Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociologie. Kde domov můj? (Studie konstrukce reality domova migrantů) (diplomová práce)

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociologie Kde domov můj? (Studie konstrukce reality domova migrantů) (diplomová práce) Autor: Eva Hasíková Vedoucí práce: PhDr. Csaba Szaló, Ph.D. Brno 2008

2 Rozsah práce: základní text + poznámky pod čarou je slov. Čestně prohlašuji, že jsem tuto práci napsala sama, na základě citovaných pramenů. V Brně, květen 2008 Eva Hasíková

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doktorovi Szaló za vedení mé práce a vždy pozitivní a povzbuzující přístup. Děkuji své rodině a kamarádům za neustálou podporu k tvůrčímu procesu.

4 Anotace: Tato teoretická práce se snaží o konceptualizaci pojmu domova jako místa formování etnokulturní identity. V tradičním chápání se objevuje přeceňování teoretického předpokladu zakořeněnosti v místě původu, kdy při ztrátě této vazby může dojít k prožívání pocitů vykořeněnosti a vymístění. V této souvislosti je uvažován vztah k domovině a cizině, který je předpokladem úspěšnosti realizace nového domova v novém prostředí. Zároveň je také předpokladem k identifikaci a komunikaci s místními druhými, a tudíž i k formování sebeidentity a identity sociální. Tradiční předpoklad, že každý jedinec musí někam patřit, že je zakořeněný v místě, není možné vždy aplikovat, zvláště tedy u jedinců disponujících vysokou mobilitou a multi-lokálním životem. Vzrůstající mobilita současné doby boří předpoklad zakořeněnosti v místě, a je spojována s deteritorializovanými domovy a identitami, které jsou nezávislé na určité lokalitě nebo teritoriu. Sounáležitost s místem může být realizována symbolickým způsobem skrze vzpomínky a představy míst. To vede k definování postmoderního diskurzu chápání domova v souvislosti s životem v pohybu, s multi-lokálním žitou realitou a v souvislosti s utváření pocitů sounáležitosti skrze diasporické komunity a transnacionální sítě. Zajímavým aspektem migračního procesu je také návratů domů neboli re-migrace jedinců, která sebou také nese rozmanité zkušenosti a procesy formování identity. Práce se tak snaží poukázat na komplexnost chápání domovů a postihnout různé teoretické rámce uvažovaní reality domova a identity.

5 Annotation: This theoretical study endeavours to conceptualize of notion of home as a place of formation etnocultural identity. In the traditional perspective have appeared a overvaluation of theoretical assumption of rootedness in a place of origin, loss of this connections can lead to experiences of uprootedness and displacement. In the context is under consideration a relation to homeland and to foreign land, which is assumption for success in realization of new home in new environment, as well a condition of identification and of communication with local others, thus also of self-identity and social identity. Traditional perspective, that every individual have to belong somewhere, have to rooted to the place, is not always possible to apply, especially in a case of disposition of high mobile individuals and multi-local life. Increasing mobility of contemporary world has broken down assumption of rootedness in place, and is more connected with de- territorialized homes and identities, which are independent on some locality or territory. Belonging with place can be realized in symbolic way through memories and imaginations of places. This lead to define post-modern discourse of understanding home in relation with mobile life, with multi-local experienced reality and with relation of creating feelings of belonging to through diasporic communities and transnational networks. Interesting aspect of migration process seems to be return to home or remigration of individuals, which carry a lot of diverse experiences and processes of formation of identity. The study is trying to point out on complexity of understanding of homes and trying to involve various theoretical frameworks for consideration about reality of home and identity.

6 Obsah: 1. TEORETICKÁ PERSPEKTIVA: ANTROPOLOGIE A SOCIOLOGIE VYMEZENÍ POJMU IDENTITA IDENTITA V KONSTRUKTIVISTICKÉ PERSPEKTIVĚ FORMOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH IDENTIT PSYCHOLOGICKÁ PERSPEKTIVA IDENTITY ETNOKULTURNÍ IDENTITA MIGRACE: PŘEKONÁVÁNÍ POLITICKÝCH, KULTURNÍCH A SOCIÁLNÍCH HRANIC MIGRAČNÍ SKUPINY MIGRAČNÍ PROCES VYMEZENÍ POJMU DOMOV KONCEPT DOMOVA V RACIONALISTICKÉ TRADICI DOMOV JAKO GEOGRAFICKÁ LOKALITA: RE-KONCEPTUALIZACE TERITORIALITY DOMOVA AFILACE S MÍSTEM- IDENTITA S MÍSTEM DOMOV JAKO MÍSTO IDENTIFIKACE DOMOV JAKO DIALEKTICKÁ POLARITA VÍCE-DIMENZIONÁLNÍ POJETÍ DOMOVA OD FENOMENOLOGIE KE KONSTRUKTIVISMU DOMOV MIGRANTŮ: MEZI REÁLNÝM A IDEÁLNÍM, AKTUÁLNÍ A VZPOMÍNANÝ DOMOV DOMOV V DOMOVINĚ ZAKOŘENĚNOST VZPOMÍNKY A NOSTALGIE a) individuální představy b) kolektivní sdílené představy VYKOŘENĚNOST A VYMÍSTĚNÍ TERITORIALIZACE NEBO DETERITORIALIZACE DOMOVINA A CIZINA DOMOVINA MEZI SNEM A SKUTEČNOSTÍ KDO JE TADY DOMA? POSTOJE HOSTITELSKÝCH ZEMÍ K MIGRANTŮM AKULTURACE: NOVÝ DOMOV NEBO STESK PO DOMOVĚ IDENTIFIKACE A MÝTUS VYTVÁŘENÍ DOMOVA DOMOV: KDE? JEDEN, NEBO VÍCE, A EXISTUJE VŮBEC? DOMOV NA VÍCE MÍSTECH (PLURALITNÍ DOMOV) DOMOV MEZI MOBILNÍ DOMOV JAKO SOUČÁST SÍTĚ DOMOV V POSTMODERNÍM DISKURZU: DE-TERITORIALIZACE MÍSTA DOMOVA ŽIVOT V POHYBU VERSUS BEZDOMOVECTVÍ NOMÁDSTVÍ TRANSMIGRANTI A TRANSNACIONÁLNÍ IDENTITY POCIT SOUNÁLEŽITOSTI: DIASPORA A TRANSNACIONÁLNÍ SÍTĚ DIASPORA a) ideální typ diaspory b) Transnacionální typ diaspory DIASPORA A TRANSNACIONÁLNÍ SÍŤ JAKO MOŽNOST SOUNÁLEŽITOSTI DOMOV V KONTEXTU DIASPORY DIASPORICKÁ IDENTITA RE-MIGRACE NEBOLI NÁVRAT DOMŮ BLÍŽÍCÍ SE DOMOV A MODEL KULTURNÍ IDENTITY (RE) KONSTRUKCE IDENTITY MIGRANTŮ A REALITY DOMOVA ZÁVĚR: BIBLIOGRAFIE JMENNÝ REJSTŘÍK

7 ÚVOD Na úvod bych Vás chtěla seznámit s důvody, které vedly ke vzniku této práce. Nápad podívat se blíže na tématiku domova se rodil už déle. Největší podíl na tom asi měl můj roční studijní pobyt v Norsku, který mi pro tuto práci poskytl mnoho podnětů. Opravdu jsem byla Norskem jako zemí naprosto fascinovaná, nabízela mi spoustu možností právě na poli komunikace a objevování. Na počátku pobytu jsem nejprve byla překvapená multikulturností města Bergen, nikdy předtím jsem neměla možnost se setkat na vlastní oči s takovým množstvím různorodých lidí, bylo zde možné potkat lidi z nejrůznějších koutů světa. Podle rysů bylo možné rozpoznat jednotlivce afrického, asijského, latinskoamerického či arabského původu, a samozřejmě mnoho dalších jako například jedince z bývalé Jugoslávie nebo bývalého Sovětského Svazu. Na ulicích jsem se setkávala s mnoha speciálními obchůdky, jež nesli jméno exotické, jejichž majiteli byli opět jednotlivci jiného než norského původu. Časem jsem ale zjistila, že řada těchto lidí se zde narodila a nebo prožila velkou část života. A proto jsem se začala ptát Kdo jsou tito lidé?, Kde je domov těchto lidí?. Po čase jsem začala uvažovat také o svém vlastním domově. Tomu ale předcházela řada důležitých událostí. V průběhu pobytu jsem se seznámila s komunitou lidí z bývalého Československa (mnozí z nich přišli do Norska po roce 1968), kteří organizovali mnohá setkání, promítání, večírky, výlety apod. Díky nim jsem začala uvažovat o důležitosti těchto snah a důležitosti pocitů sounáležitosti s jejich zemí původu. Po půl roce jsem si přes tento spolek nalezla práci, a hlídala jsem vnoučata jedné české paní, která žila v Trondheimu. S touto ženou jsem se také setkala a ta se mi jala vyprávět svůj příběh. V době sovětské okupace Československa studovala na Universitě v Německu, kde také poznala svého norského manžela, když se hranice na východ uzavřeli, její cesta tedy vedla do Norska. Ačkoli prožila více než třicet let v cizině, aniž by měla možnost navštívit Československo a své blízké, přesto si stále uchovává vzpomínky a blízký vztah ke své mateřské zemi. Jak sama tvrdí, cítí se doma v Norsku, ale přesto si jakmile to bylo možné koupila v byt Praze a několikrát za rok zde jezdí navštěvovat známé a rodinu. Je to pro nic moc důležité. To jsem cítila také v domě jejich vnoučat, které byly obklopeny hračkami a knížkami s postavami mého dětství, především krtečka a jeho přátel. Když jsem se po půl roce vrátila na Vánoce domů, zjistila jsem, že nahlížím svět kolem sebe jinýma očima, a hodně kriticky. Když jsem se ale vracela po roce, cítila jsem jakousi vyčerpanost a neskutečně jsem se těšila domů, na všechno a na všechny, především na rodinu, pejska, kamarády, ale také na mně známý způsob života a komunikaci, a také na středoevropský les. Všechny tyto běžné a každodenní události mne vedly k hlubšímu přemýšlení o sobě a druhých v kontextu domova a mobility. Migrace a mobilita jedinců není ničím novým, přesto je stále zajímavým tématem, které má co nabídnout. S vzrůstající mobilitou jedinců (z rozdílných důvodů) a jejich usazování se v cizích zemích vyvolává otázku vztahu mezi domovinou a cizinou, neboli vztahu mezi vysílající společností a přijímací společností. Právě v centru tohoto vztahu stojí otázka reality domova a identity těchto jedinců. V této práci se tedy pokusím nastínit teoretický rámec pro chápání pojmu domova. Za cíl si nekladu kategorizaci nebo formulování určitých definic, nýbrž se pokusím o předložení různorodosti chápání konceptu domova, který se ukazuje zvláště komplexním ve vztahu k mobilním jedincům a jejich identitě, ale také v interakci s druhými. Práce tak odkazuje k širšímu rozpětí témat, jako je význam identity, etnicity, význam sociálních vztahů a sítí napříč hranicemi, k pochopení možnosti sounáležitosti skrze diasporické komunity, ale také k návratu do 2

8 původního domova. Práce je rozdělena do jedenácti tématických kapitol, které jsem se snažila koncipovat tak, aby byla udržena určitá logická linie, přesto s ohledem k šíři a obsáhlosti tématu domova dochází k propojení určitých témat v jednotlivých kapitolách. V prvních čtyřech kapitolách se pokusím o uchopení problému, nejprve s ohledem na teoretickou perspektivu antropologie a sociologie, dále budu pokračovat k vymezení pojmu identity v konstruktivistickém, psychologickém a etnokulturním významu, následně charakterizují migrační skupiny a procesy. A čtvrtou kapitolu pak věnuji přímo teoriím a konceptům domova, které budou chápány především z tradičního předpokladu teritorializace jedinců v určitém místě nebo domově. Zaměřím se tedy především na vztah k místu a emoce k místu. Pátá kapitola bude věnována tématu domova migrantů, zde se pokusím nastínit vztah migrantů k jejich původním domovům, kdy bude zvažován předpoklad zakořeněnosti v určitém místě a toho, že každý jedinec někam patří a udržuje s tímto místem alespoň symbolickou vazbu v představě. V následující šesté kapitole se zaměřím na vztah domoviny a ciziny z pohledu migrantů, ale také na vztah hostitelských společností k migrantům. Ústředním tématem kapitoly tedy bude možnost začleňování se v novém prostředí. Sedmá kapitola pak odkazuje k pojetí plurality domova, kdy někteří jedinci jsou schopni udržovat více domovů najednou. Tato kapitola má být jakýmsi lehkým nastíněním a úvodem do kapitoly osmé. Ta se zaměřuje na téma chápání domova v postmoderním diskurzu, který uvažuje život v pohybu a postuluje tak otázku deteritorializace místa domova, a odkazuje k tak transmigrantům a transnacionalismu. V deváté kapitole se pak zaměřím na možnost sounáležitosti migrantů skrze diasporické komunity a transnacionální sítě udržované napříč hranicemi. V desáté kapitole se budu věnovat problematice re-migrace jako odpovědi zklamanému očekávání v novém prostředí a nebo touze po domově. A nakonec jedenáctá kapitola se snaží (re)konstrukci reality domova ve vztahu k identitě a také o sumarizaci předešlého. 3

9 1. TEORETICKÁ PERSPEKTIVA: antropologie a sociologie Vzhledem k tomu, že téma mé práce se bude týkat migrantů a mobilních jedinců vůbec, je třeba vymezit teoretické pole pro zkoumání tohoto tématu. Migrace samotná je pojem velice rozmanitý a je možné ho nahlížet z mnoha teoretických perspektiv, které se mnohdy mohou překrývat. Brettell a Hollifield (2000) dodávají, že migrace je subjektem, který přímo volá po mezidisciplinárním přístupu. Ve své knize Migration Theory: Talking Across Disciplines se snaží vymezit teoretické rámce zkoumání a za relevantní považují sociální a humanitní vědy, respektive antropologii, demografii, ekonomii, historii, politologii, právo a sociologii. Janků (2006) doplňuje tyto vědy dále o sociální geografii a psychologii. Co se týče zájmu vlastnímu této práce, kdy mne zajímá především téma utváření reality domova migrantů jako místa utváření etnokulturní identity, budu nahlížet problematiku migrace především ze sociologické a antropologické perspektivy, a to v kontextu v jakém je nahlížen Brettell a Hollifield (2000). V kontextu antropologie proto, že se tato věda snaží zachytit především etnografickou zkušenost být imigrantem a významy migrantů k sobě samým, a dále také zachytit zkušenost sociální a kulturní změny, která je výsledkem opouštění jednoho kontextu a pronikání do nového 1. Což ve smyslu této práce představuje změnu v souvislosti s opuštěním určitého původního domova a jeho vytváření v novém prostředí, která v sobě zahrnuje také vyrovnávání se s touto situací a také formování etnokulturní identity migrantů. Hlavní výzkumnou otázkou antropologie je: jak migrace působí na kulturní změnu a jak ovlivňuje etnickou identitu. Kdy předpokládá, že to co pomáhá udržovat kulturní rozdíl jsou sociální sítě. Otázky v antropologické studii migrace jsou rámovány předpokladem, že důsledky pro lidi, kteří se přemísťují jsou tvarovány jejich sociálními, kulturními a rodovými místy, a že migranti sami jsou činiteli svého chování, interpretování a konstruování uvnitř pravidel struktury (ibid., 2000: 4). V tomto kontextu budu uvažovat právě domov, jako pojem zahrnující sociální, kulturní a rodové vazby, tedy jako místo primární socializace (Berger, Luckmann 1999). Naproti tomu sociologie se více zaměřuje na to, proč se migrace objevuje, a co vysvětluje začlenění imigrantů, které je pokládáno za závislé na sociálním kapitálu. Přesto sociologové sdílejí teoretický rámec s antropology. Obojí jsou zakotveni v klasických pracích sociální teorie (Marx, Durkheim a Weber) a každý má tendence zdůrazňovat sociální vztahy jako hlavní pochopení procesům migrace a začleňování imigrantů. Nicméně, sociologové mají tendenci se pohybovat téměř výhradně v přijímací společnosti, zatímco antropologové se častěji pohybují na poli vysílající 1 Antropologie se tedy nezajímá o to kdo, kdy a proč migruje, a právě toto vede antropology k objevování vlivu emigrace a imigrace na sociální vztahy mezi mužem a ženou, mezi příbuznými, a mezi lidmi se stejným kulturním nebo etnickým pozadím (Brettell a Hollifield 2000: 4). 4

10 i přijímací společnosti, nebo na obou koncích těchto společností zároveň (Brettell a Hollifield 2000; Brettell 2003) Důvodem zaměření sociologie na přijímací společnost, v sobě zahrnuje snahu o reflexi procesu integrace. Naproti tomu antropologové začínají v zemi původu a ptají se, co jedince vede k opouštění určité komunity a poté na to, co se jim stalo v jejich cílové destinaci, což vede k otázce, zda (a pokud vůbec) a jak zůstávají spjatí s jejich místy původu. V této souvislosti se tato práce pokusí zachytit obojí, jak vztah k migrantů k domovině neboli zemi původu, tak také vztah k cizině neboli zemi hostitelské. Dále mně bude zajímat míra identifikace s těmito zeměmi, ale také míra začlenění do hostitelské země v tom smyslu, zda tato země je více cizinou nebo se stává domovinou v novém kontextu. Jednou oblastí, kde se sociologie a antropologie setkávají je v jejich studiu sociálních vztahů imigrace, je předpoklad o důležitosti sociálních sítí jako přirozeného a udržitelného faktoru, který ovlivňuje migrační proces (Brettell a Hollifield 2000). V tomto kontextu se antropologická perspektiva dále zaměřuje především na sítě a transnacionální komunity, proto i tato práce se bude ubírat tímto směrem. Heisler (2000) poukazuje na význam sociologického výzkumu etnických enkláv a etnických podnikání. Zatímco antropologové zdůrazňují kulturní konstrukci a symbolické značení etnické identity, sociologové zdůrazňují institucionální manifestaci etnických rozdílů. 5

11 2. VYMEZENÍ POJMU IDENTITA Ústředním pojmem práce je také pojetí identity, zaměřím se tedy na teoretické přiblížení tohoto pojmu, jak bude chápán a uvažován v této práci. Předpokladem je pojetí, kdy v tradiční společnosti byla identita součástí systému sociálních rolí, statusů a vazeb (Giddens 1998), a v moderní společnosti je identita stále méně výsledkem předem daných historických a sociálních kontextů a musí být naopak aktivně konstruovaná (Hoover 1997). Výchozí pozicí chápání identity tedy bude konstruktivistické pojetí, kdy jsou tyto lokální subjektivity nebo identity konstantně ve vytváření, flexibilní a plynulé, konstruované ve vztahu k měnícím se kontextům (Brettell, Sargent, 2006). Zaměříme se tedy i na proces formování identity. Dále také krátce nahlídneme na identitu z psychologické perspektivy a chápání identity ve vztahu k etnicitě Identita v konstruktivistické perspektivě V souvislosti s důrazem na téma formování identity budu teoreticky vycházet ze sociologie formování sociálních identit, tak jak je uvažována Szaló (2003). Jeho pozice je především konstruktivistická (Berger, Luckmann, 1999), kdy je identita považována za typifikační schéma utvářené jazykem a věděním, nikoli za inherentní vlastnost osob. Identita tedy v tomto smyslu neexistuje sama o sobě, ale musí být vyjádřena. V tomto pohledu pak identita jako typifikační schéma není ničím jiným než formou vědění produkovanou akty označování, jejichž formování může být interpretována analogicky vzhledem k budování jiných forem významu (Szaló 2003: 15-16). Z tohoto důvodu je identita pojímána především jako diskurzivní praktika, které jsou osoby jako subjekty schopné realizovat skrze vědění a typifikace. A jsou schopné připisovat typifikační schémata nejen objektům a ostatním lidem, ale také sobě. Jinými slovy osoba je schopna provádět reflexivní diskursivní praktiky, které jí umožňují hovořit a přemýšlet o svých vlastních zkušenostech, formulovat vědění o sobě samé (ibid., 2003: 16). Tato schopnost typifikace odkazuje k lokalizaci osob ve světě tak, že jim připisuje podobnosti a rozdíly. Jako kategorie praxe tak situuje aktéry v některých (ne ve všech) každodenních situacích tak, aby byli schopni si utvořit smysl sebe samotných, smysl svého jednání, a také smysl toho, co sdílejí s ostatními, a jak se odlišují od ostatních (Brubaker, Cooper, 2000: 4) V tomto kontextu se tedy budu zajímat o to jak se mobilní jedinci a migranti, jak již bylo lehce nastíněno výše, realizují tuto schopnost typifikace ve vztahu k vysílající společnosti a ve vztahu k přijímací společnosti, kdy předpokladem je překonávání určitých sociálních a kulturních hranic (geograficky i reálně). 6

12 Na tomto místě je žádoucí také rozlišovat mezi sebe-identitou a identitou sociální vztahující se ke kolektivitám 2. Sociální identita, odkazuje k typifikačnímu schématu, jež čerpá z diskurzů, které popisují osoby jako prvky kolektivit, a také se vztahuje k významu, co znamená náležet k určité kolektivitě. Sebe-identita osoby je pak vždy utvářena jako mozaika různých identitních typů, včetně sociálních identit. Identity v konstruktivistické teorii jsou pojímány jako formy vědění, které jsou utvářeny v intersubjektivně založeném procesu interpretace, kdy je vhodnější konceptualizace sebe-identity utvářené reflexivními diskursivními praktikami jako formy sebepoznání (vědění o sobě). Podobně, namísto o kolektivních identitách vtělených v kolektivním vědomí je sociologicky relevantnější hovořit o kolektivně sdílených sociálních identitách, které jsou intersubjektivně sdílenými formami vědění (Szaló 2003: 17) I toto rozlišení je důležité pro tuto práci, a důraz bude kladen na identifikaci ve smyslu definování sebe-identity na poli určitého domova (ať už geograficky nebo imaginárně), ale také na identifikování se s určitou kolektivitou, jejichž existence je typická pro mobilní jedince a to ve smyslu utváření diasporických komunit a udržování transnacionálních sítí napříč hranicemi Formování sociálních identit Sociologická perspektiva formování identity je anti-esencialistická, což znamená, že nebere v úvahu žádnou universální podstata identity, která má být objevena, nýbrž identity jsou soustavně produkovány jako formy vědění v rámci strukturálních podmínek dynamické nestability a přechodné stabilizace. (Szaló 2003: 18) Diskurzy jako formy jazyka, vědění a moci nejenže reprezentují sociální realitu, ale také utvářejí tuto realitu tím, že do ní vkládají sociální identity, a tak rýsují sociální hranice. Jinými slovy, diskursivně artikulované typy sociální identity odkazující k imaginárnímu společenství, organizačnímu členství či administrativní kategorii, nejen reprezentují sociální realitu, ale také ji strukturují. (ibid., 2003:30). Anderson (2003) považuje moderní národ za pomyslné společenství a poukazuje na důležitý aspekt kolektivní dimenze lidské identity: každé společenství, které překračuje rámec naší osobní zkušenosti, si ve skutečnosti jen představujeme. Lidská identita je kontextuální a velmi mnohovrstevný sociální a psychologický fenomén. V souvislosti ze změnou prostředí a činnosti může docházet jak ke změnám forem identity, tak ke změnám obsahu těchto forem. Proces formování identity je tak důležité chápat jako interaktivní 2 Mnozí autoři rozlišují kolektivní a osobní identitu, nebo hovoří o dvou- kolektivní a osobní- dimenzích lidské identity (Calhoun 1994; Tailor 2001). Identita je však vždy dynamická a mnohovrstevná a každá dimenze identity má sklony jak vnitřnímu dělení, tak má tendenci se včlenit do nějaké vyšší kategorie identity (Calhoun 1994). (Müller, 2007: 788) 7

13 proces mezi jedincem a prostředím, které je kulturně formováno danou společností. Kultura zde není chápána jako neutrální, nýbrž jako důležitá komponenta každé identity. Podle Hoover (1997) ačkoli vstupujeme do tohoto procesu s určitými biologickými a sociálními dispozicemi, je pro nás kultura zdrojem naší identity v tom smyslu, že vytváří významy a obsahy potřebné k tvorbě identity. Müller (2007) dodává, že formování identity je odpovědí na to, jak zvládat a redukovat mnohoznačnost a nejistotu reality, a pokud nejsme schopni úspěšně uplatnit naši kompetenci, a nebo se úspěšně začlenit a stát se součástí určité komunity na bázi vzájemnosti, můžeme prožívat krizi identity Psychologická perspektiva identity Psychologická perspektiva pojmu identita je spojená s prací Erika Eriksona (cit in Müller 2007), který formuluje koncepty pozitivní a negativní identity. Kdy (1) negativní identita mívá většinou podobu znevažování či vymezování se, a dávána do souvislosti s patologickým formováním identity. Objevuje se často právě u migrantů a menšin, které se vymezují vůči dominantní kultuře, a můžou tak vést k posilování skupinových antagonismů a agresi. Naproti tomu (2) pozitivní identita předpokládá schopnost demonstrovat svoji kompetenci, schopnost být integrální součástí komunity a budovat vazby vzájemnosti, a tato naopak vede k uspokojení. Podle Eriksona jakési usilování o vlastní identitu souvisí s lidskou přirozeností založené na principech kompetence a integrace. Kompetenci formuluje na poli výrobních, sociálních a personálních vztahů. A integraci pak jako sociální vědomí zakotvené ve světě sdílených významů. Oba tyto principy zahrnují transakci mezi jednotlivcem a společností Etnokulturní identita V antropologických studiích je pojem identity chápán jako odkazující k procesu vykreslování rozdílů a rozeznávání sebe od druhých, a z toho důvodu je také hojně používán ve vztahu k etnicitě (Brettell 2006) 3, to předpokládá, že jedinci asociují sebe nebo jsou asociováni druhými s určitou kategorií nebo skupinou lidi, která je založená na etnickém nebo kulturním označování (Banks 1996; Jenkens 1997). Tato etnická identifikace (Barth 1969) je založena na dialogu, a to v tom smyslu, že je vytvářená, uchovávána, opětovně potvrzována, ale také může být odmítána v případě kontrastu mezi skupinou vlastní a jinou. V této kategorii je možné uvažovat migranty a mobilní 3 Pojem etnicity je zde chápán v antropologickém smyslu, který popisuje a odkazuje k sociálním skupinám se sdílenou kulturou. Etnické skupiny mohou definovány (nebo definují sami sebe) na bázi jazyka, náboženství nebo národnosti. Důležitým bodem je také představa stejného původu, který může být mytický nebo reálný, založený na religiózním spojení, na historických událostech nebo na představě domovské země (někdy ztracené), a nebo kombinací všech. To, co poutá jednotlivé členy dohromady je také smysl sounáležitosti a konstrukce hranic mezi sebou a zbytkem světa (Bradley 1996: ). 8

14 jedince, a to nejen díky pohybu kterým překonávají sociální, politické a kulturní hranice, ale také proto, že se dostávají do nejrůznějších interakcí s často odlišnými druhými i na poli etnicity. V souvislosti se skutečností, kdy se moderní společnosti stávají více a více multikulturní, roste aktuálnost a tudíž i důležitost konceptu etnické sebe-identifikace, která představuje subjektivní vazbu, kterou lidé mají k etnickým komunitám. V kontextu migračních teorií, to podle Zimmermann et al. (2007: 769) může vést k situaci, kdy mezinárodní migranti, musí brzy po imigraci znovu přehodnotit své vazby a věrnost k hostitelské zemi a zemi původu. Přesto Cohen a Kennedy zdůrazňují, že pro mnoho jednotlivců jsou etnické vazby záležitostí oddanosti, hrdosti, místa, sounáležitosti, útočiště, identity, důvěry, smíření a bezpečí (Cohen, Kennedy 2000: 343). Teoretické uchopení pojmu etnokulturní identita bude uvažována v souladu s prací Szaló a Hamár (2005) Vytváření etnokulturních minoritních identit a jejich sociální inkluze. V tomto pojetí mohou být etnokulturní identity definovány jako specifické formy sociálních identit, které typifikují osoby jako prvky specifických kolektivit (Berger, Luckmann, 1999) 4. Poukazují dále na to, že diskurzivní utváření menšinových etnokulturních identit je neoddělitelně spojeno s dominantními etnokulturními identitami, a vznikají tak složité vztahy mezi různými etnokulturnimi identitami, které vytvářejí pole etnicity (koncepty polí viz Bourdieu 1998), ve kterém jsou přítomny dominantní i minoritní etnokulturní identity. (ibid., 2005: 68-70). Abychom porozuměli, jak funguje pole etnokulturní identity, musíme vzít v úvahu praktické vědění o společnosti produkované samotnými sociálními aktéry (Bourdieu 1998), to znamená musíme uvažovat smysl pro etnicitu 5 jako formu tohoto vědění. Vědění o etnicitě je také aktem interpretace (neboli aktem konstrukce významů), který používá myšlenková a výrazová schémata (tj. jazyk) k reagování na výzvy sociálního světa (Szaló, Hamár 2005: 71). Smysl pro etnicitu může být nejlépe charakterizován jako akt klasifikace praktikovaný samotnými sociálními aktéry (ibid., 2005: 70). Je to nástroj sociální orientace a určuje místo člověka ve světě tím, že vztahuje jedince k určité etnokulturní kolektivitě. Definuje tedy místo naše i druhých, a ustavuje tak pole etnických pozic a etnických hranic. Toto ustavení se děje na základě praktické znalosti kompetence rozeznávat určité atributy osob a objektů jako etnokulturně relevantní, např. jazyk, oděv, účes, vzhled, rozpoznávání symbolické reprezentace původu (jména, administrativa o osobní identitě apod.). Tato kompetence rozpoznávat etnokulturní identitu druhých lidí a znalost etnokulturních atributů se 4 V důsledku toho pojímáme výrazy jako etnická skupina, menšina a národ jako typifikační praktické kategorie. Jelikož jsou obvykle kodifikovány v politických a veřejných diskurzech a také ve zdravém rozumu, měly by být chápány spíše jako znaky mocenských vztahů než jako adekvátní deskripce sociální reality (Szaló, Hamár 2005:68). 5 Smysl pro etnicitu, jako forma praktického vědění, jen přítomen nejen ve způsobech, jakými si představujeme společnost a svět kolem nás, v narativech o nás druhých, v našich každodenních sociálních interakcích, ale také v institucích sociálního systému, jako jsou cenzy, dotazníky a administrativní praktiky. Skrze tyto praktiky je společnost běžně pojímaná a zakoušena jako prostor etnokulturních vztahů, jako pole etnokulturních identit (ibid., 2005: 70). 9

15 získává a reprodukuje v procesech socializace, znamená to že konkrétní etnokulturní identity a na obecnější rovině sdílený smysl pro etnicitu vytvářejí současně (ibid., 2005: 73) Pole etnicity a smysl pro etnicitu mohou být pozměňovány, a to například v procesu sociální inkluze tím, že se dominantní strategie pokouší přizpůsobit a integrovat menšinové etnokulturní identity. Přesto menšinové kultury nemusí nutně tomuto tlaku z řad dominantní kultury podlehnout, ale místní menšinové kultury si tak mohou vytvářet vlastní smysl pro etnicitu, odlišný od oficiálně institucionalizovaného smyslu (ibid., 77). Podobně Zimmermann et al. (2007) dodává, že koncept etnické sebe-identifikace migrantů není možné nahlížet jako lineární model, který předpokládá, že se úzké vazby zároveň k zemi původu a k zemi hostitelské vzájemně vylučují. V tomto lineárním pojetí tak migranti zůstávají vytrvalými a oddanými jejich zděděné etnicitě a nebo se asimilují do svého nového etnického prostředí hostitelské země a proto redukují veškeré vazby k zemi původu. Tato perspektiva ale již není všeobecně aplikovatelná 6. Jinými slovy pro sociologii multikulturních společností jsou nezbytné empirické i teoretické studie etnických minoritních skupin migrantů, zkoumání různých aspektů identity migrantů, subjektivity migrantů, a význam sounáležitosti, a zaměření se nejen na to, jak jsou prožívány a konstruovány imigranty samotnými ale také jak jsou tvarovány státem nebo v kontextu setkávání se s jedinci a institucemi hostitelské společnosti (Brettell 2006). 6 Zimmermann et al. (2007) identifikovali tři možné cesty přizpůsobení se imigrantů jejich nové hostitelské zemi, kdy předpokládali, že všichni imigranti při vstupu do nového prostředí začínají ze situace odloučení. První cestou byla transice k asimilaci (kompletní adaptace k etnicitě hostitelské země), druhá cesta vedla k integraci (kompletní přijetí obou etnicit), a třetí cesta pak k marginalizaci (ztráta asociace s oběma etnicitama). 10

16 3. MIGRACE: Překonávání politických, kulturních a sociálních hranic Ačkoli mnoho teoretických studií o etnicitě se zaměřují na vazbu etnické skupiny k teritoriu, jsou etnické skupiny také často spojovány s jejich vyvázáním z teritoria, což je záležitost právě mezinárodní migrace. Takovýto pohyb přes hranice může mít tedy podobu migrace, kolonizace nebo cestování, a jeho důležitou součástí je přímá interakce a vzájemné působení rozmanitých kultur, společností a sociálních skupin. V této části se zaměřím především na vymezení procesu migrace a mobility jedinců vůbec. Nejprve se budu zajímat o jedince samotné, kteří jsou předmětem této práce, a pokusím se je vymezit z hlediska popisovaných migračních skupin. Dále se zaměřím na migrační procesy a vymezím jejich jednotlivé fáze Migrační skupiny Podle Rex (1997) můžeme obecně rozlišit tři typy migračních skupin podle motivů a situace, jež jednotlivce k migraci vedou: (1) skupiny migrantů z ekonomicky zaostalých zemí, které migrují do ekonomicky úspěšnějších zemí. Přicházejí s vidinou ekonomického profitu a hledají si v nové zemi práci. Většina z nich si však ponechává vidinu určitého mýtu návratu, kdy mají touhu se vrátit do své země původu. Pocity návratu se tedy mohou lišit v intenzitě, a nejsou pravidlem. Dokonce i ti kteří se snaží o asimilaci a plánují v nové zemi zůstat, usadit se a vychovávat děti, udržují kontakty se zemí původu. Časté je posílaní určitých peněžních částek (remittances) do země původu. (2) skupiny migrantů, kteří jsou částí rozsáhlejšího migračního hnutí, kteří migrují do mnoha zemí a kteří mají v úmyslu žít v zahraničí a využít jakékoliv možnosti, jež se jim mohou naskytnout a objevovat vše, co se nabízí. V tomto případě se často objevuje jak distinkce od mateřské země, tak i od národů na jejichž teritoriu se přechodně nachází či usazují. (3) komunity uprchlíků, jejichž situace jsou velmi rozmanité. Tito jedinci jsou mnohdy nuceni opustit svou zemi původu nedobrovolně7. Z toho důvodu často vytvářejí diasporické komunity, a svou vlastní situaci nahlíží jako dočasnou a počítají s návratem do původní domoviny jakmile se situace v zemi změní k lepšímu. Přesto nemohou předvídat změnu okolností doma a jsou z tak oddáni hledání nového života a útočiště v hostitelské zemi. 7 Jednotlivci kteří byli nuceni opustit svou residenci kvůli válce, občanskému konfliktu, nebo kvůli ekologické katastrofě (Cohen, Kennedy, 2000: 204). 11

17 3. 2. Migrační proces V souvislosti migračního procesu je možné rozlišit čtyřfázový model (Demuth 2000), a to (1) fáze odjezdu (opuštění země); (2) fáze cesty (migrace); (3) fáze příjezdu (přijetí nebo odmítnutí); a nakonec (4) setrvání v zahraničí (zabydlení se). Pro konečnou fází setrvání, která je pro tuto práci nejvýznamnější, je možné rozeznat etapy pobytu, tranzice, usazení, a inkluzi nebo exkluzi. V kontextu překročen hranic uvádí Szaló (2002: ) ideální typ procesu tzv. integrační asimilace, ve které se snaží postihnout biografickou a historickou dynamiku pohybu za sociální a kulturní hranice. Rozlišuje tři fáze této dynamiky. Za prvé, v počáteční fázi při překročení hranic dochází k hledání místa v sociálním prostoru především na rovině sociálně-strukturní integrace (hledání práce, bydliště, sítě podpory) při zachování značné míry kulturní odlišnosti přistěhovalce. Jako sub-prostory sociální a kulturní integrace mohou sloužit etnické čtvrtě a komunity. Za druhé, je dalším stádiem proces zabydlování se, který se vyznačuje kulturní a sociální hybridizací přistěhovalců. V tomto stádiu je charakteristická disperse v sociálním prostoru, smíšená manželství či zaměstnání v etablované organizaci jako symptomy strukturální asimilace nebo eroze etnické identity a úvodních jazykových praktik. A posledním stádiem je proces zakořenění. V tomto procesu se vytrácí kulturní jinakost (kulturní a etnický původ ztrácí relevanci) a sociálně strukturální integrace potomků se uskutečňuje skrz dominantní institucionální struktury. Jak upozorňuje Szaló tento ideální typ slouží především k identifikací anomálií tohoto procesu a k analýze podmínek existence rozdílných strategií jednání (ibid., 2002:185) Výše nastíněna koncepce tak evokuje nejen proces usazování se v novém prostředí a cizí zemi, a tudíž i vytváření reality domova, ale na základě této teorie můžeme také předpokládat důležitost vztahu mezi jedincem či skupinou a přijímací společností (tento vztah bude více rozpracován níže v kapitole č. 6) 12

18 4. VYMEZENÍ POJMU DOMOV Domov může znamenat cokoli uživatel chce, aby znamenal v určitém okamžiku. V podstatě koncept domova nelze nahlížet jako jednotný rámec. Tato víceúrovňová a mnohostranná dimenze domova tak stěžuje objektivní definování nebo popsání. Přesto naším předpokladem pro uvažování domova bude jeho pojetí, které předpokládá, že domov je místem formování etnokulturní identity, tedy specifickým místem, jež spoluvytváří identitu lidí, je místem původu naší jedinečnosti a sounáležitosti, a je také koncipován jako místo formování solidarity (Szaló 2006). Jednoduše domov je tedy místem primární socializace jedince a místem sebe-identifikace a identifikace a druhými. V této kapitole se pokusím o konceptualizaci domova, a budu nahlížet na pojem domova z několika možných úhlu. Nejprve se zaměřím na tradiční chápání domova, poté se přesunu ke geografickému pojetí lokalizovaného domova. A v souvislosti se snahou výzkumníků porozumět, napříč sociálními a humanitními vědami podstatě toho, jak lidé vytvářejí spojení s určitým místem, a se snahou porozumět emocionálním a symbolickým vazbám, které lidi k místu poutají a probouzejí v nich pocit domova 8, se dotknu také této problematiky. Následovat bude tedy pojetí domova jako místa identifikace, budu pokračovat přes pojetí domova v kontextu dialektické polarity a více-dimenzionálnímu pojetí domova. A nakonec zmíním perspektivu vymezení domova v kontextu přístupů od fenomenologie po konstruktivismus Koncept domova v racionalistické tradici V tradičním pojetí domova se pojem vztahuje k symbolické rovině pojmu a evokuje především pozitivní vnímání v metafoře domov jako přístav 9. Podle Somerville (1992) možné identifikovat sedm pozitivně laděných konotací a významů. Jsou to: (1) domov jako přístřeší (shelter), představuje materiální formu domova, v termínu fyzické struktury, která jedinci poskytuje ochranu; (2) domov jako krb (hearth), představuje teplo a pohodlí, které domov dodává tělu; (3) domov jako srdce (heart), v tomto případě je chápán v emocionální rovině, spíše než jako pojící se s fyziologickou ochranou a zdravím; (4) domov jako soukromí (privacy), představuje možnost kontrolovat své vlastní hranice; (5) domov jako kořeny (roots), je chápán ve významu původu 8 Dále např. Hummon 1989, Prohansky et al. 1983; Rapport 1982; Shumaker & Taylor 1983; cit in Cuba, Hummon Proti myšlence domova jako přístavu se staví Wardaugh (1995) a tvrdí, že jeho uznání aktuálně přispívá k vytváření pocitu být bez domova. Zmiňuje, že ti kteří jsou zneužíváni a znásilňováni uvnitř rodiny se pravděpodobně cítí doma bez domova a spousta se následně stává bezdomovci v objektivním smyslu, že utíkají nebo jsou vypuzeni z jejich násilných domovů. Toto pojetí v souladu se Sibley a jejím pohledem na domov jako potenciálního prostoru exkluze, kde strach z rozdílu, z nekonformních lidí, aktivit nebo artefaktů může být projektován do objektů a prostorů zahrnujících domov (1995:91). 13

19 identity a smysluplnosti. (6) domov jako bydliště (abode), předpokládá minimální definici domova, ať je to kdekoli, ať je to palác či lavička v parku; a nakonec (7) domov jako ráj (paradise), který představuje idealizaci a spojuje všechny tyto pozitivní charakteristiky domova dohromady Domov jako geografická lokalita: re-konceptualizace teritoriality domova Domov v tradičním pojetí je možné chápat také jako teritorializovaný, spojený s určitým místem, znamená to, že je domov stále často uvažován jako lokace (umístění v prostoru), což má svůj základ v chápání prostoru a místa. A to v tom smyslu, že prostor je možné chápat jako otevřený, a tudíž v opozici k místu, které je spojováno se stabilitou a stálostí (Massey 2005). Jinými slovy domov je tam kde se prostor stává místem (Short 1999). Domov je tudíž nahlížen jako stabilní, nepohyblivé centrum, z kterého je obklopující svět vnímán, pojímán a prožíván. Je tedy považován za ukotvené prostředí, a z toho plyne předpoklad, že být doma znamená být nehybný, být centrem, být vázán, přesně sedící, zapuštěný a zakořeněný (Rapport a Dawson 1998: 27, cit in Nowicka 2007). Přesto nové perspektivy v antropologii se snaží tuto teritorializaci zpochybňovat a vyvracet. Například antropoložka Mary Douglas argumentuje, že přestože je domov možné chápat jako lokalizovaný, neznamená to nezbytně, že je fixovaný v místě. Ale přesněji, domov je charakteristický tím, že dostává prostor pod kontrolu (Douglas, 1991). Jak poukazuje, domov není pouze prostor, ale zahrnuje regulérní aktivity a struktury v čase. Z tohoto pohledu můžeme domov chápat jako organizaci prostoru napříč časem, kdy řádem dne se stává infrastruktura komunity 10 (ibid., 1991: 301). Také Ferguson a Gupta (1997: 39) tvrdí že pojem domova jako trvale fixované místo je na pochybách, ale zdůrazňují, že hlavní aspekty života mohou zůstat lokalizované v sociálním smyslu Afilace s místem- Identita s místem Umístění v sociálním smyslu tedy evokuje otázky vztahu jedince k místu domova nebo celkově k jiným místům majícím pro jedince určitý význam. Budeme se tedy pídit po tom, co je podnětem k vytváření těchto vazeb k místu. Cuba a Hummon (1993) se ve své práci zabývají tématem afilace s místem (place affiliation). Kvalitativní studie afilace místa se zaměřují na zkušenost být doma nebo cítit se 10 Místa jsou klíčovým dějištěm v sociální organizaci prostoru, jsou zdrojem identity a významů (Ong and Nonini 1997). Domov jako významný a aktivní moment v čase a prostoru a v utváření individuální identity, stejně jako ve vytváření sociálních vztahů a kolektivních významů, by se měl vázat k místu (Immerfall 1998) (cit in Nowicka 2007) 14

20 doma na určitém místě a na to, jaký význam má afilace k místu pro jednotlivce. V této souvislosti konceptualizují pojem identita s místem (place identity), ta může být definována jako interpretace sebe sama, která situuje identitu v souvislosti s významem místa či prostředí 11,. Podobně jako jiné formy identity, identita s místem se snaží odpovědět na otázku: Kdo jsem?, Kde jsem?, nebo silněji Kam patřím? (ibid., 1993: 548). Jedná se tedy o určité formy identifikace, které mohou zahrnovat sebe-pojetí, ve kterých se lidé zaměřují na význam místa, a to za účelem artikulování smyslu sebe sama. Tyto praktiky často zahrnují signifikantní afilaci sebe s určitým místem, a stávají se tak příčinou pocitu někam patřit. Jinými slovy jsou příčinou toho, že se na jednom místě cítíme doma a v jiném místě mimo domov. Taková sebe-interpretace a afilace může zahrnovat jedno, ale často také zahrnuje více míst, které se mění na škále od pokojů a míst setrvání k sousedství, komunitám a nebo dokonce regionům (ibid.,1993: 549). Podobně Brah (1996) uvažuje o domovu v sociálním smyslu jako o žité zkušenosti v lokalitě. Tvrdí, že pocit být doma se týká pocitu zahloubání se v místě (immersion of self in a locality). A lokalita tak proniká do subjektu já skrze smysly, které Brah definuje jako to, co jedinec cítí, slyší, čeho se dotýká se, a co si pamatuje. A stejně tak subjekt proniká do lokality. Podle této perspektivy jsou hranice mezi domovem a subjektem já, a mezi domovem a ne-domovem propustné. Jak dodává Ahmed (1999) domov je vytvářen a formován přítomností nebo absencí určitých pocitů. Cuba a Hummon ve svém výzkumu podrobili analýze mladší a starší migranty 12, kteří se přestěhovali z jednoho místa na jiné, a zkoumali, jak a zda se cítí doma v jejich nové lokalitě. Je pozoruhodné, že téměř všichni nově příchozí dokládají, že vytvářejí pocit cítit se doma. Poukazují tak na dva směry. Na jedné straně, protože důvody pro migraci mají signifikantní vliv na to, jak migranti konstruují jejich nový pocit domova, afilace s místem se objevuje jako část pokračujícího procesu sebe-interpretace, která by neměla být oddělena od procesu odchodu a přemístění v mobilní společnosti (ibid. 1993: 567). Na druhé straně, upozorňují na skutečnost, že starší i mladší migranti, migrující v odlišném stádiu svého života, konstruují svůj pocit někam patřit skrze odlišné vzory afilace s místem. Starší migranti vykazovali větší tendenci konstruovat svůj vznikající pocit domova v souvislosti s místem, kde se usadili a na bázi dlouhodobé předešlé zkušenosti s místem 13. Oproti tomu mladší migranti se častěji zaměřovali na aspekty týkající se přátelství, 11 Pro překlad anglického pojmu place affilation do češtiny, volím termín afilace s místem, a to pro přehlednost, kdy termín spojování s místem by mohl mít více konotací. Podobně pro překlad pojmu place identity volím termín identita s místem, spíše než místní identita, nebo identita v místě, důvodem je postihnout přímou afilaci a sounáležitost identity jednotlivce s určitým konkrétním místem. 12 Cuba a Hummon (1993) uskutečnili pětileté šetření na migrantech a ne-migrantech žijících ve třech komunitách v Barnstable County-Cape Cod, Massachusetts. 13 Sampson (1988) se ve svém výzkumu, zaměřeném na komunitu a vztah sousedství, indikuje že úzký vztah k určitému místu (domov) má tendenci vzrůstat s věkem, bez ohledu na délku pobytu. Jiní výzkumníci (Guest & Lee 15

21 rodiny a dále to pro ně byly jejich vlastní důvody vztažené k vlastní osobě. Cuba a Hummon tak předpokládají, že tyto rozdíly musí být chápány jako vyjádření životního stádia migrantů a organizace mobility (ibid., 1993: 548). Jejich výzkum dále dokumentuje, že emocionální vazby k určitému místu rostou na síle s časem, z části protože dlouhodobá residence naplňuje krajinu významy životních zkušeností, a z části protože taková residence podporuje lokální vazby k přátelům, příbuzenstvu, komunitám a organizacím. (ibid., 1993: 550) Domov jako místo identifikace Jak již bylo nastíněno v úvodu budeme uvažovat domov v symbolické a emocionální rovině, který se vztahuje k přenosným kulturním a personálním hodnotám a myšlenkám. V této rovině uvažuje Alsop (2002) v kulturně psychologickém významu vývoje jedince, a poukazuje na souvislost percepce domova a věku jedince. Za základ percepce pocitu domova považuje již období dětství 14,v sociologii nazývané období primární socializace. Alsop zdůrazňuje důležitost pocitu, kdy se dítě vrací do bezpečného přístavu domova a s každým krokem může objevovat neznáme kolem sebe. To co tedy vytváří domov tak výjimečným je právě tato primární zkušenost, která je prožívána poprvé. Procesy objevování se dějí současně na úrovni prostorové, kdy je objevováno obklopující fyzické prostředí, a na úrovni sociální, kdy dochází k objevování sebe samých a utváření schopnosti identifikace. Na poli interakce s druhými se tak utváří identita. Alsop se obává se, že další objevování v životě již takové není. Alsop mluví o tzv. nástroji zkušenosti, kterým je vnitřní kompas (inner compass) a pomáhá jedinci orientovat se ve světě kolem. Domov tak představuje originální bázi, která nám dovoluje anticipovat s druhými a komunikovat v mateřském jazyce. Jsme tak schopni interpretovat gestikulaci, rozpoznávat tváře, tóny hlasů, a to způsobem který nám umožňuje předvídat, umožňuje projekci do budoucna, protože se můžeme spoléhat na dlouhou historii svých zkušeností Domov jako dialektická polarita Naproti tomu Allen (2008) neuvažuje domov jako samostatnou entitu vyhrazenou statickému souboru významů nebo jako zakotvenou uvnitř specifického, jednotného místa v prostoru nebo čase. Ale spíše, pojímá domov jako mnohočetný projev ve spoustě prostorových a časových místech, jež může být prožíván v mnoha stupních a kombinacích významů, které 1983; Hunter 1974; Goudy ; Hummon 1992) poukazují na to, že úzký vztah k místu se stává silnější v závislosti na době pobytu v určitém místě. (Cit in Parutis 2006:1-2) 14 Vychází z práce Ernst E. Boesch (1991) cit in Alsop (2002) 16

22 existují v reálných a ideálních formách pro sebe sama i druhé. Domov může znamenat mnoho různých věcí současně, a často tyto významy jsou v napětí (ibid., 2008: 90) Některé teoretické perspektivy se zaměřují na toto napětí nebo tenzi mezi významy, a zdůrazňují dynamické chápání, které je orientované na proces. Užívají tak dialektický přístup, který zdůrazňuje úlohu kontradikce jako procesu propojení a interakce. Ta je zakotvená v interaktivním vztahu mezi protichůdnými silami. Argumentují, že význam a pocit domova se vynořuje z dialektické interakce celé řady polarit: domov a ne-domov, důvěrné a cizí, uvnitř a vně, bezpečný a nebezpečný, domov a cesta, odpočinek a pohyb, obnova a stagnace, pohodlí a nepohodlí, spolu a sám, řád a chaos, svatý a světský, jiní a já, veřejné a soukromé, blízko a daleko, a rodina a komunita 15 (Allen 2008). Existence těchto binárních opozic je pak výrazně zřetelná v literatuře týkající se migračních teorií. Wong (2002) uvádí další opozice, které vztahuje přímo k migračnímu procesu, jsou to: původ (origin) a cílové místo určení (destination); vysílající a přijímací země; imigrant a rodák - místní obyvatel (native); potlačit (push) a vytrhnout (pull). Koncept domova je tedy v kontextu migrace zvláště komplexní. V migračních teoriích můžeme spíše než o opozicích mluvit o hranicích, jejichž překonávání sebou migrace nese, a to například hranice mezi důvěrným a cizím, známým a neznámým, mezi mateřskou zemí a ne- mateřskou zemi (Westin 2000: 38). Dialektickou opozici tedy nebudu nahlížet pouze duálně, ale právě jako proces mnoha faktorů, které mohou ale nemusí být nutně v opozici, a které se stávají komplexní v procesu vzájemné interakce. Dále se také budu snažit o konceptualizaci domova v širší perspektivě těchto pluralitních vazeb Více-dimenzionální pojetí domova Jak je nastíněno výše, domov lze nahlížet z několika perspektiv: domov v symbolickém významu, domov jako fyzické místo, domov jako vyvinutý rytmus, domov jako sociální vztah, či domov místo identifikace sebe a druhých. Prostor je tedy pro sociologii zajímavý, ne jako pouhé geografické pozadí lidské existence, ale jako podmínka pro interakci člověka ve společnosti. Je tedy nezbytné opustit jedno-dimenzionální definice domova jako striktně geograficky lokalizované, a je nutné re-konceptualizovat pojem domova ve více-dimenzionálním významu. Domov je tedy možné chápat jako mnohovrstevný, interaktivní a produktivní proces. Na základě výše zmíněných teorií a různého chápání domova se nám tak otevírá možnost chápat domov komplexněji a z několika perspektiv současně. Domov je tedy možné konceptualizovat na více úrovních zároveň. Podle Terkenli (1995) můžeme domov definovat na bázi několika vícerozměrných dimenzí: (1) prostorově, kdy domov může existovat současně jako dům, sousedství, město, národ nebo 15 Dále např. Case, 1996; Dovey 1985; Horowitz & Tognoli 1982; Short 1999; cit in Allen

23 region; (2) časově, kdy se může rozvíjet díky aktivitám a zvykům, a díky vědění, že odlišuje nějaké místa od jiných; (3) sociálně, kdy je možné konstituovat domov udržováním sociálních vztahů, které potvrzují jednotlivce jako lidskou bytost nebo potvrzují shromáždění lidí jako skupiny; (4) symbolicky, kdy se domov rozvíjí investováním do zdrojů, emočních vazeb nebo významů, dále vědomím minulého jednání a budoucích záměrů a plánů, a vyjádřením osobních nebo skupinových identit. Domov se týká vztahů k obojímu: lidem a věcem (Nowicka 2007) Podobně Allen (2008), uvádí více-dimenzionální pohled na problematiku významu domova, který vychází z jejího výzkumu mobilních rodin. Na základě výpovědí jejich informantů, je možné definovat domov jako bytí v centru : a) pocitů pohodlí, důvěry a bezpečí; b) významných a důležitých lidí a věcí; c) významných událostí, vzpomínek, a každodenních činností; d) intimního sociálního a prostorového vědění, jež je zakořeněno v místě; e) optimální pohody mezi vlastní sebeidentitou, očekáváním od místa a prostředím tohoto domova. 16 Namísto chápání domova v abstraktních termínech se informanti dovolávají těchto center. A tyto kategorie významů tak reprezentují centra důležitých procesů, vědění, věcí, událostí, významů a lidí 17. Tato spojení (materiální a symbolické, od jednoho rámce k jinému, minulosti a budoucnosti, jednotlivce ke skupině) vytváří domov produktivně řešitelným procesem Od fenomenologie ke konstruktivismu Mallet (2004) se ve svém článku Understanding home: a critical review of the literature pokouší nastínit problematiku mnohočetnosti konceptů, které se zabývají vymezením pojmu domova. Nejsilnějšími představenými koncepty jsou fenomenologie a konstruktivismus. V následujících řádcích se s nimi lehce seznámíme. Fenomenologický přístup se zaměřuje na praktiky, na různé způsoby lidí být a cítit se doma 18, nesnaží se tedy odhalit způsoby jak jedinci uvažují o domově, definovat podstatu domova nebo vymezit lidskou zkušenost. Zajímají se o dialektický vztah mezi subjektem já a objektem. Jinými slovy domov je vždy prožívaný jako vztah, jako tenze... jako žádné jiné slovo, které užíváme k zahrnutí určitého pole zkušenosti, (domov) vždy vyvolává svou vlastní negaci... může evokovat bezpečnost v jednom kontextu a zdát se omezující v jiném (Jackson 1995; cit in ibid.). Fenomenologie se tedy zaměřuje na dynamický proces, který transformuje žitou zkušenost domova 16 Podobně podle Podle Blunt a Varle (2004: 3; cit in Wiles 2008) domov nemá být chápán pouze jako fixní a ohraničená lokalita, ale jako: překračující od domácího ke globálnímu a to v obou materiálním i symbolickém směru a lokalizovaný na prahu mezi vzpomínkou a nostalgií týkající se minulosti, každodenního života v přítomnosti, a budoucím snům a obavám. 17 Podobně Young (1997, cit in Wiles 2008) otevírá možnost pro chápání domova jako procesu, ve kterém lidé vytvářejí významy a rozvíjejí smysl sebe sama, a to pomocí aktuálních věci a jejich uspořádání, a pomocí osobních významů usazených do těchto věcí. 18 Více Gurney, 1997; Jackson 1995; Ingold 1995; cit in Mallet