HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč. John Fiore Murray Perahia a The Academy of St. Martin in the Fields La Fenice v Benátkách

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 60 cena 40 Kč John Fiore Murray Perahia a The Academy of St. Martin in the Fields La Fenice v Benátkách

2 Europe s.r.o. Czech Republic since 1853 since 1871 Mistrovská pianina a klavíry PIANOSALON Českomoravská 21, Praha 9 tel.: , fax: info@bohemiapiano.cz,

3 obsah 1 Newyorský rodák, John Fiore, se poprvé našemu publiku představil na jaře roku 2005, kdy v pražském Národním divadle triumfoval uvedením kompletního Wagnerova Prstenu Nibelungova, z něhož uvede v rámci letošního Pražského jara vlastní celovečerní suitu. Ponese název Ring beze slov a s orchestrem Národního divadla si ji budeme moci poslechnout 30. května ve Smetanově síni Obecního domu. Tato Wagnerova tetralogie je pro Fioreho, současného šéfdirigenta Deutsche Oper am Rhein a uměleckého vedoucího orchestru Düsseldorfských symfoniků, vůbec osudová. Stojí totiž dokonce na počátku jeho profesionální hudební kariéry, kterou zahájil ve čtrnácti letech v opeře v Seattlu, kde byl při jejím uvedení zdejším hudebním ředitelem Georgem Londonem angažován jako korepetitor strana 3 Anglické slovo peerless se dá přeložit mnoha způsoby s ničím neporovnatelný, jedinečný, nepřekonatelný, naprosto nesrovnatelný, nemající sobě rovna, nedostižný, absolutní Všechny tyto přívlastky k sobě v jednom často opakovaném slově váže v zahraničních textech díky své hře jeden jediný pianista, dirigující sólista, hvězdný host letošního Pražského jara Murray Perahia, mimo jiné čestný člen Royal College of Music a Royal Academy či nositel rytířského titulu Knight Commander Most Excellent Order of the British Empire. Jeho jméno v programu doprovází název světoznámého londýnského orchestru The Academy of St. Martin in the Fields, kde je stálým hostujícím dirigentem, a jména tří skladatelů Beethovena, Haydna a Mozarta strana 6 Slavnostní koncert, pořádaný 30. dubna ve Dvořákově síni, měl za cíl předznamenat blížící se oslavy dvoustého výročí založení jedné z nejstarších umělecko-pedagogických institucí svého druhu v Evropě, Pražské konzervatoře. I když datum zahájení výuky na této škole a tudíž samotné jubileum připadá až na rok 2011, kdy maratón všech akcí vyvrcholí, oslavy jsou velkoryse naplánovány již od roku Zmíněný koncert, kterého se zhostili současní studenti školy, Symfonický orchestr Pražské konzervatoře a sólistky Tereza Chyňavová a Kateřina Kněžíková, tedy plejádu oslavných projektů zahajoval. A to provedením výhradně děl francouzských skladatelů, jež se studenty ve spolupráci s Miriam Němcovou stálou dirigentkou školního orchestru nastudoval přední francouzský dirigent Serge Baudo strana 8 Legendární Benátky žily již v dávné minulosti bohatým hudebním životem. Produkce soukromých operních společností se již ve třicátých letech 17. století stěhovaly z šlechtických a patricijských paláců do veřejných divadel. Nejslavnější scénou se stalo Gran Teatro La Fenice, dílo kontroverzního architekta Gianantonia Selvy, které bylo otevřeno v roce 1792 po necelých dvou letech výstavby operou Giovanniho Paisiella I Giuochi di Agrigento a baletem Amor é Psyché skladatele Onorata Viana. Tehdy se v rozsáhlém parteru divadla a jeho 170 lóžích, vybavených krásnými benátskými zrcadly, umístilo přes dva tisíce diváků. a veliká centrální lóže dokonce hostila v roce 1813 císaře Napoleona Bonaparta I. Do dalších osudů této slavné scény však krutě zasáhly dva katastrofické požáry v letech 1836 a 1996 strana 38 ROZHOVORY 3 John Fiore, Wagner a další projekty 6 Murray Perahia hvězda mezi klavíristy UDÁLOSTI 8 Symfonický orchestr Pražské konzervatoře pod taktovkou Serge Bauda FESTIVALY, KONCERTY 9 Operní gala před Pražským jarem 9 Velikonoční festival duchovní hudby 11 Dvakrát Česká filharmonie 12 Baborákův skvělý návrat 15 Obdivuhodný Lukáš Klánský 18 Jeseník po patnácté HORIZONT 24 Mladé jazzové zpěvačky ovládly Hrad 25 Dobře zaplacená procházka DIVADLO OPERA BALET MUZIKÁL 26 Další Manon Lescaut 27 Zampieriho Cyrano z Bergeraku 28 Miniatury v Národním divadle ZAHRANIČÍ 38 Světová operní divadla II. VI. Operní Benátky 40 Martinů v Rostocku 40 Do Bielefeldu vlétla Bouře Zdeňka Fibicha 41 Jiří Bělohlávek potěšil s National Symphony Orchestra STUDIE, KOMENTÁŘE 46 Zlatá éra české opery II. VI. Aby se nezapomnělo Marcela Machotková 48 Duchovní píseň v českých zemích VI. Několik myšlenek o vývoji české katolické duchovní písně 52 Novinky soudobé hudby VI. Vladimír Franz: Zářící noc, Měšťák šlechticem KNIHY 56 Jaroslav Riedel: Kritik bez konzervatoře SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 58 Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách II. VI. Bohuslav Langer REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 Od firmy k firmě 62 Recenze CD

4 2 editorial vážení a milí ČtenáŘi, první letní měsíc, červen, je většinou z nás vnímán ve znamení dvou určujících svátků: a to jednoho poměrně mladého a druhého doslova prastarého. Tím batoletem mezi svátečními dny je první červen, od roku 1950 slavený jako Mezinárodní den dětí, a oním doslova Metuzalémem pak čtyřiadvacátý den téhož měsíce, jenž se nese ve znamení sv. Jana Křtitele. Řada pověr s ním spjatých má však své hluboké kořeny ve vzdálené době předkřesťanské. V souvislosti s MDD lze považovat skoro za symptomatické, že o den později, to jest 2. června, a o 256 let dříve (roku 1751), vyšel v Anglii pod názvem Lilliputanian magazine první časopis určený dětem, který obsahoval nejen básničky, hádanky, obrázky a krátké příběhy pro pobavení těch nejmenších, ale také písničky. Za svůj měsíc by si ovšem červen mohli zvolit abychom sáhli do jiného soudku také zloději aut, živnost to v naší zemi značně rozšířená a dobře prosperující, neboť k první historicky doložené krádeži auta došlo rovněž 2. června, a to roku 1856, kdy byl v Paříži ukraden svému majiteli, baronovi de Zuylenovi, jeho vůz Peugeot. Ukrást ovšem auto v době, kdy se tento dnes více než běžný dopravní prostředek počítal v celé Evropě na jednotlivé kusy, bylo spíše bláznivé než troufalé a lupič byl téměř vzápětí dopaden. Ovšem červen je možno také považovat (a který z jeho dvanácti bratrů snad ne?) i za měsíc hudební. Na sklonku 18. a v první polovině 19. století bývalo zvykem, že po svatém Janu konala světská a církevní vrchnost vizitace venkovských škol a vždy bývala vítána zpěvem a hudbou. A bylo opravdovou ctí pro kantory a jejich pomocníky preceptory se vždy vytáhnout novou hudební kompozicí napsanou právě pro tuto příležitost. Ostatně pěkně nám to popisuje Karel Václav Rais v závěru svých nezapomenutelných Zapadlých vlastenců. Červen ale přál vždy i hudbě vyšších sfér, jen namátkou připomeňme, že v tomto měsíci se odehrály například dvě premiéry děl nesmrtelného německého skladatele Richarda Wagnera. A to přesně v den letního slunovratu (21. června) roku 1868 první představení Mistrů pěvců norimberských v Mnichově pod taktovkou Hanse von Bülowa a 26. června 1870 dokonce na příkaz krále Ludvíka II. Bavorského proti Wagnerově vůli Valkýry, a to opět v Mnichově, tentokrát však za řízení Franze Wüllnera. I naše červnové číslo je svým způsobem wagnerovské, neboť jej otevírá rozhovor s americkým dirigentem Johnem Fiorem, s nímž se naše publikum seznámilo právě prostřednictvím Wagnera a sice jeho tetralogie Prsten Nibelungův, kterou zde uvedl přede dvěma lety. S Wagnerovým dílem, svou velkou láskou, má John Fiore vůbec bohaté zkušenosti. Kromě toho, že již ve svých čtrnácti letech byl v opeře v Seattlu angažován jako korepetitor při uvedení zmíněné opery, tak prošel např. i zkušeností asistenta Daniela Barenboima na Bayreuthských slavnostních hrách, kde vedle Ringu spolupracoval i na nastudování Tristana a Isoldy a Parsifala. Také rozhovor s dalším hostem Pražského jara pocházejícím z New Yorku, tentokrát hvězdou mezi klavíristy, Murrayem Perahiou, představuje zcela výjimečnou uměleckou osobnost. A protože interview poskytuje tento interpret jen velice zřídka, jedná se o vskutku vzácnou příležitost se alespoň s některými jeho mnohdy přinejmenším překvapivými názory na stranách našeho časopisu seznámit. Neotřelý umělecký zážitek však nemusí jít vždy ruku v ruce s již proslulou superstar, leckdy jej dokáží u posluchačů vyvolat i ti, kteří stojí teprve na počátku své kariéry jako například studenti Pražské konzervatoře. Jejich vystoupení ve Dvořákově síni na konci dubna vzbudilo nejen zcela zasloužené ovace, ale rovněž příjemně zahřálo u srdce: i v dnešní vážné hudbě a jakémukoliv jinému náročnějšímu druhu umění ne příliš přející společnosti najdeme řadu mladých, kteří se touto skutečností nikterak nedali odradit a hudbě se věnují s takovým nasazením, že alespoň nejbližší budoucnost jmenovaného oboru je, zdá se, skvěle zajištěna. Protože však v našem měsíčníku popřáváme sluchu i generaci, která má svá hvězdná léta již za sebou, nicméně mnohé zkušenosti jejích zástupců jsou i dnes k nezaplacení, čeká na vás, milí čtenáři, i další díl Zlaté éry českého divadla, v němž se tentokrát ze své lásky k divadlu a opeře vyznává sopranistka Marcela Machotková. Samozřejmě ani pravidelní čtenáři seriálu o světových operních divadlech nepřijdou zkrátka. V tomto čísle je pro ně připravena opravdová lahůdka: povídání o jednom z nejkrásnějších divadel vůbec, benátském Gran Teatro La Fenice, které bylo znovu před třemi lety otevřeno po ničivém požáru, jenž budovu téměř zničil v roce Určitě stojí za to se do Benátek a tohoto divadelního skvostu zajet podívat. Není zase až tak daleko a pokud budete díky článku Pavla Horníka již vyzbrojeni i základními informacemi, není proč váhat. Tentokrát máme však něco i pro milovníky nezapomenutelné dvojice Suchý-Šlitr, které jistě v rubrice Horizont zaujme úvaha Josefa Hermana o nové premiéře Dobře placené procházky, uvedené 22. dubna v historické budově Národního divadla. Vedle Jiřího Suchého se na ní totiž podíleli i všichni tři slavní Formanové: Miloš a oba jeho synové, Petr a Matěj. Připočítáme-li ke všemu, co již bylo řečeno, ještě zajímavosti ze zahraničí, recenze koncertů, knih a cédéček či výlety do minulosti duchovní písně v českých zemích, jistě je z čeho vybírat. Přeji tedy hezké počtení a mnoho krásných hudebních zážitků. Hana Jarolímková, šéfredaktorka HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo ročník 60 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) tel. redakce: (+420) (+420) tel. sekretariát: (+420) fax: (+420) rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box Praha 4 tel.: (+420) fax: (+420) SMS: (+420) send@send.cz, Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box Bratislava tel.: (+421) ,-2 časopisy (+421) ,-3 předplatné fax: (+421) predplatne@press.sk casopisy@press.sk, Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, Praha 10 tel.: (+420) fax: (+420) Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně John Fiore Foto Národní divadlo, Hana Smejkalová

5 john fiore, wagner a další projekty Daniel Jäger John Fiore se narodil v New Yorku a své první hudební vzdělání získal od svých rodičů otce klavíristy a sbormistra a matky zpěvačky. V Seattlu studoval hru na klavír, violoncello a další strunné nástroje. Svou profesionální hudební kariéru začal již ve čtrnácti letech, když korepetoval Prsten Nibelungův v Seattle Opera. Později vystudoval Eastman School of Music v Rochesteru, New York. V roce 1981 se stal členem souboru opery v Santa Fe. Záhy se stal asistentem dirigenta ve třech významných operních domech (San Francisco Opera, Chicago Lyric Opera a Metropolitan Opera New York). V roce 1986 zahájil vlastní dirigentskou kariéru a debutoval v San Francisku Gounodovým Faustem. Téhož roku přišel do Evropy jako asistent Zubina Mehty, aby ve Florencii spolupracoval na nastudování Mistrů pěvců norimberských, dále asistoval v roce 1987 Danielu Barenboimovi při uvedení Tristana a Isoldy na Bayreuthských slavnostních hrách, následující rok tamtéž při uvedení Parsifala a v roce 1988 při nové inscenaci Prstenu Nibelungova v režii Harryho Kupfera. V tomto období spolupracoval také s Leonardem Bernsteinem. V současné době je John Fiore jednou z vedoucích uměleckých osobností hudebního světa Porýní v Německu. Zastává post šéfdirigenta Deutsche Oper am Rhein (tento operní dům má scény v Düsseldorfu a Duisburgu) a uměleckého vedoucího orchestru Düsseldorfer Symphoniker. Jméno dirigenta Johna Fioreho je známé i na mezinárodní operní scéně. Je častým hostem Metropolitní opery v New Yorku, kde za uplynulých již více než deset let dirigoval například Dvořákovu Rusalku (1993, 1997), Verdiho Aidu, Maškarní ples a La traviatu, Pucciniho Madame Butterfly, Bohému a Tosku nebo Bizetovu Carmen. V Německu často působí v Mnichově Bayerische Staatsoper (Maškarní ples, Aida, Bludný Holanďan) a v Drážďanech v Semper Oper (Arabella, Únos ze Serailu, Nabucco, Aida, La traviata, Popelka). Před angažmá v Deutsche Oper am Rhein nastudoval několik oper v Köln Oper, kde debutoval v roce 1990 s Pucciniho Manon Lescaut. V posledních sezonách se John Fiore soustředí na díla 20. století zejména Janáčkovy opery, dirigoval ale také Bergovu Lulu, Debussyho Pelléa a Mélisandu, v roce 2003 uvedl v Santa Fe ve světové premiéře operu Madame Mao od Brighta Shenga a 2005 nastudoval s velkým úspěchem v Deutsche Oper am Rhein operu Vipern od Christiana Jostse. John Fiore působil v poslední době například v Itálii (Janov Bohéma, La Gioconda; Řím La traviata) a v řadě operních domů USA. V roce 2001 debutoval v Houstonu s Wagnerovým Tannhäuserem. Na jaře 2005 triumfoval v pražském Národním divadle uvedením kompletního Wagnerova Prstenu Nibelungova. V současné době připravuje s orchestrem Národního divadla vlastní celovečerní suitu z tohoto díla pod názvem Ring beze slov, která bude uvedena 30. května ve Smetanově síni Obecního domu v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Kdy jste se poprvé setkal s dílem Richarda Wagnera Prsten Nibelungův a jak na vás zapůsobilo? Narodil jsem se v New Yorku, který se ale mým rodičům zdál příliš nebezpečný, tudíž jsme se brzy přestěhovali do Seattlu, odkud pocházela moje matka. Otec začal v tamní opeře působit jako korepetitor a asistent sbormistra. Jednoho rozhovory 3 dne začal doma připravovat Valkýru. Psal se rok Byl jsem tím dílem úplně uchvácen a našel si také v otcově sbírce nahrávku, která mne absolutně fascinovala. Poté, co jsem v divadle zhlédl Valkýru, jsem si doma u klavíru začal sám pro sebe studovat Siegfrieda, který měl být uveden v příští sezoně. Následoval Soumrak bohů a poté kompletní Ring. Hudební ředitel divadla, slavný barytonista George London, slyšel, že jsem takový enfant terrible, který si doma studuje celou tetralogii a angažoval mne jako korepetitora při kompletním uvedení díla. Bylo mi čtrnáct let. Jak tehdy probíhaly zkoušky, jakou pro vás měly jako pro začínajícího umělce atmosféru? Bylo to pro mne fantastické, hrál jsem na klavír úplně všechno a snažil jsem se hru pojmout, jako by hrál celý orchestr. Spolupráce s dirigentem byla skvělá, měli jsme i báječné zpěváky. Tehdy jsem se do Wagnera doslova zamiloval, celý Ring jsem uměl zpaměti. Bylo to možná trochu bláznivé. Jak tento váš umělecký vztah s dílem Richarda Wagnera pokračoval? Po studiích jsem byl v osmdesátých letech angažován jako asistent dirigenta při kompletním uvedení Ringu v San Francisku, na kterém se podíleli vynikající pěvci jako Eva Marton, Leonie Rysanek, Gwyneth Jones, Thomas Stewart nebo René Kollo. Byla to nádherná práce. Poté jsem na konci osmdesátých let pracoval tři roky jako asistent Daniela Barenboima na Bayreuthských slavnostních hrách při uvedení Tristana a Isoldy, Parsifala a kompletního Prstenu Nibelungova, který režijně připravil Harry Kupfer. Když jsem se stal hudebním ředitelem v Düsseldorfu, rozhodl jsem se, že nastuduji poprvé sám celý Ring. Deutsche oper am Rhein již měla na repertoáru starší inscenaci, kterou jsem postupně jednu část v jedné sezoně hudebně přestudoval. Následně jsme provedli celou tetralogii v jedné sezoně. Právě tento váš düsseldorfský Ring jsme měli možnost zhlédnout v roce 2005 také v Praze. Jak jste tehdy jako americký dirigent působící na významné německé scéně vnímal první kompletní uvedení díla na prvním českém operním jevišti? Byl to pro českou kulturu, Národní divadlo i pro mne nesmírně důležitý projekt. Když mi generální ředitel Deutsche oper am Rhein prof. Tobias Richter poprvé řekl, že by chtěl spolupracovat na první kompletní inscenaci Ringu v pražském Národním divadle s orchestrem, který toto dílo nikdy nehrál, naposledy před třiceti lety a jen první dvě části, byl jsem velmi překvapen. Navíc bylo zamýšleno všechny díly tetralogie nastudovat současně, což je pro každé světové divadlo téměř nemožné, ne-li vůbec nemyslitelné. Na světě je pouze jedno místo, kde se Ring nastudovává najednou, a to je Bayreuth. Orchestr Bayreuthských slavnostních her ale toto dílo pravidelně hraje již více než sto let. Jsou tam hráči, kteří ho interpretují například čtyřicet let a důvěrně ho proto znají. Myslel jsem si, že nastudovat současně celý Ring v divadle, jež nemá wagnerovskou tradici a s orchestrem, který jsem do té doby vůbec neznal, nebude absolutně možné. Byl to opravdu velký risk. Jelikož jsem nemohl v Praze být na hudební přípravu celého projektu, vyslal jsem do Národního divadla nejdříve své asistenty, kteří orchestr velmi dobře připravili, abych se mu pak mohl po interpretační stránce adekvátně věnovat. Jak jste byl spokojen s výsledkem? Byl to doslova zázrak. Orchestr se Ringu věnoval s neskutečně velkým nasazením a všichni jej vnímali jako opravdu důležitý projekt. Každá část tetralogie měla stabilní hráčské obsazení, což bývá v běžné divadelní praxi spíše výjimkou. V Praze se to velmi vyplatilo a výsledek byl doslova fantastický.

6 4 rozhovory Foto Hana Smejkalová John Fiore Není škoda, že se na prvním Ringu v Národním divadle nepodílelo více českých pěvců? Zřejmě ano, ale projekt byl tak naplánován. V Čechách by se asi našly představitelky například Dcer Rýna nebo i dalších rolí. Nakonec zůstalo jen u oktetu Valkýr, které ale bylo vynikající. Jejich výkon, stejně jako mimořádný výkon orchestru, dokládá nekomerční live audio nahrávka celého díla, kterou Národní divadlo vydalo v dubnu tohoto roku. Myslím si, že Ring byl tak dobrý, protože v něm došlo k určitému internacionálnímu promíchání interpretů. Bylo to vzájemně obohacující. Je to nesmírně důležité zejména pro tituly tzv. světového repertoáru a bylo by dobré, aby se Národní divadlo v budoucnu v tomto ohledu stalo jakýmsi Inter- Národním divadlem. Myslím si, že je také nutné, aby zde byli mezinárodní odborníci, kteří budou pracovat s pěvci na stylu, aby orchestr a sbor měl dostatek času na práci atd. Je to velmi složitý proces. Prsten Nibelungův zahájil vaši kontinuální spolupráci s Národním divadlem, kam jste se od té doby již opakovaně vrátil a připravujete další projekty Práce s orchestrem Národního divadla na Ringu mne tak zaujala, že jsem se rozhodl přijmout nabídku dalšího hostování. Považuji za důležité, aby se orchestr věnoval také koncertní činnosti, protože je to pro něj velká výzva a je pak hlavním protagonistou večera. Toto částečně samozřejmě svým způsobem fungovalo také v Ringu, kde orchestr byl jedním z hlavních protagonistů, protože jsou v něm zakódovány všechny příznačné motivy. Samostatná koncertní činnost je ale pro umělecký růst orchestru nesmírně důležitá a všude ve světě to tak běžně funguje. V minulé sezoně jsme společně připravili koncert z děl Hectora Berlioze a Richarda Strausse, který byl uveden v Paláci Žofín. Sólistkou koncertu byla Gabriela Beňačková, kterou velmi obdivuji a s níž mne spojuje více než dvacetileté přátelství. Poprvé jsem se s ní setkal ještě v San Francisku při inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně, kterou dirigoval sir Charles Mackerras. Bylo to geniální představení. Poté jsme společně pracovali v Metropolitní opeře v New Yorku na představeních Pucciniho Bohémy a Dvořákovy Rusalky. Myslím si, že hlas paní Beňačkové je jedním z nejkrásnějších hlasů naší doby. Byl jsem velice štasten, že přijala spolupráci na mém dalším projektu v Praze inscenaci Straussovy Ariadny na Naxu naplánovanou na prosinec tohoto roku, ve které by měla vytvořit titulní roli. Pro Prahu, Národní divadlo a umělce zde působící mám velké sympatie a rád bych se v budoucích sezonách věnoval zvyšování umělecké úrovně zdejšího souboru. Pevně věřím, že se sem budu vracet co nejčastěji. V Národním divadle máte nyní za sebou úspěšnou premiéru Pucciniho opery Fanciulla del West (Děvče ze Západu) odehrávající se v americkém prostředí. Jak vnímáte jako Američan nyní často působící v Česku skutečnost, že ve světové premiéře tohoto díla na scéně Metropolitní opery v roce 1910 vystoupila v titulní roli právě česká sopranistka Ema Destinnová? Jsem trochu mladý na to, abych mohl naživo slyšet paní Destinnovou, ale mám řadu jejích nahrávek. Ona, ve své době první česká pěvkyně, byla Minnie ve vůbec první inscenaci tohoto díla, navíc na americké půdě. A nyní ve vůbec první inscenaci Děvčete ze Západu v pražském Národním divadle vystupuje v této roli současná první česká sopranistka Eva Urbanová a diriguje americký dirigent. Je to řada zajímavých paralel. V současné době je před vámi další projekt v Praze. Pro Mezinárodní hudební festival Pražské jaro připravujete s orchestrem Národního divadla koncert, na jehož programu bude Prsten Nibelungův a to přímo vaše celovečerní suita z tohoto díla. Co vás vedlo k jejímu vytvoření pro Prahu? Po obrovském úspěchu Prstenu Nibelungova v Národním divadle v roce 2005 jsme se s tehdejším vedením divadla Danielem Dvořákem a Jiřím Nekvasilem shodli na tom, že by bylo dobré, aby se orchestr k tomuto dílu s odstupem času nějakým způsobem vrátil, měl jej prostě v nějaké formě na repertoáru. Existuje několik suit z Ringu, které ale mají zhruba pouze kolem jedné hodiny čistého času. Chtěl jsem vytvořit o něco delší variantu, která by obsahovala všechny nejdůležitější motivy díla, a tak jej v podstatě obsáhla celé. Pevně věřím, že se mi to podařilo a že koncert naváže na wagnerovský úspěch z roku Foto František Ortmann Z pražského představení Prstenu Nibelungova (Zlato Rýna), 2005

7 HUDEBNÍ VELETRH PRAHA VELETRÎNÍ PALÁC hudební nástroje a pfiíslu enství jevi tní a osvûtlovací technika záznam a reprodukce zvuku domácí audio video poãítaãe a hudba hudební média... veletrh, koncerty, semináfie, pfiedvádûãky, Dûti, pojìte si (za)hrát více informací na UDÁVÁME TÓN... TAKOVOU MUZIKU V RÁDIU NEUSLY ÍTE!

8 6 rozhovory murray perahia hvězda mezi klavíristy Petr Veber Foto archiv Anglické slovo peerless se dá přeložit mnoha způsoby s ničím neporovnatelný, jedinečný, nepřekonatelný, naprosto nesrovnatelný, nemající sobě rovna, nedostižný, absolutní Všechny tyto přívlastky k sobě v jednom často opakovaném slově váže v zahraničních textech díky své hře jeden jediný pianista, dirigující sólista, hvězdný host letošního Pražského jara Murray Perahia. Jeho jméno v programu doprovází název světoznámého londýnského orchestru The Academy of St. Martin in the Fields a jména tří skladatelů Beethovena, Haydna a Mozarta. Začátkem května nám poskytl krátký telefonický rozhovor. Rok 2006 byl celosvětově oslavovaným mozartovským jubileem. Co vám přinesl a co podle vás přinesl Mozartově hudbě? Musím předeslat, že Mozartovu hudbu miluji, a proto mi nezáleží na tom, jaký je zrovna rok. Stejně jsem se ale loňského výročí, bohužel, nemohl zúčastnit nehrál jsem, byl jsem zraněn. Vzalo mi to v podstatě jeden rok. Nyní už je to ale lepší. V každém případě se říká, že možná Mozartův výroční rok napomohl dalšímu zpřístupnění hudby, tomu, aby byla našim současníkům klasika srozumitelnější. Je to i váš dojem? Já si naopak myslím, pokud mám být zcela poctivý, že porozumět Mozartově hudbě je dost obtížné. Je k tomu potřeba docela dost hudebního vzdělání. Jeho hudba je totiž mnohem komplexnější, než se zdá být. Je v ní mnoho kontrapunktu, zvláště v pozdnějších dílech. Je v ní i plno emocí, které zdaleka nejsou tak jednoduché, jak vypadají. Může to být pro někoho až rušivé. Třeba v Klavírním koncertu c moll Tónina c moll, kdykoli ji použije, je u Mozarta taková. Nebo si vezměte klavírní Fantazii c moll, smyčcový kvintet To vše jsou nepokojné, neklidné, problémové skladby. Dokonce i v durových tóninách Mozart umí vyjádřit mnoho smutku, mnoho napětí v duši. Porozumět tomu, i čistě intelektuálně, může být obtížné. Mimo jiné i proto, že jsou to dlouhé fráze. Nebo si vezměte Pražskou symfonii to je dílo, které mění mnohé v hudbě, dílo, bez něhož by ani Haydnovy vlivy nebyly možné. Názor, že Mozart je jednoduchý a srozumitelný, bych prostě nepodepsal. Říkává se, že je pro kulturu orchestrálního hraní nezbytností setkávat se v repertoáru s díly vídeňských klasiků Mozarta, Haydna, Beethovena. Jsou to ostatně tři autoři, které jste si připravil i pro letošní Pražské jaro. Jak pohlížíte na tento názor? Určitě. Souhlasil bych. Je to totiž jistý druh perfekce, nebo by s nimi měla být perfekce spojena. Není jednoduché vysvětlit proč. Podařilo se jim vysokou úroveň abstrakce učinit současně dramatickou. Klasická forma bývá někdy podceňována, ale ona je velice živoucí a skutečně velice dramatická. Skladby vídeňských klasiků jsou dramaty od začátku do konce. Zrovna se znovu zabývám Haydnovými Londýnskými symfoniemi Jeho hudba má v sobě takovou intenzitu výrazu! Nechci zacházet do technických podrobností ale vezměte si třeba poslední věty Tam je tolik nového, inovativního, že i Beethovenovi trvalo ještě dlouho, než k něčemu takovému došel. V tomto repertoáru jde o proměny do vyšších úrovní hudby, takže právě proto je důležité pro hudebníky tuto tvorbu hrát, aby jim bylo obecně jasné, co všechno hudba může činit. Murray Perahia Kdy jste začal vedle hraní také současně dirigovat? Někdy v sedmdesátých letech. Dirigoval jsem už na škole, ale řekl bych, že první vystoupení, kdy jsem hrál a dirigoval zároveň, šlo tehdy o Mozartovy klavírní koncerty, byla v roce Pak jsem se po příchodu do Británie dostal ke spolupráci s Anglickým komorním orchestrem a to jsme dělali všechny Mozartovy koncerty. Tohle spojení trvalo tak asi deset let. A nyní posledních zhruba šest let často pracuji s Akademií sv. Martina. Diriguji je nebo diriguji od klavíru. Vyžadovalo nebo vyžaduje od vás dirigování nějaké zvláštní úsilí? Hlavně musím říci, že nejsem vlastně v pravém slova smyslu dirigent, necítím se být profesionálním dirigentem. Spíše to pro mě je příležitost, jak se dát dohromady s dalšími hudebníky, diskutovat o věcech a tvořit společně hudbu. Převážně se zabýváte jen hudbou z přelomu 18. a 19. století Nechybí vám tím pádem něco? Trochu teď samozřejmě provokuji Nechybí! Pro mě je to vlastně současná hudba. Hovoří o věcech, které jsou současné. To je ale velké téma a bylo by nefér ho přejít jen tímto způsobem. Je to opravdu zásadní téma Není čas ho probrat hlouběji, tak snad řeknu jen toto: cítím, že forma a tónina patří k sobě, že je nelze oddělovat. Když jsem byl mladší, hrával jsem i docela dost moderní hudby. Hrál jsem hodně Bartóka, doprovázel jsem Petera Pearse v Brittenových vokálních dílech, dělal jsem Schönberga, Tippetta, Weberna Ale nyní je můj zájem soustředěn především na hudbu klasicismu. Nebudu teď rozebírat, proč, to je složité, ale je to prostě tak. A ještě něco. Hudbu, kterou hrajete, musíte mít rád, jinak nelze na veřejnosti hrát. A mně se prostě hudba klasicismu velice líbí. Co považujete za jedinečné na hře Akademie sv. Martina, že má tak úžasnou reputaci? Jsou to nejlepší profesionálové v Anglii. Mají samozřejmě i vynikající dechy, ale co je dělá tím, čím jsou, je především smyčcová sekce. Její kultivovaný zvuk a jednotnost v souhře. Je to živé společenství, mimořádná skupina lidí. Uvažujete v kategoriích, jako je problematika hraní starší hudby na moderní, či na historické nástroje, nebo se tím nezabýváte?

9 Sám například pracuji s historickým cembalem. Ale obecně musím připomenout svůj již zmíněný názor, že jde vlastně o soudobou hudbu. A v tom je i odpověď týkající se nástrojů. Porovnáváte nějak Ameriku a Evropu? Po stránce hudebního života Mám Ameriku rád, ale většina mého času se týká Evropy Takže to ani není otázka pro mě. Které období svého života považujete za důležité? Abych řekl pravdu, zabývám se především současností a pak budoucností, takže bych nechtěl říci něco špatně. A čím se aktuálně zabýváte v koncertní činnosti? V dubnu jsem měl poslední recitál a po zájezdě směřujícím i na Pražské jaro mi končí sezona. Začínám pak v září Čeká mě spousta zajímavých věcí. Například první vystoupení v Bukurešti, koncert v Carnegie Hall s Claudiem Abbadem a podobně Co mě ale teď také opravdu hodně zajímá, je příprava Beethovenových sonát pro Henleho edici, to je jedno z hlavních nakladatelství zabývajících se urtextovými edicemi. Už je venku asi šest sonát a myslím, že to je ještě práce tak na příštích deset let. Murray Perahia je po třech desítkách let své koncertní dráhy počítán mezi nejvyhledávanější klavíristy naší doby. U orchestru The Academy of St. Martin in the Fields je stálým hostujícím dirigentem. Narodil se v New Yorku, vedle klavíru studoval dirigování a kompozici na tamní Mannes College. V roce 1972 vyhrál klavírní soutěž v Leedsu, o rok později debutoval na Brittenově festivalu v Aldeburghu, kde se v letech podílel na jeho uměleckém vedení. Inspirací mu bylo přátelství s pianistou Vladimirem Horowitzem. Získal ocenění od Royal Philharmonic Society a čestný doktorát na univerzitě v Leedsu, stal se čestným členem Royal College of Music a Royal Academy V roce 2005 ho britská královna povýšila na rytíře Knight Commander Most Excellent Order of the British Empire. Murray Perahia natáčí pro firmu Sony Classical. V roce 2003 získal Gramy za nahrávku Chopinových Etud op. 10 a 25. Oceňován je jeho snímek posledních Schubertových sonát, jeho Bachovy Anglické suity a Goldbergovské variace i klavírní koncerty a Mozartovy i Beethovenovy klavírní koncerty. Murray Perahia Přítomnost ve finále Eduard Douša samozřejmě další koncertní sezony. Sezona byla uzavřena valnou hromadou a následným závěrečným koncertem. Vše proběhlo ve středu 18. dubna 2007 v Lichtenštejnském paláci v Praze. Standardně navštívená valnice zhodnotila uplynulou sezonu, hospodaření, prohovořila řadu zajímavých témat a zvolila nový výbor. Zvoleni byli (v abecedním pořadí): E. Benešová, V. Clar, E. Douša, P. Hanzlík, A. Katmeridu, J. Marek, V. Mojžíš, O. Semerák, P. Trojan. Do kontrolní komise O. Semerák, P. Hrabánek a J. Bezděk. Na večerním koncertě zazněly skladby převážně již nežijících členů. Publikum vyslechlo v první části zvukově zajímavou suitu Jezero pro čtyřruční klavír Jiřího Horáčka v pečlivém nastudování Evy Benešové a Tomáše Víška, dále to byla Sonata doppia pro dvoje housle Štěpána Luckého v interpretaci souboru Duo Eco Eva a Pavla Franců a jedno z nejlepších komorních děl Luboše Fišera Sonáta pro housle a klavír Ruce v podání Petra Macečka (housle) a Daniela Wiesnera (klavír). Hvězdné interpretační obsazení následovalo i ve druhé části večera, kde zazněly Sonata pro violoncello a klavír Miroslava Pelikána, Armonioso Jana F. Fischera a In memoriam pro flétnu a klavír letos jubilujícího Václava Riedlbaucha. Na nastudování těchto skladeb se podíleli cellista Petr Prause, flétnista Jan Riedlbauch a klavírista Daniel Wiesner. Těšíme se na vás v nové koncertní sezoně. Foto archiv O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Rovněž tentokrát se necháme rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat em na adresu ivana.goldsteinova&nm.cz nebo rozhledy@volny.cz.

10 8 události symfonický orchestr pražské konzervatoře pod taktovkou serge bauda Praha, Rudolfinum Hana Jarolímková Slavnostní koncert, pořádaný 30. dubna ve Dvořákově síni, měl za cíl předznamenat blížící se oslavy dvoustého výročí založení Pražské konzervatoře, které jsou velkoryse naplánovány již od příštího roku, byť datum zahájení výuky mladých hudebníků připadá až na rok 2011, kdy oslavný maratón všech akcí vyvrcholí. Program, kterého se zhostili současní studenti školy, Symfonický orchestr Pražské konzervatoře a sólistky Tereza Chyňavová (mezzosoprán) a Kateřina Kněžíková (soprán), byl sestaven výhradně z děl francouzských skladatelů, která se studenty ve spolupráci s Miriam Němcovou stálou dirigentkou školního orchestru nastudoval světově proslulý francouzský dirigent Serge Baudo. Podnětem k takto sestavenému koncertu byla však nejenom značná spřízněnost obou kultur, kdy ve Francii našla svá významná působiště i řada českých skladatelů jako například Jan Křtitel Krumpholz, Antonín Rejcha, Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová či v současnosti Vojtěch Saudek a Kryštof Mařatka, ale bezpochyby i skutečnost, že právě konzervatoře v Paříži a Praze, založené v letech 1795 a 1811, patří společně s Konzervatoří v Miláně, otevřenou v roce 1807, k vůbec nejstarším umělecko-pedagogickým institucím svého druhu v Evropě. Vždyť i v hudebních metropolích, jaké představovala např. města Vídeň či Londýn, byl tento typ škol založen až v letech 1817 a 1922, o Lipsku a Berlíně, kde bychom našli konzervatoře až ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století (konkrétně 1843 a 1850) ani nemluvě! Takovéto výsostné postavení bezesporu zavazuje, a proto jsem jistě nebyla sama, kdo šel na koncert se zjevnou zvědavostí, jak si dnes studenti stojí a zda splní očekávání, která jsou do nich vkládána. A to nejen přítomnými profesory, ale i rodiči a příbuznými, kteří s ostatními posluchači zaplnili téměř celou Dvořákovu síň a vytvořili v průběhu večera neobyčejně vřelou atmosféru, jež se postupně vzhledem k jednotlivým výkonům sólistek i orchestru ještě více zintenzivňovala. Do světa harmonicky bohaté a instrumentačně nepřekonatelné francouzské hudby nás zavedla Španělská rapsodie Maurice Ravela, představující reprezentativní dílo hudebního impresionismu inspirovaného španělským folklorem, při jehož interpretaci se Symfonický orchestr Pražské konzervatoře představil jako těleso, které si i z tak výrazově nelehkou partiturou byť bych uvítala více kontrastů a vycizelovanějších detailů dokáže poradit. Nemalou zásluhu na tom měl bezpochyby i Serge Baudo, který je na francouzskou hudbu vyhlášeným expertem a s českými tělesy má díky mnohaleté spolupráci, datované od roku 1959, kdy poprvé stanul před Pražskými symfoniky, nepřeberné zkušenosti. V další části večera, v níž orchestr předvedl i umění citlivého doprovodu, se však pozornost posluchačů přenesla zejména na obě sólistky: Terezu Chyňavovou a Kateřinu Kněžíkovou. Obě zazpívaly po dvou áriích (Chyňavová árii Dalily Samson recherchant z opery Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila a Seguedillu z Bizetovy Carmen, Kněžíková árii Julie Je veux vivre z opery Romeo a Julie a árii Olympie Les Oiseaux dans la Charmille z Offenbachových Hoffmannových povídek), obě byly oblečené do krásných slušivých šatů, které si Kateřina Kněžíková dokonce po první árii převlékla, a obě předvedly, že už něco umí a mají před sebou slibnou budoucnost. I když v letošním roce teprve svá studia na konzervatoři končí, mohou se pochlubit již celou řadu soutěžních ocenění i hostování na nejrůznějších českých operních scénách včetně pražského Národního divadla. Obzvláště o dva roky starší Kateřina Kněžíková, kterou budeme moci letos slyšet např. na festivalu Smetanova Litomyšl (a to jako Barče ve Smetanově Hubičce, které na festival přiveze pražské Národní divadlo, či v Kytici B. Martinů, připravované ve spolupráci s Filharmonií B. Martinů), má již na svůj věk poměrně bohaté zkušenosti, které tentokrát posluchači ocenili bouřlivými ovacemi zejména po technicky velmi dobře zvládnuté Olympii. Až k tomu přidá ještě určitý nadhled a lehkost projevu, určitě o ní ještě uslyšíme. I Tereza Chyňavová si však získala sympatie aplaudujících posluchačů: její mezzosoprán má krásnou sametovou barvu a je znělý ve všech polohách. Byť někdy ještě přechází z rejstříku do rejstříku, všechny předpoklady k dalšímu úspěšnému rozvoji určitě mladá pěvkyně má. Vrcholem celého koncertu se ale přece jenom stala až Saint- Saënsova Symfonie č. 3 c moll varhanní, op. 78, v níž se varhanního partu spolehlivě ujal Přemysl Kšica. Mladí hráči ji pod vedením zkušeného Serge Bauda vystavěli na působivých kontrastech, neopomněli však sledovat i celkovou tektoniku díla, a tak jej vygradovat až do strhujícího Maestosa s působivě a velmi precizně vystavěnými kontrapunktickými plochami. Večer, jenž byl jakousi první vlaštovkou blížících se oslav dvoustého výročí Pražské konzervatoře, jasně svou úrovní prokázal, že škola, v níž působili i ti největší velikáni české hudby v čele s Antonínem Dvořákem a Josefem Sukem, je i nadále prestižní uměleckou institucí, která chce svoje významné jubileum oslavit se vším, co ke slavné historii, která ji provází, patří. Kateřina Kněžíková při zkoušce v orcherstrálním sále Pražské konzervatoře Tereza Chyňavová při generální zkoušce ve Dvořákovfě síni Rudolfina Foto archiv Foto archiv

11 festivaly, koncerty 9 Foto Pražské jaro, Zdeněk Chrapek Foto Pražské jaro, Zdeněk Chrapek Palác Hybernia měl letos jako jedno z míst konání koncertů Pražského jara na festivalu premiéru. operní gala před pražským jarem Praha, Palác Hybernia Petr Veber Divadlo Hybernia, zrekonstruované v paláci U hybernů jako nová scéna pro muzikály, sice klasickou hudbu asi může prezentovat, že by však toto prostředí bylo pro takové koncerty příjemné či zajímavé, není asi pravda. Vyplývá to ze zkušebního operního galavečera, který tam uspořádalo (25. 4.) Pražské jaro jako svůj letošní netradiční prolog. Odhlédnuto od toho, že mladí pěvci v kombinaci s Karlovarským symfonickým orchestrem a dirigentem Františkem Drsem skutečné gala alespoň v souřadnicích obvyklých pro úroveň tohoto festivalu vyprodukovat skutečně nemohli a nedokázali, není ani přidušená akustika krychlové scény plné závěsů pro orchestr vůbec vhodná. Prostředí připomínající jakýsi kulturák nevzbuzuje žádné zvláštní pocity a podivná sklápějící se a natěsnaná sedadla nepřinášejí žádné mimořádné pohodlí. Toto divadlo jako celek reprezentuje jiný žánr, propastně jiný svět. Ze čtyř sólistů, laureátů několika posledních ročníků karlovarské mezinárodní Dvořákovy pěvecké soutěže, plnocenně zaujal jen jeden třicetiletý Korejec Sangmin Lee, vítěz z roku 2004 a od letošního jara sólista Semperovy opery v Drážďanech. Tento barytonista byl ten večer o třídu výš nad zbylými třemi, jediný zajímavý a dobrý, již hotový umělec. Jeho hlas má příjemnou ušlechtilou barvu a dikci i zvládnutou techniku, pěvec vystupuje přiměřeně suverénně, naplno a se samozřejmým vyjádřením výrazu a emocí. Zpíval árie z oper La traviata, Don Carlos, Andrea Chénier a Figarova svatba, každou jinak a všechny pěkně. Polská sopranistka Agnieszka Bochenek-Osiecka naproti tomu přes svůj poměrně čistý zpěv působila poněkud nevýrazně, bez charismatu, soudě podle její Terinky, Donny Anny a Gildy; ani Violetta tento dojem plně nerozptýlila. Tenorista Martin Šrejma má trochu operetní, výše posazený, útlejší a neklidně rozechvělý, ne však nepříjemný hlas; vzepjal se vedle dvou duetů a vedle Prince z Rusalky snaživě i k áriím Kalafa z Turandot a Vévody z Rigoletta, tedy k těm nejznámějším z nejznámějších tenorových kusů. Přestože jeho projevu chybí dlouhodechost kantilén a schopnost výraznějšího odstínění charakterů i emocionální působivost, lze A takto vypadá interiér jeho divadla. jeho vystoupení vzhledem k nárokům tenorových operních postav považovat v podstatě za úctyhodné; nicméně rozhodně ne však za vzorové nebo výrazně zajímavé. Mezzosopranistka Eliška Weissová (Tajemství, Sedlák kavalír, Trubadúr) vládne mohutným a pěkným fondem, hlas je však ještě trochu nevyrovnaný některé tóny nezvládá proteplit zavibrováním, některé nejsou plně kultivovány. Doprovod byl skutečně jen standardní, předehra k Prodané nevěstě zazněla opatrně a nepřesně, bez jakéhokoli náboje. Koncert tak sice nebyl fiaskem, ale s výjimkou zpěvu korejského barytonisty nevzbudil u recenzenta příliš velkou emocionální reakci. velikonoční festival duchovní hudby Brno, katedrála sv. Petra a Pavla tři různé podoby velikonoc Věra Lejsková Na prvních třech koncertech brněnského Velikonočního festivalu duchovní hudby mimochodem svým významem v naší republice naprosto ojedinělého které jsem měla možnost sledovat, jsem se setkala jakoby se třemi světy. Ostatně odlišovaly se i svými názvy: na zahajovacím koncertu pod titulem Co nikdy nezevšední zaznělo Stabat mater od Antonína Dvořáka, které bývá uváděno vždy v sudých ročnících a při vší úctě k ostatním autorům, kteří zpracovávají toto věčné téma, musím přiznat, že na Dvořákovo Stabat mater se vždy těším nejvíc. Dostává-li se pak tomuto jedinečnému dílu i vrcholného provedení, pak je dojem opravdu nesmazatelný. Bylo tomu tak i 1. 4., kdy zaznělo v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla v provedení sólistů Ivety Jiříkové soprán, Lucie Hilscherové mezzosoprán, Tomáše Černého tenor a Martina Gurbaľa bas, Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) a Pražské komorní filharmonie pod taktovkou Kaspara Zehndera. Bylo to provedení neobyčejně dramatické, s patřičným podtržením tragiky díla, z něhož pak zvlášť působivým dojmem vystoupily niterné lyrické části. Všichni interpreti byli cele ve službách tohoto Dvořákova veledíla, tak jako i on byl cele ve službách

12 10 festivaly, koncerty tragiky lidského osudu (od dokončení skladby uplynulo právě 130 let); byl to večer skutečně nezapomenutelný. Druhý koncert pod názvem Anatomie oběti nám přinesl velmi komorní, jímavou představu velikonočního dění, a to ve skladbách Johanna Sebastiana Bacha (pětihlasé moteto Ježíši, má radosti) a Ditricha Buxtehudeho Nejsvětější údy našeho trpícího Ježíše: toto dílo bylo provedeno v Brně snad poprvé. Je to sedm kantát (nikoliv v pozdějším smyslu tohoto slova), které jsou meditací nad jednotlivými částmi mučeného Kristova těla, jimiž jsou nohy, kolena, ruce, boky, hruď, srdce a tvář. Kompozice obou autorů se vyznačovaly líbeznou, křehkou a mocně působivou hudbou, která zněla ve velmi přesvědčivém provedení brněnského souboru Societas Incognitorum s uměleckým vedoucím Eduardem Tomaštíkem za doprovodu dobových nástrojů. I třetí večer byl velmi komorní, měla-li bych však oba srovnávat, pak to pro mě bylo jako v zámku a podzámčí. Pod názvem Poezie velkého svátku nám soubor Musica Bohemica se svým uměleckým vedoucím a současně autorem Jaroslavem Krčkem představil Velikonoce, jak je asi slavíval prostý lid: samozřejmě nechyběla modlitba, nechyběla mše, ale pak nám byly předvedeny písně z Hořických pašijových her, Anonymní duchovní písně z Čech, i Večerní a ranní písně, které jsou cituji z programu Krčkovými úpravami anonymní naivní poezie, ve které se prolínají témata lidové zbožnosti s přirozeným vztahem člověka ke světu a přírodě. Síla těchto poetických projevů spočívá právě v oné nepředstírané opravdovosti a vědomí zakotvenosti a sounáležitosti člověka s jeho prostředím to vše proloženo instrumentálními intermezzi, hranými opět na dobových nástrojích. Svým provedením soubor okouzlil publikum tak, že musel přidávat: nakonec Jaroslav Krček vyzval přítomné posluchače ke společnému zpěvu písně Aby nás Pán Bůh miloval, která pak zněla spontánně pod klenbou katedrály těžiště festivalu händelův mesiáš Alena Borková Huddersfield Choral Society Středem zájmu se stala návštěva anglického sboru z Huddersfieldu se sbormistrem Josephem Cullenem a varhaníkem Dariem Battiwallou (12. 4., Anglické Velikonoce ). Sbor vznikl již roku 1836 a od té doby vyvíjí intenzivní koncertní činnost na domácí i zahraniční půdě. Dnes patří k mezinárodně uznávaným amatérským tělesům; kritika chválí jeho sytý huddersfieldský zvuk. V katedrále sv. Petra a Pavla na Petrově odmítl užití ozvučnice, která do jisté míry řeší problematické akustické podmínky a snažil se zasadit svůj projev do daného prostoru. Dle očekávání se jim to dařilo v pomalých a tichých hudebních plochách, zatímco forte a rychlé pasáže se tříštily a rozmazávaly. K plnosti sborového zvuku přispělo i mimořádné množství sboristů (kolem stovky); celkový projev usiloval o dynamickou a výrazovou členitost ze sopránů někdy rušivě vystupovaly jednotlivé hlasy. Pro brněnské posluchače bylo zajímavé nahlédnutí do repertoáru, složeného kromě jediné kompozice Händelovy ze skladeb anglických autorů 19. a 20. století. Na tomto poli kralovala kantáta Benjamina Brittena Radujme se z Beránka na nábožné texty choromyslného Christophera Smarta, poměrně rozsáhlé a vnitřně členité dílo i se sólovými vstupy z řad sboristů. Seznámili jsme se se sborovou tvorbou Parryho, Elgara, Irelanda, Williamse, Bairstowa i dosud žijícího Macmillana; většina této hudby vyzařovala optimistický jas (někdy až pateticky vystupňovaný), který souzněl s atmosférou vzkříšení. Těžištěm festivalu se stalo provedení Händelova proslaveného oratoria Mesiáš, pro něž spojili své síly členové Filharmonie Brno, hostujícího anglického sboru a sólistů sopranistky Mary Nelson, kontratenoristy Stephena Wallace, tenoristy Andrewa Tortise a barytonisty Leigha Melrose pod taktovkou Jakuba Hrůši, žáka Bělohlávkova (13. 4., Přišel, aby spasil ). Sbor zde využil zkušeností, nahromaděných za mnohá provedení Mesiáše v mnoha kulturních centrech (poprvé jej zpíval už v roce svého založení před 171 lety), orchestr citlivě reagoval na výrazové údaje mladého dirigenta, který se již od bělohlávkovského vzoru ubírá cestou k vlastní originalitě: vládne úsporným a přesným gestickým projevem a dokáže udržet interprety v dokonale ovládaných mezích. Ze sólistů se velmi sympaticky projevila sopranistka, a to jak v koloraturách, tak lyričtějších pasážích. V tomto směru jí byl rovnocenným partnerem tenorista, zatímco barytonista zůstal poněkud v jejich stínu. Krásnou altovou barvu kontratenoru poněkud rušilo nadměrné vibrato. Provedení Mesiáše snad i díky jeho symbolickému významu mělo obrovský ohlas: interpreti opakovali závěr druhé části slavnostní Aleluja. Závěr festivalu byl společným dílem Českého filharmonického sboru Brno, mezinárodního orchestru mladých hudebníků z několika evropských zemí s názvem Spirit of Europe, hostujícího dirigenta Filharmonie Brno Martina Siegharta a německých sólistů Ingrid Habermann soprán, Hermine Haselböck alt, Michaela Nowaka tenor a Josefa Wagnera bas (15. 4., Zbožný duch Evropy ). Přednesli jedno z nejkrásnějších děl Franze Schuberta, Mši As dur, která díky vyváženosti zúčastněných složek tlumočila autorův vklad velmi sugestivně. Schubert mistr melodie zde také uchvátil impozantními fugami, jež sbor interpretoval velmi plasticky. K sólistickým vstupům tenoru a basu nebylo výhrad, zpočátku ostřejší alt se zaoblil, soprán zvládl své počáteční větší vibrato. Obdiv zaslouží tempové rozvržení a výrazová koncepce dirigenta. Jako každoročně, i letos byl Velikonoční festival duchovní hudby v Brně hojně navštíven. K přitažlivým momentům náležela pestrost repertoáru ve stylovém rozpětí od baroka k soudobé tvorbě (kromě klasicismu, prezentovaném loni), různost forem (mše, oratorium, kantáta, písně, spirituály, moteta), přítomnost atraktivních interpretů domácích i zahraničních a konečně úroveň interpretace a výtvarně atraktivní prostředí katedrály sv. Petra a Pavla na Petrově to vše vyvážilo problémy chrámové akustiky. Foto Petr Francán

13 dvakrát Česká filharmonie Praha, Rudolfinum Vladimír Říha Mackerrasův Asrael událostí První ze dvou velikonočních dubnových programů České filharmonie v pražském Rudolfinu měl 5. a jako dirigenta v Praze nesmírně oblíbeného sira Charlese Mackerrase. Donedávna ještě stálý hostující dirigent ČF a známý znalec české hudby a Talichův žák se opět prokázal jako člověk, který stále přes svůj vysoký věk nepolevuje v objevování dalších českých autorů. Tentokrát do programu vedle úvodní Haydnovy Symfonie č. 49 f moll La Passione zařadil Josefa Suka a jeho symfonii Asrael. Již způsob dirigování, který zvolil neřídil taktovkou ale pouze prsty naznačoval jeho vztah k oběma skladbám a práci s orchestrem. A i když Haydnova raná symfonie měla požadovanou klasicistní svěžest, tempo i odstínění pomalých i bouřlivějších částí (snad až na malé hornové zaváhání), vrcholem večera se bezesporu stalo až provedení Sukova díla. Jeho smuteční symfonie c moll, psaná pod vlivem tragických momentů skladatelova života smrti jeho učitele a tchána Antonína Dvořáka a milované ženy Otylky zaznívá v poslední době poměrně často a určitou renesanci zažívá i v zahraničí. V Mackerrasově nastudování tentokrát navíc určitě sehrála nemalou roli i nedávná ztráta v jeho rodině (smrt dcery), vzhledem k níž zvolil pro svoji výpověď vysoce emotivní přístup vyznačující se i pomalejšími tempy (jednu část dokonce oddirigoval v sedě na stoličce). Hráči České filharmonie vyšli dirigentovi vstříc a soustředěným výkonem se zasloužili o dosažení hlubokého dojmu ze společného provedení, který posluchači vyjádřili dlouhotrvajícími ovacemi ve stoje. Spontánní aplaus dirigenta viditelně dojal, a stal se tak zároveň i výrazem díků za jeho dosavadní a celoživotní spolupráci s našimi orchestry. Naštěstí bude pokračovat i nadále podle posledních zpráv přijal sir Charles místo čestného dirigenta Státní filharmonie Brno! Mácalův Dvořák s Urbanovou Hned v dalším programu o týden později připravil šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal publiku další skvělý zážitek provedení Dvořákovy kantáty Svatební košile (12. a ). Erbenův text inspiroval skladatele k vytvoření díla, jehož premiéry v Plzni a anglickém Birminghamu v roce 1885 přinesly do pokladnice české kantátové tvorby klenot, jenž Mácal se sólisty, sborem i Českou filharmonií předložil tak, jak jsme ho dlouho neslyšeli. Dívku totiž zpívala sopranistka Eva Urbanová, jejího milého umrlce tenorista Michal Lehotský a vypravěče basista Peter Mikuláš. Mácal nechal dílo zaznít v jednom celku bez přestávky a bez doplnění další skladbou, a tak nezvykle krátký program večera jistě překvapil mnoho posluchačů. Zejména proto, že se jim i tak dostalo pořádného kusu nádherné hudby a skvělého zpívání, o které se přičinil i Pražský filharmonický sbor vedený novým sbormistrem, mladým Lukášem Vasilkem. Provedení vévodila Eva Urbanová a obě její parádní čísla árie s modlitbami vyzněla emotivně, nepostrádajíce i díky orchestru a sólům v něm (klarinetista Tomáš Kopáček) míru kantilény i hororového pozadí. Dirigent zvýraznil dramatická místa zejména jízdu obou postav (dívky a jejího milého) krajinou a závěrečné prozření dívky s modlitbou ale nepotlačil ani momenty lyričtější, a tak se postaral se všemi spoluúčinkujícími o úspěch dobře navštíveného večera pod záštitou primátorky Města Karlovy Vary JUDr. Veroniky Vlkové, hejtmana Karlovarského kraje JUDr. Josefa Pavla, Ministerstva kultury České republiky a generální ředitelky Grandhotelu Pupp Ing. Andrey Pfeffer-Ferklové Zahajovací koncert Grandhotel Pupp Antonín Dvořák: Slavnostní pochod Jean Sibelius: Koncert pro housle d moll, op. 47 Jean Sibelius: Festivo Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88 Anglická Roman Patočka housle Dirigent Douglas Bostock (Velká Británie) Komorní koncert festivalu Carlsbad Plaza Krásy baroka Václav Hudeček housle Petr Adamec cembalo Symfonický koncert festivalu Grandhotel Pupp Antonín Dvořák: Stabat Mater, op Pražský filharmonický sbor Lívia Vénosová - soprán Tereza Chýňavová mezzosoprán Vladimír Doležal tenor Ivo Hrachovec - bas Dirigent Jiří Stárek Komorní koncert festivalu Lázně III Antonín Dvořák: Smyčcová serenáda E dur, op Petr Iljič Čajkovskij: Smyčcová serenáda Divertimento smyčcový orchestr KSO Symfonický koncert festivalu Grandhotel Pupp Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 1 C dur Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur Titan Dirigent Jiří Stárek Závěrečný koncert festivalu Grandhotel Pupp Claude Debussy: Nokturna Erich Korngold: Koncert pro housle D dur Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll Z Nového světa, op. 95 František Novotný housle Dirigent Martin Lebel (Francie) Předprodej vstupenek Lázně III - vestibul, Mlýnské nábřeží 5, Karlovy Vary, Po-Pá , tel Infocentrum města Karlovy Vary, Lázeňská 1, Karlovy Vary, tel Infocentrum města Karlovy Vary, Dolní nádraží, Karlovy Vary, tel Čedok, cestovní kancelář, Dr. Davida Bechera 23, Karlovy Vary, tel Hotel Venus, Guest service, Sadová 815/8, Karlovy Vary, tel Hotel Richmond, Slovenská 567/3, Karlovy Vary, tel Hotel Imperial Karlovy Vary, U Imperialu 31, Karlovy Vary, tel Krajská knihovna Karlovy Vary, Závodní 378/84, Karlovy Vary, Tel.: Informační centrum Ostrov, Dům kultury, Mírové nám. 733, Ostrov, tel Karlovarský symfonický orchestr, Husovo nám. 2, Karlovy Vary kso@kso.cz,

14 12 festivaly, koncerty fok s jiřím koutem v takemitsu a brucknerovi Praha, Smetanova síň Jaroslav Smolka Koncerty symfonického cyklu A (17. a ), na kterých nový umělecký šéf a šéfdirigent Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK Jiří Kout dával se svým tělesem Requiem pro smyčce Toru Takemitsu a Symfonii č. 4 Es dur Romantickou Antona Brucknera, byly vpravdě událostí pražského hudebního života. Dirigent vložil do podání obou skladeb svou obrovskou muzikalitu a vzácnou schopnost stoprocentně prosadit zvolenou interpretační koncepci; na orchestru bylo znát, že si svého šéfa váží, plně mu umělecky důvěřuje a je rád, že jej má. Hrál ukázněně, pozorně a přesně, na výkonu byla patrná důkladná zkoušková příprava a jistota. Jiří Kout dokázal velmi účinně využít předností tělesa, vynikajících hráčů dechových nástrojů i vyrovnanosti jednotlivých skupin, konsolidace zvuku smyčců, k níž nepochybně přispělo působení skvělých osobností na místě koncertních mistrů a vedoucích nástrojových uskupení v posledních letech. FOK měl alespoň v úterý, kdy jsem byl na koncertě hvězdný den a nepochybně hrál skvěle i ve středu: tak důkladně připravený výkon může sotva co při opakování pokazit. Requiem pro smyčce skladatele Toru Takemitsu, dnes uznávaného jako předního představitele japonské Nové hudby druhé poloviny 20. století, u nás nemá interpretační tradici. Slyšel jsem jej poprvé a velmi mne zaujalo. Dílo nese tíhu tragického otřesu lidstva z nesmírných obětí druhé světové války, a řadí se tak k četným smutečním obrazům z poválečných let, jako je Lutosłavského Smuteční hudba za Bélu Bartóka či Symfonie č. 6 Sergeje Prokofjeva. Japonské reakci na druhou světovou válku odpovídá monolitně temný výraz, ani na chvíli neprosvětlený paprskem usmiřujícího jasu, jaký dal v konečném vyznění například Artur Honegger Symfonii č. 3 Liturgické či Bohuslav Martinů Památníku Lidicím. Hudebně se ovšem nepodobá ani zmíněné skladbě polského mistra: na rozdíl od její tritony a septimami drásající polyfonie je založena na převaze homofonie hustých souzvuků. Při tak jednostrunném zvukovém materiálu bylo obtížné vykreslit celkové stavebné obrysy celku. Jiřímu Koutovi se to však podařilo znamenitě: dal své interpretaci monumentální a přitom s dlouhým dechem vystavěné vyznění. Brucknerova Symfonie č. 4 Es dur Romantická je ovšem dílo dobře známé, i u nás velmi frekventované a populární. Právě ono bylo např. první skladbou tohoto autora, vydanou na českých LP deskách, hrávají ji občas všechny významné české orchestry. Ze všech devíti rozměrných zralých symfonií tohoto autora je nejradostnější a při základní inspiraci přírodou i lyricky nejrozjasněnější. Také tady je ovšem patrný vliv oslnivě zvučné a plné instrumentace i dalších prostředků slavnostního hudebního výrazu Richarda Wagnera, výpověď díla však zahrnuje i jiné aspekty: je rozmanitá a přitom myšlenkově hluboká. Jiří Kout vyvážil obě výrazové složky přírodní lyriku a radost nad nádherami životního prostředí lidí 19. století i oslnivou monumentalitu. V obou složkách se doslova překonávali dechaři orchestru a všichni ostatní tvořili spolehlivé a vyrovnané pozadí, na němž mohli své sólové i skupinové výkony s jistotou rozvíjet. Zazářila tu bohatě invenční dirigentova muzikalita: četné půvabně utvářené detaily se snoubily s jasnou výstavbou velkých hudebních ploch. Oceňuji i zvolená tempa, mimo jiné uměřené, ani v náznaku neuspěchané scherzo či slavnostní, ale přece jen ne tvrdé úseky hudby pochodové povahy, pojaté dovolím si říci slovansky. Byl to půvabný a přitom hluboce lidský Bruckner. Foto archiv Radek Baborák baborákův skvělý návrat Praha, Obecní dům Vladimír Říha Pvní ze dvou dubnových programů Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK s šéfdirigentem Jiřím Koutem měl opět velice přitažlivý dramaturgický obsah, v němž orchestrální díla doplnily dvě skladby se sólovým lesním rohem. A protože hornovým sólistou nebyl nikdo jiný než náš Radek Baborák, nebylo divu, že Smetanova síň doslova praskala ve švech. Příležitost slyšet naší hornovou jedničku působící v Berlínské filharmonii není tak častá, a tak vedle občasných koncertů kvinteta Afflatus Baboráka sólově téměř neslyšíme. Obě skladby byly dobře vybrány, aby v nich mohl Radek Baborák ukázat veškeré své přednosti jak virtuózní sólo v první, tak podřízenost kolektivu (čtyř hornistů) ve druhé. Sólovou skladbou byl Koncert č. 5 F dur Jana Václava Sticha-Punta. Tento Mozartův současník byl koncertní hvězdou doby a jeho pátý koncert dokazuje, proč byl tak oblíben dvě věty s kadencí dávají hráči šanci ukázat technické přednosti a třetí svým loveckým charakterem odkazuje na původní účel nástroje. Baborák hrál tak, jak ho známe lahodně, technicky naprosto bez chyb, s bravurou výrazu i v tempu doslova zářil, takže publiku, kde nechybělo mnoho mladých hornistů, mu připravilo velké ovace. Stejně s vtipem a fantazií se ukázal Baborák s dalšími třemi kolegy z FOK (František Langweil, Petr Hernych a Tomáš Kirschner) v následujícím Koncertantním kuse pro 4 lesní rohy Roberta Schumanna z roku Rarita romantického repertoáru využívala tehdy jako jedna z prvních možností ventilového rohu a od počátku s fanfárovou introdukcí bylo znát, že hornové kvarteto si dobře rozumí a souhra byla mistrná. Koutova detailní práce s orchestrem se mohla projevit při dvou velkých orchestrálních dílech Beethovenově Symfonii č. 1 C dur a Bartókově suitě Podivuhodný mandarín. Zatímco

15 festivaly, koncerty 13 v první podtrhl dirigent ještě téměř mozartovský charakter díla, ve druhé barbarské baletní suitě tvořící skladatelský milník 20. století zdůraznil expresívnost a divokost (viz klarinetová sóla) dirigent k tomu využil i netypického posazení orchestru s dechy a klavírem vpravo, což zvukově zesílilo dojem z díla. Koncert určitě patřil k vrcholům sezony. dvořákovo stabat mater Praha, Rudolfinum Jan Maria Dobrodinský Chválit Dvořáka za jeho Stabat mater by bylo nepochybně příslovečným nošením sov do Athén. Přesto si dovolím několik postřehů. Po celou jednu epochu české hudební historie byl jednou školou A. Dvořák líčen jako prosťáček, který snad ani neví co, jak a proč napsal. A přece i v jeho Stabat mater je řada míst, možná závažnějších, možná detailů, za které by byl vděčen i skladatel největší z největších. Všimněme si třeba formy díla. První část tvoří takřka třetinu celé skladby a je následována několika kratšími či delšími větami sboru a sólistů. Napětí formy, ale stále cítíme jako velký auftakt k závěrečné části. Ta hudebně, i když s jiným textem, pracuje zpočátku s tematickým materiálem úvodu. Ovšem tam, kde se v prvé části gradace třikrát zřítí do zmenšeného septakordu, zde se osvobozuje do radostného, slavnostního G dur. To mohl vymyslet pouze člověk mimořádných intelektuálních a racionálních kvalit tak rozlehlou klenbu postavit pouze na dvou opěrných sloupech. A dále: radostné Amen v naprosto spontánním proudu hudby s přirozeným kontrapunktickým spojením hlasů. Tedy jásot na konci tragedie! Ovšem pravý vrchol skladby vytvořil Dvořák ne v plenu, ale v chorální a cappella partii sboru bez doprovodu. Fyzikové, spočítejte decibely, kde jich je více v předcházejícím tutti, nebo zde. Jistěže jich bude méně v tomto a cappella místě, ale přece zde je vrchol skladby. Rozhodnutí geniovo možná i ojedinělé v celé oratorní literatuře. Pokloňme se Antonínu Dvořákovi! Omlouvám se za tento poměrně rozsáhlý a pro někoho možná i příliš patetický úvod, na nějž bude poněkud obtížné navázat povídání o tom, co bylo nízko, rozházené v rytmu, nebo mylné v tempu. Pokusím se o to. Především by se patřilo poděkovat dramaturgii Pražské komorní filharmonie za zařazení tohoto díla do programu. Není možno při tom nevzpomenout na mnohá Smetáčkova provedení tohoto díla v čase totality, kdy takřka již nestačily večery ve Velikonočním týdnu (a místa ve Smetanově síni). Nehledě na to, že nejméně na dvou pražských kůrech (u sv. Jakuba a u Křižovníků) bylo otázkou cti toto dílo provést. Není pochyb, že dirigent Kaspar Zehnder zvládl technicky i výrazově celé dílo i početný aparát perfektně. Snad jen několik málo poznámek. Třetí část má slovní předpis Andante con moto a M.M = 69. Dirigent se, myslím správně, přiklonil k slovnímu předpisu con moto, než k číslu metronomu. Ve čtvrté části jsem dlouho neslyšel v takovém krásném výrazu opuštěnosti provést pět taktů před Poco più mosso. V pátém čísle bylo, myslím, základní tempo správné, i když opět rychlejší než metronomický údaj. Ovšem úsek Un poco più mosso (opět rychlejší M.M = 56) se mi zdálo vzhledem k poměrně krátké časové ploše příliš rychlé, což umocňovalo ještě forte martellato smyčců. Vzájemné vyvážení orchestru, sboru a sólistů možno považovat za takřka ideální. Orchestr podal, myslím, bezchybný výkon (počáteční fis skladby teoreticky ani nemůže být intonačně přesné dá se akusticky vypočítat). Hrál pod svým šéfdirigentem vyjádřeno sportovním termínem s plným nasazením. Myslím si však, že pro toto dílo není menší obsazení smyčců vhodné. Nejde o sílu zvuku, ale o celkovou barvu a výraz, kdy smyčce znějí komorně, ale dechové nástroje symfonicky. Můžeme uvažovat o tom, že v takovém obsazení asi slyšel autor své dílo doma, festivalové prezentace v Anglii s několika sty účinkujícími instrumentalisty a zpěváky musely pochopitelně znít jinak odtud možná ty pomalejší metronomy? Ze sólistů bych chtěl především vyzdvihnout výkon basisty Martina Gurbaľa. Jeho i v slabší síle plně znějící hlasový fond mu dovolil ve všech stupních dynamické škály zpívat měkkým, neforzírovaným tónem. Z tohoto pohledu bylo možná vzorově zazpívané č. IV (Fac ut ardeat cor meum). Tenorista Tomáš Černý technicky i výrazově suverénně interpretoval všechny sólové partie i když, po dohodě s dirigentem, mohl snad místy použít slabší, resp. barevně odlišný témbr. Pro každou sopranistku připravil Dvořák řadu technicky nelehkých sólových míst. Jsou to především tóny ve vyšší poloze v pianu, ovšem i ve forte, kdy se naopak musí prosadit nad tutti. Je tam i řada dlouho držených tónů na hranici, nebo i nad hranicemi pěveckého dechu. Domnívám se, že sólistka Iveta Jiříková tyto problémy dobře zvládla, i když asi některá místa by potřebovala hlas většího obsahu. U sólového altu je vrchol až v devátém čísle Inflamatus. Vzpomínal jsem, jak některé altistky (počínajíc Martou Krásovou) zvládly tuto árii vzorně nebo vzorově. Myslím si, že Lucie Hilscherová může být zařazena do tohoto výčtu. Snad během let dojde u ní ještě k větší barevné jednotě a dynamickému vyvážení všech poloh. Na závěr několik vět o výkonu Českého filharmonického sboru z Brna, s nímž jako se smíšeným sborem pracuje jeho hlavní sbormistr prof. Petr Fiala. Pamatuji se, když se tento ansámbl případ od případu spojoval ze samostatného ženského a mužského sboru, vím i o jeho obdivuhodném zápase o existenční zajištění. Po této stránce to sice nedopadlo zcela ideálně, ale co se zdařilo, bylo vybudování tohoto tělesa ve smíšený sbor s vynikající uměleckou úrovní. Rád bych zdůraznil, že Petr Fiala pracuje dnes jako šéf se sborem asi déle, než se u nás stalo v posledních letech módou. Práce se sborem a na sboru vyžaduje podle mne delší čas, než u symfonických nebo operních těles. Kvarteta se také nescházejí jen na pět let. Právě jednota v pracovní metodě, názoru na interpretaci, hlasovém vedení a hlavně vize sbormistra potřebuje delší čas, aby přinesla kýžené ovoce. Dvořákovo Stabat mater přes svou světovou popularitu nepatří k technicky nejjednodušším skladbám své doby. Tím více se ovšem mohou projevit kvality, nebo nedostatky tělesa. Ty bychom u brněnského sboru hledali těžko. Rád bych proto pochválil alespoň naprostou jednotu nejen celku, ale i jednotlivých skupin. Tím nemyslím pouze přesnou rytmickou synchronizaci všech jeho členů, ale i souhru s orchestrem a sólisty, Dirigent Kaspar Zehnder a čtveřice sólistů: zleva Iveta Jiříková, Lucie Hilscherová, Tomáš Černý a Martin Gurbaľ Foto archiv PKF

16 14 festivaly, koncerty a především barevnou jednolitost hlasů od nejvyšších sopránů až po hluboké basy. Příklady: citlivá sedmá část Virgo virginum a již zmíněné hymnické a cappella vyvrcholení v závěrečné části. Snad jen malou připomínku: zdálo se mi, že nebyly dosti využity střední stupně dynamiky a vždy byly preferovány spíše ty silnější před těmi slabšími. Je evidentní, že to asi nebylo vinou sboru ani sbormistra. Takže sententia moralis na závěr: upřímný aplaus na konci koncertu vyjádřil nepochybně lépe, než tento popis, radost posluchačů z tohoto koncertu. godárova mater i koncertně vítězí Praha, Pražská křižovatka (sv. Anna) Vladimír Říha Ve stejný den, kdy organizátoři Mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu představili program letošního 12. ročníku (26. 4.), nabídli zájemcům jako kdyby je chtěli nalákat dobrým předkrmem zcela mimořádný zážitek. Ve zcela vyprodané Pražské křižovatce (kostel sv. Anny) uspořádali koncert, na kterém bratislavští hosté ve spojení se sólistkou Ivou Bittovou seznámili posluchače s koncertním provedením CD Mater slovenského skladatele Vladimíra Godára. Album sklízelo obrovský úspěch již při loňském vydání na Slovensku i v Čechách, nyní je senzací německého trhu, kde zaujímá přední místo v žebříčcích prodejnosti a chystá se i jeho uvedení v USA. Pražský koncert byl posledním v řadě turné, kdy dílu nadšeně aplaudovalo Merano v Itálii, pak několik německých měst a posléze hudební centra na Slovensku, Moravě a Čechách. Provedení v Praze, jehož se zúčastnil i skladatel, trvalo hodinu bez přestávky a i když publikum bylo dost snobské, jak se u takových událostí stává (nakonec takový mimořádný koncert je vždy příležitostí pro sponzory a jiné partnery), nelze nevidět, že nadšený ohlas díla potvrdil superlativy, jež vyvolalo již jeho vydání na CD. Godár je dosud u nás neprávem známý spíše jako filmový skladatel, přitom na Slovensku patří k nejzajímavějším skladatelským osobnostem na poli vážné hudby již řadu let (působil v souboru prof. Albrechta, známého slovenského muzikologa, jenž patřil k propagátorům staré hudby). Při kompozici Mater jej kromě staré hudby navíc inspirovala i známá brněnská alternativní performerka, houslistka a zpěvačka Iva Bittová. V rozsáhlé skladbě tak Godár spojil obé, obdiv pro hudební formy minulosti s nestandardním projevem Bittové, a vytvořil vokální cyklus o ženě matce, darovatelce života. Sedmidílná kompozice dává sólistce ideální možnost projevit přednosti svého neoperního projevu. Bittová omezila jinak přítomné performerské prvky na občasná gesta rukou a jen náznaky pohybu, pouze zpívala bez houslí (sóla hrál Miloš Valent) a vůbec působila zcela civilně, k čemuž přispělo i občasné použití brýlí při přednesu textu v několika řečech. Její projev však vždy odpovídal požadované formě, ať to byla část Stabat Mater, Ukolébavky, radostná Regina Coeli či židovský zpěv v jidiš rámující celé dílo. Její výkon v Mater v mnohém napravil nepříliš šťastný loňský nápad s experimentálním Donem Giovannim ve Stavovském divadle, kde zpívala Elvíru. Skvělým doprovodem se podíleli na úspěchu večera i bratislavský orchestr staré hudby Solamente naturali i sbor Bratislavské konzervatoře pod taktovkou Marka Štryncla Následující ovace nejen přinutily účinkující k opakování části Regina Coeli, ale i autora díla k objevení se na pódiu, což mu jako osobě spíše introvertní činilo trochu potíže. Foto archiv Ondřej Vrabec je nejen sólohornistou České filharmonie, ale i nadějným dirigentem. absolutorium ondřeje vrabce a stanislava gallina Praha, Rudolfinum Miloš Pokora Ondřeji Vrabcovi, rodákovi z Vysokého Mýta, je teprve 28 let, ale jeho jméno už je v hudebním životě pojmem. Jako hornista začal v sedmnácti letech spolupracovat s Českou filharmonií, jako devatenáctiletý se stal u filharmoniků sólohornistou a vedle tohoto úvazku a celé řady samostatných koncertních aktivit (mimo jiné i v komorním souboru Brahms Trio Prague, který založil se svojí manželkou, houslistkou Monikou Vrabcovou a s klavíristou Danielem Wiesnerem) ještě stačil vystudovat na Hudební fakultě AMU dirigování. Že už nabyl i v posledně zmíněném oboru hodně zkušeností, potvrdil na svém absolventském dirigentském vystoupení s Moravskou filharmonií 20. dubna ve zcela zaplněné Dvořákově síni. Předesílám rovnou, že jistota, s jakou se po celý večer orientoval ve zvukové orchestrální mase, jasně prokazovala, že je s velkým orchestrem díky své praxi sžitý a že ho dovede podle svých představ výmluvným gestem i vést. Troufám si konstatovat, že se zápalem muzicírující olomoučtí filharmonici podali pod jeho vedením dokonce jeden ze svých zvukově nejkultivovanějších i nejbrilantnějších výkonů, i když byli pro zvolený repertoár poněkud limitovaní relativně menším obsazením smyčců. Dalším milým překvapením byl Vrabcův vyhraněně osobní vklad k předvedeným dílům. Straussovu symfonickou báseň Smrt a vykoupení rozkrýval mladý dirigent spíš v její majestátnosti a niterné citovosti než ve hřmotně tragickém patosu, k němuž se uchyloval pouze v místech nejprudších kontrastů. Ne náhodou mu nejpřesvědčivěji vycházely volné partie, například hned ono introdukční Largo, modelované až po hymnickou codu v C dur v nádherně vláčném a trpělivě volném širokodechém pásmu, jehož jednotlivé částice do sebe přirozeně vrůstaly. Jak jímavě si mezi sebou rozmlouvala modulačně posouvaná sóla dřev, smyčců a spodních linek žesťů, mezi nimiž se ozývaly figurace harfy, nebo jak působivě se celá introdukce rozplývala v pianissimu. Byly to sugestivní fáze, i samotný zvuk orchestru, podepřený přesně vystiženým témbrem jednotlivých vertikál (např. hned na začátku prostřednictvím vypíchnutých fagotů a kontrafagotu), bylo lahůdkou poslouchat. V rytmicky pregnantním Allegru molto agitato si počínal orchestr (až na drobné posuny v souhře ve zvolněném vyústění skladby) pod Vrabcovým vedením precizně, přičemž opravdový okamžik blaženosti jsme prožívali ve zkomorněné partii meno mosso, ma sempre alla breve, kde nastupuje nad triolovým podkladem dělených houslí

17 s vedlejším tématem flétna a po ní sólové housle se sólovou violou. Navíc bylo čitelně a po hlasech diferencovaně pointováno dynamické pnutí této hudby s jejími gradačními vrcholy (zvlášť sugestivně to prokázalo crescendo na začátku finálního Moderata), což rovněž upozornilo na dirigentův bezpečný nadhled. Zatímco Strauss prozrazoval dirigentovu schopnost zniternění táhlých ploch a přesvědčivého rozkrytí jejich zvukového náboje plynoucího z autorovy vynalézavé instrumentace, dokazovalo provedení Šostakovičovy 5. symfonie v prvé řadě schopnost mladého dirigenta partituru maximálně zpřehlednit. Jak tempový rozvrh, tak dynamický plán zde působil naprosto logicky, stejně jako frázování a odstupňování vertikál, a to například hned ve vstupní masivní imitaci smyčců s trefně vypíchnutými linkami fagotů a kontrafagotu. I sarkastičtější výrazovou polohu této hudby tlumočil Vrabec trefně (pizzicatové ostinátní osminy hlubokých smyčců a klavíru, téma přednášené hornami atd.), stejně jako Allegretto, kde nás Olomoučtí udivovali, jaké brilance jsou schopni. Průběh Larga, odvíjeného prostřednictvím podrobně dělených smyčců, dovedl Vrabec subtilně mahlerovsky odstupňovat a hned v úvodu vyvolat nádherný obraz přidávání hlasů s návratem k blažené subtilnosti zprostředkované imitačním dvojhlasem fléten s jemně rytmizovaným podkladem harfy a završeným báječně vystiženým ritenutem hlubokých smyčců. Pravda, občas zde bylo možno postřehnout místa, která jakoby pod tíhou maximální odpovědnosti vyznívaly trochu křečovitě (například hobojové sólo pod šestnáctinkovou prodlevou vysokých primů), ale jako celek vyzněla tato věta naprosto přesvědčivě. Až nepříjemně drasticky a zvukově tvrdě, spíše jako náraz, nikoli crescendo na malé ploše, zahřměl vstupní akord finále, další, rytmicky extaticky cítěný a zvukově plně rozohněný průběh (pozouny, tuba!) však opět svědčil o tom, že Vrabec je s orchestrální zvukovostí srostlý a že má stavební stránku partitury pevně v rukou. V dalším absolventském výstupu se nám toho večera předvedl šestadvacetiletý petrohradský rodák Stanislav Gallin, dnes už rovněž koncertně zkušený interpret, který má za sebou jako pianista řadu soutěžních úspěchů z ještě mladších let a který letos absolvuje HAMU ve třídě prof. Petera Toperczera. Předesílám, že na okamžiky, které nám Gallin připravil svým vystoupením v Čajkovského Klavírním koncertu b moll, budu dlouho vzpomínat. Navzdory jeho mládí šlo totiž o silně osobnostní přístup, v němž jako by se zrcadlila jakási vzácná symbióza hluboce niterné emotivnosti a objektivizujícího pojetí, odmítajícího jakýkoli přídech teatrálně efektního projevu s přemírou pateticky rozvlněných frází a rubat. Gallinův obraz Čajkovského byl jímavě lyrický a ve virtuózních partiích, hraných s kouzelnou lehkostí (technickou náročnost toho počinu jsme téměř nevnímali) na doraz brilantní, ale přitom všem vzácně ukázněný. Mladý pianista dovedl skvěle vystavět gradační vrcholy, partie oktávových smrští mu vycházely i v krajně rychle nasazeném tempu, jimž trochu trápil orchestr (občas byl před ním o vlásek vpředu), neuvěřitelně precizně. Na druhé straně jindy robustně prezentované pasáže nebo shluky romantické polyfonie mu zněly spíš filigránsky, odhalujíce křehký půvab Čajkovského pianistické stylizace. V přednesu některých kantilén jako by se držel zásady s až trochu asketickým přídechem, totiž nezefektňovat ta místa, kde si autorův melodicko-harmonický zázrak vystačí sám o sobě. Například ono tak vemlouvavé harmonické téma z oddílu Poco meno mosso 1. věty nijak uměle nerozvlňoval, ale tlumočil je klasicky uměřeně. A jak obrovský prostor dostala v tomto pojetí 2. věta. Ještě nikdy jsem neslyšel přednášet klavírem hlavní téma Andante semplice v tak nadpozemsky klidném vyrovnaném tónu i plynutí a navíc v tak vzrušujícím kontrastu k onomu rozkošně dovádivému leggierrissimu středního dílu! obdivuhodný lukáš klánský Praha, Atrium Julius Hůlek festivaly, koncerty 15 Sledujeme-li dění v žižkovském Atriu, půvabném komorním areálu v barokním slohu, neubráníme se příznivému dojmu, jak se této malé koncertní a galerijní instituci daří v pořádání pravidelných koncertů posluchačsky přitažlivé, a přitom hodnotné hudby. Atrium se navíc podílí na prezentaci málo známých či neznámých oblastí hudební tvorby a interpretace, včetně mladých talentů. Tak může být chápán a tak také vyzněl sólový recitál teprve osmnáctiletého klavíristy Lukáše Klánského (19. 4.), jenž už od svých osmi let sbírá vesměs první ceny renomovaných klavírních soutěží dané kategorie. Jeho vystoupení opsalo celkem tradičně zavedenou dramaturgickou křivku, ve výběru směřující od takzvaně historického k modernímu repertoáru, které však dokázalo vtisknout osobitě poutavý a strhující průběh. Hraje s klidem a uvolněností, technická perfekce je demonstrována s naprostou nenuceností, plyne jaksi sama o sobě, samozřejmě, o to však přesvědčivěji. Technika se u mladého klavíristy ideálně doplňuje s akcentovaným obsahovým cítěním, pochopením a ztvárněním. Výrazová škála jeho projevu je rozsáhlá a vnitřně pestrá sahá od propracovanosti nejmenších detailů, srovnatelných dobře s poetickými deminutivy, až k dramaticky rozbouřeným poryvům, které klavír stěží unese. Dvojice Preludií a fug c moll a D dur (z druhého a prvního dílu Temperovaného klavíru) J. S. Bacha sice uměřeně zachovala všechny obligátní konvence, ale zároveň šla jemně proti stereotypu. Variace F dur, op. 34 a Sonáta č. 8, op. 13 Patetická L. v. Beethovena se nesly v duchu až překvapivě věcného pojetí vyváženě umírněné fantazie interpret se příkladně nenechal svést snadno se nabízejícím romantickým patosem. Těžiště večera leželo v trojici skladeb F. Chopina (Balada As dur, Barkarola Fis dur, op. 60, Scherzo b moll) po přestávce, mimo jiné díky mocnému rozmachu a neumdlévajícímu gradačnímu vzestupu. Zde přesně platí to, co bylo řečeno v poslední větě předchozího odstavce. V jednověté Sonátě č. 1 f moll, Ze starých sešitů S. Prokofjeva Lukáš Klánský hravě zvládl technicky krkolomný, nepřetržitý proud hutné hudební faktury a názorně předvedl své skvělé dispozice pro podání novodobé tvorby. Lukáš Klánský ve své dosavadní mladičké kariéře dokázal urazit obdivuhodný kus cesty. Jeho koncert v Atriu nás utvrdil v názoru, že nasloucháme někomu, o kom dozajista budeme hovořit jako o básníkovi klavíru. gratulační koncert k životnímu jubileu sbormistra vladislava součka Praha, kostel U Salvátora Jiří Kolář Také sbormistři dětských sborů stárnou, i když prý mnohem pomaleji, a tak se 17. dubna dožil v plné síle svých krásných 70. narozenin zakladatel a umělecký vedoucí předního českého dětského sboru Radost Praha Vladislav Souček. Nahlédneme-li do uměleckého životopisu sboru pracujícího při ZUŠ v Praze 7, zjistíme, že vznikl v roce 1961, a že tedy

18 16 festivaly, koncerty v jeho čele stojí Vladislav Souček již více než 45 let. V současné době má sedm oddělení s více než 300 zpěváky od předškolního do důchodového věku, a tvoří tak jednu z největších sborových škol nejen v rámci Prahy, ale i celé České republiky. Jeho součástí je i komorní dívčí sbor Cesmína a více než padesátičlenný smíšený sbor rodičů a přátel sboru Radost Gaudium. Gratulační koncert k jeho životnímu jubileu se uskutečnil v úterý 10. dubna v kostele U Salvátora v Praze 1. Početnému publiku se představily v samostatných stylově pestrých programových blocích dětský sbor Radost Praha (sbm. Vladislav Souček a nadějná mladá sbormistryně Andrea Sušilová) a smíšený sbor Gaudium (sbm. Vladislav Souček a Zdeňka Součková). V programu zaznělo v úspěšné premiéře rovněž Ave Maria Emila Hradeckého pro dětský sbor s doprovodem klavíru (výborný výkon Jitky Nešverové). Tato atraktivní skladba s charakteristickým autorovým rukopisem si najde jistě brzy cestu do repertoáru našich dalších dětských sborů. Koncert byl samozřejmě příležitostí k blahopřejným pozdravům řady významných osobností našeho kulturního života a sbormistrů spřízněných sborů úspěšnému jubilantovi. Z rukou zástupců HV UČPS pak převzal Vladislav Souček nejvyšší národní sbormistrovské ocenění Cenu Bedřicha Smetany. Slavnostní koncert uzavřelo Halleluja z oratoria Mesiáš G. F. Händela v působivém společném provedení obou pěveckých sborů. Foto archiv šavlový tanec pod taktovkou stanislava vavřínka Karlovy Vary, Lázně III Jiří Štilec Večer baletní hudby tak zněl podtitul abonentního koncertu Karlovarského symfonického orchestru, který se konal v pátek 30. března 2007 v Lázních III. Zcela zaplněný sál si tak mohl vyslechnout nejprve výběr z První a Druhé suity z baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva, po přestávce Suitu z baletu Šípková Růženka Petra Iljiče Čajkovského a v závěru koncertu opět výběr ze dvou baletních suit č. 1 a č. 3 z baletu Gajané Arama Chačaturjana mimochodem kdysi častého hosta v Karlových Varech. Role dirigenta se pro náhlou zdravotní indispozici šéfdirigenta Jiřího Stárka velice pohotově a s velkou odpovědností ujal Stanislav Vavřínek. Koncert byl opět svědectvím celkově stoupající technické a umělecké úrovně našeho nejstaršího orchestru. V první kompozici večera byla důkladně prověřena jak žesťová sekce, jejíž hráči velmi dobře zvládli všechna exponovaná místa, tak i dřevěná harmonie, kde se odehrála řada nelehkých sólistických výstupů. I přes značnou náročnost partitury zvládl dirigent tuto skladu spolu s orchestrem dobře. Postupnou rozehřátost orchestru a vzrůstající úroveň večera potvrdilo provedení Suity z baletu Šípková Růženka Petra Iljiče Čajkovského. Zejména závěrečný valčík nepostrádal potřebnou noblesu, šarm a až elegicky snový opar tato poloha je určitě i velmi blízká Stanislavu Vavřínkovi, který je navíc typem přemýšlivého a obsažného dirigenta vykladače. Skutečným vrcholem a zde musíme pochválit i dramaturgii večera byla hudba Arama Chačaturjana (Gajané) s proslulým Šavlovým tancem na závěr. Jedním ze zjevných důkazů atmosféry na pódiu i v sále byl rovněž fakt, že publikum stále více a silněji aplaudovalo po každé větě, Stanislav Vavřínek jakoby každá následující část přinášela více a více strhujícího tanečního víru a elementu, který je v koncertních síních velmi vzácný radosti z hudby. Prostě přes všechny zvyklosti tleskat muselo! Z celkového počtu tří suit dramaturg vybral tři rychlé části (Tanec dívek, Lezginka, Šavlový tanec) a jednu pomalejší (Tanec Aiši). Největší ohlas vzbudila svými polyrytmickými pásmy a invenčními off beats část nazvaná Lezginka. Rytmická přesnost, jednolitý tah, reliéfnost i vyklenutí melodie to vše byly velké přednosti tohoto provedení. Velkou zásluhu na tom měl dirigent Stanislav Vavřínek, který předvedl koncentrovaný výkon se schopností orchestr ukáznit a modelovat v různých dynamických hladinách, ale prezentoval se i jako dirigent s dostatečnou úrovní výrazové a dynamické výbušnosti na potřebných místech partitury. Drobná nepřesnost v souhře v kontrastní částí Šavlového tance nemohla pokazit celkově velmi pozitivní dojem celého koncertu. A protože hudba Arama Chačaturjana byla zahrána skutečně strhujícím způsobem, obecenstvo si vynutilo i přídavek. A tak jsem Lezginku spolu se všemi posluchači slyšel na koncertě ještě jednou stejně precizně a s barevnou hýřivostí. Potřetí jsem Lezginku slyšel několikrát na cestě z Lázní III, kdy si ji pohvizdovali a zpívali lázenští návštěvníci hovořící rusky, německy i česky. Zažil jsem i krátkou vzrušenou debatu staršího manželského páru, který byl shodou okolností na návštěvě Karlových Varů z Bayreuthu a dohadoval se mezi sebou, zda je lepší Šavlový tanec nebo Lezginka. Jako kóda celého podařeného jarního večera to bylo to nejhezčí, co se dá po koncertu zažít

19 světové klavírní duo koncertovalo v ostravě Ostrava, Janáčkova konzervatoř Hana Adámková V pondělí 16. dubna, jen pár dní před zahájením letošní XV. Schubertovy mezinárodní soutěže pro klavírní dua v Jeseníku, se ostravskému publiku představili vítězové minulého ročníku (2005), ruské klavírní duo Irina Silivanova a Maxim Puryžinskij na koncertě, který se uskutečnil na Janáčkově konzervatoři. Vystoupení vítězů se v Ostravě v průběhu posledních několika let stalo dobrou tradicí a zdejší posluchači si tak již mohli vyslechnout několik světových klavírních duet mezi nejzajímavější jistě patřila například dua Christos Papageorgiou a George Petrou (Řecko) nebo Glenn Inanga a Jennifer Micallef (Nigerie Malta). Irina Silivanova a Maxim Puryžinskij připravili posluchačům zajímavý program, sestavený převážně ze stěžejních čtyřručních děl a kompozic určených dvěma klavírům. První polovinu pojali komorně a na úvod nabídli náročnou Schubertovu Fantazii f moll, op. 103 pro klavír na čtyři ruce. Od prvních taktů bylo zřejmé, že výrazové možnosti, které romantický repertoár nabízí, oběma interpretům velmi vyhovují, což potvrdili i v následujících prvních pěti Uherských tancích Johannesa Brahmse. Předváděli dokonalou souhru, obdivuhodnou tónovou plasticitu a doslova se vyžívali v prudkém střídání (mimochodem velmi přesném) dynamických a tempových rejstříků. Druhá část večera už patřila velkým skladbám pro dva klavíry. Po zdařilé úpravě Borodinových Poloveckých tanců si posluchači mohli vychutnat Rachmaninovovu nádhernou druhou Suitu op. 17 a na závěr velkolepou Ravelovu taneční stylizaci vídeňského valčíku La Valse. Po úvodním komornějším projevu se tak oba pianisté představili ve zcela odlišné rovině jako ansámbl, který nejenže rozsáhlá díla pro dva klavíry a úpravy velkých orchestrálních forem bez problémů zvládá, ale doslova je vyhledává a užívá si všech zvukových možností, které v nich oba nástroje nabízejí. Pokud se Maxim Puryžinskij jevil ve čtyřručních skladbách jako dominantnější část dua, v těchto dílech se oba pianisté stali naprosto rovnocennými partnery. Oba totiž disponují nejen stejnou pianistickou vyspělostí, ale navíc zvláštním souzněním, jakoby naladěním na stejnou vlnu, což z nich činí špičkový ansámbl světové úrovně. Pondělní večer byl učebnicovou ukázkou ruské klavírní interpretační školy, charakteristické velkou virtuozitou, dokonale zvládnutou technikou, citovou vypjatostí (především v Rachmaninovově Suitě), barevností (zejména v Ravelovi) a obrovskou muzikalitou. Ocenění publika, které ruskému klavírnímu duu aplaudovalo ve stoje, tak jen potvrdilo, že Ostrava tentokrát zažila opět jednu z velkých hudebních událostí. amadeus Brno, Reduta Věra Lejsková festivaly, koncerty 17 Už podruhé se organizátorům brněnské soutěže AMADE- US (soutěž pro mladé pianisty do 11 let) podařilo ve spolupráci s Národním divadlem v Brně uspořádat v divadle Reduta koncert laureátů této soutěže a to letošních i minulých. Na koncertě 12. dubna jsme slyšeli z letošních laureátů sestry Mojzešovy, pětiletou Marii Violu a desetiletou Annu Sofii z HŠ hl. m. Prahy (ped. Peter Toperczer ml.), devítiletou Markétu Zuziakovou ze ZUŠ Brno Veveří 133 (ped. Ludmila Fialová), a desetiletého Pham Anh Hoang ze ZUŠ Fr. Jílka Brno (ped. Jana Nováková). K nim se přidal dvanáctiletý Pavel Břoušek ze ZUŠ Jar. Kvapila Brno (ped. Jelena Kapitula) už s náročnějším programem, v němž zaznělo i Rachmaninovovo Polichinelle a Debussyho Preludium ze Suity bergamasque. Všichni hráli velmi přesvědčivě, s jistotou a zřejmým zaujetím, však také všichni museli i přidávat! V druhé polovině večera nastoupil Orchestr Janáčkovy opery s dirigentem Jakubem Kleckerem, aby doprovodil laureáty minulých soutěží v koncertech s orchestrem: čtrnáctiletou Kristýnu Waldovou ze ZUŠ Český Krumlov (ped. MgA. Marie Šimková-Kotrčová) v Beethovenově klavírním koncertu č. 2 B dur, a 19letou Alenu Hučkovou, nyní studentku Konzervatoře v Bratislavě ve třídě prof. Petera Pažického v koncertu G dur KV 453 W. A. Mozarta. Obě sólistky zvládly náročná díla s technickou brilancí, pamětní jistotou i patřičnou poezií orchestr jim pak byl pozorným a adekvátním spolupracovníkem. Večer opět prokázal, že AMADEUS není jen soutěž, ale skutečný odrazový můstek pro další umělecký rozvoj. velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, ani tentokrát vás otázka Který prostor letos na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro nahradí katedrálu sv. Víta nikterak nezaskočila, a tak všichni, kteří napsali, odpověděli správně chrám Matky Boží před Týnem. A ke které trojici soutěžících poputují od nás vítězné ceny? Libuše Gruberová, Plzeň Blanka Nováková, Praha Karel Pavelek, Opava otázka na červen: Která pěvkyně zpívala titulní roli ve světové premiéře Pucciniho opery Fanciulla del West a na které scéně a kdy to bylo? Maxim Puryžinskij a Irina Silivanova Foto archiv Své písemné odpovědi a prosíme čitelně napsané zasílejte do 16. června 2007 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, Praha 5 nebo na ovou adresu rozhledy@volny.cz. Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

20 Vítězové I. kategorie: Mária Hočová a Andrej Krištof ze Slovenska jeseník po patnácté Jeseník, Lázně Věra Lejsková Foto archiv Zas ho vidím, majestátní Praděd, hrotem své věže se dotýká oblaků a jeho temeno je ověnčeno límečkem tajícího sněhu dívám se na něj z kongresového sálu v lázních Jeseníku a kolem mě zní hudba je XV. Mezinárodní Schubertova soutěž pro klavírní dua. Letos je ve znamení několika výročí: především je jubilejní při té příležitosti vydala Městská kulturní zařízení v Jeseníku i mou publikaci s názvem Franz Schubert v Jeseníku, připomínající založení soutěže i průběh všech dosavadních ročníků, 210 let uplynulo od narození Franze Schuberta, kterého má soutěž ve svém štítu, a zakladateli soutěže Vlastimilu Lejskovi bude letos 80 let, což se projevilo i v podmínkách soutěže: kromě povinných skladeb Franze Schuberta a tradičního výběru skladeb z díla Antonína Dvořáka byla tentokrát povinná i skladba Vlastimila Lejska; v první kategorii to byly dvě věty ze Sonatiny pro klavír čtyřručně, ve druhé kategorii dvě věty ze Sonáty pro dva klavíry. Za nejlepší provedení skladeb jmenovaných tří autorů (Schubert, Dvořák, Lejsek) byly udělovány i zvláštní ceny. V první kategorii převažovali účastníci z České republiky, z konzervatoří Brno, Pardubice a Kroměříž, ze Slovenska se zúčastnila konzervatoř Žilina, bohužel nepřijelo přihlášené duo z Ukrajiny studující v Moskvě, kterému se nepodařilo včas si vyřídit vízum. Ve druhé kategorii zase onemocnělo jediné duo z ČR, takže další přihlášení byli ze Slovenska, Litvy, Ruska, Itálie a Japonska. Výkony kandidátů hodnotila mezinárodní porota ve složení prof. Eugen Jakab (předseda) Rakousko, prof. Sándor Falval Maďarsko, MgA. Martin Hršel a Doc. Vlastimil Lejsek ČR, MgA. Peter Pažický Slovensko, Maxim Puryžinskij Rusko, Katarzyna Ewa Sokolowska Polsko. Celému soutěžnímu klání ovšem předcházel zahajovací koncert v jesenické Kapli, na němž už tradičně vystoupili laureáti minulé soutěže a to klavírní duo Maxim Puryžinskij Irina Silivanova z Moskvy, a dlužno říct, že to byl koncert naprosto mimořádný. Skvělému a klidně mohu napsat bezkonkurenčnímu výkonu těchto umělců naslouchala zcela zaplněná Kaple, a přestože koncert byl i časově náročný Schubert, Brahms, Borodin (ve vlastní úpravě Maxima), Rachmaninov a Ravel nikdo z publika nehodlal bez dalších přídavků odejít. Ještě jedna věc zde byla výjimečná: firma PETROF, která je sponzorem jesenické soutěže od jejího založení, zapůjčila tradičně nejen dvě koncertní křídla do kongresového sálu na soutěž, ale pro interprety zahajovacího večera přivezla i unikátní klavír s magneticky akcelerovanou mechanikou nový patent této firmy koncertu pak byl přítomen i pan ing. Jan Petrof se svou rodinou. V soutěži samotné se objevily některé zajímavé prvky. Jednak pro poměrnou vyrovnanost výkonů postoupili jak v I. tak i ve II. kategorii z prvního kola do druhého všichni v I. kategorii dokonce neodešel ani pak nikdo s prázdnou : kromě čtyř hlavních cen byla všem ostatním udělena čestná uznání a jedna zvláštní cena. Ve II. kategorii, v níž převládala ruská dua, vyvolali jistý rozruch Italové, dvojčata Vincenzo a Francesco De Stefano, jejichž výkony ve všech třech kolech vyprovokovaly porotu k rozporuplným názorům: pro svou mimořádnou techniku volili interpreti mnohdy přehnaná tempa (např. v Tarantele S. Rachmaninova i když ani jedna nota nechyběla! nebo v koncertu pro dva klavíry a orchestr W. A. Mozarta), jejich bouřlivý italský temperament se projevoval i velkými dynamickými kontrasty; skvělou paměť prokázali hned v prvním kole provedením náročné povinné skladby Franze Schuberta, kterou hráli bezpečně zpaměti a se širokým dynamickým rozpětím (pro některé porotce snad až příliš). Přestože bylo jasné, že jsou to pianisté skutečně mimořádní, nezískali nakonec žádnou cenu, což je trochu ostuda: na přátelském posoutěžním posezení v domku Vincence Priessnitze se všemi účastníky, porotou a zájemci jsme se dověděli, že oba jednadvacetiletí bratři spolu hrají už l2 let, jsou laureáty soutěže v Tokiu i dalších soutěží, jejich repertoár třeba koncertů s orchestrem je neobyčejně rozsáhlý atd. upřímně věřím, že jejich pro mě nepochopitelné neocenění v Jeseníku nebude mít žádny vliv na jejich další úspěšnou kariéru. Ve třetím kole II. kategorie spolupracoval s kandidáty Moravský komorní orchestr doplněný studenty brněnské Konzervatoře a řízený prof. Alešem Podařilem. Příjemným repertoárovým osvěžením bylo, že tentokrát zazněl na soutěži a na koncertu laureátů i Koncert pro dva klavíry a orchestr J. L. Dusíka. V Mozartově koncertu Es dur pro dva klavíry a orchestr hrála vítězná dvojice svou vlastní kadenci bylo to trochu zbytečné, protože Mozart kadenci napsal, a troufám si říct, že lepší. Závěrečný koncert natáčel olomoucký rozhlas, a trošku pozornosti nám věnovala i ostravská televize. A nyní udělené ceny: I. kategorie 1. cena: Mária HOČOVÁ Andrej KRIŠTOF Konzervatoř Žilina (Slovensko) 2. cena: Kateřina OCHMANOVÁ Martin SMUTNÝ Konzervatoř Pardubice (ČR) Kristina STEPASJUKOVÁ Adam FARANA Konzervatoř Pardubice (ČR) 3. cena: Alena HUČKOVÁ Vladimír ŠRANKO Konzervatoř Bratislava (Slovensko) Cena za nejlepší provedení skladby Antonína Dvořáka: Kateřina OCHMANOVÁ Martin SMUTNÝ Cena za nejlepší provedení skladby V. Lejska: Martin POKORNÝ Anton ASLAMAS Konzervatoř Brno (ČR) II. kategorie 1. cena: neudělena 2. cena: Yulia YURCHENKO Polina GRIGORYEVA St. Petersburg (Rusko) (současně Cena za nejlepší provedení skladby Franze Schuberta) 3. cena: Elena PEPKO Anastasia RYBINA Moskva (Rusko)