Co by na to řekl Jan Amos Komenský?

Transkript

1 cena 34 Kč / ročník 39 Já na bráchu braček na mňa Dva rozhovory se sourozenci v kazatelské službě str. 6 Úcta k životu Odkaz Alberta Schweitzera str. 20 U mesiánských Židů Reportáž Jiřího Lukla str. 24 Co by na to řekl Jan Amos Komenský? Foto FLICKR, design Ondřej Košťák

2 Milí čtenáři, vítám Vás po prázdninové přestávce u dalšího čísla časopisu BRÁNA, který jsme tematicky zaměřili na otázku, která už nějaký čas čeří veřejné mínění v naší společnosti. Otázka - téměř hamletovsky položená - již asi má svoji odpověď. Z hlediska zákona se zřejmě dočkáme pro mnohé radikálního řešení, které bude podobné zákonným úpravám v jiných státech Evropské unie i jinde ve světě. Tiché či hlasité výkřiky části veřejnosti, církevních společenství nebo organizací na ochranu rodičů na tom nic nezmění. Co však změní nový zákon? Kauzám, podobným té z Kuřimi, těžko zabrání. Týrání dětí se obvykle děje za dobře zavřenými dveřmi. Výchova je proces mnohem složitější, než aby na ni stačila jakákoliv zákonná úprava. Výchova je záležitostí vztahu, a vztah není založen pouze na rozumu, ale především na citu. Kdo z nás byl nejen sám vychováván, ale byl i vychovatelem, dobře ví, o jak komplikovaný proces se jedná. Dlouhou řadu let se s manželkou účastníme letních kurzů Manželských setkání a z mnoha rozhovorů jsme poznali, že jsou tři nejčastější úskalí rodinného života. Mezigenerační soužití, hospodaření s penězi, a především výchova dětí. Nejen v rámci společnosti, ale dokonce i v jedné rodině je těžké shodnout se na správném výchovném modelu. Jakýkoliv zákon na tom těžko cokoliv změní. Diskuse kolem něj však může být užitečná i pro to, abychom si sami ujasnili svoje názory a postoje. Přijměte, prosím, toto číslo časopisu jako příspěvek do diskuse, a buďte dobré mysli. Pamatujte, že podle evropských směrnic bychom už dávno neměli dostat v restauraci pravý maďarský guláš či českou svíčkovou a přece se vaří Přeji Vám hezký začátek školního roku a příjemné čtení. Jiří Sedláček vydavatel z obsahu: SLOVO 3 Ukaž nám znamení Michal Žemlička ROZHOVOR 6 Já na bráchu... braček na mňa Grulichovi & Jurčovi TÉMA 10 Bít, či nebít Jan Hábl PŘÍBĚH 20 Albert Schweitzer - Úcta k životu Ľudovít Fazekaš EXEGEZE 22 Koloským 3,1-11 Jiří Lukl REPORTÁŽ 24 U mesiánských Židů Jiří Lukl ZE SBORŮ 28 Setkání seniorů v Deštném Eva Titěrová K DISKUSI 30 Reforma ve školství SERIÁL 33 Peníze novozákonní doby 7 Jan Luhan POST SCRIPTUM 34 Prázdniny alebo Hollidays Daniel Pastirčák připravujeme: TÉMA Nebezpečná kniha Pavel Hošek

3 Ukaž nám znamení Mt 12,38-42; 1K 1,22-25 Vtomto evangelijním textu se setkáváme se zajímavou žádostí některých farizeů a zákoníků: Mistře, chceme od tebe vidět znamení. Nebylo to naposled. O čtyři kapitoly dále čteme, že farizeové, tentokrát se saducei, žádají stejnou věc. Nyní ještě konkrétněji: žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe (Mt 16,1). Jaké znamení a proč ho žádali? Znamení označovalo nějaký mimořádný projev, kterým by se Ježíš zjevně, nezpochybnitelně a mimořádně projevil jako Boží Syn, Mesiáš. Ta žádost farizeů je zajímavá z toho důvodu, že Ježíš právě jedno ze svých mocných znamení učinil (viz 12,22). Farizeové viděli znamení. A přece žádají další. Chtějí víc. To, že záliba Židů té doby ve vyhledávání znamení a zázraků nebyla ojedinělá, nám nastínil i ap. Pavel: Židé žádají zázračná znamení (1K 1,22). Bylo to pro ně charakteristické tak, jako pro Řeky jejich příslovečné hledání moudrosti. Ale tato žádost po znameních, důkazech, projevech a zjeveních Božích není jen otázka židovstva přelomu letopočtu. Možná jste se i vy sami setkali s požadavkem současníka: Jestli ten váš Bůh, o kterém pořád mluvíte, skutečně existuje, pak proč se nějak viditelně neprojeví? Proč zůstává Bůh do značné míry ve skrytu? I my sami se můžeme někdy ptát: No ano, proč se vlastně Bůh neprojeví nějak jasně a zřetelně, aby nikdo nemohl pochybovat, že je. Zřejmě proto, že by to nepřineslo to, co bychom od toho očekávali. Jen se podívejme do Bible, kde se to na některých místech Božími znameními a zjeveními jen hemží. Např. zkušenost samotného Ježíše. Jeho znamení byla naprosto mimořádná a přesvědčivá: uzdravoval každou nemoc, osvobozoval lidi z pout zla, dokonce křísil mrtvé, kráčel po vodě, utišil bouři pouhým slovem, z několika málo chlebů a ryb nasytil tisícové zástupy, proměnil vodu ve víno Lidé tím byli často překvapeni a mnozí, když viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět! (J 6,14). Ale jak nakonec skončil? Na kříži. A co Štěpán, první křesťanský mučedník: Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení (Sk 6,8) a skončil ukamenován. Nebo příběh putování izraelského národa pouští. Čteme zde, že Bůh putoval se svým lidem v podobě sloupu ohnivého (v noci) a sloupu oblakového (ve dne). Rozdělil vody moře, aby mohli pronásledovaní Izraelci bezpečně přejít na dru-

4 Přání Když padá z nebe hvězda můžete si prý něco přát. Já si vždycky přeju, aby se neuhodila. Eliška, Praha hou stranu, a když se za nimi vřítilo egyptské vojsko, voda se za nimi zavřela. Dále dostávali pokrm (manu) a vodu, aniž se o to jakkoli zasloužili. Vrcholnou zkušeností s Božím zjevením bylo zastavení u hory Sinaj, kde Bůh vydal Izraeli své zákony (Ex 19,17-20; 20,18-21). To byla zkušenost, po které by mnohý dnešní člověk toužil, aby se tak nějak Bůh zjevil. To by pak přece všichni v Boha uvěřili a poddali se mu. Příklad Izraelců nám však toto tvrzení nepotvrzuje. Byli svědky opravdu mimořádných zkušeností (a to i na biblickou dobu). Setkali se s Bohem tak jako málokdo. Ale přes to přese všechno k důvěře v Boha a k poslušnosti Boha měli po celou tu dobu na poušti hodně daleko. Až tak, že Bůh musel říci: Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům (Nu 14,22-23). Viděli mou slávu a má znamení, a že jich nebylo málo, a že to nebylo nic ubohého, a přece mě neuposlechli, ale pořád mě pokoušeli. Kdyby se nějakým podobným způsobem Bůh zjevil dnes, nenašli by se lidé, kteří by to vše vysvětlili jako hromadnou halucinaci, marťanskou invazi, nevysvětlitelnou záhadu, jako něco mezi nebem a zemí? A možná by se lidé dokonce i dali přesvědčit a přestali by pochybovat o tom, jestli Bůh je. Ale proměnilo by takové zjevení, znamení Boží samo o sobě jejich život? Pán Ježíš věděl, že ani u farizeů by to nebylo o moc jiné. Přicházejí za ním, aby jim ukázal nějaké znamení z nebe. Ale on je neudělal. Proč? Bylo by to zbytečné. Oni by stejně neuvěřili. Už předem se vůči Michal Žemlička (33) Vystudoval ETS Praha. Jako vikář nastoupil na sbor v Kyjově. Nyní slouží jako 2. kazatel ve sboru Praha-Žižkov. Má manželku Hanu a dceru Janu (věk 7 let). němu uzavřeli, a kdyby dělal nevím co, neuvěřili by. Lukáš odhaluje úmysly farizeů: chtěli ho podrobit zkoušce (Lk 11,16). Ježíš odmítá zázraky na objednávku. Odmítá dát znamení, zjevit své božství těm, kdo jím v srdci předem pohrdají, odmítají ho. Tam by i to největší znamení bylo stejně marné, což se nakonec potvrdilo, jak píše J 12,37: Ač před nimi učinil taková znamení, nevěřili v něho. Znamení Jonášovo Ale vidíme, že přece žádost farizeů neodmítá úplně: Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. Prorok Jonáš se proslavil svým třídenním pobytem v břiše velryby, kdy pak byl vyvržen zdravý ven. Pro Ježíše je to znamení jeho vlastní smrti a vzkříšení třetího dne. Ale víme, že nakonec i vůči tomuto monumentálnímu znamení Boží moci a lásky, vítězství nad smrtí, zůstala většina uzavřena, a to i tehdy když tato událost byla dosvědčena nezaujatými svědky, římskými vojáky, hlídajícími Ježíšův hrob. Přesto se Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý stal nejvyšším a dokonalým zjevením Boha a jeho lásky k člověku. Jeho kříž a prázdný hrob jsou znameními, o kterých Bůh nediskutuje. Jaké větší znamení může dát Bůh o sobě a o své lásce? Ap. Pavel to potvrzuje, když říká: Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného (1K 1,22-23). Jeho budeme zvěstovat, protože ne zázraky a znamení, ani lidská moudrost, ale jedině Kristova oběť nás může zachránit před Božím soudem. Chcete vidět znamení? Uvidíte ho. Zemřu, ale budu vzkříšen z mrtvých. Záleží na vás, jak s tímto znamením naložíte. Záleží na vás, zda se vaše srdce otevře, nebo zůstane zarytě uzavřené. A co my? I my sami, kdo v Boha věříme, někdy prožíváme chvíle, kdy toužíme po tom, aby se nám Bůh nějak zjevil, ozval, projevil se, potvrdil svoji přítomnost. Ať už taková znamení prožíváme nebo ne, držme se toho znamení, které bylo dáno jednou provždy a jednou provždy také platí je to Kristus, ten obětovaný Beránek. Ten je nám znamením o Boží lásce a blízkosti, ať už jsme v jakékoli situaci. Kéž rosteme ve víře, ať už se znameními nebo bez nich. Znamení Kristova kříže a prázdného hrobu nechť je posilou i tam, kde tápeme a necítíme Boží přítomnost. michal ŽemličKA 4

5 Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, Praha 1 brana@cb.cz 95 let požehnaného života br. dr. Bohumila Kejře milí přátelé, v časové proluce dvojčíslí 5 6 jsem se vracel k minulým sešitům a znovu mě zaměstnalo téma křtu, jak je pozoruhodně pojednal bratr David Beňa ve velikonoční Bráně 3/08. Zvláště mi ze srdce mluví připomenutím, že různost (porozumění svátosti) nemusí nutně přinášet dilema buď anebo, může poukazovat na mnohovrstevnaté bohatství pravdy. Různé pohledy nemusí být navzájem si odporující, mohou se doplňovat. Právě křest býval žel křesťanům až příliš často zástupným kamenem urážky a skalou pohoršení zaclánějící Krista, takže potěší každé připomenutí dobré vůle, naopak se nejdřív od druhých chtít učit. Osměluje mě to, abych položil aspoň jednu z roje otázek z Beňova úlu, věřím, že medonosných (Ž 19,11). Patří k rozsudku smrti, který pak vyslovují nepřátelé (a jiný nad Pánem Ježíšem ve své Bibli nenacházím), říká li Křtiteli, že přijetím a ztotožněním se s jeho kázáním křtu pokání na odpuštění hříchů, oba plní všelikou spravedlnost (Mt 3,15)? Nezapřaháme tak trochu vůz před koně, zatímco sám velký Otec ve známém podobenství (Mt 21,37; Mk 12,6; Lk 20,13) ještě chová o zlých Dne 11. června 1913 se narodil v rodině Josefa Kejře jediný syn Bohumil. Chlapec byl od útlého věku vychováván v známosti Božího slova a byl velmi zvídavý. Již jako gymnazista se naučil hrát sám na klavír a jako vysokoškolák byl již zdatným hudebníkem. Znal několik jazyků, měl nadání i k veršování a tak překládal a sbíral již v dospělosti hodně písní. Po válce si zařídil advokátní kancelář, které se vzdal po roce 1952, kdy vstoupil do služby Jednoty českobratrské, dnešní Církve bratrské. Několik desítek let pracoval věrně a neúnavně v Radě CB jako vedoucí kanceláře. Mnoho let byl také členem Rady CB. Má velikou zásluhu v rozvoji církve i na poli hudebním. Shromažďoval písně a vydával mládežnické zpěvníčky pro Biblické letní kurzy. Vyhledával a sestavoval Sborové zpěvy duchovní písně pro smíšené sbory. Podílel se na zpracování Křesťanského kancionálu jako redaktor díla (1965), tato práce trvala více jak 10 let. Přeložil nespočet duchovních písní, některé sám složil a zhudebnil. Také byl velmi činným laickým kazatelem nejen ve svém sboru, ale i v celé církvi. Založil a 25 let dirigoval mezisborový mužský sbor. Vše, co bylo B. Kejřem vykonáno, bylo k oslavě Boží a k vyvýšení slávy našeho Pána. Jeho práce byla nezištná, vyčerpávající, ale nikdy si stěžoval na přepracování či únavu. Vždy měl na paměti, že Pán je mocný, milostivý a že mu musí vydávat vše, čím byl od Něj obdarován. lervin vinařích naději: Zastydí se před mým synem (Kral.), Na mého syna budou mít přece ohled! (ČEP)? Nebýváme s Kainem (v tomto případě s Ježíšovými soudci a katy) hotovi už ve chvíli, kdy Bůh ještě se vší vážností varuje: hřích ve dveřích leží; a pod mocí tvou bude žádost jeho, a ty panovati budeš nad ním? (Gn4,7) Jsme schopni žalmistova úžasu nad sebeomezením Boží lásky už tím, že stvořil člověka ke svobodě, v níž chce být svobodně a cele milován? Mohl by Ježíš předznamenán ortelem smrti, upřímně myslet svoji galilejskou evangelizační kampaň? (Mt 4,17; 10,7 aj.) A jako dobrý Pastýř se celou duší vkládat do zápasu a duchovního boje s vlky, kteří se na scéně teprve objeví? (Jan 5-12) SAmUel JAn HeJZlAr redakce a administrace: Soukenická 15, Praha 1 tel , fax brana@cb.cz Číslo 9/2008, ročník Bratrské rodiny 40, Českobratrské rodiny 67 Vyšlo Vychází 10x ročně, cena 34 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík redakční rada: Mgr. Miloš Hejzlar, Jiří Sedláček, Jana Matulíková, Ing. Peter Komrska, Anna chrásková, Ing. Karel Fojtík j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Sovová Vydavatel: KODeX o.p.s. IČ ev. č. MKČr: e 5080 Tisk: GrAFOTecHNA PrINT, s.r.o. Praha objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. 5

6 Petr o tomášovi Ing. Tomáš Grulich, M.Th. (39) vystudoval Zemědělskou univerzitu, později ETS a Mezinárodní baptistický teologický seminář (IBTS). V současnosti pracuje jako kazatel CB v Praze na Černém Mostě a vede studentské učednické společenství PTH. Na ETS vypomáhá jako učitel sborové pastorace, je spoluzakladatelem Nadačního fondu nových sborů a zapojuje se do práce evangelizačního a pastoračního odboru CB. S manželkou Markétou mají 3 děti. Jaký je váš bratr kazatel a jaké je jeho největší charisma? Tomáš klade důraz na službu studentům a výchovu nových pracovníků v církvi. Vedle práce na svém sboru zápasí i o místa, kde je naděje možného rozvinutí nové práce. Jeho krevní skupinou jsou: Evangelizace, pastorace a zápas o živou církev. Když mu něco svěříte, nezapomene se za vás modlit. A ještě za nějaký čas se vás zeptá, jak se vám daří, protože ho to bude opravdu zajímat. Kdo přivedl vašeho bratra ke kazatelské službě? První volání ke službě prožíval v době oživení bysterské mládeže, když se kolem něj začali obracet k Pánu Ježíši někteří jeho vrstevníci. Tenkrát začal pozvolna uvažovat o práci v církvi na plný úvazek, ale nebyl si v tom moc jistý. Modlil se za to, pokud by se měl skutečně stát kazatelem, ať ho Pán Ježíš do služby nejprve fakticky uvede, a teprve pak by studoval teologii a přijal kazatelskou službu i formálně. Toto přání se mu později splnilo skrze rostoucí službu v mládeži v Praze na Vinohradech. Po ukončení vysokoškolského studia jej sbor požádal o setrvání ve službě a nabídl mu místo kazatele mládeže a Tomáš tak v roce 1991 nastoupil do prvního ročníku nově otvíraného ETS. v čem jste si podobní a v čem se naopak lišíte? Brácha nosí brejle. Evangelizace bude naše společné téma. Tomáš dále postupně precizuje pomoc studentům, službu lidem v krizích a koncepci zakládání nových sborů, já se asi víc zabývám budováním sborů stávajících a inspirativností kázání. Možná to už bude i na nějakou knížku (sbírku kázání), uvidíme. Co vás na bratrovi inspiruje a co mu bratrsky závidíte? Tomáš se umí radovat s radujícími a plakat s plačícími. Bratrsky mu závidím jeho nefalšovanou schopnost pěstovat intenzivní vztahy s lidmi, kteří se dostávají do všelijakých osobních či duchovních problémů. Nekouká při tom na hodinky a dokáže jim opakovaně věnovat svůj čas. rozcházíte se v některých přístupech ke službě či v teologických názorech nebo prožíváte vzácnou bratrskou jednotu? Jsme odlišní asi jen osobnostním přístupem ke službě, což vychází z odlišného obdarování, teologicky se dnes shodneme téměř ve všem. 6

7 tomáš o Petrovi jedno nevylučuje druhé). Svým projevem jsem méně formální a brácha možná víc - no jak to říct hezky - reprezentativní. Mě láká věci dělat jinak a neustále zkoušet, zda daná forma opravdu vyjadřuje vnitřní obsah, Petr chce dělat věci správně. Oba se nebojíme jít do nových věcí. Když jsme spolu, tak sdílíme podobný typ humoru, i proto jsme spolu rádi. Já na bráchu...» dva rozhovory se sourozenci v kazatelské službě Jaký je váš bratr kazatel a jaké je jeho největší charisma? Petrovo výrazné obdarování je v oblasti organizace a řízení. Kdyby nebyl kazatelem, určitě by se uplatnil jako docela schopný podnikatel, ale jsem moc rád, že jsme kolegové. Dobře se s ním spolupracuje. Dává velký důraz na týmovou práci a umí podporovat své spolupracovníky. Jako kazatel se snaží cílevědomě získávat pro spolupráci široký okruh dalších lidí. Pracuje efektivně a důsledně, nebojí se přijmout odpovědnost a má přirozenou autoritu. Na rozdíl ode mě je daleko důslednější v detailech. Kdo přivedl vašeho bratra ke kazatelské službě? Petr dělá věci naplno. Když v době studia na gymplu utíkal pro své pochybnosti víry ze sboru, byl v tom důsledný. Když na konci střední školy skutečně uvěřil, znovu to udělal se vším vydal se Bohu i do služby. Pán Ježíš si u jeho přerodu k vydanému služebníkovi použil Broňka Kaletu, který mu jako tehdejší kazatel bysterského sboru pastoračně velmi pomohl. Povolání ke službě v církvi pak na sebe nedalo dlouho čekat. v čem jste si podobní a v čem se naopak lišíte? Máme podobný pohled na budování a růst církve, nelišíme se ani v otázkách osobní zbožnosti. Petr je asi víc zaměřen na programy, úkoly a cíle, kdežto já na vztahy mezi lidmi, duchovní principy a vize (přičemž Mgr. Petr Grulich (41) kazatel ve sboru CB v Praze 1 - Soukenické, má manželku Martu, děti Lukáše a Alžbětu, vystudoval Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Co vás na bratrovi inspiruje a co mu bratrsky závidíte? Už snad ani bratrsky nezávidím. Mladší brácha, což jsem já, má asi tendenci si na starším něco dokazovat a závodit s ním, zatímco starší to většinou neřeší. V určité době jsem se vůči Petrovi víc vymezoval a snažil si získávat své místo pod sluncem. Ale už je to mnoho let, co jsem moc rád, že Petr je takový, jaký je, a že já jsem já. Záviděl jsem mu jeho schopnost si některé věci nebrat, zatímco já si z nich dělám hlavu. Později jsem pochopil, že moje větší zranitelnost přináší mnoho dobrého pro specifickou část služby, do které mě Bůh postavil. Velmi mě inspiruje Petrova schopnost cílevědomě si organizovat své úkoly. Při mé vlastní organizaci je daleko větší spotřeba milosti, Petr milost potřebuje jinde, a tak je moc dobře, že umí včas plnit zadané termíny. rozcházíte se v některých přístupech ke službě či v teologických názorech nebo prožíváte vzácnou bratrskou jednotu? Náš největší spor jsme měli kdysi dávno o formě křtu. Měli jsme na zahrádce vykopat brambory, ale místo toho jsme vášnivě diskutovali. Mamka nás oknem pozorovala, jak tam její teologové rozkládají nad bramborovou natí rukama a dobře se bavila. Vážil jsem si Petra za to, že po několika dnech přišel s tím, že musí některé mé argumenty uznat. Dnes se v teologii téměř nelišíme. Drobné rozdíly chápeme spíš jako rozdílné zkušenosti a obdarování, ne jako teologický nesoulad. 7

8 daniel o martinovi Aký je váš brat kazateľ a aká je jeho najväčšia charizma? Verný človek s peknou rodinou. Zanietenie pre osobné a zborové projekty. Tiež má zvláštne charizma, má prehľad, kde aká akcia beží, vie, ktorý mobil je lepší, kde sa čo lepšie dá kúpiť. Myslím, že ešte môže prísť zjavenie jeho hviezdy pre celocirkevné potreby. Má skrytú vnútornú zbožnosť. Spolu s manželkou Hankou sú výraznou dvojicou v službe Pánovi, rodine a cirkvi. V rodine držia biblické hodnoty, ktoré sa dnes už zriedka vyskytujú v cirkevných kruhoch. čo vás na bratovi inšpiruje a čo mu bratsky závidíte? Inšpiruje ma jeho vitalita a spiritualita. Cením si jeho manuálnu zručnosť. Je nielen teológ, ale aj zámočník a zvárač. Obdivujem svojho brata s jeho manželkou pre peknú rodinu. Svojim deťom sa venuje od Detskej miisie, Awany až po štúdium teológie. Sprevádza nielen vlastné, ale aj zborové deti. Ste odlišní v niektorých prístupoch k službe či v teologických otázkach alebo prežívate vzácnu bratskú jednotu? Keď sme boli mladší, boli sme často spolu. Dnes je... braček na mňa «dva rozhovory so súrodencami v kazateľskej službe Kto priviedol vášho brata ku kazateľskej službe? Božie zavolanie, František Ciesar, Jan Urban a náš otec Milan Jurčo. Bol to proces Božieho pôsobenia na Martina. Mali sme veľmi pekné obdobie s našim otcom Milanom pri zakladaní zboru na Starej Turej. To bol zvláštny čas, keď bolo treba poslúchať, hoci sme už obaja mali svoje rodiny. v čom ste si podobní a v čom sa naopak líšite? Podobní hlasom, Jurčovským rodom (radi si zajeme) a Kolmanovskou láskou k ľuďom, nasadením a odvahou. Odlišnosti sa vyskytujú v dôrazoch vo forme práce. Božou milosťou sme prijali Pána Ježiša Krista. Výchovou našich rodičov sme získali osobný vzťah k Biblii, cirkvi a ľuďom okolo nás, ukázali nám aj príklad lásky, obete a služby. Dnes obaja máme čo dať. Keď sme rástli, boli sme zapojení v zborovej práci. Učili sme sa pokore. Máme svoje obmedzenia. Nie sme hudobníci, ale máme radi hudbu a spev. Sme oddaní starým piesňam, ale aj worshipu, a iným žánrom. Obaja sme vďační našej sestre Milenke za jej lásku, že prijíma našu inakosť v hudobnej oblasti. to inak. Nemáme veľa času na rozchody z rozdielnosti. Učime sa vážiť si službu toho druhého. Nespomínam si na to, žeby sme mali nejaké spory. Vzájomne sa rešpektujeme. Veľa sa môžem naučiť od neho. Sledujem ich zborový projekt venovanie sa deťom z detského domova, ktoré sa neskôr v dospelosti potrebujú udržať na ceste viery. martin o danielovi Aký je váš brat kazateľ a aká je jeho najväčšia charizma? Daniela poznám od detstva ako človeka, ktorý rád Mgr. Martin Jurčo (49) v roku 1990 sa stal kazateľom CB na Starej Turej. V roku 1997 odišiel do Michaloviec, kde pôsobí až doteraz. Počas svojej kazateľskej služby študoval v Banskej Bystrici na Univerzite Mateja Bela, Pedagogickej fakulte a Katedre evanjelikálnej teológie. Manželka sa volá Hanka, Pán Boh im daroval 7 detí. 8

9 Foto archiv číta. Aj teraz sa vzdeláva, pracuje na sebe a snaží sa byť zodpovedný v službe. V zbore vytvára atmosféru, kde sa mnohí cítia prijatí. Má svojský zmysel pre humor, ktorý nezaprie ani na kazateľni. Jeho veľkou charizmou je dar správy. Je cieľavedomý a pracuje na vytváraní nových samostatných zborov zo staníc zboru. Kto priviedol vášho brata ku kazateľskej službe? Spomeniem len tri stopy z viacerých, ktoré zanechali ľudia v našom živote. Tú prvú urobili naši rodičia, ktorí nás od detstva viedli k službe a obetavosti. Naša rodina bola vždy otvorená pre iných ľudí. Otec nás viedol k tomu, aby sme boli ochotní opustiť všetko pre Pána Ježiša a vytvoriť misijné manželstvo. V druhom rade to bol František Ciesar, pod ktorého kazateľňou sme vyrastali a dozrievali. A tretia bola sestra Mária Hažerová. Pri ordinácii nášho otca na Starej Turej nám priniesla slovo od Boha, ktoré nás povolávalo do služby zvestovateľov evanjelia. v čom ste si podobní a v čom sa naopak líšite? Podobní sme vo váhovej kategórii (naše deti hovoria, že sme najváženejší kazatelia na Slovensku, lebo najviac vážime) a obaja máme malé ženy. Obaja máme zmysel pre humor. V čom sme iní? Mama hovorievala, že Daniel káže kratšie a ja dlhšie, ale vraj aj toto sa už zmenilo. Teda Daniel má o trochu dlhšie kázne a ja o trochu kratšie. Myslím, že Daniel je vážnejší, veci rieši múdro s rozhľadom. Ja som predsa len mladší, ale mám viac detí ako on. Daniel je prísnejší ako ja. čo vás na bratovi inšpiruje a čo mu bratsky závidíte? Inšpiruje ma jeho všestrannosť a záujem o necirkevných ľudí, ktorých zároveň aj vychováva. Čo mu bratsky závidím? Bratsky mu závidím jeho auto, lebo ja mám starú Felíciu a už ma neraz zradila na ceste. Moja mama sa často hnevala na nás, keď sme sa porovnávali a jeden o druhom hovorili, že je lepší kazateľ. Napriek tomu, že máme mnohé spoločné vlastnosti, predsa len sme každý originál a máme svoje prednosti aj nedostatky. Ste odlišní v niektorých prístupoch k službe či v teologických otázkach alebo prežívate vzácnu bratskú jednotu? Odpoveď na túto otázku by som charakterizoval stručne takto: Prežívame bratskú jednotu napriek rôznym teologickým dôrazom v službe Pánovi Ježišovi. Iste, máme rozdielne pohľady a názory, ale to nás nerozdeľuje, naopak, vzájomne sa dopĺňame. Ing. Daniel Jurčo (51) sa narodil v juhočeskom meste Jindřichův Hradec. V Bratislave ukončil štúdium na Vysokej škole ekonomickej. Po deviatich rokoch civilného zamestnania vo Výpočtovom stredisku ČSD Bratislava a Chirana Stará Turá a páde komunizmu sa stal kazateľom v Plzni. Teologické štúdiá absolvoval v nemeckom Ewersbachu a anglickom Welwyne. Od roku 1998 žije s manželkou Zuzanou a tromi deťmi v Prešove, kde pokračuje v kazateľskej službe Cirkvi bratskej. 9

10 Ilustrace Ondřej Košťák JAN HÁBL 10

11 Mnozí máme děti nebo vnoučata. Jistě pro ně chceme to nejlepší. Vychováváme je a trestáme. Vyprošujeme si při tom boží moudrost, ale jsme opravdu moudří? Děti občas svou nekázní překvapí. Změnily se ony, nebo selhávají naše výchovné prostředky? Co soudíte vy - bít či nebít? Klobouky u Brna, r Učitel obecné školy se prochází mezi lavicemi, v rukách sepnutých za zády pohupuje rákoskou. Ve třídě panuje hrobové ticho, žáci píší písemnou práci z přírodozpytu. Před tabulí se chvěje žák, který byl přistižen, jak se dívá pod lavicí do sešitu. Trest přijde až po písemné práci. Žák ví, že si týden nesedne. Doufá, že se mu podaří špatnou známku co nejdéle zatajit doma před otcem, poněvadž představa druhého výprasku během téhož dne je děsivá. Praha, r Student třetího ročníku průmyslové školy během hodiny tělocviku již po desáté vykřikuje vulgární slovo. Ví, že se to nesmí, ale s gustem vykřikuje znovu a znovu. Učitel už radši dělá, že neslyší. Ví, že slovní umravňování je k ničemu. Z poznámky si student nic nedělá a dvacet dřepů odmítá, prý je to forma tělesného násilí, které je zákonem zakázáno. A má pravdu. V našich zemích je zakázáno již od roku Česká Třebová, r Žák deváté třídy základní školy zezadu nasazuje svému učiteli na hlavu odpadkový koš za všeobecného veselí svých spolužáků. Jeden z nich si dokonce celou událost nahrává na mobil a později publikuje na internetu. Je to zábava. 1 Bít či nebít? Otázka užití tělesných trestů ve výchově, a to jak školní, tak rodinné, se již dlouho diskutuje. U nás se diskuze nově rozvířila nedávným návrhem Džamily Stehlíkové, ministryně pro lidská práva, která navrhuje úplný zákaz fyzických trestů ve výchově dětí. Dle německého modelu by rodičovi, který by se uchýlil k tělesnému trestu, hrozily různé stupně sankcí - od uložení povinného vzdělávacího kurzu až po odnětí svobody. Návrh vyvolává rozporuplné reakce. 2 Odpůrci násilí ve škole a výchově tvrdí, že tělesné tresty ohrožují zdravý vývoj dětí, ponižují jejich důstojnost a pěstují negativní emoce. Tělesný trest může být zneužit a zvrhnout se v nepřiměřené násilí, či autoritářskou šikanu vychovatele. Naprostý zákaz tělesného trestu je proto určitým řešením. Jiní jsou přesvědčeni, že agresivita dětí neustále roste a že jeden pohlavek či plácnutí přes zadek je za určitých okolností účinnější než tisíc slov nebo poznámek do žákovské knížky. Jak má učitel či vychovatel dítě káznit, jsou-li všechny netělesné prostředky nefunkční? Objevují se ale i další otázky. Je-li zakazováno tělesné trestání, nemělo by být zakázáno i to netělesné? Není pochyb, že psychické násilí je stejně závažné jako fyzické. A co zneužití zákazu trestu dětmi samotnými? Každý si jistě umí představit, co dokáže žák či student, když zjistí, že je v podstatě beztrestný. 3 Podobně tomu může být i v některých rodinách. Dokáže zákon ochraňující děti před špatnými vychovateli ochránit též vychovatele před špatnými dětmi? Jak tedy káznit? Je vůbec možné legislativně regulovat výchovné káznění tak, aby bylo funkční a smysluplné? Kázeň dle Komenského Zřejmě první, kdo se výchovnou kázní zabýval systematicky, tj. v rámci uceleného výchovného systému, nebyl nikdo jiný než náš slavný učitel národů Jan Amos Komenský. Že je jeho didaktika geniálně nadčasová, je všeobecně známo. Co konkrétně doporučuje ohledně školní a výchovné kázně a jak je možné vztáhnout jeho principy k naší současné diskuzi? Škola bez kázně, mlýn bez vody. Tak zahajuje Komenský kapitolu o školní kázni ve své Velké didaktice. 4 Neplyne z toho však, že by škola měla býti plna křiku, ran a pruhů (rozuměj jelit, pozn. autora), nýbrž že má býti plna bedlivosti a pozornosti ze stran učitelův i žákův. Základním fundamentem celé Komenského didaktiky je princip: Omnia 11

12 sponte fluant, absit violentia rebus čili Nechť vše plyne přirozeně, násilí budiž vzdáleno. 5 V Analytické didaktice je pak tento princip vztažen do souvislosti s kázněním následujícími jednoznačnými slovy: Přejeme si, aby bití a zlost byly vzdáleny při věci tak posvátné, jako je vzdělávání ducha. 6 Vzdělaný duch je zároveň ukázněný duch a má-li učitel žákům pomoci dosáhnout tohoto kýženého cíle, je třeba, aby on sám dobře rozuměl a) účelu, b) látce, c) způsobu kázně, tj. aby věděl proč, kdy a jak káznit. Účelem kázně rozumí Komenský cíl výchovy. Vychovatel musí mít jasno v tom, proč kázní, za jakým účelem a s jakým cílem. Že se děti chovají všelijak výchovou ke křesťanské víře Co považujete při výchově dětí k víře jako zásadní a lze vůbec děti ke křesťanství vychovat? Zcela zásadní je osobní příklad. Přestože nemůže zaručit víru našich dětí, má veliký vliv na jejich formování. Především má i biblické zaslíbení. Př.22,6. Pavel (48), Horní Suchá Jako naprosto zásadní považuji praktický život v rodině, kde Bůh není nedělní záležitostí, ale osobou, se kterou žijeme v každém okamžiku. Jemu děkujeme, když je nám fajn, k Němu voláme o pomoc, když jsme v koncích. Jako otec si nehraji na někoho, kým nejsem. Tato životní integrita dětem nejlíp ukazuje na to, že Ježíš je živý, a nejlepší věcí, co člověk může udělat ve svém životě, je plně se Mu odevzdat. Dále jako velmi důležité považuji začlenit své děti do sborového života (dorost...). Vytvářet prostor k tomu, aby v těchto kolektivech našli své přátele. Naši kluci, už jako velmi mladí se rozhodli následovat Ježíše. Naše role spočívala v ujišťování, že jsou Božími dětmi, že jejich rozhodnutí Bůh bere vážně a jejich život může přinést hojné ovoce, pokud budou následovat Ježíše. To, že to funguje, mohou vidět na svých prarodičích, a věřím, že to vidí i u nás. Tadek (45), Český Těšín Přirozenou výchovou v rodině je samozřejmě příklad a to je to nejnáročnější. Dítě nás vnímá jako celistvou osobnost, je mu jedno, jestli mu vysvětlujeme něco ze školy, vyprávíme své zkušenosti ze života, nebo s ním hrajeme fotbal. Pro něho je rozhodující pocit, že ho vnímáme, přijímáme ho jako partnera, že má prostor se bez obav vyslovit ke všemu, co ho zajímá, nad čím přemýšlí. Náš vztah k Bohu může přijmout, když přijímá náš vztah k sobě. Naše pokora před Boží tváří a vděčnost, se kterou přijímáme každodenní Boží milost, je nejlepší výchovou našich dětí. Chceme-li vychovávat své děti ke křesťanství, nevychovávejme děti, vychovávejme sebe! Jiří (62), Plzeň Být rodiči, kteří se snaží žít podle toho, čemu své děti učí z Písma (být příkladem), věnovat dětem dostatek času, hovořit s nimi o duchovních věcech a svých vlastních zkušenostech s Pánem, poskytovat jim příležitosti k duchovnímu růstu (nebránit jim v účasti na různých akcích, ale naopak je v tom podporovat). Děti lze ke křesťanství pouze vést, bez Boží milosti a osobního setkání s Ježíšem se křesťany nestanou. Radka (57), Vsetín Sk 1,1...Ježíš činil a učil. Jednání i mluvení toho, kdo vychovává, musí být v souladu. Prostředí, ve kterém člověk žije, ho obvykle silně ovlivní, děti mohou převzít nějaké křesťanské obyčeje. Ale pro jejich život je důležité, aby navázaly osobní vztah s Bohem Ježíšem Kristem. K tomu může správná výchova pomoci, asi jako dobrý zahradník připravuje půdu pro to, co má na tom místě růst. Irena (70), Brno Osobní příklad, pravidelnost modlitby, čtení Bible (obojí i s dětmi) a jako předávání víry chápu sdělování osobních zkušeností s Bohem a vysvětlování Písma. Osobní zkušenost s Bohem pak musí udělat každý sám za sebe. Jana (44), Ostrava Naprosto zásadní je osobní příklad a pravdivost; udělám-li chybu, přiznat ji. Žádný dvojí život. Společně se modlit. Když se mi podařilo z Anglie propašovat Children Bible s krásnými obrázky, u této knihy při večerním vyprávění naše obě děti vyrostly. Uvěření v osobního Spasitele bez agitace rodičů (ve věku kolem 10 let) byl přirozený důsledek (a nebylo vůbec nutné, aby se hned stávaly členy sboru). Dnes obě naše děti mají své rodiny a dělají, co viděly u svých rodičů, jak ve výchově vlastních dětí, tak ve službě ve svém sboru. Jako rodiče to nepřičítáme svému vychovatelskému umění ; když člověk uvěří a dovolí, aby ho Bůh mohl proměňovat, je to vždycky ta vzácná Boží milost. Zdeněk (68) s manželkou, Praha 12

13 neukázněně a že tedy proti těm, kdož hřeší, jest třeba kázně užívati, je pro Komenského bez debat. Káznit se však nemá proto, že někdo zhřešil, zdůrazňuje Komenský, nýbrž proto, aby později už nehřešil. Kázeň s takovým účelem je pak užívána bez vášně, hněvu a nenávisti, s takovou poctivostí a upřímností, aby sám ten, proti komu se jí užije, pozoroval, že se nastupuje proti němu v jeho dobro, a že pochází z otcovské lásky, a proto aby ji přijímal s touž myslí, jako se přijímá jakýkoli hořký lék, jejž podává lékař. Účel kázně má tedy dle Komenského primárně preventivní charakter, přičemž její účinnost je podmíněna oboustranným pochopením. Jak vychovatel, tak vychovávaný musí rozumět, proč ke kázni dochází. Za povšimnutí stojí Komenského psychologický postřeh, že vědomí konečného cíle káznění tlumí případný vychovatelův temperament. Impulsivnost, hněv či nával vzteku, které obvykle kázeňské situace vyvolávají, může učitel či rodič lépe zvládnout, bude-li mít jasno, kam jeho výchovné počínání směřuje. Zlost, vyvolaná křivda, ponížení nebo zdecimování dítěte je projevem selhání vychovatele, které nevede nikam. Cílem káznění je pomoci dítěti být lepším být lepším člověkem. Nejde v tu chvíli o učitele, dokonce v určitém smyslu nejde ani o žáka. Komenský nezná ani pedago-centrismus, ani pedo-centrismus. Jedná se o výchovnou věc samu, totiž o lidství. Vědomí takového cíle významně ovlivňuje prostředky jeho dosažení i vychovatele sa- Pohled otce vychovatele Snažil jsem se zjistit, co se mi při vyslovení otec vychovatel vybaví jako první. Musím říct, že pro mě je to můj tatínek. Ale téměř současně jsem si uvědomil svoji otcovskou roli a tím také svoji závislost na nebeském Otci. Tyto tři roviny otce vychovatele se ve mně vzájemně prolínají a ovlivňují se. Snažil jsem se ve výchově dětí nepodobat tomu svému. Ale dobrým otcem jsem být nedokázal. Měl jsem deformovaný pohled na Boha Otce, coby trestajícího soudce, protože jsem pohled na něho filtroval přes svého otce. Uvědomuji si, jak mě výchova mého otce ovlivnila. Jsem nejstarší ze čtyř bratrů. Náš tatínek nadužíval tělesné tresty. Dostávali jsme výprask, někdy i za to, co jsme neudělali. On to prostě neřešil. A když náhodou zjistil, že jsme skutečně neprovedli nic trestuhodného, odbyl to lapidárním výrokem: Škoda každé (rány), která padne vedle. Až daleko později jsem si uvědomil, že to neřešil také proto, že měl jiné starosti a na ostatní mu jaksi nezbýval čas. Když jsem se oženil a měl své tři dcery, řekl jsem si, že nebudu jako můj otec a nikdy je nebudu bít. V tělesných trestech mě musela zastoupit moje žena. Nešlo o těch několik plácnutí přes zadek, nebo pohlavek, ale o můj vnitřní postoj při exekuci samotné. Věděl jsem, že něco je v mém postoji špatného, ale nedokázal jsem vystihnout v čem. Trvalo to dost dlouho, než jsem to dokázal pojmenovat: Tělesný trest bych aplikoval jako exekuci, odplatu za nejtěžší přestupek. V přeneseném významu biblické mluvy to znamenalo: Odplata za hřích je smrt. V té chvíli bych byl tím trestajícím soudcem (bohem), který své dítě za přestupek odsuzuje bez milosti a lásky do věčného zahynutí. To jsem pro své děti přece nechtěl. Proto jsem je raději netrestal. Postupně jsem si uvědomoval, že si nesu v sobě dědictví otců, jako důsledek pádu - dědičný hřích: Bůh stíhá vinu otců na synech (Ex. 20,5-6). Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravost (Pláč Jeremiášův 5,7). Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby (Ezechiel 18,2). Jedna generace lidského rodu poškozuje druhou. Hřích plodí zase hřích. Ale jako křesťané přece víme, že hřích může být odpuštěn. Když Bůh řekl ve zmíněných verších A, řekl také B : Ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují (Ex.20,6b). Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat (Ezechiel 18,3). Duše, která hřeší, ta umře, syn nebude pykat za nepravost otcovu (Ezechiel 18,20). Konečně mně došlo, že Bůh není ten trestající, který hlídá každý můj krok a běda, jestli šlápnu vedle, ale milující, který mě má rád jen tak. Abych si tuto skutečnost nejen uvědomil, ale přijal ji do svého života jako základní životní jistotu, musel jsem začít od dovětku toho dvojího přikázání lásky - musel jsem se naučit mít rád sám sebe a přijmout celý svůj životní příběh. Znamená to integrovat svoje rodové kořeny, včetně otce v sobě, a žít s nimi v pokoji. To je náročný proces, kterému se říká odpuštění. Až jsem prošel touto změnou, dokázal jsem mít své děti rád také jen tak, bez toho, abych hodnotil, který přestupek byl ten nejtěžší. Přijal jsem v plném rozsahu synovství od Nebeského Otce. Pak jsem dokázal své děti káznit bez odsuzujících pocitů. Pak už mě netrápila téměř hamletovská otázka bít či nebít, protože jsem porozuměl tomu, že i bít je možné s láskou. Takové káznění dítě vychovává a buduje. Tak to dělá náš nebeský Otec. Své děti kázní a trestá, aby je vychovával a budoval do podoby svého Syna. Josef Horský 13

14 Mgr. Jan Hábl, Ph.D. (33) je od r kazatelem sboru Církve bratrské. Přednáší pedagogiku na Univerzitě v Hradci Králové. V letech 2001 až 2008 absolvoval doktorské studium na International Baptist Theological Seminary v Praze v oboru aplikované teologie. motného. Konečným účelem Komenského výchovy a tudíž i kázně je formovat v člověku autentickou lidskost. Vzpomeňme na Komenského výrok, že člověk se stává člověkem teprve výchovou. Káznění k lidskosti musí tedy vždy být lidské a dobrý vychovatel si toho je vědom. Druhým aspektem kázně je látka čili předmět káznění, a ten může být dvojí: 1) Je-li předmětem žákovy nekázně nezájem o studium, nabádá Komenský ke zdrženlivosti v trestání. Nezájem žáků o studium totiž není dle jeho názoru problém žáků, ale učitele. Neboť jest-li studium náležitě spořádáno, je samo sebou lákadlem pro ducha a svou sladkostí přitahuje a uchvacuje všechny (vyjímajíc lidské netvory). Děje-li se jinak, jest to vinou ne žáků, nýbrž učitelů. Neznáme-li však způsobu, kterak uměle navnaditi ducha, násilí užijeme jistě nadarmo. Rány a bití nepomohou pranic vštípiti do hlavy lásku k vědění, avšak dovedou velice způsobiti nechuť k němu 2) Jedná-li se však o morální provinění, doporučuje Komenský naopak razantnější postup. Jako příklady takových provinění uvádí: oplzlost, vzdorovitost, zatvrzelou zlomyslnost, pýchu, zpupnost či nějaký důkaz bezbožnosti. Proč je třeba vůči těmto přestupkům postupovat důrazně? Protože morální přestupky uráží vznešenost Boží a podvracejí základ všech ctností. Komenský ví, že bez ctností či morálních standardů je nejen škola, ale i celá lidská společnost jako mlýn bez vody. Nefunkční. Proto doporučuje usmiřovat tyto prohřešky nejpřísnějšími tresty. Co je míněno přísným trestem? Odpověď Komenský vykládá v následujícím odstavci, který pojednává o třetím aspektu kázně, totiž o způsobu. Komenský rozlišuje tři, resp. čtyři způsoby káznění, které v podstatě vyjadřují to, čemu dnes říkáme sankční progresivita. Pomáhá si ilustrací s nebeským Sluncem, které tomu, co roste, dává a) vždy světlo a teplo, b) často déšť a větry, c) zřídka hromy a blesky. 7 Podobně též vychovatel bude nejlépe přidržovat mládež u svých úkolů, bude-li: a) svým stálým a živým příkladem ukazovat, čeho se náleží, b) poučnými slovy, napomínáním a někdy i káráním působit, aby nikdo nebyl zkažen, c) a konečně užívat prostředků nejostřejších, tedy tělesných. Pro tyto krajní prostředky užívá Komenský v latinském znění pojem violentia remedia (násilné opatření). 8 Zároveň však poznamenává, že je třeba se míti na pozoru, aby se nepoužívalo těchto krajních prostředků pro jakoukoli a třeba i zcela nepatrnou příčinu, sice se opotřebují dříve než by nastaly krajní případy. Navíc Komenský znovu zdůrazňuje, že když už vychovatel musí sáhnout ke krajnímu řešení, nechť odstraní ze slov každý trpký tón, z tváře rozkacený výraz a z úderů každou krutost, aby sami žáci byli přesvědčeni, že nehoví hněvivému záští, že však má na mysli jejich dobro. 9 Jako úplně poslední stupeň kázně u těch, kteří mají tak nešťastnou povahu, že všechny mírnější prostředky nedostačují, připouští Komenský, aby byl takový jedinec ze školy vyloučen, aby ostatní nekazil a nebyl jim tak na překážku. Dítě vyloučené z procesu vzdělání a výchovy je však Komenskému nejhorším zármutkem, protože vzdělání má pro něj soteriologic- 14

15 ký, tj. spásný význam. Vzdělání je součást emendatio rerum humanarum, tedy nápravy člověka. Každý člověk potřebuje vzdělání, které by ukáznilo jeho lidský sklon k hříchu. Člověk, který je nejméně ukázněný, je právě ten, který vzdělání nejvíce potřebuje. Potřebuje být vz-dělán, tedy dělán vz, učiněn vznešenějším, lepším, lidštějším. 10 Proto Komenský učitele důrazně nabádá, aby se zkusilo všecko, nežli někoho necháme jako půdu naprosto nezpůsobilou ke vzdělání a jej považujeme za ztracena. Závěrem Komenský zdůrazňuje, že veškeré způsoby kázně musí být takové, aby žáci mohli i uměli milovati a ctíti své učitele a aby nejenom rádi dali se vést tam, kam mají býti vedeni, nýbrž aby i sami po tom horlivě toužili. Přičemž souhrn všeho je, že kázeň musí se snažiti o to, aby ve všech a při všem byla vzbuzována úcta k Bohu, ochota k bližnímu, a ku pracím a úkolům živost a čilost, a všecky tyto vlastnosti aby byly posilovány stálým užíváním a prováděním. Kázní k lidskosti Čím je pro nás Komenského pojetí inspirující? Na první pohled je zřejmá psychologická pronikavost a metodicky propracovaná komplexnost jeho principů. Komenský rozpoznává různé didaktické aspekty trestání, ví o významu pozitivního modelu, pozitivní prevence, ale též pozitivní motivace, uvědomuje si potřebu diferenciace jednotlivých kázeňských situací, nastiňuje individualizaci v kázeňských přístupech Z pohledu matky vychovatelky V souvislosti s tématem nemohu nevzpomenout na jeden rozhovor, který se uskutečnil před mnoha lety. Měli jsme sousedy, křesťany, také s maličkými dětmi. Při jedné společné návštěvě se naše řeč stočila na besídky, dorosty a domácí pobožnosti. To my našim dětem nebudeme blbnout hlavy s vírou. Až jim bude osmnáct, ať se samy svobodně rozhodnou, jestli se chtějí stát křesťany nebo ne, řekl soused rozhořčeně. Musela jsem se tenkrát zamyslet, jestli nemá pravdu. Co když my bereme dětem svobodu tím, že je vedeme k poznávání Pána Boha už od peřinky nedeformujeme je tím nějak? Nebereme jim možnost zvolit si někoho nebo něco jiného, nějaké jiné náboženství nebo třeba žádné? Uvědomila jsem si tehdy, že čím člověk žije, co má rád a co ho naplňuje, to svým dětem předává tak nějak automaticky. Když je tatínek rybář nebo dobrovolný hasič, bude své dítě už od kočárku vozit k řece nebo požární nádrži, později ho zapíše do oddílu rybářského svazu nebo dobrovolných hasičů a všechno mu vysvětlí. První Vánoce se pod stromečkem mezi světýlky zablýskne malý prut nebo dokonale naleštěný hasičský vůz. Maminka milovnice historie obklopí dítko encyklopediemi a navštíví s ním hrady a zámky v okolí blízkém i širokém. Takoví jsme. Jsme zlí, ale svým dětem dáváme dobré dary, jak čteme v bibli. To, co mě za srdce chytilo, chci dát svým potomkům. Máme rádi Pána Boha. Jsme mu zavázáni vděčností a radostí. A tak je normální a přirozené, že chceme, aby ho poznaly a milovaly i naše děti. Ale jak se taková víra předává? Jde to vůbec výchovou nějak zařídit, aby děti uvěřily? Klíč spatřuji v II.Tm.3,15 Od dětství znáš svatá Písma (bibli), která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Je to bible, se kterou jsme naše děti postupně seznamovali, z počátku barevná a velká s obrázky, zpívali jsme ze zpěvníčků s biblickými příběhy. Měla jsem čas, který jsem dětem mohla dát i na úkor jiných důležitějších věcí. Jejich častá otázka byla: A jak je to, maminko, přesně v bibli? A tak jsem třeba uprostřed oběda sáhla po konkordanci, to místo našla a přečetla a dál jsme si o tom vyprávěli. Bible byly pořád po ruce - v kuchyni na poličce, v pokoji u klavíru a na nočním stolku, pod zrcadlem v předsíni Večerní čtení z Klíčů pro děti se pro děti stalo takovým zvykem a samozřejmostí jako čištění zubů až do té doby, než jeden ze synů projevil přání, jestli bychom si nemohli raději číst přímo z bible a tím začalo i pro mě velké dobrodružství. Číst bibli natvrdo bez besídkového zjemnění a uhlazení nebo vypuštění často kruté reality bylo každý den zajímavé. Nahlas jsem se na závěr pomodlila já nebo manžel, když se stihl vrátit z práce, zatímco kluky jsme vedli k tomu, ať se pomodlí každý sám. Modlitba je pro mne natolik intimní záležitostí, že se ráda sama rozhodnu, kdy ji vyslovím nahlas. Tuto svobodu jsme chtěli dopřát i našim dětem. A jak to, že to děti zajímalo? Sama jsem byla z toho překvapená. Určitě proto, že bible je úžasná kniha, a taky možná proto, že ji děti neměly spojenou s výpraskem nebo tresty za to, že nesedí rovně na klíně, že odbíhají, protože je klasická rodinná pobožnost nudí. A tak jsme ty klasické raději nedělali. A na závěr je veliká Boží milost, že všichni tři synové směli uvěřit. A já jako matka s vděčností vzpomínám na ty krásné roky, kdy se ptali a já měla čas jim odpovídat. Připomíná mi je i jedna hodně pomuchlaná a trochu natržená dvojstránka uprostřed Ilustrované bible s jejich nejoblíbenějším obrázkem Davida a Goliáše. Nevím proč, ale vidím ji vždycky tak trochu rozostřeně Daniela Sedláčková 15

16 a intenzitě výchovných restrikcí atd. Navzdory dobovému jazyku, Komenský znovu a znovu fascinuje svou takřka prorockou prozíravostí. Ovšem domnívám se, že v tom nespočívá jeho hlavní přínos. Komenského schopnost vypozorovat a pojmenovat všechny tyto psycho-didaktické aspekty výchovné kázně si jistě zaslouží obdiv, neboť Komenský to dokázal bez nástrojů moderních empirických věd. Avšak dnešní pedagogika tyto aspekty již zná díky nespočtu různých oborových studií a výzkumů. 11 To, čím Komenský především oslovuje a obohacuje současného čtenáře, je jeho jedinečná antropologie, pojetí člověka. Komenský je formuluje hned v úvodu (Provolání) své Didaktiky, neboť na něm staví celé své výchovně-vzdělávací dílo. Vychází z biblického příběhu, kde je člověk představen jako Imago Dei, tedy jako bytost, jež má být charakterem reflektujícím Boží charakter, která ovšem důsledkem archetypálního pádu do hříchu nenaplňuje své bytostné poslání tak, jak by měla. Lidství tedy Komenský vidí komplexně. Člověk je nadán jak pozitivním, tak negativním potenciálem. Může se stát lidským, ale i nelidským. Jeho podstata není předem dána, tak jako je např. trávě dána její travnatost či trojúhelníku jeho trojúhelníkovitost. Lidskost není hotová věc, ale poslání, kterého se má člověk zhostit a naplnit jej něčím hodnotným, vznešeným či důstojným. Že se to lidem příliš nedaří, Komenský ví. Mnohokrát osobně zakusil a též napsal, že věci lidské jsou naruby, nedokonalé, porušené, jakoby z kloubu vysmeknuté, ale také věří, že mohou a mají být napraveny, neboť touha po dobru a harmonii v člověku přetrvává navzdory všemu zlému. Navíc Stvořitel sám to pro člověka zamýšlí, odhaluje a umožňuje ve spásném aktu Ježíše Krista, který člověka skrze odpuštění vyvádí ze všeho nelidského, a tak jej obrací k pravému lidství. V souvislosti s kázní jsou Komenského antropologická východiska patrná již z přístupu k problému jako takovému. Komenský neřeší primárně otázku, zda dítě tělesně trestat či nikoliv, jak se obvykle dnes děje, ale ptá se, jak trestat, aby v dítěti bylo rozvíjeno skutečné lidství. Ovšemže Komenský coby představitel Jednoty bratrské vyjadřuje svou antropologii teologickou řečí, což modernímu, sekularizovanému čtenáři nebývá vždy srozumitelné. Nicméně z hlediska pedagogické funkčnosti se takto pojatá antropologie ukazuje jako velmi plodná. Zajišťuje dítěti statut hodnoty a důstojnosti, neboť každý jedinec je nejvznešenější bytost všeho stvoření s důležitým, dle Komenského svrchovaně posvátným posláním. Zároveň chrání před romantizováním lidské či dětské povahy, neboť každý člověk je krom svého vznešeného původu také hříšník. Implikace pro naši otázku výchovné kázně jsou nasnadě. Na jedné straně antropologie rozpoznávající božské určení člověka zabraňuje autoritářskému zacházení s jedincem jako s někým méněcenným, neboť veškeré výchovné působení je určováno vznešeným lidským posláním. Na druhé straně vědomí charakteristicky lidského sklonu k hříšnosti, kterou může pozorovat vychovatel i sám u sebe prostou introspekcí, funguje jako prevence pedocentrického idealizování dětí, jako ve své podstatě neposkvrněných, poslušných, pracovitých a po vědění toužících jedinců. Komenského antropologický realismus je možné vyjádřit slovy vznešený hříšník. Zda v člověku převládne vznešenost nad nízkostí, lidskost nad nelidskostí, závisí do značné míry na vychovatelově působení. Proto je Komenskému výchova tak vzácná a káznění tak důležité: je vyjádřením respektu k lidskosti jedince, určovanému navýsost důstojným posláním. Nekáznit dítě (ale i dospělého), které je líné, neposlušné či zlomyslné, by naopak znamenalo škodit mu, pěstovat v něm nelidskost, nerespektovat jeho důstojnost, ke které je povolán. Tímto akcentem je pro nás Komenský cenný. Spíše než zjednodušující tázání dle logiky buď, anebo, tedy zda tělesně trestat či nikoliv, poukazuje k hlubším a podstatnějším rovinám výchovy jako takové: Jaká je výchozí lidská situace? Jaký je charakter člověka (dítěte)? Jaký charakter má člověk mít? Co je konečným cílem veškerého výchovného působení? Jaké prostředky jsou takovému cíli přiměřené? Skrze tyto otázky Komenský vede vychovatele k reflexi vlastní lidskosti, k bytostné proměně charakteru, poněvadž pouze proměněný a lidský vychovatel může měnit a vést k lidskosti jemu svěřené jedince a zároveň účinně předcházet zneužití výchovy či výchovné kázně směrem ne-lidským. Bez těchto vnitřních předpokladů stran lidskosti vychovatelů jsou všechny vnější a plošné restrikce jen málo účinné, pokud ne docela marné. 12 S nimi je výchova naopak nadějná. Jan Hábl Poznámky: 1 Neuvádím zahraniční příklady, protože se v tomto článku chci omezit na situaci v Čechách, za zmínku však stojí aktuální případ baltimorské učitelky Jolity Berryové z dubna 2008, která byla brutálně napadena svou studentkou poté, co ji vyzvala, aby si sedla a chovala se slušně. Významná skutečnost pro 16

17 téma tohoto článku je, že případ se začal řešit teprve po tom, co se na internetu objevilo video, které natočil mobilním telefonem jeden ze spolužáků agresivní studentky. Případ do té doby nebyl řešen, poněvadž ředitelka školy vyhodnotila situaci tak, že vina za celý incident leží na učitelce - studentku vydráždila tím, že jí sdělila, že se bude bránit. Bližší informace i zmíněné video viz nebo studentka-v-usa-zmlatila-ucitelku-vytvarne-vychovy.html. 2 Viz např. diskuzi na ceskaskola.cz/ nebo Otázka tělesných trestů je též medializována v populárních denících a týdenících, viz např.článek Ondřeje Kundry Zákon proti pohlavkům v časopise Respekt, XIII, Je pravda, že každý školní řád obsahuje řadu netělesných sankcí odstupňovaných až k vyloučení ze školy, avšak důsledkem současných demografických a finančních okolností je skutečnost taková, že si škola jen zřídka může dovolit přijít o žáka či studenta, což se významně projevuje v možnostech kázeňského působení pedagogů. 4 Pro lepší čitelnost textu nebudu u každé jednotlivé citace uvádět referenci, poněvadž naprostá většina citací bude vycházet z XXVI kapitoly Velké didaktiky, pokud nebude uvedeno jinak. Reference z České didaktiky a Analytické didaktiky budou vždy uvedeny. 5 Tímto mottem uvádí Komenský na titulní straně své vrcholné didaktické dílo Opera didactica omnia. 6 Didaktika analytická, str Nutno dodat, že Komenského naturální filosofie zakládající jeho pedagogické principy je notně podmíněna podnebným pásmem, ve kterém Komenský žil. 8 V České didaktice Komenský popisuje tento stupeň následujícími slovy: Pakli kdo zavilý jest, a povolnější taková slovná kázeň nestačuje, teprv se přijíti můž a má k skutečnému trestání. Viz Česká didaktika, str Didaktika analytická, str Srov. Paloušovo pojetí e-ducatio v jeho Čas výchovy, SPN, Praha 1991, str.63n. 11 Viz např. Čapek, R.: Odměny a tresty ve školní praxi. Grada 2008; Cangelosi, J. S.: Strategie řízení třídy. Praha, Portál 1994; Kyriacou, Ch.: Klíčové dovednosti učitele. Praha, Portál 1996; Langová, M. Vacínová, M.: Jak se to chováš?! Praha, Empatie 1994; Petty, G.: Moderní vyučování. Praha, Portál 1996; Vágnerová, M.: Psychologie školního dítěte. Praha, Karolinum 1997; Fontana, D.: Psychologie ve školní praxi, Praha, Portál Je jisté, že výchovu a výchovné tresty je možné zneužít, tak jako cokoliv jiného. Ovšem pokud by mělo být legislativně ošetřováno vše, co je člověk schopen zneužít, naše zákonodárství by čelilo vskutku neřešitelnému problému. Dopis rodičům Snad je nás většina, kteří na své dětství vzpomínáme rádi a možná jako na jedno z nejhezčích a relativně bezstarostných období. I když, přiznejme si, měly jsme i jako děti své starosti a svůj svět. Věřím, že každý dobrý rodič chce pro své děti to nejlepší. Vidím to kolem sebe, v rodinách, ve sboru co všechno děti mají, co je jim dopřáno včetně vzdělání, jak se dbá na rozvíjení jejich obdarování ve volném čase. Úžasné. Zůstává mi však otázkou, zdali mají dnešní děti v křesťanských rodinách to, co je má odlišovat od ne-křesťanských: rodinná setkání nad Biblí a společné modlitby. Když vzpomenu na své dětství, musím říct, že jsem velice vděčná rodičům, že právě tuto složku našeho života viděli jako nejdůležitější a věnovali se jí, ačkoli čas se honil tenkrát jako dnes. Byly jsme čtyři děti a oba rodiče byli zaměstnaní. Každý den po večeři jsme všichni zůstali sedět u stolu, abychom si udělali rodinnou pobožnost. Někdo z dospělých četl z Bible a jiný k tomu výkladový text z Pomůcky pro čtení na každý den. Zde byla zamyšlení kazatelů nad daným biblickým textem. Měli jsme dohodu: Jakmile se při čtení z Bible nebo z Pomůcky objeví slovo nebo věta, které my děti nerozumíme, můžeme čtení zastavit a ujasnit si, o co jde. Někdy se nad Božím slovem rozvinula debata, jindy to bylo tak jasné, že nebylo třeba nic dodávat. Tímto způsobem se pro mne už v předškolním věku stala Bible nejen zajímavou a dobrodružnou knihou, ale také knihou, která odpovídala na mé otázky a která prakticky ovlivňovala můj život. Rodinná pobožnost pro mne nebyla žádná nuda, ale chvíle, na kterou jsem se každý den těšila a která nesměla chybět. Těšila jsem se i na společné zpívání, kde jsme zkoušeli dvojhlas. Ve společných, nahlas vyslovovaných modlitbách jsem mohla poznávat, z čeho se radují nebo co mají za starosti moji rodiče i sourozenci.to nás velice sbližovalo. Besídka, později dorost a mládež to vše byla společenství, kde jsme také nabírali ze studnic Božího slova a zažívali vzájemné vztahy. Ale musím říct, že největší duchovní vliv na mě měly právě domácí pobožnosti. Brala jsem Bibli a Boží věci velice vážně, a tak možná ani nebylo divu, že jsem svůj život odevzdala Pánu Ježíši už jako dítě. Ráda bych Vás, rodiče, i v této hektické době, povzbudila k tomu, abyste pokud je nemáte, zavedli doma rodinné chvíle nad Biblí. Právem můžete namítat, že je těžké najít čas, aby se celá rodina sešla. Přesto to zkuste. Snad budete muset i něco neodkladného odložit, ale uvidíte, že se Vám to vyplatí. Takto investovaný čas je požehnaný čas; a navíc možná zjistíte, že pak Vám půjdou i obyčejné věci od ruky líp a rychleji. Duchovní život rodiny se odráží na smýšlení, mluvení a jednání zúčastněných členů, je pomocí při výchově dětí, při budování rodinných vztahů. To se pak projeví i směrem ven z rodiny. Nevěříte? Vyzkoušejte sami! PS: Dnešní renomovaní psychologové také doporučují, aby se celá rodina alespoň jednou za den sešla (doporučují společné jídlo, nejlépe večeři) a popovídala si. Moji rodiče nebyli psychologové a jednali spíše instinktivně, když si vybrali dobu večeře. U Vás to třeba bude úplně jiná doba, ale hlavně aby byla. To Vám ze srdce i ze zkušenosti přeje Támar 17

18 Anglikáni zabránili schizmatu Díky velkému úsilí se podařilo světovému anglikánskému společenství zabránit rozkolu. Navzdory tomu se ani na celosvětové konferenci biskupů (Lambethská konference), jež se konala od 16. července do 3. srpna v Canterbury, nepodařilo překonat rozpory, jež vládnou mezi teologicky konzervativními a liberálními biskupy. Mezi pozorovateli vládne ohledně dalšího vývoje spíše skepse. Jádrem sporu ve světovém anglikánském společenství, jež čítá 70 milionů věřících, je problém vztahu k praktikované homosexualitě. Arcibiskup z Canterbury Rowan Williams k tomu uvedl: Potřebujeme prostor pro svobodné, n e u s p ě - chané posouzení a prodiskutování toho, zda přijmout změny v tradiční biblické interpretaci. Zároveň výslovně požádal představitele místních diecézí, aby neordinovali další homosexuální biskupy a aby neposvěcovali svazky mezi lidmi stejného pohlaví. Hrozí totiž konkrétní nebezpečí, že by to vyvolalo nesmiřitelné rozštěpení. Poslední světová biskupská konference v roce 1998 stanovila, že praktikovaná homosexualita není slučitelná s Biblí a církevním učením. Navzdory tomu americká episkopální (anglikánská) církev v roce 2003 vysvětila duchovního Gena Robinsona, jenž žije v homosexuálním svazku, na biskupa ve státě New Hampshire (USA) a podobné tendence jsou i jinde na Západě. V reakci na to se asi tisicovka teologicky konzervativních anglikánských duchovních sešla na konferenci v Jeruzalémě, při níž bylo rozhodnuto o zřízení rady biskupů jako protiváhy ke světové biskupské konferenci. Poté 230 teologicky konzervativních biskupů, pocházejících především z rozvojových zemí, bojkotovalo světovou konferenci v Canterbury. V USA a západní Evropě se mnohé teologicky konzervativní církve podřídily autoritě biskupů z Afriky či Latinské Ameriky, i když před tím arcibiskup z Canterbury Rowen Williams varoval. Rick Warren - nejvlivnější evangelikál Za nejvlivnějšího církevního představitele v USA označil na počátku srpna známý magazín Time baptistického pastora a knižního autora Ricka Warrena. Podle autora článku Davida Van Biema se Warren veze na nejnovější Modlitby za benzín Modlit se člověk může i za nižší ceny benzinu, rozhodli se obyvatelé amerického města St.Louis. U místních benzinek se tak na konci července konaly bohoslužby, v nichž mohli věřící poděkovat Bohu za nižší ceny pohonných hmot a požádat ho, aby nepřestávaly klesat, napsala agentura AP. Účastníci si během dvou modlitebních setkání natankovali, pomodlili se a pak si zazpívali známou píseň We Shall Overcome (Jednou budem dál), do níž přidali nový verš: We ll have lower gas prices (Budeme mít nižší ceny benzinu). Hnutí Pray at the Pump (Modlení u pumpy) zahájil washingtonský aktivista Rocky Twyman s odůvodněním, že nedokážou-li snížit ceny pohonných hmot politici, je na čase požádat o pomoc shůry. Ceny brzy nato začaly výrazně klesat... vlně změny na evangelikální scéně odvrací se od tématu hříchu, jako je abortus či homosexuální manželství, a přiklání se k boji proti chudobě, AIDS, nevzdělanosti a klimatickým změnám. Warren například pozval oba p r e z i d e n t s k é kandidáty do svého sboru S u d d l e b a c k Church v kalifornském městě Lake Forest a 16. srpna byly tématy diskusního fóra za účasti demokrata Obamy i republikána McCaina společenské otázky. Dále Time píše, že Warren se nechce zařadit do tradičních rolí amerických evangelikálů, není ani evangelista jako Billy Graham, ani aktivista náboženské pravice. Místo toho mu jde o sbory a pastory, domnívá se magazín Time. Třetina muslimů schvaluje násilí Renomované britské noviny Sunday Times zveřejnily 27. července průzkum, podle kterého si téměř třetina britských muslimů myslí, že vražda ve jménu islámu může být ospravedlněna. Informoval o tom server Israel.cz. Antony Glees, profesor bezpečnostních a zpravodajských studií na univerzitě v Buckinghamu upozorňuje, že tyto výsledky jsou alarmující. Mezi muslimskými a nemuslimskými studenty je široká kulturní propast. Řešením je přestat mluvit o oslavě rozdílnosti a soustředit se na integraci a asimilaci. Průzkum dále ukázal, téměř polovina britských muslimských vysokoškolských studentů podporují zavedení práva šaría do britského práva a třetina jich podporuje vytvoření celosvětového kalifátu nebo islámského státu. (Celý článek na webové adrese: article ece) 18

19 Církevní sňatky ohroženy Církevní sňatky nebudou nadále rovnocenné občanským - to je jeden z nových návrhů, jež obsahuje nový občanský zákoník, který má do konce prázdnin projednat vláda, informoval server Aktuálně.cz. Zcela jednoznačně proti jsou lidovci, kteří tento občanský zákoník v takové podobě nepodpoří, neboť dalším sporným bodem nových návrhů je i registrované partnerství, upozornil lidovecký ministr a šéf legislativní rady vlády Cyril Svoboda. Pro lidovce jsou nepřijatelné paragrafy o sňatcích, i když je ministr Pospíšil předkládá ve dvou variantách. Podle první verze je platný pouze civilní sňatek, podobně jako před rokem Druhá varianta počítá s tím, že bude zachováno pravidlo, podle kterého je církevní sňatek rovnocenný civilnímu. Návrh však rozšiřuje seznam církví, které mohou partnery oddávat. Svoboda odmítá obě varianty. Nezdvihneme ruku pro tento zákon, pokud bude zrušen církevní sňatek, případně bude nahrazen tím, že ho může uzavírat kdejaká sekta. Musí zůstat ta právní úprava, která dnes platí a která nikoho neuráží, sdělil pro server Aktuálně.cz. Spory o církevní restituce trvají Církve by měly dostat majetek, který prokazatelně vlastnily k 25. únoru Na tom se shodli 23. července poslanci všech parlamentních stran ve sněmovní komisi pro vypořádání státu s církvemi. Politici se ale stále přou o to, jakým způsobem by měly restituce proběhnout. Jednotný názor poslanci nemají ani v tom, jak vysoké odškodné by měly církve získat, informoval server Lidovky.cz. Posudky se právě liší v tom, co církve prokazatelně ke stanovenému datu vlastnily. Posudky se od sebe liší významně, protože některé říkají, že naprostá většina majetku byla odejmuta už v dobách předchozích, zatímco jiné posudky říkají, že nikoliv, řekl novinářům rebelující poslanec ODS Tlustý. Kabinet chce církvím vrátit zhruba třetinu majetku zabaveného před rokem 1989, zbytek by měla nahradit finanční částka ve výši 83 miliard korun. Správná částka je zlomkem těch 83 miliard, zopakoval Tlustý. Zásadní výhrady má nadále i k tomu, že vláda pro vyrovnání s církvemi připravila zvláštní zákon. Odškodnění by se podle něj mělo řídit stejnými pravidly jako předešlé restituce. V takovém modelu by církve o svůj bývalý majetek musely požádat a pozemkové úřady by prokazovaly, zda ho k 25. únoru 1948 skutečně vlastnily. Takový postup by ale zřejmě nebyl přijatelný pro všechny církve, varoval předseda komise Jan Kasal (KDU-ČSL). Zatímco katolická církev by na takovém restitučním modelu vydělala, zabezpečení ostatních církví by se nevyřešilo, napsal server Lidovky.cz. S vládním návrhem na majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi souhlasí jen každý čtvrtý obyvatel Česka. Pouze 36 procent lidí pak pokládá za správné vrátit církvím jejich bývalý majetek, aby mohly vykonávat svoji činnost, zjistila agentura STEM v červnovém průzkumu veřejného mínění. Podle idea, Time, Israel.cz, Aktuálně.cz, Lidovky.cz, TS ČBK a ČTK (ve spolupráci s ChristNet.cz) -juml zemřel ve věku 90 let Zdeněk Urbánek, synovec kazatele Františka Urbánka. Spisovatel a překladatel, signatář Charty 77, nositel Řádu T. G. Masaryka a izraelského vyznamenání Spravedlivý mezi národy. Ve vzpomínkové knize Stvořitelé světa kriticky reflektoval někdejší Jednotu českobratrskou skončila v Brně čtyřdenní konference pořádaná hnutím Katolické charismatické obnovy. Nad konáním převzali záštitu brněnský biskup Vojtěch Cikrle a jihomoravský hejtman Stanislav Juránek. Počet účastníků postupně rostl až k pěti tisícům se tradiční pouti svatého Vavřince na Sněžku se zúčastnilo odhadem několik tisíc lidí. Nechyběl mezi nimi ani prezident republiky Václav Klaus, který se pouti účastní pravidelně, letos se však kvůli nedávné operaci kyčelního kloubu nechal na nejvyšší českou horu vyvézt lanovkou. Na vrcholu se pak slavila bohoslužba pod širým nebem u kaple svatého Vavřince, kterou vedl královéhradecký biskup Dominik Duka vydal biskup Malý, předseda Rady Iustitia et Pax při ČBK, prohlášení k situaci na Kavkaze. Stojí v něm mj: Gruzie je suverénní stát, který oprávněně usiluje o svou územní celistvost. Události posledních dní nás znepokojují, protože zásah ruských vojsk je faktickou invazí a hrubou demonstrací síly papež Benedikt XVI. jmenoval profesora ekonomie Univerzity Karlovy (UK) v Praze Lubomíra Mlčocha členem Papežské akademie sociálních věd. -JUML- 19

20 Albert Schweitzer ( ) je všestranná osobnosť. Obdivuhodná je šírka i hĺbka jeho práce a myslenia. Vynikol ako teológ a filozof, čo sa týka myslenia, ako organista a staviteľ organov, čo sa týka umenia, ale aj ako misionár, čo sa týka praktického kresťanstva. Je to niečo ojedinelé v novších dejinách, že je tu človek, ktorý nielen niečo premyslel, ale aj svojím obetavým a odriekavým životom aj uskutočnil. Mojou úlohou je vysloviť sa z pohľadu teológie k jeho odkazu, ktorý tvorí akoby stred jeho myslenia i konania a má formu Úcta k životu. Úcta k životu Z myslenia a konania Alberta Schweitzera Čo je v úcte k životu platné Druhý človek je môj spoločník Schweitzer prišiel k poznaniu, že v každom okamžiku svojho života si uvedomujeme elementárny fakt: Som život, ktorý chce žiť uprostred života, ktorý chce žiť. Moja vôľa k životu ma núti chovať sa s účasťou ku každej vôli k životu. Preto podstatou dobra je: udržať život, podporovať život, doviesť život k jeho výšinám. Podstata zla je: ničiť život, škodiť životu, brániť životu vo vývoji. Základným princípom etiky je teda úcta k životu. (Nauka úcty k životu s. 41) Druhý človek je môj blížny bez ohľadu na jeho rasu, sociálne postavenie, náboženstvo (NÚŽ 13.26). Táto téza má plnú podporu ako SZ tak aj Ježiša a Pavla s ich vyznaním, že hlavným prikázaním je láska k Bohu, ktorá sa dokazuje v láske k blížnemu (3M 19,18, Mt 5,44, R 13). Ide nielen o ľudí, ale o všetky živé tvory V úvahách o úcte k životu dospel S. k tomu, že etika sa netýka len ľudí, ale aj ostatných tvorov. Tí predsa majú s nami spoločné to, že túžia po dobrom údele, znášajú bolesť a majú hrúzu zo záhuby... Potreba účasti na osude všetkého živého je prirodzená. Schweitzer nejde pritom do extrémov, aby žiadal vegetariánsky nejesť mäso. Veď sedliak nemôže vypestovať všetky zvieratá, ktoré sa narodia v jeho stáde. Takisto vedci musia robiť pokusy najprv na zvieratách, aby pomohli ľuďom. Zvieratá sa samy živia menšími zvermi. Ale býčie zápasy v aréne, hony na zver a štvanice sú hanbou našej civilizácie (NÚŽ 33.35). Tento problém v Písme ešte nevystupuje, ale aj tu nachádzajú kladné ocenenie aj zvieratá (2M 20,10. 5M 25,4. Mt 10,29. Mt 6,26). Ide o stvorenie v jeho duchovno telesnej celosti Úcta k životu sa musí týkať sveta v jeho duchovnom i telesnom ohľade. S tým mali problémy nielen indickí myslitelia, ale aj grécki klasici, ale aj starovekí a stredovekí kresťanskí teológovia a mnísi. Zaujímavé je, že kladný postoj k svetu majú proroci Izraela, najmä Ámos, Ozeáš a Izaiáš, čínski myslitelia Lao c, Konfucius a novší grécki filozofi stoici a epikurejci (12nn). Schweitzer neuvádza tu Ježiša a Pavla, ale to treba. Podobenstvo o milosrdnom Samaritánovi je tu výrečné svedectvo. Kňaz a levíta dbajú na obradnú čistotu a prehliadajú život, kým nepravoverný Samaritán robí celkom materiálne úkony, ktoré sú nad všetky obrady. Pavol nemenil sociálny systém, ale v ňom previedol zrovnoprávnenie otrokov a pánov, mužov a žien. 20