Sexuální zneužívání dětí. Rizika a potřeby dětí jako východisko prevence

Transkript

1 Rizika a potřeby dětí jako východisko prevence

2 Rizika a potřeby dětí jako východisko prevence

3 Úvod Statistická data ukazují, že ve vyspělých, demokratických zemích se průměrně jedno z pěti dětí nebo mladistvých stane obětí některého typu a formy sexuálního zneužití. Sexuální zneužívání zahrnuje typ interpersonálního násilí, kam patří kontaktní forma, kterou tvoří intrafamiliální i extrafamiliální model zneužití zahrnující všechny tři stupně intenzity od nevyžádaných polibků, doteků na genitáliích až po dokonanou soulož členem rodiny, známou osobou nebo osobou zcela cizí. Nekontaktní sexuální zneužití zahrnuje např. kontakt s exhibicionistou, expozici dítěte pornografi í, nucení dítěte k přihlížení masturbace či pohlavnímu styku. Další formou je účast dětí a mladistvých v komerčním sexbyznysu, ať už se jedná o focení aktů, dětskou prostituci či natáčení dětské pornografi e. Druhým typem je organizovaný typ násilí, kam patří sexuální vykořisťování dítěte nebo mladistvého v rámci obchodování s dítětem (prodej dítěte osobou příbuznou, známou, cizí pasáci, byznys nevěstinců apod.). S rozvojem nových technologií se děti stávají obětí sexuálního zneužití i prostřednictvím internetu (cybergrooming a schůzka domluvená přes PC s cizí osobou vystupující pod falešnou identitou, sexting, krádež osobních dat apod.). Sexuální zneužití dítěte je vždy útokem na jeho lidskou důstojnost a vážným znásilněním jeho práv, které v důsledku znamenají nenapravitelné poškození jeho tělesného, psychického a sociálního zdraví, čímž významně snižují kvalitu jeho života. Ochrana dětí před všemi formami násilí je prioritou Rady Evropy a tvoří jeden ze dvou pilířů programu RE Budujeme Evropu pro děti 5

4 Úvod a s nimi. To je důvod, pro který Rada Evropy v roce 2007 přijala Rezoluci na ochranu dětí před sexuálním zneužíváním a sexuálním vykořisťováním. Ta byla na 28. konferenci ministrů spravedlnosti v Lanzarotě (Španělsko) přijatá, a byl zahájený proces podpisu této Úmluvy. (Je známá jako Lanzarotská Úmluva.) K dnešnímu dni tento zásadní dokument na ochranu dětí před sexuálním zneužitím podepsalo 23 států a 22 ratifikovalo. Česká republika mezi nimi není, ač se po dlouhé době podařilo odstranit legislativní překážky, které umožňují ČR podepsat a ratifikovat Lanzarotskou úmluvu a konečně také ratifi kovat 2. Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte týkající se obchodu s dětmi, dětské pornografi e a dětské prostituce. Rada Evropy vyhlásila kampaň ONE in FIVE, Česká republika se k ní přihlásila a díky zmocněnkyni pro lidská práva, Monice Šimůnkové, Úřad vlády také vydal stejnojmennou publikaci v české verzi. Cílem regionálních kampaní je zapojení odborníků i neziskového sektoru do Kongresu Rady Evropy na téma sexuálního zneužívání dětí, zvyšování povědomí odborné i laické veřejnosti o Lanzarotské Úmluvě, vytváření podmínek a zvyšování podpory dětem přátelských služeb k ochraně a prevenci sexuálního zneužívání. Tato publikace si klade za cíl odhalit nové poznatky v souvislosti se sexuálním zneužíváním dětí v České republice; odhalit rizika a defi novat potřeby dětí, jako základní východisko prevence. Empirické poznatky jednoznačně ukazují, že jsou to právě dospělí, kteří selhávají v ochraně dětí před sexuálním zneužitím. Proto se výsledky deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku stávají inspirací a motivací pro přípravu nové publikace, která bude rádcem rodičů v oblasti osvojování nové sociální dovednosti dětí. Jde o dovednost ubránit se v různých situacích formou vytváření osobního bezpečnostního plánu pro konkrétní dítě na ochranu před všemi formami násilí se zaměřením na sexuální zneužití v rodině, škole, komunitě, společnosti. Ukázalo se také, že negativní dopad má částečně veřejná diskuze o oprávněnosti sexuální výchovy ve škole. Přestože rozdíly mezi regiony jsou velké, skutečnost, že část dětí končících dřevákách docházku na I. stupni, nikdy neměla sexuální výchovu (základní informace a prevenci sexuálního zneužití, bezpečný sex atd.); a u dětí, které ji sice měly do výuku zařazenou, zřejmě neměla vhodně zvolená témata zvyšující jejich informovanost. Vhodná a dostatečná informovanost dětí je základním předpokladem pro pochopení nutnosti se umět uchránit před násilníky, agresory, perpetrátory, sexuálními predátory. Je zajímavé sledovat paradox, ve kterém žijí naše děti: ze všech stran na ně útočí informace s přidanou hodnotou sexu tedy zdroje non-intencionální sexuální výchovy. Na druhé straně rodiče a škola v přiměřeném věku (předškolní a mladší školní věk) stále ještě přes nepochybně se zlepšující trend neposkytují vždy potřebné informace týkající se vztahů, sexuality a sexu tedy zdroje intencionální sexuální výchovy. Zejména s ohledem na tyto skutečnosti vystupuje do popředí nutnost včasné informovanosti dětí, ač se vůbec nelze spoléhat na to, že naučit říkat dítě NE, je zárukou ochrany. Zkušenosti ukazují, že ke schopnosti dítěte ubránit se lstivému sexuálnímu predátorovi vyžaduje jistou sociální zdatnost a dovednost (osobní bezpečnostní plán dítěte). 6 7

5 Sexuální zneužívání je součástí Syndromu zneužívaného a týraného dítěte (sy CAN Child Abuse and Neglect), který je defi nován na základě doporučení zdravotní komise Rady Evropy z roku Definice sexuálního zneužívání přijatá Radou Evropy v roce 1992: Sexuálním zneužitím dítěte se rozumí jakékoli nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo se s dítětem dostal do nějakého kontaktu. Takovou osobou může být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník či cizí osoba. Pohlavní zneužívání se dělí na dotykové a bezdotykové. Bezdotykové zneužití zahrnuje setkání s exhibicionisty a účast na sexuálních aktivitách, kde nedochází k žádnému tělesnému kontaktu, např. vystavení dítěte pornografi ckým videozáznamům. Kontaktní zneužití je takové, kde dochází k pohlavnímu kontaktu, včetně laskání prsou a pohlavních orgánů dítěte, pohlavnímu styku, orálnímu či análnímu sexu. Z právního hlediska vůbec nezáleží na tom, zda došlo k uspokojení pachatele, důležité je, že snaha o dosažení uspokojení byla podstatou jednání pachatele. Dále se také nepřihlíží ke skutečnostem, zda si dětská oběť uvědomuje, že byla zneužita, a také zda dítě/oběť dalo svolení nebo se chovalo vyzývavě či koketně. Logicky není bráno na zřetel, zda pachatelovo jednání přinášelo dítěti jakékoli příjemné pocity, protože i když tělo dítěte reaguje 9

6 na sexuální zneužívání pocity potěšení, neznamená to, že dítě je za zneužití odpovědné. Samostatnou formou sexuálního zneužívání je komerční sexuální zneužívání dětí, které znamená použití dítěte pro sexuální účely výměnou za peníze nebo za odměnu v naturáliích mezi dítětem, zákazníkem, prostředníkem nebo agentem a jinými, kdo vydělávají na obchodu s dětmi pro tyto účely. (Světový kongres proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, Stockholm 1996) Tento typ zneužití má tři formy: dětskou prostituci, dětskou pornografi i a obchod s dětmi. V 90. letech minulého století byla formou epidemiologické deskriptivní studie retrospektivní výpovědí dospělých osob ve věku let poprvé identifi kována četnost, typy a formy sexuálního zneužití v České republice. Výsledky studie, níže uvedené, tedy vypovídají o realitě z období druhé poloviny 20. století a lze konstatovat, že odpovídají výsledkům v dalších evropských zemích. Ukázalo se, že pro dívky je typické zneužití tzv. intrafamiliálním modelem, kdy zneužívající osobou je člen rodiny (nejčastěji otec, bratr, děda, strýc); ke zneužití došlo poprvé nejčastěji už v předškolním nebo mladším školním věku, ke zneužívání dochází opakovaně po dobu několika let (průměrně mezi 3 5 lety), zneužití dosahuje nejčastěji nejvyšší intenzity (pohlavní styk vaginální, anální, orální), obětem bývá ze strany pachatele vyhrožováno a proto se u nich rozvíjí syndrom dětského přizpůsobení se sexuálnímu zneužití. Charakteristické je, že dětská oběť intrafamiliálního modelu sexuálního zneužití v 75 % nevyhledá pomoc a nikomu se nesvěří. Dospělé ženy často vypovídaly, že mužské osobě, která je zneužívala, byly schopné odpustit, ale stále se nemohou vyrovnat se skutečností, že jim matka nepomohla. Z různých náznaků se totiž domnívají (často matce samy řekly), že o zneužívání matka věděla, ale pravděpodobně pod vlivem stresu, ze strachu z ostudy, selhání, nejistého ekonomického zajištění rodiny, mlčela. To, jak uvádí oběti, je zdrojem jejich nenávistných pocitů vůči matce a současné tolerance chování otce, někdy i s tichou tolerancí a souhlasem při zneužívání jejich dcer (vnuček primárního perpetrátora). Tím se také vysvětluje tzv. hroznový výskyt sexuálního zneužívání v rodinách. Studie uvádí, že každá třetí žena byla v dětství sexuálně zneužitá (respekt defi nice zdravotnické komise Rady Evropy) a to těmito nejčastějšími formami: incestní zneužití v předškolním a mladším školním věku, pohlavní styk pubertální dívky s nevlastním otcem, kontaktní zneužívání s osobou dívce známou a také nekontaktní forma, kde se nejčastěji jednalo o kontakt s exhibicionistou, expozici pornografií, nucení dívky k přihlížení masturbace nebo netypických sexuálních aktivit. Intrafamiliální model sexuálního zneužití mívá dlouhodobé následky zejména v oblasti emocionality a následného rozvoje posttraumatické stresové poruchy. Je důležité si uvědomit, že sexuální zneužívání nemusí vždy zahrnovat tělesný kontakt. Zatímco mediální příběhy sexuálních predátorů jsou děsivé, ještě děsivější je skutečnost, že velká část dětí, častěji dívek, je zneužívána členem rodiny. Chlapci se stávají na rozdíl od dívek častěji obětí extrafamiliálního modelu sexuálního zneužití, a to zhruba každý pátý chlapec. Za sexuální zneužití chlapců je ze dvou třetin odpovědná zcela cizí osoba, dále je to okruh známých (učitelé, vedoucí na táborech, psychologové, lékaři, kněží apod.) a jen v minimálním počtu se ve druhé 10 11

7 polovině 20. století jednalo o člena rodiny. Z toho na první pohled vyplývá zásadní rozdíl zneužití chlapců bývalo jednorázové, při náhodném kontaktu, nejčastěji formou homosexuálního pohlavního styku, věk chlapců byl nejčastěji teenegerovský, a téměř žádný z chlapců se s touto zkušeností nesvěřil a nevyhledal pomoc. Pro úplnost dodejme, že během sběru dat řada mužů přiznala, že měla ve věku mladším 15 let pohlavní styk s ženou starší 18 let, ale nevnímali to tehdy ani dnes jako sexuální zneužití, ale víceméně jako kontakt s učitelkou lásky. Lze konstatovat, že zásadním rozdílem v epidemiologii dat sexuálního zneužívání dětí při porovnání s dneškem je stoupající angažmá dětí na scéně komerčního sexu a zejména strmý vzestup ohrožení dětí prostřednictvím nových technologií. Z každodenní poradenské a krizové praxe se ukazuje, že obětí intrafamiliálního modelu sexuálního zneužití se dnes stávají také malí chlapci a dívky se oproti minulosti častěji stávají také obětí sexuálního zneužití ze strany osoby známé. K sexuálnímu zneužití dětí prostřednictvím Internetu může docházet různým způsobem, ale manipulace s dítětem cílená k dosažení osobní schůzky je obsahem tzv. kybergroomingu, pro které jsou aktivity sexuálních predátorů typické. Některé studie ukazují, že až jedna třetina sedmnáctiletých a každé desáté dvanáctileté dítě v ČR má zkušenost s chováním, které odpovídá svojí charakteristikou kybergroomingu. Rozvoj komunikačních technologií tedy, jak již výše zmíněno, přinesl vysoké riziko kybergroomingu. Tímto termínem se označuje manipulace s dítětem cílená k dosažení osobní schůzky, která bývá vstupenkou na scénu sexuálního zneužívání. Predátoři si vybírají nejčastěji na veřejném chatu a v dalších komunikačních platformách (instant Messenger, Skype, Facebook, MySpace ad.) a také na inzertních portálech (modelling a přivýdělek) děti, se kterými navazují kontakt. Manipulace s dítětem probíhá delší dobu od tří měsíců až po dobu několika let. Empirické zkušenosti ukazují, že nejčastější obětí se stávají děti s nízkou sebeúctou a nedostatkem sebedůvěry, děti s emocionálními problémy, děti až naivně důvěřivé, děti na něž rodiče nemají čas a zájem, teenageři zajímající se o sexualitu s touhou o ní hovořit. Predátory si pak lze představit jako heterogenní skupinu s nízkým i vysokým sociálním statutem; u většiny identifikovaných predátorů byl diagnostikován patologický zájem o děti. Tito predátoři mezi sebou často vytvářejí dobře organizované sítě, ve kterých vzájemně spolupracují, vyměňují si informace a pomáhají si. Spolupodílejí se např. na organizaci komerčního sexuálního zneužívání dětí a často i na únosech dětí. (Dítě bývá manipulací přinucené k osobní schůzce, následně unesené a převezené do jiného státu, kde bývá sexuálně zneužívané.) Kybergrooming probíhá v několika etapách: 1. etapa příprava kontaktu Zahrnuje vytvoření falešné identity predátora a úpravu jeho vlastní fotografie, kterou má v úmyslu vybrané oběti zaslat a logicky také výběr vhodného dítěte, resp. několika dětí

8 2. etapa kontakt s obětí a prohlubování virtuálního vztahu Po navázání kontaktu dominuje cíl navázání emocionálního pouta s vybranou dětskou obětí; predátor často využívá tzv. efekt zrcadlení, čímž se mu podaří navodit pocit přátelství či kamarádství; během kontaktu s dítětem predátor dále shromažďuje co nejvíce osobních informací, které mu slouží k vypracování obecného profilu oběti. Na jeho základě během pokračujícícho kontaktu s vybranou obětí už predátor oběť vábí a láká formou různých dárků, úplatků, služeb a slibů (pomoc se školou, společná návštěva něčeho atraktivního pro dítě, slib na společné prázdniny, dárek se značkou např. s oblíbenoiu kapelou apod. zaslaný na zjištěnou adresu). Současně se predátor snaží snižovat zábrany dítěte tak, že do konverzace vkládá postupně informace se sexuálním obsahem a také se snaží oběť izolovat od okolí a stát se pro ni jediným sociálním kontaktem. 3. etapa příprava na osobní schůzku Tato etapa nastává až tehdy, kdy útočník disponuje diskriminujícími informacemi o oběti. Predátor si začne plánovat osobní schůzku do všech detailů, zejména si je vědom, že je třeba překonat problém věkového rozdílu oproti své falešné identitě. To zvládne např. tak, že vyhlédnuté oběti sdělí, že si ji na místě schůzky vyzdvihne a přivede za ním někdo jiný, v komunikaci bude např. ze zdravotních nebo jiných důvodů pokračovat jeho příbuzný, přítel apod.). Pokud oběť odmítne přijít na schůzku, začne ji vydírat tím, že zveřejní obsah jejich komunikace, zaslané nahaté obrázky, bude chtít vrátit dárky atd. 4. etapa osobní schůzka První osobní kontakt bývá nevinný; predátor se snaží o prohloubení vztahu dárkem, službou nebo slibem něčeho, po čem oběť bezvýhradně touží a tím jen potvrdí svůj statut exkluzivního kamaráda. Sexuální útok bývá odsunutý až na další schůzku, kde se ke zneužití přidá vyhrožování dítěti tím, že se všichni všechno dozvědí, že to bylo na jeho přání a manipulace pokračuje. Často se dětská oběť touto cestou dostává na scénu komerčního sexu a často také přivádí své další kamarády a je tak zapletené do celé organizované sítě zneužívání dětí. Evropská studie již v roce 2004 ukázala, že čeští teenageři na rozdíl od evropských na internetu mnohem více riskují a 3x častěji si domluví schůzku s cizí osobou přes Internet. Je třeba si uvědomit, že následky virtuálního nebezpečí mají závažný dopad na duševní zdraví dětí a mladistvých. Podle Price a Dalgleishe z roku 2010 je dopad nejčastěji v oblasti emocionality a behaviorálního chování: HNĚV, VZTEK 89 % SMUTEK 75 % TRAPNOST 48 % STRACH 48 % POCIT OHROŽENÍ 42 % SEBEPOŠKOZOVÁNÍ 2 % SNÍŽENÉ SEBEVĚDOMÍ 78 % NÍZKÉ SEBEHODNOCENÍ 70 % DOPAD NA ŠKOLNÍ PROSPĚCH 35 % DOPAD NA ŠKOLNÍ DOCHÁZKU 28 % DOPAD NA VZTAHY V RODINĚ 19 % 14 15

9 16 Ve stejném roce byl uskutečněný i druhý výzkum Hinduji a Patchina, zaměřený na následky rizikové virtuální komunikace zejména se zaměřením na rozvoj násilí namířeného proti sobě samému (sebevražedné chování). Vážné myšlenky na sebevraždu přiznalo 20 % mladistvých a 19 % dokonce uvedlo, že se pokusilo o sebevražedný pokus. Výsledky ukázaly, že mezi oběťmi rizikové virtuální komunikace je hyperaktivita, rozvoj rizikového chování zejména kouření, ale také konzumace alkoholu a užívání drog, a promiskuitní chování často v souvislosti s drogovou epizodou. Sexuální zneužití je hrubým útokem na dítě, znásilněním jeho základních práv, ale také porušením Charty sexuálních práv (Valencie 1987) a díky dlouhodobým následkům často v rozporu s prioritou WHO Sexuální a reprodukční zdraví. Sexuální zneužívání může být pro děti velmi matoucí. Pro dítě často znamená zranění důvěryhodným dospělým a dítě tak dostává informaci, že jediným způsobem, jak získat pozornost a lásku znamená, že se samo musí vzdát své sebeúcty nebo něčím obdarovat tuto osobu. Pokud není sexuální zneužití v dětství včas identifikováno a léčeno, mezi dlouhodobými příznaky můžeme diagnostikovat: zvýšenou úzkost posttraumatickou stresovou poruchu depresi a sebevražedné myšlenky špatná body image nízké sebevědomí sexuální poruchy rizikové chování Na základě dlouhodobých studií lze konstatovat, že zhruba jedna třetina sexuálně zneužitých dětí je asymptomatická. První světová zpráva o násilí na dětech a závěry regionální konzultace pro Evropu a střední Asii z roku 2005 ukazují, že v tomto regionu se děti stávají obětí sexuálního zneužití nejméně často, přesto je jejich počet enormně vysoký. Ukázalo se, že obětí sexuálního zneužití je jedno z pěti dětí a proto také Rada Evropy přijala v roce 2006 Program Děti a násilí. Jeho cílem je zejména zvyšování ochrany dětí a prevence. Proto je důležité dobře identifi kovat příčiny a možná rizika. Mezi příčiny sexuálního zneužívání v současnosti patří zejména: porucha emocionálního zdraví rodiny vztahové problémy (transgenerační přenos rodinných konstelací) nepřítomnost/nemoc partnerky, resp. nedostupná matka nízká odolnost rodiny ke stresu, komunikační blok, emocionální chlad osobní zkušenost rodičů s násilím klima společnosti s nedostatečně defi novanou prioritou nízká citlivost laické i odborné veřejnosti reklama, média apod. absence a nepřiměřenost vhodné sexuální výchovy nedostatečné sociální kompetence dětí a nedostatečné posilování jejich resilience Na základě znalostí příčin a rizik sexuálního zneužití lze formulovat programy primární prevence ve společnosti, komunitě, konkrétní škole a rodině. Pro včasnou detekci ohrožených dětí je nutná znalost indikátorů sexuálního zneužití. Mezi jednoznačné specifi cké indikátory lze zahrnout jen tři, z nichž přítomnost ejakulátu nemusí ve 100 % případů znamenat sexuální zneužití a tak 17

10 18 zůstává pouze gravidita a sexuálně přenosná choroba u dítěte jako jednoznačný indikátor. Specifické indikátory sexuálního zneužití: přítomnost ejakulátu dg sexuálně přenosné choroby těhotenství Nespecifické tělesné indikátory sexuálního zneužití: traumatické změny v oblasti genitálií, anusu nebo úst (ragády, fi sury, hematomy, petechie) tvar a stav hymenu změny v tonusu análního sfi nkteru přítomnost bradavic nebo herpes v perianální a perivulvární oblasti vaginální výtok nebo krvácení Nespecifické behaviorální indikátory sexuálního zneužití: poruchy chůze nebo sezení sexualizované chování odmítání se převlékat před ostatními nebo se účastnit pohybových aktivit enuréza, enkopréza problémy se spánkem, noční můry zvýšená úzkostnost impulzivita, záchvaty vzteku až agrese odtažité chování záměrné sebepoškozování a suicidalita problémy s učením poruchy příjmu potravy útěky z domova Každé dítě, u kterého byly detekovány nespecifické indikátory, je zranitelné a mělo by se mu dostat odborné pomoci v rámci programu sekundární prevence, protože evidentně má nějaký problém. Terapie obětí sexuálního zneužití je velmi náročná, předpokládá integraci psychoterapie (první pomoc herní techniky, kreslení, vyprávění), kognitivně-behaviorální terapie (pro zvládání úzkosti a strachu), rodinné terapie (s cílem odstranění patologické příčiny traumatu v prostředí dítěte s návaznou terapií dynamiky vztahů), skupinová terapie a farmakoterapie (antidepresiva). Právě s ohledem na celoživotní trauma dětských obětí sexuálního zneužití a vysoké ekonomické náklady pro společnost má prevence sexuálního zneužívání jasnou prioritu. Etiologie je multifaktoriální a tomu musí odpovídat východiska prevence na úrovni společnosti, konkrétní komunity, školy a rodiny. Pro děti je klíčovou kompetencí schopnost obrany, nikoli pouhé slovní veto, jak ukazují nejnovější poznatky z evropských zemí. Dnes se doporučuje rodičům, aby svému dítěti s ohledem na jeho věk, osobnost, vývoj a sociální dovednosti připravily tzv. osobní bezpečnostní plán. Rodiče, ale v jisté paralele i škola, komunita a společnost si musí nejprve položit několik zásadních otázek. Odpovědi jim pomohou ke konstrukci osobního bezpečnostního plánu, který by si každé dítě mělo osvojit jako každou jinou sociální kompetenci např. formou hry. Jaká existují rizika pro dítě? Je třeba identifi kovat reálná rizika sexuálního zneužití v různých prostředích a situacích, určit jejich míru. 19

11 20 Jak to říct dítěti? Je třeba zvolit otevřenou, věku přiměřenou komunikaci, ve které se nelze vyhýbat žádným odpovědím na dětské otázky. Jak může rodič pomoci dítěti? Je vhodné, když rodič uvede nějaké podobné příběhy sexuálního zneužití např. ze svého dětství, sousedství, fi lmu apod. Jaká je role dítěte? Záleží na věku a vývoji dítěte, odborníci ale vždy doporučují, aby si dítě novou dovednost nacvičilo v rámci nějaké smyšlené hry např. během nedělní vycházky. Co musí dítě znát? Každé dítě by mělo znát mít v mobilu naprogramováno telefonní číslo na policii a důvěryhodnou známou, ale vždy dostupnou osobu pro případ nepřítomnosti rodiče. Další zdroje informací? Rodiče i děti mají vědět, že ve stavu akutní nouze existuje pomoc v komunitě a měli by znát také jejich telefonní číslo a popř. vědět, kde se nachází, aby tam mohli dojít. Zkušenosti s některých zemí ukazují, že konkrétně vypracované osobní bezpečnostní plány dětí snižují reálné naplnění rizika a proto se nově zavádí i do škol v rámci školních bezpečnostních plánů v rámci prevence násilí, šikany a sexuálního obtěžování. Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku V roce 2012 byla uskutečněna epidemiologická deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku (9 12 let) navštěvujícími základní školu na území České republiky. Sledovaný soubor tvořilo 590 respondentů žáků navštěvujících 5. ročník základní školy v jednom ze sedmi krajů. Jsou zastoupeny následující kraje uváděné v pořadí dle počtu respondentů: olomoucký kraj (22,5 %), ústecký kraj (21,7 %), středočeský kraj (20,2 %), hl. m. Praha (13,7 %), zlínský kraj (12,7 %), jihomoravský kraj (4,9 %) a kraj pardubický (4,2 %). Charakteristika souboru na obr. č. 1 této kapitoly. Nerovnoměrné zastoupení respondentů v krajích a sběr dat v uvedených krajích je důsledkem sběru citlivých dat, pro který se nepodařilo vždy získat pochopení a souhlas. Počet respondentů středního školního věku dosahující počet šesti set je vlastně úspěchem týmu tazatelů a jejich spolupracovníků z řad pedagogů, bez nichž by sledovaný soubor takového rozměru ani ve snu nedosáhl. Z celkového počtu respondentů je 327 dívek, to je 55,4 % a 263 chlapců, což představuje 44,6 %. Průměrný věk respondentů je 11,1 roků. Metodou práce bylo dotazníkové šetření. Dotazník byl anonymní, dobrovolně dětmi vyplňovaný a obsahoval 36 otázek týkajících se osobní zkušenosti s nepříjemným zážitkem týkající se sexu a sexuality v reálném i virtuálním světě, informovanosti dětí o sexuálním zneužívání a o obraně proti sexuálním predátorům, také 21

12 Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku o vlastním těle a zdrojích poučení. Děti byly instruovány o způsobu vyplňování; sběr dat proběhl v měsíci červnu 2012 před koncem školního roku, tedy na samém konci 5. ročníku všech respondentů. Odpovědi žáků 5. ročníků týkající se poučení a jeho zdrojích vypovídají tedy o období předškolního a mladšího školního věku, ve škole se týkají osnov v plném rozsahu na I. stupni školní docházky. Data byla v uzavřených obálkách předána k matematicko statistickému zpracování na SZÚ v Praze a základní výsledky jsou poprvé prezentovány v této publikaci formou grafů. Čtvrtina dětí (73,6 %) uvedla, že se cítí zcela zdráva, necelá čtvrtina pak uvedla, že má drobné obtíže (23,7 %), 1,4 % dětí uvedlo, že jsou vážněji nemocné a 1,2 % uvedlo, že se cítí vyloženě nebo převážně špatně. S návštěvou psychologa nebo dětského psychiatra má osobní zkušenost 17,8 % respondentů, ale 3,7 % jedenáctiletých dětí uvedlo, že potřebu návštěvy psychologa či psychiatra někdy pocítilo. Není téměř žádný rozdíl mezi chlapci a dívkami. Charakteristiku rodiny představujeme na následujících vybraných charakteristikách: 52,7 % dětí se věnuje aktivně spolu s rodiči sportovním aktivitám, 76,3 % dětí spolu s rodiči často navštěvují své příbuzné, známé a přátele, 54,4 % dětí doma mohou navštěvovat a navštěvují kamarádi, 23,1 % dětí má rozvedené rodiče, 21,7 % má nevlastní sourozence a 11,2 % dětí žije v rodině, ve které se dlouhodobě řeší nějaký problém. Rozdíl mezi chlapci a dívkami je v řádu desetin procenta a je tudíž nevýznamný (obr. č. 2 této kapitoly). Existenci a řešení dlouhodobého problému uvedly signifi kantně častěji děti žijící v jihomoravském kraji, nejméně naopak v kraji zlínském, pardubickém a v hlavním městě. Porovnání mezi kraji je problematické, může být ovlivněné jiným společenským klimatem, odlišnou citlivostí rodičovské i dětské populace a také životním stylem rodin. Tři čtvrtiny dětí považují svoji rodinu za stejně šťastnou jako jsou ostatní rodiny (74,1 %), 19 % dětí považuje svoji rodinu za šťastnější, ale existuje skupina 6,8 % dětí, které svoji rodinu považují za méně šťastnou než jsou ostatní. Ač se jedná o subjektivní názory a pocity dětí, lze se domnívat, že jejich kořeny mohou mít pro děti negativní konotace. Chlapci o něco častěji považují svoji rodinu za stejně šťastnou či šťastnější. Nepříjemný zážitek spojený se sexem nebo sexualitou si vybavilo 1,9 % jedenáctiletých dětí, ale až 8 % respondentů uvedlo, že neví zda takový zážitek má. Tedy jednoznačně negativní odpověď dalo jen devět dětí z deseti (obr. č. 3 této kapitoly). K nepříjemnému zážitku došlo dle výpovědi dětí nejčastěji v cizím prostředí, na internetu a mezi kamarády, nejméně pak v rodině a škole. Rozdíl mezi dívkami a chlapci je statisticky významný v kladné odpovědi na existenci nepříjemného zážitku spojeného se sexem nebo sexualitou, kde kladně odpověděl dvojnásobný počet dívek a výsledek je signifi kantní. Naopak více chlapců na rozdíl od dívek vyjádřilo svoji nejistotu. V negativních odpovědích jsou odpovědi srovnatelné. Zcela významný je rozdíl v místě, kde k tomu došlo: u dívek nejčastěji mezi kamarádkami a na PC, u chlapců v cizím prostředí (obr. č. 4 této kapitoly). K těmto výsledkům je třeba konstatovat, že zhruba před dvaceti lety si nepříjemný zážitek spojený se sexem nebo sexualitou vybavil zhruba stejný, zcela srovnatelný počet dětí shodné věkové kategorie. Existenci nepříjemného zážitku spojeného se sexem nebo sexualitou uvedlo statisticky významně více respondentů v ústeckém kraji 22 23

13 Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku (rizikový region), nejméně v jihomoravském a zlínském kraji (obr. č. 21 této kapitoly). Rozdíl mezi kraji ve smyslu potvrzení rizikovosti ústeckého kraje je signifi kantní a v dalším textu bude jasně potvrzený i v oblasti vyššího skóre rizik sexuálního zneužívání dětí. Odpovědi na otázku kdo ti poprvé řekl, jak přicházejí děti na svět jsou pro generaci dnešních rodičů překvapivé. Jen 60 % z nich dalo tuto informaci svým dětem jako první, tedy včas a přiměřenou formou; na druhém místě jsou již tradičně jako zdroj sexuální výchovy kamarádi s četností 11,4 %, na třetím místě je škola s 8,8 %, následuje jiný zdroj, blíže dětmi neurčený s relativně vysokou četností 7,1 %, knižní podoba 5,9 % a překvapivě PC na posledním místě s 5,4 % (obr. č. 5 této kapitoly). U dívek byli rodiče uvedení na prvním místě signifi kantně častěji než u chlapců, jak tomu již tradičně bývá po dlouhou dobu. Překvapivých odpovědí se nám dostalo na otázku, zda děti doma s rodiči používají vlastní označení pro oblast genitálií (penis a vagínu) v tom smyslu, že téměř šest dětí z deseti (58,6 %) uvedlo, že nikoli, že žádné pojmenování nemají, přesně jedna pětina uvedla, že pouze někdy a druhá pětina (20,2 %) uvedla, že takové označení či pojmenování pro penis a vagínu v rodině mají a běžně je používají (obr. č. 6 této kapitoly). Není významný rozdíl mezi dívkami a chlapci. Tato data se oproti výsledkům předcházejících studií příliš nezměnila. Spokojenost dětí s informacemi, které získaly od svých rodičů a týkají se vztahů mezi dívkou a chlapcem (první rande, jak říct, že se líbí, první pusa, jak se k sobě vzájemně chovat) je poměrně vysoká; úplně spokojených je 48,1 % dětí, částečně spokojených téměř čtvrtina (23,6 %), spíše nespokojených je 13,7 % a nespokojených je 8,1 % páťáků (obr. č. 7 této kapitoly). Negativní znaménko na straně spokojenosti dominuje u pětiny souboru a to právě ve věku prvních milostných záchvěvů a touto optikou již výsledek zdaleka nevypadá tak růžově, jako na první pohled. Se spokojeností dětí s informacemi od rodičů, které se týkají sexuality a sexu včetně informací o riziku sexuálního útoku nebo zneužívání dětí je to zcela jiné. Zde je spokojená jen větší třetina respondentů (37,3 %), čtvrtina je spíše spokojená (24,7 %), ale až 18,8 % dětí je spíše nespokojených a 12,7 % je zcela nespokojených (obr. č. 7 této kapitoly). U dívek převažuje tradičně větší míra spokojenosti, ale rozdíl není statisticky významný. Je třeba konstatovat, že míra spokojenosti a počet spokojených dětí středního školního věku s informacemi o vztazích, sexualitě a sexu postupně přibývá, před 50 lety byla spokojená zhruba čtvrtina dětí, před dvaceti lety třetina dětí. Přesto téměř třetina dětí na konci I. stupně školní docházky je nespokojená s informovaností na toto závažné téma, což je mimo jiné i v příkrém rozporu se stále časnějším nástupem puberty. Jen polovina sledovaného souboru jedenáctiletých dětí se domnívá, že ví, co je sexuální zneužívání dítěte a ví jak se mu bránit (52 %), necelá pětina souboru jasně deklarovala, že to neví (18,6 %) a 28,5 % dětí připustilo, že by si vědělo rady jen v některých situacích (obr. č. 8 této kapitoly). Jasnou představu mělo více chlapců a rozdíl je signifi kantní. I v této oblasti došlo ke zlepšení, ještě před dvaceti lety nevědělo plných 80 % jedenáctiletých dětí co se skrývá pod termínem sexuálního zneužití. V dalších otázkách byl ukrytý cíl identifikovat, co děti vnímají jako sexuální zneužití. V této souvislosti došlo k velmi překvapujícímu zjištění, že děti opravdu nevědí, co všechno se skrývá za sexu

14 Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku álním zneužitím. Jen polovina souboru ví, co to je exhibicionista (49,8 %), expozice dítěte pornografií (63,5 %), doteky na prsou nebo genitáliích (85,4 %), nucení dítěte dotýkat se jeho genitálií (84,2 %), nabídka peněz za sex (79,2 %), zaslání nahaté fotografi e přes PC (79,7 %), pohlavní styk s cizí dospělou osobou (85,4 %), pohlavní styk se známou dospělou osobou (71,2 %), pohlavní styk s rodičem nebo sourozencem (76,4 %), líbání bez souhlasu dítěte (61,7 %). Výsledky prezentuje obrázek č. 9 této kapitoly. Tato data jsou velmi zásadní a měla by tvořit východisko pro prevenci sexuálního zneužívání dětí. Signifikantní jsou odpovědi jedenáctiletých respondentů na otázky o tom, zda pohlavní styk s cizí, známou osobou nebo rodičem je sexuální zneužití a klesající tolerance směrem k osobám známým a příbuzným je výmluvná. V těchto otázkách nebyl shledán víceméně žádný větší rozdíl mezi dívkami a chlapci. Velké rozdíly mezi kraji jsou v povědomí dětí o tom, co je sexuální zneužití a jak se mu bránit. Nejlépe dopadla informovanost dětí ve zlínském a středočeském kraji, nejhorší byla naopak v hlavním městě a kraji pardubickém (obr. č. 22 této kapitoly). Na otázku, zda se něco z výše uvedeného dítěti přihodilo v reálném světě, 2,5 % jedenáctiletých dětí odpovědělo kladně a 5,8 % uvedlo, že neví (obr. č. 10 této kapitoly). V této souvislosti je třeba konstatovat, že téměř desetiprocentní kladná odpověď respondentů ve věku 11 let odpovídá konstrukci evropské i české epidemiologii dat týkajících se sexuálního zneužití. Jestliže na přelomu dětství můžeme konstatovat, že každé 10. dítě má osobní zkušenost, pak lze předpokládat, že za celé období dětství tato četnost naroste do uváděných jedno dítě z pěti. Rozdíl v osobní zkušenosti mezi dívkami a chlapci je statisticky významný. Dívky takovou zkušenost uvedly častěji (3,3 %) než chlapci (1,5 %) a nejistou odpověď všichni téměř shodně s četností 5,7 5,8 %. Tato čísla se s postupem času nemění. Lze tak konstatovat, že počet sexuálně zneužívaných dětí viděno optikou dětí středního školního věku stále osciluje kolem magických 10 %. Jisté je, že ke změně dochází, ale nikoli v četnosti, ale ve změně forem a modelů sexuálního zneužití. Nejvíce osobní zkušenosti s chováním naplňujícím definici sexuálního zneužití mají jedenáctileté děti v ústeckém kraji, následuje kraj zlínský, středočeský a olomoucký. Výmluvným výsledkem výchovného působení rodiny i školy včetně rozmanitých preventivních programů je, že jen necelá polovina jedenáctiletých dětí ví, co má udělat, když mu něco obdobného hrozí (48,3 %), ale pětina neví a netuší vůbec nic (18,5 %) a 31 % respondentů, tedy zhruba třetina si není jistá a neví co přesně v které situaci (obr. č. 11 této kapitoly). Mnohem jasnější představu o své ochraně mají chlapci než dívky a rozdíl je signifi kantní. Téměř dvě třetiny respondentů se domnívají, že sexuální výchova ve škole jim poskytla dostatek informací o lidském těle, pohlavním vývoji, antikoncepci a ochraně před sexuálně přenosnými chorobami (64,9 %), ale 27,5 % dětí uvedlo, že informace byly naopak nedostatečné a 4,2 % žáků 5. ročníků uvedlo, že tomu tak prozatím nebylo vůbec (obr. č. 12 této kapitoly). Většina žáků 5. ročníků se domnívá, že sexuální výchova patří do školy a měla by dětem poskytovat informace ve věku 9 15 let (obr. č. 13 této kapitoly). Téměř polovina dětí by uvítala, kdyby sexuální výchovu vedl odborník (obr. č. 14 této kapitoly). Pro odborníka se přihlásilo signifikantně více chlapců. Také v oblasti sexuální výchovy zařazené do osnov školního kurikula došlo viděno dětským pohledem k výraznému 26 27

15 Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku zlepšení, ač jistá míra nespokojenosti přetrvává. Je třeba přiznat, že informovanost a poučení ze strany učitelů je lepší než tomu bývalo, nicméně za situace stále klesajícího věku nástupu puberty může být situace v přísunu informací vlastně identická. Z výsledků se zdá, že zřejmě jedna třída sexuální výchovu neměla zařazenou na I. stupni vůbec. Největší míra spokojenosti dětí se sexuální výchovou ve školách je v pardubickém kraji a nejnižší v hlavním městě a v olomouckém kraji. Zajímavý výsledek uvádí výsledek studie zaměřený na identifikaci zdroje informovanosti a poučení z oblasti vztahů, erotiky, sexuality a sexu. Na prvním místě s četností vyšší než 50 % jsou snad poprvé uvedeni rodiče, kteří tedy předstihli kategorii kamarádů, kteří skončili na druhém místě a opět s překvapením se na třetím místě umístili učitelé oproti dříve uváděné TV, známým a knížkám. Pro pětinu chlapců je nejčastějším a prvním zdrojem poučení PC a tento trend se zvyšuje zejména s věkem (obr. č. 15 této kapitoly). Plné třetině dětí (35,3 %) vadí obhroublé vtípky a průpovídky na téma sexu, které lze defi novat jako sexuální obtěžování; na druhou stranu je třeba dodat, že téměř polovině dětí nevadí vůbec (41,5 %) a toto číslo může být lakmusovým papírkem citlivosti dětí vůči informačnímu boomu na téma sex v médiích a nových technologiích (obr. č. 16 této kapitoly). Takové chování více vadí dívkám než chlapcům a rozdíl je statisticky významný. Vůči narážkám na postavu je citlivá většina sledovaného souboru; jako nepříjemný zážitek, který dítěti vadí jej charakterizují dvě třetiny dívek a polovina chlapců (obr. č. 17 této kapitoly). Sexualita a sex je častým obsahem komunikace v reálném světě pro 30,5 % jedenáctiletých dětí a není rozdíl mezi chlapci a dívkami, zatímco ve virtuálním světě se stává častým námětem jen pro 10 % jedenáctiletých, ale signifi kantně častěji pro chlapce. I další otázky byly zaměřené na rizikové chování dětí ve virtuální realitě. Osobní schůzku si přes PC domluvilo 5,9 % jedenáctiletých, přičemž jen 2,9 % dětí na schůzku opravdu šlo, signifikantně častěji chlapci. Svoji nahatou fotografi i na vyžádání od cizí osoby zaslalo 4,4 % respondentů, více dívky; svoji webovou stránku má 34,6 % respondentů bez rozdílu mezi dívkami a chlapci. Osobní zkušenost s kyberšikanou uvedlo 12,2 % a 13,1 % si není jisto, neví, zda šlo o kyberšikanu, osobní zkušenost mají častěji chlapci. Je zarážející, že dokonce každé desáté dítě má zkušenost s kybergroomingem (9,2 %), více dívky. Četnost rizikové virtuální komunikace představuje obrázek č. 18 této kapitoly. Je to právě oblast rizikové virtuální komunikace dětí prostřednictvím nových technologií, která je zatížena relativně vysokým rizikem sexuálního zneužití dětí, a jak ukazují dostupné studie, jsou to právě české děti, které jsou v Evropě nejméně vybavené dostatečnými informacemi na svoji ochranu ve virtuálním světě, a proto relativně více riskují. Sex jako časté téma virtuální komunikace je nejčastější mezi jedenáctiletými dětmi v olomouckém kraji, naopak nejméně často v jihomoravském a středočeském kraji. Svůj web má překvapivě více než polovina respondentů z ústeckého kraje, následuje kraj středočeský a hlavní město Praha. Nejméně často si web zakládají jedenáctiletí školáci v pardubickém, olomouckém a zlínském kraji. S kyberšikanou má zkušenost pětina pražských respondentů, o něco méně zlínští školáci a nejméně pak respondenti z jihomo

16 Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku ravského a olomouckého kraje. S kybergroomingem mají opět nejvíce zkušeností respondenti z ústeckého kraje, ale také z kraje olomouckého, nejméně pak jihomoravští a pardubičtí školáci. Pro zhruba dvě třetiny dětí existuje v jejich životě osoba, které se raději vyhýbají (12,2 % dětí se tak chová často, 57,1 % jen někdy), pouze 1,5 % dětí uvedlo, že takovou osobu neznají, ostatní necelá třetina se tak chová jen zřídka (obr. č. 19 této kapitoly). Rozdíl mezi dívkami a chlapci je nezřetelný. Zajímavý výsledek uvádí odpovědi na otázku, zda dítě zná někoho, kdo zažil něco nepříjemného v souvislosti se sexem (obr. č. 20 této kapitoly). Jednoznačnou kladnou odpověď dalo 12,2 % respondentů, ale 29,2 % respondentů uvedlo, že neví a ukázalo se, že jednoznačně negativní odpověď dala jen větší polovina (57,1 %). Odpovědi dívek a chlapců se liší ve prospěch mnohem častější negativní odpovědi chlapců a nejisté odpovědi dívek. V ústeckém kraji zná třetina respondentů někoho, kdo zažil něco nepříjemného v souvislosti se sexem a pětina si není jistá, tedy jen polovina souboru nikoho takového nezná a tento výsledek v porovnání s ostatními kraji je statisticky významný. Na druhém místě je kraj zlínský a na třetím olomoucký kraj. Naopak data svědčící o nejlepším výsledku jsou typické pro kraj jihomoravský, středočeský a hlavní město Praha. Závěrem je třeba konstatovat, že se znalostí podmínek sběru dat a chování dětí středního školního věku, existuje jistý předpoklad, že část dětí, kterým chybí jasné informace odpovídaly častěji neurčitě a některé nepřiznaly osobní zkušenost, ale mohou být příčinou nárůstu nejisté odpovědi u poslední otázky. Výsledky této studie potvrzují praxi krizových center a poradenských pracovišť, že se mění rizika sexuálního zneužití a tomu odpovídajícím způsobem i realita forem sexuálního zneužití v reálném životě. 21. století přineslo do praxe častější intrafamiliální model sexuálního zneužívání chlapců a současně se častěji vyskytuje extrafamiliální model sexuálního zneužití dívek, přibývá tzv. falešného nařčení jedním z rodičů v rámci rozvodových a porozvodových sporů a zcela zásadním způsobem narůstá počet dětí ohrožených v elektronickém světě. I výsledky této studie jednoznačně ukazují, že těžiště rizik se významně přesouvá z reálného do virtuálního světa, přičemž nelze rizika reálného světa podceňovat. Zde je velkým problémem skutečnost, že děti jsou počítačově mnohem více gramotní než většina rodičů a učitelů, čímž trpí jasné vymezení hranic pro práci na PC a důsledná kontrola. Je samozřejmé, že i děti staršího školního a adolescentního věku se stávají obětí sexuálního zneužití, čímž se jeho četnost v populaci zvyšuje. V této souvislosti je třeba připustit, že stoupá počet adolescentů na scéně komerčního sexu. Všichni žáci, kteří vyplnili dotazník, dostali informaci o ochraně před sexuálním zneužitím

17 Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku 32 Ochrana před sexuálním zneužíváním TADY DOMA, VE ŠKOLE, NA ULICI TAM V MOBILU, NA INTERNETU 1. Dávej si pozor na neznámé osoby, 1. Dávej si pozor na to, kdo tě které tě mohou oslovit s vymyšleným osloví a co ti píše na Internetu. příběhem např. že tě chtějí odvézt Všechno nemusí být a často ani za rodiči nebo potřebují klíče apod. nebývá pravda. 2. Nenech se oklamat sliby, dárky nebo 2. Nenech se oklamat sliby, dárky nabídkou přátelství od žádné cizí nebo přátelstvím, které ti neznámá ani známé osoby. osoba ve virtuálním světě nabízí. 3. Pamatuj si, že není normální, když 3. Pamatuj si, že není normální, když někdo chce utajovat za každou cenu někdo chce tajit za každou cenu váš vztah nebo to co spolu děláte, kam vaši internetovou komunikaci nebo spolu chodíte, co si říkáte. vztah, který mezi vámi vznikl. 4. Měj pod kontrolou informace, 4. Měj pod kontrolou informace, které o sobě i své rodině někomu které na Internetu nebo v mobilu sděluješ, hlavně pak někomu, koho píšeš o sobě a své rodině jen rodiče neznají. známému z Internetu. 5. Nikomu neznámému neříkej osobní 5. Nikomu na Internetu nepiš osobní data, data včetně adresy a způsobu života svoji adresu, ani informace o rodičích rodiny. a nezveřejňuj také svoje fotografi e. 6. Na žádnou schůzku s někým koho 6. Když si domluvíš schůzku přes rodiče osobně neznají, nechoď bez Internet, nechoď na ní sám/sama a jejich vědomí řekni o ní rodičům. 7. Měj přesně vytčené osobní a intimní 7. Své osobní a intimní hranice si hranice a vyžaduj, jejich respekt hlídej i na Internetu, nepřijímej ani od všech lidí a za všech okolností. neodesílej materiál sexuální povahy. 8. Nezapomeň, že máš právo říct NE 8. Nezapomeň, že máš právo odmítnout každé osobě, která se tě dotýká Internetovou komunikaci, ve které někdo na těle. dělá narážky na tvé tělo a tvoji sexualitu. 9. Nedovol, aby tě někdo přinutil 9. Odmítej prohlížet odkazy na webové k prohlížení pornografi e nebo přiměl stránky s pornografií a lechtivými fotografiemi, sledovat jeho sexuální aktivitu. sdělování pocitů při jejich prohlížení a návod na následování. Realizováno v rámci projektu Systémová prevence násilí na dětech se zaměřením na sexuální zneužívání 2012 UK-3.LF Vaníčková Obr. 1 Charakteristika souboru 33

18 Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku Obr. 2 Domov Obr. 3 Nepříjemný zážitek spojený se sexem nebo sexualitou 34 35

19 Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku Obr. 4 Místo nepříjemného zážitku Obr. 5 Osoba, která poprvé sdělila, jak děti přicházejí na svět 36 37

20 Deskriptivní studie mezi dětmi středního školního věku Obr. 6 Vlastní pojmenování denitálií Obr. 7 Spokojenost s informacemi o vztazích a sexu 38 39