Šlapeme spolu. Instituce pouliční prostituce

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut sociologických studií Katedra sociologie Diplomová práce Šlapeme spolu. Instituce pouliční prostituce Petr Matoušek Konzultant: PhDr.Olga Šmídová Práce bude obhajována v 6. semestru magisterského studia Červen 2004

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a že jsem při její přípravě použil pouze uvedené prameny a literaturu. V Plzni dne 29. května

3 ABSTRAKT Práce je zaměřena na zkoumání instituce pouliční prostituce, vymezenou prostorem (úsekem silnice, jejím okolím a jednotlivými aktéry) a časem (pěti roky) trvání výzkumu. Hlavní metodou práce je zúčastněné pozorování a nestrukturované rozhovory, které byly uskutečněny v roli sociálního pracovníka. Po teoretickém vymezení termínu pouliční prostituce je pozornost zaměřena na prostituční sou/hru, která utváří pracovní konsenzus všech zúčastněných. Ti nejsou zastoupeni jen klasickým trojúhelníkem prostitutka, pasák a zákazník, ale i sociálními pracovníky, policisty, benzínovou stanicí, penzionem, erotickými kluby atd. Hlavním cílem v této části práce je především popis jednotlivých aktérů, jejich časoprostorové souřadnice, činnost a vědění. Otázkou práce je hledání pravidel, kooperace, interakce v této prostorové a časové sou/hře. A také hledání společného konceptu instituce, jaký je smysl instituce v modu být a jaký je cíl instituce v modu mít. Hra zúčastněných je nahlížena skrze přístupy dramaturgické sociologie, divadlo pouliční prostituce jako způsob sehraného strukturování reálného, sociálního a symbolického časoprostoru a re/produkce identit. Hlavními atributy jednotlivých aktérů i samotné instituce jsou shledány tělo, moc a pracovní konsensus, které jsou aktivovány různými strategiemi. Jakýmsi vedlejším produktem této práce je text věnovaný etice a problémům výzkumu v nebezpečném prostředí. Text je o možném setkání výzkumníka s drogou, nabízeným kradeným zbožím, policií, agresí. Pozornost je věnována i nebezpečí ztráty soukromí a otázkám prezentace výzkumu, jestliže závěry výzkumu nesdílí hlavní normativní pohled či přístup k tomuto prostředí. 3

4 OBSAH ABSTRAKT 3 OBSAH 4 1. ÚVOD O INSTITUCI MOJE ROLE O INSTITUCI PODRUHÉ FOKUS 7 2. SVĚT POULIČNÍ PROSTITUCE OBECNÝ DISKURS O POULIČNÍ PROSTITUCI PATOLOGICKÝ DISKURS O POULIČNÍ PROSTITUCI TROCHA HISTORIE POULIČNÍ PROSTITUCE JAK JSEM ZKOUMAL INSTITUCI VYMEZOVÁNÍ TEORETICKÉ VYMEZOVÁNÍ PRAKTICKÉ VLASTNÍ SBĚR MATERIÁLU ANALÝZA SEBRANÉHO MATERIÁLU VÝZKUMNÍK A NEBEZPEČNÝ PROSTOR NEBEZPEČNÉ PROSTŘEDÍ FIELD NOTES VÝZKUMNÍK A INSTITUCE VÝZKUMNÍK A TECHNIKA VÝZKUMNÍK A OSOBNOST BEZPEČNÁ ZÓNA V NEBEZPEČNÉM PROSTORU DŮVĚRA KRIMINÁLNÍ CHOVÁNÍ ODMĚŇOVÁNÍ RESPONDENTŮ POLICIE KONEC VÝZKUMU NEZNAMENÁ KONEC NEBEZPEČÍ NEBEZPEČÍ ODJINUD? SHRNUTÍ INSTITUCE ORGANIZACE A JEJICH AKTÉŘI PROSTITUUJÍCÍ OSOBY Prostituující ženy a čas Prostituující ženy a prostor Prostituující ženy a jejich činnost v čase a prostoru 47 4

5 Interakce mezi prostituujícími ženami NEVIDITELNÍ Kdo jsou neviditelní? Čas neviditelných Prostor neviditelných Neviditelní a jejich činnost v čase a prostoru Interakce mezi neviditelnými ZÁKAZNÍCI Kdo jsou zákazníci Zákazníci a čas Zákazníci a prostor Zákazníci a jejich činnost v čase a prostoru Interakce mezi zákazníky SOCIÁLNÍ PRACOVNÍCI Sociální pracovníci a čas Sociální pracovníci a prostor Sociální pracovníci a jejich činnost v čase a prostoru Interakce mezi sociálními pracovníky Sociální pracovníci a sociální pracovnice POLICISTÉ Policisté a čas Policisté a prostor Policisté a jejich činnost v čase a prostoru ŽENY A MUŽI MHD BENZÍNOVÉ STANICE DROGY Alkohol v čase a prostoru Pervitin v čase a prostoru Heroin v čase a prostoru Interakce drog v čase a prostoru PENZION UBYTOVNA PLANETÁRIUM KOZA EROTICKÉ KLUBY TECHNICKÉ SLUŽBY ORGANIZACE V MODU MÍT ORGANIZACE V MODU BÝT ZÁVĚR SUMMARY LITERATURA PŘÍLOHY 127 5

6 1. ÚVOD 1.1 O INSTITUCI Pan Krbec: Vítám Vás na rozhledně nad městem X, odkud Vám chci poprvé ukázat instituci TRASA s.r.o. ležící na horizontu. Jmenuji se pan Krbec a budu vaším dnešním průvodcem. Netrpělivý návštěvník: Já to říkal, Máňo, tam dovnitř nás nevezmou, maximálně kouknout z rozhledny, trocha historie a domů. Jinam se nesmí, uvidíš. Sídlem instituce, kterou Vám chci představit, není budova, ale úsek silnice. Délka úseku je asi dva kilometry. Pokud bychom onu instituci překlopili do vertikální roviny, byla by z toho jedna z nejvyšších budov. Můžeme tedy napsat, že měřeno výškou budovy se jedná o instituci významnou. Také poloha instituce je zřejmě zvolena s nějakým podnikatelským záměrem. Nejedná se o ledajakou silnici, ale o výjezdovou (příjezdovou) silnici z (do) města. Prochází takzvanou industriální zónou. Tedy sousedí s dalšími významnými obchodními i průmyslovými institucemi. Je dostupná městskou hromadnou dopravou. Na okraji silnice, na místech viditelných, stojí ženy. Stojí po obou stranách silnice. Mladé, starší, dlouhovlasé, krátkovlasé, blondýnky i tmavovlásky. U žen občas zastaví auto. V něm sedí muž/muži nebo žena/ženy (méně často než muži) a rozmlouvají s jednou nebo více ženami. Tyto rozhovory vyúsťují v různé situace. Žena (ženy) nasedá (nasedají) do auta a odjíždí. Po určité době přijíždí žena (ženy) zpět buď stejným automobilem nebo městskou hromadnou dopravou. Muži/ženy v autě odjíždí sami, bez ženy. Buď někam pryč, nebo k jiné, blízko stojící ženě (ženám). V tomto případě se situace opakuje. Přijíždí auto se dvěma muži ve stejných oblecích. Ženy jim podávají malou věc do okénka automobilu. Muži si něco opisují do svých zápisníků nebo někam z auta telefonují. Odevzdávají ženám věci zpět a odjíždí. Tato auta přijíždějí poměrně pravidelně. I do těchto aut žena (ženy) občas nastupují. Na jiných, už ne tak viditelných místech, stojí muži. Mladší, starší, dlouhovlasí, krátkovlasí, ve skupinkách, o samotě, sedí v autech. U těchto mužů nestaví žádná auta. Naopak. Muži občas přistupují k ženám, hlavně k těm, které se vrátily z projížďky a něco od nich berou. Po předání určité věci muži odcházejí buď zpět na špatně viditelná místa, nebo odjíždějí vozem či městskou hromadnou dopravou směr město. U jedné z žen stojí dvojice muž a žena. Přišli pěšky. Všichni tři si povídají a poté proběhne výměna věcí. Žena cosi dá dvojici do tašky a dvojice cosi předá ženě. Potom se rozchází. Dvojice pokračuje k další ženě. Ta s nimi ovšem nehovoří, ani výměna věcí neproběhne. Jen si cosi od dvojice vezme. Dvojice se zastavuje i u mužů. S nimi konverzují, potom probíhá s některým z nich další výměna a dvojice opět odchází. Tak to je instituce TRASA s.r.o. Popsané se děje vždy v určité hodiny, všichni tyto hodiny dodržují, znají svá místa, své role. 1.2 MOJE ROLE Průvodce pan Krbec: Musím se vám nyní trochu omluvit, provádím poprvé. Jinak pracuji v TRASE s.r.o. na jiné pozici. Netrpělivý návštěvník: Sem ti říkal Máňo, že to bude strašný. A ty prej, že pojedeme. Tady to máš, amatér. A stejně nic neuvidíme. Zde musím poprvé zmínit svoji roli. Já v oné instituci pracuji. Jsem vedoucím jednoho oddělení zkoumané instituce občanského sdružení zabývajícího se terénní sociální prací. Jsem jedním z dvojice, která chodí a povídá si se ženami i s muži a směňuje 6

7 s nimi věci. Jsem terénní sociální pracovník. Po tomto přiznání většinou nastává nesouhlas s takovýmto působením v dvojaké roli. Z jedné strany od sociálních pracovníků. Jak můžete psát takovéto zápisy a zprávy, když máte pomáhat? A z druhé strany sociologů jde o nesouhlas se zasahováním do zkoumaného prostoru. Obě tyto připomínky se vinou a proplétají jako ona pověstná červená nit celou prací. S oběma jsem pracoval, vyrovnával se s nimi a polemizoval stále. Snažil jsem se je reflektovat, zkoumat a neodkládat, měřit oběma stejně. Proto je zmiňuji již v úvodu. Prosím, buďte ostražití a mějte je na zřeteli i vy. Jsou jakýmis mantinely, hranicemi práce, mezi nimiž jsem se snažil udržet. 1.3 O INSTITUCI PODRUHÉ Ženy nabízejí sexuální služby. Jsou to pouliční prostitutky. Muži/ženy v autě jsou zákazníci, kteří služby požadují a kupují si je. Pokud se o službě nedohodnou, odjíždějí. Ale instituce funguje už dlouhou dobu, takže se většinou zákazník a prodavačka dohodnou. Muži málo viditelní se starají o výdělek instituce. Odebírají ženám finance. Byl by ale omyl ženám přiřknout pouze roli prodávajících. Ony také své zboží balí (oblékání), řídí způsob prodeje (způsoby stání na krajnici), některé z nich řídí i množství předaných peněz málo viditelným mužům. Policie hlídá pořádek, doklady žen, parkování zákazníků, neviditelnost mužů. Udržuje působnost instituce v přijatelných a zákonných mezích. Dvojice sociálních pracovníků působí rozličně. Dávají kondomy, mění injekční sety, provádí tedy jakousi uklízecí činnost. Poskytují informace právní, sociální, zdravotní - tedy osvětová činnost, řeší problémy (sociální, právní, zdravotní, osobní) žen i neviditelných. Dalo by se říci, že jsou takovými domovníky, údržbáři, školníky instituce. Jejich základním službou (posláním), je ale především pomoc materiální. Rozdávají pečlivě zabalené injekční sety, desinfekci, vodu k injekční aplikaci, kondomy. A přijímají a starají se o použité injekční sety, které vozí k likvidaci. Jsou tedy součástí jakési sociohygienické prevence. Dělají aseptické úkony, aby se následky chování konaného v rámci instituce nepřenesly mimo ni. Chrání tedy zákazníky i lidi, kteří instituci nenavštěvují. Tak to je instituce TRASA s.r.o.v plné své kráse. Pokud se dá opravdu pohlédnout na pouliční prostituci jako na instituci, musí existovat nějaká provozní pravidla, předpisy. A je namístě otázka, zda-li jsou v úvodu popsané role skutečně tak jednoznačné a srozumitelné, jak se na první pohled z rozhledny zdá. Dovoluji si Vás tedy pozvat na podrobnější exkurzi do světa pouliční prostituce. Netrpělivý návštěvník: Máňo slyšela si to? Nás provází domovník, údržbář no to je úroveň. Zatím jenom zopakoval to, co bylo v letáku. To přeci víme, proto jsme sem nejeli. Ale co nám vlastně ukáže? 1.4 FOKUS O prostituci existuje mnoho literatury nejrůznějších žánrů, zaměření i úrovní. Nebude tedy tato práce, tato exkurze do instituce, opět o tomtéž? V čem se bude lišit? Tato práce nemá za úkol řešit problém pouliční prostituce, případně kategorizovat prostitutky z hlediska sociální patologie. Je pokusem o pohled bez hodnotících prvků, bez posuzování norem, hodnocení institučních pravidel. Pozornost je zaměřena na prostituční hru, která utváří pracovní konsenzus všech zúčastněných. Ti nejsou zastoupeni jen klasickým trojúhelníkem prostitutka, pasák a zákazník, ale i sociálními pracovníky, policisty, benzínovou stanicí, penzionem, erotickými kluby atd. Základní otázkou práce je hledání pravidel, kooperace, interakce v této prostorové a časové sou-hře. A také hledání společného konceptu instituce, jaký je smysl instituce v modu být a jaký je cíl instituce v modu mít. Oč tu běží, ptám se. 7

8 V této práci jsem ovšem byl nucen orientovat se mnohem více na popis jednotlivých aktérů, jejich chování, interakce, než na samotnou hru. Důvodem je především neexistence popisů, ze kterých by bylo možno vyjít, a ke kterým je možné se vztahovat. Mnoho z aktérů není v mnou prostudované literatuře popsáno vůbec, jinde spíše zavádějícím způsobem. Namísto toho, abych Vás spíše pozval do divadla a využil prostor budovy tak, jak byla definována a postavena jinými, a věnoval se samotné hře, jsem musel prostor divadla v této práci na mnoha místech sám stavět, ohraničit, definovat, případně restaurovat. Věřím, že to není na škodu. Tato práce nebude ani historickou studií, která by se zabývala vznikem prostoru, kariérou jednotlivých aktérů. Úkolem této práce také není srovnávat legislativní vymezení prostoru. Zákonný či nezákonný rámec chování není posuzován, je popisován. Chci pominout vymezování prostoru v kontextu sociální patologie. Nebudu vymezovat hranice normálnosti a normality. Budu se snažit porozumět, popsat a předat. Chci být nestranným. Ale jak, když jsem vlastně aktér a tedy straník? Tak, že tuto stranickost budu Vám, čtenářům nezastřeně předkládat. Ano, tohle jsem udělal, takto jsem se v prostoru choval, veden náplní práce terénního sociálního pracovníka. S tím již v tuto dobu nemohu nic udělat. Ale mohu to podrobit stejnému zkoumání jako to, co udělala prostitutka, pasák nebo policista. Zatím stále ještě stojíme na rozhledně, fouká zde vítr, začíná pršet a je tu zima. Máňo koukej, tamhle to je velkej kostel a tamto je asi radnice, tady továrna, no kdyby nám aspoň řekl, co vše odtud vidíme. Pan Krbec: Ano, to je pravda, ale i na tyto budovy, které spoluutvářejí horizont, panorama, a tím vymezují prostor zkoumané instituci, koexistují s ní v čase i prostoru, se podíváme. Ale postupně prosím. Nejprve navrhuji sestoupit do tepla archivů a knihoven, a zjistit co bylo o tématu pouliční prostituce napsáno, seznámit se s historií a podobnými institucemi ve světě. Netrpělivý návštěvník: No tak je to jasný. Když je dobrá viditelnost, jsou vidět i Alpy. Tak to si budeme v knihovně prohlížet i obrázky hor. Sem ti říkal, Máňo, neuvidíme nic. Na tygra alespoň do ZOO, tam ho uvidíš, i když v kleci. Tady zase jenom na obrázku. Historie... Neukážou nám nic. 8

9 2. SVĚT POULIČNÍ PROSTITUCE Pouliční prostituce. Termín se v této práci často objevuje, aniž by byl dosud vysvětlen. Učiním tak nyní. Termín pouliční prostituce je složen ze dvou slov: prostituce a ulice. Známý bonmot, který praví, že kromě těchto dvou slov na termínu pouliční prostituce není nic problematického, je pravdivý i v tomto případě. 2.1 OBECNÝ DISKURS O POULIČNÍ PROSTITUCI Ulice je obecné vyjádření veřejného prostoru. V kontextu pouliční prostituce však zahrnuje i silnici, dálnici, chodník, zastávky MHD, benzínové stanice. Williamson / Folaron (2001) zahrnuli ve své studii do prostoru pouliční prostituce i crack houses, tedy domy obchodu či užívání cracku. Toto propojení se objevuje i u autorů, kteří zkoumají užívání cracku či heroinu u prostitutek osamoceně, bez prostorového uspořádání (srovnej např.: Ericson / Butters / McGillicuddy / Hallgren, 2000; Miller, 1995; Young / Boyd / Hubbell, 2000). Zprvu jsem byl tímto zařazením velmi udiven, ale v průběhu výzkumu se spojení těchto prostorů objevilo velmi zřetelně, jak uvedu v kapitole o jednotlivých organizacích a jejich aktérech. Je ale pravdou, že takto vyhraněné heroinové domy se v kontextu České republiky neobjevují. Termín ulice není tedy jednoznačně vymezen, jak se zpovzdálí mohlo zdát. Vymezení je poměrně různorodé, nepatří sem jen prostor veřejný, ale u některých autorů i prostory soukromé, v českém kontextu prostory utajené, skryté. Ani s termínem prostituce to není snadné. Existuje mnoho pohledů, mnoho definic. Prostituci lze definovat jako poskytování sexuálních služeb za úplatu (Giddens, 2003). V této definici se s Giddensem shodují mnozí (srovnej např.: Basserman 1993, Chmelík 2003, May / Harocopos / Hough 2002, Hrčka 2000, Wiliamson / Folaron 2001). Někteří tuto definici ještě specifikují. Jedni rozvádějí termín úplata - nerozlišuje se zde, zda jde o materiální, či peněžitou úhradu (Bartlová 1998), druzí rozvádějí termín sexuální služby nemusí jít jen o soulož, tedy přímý kontakt pohlavních orgánů, ale může se jednat o doteky na kterékoliv části těla, onanii či vzájemnou onanii a podobně (Mitlöhner 1999). Další autoři, vědomi si uvolněnějších morálních vztahů v dnešní době, přiřazují ke Giddensově definici ještě dovětek o počtu sexuálních partnerů - typickým průvodním jevem prostituce je časté střídání partnerů (Bartlová 1998). V zájmu vyjasnění prostituce a promiskuity někteří autoři dokonce zavádějí nové termíny: V rámci této studie budeme používat termín sexuální služby s odkazem na prostituci a sexuální pracovnice s odkazem na osoby provozující prostituci. Mohlo by se zdát, že jde o pouhou politickou správnost, ale domníváme se, že je potřeba používat termíny, které neobsahují složité konotace prostituce a pomáhají tak vytvářet nový pohled na tuto problematiku. (May / Harocopos / Hough 2002), ale překladatelka české studie se rozhodla udržet tradiční termín: pozn. překladatelky: po konzultaci nechávám v textu výrazy prostitutka a prostituce. Ostatně balancování mezi termínem prostitutka a promiskuitní žena není problémem pouze vědeckých prací, objevuje se i v literatuře detektivní. V knize Poslední večeře Otýlie Vranské je pasáž, ve které hlavní hrdinka přemítá, jestli je slušnou holkou. Protože nebere za sexuální služby peníze, odpoví si kladně. Ale po několika dnech již za tyto služby inkasuje protihodnotou jídlo, nocleh. V té chvíli si již ale otázky nepokládá (Bidlo / Cílek 1992). V historii se rozdíl mezi prostitutkou a promiskuitní ženou mnoho nerozlišoval. Byla trestána promiskuita bez ohledu na to, zda žena byla či nebyla prostitutkou. Ještě v roce 1852 trestní zákon c.k. místodržitelství pro Království české stíhal smilstvo jako takové. Změna nastala až v roce 1916, kdy byl zaveden takzvaný prostituční regulativ (Lenderová, 2002). 9

10 Možná je tento rozdíl mezi promiskuitou a prostitucí příliš abstraktní. Pro názornost uvedu dva příklady z historie. V Římě (2. století našeho letopočtu) vznikla pozice Edila. To byl člověk, který kontroloval skrytou prostituci, promiskuitu i počestnost, k čemuž měl glejt, který ho opravňoval k nočním návštěvám u jakékoli ženy. Aby vdovy a nezadané ženy předešly takovýmto nepříjemným návštěvám, nechaly se raději zaregistrovat jako prostitutky (Ringdal, 2000). To znamená, že v té době ještě slovo prostitutka nemělo konotaci něčeho deviantního. Druhý příklad je z období druhé světové války, kdy promiskuitní ženy byly v rámci americké válečné propagandy označeny jako třetí válečné nebezpečí po Hitlerovi a Hirohitovi (Ringdal, 2000). Je obtížné říci, zda vojenským činitelům více vadila svobodomyslnost dívek nebo možnost nákazy pohlavně přenosnou chorobou. Pravdou je, že se objevilo oficiální heslo: If you can t say no, take a pro! (Když už to musí být, tak s prostitutkou), (Ringdal, 2000). Prostitutky byly totiž pod zdravotním dohledem a možnost nákazy tak byla výrazně nižší. Pro tuto práci je Giddensova definice postačující, přesto se zastavím ještě u jedné definice. Velký sociologický slovník (1996) definuje prostituci jako institucionalizovanou formu poskytování sexuálních úsluh za peníze nebo za jinou úhradu, eventuálně z jiných pohnutek. Tato definice je zajímavá pro onu institucionalizovanou formu. Ale co je tím činitelem, který prostituci institucionalizuje? To je vysvětleno v následující větě: Prostituce je často provázena plnou identifikací s rolí vedoucí k profesionalizaci (Velký sociologický slovník, 1996). Tato předchozí věta definici oslabuje časovým označením často. Ale také, a to především, ji oslabuje chováním aktérky, která přijímá tuto roli za svou, za profesionální. To by znamenalo neinstitučnost nedobrovolné prostituce, a tím vlastně i její neexistenci. Přesto právě tato forma prostituce existuje, je nejvíce organizovaná a tedy instituční (srovnej May / Harocopos / Hough 2002). Institucionalizovat, tedy zařadit do instituce, se může nejen člověk sám, ale být institucionalizován i okolím. Prostitutka nemusí být institucionalizovaná jen přijetím role, ale i jinou osobou, například svým ochráncem, zákazníkem, projíždějícím řidičem, sociálním pracovníkem, ale také místem, oblečením... Ale do role prostitutky ji tlačí i instituce místně nepříslušející k dané lokalitě, například instituce zdravotní, viry HIV a hepatitidy (žloutenky), dále jsou to pravidla pouličního provozu, turistika... Diskurs je uveden do provozu, diskutován, valen, stává se z místního lokálního národním, mezinárodním a nabaluje na sebe politiku, právo, estetiku, kulturu. A člověk již ztrácí možnost onu kategorizaci zvenčí odmítnout, musí s ní v rámci své sebeidentifikace počítat, účtovat s ní (srovnej Goffman, 2003; Nedbálková, 2003). V mnoha ohledech tento zápas mezi vnitřním a vnějším nelze oddělit. Pokud převáží pohled vnější, potom je vyústěním etiketizační teorie sociální deviace, pokud je přijmutí spíše vnitřní, vítězí psychologizující teorie sociální deviace (např.: Hrčka, 2000; Munková, 2001). Zvláštním případem jsou takzvaní profesionálové, kteří odmítají přijmout tlak vnější i vnitřní s odkazem na oddělení činnosti od své osoby to co dělám je moje práce; to byl rozkaz; on mi to řekl, doba je zlá (srovnej Arendtová, 1995). Velmi zajímavé je, jak takováto sebe/identifikace, sociální a osobní identita ženy prostitutky s sebou odnáší a vzdaluje identitu ženy (ať už matky, pečovatelky nebo třeba emoční bytosti). Jednou z nejvýraznějších oblastí, takovéhoto počínání je sex, sexualita. Zatímco ženská sexualita je obvykle pojímána jako něco tajemného, obtížně zachytitelného, hlubokého, občasného (Nedbálková, 2003), je sexualita prostitutky naopak prodejná, jednoznačná, neemoční, neosobní, neprožívající. Giddens (2003) popisuje absenci citů mezi prostitutkou a zákazníkem. V této souvislosti je zajímavý posun v pojmu prostitutka (streetwalker, prostitute), kterýžto Mezinárodní federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce doporučuje nepoužívat a zavádí pojem sex worker (Zikmundová, 10

11 2003). Dochází tak k oddělení sexuality osobní a pracovní i v odborné terminologii. Tyto pohledy, které berou prostituující ženě možnost prožívat sex a odkazují ji do jakéhosi stavu travestie sexu zapomínají na fenomén stálého zákazníka, zákazníka víkendového, fenomén rodinných strýčků, zkrátka mužů, kteří přesahují normu půl či hodinového anonymního placeného sexu s prostitutkou a naopak se přibližují ženě a rodinným vzorcům chování. Takže základní definice jsou uvedeny, v termínu pouliční prostituce je propojeno místo a činnost. Pouliční prostituce je poskytování sexuálních služeb za úplatu na ulici, na veřejném místě. Proč se vlastně ale tato forma z obecné prostituce vyčleňuje? Proč se prostituce takto specifikuje, člení? Jaké místo pouliční prostituci náleží, kdo jsou její souputnice? Tyto otázky jsem si při studiu odborné literatury neustále pokládal. Termín prostituce se člení mnoha způsoby, podle úhlu pohledu. Jedním je členění zákonnosti nebo nezákonnosti takovéhoto počínání (Miltlöhner, 1999). Dalším je členění dle intenzity poskytování sexuálních služeb (Giddens, 2003). Prostituující osoby se dělí na ty, které poskytují sexuální služby přechodně (několikrát poskytnou službu a potom rámec prostituce nadobro opouštějí), ty, které poskytují sexuální dobu příležitostně (to znamená jako doplňující zdroj příjmu), a ty, které tak činí trvale, prostituce je pro ně hlavním zdrojem příjmů. Prostituci lze dělit i podle typu prostředí, ve kterém se odehrává. Takto rozeznáváme pouliční prostituci, prostituci ve veřejných domech a prostituci po telefonu (Giddens, 2003). Kategorie prostitutek po telefonu lze rozšířit i na novější techniku a to internet. Giddens (2003) ovšem ve svém dělení pokračuje a uvádí i další kategorii. Tou jsou prostitutky z masážních salonů, které poskytují erotické služby v zařízeních, které neslouží k prostituci, ale ke zdravotním a masážním účelům. Sociologický slovník (1996) uvádí dělení prostituce platné v sociologii a kulturní antropologii. Existují tři typy prostituce. Prvním typem je prostituce nábožensko-rituální. Tento typ je znám jako takzvaná chrámová prostituce, kdy sexuální služba je součástí náboženského obřadu. Druhým typem je prostituce tvořící součást ceremoniálu přijetí hosta v domě. Kdy je hostu hlavou rodiny umožněn pohlavní styk s vlastní ženou, dcerou či metresou na důkaz úcty a vážnosti. Oba typy však mnozí badatelé (Velký sociologický slovník, 1996) za prostituci nepovažují. Třetí typ je ekonomicko sociálně podmíněnou prostitucí, kdy poskytování sexuálních služeb tvoří základní či doplňkový zdroj příjmů (Velký sociologický slovník, 1996). Takovéto dělení je zajímavé například z pohledu konstituce řádu a také konstituce genderu. Rituál a ceremoniál je ustanoven muži, kteří určují jakým způsobem se bude žena chovat a jakým způsobem na ní bude nahlíženo. V zájmu zachování řádu jsou legitimizovány prostituční prostředky. Pokud ovšem se žena rozhodne sama těmi samými (tedy prostitučními) prostředky zlepšit svůj vlastní sociální či/a ekonomický status, potom je toto chování označeno prostitucí, tedy deviantním chováním. Je možné říci, že taková definice kategorizuje pojetí prostituce dle cílů, které dělí na společensky přijatelné (v zájmu řádu) a společensky nepřijatelné (finanční efekt, sociální efekt). V této souvislosti je zajímavé, že se získávání jiných výhod v práci sexuálními prostředky nepočítá jako prostituce, ale je spíše nahlíženo jako udržení řádu, ale i jako rituál, který určují vedoucí na pracovišti a tedy muži. Prostituci lze dělit i podle poskytovatele sexuálních služeb na ženskou, mužskou a dětskou. Největší pozornosti badatelů se těší ženská prostituce, dětská prostituce je pojednávána spíše z pohledu zákonných norem. O mužské prostituci je pojednáno spíše okrajově. Nesetkal jsem se s výzkumem, zabývajícím se výhradně mužskou prostitucí. Z tohoto pohledu je zajímavý mediální diskurs o dětské prostituci na pražském hlavním vlakovém nádraží. Ta je z velké části mužská, ale je prezentována a zařazena do kategorie dětské prostituce. Poté, co tito mladíci dospějí, se ze světa prostituce ztratí. Mnozí z nich 11

12 přejdou do světa džigolů (pojem prostitut se takřka nevyskytuje). Džigolo ovšem nemá onu konotaci patologie jako prostitutka. Mnoho autorů rozdělení prostituce různým způsobem mísí, ohýbá, přitesává. Ale hlavně se v nich objevuje stratifikační prvek hodnocení jednotlivých typů. Tomuto pojetí vytváření žebříčku se předchozí autoři vyhýbali. Musím přiznat, že v literatuře, kterou jsem se probíral a prostudovával, patří k menšině. 2.2 PATOLOGICKÝ DISKURS O POULIČNÍ PROSTITUCI Litomiská (2003) dělí prostituci podle místa na pouliční a silniční, na prostituci ve veřejných domech, na takzvané call girls, na prostituci bytovou a na prostituci hotelovou. O pouliční a silniční prostituci uvádí, že je z hlediska zdravotního nejrizikovější, nejsou zde zajištěny základní hygienické služby, prostitutky jsou osoby závislé na drogách (zejména intravenózně), poskytují sex bez ochrany (z neznalosti a z důvodu vyššího výdělku), léčí se doma a nechodí na lékařské prohlídky. Existují zde uspávačky a prostitutky jsou velmi často nezletilé dívky, dívky mentálně retardované či přestárlé prostitutky, cizinky ze zemí bývalého východního bloku (Litomiská, 2003). Tento pohled na pouliční prostituci je vpravdě neradostný. V celé práci není uveden žádný konkrétní případ, který by takovéto vymezení prostituce podporoval či vyvracel. Je otázkou, zda by takto popsaná instituce mohla vůbec provozovat svoji činnost. Na jakých pravidlech? Kdo by takto definovanou instituci navštěvoval, využíval jejích služeb, když jsou tak špatné? Protože se jedná o práci současnou, začal jsem se podrobněji zabývat popisem prostituce u různých autorů, od popisů současných po historické. Odkud se tento pohled na pouliční prostituci bere? V Praze a velkých obchodních nebo lázeňských městech lze ovšem nalézt celou kvalitativní škálu nabízené prostituce od vysokoškolsky vzdělaných hostesek velkých hotelů přes pracovnice masážních a erotických salónů až po klasické pouliční štětky nejhoršího druhu (Pešek in Bassermann, 1993). Zde již dělení prostituce nezakrývá stratifikaci služeb a osob. K pohledu na pouliční prostituci rizikovou z hlediska zdravotního, právního, genderového (popisují ženy, které prostituci provozují jako přestárlé, mladé...) přistupuje ještě další hledisko - rasové. Prostituce prohlubuje xenofobii a rasovou nesnášenlivost. Na straně jedné organizátory pouliční prostituce jsou ve většině případů Romové a Romky a cizinky prostituci provozující, na straně druhé jsou nejčastějšími zákazníky Němci a Rakušané. To posiluje xenofobní tendence zejména v oblastech, v nichž je prostituce veřejně nabízená (Tuleškovová, 2003). Zde se již explicitně vynořuje to, co bylo v předchozím jen naznačeno. Rasové hledisko zahrnuje nejen prostitutku a ochránce, ale i zákazníka. Navíc prostitutky na ulici jsou osoby pohřešované, celostátně hledané, na útěku z výchovných ústavů či od rodin, kriminálně závadové a nezákonně se sdružující na území České republiky. Nejčastěji ji provozují Romky (Tuleškovová, 2003). Také dětská prostituce a prodávání dětí k sexu je mediálně spojováno s Romy. Sociální patologie ovšem nekončí jen u zákazníků a nezletilých, ale je propojena s rodinou jako celkem. Deviace je také spatřována v tom, že ochránci jsou bratři, manželé a jiní příbuzní. Největší latencí a největší problémovostí se vyznačuje pouliční prostituce. Jsou zde: antisociální subkultury, rizika, mnoho nezletilých, mladistvých (Hacaperková, 1996). Na vzdělání dívek na ulici upozorňuje další autorka. Pokud má dívka střední vzdělání, nešlape na ulici dlouho, za nějaký čas postoupí o příčku výše, což znamená, že poskytuje sexuální služby v bytě (Šašková, 1995). Bartlová (1998) uvádí, že závažným problémem je u nás tzv. silniční prostituce. Odhaduje se, že jejími provozovatelkami jsou z 60-80% rómská děvčata. Mnohdy jde o dívky velmi mladé, z nichž některé nedosáhly 15 let. 12

13 Pouliční prostituce je tedy podle autorů problém (srovnej např.: Dalla, 2002, Chmelík, 2003). Autoři poukazují na legislativní problematiku, která je ale v mnoha případech spojována jen s prostitucí pouliční a nikoli s dalšími typy jako například klubovou či hotelovou. Pešek (in Bassermann, 1993) popisuje stav pouliční prostituce takto: Ve městech a obcích při významných dopravních trasách kvete dobře organizovaná prostituce pro řidiče kamionů, noviny doslova píší o sotva zletilých dívkách, které se pod bedlivým dohledem pasáků doslova vrhají na kapoty vozů přijíždějících západních turistů. Policie a místní úřady zasahují jen sporadicky a hlavně nepřímo, protože chybí legislativní báze pro boj s tímto jevem. Spojení trestných činů a pouliční prostituce je zaznamenáno i v knize Zločin kolem nás (Čech, 1997): U pouliční prostituce docházelo k časté migraci i mimo území České republiky. Nejčastěji se prostitutky objevovaly v letech v Německu, zejména v Berlíně a Hamburku, v Nizozemsku, Itálii, ale i ve Francii (Čech, 1997). To odkazuje na propojení pouliční prostituce a obchodování s prostitutkami. Je zajímavé, že tomuto obchodu se říká obchod s bílým masem, navzdory předchozímu národnostnímu vymezení. Národnost se objevuje v této knize také: Největším problémem byly cikánské prostitutky. V jejich prostředí se dařilo kriminalitě. Díky jim se ČR mohla pyšnit světovým prvenstvím v uspávání a následném okradení zákazníků (Čech, 1997). Přístup k vidění pouliční prostituce jako nejhorší část spektra prostituce je zřetelný a děje se v rámci mnoha proměnných (zdravotní, sociální, právní...). Je to tedy spíše definování obecného stavu nebo popis stavu současného? Zkusíme tento exkurz rozšířit zpět do minulosti. Zajímavé rozdělení prostituce uvádí Čech (1997). Týká se 70. let minulého století, tedy období totalitního. Na počátku 70. let registrovaly bezpečnostní složky komunistického režimu na území města Prahy téměř prostitutek. Dělily je do tří kategorií: 1. pouliční prostitutky se sídlem v Rytířské ulici v Praze 1 2. hotelové prostitutky spolupracující s StB v hotelech Jalta, Alcron, Internacional a dalších (byly pod jejich kontrolou a kromě svých zájmů se orientovaly i na zájmy zmíněné složky) 3. barové a hotelové prostitutky, které byly v režii recepčních jednotlivých hotelů a číšníků (v mnoha případech doplňovaly početní stav v již zmíněných hotelech, v barech jako P, Srdíčko, Narcis, Obecní dům a další); většina hotelových prostitutek byla k dispozici na telefonické vyzvání. (Čech, 1997) Je to jediný pramen, který uvádí existenci prostitutek spolupracujících s StB. Kniha nezastírá především policejní pohled na Zločin kolem nás (Čech, 1997). V textu chybí onen druh prostitutek lidově zvaný dezabůra nebo za pivo a párek, který přebýval v hospodách IV. cenové kategorie a na nádražích. Přesto takovou kategorizaci můžeme interpretovat jako řazení od nejhorších k nejlepším. Lze říci, že negativní přístup k pouliční prostituci přetrvává i v 70. letech 20. století. V období první republiky byl sveden o prostituci velký zápas mezi příznivci reglementace a abolicionismu. Reglementace byla uplatňována do roku 1922 a znamenala povinné prohlídky pro prostitutky, registraci nevěstinců, zdravotní knížky. Velké pravomoce měly obce, které stanovovaly mimo jiné i místa pouliční prostituce a četnost prohlídek. Aboliční hnutí poukazovalo na dvojí morálku společnosti. Jednu pro ženy prostitutky, které musí na zdravotní kontroly a druhou pro muže, kterých se reglementace prostituce netýká (srovnej: Lenderová, 2002; Ringdal, 2000). V aboličním přístupu k prostituci se tak do hry dostávají dvě nová hlediska feministické, ale také politické. Abolicionisté věřili, že prostituce je reakcí na nezaměstnanost a bídu, která se v případě 13

14 zabezpečení ztratí. Dokonce v návrhu zákona požadovali poslanci zřízení útulku pro prostitutky, kde by vhodným způsobem bylo působeno na jejich mravní i tělesné uzdravení (Zasedání Národního Shromáždění československého z roku 1919 in Lenderová, 2002). To se nakonec neuskutečnilo, ale tento přístup slavil úspěch a v letech 1922 a 1924 byly schváleny zákony rušící reglementaci prostitutek, to znamená rušící nevěstince, veřejné domy. V souladu s předchozím vymezením politického kolbiště byla proti celá pravice. Pouliční prostituci toto dlouhodobé politické hašteření nechalo celkem v klidu. Tímto druhem prostituce se nový zákon nezabýval, a tak i nadále pouliční prostituce byla provozována na dřívějších místech s nezměněnou intenzitou (Lenderová, 2002). Aboliční zákon přeměnil prostituci z nevěstinců a veřejných domů na prostituci v hodinových hotelích, barech a tančírnách. Vzdálil prostitutky z dosahu lékařů i policistů a narostl počet venerických onemocnění (srovnej: Lenderová, 2002, Pešek in Bassermann, 1993). V období druhé světové války se na některých místech policejní správa Protektorátu Čech a Moravy vrátila k registraci prostitutek. Jako všechny války i tato přinesla vzestup prostitučního chování (Lenderová, 2002). Poválečné Československo nemělo mnoho času problém prostituce řešit. Stalo se tak v roce 1950, kdy byl přijat zákon, který označil prostituci za přestupek proti mravnosti, na jehož základě byly prostitutky umísťovány i do trestných táborů. V roce 1961 byl tento trestní zákon novelizován, prostituce byla trestána jako příživnictví (Lenderová, 2002; Miltlöhner, 1999; Pešek in Bassermann, 1993). Touto časovou smyčkou jsem se dostal do míst, odkud jsem vyšel, kde prostituce pouliční je problémem. V dobách první republiky tomu tak ještě nebylo. Alespoň podle autorů, které jsem zde citoval. 2.3 TROCHA HISTORIE POULIČNÍ PROSTITUCE Nyní opustím českou kotlinu, sestupujíc dále do minulosti, abych se rozhlédl i ve světě, zda-li pouliční prostituce znamená vždy spodní patro domu prostituce. Nebudu tento rozhled již pojímat tak podrobně, neboť je velmi těžké v pracích zabývajících se historií prostituce sledovat nit pouliční prostituce. Na mnoha místech se ztrácí, bez vysvětlivek, jinde se zase dostává do popředí. Určitě by bylo zajímavé tímto způsobem analyzovat historické studie, ale to by tato práce získala jiný směr i velký rozsah, proto jsem se rozhodl jen pro ukázky z různých historických období. Vrátím se nyní k pojmu chrámové prostituce. Ta je již podle názvu prováděna v chrámu, tedy zasvěcena bohyním určitých chrámů, náboženství. Chrám ovšem například v Mezopotámii nebylo místo, které by striktně bylo ohraničeno zdmi budovy, ale k chrámu patřilo i jeho okolí. Zde se prováděly obchody, schůzky, zde postávaly i prostitutky, které lákaly zákazníky do prostoru chrámu. A naopak, chrámové prostitutky si během obřadu mohly smluvit schůzku se zákazníkem, která proběhla mimo chrám, v jednom z přilehlých domků (Ringdal, 2000). Takovýto pohled na prostor chrámu jej vlastně zařazuje do prostoru veřejného, stejně jako ulice. Ve druhém století našeho letopočtu se po Via Sacra nechávaly nosit spoře oděné, elegantní prostitutky v nosítkách bez záclonek, aby je mohl každý spatřit (Ringdal, 2000). To znamená, že pouliční prostitutky patřily v těchto dobách k zámožným obyvatelům Říma. Za jakousi předchůdkyni pouliční prostituce je možné pokládat prostituci vojenskou. Archeologické nálezy v Číně doba císaře Wu-Ti, rok 100 př. Kr. - udávají, že společně s císařským vojskem se pohybovaly velké tábory prostitutek (Ringdal, 2000). Tato forma prostituce se objevuje i ve středověku (srovnej Rheinheimer, 2003), kdy se k ní přidává putování s trhovci z trhu na trh. 14

15 Mnoho dalších historických období bylo pro pouliční prostitutky dobou bez hanlivých označení. Je tedy patrné, že autoři, kteří pouliční prostituci definují s konotací jakési stratifikace spíše popisují aktuální stav, nebo ještě přesněji své představy o něm, než aby vytvářeli nadčasové definice. Z celého pátrání v literatuře se zdá, že vedený diskurs prostituce se stále soustřeďuje na ženy, stále jsou viděny a popisovány stejné vzorce chování a to ostatní potom již prostituce není. Je vytyčena pevná hranice mezi promiskuitou a prostitucí, mezi muži a ženami, mezi deviací a normou. Zacházení s prostitucí se diskursivně mnoho nezměnilo. 15

16 3. JAK JSEM ZKOUMAL INSTITUCI Metoda zkoumání instituce prošla mnohou změnou asi jako každý výzkumný projekt od záměru k závěrečné zprávě. V celém tomto procesu lze vystopovat kontinuitu a pokládám za důležité se jednotlivým krokům věnovat. V této mnohosti změn lze rozpoznat dva hlavní proudy, směry. Prvním je směr od sociální práce k sociologii a jedná se v něm hlavně o změny v teoretickém konceptu práce, o sbírání dat, jejich vyhodnocování a kategorizaci. Druhým proudem je samotná práce v terénu, to znamená postupné pronikání do komunity, různé strategie a postupy chování v terénu, krizové situace, etika. 3.1 VYMEZOVÁNÍ TEORETICKÉ Zde je nutné nejdříve vymezit a uvést pár reálií, ve kterých se mé teoretické uvažování pohybovalo. Více o náplni a činnosti sociálního pracovníka je uvedeno v kapitole o organizaci a aktérech sociální pracovník. Zde jsem se omezil jen na nejnutnější údaje. Poprvé jsem se dostal do zkoumané lokality v létě roku Mým zaměstnavatelem byla instituce, která pracuje s drogovými uživateli a já zde pracoval jako terénní sociální pracovník. V těchto letech terénní sociální práce nebyla nijak ohraničena metodickými postupy, zákonnou normou, předpisy pro dokumentaci. Záleželo v mnohém na zaměstnavateli a zaměstnancích, jak se bude práce v terénu vyvíjet. To, co se zdá z dnešního pohledu neobvyklé, je to, že neexistoval žádný jednotný předpis o psané dokumentaci. A tak v mnoha terénních programech sociálních zařízení v České republice se nepsalo nic. S kolegou jsme začali psát jakési polní zápisky, nikoli v terénu, ale až později v kanceláři. Hlavním cílem terénní sociální práce mého zaměstnavatele bylo nakontaktovat co nejvíce drogově závislých a předat je do dalších, návazných institucí. V létě roku 2000 jsem z tohoto zaměstnání odešel a na čas opustil i trasu pouliční prostituce. Vrátil jsem se v roce 2001 na jaře opět jako sociální pracovník. Nyní již v dresu instituce, kterou jsem založil a jejíž cíl byl v mnohém podobný předchozí instituci (více viz kapitola sociální pracovník). V roce 2000 jsem byl také přijat na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, na obor sociologie. Tolik nezbytných reálií. Jak se k nim vztahuje teorie? Především jsem hledal a vyráběl shodu mezi částí biografické sociologie a sociální prací. V těchto prvopočátcích mě výrazně ovlivnili zejména autoři jakými jsou Fischer-Rosenthal a Rosenthal, Chenail, apod. pracující v jakémsi terapeutickém modu shodném se sociální prací. Biografie v tomto pojetí znamená vlastně totéž co sociální anamnéza, kdy jsou sbírány především životní příběhy skrze interview. V tomto kontextu jsem se nedokázal odpoutat od záměru sebrání biografií. Tedy biografií bez prostoru, biografií ucelených od narození po současnost, biografií ve formě ucelených či roztříštěných životních příběhů. Vyzbrojen diktafonem jsem chodil od jedné prostitutky ke druhé a tázal se, zda-li by nebyla ochotná vyprávět mi svůj životní příběh. Neuspěl jsem, ženy rozhovory odmítaly. Nejprve jsem propadl panice, ale čím více jsem se snažil o ony rozhovory, tím větší bylo odmítání. Později jsem začal pronikat do biografie v pojetí etnometodologů a dramaturgické sociologie, které pracují nejen s ucelenou biografií, ale s biograficky definovanou situací, přístupech ve kterých autoři používají docela malé útržky rozhovorů (např.: Goffman, 2003; Berger / Luckman, 1999; Moser / Law, 1998; Girtler, 2001; apod.). Je to jakýkoli životní projev, jakékoli smysluplné chování, které sebe-prezentuje sociálního aktéra. Tento obrat od ucelené biografie k biografickému propojení prostoru, ve kterém se sráží sociální a osobní identita (Goffman, 2001) s sebou přinesl mnohem více dobrodružství. Z prostoru, do kterého jsem se dostal jako sociální pracovník, jsem byl vyhazován, odmítán v roli reportéra, který chce zachytit vyprávění aktérů na diktafon. Ale 16

17 byl jsem v něm ponechán jako pozorovatel, který může vidět, zaznamenat, pozorovat. Namísto hloubkové sondy do jednotlivých osob a jejich biografií, jsem se dostal k mnohohlasému zvuku aktérů v prostoru, k jakési archeologii krajiny (Gojda, 2000). Tedy na shromažďování informací o celkovém množství a kvalitě informací z celého zkoumaného prostoru a na jejich vzájemnosti. Zde jsem se ocitl ještě jednou na rozcestí, jak bude práce vypadat a o čem bude. Pokud se tvoří mapa krajiny, potom geograf prošlapává vymezená území, zaměřuje, zapisuje, prostě vše obchází a vidí. I já jsem měl původní představu o tom, že obejdu všechny aktéry, které potkám, a které v lokalitě uvidím. To znamená například zaměstnance benzínového čerpadla, které stojí v lokalitě, majitele penzionu, kam ony ženy jezdí se svými zákazníky, policisty... Ale zjistil jsem, že je to úkol nad schopnosti jediného člověka, že je nemožné jej časově i prostorově obsáhnout. Určitě by to byla zajímavá práce a jistě (částečně či zcela) jiná mapa prostoru. Změnila by se velikost jednotlivých míst cestující v trolejbusech by měli najednou většinu - změnil by se počet cest mezi jednotlivými aktéry. Vlastně bych uměle propojoval to, co ve skutečnosti je nepropojené. Proto jsem mapu tvořil z jiné strany. Za hlavní objekt jsem si vybral pouliční prostitutky a od nich jsem metodou nabalování sněhové koule, nebo následováním aktérů, či stínováním šel k jiným místům, aktérům a situacím. Místo, kde jsem se zastavil, je dáno zejména rozsahem této práce, časem odevzdání i vnějším vlivem zásahů do prostoru dálniční obchvat, zákon o prostituci. 3.2 VYMEZOVÁNÍ PRAKTICKÉ Nejviditelnější změnou prošly field notes, jejich tvorba. První období je velmi spoře zaznamenáno. Jde o zápisky, které jsem učinil až po skončení pochůzky, mnohdy až druhý den. Neobsahují tak žádnou přímou řeč, podléhají zkreslení pozdního zaznamenávání. Později jsem tyto situace psal bezprostředně po kontaktu, jakmile jsem se od klientky vzdálil. Podobným způsobem pracoval ve své studii o dětech ulice i Diverzi (1998), který zaznamenané rozhovory běhal z ulice přepisovat do hotelového pokoje. V poslední době se osvědčil způsob přemluvení těchto situací či rozhovorů na diktafon, bezprostředně po kontaktu, jakmile se ocitnu o samotě. Velkou výhodou se ukázalo, že v každém období pracujeme ve dvojici, a že se oba pracovníci podílejí na tvorbě záznamu. Dochází tak ke kontrole a k menšímu zkreslení situací a výpovědí. Místa, která jsou psána jiným druhem písma, jsou tedy citacemi z field notes. U takto sbíraných field notes jsem nesbíral konkrétní jména osob, ponechávám je v anonymitě. Získal jsem souhlas dotazovaných jen s publikací rozhovorů, respektive jejich analýzy, ale rozhodl jsem se změnit v textu všechna jména a nechat v anonymitě i sídlo instituce. Další změnou prošel způsob vedení rozhovorů. V prvním období se rozhovory týkaly jen prostitutek, jejich chování, jejich anamnézy. Byl to způsob práce sociálního pracovníka. Toto období naštěstí trvalo jen dva měsíce. Poté došlo ke dvěma situacím, které přinesly změnu pohledu. První byla žádost o pomoc dívky, která v oblasti byla nedobrovolně. Její rozřešení i podrobný sled událostí uvedu v kapitole o situacích v instituci TRASA s.r.o. Druhou byla situace, kdy jsme s kolegou byli napadeni při kontaktování jedné dívky (i tuto situaci později rozvedu). Najednou bylo i v praxi jasné, že nelze pomáhat bez znalosti prostředí, že jsou velmi výrazná omezení působení sociálního pracovníka v terénu. Po těchto událostech jsem si mnohem více začal všímat prostoru, ve kterém působím. Obsahy rozhovorů již směřovaly i k jiným aktérům co to vlastně znamená, když zastaví auto, jak se dohodnete? Pozorování zahrnovala i například oblečení, chování projíždějících řidičů atd. Změnil jsem úhel pohledu, bez změny stanoviště. Pokud použiji 17

18 metaforu zoomování (Pamphilon, 1999), tedy jakéhosi přibližování, či vzdalování pohledu fotografa aniž by změnil místo, odkud fotografii pořizuje, předchozí přístup byl jakýmsi mikrozoomem. Zahrnoval jen interakci prostitutka pracovník (ještě jsem si neuvědomoval výzkumnou roli), spíše než onu interakci, která zůstávala v prvotním přístupu skrytá, jen zaměření na prostitutku nebo na jiného. Později, kdy jsem rozšířil objektiv na všechny situace, které se v prostoru odehrávaly, jsem dle fotografické metafory (Pamphilon, 1999) změnil pohled na mezozoom. Je v nich zachycen i pohyb jednotlivých aktérů v prostoru, situace nejsou tak strnulé, je vidět více souvislostí. Při analýze jsem rozšířil objektiv ještě více, na sebrané zápisky a na situace jsem se díval a zahrnul do pohledu i sebe, své působení v terénu. Dostal jsem se tak k makrozoomu (Pamphilon, 1999), kdy všechny objekty, které jsou na fotografii, jsou analyzovány stejně. Předchozí situace pomoc dívce, která je do oblasti zavlečena a napadení ze strany ochránců samozřejmě neovlivnilo jen způsob sběru situací. Ovlivnilo i mé chování v daném prostoru. Již jsem se necítil tak neohrožen, jako před těmito událostmi. To mělo ale i pozitivní dopad, všímal jsem si mnohem více věcí, než dříve. Jak se změnilo chování po poznání, že tento prostor je nebezpečný? Především jsem si mnohem více hlídal nahrávání na diktafon, aby probíhalo na místech, kde nebudu viděn. Poté zvolení strategie ústupu, někdy velmi rychlého. A hlavně to vedlo k různým dlouhým úvahám co ještě mohu přejít, zaznamenat a co vlastně oznámit například policii, ale i zdravotníkům? Více se těmto problémům budu věnovat v následující kapitole, kde se pokusím o souhrn teoretického, spíše metodologického konceptu chování v rizikovém prostředí. 3.3 VLASTNÍ SBĚR MATERIÁLU Vlastní sběr materiálu probíhal v letech 1999 až 2004, s přestávkou mezi červencem 2000 a dubnem V prostru jsem se nacházel dvakrát týdně v pondělí a ve středu, v době mezi dvacátou hodinou a půlnocí. Počet kontaktů kolísal v jednotlivých ročních období, mezi třiceti a třemi kontakty. Celý prostor pouliční prostituce měří zhruba tři kilometry. V mnoha případech byl procházen pěšky, občas byla použita pro přejíždění mezi jednotlivými místy městská hromadná doprava. Ve většině případů byl kontakt veden dvěma pracovníky. Délka kontaktu kolísala mezi pouhým pozdravením se a půlhodinovým rozhovorem. Bezprostředně po kontaktu byly útržky rozhovorů či viděné a zažité situace převyprávěny pracovníkem na diktafon. Výjimku tvoří jeden sebraný rozhovor v nemocnici, který byl nahrán na diktafon a následně přepsán, a dva psané životopisy pro léčebnu drogových závislostí. Pro tyto rozhovory byl získán souhlas respondentů. 3.4 ANALÝZA SEBRANÉHO MATERIÁLU Sebrané materiály byly přepsány a řazeny podle obsahu za pomoci programu Atlas. Prvotní kategorizace a analýza byla v mnohém ještě v zajetí kategorií sociálního pracovníka, pohybovala se v kategorii pravda nepravda, její výstupy byly jasné a zřetelné. Po dalším studiu literatury, zde musím dodat, že hlavně literatury zahraniční, jsem zjistil mnoho podobností mezi pouliční prostitucí například v USA, Velké Británii a v České republice, v chování nejen prostitutek, ale i policistů (např.: Ringdal, 2000; May / Harocopos / Hough, 2002; Williams a Dunlap, 1992), ale hlavní zjištění bylo v tom, jakým jazykem lze o těchto věcech psát. Nikoli v kategoriích dobrého a zlého, v imperativech takto to je a tohle se s tím musí dělat. Zahraniční práce postrádaly onu rovinu sociálně politických studií, kterou mají mnohé práce v České republice. Druhou analýzou jsem se vyvázal ze zajetí prací nesoucích v sobě názvy jako např.: Prostituce stále aktuální problém společnosti (Hacaperková, 1996), Prostituce jako společenský problém 18

19 možnosti řešení na regionální a národní úrovni (Litomiská, 2003), Rozbor problémů souvisejících s prostitucí a s obchodem se ženami a vymezení podmínek pro jejich systémové řešení z hlediska veřejné politiky (Müller, 2002), Strategie a způsoby řešení problému prostituce a obchodování se ženami v České republice po roce 1997 (Rösnerová, 2001), Aplikace systému sociální pomoci: Problematika prostituce (Veselá / Malinová / Paláček, 1991) a další. V literatuře o prostituci domácí provenience převládal tento přístup ke zkoumanému prostředí. To znamená přístup strukturální a normativní. Druhá analýza je tedy spíše tím, čemu Girtler (2001) říká přinést pravdivou zprávu o cizích životech stylem tlumočníka. To znamená nepřebíjet tuto zprávu hodnocením soudce, politika či sociálního pracovníka. Analýza v tomto případě spíše spočívá v uspořádání zprávy, v propojování událostí, objevování všech dostupných hlasů, zprostředkování jejich mnohohlasosti, intenzitě a barvě. Tím, že tuto zprávu nepřekrývám doporučeními pro společnost, jsem si vědom možných výtek. První se týká jakési nedořečenosti analýzy. Mnoho příběhů se zdá být tak trochu bez konce. Je to tím, že se osoby i se svými příběhy odstěhovaly z prostoru, přemístily a z mnoha důvodů (viz kapitoly v druhé části práce) je nebylo možné následovat. Přestal jsem být zúčastněným i pozorovatelem. Situace se rozehrála na ulici, ale její vyústění, rozřešení, závěr se odehrál mimo prostor, v místech do kterých jsem neměl přístup. Nebo naopak, situace se rozehrála mimo prostor a já jsem byl pozorovatelem jen jejího závěru. Převedeno do metafory o vytváření mapy, i v mapách jsou na okrajích cesty, které někam vedou. U většiny z nich je údaj, kolik je kilometrů do nejbližší obce, města či vesnice. V mnoha případech vím jen, že tudy vede cesta. Popsat kam, to je již čirá spekulace. Druhá výtka se může týkat toho, že ve své práci vystupuji jako přímluvce komunity pouličních prostitutek. Že jsem z role obžalovatele a řešitele přešel do role obhájce. Z jedné krajní meze kyvadla jsem se ocitl v druhé krajnosti. Nikoli, snažím se být oběma krajnostem vzdálen stejnou měrou a držet se role tlumočníka. Další proměnou prošel jazyk práce, styl psaní. Nejprve byl (spíše pokusem) o vědecký jazyk, který se hemžil pojmoslovím z kategorií sociální práce, sociální politiky, sociologie, terapie. Později jsem se v práci tak trochu ztratil a byl nucen psaní přerušit. Pomohl mi čerstvý vzduch ulice, setkání a rozhovory s těmi, o kterých jsem psal. Najednou jsem si uvědomil, že práce, která má být zprávou, musí být zprávou, kterou porozumí především ti a ty, o kterých píši. Tím nechci říci, že jsem rezignoval na teoretickou či vědeckou literaturu, naopak. Jen během psaní této práce svítila v mém počítači kontrolka srozumitelnosti jasným červeným světlem (srovnej Girtler, 2001). Nespokojený návštěvník: To je nuda, dlouhý je to a pořád nic není vidět. Aspoň to kafe tu mají. Pan Krbec: Před vlastní prohlídkou instituce TRASA s.r.o. je nutné dodržovat bezpečnostní opatření. Nespokojený návštěvník: No on nám snad dá helmy nebo co? Pan Krbec: Nezapomínejte prosím na to, že se pohybujete v nebezpečném prostoru. Nespokojený návštěvník: Jo, nebezpečnej, stejně nic neuvidíme. 19

20 4. VÝZKUMNÍK A NEBEZPEČNÝ PROSTOR O zrak přijdeš ve chvíli, kdy pracuješ bez brýlí. Používej ochranné pomůcky! Tato kapitola je vlastně jakýmsi samostatným textem o strategii chování výzkumníka v nebezpečném prostoru. Vznikla analýzou mého chování v situacích, do kterých jsem se dostal, jejich řešením. Tato analýza potom spoluutvářela další strategii chování a svým způsobem i určila rámec výzkumu. Proto ji sem zařazuji i když jsem s tímto zařazením mnohokrát bojoval a častokrát se ptal kam s ní a jestli vůbec. Poněkud oddaluje přístup k instituci TRASA s.r.o., zdržuje čtenáře před branami instituce. Nakonec je kapitola uvedena zde. Rozhodl jsem se především na základě různých přednášek a diskuzí, kterých jsem se účastnil a v nichž je svět pouliční prostituce se všemi aktéry pevně a neměně zasazen do deviantního území, bez nároku nepředpojatého zkoumání. Rozhodl jsem se tedy s vědomím, že ponecháním této kapitoly v textu zmíním výtky a námitky neetičnosti předkládaného výzkumu a nemorálního chování mé maličkosti. Zároveň do tohoto textu ovšem nevkládám plané naděje. Většina výzkumů z prostředí drogové závislosti, prostituce, gangů se zabývá ve své metodologické části zpravidla až vlastním získáváním dat, jejich přepisem nebo následnou analýzou. Osobní bezpečí výzkumníka je něco, co je v metodách výzkumu poměrně málo rozváděno. A to platí i o knihách shrnujících kvalitativní či etnografický přístup k výzkumu (např.: Silverman, 1993; Atkinson / Hammersley, 1989, Atkinson, 1990). Jinde (Girtler, 2001) je pohyb výzkumníka v nebezpečném prostředí shrnut do jakéhosi desatera. Přesto si myslím, že je třeba věnovat tomuto fenoménu větší pozornost. Pokud totiž výzkumník pracuje s nebezpečím v terénu nevědomě, to znamená, že spoléhá spíše na okamžitou reakci, na schopnost improvizace, na jakýsi šestý smysl, potom pracuje se situací až v jejím průběhu nebo po ní. To již také může být v mnoha případech pozdě. Tento text není návodem, jak se v daných situacích chovat, co dělat a jakým způsobem. Není a nemůže být definitivní a jednoznačnou mapou. Je spíše jen jakýmsi rámcem, ukázkou toho, jaké situace mohou v rámci výzkumu v terénu nastat a celou práci tak zkomplikovat nebo úplně zastavit. Je popisem některých možných strategií výzkumníkova chování, které vedou k cíli. Je pokusem vyvolat diskuzi k tomuto tématu, poukázat na možné etické problémy, nebezpečí, hranice výzkumu v nebezpečném prostoru. 4.1 NEBEZPEČNÉ PROSTŘEDÍ Nebezpečí výbuchu. Pozor! Státní hranice! Vstup jen na povolení! Nebezpečným prostředím rozumím především prostředí, ve kterém se je možné setkat s kriminálním chováním, kde je možné být napaden, okraden, přepaden. Ano, to může být jakékoli prostředí, souhlasím. V tomto textu vycházím především ze svého pohybu a pobytu v prostorech prostituce, ať již klubové nebo pouliční; z prostoru drogových závislostí, skryté drogové scény bytů, squatů; z prostoru bezdomovců, především z parků, z míst získávání peněz od ostatních obyvatel; z prostředí romské komunity, ukrajinské komunity, a tak podobně. Z míst, která jsou pro mnoho lidí okrajová jak svým umístěním na mapách měst, tak i způsobem života aktérů, kteří se v nich pohybují a žijí (Girtler, 2000). 20