickou dobu stojí na akceschopnosti a vzájemné solidaritě! ČMKOS se připojuje ke stávkovým protestům a vyhlašuje na den 24. června 2008 v době od 13 do 14 hodin celokonfederační hodinovou výstražnou stávku ČMKOS proti Pøedplate si Solidaritu Chci si pøedplatit následující èísla v ceně 100 Kè (včetně poštovného - dotujeme polovinu) Distribuèní pøedplatné - chci si pøedplatit... exempláøù èasopisu. Jméno:... Adresa: Telefon:... Vyplòený ústøižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, Praha 6, nebo objednávjete na info@socsol.cz. Info: nevratným a negativním dopadům vládních reforem. Tato stávka rozhodně není namířena proti zaměstnavatelům, ale proti aroganci vládnoucí garnitury s jakou prosazuje svoje reformy, které negativně dopadají na každého z nás. Sněm ČMKOS vyzývá Odbory vždy kromě obhajoby zaměstnanců v aktivním věku hájily také ty, kteří odešli a budou odcházet do zasloužené penze. Současná vláda veřejně hlásala, že důchodová reforma musí být přijata na základě širokého konsenzu. Ve skutečnosti však neumožňuje a nepřipouští aktivní diskusi se sociálními partnery o podobě důchodové reformy. Reforma důchodů se tak stává jednostranným diktátem s hlavním cílem: Umožnit, aby na našich důchodech stále více vydělávaly soukromé penzijní fondy. Stát se chce postupně zbavit povinnosti postarat se o občany ve stáří. Z penzí se má stát dobrý byznys, a to pod heslem: Kdo si do důchodu nenaspoří, bude žebrákem! Vláda nebere ohled na jednoznačný fakt, že Česká republika má v rámci EU jeden z nejvyšších ročních fondů skutečně odpracované pracovní doby. To představuje vyšší fyzickou a psychickou opotřebovanost českých zaměstnanců. Vládní důchodová reforma neřeší vážný problém zaměstnanců, kteří dlouhodobě pracují ve fyzicky a psychicky náročných podmínkách. Ty jim výrazně zkracují život a v mnoha případech se ani nedožívají dnešní hranice všechny základní odborové organizace, odboráře, zaměstnance a sympatizanty, aby se k této stávce připojili. Jsme s vámi, buďte s námi! V Praze, dne 20. května 2008 Proti penzím in memoriam odchodu do důchodu. Tímto postojem vláda ohrožuje přijetí nového důchodového systému postaveného na principech spravedlivé solidarity a budoucí důchodci se tak dočkají sociálního vyloučení ze společnosti. Naše dnešní demonstrace chce důrazně poukázat na tyto hrozby: Nechceme být v důchodu žebráky! Chceme se dožít důstojných penzí! Odmítáme, aby důchodová reforma uvrhla občany ČR do chudoby! Odmítáme, aby vláda snahou o zavedení tzv. opt-out provedla riskantní přesun části peněz na důchody soukromým penzijním fondům na finanční spekulace! Nesouhlasíme s prodloužením věku pro odchod do důchodu na 65 let věku! Nesouhlasíme s prodloužením doby povinného pojištění na 35 let v kombinaci se zrušením náhradních dob pojištění! Připravujme v České republice takovou důchodovou reformu, která bude spravedlivá, vyvážená a respektující právo na slušný život ve stáří! Účastníci demonstrace ČMKOS V Praze, dne 28. května 2008 CITÁT MĚSÍCE: "Zastat se vlády dneska znamená totéž, co zastávat se slabých." Pavel Šafr, bývalý šéfredaktor Mladé fronty Dnes