MASARYKOVA UNIVERZITA. Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postižením do společnosti

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postižením do společnosti Bakalářská práce Brno 2014 Vedoucí práce: doc. PhDr. Tomáš Čech, Ph.D. Autor práce: Karina Sachová, DiS.

2 Bibliografický záznam SACHOVÁ, Karina. Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postiţením do společnosti: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, l., 24 l. příl. Vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Tomáš Čech, Ph.D. Anotace Bakalářská práce Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postiţením do společnosti se zabývá aktuálními problémy, které se zaměřují na faktory mající vliv na schopnost jedince začlenit se do společnosti. Tyto faktory byly v práci rozděleny do dvou skupin na subjektivní, které můţe osoba sama ovlivnit svým přístupem k ţivotu a na objektivní, které se týkají společnosti a způsobu jakým vnímá znevýhodněné jedince. Cílem práce je prostřednictvím rozhovorů zjistit zda je postiţený jedinec schopen akceptovat svůj handicap a zda přistupuje k ţivotu a k integraci do společnosti aktivně či pasivně. Dále také zjistit, jak k osobám se zrakovým postiţením přistupuje společnost, zda umí akceptovat osoby odlišující se od majority a umí je přijmout mezi sebe, zda je ochotná a schopná vytvářet rovné příleţitosti pro všechny své členy. Práce je rozdělená na dvě části teoretickou a empirickou. V teoretické části jsou vymezeny všeobecné poznatky o problematice osob se zrakovým postiţením, klasifikace vad a charakteristika jednotlivých stupňů zrakového postiţení, dále je popsán integrační proces a subjektivní a objektivní faktory, které na něho mají vliv. V empirické části byl pouţit kvalitativní výzkum. Výzkumné šetření bylo provedeno na základě rozhovorů se 6 informanty. Získaná data u rozhovorů byla analyzována metodou otevřeného kódování, jako výzkumná metoda byla zvolená zakotvená teorie. Cílem výzkumu je poukázat na skutečnosti, které mají své místo v integračním procesu. Klíčová slova Integrační proces, zrakové postiţení, subjektivní a objektivní faktory, vzdělávací politika, politika zaměstnanosti, sociální pomoc, reakce na postiţení 2

3 Annotation Bachelor thesis Factors influencing the integration process of people with visual disabilities, deals with current problems, which are focused on factors that influence abilities of individuals to integrate into the society. These factors were divided in this thesis into two groups: as subjective ones which people may affect by their own approach to their life and objective ones relating to the society, to the way they perceive disadvantaged individuals. The aim of the thesis is to find out through conducted interviews how each individual is able to accept his/her handicap and if he/she approaches to the life and to the integration in to the society actively or passively. We also would like to find out how the society is interested in people with visual disabilities, whether people from the society can accept ones who differ from the majority and are able to accept among thems and whether the society is willing and able to create equal opportunities for all its members. The thesis is divided into two parts: theoretical and empirical. In the theoretical part it defines general knowledge about people with visual disabilities, defects classification and characteristics of individual degrees of visual impairment, further it describes the integration process and the subjective and objective factors that influence this process. In the empirical part there was used a qualitative research and the grounded theory was selected as the research method. The survey was based on interviews with 6 informants. The information obtained in the interviews was analyzed using the open coding. The aim of the research is to identify the factors which affect the success of the integration process. Keywords The integration process, visual impairment, subjective and objective factors, education policy, employment policy, social assistance, response to disability 3

4 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. V Karviné dne 17. dubna Karina Sachová

5 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Tomáši Čechovi, Ph.D. za jeho odborné vedení. Zároveň děkuji všem osobám se zrakovým postiţením, které se podělily o své zkušenosti, za jejich důvěru, vstřícnost a otevřenost. Děkuji také všem blízkým, kteří mně v průběhu práce podporovali, inspirovali mě a měli se mnou trpělivost.

6 ÚVOD OSOBA SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ PROBLEMATIKY POSTIŢENÍ VYMEZENÍ POJMU OSOBA SE ZRAKOVÝM POSTIŢENÍM Klasifikace zrakových vad CHARAKTERISTIKA STUPŇŮ ZRAKOVÉHO POSTIŢENÍ Osoby slabozraké Osoby se zbytky zraku Osoby nevidomé INTEGRAČNÍ PROCES DVA ZÁKLADNÍ SMĚRY INTEGRAČNÍHO PROCESU INTEGRACE A INKLUZE FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ INTEGRAČNÍ PROCES OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM SUBJEKTIVNÍ FAKTORY Vliv zdravotního stavu na jedince Osobnost jedince s postiţením a jeho reakce na postiţení Vliv rodiny a okolí OBJEKTIVNÍ FAKTORY Společnost a její vztah ke zrakově postiţeným jedincům Vzdělávací politika Politika zaměstnanosti Sociální pomoc Organizace poskytující pomoc osobám se zrakovým postiţením EMPIRICKÁ ČÁST VÝZKUM CÍL VÝZKUMNÉHO PROJEKTU METODOLOGIE A METODY VÝZKUMNÉHO PROJEKTU CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO VZORKU REALIZACE VÝZKUMNÉHO PROJEKTU ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT A JEJICH INTERPRETACE ZÁVĚREČNÉ HODNOCENÍ VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ ZÁVĚR RESUMÉ SUMMARY POUŽITÁ LITERATURA ELEKTRONICKÉ ZDROJE LEGISLATIVA SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHY

7 Úvod Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postiţením do společnosti patří mezi aktuální témata týkající se všech členů společnosti, a to bez výjimky. Cíl práce je proto zaměřen na zkoumání právě těchto faktorů. V práci je věnována pozornost, jak faktorům, na které má vliv pouze osoba se zrakovým postiţením, tak faktorům, které sama ovlivnit nemůţe. Práce má za cíl vyzkoumat jakým způsobem sám jedinec usiluje o zapojení do společnosti, zda je schopen přijmout své postiţení a poprat se s nepříznivou ţivotní situací, dále také vyzkoumat jakou úlohu v tomto procesu hraje rodina a nejbliţší. Samozřejmě je brán zřetel na nejednotnost této skupiny, která zahrnuje jedince lišící se typem a stupněm postiţení a dobou jeho vzniku. Cílem je rovněţ zjistit, zda je společnost schopná vytvářet rovné příleţitosti v oblasti vzdělávání a zaměstnávání osob se zrakovým postiţením, úroveň a přístupnost sociálních sluţeb poskytovaných těmto osobám, bezbariérovost, na základě které se mohou takto postiţené osoby samostatně pohybovat. Od společnosti je očekáváno nejen vytváření rovných příleţitostí, ale také akceptování odlišnosti od majority, legislativní podpora takto postiţených, a vyvarování se jejich nálepkování. Úspěšnost integračního procesu je ovlivněná mnoha různými faktory, které na sebe navzájem působí. V teoretické části práce jsou vymezeny základní pojmy a teoretická východiska. Mezi základní definované pojmy patří osoba se zrakovým postiţením, stupně zrakového postiţení, integrační proces a faktory, které mají vliv na integraci osob se zrakovým postiţením do společnosti. V empirické části jsou charakterizovány pouţité postupy a metody výzkumu, výzkumný vzorek, způsob sběru dat, analýza a způsob zpracování získaných dat a výstup vyplývající ze získaných informací nasbíraných během výzkumu. Práce mapuje názory osob se zrakovým postiţením na politiku vzdělávání a zaměstnanosti, na sociální pomoc a sociální sluţby pro zrakově postiţené na Karvinsku. Věnuje se přístupu postiţených k výzvám, se kterými se v ţivotě setkají, a se kterými se musí poprat. Víte, co je horší neţ být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět. (Helena Kellerová) Je nešťastné, pokud společnost neprojeví dostatečný zájem o handicapované osoby, které jsou její součástí, a mohou ji v mnoha oblastech obohatit. Na druhou stranu svůj ţivot ovlivňuje kaţdý jedinec sám, záleţí pouze na něm, jak se k této ţivotní situaci 7

8 postaví, do jaké míry bude usilovat o projevy přijetí, nalezení lidské důstojnosti a o začlenění do společnosti. Velmi případný je citát Heleny Kellerové, který říká Všichni lidé, s nimiţ se setkáváme, mají své osudy, které ovlivňují jejich chování, ale na to příliš málo myslíme. Očekáváme, ţe budou reagovat tak, jak bychom zareagovali na jejich místě my, a proto jim v naprosté většině případů nemůţeme rozumět, nemůţeme je pochopit. Tento citát vystihuje, jak těţké je pro člověka porozumět druhému, pochopit jeho uvaţování a pohnutky vedoucí k jednání vymykajícímu se tomu, na co je zvyklý. Integrační proces by proto měl probíhat v duchu tolerance, pochopení a citlivosti. 8

9 1. Osoba se zrakovým postižením Zrak je jedním z nejdůleţitějších smyslových orgánů, díky kterému je člověk schopen vnímat svět kolem sebe. Zrakem je moţné vnímat barvu, tvar, velikost, vzdálenost, směr, prostorovost, klid a pohyb. Zrak člověku pomáhá orientovat se v obklopujícím ho světě, rozeznat jednotlivé předměty a prostorové vztahy mezi nimi. Z výše zmíněných faktů je zřejmé, ţe ztráta či omezení této smyslové zkušenosti má vliv na kognitivní funkce, orientaci v prostředí, motoriku, a také na emocionálně- sociální vývoj osobnosti (Litvak, 1979). Uvádí se, ţe právě tímto smyslem člověk získává největší mnoţství informací. Níţe se nachází výčet, ve kterém je přibliţně znázorněno zastoupení analyzátorů (smyslů) při spontánním získávání informací: - Zrakovým analyzátorem získáváme 75 80% informací - Sluchovým 15% - Hmatovým 16% - Chuťovým analyzátorem 3% - Čichovým analyzátorem 2% (Pešatová, 2005, s. 7). Z výše znázorněného výčtu je zřejmé, ţe díky zraku je schopen člověk získat největší mnoţství informací ze svého okolí. Pro orientaci v problematice osob se zrakovým postiţením je důleţité zorientovat se a pochopit význam následujících pojmů vada, porucha, defekt, postiţení, znevýhodnění, které se obecně týkají problematiky postiţení Vymezení základních pojmů problematiky postižení Vada, porucha, defekt, postiţení, znevýhodnění se řadí mezi základní pojmy týkající se problematiky postiţených osob. V této části bude vysvětleno, jaký je mezi nimi rozdíl, co znamenají a jakým způsobem ovlivňují postiţenou osobu. - Vada, porucha, defekt (impairment) je narušení (abnormalita) psychické, anatomické či fyziologické struktury nebo funkce. - Postižení - (disability) znamená omezení nebo ztrátu schopností vykonávat činnost způsobem nebo v rozsahu, který je pro člověka povaţován za normální. - Znevýhodnění - (handicap) se projevuje jako omezení vyplývající pro jedince z jeho vady nebo postiţení, které ztěţuje nebo znemoţňuje, aby naplnil roli, která je pro něj (s přihlédnutím k jeho věku, pohlaví 9

10 a sociálním či kulturním činitelům) normální. Míra handicapu je u kaţdého člověka s postiţením velmi individuální a mimo jiné závisí na druhu a stupni postiţení, době vzniku defektu, kvalitě a včasnosti péče, osobnostních vlastnostech jedince, kvalitě prosociálního klimatu ve společnosti atd. (Slowik, 2007, s ). Přestoţe mají výše zmíněné a vysvětlené pojmy obecný charakter, jsou pro správné chápání postiţení důleţité. Svou důleţitost mají rovněţ v chápání zrakového postiţení stejně, jako vymezení toho, kdo patří do skupiny osob se zrakovým postiţením a klasifikaci zrakových vad, čemuţ bude věnována následující část Vymezení pojmu osoba se zrakovým postižením Do skupiny osob se zrakovým postiţením patří lidé s různými druhy a stupni sníţených zrakových schopností. Jsou to ti, u nichţ je běţná optická korekce nepostačující a poškození zraku má vliv na činnosti běţného ţivota (Kdo je zrakově postiţený, online, 2013) Klasifikace zrakových vad Určité společné znaky mají vliv na rozlišování osob v rámci skupiny zrakově postiţených. K nejčastěji pouţívaným kritériím a kategoriím patří doba vzniku postiţení, etiologie a stupeň zrakového postiţení, patří zde rovněţ dělení podle postiţených zrakových funkcí. Dle doby vzniku: - Vrozené vady (k jejich vzniku přispívají exogenní a endogenní vlivy) - Získané vady (k jejich vzniku dochází v důsledku nemoci či úrazu) Dle etiologie: - Orgánové - Funkční Dle stupně zrakového postižení: - Osoby slabozraké - Osoby se zbytky zraku - Osoby nevidomé (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007). Dle postižených zrakových funkcí: - Sníţení zrakové ostrosti - Omezení zorného pole - Poruchy barvocitu 10

11 - Poruchy akomodace - Poruchy zrakové adaptace - Poruchy okohybné aktivity - Poruchy hloubkového (3D) vidění (Slowik, 2007). Podle Světové zdravotnické organizace (Klasifikace zrakového postiţení podle WHO, online, 2014) lze zrakové postiţení klasifikovat dle následující tabulky: Položka Druh zdravotního postižení 1. Střední slabozrakost zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí: maximum menší neţ 6/18 (0,30) - minimum rovné nebo lepší neţ 6/60 (0,10); 3/10-1/10, kategorie zrakového postiţení 1 2. Silná slabozrakost zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí: maximum menší neţ 6/60 (0,10) - minimum rovné nebo lepší neţ 3/60 (0,05); 1/10-10/20, kategorie zrakového postiţení 2 3. Těžce slabý zrak a) zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí: maximum menší neţ 3/60 (0,05) - minimum rovné nebo lepší neţ 1/60 (0,02); 1/20-1/50, kategorie zrakového postiţení 3 b) koncentrické zúţení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů 4. Praktická slepota zraková ostrost s nejlepší moţnou korekcí 1/60 (0,02), 1/50 aţ světlocit nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i kdyţ centrální ostrost není postiţena, kategorie zrakového postiţení 4 5. Úplná slepota ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu aţ po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí, kategorie zrakového postiţení Charakteristika stupňů zrakového postižení Nejčastěji prezentovaným kritériem pro diferenciaci v rámci skupiny osob se zrakovým postiţením je stupeň zrakového postižení. Hovoříme o dělení na: - Osoby slabozraké - Osoby se zbytky zraku - Osoby nevidomé (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s ). 11

12 Osoby slabozraké Defektologický slovník (Sovák, 2000, s. 320) uvádí, ţe jde o stav, charakteristický sníţením zrakové ostrosti obou očí, a to i s brýlovou korekcí. Lze rozlišit následující stupně slabozrakosti: - lehká - střední - těžká (Sovák, 2000). Slabozrakost je vada orgánová, poškozeno můţe být zevní i vnitřní oko, zrakové dráhy nebo zrakové centrum. Vada můţe být stacionární i progresivní, vrozená i získaná (Květoňová, 1993, s. 10). Slabozrakost se projevuje omezením (sníţením rychlosti a přesnosti) zrakových schopností a deformací zrakových představ. Z psychologického hlediska je také omezena kognitivní činnost a vytváření sociálních vztahů. Těţkosti se objevují i v samostatném pohybu a prostorové orientaci. Důleţitou speciálně-pedagogickou metodou u slabozrakých je reedukace zraku (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 37) Osoby se zbytky zraku Defektologický slovník (Sovák, 2000, s. 412) uvádí, ţe tyto osoby mají dolní hraniční míru schopnosti vnímat zrakem. Skupina osob se zbytky zraku je mezi skupinou slepých (nevidomých) a slabozrakých. U této skupiny dochází ke sníţení aţ deformaci zrakové schopnosti. Velmi problematická je pro ně rovněţ prostorová orientace, při které nejsou vţdy schopni pouţívat zrak. Tím, ţe se jedná o skupinu, která je na hranici mezi nevidomými a slabozrakými, je rozlišný jejich způsob poznávání. V této oblasti se dělí do dvou skupin, první z nich se snaţí poznávat stejným způsobem jako nevidomí, coţ znamená, ţe vyuţívají ke kompenzaci jiných smyslů. Druhá skupina pouţívá k poznávání postiţený smysl (Květoňová, 1993) Osoby nevidomé Nevidomé osoby se řadí do skupiny s nejtěţším zrakovým postiţením. Tyto osoby lze rozdělit do dvou skupin, a to na: - prakticky nevidomé - totální nevidomé (tato skupina se pohybuje mezi zachovalým světlocitem s chybnou projekcí a ztrátou světlocitu). 12

13 Z etiologického hlediska lze hovořit o získané nebo vrozené vadě. U osob, které přišly o zrak v pozdějším věku (osleplí jedinci) je pozitivní to, ţe jim v paměti zůstávají zrakové představy, coţ má významnou roli pro formování obrazového myšlení a také pro orientaci v prostoru (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007). Nevidomí mají problémy získávat informace z okolního světa zrakovou cestou a převáţně vyuţívají kompenzační smysly, především sluch a hmat. U prakticky nevidomých osob se klade důraz i na rozvoj zraku a to kvůli rozvoji prostorové orientace a samostatného pohybu (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007, s. 39). V této kapitole byly vymezeny základní pojmy, objasněno, kdo patří do skupiny osob se zrakovým postiţením a jaké kategorie v rámci této skupiny existují. Další část bude věnována vysvětlení a popisu integračního procesu. 13

14 2. Integrační proces Všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech (Článek 1 Listiny základních práv a svobod). Součástí ústavního zákona České republiky je Listina základních práv a svobod, ve které je uvedeno výše zmíněné právo týkající se všech členů společnosti a to bez rozdílu. Kaţdý příslušník společnosti se můţe zaslouţit o to, aby naplňování výše zmíněného práva bylo součástí kaţdodenního ţivota. Jedním ze způsobu, kterým je moţné jeho naplnění dosáhnout, je snaha o vývoj pozitivních vztahů mezi intaktní společnosti a postiţenými jedinci. Jedná se o integrační proces, který se týká rovnoprávného začleňování člověka do společnosti, je nejvyšším stupněm socializace a je pravým opakem segregace (oddělování, vydělování, vylučování jinak také řečeno exkluze). K tomu, aby byl integrační proces úspěšný, je třeba vyvinout úsilí, jak ze strany intaktní společnosti, tak ze strany handicapovaných osob. V nejobecnější rovině integrací rozumíme začleňování či spojování určitých částí v jeden celek. Tím se dotýkáme především problematiky souţití majorit, tedy intaktních zdravých jedinců, a minorit, tedy lidi se sociálním a zdravotním znevýhodněním. Postoje tolerance a intolerance, jejich kořeny, vývoj, dynamika sociokulturní dimenze jsou v procesu pozitivního ovlivňování souţití lidí s postiţením a lidí intaktních nepochybně určujícím faktorem (Novosad, 1997, s, 12). Jesenský definuje integraci obecně následujícím způsobem: Integrace znamená sjednocování postojů, hodnot, chování a směřování aktivit různého druhu. Ovlivňuje jak interpersonální a skupinové vztahy, tak identitu jednotlivců a skupin. Její potřeba vzniká při kontaktu dvou navzájem se odlišujících jevů, situací, postojů nebo aktivit. Tyto se mohou projevit ve formě stresů, konfliktů a problémů narušujících rovnováhu a harmonii vztahů, jistotu a spokojenost ţivotního běhu. Integrace je jeden z prostředků, které pomáhají takovéto rozpory překonat (Jesenský, 1998, s. 23). Tyto definice vystihují podstatu integračního procesu. Jedná se o komplexní jev, který je aplikován v různých oblastech. Integraci lze realizovat v následujících oblastech, a to jako integraci osobnosti, integraci sociální, integraci kulturní, integraci pedagogickou, integraci pracovní (Jesenský, 1998, s. 25). Integrace je ve vyjmenovaných oblastech pro kaţdého jedince individuální. Můţe se vyskytovat nerovnoměrnost v daných oblastech, důleţitý je však celkový výsledek, a to, zda je osoba se svým ţivotem ve společnosti obecně spokojená. 14

15 Podle Jesenského je podstatou integrace souţití, při kterém dochází ke vzájemnému obohacování se intaktních a zdravotně postiţených členů společnosti (Jesenský, 1998, Poznámky ke specifikám integrace zrakově postiţených). Velmi zajímavá je škála stupňů sociální integrace podle WHO: Stupeň integrace 1. sociálně integrovaný 2. účast inhibovaná 3. omezená účast 4. zmenšená účast 5. ochuzené vztahy 6. redukované vztahy 7. narušené vztahy 8. společenská izolovanost Reálný obraz postiţení neomezuje plnou účast při všech společenských činnostech postiţení vyvolává určitou nevýhodu, která znamená mírné omezení osoby se neúčastní plně obvyklých společenských činností, jejich postiţení negativně ovlivňuje např. manţelství, sexuální ţivot apod. v důsledku postiţení nejsou osoby schopné navázat náhodné kontakty a jejich účast ve společenském ţivotě je omezena na přirozené komunitární vztahy - rodina, domov, pracoviště apod. jde o omezení ve fyzickém, sociálním či psychickém vývoji bez tendencí ke zlepšení jedinci jsou schopni udrţovat vztahy pouze k vybrané a omezené skupině či k jednotlivci jedinci nejsou schopni udrţovat trvalejší vztahy s ostatními lidmi, změny chování působí negativně i v prostředí přirozené skupiny jde o specifické případy segregace, o osoby, jejichţ schopnost míry integrace je nezjistitelná právě pro jejich izolovanost (Slowik in Jesenský, 2007 s. 33). 15

16 V této škále jsou zobrazené stupně integrace a konkrétní popis reálného obrazu kaţdého z nich. V rámci integračního procesu lze vysledovat dva základní směry Dva základní směry integračního procesu - Asimilační směr ten reprezentuje ztotoţnění minority s majoritou, jedná se o splývání znevýhodněné minority s intaktní společností, která určuje pravidla souţití (pro společnost zpočátku snazší, celkově však méně výhodný) - Koadaptační (adaptační) směr ten reprezentuje partnerský vztah mezi postiţeným jedincem a intaktní společnosti, který vychází ze vzájemného přijetí a pochopení hodnot majority i minority. Jedná se tedy o oboustranný proces, kdy je snaha jedince o integraci podporována vstřícnými opatřeními společnosti (Novosad, 1997, Slowik, 2007). Z výše popsané charakteristiky jednotlivých směru plyne, ţe koadaptační směr reprezentující partnerský vztah mezi postiţeným jedincem a společností je vhodnější, je však třeba brát v potaz, ţe je náročnější ve své realizaci Integrace a inkluze V současné době nastupuje nový moderní trend, který je charakteristický inkluzivními postupy. Ten poukazuje na neustálý vývoj v této oblasti a na to, ţe koadaptační směr nemůţe být konečnou fází integračního procesu. Jedná se o vývoj v přístupu k začleňování znevýhodněných osob do společnosti. V tomto novém trendu (inkluzi) se postiţení jedinci mohou v plné míře zúčastňovat všech aktivit společnosti stejně, jako lidé bez postiţení. Rozdíl mezi integračním a inkluzivním přístupem je v tom, ţe moţnost zapojení postiţených jedinců do běţné společnosti je v rámci integračního postupu zaloţená na zajišťování speciálních prostředků, podpory a péče o osoby s postiţením. Namísto toho inkluzivní postupy nevyuţívají ţádné speciální prostředky či postupy při zapojování postiţených jedinců do všech běţných činností, které vykonávají lidé bez postiţení. V tomto přístupu je intaktní společnost schopná přistupovat k osobám s handicapem nezaujatě a odlišnost je vnímána, jako něco normálního (Slowik, 2007). Na inkluzivní přístup není v mnoha ohledech naše společnost ještě připravená. Z tohoto důvodu bude práce dále věnovaná integraci, která je v dnešní době velmi aktuálním tématem, o kterém se hodně hovoří. Přesto zůstává k zamyšlení, zda je intaktní společnost připravená na integraci znevýhodněných osob v kaţdé oblasti 16

17 běţného ţivota. Z druhé strany nemůţe zůstat bez povšimnutí připravenost samotných osob s handicapem k integraci a k posunu, který v tomto směru nastává a který vyţaduje jejich aktivitu. 17

18 3. Faktory ovlivňující integrační proces osob se zrakovým postižením Zrakové postiţení ovlivňuje nejen celou osobnost, její psychický stav, ale také integrační proces. Úspěšnost tohoto procesu je závislá na mnoha faktorech, které na osobnost působí. Mezi ně patří například rodinné zázemí, atmosféra ve společnosti, sociálně-ekonomické aspekty, vzdělání, práce, bydlení, sociální sluţby, zdravotní péče, také sama osobnost postiţeného a mnoho dalších. Tyto determinanty, které mají vliv na ţivot osob se zrakovým postiţením lze rozdělit na subjektivní a objektivní. Některé z nich jsou neměnné a lze je kompenzovat nebo odstranit jejich neţádoucí působení. Mnohé z nich však mají smíšený charakter a jejich následky se kombinují. V kaţdém případě tyto determinanty působí na člověka komplexně a v mnoha případech je obtíţné jednotlivé sloţky oddělit. V integračním procesu je rovněţ důleţité vzájemné působení osob se zrakovým postiţením a intaktními jedinci. Toto působení ovlivňuje jak osobnost postiţeného člověka tak rovněţ postavení, jaké ve společnosti má, moţnosti a příleţitosti, které se v průběhu jeho ţivota objevují (Vítková, 1992). Je moţné se setkat se situací, kdy se můţe zdát, ţe došlo k integraci jedince, ale v jeho ţivotě dojde k určitým událostem, které vyvolají regresi, čímţ dojde k opětovné dezintegraci (Novosad, 1997, Vágnerová, 1995). Z tohoto důvodu bude tato část věnována faktorům ovlivňujícím integrační proces osob se zrakovým postiţením, bude zaměřená na roli, jakou v tomto procesu mohou hrát Subjektivní faktory Podle Novosada lze mezi subjektivní faktory řadit následující: - Zdravotní stav a omezení, která z něho vyplývají. Tím máme na mysli chronické onemocnění nebo trvalé zdravotní postiţení, jeţ není moţné plně terapeuticky zvládnout a které zásadním způsobem ovlivňuje lokomoci, mobilitu, vnímání a komunikativnost, chápání, emocionalitu, chování a jednání jedince - Osobnostní rysy jedince dané souhrnem vrozených dispozic i ovlivněné působením rodiny, školy, komunity a společnosti 18

19 - Vlastní sebehodnocení ve vztahu ke zdravotnímu znevýhodnění a k reálným moţnostem dosahování ţivotních cílů - Schopnost zvládnout nepříznivou ţivotní situaci, která je dána zejména charakterovými vlastnostmi, volní a motivační sloţkou osobnosti - Vnější vlivy, na nichţ je jedinec závislý, tedy rodina či osobní zázemí a uţší sociální prostředí komunita (Novosad, 1997) Vliv zdravotního stavu na jedince Zrakové postiţení ovlivňuje celou osobnost jedince. Vliv postiţení je komplexní, v mnoha případech není moţné působnost jeho jednotlivých sloţek oddělit. Rozlišují se změny primárního postiţení, coţ je zrakový handicap a změny sekundárního charakteru, které jsou důsledkem daného handicapu. Mezi sekundárně poškozené funkce patří ty, jejichţ vývoj závisí na dostačujícím mnoţství přívodu zrakových informací. Zrakové postiţení má rovněţ vliv na fyzický vývoj, jenţ je spojován především s prostorovou orientací a s omezením volného pohybu těchto osob (Nováková in Vítková, 2004). Kromě primárních a sekundárních změn postiţení ovlivňujících osobnost jedince, má rovněţ význam doba, ve které k danému postiţení došlo. Doba vzniku postiţení čili věk, ve kterém došlo k omezení zrakového vnímání má svou důleţitost a to především z hlediska dosavadních zrakových zkušeností. Je ji moţné rozdělit do třech kategorií: - Vrozená vada u osoby, která je postiţená od narození je velmi důleţitý přístup a postoje, jaké zaujme jeho rodina. Tyto postoje ovlivní postiţeného člověka na celý ţivot. Postiţení je velkou zátěţí pro psychiku dítěte a jeho vývoj můţe probíhat jinak, neţ u intaktních dětí. - Později vzniklá vada je pro psychiku člověka větší zátěţí neţ vrozená vada, jelikoţ jedinec jiţ zaţil jaké je být zdravý, a vzniklou vadu vnímá jako velkou ztrátu v ţivotě. S nově vzniklou situací se musí nějak vyrovnat, na coţ má velký vliv přístup rodiny a okolí a jejich podpora. - Postupná či pozvolná ztráta zraku jedná se o proces, který často trvá několik let. Je to dlouhodobý, vleklý proces působící velmi negativně na jedince a zatěţující jeho psychiku. Mohou se objevit opakující se deprese. Jaký způsobem to bude ovlivňovat psychiku osobnosti, záleţí 19

20 ve velké míře na jeho postoji ke vzniklé situaci, stejně jako na postoji rodiny a okolí (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007) Osobnost jedince s postižením a jeho reakce na postižení Na rozvoj osobnosti postiţeného člověka má vliv mnoho faktorů, mezi ty nejdůleţitější patří biologické, sociální a vlastní aktivita jedince. Jako první je však potřeba vysvětlit pojem osobnost člověka. Osobnost člověka, zahrnující celek psychologických jevů, je mnohonásobně podmíněná a vytváří se v průběhu vývoje jedince pod vnějšími i vnitřními vlivy (Vágnerová, 1999, s. 57). Jeden z faktorů ovlivňující rozvoj osobnosti je biologický. Psychické jevy jsou zakotvené v organizmu a jsou projevem činnosti nervové soustavy. Vliv má také genetická výbava, která ovlivňuje řadu podstatných charakteristik psychiky jako například úroveň integrace. Svou roli zde hraje také vzhled jedince, který je důleţitý ve formování sociálních vztahů. Sociální faktor je druhým podstatným vlivem působícím na formování osobnosti. Člověk se jako lidská bytost vyvíjí v kontaktu s ostatními, největší vliv má v této oblasti nejbliţší rodina. Rodina a okolí na dítě působí nejen tím, co mu vědomě předávají, ale především vztahem, který si k němu vytvoří. Velmi podstatným faktorem, který má vliv na osobnost, je vlastní aktivita jedince, jeho reakce na okolí, na vztahy, na vlastní činnosti, reakce okolí na tyto činnosti. Tento faktor přispívá k sebeuvědomování, k formování představ o sobě a také k sebehodnocení jedince. Tyto faktory nepůsobí nikdy odděleně, ovlivňují osobnost současně a výsledek nelze přisoudit pouze jednomu z nich, přestoţe je dominantní (Vágnerová, 1999). Kaţdé postiţení působí podle toho, jak postiţený své postiţení proţívá a jak toto proţívání na něj působí, jaké způsoby řešení své situace nachází a jak tyto způsoby řešení ovlivňují jeho osobnost. Postiţení můţeme z hlediska proţívání jedince chápat jako náročnou ţivotní situaci, protoţe dlouhodobě působí na jedince zatěţujícím vlivem, zvyšuje stres, zhoršuje jeho kaţdodenní situaci, způsobuje řadu konfliktů, z nichţ některé jsou pro postiţeného neřešitelné a způsobují řadu frustrací (Vágnerová, 1999, s. 59). 20

21 Postoj jaký zaujme osoba se zrakovým postiţením ke svému handicapu, ovlivňuje schopnost jejího úspěšného přizpůsobení se ţivotu v intaktní společnosti nebo jí naopak brání v úspěšném začlenění do společnosti. Jedním z postojů, který můţe osoba se zrakovým postiţením zaujmout ke svému postiţení, je jeho akceptace. Akceptace vady je poznávací, citové a jednající osvojení všech ţivotních moţností a omezení, které tato vada zanechává. V případě zrakové vady, tj. těţké nebo úplné ztráty zraku, to znamená osvojení všech podstatných zbývajících ţivotních moţností a jejich způsobu uskutečňování při souběţném zohledňování všech ţivotních omezení, která toto zdravotní postiţení přináší. V tomto širokém smyslu je akceptace vady součástí nebo spíše předpokladem celkového zdravého a činorodého ţivotního přizpůsobeni postiţené osoby (Čálek, 1991). Na akceptaci postiţení lze nahlíţet z různých hledisek, a to zda sama osoba byla schopná přijmout svůj handicap, na reakci prostředí, na době vzniku vady. Vývoj akceptace vady je závislý na tom, zda jiţ byla utvořená osobnost jedince či nikoli. Důleţitá je primární akceptace zrakového postiţení, během které je postiţená osoba schopná brát svou situaci věcně a dochází k ústupu emocionální reakce (Nováková in Vítková, 2004). Nonakceptace vady lze určit jako nepřijímání a neuznávání ţivotních moţností a omezení, které vada zanechává. Vedoucí úlohu zde má konec konců citová sloţka tohoto postoje, která bývá zabarvená odmítavostí a záporností. Ve spojitosti s jednostranným hodnocením ţivotní situace zrakově těţce postiţeného člověka brání pravdivému poznání jeho moţností i omezení a tím pochopitelně brzdí také jejich uskutečnění a respektování ve prospěch postiţené osoby samé i jejího okolí (Čálek, 1991, s. 45). Pokud jedinec není schopen přijmout svou vadu, není schopen ani akceptovat ţivotní moţnosti a omezení, které jsou spjaty s danou vadou. V důsledku tohoto přístupu dochází ke zveličování důsledků defektu nebo k popírání důsledků defektu. V prvním případě se postiţený jedinec cítí bezmocně, staví se do zcela pasivní a závislé role, nechce nést zodpovědnost za svůj ţivot a své činy. V druhém případě jedince přehlíţí svůj handicap a snaţí se chovat tak, jako by neexistoval. Akceptace handicapu a jeho následků je základem úspěšné integrace postiţeného člověka do společnosti. K tomu, aby integrační proces probíhal dobře, je důleţitá akceptace vady nejen ze strany postiţeného, ale také ze strany nejbliţších a okolí. V tomto procesu je velmi důleţitý postoj rodiny. Pokud rodina dokáţe jedince 21

22 podporovat a pomáhat mu zvládat náročnou ţivotní situaci, můţe pozitivně ovlivňovat míru integrace postiţeného člena do společnosti Vliv rodiny a okolí V první řadě je třeba vyjít z toho, ţe i osobnost člověka s jakýmkoli trvalým zdravotním postiţením se vytváří a působí především ve vzájemném působení a styku s druhými lidmi, tedy v konkrétních a bezprostředních meziosobních vztazích. Tito lidé vţdy určitým způsobem vnímají a hodnotí postiţeného člověka a podle tohoto s ním jednají a chovají se k němu. Tím pro něho vzniká konkrétní společenské prostředí, kontext mezilidských vztahů, styků a činností, který je pro jeho ţivotní uplatnění buď příznivý, nebo nepříznivý. Společenským prostředím, které utváří a ovlivňují osobnost, jsou bezprostředně tzv. malé skupiny: rodina, skupina vrstevníků, školní a pracovní kolektiv, zájmová sdruţení apod. Člověk je takový, jaké zkušenosti získává v bezprostředním styku s druhými osobami, které jsou (podle jeho proţívání) pro jeho individuální ţivot a osud nějak významné (Čálek, 1991, s. 9). Velký význam má v ţivotě kaţdého člověka rodina, není tomu jinak u osob se zrakovým postiţením. Pro rodinu, do které se narodí zrakově postiţené dítě, či dojde k poškození zraku jednoho z členů rodiny, vzniká situace, která představuje značnou zátěţ. V takovýchto případech se rodina často potýká s pocity šoku, frustrace či s nezvládáním vzniklé situace. Důleţité je, aby rodina byla schopná vzniklou zátěţ unést a akceptovat ji. Většina rodin si projde v průběhu přijímání postiţení jednoho ze svých členů několika fázemi. Pokud je úspěšně zvládne, dojde k akceptaci zrakově postiţeného jedince do rodiny. - Fáze šoku a popření - nastupuje hned po zjištění negativních informací o zdravotním stavu člena rodiny. V této fázi se rodina odmítá smířit se situací, která potkala právě je. Fáze šoku a popření slouţí k tomu, aby byla rodina schopná přijmout fakta o velmi nepříznivé situaci. Tento způsob ochrany však není funkční delší dobu - Fáze postupného přijetí - skutečnosti nastává, kdyţ rodina začne přijímat realitu a postupně se vyrovnávat s postiţením rodinného příslušníka. Pro rodinu je v této fázi velmi důleţitá podpora rodiny, přátel, odborníků, v tomto období totiţ existuje zvýšené riziko rozpadu rodiny. 22

23 - Fáze smíření s chorobou a jejími důsledky - nastupuje po přijetí skutečnosti a po realistickém náhledu na ţivotní situaci rodiny. To, zda bude rodina úspěšná a zvládne se vyrovnat s postiţením člena rodiny, závisí na osobnostní stabilitě jednotlivých členů rodiny. Pokud rodina dojde aţ do této fáze, zpravidla je její soudruţnost posílená (Vágnerová, 2004, Slowik, 2007). Pro optimální rozvoje postiţeného člena rodiny, a vyrovnání se svým postiţením je důleţité funkční rodinné prostředí, které přispívá k rozvoji osobnosti, vytváření vlastní identity, uspokojení vztahových a emocionálních potřeb a také k pocitu bezpečí. Funkční rodinné prostředí je schopná zabezpečit stabilní rodina, která má podporu ve svém nejbliţším okolí a komunitě, ve které ţije. V případě, ţe pro ni není okolí a komunita zdrojem pomoci, a rodině samotné se nedaří překonávat obtíţe plynoucí ze vzniklé situace, je ohroţená rizikem sociální izolace a její vnitřní stabilita klesá. V tomto případě můţe být jedním z řešení vyhledání alternativní moţnosti péče, a to hlavně v případech, kdy postiţení vyţaduje trvalou pozornost a náročnou soustavnou péči (Slowik, 2007). Rodina a nejbliţší okolí, se kterým je postiţený jedinec v bezprostředním kontaktu, tvoří pouze jednu část celkových vztahů. Důleţité jsou i další neosobní vztahy, které určují dostupnost hmotných hodnot, čímţ ovlivňují moţnosti a ţivotní situace jedince. Společnost by měla handicapované osobě nabídnout takové moţnosti, které povedou k jeho rozvoji a pomohou mu v začlenění do různých činností. K tomu je obvykle třeba pouţít mimořádná opatření a často vznikají i větší náklady. To, zda je společnost schopná reagovat na potřeby handicapovaných a poskytnout jim potřebné hmotné podmínky, závisí na její schopnosti a ochotě k jejich vytvoření. Mezi výše zmíněné potřeby patří materiální a personální zabezpečení speciálně výchovně vzdělávacích a rehabilitačních programů, vývoj a výroba speciálních kompenzačních pomůcek, financování vědeckého výzkumu, příprava odborníků a další. K tomu, aby docházelo k realizaci výše zmíněných záleţitostí důleţitých pro ţivot jedince ve společnosti, je potřeba nejen bohatství a technická vyspělost společnosti, ale spíše ideologie a morální ideje společnosti zaměřené na jejich podporu (Čálek, 1991). V naší společnosti nejsou rodiny s postiţenými členy doceněny, coţ má mezi jinými negativní dopad na průběh akceptace postiţení. Rodina ze strany společnosti potřebuje nejen ekonomickou podporu, ale také pomoc odborníků (lékařů ale i psychologů), která by měla být zaměřená nejen na postiţeného člena, ale rovněţ na 23

24 další členy rodiny. Takováto podpora ze strany společnosti je důleţitá, jelikoţ péče o postiţeného jedince je fyzickou i psychickou zátěţí, a také stresem působícím na stabilitu rodiny. Z druhé strany, by společnost v ţádném případě neměla rodinu podporovat v postoji bezmezné víry v pomoc státu či jiné organizace. Naopak by měla působit na postoje v rodině, usilovat o jejich realistickou podobu, a nepodporovat rodinu ve vytváření nezdravého prostředí, ve kterém se jedinec či rodina v nepřiměřené míře stává závislým. Rodina by měla být sama aktivním článkem v procesu integrace (Novosad, 1997). Mezi blízkými meziosobními vztahy na jedné straně a neosobními vztahy na straně druhé, se často vyskytuje rozpor. Můţe nastat situace, kdy jedna z výše zmíněných skupin má příznivější vliv na osobu se zrakovým postiţením neţ ta druhá, či naopak. Je třeba si však uvědomit, ţe pokud je osoba vylučována z podstatných forem činností a mezilidských vztahů, nutně dochází k jejímu úpadku a deformaci (Čálek, 1991). Zraková ztráta neovlivňuje osobnost postiţeného člověka přímo sama o sobě. Dá se předpokládat, ţe dva jedinci se stejnou ztrátou zraku a navzájem blízkou biologickou konstitucí, se svou osobností budou mezi sebou lišit právě v závislosti na meziosbních (a dalších společenských) vztazích, ve kterých ţili (Čálek, 1991, s. 12). Výše popsané faktory mají subjektivní charakter a významně ovlivňují integrační proces osob se zrakovým postiţením. Nejsou však jedinými determinantami, které mají vliv na tento proces, existuje další skupina faktorů, které se vyznačují objektivním charakterem, a které přispívají k integraci Objektivní faktory Mezi objektivní, na osobě postiţeného, méně závisející činitelé řadíme: - Společenské vědomí, postoje k postiţené populaci a existujícímu sociálnímu stigmatu. - Stav ţivotního prostředí, jenţ posuzujeme z hlediska: a) Podílu na četnosti výskytu postiţené populace vlivem stavu ţivotního prostředí a jeho působení na patogenezi člověka b) Přímého vlivu na existenci a ţivot těchto lidí, tím rozumíme zvláště: - Toxikaci, resp. Toxicitu prostředí, změny klimatu, urbanizaci krajiny 24

25 - Vlastní ţivotní prostor a v něm existující technické, dopravní, komunikační či architektonické bariéry - Sociální politika, tedy vztah státu ke znevýhodněným lidem - Vzdělávací politika, tedy úroveň zprostředkování výchovy, vzdělání a profesní přípravy lidem se zdravotním postiţením - Politiku zaměstnanosti, tedy vůli a moţnost vytvářet pracovní místa a zabezpečit tak vyuţití nadání a schopnosti lidí s handicapem - Sociální sluţby, tedy takové sluţby, které budou adresně, adekvátně, eticky a důstojně uspokojovat potřeby postiţených lidí a kompenzovat tak omezení, která vyplývají z konkrétního typu zrakového znevýhodnění (Novosad, 1997, s. 8-9) Společnost a její vztah ke zrakově postiženým jedincům Míra akceptovatelnosti handicapovaných lidí ve společnosti závisí na vývoji postojů k těm, kteří se nějakým způsobem od většiny liší. Postoje společnosti podléhají historickému kontextu, náboţenským, filozofickým a etickým představám, kterými se nechává ovlivňovat. Cílem snaţení současné společnosti je eliminovat diskriminaci osob se zdravotním postiţením, odstranit přetrvávající segregační přístupy, poskytnout všem právo na vzdělání, poskytnout odpovídající sociální sluţby, podporovat rodiny se zdravotně postiţeným dítětem či dospělým, vytvářet pracovní příleţitost, respektovat základní a zásadní odlišnosti jedinců s postiţením. Postup státu a orgánu veřejné správy k občanům s postiţením je zakotven v těchto dokumentech: - Národní plán pomoci zdravotně postiţeným občanům. Usnesení vlády ČR č Národní plán opatření pro sníţení negativních důsledků zdravotního postiţení. Usnesení vlády ČR č Národní plán vyrovnávání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením. Usnesení vlády ČR č Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postiţením. Usnesení vlády ČR č (Pešatová, 2007, s. 7). Z výše zmíněných opatření, která přijala naše společnost, vyplývá přístup našeho státu k osobám se zdravotním postiţením a to ve smyslu naplňování nových trendů 25

26 v přístupu k postiţeným. Nový přístup k postiţeným osobám se hlavně zaměřuje na pozitivní aspekty osobnosti. To znamená, ţe pozornost je věnována těm oblastem, ve kterých je postiţený jedinec dobrý, co umí, jaké jsou jeho moţnosti (Pešatová, 2007). V rámci společnosti lze integrační proces osob se zrakovým postiţením zachytit v následujících čtyřech oblastech, kterým bude věnována pozornost v následujících oddílech Vzdělávací politika Právo na vzdělání je základním znakem demokratické society a nemůţe být odepřeno ţádnému členovi společnosti. Moţnost integrace zrakově postiţených dětí do běţných škol má počátky v 90. letech. Legislativně bylo toto ukotveno vydáním vyhlášky o základních školách z roku 1991, ve kterém je jasně vymezená moţnost začleňování zdravotně postiţených dětí do běţných škol. Důleţité jsou rovněţ mezinárodní dokumenty, které se zmiňují o vzdělávání zdravotně postiţených, mezi něţ patří dokument OSN Standardní pravidla pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením a jejich aplikace na národní úrovni, čímţ je jiţ výše zmíněný Národní plán pro vyrovnávání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením. Tyto Standardní pravidla byla přijata na Valném shromáţdění OSN v prosinci v 1993 roku. Nemají sice platnost mezinárodního práva, ale jsou důleţitým dokumentem při boji za rovnoprávnost osob zdravotně postiţených. Je v nich rovněţ ukotvena důleţitost integračního vzdělávání, jeho průběh při zabezpečení všech podpůrných učebních prostředků, přizpůsobení učebních plánů a osnov, a vzdělávání učitelů (Renotiérová, 2004). Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (č. 561/2004 Sb., novela tohoto zákona je vyhlášená pod č. 472/2011 Sb) preferuje vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami v běţném školním prostředí. Existence speciálního školství tím není ohroţena, jelikoţ ta zaměřuje svoji činnost především na vzdělávání ţáků s těţkými formami postiţení, u nichţ by integrace do běţných škol byla nemoţná. Ve Vyhlášce. 73/2005 Sb. MŠMT ČR o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných (novela tohoto zákona je vyhlášená pod č. 147/2011 Sb.) je podrobněji popsáno vzdělávání znevýhodněných ţáku. V této vyhlášce je zakotven individuálně vzdělávací plán, který je pro začlenění zrakově postiţeného jedince do běţného školství důleţitým 26

27 dokumentem, bez kterého by toto nebylo moţné zrealizovat. Jsou v něm rovněţ obsaţeny základní informace o činnosti asistenta pedagoga (Slowik, 2007). Studentům se zrakovým postiţením je rovněţ přístupné vysokoškolské studium. V České republice sice neexistují vysoké školy určené speciálně pro takto handicapované studenty. Z tohoto důvodu bylo vytvořeno několik podpůrných center, které se specializují na pomoc zrakově postiţeným studentům. Jejich cílem je zpřístupnění jednotlivých studijních oborů pro zrakově postiţené jedince. Obsahem pomoci těchto center je poskytování poradenství, zprostředkování digitalizace dokumentů, pomoc při zajištění vhodného softwarového počítačového vybavení a mnoho dalších. Mezi tyto centra patří: Středisko Teiresiás, Centrum pomoci handicapovaným, Centrum Tereza, Carolina, Středisko Augustin, Centrum Pyramida (Vitásková, 2003). Existuje mnoho faktorů, které ovlivňují úspěšnost pedagogické integrace. Jako důleţité Slowik (2007, s. 36) uvádí tyto: prostředí školy (bezbariérovost prostoru, vstřícné klima atd.), postoje a kompetence učitelů ke vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami, spolupráce se školskými poradenskými zařízeními (pedagogickopsychologickými poradnami, speciálněpedagogickými centry), přijetí ze strany učitelů, spoluţáků a jejich rodičů, míra a kvalita speciální podpory (pomůcky, asistent pedagoga apod.), dominující pohledy na školskou integraci ve společnosti i v místní komunitě. Cílem společnosti by mělo být zařazení co největšího mnoţství zrakově postiţených ţáků do kolektivu zdravých spoluţáků v běţných školách. Tento proces však vyţaduje nejen organizační připravenost a shromáţdění základních materiálů, ale také spolupráci se školskými úřady, úřady práce i zaměstnavateli. Spolupráce mezi těmito subjekty by měla probíhat hlavně z důvodu vhodné volby učebních a studijních oborů, a další uplatnitelnosti zrakově postiţených absolventů na trhu práce Politika zaměstnanosti Pracovat je pro kaţdého člověka důleţité a to nejen z hlediska finanční nezávislosti, ale také z potřeby kaţdého jedince realizovat se, vytvářet hodnoty, které jsou pro společnost přínosné, a zaţívat pocit uţitečnosti. Tyto aspekty mají svou důleţitost nejen pro intaktní jedinec, ale mnohem více to znamená pro osoby se zrakovým postiţením, jejichţ zařazení na pracovní trh jim umoţňuje seberealizaci a pocit začlenění do společnosti. 27

28 Kaţdý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakoţ i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (Listina základních práv a svobod, hlava IV, článek 26, 1993). Samozřejmě, ţe osoby se zrakovým postiţením jsou limitovány svým handicapem a omezeními, které vyplývají z druhu a stupně postiţení. Nemělo by být bariérou při výběru povolání, které je handicapovaný jedinec schopen zvládat. Ze strany zaměstnavatele by nemělo být postiţení jedince překáţkou pro získání pracovního místa, pokud má tato osoba potřebnou kvalifikaci, vědomosti a schopnosti. V roce 2009 byl přijat antidiskriminační zákon (zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, 2009), který pojednává o rovném zacházení, jsou v něm rovněţ zakotveny právní prostředky ochrany před diskriminací. Tento zákon zakazuje rozlišování lidí pouze podle pohlaví, etnického původu, národnosti, věku, sexuální orientaci, víry a v neposlední řadě rovněţ pouze podle zdravotního postiţení, které není objektivně ospravedlnitelné. Antidiskriminační zákon je zajímavý také proto, ţe v 4, odst.1 písmene a) vymezuje osoby se zrakovým postiţením jako ty, které mají být během celého pracovního procesu chráněny. Legislativně je ukotveno zaměstnávání osob se zrakovým postiţením v zákoně o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. a v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. Zákon o zaměstnanosti je ve své podstatě zaměřen na vztah státu a zaměstnavatele. Vzhledem k problematice zaměstnávání osob se zrakovým postiţením - Definuje fyzické osoby se zdravotním postiţením, jimţ se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce - Upravuje povinnosti zaměstnavatele při vytváření příleţitostí pro tyto osoby - Formuluje sankce vůči zaměstnavatelům při nedodrţení podmínek pro zaměstnávání osob se zdravotním postiţením - Vymezuje pravidla alternativních způsobů naplňování podmínek pro zaměstnávání osob se zdravotním postiţením - Vytyčuje kritéria, za kterých je jedinec zařazován do skupiny občanů se zdravotním znevýhodněním - Stanovuje závazky státu vůči zaměstnavateli, pokud takové pracovní příleţitosti vytváří a pracovní uplatnění osob se změněnou pracovní schopností umoţňuje (Vojtová in Krejčířová, 2005, s. 8.). 28

29 Dle zákona o zaměstnanosti je osobám se zdravotním postiţením poskytována zvýšená péče při zprostředkování zaměstnání ( 33). Mezi prostředky této péče patří pracovní rehabilitace, chráněná pracovní místa a chráněné dílny. Samozřejmě není moţné, aby proces zaměstnávání osob se zdravotní postiţením byl úspěšný, pokud by probíhal pouze jednosměrně, a to pouze podporou handicapovaných při snaze jejich začleňování na volný pracovní trh. Je rovněţ potřebné motivovat zaměstnavatele k zaměstnávání těchto osob. Z tohoto důvodu je v rámci zákona o zaměstnanosti státem určený povinný podíl pro zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Smyslem tohoto povinného podílu je směřování ke zvýšení zaměstnanosti handicapovaných jedinců, ale také nepřímá informace o existenci postiţených jedinců ve společnosti, kteří jsou limitování svým postiţením, při výběru a získávání zaměstnání. Povinný podíl zaměstnávání osob se zdravotním postiţením je moţné plnit následujícími způsoby: - zaměstnáváním osob se zdravotním postiţením v pracovním poměru, - odebíráním výrobků nebo sluţeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více neţ 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postiţením, - zadáváním zakázek zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají více neţ 50 % zaměstnanců, jeţ jsou osobami se zdravotním postiţením, - odebíráním výrobků nebo sluţeb chráněných pracovních dílen provozovaných občanským sdruţením, státem registrovanou církví nebo náboţenskou společností nebo právnickou osobou evidovanou podle zákona upravujícího postavení církví a náboţenských společností, nebo obecně prospěšnou společností, - zadáváním zakázek chráněným pracovním dílnám provozovaným výše uvedenými subjekty, - odebíráním výrobků nebo sluţeb od osob se zdravotním postiţením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají ţádné zaměstnance, - zadáváním zakázek osobám, se zdravotním postiţením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými (nesmí však zaměstnávat další zaměstnance), 29