VANDALISMUS, KRIMINALITA,, DELIKVENCE, PROSTITUCE

Transkript

1 VANDALISMUS, KRIMINALITA,, DELIKVENCE, VOV PROSTITUCE Ing. Mgr. Hana Janiková CHCI POMÁHAT BEZ ROZDÍLU ANEB JAK NA SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY, CZ.1.07/3.2.13/

2 VANDALISMUS, KRIMINALITA, DELIKVENCE, PROSTITUCE Ing. Mgr. Hana Janiková CHCI POMÁHAT BEZ ROZDÍLU ANEB JAK NA SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY, CZ.1.07/3.2.13/

3 OBSAH 1 Úvod 3 2 Slovníček pojmů 4 3 Vandalismus Sprejerství Graffiti 8 4 Kriminalita a delikvence Latentní kriminalita Faktory zvyšující pravděpodobnost kriminálního a delikventního chování Biologické faktory Psychické faktory Sociální faktory Polyetiologické faktory Predelikvence, prekriminalita Specifika trestné činnosti mládeže Krádeže Vraždy Znásilnění Obchodování s lidmi Kriminalita bílých límečků Organizovaný zločin 24 5 Oběť trestného činu Primární viktimizace Sekundární viktimizace 27 6 Pachatel trestného činu 29 7 Prostituce Dějiny prostituce do období renesance Současné pojetí prostituce Prevence prostituce 35 8 Prevence kriminality 36 9 Případové studie Kasuistika č Kasuistika č Použité zdroje 47 2

4 1 ÚVOD V současné době zaznamenáváme velký nárůst jevů, které se souhrnně nazývají jevy sociálně patologické. Jedná se o fenomény, které jsou lidmi vnímány jako nežádoucí, nepřijatelné. Každý z těchto jevů je pro společnost různě nebezpečný. Vandalismus, kriminalita, delikvence, prostituce nejsou pouze problémem České republiky, bojují s nimi státy na celém světě. Specifický vliv na šíření sociálně patologických jevů mezi lidmi má nepochybně i rychlost kulturních a sociálních změn probíhajících v ČR. Tyto změny předstihují přirozený generační posun v řadě životních postojů, zkušeností a zvyklostí. Dosavadní sociální hodnoty a standardy jsou odmítány a pro nové chybí nejen podmínky, ale především odpovídající diferencované a přístupné vzory s jasnější strukturou. Do osobního, rodinného i sociálního života se negativně promítá i identifikace s nevhodnými vzory postojů a chování, destabilizace stávajících norem a hodnot, a s tím spojený všudypřítomný stres a nejistota. Výsledkem je pak zdání, že všechno je možné, resp. nic není nemožné. Tato situace s sebou přináší řadu sociálně patologických důsledků, nejčastěji snahu se rychle a co nejsnadněji přiblížit novému životnímu stylu. Bohužel často nezralí jedinci chtějí dosáhnout především hmotných statků co nejrychleji, a to jde většinou použitím nelegitimních metod, včetně trestné činnosti. Témata vandalismu, kriminality, delikvence, zločinu provázejí naše životy více méně každým dnem, slyšíme o nich v televizi, čteme denně v novinách, přitahují naši pozornost na každém našem kroku, aniž bychom se bojem s těmito jevy zabývali profesionálně coby policisté, soudci nebo jiní pracovníci v oblasti prosazování práva. Jak uvádí [Tomášek, 2010, s. 7]: Ve výzkumech veřejného mínění se kriminalita a její jednotlivé podoby trvale objevují jako jeden z hlavních problémů, které občany trápí, a u nichž jsou navíc silně nespokojeni s tím, jak se ho odpovědným institucím daří řešit. Mnohdy se zdá, že negativní jevy jako násilí, korupce či organizovaný zločin se postupem času vymkly jakékoli kontrole a nabývají hrozivých rozměrů. O kriminalitě a jejím omezování se tak neustále a při nejrůznějších příležitostech živě diskutuje, televizními studii počínaje a hospodami všech cenových skupin konče. Nelze přehlédnout, že takřka nikdo, kdo se do debat tohoto druhu zapojí, neskrývá pocit, že příslušným věcem nejen rozumí a má o nich ucelený a dlouhodobý přehled, ale současně je sám schopen nabídnout a popsat řadu účinných opatření, jimiž by bylo možno míru zločinu v naší společnosti výrazně snížit. 3

5 2 SLOVNÍČEK POJMŮ Anomie (z řečt. nomos zákon ; anomie bezzákonnost, bezuzdnost) je stav společnosti, ve které přestávají platit zákony a pravidla, a to nejen ve smyslu právním, ale i morálním. Jedná se o krizi hodnotového a normativního systému ve smyslu absence soudržnosti a solidarity. Tento pojem zavedl Emilé Durkheim. Agrese (z lat. ad-gredior přistoupit blízko, napadnout), jedná se o pojetí útočného chování, které záměrně a vědomě ubližuje, omezuje násilně svobodu a poškozuje jiné osoby či věci. Agrese může být zaměřená proti osobám, věcem, na jiný objekt, může být přesunutá či zadržovaná, dále myšlenková, verbální či fyzická. Agresivita sklon k útočnému jednání, které se projevuje v různých podobách. Jedná se o porušování sociálních norem, které omezují práva a narušují integritu sociálního okolí. Antikonformita záměrné vystupování proti normám společnosti, které může být chápáno jako zásadové, ale i nepružné, nepřizpůsobivé a toto chování může přerůst až v revoltu. Nejčastěji se objevuje u mladých lidí, u bohémů, marginálních osobností. Silný antikonformismus může vést až k deviantnímu chování. Delikvence (z lat. delinquere provinit se ) je širší pojem než kriminalita. Označuje činnost porušující nejen právní, ale i společenské, tedy širší, normy. Chování aberantní vědomé porušování norem od jednotlivce či skupiny, aniž by přitom došlo ke zpochybnění platnosti norem. Chování antisociální závažné protispolečenské a protiprávní chování, má nezákonný ráz. Zahrnuje veškerou trestnou činnost (krádeže, loupeže, vandalismus, sexuální delikty, vraždy, zabití, rasismus,..). Vyznačuje se agresivitou a destruktivní činností. Chování asociální jednání, které má podobu závažnějšího narušování zájmů (rozlišuje se záměrné či nezáměrné) politických, ekonomických, morálních základů společnosti. Do asociálního chování řadíme výtržnictví, útěky, alkoholismus, sebepoškozování, veksláctví, pornografii, šikanu, působení extrémních hnutí, sekt, atd. Jedinec poškozuje spíše sebe než okolí. Chování disociální závažnost chování obvykle stoupá s rostoucím věkem dítěte, má tendenci se prohlubovat. Jedná se o mírnější porušení norem, které je nepřiměřeným chováním, ale nenabývá sociální dimenze (např. dětský vzdor, neposlušnost, nekázeň ve škole, lhavost, poruchy afektu, špatné návyky, drobné přestupky proti normám, aj.). Juvenilní delikvence trestná činnost mladistvých osob (15 18 let). Konformita (z lat. noc-formis shodný tvar, podoba), jedná se o přizpůsobení, shodu, souhlas s převažujícími či dominantními názory, požadavky, normami společnosti a potlačení vlastních projevů. Opakem je antikonformita. Korupce zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě k osobnímu prospěchu. Opakem korupce je integrita. Kriminalistika nauka o technikách odhalování trestné činnosti. Věda o zákonitostech mechanismu trestné činnosti, vzniku informace o trestné činnosti a o jejích účastnících, zákonitostech vyhledávání, zajišťování, zkoumání, hodnocení a využívání důkazů a o zákonitostech využívání speciálních metod a prostředků k vyšetřování a prevenci trestné činnosti. Kriminalita (z lat. criminalis zločinný ; crimen zločin ) úhrn činů uvedených v trestním zákoně obvykle popisovaných dle prostoru, času, rozsahu, struktury a pohybu. Jedná se o veškeré páchání přestupků či trestných činů. Člení se na kriminalitu dospělých, mladistvých a na dětskou kriminalitu. Kriminologie (z lat. věda o kriminalitě ), je multidisciplinární empirická, víceoborová, mezioborová nauka zabývající se kriminalitou. Předmětem jejího zkoumání je kriminalita, pachatel, oběť a kontrola kriminality. Násilí záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání či újmu. 4

6 Nonkonformita člověk jedná s ohledem na normy společnosti dle svého vlastního rozumu, jedná se o střed mezi konformitou a antikonformitou. Norma standard, požadavek, vynucené pravidlo, systém, předloha, hodnotící kritérium pro chování či pro vlastnosti člověka nebo situace, který se závazně vyžaduje anebo se dle něho hodnotí přijatelnost či obvyklost. Norma slouží k určení normality. Hranice normy je pohyblivá, závisí na mnoha faktorech, př. na intenzitě či četnosti posuzovaných projevů. Normalita stav osoby, jedince, situace nebo jiného jevu, v němž odpovídá normě, z jejíhož hlediska je normalita posuzována. Organizovaný zločin trestná činnost, kterou páchají skupiny s cílem získat co největší zisk, výhody, vliv. Tito lidé používají metody ilegálního podnikání, pronikání do obchodu s drogami, zbraněmi, lidmi, praní špinavých peněz či jejich padělání. Synonymum pro některé skupiny s tímto charakterem aktivit je výraz mafie. Penologie nauka o výkonu trestu odnětí svobody. Zkoumá účinnost různých druhů trestu, podmínky výkonu trestu, praktické otázky vězeňství, možnosti alternativních trestů, prevenci, recidivu apod. Pomoc obětem trestných činů = viktimologie představuje zejména psychologickou, právní a materiální pomoc a trénink v obranných strategiích před opakovanou viktimností. Predelikventní chování takové chování, ze kterého se u dětí s nejvyšší pravděpodobností vyvine chování kriminální. Patří sem zejména záškoláctví, útěky z domova, agresivní napadání spolužáků atd. Prekriminalita trestná činnost dětí (0-15 let) Prevence kriminality komplex opatření sociální a situační prevence, včetně informování veřejnosti o možnostech ochrany před trestnou činností. Součástí prevence je i pomoc obětem. Prevence kriminality úzce souvisí s prevencí dalších sociálně patologických jevů, z nichž k nejzávažnějším patří nejrůznější formy závislostí. Situační prevence Staví na zkušenosti, že určité druhy sociálních patologií se objevují v určité době, na určitých místech a za určitých okolností. Prostřednictvím opatření organizační technické povahy se snaží situační podmínky jejich výskytu minimalizovat. Úspěšnost situační prevence je vysoká, je však podmíněna adekvátní volbou opatření a finančními a personálními prostředky do ní vložených. Sociální deviace (z lat. deviatio úchylka, odchylka ), jedná se o způsob jednání, které není akceptováno společností vzhledem k sociální normě. Jedná se o jakoukoliv odchylku od normality akceptované majoritní populací. Jevy, které jsou označovány za deviantní, nemusí být vždy patologické. Sociální patologie (z lat. pathos utrpení, choroba ), jedná se o označení pro jevy, které společnost klasifikuje jako nežádoucí, nezdravé, abnormální. Tyto jevy porušují sociální, morální nebo právní normy společností. Sociální prevence aktivity ovlivňující proces socializace a sociální integrace jedince a aktivity zaměřené na změnu nepříznivých společenských a ekonomických podmínek, které jsou považovány za klíčové příčiny páchání trestné činnosti. Efektivita programů sociální prevence je obtížně měřitelná. Realizace programů však výrazným způsobem pozitivně ovlivňuje existenční perspektivu těch, jimiž se zabývají, a společenskou atmosféru. Vandalismus (odvozeno od kmene Vandalů), jde o označení neúčelného, nekulturního a primitivního ničení určitých hodnot zpravidla bez toho, aby toto jednání přineslo pachateli nějaké materiální obohacení, zpravidla nemá žádný motiv. Často k tomuto chování dochází pro potřebu odreagování se, pro vlastní potěšení, pod vlivem alkoholu nebo drog. Viktimologie teorie o obětech trestné činnosti, zkoumá možnosti pomoci těmto osobám Prostituce (z lat. prostituere někdo, kdo se vydává na obdiv, kdo se nabízí k veřejnému smilstvu nebo kdo vystavuje své pohlavní orgány ) je poskytování sexuálních služeb (obvykle manuální stimulace, orální sex, pohlavní styk nebo anální sex) za úplatu nebo jakoukoli jinou protihodnotu. 5

7 3 VANDALISMUS Být vandalem znamená (podle slovníku cizích slov), být surovým, bezohledným ničitelem. Vandalismus je spjat velice úzce s výtržnictvím, sprejerstvím a podobným negativním konáním. Hlavní příčinou těchto jevů je, stejně jako prakticky ve všech ostatních případech konání zla, absence etiky (nauka o morálce) ve výchově dětí a celkový pokles (a leckdy i téměř úplná ztráta) morálních hodnot v celé společnosti. [Fischer, Škoda, 2009, s ]: Vandalismus je specifickým typem agresivního chování pozorovatelného u lidí. Toto chování bývá také trestné, můžeme jej tudíž hodnotit i jako delikventní. Termín je odvozen od germánského kmene Vandalů. Ten se zapsal do historie mimořádně krutým zpustošením Říma. Tento sociálně patologický a agresivní jev můžeme charakterizovat jako logicky nezdůvodnitelné poškozování a ničení veřejného i soukromého majetku či věcných hodnot. Toto jednání nepřináší pachateli žádný materiální zisk. Většinou se takového jednání dopouští pouze pro vlastní potěšení či pro potřebu odreagovat se. Jedná se o akt zvůle. Tu jedinec ukazuje proto, aby demonstroval, že on sám kontroluje svoji moc. Vandalismus patří často k životnímu stylu adolescenční mládeže a různých skupin a part. Často těch, ve kterých můžeme pozorovat i další sociálně patologické jevy. Často k němu dochází například pod vlivem alkoholu nebo drog. U dospělých k takovému jednání dochází málo často. Předmětem poškozování a ničení jsou veřejně dostupné předměty a objekty: parky a jejich zařízení, telefonní budky, zastávky dopravních prostředků, hřbitovní náhrobky, městské mobiliáře (lavičky), dále sem patří nápisy na zdech, veřejných plochách a také například na dopravních prostředcích a jejich zařízení, patří sem rovněž různé počítačové viry. Hlavní znak vandalismu jako kategorie chování jednotlivce či skupin spočívá v jeho iracionalitě. Ničení hodnot materiální i duchovní kultury a civilizačních vymožeností nemá rozumný smysl. Rozlišovacím kritériem proto je otázka motivace. Porozumění motivačnímu pozadí a pochopení chování je cestou k odlišení vandalismu od obdobných projevů chování. Je nutné například odlišit vandalismus od programového, instrumentálního násilí. Při něm není ničení kulturních hodnot samo o sobě cílem, ale jen doprovodným jevem jinak motivovaného chování. 6

8 V pozadí motivace vandalismu je nuda, prázdnota. Z ní vychází potřeba aby se něco dělo. Do jisté míry může působit zvědavost, co se stane. Potřeba zasáhnout do světa svoji aktivitou, touha vyrýt někam svoji značku jakoby souvisela s odlišnou saturací potřeb náležitosti a lásky a seberealizace. Ti, kteří se uchylují k takovým činům, nejsou z různých důvodů schopní normální seberealizace. Proto vyjadřují ničením svůj nesouhlas se společností, uvnitř které sice žijí, ale nejsou uspokojeni. Podle Z. G. Zimbarda je vandalismus projevem potřeby sebepotvrzení u osob v situaci společenských outsiderů. Tyto osoby potřebují na sebe upozorňovat. Motivem může být také potřeba stát se členem party, boj o pozici v partě, demonstrace odvahy a síly před spoluvrstevníky. Může se jednat o způsob získávání zájmu eroticky přitažlivé osoby. Také se může jednat o snahu začlenit se k delikventní subkultuře. Druhy vandalismu Vandalismus lze dělit na: Hrabivý rozbíjení automatů (cílem je získání peněz), Taktický ničení zařízení cel vězni (cílem je upoutat pozornost ostatních), Ideologický různé nápisy např. proti vládě apod. (cílem za každou cenu dát najevo svůj názor, získat obdiv), Mstivý např. vězeň, kterému není vyhověno v jeho žádosti ničí zařízení cely (cílem je odplata za nějaký čin), Hravý např. sázka o to, kdo rozbije více oken, pouličních lamp apod. (cílem je upoutat pozornost, být alespoň v něčem nejlepší), Zlostný ničení drahých aut (cílem je ukázat zlobu, drsnost, důležitost své osoby). Vandalismus plní velice často roli ukázání se před partou, gangem. Jedinec si sám sobě dokazuje svoji sílu i moc a pro sebe si zdůrazňuje pocit, že to je on, kdo rozhoduje o svém jednání. 3.1 SPREJERSTVÍ Sprejerství splňuje v zásadě znak ničení hodnot pomalování historicky cenných budov, nových omítek na domech, stanic metra atd. Sprejer tady ničí nebo znehodnocuje výsledky něčí práce. Zároveň ale chybí znak logické nezdůvodnitelnosti, který však považuje autor této práce za sekundární. Sprejer důvodně ničí maluje své představy a kresby. Pokud bychom znak logické nezdůvodnitelnos- 7

9 ti přijali i pro sprejery jako bezpodmínečný, pak by vandalismem mohlo být nazváno zhanobení např. židovských hřbitovů, protože motiv může být rasistický (tedy ideologický logicky zdůvodnitelný, i když zrůdně a zavrženíhodně), ale podobně může být primárním motivem agresivita a vůbec nejde o to, jaký hřbitov je ničen. [Sochůrek, 2010, s. 10] 3.2 GRAFFITI Termín pochází z italského Graffiti a znamená držet linii, psát klikyháky, vyškrtávat. Původně se tento pojem vztahoval pouze na staré nápisy na omítkách, vyrýváním znaků a to už v dobách starověku Římského impéria a Egypta. V současné době to znamená neoprávněné vpisování nápisů, znaků a dalších symbolů jakýmkoli způsobem a na objekty veřejného a soukromého majetku. Termín Graffiti se připisuje lidem, kteří se věnují sprejerství. Výtvory graffitů se stávají nedílnou součástí měst a obcí, které jsou ztvárněny na jednotlivých materiálních objektech jako např. na budovách, kulturních památkách, vagónech městské dopravy, veřejných toaletách, výtazích, reklamních tabulích apod. Proto jsou Graffiti současnou veřejností spíše vnímáni jako vandalové a jejich výtvory chápány jako pozůstatky vandalismu způsobující finanční, materiální a sociální škody. 8

10 4 KRIMINALITA A DELIKVENCE Kriminalita a delikvence patří k jednomu z nejvíce závažných a společensky nebezpečných jevů. Oba jevy lze označit jako projev poruchy sociálně adaptačních schopností a dovedností [Vágnerová, 2008, s. 805]. Pojem delikvence je hodnocením společensky nepřijatelného činu, který spočívá v porušování legislativních norem, což vede k následnému sankcionování. Hranice, co je a co není delikvencí, je dána následným trestem. Přestupky, trestná činnost osob ve věku mladších 15 let, apod. patří do činů, které právě řadíme do delikvence [Fischer, 2009, s. 156]. Kriminalitu můžeme [Fischer, 2009, s. 156] definovat jako výskyt chování, které je v dané společnosti trestné. Jedná se o souhrn trestných činů, které se v konkrétní společnosti vyskytují. Jedná se o činy a chování sankcionovatelné podle trestního zákona, a to jak zjevné, tak latentní. Druhy trestné činnosti [Kraus, 2010, s. 9]: V zásadě bývá rozlišována: obecná kriminalita, do které patří především trestná činnost majetková, násilná a mravnostní, hospodářská (podvody, daňové úniky), jako zvláštní případy jsou posuzovány ohrožení veřejného činitele, trestná činnost páchaná na dětech a mládeži a trestná činnost páchaná dětmi a mládeží. konformismus Negativní deviace norma pozitivní deviace toleranční limit 4.1 LATENTNÍ KRIMINALITA (Tomášek, 2010, s ) uvádí nejzásadnější důvody a společné rysy, proč statistiky nejsou až tak pravdivé a více méně různorodé a navzájem s jinými zeměmi: stěží srovnatelné: Některé zločiny se odehrají, aniž by o nich kdokoli kromě pachatele věděl. Typicky je tomu tak u daňových podvodů či u deliktů spojených s porušováním autorského práva. 9

11 Jiné skutky sice mají očité svědky, ale ti si překročení zákona buď neuvědomí, anebo jsou vůči jednání, které se před jejich očima odehraje, tolerantní. Příkladem budiž podávání alkoholických nápojů mladistvým, k němuž vcelku běžně dochází v mnoha českých restauracích. Pro další trestné činy je příznačné, že není nikdo, kdo by se ve spojení s nimi cítil jako oběť, a měl proto zájem, aby se jimi zabývala policie. Poměrně často se tak děje u některých zločinů z oblasti drogové kriminality (toxikoman, kupující si dávku drogy netouží po tom, aby policie jeho dealera zadržela), stejně jako kriminality mravnostní (například dobrovolný sexuální styk mezi partnery, z nichž jednomu není zákonem stanovených 15 let). V jiných případech se oběť cítí deliktem poškozena, ale nemá dostatek sil a moci, aby skutek oznámila. Příkladem může být sexuální zneužívání dětí. Nikoli neobvyklé jsou také případě, kdy se oběť obává ponižujícího projednávání věci na policii či u soudu, eventuálně odsuzující reakce svého sociálního okolí. O takových zkušenostech hovoří některé ženy, které se staly obětí znásilnění. Oběť může s oznámením skutku váhat také proto, že ji k pachateli váže určitý vztah (jde například o jejího partnera, příbuzného nebo kamaráda), a jeho potrestání tak není v jejím vlastním zájmu. Někdy bohužel dochází k situacím, že navíc pociťuje strach z jeho pomsty, která by mohla po udání následovat. Některým obětem brání v ohlášení trestného činu fakt, že samy určitým způsobem překročily zákonné či společenské normy, a kontaktováním policie by ohrozily samy sebe. Týkat se to mimo jiné může zájemce o pouliční erotické služby, jehož okrade prostitutka. Existují lidé, kteří mají k policii natolik rozporuplný vztah, že se jakékoli spolupráci s ní principiálně vyhýbají, a to i v situaci, kdy se stanou obětí (spíše méně závažného) zločinu. Platí to zejména o mládeži vyznávající alternativní styl života (anarchisté, radikální ekologičtí aktivisté, fotbaloví výtržníci apod.). Za určitých okolností může oběť celou událost považovat za svou osobní záležitost a rozhodne se ji řešit sama, kupříkladu tím, že se pachateli pomstí. Část obětí se na policii neobrátí z toho důvodu, že škoda, která následkem zločinu vznikla, se jim jeví jako zanedbatelná. Mohou dokonce nabýt dojmu, že čas strávený na policejní stanici nejrůznějšími administrativními úkony by ve finále znamenal větší újmu. K takovým situacím samozřejmě dochází spíše u méně závažné kriminality. 10

12 Obdobně může být motivem poškozeného neoznámit trestný čin jeho malá víra ve schopnost policie cokoli s případem udělat. Stane-li se člověk obětí kapesní krádeže, spáchané v tlačenici v dopravním prostředku, jeho šance, že se s odcizenými předměty znovu setká, je mizivá. V představách mnoha občanů je za takového stavu kontakt s policií opět pouhou ztrátou času. Oběť si navíc může myslet, že policie se případem ani zabývat nebude, neboť řeší mnohem závažnější věci a na triviální delikty jí nezbývají síly. 4.2 FAKTORY ZVYŠUJÍCÍ PRAVDĚPODOBNOST KRIMINÁLNÍHO A DELIKVENTNÍHO CHOVÁNÍ Enrico Ferri vytvořil typologii zločinců rozčleněním na 5 kategorií: 1. rození zločinci (s vrozenými biologickými dispozicemi), 2. duševně nemocní zločinci (patologická motivace zločinnosti), 3. zločinci ze zvyku (kombinace vrozených dispozic a vlivu sociálního prostředí), 4. zločinci z afektu (zločin vznikl v afektu, žárlivosti, apod.), 5. příležitostní zločinci (sociálně podmíněná zločinnosti situační okolnosti). Podle Ferriho přítomnost jednoho nebo více faktorů předurčují člověka k páchání trestné činnosti (tzv. kriminální situace). Smyslem trestních sankcí je sociální ochrana před zločinem. (Kraus, Hroncová, 2007, s. 16) Z oficiálních kriminálních statistik lze souhrnně definovat 13 pravdivých zjištění o zločinu, které uvádí ve své knize [Tomášek, 2010, s ]: 1. Zločiny páchají disproporcionálně více muži než ženy. 2. Zločinů se zdaleka nejvíce dopouštějí osoby ve věku let. 3. Zločiny páchají spíše lidé, kteří nežijí v partnerském svazku, než sezdaní. 4. Zločin je především záležitostí obyvatel velkých měst. 5. Zločinu se více dopouštějí lidé, kteří často mění místo bydliště, a kteří žijí v lokalitách, kde ke změně obyvatel dochází. 6. Mladí lidé se silnou vazbou na školu se méně dopouštění zločinů. 7. Mladí lidé, kteří si kladou vyšší cíle v oblasti vzdělávání i zaměstnání, jsou méně často pachateli trestných činů. 11

13 8. Mladí lidé, kteří ve škole dosahují slabého prospěchu, se častěji dopouštějí zločinů. 9. U mladých lidí se silnou vazbou na rodiče je menší pravděpodobnost, že spáchají zločin. 10. Mladí lidé, kteří se stýkají s kriminálně závadovými vrstevníky, se sami často stanou zločinci. 11. Lidé, kteří jsou vnitřně silně přesvědčeni o potřebě dodržovat zákony, je sami spíše nepřekračují. 12. Pro muže i ženy platí, že pokud patří na samé dno společenské struktury (lhostejno, zda o takové situaci hovoříme v souvislosti s osobním socioekonomickým statusem, špatnými podmínkami v místě bydliště, nezaměstnaností či přináležením ke znevýhodněné etnické minoritě), je u nich typická vyšší míra kriminality pro všechny typy zločinů, s výjimkou těch, kde se chudým pro jejich spáchání nenabízejí vhodné podmínky. 13. Kriminalita vzrostla po druhé světové válce ve většině zemí, vyspělých i rozvojových. Jediným státem, kde to neplatilo a kde ve stejném období zločinnost zřetelně klesla, je Japonsko BIOLOGICKÉ FAKTORY Pohlaví má souvislost s pácháním trestné činnosti, neboť muži se dopouštějí kriminálního a delikventního chování častěji než ženy (poměr 10:1 až 6:1) [Vágnerová, 2008, s. 807]. Důvodem je větší agresivita v jednání. Věk je dalším faktorem, který má význam v četnosti těchto jevů. Mladí lidé, především muži do 30 let tvoří největší skupinu osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Dosažené vzdělání a sociální status ve společnosti hraje také důležitou roli. Kriminální recidivisté mívají nižší stupeň vzdělání, zároveň se ocitají i v nižších společenských vrstvách z hlediska žebříčku sociálního postavení. Výčet vybraných jevů, které souvisí s úrovní vzdělání dle údajů [Fischer, 2009, s. 162]. 12

14 Přehled vzdělanosti vězeňské subkultury Dosažené vzdělání Prvověznění Recidivisté Nedokončená ZŠ 6 % 9 % Základní vzdělání 39 % 64 % Vyučen 43 % 24 % - z toho zedník 70 % 71 % Úplné střední vzděl. 11 % 3 % Vysoká škola 1 % 0 % Neopomenutelné je také hledisko demografické. Vícečetné je páchání trestných činů ve městech (5x více zločinů než na malých městech a na venkově) [Vágnerová, 2008, s. 808]. Vrozené dispozice rovněž mají vliv na určitý způsob chování. Dle odborníků, kteří studují chování kriminálních osob ve vztahu k jejich genetickému fondu, je tato oblast hodna širšího a hlubšího zkoumání. Existuje tzv. teorie rozeného zločince (chyba přírody) více než sto let stará, kterou autor Cesare Lombroso později přepracoval na teorii rozený delikvent. Earnes A. Hooton porovnal více jak sto antropometrických rysů a dospěl k závěru, že existují jisté fyzické znaky, které delikventy odlišují od normální populace. Kretschmerova typologie osobnosti (astenik, pyknik, atletik). William H. Scheldon vytvořil klasifikaci lidských typů, která patří k nejznámějším snahám o aplikaci různých typologií na deviantní jednání. [Kraus, Hroncová, 2007, s ] píše: Scheldon na rozdíl od Kretschmera se opíral o fotografie lidských těl z různých stran a na základě toho dospěl ke třem konstitučním typům s rozdílným temperamentem i stupněm mentální úrovně. Endomorfní charakterizoval mělkostí a oblostí tvarů a přisoudil mu znaky pohodlnosti, oblíbenosti jídla a pití, společenskosti, družnosti. Typ mezomorfní (s výrazně muskulární a svalnatou stavbou těla) se vyznačuje jednáním bez zábran, agresivitou, zálibou v dobrodružstvích, výbušností, extrovertní orientací, jistou bezohledností, citovou labilitou. Poslední ektomorfní typ je synonymem křehkosti a lineárnosti tvarů, je vlastní hubeným lidem a pro něho je charakteristická senzitivnost, bystrost smyslů, rychlá reakce, introvertní orientace, chybí mu někdy sebeovládání. 13

15 4.2.2 PSYCHICKÉ FAKTORY Porucha osobnosti (antisociální a sociální), porucha sexuální preference a mimo jiné i temperament delikventních a kriminálních osob významně ovlivňují četnost pravděpodobnosti výskytu sociálně patologických jevů. Psychické faktory vycházejí buď z psychiatrické, nebo psychoanalytické a behavioristické tradice. Podle Sigmunda Freuda je duševní život ovládán pudy a pokud je některý potlačován, může dojít ke konfliktu. Z Freudovy struktury (id, ego, superego) vychází i teorie Richarda L. Jenkinse, který rozdělil 3 typy struktury psychiky osobnosti. [Kraus, Hroncová, 2007, s. 17]: Typ I charakterizuje jako nesocializovaný agresivní, který se vyznačuje neposlušností, hlučností, tím, že používá násilí, má destruktivní sklony, jeho resocializace je velmi obtížná. Typ II socializovaný agresivní je méně nepřátelský, není tak zjevně agresivní, rád se pohybuje v anonymním prostředí, objevuje se u něho záškoláctví, dopouští se krádeží. Je možná resocializace. Typ III úzkostný představuje uzavřený, silně introvertovaný jedinec, který na vlastní vnitřní konflikty nedokáže reagovat jinak než neuroticky, záchvaty úzkosti, strachu a takové chování může rovněž nabrat podobu jednání deviantního. Později byl ještě připojen typ IV (H. C. Quayem) nezralý, který se vyznačuje hyperaktivitou, roztržitostí, nesoustředěností, je impulzivní, a může se tak často dostávat do konfliktu s normami. [Kraus, Hroncová, 2007, s. 18] uvádí Eysenckův model osobnosti člověka. psychologické vlastnosti vytvářejí určité syndromy, které mohou být charakteristické pro určitý okruh lidí. Jeho členění ve dvou rovinách (extroverze introverze a emoční labilita stabilita) umožňuje vytvářet různé varianty osobnosti. Takže např. emocionálně stabilní extrovert může být blízko deviantnímu chování svou bezstarostností, lehkomyslností a naopak extrovert nestabilní svou impulsivností, vzrušivostí, agresivitou SOCIÁLNÍ FAKTORY Nejvýznamnější roli hraje prostředí rodiny, školy a vrstevníků, kteří mají rozhodný vliv na chování, jednání a smýšlení každé osoby. Výčet vybraných jevů, které souvisí s negativním vývojem osobnosti dle údajů [Fischer, 2009, s ]. 14

16 Přehled vybraných anamnestických údajů kriminální subkultury Prvověznění Recidivisté Dětství v úplné rodině 60 % 56 % Dětství v neúplné rodině 40 % 44 % Částečná ústavní výchova 42 % 58 % Pouze ústavní výchova 4 % 3 % Fyzické týrání otcem 40 % 48 % Fyzické týrání matkou 16 % 14 % Otec bez autority 54 % 50 % Alkoholismus v rodině 26 % 22 % Trestná činnost u otce 19 % 28 % Trestná činnost u matky 4 % 5 % Trestná činnost u sourozenců 21 % 28 % Pravidelná kontrola trávení volného času 25 % 21 % Nevhodná kontrola trávení volného času 75 % 79 % Přehled funkčního zázemí u odsouzených Rodinné zázemí Prvověznění Recidivisté Funkční zázemí 61% 21% Bez zázemí 39% 79% Durkheim vysvětloval sociální jevy (i negativní) sociálními příčinami. Pozornost věnoval tzv. sociální solidaritě, díky které se lidé sjednocují ve společnost. Objektivním ukazatelem je právo. Nízká úroveň dělby práce značí mechanickou solidaritu, moderní společnost je charakterizována organickou solidaritou. Pokud není solidarita v souladu s existující dělbou práce, dochází k růstu patologických jevů, které pak gradují do anomie. Durkheim je známý především pozorností, kterou věnoval sebevraždám. Vysvětluje důležitost prostředí, sociální tlak na osoby, u kterých se sebevražedné jednání vyskytuje. Erwin H. Sutherland [Kraus, Hroncová, 2007, s. 20]: Vychází z představy, že kriminální jednání není v osobnosti samé (zděděno), ale je naučené v procesu komunikace s druhými, v procesu socializace. Takto se dá vysvětlit např. vysoký výskyt sebevražednosti v Japonsku, kde v kultuře tohoto národa je tento akt interpretován zcela jinak (jako jev odvahy, hrdinství) než v naší kultuře, v zemích poznamenaných křesťanstvím (hřích, projev zbabělosti, psychické poruchy). 15