Federace dětských domovů ČR. BULLETIN č. 64

Transkript

1 Federace dětských domovů ČR BULLETIN č. 64 Vychází na jaře 2003

2 V tomto bulletinu č. 64 jsou publikovány příspěvky referujících na semináři FDD ČR v Luhačovicích na podzim roku 2002 na téma Násilí na dětech a jeho důsledky na chování dětí v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy, informace FDD ČR a překlady zahraničních článků z oblasti náhradní výchovy. Bulletin setřídil a připravil do tisku Mgr. Dalibor Křepský FDD ČR, vychází

3 Obsah Hranice JUDr. Josef Holman, soudce Okresního soudu ve Zlíně 4 Inštitucionálna výchova a násile PhDr. Albín Škoviera, Pedagogická fakulta UK v Bratislavě 7 Některé nenápadné formy násilí Marie Semelová, vedoucí OPD OkÚ ve Zlíně 11 Některé nenápadné formy násilí PhDr. Marie Pechová, klinická psycholožka, Zlín 15 Zkušenosti z práce vedoucího SVP PhDr. Zdenka Marková, vedoucí Střediska výchovné péče s poruchami chování, Zlín 18 Týrané dítě z pohledu práce v dětském výchovném ústavu Mgr. Jiří Vodák, ředitel Dětského výchovného ústavu v Bystřici pod Hostýnem 20 Důsledky zkušenosti s násilím z primární rodiny u dívek s nařízenou ústavní výchovou Mgr. Jana Kadlecová, psycholožka Dětského výchovného ústavu v Olomouci Sv. Kopečku 22 Násilí na dětech PhDr. Bedřich Kostlán, ředitel Dětského diagnostického ústavu v Bohumíně 26 Středisko výchovné péče pro děti a mládeţ v Kroměříţi PhDr. Dagmar Cruzová, vedoucí SVP pro děti a mládež v Kroměříži 28 Hodnotící zpráva z republikového finále dětí z DD ČR v lehké atletice, malé kopané a odbíjené Mgr. Jiří Hart, místopředseda FDD ČR 33 Výsledková listina Sportovních her DD finále ČR Mgr. Jiří Hart, místopředseda FDD ČR 36 Nejmilejší koncert 2003 Božena Hrazdirová, členka výboru FDD ČR 44 Informace ze 45. mezinárodního kongresu FICE v Berlíně 17. aţ PhDr. Vlasta Hrdličková, členka výboru FDD ČR 45 3

4 Hranice JUDr. Josef Holcman, soudce Okresního soudu ve Zlíně Moje přednáška a následně článek by se měl zabývat tématem týrané děti. Přesto jej tak nenazývám, protoţe násilí na dětech a jejich týrání, někdy doslova mučení, má své příčiny a samozřejmě následky, tudíţ je třeba hledat jisté hranice. Asi si musíme všichni, kdoţ se ve své práci potkáváme s defektní výchovou dětí, přiznat, ţe řešíme spíše ty následky. Příčiny jenom výjimečně. Nedávno se mě jeden lékař dotázal jak je moţné, ţe matka, která způsobila smrt svého dítěte, která je debilní a která není schopna děti vychovávat, můţe rodit dál, a jak je moţné, ţe je souzen ten, který smrt dítěte nezavinil. Jak vlastně pracujete, vy soudci? Nezmohl jsem se na nic jiného, neţ se ho optat, zda by byl schopen pracovat ve své stomatologické ordinaci s nástroji, jejichţ rok výroby je 1961 (trestní zákon) nebo 1963 (zákon o rodině) či 1964 (občanský zákon). Ano, my soudíme třináct let podle socialistických zákonů, i kdyţ novelizovaných. Pochopitelně, ţe za tu dobu, co pracuji jako soudce, jsem se nepřímo setkal s násilím na dětech. I kdyţ jejich rodiče jsou většinou před soudem hodní a sám na sebe nikdo nic nepoví. Já musím bohuţel konstatovat, ţe ač bývají rodiče poučeni, ţe jsou povinni říkat pravdu, tak je to dost často naopak, oni jsou sice přesvědčeni, ţe říkají pravdu, ale to je jejich pravda, která je pro toho druhého lţí. Málokdy se stane, ţe rodiče, nebo bych měl správně psát účastníci soudního řízení, se v něčem shodují. A právě v tom je šance, ţe zjistíme něco, co by jinak zůstalo utajeno. Dozvíme se o nechutnostech, případně o protizákonném jednání tehdy, kdyţ to účastníci řízení na sebe před soudem ve vzteku poţalují. Pan P. píše z výkonu trestu prosby, abychom jeho děti nechali v domově, ţe to je jejich jediná záchrana, ţe jejich matka, ta zmije, se s ním rozvedla proto, aby si domů vodila chlapy, pila s nimi a děti mlátila. A skutečně, jednoho dne přišel návrh na vydání předběţného opatření, o kterém musí soud rozhodnout do 24 hodin a jako důkaz byly předloţeny fotografie jedné z dcer, která na sobě měla rudé, modré a fialové fleky. Dítě bylo nalezeno večer, v dubnu, na ulici, úplně nahé a podchlazené. A zpráva o tom, ţe matka pije. Městská policie neměla jinou práci, neţ dát tyto fotografie novinářům, druhý den se to dobře prodávalo na stáncích. Dcery ve věku dvou a čtyř let byly umístěny do péče Dětského centra. Matka hodnocena jako alkoholička, jednoduchá osobnost, často střídající známosti. Tímto postupem se vytvořil na ten případ náhled, který tak byl dopředu jasný. I kdyţ ţivot není černobílý. Děti taková matka - ústav! Tečka. Jenţe: otec dětí byl alkoholik a loupeţník a on to byl, kdo první zavedl násilí v rodině. Korunu domů nepřinesl. Mlátil manţelku a ta si našla ochránce. Nebyla to alkoholička, napila se po dlouhé době zrovna v ten den, přišla s dětmi v pět hodin, nachystala je ke koupání a kdyţ ta mladší utekla na chodbu, tak jí namlátila mokrou rukou. Napitá, hysterická, v afektu. Přesto obě děti velmi dobře komunikovaly s psychologem a chtěly se vrátit k mamince. Ta je pravidelně navštěvuje, platí ošetřovné a má byt přichystána k návratu dcer. Pravidelně dochází k psychiatrovi, se kterým vzorně spolupracuje. Sousedi si na ni nikdy nestěţovali a vţdy ji hodnotili jako matku, která se navenek o děti vzorně starala. To je stručný a zjednodušený pohled na jednu věc ze dvou stran. Máte dvě moţnosti: nechat děti v ústavu, nebo je vrátit matce. Rozhodněte si to sami a poloţte si se mnou otázku kde je ta hranice, kdy zápory rodinné výchovy převálcují její 4

5 klady a nejen to. Hranice, kdy pozitiva ústavní výchovy převýší výchovu dětí v rodině. A jak to zjišťovat a jak to hodnotit? Manţelé B. měli dvě děti. Mladší, dvouleté jim bohuţel zemřelo. Dostalo horečky a já nevím, kdo má jaký podíl viny na její smrti. Kaţdopádně matce i otci zemřelo doma, protoţe nepřijela zdravotní pomoc. Rodiče svalují vinu na lékaře, třikrát telefonovali na pohotovost, ale nikdo nepřijel. Záchranná sluţba má také svoje argumenty: matka na pohotovost telefonovala v minulosti víc neţ je normální a často zbytečně. V tu noc telefonovala jen jednou a v tu chvíli nebyla k dispozici sanitka. Oba rodiče jsou mentálně retardovaní a nejsou schopni rozpoznat potřeby dítěte. Pravdu můţe zjistit jen soud. Můţe a nemusí. Obě strany budou mít svoji pravdu. Já to ale říkám kvůli jiné věci: je tady druhé, čtyřleté dítě. Nařídit mu ústavní výchovu či nikoliv? Matka je agresivní, vzteklá a bije manţela, tedy otce dítěte. Opět: ţivot není černobílý. V tomto případě jde o prostou věc: kde je ta hranice, kdy má společnost či stát, potaţmo soud, právo dítě rodičům odebrat jenom proto, ţe nedostali do vínku víc rozumu, trpělivosti nebo opatrnosti? Domov domácí či dětský? Pan J. zase děti bil a pokud ne, tak na ně řval. Dlouhodobě. Neţ byl obţalován pro týrání. Pak se od rodiny odstěhoval a podal návrh na úpravu styku s dětmi, protoţe manţelka mu je nechce vydávat. Ale problém byl v tom, ţe děti k němu nechtěly jít. Bály se ho a měly z něj hrůzu. Tak to tvrdila manţelka a její rodiče. Při jednání u soudu, kam si matka vzala to nejmladší, tříleté dítě, to dítě od ní odběhlo, sedlo si otci na klín a doslova se s ním laskalo. Zapsal jsem to do protokolu. Otec tvrdil, ţe děti nemlátil, jenom občas rukou trestal, kdyţ byly neposlušné. V trestním řízení vyšlo najevo, ţe i on byl v dětství fyzicky trestán svým otcem a v podstatě jinou výchovnou metodu neznal. Jeho otec ovšem sám přišel na soud sdělit, ţe on netrestal, ţe to trestal dědeček. Tedy celým rodokmenem se táhne nit nepřiměřených fyzických trestů. Víme, jak se budou za dvacet let chovat tyto tři děti? Troufne si někdo říct, kdo je za to odpovědný? Myslím, ţe by bylo naivní chtít vymýtit fyzické ataky či tresty rodičů vůči dětem. Bylo by to pěkné, ale je to nerealizovatelné. Kde je však hranice mezi pohlavkem a týráním či ublíţením na zdraví? Víme, kolik takových neodhalených případů se denně odehrává kolem nás? Matka Zuzana z Prahy pálila svého dvouletého syna na genitáliích cigaretou a topila jej ve vaně tak, aby ho neutopila. Mentálně retardovaná ţena, která staršího syna uţ měla v ústavu. Na dotaz, proč to dělala, nebo kde na to přišla, odpověděla, ţe to viděla v televizi a chtěla to také zkusit, protoţe ji to vzrušovalo. V době, kdy tento, dlouhodobě stresovaný syn, byl svěřován do pěstounské péče do Zlína, porodila třetí dítě, rodila vţdy jinde a neustále se stěhovala, přičemţ u ní bylo prokázáno i uţívání drog. Má společnost právo říct ty uţ nebudeš mít dítě!? A kdo a jak by to měl kontrolovat? Paní S. dobře vychovala dnes devatenáctiletou dceru, která studuje. Její sedmiletý bratr se také velmi dobře učí, ale je vzpurný a má výbuchy vzteku. Děti mají dva otce a ten druhý, se kterým matka teď ţije, po práci chodí na pivo. Matka je však nezaměstnaná a pije ještě víc, neţ její druh. Denně je v bufetu na nádraţí od rána do večera a pije s těmi fousatými, co vozí v kočárcích ţelezo a prázdné sklínky od piva. Syn ji má rád ráno, kdyţ je střízlivá a kdy slíbí, ţe uţ nebude pít. Kdyţ ji potká odpoledne, tak přebíhá na druhou stranu ulice a nechce ji vidět. Matka je schopna pečovat o dítě, ale pokud nebude pít. Dítě do domova vzít či nevzít? Kdyţ otci je to v podstatě jedno? A kdo má právo nařídit matce, ţe se půjde léčit? Pokud nespáchá trestný čin, tak nikdo. A 5

6 nespáchala, respektive nepáchala dlouhodobě takový nenápadný trestný čin spočívající v tom, ţe deformovala syna kaţdodenně svými pády, odřeninami, ţvatláním, blábolením a ostudou před sousedy? Dovede někdo určit, jakým traumatem syn trpěl a jak se za matku styděl? Trestní zákon definuje trestný čin zanedbání povinné výţivy. V posledních letech kdosi vymyslel, ţe takový otec musí výţivné nezaplatit aspoň šest měsíců, aby to byl tento trestný čin. Jeden takový otec (a ne jeden, mnoţí se) neplatí tedy pět měsíců a šestý zaplatí, takţe se trestného činu nedopustí. A kdyţ uţ je pro takový trestný čin odsouzen, tak ve výkonu trestu v drtivé většině případů není pracovně zařazen, takţe dluh na výţivném mu narůstá a problém se neřeší, spíš naopak. Děti trpí nouzí, protoţe matka nemá na jejich výchovu dostatek finančních prostředků. Je to týrání dětí (případně jejich matek) či není? A proč příslušná ministerstva nedokáţí zajistit odsouzeným pracovní příleţitosti? Ptám se moţná společně s vámi, ptám se, protoţe stále více zjišťuji, ţe ţivot se skládá spíše z otázek neţ z odpovědí. Ty otázky je třeba klást s rozmyslem, ale důrazně, abychom na ně mohli najít racionální odpovědi. Abychom byli schopni hledat a v praxi určovat hranice a míry, o kterých jsem hovořil, protoţe násilí bohuţel plodí násilí. Ty hranice jsou v kaţdém případě individuální a je úkolem kaţdého z nás je poznávat, i kdyţ víme, ţe je nikdy spolehlivě poznat nemůţeme. V tom je však, paradoxně, smysl naší práce. 6

7 Inštitucionálna výchova a násilie PhDr. Albín Škoviera, Pedagogická fakulta UK, Bratislava Ak sa uvaţuje o násilí v súvislosti s náhradnou inštitucionálnou výchovou, spravidla sa hovorí o takých javoch ako je šikanovanie medzi deťmi, sexuálne zneuţívanie, fyzické či psychické týranie detí. Tieto témy sú vďačným mediálnym sústom. Nepochybne tu existujú a sú váţnym problémom. Tento problém je však štatisticky okrajový, väčšiny detí ţijúcich v detských domovoch, v reedukačných domovoch (výchovných ústavoch) pre deti a mládeţ a v špeciálnych základných školách internátnych (zvláštnych školách internátnych) a ich vychovávateľov či iných odborných pracovníkov sa dotýka iba nepriamo. V inštitucionálnej náhradnej výchove však existujú prvky násilia, ktoré zahŕňajú štatisticky oveľa väčšiu skupinu detí, len sú menej čitateľné a menej sa o nich hovorí. Ak postupujeme od najvšeobecnejšieho ku špecifickému, ide hierarchicky o tri základné vzájomne sa prelínajúce roviny, v ktorých tieto prvky môţeme identifikovať. Ide o koncepciu systému náhradnej inštitucionálnej výchovy (a spoluprácu inštitúcií, ktoré sa na realizácii náhradnej výchovy podieľajú), o systém práce konkrétnej inštitúcie a o vzťahový rámec života dospelých a detí v inštitúcii náhradnej výchovy. A. Koncepcia systému náhradnej inštitucionálnej výchovy. Má štyri fázy. Sú to: 1. Práca s dieťaťom a rodinou pred umiestnením dieťaťa až po jeho umiestnenie do náhradnej inštitucionálnej starostlivosti. V našich podmienkach zatiaľ štátny systém nezabezpečuje reálnu terénnu sociálnu prácu a ambulantnú pomoc, nie je vnútorne dostatočne prepojený, aby mohol jasne definovať hranicu, za ktorou je problém potrebné riešiť ústavnou výchovou, ale ani primerane nechráni dieťa Ak napr. dieťa so špecifickými poruchami učenia alebo s ADHD (LMD pozn. vydavatele) reaguje na prvky školského násilia zo strany učiteľa záškoláctvom, neriešime príčinné súvislosti, ale dôsledok. Nejde teda o systémové riešenie. Vytrhnutie dieťaťa, u ktorého sa v spojení so záškoláctvom veľmi rýchlo nabalia ďalšie poruchy správania z patologického prostredia je prvkom násilia. Deje sa spravidla proti vôli dieťaťa i vôli rodiča. 2. Umiestnenie dieťaťa do inštitúcie náhradnej výchovy. Aj tu sú čitateľné prvky násilia, ktoré majú systémový charakter. Ide o: a) Premiestňovanie detí z inštitúcie do inštitúcie V praxi stále pretrváva delenie detských domovov podľa veku. Dieťa počas 3 rokov môţe takto v jednom kraji prejsť troma zariadeniami. Inou, nie výnimočnou, situáciou je výchovný konflikt medzi dieťaťom a učiteľom spádovej školy resp. vychovávateľom, kde je premiestnenie exemplárnym potrestaním a riešením. b) Umiestňovanie súrodencov do rôznych zariadení (okrem prípadov, keď na to sú odborné dôvody). Jednak ide o rozdelenie súrodencov na základe veku alebo súrodencov, kde niektorí navštevujú špeciálnu základnú školu, jednak ide o rozdelenie, ktoré je spôsobené nedostatkom informácií o rodine. 7

8 c) Umiestňovanie detí do zariadení, ktoré koncepciou nezodpovedajú potrebám detí. Ide o také internátne typy zariadení, ktoré sú vnútorne nedostatočne štruktúrované s veľkým priestorom pre anonymitu a hromadné činnosti. Práve tu sa vytvára priestor pre mazáctvo, šikanovanie a zneuţívanie medzi deťmi. d) Umiestňovanie do zariadenia, ktoré zameraním nezodpovedá typu porúch správania dieťaťa. Ide predovšetkým o problém pri deťoch s rozličnými psychiatrickými diagnózami, ADHD a ďalšími poruchami správania nedelikventného charakteru. Nezvládajú ich v detských domovoch, nepatria do reedukačných domovov a nemajú o ne záujem profesionálne rodiny. e) Vytváranie bariér, ktoré sťaţujú kontakt dieťaťa s rodičom. Ide najčastejšie o dva spôsoby. Pri prvom sú deti umiestňované (bez odborných dôvodov) do zariadení, ktoré vo vzťahu k jeho rodinnému zázemiu nie je dobre dostupné, pri čom dôvodom je regionálne nevyváţená sieť zariadení, v druhom je limitujúcim faktorom reštriktívny prístup k návštevám. 3. Práca s dieťaťom počas jeho pobytu v zariadení. Medzi detskými domovmi, špeciálnymi základnými školami internátnymi (a odbornými učilišťami) a reedukačnými domovmi jestvujú výrazne odlišné ţivotné podmienky nielen pokiaľ ide o materiálne zabezpečenie, ale aj perspektívu zaradenia do spoločnosti. Zatiaľ čo napr. dieťa môţe byť v detskom domove aţ do osamostatnenia sa a maximálne do 25 rokov, v ďalších spomínaných typoch zariadení to býva do 18 rokov. Aj veľmi úzky a málo príťaţlivý výber v rámci profesijnej prípravy je formou násilia na deťoch. 4. Práca s dieťaťom po jeho odchode z inštitúcie náhradnej výchovy. Kritériom odchodu dieťaťa z reedukačných domovov a mentálne postihnutých detí z odborných učilíšť je vek resp. ukončenie ústavnej výchovy. Nie sú dostatočne zastúpené domy na pol ceste a tak sa dieťa neraz dostáva do svojho pôvodného prostredia, kam sme ho paradoxne počas trvania ústavnej výchovy práve pre jeho rizikovosť nepúšťali. B. Systém práce konkrétnej inštitúcie. Ide často nielen o skryté formy násilia voči deťom resp. o formy ich zneuţívania, ale aj násilia voči ich rodičom. Ide predovšetkým o: 1. nedostatočnú a neodbornú starostlivosť o deti, zanedbávanie ich rozvoja (s argumentom nie sú peniaze ) od záujmovej činnosti a vzdelávania aţ po pracovné zručnosti a návyky, 2. nejasné alebo prehnane reštriktívne pravidlá súţitia (málo motivujúce alebo výrazne manipulatívne odmeny a tresty, poniţujúce tresty), 3. preradenie dieťaťa so špecifickými poruchami učenia do špeciálnej základnej školy resp. dieťaťa napr. s ADHD do reedukačného detského domova, 4. vytváranie prekáţok pri vhodných kontaktoch s rodičmi a kamarátmi detí, netaktné a hrubé vyjadrovanie sa o rodičoch dieťaťa, 5. ideové zneuţívanie detí (od povinných náboţenských aktivít po vystupovanie detí na akciách politických strán), 6. nerešpektovanie súkromia detí a ich intimity (od otvárania a čítania korešpondencie, neodborné zverejňovanie ľahko identifikovateľných údajov o dieťati, čítania denníka bez súhlasu dieťaťa aţ po kontrolu dospievajúcich 8

9 dievčat napr. pri sprchovaní mladým vychovávateľom a obdobnú kontrolu dospievajúcich chlapcov mladou vychovávateľkou), 7. vlastnícky postoj k dieťaťu, keď za neho rozhodujeme vo váţnych veciach bez toho, aby sa k tomu dieťa vyjadrilo, 8. nerešpektovanie národnostného, etnického pôvodu, ale napríklad i prezentovanej štandardnej náboţenskej resp. nenáboţenskej príslušnosti (ide o pomaďarčovanie i poslovenčovanie detí, iný náboţenský vplyv), 9. jednostranná orientácia detí (preferuje sa jedna oblasť, ktorá zariadeniu robí reklamu na úkor reálnej prípravy na ţivot), 10. zapojenie detí dospelým do jeho obchodných či záujmových aktivít. C. Vzťahový rámec života dospelých a detí v inštitúcii náhradnej výchovy. Vytvárajú ho spolu tri nosné línie: vzťahy medzi dospelými, vzťahy medzi deťmi a vzťahy medzi deťmi a dospelými. 1. Vzťahy dospelý- dospelý, dospelý- dospelí. Nezdravá rivalita, ohováranie kolegov, relativizovanie hierarchicky vyšších rozhodnutí, uzatváranie koalícií proti dieťaťu, nerešpektovanie autorít, nie sú súkromnou záleţitosťou dospelých. Sú modelovo v zmysle výchovných vzorov nevhodné. Dieťaťu komplikujú orientáciu vo vzťahoch, snaţia sa ho vtiahnuť do koalícií za a proti, sú pre neho záťaţou, oslabujú pozitívnu identifikáciu s inštitúciou. Vytvárajú klímu nedôvery a napätia. 2. Vzťahy dospelý dieťa, dospelí deti. V tejto nepochybne najdôleţitejšej línii sú riziká, ktoré súvisia s nedostatočnými osobnostnými kvalitami dospelého a jeho odbornou pripravenosťou. Aj keď sa z uţ v úvode uvedených dôvodov nebudeme zaoberať tými formami násilia dospelých na deťoch, ktoré sú nielen čitateľné, ale sú v rozpore so zákonmi, ostáva niekoľko aspektov vzťahu, ktoré nechceme obísť. Dvojitá identita, ktorú dieťa preţíva často v spojení s nedobrovoľnosťou pobytu (patrí do svojho pôvodného prostredia a chceme, aby patrilo aj do nášho zariadenia, našej skupiny), je dilemou, tlakom, traumou.. Často chceme od dieťaťa riešenie buď alebo miesto aj aj. Paradoxne sa najmä vychovávatelia dostávajú do pozície opačných rolí. Chcú uţ v prvej etape kontaktov, aby ich dieťa milovalo a akceptovalo, pretoţe oni ho (moţno) milujú a akceptujú. Dospelý svojim správaním hovorí: Ty ma musíš ľúbiť, pretoţe ja ťa ľúbim! Dieťa však hovorí: Keď ja ťa nemám rád, ty ma nemáš čo ľúbiť! Vychovávateľ, ktorému dieťa nenapĺňa jeho očakávania byť milovaný, stráda, cíti sa rodičovsky neúspešný, zneistie. Je to začiatok cesty k emocionálnemu vydieraniu, čo je vlastne psychické týranie, a k agresivite. Je moţná aj iná situácia. Od prvého okamihu, alebo časom, je dospelý a dieťa na jednej vlnovej dĺţke. Ak to prejde z polohy rozumieme si do polohy toto dieťa mi rozumie, môţe aj tu dôjsť k obráteniu rolí, kde nie dospelý poskytuje pomoc a podporu dieťaťu, ale dieťa sa stáva laickým terapeutom dospelého. V tej časti línie, ktorá sa týka vzťahu dospelí deti ide predovšetkým o základný postoj dospelých. Vnímame deti ako grázlov, feťákov, záškolákov a zlodejov alebo ich vnímame ako tie, ktoré potrebujú našu podporu? Vnímame seba ako krotiteľa. veliteľa alebo partnera, pomocníka, sprievodcu na komplikovanej ţivotnej ceste dieťaťa? 9

10 3. Deti- deti Uţ spomínaným rizikovým prvkom vytvárajúcim priestor pre šikanovanie, bitky, zneuţívanie medzi deťmi, prvkom, ktorý je spojený nielen s celkovou koncepciou inštitucionálnej starostlivosti, ale aj s prepracovanosťou systému v konkrétnom zariadení, je anonymita hromadných činností. Osobitnou formou zneuţívania dieťaťa voči iným deťom je obsadenie role kápa, ktorý vykonáva agresívne mocenské činnosti s vedomím či tichým súhlasom dospelého (vychovávateľa, učiteľa). S touto formou zneuţívania sme sa stretli viackrát predovšetkým v reedukačných domovoch. Záver Pri práci s deťmi slúţime ako modely správania. V tejto rovine ich formujeme nielen vedome. Napriek tomu, ţe prídu spravidla s iným hodnotovým systémom a s inými ţivotnými skúsenosťami, stretávajú sa s našou ponukou. Ak my prijímame svet ako najlepšie miesto, kde sme sa mohli narodiť, je šanca, ţe si nás dieťa na svoju cestu vezme ako sprievodcu. 10

11 Některé nenápadné formy násilí Marie Semelová, vedoucí OPD OkÚ ve Zlíně Váţení přátelé! Jako pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí se téměř denně setkáváme s problematikou domácího násilí. Obvykle začíná nenápadně, nabývá na intenzitě a často se odehrává bez svědků. Oběťmi domácího násilí jsou převáţně ţeny, méně často děti. V případě, ţe jsou děti přímými svědky násilí mezi partnery, trpí tak, jako by samy byly týrány. Světová zdravotnická organizace WHO povaţuje pasivní přítomnost dítěte při domácím násilí za psychické týrání. Zvýšené riziko ohroţení dítěte je v rodinách, kde jsou vztahy mezi členy narušené, chybí komunikace, problémy se řeší agresí a dochází k rozpadu rodiny. Při rozvodu dítě ztrácí jistotu, bezpečí, čeká ho změna a často se stává nástrojem při řešení sporu dospělých. Dochází k ovlivňování, manipulaci, vytýkání, vydírání aţ vyhroţování dětí. Jednotlivé zájmy rodičů převaţují nad zájmem dítěte. Rodiče tlačí děti do role, která je pro ně nepřijatelná. Za závaţnější jev povaţuji, ţe rodiče své děti neslyší. Ze strany orgánu sociálně - právní ochrany dětí je tento stav povaţován za závaţný, váţně ohroţující další vývoj dítěte. Dovolím si konstatovat, ţe od účinnosti novely zákona o rodině se v našem okrese zvýšil počet komplikovaných rozvodů. Většina rodičů při sporném rozvodu vyuţívá opravných prostředků a popřípadě se doţaduje střídavé výchovy, přestoţe nejsou splněny základní podmínky a je to v rozporu se zájmem dítěte. Tímto dochází k protahování soudních řízení. V těchto případech je ze strany sociálních pracovnic nutná intenzivní sociální práce s rodinou, na oddělení provádíme mediace. Největší nároky na sociální pracovnici kladou klienti nedobrovolní, manipulující, psychotičtí, agresivní a klienti v odporu. Pro zjištění objektivního stanoviska dítěte je třeba s ním navázat uţší kontakt. Při práci s dětmi se zaměřujeme na kresbu a uţíváme projektivní metody. Ve sloţitějších případech vyuţíváme sluţby pedopsychologa, který nabízí pomoc diagnostickou. Při své práci se ojediněle setkáváme s dětmi, u kterých je podezření na fyzické týrání. Pokud budu vycházet ze statistiky OkÚ Zlín, bylo z naší strany v roce 2001 podáno celkem 10 podnětů pro podezření pro spáchání trestného činu týrání svěřené osoby. Z toho bylo pěti osobám vzneseno obvinění a na čtyři z nich vznesena obţaloba. Jedno trestní řízení je ukončeno podmíněným trestem, ostatní řízení nejsou ukončena. Nejčastějším zdrojem informací u fyzického násilí bylo místo bydliště, škola, pediatr, linka bezpečí a rodina. Nejopatrnější přístup při oznamování je stále ze strany pediatrů. Výrazně se zlepšila spolupráce školských zařízení. V současné době probíhá u okresního soudu řízení ve věci pohlavního zneuţívání u nezletilých. Zatím nebyl vynesen rozsudek. Ostatní podněty, které byly v této věci podány, se nepodařilo prokázat. Častou formou násilí na dětech je zanedbávání. Dopouští se ho osoby závislé na alkoholu, drogách, rodiče s nízkou socioekonomickou úrovní, osoby mentálně a tělesně postiţené, osoby duševně nemocné a také osoby duševně zaneprázdněné. Deprivace z dětství vţdy ovlivní ţivot v dospělosti! Rodiče, kteří zanedbávají péči, vyţadují obzvlášť velkou pozornost ze strany sociálních pracovníků. Cílenými kroky ze strany odborníků lze sníţit nepříznivý vliv 11

12 /zlepšení sociokulturní úrovně rodiny, sníţení delikvence mladistvých, motivace a následná protialkoholická léčba, apod /. Dále do péče orgánu sociálně - právní ochrany dětí spadají děti, jejichţ výchova je váţně narušena. Po rozvodu se obvykle matka upíná nekriticky na své dítě, zahrnuje je láskou, je nadměrně tolerantní a zapomíná, ţe dítě potřebuje reţim, pravidelnost a kontrolu. Přílišná benevolence vede děti k tomu, ţe začínají pravidla hledat jinde, a to většinou v partě. Reakce rodičů není přirozenou autoritou, ale systémem zákazů, příkazů a donucení. V partě je pod tlakem členství a začíná páchat násilnosti. Příčinu takového chování vidíme nejčastěji v rodině. Mezi krajní výchovné prostředky patří nařízení ústavní výchovy. K tomuto aktu přistupujeme po vyčerpání všech moţností a zjištění, ţe jiná výchovná opatření nevedla k nápravě. K takovému rozhodnutí orgán sociálně - právní ochrany dětí dospěje teprve po dlouhodobé práci s rodinou, zjišťováním a vyhodnocováním získaných komplexních informací. Je velkou odpovědností určit moment, kdy ústavní výchova má přednost před výchovou v rodině. Za tímto vším se skrývá především obětavá, dlouhodobá a týmová práce. Postavení sociální pracovnice, soudu a zaměstnanců ústavního zařízení jsou diametrálně odlišná. Sociální pracovnice provádí kroky, které dítěti umoţní co nejdelší pobyt v rodině, soudce potřebuje k rozhodování důkazy a pracovníci ústavních zařízení hodnotí proč tak pozdě???. Cítí, ţe kdyby došlo k umístění dítěte do ústavu dříve, byl by lepší předpoklad jeho prognózy. Dovolila bych si uvést několik případů týkajících se dané problematiky řešených v poslední době orgánem sociálně - právní ochrany dětí. Rodina je v evidenci OPD od r. 1998, kdy se matka společně s otcem manţela dostavila na OPD. Matka uvedla a tchán potvrdil, ţe otec byl ve škole problémový, upozorňoval na jeho agresivitu a sám byl svědkem toho, jak v poslední době matku dětí opakovaně pobil. U těchto událostí byly přítomny i dvě nezletilé děti, které jsou předškolního věku. Tchán vyjádřil obavu, ţe by v afektu mohl ublíţit dětem. Po té bylo opakovaně v této věci jednáno s otcem, ten přiznal svou nervozitu a agresivitu. Odvolával se na skutečnost, ţe ho trestal stejným způsobem. Byla mu nabídnuta odborná pomoc, tuto však odmítl s tím, ţe je schopen své jednání a chování sám usměrnit. Vzhledem k tomu, ţe nevhodné chování otce vůči matce se opakovalo a přibyla agrese vůči nezletilým dětem, při pohovoru s dětmi bylo zjištěno, ţe je otec nepřiměřeně trestá, křičí na ně, denně před nimi masturbuje a tím ohroţuje mravní výchovu dětí. Byl na něj podán na policii podnět na zahájení trestního stíhání. Otec navíc zanedbává povinnou výţivu nezletilých dětí. Nyní probíhá v této věci trestní řízení. Byla provedena soudní úprava rodičovské zodpovědnosti k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu. Otec má do ukončení trestního řízení stanoven dohled probačního a mediačního pracovníka. Na doporučení od rodiny odešel a zdrţuje se u svých rodičů. Neustále však intervenuje, snaţí se matku psychicky vydírat prostřednictvím dětí a návrhem jeho rodičů na svěření dětí do jejich péče. Doţaduje se toho, aby matka vzala zpět svůj návrhu na rozvod, odvolala svědecké výpovědi v trestním řízení. V současné době probíhá u zdejšího soudu řízení ve věci zákazu styku otce s nezletilými dětmi. Jiný případ: Okresní úřad ve Zlíně podal návrh na předběţné opatření na předání nezletilého do péče ústavu podle 76 a o.s.ř. Nezletilý pocházel z úplné rodiny, 12

13 navštěvoval ZŠ, kde měl prospěchové a výchovné problémy. Spolupráce rodičů se školou nebyla dobrá. Pokud byli rodiče na chování nezletilého upozorněni, otec ho nepřiměřeně fyzicky trestal. Pokud se matka syna zastala, byla otcem napadána slovně a posléze i fyzicky. Otce se všichni v rodině báli. Na základě toho byl ze strany OPD podán podnět k prošetření podezření ze spáchání trestného činu týrání svěřené osoby. Otec byl odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem. Ale i po té se otec hrubě choval k matce i synovi, slovně a fyzicky je napadal. Nezletilý v září nastoupil do SOU, kde s ním výchovné problémy pokračovaly. A na základě toho byl za 4 měsíce z učiliště vyloučen. Matka byla o vyloučení informována, ona i nezletilý se však báli otci tuto skutečnost oznámit. Proto nezletilý dál odcházel z domova, jako by šel do školy a toulal se s kamarády nevalné pověsti. Matka nadále chování nezl. kryla. Nezletilý ji přestal respektovat jako autoritu, byl k ní hrubý a vyuţíval situace. Stav v rodině byl ze strany OPD dlouhodobě sledován, opakovaně jednotlivě bylo hovořeno s oběma rodiči i nezletilým s tím, ţe bylo respektováno především přání matky. O vyloučení syna z učiliště byl otec informován na společné schůzce na půdě OPD. Po té se nezl. ze strachu před otcem odmítal vrátit domů, přijal nabídku ochrany na krizovém lůţku v SVP a ţádá o trvalé umístěno mimo rodinu. V současné době je nezl. v Dětském výchovném ústavu, je spokojený, kontakty s rodinou nevyhledává. V dubnu 2002 ve večerních hodinách byla 5-letá nezl. nalezena plačící, pobitá, nahá a bosá na ulici před domem. Občanům, kteří ji našli, sdělila, ţe byla pobitá matkou a vyhozena z bytu. Přivolaná hlídka policie se zkontaktovala se sociální pracovnicí vykonávající dosaţitelnost a nezletilá byla jimi převezena k ošetření do nemocnice, kde bylo zjištěno, ţe dítě má na těle stopy násilí. Z rozhovoru s nezletilou bylo zjištěno, ţe v bytě se nachází ještě mladší 2-letá sestra. Dále nezletilá. uvedla, ţe ji matka zbila vařechou, vyhodila nahou na ulici se slovy, ať jde za tatínkem (otec t.č. ve výkonu trestu). Byla hladová. Po ošetření nezletilé byla navštívena domácnost matky. Matka byla v podnapilém stavu a nebyla schopná celou situaci vysvětlit. Uvedla, ţe starší dcera odešla sama z bytu, odmítala tvrzení, ţe by ji vyhodila a fyzicky jí ublíţila. Mladší dcera byla v pořádku. Jelikoţ matka neskýtala záruku zajištění řádné péče, byly obě děti umístěny na krizovém lůţku. Následně bylo zjištěno, ţe rodina je v evidenci OPD. Matka je podruhé vdaná. Z mimomanţelského vztahu se jí narodil postiţený chlapec, který přibliţně v 10 letech tragicky zemřel. Matka v tu dobu vezla chlapce na vozíku a byli sraţeni autem. Od té doby má matka trvalé zdravotní následky. Později se matka provdala za otce nezletilých, který je v současné době ve výkonu trestu. V souţití byly problémy a docházelo zde k hádkám a konfliktům. Matka se v roce 2001 rozhodla pro rozvod manţelství a na dobu po rozvodu jí byly děti svěřeny do péče. Ze strany orgánu sociálně - právní ochrany byly matce vytýkány dluhy na nájmu, nezodpovědné a nedůsledné jednání při vyřizování sociálních dávek. Opakovaně bylo v místě bydliště zjištěno, ţe je matka společenská, vulgární a vysedává společně s dětmi v zahradních restauracích. Toto jí bylo důrazně vytýkáno. Jiných závaţnějších výhrad vůči matce nebylo zjištěno. O domácnost se starala dobře, stejně jako o nezletilé. Mezi matkou a nezletilými byl kvalitní citový vztah. Nikdy nebylo podezření, ţe by matka svým dětem ubliţovala a bila je. Na matku bylo podáno trestní oznámení. V současné době probíhá řízení ve věci týrání svěřené osoby a současně ve věci nařízení ústavní výchovy. Dále bylo zjištěno, ţe v minulosti se matka dopustila trestného činu ublíţení na zdraví manţela. T.č. jsou děti umístěny v dětském zařízení. Matka je pravidelně navštěvuje, vyčkává rozhodnutí soudu. OPD se domnívá, ţe matka se pobitím nezletilé dopustila nepřiměřeného trestání, které 13

14 bylo pod vlivem alkoholu. Matka nepije denně, pouze příleţitostně.v současné době je podezření, ţe v souvislosti s alkoholem se zvyšuje její agresivita. Orgán sociálně - právní ochrany navrhuje, aby soud ustanovil znalce, který by se zabýval stupněm závislosti matky na alkoholu a tím nárůstem agresivity po jeho poţití. V únoru 2002 je na dětském oddělení hospitalizováno 4-leté děvčátko. Během hospitalizace dochází k akutnímu zhoršení zdravotního stavu, nezl. byla přeloţena na odd. JIP, jevila známky intoxikace, v krvi a moči byly zjištěny vysoké hladiny barbiturátů, opiátů a paracetamolu. Je důvodné podezření, ţe léky nezletilé podávala během hospitalizace matka. U nezletilé byla zahájena eliminační léčba, matka byla převezena do psychiatrické léčebny a nemocnice podala oznámení na Policii ČR. V té době byl v nemocnici hospitalizován také otec nezletilé s obdobnými příznaky jako dcera. Nebyl však zjištěn ţádný nález, otec neupozornil na moţnost intoxikace, a proto nedošlo k provedení testů. Rodina je vedena v evidenci OPD od června 2000, kdy obecní úřad upozornil orgán sociálně - právní ochrany na špatnou péči o nezletilou a špatné vztahy v rodině. Rodina začala být sledována, mezi tím se matka od otce odstěhovala ke svým rodičům do jiného okresu a podala k soudu návrh na úpravu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé. Posléze matka absolvovala ústavní léčbu v psychiatrické léčebně a spolu s nezletilou se vrátila zpět k manţelovi. Nezletilá navštěvovala kolektivní zařízení, byla zde spokojená, k péči o nezletilou nebylo výhrad. Mezi tím bylo zjištěno, ţe matka byla opakovaně léčena na psychiatrickém oddělení, nezletilá se narodila ze třetího těhotenství, předchozí dvě děti zemřely. První dítě zemřelo v novorozeneckém obdob í- šlo údajně o tzv. náhlé úmrtí. Druhé dítě zemřelo po opakovaných hospitalizacích na ARO v Brně - údajná příčina edém mozku. U třetího dítěte byl zdravotní stav sledován s podezřením na metabolickou poruchu. V únoru 2002 OS vydává usnesení, kterým se nezletilá předává do péče Dětského centra. Otec nezletilou v zařízení navštěvoval, s OPD spolupracoval, bylo zahájeno trestní řízení ve věci pokusu o vraţdu. U matky bylo podezření, ţe trpí Münchhausenovým syndromem, coţ se ve znaleckém posudku nepotvrdilo. Matka nezl. je t.č. ve vazební věznici v Brně. Nezletilá je v péči Dětského centra, prospívá s výhledem, ţe bude svěřena do péče otce, který v současné době poţádal o rozvod. Ze strany orgánu sociálně - právní ochrany byl podán návrh na zbavení rodičovské zodpovědnosti matky. Váţím si náročné práce zaměstnanců dětských domovů, výchovných ústavů a středisek výchovné péče. Tímto svým příspěvkem jsem Vám chtěla přiblíţit práci orgánu sociálně - právní ochrany a přimluvit se, abyste nás při návštěvách, pohovorech a jiných setkáních přijímali jako rovnocenné partnery, nikoliv jako kontrolu. 14

15 Některé nenápadné formy násilí v rodině PhDr. Marie Pechová, klinická psycholoţka Zlín Násilí, zejména násilí na dětech, budí většinou u lidí tíseň a potřebu tyto věci spíše vytěsňovat, nezabývat se jimi, doufat, ţe neexistují. Jsou lidé, kteří se tímto problémem zabývat při své práci musí. To se týká nás všech, jak se tady setkáváme. Rozeznáváme: 1. Týrání jak tělesné, tak duševní, emoční nadměrná kritika, hrubý výsměch, poniţování, vtahování do neřešitelných konfliktů, sociální izolace. 2. Zneuţívání dítěte pro uspokojování vlastních potřeb, ne tedy jen sexuální zneuţívání. Sexuální zneuţívání dělíme na: a) nekontaktní pornografie, exhibicionismus b) kontaktní laskání pohlavních orgánů, sexuální styk Nejčastější formou je zneuţívání nezletilého chlapce vrstevníkem, dále zneuţití nezletilé dívky vrstevníkem (dohromady asi % všech případů), aţ na dalším místě je zneuţívání v rodině. Zneuţívání jiné neţ sexuální znamená ekonomické zneuţívání dítěte nucení k nepřiměřené práci, krádeţi, ţebrání, prostituci. Sem řadíme i Munchhausenův syndrom, kdy rodiče předstírají či způsobují nejrůznější zdravotní potíţe a domáhají se opakovaně i nepříjemných vyšetření dítěte, coţ je uspokojuje. 3. Zanedbávání dítěte v otázkách výţivy, hygieny, vzdělávání, velmi nízká sociálně kulturní úroveň rodiny. 4. Psychická deprivace emoční zanedbávání, dlouhodobý nedostatek uspokojení potřeby lásky, vřelého kontaktu, intenzivního vztahu, smysluplného vzoru a bohatých podnětů výchovných. Týká se ústavních dětí, kdy přes veškerou snahu o zkvalitnění péče není moţno výše popsané zajistit, tím dřív, ţe často i v tzv. dobrých rodinách, materiálně skvěle zabezpečených, se dítěti nedostává, čeho je třeba z důvodů osobní nezralosti, nemoci, osobních problémů či nedostatku času. Hovoříme někdy o psychické subdeprivaci. Rizikové faktory vztahů mohou být na straně dítěte či častěji na straně rodičů, náhradních vychovatelů či rodině jako celku. Rizikové děti častěji jsou ohroţené děti postiţené, a to tělesně i duševně, neboť jsou pro rodiče méně srozumitelné a méně odměňující, děti s odlišnou reaktivitou tzn. děti dráţdivé, neklidné, plačtivé, ale také pasivní. Celkově jsou ohroţeny děti mladšího věku, čím mladší, tím více ohroţené. Rizika rodičů: duševní onemocnění zejména těţké deprese, psychozy (poměrně malé % (5-10) povahové nápadnosti) psychopatie nebezpečný rodič bývá impulsivní, má nízkou frustrační toleranci, špatně ovládá vlastní vztek, má sklon vidět dítě jako agresivní a neposlušné, tzn. přisuzuje mu své vlastnosti transgenerační přenos špatných zkušeností svobodné či velmi mladé matky domácí násilí, nucená izolace 15

16 Rizika prostředí: mnoho stresu ekonomická nouze sociální izolace bez potřebné podpory citové i materiální Všechny tři faktory se často kombinují a působí ve vzájemné interakci. Zvýšený zájem o tuto problematiku a snaha o screening rizikových rodin vedl k vypracování dotazníků či škál, které mohou pomoci toto odhalit třeba jiţ na porodním sále podle chování matky či v dětské ordinaci. Tyto škály predikují budoucí moţné týrání s 20 % chybou, dále se vylepšují. Na ukázku z Klempeho škály Family Stress Cheklist Interwiev: Identifikace potencionálních týrajících rodičů: 1. Rodiče se zajímají především o pohlaví dítěte. 2. Rodiče budou rozhořčeni, kdyţ dítě nebude plnit jejich poţadavky. 3. Matka odmítala těhotenství. 4. Jde o přespočetné dítě. 5. Deprese matky během těhotenství. 6. Matka se obtíţně vyrovnávala s tělesnými změnami během těhotenství. 7. Rodina je izolována. 8. Rodiče ţádali o interrupci, bylo však jiţ pozdě. 9. Rodiče uvaţovali o adopci. Pozorování chování rodičů: 1. Umí s dítětem ţertovat? 2. Umí navázat oční kontakt s dítětem? 3. Způsob komunikace - přílišná kritika či neustálé poţadavky To je ošklivá holka, to se nedělá. 4. Jsou rodiče zklamáni pohlavím dítěte? 5. Ruší či obtěţuje rodiče pláč dítěte? 6. Ignorují rodiče potřebu dítěte jíst, jsou znepokojeni či rozhořčeni porcemi jídla, které dítě sní? 7. Reagují rodiče s výrazným odporem na pleny, slinění dítěte apod.? 8. Jsou rodiče egocentricky zaměřeni na své potřeby, svou práci atd. 9. Uvádějí rodiče nereálné stíţnosti na dítě? Rizikové faktory vztahové patologie: 1. svobodná matka 2. nezaměstnaný partner 3. nedostatečný příjem 4. nestabilní bydlení 5. nemají telefon 6. vzdělání matky kratší neţ 12 let 7. nedostatečná lékařská péče (časté střídání pediatrů) 8. zneuţívání psychotropních látek 9. neadekvátní prenatální péče 10. interrupce v anamnéze 11. psychiatrická péče 12. ţádost o potrat 13. zvaţování adopce 16

17 14. manţelské či rodinné problémy Pokud jsou jiţ dvě poloţky pozitivní, je to významné, stejně jako pokud u sedmi či více není moţno odpovědět. Při práci klinického dětského psychologa se setkávám právě s těmi mírnějšími formami násilí, které jsou o to nebezpečnější, ţe mohou skrytě probíhat celé roky, aniţ kdo na to upozorní. Jako klíčovou osobu vidím matku, podle které se pak vývoj ubírá správným či nesprávným směrem. Zralá, laskavá a optimistická matka je pro dítě výhrou, neboť dovede zvládat i náročnější ţivotní situace a dovede jim předcházet. Pokud se vdá jednou za vadného muţe, rozvede se s ním a nebude stejnou chybu opakovat dva aţ třikrát. Taková matka zůstává v kontaktu se širší rodinou, která jí můţe pomoci, a neprohlašuje, ţe se se svými rodiči nestýká, ani s tchány apod. Horší situace nastává, je-li matka anomální, psychopatická, nemocná či intelektově inferiorní jak byl nedávno v TV Nova zveřejněn příběh manţelů ze Zlína, kterým lékaři připravili holčičku o ţivot. Skutečnost byla jiná. 17

18 Zkušenosti z práce vedoucí SVP PhDr. Zdenka Marková, vedoucí SVP s poruchami chování, Zlín Váţení kolegové, dovolte mi, abych představila sebe a činnost našeho zařízení. Jmenuji se Zdeňka Marková, pracuji jako vedoucí a psycholog ve Středisku výchovné péče Domek ve Zlíně, které je součástí DÚ v Brně na Veslařské. Naše středisko poskytuje uţ 5 a půl roku ambulantní, internátní a všestranně preventivní výchovnou péči a psychologickou pomoc dětem a mládeţi s rizikem či projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji a taky dětem propuštěným z ústavní výchovy při jejich integraci do společnosti. Tato péče je zaměřena na odstranění či zmírnění jiţ vzniklých poruch a negativních jevů v sociálním vývoji dětí, pokud ještě nenastal důvod k nařízení ústavní výchovy nebo uloţení ochranné výchovy. Dále se naše péče rozšiřuje také na rodiny těchto dětí a všechny ostatní zainteresované osoby ve výchově. Poskytujeme konzultace, odborné informace a pomoc zákonným zástupcům i pedagogickým pracovníkům ve školách. Pouţíváme psychologické, speciálně pedagogické, výchovné i vzdělávací metody a postupy. Za velmi důleţitou povaţujeme spolupráci s jinými institucemi jako např. stejnými ambulantními zařízeními v jiných městech a krajích, OPD, kurátory, PPP, pedopsychiatry, učiteli, PČR apod. Největší část naší klientely tvoří děti ve věku od 12ti do 18ti let, u nichţ je dominantní porucha chování, a jejich rodinní příslušníci. Jenom okrajově informace z výroční zprávy za minulý školní rok: zaevidovali jsme 131 nových klientů, na pobytové části jich bylo umístěno 53. Novým fenoménem proti minulým létům je to, ţe se zvyšuje počet dívek, které u nás vyhledávají pomoc. Dříve to byl jev spíše ojedinělý, ale v minulém roce to byla ¼ z počtu umístěných na preventivním pobytu. Celkem nás v loňském roce kontaktovalo 1982 lidí. Nejčastějšími důvody, které uvádějí zákonní zástupci při příchodu do střediska, jsou asociální chování (krádeţe, záškoláctví, vulgarita k učitelům a rodičům, útěky z domova, toulání,...), osobností problémy (negativismus, vzdor, pasivita, lhaní, agresivita ), experimenty s alkoholem a drogou. Povaţuji za důleţité zmínit, ţe marihuanu většina klientů ani nepovaţuje za drogu, děti mi vysvětlují, ţe je to lék naprosto neškodný, jaké má zázračné účinky, některé z nich dokonce přemluvily své rodiče, aby ji ochutnali, ať vědí jak to funguje, dále pervitin, extáze, které lze dnes sehnat během velmi krátké doby a jsou také cenově nejdostupnější, alkohol je samozřejmě také velmi dostupný, často bohuţel díky tomu, ţe personál ho v hospodě prodá i očividně mladistvému...). V průběhu dalších sezení ale vystupují na povrch problémy v rodině v souvislosti s komunikací a vzájemnými vztahy, coţ rodiče často ani nevnímají jako prvotní důvod pro nevhodné chování svého dítěte. Naše zkušenost je taková, ţe za nevhodným chováním dítěte se téměř vţdy skrývá rodinná problematika. Často si rodiče stěţují na to, ţe děti nedodrţují domácí reţim. Posléze se ukáţe, ţe nedokázali být sami dost důslední při jeho zavádění důvody jsou opět různé nedostatek času, který vynahrazovali dětem televizí či videem nebo penězi, dárky, přivíráním očí s omluvou, ţe za to můţe puberta nebo ţe časem dítě pochopí samo, ţe se to nemá dělat. Také nejednotnost rodičů ve výchově, kdy jeden rodič něco povolí a druhý to zakáţe apod. Máme také rodiče, kteří z přílišné lásky a 18

19 benevolence dětem vše dovolili a najednou se diví, kdyţ dítě krade nebo má jiné výchovné potíţe. K tématu tohoto setkání mě napadlo citovat z úvahy profesora Matějčka Jak předcházet násilí na dětech. Říká zde, ţe jednorázové otřesy, stresy a psychické úrazy nezanechávají ve vývoji dítěte zpravidla tak zhoubné následky jako třeba méně nápadné zraňování, které je dlouhodobé, překračuje několik vývojových fází a dítě z něho nemá úniku a odpočinku. Tak se například ukázalo, ţe rozvod rodičů, byť třeba dramaticky probíhající, přeţijí děti lépe, neţ rodinné konflikty, které se vlečou roky a znemoţňují jakoukoli pozitivní komunikaci mezi členy rodiny. Trvale zatěţujícím činitelem můţe být i alkoholismus jednoho z rodičů, jejich povahové úchylky nebo psychické onemocnění a opakované hrubosti, násilí apod. Jednorázové psychické trauma můţe charakter dítěte nalomit, avšak trvalý nedostatek ţádoucích podnětů nebo trvale zkomolená a znetvořená jejich dodávka můţe jeho charakter křivit. Nalomení se lépe napravuje jak chirurgicky, tak psychoterapeuticky, neţ vývojové deformity a znetvoření. Neměli bychom se tedy dát zmást nápadností některých forem ubliţování dítěti, ale hlavně bychom neměli pouštět ze zřetele ani jeho skrytější a dlouhodobější projevy. Mohu potvrdit slova profesora Matějčka, protoţe to jsou ty příčiny, které se postupně vynořují za problematikou našich klientů. I kdyţ primární důvod, proč nás lidé navštěvují, je vţdy výchovný problém, při postupném odkrývání zjišťujeme, ţe důvod, proč se tak dítě chová, je v rodině v neuspokojování jeho základních potřeb, fyzickém a hlavně v psychickém týrání (odmítající nebo chladný rodič, podceňování nebo naopak přeceňování dítěte, dlouhodobý stres v rodině, výchova s převahou trestů apod.), v nedostatku času, který si rodiče nedokáţí nebo nechtějí na své potomky udělat, v násilí v rodině, v konfliktních vztazích mezi rodiči, v alkoholismu jednoho s rodičů a v poslední době ve zvyšujícím se nárůstu klientů, kde je abuzérem matka. Díky výzkumu za roky 1997 aţ 2001, který na našem středisku dělala ke své diplomové práci sl. Gavendová víme, ţe sice 54% našich klientů je z neúplných rodin, ale i tam, kde je rodina úplná a tedy zdánlivě funkční, se prokázalo, ţe 1/5 z rodičů má psychické problémy, další pětina má problémy s alkoholem nebo jinou drogou a další pětina klientů avizovala nedostatek času, který by měla trávit se svými dětmi. U klientů z neúplných rodin se všechny tyto znaky vyskytovaly několikrát. 19

20 Týrané děti z pohledu práce v dětském výchovném ústavu Mgr. Jiří Vodák, ředitel Dětského výchovného ústavu v Bystřici p.h. Váţené dámy, váţení pánové, kolegyně, kolegové. Dětský výchovný ústav v Bystřici pod Hostýnem je přímo řízená organizace MŠMT s právní subjektivitou. Má kapacitu 30 chlapců ve věku od 10 do 15 let, kteří navštěvují ZVŠ zřízenou při DVÚ. Chlapci jsou k nám umísťováni přes DDÚ na základě předběţného opatření a soudního rozhodnutí o ÚV a OV. Ţáci jsou rozdělení do tří výchovných skupin po 10. U kaţdé skupiny pracuje vychovatel a vychovatelka. S problémy, jako je týrání a šikana nám pomáhá psycholog, který s našimi dětmi pracuje individuálně i skupinově pohovory, hrami a nácvikem sociálních dovedností. Kdyţ jsem byl poţádán o to Vám přednést něco o problematice týraných dětí z pohledu práce v DVÚ, uvědomil jsem si, ţe teoretických informací o této problematice je poměrně dost. Tyto informace naleznete v odborné literatuře, skriptech, osvětových broţurách, statistických ročenkách, ale i na internetu. Všude se dozvíte o základním rozdělení týrání na fyzické, psychické, sexuální zneuţívání, které se dále dělí na bezkontaktní, kontaktní a komerční. Zanedbávání, které se dělí na tělesné, citové, dozoru a výchovy a vzdělávání, šikanování na systémové týrání a druhotné zraňování. Snaţil jsem se o to, aby můj příspěvek byl co nejvíce konkrétní a čerpal z praxe, kterou v DVÚ v Bystřici pod Hostýnem s týranými dětmi máme. Při sbírání podkladů pro tento příspěvek a při procházení pedagogické dokumentace a spisového materiálu našich ţáků v DVÚ v Bystřici pod Hostýnem jsem narazil na případy nadměrného trestání, zesměšňování a opovrhování, vydírání, izolování, zneuţívání a zanedbávání. Pro potřeby tohoto příspěvku jsem vybral tři týrané děti. Všechny tři případy jsou diametrálně odlišné, a to jak ve způsobu týrání, tak ve způsobu následného chování těchto týraných dětí. Pro přehlednost jsem označil tyto tři případy písmeny A, B a C. Případ A: Dítě, chlapec, ţák 7. třídy zvláštní školy, průměrného prospěchu. Rodina spořádaná, bez záznamů. Dalo by se říci - stav ničím nevybočující z normálu, na který jsme zvyklí. Chlapec přichází do kontaktu s PARTOU, jeho chování a školní prospěch se rapidně zhoršuje. Přestává akceptovat autoritu učitelů a rodičů. Objevuje se neomluvená absence. V tuto chvíli hledají rodiče pomoc, oporu a radu u různých institucí. Obracejí se na školu, SVP, OPD a Policii ČR. Domlouvají se na postupu, kterým by zmírnili chlapcovo nevhodné chování. Na nějakou dobu se stav zlepšuje, ale ne na dlouho. Chlapec znovu upadá a v tento okamţik selhává i rodina, která se cítí bezmocná a zrazená. Otec vzniklou situaci nezvládá a bere tzv. spravedlnost do svých rukou. Kdyţ nepomohli ti všichni odborníci, pomůţeme si sami! Situace vrcholí tím, ţe otec chlapce přivazuje řetězem k ústřednímu topení, kdyţ ani to nepomáhá, zavírá ho přes noc do sklepa, kde jej několikrát zbije násadou od smetáku. Vše končí u soudu, který chlapce umisťuje do ústavu, a rodiče dostávají poměrně vysoké podmíněné resty. V ústavu se ze začátku chlapec projevuje uzavřeným způsobem, v jeho 20